U S N E S E N Í. t a k t o :

Číslo jednací: U S N E S E N Í Krajský soud v Brně rozhodl soudcem Mgr. Janem Kozákem ve věci insolvenčního řízení na majetek dlužníka Petra Bárty, nar. 4.7.1973, bytem Polnička 225, 591 02 Žďár nad Sázavou, zast. obecným zmocněncem Libuší Bártovou, nar. 1949, bytem Polnička 225 o zjištění úpadku dlužníka a o určení způsobu řešení úpadku t a k t o : I. Dlužník Petr Bárta, nar. 4.7.1973, bytem Polnička 225, 591 02 Žďár nad Sázavou je v úpadku. II. Návrh dlužníka na povolení oddlužení se zamítá. III. Úpadek dlužníka bud řešen konkursem. IV. Konkurs na majetek dlužníka bude veden jako nepatrný konkurs. V. Insolvenční soud stanovuje pro průběh nepatrného konkursu následující odchylky od insolvenčního zákona: - ke zpeněžení majetku dlužníka, zapsaného v soupisu majetkové podstaty, mimo dražbu, není nutný souhlas věřitelského orgánu, - insolvenční správce je oprávněn zpeněžit majetek dlužníka i před konáním první schůze věřitelů, která se bude konat po rozhodnutí o úpadku dlužníka. VI. Insolvenčním správcem se ustanovuje JUDr. Lenka Smejkalová, nar. 27.4.1964, advokátku AK Příkop 6, 602 00 Brno. VII. Věřitelé dlužníka, kteří doposud nepřihlásili své pohledávky se vyzývají, aby tak učinili nejpozději do 30 dnů od okamžiku zveřejnění tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku. K přihláškám, které budou podány po uplynutí této lhůty, nebude podepsaný soud přihlížet a nebudou v rámci insolvenčního řízení uspokojeny. VIII. Věřitelé dlužníka neprodleně sdělí insolvenčnímu správci, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách; nestane-li se tak, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo. IX. Osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, napříště plnění nebudou poskytovat dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci.

2 X. Soud svolává první přezkumné jednání na den 17.3.2009 v 8:30 hod., budova Krajského soudu v Brně, Husova 15, Brno, místnost č. 210 (II. patro, stará budova). XI. Soud svolává schůzi věřitelů na den 17.3.2009, budova Krajského soudu v Brně, Husova 15, Brno, místnost č. 210 (II. patro, stará budova). Schůze věřitelů proběhne bezprostředně po přezkumném jednání svolaném ve výroku X. tohoto usnesení. Schůze věřitelů bude mít tento program: 1. rozhodnutí o hlasovacích právech věřitelů, pokud jejich pohledávka byla na přezkumném jednání popřena, pohledávka je vázána na podmínku nebo nebyla zjištěna, 2. zpráva insolvenčního správce o dosavadní činnosti 3. hlasování o insolvenčním správci jmenovaném předsedou soudu. 4. volba věřitelského orgánu, 5. hlasování o možnosti členů a náhradníků věřitelského orgánu nabývat majetek při jeho prodeji z majetkové podstaty, XII. Dlužník ve lhůtě 15 dnů od zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku sestaví a odevzdá insolvenčnímu správci seznamy svého majetku a závazků, ve kterých uvede své dlužníky a věřitele. XIII. Insolvenční správce předloží podepsanému soudu nejpozději 16 dnů před termínem prvního přezkumného jednání seznam přihlášených pohledávek. XIV. Insolvenční správce předloží podepsanému soudu nejpozději 8 dnů před konáním schůze věřitelů uvedené ve výroku XI. zprávu o hospodářské situaci dlužníka. XV. Insolvenční správce předloží podepsanému soudu nejpozději 3 dny před termínem schůze věřitelů svolané v tomto rozhodnutí zprávu o své dosavadní činnosti. XVI.Účinky tohoto rozhodnutí nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku. O d ů v o d n ě n í : Dne 4.3 2008 v 8:38 hodin, bylo u Krajského soudu v Brně na základě insolvenčního návrhu dlužníka Petra Bárty, nar. 4.7.1973, bytem Polnička 225, 591 02 Žďár nad Sázavou, zast. obecným zmocněncem Libuší Bártovou, nar. 1949, bytem Polnička 225 (dále jen dlužník) zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka. Spolu s insolvenčním návrhem předložil dlužník také návrh na povolení oddlužení. Tyto dva návrhy učinil dlužník společně prostřednictvím formuláře Návrh na povolení oddlužení. Dle 106 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení ve znění pozdějších předpisů (dále jen insolvenční zákon nebo IZ) musí dlužník, který hodlá řešit svůj úpadek nebo hrozící úpadek oddlužením spojit s insolvenčním návrhem (návrh na zahájení insolvenčního řízení) také návrh na povolení oddlužení. Návrh na povolení oddlužení je možné podat, dle 391 odst. 2 insolvenčního zákona, pouze na předepsaném formuláři. Přestože jsou insolvenční návrh a návrh na povolení oddlužení dvě odlišná a zcela samostatná podání, která insolvenční soud také relativně samostatně posuzuje, jsou obě integrována do

3 formuláře Návrhu na povolení oddlužení. Dlužník tak prostřednictvím formuláře Návrhu na povolení oddlužení předložil insolvenčnímu soudu jak insolvenční návrh, tak i návrh na povolení oddlužení. Insolvenční soud však musí tyto návrhy posuzovat odděleně a teprve v okamžiku kdy shledá, že byl předložen řádný a úplný insolvenční návrh, na jehož základě je zahájeno insolvenční řízení a osvědčen úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, může se zabývat samotným návrhem na povolení oddlužení. Insolvenční soud se tedy nejdříve zabýval insolvenčním návrhem a jeho přílohami, na jehož základě je možné rozhodnout o úpadku dlužníka. Náležitosti insolvenčního návrhu a jeho příloh vymezuje 103 a 104 insolvenčního zákona a 42 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. Vedle obecných náležitostí podání (označení navrhovatele, soudu, kterému je podání určeno, podpis, datum apod.) musí být v insolvenčním návrhu zejména osvědčeno, že se dlužník nachází v úpadku resp. hrozícím úpadku. Stav úpadku je vymezen v 3 insolvenčního zákona a to ve dvou formách: a) platební neschopnost a b) předlužení. Soud se tedy nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny podmínky úpadku ve formě platební neschopnosti. Úpadek ve formě platební neschopnosti je v 3 odst. 1 insolvenčního zákona vymezen následujícími znaky: a) existence více věřitelů dlužníka, b) peněžité závazky těchto věřitelů jsou více než 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto peněžité závazky svých věřitelů není dlužník schopen plnit. Pro potvrzení existence úpadku dlužníka pak musí být výše uvedené podmínky splněny kumulativně tzn. současně. Dle 132 odst. 1 insolvenčního zákona postačuje u insolvenčního návrhu dlužníka, jsou li rozhodné skutečnosti pro posouzení úpadku dlužníka osvědčeny údaji v insolvenčním návrhu a jeho přílohami. Z insolvenčního návrhu ( dokument č- A-1 spisu) a z přiložených příloh (dokument č. A-10 a A-15 spisu), které dlužník předložil insolvenčnímu soudu vyplývá, že dlužník má peněžité závazky minimálně vůči 40 věřitelům ( např. Okresní správa sociálního zabezpečení ve Žďáře nad Sázavou, Celní úřad Znojmo, Finanční úřad ve Žďáře nad Sázavou atd.). Insolvenční soud má tedy za to, že v insolvenčním návrhu a jeho přílohách je osvědčena existence více věřitelů dlužníka. Z insolvenčního návrhu (č.l. A-1 spisu) a z přiložených příloh (č.l. A-10 a A-15 spisu), které dlužník předložil insolvenčním soudu vyplývá, že peněžité závazky jsou více než 30 dnů po lhůtě splatnosti. Tato skutečnost je osvědčena tvrzením dlužníka, že všechny jeho závazky vznikly před datem 8.5.2006 a měly splatnost před tímto datem. Insolvenční soud má tedy za to, že v insolvenčním návrhu a jeho přílohách

4 je osvědčena existence peněžitých závazků dlužníka, které jsou více než 30 dnů po lhůtě splatnosti. Dle 3 odst. 2 písm. b) insolvečního zákona se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky také, jestliže je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Z insolvenčního návrhu (č.l. A-1 spisu) a z přiložených příloh ( č.l. A -10 a A- 15 spisu) vyplývá, že některé peněžité pohledávky věřitelů dlužníka jsou více než 3 měsíce po lhůtě splatnosti. Tato skutečnost je osvědčena tvrzením dlužníka, že všechny jeho závazky vznikly před datem 8.5.2006 a měly splatnost před tímto datem. Insolvenční soud má tedy za to, že v insolvenčním návrhu a jeho přílohách je osvědčeno, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky. Ná základě výše uvedeného a také z tvrzení samotného dlužníka v podaném insolvenčním návrhu má insolvenční soud za to, že jsou naplněny podmínky stanovené v 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona a dlužník se nachází v úpadku ve formě platební neschopnosti. Insolvenční soud neshledal důvody pro postup podle 148 odst. 1 insolvenčního zákona, který mu umožňuje odmítnout insolvenční návrh v případě, že neobsahuje všechny zákonem požadované náležitosti, je nesrozumitelný anebo neurčitý a pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení. Insolvenční soud tedy insolvenční návrh dlužníka posoudil a ve výroku I. tohoto usnesení rozhodl o jeho úpadku. Soud neshledal důvod pro to, aby k projednání insolvenčního návrhu dlužníka svolával jednání, protože insolvenční návrh byl podán samotným dlužníkem (nejednalo se tedy o postup podle 133 insolvenčního zákona, který vyžaduje nařízení jednání v některých případech, kdy insolvenční návrh podá osoba odlišná od dlužníka), který se domáhal rozhodnutí insolvenčního soudu o jeho úpadku, tomuto návrhu nikdo neodporoval a podepsaný soud mu zcela vyhověl. Vzhledem k úplnosti insolvenčního návrhu na jehož základě byl zjištěn úpadek dlužníka se insolvenční soud dále zabýval návrhem dlužníka na konkrétní způsob řešení jeho úpadku a to návrhem na povolení oddlužení, v první řadě pak aktivní legitimací dlužníka k podání tohoto návrhu. Dle 389 odst. 1 insolvenčního zákona je návrh na povolení oddlužení oprávněn podat (aktivně legitimován) pouze dlužník, který není podnikatelem. Insolvenční zákon pojem dlužník, který není podnikatel ve svém textu nedefinuje, přestože jej na mnoha místech používá. Insolvenčním soud tedy musel přistoupit k výkladu tohoto pojmu pro účely insolvečního zákona a pro posouzení aktivní legitimace dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení. Při výkladu pojmu dlužník, který není podnikatel využil insolvenční soud několik zdrojů informací. Pojem podnikatel je možné nalézt přesně vymezen v 2 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen obchodní zákoník). Dle tohoto ustanovení je za podnikatele nutné považovat:

5 a) osobu zapsanou v obchodním rejstříku b) osobu, která podniká na základě živnostenského oprávnění (podníkáním se pak v souladu s 2 odst. 1 obchodního zákoníku rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku), c) osobu, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních právních předpisů, d) osobu, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštních právních předpisů. Důvodová zpráva k 389 insolvenčního zákona, která by mohla být zdrojem informací pro výklad pojmu dlužník, který není podnikatel, není v daný okamžik zcela vhodným zdrojem informací. Publikovaný text důvodové zprávy byl vytvořen na jiné znění 389 insolvenčního zákona, než které bylo následně v legislativním procesu schváleno a zveřejněno ve Sbírce zákonů a je tedy v současné době účinné. Text důvodové zprávy vychází z původně navržené právní úpravy, která výslovně umožňovala požádat o oddlužení nejen osoby, které nejsou podnikateli, ale také pro dlužníky fyzické osoby drobné podnikatele. Z důvodové zprávy však lze pro výklad tohoto pojmu využít vymezení účelu, za kterým bylo oddlužení do insolvenčního zákona příjímáno. Důvodová zpráva ve svém textu vážícímu se k 389 odst. 1 insolvenčního zákona uvádí: Možnost oddlužit, poskytuje druhou šanci především dlužníku - fyzické osobě odsouzenému (jinak často i v mladém věku) k celoživotnímu splácení dluhů. Předchází se tím tomu, aby se dlužník začal pohybovat v zóně stínového hospodářství, přijímal práci načerno atd. Osvobození od zbytku dluhu dlužníka též motivuje k tomu, aby usiloval o co nejvyšší míru uspokojení věřitelů, čímž je naplňován i účel insolvenčního řízení. Zahraniční zkušenosti rovněž potvrzují, že oddlužení je v konečném důsledku i ku prospěchu věřitelů; pro ty je zpravidla výhodnější obdržet v kratším časovém rámci část pohledávky, než v dlouhodobé perspektivě (mnohdy s vysokými náklady na realizaci) vymoci pohledávku celou. Věřitelé - podnikatelé spoléhají též na budoucí spotřebu takového dlužníka (na obnovení jeho koupěschopnosti). K vymezení pojmu podnikatel se vyjádřil rovněž Vrchní soud v Praze ve svém usnesení sp.zn. 1 VSPH 3/2008 vydaném v insolvenčním řízení vedeném pod sp.zn. KSPL 29 INS 252/2008 u Krajského soudu v Plzni. Krajský soud v Praze zde uvedl, že ačkoliv není pojem dlužník, který není podnikatelem v insolvenčním zákoně vyložen, účelu sledovanému úpravou obsaženou v 389 odst. 1 IZ odpovídá výklad, podle nějž se může oddlužení úspěšně domáhat jen taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele, a která zároveň nemá závazky vzešlé z podnikání. Z toho plyne, že řešení úpadku či hrozícího úpadku oddlužením je zapovězeno jak na dlužníka, na nějž se podle norem hmotného práva stále pohlíží jako na podnikatele ( 2 odst. 2 obchodního zákoníku), a to i kdyby v době podání návrhu na povolení oddlužení již fakticky nepodnikal ani neměl žádné dluhy z podnikání, tak je zapovězeno i dlužníkovi, který již svou podnikatelskou činnost formálně ukončil, ale má dluhy z této předchozí podnikatelské činnosti. Více méně k totožnému závěru pak dospěl rovněž Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí sp.zn. 3 VSOL 51/2008 - A 37 vydaném v rámci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSOS 34 INS 625/2008 Z uvedeného vyplývá, že pro možnost povolení oddlužení je významná nejen skutečnost, zda dlužník je evidován jako podnikatel a podnikatelskou činnost fakticky vykonává, ale i skutečnost, zda má závazky vzniklé z dřívější podnikatelské činnosti. Z internetového živnostenského rejstříku (www.rzp.cz) sice je patrné, že živnostenské oprávnění dlužnice zaniklo dne 24.4.2008, ovšem ke dni podání návrhu na povolení oddlužení (dle razítka podatelny soudu prvního stupně dne 4.4.2008) dosud dlužnice podnikatelkou formálně

6 byla. Důležitější ovšem je, že dlužnice měla a nadále má závazky z podnikání. Zákon vylučuje vstup podnikatele do oddlužení, protože však je poměrně snadné formálně ukončit podnikatelskou činnost, bylo by možné obcházet zákon tím, že by podnikatel ukončil provozování živnosti a podal návrh na povolení oddlužení, přestože by měl stále podnikatelské závazky. Protože účelem oddlužení je pouze řešit závazky nepodnikatelů, nikoliv závazky vzešlé z podnikatelské činnosti, je nutné pojem podnikatele vykládat způsobem použitým ve výše citovaném usnesení Vrchního soudu v Praze, se kterým se odvolací soud zcela ztotožňuje. K podobnému závěru jako Vrchní soud v Praze a v Olomouci pak dospěla také Expertní pracovní skupina Ministerstva spravedlnosti ČR pro insolvenční právo (dále jen Expertní skupina pro insolvenční právo) ve svém Výkladovém stanovisku č.2 ze dne 3. června 2008, týkající se otázky přípustnosti oddlužení. Členové expertní skupiny se shodly na tom, že pojem dlužník, který není podnikatel je ve smyslu 389 odst. 1 insolvenčního zákona nutné vykládat tak, že se jím rozumí: taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání.v odůvodnění svého stanoviska však Expertní skupina pro insolvenční právo rovněž připouští že: tím není vyloučena možnost insolvenčního soudu přihlédnout v konkrétní věci k tomu, že dluhy z podnikání jsou nepatrné (srov. např. 202 odst. 2 o. s. ř.). Je tedy zřejmé, že ustanovení obchodního zákoníku vymezující pojem podnikatel se odlišuje od výkladu tohoto pojmu, který byl podán Vrchním soudem v Praze a Olomouci i Expertní skupinou pro insolvenční právo. Dlužník, který podal návrh na povolení oddlužení je fyzickou osobou, která v současné době nenaplňuje podmínky stanovené v 2 odst. 2 obchodního zákoníku tzn. není dle tohoto ustanovení považována v současné době za podnikatele. V minulosti však podnikatelskou činnost vykonával (např. silniční motorová doprava nákladní v rozsahu: 1) nákladní vnitrostátní provozovaná vozidly bez omezení celkové hmotnosti, 2) nákladní mezinárodní provozovaná vozidly bez omezení celkové hmotnosti) a také většina závazků dlužníka pocházzí z předchozí podnikatelské činnosti (viz. tvrzení dlužníka na dokumentu č. A-10 téměř všechny dluhy jsou provozní a nebo byly finance poskytnuty na záchranu mé firmy ). Při vymezení obsahu pojmu dlužník, který není podnikatelem dospěl insolvenční soud k následujícímu závěru. Je zcela evidentní, že záměrem zákonodárce při přijetí právní úpravy institutu oddlužení bylo, aby se tímto způsobem řešily pouze tzv. spotřebitelské úpadky dlužníků, kteří nejsou podnikatelé. Tato skutečnost vyplývá ze základních tezí důvodové zprávy, která zavedení institutu oddlužení zdůvodňuje, mimo jiné také tím: že jednou z dalších společenských skutečností ovlivňující moderní úpravy konkursního práva je značný nárůst úpadků, které se netýkají podnikatelů (tzv. spotřebitelské úpadky). Dochází k němu v souvislosti s rozvojem splátkových (či obecněji úvěrových) obchodů. Tyto úpadky představují (při jejich větším počtu) sociální problém. Je tomu tak proto, že možnosti uspokojení věřitelů jsou (se zřetelem k osobám dlužníků a jejich typových majetkových poměrech) při nich omezené, zvláště však proto, že v konkursu neuspokojenými pohledávkami jsou spotřebitelé (úpadci) po skončení konkursu nepřiměřeně a dlouhodobě zatěžováni. Výše uvedený závěr však lze dovodit také ze skutečnosti, že od svého původního záměru, aby institut oddlužení byl výslovně přípustný i pro tzv. drobné živnostníky, v průběhu legislativního procesu zákonodárce upustil. Na druhou stranu je však nutné zdůraznit, že institut oddlužení je nutné chápat nejen jako cestu

7 k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů, ale také ve svém sociálním kontextu, který jednoznačně vyplývá z účelu, který byl sledován při závádění institutu oddlužení do tuzemského právního řádu, a také jako prostředek k narovnání vztahů mezi dlužníkem a osobami dotčenými jeho úpadkem, který má zajistit sanaci ekonomických poměrů dlužníka a jeho plnohodnotný návrat do spotřebitelského života. S názorem Vrchního soudu v Praze a Olomouci i Expertní skupiny pro insolvenční právo se lze tedy shodnout v té míře, že oddlužení není přípustné pro dlužníky, kteří naplňují některou z podmínek stanovených v 2 odst. 2 obchodního zákoníku, bez ohledu na to, jaký charakter mají jejich závazky, které hodlají v rámci oddlužení řešit, protože tyto osoby je nutné považovat za podnikatele. Poněkud sporné mohou však být závěry Vrchního soudu v Praze a Olomouci i Expertní skupiny pro insolvenční právo z hlediska přípustnosti oddlužení u osob, které již ve smyslu 2 odst. 2 obchodního zákoníku podnikateli nejsou, ale jsou zatíženi závazky, které vznikly z jejich předchozího podnikání. Zatímco Vrchní soud v Praze a v Olomouci nepřipouští pro dlužníka navrhujícího své oddlužení jakékoliv závazky vzniklé z jeho podnikatelské činnosti, Expertní skupina pro insolvenční právo připouští, aby dlužník měl marginální dluhy z podnikatelské činnosti, přičemž odkazuje např. na 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.). Ustanovení 202 odst. 2 o.s.ř. upravuje nepřípustnost odvolání proti rozsudku jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšující 2.000,- Kč. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že dle výkladového stanoviska Expertní skupiny pro insolvenční právo by oddlužení bylo přípustné také v případě, že by dlužník byl zatížen závazkem z předchozí podnikatelské činnosti nepřevyšující 2.000,- Kč. Expertní skupina pro insolvenční právo však odkaz na toto ustanovení uvádí pouze jako příklad a nedává tedy jednoznačné stanovisko k možné výši závazků z podnikání, které je přípustné v rámci oddlužení řešit resp. jimiž může být dlužník zatížen, aby byl vůbec aktivně legitimován k podání návrhu na povolení oddlužení. Ze závěrů, které učinil jak Vrchní soud v Praze a Olomouci, tak i Expertní skupina pro insolvenční právo se zdá zřejmé, že cílem výkladu 389 odst. 1 insolvenčního zákona má být, aby v rámci oddlužení nebyly řešeny závazky, které dlužníkovi vznikly z jeho podnikatelské činnosti. Uvedené závazky lze tedy řešit pouze v insolvenčním řízení, kde je úpadek dlužníka řešen konkursem resp. reorganizací. Lze se domnívat, že tyto závěry plynou zejména z rozdílného postavení věřitelů dlužníka a jejich neuhrazených závazků či jejich částí poté, kdy bude úspěšně ukončeno insolvenční řízení kdy byl úpadek dlužníka řešen oddlužením (osovobození od placení pohledávek pohledávky existují, ale nelze se domáhat jejich uspokojení) a kdy ukončeno insolvenční řízení, v němž byl úpadek dlužníka řešen konkursem (upravený seznam přihlášek pohledávek je exekučním titulem). Na druhou stranu ovšem Expertní skupina pro insolvenční právo umožňuje, aby oddlužení bylo přípustné pro dlužníka, který má závazky z podnikatelské činnosti, ale tyto nabyl z titulu dědictví, bez ohledu na jejich výši. V tomto případě by se tedy věřitelům s pohledávkami vzniklými z podnikatelské činnosti zůstavitele od nějž dlužník dědictví nabyl, zvýšené ochrany nedostalo a tyto by byly řešeny v rámci oddlužení, bez ohledu na jejich charakter.

8 Dle výše uvedeného stanoviska Expertní skupiny pro insolvenční právo tedy není absolutně vyloučeno, aby návrh na povolení oddlužení podal dlužník, který má závazky z předchozí podnikatelské činnosti a to ať už v minimálním rozsahu nebo nabyté dědictvím. Na základě výše uvedeného se insolvenční soud domnívá (na rozdíl od Vrchního soudu v Praze a Olomouci i Expertní skupiny pro insolvenční právo), že není vhodné řešit problematiku existence závazků dlužníka vzniklých z předchozí podnikatelské činnosti při posuzování otázky aktivní legitimace dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení, když tato otázka není zcela jednoznačně řešena v insolvenčním zákoně a ani ve zmíněných výkladech Vrchního soudu v Praze a Olomouci ani Expertní skupiny pro insolvenční právo. Tento postup může být značně kontraproduktivní nejen ve vztahu k účastníkům insolvenčního řízení, ale také ve vztahu k rozhodovací praxi insolvenčních soudů. Otázka aktivní legitimace dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení je natolik zásadní, že by měla být řešena zcela jednoznačně, tak aby umožňovala co nejmenší rozsah pochybností o svém výkladu. Insolvenční soud je proto toho názoru, že pojem dlužník, který není podnikatel je nejvhodnější vykládat v souladu s 2 odst. 2 obchodního zákoníku. Uvedený závěr insolvenčního soudu ovšem není v rozporu se základními tezemi důvodové zprávy, která předpokládá, že by v rámci oddlužení měly být řešeny pouze tzv. spotřebitelské úpadky tedy úpadky osob, jejichž závazky nepocházejí z jejich předchozí podnikatelské činnosti. Obecně tedy není ani v rozporu se závěry Vrchního soudu v Praze a Olomouci i Expertní skupiny pro insolvenční právo. Insolvenční soud však je toho závěru, že otázka existence závazků vzešlých z podnikatelské činnosti by neměla být řešena při posuzování otázky aktivní legitimace dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení, ale až v okamžiku, kdy insolvenční soud v souladu s 395 insolvenčního zákona zkoumá, zda nejsou naplněny podmínky pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a to zejména z důvodu, že návrhem na povolení oddlužení je sledován nepoctivý záměr. Pro uvedený závěr insolvenčního soudu může svědčit také ta skutečnost, že pokud by rozhodovací praxe insolvenčních soudů dospěla k jinému závěru znamenalo by to pro osoby, které již po formální stránce nejsou podnikateli (nenaplňují podmínky stanovené v 2 odst. 2 obchodního zákoníku), ale zároveň jsou zatíženy závazky z předchozí podnikatelské činnosti (byť pouze v minimálním rozsahu)to, že by se jim uzavírala cesta k jakémukoliv sanačnímu způsobu řešení úpadku. Oddlužení by pro ně bylo nepřípustné a reorganizace, která je sanačním způsobem řešení úpadku podnikatelů by pro ně byla natolik finančně ( dle 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů je základní odměna insolvenčího správce při reorganizaci 83.000,- Kč měsíčně) i procesně náročná, že by ji nebyli schopni v praxi realizovat. Insolvenční soud má proto za vhodnější připustit aktivní legitimaci k podání návrhu na povolení oddlužení také dlužníka, který již není podnikatel, ale má závazky z předchozí podnikatelské činnosti a z hlediska poctivosti jeho záměru při podání návrhu na povolení oddlužení zkoumat, zda oddlužení povolí či nikoliv. Tento postup dle insolvenčního soudu odpovídá záměru sledovaného při začlenění institutu oddlužení do insolvenčního zákona. Při vymezení obsahu pojmu dlužník, který není podnikatelem dospěl insolvenční soud k následujícímu závěru. Insolvenční soud se domnívá, že dlužník je aktivně legitimován

9 k podání návrhu na povolení oddlužení. Insolvenční soud se dále zabýval otázkou náležitostí návrhu na povolení oddlužení. Dle 390 odst. 1 insolvenčního zákona musí dlužník podat návrh na povolení oddlužení spolu s insolvenčním návrhem. Podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku. Dle 391 odst. 2 insolvenčního zákona lze návrh na povolení oddlužení podat pouze na formuláři, jehož podobu zveřejnilo Ministerstvo spravedlnosti ČR způsobem umožňujícím dálkový přístup. Náležitosti návrhu na povolení oddlužení upravuje 391 insolvenčního zákona a 23 Vyhlášky 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona (dále jen Vyhláška) a náležitosti některých jeho příloh pak 392 insolvenčního zákona. Vzhledem k tomu, že dlužník použil předepsaný formulář Návrhu na povolení oddlužení, který řádně vyplnil a připojil k němu všechny požadované přílohy považuje insolvenční soud návrh na povolení oddlužení za řádně a včas podaný. Insolvenční zákon však nepředpokládá, že by na základě řádně a včas podaného návrhu na povolení oddlužení měl insolvenční soud automaticky rozhodnout o povolení oddlužení dlužníka. Insolvenční soud musí nejdřívě zkoumat zda z insolvenčního návrhu, návrhu na povolení oddlužení a všech přiložených příloh a jiných listin nevyplývají skutečnosti, které by insolvenční soud opravňovaly v souladu s 395 insolvenčního zákona návrh na povolení oddlužení zamítnout. Dle 395 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30% jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Insolvenční soud tedy nejdříve zkoumal jestli není návrhem na povolení oddlužení sledován nepoctivý záměr. Dle 395 odst. 3 insolvenčního zákona lze na nepoctivý záměr usuzovat zejména tehdy; jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu a) v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku takového řízení, nebo b) podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy. Insolvenční zákon tedy stanovuje insolvenčnímu soudu, aby zamítl takový návrh na povolení oddlužení, jímž jeho předkladatel evidentně sleduje nepoctivý záměr. Zároveň uvádí výčet některých skutečností, které mohou zakládat pochybnosti o poctivém záměru dlužníka. Výčet skutečností je však pouze demonstrativní a umožňuje insolvenčnímu soudu, aby za nepoctivý záměr dlužníka považoval také další skutečnosti, které vyplynuly v průběhu probíhajícího insolvenčního řízení. Za nepoctivý záměr dlužníka tak lze dle názoru insolvenčního soudu považovat, jak již výše uvedl, také situaci kdy se dlužník v průběhu oddlužení snaží řešit své závazky z předchozí podnikatelské činnosti. Insolvenční soud je však toho názoru, že nikoliv existence jakéhokoliv závazku

10 z předchozí podnikatelské činnosti zakládá pochybnosti ohledně poctivého záměru dlužníka při podání návrhu na povolení oddlužení. Pouze existence závazků z podnikatelské činnosti takového rozsahu, které by v případě, že by dlužník byl nadále podnikatelem znamenaly stav jeho úpadku, který by měl být řešen konkursem případně reorganizací ( jako sanačním způsobem řešení úpadku dlužníka, který je podnikatelem ), čemuž se dlužník pokusil zamezit tím, že formálně ukončil svou podnikatelskou činnost a podal návrh na povolení oddlužení, by měly signalizovat jeho nepoctivý záměr při podání návrhu na povolení oddlužení. Dlužník by tedy svým jednáním jednoznačně obcházel ustanovení insolvenčního zákona, které se vztahují k řešení úpadku osob, které jsou podnikateli. Z insolvenčního návrhu, návrhu na povolení oddlužení, přiložených příloh a jiných důkazních prostředků však vyplývá, že závazky z předchozí podnikatelské činnosti dlužníka jsou ve svém souhrnu převažující. Insolvenční soud tedy na základě výše uvedeného shledal v exisatenci závazků z předchozí podnikatelské činnosti dlužníka nepoctivý záměr, který by byl sledován podaným návrhem na povolení oddlužení. Insolvenční zákon však mezi další okolnosti, které nasvědčují, že návrhem na povolení oddlužení je sledován nepoctivý záměr řadí také skutečnost uvedenou v 395 odst. 3 písm. a), tedy stav, kdy v v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku takového řízení. Jak uvedl sám dlužník ve svém insolvenčním návrhu bylo u něj dne 25.4.2007 skončeno konkursní řízení vedené podle pravidel stanovených v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV) a toto řízení bylo ukončeno zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku dlužníka. Insolvenční soud má tedy za to, že s ohledem na ustanovení 395 odst. 1 a odst. 3 písm. a) je nutné v návrhu na povolení oddlužení sledovat nepoctivý záměr, také na základě skutečnosti, že ohledně dlužníka v předchozích 5 letech probíhalo řízení, jehož účelem bylo řešit úpadek dlužníka a návrh na toto řízení byl zamítnut pro nedostatek majetku dlužníka. Na základě výše uvedeného insolvenční soud zamítl návrh na povolení oddlužení tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí. Dle 396 odst. 1 insolvenčního zákona jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem. Vzhledem k tomu, že na základě insolvenčního návrhu osvědčil dlužník svůj úpadek ( výrok I. tohoto rozhodnutí ) a insolvenční soud zamítl návrh na povolení oddlužení (výrok II. tohoto rozhodnutí), rozhodl výrokem III. tohoto usnesení současně o prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Dle 314 odst. 1 insolvenčního zákon jde o nepatrný konkurs tehdy, pokud je dlužníkem fyzická osoba, která není podnikatel nebo pokud celkový obrat dlužníka podle zvláštního právního předpisu za poslední účetní období předcházející prohlášení konkursu nepřesahuje 2.000.000,- Kč a dlužník nemá více než 50 věřitelů. Dle 314 odst. 2 insolvenčního zákona může insolvenční soud rozhodnout o tom, že jde o nepatrný konkurs i bez návrhu a může jej spojit s prohlášením konkursu nebo je vydat kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení po prohlášení konkursu.

11 Dle 314 odst. 3 insolvenčního zákona vyjde-li dodatečně najevo, že konkurs neměl být považován za nepatrný, insolvenční soud přijaté rozhodnutí bez zbytečného odkladu zruší. Dle 315 odst. 1 insolvenčního zákona platí pro nepatrný konkurs, nerozhodne-li schůze věřitelů jinak, následující odchylky od insolvenčního zákona: a) místo věřitelského výboru mohou věřitelé ustanovit zástupce věřitelů, b) k účinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů není potřeba schválení insolvenčním soudem ani souhlasu věřitelského orgánu, c) k vyloučení nedobytných pohledávek a věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které není možné prodat, není nutný souhlas insolvenčního soudu ani věřitelského orgánu, d) o včasných námitkách proti konečné zprávě a vyúčtování lze rozhodnout i bez nařízení jednání, e) při přezkumném jednání lze současně projednat všechny otázky, o kterých by jinak byla oprávněna rozhodnout pouze schůze věřitelů, a je-li to účelné, lze přednést také konečnou zprávu a vyúčtování a projednat námitky proti nim. Není-li to v rozporu s rozhodnutím schůze věřitelů, insolvenční soud může, dle 315 odst. 2 insolvenčního zákona, pro nepatrný konkurs stanovit i další odchylky od zákona, pokud povedou k rychlému a hospodárnému průběhu insolvenčního řízení; těmito odchylkami nesmí být dotčeno postavení zajištěných věřitelů ani zásady insolvenčního řízení. Toto rozhodnutí může insolvenční soud spojit s rozhodnutím o nepatrném konkursu nebo je může vydat kdykoli později. Na základě skutečností, které insolvenční soud uvedl v odůvodnění tohoto rozhodnutí týkající se aktivní legitimace dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení, shledal insolvenční soud, že dlužník je osobou, která v současné době není podnikatelem a jsou proto naplněny podmínky stanovené v 314 odst. 1 insolvenčního zákona pro to, aby rozhodl, že konkurs na majetek dlužníka bude veden jako nepatrný konkurs. Insolvenční soud tedy rozhodl ve výroku IV. tohoto rozhodnutí, že konkurs prohlášený na majetek dlužníka bude veden jako konkurs nepatrný a to se všemi odchylkami od pravidel běžného konkursu, které jsou stanoveny v 315 odst. 1 insolvenčního zákona. Nad rámec výše uvedených odchylek rozhodl insolvenční soud v souladu s 315 odst. 2 insolvenčního zákona ve výroku V. tohoto rozhodnutí také o dalších odchylkách od insolvenčního zákona a to tak, že insolvenční správce je oprávněn zpeněžit majetek dlužníka aniž by se k tomu vyžadoval souhlas věřitelského orgánu a to pouze na základě souhlasu, který mu ke zpeněžení udělí insolvenční soud a také, že insolvenční správce je oprávněn zahájit zpeněžování majetku úpadce i před konáním první schůze věřitelů svolané po prohlášení konkursu tzn. ihned poté, kdy rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka nabude právní moci. Tyto odchylky od pravidel stanovených insolvenčním zákonem pro úpadek dlužníka, který je řešen konkursem mají vést, vzhledem k rozsahu a struktuře majetku dlužníka, především k umožnění co nejrychlejšího a nejhospodárnějšího průběhu insolvenčního řízení. Uvedené odchylky se v žádném případě nedotknou postavení zajištěných věřitelů, protože při zpeněžení majetku dlužníka, který slouží k zajištění je insolvenční správce povinen nadále postupovat v souladu 293 insolvenčního zákona a dbát pokynů zajištěného věřitele. Z návrhu na povolení oddlužení rovněž nevyplynulo, že by dlužník měl jakéhokoliv zajištěného věřitele. Uvedenými odchylkami nejsou rovněž dotčeny ani žádné základní zásady

12 jimiž se má insolvenční řízení řídit. V případě, že by přihlášení věřitelé dlužníka nesouhlasili s odchylkami, které insolvenční zákon a insolvenční soud stanoví pro průběh nepatrného konkursu, mohou o této skutečnosti rozhodnout na nejbližší schůzi věřitelů ( 315 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona). Osoba insolvenčního správce (výrok VI. tohoto rozhodnutí) byla určena opatřením předsedy podepsaného soudu ( 25 insolvenčního zákona). Ve výrocích VII. až XVI. tohoto rozhodnutí podepsaný soud rozhodl o skutečnostech, které musí být spojeny dle 136 insolvenčního zákona s rozhodnutím o úpadku dlužníka. Lhůta pro podání přihlášek byla soudem určena v rozmezí daném ustanovením 136 odst. 3 insolvenčního zákona. V souladu s 137 odst. 2 insolvenčního zákona soud určil termín prvního přezkumného jednání tak, aby se konalo do dvou měsíců od konce lhůty pro podání přihlášek. S prvním přezkumným jednání podepsaný soud spojil také svolání další schůze věřitelů ( 137 odst. 3 insolvenčního zákona). Termín první schůze věřitelů byl stanoven v souladu s 137 odst. 1 insolvenčního zákona. Účinky tohoto rozhodnutí soud spojil s jeho zveřejněním v insolvenčím rejstříku; pro jiné určení účinnosti tohoto rozhodnutí soud neshledal důvody. S ohledem na potencionální okruh věřitelů dlužníka insolvenční soud neshledal důvod pro zveřejňování rozhodnutí vydaných v tomto insolvenčním řízení v hromadných sdělovacích prostředcích ( 136 odst. 2 písm. i/ insolvenčního zákona); soud proto o této skutečnosti samostatně nerozhodoval. Rozhodnutí vydaná v tomto insolvenčním řízení budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku a na úřední desce podepsaného soudu (vč. úřední desky elektronické přístupné prostřednictvím internetu). P o u č e n í : Poučení o opravných prostředcích: Proti výroku I., IV., V., VII. až XVI. tohoto rozhodnutí není odvolání přípustné. ( 91, 141 odst. 1 věta první, 314 odst.4 IZ) Proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (výrok II. tohoto rozhodnutí) a o způsobu řešení úpadku (výrok III. tohoto rozhodnutí) je odvolání přípustné ve lhůtě 15 dnů ode doručení tohoto usnesení. Odvolání může podat pouze osoba, která návrh na povolení oddlužení podala. ( 395 odst. 4 IZ). Odvolání se podává k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pracoviště Husova 15, 601 95 Brno. Proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce (výrok VI. tohoto rozhodnutí) je odvolání přípustné ve lhůtě 15 dnů ode doručení tohoto usnesení. Usnesení bude doručeno do vlastních rukou dlužníkovi a insolvenčnímu správci ( 26 a 75 odst. 1 a 2 IZ). V odvolání lze však namítat pouze to, že ustanovený insolvenční správce nesplňuje podmínky pro ustanovení nebo že není nepodjatý. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží.( 26 věta druhá IZ). Odvolání se podává k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pracoviště Husova 15, 601 95 Brno.

13 Poučení o přihláškách pohledávek: Věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Přihlašují se i pohledávky, které již byly uplatněny u soudu, jakož i pohledávky vykonatelné včetně těch, které jsou vymáhány výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Přihlásit lze i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku vázanou na podmínku. Přihláška pohledávky má pro běh lhůty k promlčení nebo pro zánik práva stejné účinky jako žaloba nebo jiné uplatnění práva u soudu, a to ode dne, kdy došla insolvenčnímu soudu. Přihlášku pohledávky, která je podána u jiného než insolvenčního soudu, postoupí tento soud neprodleně soudu insolvenčnímu, aniž o tom vydává rozhodnutí; účinky spojené s podáním takové přihlášky nastávají dnem, kdy přihláška dojde insolvenčnímu soudu. ( 173 IZ). Přihlášky pohledávek a jejich přílohy se podávají dvojmo. Stejnopis přihlášky a její přílohy doručí insolvenční soud insolvenčnímu správci. Přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá. Jde-li o pohledávku zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na její uspokojení ze zajištění a označit druh zajištění a dobu jeho vzniku; nestane-li se tak, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo. Jde-li o pohledávku vykonatelnou, musí věřitel v přihlášce uvést i skutečnosti, o které vykonatelnost opírá. ( 174 IZ) Pohledávku je nutné vždy vyčíslit v penězích, i když jde o pohledávku nepeněžitou. Pohledávka v cizí měně musí být přepočítána na českou měnu podle kurzu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou v den zahájení insolvenčního řízení, a stala-li se pohledávka splatnou dříve, podle kurzu vyhlášeného v den její splatnosti. Pro přepočet pohledávek v cizích měnách, pro něž Česká národní banka nevyhlašuje kurz devizového trhu, se použije střední kurz centrální banky příslušné země, popřípadě aktuální kurz mezibankovního trhu k americkému dolaru nebo k euru. Jde-li o pohledávku nepeněžitou nebo pohledávku neurčité výše, musí být vyjádřena v penězích na základě odhadu její hodnoty. ( 175 IZ) Za správnost údajů uvedených v přihlášce jeho pohledávky odpovídá věřitel. Přihlášku pohledávky lze podat pouze na formuláři; náležitosti formuláře stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna. ( 176 IZ) K přihlášce pohledávky je nutné připojit listiny, kterých se přihláška dovolává. Vykonatelnost pohledávky se prokazuje veřejnou listinou ( 177 IZ). Dlužník je povinen zdržet se nakládání s majetkovou podstatou a majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití, nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoliv nezanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem. ( 111 odst. 1 IZ).

14 Poučení ke schůzi věřitelů: Není-li dále stanoveno jinak, právo hlasovat mají všichni na schůzi přítomní věřitelé. ke hlasu, který je vázán na splnění podmínky, se nepřihlíží. věřitelé mohou hlasovat také písemně, podáním výslovně označeným jako "hlasovací lístek", které nesmí obsahovat žádný jiný procesní úkon, ze kterého je nepochybné, jak hlasovali, a na kterém je úředně ověřena pravost jejich podpisu. k jejich hlasu se přihlíží, jen bylo-li podání obsahující všechny náležitosti doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději v den předcházející schůzi věřitelů; 43 občanského soudního řádu se nepoužije. náležitosti hlasovacího lístku podle tohoto ustanovení stanoví 19 a 20 vyhlášky 311/2007 sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona. ( 50 IZ) Věřitelé, jejichž pohledávka byla popřena, mohou v rozsahu popření hlasovat, usneseli se na tom schůze věřitelů. V rozsahu, v němž takové usnesení není přijato, rozhodne o hlasovacím právu insolvenční soud. Pro pohledávky věřitelů vázané na odkládací podmínku platí odstavec 1 obdobně. Nejde-li o případy uvedené v odstavcích 1 a 2, rozhodne o hlasovacím právu věřitelů, jejichž pohledávka nebyla ještě zjištěna nebo je sporná, insolvenční soud. Učiní tak jen na návrh dlužníka, insolvenčního správce nebo některého z věřitelů. Návrh lze podat i přede dnem konání schůze věřitelů. ( 51 IZ) Hlasovací právo zkoumá insolvenční soud u každého z věřitelů jednotlivě. Proti rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu věřitelů není přípustný opravný prostředek. Tímto rozhodnutím není insolvenční soud pro další schůzi věřitelů vázán. ( 52 IZ) Nejde-li o volbu věřitelského výboru, nesmí žádný z věřitelů hlasovat ve vlastní věci nebo ve věci osoby věřiteli blízké anebo osoby, která tvoří s věřitelem koncern. ( 53 IZ) Odporuje-li usnesení schůze věřitelů společnému zájmu věřitelů, může je insolvenční soud zrušit; to neplatí v případě uvedeném v 29 odst. 1, 51 odst. 1 a pro usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku, o reorganizačním plánu nebo o způsobu oddlužení. Rozhodnutí o zrušení usnesení schůze věřitelů může insolvenční soud vydat jen do skončení schůze věřitelů, která usnesení přijala, a může tak učinit jen na návrh insolvenčního správce nebo věřitele, který hlasoval proti přijetí usnesení schůze věřitelů. ( 54 IZ) Po vyhlášení rozhodnutí, kterým zruší usnesení schůze věřitelů, insolvenční soud vyzve každého z přítomných věřitelů, kteří hlasovali pro přijetí usnesení schůze věřitelů, aby uvedl, zda se vzdává odvolání; současně je poučí, že odvolání, které nebude podáno do skončení schůze věřitelů, již nelze podat. Vyjádření věřitelů a jejich poučení se uvede v protokolu o jednání. Rozhodnutí insolvenční soud doručí pouze osobám, které proti němu podaly odvolání. Jestliže insolvenční soud návrh na zrušení rozhodnutí schůze věřitelů zamítl, uplatní postup podle odstavce 1 přiměřeně ve vztahu k osobě, která návrh podala. Osobou oprávněnou k podání odvolání proti rozhodnutí o zrušení usnesení schůze věřitelů je pouze věřitel, který hlasoval pro přijetí tohoto usnesení. K podání odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zrušení usnesení schůze věřitelů je oprávněna pouze osoba, která návrh podala. ( 55 IZ) Poučení pro insolvenčního správce: Insolvenční správce sestaví seznam přihlášených pohledávek; u pohledávek, které popírá, to výslovně uvede. Do seznamu se nezařazují pohledávky, ke kterým se nepřihlíží, pohledávky vyloučené z uspokojení a další pohledávky, u kterých to stanoví zákon. Zajištění

15 věřitelé se v seznamu uvádějí zvlášť. U každého věřitele musí být uvedeny údaje potřebné k jeho identifikaci a údaje pro posouzení důvodu vzniku, výše a pořadí jeho pohledávky; u zajištěných věřitelů se navíc uvádí důvod a způsob zajištění. V seznamu se zvlášť vyznačí pohledávky vykonatelné. Účastníci jsou oprávněni u insolvenčního správce nahlédnout do seznamu přihlášených pohledávek a do dokladů, na jejichž základě byl sestaven. Seznam přihlášených pohledávek zveřejní insolvenční soud v insolvenčním rejstříku nejpozději 15 dnů přede dnem, kdy se o nich má konat přezkumné jednání, a má-li se přezkumné jednání konat do 15 dnů po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, nejpozději 3 dny přede dnem, kdy se o nich má konat přezkumné jednání. Insolvenční soud dále bez zbytečného odkladu zveřejní v insolvenčním rejstříku každou změnu seznamu přihlášených pohledávek. ( 189 IZ) Insolvenční správce je povinen se účastnit přezkumného jednání a schůze věřitelů svolané ve výroky tohoto rozhodnutí osobně ( 399 odst. 2 IZ). Poučení o dispozičních právech k majetkové podstatě: Má-li dispoziční oprávnění jiná osoba než dlužník, nejsou tím dotčeny povinnosti uložené dlužníku tímto zákonem. ( 229 odst. 3 písm. d) a odst. 4 IZ). Krajský soud v Brně dne 20.1.2009 Za správnost vyhotovení: J. Vágnerová Mgr. Jan Kozák, v.r. soudce