1. Úvod KRAJINA A REVOLUCE

Transkript

1 1. Úvod KRAJINA A REVOLUCE Hrdé a zkratkovité soudy: Neolitická revoluce!, Vûdecko-technická revoluce souãasnosti!, Kulturní krajina a její moderní devastace! Na druhé stranû jistû není náhodou, Ïe se v podobn ch pojmech o historickém v voji ãasto uvaïuje a Ïe se takto bûïnû vnímá. Nezb vá, neï se s tímto pfiístupem smífiit a pokusit se jej kultivovat. Pfiijmout ho za svûj a dûslednû pouïívat, aï se z pau alizující rétorické pomûcky stane klíãov m úhlem pohledu. Dfiíve v ak je nutné jej problematizovat, abychom vûdûli, s ãím vlastnû zacházíme. Zkusme to. 1. Opravdu krajina? Lidé nejlépe fungují v mûfiítku, které je spí e malé. Pfiirozená zku enost roste z dûvûry ve vûci kolem nás a tíhne k mûfiítku lokálnímu akrátkodobému; má dobré dûvody pfiíli nedûvûfiovat velk m a abstraktním ãtecím rámcûm, a z toho pak vznikají potíïe s pfiekonáváním hranice mezi velk mi a mal mi mûfiítky. Platí to v prostoru i v ãase. Nejprve tedy k prostoru: A za tím Divok m lesem? zeptal se Krtek. Tam, kde je v ecko modré a kalné, tam je vidût nûjaké pahrbky nebo snad ne? A jakoby koufi mûst nebo jsou to jenom mraky? Za Divok m lesem je dalek svût, odpovûdûla Krysa. Ale to se nás net ká. Ani tebe, ani mne. Nikdy jsem tam nebyla a nikdy tam nepûjdu. A ani ty ne, má -li v ech pût pohromadû. Buì tak laskav a nikdy se o tom nezmiàuj (Grahame 1908). Právû nûco podobného o rozhraní mezi nûãím blízk m a cize vzdálen m nám fiíká slovo krajina. Snadno to rozlu tíme. Krajina je území vymezené sv mi kraji, které od nás ke sv m krajûm ubíhá, vzdaluje se mimo dosah, je to území na kraji. A tím se také ocitá na kraji zájmu. Ne mimo nûj, ale právû na jeho okraji; krajina je nám vzdálena a tvofií kontext toho, co je nám blízké a ãemu zprvu krajina nefiíkáme. Já, my, na e chalupa, ves, na e humna inu a za humny, tam uï je ir kraj. Tak vypadá pohled, k nûmuï lidé obvykle tíhnou. Je to pohled 11/

2 klasick, tradiãní, pfiirozen. V té pfiirozenosti je i jistá agresivita moudr ch a dobrosrdeãn ch Krys vûãi moïnosti navyklou perspektivu pfieklopit. Je to moïnost získat novou zku enost zmûnou mûfiítka. MoÏnost vydat se do krajiny a z onoho modrého a kalného pahrbku, kter se ukáïe b t vysokou horou, uvidût pod sebou neobvyklou krajinu, jejíï souãástí je najednou na e ves: hrst matn ch svûtel v dálce soumraku. Je to moïnost pochopit, Ïe krajina je kupodivu v ude. Tímto pfieklopením perspektivy vznikly náhledy, které zaãaly krajinu tematizovat samu o sobû. Prvnû krajinomalba: co bylo pfied jejím vznikem jen pozadím scény, stalo se najednou hlavním tématem obrazu. A posléze vûda o krajinû. 1 Také tento text je zaloïen na pfiedpokladu, Ïe krajina opravdu existuje, a to v pomûrnû silném smyslu; asi takovém, v jakém existují její velkoplo né sloïky, tfieba les, fieka nebo mûsto. Oproti onomu tradiãnímu pohledu se pfiedkládan pfiístup li í ve tfiech zásadních ohledech: Krajina pro nás neznamená okolí, n brï to hlavní. DÛsledkem je nûco, co by bez tohoto vysvûtlení mohlo vzbudit pohor ení: Humanitní tradice se musí pfii ãtení tûchto textû smífiit s tím, Ïe ãlovûk nebude hlavním hrdinou dûje, ale jen jedním z atributû krajiny, tfiebaïe v znamn m (ale zas ne nûjak m vládcem ãi správcem, dokonce ani mûfiítkem v ech vûcí). Krajina pro nás nebude znamenat prosté okolí, kulisu ãi jakousi jak pûknû fiíkají historikové arénu dûjin. Pfiírodovûdná tradice se zase musí smífiit s tím, Ïe podstatou krajiny pro nás nejsou ani objekty, z kter ch se skládá, ani toky hmoty a energie, které ji integrují, ani pfiíroda více ãi ménû po kozovaná lidmi. Konceptuální rámec kulturní krajiny má tedy ambici neb t nûjakou vlivologií nebo nezávaznou fazetou ( dûjiny Evropy z hlediska plemen drûbeïe ), ale zásadním paradigmatem. Lidé 2 krajina: vztah není jednosmûrn. Donedávna také vládlo mínûní, Ïe krajina, aspoà ta kulturní, je v sledek lidsk ch aktivit. MoÏná, Ïe 01) PomiÀme pro tento okamïik, Ïe tato vûda je tak iroká a mnohotvárná, Ïe ani nemá jméno, a její tematická ífie pak b vá dobrou pfiíleïitostí schovávat sem skoro cokoli, ãím se pojem krajiny zhusta degraduje v bezobsaïnou bublinu a sama vûda o krajinû v systemizovanou Ïvanírnu na volné téma. 02) Roz ífien zvyk je pouïívat pro lidi rûzná zástupná abstrakta jako je ãlovûk (âlovûk), spoleãnost, lid, lidstvo, etnikum, kultura apod. Tyto opisy mají ukazovat, Ïe jde o nûco víc a o nûco 12/

3

4

5 aspoà implicitnû takto leckdo uvaïuje dodnes. Ten jednosmûrn vztah by znamenal, Ïe ãlovûk je aktivní tvûrce, kdeïto pfiíroda pasivní objekt- -produkt. Dnes, z pohledu obecné ekologie a evoluãní biologie, je vztah ãlovûka a pfiírody koevolucí, tedy v vojem, bûhem nûjï se aktéfii vzájemnû pfiizpûsobují a ovlivàují zpûtn mi vazbami. Stejnou mûrou, jakou ãlovûk mûnil prostfiedí, nutilo jej prostfiedí k nov m strategiím. Kulturní krajina je tedy svého druhu lidsk m artefaktem a zároveà prostfiedím aktivujícím ãlovûka k urãitému stylu vztahování. Znám m pfiíkladem je souvislost obyvatel s rázem pfiíslu né krajiny: Ïírná Haná je dílem HanákÛ, ale Ïírní Hanáci jsou produktem Hané, stejnû spolu souvisí Vala sko a Vala i, ale i Kalahari si utváfií své Kfiováky a sama se jim podfiizuje, a podobné je to s mûsty a jejich obyvateli, propojen mi kulturním a ekonomick m prostfiedím. To, co je v nás lidského, je zpûsob, jak utváfiíme to mimolidské (Cílek 2002). Nevíme-li tedy, jak vypadala pravûká kulturní krajina a jaké byly lidské zásahy, které ji vytváfiely a udrïovaly, tûïko chtít nûco soudit o lidech v ní. Krajina je vïdycky celá. 3 Jde o problém redukce. Hfiích, proti nûmuï zde káïeme a kter chceme vymítat, jest zakazovat si pfiedem nûkteré kontexty a jiné s touï peãlivostí preparovat ku zkoumání. A posléze tvrdit (zejména s pomocí mocensk ch prostfiedkû), Ïe se právû vûdecky dokázalo, Ïe zrovna vybrané kontexty jsou zásadní, kdeïto ty pfiedem zavrïené jsou nepodstatné, pfiípadnû ani neexistují. Jistû, takto je moïné zacházet s pokusn m potkanem: kdyï ho správnû reduktivnû o etfiíme (nechtûjte vûdût jak, spanilomyslná ãtenáfiko), tak zjistíme, Ïe Ïádné chování ãili etologii nemá (pfiesnûji, uï nemá) a v echno to jsou (byly) jenom reflexy. Nûco podobného je ov em moïné provádût i s krajinou. V sledky jsou podobnû bizarní. âast zpûsob reduktivního zacházení s krajinou je ten, Ïe ji rozloïíme na sloïky a pak tvrdíme, Ïe krajina není nic neï souãet tûchto sloïek. A kdyï posléze zaãne b t evidentní, Ïe umava není jen tak obyãejn souãet Ïuly, smrkû, kûrovce a Karla Klostermanna, dosadíme tam metafyzická zaklínadla (komplexita, stabilita, 02) obecnûj ího, neï jen o pouhé obyãejné lidi. V mnoha zvlá tních kontextech je to zcela na místû, jindy v ak jde o hauzírování s rétorickou vete í nebo o eufemismus k zastfiení nehezk ch dojmû ze syrové reality nûkter ch lidsk ch aktivit. V celé publikaci se tedy snaïíme dosti dûslednû rozli ovat, kdy jde skuteãnû fieã napfi. o ãlovûku jakoïto biologickém druhu a kdy staãí mluvit prostû jen o lidech. 03) Pfiesnû tak, jako den je vïdycky cel. S Occamovou bfiitvou si mûïete tak akorát podfiezat Ïíly. 15/

6 zpûtnovazebné vztahy ), a pak uï mûïeme b t opût spokojeni, jak jsme to vûrnû popsali. Naopak ov em jsou i redukce, které uï neãiní pfii v kladu potíïí, napfiíklad mapa, o níï kaïd ví, Ïe není územím, ale jeho obrazem, navíc neobjektivním (oproti letecké fotografii), a ãiteln m jen zasvûcenému (a ne tfieba vãele), a je tû navíc jen jedním z moïn ch obrazû. Reduktivní pohledy jsou samozfiejmû nutné, protoïe jinak bychom se museli omezit na rafinované konstatování, Ïe krajina je krajina. Ale redukujeme-li, musíme vïdy vûdût, ãeho v eho jsme se tou redukcí zbavili a jaké má ona redukce dûsledky. 2. Opravdu kulturní? Co má znamenat ona kulturnost v pojmu kulturní krajina? PotíÏe jsou hlavnû s vymezením okrajov ch podmínek, tedy s tím, co v e má je tû smysl za kulturní krajinu pokládat, a takovou otázku nelze obejít v mluvami, Ïe je to relativní a smluvní, Ïe se tu jedná o kontinuální variabilitu, extrémní pfiípady jsou jasné a v e ostatní naopak lhostejné apod. Musíme se tu zásadnû distancovat od dvou ãast ch názorû. Podle jednoho je kulturní krajinou cokoli, kde se jen vyskytne ãlovûk, a tedy i lidská kultura. Podle druhého je zase krajina tím kulturnûj í, ãím ménû je v ní pfiírody a naopak. Oba názory jsou si bliï í, neï se zdá. Oba problém kulturní krajiny spí e obcházejí jako podivn mezipfiípad mezi ideálem vûãného pralesa bez lidí a ideálem vûãného mûsta bez filodendronû. Navíc oba hrubû podceàují roli pfiírody v krajinû buì tím, Ïe ji zcela ignorují, anebo tím, Ïe ji pfiepí í na doplnûk lidského vlivu. DÛsledky obou pfiístupû jsou komické jen do té doby, neï je nûkdo vezme váïnû a zaãne z nich v rámci hry na Ïivotní prostfiedí vyvozovat praktické závûry. 4 V sledné hypotézy nemûïeme ani v nejmen ím brát 04) PotíÏ prvního pojetí tkví v tom, Ïe za kulturní krajinu mûïeme povaïovat témûfi cokoli. Opu tûn ostrov se zmûní v kulturní krajinu v momentû, kdy vlny vyvrhnou na pláï poloutopeného Robinsona. âlovûk dnes pfiímo nebo nepfiímo ovlivàuje cel svût, vãetnû plání Antarktidy ãi mofisk ch hlubin, ãímï jsme problém kulturní krajiny v tomto pojetí okamïitû vyfie ili, protoïe nám vzápûtí uhyne na pojmovou inflaci. Druh pfiístup zase od pfiírody oãekává, Ïe bude s kulturou hrát Ïravou dámu. Pak by kulturní krajina byla jen trapnou patovou situací. KdyÏ poseãete dosud zarûstající louku, pfiidali jste kulturu, takïe chudinky pfiírody tu teì asi bude míà. KdyÏ se zachováte zvlá È nectnû a zle se opiv e, upadnete ztfiísnûni v mrákotné halekání, zbavili jste se nánosu kultury, coï je zfiejmû velmi ekologické, protoïe se takhle hezky 16/

7 váïnû dostávají k sobû jevy a krajiny zásadnû odli né a separují jevy blízce pfiíbuzné. Zkrátka to nefunguje. V chodiskem na eho pfiístupu je, Ïe kulturní krajina patfií mezi jevy z pomezí pfiírody a kultury. To znamená, Ïe ji lze vidût dvûma odli n mi zpûsoby, podle toho, zda na ní zdûrazníme aspekt pfiírodní nebo kulturní. Oba tyto aspekty na sobû nezávisí, jeden nelze z druhého odvodit. Aãkoli totiï ãasto pozorujeme negativní korelaci kultury a pfiírody, není kaïdá pfiírodnû bohatá krajina nutnû bez v razné kulturní dimenze, a ne kaïd nárûst kulturních vlivû s sebou nese degradaci pfiírody. Naopak právû ty nejtypiãtûj í souãásti kulturní krajiny jsou zároveà propracovan m kulturním artefaktem i plnokrevnou pfiírodou. A dûleïité je, Ïe obû sloïky jsou provázány tak silnû a v tolika úrovních, Ïe je stûïí dokáïeme plnû separovat. Optimální kulturní krajinu zpravidla poznáme na první pohled: ãlovûk a pfiíroda se tu doplàují a v sledek je barvitûj í, neï pouhá pfiíroda ãi pouhá kultura. Takové je skoro v e, co v typické kulturní krajinû venkova vidíme. Kulturní tj. obhospodafiovaná louka je gruntovní pfiírodou s esencí pfiírodní rozmanitosti, a zároveà kulturním produktem, kter by bez lidí nevznikl (viz zavlékání druhû, management a jím podmínûné dûdiãné modifikace vlastností rostlin aj.). Podobnû to platí pro louky, rybníky, lesy, pole (úplná pfievaha pfiírody v lesích je stejnû zdánlivá jako úpln diktát kulturního vlivu na poli), ale i celé krajinné mozaiky. A na druhé stranû jsou i organismy, jejichï souãasná podoba a chování vyrostly z koexistence s lidsk mi aktivitami (a koneckoncû je to i ãlovûk s asymetrií robustního, ryze pfiírodního základu, komplikovanû propojeného se subtilní, nicménû krajnû v raznou kulturní nadstavbou). To také znamená, Ïe pfiírodu nelze z krajiny nikdy úplnû vystrnadit kulturou, a Ïe pfiírodnost krajiny nelze mûfiit omezením pfiímého lidského vlivu. Dimenze kulturní a pfiírodní jsou si blízké, nikoli zásadnû odli né, nesrovnatelné ãi protichûdné. Jejich spoleãn m jmenovatelem je 04) vracíte k pfiírodû. Nápadné je, jak se tato pojetí brání rozli ovat kvality: Kultura je prostû mahem v echno jen s tou v jimkou, Ïe by to byla pfiíroda. Na jedné stranû se peãlivû rozli í, zda po vás hodila i kou veverka (pfiíroda) nebo pan Veverka (kultura), na druhé stranû se podobnû hodnotí, zda pfiírodu nahradíme bûhem tisíce let kulturou (Hradãany), nebo ji pouze hbitû odstraníme (díra v lese po tankovém útoku). Obé vzniklo touï pílí bystr ch hlav a ikovn ch rukou, investovala se energie, a tak je to obojí krajina kulturní, ãi pokud vezmeme v potaz obdobnû nízkou úroveà biodiverzity, je obé krajina degradovaná. 17/

8 diverzita, nikoli síla vlivu, primární produkce, ekonomická síla apod. Kultura je totiï jednou z mnoha sloïek pfiírodní diverzity, produktem specializované etologie jednoho hojného druhu obratlovcû, soufiadn m s bobfiími hrázemi, stádním chováním kopytníkû a s individuální technikou kosího zpûvu. Toto hodnocení kulturu nedegraduje, jen ji zafiazuje do kontextu a umoïàuje, aby byla vidûna jinak, neï jako cosi v jimeãného, nesrovnatelného (v pfiístupech humanitních), ale také vykofienûného a nebezpeãného (v pfiístupech pfiírodovûdn ch). Kultura je bûïnû zavedena jako v e, co ãlovûk ãiní, a objevuje se v ude, kde se lidé vyskytnou. To v ak samo kulturní krajinu nezakládá, stejnû jako pfiítomnost písku je tû neznamená krajinu písãitou. Malé ovlivnûní ãlovûkem neznamená nic, a pfiipomeàme hned, Ïe mal m ovlivnûním je tfieba i zaloïení obrovského lesního poïáru (z hlediska kulturní diverzity jev nepatrn ; ostatnû co svedou sirky, dokáïe blesk také). Je zfiejmé, Ïe hledat jakousi elementární kulturní krajinu ve stavu zrodu je nûco jako chtít se dovûdût, kolik stromû je potfieba, aby uï to byl les. Pfiesto se pokusíme trochu specifikovat, kdy uï lidské kulturní aktivity, pûvodnû lokální a roztrou ené, zaãnou b t tak intenzivní a plo - né, aby se kulturnost projevila jako faktor organizující celou krajinu. Kulturní krajina nezaãíná okamïikem, kdy jsme zaãali niãit ãi zvelebovat pfiírodu (to jsme dûlali uï ve stadiu zcela opiãatém; chcete-li to tak naz vat, pak pfiírodu niãí a zvelebuje kaïd tvor). AÏ do urãité hranice lze v nekulturní pfiírodû pob vat, exploatovat ji, mûnit její diverzitu (dokonce i nevratnû, tfieba vyhubením nûjakého druhu) a doplàovat ji diverzitou kulturní, ale pofiád je to snad intenzivní, ale nesoustavná aktivita, která mûïe b t kdykoli pfieru ena a zapoãata jinde. Kulturní krajina zaãíná kvalitou ovlivnûní, pfii níï je uï kulturní vklad do krajiny takového rázu, Ïe si ãlovûk rozmyslí prostû jen tak sbalit kufry a zkusit to znovu o kus dál. V osobních osudech lidí to lze pfiirovnat k poãátku usedlého Ïivota se stabilním partnerem (i ten závisí spí e na kvalitû takového Ïivota neï na poãtu kopulací). Kulturní krajina vzniká ve fázi, kdy se strategie trvalého sídlení a soustavného ovlivàování zaãne vyplácet víc, neï strategie koãování a namátkového pûsobení: lidé se rozhodnou radûji zûstat a dál kultivovat území, které uï kultivovat zaãali. Tím soustavn m ovlivnûním nemusí b t jen osídlení; pfiedstavme si lesy se sítí cest a mnoïstvím biotopû pod lidskou kontrolou. Dokud tu pfievládají místa ãlovûkem pouze evidovaná, pfiípadnû nesoustavnû ovlivàovaná, a men í je podíl míst s pravideln m ovlivnûním, pûjde stá- 18/

9 le o krajinu pfiedkulturního rázu; zkulturnûní nastává tím, jak z krajinné mozaiky biotopy ménû ovlivnûné ustupují. Pfiitom je v znamné, Ïe zkulturnûní je dlouhodobé a trvá i poté, co pfiím vliv ustal potud má kulturní krajina kumulativní ráz. Klasick m pfiíkladem jsou umavské lesy, které by bylo hrub m omylem pokládat za ãistou pfiírodu i pfies dekolonizaci ãi bezzásahov management nûkter ch ãástí umavy jsou to lesy kulturní se zmûnûnou druhovou skladbou, pfiiãemï toto dûdictví ponese je tû nûkolik nástupnick ch generací souãasn ch porostû prales nelze zavést jen tak, a zdivoãení je spí pokraãováním kultury jin mi prostfiedky neï pfiímoãar m návratem k pfiírodû. Co se jednou zkulturnilo, to se jen tak neodkulturní, ba moïná nikdy. 3. Opravdu revoluce? Nejprve je potfieba ukázat relativitu pojmû. Kupodivu, nûkdy se stra nû tûïko vysvûtluje, Ïe by fungující pojmy mohly b t relativní: To, co tu berete za revoluci, to byl pfiece docela kontinuální v voj! Pfiitom neexistuje revoluce, o níï by se toto nedalo fiíci. Pojem revoluce sám o sobû nemûïe b t diskvalifikován zji tûním, Ïe jeho uïití není absolutnû platné; takto omezené jsou bez v jimky v echny pojmy. Také nelze chtít napfied definovat, jak velká ãi rychlá musí b t zmûna, aby uï to byla revoluce. KaÏdá událost v ãase je zároveà revoluce i pozvoln pfiechod, proces i náhlá epizoda, zlom i návaznost, kontinuum i diskontinuum, v sledek pfiedcházejícího i v chodisko budoucího. ZáleÏí jen na úhlu pohledu, na mûfiítku, na ãtecím rámci. Îádn z moïn ch pfiístupû není a priori správn ãi myln, ale zas volba pfiístupu není lhostejná: musí ladit s tím, co chceme o vûci fiíci. Co víc: nejenïe nejde vûdecky urãit, která perspektiva je správná, nejde ani urãit, která je celkovû lep í, a koneckoncû nejde najít ani takové stanovisko, z nûhoï urãitû uvidíme obojí naráz. 5 Natura non facit salta pfiíroda nehopsá. Pr. Jak vlastnû plyne ãas, ajmenovitû jak plyne v komplexních systémech? Jak vypadá revoluce ãi 05) PfiíkladÛ neurãitelnosti hranic revoluce je mnoho: Velká francouzská revoluce jistû nezaãala útokem na Bastilu, ale kdy tedy? Industriální revoluce ta se táhne dvû století. Pfiesto i v kontinuu revoluãních zmûn nacházíme v razné pfiedûly u revolucí ve spoleãnosti to b vá spí symbolicky moment pádu jedné vlády a nástupu jiné garnitury. V pfiípadû industriální revoluce by to mohlo b t zavedení umûl ch hnojiv nebo vítûzství parního pohonu nad zvífiecí silou. 19/

10 katastrofa, jakákoli náhlá zmûna v mûfiítku tisíciletí? Co v tomto mûfiítku znamená ono náhle? Nedorozumûní, které tu hrozí vzniknout, spoãívá v nerespektování mûfiítka. Urãit dûjinn pfielom mûïe b t v urãitém mûfiítku lépe patrn neï v jiném. Co je v raznou revolucí v perspektivû holocénu, nemusí b t k rozeznání na úrovni let ãi století. Mûfiítko, v nûmï neuvidíme vûbec nic, je zrovna mûfiítko velmi, velmi lidské a mnoho revolucí je patrn ch jen pfii zpûtném pohledu. 6 âast je i právû opaãn pfiíklad, kdy je revoluãní událost zfiejmá jen v mûfiítku lokálním a krátkodobém, zatímco ve vût ím mûfiítku se neprojeví. Stává se to v pfiípadech, kdy jsou lokální revoluce vûãi sobû ãasovû posunuty, takïe se v rûzn ch územích odehrávají v rûznou dobu. VÛbec to tedy neznamená, Ïe by nutnû lo o nûjakou maliãkost, která nemá ve vût ím mûfiítku v znam. Mnoho lokálních procesû je zcela zásadním pfielomem, jen jsou sv m rozdíln m naãasováním skryty, a nahlíïeny globálnû unikají pozornosti. Pfiíkladem takového dûje je propojení kulturních enkláv vedoucí k definitivnímu ústupu pfiírodních pralesû a ke vzniku silnû lidmi ovlivnûné, souvislé kulturní krajiny. K tomu do lo v rûzn ch ãástech vnitfiních âech bûhem mlad ího pravûku (viz kapitola PlíÏivá revoluce pravûké kulturní krajiny), pfiitom ale v rûzn ch územích v rozpûtí nûkolika tisíciletí. Úsvit, pfiíchod jara ãi pubertu mûïeme také podle okolností nazírat jako pozvoln proces i zlomovou epizodu a jejich existenci zpochybàovat tím, Ïe nenastávají v ude zároveà. 7 06) Není proto divu, Ïe naprostá vût ina krajinn ch revolucí se sv m pamûtníkûm nejspí ukázala jen ve v bûru dílãích projevû, které ne lo zasadit do celkového rámce. Napfiíklad nûkdy v letech proïilo lidstvo jednu z nejvût ích sociálních revolucí v ech dob (viz kapitola VI), aniï jsme si toho dokázali v imnout. Prostû lidem revoluce protekly skrz prsty. Tím spí, Ïe o tomtéï dûji mûïeme podle libovûle prohlásit, Ïe je to úpln pfievrat i Ïe to není nic nového pod sluncem. Dokonce pak lze vidût zásadní pfielom libovolnû hluboko v minulosti a ostatní pfievraty úplnû ignorovat. Tohoto rázu je obãas se objevující mínûní, Ïe jedinou opravdovou krajinnou revolucí byla revoluce neolitická (a pfied ní narovnání pátefie a vynález mírnû propeãen ch biftekû), a pak uï se do dne ních dnû nic moc nového nestalo a nedûje. 07) Pfiíchod jara je kaïdoroãní klimatickou revolucí. Îe je to zcela zásadní klimatick zvrat, je vidût z toho, Ïe ho registrují jívy, podbûl, kosové, psi, skfiivani, vãely, minisuknû, a na druhé stranû havrani a snûhuláci. Jaro to zkou í, coï nûkdy trvá dlouho, a pak pfiijde ãas, kdy vyhraje. A fiekne se: pfii lo jaro. 07) Zku enost pfiíchodu jara je tak jasná, Ïe je úplnû jedno, Ïe ji analytické br le dokáïí rozmazat: vãely a jívy dost ãasto naletí na vábniãku teplého odpoledne a vylezou pfiedãasnû, na horách to celé bûïí jindy a jinak neï v kraji, také rok od roku je pfiíchod jara jindy a jinak, 20/

11 V této publikaci vycházíme pfii zkoumání krajinn ch procesû z velkého ãasového a prostorového mûfiítka, ov em v podrobnûj ím pohledu se dostáváme i na úroveà míst a krátk ch ãasov ch epizod. Tím je dána relativita pfiístupu a tím se snad i vysvûtluje zdánliv rozpor mezi procesuálním ãasem velk ch mûfiítek a ãasem kaïdodenní zku enosti. Co se ve velkém mûfiítku projeví jako ostr pfiedûl v prostoru nebo v ãase, rozpadne se, nazíráno zblízka, v mozaiku dílãích jevû a pfiíbûhû. A je tû jednu relativizaci zde musíme uãinit. Bude se opût t kat mûfiítka, tentokrát mûfiítka v znamnosti lidsk ch aktivit. Pfii zvût ení ãasového mûfiítka je v e, co v této publikaci popisujeme, instancí obecnûj ích procesû. 8 Holocén je jen jeden z interglaciálû ãtvrtohor a sama jejich periodicita je rovnûï sérií revolucí, a to mnohem dramatiãtûj ích a globálnûj ích, neï jsou zmûny vyvolané lidmi. âlovûk je jeden z organismû ob vajících krajinu a kulturní krajina je, jak se fiíká, jeho produktem, vznikl m jeho pfiemnoïením. Dejme tomu, ale alternativou pfiemnoïení ãlovûka by u nás byly hluboké buãiny, vzniklé pfiemnoïením jiného organismu, totiï buku. Hodnocení faktu, Ïe buk produkuje kyslík a ãlovûk spí e metan a kyselinu máselnou, svûfiujeme radûji do rukou estétû neï ekologû. Tato moïnost zahlédnout se v ir ím, nev luãném mûfiítku nemá lidi zbavovat odpovûdného vûdomí sama sebe, ale ukázat, Ïe na e odpovûdnost nemûïe b t zaloïena na pocitu na í zásadní odli nosti od zbytku svûta. Proã si od nás pfiíroda nepomohla jako pes od blech? Tfieba je s námi vût í legrace neï s bukem. 07) anavíc kdyï zkracujeme pozorovací interval, zjistíme objektivnû vûdecky, Ïe pfiíchod jara mûïeme pfiipsat tfieba jednomu t dnu, ale ne uï dnu a natoï hodinû, z ãehoï by se mohlo vyvodit, Ïe tedy jaro nepfiichází nikdy, anè je subjektivním klamem. 08) Jeden geologick vtip líãí, jak se potkaly dvû planety: Jak se má? Ani se neptej, chytla jsem lidi. Z toho si nic nedûlej, to zase pfiejde. 21/