-A-76 U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Markéty Slámové ve věci dlužnice MONASTAR, a.s., sídlem Pod Krejcárkem 975/2, Praha 3, zahájené na návrh a) Zdeňky Neubauerové, DiS, bytem Kettnerova 2057/10, Praha 5, b) Evy Haničákové, bytem Nad Zlíchovem 464/26, Praha 5, c) PIERRE FABRE DERMO-COSMETIQUE TCHEQUIE, s.r.o., sídlem Prosecká 851/64, Praha 9, zast. advokátkou Mgr. Eliškou Barthelemy, sídlem Voršilská 130/10, Praha 1, d) KORUNA PALACE MANAGEMENT AKCIOVÁ SPOLEČNOST, sídlem Václavské nám. 846, Praha 1, zast. advokátem JUDr. Alešem Kolářem, sídlem Rumunská 21/29, Praha 2, a e) RNDr. Jitky Schützové, bytem Žižkova 1160, Břeclav, zast. advokátkou Mgr. Zuzanou Kotrbancovou, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, do níž vstoupilo státní zastupitelství, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. -A-53 ze dne 26. března 2014 t a k t o : Usnesení Městského soudu v Praze č.j. - A-53 ze dne 26. března 2014 se v bodě I. výroku p o t v r z u j e. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze v bodě I. výroku shora označeného usnesení rozhodl o tom, že se zjišťuje úpadek MONASTAR, a.s. (dále jen dlužnice), v bodech II. a III. výroku ustanovil insolvenční správkyni Tomko a partneři, v.o.s. (dále jen správkyně) a konstatoval, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají zveřejněním usnesení v insolvenčním rejstříku. Do dalších bodů výroku promítl účinky rozhodnutí o úpadku, kromě jiného věřitele vyzval, aby ve stanovené lhůtě přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení a správkyni neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na majetku dlužnice, stanovil termín přezkumného jednání a svolal schůzi věřitelů. V odůvodnění usnesení soud v první řadě reprodukoval obsahy insolvenčních návrhů zejména tak, že:
2 - navrhovatelka a) tvrdila, že vůči dlužnici, u níž byla od října roku 2011 zaměstnaná jako farmaceutická asistentka a s níž ke dni 11.9.2012 rozvázala pracovní poměr okamžitým zrušením, má pohledávku v celkové výši 49.584,- Kč z titulu neuhrazené mzdy za září roku 2012 včetně neuhrazeného dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku, - navrhovatelka b) tvrdila, že vůči dlužnici, u níž byla od dubna roku 2010 zaměstnaná jako vedoucí prodejny a s níž ke dni 27.9.2012 rozvázala pracovní poměr okamžitým zrušením, má pohledávku v celkové výši 35.580,- Kč z titulu neuhrazené mzdy za září roku 2012 včetně neuhrazeného dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku, - navrhovatelka c) tvrdila, že má za dlužnicí jednak vykonatelnou pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení, jež jí byly přiznány usnesením Městského soudu v Praze č.j. 52 Cm 114/2011-19 ze dne 18.6.2012 (dále též jen Usnesení nalézacího soudu), jednak pohledávku z titulu neuhrazené kupní ceny dodaného zboží ve výši 451.729,72 Kč, jež se stala postupně splatnou ke dni 22.7., 28.7. a 11.8.2012, - navrhovatelka d) tvrdila, že s dlužnicí uzavřela podnájemní smlouvu, na jejímž základě užívala dlužnice nebytové prostory v domě na adrese Václavské náměstí 846/1, Praha 1, a poté, co se dlužnice ocitla v prodlení s plněním svých smluvních závazků, s ní dne 10.12.2012 uzavřela smlouvu o splácení dluhu s jeho uznáním a se svolením k přímé vykonatelnosti sepsanou formou notářského zápisu notářkou Helenou Čapkovou pod sp. zn. N 481/2010, NZ 431/2010 (dále jen Notářský zápis), v němž dlužnice svůj závazek ve výši 8.756.959,- Kč uznala; po částečné úhradě dluhu dluží dlužnice navrhovatelce d) částku 1.048.688,39 Kč, která byla splatná dne 20.12.2011, - navrhovatelka e) tvrdila, že jí dlužnice, u níž byla od června roku 2012 zaměstnaná jako lékárník asistent, neuhradila část mzdy za červenec 2012 ve výši 11.627,- Kč, mzdu za srpen 2012 ve výši 23.182,- Kč a za září 2012 ve výši 20.513,- Kč. Dlužnice se na výzvu soudu vyjádřila tak, že činí pohledávky navrhovatelek spornými, přičemž soudem požadované seznamy svého majetku, závazků a zaměstnanců nepředložila. Při zkoumání aktivní legitimace navrhovatelek učinil soud zejména tyto závěry: Pokud šlo o navrhovatelky a), b) a e), uvedl, že listinami (zejména pracovními smlouvami, okamžitými zrušeními pracovního poměru a výplatními páskami) doložily, že mají vůči dlužnici splatné mzdové pohledávky v jimi uváděné výši. Pohledávku navrhovatelky c) ve výši 94.356,- Kč měl soud za osvědčenou z Usnesení nalézacího soudu, jež nabylo právní moci dne 12.7.2012 a podle něhož je dlužnice povinna zaplatit navrhovatelce c) na náhradu nákladů řízení částku 94.356,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení. K pohledávce navrhovatelky d) uvedl, že ji má za osvědčenou z Notářského zápisu, podle něhož dlužnice a navrhovatelka d) uzavřely smlouvu o splácení dluhu s jeho uznáním a se svolením k přímé vykonatelnosti a dlužnice se zavázala splácet své závazky v celkové výši 8.756.959,- Kč ze smlouvy o podnájmu nebytových prostor ze dne 1.10.2009 ve 14 splátkách pod ztrátou výhody splátek s tím, že poslední splátka byla splatná dne 20.12.2011.
3 Při zkoumání toho, zda je dlužnice v úpadku, dospěl soud k závěru, že v řízení bylo osvědčeno, že dlužnice má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a že tyto závazky není schopna plnit. Její neschopnost plnit splatné závazky měl soud za osvědčenou jednak z toho, že na základě výzvy obsažené v usnesení ze dne 15.2.2013 nepředložila seznamy svého majetku, závazků a zaměstnanců, jednak z toho, že své závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti; potud poukazoval na to, že pohledávky navrhovatelek a) a d) byly splatné nejpozději dne 20.10.2012, pohledávka navrhovatelky b) byla (musela být) dle ust. 141 odst. 1 zákoníku práce splatná nejpozději dne 31.10.2012 a pohledávka navrhovatelky c) ve výši 94.356,- Kč byla splatná dne 15.7.2012. Proto postupoval podle ust. 136 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a rozhodl o zjištění úpadku dlužnice. Dále soud prvního stupně konstatoval, že ve věci rozhodl po jednání konaném dne 30.1.2013 bez účasti dlužnice. Tento procesní postup odůvodnil tím, že podáním došlým dne 26.11.2013 se dlužnice z prvního jednání nařízeného na den 28.11.2013 omluvila a požádala o jeho odročení alespoň o 14 dnů z důvodu nemoci člena představenstva Tomáše Pavlíka. Další jednání proto nařídil na den 9.1.2014: z něho se dlužnice z totožného důvodu opětovně omluvila podáním, jež mu doručila dne 6.1.2014 a k němuž připojila potvrzení o pracovní neschopnosti, z něhož vyplynulo, že se Tomáš Pavlík má dostavit na kontrolu k lékaři dne 17.1.2014. Soud proto nařídil další jednání na den 30.1.2014: z něho se dlužnice opět ze stejného důvodu omluvila a předložila totožné potvrzení o pracovní neschopnosti, podle něhož byla další kontrola Tomáše Pavlíka u lékaře stanovena na den 31.1.2014. Vzhledem k tomu, že tento termín kontroly byl stanoven již dne 17.1.2014 a potvrzení o pracovní neschopnosti doručila dlužnice soudu až dne 29.1.2014, nepovažoval soud omluvu za včasnou ani za důvodnou, zvlášť v situaci, kdy mu ošetřující lékař neodpověděl na dotaz, zda onemocnění Tomáše Pavlíka brání jeho účasti na nařízeném jednání. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podala dlužnice včasné odvolání, jež podle svého obsahu směřovalo proti bodu I. výroku, jímž bylo rozhodnuto o jejím úpadku, a v němž zejména namítala, že soud prvního stupně pochybil, když dospěl k závěru o opožděnosti a nedůvodnosti její omluvy doručené soudu dne 29.1.2014, jíž požádala o odročení jednání nařízeného na den 30.1.2014, a věc rozhodl bez její účasti na jednání. Argumentovala především tím, že se s ohledem na očekávané zlepšení zdravotního stavu člena představenstva Tomáše Pavlíka z účasti na jednání omluvila až v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že se ho jmenovaný vskutku nebude moct zúčastnit. Rozvedla, že pokud by byla správná úvaha soudu prvního stupně, že se měla omluvit ihned poté, co jí byl znám termín další lékařské kontroly Tomáše Pavlíka, byla by postavena do pozice, kdy by se z účasti na jednání omlouvala bez důvodu, jelikož ten jí s ohledem na nepředpokládaný vývoj nemoci nemohl být v době 14 dnů přede dnem nařízeného jednání znám. Proto vyčkávala (až) do chvíle, kdy ošetřující lékař a ona sama mohli zhodnotit, zda je její účast na jednání vhodná (možná), či nikoli. Dlužnice vyjádřila přesvědčení, že v důsledku tohoto podle ní vadného procesního postupu soudu nemohlo dojít k řádnému zjištění jejího úpadku, neboť neměla možnost vyjádřit se k insolvenčnímu návrhu a přihlášeným pohledávkám,
4 a uzavřela na tom, že není v úpadku, neboť přezkoumávané pohledávky nejsou pravé ani splatné. Proto požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Navrhovatelky a) a c) označily napadené usnesení za věcně správné a odvolání za nedůvodné. Navrhovatelka c) akcentovala, že jednání dlužnice je (bylo) obstrukčního charakteru a že není pochyb o tom, že pohledávky navrhovatelek vůči dlužnici existují a její úpadek byl zjištěn. Vrchní státní zastupitelství v Praze ve vyjádření k odvolání připomnělo, že insolvenční soud první dvě omluvy Tomáše Pavlíka jako statutárního orgánu dlužnice z účasti na jednání akceptoval, jelikož však jmenovaný svou v pořadí třetí žádost o odročení jednání odůvodňoval touž skutečností (pracovní neschopností), soud dotazem u jeho ošetřujícího lékaře zjišťoval, zda charakter onemocnění Tomáši Pavlíkovi skutečně znemožňuje, aby se soudního jednání účastnil. S ohledem na to, že zpráva lékaře podklady pro tento závěr nedávala a dlužnice neuvedla konkrétní okolnosti, které by členovi jejího statutárního orgánu vzhledem k povaze onemocnění nadále bránily v účasti na jednání, soud prvního stupně nepochybil, když podle ust. 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) věc projednal a rozhodl na jednání v nepřítomnosti dlužnice. Na podporu této argumentace poukazovalo státní zastupitelství na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3358/2008 ze dne 19.8.2008, v němž dovolací soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož posuzuje soud důležitost důvodu, pro nějž účastník řízení žádá o odročení jednání, vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ust. 101 odst. 3 OSŘ, ale k záměrným procesním obstrukcím sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených. Státní zastupitelství poukazovalo rovněž na to, že se dlužnice omezila toliko na konstatování, že není v úpadku, jelikož přezkoumané pohledávky navrhujících věřitelek nejsou pravé ani splatné, aniž by jakkoli věcně (konkrétně) zpochybnila jejich pravost. Z těchto důvodů navrhlo, aby odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil. Vrchní soud v Praze dle ust. 212 a 212a OSŘ přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející v rozsahu napadeném odvoláním, a poté, co věc dle ust. 101 odst. 3 téhož zákona projednal v nepřítomnosti dlužnice, jež se sice z jednání před odvolacím soudem telefonicky omluvila, nicméně nepožádala o jeho odročení (č.d. A-74), dospěl k těmto zjištěním a závěrům: Podle ust. 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí. Dlužník je podle ust. 3 odst. 1 a 3 IZ v úpadku, jestliže má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, a je-li právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem,
5 je v úpadku i tehdy, je-li předlužen, tj. má-li více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Z uvedeného plyne, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem jako úpadek projevující se platební neschopností (insolvencí) dlužníka a jako úpadek projevující se jeho předlužením, přičemž k vydání rozhodnutí o úpadku postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní, nebo že je předlužen, jinými slovy, zjištění úpadku v obou zákonem vymezených formách není nezbytné. Ust. 3 odst. 2 IZ vymezuje vyvratitelné právní domněnky, podle nichž se má zato, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo dlužník nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud. Pokud bude zjištěno naplnění některé z nich, resp. pokud se dlužníkovi nepodaří některou z nich vyvrátit, platí, že je platebně neschopným ve smyslu ust. 3 odst. 1 písm. c) IZ. Podle ust. 141 odst. 1 a 2 IZ se proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží. Je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel ztratil v průběhu odvolacího řízení způsobilost být účastníkem řízení. V daném případě dospěl i odvolací soud k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že dlužnice je v úpadku ve formě insolvence. Vyšel ze zjištění, že dlužnice je po dobu delší tří měsíců v prodlení s plněním svých splatných závazků vůči více věřitelům, a to nejen vůči navrhovatelkám (potud lze pro stručnost odkázat na správná skutková zjištění a přiléhavé právní závěry soudu prvního stupně), nýbrž i vůči: - Dermacol, a.s. se zaplacením vykonatelné pohledávky ve výši 447.586,95 Kč s příslušenstvím, jež jí byla přiznána rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 41 Cm 10/2012-45 ze dne 28.11.2012, jenž nabyl právní moci dne 8.1.2013 (č.d. P23-1), - BOHEMIA-SEN, s.r.o. se zaplacením vykonatelné pohledávky ve výši 2.847.224,41 Kč splatné od roku 2011, jejímž důvodem je neuhrazené nájemné, poplatky za služby a jiné platby dle nájemní smlouvy ze dne 14.5.2010 (č.d. P36-1), - Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví se zaplacením vykonatelných pohledávek ve výši 469.031,- Kč z titulu dlužného pojistného na veřejné zdravotní pojištění a penále splatných od roku 2011, jež měla uhradit dle Výkazů nedoplatků specifikovaných v přílohách přihlášky pohledávky ze dne 16.4.2014 (č.d. P41-1a P41-2), - Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky se zaplacením vykonatelných pohledávek ve výši 249.747,- Kč z titulu dlužného pojistného na veřejné zdravotní pojištění a penále splatných od roku 2012, jež měla uhradit
6 např. dle platebního výměru č.j. 246/2012 ze dne 16.11.2012, jenž nabyl právní moci dne 15.12.2012 (č.d. P49-1), - Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky se zaplacením vykonatelných pohledávek ve výši 455.314,- Kč z titulu dlužného pojistného na veřejné zdravotní pojištění a penále splatných od roku 2012, jež měla uhradit např. dle Výkazu nedoplatků č.j. 1247000726/VN-1 ze dne 31.1.2012, jenž nabyl vykonatelnosti dne 11.2.2012 (č.d. P48-1). V řízení bylo prokázáno nejen to, že dlužnice má více věřitelů a peněžité závazky déle než 30 dnů po splatnosti, ale i to, a opakovaně to budiž zdůrazněno, že je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti a že nesplnila povinnost předložit seznamy uvedené v ust. 104 odst. 1 IZ, kterou jí uložil insolvenční soud (v usnesení ze dne 15.2.2013 na č.d. A-7), což jsou skutečnosti naplňující domněnku, že dlužnice není schopna plnit své peněžité závazky. K obraně dlužnice spočívající v tvrzení, že pohledávky jejích věřitelů nejsou pravé ani splatné, nebylo možno přihlédnout již proto, že nebyla ničím doložena. Pokud jde o výhradu dlužnice, že insolvenční soud nepřihlédl k její v pořadí již třetí žádosti o odročení jednání ze zdravotních důvodů, považoval odvolací soud stejně jako státní zastupitelství za nutné v obecné rovině připomenout, že v soudní praxi (prezentované např. právě výše zmíněným usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3358/2007 ze dne 19.8.2008 uveřejněným pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 2009) byl přijat názor, dle něhož důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, posuzuje soud vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu, a i když účastník řízení ve své žádosti uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ust. 101 odst. 3 OSŘ, ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených. Odvolací soud je přesvědčen o tom, že právě o takový případ šlo i v této věci, kdy jednání dlužnice při třetí žádosti o odročení jednání nařízeného na den 30.1.2014 doručené soudu dne 29.1.2014 (č.d. A-43) mělo z výše popsaných důvodů obsažených v napadeném usnesení a ve vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Praze rysy obstrukčního jednání. Obrana dlužnice, že svoji účast na jednání omluvila až v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že se člen jejího představenstva Tomáš Pavlík inkriminovaného jednání nařízeného na den 30.1.2014 nebude moci zúčastnit, je nevěrohodná již proto, že další kontrola zdravotního stavu jmenovaného (jejíž výsledek byl pro ukončení jeho pracovní neschopnosti určující) byla nařízena až na den 31.1.2014. Odvolací soud je toho názoru, že pokud chtěla dlužnice realizovat své právo na účast u jednání soudu prostřednictvím Tomáše Pavlíka, jehož pracovní neschopnost trvala již od 20.11.2013 (č.d. A-34), měl jmenovaný buď požádat ošetřujícího lékaře o povolení k účasti na jednání nařízeném na den 30.1.2014, nebo o potvrzení, že jeho zdravotní stav je natolik vážný, že se k jednání soudu nemůže dostavit. Nadto dlužnici, jež nesouhlasila s tím, že je v úpadku formou platební neschopnosti, samozřejmě nic nebránilo ani v tom, aby se v řízení nechala zastoupit jí zvoleným zástupcem (advokátem), což neučinila.
7 Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným, postupoval proto podle ust. 219 OSŘ a usnesení insolvenčního soudu o zjištění jejího úpadku jako věcně správné potvrdil. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze. V Praze dne 30. května 2014 JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková