INICIATIVA PRO REFORMU BANKOVNICTVÍ

Transkript

1 NĚCO ZA NĚCO NĚCO ZA NĚCO INICIATIVA PRO REFORMU BANKOVNICTVÍ Pražský institut pro globální politiku Glopolis Prosinec 2011

2 Tato publikace vznikla v rámci společného evropského projektu šesti neziskových organizací - Association Internationale de Techniciens, Experts et Chercheurs (AITEC), Centre for Research on Multinational Corporations (SOMO), Analytické centrum Glopolis, New economics foundation (nef), Védegylet, World Economy, Ecology & Development (WEED) - nazvaného Za celosvětový fi nanční systém ve službách udržitelného rozvoje (Towards a Global Finance System at the Service of Sustainable Development). Glopolis je nezávislé analytické centrum (think-tank) se zaměřením na globální výzvy a příslušné odpovědi České republiky a EU. Ve spolupráci s těmi, kteří utvářejí politiku, byznys a veřejné mínění, je naším dlouhodobým cílem zlepšit politickou kulturu a přispět k přechodu na chytrou ekonomiku, k energetické a potravinové zodpovědnosti. Nabízíme analýzy, vize a poradenství, budujeme sítě, podporujeme diskusi a vybízíme ke změně myšlení. Více informací na Organizace nef je nezávislý think tank, jenž se zabývá i uplatňováním výsledků své činnosti v praxi. Jeho cílem je podporovat změny, které zajistí ekonomický blahobyt občanů. Prostřednictvím inovativních řešení, jež představují výzvu zažitým hospodářským, environmentálním a společenským stereotypům, chceme zlepšovat kvalitu života. Na svých řešeních spolupracujeme s ostatními a ve středu všech našich snah se nachází člověk a planeta. Více informací na

3 OBSAH PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ...4 SHRNUTÍ...5 ÚVOD KAPITOLA - BYLO BANKOVNICTVÍ VŽDY TAK VÝNOSNÉ? KAPITOLA - JE BANKOVNÍ TRH EFEKTIVNÍ? KAPITOLA - DOTACE TBTF KAPITOLA - ZAPLATILY BANKY POJIŠTĚNÍ VKLADŮ A LIKVIDITY V PLNÉ VÝŠI? KAPITOLA - PRÁVO VYTVÁŘET PENÍZE KAPITOLA - JE ZDANĚNÍ BANK DOSTATEČNÉ? KAPITOLA - PŘIJÍMÁ VLÁDA OPATŘENÍ NA NÁPRAVU UVEDENÝCH PROBLÉMŮ? KAPITOLA - ZÁVĚR PŘÍLOHA A PŘÍLOHA B POZNÁMKY Něco za něco

4 PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Význam bankovnictví není srovnatelný s žádným jiným odvětvím, představuje totiž operační systém celé ekonomiky. Z tohoto výsadního postavení plynou bankám vysoké zisky v dobách konjunktury a ochrana před vlastními chybami v časech krizí, tedy pokud jsou natolik velké a důležité, že vláda nemůže dopustit jejich úpadek. Koncentrace odvětví do malého počtu dominantních firem představuje nepochybně významný problém sám o sobě. Tato publikace se věnuje britskému bankovnímu systému, který patří k nejrozvinutějším na světě a jeho velikost a vyspělost se s tím českým nedá porovnávat. Přesto (nebo právě proto) je to poučné čtení. České banky nebylo potřeba během poslední finanční krize zachraňovat z veřejných peněz, takže možná tolik nechápeme rozhořčení britské veřejnosti, když zachráněné instituce vyplácí tučné bonusy k platům bankéřů. Ale vzpomeňme si, že za stabilitu našeho bankovního systému vděčíme relativně přísné bankovní regulaci, která u nás zavládla po nákladné likvidaci bankovního socialismu a také tomu, že se naše banky, resp. dcery zahraničních bank, věnují spíše jednodušším a tím pádem méně rizikovým aktivitám. Poučení z naší malé bankovní krize tedy zatím ještě funguje, ale jak víme, lidská paměť je poměrně krátká, po čase se na problémy zapomíná a sílí tendence k deregulaci, která slibuje vyšší zisky. Např. v USA byl v roce 1933, jako poučení z tehdejší krize, přijat zákon o bankovnictví, známý také pod názvem Glass-Steagallův. Ten mimo jiné zakazoval univerzální bankovnictví, protože převládal názor, že univerzální banky se staly centry nebezpečných střetů zájmů. V roce 1999 byl tento zákon zrušen s argumentací, že univerzální bankovnictví nabízí řadu výhod z rozsahu a celkové diverzifikace. Banky jsou ve Velké Británii považovány za hlavní viníky ekonomické krize a následujících hlubokých rozpočtových škrtů. Nezávislá bankovní komise (ICB), vedená někdejším členem měnového výboru centrální banky Johnem Vickersem, řešila otázku, jak zabránit příští krizi a také jak ochránit daňové poplatníky, pokud by už k nějaké došlo. Zároveň by přitom neměla být ohrožena konkurenceschopnost britského bankovního sektoru. Přestože Komise nedoporučuje radikální řešení, tedy úplné majetkové oddělení komerčního a investičního bankovnictví, navrhuje poměrně přísné rozdělení těchto aktivit, navýšení základního kapitálu velkých britských bank nad rámec basilejských pravidel a některá další opatření. Výzkumníci think-tanku nef, kteří napsali tuto publikaci, si kladou stejné otázky jako členové Nezávislé bankovní komise. Protože její návrhy nepovažují za dostatečné, předkládají čtenářům vlastní. Inspirativní čtení Vám přeje Jiří Čáslavka 4 Něco za něco

5 SHRNUTÍ Banky se zásadně odlišují od jiných podniků. Regulátoři umožňují bankovnímu odvětví využívat jeho výsadního postavení k dosahování nepřiměřených zisků, což dokládají vztahy bank se státem i klienty. Opatření navrhovaná v rámci průběžné zprávy Nezávislé bankovní komise (ICB Independent Commission on Banking) dostatečně nezajišťují spravedlivější postavení daňových poplatníků ani klientů bank. 5 Něco za něco

6 Spravedlivější postavení daňových poplatníků? Banky v rámci ekonomiky zaujímají výjimečné postavení a těší se výsadám, o nichž se jiným odvětvím ani nesní. Nejvýraznějším příkladem této privilegované pozice je pomoc, kterou vláda během finanční krize poskytla třem velkým bankám Northern Rock, Royal Bank of Scotland a Lloyds TSB, což vyvolalo značné pobouření veřejnosti. Vládní pomoc je však pouhou špičkou ledovce. Všechny velké banky jsou také nepřímo dotovány daňovými poplatníky protože je jisté, že finanční instituce v případě potřeby získají pomoc, vnímají je trhy coby klienty představující pouze nízké riziko. Tato zpráva vyčísluje tuto výhodu, označovanou jako dotace TBTF (Too Big to Fail, tedy dotace pro banku příliš velkou na to, aby ji vláda nechala padnout), prostřednictvím metodiky vyvinuté Bank of England. Zjistili jsme, že přestože se výše dotace TBTF ve srovnání se svou nejvyšší hodnotou v polovině roku 2009 snížila, velká pětka britských bank i tak v roce 2010 získala dotaci v celkové výši 46 miliard liber. Hodnota dotace TBTF v Británii je o 62 % vyšší než v Německu, a to přesto, že německá ekonomika je výrazně větší. Další banky získaly státní dotace ve výši 10 miliard liber (Barclays), 15 miliard liber (Lloyds), 13 miliard liber (RBS), 7 miliard liber (HSBC) a 1 miliardy liber (Nationwide). Přestože vláda nepřevádí tyto prostředky přímo na účty bank, platí za dotace nepřímo prostřednictvím svých nákladů na půjčky, které se zvyšují vlivem dodatečného rizika, jež tak přejímá. Tím však výhody bank ani zdaleka nekončí: Žádná DPH. Banky a další finanční instituce jsou osvobozeny od plateb DPH, což jim pravděpodobně přináší roční úspory v řádech miliard liber. Dotované pojištění vkladů. Vedle vládní pomoci, jež byla poskytnuta řadě bank, daňoví poplatníci během finanční krize zaplatili i 19 miliard liber za záchranu britského systému pojištění vkladů. V případě bankrotu nefinančních institucí však vláda žádnou záchranu neslibuje. Přístup k úvěrům od Bank of England coby věřiteli poslední instance. Banky si mohou půjčovat od centrální banky v případě, že jim již žádná jiná finanční instituce není ochotna úvěr poskytnout. Jiná odvětví věřitele poslední instance k dispozici nemají. Privatizace zisků a znárodnění ztrát. Daňoví poplatníci mají hluboko do kapsy nejen kvůli záchraně bank, ale také v důsledku průběžných nákladů financování těchto řešení, jež ročně dosahují pěti miliard liber. Situaci nepomáhá ani snížené zdanění podniků, jež pravděpodobně vyruší přínos nedávno zavedené bankovní daně. ICB navrhuje situaci řešit zejména důsledným oddělením retailového a investičního bankovnictví. Ale i samotná bankovní komise přiznává, že uvedené opatření by dotaci pouze snížilo, ale neodstranilo by ji úplně. Hodnota výhod poskytovaných bankám neodpovídá jejich daňovému přínosu. Ve zprávě vydané společností PricewaterhouseCoopers (PwC) je například uvedeno, že celkový objem daní, jež banky odvedly v roce končícím v dubnu 2010, dosáhl 15,4 miliard liber. Pokud by vláda měla přestat dotovat zisky bank i platy jejich pracovníků, a zlepšit tak postavení daňových poplatníků, musela by omezit dotace poskytované bankám a zajistit, aby i finanční ústavy platily daně ve spravedlivé výši. Toto je jeden z hlavních argumentů lidí, kteří volají po zavedení tzv. robinhoodovské daně z finančních transakcí. Spravedlivější postavení klientů? Systém řízení bank se potýká s nezájmem veřejnosti. Tržní síla je soustředěna do rukou několika velkých bank; příchod nových hráčů na trh, kteří by mohli stávající situaci změnit, je komplikován sérií překážek. Banky kromě toho využívají i lepšího přístupu k informacím o trhu a ekonomicky iracionálního chování klientů např. podcenění toho, v jaké míře budou využívat kreditní karty ke zvyšování svých zisků. Komplikovaná, nejistá a dlouhodobá povaha mnoha finančních produktů pak znemožňuje zajistit, aby zájmy klientů a veřejnosti byly účinně podporovány prostřednictvím výběru ze strany zákazníků. 6 Něco za něco

7 Návrhy ICB, které sledují zvýšení konkurence v rámci britského bankovnictví, jsou zklamáním. Bankovní komise se sice dotýká klíčových témat, nicméně se tyto problémy zdráhá skutečně řešit. Místo toho nabízí jednoduchá řešení, jako je např. odprodej dalších poboček Lloyds, což podle naší analýzy nelze považovat za skutečnou reformu. Není pravděpodobné, že by návrh na vytvoření další bankovní instituce významným způsobem zvýšil konkurenci. Hlavní důraz by naopak měl být kladen na ochranu spotřebitelů; je nutné zajistit, aby klienti rozuměli produktům, které jsou jim nabízeny, a aby banky klientům poskytovaly všechny potřebné informace, jež jim umožní činit správná rozhodnutí. Zájmy vedení bank, vlastníků, klientů, daňových poplatníků a občanů se rozcházejí, je proto nutné jejich vyvážení. Nový začátek? Specifické odvětví vyžaduje specifickou formu regulace. Bankovnictví je nezbytnou součástí ekonomiky a svou povahou je bližší oborům veřejné služby, jako jsou energetika či telekomunikace, než odvětvím plně podléhajícím tržní soutěži. Není srovnatelné s žádným jiným odvětvím, protože zastává roli operačního systému celé ekonomiky. Pád bankovních domů ovlivňuje vše ostatní. Banky vytvářejí 97 % peněz v ekonomice; objem peněžních prostředků plynoucích do podniků a ke spotřebitelům závisí na náladě bankéřů. Banky provozují platební systémy, jež jsou nezbytné k provádění téměř všech běžných ekonomických transakcí. V důsledku toho je stabilita a chování bank věcí veřejného zájmu. Jak ukazuje tato zpráva, soukromé zájmy a konkurence nestačí k vytvoření prostředí, které dobře a za rozumnou cenu slouží klientům a zároveň podporuje ekonomickou prosperitu i společenský pokrok. Navzdory těmto skutečnostem se bankám dostává přílišné svobody a umožňuje se jim, aby bohatly na úkor daňových poplatníků a klientů. 7 Něco za něco

8 ÚVOD Zdá se, jako by Británie v posledních letech do svého kulturního kalendáře zařadila novou akci: výroční udílení bonusů k platům bankéřů. Zatímco si finančníci užívají svých odměn, jejichž rekordní výše je soustem pro média, vyjadřuje politická reprezentace unisono své rozhořčení. Veřejnost zatím, dílem naštvaně, dílem bezmocně, sleduje nevděk zachráněných bankovních institucí. 8 Něco za něco

9 Jedná se o oprávněné rozhořčení nad ukázkovou nespravedlností, nebo je za vším pouze závist? Představme si nespokojenost s platy bankéřů jako symptom, jehož příčiny tkví v kombinaci vlivů, díky nimž banky, ve srovnání se svými klienty a jinými odvětvími, požívají zvýhodněného hospodářského postavení, a dosahují tak nepřiměřených zisků. Ty však nemusí být patrny na první pohled zisky mohou být rozpouštěny prostřednictvím miliardových bonusů a nehospodárných nákladů. Pro tento systém jsou příznačné dva rysy: V dobách klidu banky dosahují výnosnosti, jež neodpovídá hospodářské a společenské hodnotě, kterou vytvářejí. Naopak v dobách hospodářského propadu a finanční krize jdou ztráty na vrub daňových poplatníků. V rámci systému tak dochází k privatizaci zisků a znárodňování ztrát. Nepřiměřenou ziskovost není snadné definovat. Nelze využít srovnání ziskových marží a návratnosti investic napříč odvětvími, protože povaha bankovnictví, jeho účetních rozvah a zdrojů příjmů se od výroby, těžby, maloobchodu nebo služeb zásadně odlišuje. Přesto však jisté důkazy existují. V posledních desetiletích dochází k prudkému nárůstu ziskovosti bank ve srovnání s předchozími obdobími. Platová úroveň v bankovnictví je stabilně a významně vyšší než v jiných sektorech. Banky dosahují vysoké návratnosti investic, a to navzdory stále se snižující spokojenosti klientů. Trh zároveň opustilo či na něj vstoupilo pouze malé procento společností, což odporuje předpokladům ekonomických teorií. Záchrana bank odhalila celou škálu způsobů, jakými finanční instituce těží ze státní podpory. Někdo možná namítne, že bankéři jsou inteligentnější a pilnější než lidé v jiných odvětvích. Na jejich obranu jsou užívána i tvrzení, že banky patří mezi klíčové tvůrce bohatství a za tyto cenné služby jim náleží patřičná odměna. Přestože tato zpráva není s to poskytnout zevrubnou analýzu uvedených problémů, klade si za cíl prozkoumat některé z hlavních otázek týkajících se dnešního bankovnictví, a vnést tak světlo do světa výhod dostupných bankám, ale nikoli ostatním sektorům hospodářství. V tomto smyslu se v ní zkoumají návrhy předložené Nezávislou bankovní komisí (Independent Commission on Banking ICB), poradním orgánem britské vlády pro otázky bankovní reformy, a to s cílem ověřit, zda jsou tato opatření schopna zajistit tolik potřebné změny v odvětví. Zpráva je rozdělena následovně: Na úvod nabízí část 1 stručnou historii komerčního bankovnictví a všímá si proměňující se velikosti, zisků, rizik i vlivu bank. Část 2 zkoumá, zda dnešní banky působí na efektivních a konkurenčních trzích, či jsou jejich zisky naopak známkou selhání trhu. Část 3 představuje a definuje dotaci TBTF (Too Big To Fail, tedy dotaci pro banky, jež jsou příliš velké na to, aby je vláda nechala padnout), které se dostává velkým bankám v Británii, Francii a Německu a dalších zemích. Část 4 se zabývá otázkou, zdali finanční sektor plně splatil pojištění vkladů, jež je údajně financováno výhradně z prostředků bank. Část 5 osvětluje, jakým způsobem banky vytvářejí peníze prostřednictvím frakčních rezerv. Část 6 zkoumá, jestli je bankovnictví dostatečně zdaněno. Podíváme se na dopady a výhody osvobození finančních služeb od DPH a zabývat se budeme i otázkou, do jaké míry se bankám daří vracet daňovým poplatníkům pomoc, jež byla finančním institucím poskytnuta v rámci probíhající krize. A konečně Část 7 představuje návrhy předložené Nezávislou bankovní komisí a zkoumá, do jaké míry mohou přispět k řešení problémů nastíněných v této zprávě. Tyto argumenty nicméně nezapadají do tradiční představy bank coby prostředníka, jehož úkolem je zajistit alokaci kapitálu střadatelů u dlužníků. Je snad logické, aby úspěšní prostředníci vydělávali významně víc než odvětví, jimž údajně slouží? Nebo je možné jejich historicky nejvyšší zisky z posledních let považovat za daň, již platí britští občané a firmy? Opravdu několik vyvolených pouze tvoří bohatství, nebo jej spíš pouze shromažďují? 9 Něco za něco

10 KAPITOLA 1 BYLO BANKOVNICTVÍ VŽDY TAK VÝNOSNÉ? 10 Něco za něco

11 Vývoj bankovních institucí Bankovnictví existuje již tisíce let. Ve starověkém Řecku bankéři např. přijímali vklady, jež byly buď uloženy do úschovy, nebo byly se souhlasem majitele za poplatek poskytnuty zájemcům v podobě půjčky. A např. v ptolemaiovském Egyptě bylo zavedeno žiro, tj. převody peněz mezi účty, jež umožňují bezhotovostní platební styk. 1 Fenomén retailového bankovnictví je však o poznání mladší, vzniklo přibližně před 350 lety. Podoba služeb nabízených těmito bankami navíc postupem času doznala značných změn. První bankovní korporace ( akciové banky ) byly zakládány v druhé polovině sedmnáctého století. V roce 1656 byla založena stockholmská Banco, předchůdkyně Riksbank. Vznik Bank of England následoval v roce Koncesi anglická banka získala za to, že britské vládě nabídla úvěrovou linku ve výši 1,2 milionu liber na investice do vojenského námořnictva poté, co Francie rozdrtila anglickou flotilu v bitvě u Beachy Head. V historii bankovnictví se jednalo o významný mezník; do této doby se banky většinou zaměřovaly na relativně krátkodobější půjčky. Přestože tyto bankovní instituce byly předchůdkyněmi dnešních centrálních bank, nebyly zpočátku pověřeny výkonem činností běžných pro centrální instituce např. řízením peněžních zásob a zajišťováním půjček poslední instance, jimiž se zabývají nyní. Jednalo se o soukromé bankovní domy sledující cíl maximalizace zisku, jež přijímaly vklady, zprostředkovávaly platby, nabízely půjčky a vydávaly bankovky. Jakkoli byla Bank of England první britskou akciovou bankou s koncesí na bankovní aktivity a více než 150 let požívala v bankovnictví monopolního postavení, nejednalo se o první banku na území Spojeného Království. Asi o padesát let dříve ji předstihly soukromé finanční ústavy, které se od akciových bank, financovaných prostřednictvím upisování akcií mnoha akcionáři, lišily tím, že byly provozovány malými skupinkami společníků. 2 Tyto soukromé instituce nicméně neměly zdroje, jež byly k dispozici Bank of England, a tím pádem jí jen stěží konkurovaly. Zejména nemohly těžit z výhod omezeného ručení, jež chrání investory před osobní odpovědností za dluhy společností, a tato skutečnost často významně omezovala jejich rozvoj. Od okamžiku, kdy britská vláda začala v rostoucí míře vydávat vládní dluhopisy, se její závislost na Bank of England postupně snižovala, čímž docházelo k oslabování pozice banky. Vlna krizí, jež zasáhla sektor soukromého bankovnictví na konci 18. a počátkem 19. století, navíc vyvolala pochyby o schopnosti soukromých finančních ústavů zajišťovat si dostatečný kapitál, a tím i svou stabilitu. Jejich kritici poukazovali na Skotsko, které mělo mnoho akciových bank, jež krize přestály relativně bez úhony. V důsledku těchto skutečností přišla v roce 1826 Bank of England o svůj monopol v oblasti akciového bankovnictví. 3 Uvolnění podmínek bylo zprvu pouze částečné s tím, že nové akciové banky nesměly být zakládány v Londýně a jeho okolí, v roce 1836 však bylo zrušeno i toto omezení. Bankovní konsolidace, krize a regulace S nástupem koncesovaných bank dochází v Británii ke vzniku formální bankovní regulace koncesní listiny stanovovaly podmínky, jež banky musely splňovat, aby svoji činnost mohly vykonávat (např. minimální objem vlastního majetku). Vzhledem k neustále se zvyšujícímu počtu bank se ukázalo, že je udělování koncesí na individuálním základě nepraktické. Proto byl v roce 1844 přijat první bankovní zákon, který stanovoval podmínky, jež musely banky pro získání povolení k činnosti splňovat. V roce 1857 byl však zákon zrušen poté, co všeobecně převládl názor, že banky mají podléhat běžnému obchodnímu právu. Situace zůstala nezměněna až do počátku 20. století. Příchod těchto nových bank s vyšším kapitálem, spolu s úpadkem mnoha finančních institucí v druhé polovině 30. let 19. století, vyústil ve vlnu fúzí, v nichž akciové banky skupovaly tradiční soukromé banky. 4 K dalším akvizicím pak docházelo zejména koncem 19. a počátkem 20. století. Obecně se má za to, že tento trend byl zapříčiněn legislativními změnami v roce 1862 (přijetí zákona o společnostech), které zbavily akcionáře osobní odpovědnosti za dluhy jejich podniků. 5 Díky nízké úrokové hladině v 80. letech 19. století rovněž mnoho bankéřů fúze považovalo za poměrně výnosnou činnost. S postupem času tak stále více bank objevovalo výhody dané velikostí podniku a malé banky byly nuceny 11 Něco za něco

12 fúzovat, aby zachovaly svoji konkurenceschopnost. Tyto nově vznikající finanční instituce byly o poznání výnosnější než jejich menší protějšky. Někteří badatelé jsou toho názoru, že právě zvýšená výnosnost v důsledku výhod plynoucích z velikosti bankovních domů přímo vedla k tomu, že se banky odklonily od své tradiční role pouhých prostředníků, již dříve sehrávaly mezi investory a zájemci o půjčky. 6 Do roku 1920 ovládlo pět největších bank v Anglii přes tři čtvrtiny všech vkladů. 7 Bankovní konsolidace ve jménu vyšších výnosů je jedním z klíčových rysů rozvoje odvětví. Ještě důležitější však zřejmě byly vlny úpadků bank a reakce regulátorů na ně. Bankovní krize rozhodně nejsou novým jevem. Například v roce 1866 Overend, Gurney, and Company, jedna z nejvýznamnějších bank své doby, nezískala pomoc Bank of England a byla nucena vyhlásit úpadek; s sebou přitom strhla i další banky. Až do roku 2007, kdy se do problémů dostala Northern Rock, se také jednalo o poslední run na britskou banku. Na základě této zkušenosti byla změněna role Bank of England coby věřitel poslední instance byla pověřena bránit bankrotům, k nimž docházelo z důvodu nedostatečné likvidity bankovních domů. Nová doktrína byla prověřena během 19. století např. v případě Baring Brothers, jež se dostala do problémů v důsledku přílišné expozice vůči jihoamerickým vládním dluhům, které rychle ztrácely na hodnotě kvůli interním krizím v jednotlivých zemích. V roce 1890 Bank of England poskytla spolu s britskou vládou Baring Brothers půjčky a zorganizovaly syndikát soukromých firem, jež se zaručily, že závazky za finanční institucí budou splněny i v případě, kdy by její likvidace nevedla k zajištění dostatečného objemu prostředků. Vládní záchranný balíček byl na světě. Vlády, i přes aktivní účast na záchraně bank v počátečních obdobích, nepřistupovaly až do období Velké hospodářské krize k rekapitalizaci finančních institucí prostřednictvím odkupu jejich akcií. 8 Ve 20. letech 20. století makléři přesvědčovali Američany, aby si brali půjčky na investice do akcií nebylo výjimečné, že si lidé půjčovali až dvě třetiny jejich hodnoty. 9 S narůstajícím počtem investorů se začaly rozmáhat spekulace, jež vedly ke zvyšování cen. Dne 24. října 1929 (tzv. Černý čtvrtek), došlo k naplnění černých scénářů a akciová bublina praskla, což mělo za následek volný pád cen. Ten pokračoval až do 13. listopadu. Bohužel se ukázalo, že to nejhorší má teprve přijít, a akciové trhy v sestupném trendu pokračovaly až do jara roku V období od 3. září 1929 do 8. července 1930 Dow Jones Industrial Average, hlavní index amerických akcií, poklesl o 89 procent. Tento burzovní krach je obecně považován za jednu z hlavních příčin světové krize, jež způsobila globální ekonomický úpadek, trvající až do počátku druhé světové války. Rámeček 1: Co znamená retailové, investiční a univerzální bankovnictví? Retailové neboli komerční bankovnictví se zabývá poskytováním bankovních služeb veřejnosti a malým a středním firmám (small and medium-sized enterprises SME). Mezi nabízené produkty patří osobní běžné účty (personal current account PCA), firemní běžné účty, spořicí účty, půjčky a hypoteční úvěry. Oproti tomu investiční banky poskytují poradenství ohledně fúzí a akvizic, pomáhají firmám získávat kapitál prostřednictvím emisí akcií a dluhopisů, zajišťují nákup a prodej finančních produktů a poskytují svým klientům služby, jako jsou průzkumy trhu a správa aktiv. Investiční banky jednají s mnoha investory z řad institucí, včetně penzijních fondů, vzájemných fondů, hedgeových fondů, státních investičních fondů, stavebních spořitelen a pojišťoven. Univerzální banky poskytují jak služby komerčního, tak investičního bankovnictví. Následky burzovního krachu v roce 1929 vedly ke změně regulace bankovnictví. Za hlavní příčinu selhání byl obecně považován přístup označovaný jako laissez-faire, což vedlo k hlubokým a rozsáhlým reformám. Například v USA byl v roce 1933 přijat zákon o bankovnictví, známý také pod názvem Glass-Steagallův zákon, jenž zaváděl federální pojištění vkladů a zakazoval univerzální banky (viz rámeček 1), které mohly potenciálně destabilizovat retailové bankovnictví. Hlavním argumentem zastánců tohoto kroku bylo přesvědčení, že stěžejní funkce 12 Něco za něco

13 investičního bankovnictví, totiž zajišťování emisí akcií a dluhopisů, spolu s obchodováním těchto cenných papírů, jsou ze své podstaty daleko rizikovější než půjčky poskytované v rámci retailového bankovnictví. Dále byl rozšířen názor, že se univerzální banky staly centry nebezpečných střetů zájmů. V důsledku toho bylo společnostem, jež poskytovaly půjčky a spravovaly vklady veřejnosti, zakázáno upisovat a propagovat akcie. Stejným směrem se však vydalo pouze několik zemí. V dalším průběhu 20. století řešily USA otázku, zdali násilné oddělení investičního a retailového bankovnictví nebylo přeci jen příliš přísné. Bankovní lobby poukazovala na to, že univerzální bankovnictví nabízí nespočet výhod, pramenících z rozsahu bankovních podniků a jejich celkové diverzifikace. Navíc tvrdila, že v nově globalizovaném světě se americké banky budou nesnadno vyrovnávat s konkurencí ze strany finančních ústavů v zemích, které univerzální bankovnictví umožňovaly. Jiní měli naopak za to, že univerzální banky jsou ze své podstaty nestabilní a že velikost těchto podniků vede k přílišné koncentraci tržní síly, což snižuje jejich efektivitu v roli zprostředkovatelů. Nakonec převážily neoliberální postoje a Glass-Steagallův zákon byl v roce 1999 zrušen. Po skončení světové krize zavedly mnohé země OECD omezení výše úroků z půjček a vkladů. Tato opatření zůstala v platnosti po tři desetiletí. Se zvyšujícími se úrokovými sazbami v období 60. a 70. let však úrokové stropy začaly ukrajovat ze zisků střadatelů i věřitelů. Nastalo proto hledání výnosnějších investic; populární alternativou se staly krátkodobé dluhopisy nabízené na nových trzích, protože obchodování na nich nepodléhalo žádným úrokovým omezením. 10 Vkladatelé začali z bank vybírat peníze na tyto investice, v důsledku čehož banky zesílily svůj tlak na vlády, aby úrokové stropy zrušily. Zároveň se rozhýbal trh mezibankovních půjček, protože ani na něj se omezení nevztahovala. Ozývaly se i mnohé hlasy, podle nichž přísná regulace omezovala konkurenci v rámci bankovního sektoru. V důsledku všech výše uvedených skutečností Velká Británie nakonec v roce 1981 přistoupila k deregulaci. Rámeček 2: Makléři, tvůrci trhu a komerční upisovatelé Makléři působí coby prostředníci mezi stranami, které prodávají a kupují finanční produkty. Za své služby si účtují provizi. Tvůrci trhu nakupují, spravují a prodávají cenné papíry sami. Cílem jejich činnosti je vytvářet zisk prodejem příslušných produktů za vyšší než nákupní cenu. Komerční upisovatelé se zavazují nakoupit veškeré akcie, o něž v okamžiku jejich emise nemají investoři zájem. Jedná se vlastně o pojistku pro společnosti, jež se rozhodnou emitovat své akcie. V průběhu 80. letech bylo ve Velké Británii v rámci série reforem označovaných jako Velký třesk (Big Bang) deregulováno investiční bankovnictví. Až do okamžiku deregulace mohla kterákoli firma poskytovat pouze jednu z následujících služeb (viz rámeček 2): makléřství, tvorba trhu nebo komerční upisování akcií, a to kvůli snahám zamezit střetům zájmů. Zejména oddělení makléřů od tvůrců trhu bylo považováno za důležité; jelikož makléři neobchodovali na svůj vlastní účet, nepředpokládalo se, že by klientům vnucovali transakci jen proto, aby posílili svou vlastní obchodní pozici. Londýnská burza cenných papírů (London Stock Exchange LSE) rovněž uplatňovala přísná pravidla týkající se vzájemného vztahu různých firem. Například komerční upisovatelé mohli navazovat vztahy se společnostmi emitujícími akcie a makléři, ale nikoli s tvůrci trhu a investory, protože ti byli zastoupeni makléři. Po Velkém třesku mohla všechny tyto služby nabízet jediná firma. Co vedlo k Velkému třesku? Britská vláda se snažila podpořit vznik tuzemských obchodníků s cennými papíry, kteří by byli schopni konkurovat americkým společnostem typu Merrill Lynch a Goldman Sachs. 11 V minulosti britští tvůrci trhu jen stěží dosahovali zisku z důvodu nedostatečné kapitalizace 12 a vzhledem k této skutečnosti nebyli v daný okamžik s to konkurovat americkým investičním bankám, jež těžily z mnoha let deregulace. Londýnská burza cenných papírů se navíc dostala do hledáčku Úřadu pro dohled nad obchodováním (Office of Fair 13 Něco za něco

14 Trading OFT), jenž ji kritizoval za příliš přísné nastavení pravidel. 13 V důsledku toho LSE upustila od systému fixních makléřských provizí. Marže makléřů se dostaly pod tlak a začaly se objevovat názory, že makléřské firmy nepřežijí, pokud se jim neumožní zapojit se i do jiných bankovních aktivit. Vláda se rovněž obávala, že pokud se LSE neotevře externím firmám, rozhodnou se zámořští obchodníci s cennými papíry založit konkurenční finanční centrum jinde v Evropě. V novém světě vzájemné konkurence existovaly obavy, že makléřské firmy a tvůrci trhu sami nepřežijí. Kromě toho společníci v těchto firmách vnímali Velký třesk jako příležitost k prodeji svých podílů a rychlému zbohatnutí. Retailové banky, jako například Barclays, se sice již pouštěly do tradičního obchodního bankovnictví, jako upisování akcií a poradenství týkající se např. fúzí a akvizic, dosud se však na trhu zásadním způsobem neprosazovaly. Nyní se jim ale naskytla příležitost k akvizici makléřských společností, které měly přesně ten druh klientů, jaký banky potřebovaly. Generální ředitel Barclays kupříkladu v této souvislosti prohlásil: Nyní máme příležitost dostat se přímo do centra obchodního bankovnictví. Pokud budeme chtít, koupíme makléře a tvůrce trhu a vytvoříme investiční banku amerického střihu, nikoli tradiční obchodní banku. 14 Až na Lloyds se všechny britské banky vydaly touto cestou. Lloyds byla opatrnější a místo pokusu o podobnou transformaci se rozhodla vyčkávat. Komerční upisovatelé se obávali, že makléřské firmy zakoupené jinými upisovateli již nebudou ochotny propagovat akcie, jež k upsání nakoupily konkurenční instituce. Přítomnost interního makléře rovněž znamenala, že síla těchto upisovatelů ve srovnání s těmi, kteří tuto službu nenabízejí, bude vyšší. Britští komerční upisovatelé tak měli být schopni konkurovat americkým investičním bankám. Finanční podniky v Británii měly zájem na rychlém rozvoji, který jim měl umožňovat držet krok s konkurencí. V důsledku toho se nákup makléřských společností a komerčních upisovatelů stával obvyklejší praxí, než zakládání nových dceřiných společností tohoto typu. S postupující globalizací zahraniční, a zejména americké banky toužily využít této příležitosti a expandovat do Evropy. Zatímco americké retailové banky na britský trh většinou vstupovaly prostřednictvím koupě místní finanční instituce, americké investiční banky dávaly přednost rozšiřování působnosti svých stávajících podniků do Londýna; očekávaly, že ve světě po Velkém třesku budou jejich zkušenosti cennější než ty, jež nabízejí jejich lokální konkurenti. 15 Vlna bankovních fúzí z 80. a 90. let 20. století bývá někdy považována za reakci na bankovní krize fúze byly totiž mnohdy propagovány i samotnými vládami. 16 Jedna ze zpráv G-10 nicméně dospěla k závěru, že za vývojem stála především zvýšená návratnost investic vyplývající z rozsahu bank, jejich vyšší tržní síla a diverzifikace produktů. 17 Proces urychlil i pokrok v oblasti technologií, spolu s vytvořením jednotného evropského trhu a měny. Zmiňovaná zpráva dále uvádí, že tyto fúze zvyšují složitost finančních institucí, což ztěžuje jejich likvidaci v případě úpadku, a stojí za zvýšenou vzájemnou provázaností jednotlivých bank. V neposlední řadě zpráva rovněž varuje před zvyšováním rizika morálního hazardu v důsledku konsolidace bankovního sektoru, například upozorňuje, že velké a systémově významné instituce jsou podněcovány k přijímání větších rizik, než by na sebe braly v případě, kdy by samy nesly důsledky eventuálních špatných investičních rozhodnutí. Hodnocení vývoje relativní hospodářské síly britského bankovnictví Spolu s rozvojem bankovních služeb docházelo i k významnému zvyšování závislosti britské ekonomiky na bankovnictví. Obrázek 1 například ukazuje, že podíl bankovních aktiv vůči britskému HDP (rámeček 3) se začal dramaticky zvyšovat počátkem 70. let poté, co jak v Británii, tak v zahraničí začalo období finanční liberalizace; nárůst ukazatele navíc od té doby velmi dynamicky pokračoval. Zatímco na konci 19. a do poloviny 20. století se jeho výše pohybovala na úrovni 50 %, začátkem 80. let překročila hranici 100 % a v roce 2006 přesahovala 550 %. Expozice Velké Británie vůči bankovnímu sektoru je výjimečně vysoká nejen historicky, ale i v kon- 14 Něco za něco

15 textu ostatních zemí. Např. v roce 2009 byl poměr majetku bank k místnímu HDP ve Velké Británii vyšší než v USA, Japonsku, Francii, Německu, Kanadě, Austrálii, Itálii, Španělsku i Jižní Koreji. 18 Odpovídá tomu ostatně i skutečnost, že během finanční krize byla Velká Británie nucena poskytnout na pomoc finančním službám vyšší částky (vyjádřené poměrem k HDP) než většina ostatních vyspělých ekonomik. Obrázek 2 ukazuje, že Velká Británie věnovala na pomoc bankovnímu sektoru 101 % svého HDP, zatímco v USA to bylo 42 % HDP, v Německu 27 % HDP a v Japonsku 21 % HDP. Průměr G-20 navíc dosahoval pouhých 22 % HDP.19 Vlády sice bankám většinou neposkytly celou uvedenou částku, protože některé způsoby pomoci nakonec nemusely být využity, nicméně čísla vhodně dokládají výši rizik, jež byla převedena ze sektoru bankovnictví na jednotlivé vlády, a ve svém důsledku i na občany. Rámeček 3: Proč je výše bankovních aktiv v poměru k HDP důležitá? Aktiva vyjadřují ekonomické zdroje, jež podnik vlastní v jakýkoli daný okamžik. Jedná se o příklad veličiny, již ekonomové označují jako stav. Hrubý domácí produkt (HDP) je měřítkem hodnoty všech statků a služeb vytvořených v rámci hospodářství za dané časové období, obvykle jeden rok. A protože vyjadřuje stav vybrané položky za určitou časovou jednotku, ekonomové jej řadí mezi toky. I přesto, že vzájemné srovnávání stavů a toků není možné, lze sledovat poměr stavu vybrané položky k toku výsledkem bude číselný údaj za určité časové období. V tisku např. často vídáme komentáře o poměru zadlužení k HDP; jelikož je tento údaj obvykle uváděn za jednotlivé roky, slouží jako takový coby přibližný indikátor doby, během níž by národní hospodářství dokázalo splatit státní dluh za předpokladu, že bychom k tomuto cíli využili celý HDP (je nutné mít na paměti, že se jedná skutečně o velice přibližný údaj, neboť se nepočítá s úrokovými sazbami). dlouho bychom v rámci národního hospodářství dokázali odkoupit veškerá aktiva bank, kdybychom k tomuto cíli využili veškerý HDP. I přesto, že takový odkup není předmětem státní pomoci a po hospodářství by se ve skutečnosti něco takového nikdy nepožadovalo, dokresluje uvedený poměr vhodně rozsah bankovního sektoru ve srovnání se zbytkem hospodářství. Například údaj, že celé britské ekonomice by teoreticky trvalo celých pět a půl roku odkoupit aktiva svých bank (v roce 2006 dosahoval poměr bankovních aktiv k HDP 550 %), by mnozí experti mohli považovat za důkaz, že bankovnictví narostlo do neúnosné velikosti. Obrázek 1: Velikost britského bankovního sektoru, vyjádřená procentuálním podílem na HDP % HDP Rok Zdroj: Alessandri a Haldane.20 Použito se souhlasem autorů. Obrázek 2: Výše podpory přislíbené bankovnímu sektoru, v procentech HDP (2009) % HDP Itálie Austrálie J. Korea Japonsko Francie Kanada Německo USA V. Británie Zdroj: MMF (2010). 21 Obdobně k výše uvedenému příkladu vyjadřuje poměr bankovních aktiv k HDP to, za jak 15 Něco za něco

16 Velikost jednotlivých bank ve srovnání s firmami v jiných odvětvích rovněž značně narostla. Tabulka 1 například dokládá celkovou hodnotu aktiv čtyř nejvýznamnějších společností (měřeno jejich tržní hodnotou) v různých britských sektorech za období , a to vzhledem k celkovému HDP země. Vyplývá z ní, že bankovnictví lze považovat za anomálii, a to dokonce i ve srovnání s firmami zabývajícími se obecnými finančními službami a pojišťovnami. Tento stav dokládá, že povaha bankovnictví a hodnota jeho služeb je v porovnání s ostatními výrobními a obchodními společnostmi nebo poskytovateli služeb odlišná. Ale i v relativním srovnání se zdá, že britské bankovnictví je kategorie sama pro sebe velikost místních bank je extrémní i v porovnání se zahraničními bankovními domy. Např. v období před poskytnutím vládní pomoci dosahovala aktiva RBS 99 % britského HDP, zatímco v případě Citigroup a amerického HDP to bylo pouhých 16 %. 22 Je to další doklad skutečnosti, jež byla výše ilustrována srovnáním pomoci poskytnuté bankám: Velká Británie je v nebývalé míře vystavena vlivu velkých bank. Tabulka 1: Aktiva čtyř největších britských společností z různých odvětví v porovnání s britským HDP (%) Sektor Aktiva čtyř nejvýznamnějších firem v poměru k DPH (%) Bankovnictví 301 Životní pojištění 78 Těžba ropy a plynu 29 Těžba nerostných surovin 15 Mobilní telekomunikace 11 Dodávky plynu, vody a kombinovaní poskytovatelé 6 Finanční služby 6 Maloobchod potraviny a drogerie 5 Potravinářství 3 Média 3 Letecký průmysl a obrana 3 Telekomunikace pevné linky 2 Zdroj: Financial Times (2011). 23 Spolu s růstem částek ve výsledovkách bank rostly i obavy z rizik, jež mohou finanční domy představovat pro Velkou Británii. Obavy jsou opodstatněné i vzhledem k tomu, že banky nezvýšily míru své kapitálové přiměřenosti. Jinými slovy nezvýšily objem kapitálu, jenž odkládají stranou tak, aby byly schopny absorbovat nečekané ztráty nebo znehodnocení svých aktiv, jak by se vzhledem k nárůstu jejich velikosti dalo očekávat. Během minulého století naopak dokonce došlo k podstatnému snížení těchto prostředků, jak dokládá obrázek 3. Zvýšenou rizikovost v důsledku snižující se kapitálové přiměřenosti a rychle rostoucích objemů obchodů lze sledovat od počátku 70. let 20. století (obrázek 4). Návratnost aktiv, jež je běžným ukazatelem ziskovosti, se skokově zvýšila z průměrné úrovně přibližně sedmi procent na více než 20 %, přičemž se zároveň ztrojnásobila volatilita návratnosti. 24 V této souvislosti je však nutné poznamenat, že v každém z uvedených období byla výnosnost investic počítána rozdílně v prvním období po zdanění, zatímco ve druhém před zdaněním. Toto srovnání i přesto vhodně ilustruje zmíněný trend, a to i z toho důvodu, že banky v uvedených obdobích platily pouze nízké daně, takže rozdíl hodnot před zdaněním a po něm není nutně příliš vysoký. V roce 2009 např. Barclays odvedla daň ze zisku právnických osob od- 16 Něco za něco

17 povídající pouhému jednomu procentu jejího zisku, a to díky daňovým rájům a zápočtu daňových ztrát vůči daňovým příjmům. 25 (Daňovou problematikou se zabývá část 6 této zprávy.) Výnosnost bankovnictví se s ostatními odvětvími srovnává jen obtížně. Tradiční ukazatele výnosnosti, např. návratnost investic, lze totiž i přes jejich nesporné kvality v rámci odvětvové analýzy jen stěží využívat k vzájemnému srovnávání jednotlivých sektorů. Je tomu tak z důvodu rozdílné kapitálové náročnosti jednotlivých odvětví. Nepřiměřená výnosnost bankovnictví je však patrná ze srovnání platového ohodnocení v bankách a jiných odvětvích (obrázek 5), zejména v kontextu tradičního vnímání bankéřů coby prostředníků, kteří slouží firmám z jiných oborů. Empirický průzkum amerického finančního průmyslu, prováděný Stern School of Business při New York University, navíc dospěl k závěru, že až polovina prémií vyplácených v bankovnictví nevyplývá z výjimečné přidané hodnoty poskytovaných služeb, ale spíše z jejich nepřiměřené ziskovosti. 26 Obrázek 3: Kapitálová přiměřenost bank v USA a Velké Británii 30 Obrázek 5: Platové prémie ve vybraných britských odvětvích ve srovnání s průměrnou hodnotou za celé hospodářství (jednoletý průměr, údaje z května 2011) % HDP USA Velká Británie % velkoobchod, maloobchod, hotely a restaurace finanční a obchodní služby stavebnictví průmyslová výroba veřejný sektor, mimo finanční služby služby Rok Zdroj: Alessandri a Haldane. 27 Použito se svolením autorů Národní statistický úřad (Office of National Statistics) 29 a výpočty nef % HDP Obrázek 4: Návratnost kapitálu britských bank μ = 7.0 ð = Rok μ = 20.4 ð = 6.9 Zdroj: Alessandri a Haldane. 28 Použito se svolením autorů Spolu s růstem bankovních aktiv sílily i obavy z vlivu, jenž bankovnictví může získat nad politiky. Mervyn King, guvernér Bank of England, například varoval před nebezpečím představovaným britskou bankovní lobby a vyjádřil přesvědčení, že reformní snahy v USA byly zhaceny soukromými zájmy. 30 Jen stěží lze tyto argumenty považovat za projev paranoie v únoru 2011 bylo odhaleno, že více než polovina darů určených Konzervativní straně, stěžejní součásti britské vládní koalice, pocházela z londýnského City. 31 Banky se ale mobilizují i na úrovni EU. Finance Watch, instituce pověřená vyvažováním vlivu finančního sektoru v Bruselu, například odhaduje, že: Finanční lobby zaměstnává přibližně 700 lidí a disponuje rozpočtem milionů eur, a to jen v Bruselu. 32 V jedné ze svých zpráv Mezinárodní měnový fond dále poukazuje na přímou spojitost mezi finanční lobby a neschopností americké legislativy přijmout zákony, jež dost možná mohly zabránit nedávné hypoteční krizi: 17 Něco za něco

18 Zjistili jsme, že výdaje na lobbing ze strany amerického finančního průmyslu byly v roce, jenž předcházel krizi, v přímé souvislosti s výsledky hlasování poslanců o klíčových zákonech Čím intenzivnější bylo lobbování, tím vyšší byla pravděpodobnost, že zákonodárci zvednou ruku pro deregulaci. 33 Zpráva rovněž překládá důkazy dokládající, že nejaktivnější lobbisté pocházeli právě z řad finančních institucí, jejichž praktiky patřily k těm nejhorším: Zjistili jsme, že věřitelé, kteří v letech 2000 až 2006 lobbovali nejintenzivněji, se ve sledovaném období ve srovnání s dalšími institucemi zapojovali do poskytování rizikových půjček s vyšší pravděpodobností a krizí byli postiženi nejhůře. 34 I přesto, že důkladný rozbor vlivu bankovní lobby, jenž si rozhodně zasluhuje samostatnou zprávu, jde nad rámec této studie, můžeme s jistotou tvrdit, že obrovský rozsah bankovního sektoru v jeho dnešní podobě z něj činí velmi vlivnou veličinu. Existuje navíc množství důkazů, které spolu se závěry některých empirických studií jasně dokládají, že banky často ovlivňují legislativní proces v souladu se svými zájmy. Na závěr kapitoly si shrňme dosavadní poznatky. Za posledních 350 let banky prošly dramatickou proměnou, od soukromých institucí s omezenou nabídkou tradičních služeb, jako je správa vkladů a poskytování půjček, až po veřejné univerzální banky, jež se zapojují do celého spektra finančních aktivit. Tento proces byl provázen několika vlnami fúzí a deregulace, jež stojí za nárůstem aktiv jednotlivých bank v takové míře, že nyní převyšují HDP téměř všech zemí na světě. Zároveň s tím roste i velikost bankovnictví v poměru k celému hospodářství celková aktiva sektoru se v poměru k britskému HDP zvýšila z 50 % až na 550 %, jichž bylo dosaženo před vypuknutím finanční krize v roce Spolu s mírnější regulací rovněž došlo k nárůstu výnosů prostřednictvím snižování kapitálových rezerv. Vedle nárůstu výnosů ale dochází i k zvyšování jejich volatility. V důsledku tohoto vývoje se začínají ozývat hlasy, jež zpochybňují schopnost bank zastávat tradiční roli prostředníka v rámci hospodářských vztahů. Výzkumy navíc naznačují, že až polovina odměn vyplácených v bankovnictví není ani tak odrazem schopnosti odvětví vytvářet přidanou hodnotu, jako spíše výrazem jeho umění zvyšovat zisk. Velikost britských bank a rizika, jež přinášejí, vzbuzuje legitimní obavy z dopadu nestability bank na britské hospodářství, včetně zvýšení rizika nestability v důsledku morálního hazardu. Tyto obavy se zhmotnily během nedávné finanční krize. Rozsah bankovního průmyslu rovněž vyvolává zájem o způsoby, kterými toto velmi bohaté odvětví ovlivňuje politické procesy a legislativu, přičemž důkazy poskytnuté MMF jasně dokládají, že podobné otázky jsou zcela na místě. 18 Něco za něco

19 KAPITOLA 2 JE BANKOVNÍ TRH EFEKTIVNÍ? 19 Něco za něco

20 Je možné považovat trh retailových a investičních bank za efektivní, nebo je část jeho zisků důsledkem tržního selhání? Zásadním předpokladem účinné alokace zdrojů je existence konkurenčního prostředí. Předpokládá se, že podniky, které splňují očekávání zákazníků nabídkou kvalitních a cenově dostupných produktů, budou prosperovat a růst. Oproti tomu ty, jež poskytují předražené nebo podprůměrné produkty, přijdou o svůj podíl na trhu, a pokud nejsou schopny dosáhnout zlepšení, musí z trhu odejít. Tyto základní síly jsou hlavním motorem produktivity, nízké cenové hladiny a inovace. Dokonale tržní prostředí existuje samozřejmě pouze teoreticky; všechny trhy jsou do jisté míry ovlivňovány i jinak. I přesto se nyní v krátkosti podíváme na faktory, na nichž je model hospodářské soutěže založen. V kterékoli učebnici ekonomie se dočteme, že dokonalý trh musí naplňovat určité předpoklady, mezi něž obvykle patří: Velký počet výrobců a zákazníků. Jen tak je zaručeno, že kterýkoli z nich nebude schopen sám o sobě ovlivňovat cenu zboží a všichni budou nakupovat a prodávat za tržní cenu tj. cenu, která je průsečíkem nabídky a poptávky. V rámci koncentrovaných trhů se firmy mohou přímo či nepřímo domlouvat na cenách, což vede k jejich zvyšování. Vstupu nových hráčů na trh nebrání žádné překážky; v opačném případě mají stávající výrobci výhodu nad těmi potenciálními a jejich pozice se stává prakticky neotřesitelnou. Pokud je postavení firem zaručené, nejsou dostatečně motivovány k zvyšování efektivity nebo zlepšování kvality svých výstupů. Potenciální konkurence je důležitým příspěvkem k tržní disciplinovanosti a efektivní trh netrpí nepřekonatelnými překážkami, jež by bránily vstupu na něj. Výrobci nabízejí stejný produkt. Příklady homogenních produktů zahrnují komodity, např. ropu a zlato, ale i cenné papíry, jako jsou kupříkladu akcie. Ve skutečnosti se však produkty na jednotlivých trzích do jisté míry odlišují (což dokládá i existence značek). Vysoká míra shody mezi nabízenými produkty nicméně podporuje soutěž. Spotřebitelé mají k dispozici dokonalé informace tj. informace vylučující jakoukoli pochybnost ohledně cen na trhu. Výrobci mají naopak dokonalé informace o tržních cenách, výrobních nákladech i poptávce. Neexistují žádné transakční poplatky, a tržní hráči tak mohou jednat bez jakéhokoli omezení. V opačném případě existuje nebezpečí, že transakční poplatky mohou stát v cestě vzájemně výhodné výměně. Transakční poplatky mohou mít podobu přímých poplatků, ale i nákladů na získávání relevantních informací, jež jsou nezbytné k přijímání informovaných rozhodnutí, popř. nákladů na vynucování dohod. Pokud jsou tyto podmínky splněny, je trh považován za konkurenční, což je samo o sobě nezbytným předpokladem pro účinnou alokaci prostředků (v tomto konkrétním případě se tímto způsobem označuje trh schopný alokovat zdroje tak, že ani jedna ze zúčastněných stran dodatečným nakládáním s nimi nezískává výhody, aniž by to zároveň nebylo na úkor jiné strany). Pokud trh efektivní není, pak jsou možné zásahy zvenčí (např. ze strany státu), díky nimž sice dochází k alokaci prostředků způsobem zvýhodňujícím jednu stranu, nikoli však na úkor někoho jiného. Intervence na trhu lze jinými slovy využívat k zlepšování výstupů. Přestože dokonalá soutěž zůstává pouze teoretickým konceptem, slouží uvedená kritéria coby široce přijímaný rámec pro analýzu důvodů, proč někdy trhy nefungují ve prospěch spotřebitelů a jakým způsobem k tomu dochází. Podívejme se nyní, do jaké míry tato kritéria naplňují banky. Není v možnostech této studie provádět podrobnou analýzu trhů a všech bankovních služeb. Místo toho jsme zvolili dva trhy coby příkladové studie a sledovat budeme rovněž případný výskyt některých obecných témat. Nejdříve se zaměříme na trh nejčastěji využívaného produktu retailového bankovnictví, jímž je osobní běžný účet (personal current account PCA). Poté se budeme zabývat jedním z hlavních produktů investičního bankovnictví, a to upisováním akciových emisí (rights issue). 20 Něco za něco

21 Osobní běžné účty (PCA) Běžné účty jsou nejrozšířenějším produktem retailového bankovnictví, jen ve Velké Británii si alespoň jeden takový účet založilo 93 % dospělých občanů. 35 Dost možná představují tu nejdůležitější bankovní službu vůbec, protože často slouží coby brána do světa dalších produktů retailového bankovnictví, jako jsou spořicí účty, osobní půjčky a kreditní karty. Ve Velké Británii si například 88 % lidí ke svému běžnému účtu ve stejné bance otevřelo i spořicí účet. 36 Plyne z toho, že kromě významu, jenž má konkurence na samotný trh běžných účtů, je důležitý i vliv tohoto trhu v dalších retailových oblastech. Dostatečný počet producentů a spotřebitelů Počet majitelů běžných účtů je vysoký. To je fakt, kterým není třeba se dále zabývat. Otázka, jestli je dostatečný i počet poskytovatelů běžných účtů, již tak jasná není a často se jí zabývají média i orgány chránící hospodářskou soutěž. V důkazních materiálech, jež byly v rámci antimonopolního šetření předloženy parlamentnímu Výboru pro otázky financí (Treasury Select Committee), banka Barclays připustila, že uvnitř britského retailového bankovnictví v poslední době dochází ke zvyšování koncentrace. Nicméně je toho názoru, že navzdory těmto změnám je trh i nadále konkurenční a dynamický a objevují se na něm noví hráči, produkty i nabídky pro zákazníky. 37 Toto téma se v dokumentech předložených bankami opakovalo. Lloyds například uvedla, že ve velké Británii existuje 30 poskytovatelů běžných účtů, 60 poskytovatelů spořicích účtů a 80 poskytovatelů hypoték. Na druhou stranu generální ředitel Virgin Money, nového hráče na britském trhu retailového bankovnictví, velké bankovní domy označil za de facto oligopol. 38 Který z těchto vzájemně si protiřečících výroků je ten pravdivý? Anebo obě strany přehánějí? Spíše než samotný počet poskytovatelů je z hlediska hospodářské soutěže důležitější, jak je mezi jednotlivé hráče rozdělen trh. Tomuto tématu se proto budeme věnovat. Tabulka 2 ukazuje způsob rozdělení trhu běžných účtů mezi jednotlivé společnosti. Je z ní patrné, že trhu dominuje několik bank čtyři největší banky ovládají 73 % trhu, pět nejdůležitějších poskytovatelů pak 85 %. Je tato tržní koncentrace důvodem k obavám? Tabulka 2: Tržní podíly bank na trhu běžných účtů (rok 2010) Osobní běžné účty (PCA): tržní podíly v roce 2010 Lloyds 30 % RBS 16 % HSBC 14 % Barclays 13 % Santander 12 % Nationwide 7 % Co-operative Bank 3 % National Australia Group Europe 2 % Ostatní 3 % Zdroj: Úřad pro dohled nad obchodováním (Office of Fair Trading) (2010) 39 Tržní koncentrace se obvykle měří Herfindahl-Hirschmanovým indexem (HHI). Ten se vypočítává součtem druhých mocnin procentuálních podílů v držení každé z 50 největších firem a výsledek se vynásobí tisícem. Konečný údaj se obvykle srovnává s prahovými hodnotami definovanými pro jednotlivé úrovně HHI vyšší než 1500 naznačuje koncentrovaný trh a HHI nad 2500 napovídá, že trh je koncentrovaný vysoce. Tabulka 3 uvádí výši indexu HHI v rámci různých retailových segmentů. Je z ní patrné, že pouze tři segmenty běžné účty, kreditní karty a trh malých a středních firem lze označit za koncentrované, nicméně žádný nelze považovat za vysoce koncentrovaný. V roce 2010 dosahoval HHI segmentu běžných účtů hodnoty 1736 bodů; v roce 1998 to však bylo jen Znamená to, že přestože samotná úroveň koncentrace není problematická, obavy může vzbuzovat tempo jejího nedávného zvyšování. Často je využíván argument, že úctyhodná velikost bank přináší úspory z rozsahu (viz rámeček 4), jež finančním domům umožňují nabízet retailovým klientům nižší ceny a vyšší kvalitu služeb. 21 Něco za něco