NÁRYS VALENČNĚ-INTENČNÍ SKLADBY PRO STUDUJÍCÍ UČITELSTVÍ 1. STUPNĚ ZÁKLADNÍ ŠKOLY

1 NÁRYS VALENČNĚ-INTENČNÍ SKLADBY PRO STUDUJÍCÍ UČITELSTVÍ 1. STUPNĚ ZÁKLADNÍ ŠKOLY Karel Kamiš Katedra primární jazykové výchovy PF UJEP v Ústí nad Labem Ústí nad Labem 2007

2

3 ÚVOD Ř EČ je nástrojem sdělování o myšlení logickém (racionálním) i nelogickém (emocionálním) a je rovněž nástrojem myšlení samého. Řeč nelze popsat jinak, než řečí samou; tj. řeč se popisuje řečí, která se označuje termínem m e t ařeč. Např. A. T a r s k i při řešení problematiky sémantických (významových) p a r a d o xů se vzdal předpokladu významově uzavřeného j e d n o t n é h o jazyka a rozštěpil s é m a n t i c k y u z a vřen ý j a z yk na jazyky d v a. První z nich je jazyk, o němž mluvíme neboli pře d mě t n ý jazyk, terminologicky označovaný A. T a r s k i m jako j a z yk o b j e k t a druhým jazykem je ten jazyk, v němž lze formulovat výpovědi o větách nebo jiných výrazech jazyka-objektu neboli m e t a j a z yk. Formální rozlišování j a z y k a /řeči a m e t a j a z yk a / m e t ař eči je v mluvnicích odlišeno typem písma. Příklady popisovaného jazyka nebo popisované řeči jsou typograficky psány k u r z í v o u, např. A (= j a z y k /řeč o b j e k t ) je spojka (= m e t a j a z yk / m e t ařeč). Má-li mateřština podobu n ář eční z hlediska ú t v a rů č e s k é h o n á r o d n í h o j a z yk a, značně tím omezuje možnosti dítěte či žáka uplatnit se ve společnosti užívající v komunikaci s t a n d a r d n í podobu mateřštiny, ve škole pak naráží na komunikační bariéry s tímto spjaté. Odtud e t n o l i n g v i s t i c k ý názor, že ř eč d e t e r m i n u j e u rčité p o j e t í s věta, j e ž j e j i n é u k a ž d é h o n á r o d a. Např. kultura a myšlení v multikulturním a multietnickém prostředí Č e s k é r e p u b l i k y jsou j a z y k o vě a řečo vě determinovány pro všechny zde užívané přirozené j a z y k y s j e j i c h m a t eř š t i n a m i. A z tohoto komunikativního pohledu je náš z působ v i dě n í a c h á p á n í v e v e l k é m íře t a k o v ý m, j a k ý m j e, p r á vě p r o t o, ž e ř ečové i j a z y k o v é n á v y k y n a š e h o s p o l eč e n s t v í předurč u j í u rčité v ý běr y i n t e r p r e t a c e. Z b i o l i n gv i s t i c k é h o h l e d i s k a k tomu můžeme dodat, že aktivace různých c e n t e r m o z k u (řeč o v ý c h, m y š l e n k o v ý c h, p a mě t n í c h aj.) je dána už m a t eř s k o u ř eč í. Z toho vyplývá, že používání řeči a jazyka podmiňuje pojetí světa, a to tím, že p o j m o vě, t e r m i n o l o gi c k y a s l o v ně d e t e r m i n u j e p o j e t í č a s u ( t j. p s yc h i c k é př í t o m n o s t i ), p r o s t o r u ( t j. o b j e k t i v n í r e a l i t y i v n i třního s u b j e k t i v n í h o p r o s t o r u ) a k a u z a l i t y. Tím m a t eřština podmiňuje přístup ke světu vnějšímu i vnitřnímu a k organizaci chování nejen verbálního v něm. Navíc předpokládáme, že mateřština se bezprostředně podílí i na s o c i a l i z a c i jedince SDĚLOVÁNÍ MYŠLENEK pomocí prostředků přiroz e n é h o j a z y k a nazýváme ŘEČ. Lidským myšlením ve smyslu formulování a sdělování zde máme na mysli p o d o b u f o r m á l ně-logi c k o u v aristotelovském pojetí soudu jako podměto-přísudkového vztahu typu S P, čili subjekto-predikátového vztahu. Vedle toho myšlení chápeme i z h l e d i s k a b i o l i n g v i s t i c k é h o j a k o p r o d u k t m yš l e n e k z n e u r o b i o l o gi c k é h o a k o m u n i k ačního hl e d i s k a. PROMLUVA, neboli k o n k r é t n í ř ečový p r o j e v, realizovaná mluvčím vesměs v m a t eř š t i ně, j e j e d n o t k u s dělova c í h o p r o c e s u. Proti mateřštině, tj. řeči a jejím jednotkám, se staví s y s t é m j a z y k a (kodifikovaný v mluvnicích a slovnících spisovného jazyka). Jde o soustavu prostředků slovních a mluvnických, kterou má k dispozici pro vyjadřování svých myšlenek a k uskutečňování svých sdělovacích záměrů či cílů každý uživatel daného jazyka, resp. dané mateřštiny.

4 VĚTA: V definičních pojetích vět y (promluvy) se předpokládá, že slova jsou pak ve větě spojována podle jistých g r a m a t i c k ý c h pravidel obvyklých pro danou řeč. Např. pojetí věty v tomto smyslu v Bartošově Skladbě: Věta jest gramatické spojení slov, jímž něco o něčem se vypovídá. Ze slov stařec churavěti vznikla věta stařec churaví tím, že jsme obě slova podle pravidel gramatických v celek spojili; mimo toto spojení čili mimo větu slova ta nevyjadřují žádné myšlenky SOUD: M yš l e n k u v yj á dřenou p o j m y n a z ý v á m e v pojetí aristotelovské formální logiky s o u d e m ( v ý r o k e m ). Soud v tomto pojetí je vyjadřován větou o z n a m o v a c í (indikativní) z hlediska výrokotvorného či soudotvorného, která něco prostě t v r d í, a to k l a d ně nebo z á p o r ně podle její pravdivostní hodnoty. Věta je slovy vyjádřený soud. Pozoruji a usuzuji, že slunce vychází, a vyslovuji to slovy: slunce vychází. Pozoruji a usuzuji, že mi přítel poskytl pomoci, a vyslovuji to slovy: přítel poskytl mi pomoc. Pozoruji a usuzuji, že starý hřích činí novou hanbu, a vyslovuji to slovy: starý hřích činí novou hanbu. Jako v případech těchto, tak také v nesčíslných jiných, dospívám porovnáním a přemýšlením k jistému soudu a soud ten vyjadřuji pak slovy, větou. Soud je v mé mysli. Výraz, kterým jej vyslovuji, je věta. (J. Gebauer) Obdobně Myšlenky i duševní hnutí vyjadřujeme v jazyce větami. Věty se skládají ze slov, a jsou tedy vyjádřením myšlenek slovy. (B. Havránek A. Jedlička) Některé d i d a k t i k y s k l a d b y naší české mateřštiny zdůrazňovaly důležitost j a z yk o v é h o (řeč o v é h o ) v yj a dřování s e zřetel e m k f o r m á m m yš l e n í v minulém století v návaznosti na Gebauerovo větosloví to, že správný rozbor větný není možný bez přesného porozumění větě: tak vede k přesnému chápání jak myšlenky, tak slohových záměrů autorových rozbor formy (větného rozboru), jehož účelem je umožnit pozorování, jaké duševní obsahy se danými formami vyjadřují (V. Šmilauer). VĚTA: V tomto smyslu lze v současné české spisovné skladbě konstatovat, že věta o z n a m o v a c í něco t v r d í n e b o o z n a m u j e, a pak např. věta Dvě a dvě jsou čtyři je věta o z n a m o v a c í obdobně jako 2 + 2 = 4 je věta oznamovací, ale zapsaná jinými symboly, tj. č í s l i c e m i než písmeny české abecedy. Tedy m yš l e n k u v yj á dře n o u s l o v y n a z ý v á m e vě t o u. Věty jsou podle POSTOJE MLUVČÍHO k jejímu obsahu o z n a m o v a c í, t á z a c í, ž á d a c í a z v o l a c í. Obdobně i n e m y š l e n k y ve smyslu slovního (verbálního) vyjádření d u š e v n í h o h n u t í člověka vyjadřujeme vě t a m i. GRAFICKÁ STRÁNKA VĚTY v rovině psané označuje začátek věty velkým písmenem a její konec č l e n i c í m i z n a m é n k y; k nim patří t ečk a (.), o t a z n í k (?), v y křiční k (!), a tři t eč k y ( ) naznačující řeč přerušovanou, zámlku v řeči nebo neúplný výčet možností. L o m í t k o (/) se stává n o v ý m č l e n i c í m z n a m é n k e m na označování rozhraní veršů, v tabulkách na rozhraní skupin údajů, ale nejčastěji vyznačuje alternativu pro dva nebo více případů. Lomítko bez mezery se hodí pro alternativu tvořenou vždy jedním grafickým slovem: pán/paní, a/nebo. Z pětn é l o m í t k o (\; (Alt + 92) náleží ke speciálním znakům počítačové syntaxe. ZVUKOVÁ STRÁNKA VÝPOVĚDI zahrnuje ú s e k o v ý a vě t n ý př í z v u k, dále p a u z y a m e l o d i e. Výpověď bývá zvukově a graficky signalizována intonací koncového

5 větného úseku a pauzou za ním. Formálními neboli vnějšími prostředky formálního členění jsou i n t o n a c e a p a u z y v řeči. Z ačátek vě t o z n a m o v a c í c h, t á z a c í c h, ž á d a c í c h n e b o z v o l a c í c h s e o z n ačuj e v m l u v e n é ř eči přes t á v k o u a j e j í k o n e c z měnou v ý š k y h l a s u a př e s t á v k o u. Po stránce zvukové věta tvoří uzavřený celek vyznačený větným přízvukem, pauzami a tempem. VĚTNÝ PŘÍZVUK je spojen s významovým jádrem výpovědi. Se změnou výstavby významové se mění i zvuková výstavba výpovědi. PAUZY člení souvislou řeč na zvukové úseky a na výpovědi. Pauzy bývají důležitým signálem konce výpovědi a signálem přisuzovacího vztahu tam, kde tento vztah není vyjádřen určitým tvarem slovesa. INTONACÍ, resp. melodií, se rozumí změny ve výšce hlasového tónu v průběhu mluvené řeči. Intonace člení řeč na větné úseky a vyjadřuje k o m u n i k ační f u n k c e v ý p o vědi (o z n a m o v a c í, t á z a c í, r o z k a z o v a c í, př a c í ) a i e m o c i o n á l n í c h a r a k t e r v ý p o vědi. ZVUKOVÉ PROSTŘEDKY ŘEČI se vážou k OBSAHU promluvy. Umožňují komunikantům obsah výpovědí nejen zvukově ztvárnit, ale zároveň i vyjádřit osobní postoj. MODALITA je způsob předkládání obsahu výpovědi mluvčím, jenž vyplývá z jeho stanoviska k vyjadřované skutečnosti. Mluvčí může ztvárňovat výpověď 1. JISTOTNÍ MODALITOU, tj. vzhledem k jistotě platnosti jejího obsahu; 2. VOLUNTATIVNÍ MODALITOU, tj. vzhledem k zájmu mluvčího na uskutečnění děje; 3. EVALUATIVNÍ MODALITOU, tj. vzhledem ke způsobu hodnocení obsahu výpovědi. Modalita se vrství na vyjádření KOMUNIKAČNÍCH FUNKCÍ VÝPOVĚDI. KOMUNIKAČNÍ FUNKCE VÝPOVĚDI jsou výsledkem mluvních aktů v určité komunikativní situaci. Jsou základními jednotkami mezilidského verbálního jednání. Každá výpověď tak má vždy nějakou k o n k r é t n í k o m u n i k ač n í f u n k c i. Vyjadřování komunikačních funkcí se řídí cílem, pro nějž byla výpověď mluvčím vzhledem k adresátovi vyslovena, a to jako OZNÁMENÍ (výpověď OZNAMOVACÍ), OTÁZKA (výpověď TÁZACÍ), ROZKAZ (výpověď ROZKAZOVACÍ), ale i jako PROSBA, DOVOLENÍ, NÁMITKA, VÝTKA, VÝČITKA, VÝSTRAHA apod. Pro vyjadřování komunikativních funkcí máme v jazyce ustálené prostředky, a to 1. LEXIKÁLNÍ zahrnující především č á s t i c e a jiné m o d á l n í v ý r a z y; 2. GRAMATICKÉ obsahující zejména t v a r o s l o v n é k a t e g o r i e s l o v e s a a) p r e d i k ační ( z působu a čas u ), b ) s h o d o v é ( o s o b y) a c ) v i d u ) ; 3. ZVUKOVÉ (d r u h y i n t o n a c í, t e m p o ř eči, p a u z y atd.); 4. FRAZEOLOGIZOVANÉ OBRATY pro některé druhy komunikačních funkcí. Rovněž pro další druhy komunikativních jsou v jazyce konstituovány výpovědní formy jako jejich ukazatele. Jde o: 1. KF VYBÍDNUTÍ předpokládající jistou míru spoluúčasti adresáta (Vybízím tě, abys ještě neodcházel. Posaď se u nás ap.); 2. KF VÝZVY jako důrazného vybídnutí (Vyzývám tě, abys mluvil pravdu!); 3. KF VAROVÁNÍ, VÝHRŮŽKY nebo VÝSTRAHY jako druh žádosti, jejíž nerespektování může mít pro adresáta nepříznivé důsledky (Nezlob, nebo nepojedeš na hory! Varuji tě, abys tam chodil! Ne, abys nepřišel! Ať tam nezlobíš!); 4. KF NÁVRHU, RADY (DOPORUČENÍ) adresátovi na uskutečnění nebo neuskutečnění takové činnosti, kterou mluvčí považuje (vzhledem k adresátovi) za přiměřenou (Navrhuji ti, abys s tím již nečekal); 5. KF DOVOLENÍ mají imperativní formu, jíž mluvčí reaguje na něčí žádost o dovolení (Jen klidně běžte); 6. KF PŘÁNÍ splnitelného/nesplnitelného jako projev touhy mluvčího, aby zůstal zachován stav věcí hodnocený jím jako příznivý, popř. aby se změnil k lepšímu (Kéž by se dcera stále tak dobře učila. Kéž by se otec uzdravil!).

6 Výše uvedenou gramatickou problematikou se zabývá klasická větně-závislostní členská skladba nevalenční. Skladební vyučování obvykle začíná tříděním vět podle postoje mluvčího a komunikativními funkcemi výpovědi. Dále se přistupuje ke stavbě věty jednoduché slovesné s návazností na znalost slovních druhů a mluvnických významů osoby, čísla a pádu a jejich forem. Tím se učí žáci poznávat skladební a významové vztahy mezi slovy ve větě. Naše syntaktická pomůcka se zabývá především valenčně-intenčním pojetím skladby tak, jak se objevuje ve výuce na základních, středních a vysokých školách od 70. let minulého století. Viz KAMIŠ, K. NEKVAPIL, J.: Současný spisovný jazyk. Valenční pojetí skladby ve škole. Praha, SPN 1987 a následně i v učebnicích českého jazyka ve skladbě na všech stupních. Např.: KAMIŠ, K. 1994. Český jazyk pro 2. ročník základní školy. [*JANÁČKOVÁ, B., ZIMOVÁ, L.] PANSOFIA, Praha 1994 nebo KAMIŠ, K. 1995. Český jazyk pro 3. ročník základní školy. [*JANÁČKOVÁ, B.] PANSOFIA, Praha 1995 anebo KAMIŠ, K. 1998. Český jazyk pro 4. ročník. [*JANÁČKOVÁ, B., ZIMOVÁ, L.] PANSOFIA, Praha 1998. Pro druhý stupeň ZŠ např.: KAMIŠ, K.: Diktáty od šestky do devítky. [*HANZOVÁ, M., PŘÍBORSKÁ, O.] FRAGMENT, 8. vydání, 2000; *KAMIŠ, K. 1997. Český jazyk s pravopisem pro dvouleté rodinné školy. [DLOUHÝ, M.] FORTUNA, Praha 1997; KAMIŠ, K. 1998. 1999. 2000. Sloh od šestky do devítky. [*HANZOVÁ, M., PŘÍBORSKÁ, O.] FRAGMENT, 5. vydání 2000; *KAMIŠ, K. 1999. Pravopisná čítanka pro základní školu. Texty a pravopisná cvičení s úkoly a klíčem [DLOUHÝ, M.] FORTUNA, Praha 1999. PODĚKOVÁNÍ RECENZENTKÁM SKRIPTA Je naší milou povinností poděkovat r e c e n z e n t k á m PaedDr. J a r o m íře Š i n d e l ářov é, CSc. a PaedDr. M a r i i H a n z o v é, CSc. Autorem bylo přihlédnuto k jejich cenným připomínkám a jejich následné využití přispělo k celkovému zkvalitnění rukopisu.

7 NEZÁVISLOSTNÍ SKLADBA NEZÁVISLOSTNÍ SKLADBA rozkládá větu na tzv. BEZPROSTŘEDNÍ SLOŽKY (immediate components). Analýza na složky věty v koncepci frázové struktury: (13) (i) Sentence NP + VP (ii) NP T + N (iii) VP Verb + NP (iv) T the (v) N man, ball atd. (vi) Verb hit atd. Každé pravidlo typu X Y je nutno chápat jako pokyn přepiš X jako Y. Potom (14) lze nazvat derivací věty the man hit the ball; číslice na pravé straně každé řádky označují pravidlo gramatiky (13), kterého bylo použito při utvoření této řádky z řádky předcházející. (14) Derivace věty: Sentence NP + VP T + N + VP T + N + Verb + NP the + N + Verb + NP the + man + Verb + NP the + man + hit + NP the + man + hit + T + N the + man + hit + the + N the + man + hit + the + ball Druhá řádka v (14) je vytvořena z první řádky přepsáním symbolu Sentence jako NP + VP podle pravidla (13i). Třetí řádka vznikla z druhé přepsáním NP jako T + N ve smyslu pravidla (13ii), tj. VP Verb + NP atd. Derivaci (14) lze zobrazit tímto diagramem: (15) Sentence (i) (ii) (iii) (iv) (v) (vi) (ii) (iv) (v) NP (noun phrase) VP (verb phrase) T N Verb NP the man hit T N the ball

8 Diagram (15) poskytuje menší množství informace než derivace (14). Neříká nám totiž, v jakém pořadí byla pravidla v (14) aplikována (N. Chomsky). Českou větu Pilný žák píše úkol můžeme v diagramu (15) rozepsat: VĚTA NOMINÁLNÍ FRÁZE 1 VERBÁLNÍ FRÁZE ADJEKTIVUM SUBSTANTIVUM VERBUM NOMINÁLNÍ FRÁZE 2 v nom. (A 1 ) v nom. (N 1 ) VF pers substantivum v akuz. (N 4 ) pilný žák píše úkol

9 SKLADBA VĚTNĚČLENSKÁ ZÁVISLOSTNÍ NEVALENČNÍ A JEJÍ ŠKOLNÍ POJETÍ NA ZÁKLADNÍ ŠKOLE ODDÍLY SKLADBY PROBÍRANÉ NA ZÁKLADNÍCH ŠKOLÁCH Podle charakteru skladebního popisu struktury věty a jejich částí či popisu struktury souvětí a jeho částí, popř. popisu textu a jeho částí lze školní závislostní větněčlenskou skladbu nevalenční dělit na pět oddílů, tak, jako to činí skladba určená pro základní a střední školy, včetně škol vysokých: 1. SYNTAGMATIKU, 2. SKLADBU VĚTNOU, 3. SKLADBU POLOVĚTNOU, 4. SKLADBU SOUVĚTNOU a 5. SKLADBU TEXTOVOU. 1. SYNTAGMATIKA SYNTAGMATIKA pojednává o způsobech spojování slov (větných členů) ve větě. Syntagma (sklad) je nejmenší významové a gramaticky ztvárněné spojení dvou plnovýznamových slov ve větě. SYNTAGMATIKA se zabývá syntagmaty URČOVACÍMI, PŘISUZOVACÍMI, PŘIŘAĎOVACÍMI a PŘISTAVOVACÍMI a prostředky na vyjadřování skladebních vztahů v syntagmatu, tj. p r o s tře d k y t v a r o s l o v n ý m i, s k l a d e b n í m i, z v u k o v ý m i a g r a f i c k ý m i ; rovněž z působy v yj a dř o v á n í s y n t a k t i c k ý c h v z t a hů SHODOU (KONGRUENCÍ), ŘÍZENOSTÍ (REKCÍ) a PŘIMYKÁNÍM (ADJUNKCÍ). 1.1 URČOVACÍ SKLAD URČOVACÍ SKLAD (determinační syntagma) vyjadřuje vztah p o dřazeno s t i, čili SUBORDINAČNÍ vztah. Jeden větný člen v určovacím skladu určuje druhý (nové auto, psát dopis). Větný člen, jehož význam se blížeji určuje, je n a dřazeným č l e n e m (auto); větný člen, který svým významem blíže určuje význam nadřazeného členu, je p o dřa z e n ý m větným č l e n e m (nové). NADŘAZENÝ ČLEN určovacího skladu může být vyjádřen a) SUBSTANTIVEM (podstatným jménem (nové AUTO)), b) SLOVESEM (verbem (psát KNIHU)), c) ADJEKTIVEM (přídavným jménem (velmi NADANÝ)) nebo d) PŘÍSLOVCEM (adverbiem (velmi USILOVNĚ)). Výrazy u rč u j í c í (v určovacím skladu) jsou ve větě rozvíjejícími větnými členy, a to PŘÍVLASTKEM (atributem (NOVÉ auto, ŠTÍHLÁ dívka)), PŘEDMĚTEM (objektem (psát DOPIS)) nebo PŘÍSLOVEČNÝM URČENÍM (adverbiale (psát NA TABULI)). 1.2 PŘISUZOVACÍ SKLAD PŘISUZOVACÍ SKLAD (predikační syntagma) je vztažení přísudku (P) k podmětu věty (S); je to AKTUALIZAČNÍ, VĚTOTVORNÝ AKT (Auto jede, Žák píše (úkol)). Základní přisuzovací kategorie slovesa jsou ZPŮSOB, ČAS a OSOBA. Výrazy, které jsou ve větě spojeny přisuzovacím vztahem, jsou z á k l a d n í, h l a v n í vě t n é č l e n y: PŘÍSUDEK (predikát, P) a PODMĚT (subjekt, S) symbolicky zapsáno S P.

10 1.3 PŘIŘAĎOVACÍ SKLAD PŘIŘAĎOVACÍ SKLAD (koordinační syntagma) vyjadřuje syntaktické spojení dvou nebo více větných členů, které jsou s k l a d e b ně r o v n o c e n n é. KOORDINACÍ se netvoří (nové) větné členy, nýbrž se znásobují. Rozlišujeme č l e n s k o u a vě t n o u a) SLUČOVACÍ koordinaci (otec a matka), b) ODPOROVACÍ koordinaci (ne otec, ale matka), c) STUPŇOVACÍ koordinaci (otec, ba i matka), d) VYLUČOVACÍ koordinaci (otec, nebo matka), e) DŮSLEDKOVOU koordinaci (otec, proto i matka). 1. 4 PŘISTAVOVACÍ SKLAD VZTAHEM APOZICE je spojeno d v a n e b o v í c e s k l a d e b n í c h č l e nů t é ž e č l e n s k é p l a t n o s t i, k t e r é z h l e d i s k a v ý z n a m o v é h o o z n ačují t ý ž j e v s k u t ečnosti. Např. B. HRABAL, VÝZNAMNÝ PROZAIK, napsal Ostře sledované vlaky. Na počátku školního roku se koná imatrikulace NOVÝCH STUDENTŮ, POSLUCHAČŮ PRVNÍCH ROČNÍKŮ. 1.4 FORMÁLNÍ STAVBA SYNTAGMAT Sklady mají vedle své stránky významové (sémantické) i formální stránku. Jde o prostředky a způsoby, jimiž se sklady ve spisovné češtině tvoří. 1.4.1 PROSTŘEDKY VYJADŘOVÁNÍ SKLADEBNÍCH VZTAHŮ Prostředky vyjadřování syntaktických vztahů v skladech jsou a) TVAROSLOVNÉ (s l o v nědruh o v á př í s l u š n o s t větného č l e n u, t v a r y o h e b n ý c h s l o v n í c h d r u hů, m l u v n i c k é s l o v n í d r u h y: předložky a s p o j k y ); b) SKLADEBNÍ (p ořá d e k s l o v ) a c) ZVUKOVÉ (m e l o d i e, důraz, p a u z y ). 1.4.2 ZPŮSOBY NA VYJADŘOVÁNÍ SYNTAKTICKÝCH VZTAHŮ Způsoby na vyjadřování syntaktických vztahů jsou s h o d a, říze n o s t a př i m yk á n í : 1.4.2.1 SHODA 1.4.2.1.1 URČOVACÍ SKLAD Podřazený člen se shoduje s nadřazeným členem úplně nebo částečně v r o dě j m e n n é m, čísl e a p á dě. 1.4.2.1.2 PŘISUZOVACÍ SKLAD Sloveso v přísudku se shoduje s podmětem v o s o bě, č í s l e, e v. j m e n n é m r o dě. 1.4.2.2 ŘÍZENOST Jde o způsob spojení, při němž sloveso (nadřazený člen) si vynucuje na podstatném jménu (podřazený člen) u rčitou form u (p á d ). 1.4.2.3 PŘIMYKÁNÍ Je takový způsob spojení, při němž se významová sounáležitost členů skladu naznačuje jen skladebně (slovosledem, intonačně), tj. není vyjádřena ani shodou a ani řízeností.

11 2. SKLADBA VĚTNÁ I. Podle obsahu a sdělné platnosti se výpovědi člení na o z n a m o v a c í, t á z a c í, r o z k a z o v a c í a z v o l a c í. Postoj mluvčího ke sdělované skutečnosti se projevuje také k l a d n o u n e b o z á p o r n o u p o d o b o u v ý p o vě d i. II. Podle složitosti gramatické stavby věty (výpovědi) se rozlišují vě t y j e d n o d u c h é a vět y s l o ž e n é n e b o l i s o u větí. Jednoduché věty se dělí na vě t y d v o jčl e n n é a j e d n očle n n é. DVOJČLENNÉ VĚTY jsou věty s r o zčleně n ý m p r e d i k ační m j á d r e m n a č á s t p o d mě t o v o u a část přísudkovou, a to i v těch případech, kdy je podmět nevyjádřený. JEDNOČLENNÉ VĚTY jsou tvořeny tzv. větn ý m z á k l a d e m (predikačním centrem) j e d n očlenné vět y. Dělí se na s l o v e s n é d v o jčlen n é vět y nebo n e s l o v e s n é j e d n oč l e n n é vě t y. Větné členy, které jsou stavebními jednotkami věty, se dělí na ZÁKLADNÍ VĚTNÉ ČLENY (p o d mět a přísude k ) a na ROZVÍJEJÍCÍ VĚTNÉ ČLENY (př í v l a s t e k, přísta v e k ; předmět, příslov ečné u rče n í ). 3. SKLADBA POLOVĚTNÁ SYNTAX POLOVĚTNÁ zahrnuje ty případy syntagmatu (skladu), které j s o u t v ořen é č l e n s k y a p o l o větně, t j. j e d e n č l e n s y n t a g m a t u j e v y j á dřen větným č l e n e m a d r u h ý t z v. p o l o větnou k o n s t r u k c í. Jde o konstrukce DOPLŇKOVÉ (přecho d n í k o v é v a z b y), o b r a t y s přídavným i j m é n y s l o v e s n ý m i, o b r a t y s i n f i n i t i v e m a přístavk o v é k o n s t r u k c e. 4. SKLADBA SOUVĚTNÁ Podle počtu vět v souvětí se tradičně rozděluje souvětí na j e d n o d u c h é a s l o ž e n é (složité). Podle charakteru syntaktického vztahu mezi větami v souvětí se tradičně souvětí člení na s o uřad n é a p o dř a d n é. 5. SKLADBA TEXTOVÁ Syntax textová se zabývá syntaktickou problematikou výstavby, typů a funkcí textů jako celku.

12 SKLADBA ZÁVISLOSTNÍ NEVALENČNÍ STAVBA VĚTY; SKLADEBNÍ VZTAHY A JEJICH VYJADŘOVÁNÍ; VĚTNÉ ČLENY Z HLEDISKA KLASICKÉ VĚTNĚČLENSKÉ ZÁVISLOSTNÍ SKLADBY NEVALENČNÍ VĚTNÉ ČLENY VĚTNÉ ČLENY jsou skladební funkce významových slov ve větě v podobě skladebních dvojic (syntagmat). V současné spisovné češtině se rozlišují tyto větné členy: z á k l a d n í č l e n věty j e d n očlenné ; p o d mět a př í s u d e k ; př í v l a s t e k a přístave k, předmět, příslov ečné u rče n í ; d o p l ně k. VĚTNÝMI ČLENY MOHOU BÝT: 1. S y n t a k t i c k á s u b s t a n t i v a (plnící větněčlenskou funkci morfologických substantiv): a) m o r f o l o g i c k á s u b s t a n t i v a (otec, matka, dítě, dům, Jan), b) z p o d s t a t ně l á a d j e k t i v a (vrchní, telecí, obžalovaný), c) s u b s t a n t i v n í z á j m e n a (já, on), d) z p o d s t a t ně l á a d j e k t i v n í z á j m e n a (Stále mele svou), e) s u b s t a n t i v n í číslo v k y (sto, milion), f) z p o d s t a t nělé ad j e k t i v n í číslovky (První vystoupí z řady), g) z p o d s t a t ně l é v ý r a z y n e o h e b n é (Každé proč má své proto). 2. S yn t a k t i c k á a d j e k t i v a (plnící větněčlenskou funkci morfologických adjektiv): a) m o r f o l o g i c k á a d j e k t i v a (mladý, jarní), b) a d j e k t i v n í z á j m e n a (můj, tvůj, náš, který, všechen), c) a d j e k t i v n í č í s l o v k y (jeden, dva, tři, čtyři; pět). 3. S yn t a k t i c k á příslovce: a) m o r f o l o g i c k á přís l o v c e (tam, rychle, vpravo), b) a d v e r b i á l n í číslovky (dvakrát), c) a d v e r b i á l n í v ý r a z y příslovečné (před rokem). 4. S l o v e s a u rč i t á (padám, padá, sněží). 5. I n f i n i t i v y (psát(i), říci, říct). 6. Př e c h o d n í k y (jeda, vyjed). 7. Příč e s t í t r p n é (celkem vzato). 8. V e d l e j š í vět y. VĚTNÝMI ČLENY NEBÝVAJÍ: 1. Přívě t n é v ý r a z y: a ) k o n t a k t o v é (Co by se jí mohlo stát, že jo?), b) n a z ačátk u v ý p o vě d i (Tak byl jednou hloupý Honza ), c) m o d á l ně hodnotíc í (Vážně, jdete už?), d) v ý p lňkové výra z y (On jako přijde ),

13 e) v o k a t i v (Karle, brzo napiš! mimo vokativní věty Karle!), f) c i t o s l o v c e a p e l o v á a e x p r e s i v n í (Br, to je vedro! mimo citoslovečné věty Br!), g) č á s t i c e př i t a k a c í a z á p o r n é (Ano, půjdu. Ne, nepůjdu. mimo částicové věty Ano. Ne.). 2. N a v a z o v a c í v ý r a z y n a v a z u j í c í větu n a pře d c h o z í t e x t (Jak jsem říkal, moji rodiče to neviděli rádi). 3. G r a m a t i c k á s l o v a a v ý r a z y v e větě a ) př e d l o ž k y (Našel ženu prostřednictvím inzerátu), b ) s p o j k y, c ) s p o j o v a c í příslovc e (Ordinujeme kromě středy), d) př í s l o v c e a z á j m e n a o d k a z o v a c í (Kde se pivo vaří, tam se dobře daří!), e) s p o n o v á s l o v e s a (být), f) m o d á l n í s l o v e s a (moci, smět, musit, mít, chtít), g ) f á z o v á s l o v e s a (začít, přestat), h) z v r a t n é se, si, ch) č á s t i c e (tak, nuže, nu). SKLADEBNÍ VZTAHY VE SKLADBĚ VĚTNĚČLENSKÉ ZÁVISLOSTNÍ SYNTAKTICKÉ VZTAHY vycházejí z toho, že slova (výrazy), které plní ve větě funkci větných (syntaktických) členů, jsou ve vzájemných vztazích. Tyto vztahy se označují jako SKLADEBNÍ (syntaktické). Skladební vztahy vytvářejí skladební strukturu věty. Syntaktické vztahy v současné spisovné češtině jsou dvojího druhu: 1. Členy spojené skladebním vztahem nejsou na stejné úrovni. J e d e n j e d r u h é m u n a dřa z e n a t e n j e m u z a s e p o dříz e n ; v z n i k a j í t a k s k l a d e b n í d v o j i c e. 2. Členy spojené skladebním vztahem jsou na stejné úrovni, tj. nejsou ve vztahu vzájemné nadřazenosti a podřazenosti, čili nejsou ve vztahu skladební závislosti. V z n i k a j í t a k s k l a d e b n í s k u p i n y. SKLADEBNÍ VZTAHY MEZI ČLENY SKLADEBNÍCH DVOJIC Věty jsou tvořeny skladebními (větnými, syntaktickými) dvojicemi. Viz PLANIMETRICKÝ ROZBOR VĚTY SLOVESNÉ JEDNODUCHÉ: Osenická škola srostla s osudy rodu Foersterova. Tuto větu tvoří skladební dvojice: Osenická škola, škola srostla, srostla s osudy, rodu Foersterova. PŘÍVLASTEK Osenická PODMĚT škola PŘÍSUDEK srostla PŘEDMĚT s osudy PŘÍVLASTEK rodu PŘÍVLASTEK Foersterova

14 Mezi členy existuje VZTAH ZÁVISLOSTI. Ty členy, které stojí hierarchicky výše, se označují jako ČLENY ŘÍDÍCÍ (Osenická ŠKOLA, ŠKOLA SROSTLA, SROSTLA s osudy, RODU Foersterova) a členy chápané jako postavené hierarchicky níže se označují jako ČLENY ZÁVISLÉ (např. OSENICKÁ škola, ŠKOLA SROSTLA, srostla S OSUDY, rodu FOERSTEROVA). PŘISUZOVACÍ DVOJICE se považuje ZA ZÁKLAD VĚTY (za základní větnou dvojici) a PODMĚT S PŘÍSUDKEM ZA ZÁKLADNÍ VĚTNÉ ČLENY. Vztah mezi členy ve skladební dvojici se dále v tradiční větnězávislostní skladbě dále specifikuje z hlediska v ý z n a m o v é h o (sémantického) na vztah PŘISUZOVÁNÍ (predikace) a URČOVÁNÍ (determinace). I. PŘISUZOVÁNÍ je aktuá l n í v z t a ž e n í nějaké č i n n o s t i (pracovat), s t a v u (ležet) nebo v l a s t n o s t i (být slepý/slepým) k j e j i c h n o s i t e l i z p r a v i d l a j d e o přisouzení z n a k u nějaké p o d s t a tě. A k t u á l n í v z t a ž e n í ně j a k é h o přízn a k u z n a m e n á v če š t i ně je h o č a s o v é a z působové z ařazen í. 1. ČAS SLOVESNÝ vyjadřuje, zda se slovesný děj koná v přítomnosti (čas PŘÍTOMNÝ; Píšu) nebo se konal v minulosti (čas MINULÝ; Psal-0 jsem) anebo se bude konat v budoucnosti (čas BUDOUCÍ; Budu psát (ned.); Napíš-u (dok.)). 2. ZPŮSOB SLOVESNÝ je o z n a m o v a c í (oznamuje děj jako skutečný či jistý (Píš-u), r o z k a z o v a c í (vyjadřuje rozkaz nebo přání; Piš-0!) nebo p o d m iňovací (Psal-0 bych) anebo děj podmíněný, který by nastal, kdyby se splnila jistá podmínka. II. VZTAH URČOVÁNÍ neboli SUBORDINAČNÍ se vyjadřuje v současné spisovné češtině SHODOU (kongruencí) nebo ŘÍZENOSTÍ (rekcí) anebo PŘIMYKÁNÍM (adjunkcí). FORMÁLNÍ VYJADŘOVÁNÍ SKLADEBNÍCH VZTAHŮ VE SKLADEBNÍCH DVOJICÍCH 1. SHODA (KONGRUENCE) ZÁVISLÝ ČLEN přejímá mluvnické kategorie členu řídícího, tj. s h o d u j e s e s n í m (v p á dě, č í s l e, j m e n n é m r o dě, slo v e s n é o s o bě). Rozlišujeme shodu: a) SHODA V PŘÍSUDKU aa) SHODA U PŘÍSUDKU SLOVESNÉHO Přísudkové sloveso se s podmětovým podstatným jménem shoduje v o s o bě a v č í s l e (popř. ve j m e n n é m r o dě za předpokladu, vyjadřuje-li přísudkové sloveso jmenný rod; u mužského rodu v množném čísle též podle ž i v o t n o s t i a n e ž i v o t n o s t i ). Např.: Otec zaspal-0. Matka zaspal-a. Dítě zaspal-o. Žáci už odešl-i. Počítače nepracoval-y. Chlapci se vrátil-i. Dívky se vrátil-y. Stromy rostl-y pomalu. Děvčata zametal-a košťaty. ab) SHODA U PŘÍSUDKU JMENNÉHO SE SPONOU Tvarově se shoduje jmenná část přísudku s podmětem (u přídavných jmen v rodě, čísle a pádě; u podstatných jmen v čísle, někdy i v pádě a v rodě), např.: Otec je nemocn-ý. Otec je nemocen-0. Sestra je velmi často nemocn-á/nemocn-a. Moje matka je učitelk-a/učitelkou. Otec je učitel-0/učitel-em. b) SHODA V PŘÍVLASTKU

15 Jde o shodu v rodě, čísle a pádě, např. nové auto, nový vůz, mladá žena; u mužských podstatných jmen v mn. č. též podle životnosti, např. otcovi přátelé otcovy knihy. ba) SHODA U ADJEKTIVNÍHO PŘÍVLASTKU Adjektivní přívlastek se shoduje s řídícím podstatným jménem v rodě, čísle a pádě, např. po matčině smrti, současný pop, moderní jazz, současná hudba. ZÁMĚRNÉ PORUŠOVÁNÍ SHODY V RODĚ Někdy dochází k záměrnému porušování shody v rodě, např. ty kluku líná, ty kluku zlatá. V těchto kongruentních konstrukcích stává adjektivum vždy za řídícím substantivem. bb) SHODA U SUBSTANTIVNÍHO PŘÍVLASTKU Substantivní přívlastek se shoduje s řídícím substantivem: a) v pádě, čísle, ale nikoli v rodě, např. chudák (přívlastek) maminka; b) v pádě, čísle a rodě, např. chudák (přívlastek) tatínek zde jde o shodu nahodilou. c) SHODA V DOPLŇKU ca) Adjektivní doplněk se shoduje se substantivem, na němž závisí v r o dě, č í s l e a p á dě, např. bratr se zdál nemocen/nemocný/nemocným; cb) v některých typech se závislost doplňku na řídícím substantivu vyjadřuje r e k c í, např. Studenti ho zvolili svým mluvčím. SKLADEBNÍ PRAVOPIS SHODY PŘÍSUDKU S PODMĚTEM U jmenného přísudku se sponou (resp. u doplňku) se v r o dě shoduje jednak příčestí (stejně jako u slovesného přísudku), jednak př í d a v n é j m é n o. Syntaktický pravopis pravopisně měkkých nebo pravopisně tvrdých písmen i/y (nikoli hlásek měkkých nebo tvrdých, čili zvuků mateřštiny) u jmenných tvarů přídavného jména nebo v příčestích se řídí těmito pravidly: Je-li podmětem věty jméno rodu mužského životného v množném čísle, píše se v koncovkách příčestí a jmenných tvarů přídavných jmen pravopisně měkké písmeno -i. (Chlapci byl-i zvědav-i na nového učitele.) Je-li podmětem věty jméno rodu mužského neživotného v množném čísle nebo jméno rodu ženského v množném čísle, píše se v koncovkách příčestí a jmenných tvarů přídavných jmen pravopisně tvrdé písmeno -y. (Schody byl-y poškozen-y. Dívky byl-y zvědav-y na novou učitelku.) Tvoří-li podmět věty několik souřadně spojených jmen, řídí se psaní pravopisně měkkého písmene -i nebo pravopisně tvrdého písmene -y těmito pravidly: Je-li mezi jmény alespoň jedno rodu mužského životného, píše se -i. Záleží ovšem na postavení podmětu vzhledem k slovesnému přísudku: Předchází-li podmět věty před přísudkem, píše se pravopisně měkké písmeno -i vždy. (Jan i Jana šl-i večer do kina.) Následuje-li podmět věty až za přísudkem, je možná shoda i podle nejbližšího jména několikanásobného podmětu, pokud je toto (skladebné) jméno v množném čísle. (Cvičil-y žákyně a žáci. Cvičil-i žákyně a žáci. Do kina šl-y všechn-y dívky, ale jen jeden hoch. Do kina šl-i všechny dívky, ale jen jeden hoch.) Není-li mezi (skladebnými) jmény v podmětu věty jméno mužského rodu životného, píše se pravopisně tvrdé písmeno -y. (Kalamář a tužka ležel-y na stole.)

16 2. ŘÍZENOST (REKCE) Člen řídící předpisuje pád závislého jména (jde tu o vazebné doplnění členu řídícího), např. číst KNIH-U, toužit PO ŽEN-Ě. Rekcí se vyjadřuje i závislost přívlastkového substantiva, např. četba knihy číst knihu, služba zákazníkům sloužit zákazníkům, objevení planety objevit planetu. Rekcí se rovněž vyjadřuje i závislost doplňku a) substantivního (Studenti zvolili Petra svým mluvčím/za svého mluvčího/jako svého mluvčího) nebo b) adjektivního (Lékař Karla uznal neschopným). 3. PŘIMYKÁNÍ (ADJUNKCE) Podoba členu závislého nevyplývá z vlastností členu řídícího, nýbrž z významového vztahu k němu (jde tu jak o nevazebné, tak i o neshodové doplnění členu řídícího), např. koš NA ODPADKY, procházet se před domem, za domem, okolo domu aj., nezmlknout celou cestu. VZTAHY MEZI ČLENY SKLADEBNÍCH SKUPIN PŘIŘAĎOVÁNÍ (KOORDINACE) 1. SKUPINA KOORDINAČNÍ A. PARATAXE Vztah mezi členy koordinační skupiny se vyjadřuje spojovacími prostředky souřadicími, např. otec a matka. Toto spojení je s p o j k o v é s p o j e n í. Nebo členy syntaktické skupiny jsou spojeny b e z e s p o j ečně, např. otec, matka. Spojovacími prostředky jsou buď spojky (a, i, ale, nebo, ba), nebo příslovce (dokonce, třeba aj.). B. HYPOTAXE V některých případech se vyjadřuje koordinace hypotakticky, tj. prostřednictvím výrazů podřadicích, např. otec s matkou ap. PŘISTAVOVÁNÍ (APOZICE) 2. SKUPINA APOZIČNÍ A. SPOJENÍ NESPLÝVAVÉ Při spojení nesplývavém jsou členy apoziční skupiny odděleny pauzou a v písmu nejčastěji čárkou, např. Praha, hlavní město České republiky. B. SPOJENÍ SPLÝVAVÉ Při spojení splývavém není mezi členy apoziční skupiny pauza nebo v písmu čárka, např. profesor Novotný.

17 VALENČNÍ SKLADBA VALENCE SLOVESNÁ ZÁKLADOVÉ VĚTNÉ STRUKTURY (ZVS) Z á k l a d o v é větn é s t r u k t u r y jsou i z o l o v a n é věty obsahující pouze h o l é větné členy tvořící tzv. mi n i m á l n í větu (např. Slunce svítí. Pejsek vrtí ocáskem. Lékař uznal studenta nemocným). Jsou konstruovány, konstituovány valenčním potenciálem slovesa v pozici verba finita (VF), tj. slovesa určitého buď ve tvaru osobním (personálním) nebo neosobním (nepersonálním). ZVS v a l e nč n í se zobecňují buď na nižším stupni zobecnění v rovině s l o v n í c h d r u hů (např. Úroda závisí na počasí se zapisuje pomocí symbolů (N) VF pers na N), nebo na vyšším stupni specifikace v rovině větných č l e nů (např. Úroda závisí na počasí = S (podmět) P (přísudek) O (předmět)) ve větných v z o r c í c h reprezentujících v a l e nční potenciál s l o v e s a v pozici v e r b a f i n i t a, např. slovesa záviset. Sloveso ZÁVISET podle valenčního slovníku spisovné češtiny s názvem SLOVESA PRO PRAXI. VALENČNÍ SLOVNÍK NEJČASTĚJŠÍCH ČESKÝCH SLOVES uvádí jednu z jeho valencí typu: Úroda závisí na počasí = II. b ý t něč í m p o d m í něn: něco závisí na něčem/na někom. Val 1: S nom [sit]; Val 2: na S loc [sit] v [qual] v [temp] v [hum]//na tom, rel SENT: Obžalovaný věděl, že na odpovědi závisí jeho život, a to vedle: Val 1 VF Val 2: I. b ý t o d k á z á n : někdo závisí na někom/na něčem. Val 1: S nom [hum]; Val 2: na S loc [hum] v [qual]: Tělesně postižení závisí na dobročinnosti sponzorů a nadací. P r o p o r o z u měn í u v e d e n é h o z á p i s u j e n u t n o s e s e z n á m i t s p o p i s e m z p r a c o v á n í h e s e l v t o m t o s l o v n í k u, s e s e z n a m e m z k r a t e k a z n aček a v ý z n a m o v ý c h r ysů (tendencí) uved e n ý c h s l o v e s! VĚTNĚ-KONSTITUTIVNÍ FUNKCE PODSTATNÝCH JMEN Z HLEDISKA VALENČNĚ-INTENČNÍ SKLADBY 1. V ý z n a m o v á b á z e s l o v n í h o d r u h u je zastupována v ý z n a m o v o u s l o ž k o u s ym e t r i c k é h o j e d n o z n ačného z á k l a d n í h o j a d e r n é h o z n a k u. 2. Fu n kční příz n a k je zastupován příslušnou funkcí, která splňuje požadavek symetričnosti jednoty významu a funkce. 3. S ym b o l y S (substantivum, podstatné jméno), A (adjektivum, přídavné jméno), V (verbum, sloveso), C (cirkumstantivum, slovo okolností, příslovce) vyjadřují významovou bázi základních slovních druhů češtiny. 4. S y m b o l y s, a, v, c jsou pak zápisem sekundárních funkcí základních slovních druhů. 5. U základových větných konstrukcí lze pracovat s následujícím zápisem: S c (komárek bzučí; chytil komárka); S a (pískot komárka); S v (tento hmyz je komárek); S c (odletěl s komárkem) (viz MČ (2)). Tedy S s j e p o d s t a t n é j m é n o s f u n kční m přízn a k e m p o d s t a t n é h o j m é n a.

18 PRIMÁRNÍ FUNKCE PODSTATNÝCH JMEN Z hlediska vě t ně - k o n s t i t u t i v n í c h f u n k c í p o d s t a t n ý c h j m e n tvoří funkční jádro pádu jeho p r i m á r n í funkce S s (tj. p o d mě t o v é funkce substantiv (KOS zpívá) a komplement, adjunkt před mětový (chytil KOSA)). P r i m á r n í f u n k c e S s zahrnuje nominativní podmět s vnitřní sémantickou klasifikací: 1. N (nominativ; 1. p.) ve funkci podmětu (KOS zpívá), 2. G (genitiv; 2. p.) ve funkci podmětu (G záporový: V Labi ubylo VODY; G množství: Přibylo nám PRÁCE; G numerativní: Z auta vystoupilo PĚT LIDÍ). 3. O b j e k t o v ý ( pře d mě t o v ý ) k o m p l e m e n t S s (Chytil KOSA). SEKUNDÁRNÍ FUNKCE PODSTATNÝCH JMEN S e k u n d á r n í f u n k c e S c (tj. o k o l n o s t n í pády ve funkci adverbiálního komplementu a suplementu, či adjunktu (přiletěl S KOSEM)). Další sekundární funkce tvořící samostatný funkčně-sémantický okruh jsou: S a (hlas KOSA) představuje rozvíjecí derivační strukturu s větněčlenskou interpretací neshodného přívlas t k u a sekundární funkce typu S v (Tento pták JE KOS) představuje soubor větných vzorců založených na slovese být; ze syntaktického hlediska je komplement označován jako p r e d i k a t i v u m. PROSTÉ A PŘEDLOŽKOVÉ PÁDY Na s e k u n d á r n í f u n k c i typu S a (hlas KOSA) zahrnující substantiva v syntaktické funkci a t r i b u t u (přívlastku) neshodného se podílejí i pády předložkové, např. přednáška O N E R U D O V I přednáší O N E R U D O V I ; sémantická (významová) funkční pozice tohoto typu je závislá na transformačně nadřazené konstrukci. S e k u n d á r n í f u n k c e typu S v, kdy podstatné jméno je ve funkci p r e d i k a t i v u (významového přísudku) s ohledem na významy předložkových pádů s významy lokálních určení (Šaty jsou V E S KŘÍ N I ), temporálních určení (Stalo se to V Z I MĚ) a dalších významů adverbiální povahy (Dům je O DVOU P O D L A Ž Í C H ). S e k u n d á r n í f u n k c e S c zahrnuje nevalenční příslovce. V ý r a z o v ý charakter pozic základových větných struktur je p r i m á r ně uváděn v p á d e c h s u b s t a n t i v (např. Slunce svítí; S P; (N 1 ) VF personální ), popř. a d j e k t i v (Babička byla hodná; S P složený ; (N 1 ) VF personální kopulativní + A 1 ). V s u b s t a n t i v n í p o z i c i mohou vystupovat: 1. Osobní z á j m e n a nebo zájmena v jejich platnosti (Napsal jsem test z češtiny. Pak jsem ho odevzdal. Co píšeš?). 2. Vedlejší věty ve funkčních pozicích ZVS, ať jsou jejich p r i m á r n í m výrazovým prostředkem, nebo s e k u n d á r n í m, jsou vedlejší věty v a l e nční (Žák se snažil, aby ve škole uspěl). 3. Vedle uvedených případů u některých predikátů může být vedlejší věta v dané pozici naopak p r i m á r n í m výrazovým prostředkem (Honza věřil, že se brzo uzdraví // Honza věřil v brzké uzdravení). 4. U jiných predikátů není pozice substantivní realizovatelná, např. Naši se rozhodli, že mě dají na gymnázium // dát mne na gymnázium. Zde primární vedlejší věta variuje s i n f i n i t i v e m, tj. s jiným výrazovým prostředkem, než jakým je substantivum. VALENCÍ slovesa tedy rozumíme jeho schopnost vázat na sebe jiná slova a zakládat tak z hlediska skladebního základové větné struktury. Valence českého slovesa staví na rovině slov (lexikálních jednotek) a jejich významů lexikálních s tvaroslovnou rovinou (tj. se

19 slovními ohebnými druhy a jejich tvary nebo se slovy neohebnými) a s rovinou skladební. SLOVESO k sobě poutá jistý počet tvarů slov dalších a stává se tak organizačním centrem věty. SLOVESNÉ VĚTNÉ TYPY PODLE VALENCE Slovesné větné typy podle valence přísudkového slovesa jsou JEDNOČLENNÉ (Prší), DVOUČLENNÉ (Kos zpívá. Zebe mě.), TŘÍČLENNÉ (Zachtělo se mu lepšího života. V kuchyni čpělo česnekem. Maminka uvařila oběd. Otec se zdál nemocen/nemocný/nemocným) nebo ČTYŘČLENNÉ (Maminka dennodenně obouvávala malé dítě do botiček. Řidič zavezl vůz do garáže. Lékař uznal studenta neschopným.). Slovesné větné typy podle rozložení funkčních pozic v ZVS rozlišují struktury BEZVALENČNÍ nemající valenci zleva ani zprava (Sněžilo.), JEDNOSTRANNĚ VALENČNÍ S VALENCÍ ZLEVA (Slunce svítí.) nebo Z VALENCÍ ZPRAVA (Mrazí mě. V komíně hučí.), anebo OBOUSTRANNĚ VALENČNÍ (Soud vynesl rozsudek. Praha leží na Vltavě. Pepík se dělal hloupým. Lékař přiložil obvaz na ránu. Soud shledal obžalovaného vinným.). KLASIFIKACE ZÁKLADOVÝCH VĚTNÝCH STRUKTUR PODLE VĚTNĚ- ČLENSKÉHO A SLOVNĚDRUHOVÉHO CHARAKTERU JEJICH VALENČNÍCH POZIC ZÁKLADOVÉ VĚTNÉ STRUKTURY se zobecňují ve VĚTNÝCH VZORCÍCH. VĚTNÉ VZORCE reprezentují valenční potenciál slovesa, které v dané ZVS obsazuje pozici VF. Toto zobecnění se děje buď v rovině SLOVNÍCH DRUHŮ, nebo v rovině VĚTNÝCH ČLENŮ. Např. zápis ZVS věty Pejsek vrtěl ocáskem ve slovních druzích by vypadal takto: N 1 VF pers N 7. Zápis téže ZVS v rovině větných členů by vypadal: S P O (S je symbol pro subjekt (podmět), P pro predikát (přísudek) a O pro objekt (předmět)). ZÁKLADOVÝCH VĚTNÝCH STRUKTUR, se kterými pracujeme v této knižní pomůcce, je jedenáct (J. Novotný). TYPY ZÁKLADOVÝCH VĚTNÝCH STRUKTUR PODLE VALENCE PŘÍSUDKU Podle VALENCE PŘÍSUDKU (P, PREDIKÁTU) rozlišujeme následující typy a podtypy základových větných struktur: 1. P Tento typ ZVS je utvářen SLOVESY BEZVALENČNÍMI. Zakládají jej SLOVESA NEOSOBNÍ (IMPERSONALIA, VF IMPERSONÁLNÍ, VFNONPERSonální, VF neosobní ) a zároveň i BEZPŘEDMĚTOVÁ neboli VF nonpersonální. Po významové (sémantické) stránce vyjadřují tyto ZVS přírodní jevy (Sněží) a smyslové vjemy (Zvoní). 2. S P Tento typ ZVS je utvářen SLOVESY JEDNOVALENČNÍMI, a to obsazujícími pozici mluvnického podmětu (tj. pozici levovalenční). Na rovině slovních druhů je reprezentován vzorcem N 1 VF pers, např. Babička spí. Pes štěkal. Slunce svítí. Z hlediska významového (sémantického) tento typ zakládají slovesa s významem pohybu či jiných tělesných činností (Dítě běží. Pes štěká.) nebo slovesa vyjadřující stavy a vlastnosti, popř. jejich změny (Dítě spí. Babička stárne.). Typ se slovesy zdát se, stát se, přihodit se, ukázat se ap. vyjadřuje podmětovou pozici větou vedlejší (Zdálo se, ŽE JE TO PRAVDA).

20 3. P O Tento typ ZVS je utvářen slovesy pouze PRAVOVALENČNÍMI (NEOSOBNÍMI), která na sebe váží pozici OBJEKTOVOU (PŘEDMĚTOVOU), a to pozici s jedním nebo dvěma objekty. A) P O Tento typ ZVS zahrnuje slovesa j e d n o v a l e nč n í. Na rovině slovnědruhové je reprezentován následujícími typy: (1) VF NONPERSONÁLNÍ N 4 Tento podtyp je reprezentován předmětem v a k u z a t i v u, např. Zebe mě. Z hlediska sémantického (významového) jej zakládají struktury se slovesy s významy subjektivních stavů tělesných. (2) VF NONPERSONÁLNÍ N 3 Tento podtyp je reprezentován předmětem v d a t i v u, např. Chutná mně. Z hlediska sémantického (významového) jej zakládají struktury se slovesy s významy subjektivních stavů tělesných i duševních (Otrnulo mu. Ulevilo se mu.). (3) VF NONPERSONÁLNÍ N 2 Tento podtyp je reprezentován předmětem v (partitivním nebo negativním) g e n i t i v u, např. Napadlo sněhu. Ubylo vody. Z hlediska sémantického (významového) jej zakládají struktury se slovesy vyjadřující stavy a jejich změnu (ubýt, ubývat, přibýt, přibývat, napadnout, nedostávat se). (4) VF NONPERSONÁLNÍ PREP N Tento podtyp je reprezentován jménem v předložkovém pádu (prepozice (předložka) + pád = předložkový pád), např. Došlo k výbuchu. Z hlediska sémantického (významového) jej zakládají struktury se slovesy s významy stavů a jejich změn. B) P O 1 O 2 Tento typ je konstituován slovesy DVOJVALENČNÍMI, která po významové stránce vyjadřují především duševní stavy. Pádem první předmětové pozice je d a t i v (N 3 ), který vyjadřuje nositele duševního stavu; druhá předmětová pozice vyjadřuje toho (nebo to), co je příčinou duševního stavu. Na rovině slovnědruhové se rozlišují podtypy: (A) VF NONPERSONÁLNÍ N 3 N 2 Tento podtyp je reprezentován předmětem v d a t i v u a g e n i t i v u, např. Zželelo se mu nemocného. (B) VF NONPERSONÁLNÍ N 3 PREP N Tento podtyp je reprezentován předmětem v d a t i v u a předložkovým p á d e m, např. Dítěti se zastesklo po rodičích.