ESF projekt OP vzdělávání pro konkurenceschopnost Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí Mgr. Petr Slováček, Ph.D. Polština I. Opava 2011
Obecná charakteristika práce Tento studijní materiál vznikl v rámci projektu Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem (ESF) a státním rozpočtem České republiky. Registrační číslo projektu: Oblast podpory: Datum zahájení realizace projektu: 1. 10. 2010 CZ.1.07/2.2.00/15.0173 Datum ukončení realizace projektu: 31. 12. 2012 7.2.2 Vysokoškolské vzdělávání Název: Polština I. Autor: Mgr. Petr Slováček, Ph.D. Vydání: první, 2011 Jazyková korekce: autor studijní opory Počet stran: 87 Petr Slováček Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě
Obsah 1 Úvodem... 5 2 Rychlý náhled studijního materiálu... 6 3 Polský jazyk a jeho zařazení... 8 3.1 Polština jako jazyk a její místo v rámci indoevropské jazykové skupiny... 9 3.2 Několik poznámek k historii polského jazyka... 10 3.3 Ukázka... 12 4 Polská abeceda a výslovnost... 14 4.1 Polská abeceda... 15 4.1.1 Polské souhlásky... 17 4.1.2 Polské samohlásky... 21 4.2 Cvičení... 25 4.2.1 Pečlivě čtěte a vyslovujte b a b:... 25 4.2.2 Pečlivě čtěte a vyslovujte ci, c, cz, ć... 25 4.2.3 Pečlivě čtěte a vyslovujte z, zi, ź, Ŝ, rz, dz, dzi... 26 4.2.4 Pečlivě čtěte a vyslovujte s, si, ś, sz... 26 4.2.5 Pečlivě čtěte a vyslovujte ł... 27 4.2.6 Pečlivě vyslovujte a čtěte ą, ę... 27 4.3 Slovní zásoba a slovníkový zápis... 27 4.3.1 Slovníkový zápis a jeho dešifrování... 27 4.3.2 Slovní zásoba I.... 31 5 Polská slovesa... 36 5.1 Slovesa a jejich gramatické kategorie... 38 5.2 Klasifikace polských sloves... 39 5.3 Časování sloves III. třídy v přítomném čase zakončených v 1. os. j. č. na am a v 2. os. j. č. na asz... 40 5.4 Cvičení... 41 5.4.1 Tvorba sloves na základě slovníkového zápisu... 41 5.4.2 Pokuste se doplnit slovesa ve správném tvaru... 44 5.5 Slovní zásoba... 45 6 Polská slovesa I. třídy... 48 6.1 Slovesa I. třídy... 49 6.1.1 Slovesa I. třidy u nichž dochází k alternacím... 50 6.2 Časování slovesa być (být)... 52 6.3 Polský pravopis psaní rz a Ŝ... 54 6.4 Cvičení... 55 6.4.1 Časování sloves I. třídy... 55 6.4.2 S pomocí slovníku se pokuste doplnit správné tvary sloves (I. a III. třídy)... 57 6.4.3 Uvedená slovesa nahlas vyčasujte a berte ohled na uvedené alternace... 58 6.5 Slovní zásoba... 59 7 Polská slovesa II. třídy... 62
7.1 Časování sloves II. třídy... 63 7.2 Časování a použití modálních sloves musieć, móc, potrafić a chcieć... 64 7.3 Pravopisné pravidlo - negace slovesa a psaní záporky nie... 66 7.4 Přízvuk... 68 7.5 Cvičení... 68 7.5.1 Uveďte slovesa II. třídy ve všech tvarech přítomného času a využjte při tom své dovednosti četby slovníkového zápisu... 68 7.5.2 Pokuste se doplnit slovesa ve správném tvaru... 70 7.5.3 Procvičování výslovnosti nahromadění souhlásek... 71 7.6 Slovní zásoba... 72 8 Polská slovesa IV. třídy... 75 8.1 Časování sloves IV. třídy... 76 8.2 Časování některých nepravidelných sloves... 76 8.3 Pravopisné pravidlo psaní uzavřeného a otevřeného ó a u.... 77 8.4 Cvičení... 78 8.4.1 Analýza určitých tvarů sloves -příklad... 78 8.4.2 Analýza určitých tvarů sloves cvičení... 79 8.5 Slovní zásoba... 81 9 Souhrnné tabulky časování v přítomném čase... 84 10 Závěr... 86 11 Použitá literatura a zdroje... 87
1 Úvodem Tato skripta jsou určena studentům, kteří mají zájem zvládnout základní gramatiku polského jazyka s pomocí vyučujícího tak, aby byli dále schopni rozvíjet své jazykové kompetence i samostatně. Tento základní předpoklad je dále doplněn druhým, který počítá s poměrně omezenou časovou dotací určenou polskému jazyku na FVP SU, kdy není možné věnovat stejné úsilí systematické a praktické stránce výuky jazyka. Tomuto tvrzení je pak třeba rozumět ve světle toho, že studiu jakéhokoliv jazyka je nutné věnovat čas pravidelně ve smysluplné míře. Na základě těchto předpokladů jsou pak koncipovaná i tato skripta, která budou především usilovat o podchycení a zvládnutí základních gramatických jevů spolu s jejich náležitým výkladem, který se nebude omezovat pouze na vnějškovou formu, ale bude se snažit vykládané jevy vysvětlit na pozadí širších jazykových souvislostí. Domníváme se totiž, že čas vynaložený na studium základních jazykových jevů, které se neomezují na pouhé fráze a pouhé memorování koncovek, dovolí studentům lépe zvládnout někdy zrádnou příbuznost polského jazyka. Studium jazyka je vždy komplexním úkolem. Každý, kdo se s tímto požadavkem setkal, ví, že správnou výslovností to teprve začíná s tím, že o konci se ani nepřemýšlí. V rámci našeho kurzu také začneme výslovností, ale dále budeme pokračovat k předem vymezenému cíli, kterým je schopnost studenta využít naučené informace a hlavně cíleně vyhledávat informace, které v tomto kurzu nezíská. Zvláště druhý cíl se nám jeví jako nanejvýš zajímavý a to z toho důvodu, že zohledňuje různé zájmy různých studentů, jež se pohybují někde mezi požadavkem dorozumění v běžných komunikačních situacích až po porozumění odborných textů a snad i jejich tvoření. S ohledem na tento cíl se pak studenti budou seznamovat i polskou jazykovědnou terminologií, která jim umožní využívat polských zdrojů, které, takříkajíc z definice, musí být mnohem bohatší, než ty české. Jako zvláště významné se to ukáže při práci se slovníky.
2 Rychlý náhled studijního materiálu Tento studijní materiál je zaměřen na základy polského jazyka s tím, že ty se pokusíme, alespoň tam, kde to bude mít větší smysl, zařadit do širších jazykovědných souvislostí, což usnadní jeho studium. Omezí se tím role mechanického pamatování a nabídnuté prostředky uvažování o jazyce případně podnítí další zájem. Vycházíme zde z předpokladu, že čím více o jazyku víme, tím je zajímavější a také přístupnější. Cíle studijního materiálu: Po prostudování těchto materiálů budou studenti zvládat problematiku tvoření základních forem polských sloves, na která se v těchto skriptech omezíme. Vezmeme-li v potaz: a) že polština je flektivní jazyk (tj. vyjadřuje gramatické funkce pomocí systému koncovek, předpon a přípon); b) řídícím členem polské věty je sloveso, nezdá se být tento úkol nikterak skromný a reálně poskytuje nutný základ pro další rozšiřování znalostí o polském jazyce a také nutný základ pro efektivní komunikaci v polském jazyce. Budete umět: Studenti na základě prostudování těchto materiálů budou ovládat polskou výslovnost, čehož využijí nejenom při vyjadřování vlastních myšlenek, ale také a snad i především při četbě a překládání polských textů. Dobře přečtený polský text se totiž pro česky mluvící čtenáře může v některých případech stát velmi snadno srozumitelný, což je samozřejmě dáno příbuznosti polského jazyka. Dále zvládnete základní gramatické jevy týkající se polského slovesa a několik základních pravidel polského pravopisu. Získáte: Studenti studiem těchto skript získají: a) přehled o místě polského jazyka v rámci indoevropské jazykové rodiny; b) seznámí se základní lingvistickou terminologií, která jim lépe pomůže pochopit jazykové souvislosti; c) na základě uvedených dovedností získají schopnost uvědoměle vytvářet všechny tvary časování pravidelných sloves v přítomném čase; d) seznámí se rovněž s některými slovesy nepravidelnými, které budou muset pro jejich důležitost zvládnout; e) seznámí se rovněž s některými pravopisnými pravidly, které zase o malý kousek přiblíží českému studentovi ten podivný polský jazyk. Budete schopni: Studenti budou po prostudování těchto skript a po absolvování kurzu schopni plynule číst polský text, čímž se zmírní jeho počáteční cizost dána častým používáním spřežek a zvýrazní podobnost polštiny a jiných slovanských jazyků. Dále budou schopni překládat s pomocí slovníku, kdy zvláště bude kladen velký důraz na práci
s kvalitním slovníkem, který musí být průvodcem každého studenta jazyka. Nakonec by studenti měli být schopni formulovat základní myšlenky v polském jazyce s uvědomělým využitím znalostí naučené gramatiky. Průvodcem studiem: Průvodcem studiem bude Mgr. Petr Slováček, Ph.D.
3 Polský jazyk a jeho zařazení RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY V této kapitolce se studenti seznámí s polským jazykem jako takovým. Je známou skutečností, že jazyky jsou mezi sebou provázány příbuzností a mnohdy společným rodokmenem či původem. Zajímavým zjištěním posledních let tak například je, že vokalický systém ztrácí na různorodosti se vzdáleností od předpokládaného místa původu jazyka. Africké jazyky jsou tak co do hláskového systému mnohem bohatší než např. japonština. Tato skutečnost je nesmírně důležitá zvláště v situaci, kdy mateřským jazykem studenta je jazyk příbuzný studovanému jazyku. Vědomí příbuznosti, vědomí závislostí, vědomí vzájemného ovlivňování pak pomáhá získat plastičtější přístup k jazyku, který by měl napomáhat v jeho zvládnutí. Naší znalost češtiny tak můžeme využít i pro porozumění polštině. Opačné tvrzení, že studiem polštiny získáme určitý a formulovatelný vhled do mateřského jazyka, pak není v této souvislosti vůbec tvrzením přehnaným. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly studenti budou schopni zařadit polský jazyk do širšího kontextu indoevropských jazyků a s jejími odlišnostmi od ostatních jazykových rodin. Tímto přístupem studenti získají náležitou perspektivu, která jim umožní zařadit rozvržení problematiky následujících kapitol do logického celku. Tato kapitola je nicméně úvodní a jako taková nebude vytvářet východisko pro zápočty ani zkoušky. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Jazyk, jazyková rodina, analytické jazyky, syntetické jazyky, indoevropské jazyky, flexe, syntax, koncovka, časování, skloňování, deklinace, konjugace, předpony, přípony.
3.1 Polština jako jazyk a její místo v rámci indoevropské jazykové skupiny Polský jazyk náleží k slovanským jazykům, které pak tvoří jednu z rodin indoevropských jazyků, jejichž příbuznost je v současnosti velmi dobře prostudována díky sanskrtu, který sice není nejstarším zástupcem indoevropských jazyků, ale který je nejstarším zapsaným a tedy stohovatelným jazykem. Vedle indoevropské jazykové skupiny můžeme vydělit další jako například uralskou, altajskou, severokavkazskou, jihokavkazskou a mnohé další. Rozepisovat je zde nebudeme, neboť pro naše účely postačí, uvědomíme-li si skutečnost příbuzenské podobnosti a naopak příbuzenské odlišnosti jednotlivých jazyků. Pokud se vrátíme k naší jazykové skupině, tedy k jazykům indoevropským, pak všechny indoevropská jazyky se vyvinuly z jediného společného jazyka, kterému se říká jazyk praindoevropský. Tímto jazykem se pravděpodobně dorozumívala ta společenství, která opustila asijský kontinent s tím, že v průběhu času a během osidlování Evropy se postupně z praindoevropského jazyka začaly vydělovat dialekty a později odlišné jazykové rodiny, které uvádí tato tabulka: Tabulka č. 1 Jazykové rodiny mající původ v praindoevropském jazyce Indoevropské jazykové rodiny Název jazykové rodiny baltická germánská italická keltská tocharská indická anatolská thrácká řecká albánská slovanská Příklady jazyků, které do této rodiny náleží litevština, lotyština němčina, angličtina, holandština aj. (dánština, norština, vymřelé jazyky gótské) latina, později románské jazyky z větší části se jedná o jazyky vymřelé, částečně jsou zachovány v dialektech bretonských, waleských a irských byly běžné v Asii, ale během VII. století zanikly kolem řeky Indus, někdy jsou ztotožňovány s jazyky íránskými jinak také chetitské, které zanikly kolem přelomu letopočtu zanikly na začátku našeho letopočtu zachovaly se v současné řečtině albánština 1. západoslovanské čeština, slovenština, horno lužičtina, dolno lužičtina, polština;
2. východoslovanské ruština, běloruština, ukrajinština, rusínština; 3. jihoslovanské chorvatština, srbština a bosenština. Uvedená tabulka ukazuje v hrubém nástinu indoevropskou jazykovou skupinu, která se dělí do mnoha jazykových rodin. Polština spolu s češtinou a dalšími jazyky náleží do slovanské jazykové rodiny. Proto také bude mít mnohé prvky společné. Nemusíme si přesně pamatovat, jaký jazyk náleží k jaké skupině, ale měli bychom mít představu u vzájemné podobnosti češtiny a polštiny. Po tomto krátkém zařazení polského jazyka se krátce podívejme na jeho historii. 3.2 Několik poznámek k historii polského jazyka První psané zmínky o polském jazyce pocházejí z 12. století. Musíme si při tom uvědomit, že ještě před tím, než byl jazyk zapsán, fungoval již dlouho jako prostředek dorozumívání. Na podobu polského jazyka působily z počátku silné mimojazykové vlivy. K těm podstatnějším patří vliv latiny, který se začal prosazovat v 10. století v souvislosti s formováním polského státu a přijetím křtu od polského krále Mieszka I. Historické prameny však dokládají, že latina mohla být rozšířena mezi duchovenstvem, ale mimo toto prostředí byla latina prakticky neznámá. Její působení je tak snad přeceňováno. období: Dějiny polského jazyka v době, kdy je již písemně fixován se pak dělí do několika 1. staropolského, které začíná rokem 1136 Zlatou bulou Hnězdenskou (Bulla Gnieźnieńska) papeže Inocence II. Byl to samozřejmě dokument psaný v latině, ale obsahuje asi 400 polských jmen a názvů. První zaznamenaná polská věta: Daj, ać ja pobruszę, a ty poczywaj.- Daj, niech ja pomielę (pokręcę ziarna), a ty odpoczywaj. pochází Knihy henrykovské (Księga henrykowska) z r. 1270. K prvním textům patří např.: Bohorodička (Bogurodzica) a Svatokřížská kázání (Kazania świętokrzyskie) XIV. století. (dále také Florianský žaltář 14./15. století, Bible královny Žofie/Biblia królowej Zofii). Staropolské období skončilo na přelomu 15. a 16. století. 2. středopolského, jež je charakteristické některými gramatickými změnami a snahami o reformaci jazyka. Např. rozšířilo se používání předpony naj v superlativech místo na-. Namilsza a nawyŝszy najmilsza a najwyŝszy.
3. novopolského, které vymezujeme přibližně od doby osvícenství a reformátorských snah v oblasti společenské, hospodářské a kulturní. Toto období končí rokem 1939 a obsahuje několik dílčích období, která bude vhodné připomenout: a) stanislavovské období období vlády krále Stanislava Augusta Poniatovského (1732-1798; vládl 1764-1995; zábory: 1. 1772 Fridrich II. Veliký, Kateřina II, Rakousko; 2. 1793 Rusko a Prusko; 1795 Rakousko, Rusko, Prusko). Zřízení Komise národního vzdělání, která vytlačila z farních škol latinu a přikázala učit pouze polštinu; další důležitou institucí byla Společnost pro základní učebnice, jejímž cílem bylo vypracování učebnic polštiny. b) období mezi r. 1795 a 1815 samostatné Polsko neexistuje. V každém záboře, pruském, rakouském i ruském, dochází k postupnému vytlačování polského jazyka. V rakouském záboře se stává cílem základního vzdělání zvládnutí německého jazyka. V záboře pruském je část polských škol zlikvidována a zbývající jsou zcela germanizovány. V záboře ruském je většina polských škol zlikvidována a nad zbývajícími je vykonáván policejní dohled. Rozdělení Polska nemělo jen politické, společenské a ekonomické důsledky, ale také důsledky jazykové. Polská jazyková oblast tak totiž byla zbavena možnosti jednotného vývoje. Z tohoto důvodu také v polštině existují svého druhu archaismy jako spřežky, které z jiných slovanských jazyků zmizely. c) léta 1918-1939 tedy meziválečné období, kdy byla založená Polská akademie literatury (založena slavným polským spisovatelem Stefanem śeromskim). Dosti idealizované a vzorové období, charakteristické bouřlivým rozvojem literatury, zvláště pak literatury experimentální. Jazyk tohoto období se stal vzorem pro kodifikaci současného polského jazyka. c) od r. 1945 již hovoříme o současném polském jazyce, jehož podoba je určena i zmíněnými událostmi.
3.3 Ukázka V této podkapitole se můžete podívat na část nejslavnějšího a nejznámějšího z polských textů, na fragment náboženské písně Bogurodzica, který vznikl pravděpodobně již během XIII. století a který je prvním uměleckým dochovaným textem v polském jazyce. Zájemci si na internetu mohou najít jeho zhudebněnou podobu, jež dokáže oslovit i nás. Bogurodzica (XIII. stol.) Bogurodzica, dziewica, Bogiem sławiena Maryja! U twego syna, Gospodzina, matko zwolena Maryja! Zyszczy nam, spuści nam. Kirielejson. Twego dziela Krzciciela, boŝyce, Usłysz głosy, napełni myśli człowiecze. Słysz modlitwę, jąŝ nosimy, A dać raczy, jegoŝ prosimy, A na świecie zboŝny pobyt, Po Ŝywocie rajski przebyt. Kirielejson.
SHRNUTÍ KAPITOLY V této krátké kapitole jsme se zabývali místem polského jazyka v rámci indoevropské jazykové skupiny s tím, že nám šlo především o zdůraznění příbuznosti mezi češtinou a polštinou. Dále jsme se podívali na přehled vývoje polského jazyka, kdy zvláště důležitým se ukázal politický vývoj od konce 18. stol. po druhou dekádu XX. století, neboť i nás pravděpodobně zasáhnou jazykové důsledky tohoto období. KONTROLNÍ OTÁZKY Co jsou to jazykové rodiny a skupiny? Proč byl zábor Polska důležitý i z jazykového hlediska? Jak může vypadat jazykový archaismus? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Polsko stejně jako Česko nebylo dlouhou dobu své historie autonomním celkem. Proč i přes tuto podobnost platí, že náš český jazyk se kontinuálně vyvíjel (například jsme odstranili spřežky) a polský jazyk zůstal v některých aspektech zastaralý? Myslíte si rovněž, že když hovoříme o zastaralosti některých jazykových prostředků, že je to hodnotící popis ve smyslu jakési kvality jazyka? Zamyslete se tedy nad tím, jaká kritéria jsou jazyku vlastní a zda má smysl uvažovat v kategoriích lepší/horší. PRO ZÁJEMCE V této kapitole jsme otevřeli velice hrubým způsobem mnoho témat: jazykové rodiny, jazykové příbuznosti, podobností a rozdílů mezi jazyky, historického vývoje jazyků, historicko-politických události jako významných faktorů, jež mohou ovlivnit vývoj jazyka. Z důvodu zaměření těchto skript jsme nepovažovali za vhodné se těmto tématům věnovat podrobněji, což by neúměrně zatížilo text problematikou, která je vůči naší schopnosti fungovat v polském jazyce vedlejší. Nicméně ti z vás, kteří by rádi věděli více, mohou nahlédnout do knih Václava Černého, které jsou určeny především pro studenty. Přesnější bibliografické údaje najdete v seznamu literatury.
4 Polská abeceda a výslovnost RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY V této kapitole se studenti seznámí s polskou abecedou a základními problémy polské výslovnosti, která se v mnoha ohledech liší od výslovnosti české. Některé fonémy v polštině totiž nejsou v češtině a naopak. Například českou souhlásku č v polštině nenajdeme, zato v polštině najdeme cz a ć, které české č připomínají, i když z fonetického hlediska se jedná o odlišné fonémy, kdy jejich nerozlišení může vést k zastření správného významu slova. Vzhledem k charakteru této kapitoly je jasné, že je nutná spolupráce s mluveným slovem, tedy s učitelem, počítačovým programem či jinak zaznamenaným mluveným slovem. V tomto smyslu může být text této kapitoly vždy jen doplněním a spíše podporou pro paměť. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budou studenti schopni vyslovovat polská slova a číst polský text, čímž se velmi zvýší jeho přístupnost. Budete umět: Číst polský text s porozuměním pro jeho základní elementy, čímž se jeho srozumitelnost, dána částečně podobou češtiny a polštiny, podstatně zvýší. Dále budete umět rozlišit některé základní gramatické kategorie a také se dokážete zorientovat ve slovníkovém zápise polského slova. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Abeceda, alfabet, abecadło, foném, souhlásky, współgloski, samohlásky, samogłoski, pády, klávesové zkratky, flexe, slovníkový zápis.
4.1 Polská abeceda Polská abeceda (alfabet, abecadło) slouží k zápisu polského jazyka. Stejně jako je tomu v češtině, tak i polská abeceda vychází z abecedy latinské. Tato podobnost je však příliš obecná a musíme se smířit s tím, že se setkáme i s určitými rozdíly, které budeme muset zvládnout, ale k tomu se dostaneme v konkrétních případech níže. Polská abeceda tedy sestává z 32 písmen: Tabulka č. 2 - Polská abeceda Aa Ąą Bb Cc Ćć Dd Ee Ęę Ff Gg Hh Ii Jj Kk Ll Łł Mm Nn Ńń Oo Óó Pp Rr Ss Śś Tt Uu Ww Yy Zz Źź śŝ Již na první pohled vidíme, že se liší od abecedy české. Jednak v ní mnohé z toho, co známe, chybí, a jednak jsou tam písmena, které v češtině nenajdeme. Zaměřme se tedy na rozdíly. Pokud bychom srovnali uvedenou polskou abecedu s abecedou latinskou, zjistili bychom, že v ní není V, Q a X. Tato absence však není v žádném případě jakýmkoliv nedostatkem. Polský jazyk totiž tato písmena nevyžaduje, a tudíž se objevují pouze ve slovech cizích. Nicméně platí, že se v polštině můžeme setkat s fonémy, tedy s nejmenšími distinkčními prvky zvukové stránky řeči, jež jsou například v češtině označeny písmeny V, Q a X. Polština v takovém případě používá těchto znaků a kombinací pro označení probíraných fonémů: W, KW, KS. Když se dále podíváme na to, co odlišuje polskou abecedu od abecedy české v aspektu absence znaků, všimneme si, že polská abeceda nevyužívá háčků a místo těchto můžeme sledovat pouhé čárky. Zde si musíme dát pozor na to, že v polštině, jak ještě na vhodném místě zopakujeme, nemají samohlásky rozdílné délky, neboť jsou všechny středně dlouhé, a zmiňované čárky nad souhláskami tedy také neoznačují délku, ale kvalitu dané souhlásky. Kvalitou zde rozumíme změkčení. Pozorný čtenář si jistě všiml, že čárku můžeme najít nejenom nad souhláskami, ale také nad písmenem o. Ani v případě písmena ó se však nejedná o délku našeho o, ale o zcela jinou samohlásku u. Systematicky se budeme samohláskám i souhláskám věnovat níže, nicméně již zde dodejme, že se jedná o tzv. uzavřené u. Prozatím jsme se zabývali tím, co v polské abecedě chybí, nyní se zaměříme na to, co je tam navíc. Nejprve nás pravděpodobně zaujmou písmena Ąą, Ęę, Łł. V případě prvních dvou samohlásek se jedná o tzv. nosové samohlásky či nosovky, které v češtině nemáme a které jsou poměrně obtížné na naučení pro české studenty. V případě souhlásky ł pak
prozatím musíme vědět, že její výslovnost je bližší au než l. Ale podrobněji se k této problematice vrátíme na náležitém místě. Dalším přebytkem polské abecedy je Ŝ, které vyslovujeme jako tvrdé ž, ale opět platí, že výslovnost musíme natrénovat v rámci cvičení nebo na základě poslechu čtených textů. Psaný polský jazyk je pro nás česky mluvící obtížný především při prvním setkání. Mnozí z nás nejednou byli na rozpacích ve chvíli, kdy měli přečíst podivné názvy měst či obcí, které obsahovaly nejenom výše uvedené nosovky či podivná ł, ale také shluky souhlásek, které v češtině nenajdeme v tak těsném sousedství. Jak přečíst taková jména jako Szczyborzyce, Sztwiertnia, Warszawa? To, co české mluvčí, a pravděpodobně nejenom je, zarazí hned na začátku, jsou tzv. spřežky, které pomocí několika písmen slouží k tomu, aby označili jednu hlásku. V češtině je takovou spřežkou například ch. Ch v české abecedě figuruje jako samostatné písmeno, což je pravděpodobně dáno jeho výjimečností. V polštině je však spřežek mnoho a vyžadují naší zvýšenou pozornost, neboť bez znalosti jejich výslovnosti si s psaným polským jazykem neporadíme. V aspektu spřežek je polština poměrně unikátním jazykem, tedy alespoň v rámci jazyku slovanských. Slovanské jazyky se totiž spřežek, což se týká především češtiny, zbavily již dávno. Polština si je podržela a v jistém smyslu se dá hovořit o jistém archaismu v pravopise. Tento archaismus je dán do jisté míry historickými důvody, kdy skutečnost, že Polsko bylo dlouhou dobu své historie nesamostatné a ještě k tomu pod správou tří odlišných správních celků. Tato skutečnost nedovolovala smysluplně provádět jednotné reformy, jak tomu bylo v jiných zemích. Po tomto opravdu expresním exkurzu se podívejme na seznam polských spřežek: Tabulka č. 3 - Polské spřežky (dwuznaki) ch cz dz dź dŝ rz sz Prozatím si musíme pamatovat, že uvedené spřežky označují jednu hlásku. Jejich přesnou výslovnosti se budeme zabývat níže, a proto se zde podíváme pouze na ilustrační a tedy i zjednodušený příklad. Vezměme si jako příklad jméno obce Szczyborzyce a rozložme jej na jednotlivá písmena a spřežky: Tabulka č. 4 - Funkce polských spřežek sz cz y B o rz y c e
[š] [č] [y] [b] [o] [ž] [y] [c] [e] V prvním řádku máme rozepsány jednotlivé písmena a spřežky. V druhém řádku pak v hranatých závorkách uvádíme výslovnost a tedy i jednotlivé hlásky. Vidíme, že písmen je ve slově Szczyborzyce 12, ale hlásek pouze 9. Musíme si tedy pamatovat následující. V polštině jsou spřežky velice časté a musíme se naučit je rozlišovat a číst. Pokud se to naučíme, zjistíme, že polština není až zas tak nepřístupná a v mnohém se podobá češtině. Tak se například jméno Szczyborzyce velmi podobají českému názvu obce Stěbořice, nebo polský zápis jména Szwan českému Švan nebo německému Schwan. Skutečný původ zde není předmětem zkoumání. Důležité je, jak se slovem setkávám a zda se s ním setkáváme v českém kontextu. 4.1.1 Polské souhlásky Polská abeceda se tedy skládá z 32 písmen s tím, že kombinací některých z nich můžeme vytvářet i tzv. spřežky, které označují jednotlivé fonémy, i když nemají zvláštní znak (písmeno) v abecedě. V této podkapitole se tedy podíváme podrobněji na polské souhlásky a jejich výslovnost. Začněme tedy nejprve jejich shrnutím s tím, že do naší tabulky zahrneme také spřežky: Tabulka č. 5 - Polské souhlásky b C ć d F g h j k L ł m N ń p r s Ś t w Z ź Ŝ cz dz Dź dŝ rz sz ch Tato spíše orientační tabulka nám ukazuje, že se můžeme setkat s 29 písmeny (a spřežkami), jež označují polské souhlásky. Pro efektivní naučení jejich výslovnosti, která se může měnit v závislosti na pozici, budeme tato písmena (a spřežky) dělit podle několika kategorií. polské souhlásky, jež čteme jako v češtině: b, c, d, f, g, j, k, l, m, n, p, r, s, t, w, z, dz. Musíme ale již dávat pozor na to, že následuje-li po nich i, dochází k jejich změkčení. Pokud se tedy za uvedenými souhláskami nachází i, je třeba přizpůsobit tomu i výslovnost podle toho jak uvádí tabulka:
Tabulka č. 6 - Změkčená výslovnost Souhláska předcházející i Výslovnost Příklady b bi [b] - [b ] (bi) biada, białkowy, bialaczka zde je důležité si uvědomit, že čteme b pokud možno měkce a zcela jinak než ve slovech jako byk, być, byle jak, były, kde naopak vyslovujeme velmi tvrdě. c ci [c] - [c ] (či) cicho, Cieszyn, ciepło zde vyslovujeme podobně jako české či, ale s tím rozdílem, že v polštině se nejedná o slabiku ze souhlásky č a samohlásky i. Fonetický zápis c epuo to ukazuje přesněji. Pro nás stačí, když budeme vědět, že ci vyslovujeme měkce jako či. d di [d] - [d ] (di) předpona di- (mající význam dvojí); diuna (duna), disco, diament příklady nám ukazují, že di je vlastní spíše cizím slovům. Je rovněž pravdou, že jeho výskyt není příliš veliký. Nicméně opět se snažíme o měkkou výslovnost. f fi [f] - [f ] (fi) przytrafić się, figurant, filatelista figiel, fizyka opět vyslovujeme měkce. Spojení fy v polštině nenajdeme. Pro nás to bude zvláštní, ale: fizyka je polsky správně. g gi [g] - [g ] (gi) łamagi (2. p. D.), sługi (2. p. D.), stogi (D. 2.p.); archeologiem (7. p. N.), biegiem (7. p. N.) - souhláska g se s i pojí zvláště jakožto s koncovkou některých pádů, a proto si musíme dávat zvláště pozor na výslovnost. j ji [j] - [j ] (ji) Jidysz jediný výskyt.
k ki [k] - [k ] (ki) Kino, kibel, kichnięcie; akademikiem (N.), narzędnikiem (N.), dziadkiem (N.) stejně jako v případě g. l li [l] - [l ] (li) licealista, licencja, lichwiarz, licytator l, jak bude ještě uvedeno níže, je měkkou souhláskou a jako takové jej najdeme s y jen ve dvou případech lyncz a lycra. m mi [m] - [m ] (mi) miód, miły, mieć, mi výslovnost je neproblematická jako české mi. n ni [n] - [n ] (ni) nie, niebieski, nic, niczym jako české ni. p pi [p] - [p ] (pi) piorun, piasek, zapięty, piskorz zde musíme číst měkce a odlišovat tak výslovnost tvrdou pytać, pycha, ciapy. r ri [r] - [r ] (ri) Tato souhláska se pojí spíše s y, je také řazena k tzv. tvrdým, proto se v kombinaci s i setkáváme velice zřídka a spíše výjimečně: riksza, riadski, ring, Riwiera. s si [s] - [s ] (ši) siano, siatka, sieć, siedlisko čteme jako ši a obdobně jako výše uvedené ci. t ti [t] - [t ] (ti) Stejně jako v případě r před sebou máme souhlásku, jež je tvrdá, tj. pojí se s y, nicméně několik výjimek můžeme najít: tiara, tirański. w wi [v] - [v ] (vi) wiadomości, wiosna, widzę, wichura čteme měkce. z zi [z] - [z ] (ži) ziarenko, ziemia, zielarz jako ci a si. dz dzi [ʒ] - [ʒ ] (dži) dziadek, dziecko, dziennikarz jako ci, si, zi.
V této tabulce jsme se podívali na souhlásky, jež čteme většinou stejným způsobem jako v češtině s tím, že pokud je následuje i tak dochází k změkčení. Některé případy jsou výjimečné jako například v případě t, r, j, d. V jiných čteme podobně jako v češtině, i když trochu více měkkým způsobem p, b, f, w, l, k, g. Ve zbývajících případech pak dochází k radikálnímu změkčení, kdy čteme jako české dži, ši, ži, ni, ačkoliv ne jako slabiku, ale pouze jedinou změkčenou hlásku, což nejlépe vystihuje fonetický zápis: dz, s, z, n. V polské abecedě a mezi spřežkami pak najdeme také takové souhlásky, které neznáme. Vyslovují se také jiným způsobem, než naše souhlásky. Patří k nim: ć, ń, ś, ź, Ŝ, cz, sz, rz, dŝ, dź. Následující tabulka pak ukazuje příklady jejich výskytu: Tabulka č. 7 Zbývající souhlásky Souhláska Výslovnost Příklady ć, ń, ś, ź, dź [c ], [n ], [s ], [z ], [ʒ ] płacić, stracić, odwiń, odpłyń, zanieść, źle, źrebak, dźwięczny, dźwigowy když se podíváme na fonetický zápis, zjistíme, že se neliší od ci, ni, si, zi, dzi. Foneticky se tedy neliší a je třeba rozlišovat pouze způsob zápisu, který je dán jednotlivými slovy. Ŝ [ž] duŝy, Ŝaba, Ŝagiel polské Ŝ není české ž. Vyslovuje se tvrdě a artikuluje se na jiném místě. Konec jazyka se téměř dotýká patra tak centimetr za zuby s tím, že se snažíte vyslovit české ž. Všimněte si, že při výslovnosti českého ž je jazyk mnohem níž a svojí špičkou se ničeho nedotýká. sz [š] Polské si a ś se vyslovují měkčím způsobem než české š. Polské sz se pak vyslovuje tvrdším způsobem než české š. Opět musíme nacvičit a pomoci si stejně, jako v případě Ŝ. Tedy jazyka na patro asi centimetr až dva za zuby a snažit se vyslovit š. Mezi patrem a špičkou jazyka pak dochází k vzniku štěrbiny, která vytváří požadované tvrdé sz.