Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie MARATHON 6/2008. číslo 84

Transkript

1 Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie MARATHON 6/2008 číslo 84 Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění Obsah: 1. ÚVODNÍ POZNÁMKA HLAVNÍ MATERIÁLY... 3 EKONOMICKÝ MYSLITEL A PRAKTIK JAROSLAV PREISS (JAROSLAV ŠETEK)... 3 Český finančník a národohospodář Jaroslav Preiss (Pavel Sirůček) Z DIPLOMOVÝCH PRACÍ... 9 TEORIE HER A EKONOMICKÉ SYSTÉMY (JIŘÍ BENESCH)... 9 MARXISMUS VE VZTAHU K SOUČASNOSTI (FILIP ŠESTOŘÁD) MARATHON Internet: Vydává: Radim Valenčík jménem Otevřené společnosti příznivců časopisu MARATHON Vychází od listopadu 1996 Registrační značka: MK ČR 7785 ISSN Redigují: Vladimír Prorok prorok@vse.cz Pavel Sirůček sirucek@vse.cz Radim Valenčík ( ) valencik@cbox.cz Redakce a administrace: Radim Valenčík, Ostrovní Praha 1 tel.: valencik@cbox.cz

2 2 MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions. About 120 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers. Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON. The magazine can be accessed at: contact: valencik@cbox.cz Do rukou se vám dostává časopis Marathon 5/2008. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení: - Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET ( - Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (1/2009) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. ledna Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu. - Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: (R.Valenčík). - Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na ovou adresu: valencik@cbox.cz. - V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu. - V časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR Investování do sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/1357). - Od počátku roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím kterého lze zveřejňovat příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky. - Příspěvky uveřejňujeme vždy recenzované a včetně recenze (příp. ohlasu). 1. Úvodní poznámka Úvodní část tohoto čísla obsahuje další "dvoustať" J. Šetka a P. Sirůčka, která pokračuje v mapování dějin českého ekonomického myšlení v národních i sociálních souvislostech. Další a delší část je věnována prezentaci diplomových prací J. Benesche a F. Šestořáda. Každá je zajímavá určitým způsobem: - První určitým způsobem reflektuje problematiku redistribučních systémů. - Druhá je věnována pohledu na Marxovo dílo prizmatem současného dění. Z aktuálního dění: - Konference Lidský kapitál a investice do vzdělání proběhla úspěšně a objevily se na ní některé nesmírně zajímavé příspěvky, o nichž budeme po jejich zpracování informovat. - Od začátku října pokračuje Teoretický seminář ekonomie produktivní spotřeby a sociální investování, na němž jsou téma blízká obsahu našeho časopisu. Bližší informace jsou na

3 3 2. Hlavní materiály Ekonomický myslitel a praktik Jaroslav Preiss Jaroslav Šetek J. Preiss ( ) byl nejenom právníkem, žurnalistou, výborným pedagogem, osobností politické elity první republiky, ale především jako finančník a bankéř se řadí k důležitým osobnostem v dějinách českého ekonomického myšlení. Jeho vědecké národohospodářské koncepty významně přispěly k obnově a modernizace českého průmyslu a bankovnictví po skončení I. světové války. Spolu s Aloisem Rabínem jej lze řadit mezi klíčové obnovitele hospodářství deformovaného válečným konfliktem. Od počátku vzniku samostatného státu J. Preiss vyvíjel maximum sil, aby Živnostenská banka, v koordinaci s ministerstvem financí, mohla uskutečňovat takové valutové a daňové operace, jež prospějí mladé republice vstoupit do nového života s minimální finanční zátěží z minulosti. Prvorepubliková éra vynesla tohoto muže, jenž se uměl velmi obratně pohybovat v nejvyšších vládních kruzích, mezi nejmocnější československou elitu. Podílel se na zpracování základních legislativních opatření, která regulovala tehdejší poválečné hospodářství. Podle vzoru svého učitele Albína Bráfa působil taktéž jako pedagog na Právnické fakultě v Praze. Byl boháčem a sběratelem starších originálů české literatury (vlastnil knihovnu se svazky, druhou největší po Masarykovi), obrazů (sbírka Alše, Marolda, Švabinského, Mánesa aj.) i jiné umělecké tvorby. Ale také velkým mecenášem umění a sponzorem známých českých umělců (Maxe Švabinského, Josefa Svatopluka Machara). Finančně přispěl na stavbu Národního technického muzea či výstavbu budovy pražského výtvarného spolku Mánes atd. Počátky životní a profesní dráhy J. Preisse Narodil se 8. prosince 1870 v Přešticích na Plzeňsku v rodině berního úředníka rakouské monarchie. Rodina se brzy přestěhovala do Domažlic, kde vystudoval tamější osmileté gymnázium. Seznámil se zde např. s J. Š. Baarem, J. Pelnářem či pozdějším filosofem E. Rádlem. Následně pokračoval ve studiích Právnické fakulty ve Štýrském Hradci a Lipsku. Právnická studia dokončil na Karlově univerzitě v Praze. Dalo by se soudit, že jako budoucí finančník si bude brát příklad ze svého otce, který měl z titulu funkce velmi blízko k finančním záležitostem. Ale právě naopak pro otcovo rakušanství se Jaroslav zřekl rodiny a na financování studia si vydělával kondicemi. Spíše se vzhlédl ve svém strýci, Karlu Preissovi-Heraltickém, radikálu bojujícímu v revolučním roce 1848 na pražských barikádách a zastánci francouzské republiky, za kterou roku 1871 položil i život v boji proti pruským vojskům. Není proto divu, že již jako student gymnázia s ostatními národovci z chodského regionu, jakými byli například budoucí slavný spisovatel Jindřich Šimon Baar či vynikající lékař Josef Pelnář, rozvíjel vlastenecké aktivity. Svědčí o tom jeho členství v akademickém spolku Chod a redigování školního časopisu Lípa. Během pražských studií práv se stal starostou spolku Všehrd na Právnické fakultě a rovněž působil ve studentském hnutí v akademickém literárním a řečnickém spolku Slavia, založeném roku 1889, kterému taktéž krátce předsedal. A také působil ve hnutí mladých patriotů, jejichž organizace vstoupila do podvědomí jako tzv. Omladina. Tedy hnutí pokrokové mládeže, které žádalo vytvoření samostatného československého státu. V procesu s omladináři v roce 1894 však přímo nefiguroval, spojil ho ale s A. Rašínem. Po studiích se Preiss začal věnovat žurnalistice s důrazem na národohospodářské a finanční problémy. Pod vlivem Albína Bráfa ([2], [9]), svého učitele z Právnické fakulty a zakladatele české národohospodářské školy, psal články, v nichž vyzýval k vytvoření silného českého hospodářství. Jeho idea spočívala v napodobení disciplinovaných a dravých německých podnikatelů té doby. Zároveň ostře kritizoval české podnikatele, kteří nedůvěřovali místním bankám a své finance ukládali raději ve vídeňských peněžních domech. České podnikatelské kruhy nabádal k hrdosti a sebevědomí v kontextu úsilí o jejich ekonomickou emancipaci. Z Preissových aktivit a postojů bylo zřejmé, že se nestane advokátem a že má slibně namířeno do aktivní politiky. Po složení doktorandských zkoušek pokračoval ve studiích ekonomických disciplín na univerzitě v Heidelbergu a poté navštěvoval přednášky předních francouzských sociologů na pařížské Sorboně. Po studiích sice krátce působil jako koncipientní úředník při obchodní komoře v Českých Budějovicích, ale již brzy se uplatňoval zejména v roli odborného publicisty. Jako redaktor přichází do Národních listů, řízených Mladočechy, a posléze do mladočeské strany, za kterou zasedá od roku 1907 v Říšské radě. Brzy se z něj stává uznávaný novinář. O tom svědčí skutečnost, že od roku 1900 řídí vůbec první českou národohospodářskou rubriku Národních listů. Dopisoval ještě do řady dalších časopisů ekonomického či finančního zaměření. Kromě toho se v roce 1902 stal tajemníkem ve Spolku českých průmyslníků textilních a redaktorem Textilního obzoru.

4 4 Úspěchy Preisse vedly k pořádání schůzí s přednáškami pro české podnikatele a řemeslníky. Stál také u zrodu několika hospodářských oborových spolků. Mezi podnikateli se těšil pověsti erudovaného odborníka. Respekt si získal schopností trefně vystihnout podstatné ekonomické problémy. Blízké přátelství jej pojilo s Aloisem Rašínem (pozdějším ministrem financí), se kterým založili Státoprávní pokrokovou stranu a systematicky kritizovali politické postoje sociální demokracie. Taktéž ostře kritizovali sociální a ekonomické koncepce Karla Marxe (1896). Ještě za c. k. monarchie Preiss podporoval významného českého spisovatele, básníka, překladatele a katolického teologa Jakuba Demla [3], který byl po roce 1907 pro vlastenecké postoje v konfliktu s tehdejšími církevními úřady a následně byl penzionován. Od bankovního manažera k národohospodářskému teoretikovi Obratného publicisty J. Preisse si všimli v Živnostenské bance, odkud přišla v roce 1904 nabídka na místo šéfredaktora Finančních listů. Živnostenská banka, která zahájila svou činnost rok před Preissovým narozením (1. března 1869), byla vlastněna záložnami a měla podobu akciové společnosti. Jako zastřešující organizace pro české záložny měla od samého svého začátku významnou pozici v hospodářství tehdejší monarchie. Do křesel první správní rady (představenstva) této finanční instituce usedli čeští politici: vůdce strany Staročechů František Ladislav Rieger ([8], [10]) spolu s dalším vlivným Staročechem Janem Stanislavem Skrejšovským, dále pražský obchodník Alois Oliva, považovaný za prvního velkého českého podnikatele. Vznikla tradice úzkých vazeb vedení Živnobanky na vedoucí představitele české politiky. V osobě Riegera a Skrejšovského byli politickými partnery banky nejdříve Staročeši [3]. V 90. letech 19. století byli nahrazení Mladočechy. Mezi nimi si posléze vydobyl rozhodující postavení Karel Kramář. Tento v roce 1919 založil Národní demokratickou stranu, jejíž vazby na Živnobanku byly po celou dobu první republiky velmi těsné. Později již v době masarykovské republiky se Preiss pokouší smířit prezidenta T. G. Masaryka s jeho zapřísáhlým odpůrcem K. Kramářem. Živnostenská banka byla první finanční institucí na území tehdejší rakousko-uherské monarchie, která poskytovala služby vznikajícímu českému průmyslu a obchodu. Postupně rozšířila činnost na celou rakouskouherskou monarchii a počátkem dvacátého století se opřela do těžkého průmyslu. Zásadně se tak podílela na zrodu české podnikatelské vrstvy a taktéž na vzniku samostatného československého státu. Úvěrovala velké firmy, jako například elektrické podniky Františka Křižíka. Ze Živnostenské banky přišla v roce 1904 Preissovi nabídka na místo šéfredaktora Finančních listů. V roce 1907 se stal ředitelem hypotekárního a průmyslového oddělení a o tři roky později (1910) již byl prvním náměstkem vrchního ředitele banky. Bezprostředně před I. světovou válkou byla Živnostenská banka nejsilnější bankou v Čechách, ale nestačila na bankovní konkurenci z Vídně. Po vypuknutí války odmítl Preiss půjčovat Rakousku na válečné výdaje, což byl jeden z hlavních důvodů jeho zatčení v roce 1916 a následného obžalování z velezrady. Vedle bojkotu upisování válečných půjček v Živnobance byl ještě obviňován z finanční podpory českého odbojového hnutí. Výkon jeho trestu ve vídeňské věznici byl však velmi mírný a ze strany rakouských úřadů se mu dostalo značně vlídného zacházení. Na své zatčení měl být údajně předem telefonicky upozorněn a ve vězení měl maximální volnost a luxus. Teplé jídlo si do vídeňské cely nechával posílat z restaurace a strážím koupil slaměné přezůvky, aby ho jejich hlasité kroky v chodbě nerušily v přemýšlení. Přemluvil dokonce dozorce, aby nezamykali cely a dovolili mu stýkat se s dalšími vězni, s Karlem Kramářem, Aloisem Rašínem aj. [5]. V případě validity uvedených informací služebníci monarchie vězeňští dozorci netušili, že upadající monarchii příliš neprospěli. Uprostřed nedobytného žaláře se totiž zrodil plán na poválečné převzetí moci včetně měnového odtržení československého státu. Na základě vyhlášené amnestie novým císaře Karlem I., v červnu 1917, byl Preiss z výkonu trestu propuštěn. V září 1917 jej správní rada Živnobanky, jako hrdinu odboje, jmenovala vrchním ředitelem banky. Po vzniku republiky se stává spolupracovníkem Rašína, když sám údajně odmítá funkci ministra financí. Za Národní demokracii krátký čas poslancoval ve sněmovně. Důležitější však byla Preissova činnost na přípravě zákonů chystané měnové reformy (včetně např. podpory soukromé iniciativy podnikatelů). Stál taktéž v pozadí tzv. nostrifikace [7]. Na počátku roku 1919 se Preiss s dalšími na mírové konferenci v Paříži pokouší získat úvěry pro český průmysl (byl vyjednán např. úvěr od USA), dodávky surovin a usiluje o zabránění naší povinnosti platit válečné reparace. Od září 1918 Preiss aktivně pracoval pod Rašínovým vedením, spolu s Vilémem Pospíšilem (tehdy ředitelem Městské spořitelny pražské), na radikálních záměrech měnové nápravy. Střetávaly se zde však názory na její pojetí, a tedy i na způsob provedení. Preiss propagoval politiku všeobecných úspor, odmítal inflační politiku i návrhy na státní pomoc zkrachovalým bankám. Postupně se vyhrotily tři možné varianty reformních směrů [11]: 1) Odmítnout všechny dosavadní peníze, tedy provést tzv. repudiaci rakousko-uherských bankovek a nahradit je novými v poměru 1:1; emitovala by je urychleně zřízená centrální banka nového státu; stoupencem toho směru byl hlavně J. Preiss. 2) Řešit situaci podobně, jako se řešil státní bankrot v roce 1811, tehdy odstupňovanou devalvací předložených hotovostí a pohledávek; takové provedení navrhovali především teoretici.

5 5 3) Napravit rozvrácenou měnu zmenšením peněžního oběhu a uznáním jen určitého množství předložených bankovek; představiteli tohoto směru byli hlavně A. Rašín a V. Pospíšil. Základem peněžní reformy se nestala varianta zastávaná Preissem, nýbrž varianta třetí zastávaná Rašínem a Pospíšilem. Spočívala v myšlence postupného zvyšování vnitřní i vnější kupní síly nové československé měny. Cílem sice nebylo zhodnocovat ji až na předválečnou úroveň, neboť takový postulát by byl nereálný, ale napravit alespoň částečně válečné inflační znehodnocení. A tak získat pro nové peníze důvěru lidu a v neposlední řadě i autoritu v zahraničí ([7], [11] aj.). Připomenout nutno, že i na fakticky provedené reformě z roku 1919 hodně získala právě zejména Živnobanka. Vlastenecký koncept hospodářské politiky J. Preisse s cílem čechizace kapitálu Po vzniku Československé republiky charakterizoval v prosinci 1918 na zasedání správní rady Živnostenské banky její strategický záměr na podporu rozvoje tuzemského průmyslu následovně: Škodovy závody nám daly žádost, aby se mohly přeměnit v český podnik, a nabídly nám třetinu akcií za cenu, kterou bychom sjednali. S obdobnou žádostí se nás obrátily Pražské spojené strojírny, dříve Škoda, Ruston, Bromovský a Ringhoffer. Vstoupili jsme do jednání s Vítkovickými závody, s Těšínskými závody a s řadou dalších podniků. Vývoj tento zřejmě dokazuje, že nové poměry, bude-li jejich vývoj klidný, mohou přinésti našemu ústavu přerod ve skutečnou velkobanku [1]. Úkoly bankovnictví budou tím těžší a odpovědnější. Dílo české hospodářské emancipace nutno teprve dovršiti. Svoboda politická dává nám k tomu možnost a prostředky. Tím, ze jsme dosáhli politické neodvislosti, nejsme ještě hospodářskými pány ve své vlasti. Tohoto cíle nelze dosáhnout zákony. Jen práce vědomá, soustavná a obětavá vede k němu. Jsme hospodářsky vychováni provinčně a stojíme před nezbytným úkolem, abychom se naučili mysliti světově [dtto]. Tato slova J. Preiss napsal o perspektivě národního hospodářství mladého státu ve svém úvodu k publikaci Živnostenská banka v Praze [4], která vyšla v Praze roku V předmluvě publikace také uvedl, že by bylo chybou, kdyby banky ukládaly peníze do nově vznikajících podniků, čímž varoval před možným zneužitím takového propojení finančnictví s průmyslem. Brzy však názor změnil, a to v souvislosti s realizací konceptu hospodářské politiky na nostrifikaci (uznání platností) a repatriaci kapitálu do českých bank, o což se zasloužil spolu s A. Rašínem. Tento koncept hospodářské politiky byl v podstatě jednoduchý. Šlo o to, převést sídla firem, které působily v Československu, ze zahraničí do republiky. Následně s podniky dostat do země i finanční zdroje, které by představovaly daňový příjem státu a zároveň i potenciální investiční zdroj pro zajištění ekonomického růstu a stimulace zaměstnanosti [7]. Byl převáděn kapitál a sídla několika stovek podniků (hlavně z Rakouska), přičemž tento kapitál směřoval především do Živnobanky. Procesy tzv. čechizace kapitálu znamenaly, že všechny podniky na území Československa byly donuceny hledat finanční zázemí v českých bankách. Jenom základní kapitál Živnostenské banky se během dvou poválečných let téměř ztrojnásobil. Během krátké doby napomohl Živnobance k upevnění jejího už tak nesmírně silného postavení a tato získala pozici středoevropské velkobanky. V jejím čele se ve dvacátých letech Preiss zasadil o fúze významných průmyslových podniků (např. Škoda Plzeň a Laurin a Klement, fúze ČKD). Na masivním přílivu kapitálu přitom vydělala hlavně právě Živnostenská banka [4]. Pochopitelně se díky Preissovi na takovou situaci mohla předem připravit, neboť přicházející podniky potřebovaly kapitál a výměnou za balíky akcií je Živnobanka úvěrovala. V průběhu dvacátých let 20. století ovládla řadu významných československých podniků: Pražskou železářskou společnost, strojírenský gigant Českomoravskou-Kolben-Daněk v Praze, Poldinu huť na Kladně, Českou obchodní společnost v Ústí nad Labem, Ringhofferovy závody v Praze, Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem, cukrovary Schoeller, Českou společnost pro průmysl cukerní, Báňskou a hutní společnost se závody v Třinci a na Ostravsku, První brněnskou strojírnu, Továrny na stroje Wichterle & Kovářík v Prostějově a mnohé další. Podniky, které Živnobanka, která pro Preisse byla základem české hospodářské síly, přímo nebo alespoň částečně nevlastnila, alespoň úvěrovala. Prakticky jediný velký podnik, který se jejím aktivitám vytrvale bránil byla plzeňská Škodovka. Od poloviny 20. let vliv Živnobanky na chod státu postupně slábl, ale přesto patřila k pěti nejsilnějším bankovním institucím v tehdejším Československu. Slábnutí souviselo zejména s postupným upevňováním pozic konkurenčních bankovních uskupení, které měly zásadní vliv na ekonomiku meziválečného Československa. Jednalo se o velké banky, které ovládaly valnou část průmyslu. Kromě zahraničních bank hrála zásadní roli Anglo-československá banka, v jejíchž orgánech působili ministři Karel Engliš a Kuneš Sontág, Julius Petschek, velkostatkář Ervín Nádherný či Jindřich Schicht [6]. Mocnou bankovní pětku doplňovala Česká průmyslová banka, Pražská úvěrní banka a Moravská agrární a průmyslová banka. Přes sílící konkurenční tlak však byla Živnostenská banka stále mocným hospodářským a politickým hráčem. Svědčí o tom její aktivity z průběhu 30. let, kdy se jí dařilo pronikat do dalších průmyslových odvětví. Jako typický příklad slouží zbrojovka Explosia. Výčet všech úspěchů by však byl značně delší. O finanční kondici Živnostenské banky svědčí skutečnost, že v

6 6 roce 1938 J. Preiss zahájil monumentální stavbu nového sídla v Praze na Příkopě naproti Prašné bráně. Jde o dnešní sídlo České národní banky. Nostrifikace dozněla v Československu až v souvislosti s Mnichovskou smlouvou (na podzim roku 1938), a to důsledkem útěku zahraničního kapitálu z Československé republiky vlivem očekávaných mocenských a politických změn nejenom ve střední Evropě [7]. V meziválečném období náležel J. Preiss jako vrchní ředitel Živnostenské banky, předseda její správní rady a od roku 1930 předseda Ústředního svazu československých průmyslníků k nejvlivnějším hospodářským osobnostem v Československu. Od roku 1919 byl úřadujícím místopředsedou výše jmenovaného Svazu, jemuž předsedal do roku Byl označován za jednoho z nejmocnějších mužů v zemi. Prostřednictvím Živnobanky mohl Preiss ovládat velkou část českého průmyslu a zastával také řadu dalších důležitých funkcí. Jeho vliv na hospodářskou politiku klesal po prosazení devalvace koruny v roce 1934, což byl krok se kterým samotný Preiss nesouhlasil. Svým bankéřským přístupem a myšlením však ovlivňoval mnohé přístupy i události. Uvědomoval si např. nebezpečí státního bankrotu a v této souvislosti odmítal představy E. Beneše o zadlužování státu podle potřeby i názory, že státu vždy někdo půjčí. Beneše nepovažoval za příliš pragmatického a vedle rozpočtových deficitů s ním nesouhlasil v otázkách měnové politiky za měnové krize nebo v přístupu ke zbrojení a budování našeho hraničního opevnění. J. Preiss se osobně staral o finance prezidenta Masaryka a byl jeho průvodcem po finančním světě. Ve 20. letech se ale s Masarykem dostal do konfliktu v souvislosti s Gajdovou aférou. Nicméně T. G. Masaryk Preisse považoval za skutečného profesionála a našeho největšího finančníka. Dokonce v krizových letech 1932 a 1933 Masaryk uvažoval o vytvoření vlády odborníků a právě J. Preiss se měl stát ministrem financí. Politické strany ho odmítly jako příliš zaangažovaného průmyslníka. Někdy bývá připomínáno, že všechny návrhy na delegování do vlády vždy odmítal sám Preiss. Jindy zase, že Preiss účast ve vládě podmiňoval pravomocemi provést reformu i bez souhlasu parlamentu, což bylo nepřípustné především pro tehdejší sociální demokraty. Postoj J. Preisse k hospodářským a politickým konceptům totalitních režimů V době, kdy se ve světě vytvářely kolektivistické koncepty hospodářské politiky Preiss důsledně odmítal státem plánované a řízené hospodářství. Ruský státní socialismus a německý nacionální socialismus považoval za dvě strany téže mince. Podporoval hradní politiku Malé dohody, důsledně usiloval o dobré hospodářské vztahy zejména s našimi sousedy. Mylně se však domníval, že totalitní režimy jsou pouze vnitřní záležitostí autoritativních zemí. Nevěřil, že se sousední Německo odhodlá napadnout naši republiku, a že vyvolá válku. Bývá ale připomínáno, že později v podstatě předpověděl Mnichov. Vycházel z teze, že je povinností menších národů dohodnout se na bezkonfliktním soužití se svými silnějšími sousedy. Z tohoto důvodu zřejmě Preiss nepokládal rostoucí vliv nacionálních socialistů v sousedním Německu za skutečnou hrozbu. Jako člen Kramářovy Národně demokratické strany však odmítal jakékoliv fašizující tendence uvnitř tehdejšího politického systému. Existuje řada dokladů o tom, že na požádání Hradu ochotně opatřil finanční prostředky pro potírání politického extremismu. Proto je poněkud zarážející, možná až nepochopitelné, že byl obdivovatelem Hitlerova ekonomického úspěchu v Německu, který se projevil snížením nezaměstnanosti, potlačením inflačního vývoje a zvýšení výroby. Druhá republika začátek konce éry J. Preisse Důsledky Mnichova připravily Živnobanku o důležité podniky v pohraničí, čímž symbolicky končí také slavná Preissova éra. V roce 1938 sice J. Preiss odmítá spekulace stát se prezidentem druhé republiky, přitom ale patří mezi několik uvažovaných a navrhovaných kandidátů. V roce 1937 onemocněl a z čela Živnostenské banky ze zdravotních důvodů odstoupil, když odchází z funkce hlavního ředitele. Přestože došlo k rozsáhlé obměně vrcholového managementu banky a řízení převzala mladší generace manažerů, byl osmašedesátiletý J. Preiss zvolen předsedou správní rady a zůstal jím až do roku V souvislosti s mnichovskými událostmi roku 1938 začala mohutná expanze Čechů z pohraničních regionů do vnitrozemí. Na zajištění pomoci těmto uprchlíkům se začaly formovat podpůrné a charitativní organizace. K významným charitativním organizacím patřil Výbor pro pomoc uprchlíkům. Zde působili zejména významní čeští finančníci J. Preiss s prvním guvernérem Národní banky z let V. Pospíšilem.

7 7 Činnost J. Preisse za nacistické okupace Po odchodu Edvarda Beneše do londýnského exilu se Preiss prý chvíli vážně zabýval myšlenkou přijmout nejvyšší státní funkci. Po domluvě přátel nabídku odmítl a prezidentem se stal Emil Hácha. Preiss se však i po okupaci snažil bránit české hospodářské zájmy proti agresivním německým skupinám. Hospodářský význam Živnostenské banky si přitom uvědomovali i nacističtí okupanti. Ještě před okupací hodnotili Preisse jako bezohledného sluhu a českého šovinistu (zřejmě pro jeho hospodářsko-politický koncept čechizace kapitálu ), který pod pláštěm loajality usiluje jenom o naplnění českých zájmů. Z obavy, že by znárodnění Živnobanky znamenalo negativní hospodářské dopady pro říši, rozhodl zastupující protektor R. Heydrich počkat s germanizací kapitálu na skončení války. Z tohoto důvodu dal v roce 1942 zorganizovat proti vedení banky soudní proces pro porušování zásobovacích předpisů. Přelíčení na nátlak umírněných hospodářských kruhů v tehdejším Německu vyústilo jen v tresty mnohamilionových pokut pro Živnostenskou banku. J. Preiss odmítl spolupracovat s dosazeným vedením banky (germanizací banky), v roce 1942 odchází z funkce předsedy správní rady a stahuje se do ústraní. Během okupace byl třikrát vyšetřován orgány gestapa. Poslední rok života stejný osud jako u protektorátního prezidenta E. Háchy Bez udání důvodu byl 31. května 1945 Preiss zatčen. A to na svém velkostatku v Lavičkách u Milína na Příbramsku, který zakoupil roku 1926 a jehož rozloha se postupně rozrostla na ha. J. Preiss vlastnil ještě statek v Hovorčovicích (zakoupen 1935), v Letenské ulici činžovní dům a vilu na Smíchově, kde žil. Hodnotné byly jeho akciové podíly a především velmi cenné sbírky obrazů a obrovská knihovna. Po zatčení v roce 1945 byl převezen do vazební věznice pražské Národní bezpečnosti. Následně je obviněn z kolaborace. Důvody a skutečné pozadí zatčení a vazby nejsou zcela zřejmé. Snad už jenom pro úsilí stát se protektorátním prezidentem. A jeho jméno taktéž figurovalo mezi členy výboru spolku pro spolupráci s Němci, přestože se práce ve výboru nikdy neúčastnil. V jeho prospěch vypovídala i většina svědků. Ve vyšetřovací vazbě se vážně prohlubovalo Preissovo onemocnění. Tehdejší ministr spravedlnosti Prokop Drtina jej na vlastní odpovědnost dal propustit do domácího léčení, avšak pár dní nato (29. dubna 1946) Jaroslav Preiss umírá ve věku 75 let. Pohřben byl na pražském Vyšehradě. Je pravděpodobné, že se stal obětí narušené společenské smlouvy tedy pravidel, která určovala, co je normální, a co už není, jaké prostředky k prosazování cílů jsou legitimní, a které jsou již zakázané. V sociologii se takovéto narušení označuje jako anomie (podle sociologa E. Durkheima to znamená absenci norem ). Preissův osud lze přirovnat k osobě dirigenta české filharmonie a hudebního pedagoga Václava Tallicha. Ten byl rovněž v uvedeném období obžalován z kolaborace pouze proto, že během okupace neopustil svůj dirigentský pult. Zejména po únorových událostech roku 1948 nebylo z ideologických důvodů předmětem zájmu zmapovat celoživotní dráhu této významné osobnosti moderních českých dějin. Preissův majetek byl dodatečně znárodněn v roce 1948, sbírku obrazů moderního umění zachránila Národní galerie. Po řadu desetiletí se o tomto muži nesmělo publikovat a přežívaly pouze nálepky buržoazní ekonom, nemilosrdný bankéř a kolaborant s okupanty. Použité a doporučené zdroje: [1] Brož, I.: Jaroslav Preiss kapitán vlajkové lodi československého bankovnictví. Kapitál, [2] Džbánková, Z.: Albín Bráf eticky a sociálně smýšlející ekonom. Marathon, 2007, č. 6. [3] Hanák, D.: České konzervativní myšlení ( ). Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury [4] Hlaváč, M.: Tvůrci českého zázraku. Praha, APS Agency [5] Kosatík, P.: Bankéř první republiky. Život dr. Jaroslava Preisse. Praha, Motto [6] Kubů, E., Pátek, J.: Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami. Praha, Karolinum [7] Sirůček, P. a kol.: Hospodářské dějiny a ekonomické teorie (vývoj-současnost-výhledy). Slaný, Melandrium [8] Sirůček, P.: Živé konzervativní myšlenky mrtvých (i českých) mužů. Marathon, 2008, č. 4. [9] Šetek, J.: Albín Bráf zakladatel moderního proudu českého sociálního učení. Marathon, 2008, č. 1. [10] Šetek, J.: Vlastenec a ekonom František Ladislav Rieger. Marathon, 2008, č. 4. [11] Venkovský, F.: Vzestup a propady československé koruny. Praha, Nakladatelství VŠE v Praze 2003.

8 8 Český finančník a národohospodář Jaroslav Preiss Pavel Sirůček Další z historických ohlédnutí J. Šetka za významnými (a často méně známými či záměrně přehlíženými) personami českého sociálně-ekonomického myšlení a hospodářského života je věnováno muži obvykle vnímanému v prvé řadě coby mocný a tvrdý velkobankéř. I slovníky J. Preisse uvádějí jako nejvlivnějšího bankéře prvorepublikového Československa. Životní aktivity a osudové peripetie mocného Jaroslava Preise samozřejmě nemusí být každému bezvýhradně sympatické, ale jejich připomínání stálý smysl má. A to i v časech viditelné demýtizace bajky o neviditelné ruce trhu. Tedy v době aktuální nejenom finanční krize, kdy kapitalismus degeneroval v kasino a spekulanti i bankéři obecně se přílišné důvěře a nadměrným sympatiím veřejnosti rozhodně netěší. Včetně toho, že za chyby a tržní fundamentalismus (neo)liberálního katechismu spekulantů, bankéřů, expertů, manažerů atd. tradičně platí jiní, často všichni kromě skutečných viníků. Kapitalismus opravdu flexibilní je. Dokáže se přizpůsobovat a reformovat. Ale opravdu nekonečně dlouho, a za jakou cenu? Nicméně možná i radikální kritik bankovních nabobů připustí, že tvrdý kapitalista Preiss byl asi přece jen trošku jiným aktérem, ve srovnání s dnešními žraloky a spekulujícími figurami globálních finančních trhů. A to hráčem českým, po celý život hájícím reálné české hospodářské a kapitálové zájmy. Souhlasil by přísný bankéř Preiss s iluzemi, že bohatství může vznikat úplně z ničeho či s rozšířenou praxí podvodných půjček typu NINA (No Income, No Asset žádné příjmy, žádná aktiva) v duchu dnešního kapitalismu bez kapitálu? Na druhé straně nutno připomenout, že anarchista Josef Šoupal svůj provedený atentát na nenáviděného ministra financí A. Rašína zdůvodnil také tím, že chtěl zabít Živnobanku.... Preissem útok na Rašína z hluboce otřásl, od Rašínovy rodiny odkoupil písemnou pozůstalost a dále rodině finančně vypomáhal. V neposlední řadě konstatujme, že je důležitě střízlivě, bez přehnaných emocí a obecně tradovaných předsudků, nahlížet na celou řadu postav československých dějin i na některé etapy existence státu. Obdobně jako bývá glorifikována první republika (která bezpochyby pro mnohé svá kouzla měla), je tradičně vesměs značně negativně pohlíženo např. na krátké období tzv. druhé republiky. Nejenom na její ideové klima. Salónní normou se taktéž stalo bezmezné obdivování naprosto všeho spojeného s našimi tatíčky T. G. Masarykem, ale i jeho karikaturou po roce K boření těchto místy již značně otravných a nebezpečných mýtů jsou důležitá stálá připomínání historických faktů i osudů a přínosů významných osobností z oblasti českého sociálně-ekonomického myšlení, teoretického, ale i z hospodářské praxe. Lze se poučit, inspirovat a vyvarovat opakování některých chyb. V časopise Marathon byla již uveřejněna celá řada textů usilující o alespoň nepatrné snížení narůstajícího deficitu vědomostí z výše uvedených oblastí. Jako zajímavost uveďme, že mnohé příspěvky jistým způsobem propojuje postava Albína Bráfa. Tento nejvýznamnější český ekonom přelomu 19. a 20. století byl učitelem pozdějšího finančníka J. Preisse, ale i zetěm vůdce národa F. L. Riegera, jehož tchánem byl otec národa F. Palacký atd. Finančník, národohospodář a politik J. Preiss zřejmě stál u zrodu a v pozadí mnoha klíčových událostí a hospodářsko-politických rozhodnutí. V meziválečném Československu významně zasahoval do ekonomického života i do vnitřní a zahraniční orientace státu. Měl také značný vliv politický, kdy se angažoval v Československé straně národně demokratické. Živnobanka byla jednou z klíčových finančních institucí, zejména pro velké české podniky. Někde měla Živnobanka pod Preissovým vedením vliv rozhodující. J. Preiss zastával řadu významných funkcí (třeba ve správních radách) a dodnes bývá označován za tehdejšího kapitána českého průmyslu, ale i titulován jako upír nebo žralok od Prašné brány. Jeden z nejmocnějších mužů první republiky nechal v roce 1931 postavit vilu na pražském Smíchově, U Mrázovky 17. Původně pro svou sekretářku a přítelkyni Jarmilu Demmerovou, kterou si vzal za manželku až v roce V roce 1898 se oženil s herečkou Olgou Dostálovou a měl ní tři dcery, od roku 1921 však byl vdovcem. Do smíchovské vily se Preiss nastěhoval a vybudoval rozsáhlou rezidenci. Po válce byla zkonfiskována a bývá uváděno, že k pozdějším prominentním obyvatelům čtyř bytů náležel Vasil Bil ak, František Pitra či Jan Fojtík. Po listopadu 1989 přešla do majetku Prahy 5 a několik let tady sídlila ambasáda Jižní Korei. Symbolickým se stal nový majitel D. Křetínský, který úspěšně řídí pražskou Spartu. Proslýchalo se, že o privatizaci vily se zajímal prý také M. Macek. Za připomínání stojí Preissovy teoretické i praktické aktivity a úsilí ohledně čechizace kapitálu, které mohou být v mnohém inspirativní. A to stále aktuálněji v kontextu směřování soudobé EU, dnešní krize finančních trhů (která rozhodně nebude poslední, ani jediná) i při hledání alternativ k neoliberální globalizaci i evropským integračním tendencím. Národní rámec, ani národní kapitál ještě definitivně mrtvé, ani překonané rozhodně nejsou.

9 9 3. Z diplomových prací Teorie her a ekonomické systémy 1 Jiří Benesch Poznámka editora Autor po skončení studia dále spolupracuje s VŠFS při řešení odborných témat. Nebylo jednoduché vybrat z jeho obsáhlé práce to nejzajímavější, resp. nejpřínosnější. Aby měl čtenář přehled o obsahu celé práce, uvádíme abstrakt (v angličtině), návazně pak i obsah diplomové práce. Poté prezentujeme výběrově a ve zkrácené podobě pasáže, které jsou určitým způsobem původní, příp. referují o významných zahraničních publikacích, které nejsou běžně dostupné. The Game Theory and Economics Systems Abstract The theoretical part of my diploma work (with regard to the absence of the relevant literature in the Czech language) deals with concepts and definitions of classical game theories, brief history and contemporary trends. Chapters on methodology of science and evidence in the economics follow. For better understanding I also give comparison of different types of evidence in various science disciplines. These chapters serve as a starting point for argumentation in the application part. Among specialists there are discussions about how and where to apply the game theory and if it is applicable e.g. in enterprise. The application part is focused on arguments supporting statements saying that game theory could be applied. This could be demonstrated also on utilization of theory of redistribution systems. It represents the primary course of the game theory originated at VSFS where it is a subject of research. I give texts related to the theory of redistribution system that have been already published in connection with the research. To be able to give arguments for the benefit of applicability of the game theory it is necessary to explain the following terms above their usual definition. It relates e.g. to the concept of equilibrium and its types, interorganization migration, the role of cooperation. In the conclusion I summarize the argumentation given above and propose another course of development of the theory of redistribution systems either basic research or its utility in the working life. Keywords game theory, game, player, prisoner s dilemma, investment decision-making, cooperative and noncooperative games, Nash equilibrium, poor strategy, mixed strategy, dominant strategy, payment, choice, asymmetric information, redistribution system Motto: Teorie her je struktura myšlení a jakmile si ji jednou uvědomíte, tak ji vidíte všude. David McAdams, Massachusettský technologický institut (MIT) Obsah Úvod 1 Teoretická východiska 1.1 Z historie teorie her 1.2 Základní pojmy teorie her Klasifikace herních situací: Definice klíčových pojmů 1.3 Jak teorie her rozumí pojmu hra 1.4 Teorie her a investiční rozhodování 1.5 K problematice dokazování v ekonomii a v teorii her O povaze důkazů Od hypotéz k teoriím Pět bratří 1 Diplomová práce zpracovaná na VŠFS, Katedra Řízení podniku a podnikových financí 2008.

10 Metahlavolamy nástroj pokročilé logiky 2 Aplikace teorie her 2.1 K problematice aplikovatelnosti teorie her v ekonomické sféře 2.2 Rovnovážné stavy Diskriminační rovnováha Nashova rovnováha 2.3 Vyjednávání jako dělení zisku Rozšíření ultimátní hry Hry s konečným horizontem Hra s nekonečným horizontem 2.4 Teorie redistribučních systémů Postavení TRS v rámci teorie her Problém odmítnuté mince Nashovo řešení vyjednávání 2.5 Kterým směrem by se teorie redistribučních systémů měla ubírat? Teorie redistribučních systémů jako bojové umění Co brání meziorganizační migraci? K problematice reforem ekonomických systémů Lámání třech šípů podobnost čistě náhodná? Závěr Soupis bibliografických citací Seznam vyobrazení Přílohy Vybrané a zkrácené pasáže z diplomové práce Úvod Téma z oblasti teorie her se zaměřením na teorii redistribučních systémů a jejich aplikací v oblasti ekonomiky jsem si vybral proto, že se jím dlouhodobě zabývám a mimo jiné jsem publikoval tyto články: 1) Závěrečná práce z kurzu Metody systematického myšlení na téma: Kategorie ekonomických subjektů (Marathon 2006) 2) Recenze k obecné teorii redistribučních systémů (Marathon 2006) 3) Recenze: Aplikace teorie redistribučních systémů k analýze povolebního vyjednávání 2006 (Marathon 2006) 4) Co brání meziorganizační migraci? (Marathon 2007) 5) Jak vytvářet konkurenceschopné týmy a teorie redistribučních systémů (spolu s doc. R. Valenčíkem CSc., sborník University Olomouc, 2007) 6) Možnosti aplikace Teorie redistribučních systémů jako součásti knowledge managementu v organizacích (spolu s R. Valenčíkem, sborník University Jana Ámose Komenského, 2007) 7) Teorie redistribučních systémů jako směr teorie her úvod do problematiky (sborník k Mezinárodní vědecké konferenci Lidský kapitál a investice do vzdělávání, 10. ročník) 8) Teorie her v podnikové praxi (spolu s R. Valenčíkem, Moderní řízení, duben 2008) Hlavním cílem práce je předložit argumenty svědčící pro to, že teorii her lze aplikovat v praxi. Vedlejší cíle jsem si stanovil tři: 1) Uvést do jaké míry TRS splňuje požadavky kladené na vědeckou teorii. 2) Vysvětlit a systematizovat frekventované pojmy klasické teorie her, uvést jejich definice a vysvětlit návaznost na teorii redistribučních systémů. Dále se věnuji konkretizaci aplikací TRS i teorie her jako celku s důrazem na chování ekonomických systémů. 3) Předložit argumenty svědčící ve prospěch použitelnosti teorie her pro zdokonalení výuky mikroekonomie a dále i pro řešení nejrůznějších rozhodovacích situací. Dále vysvětlím možné pojetí tohoto předávání znalostí prostřednictvím specifických kurzů. Na počátku jsem veden snahou o vytěžení relevantních informací ze skromné domácí, ale především ze zahraniční odborné literatury. Tyto informace porovnávám s publikovanými výstupy TRS a redistribučními situacemi o nichž se zmiňují zdroje zaměřené na všeobecné informace o vědě (rozhlasový pořad Meteor, Člověk a trh). Používám metody numerické, analytické, nepřímé důkazy implikací a kontrapozice implikace (spor s antitezí). Také se snažím o obezřetné zobecňování grafického znázornění pro širší okruh situací. Tyto metody používám proto, že jsou preferovány v disciplínách na pomezí matematiky a společenských věd do kterých teorie her patří.

11 11 Níže uvedené publikace představují reprezentativní vzorek publikací o teorii her. Žádný z autorů však neuvažuje organizaci jako ekonomický systém a neuvažuje o redistribuci příjmů jako další krok po společně odvedeném výkonu, z čehož také vyplývá, že žádný z autorů neuvažuje o poklesu výkonnosti systému v případě jiného, nežli plně výkonnostního odměňování. Carmichael, Fiona, A Guide to Game Theory, Autorka působí na několika britských univerzitách. Předností publikace Průvodce teorií her je srozumitelný výklad problematiky. Blackwell, David Girshick, M, A, Teorie her a statistického rozhodování, publikace je orientována na typ her pro které se vžilo označení hry proti přírodě. Zde protihráče představuje nikoli inteligentní soupeř snažící se maximalizovat svůj zisk, ale příroda sama v tomto pojetí reprezentovaná náhodou, čili statisticky vyjádřenou pravděpodobností. Nástrojem tohoto směru teorie her jsou na rozdíl od klasické matematické statistiky statistické rozhodovací funkce. Selten, Reinhard, Game theory and behaviour: selected essays, Díl 1., Díl 2. V roce 1994 byla Reinhardu Seltonovi společně s Johnem Nashem a Johnem Harsanyim udělena Nobelova cena za slovy Nobelova výboru pionýrskou analýzu v teorii her. Selton byl první kdo vybrousil koncept Nashovy rovnováhy v nekooperativních hrách na analýzu dynamických strategických interakcí a tyto výsledky aplikoval na koncept analýzy oligopolu. Oba díly jsou vzhledem k náročnosti probírané látky přístupné pouze plně informované odborné veřejnosti. Pro publikace je charakteristický striktně vědecký přístup k řešeným problémům a v oblasti teorie her jsou ukázkou vrcholové vědy. Montet, Christian, Serra, Daniel, Game theory and economics, představuje přehled současných trendů v teorii her a stav poznání. Maňas, Miroslav, Teorie her a optimální rozhodování, těžištěm publikace jsou matematické postupy používané v teorii her dle typologie herních situací hry kooperativní, nekooperativní, konečné, nekonečné atd. Přínosem pro rozvoj teorie redistribučních systémů je zejména pasáž o problematice her charakterizovaných nekonečně mnoha strategiemi a pasáže o přenosnosti výher. Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, Profesor M. Osborne působící na Torontské univerzitě ve své publikaci Úvod do teorie her představuje hlavní teze teorie her a ukazuje jak mohou být použity k porozumění ekonomickým, sociálním, politickým a biologickým problémům. Publikace tak představuje průřez všemi směry teorie her a poskytuje přehled o současném stavu poznání v různých oblastech teorie her. Přínosem publikace jsou také statě o experimentálním ověřování některých původně teoretických předpokladů. Mandelbrot, Benoît, Fraktály Tvar, náhoda a dimenze. Všestranný vědec Benoît Mandelbrot se jako jednomu z mnoha témat věnuje distribuci mzdových příjmů. Hledá obecné zákonitosti, pomocí kterých by bylo možné vysvětlit odstupňování výše příjmů mezi nadřízenými a podřízenými. Klíč spatřuje ve vnitřní hierarchii organizací ze které vyvozuje matematické vyjádření pro kvantifikaci nerovnosti výše příjmů. Činí však pouze první krok. Dále již neuvažuje o redistribuci příjmů, čili nenahlíží organizaci jako ekonomický systém vytvářející budoucí mzdové příjmy. V teoreticko metodologické části podávám přehled základních pojmů a jejich definic, stručné informace o historii teorie her a vysvětlení, jak teorie her chápe pojem hra. V kapitole Teorie her a investiční rozhodování uvádím argumenty svědčící pro aplikovatelnost teorie her v této oblasti. Kapitola o metodologii vědy a problematice dokazování v ekonomických disciplínách je zásadní pro představení požadavků, které jsou kladeny na vědecké teorie. Zde je návaznost na to, do jaké míry TRS splňuje požadavky kladené na vědu. V této oblasti považuji za relevantní publikaci Logika vědeckého zkoumání, K.R. Popper, Aplikační část představuje TRS jako disciplínu s důrazem na postavení TRS v rámci ostatních směrů teorie her a dále se zabývá problematikou aplikovatelnosti teorie her s ohledem na vybrané aspekty teorie redistribučních systémů. Zmíněny jsou přesahy TRS do oblastí, jež nejsou teorií her standardně řešeny. V závěru uvádím argumenty shrnující v čem je síla a omezení teorie her obecně a specielně pak TRS v její současné podobě. Zde činím také pokus o nástin žádoucího směru vývoje a to jak základního výzkumu, tak praktického využití. V textu a v příloze uvádím vlastní příspěvky k výzkumu, za účelem dokreslení celkového obrazu problematiky. Aplikace teorie her Války se nevyhrávají statečností vojáků, ale chytrostí bankéřů! Jiří Horký K problematice aplikovatelnosti teorie her v ekonomické sféře Na Liberálním institutu působí jako expert pro studium hospodářského cyklu Dan Vořechovský. Na internetovém blogu: Kween log přívětivé ekonomické komentáře, umístil příspěvek Teorie her ve firemní praxi. Cituji: Od svého vzniku ve 40.letech minulého století zaznamenala teorie her velký nárůst popularity a dnes je standardní kapitolou ve středních kurzech ekonomie. Jaké je ale její použití v praxi? Tým Martina Kihna provedl

12 12 výzkum, který měl ukázat, jak široce se tato teorie používá ve firemní praxi. Na základě průzkumu zjistili, že využití této teorie není nijak zvlášť vysoké. Lépe řečeno zjistili, že je nulové. Aby své výsledky raději pořádně prozkoumali, obrátili se na 30 nejvýznamnějších teoretiků v oblasti teorie her a ptali se jich na použití této teorie v praxi. Odpovědi byly vesměs stejné. Nevíme. Nejvtipnější byl David McAdams z MITu: "Teorie her je struktura myšlení a jakmile si ji uvědomíte, vidíte ji všude". Možná všude a zároveň nikde, odpovídá Kihn. Pak ale experti doporučili Prestona McAfeeho, asi nejznámějšího teoretika teorie her a ten konečně řekl něco pozitivního: "Existuje mnoho případů", napsal v u a souhlasil se schůzkou. Na schůzce z něj ale vypadlo to, že ví to co ostatní. Nic. Pozoruhodné. Pokud je totiž teorie her tak samozřejmá a v podstatě má podobnou hodnotu jako logika, pak je podivné, že ji nikdo ve firemní praxi nepoužívá. Zkuste nepoužívat logiku... 2 Tolik citace. Tento článek ve zkratce ilustruje to, co je častým předmětem dotazů na seminářích, které na naší škole k teorii her probíhají. I odborná veřejnost není zcela jednotná v otázce, do jaké míry lze teorii her aplikovat cíleně, obdobně jako například centrální bankéři aplikují IS LM analýzu, nebo další ekonomové aplikují finanční teorii a statistické metody. Jak to tedy vlastně je? Lze teorii her v podnikové praxi aplikovat? A pokud ano, tak jak potom taková aplikace konkrétně vypadá? Statistiky k používání teorie her v ekonomické sféře k dispozici nejsou a dotazy určené podnikové sféře by v tomto ohledu byli průzkumem spíše sociologickým, ale my se ptáme lze doložit tvrzení, že v ekonomické praxi teorii her aplikovat lze? Autor zjevně zapomíná, že používání osvojených znalostí se děje přes kultivaci myšlení, následně jednání a chování. Stejně tak bychom s mohli ptát kde v praxi používáme liberální koncept myšlení. Ale nejen to. Je potřeba zajít ještě dále a ukázat v čem je jedinečnost a síla pohledu na realitu prostřednictvím teorie her. Rovnovážné stavy Diskriminační rovnováha V mikroekonomii i makroekonomii hraje velmi důležitou roli pojem rovnováhy. Rovnováha agregátní poptávky a agregátní nabídky, rovnováha na trhu zboží, služeb a úrokových měr, rovnováha na trhu práce atd. Zde všude je míněna rovnost určitých veličin, které jsou v dané situaci podstatné. Podobně zná teorie her mnoho typů rovnovážných stavů. Ch. Montet jich vyjmenovává patnáct. 3 V dosavadní teorii her je nejdůležitější Nashova rovnováha. Mnoho dalších rovnováh je z této odvozeno. TRS zavádí další rovnováhu a to rovnováhu diskriminační. Ta popisuje stav, kdy se dva hráči dělí o část výplaty dosažené na základě společně odvedeného výkonu, která by v případě plně výkonnostního odměňování příslušela třetímu hráči. Tento typ rovnováhy lze popsat, obdobně jako jiné termíny, na příkladě z deskových her. Pokud je mezi třemi hráči jeden, který se již blíží vítězství, tak začne být dvěma dalšími diskriminován. Děje se tak např. ve hře Člověče nezlob se. Při padnutí šestky si hráč nenasadí figurku vlastní, ale zvolí bránění hráči který je blízko vítězství dosažení cíle. Pokud takto postupují hráči A a B proti hráči C společně, tak je hra ve stavu diskriminační rovnováhy. Situace se změní až se vítězství bude blížit některý z hráčů A a B, tedy těch, kteří až do té doby tvoří diskriminační koalici. To co je pro vznik diskriminační koalice podstatné je to, že hráči do diskriminační koalice vstupující se nemusí žádným, ani neverbálním, způsobem domlouvat. Pro vytvoření diskriminační koalice plně postačuje, budou-li oba jednat ve shodě. Bude-li jejich přínos v diskriminační situaci stejně velký, tzn. ve prospěch bránění dalšímu hráči k vítězství budou přinášet stejně velkou oběť např. v podobě nenasazení si vlastní figurky, je situace v tomto typu rovnováhy. V ekonomické realitě se s diskriminačními situacemi setkáváme často. Účastníci kartelových dohod diskriminují spotřebitele a ani zde není třeba činit žádnou zjevnou dohodu. To je také důvodem obtížné prokazatelnosti těchto dohod pro Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Bez znalosti zákonitostí teorie her pak může být pro pracovníky této instituce velmi obtížné různé situace rozklíčovat. Uvnitř systému je zřejmé kdo a kým je diskriminován, ale zvenčí je situace čitelná podstatně hůře. Nashova rovnováha Nositel Nobelovi ceny za ekonomii John Forbes Nash tuto cenu získal za přínos k teorii her, kterým je především tzv. Nashova rovnováha. Jeho život se stal předlohou ke slavnému filmu Čistá duše, kde Johna Nashe výborně zahrál Rusell Crowe. V tomto filmu je však jen letmo zmíněno v čem spočívá hlavní Nashův přínos. Kdo si termín Nashova rovnováha zadá do internetového vyhledávače a pokusí se zjednat si jasno touto cestou, bude zklamán. Velice brzy totiž zjistí, že nedostane o nic víc než jen kaleidoskop názorů. To je také důvodem, proč je nutné pojem Nashovi rovnováhy vysvětlit na jasných příkladech. 2 Vořechovský Dan, 3 Montet, Christian, Serra, Daniel, Game theory and economics, 1. vydání, Palgrave Maxmilián, Houndmills GB, 2003, str. 14

13 13 Příklad 1) Ukázání karty Mějme dva hráče. Každý z nich má dvě karty, 1. hráč má 5 a 2 a 2. hráč má 5 a 3. Na povel musí oba hráči ukázat jednu z karet. Dojde-li ke shodě v barvě, dostane 1. hráč (od druhého) absolutní hodnotu z rozdílu hodnot ukázaných karet. Pokud se ukázané karty liší, tak ten, kdo měl vyšší hodnotu, dostane součet hodnot ukázaných karet. 4 Jde o nekooperativní hru dvou hráčů s nulovým součtem. Obrázek 1) Hodnoty výplatní funkce Jak hrát tuto hru, abychom získali co nejvíce a současně se co nejméně poškodili při jakémkoli tahu protivníka? Z pozice 1. hráče je zcela nevýhodný spodní řádek (b). Při libovolné volbě 2. hráče je vyšší zisk na horním řádku (a) říkáme, že (b) je dominován řádkem (a). To znamená, že v pozici prvního hráče je třeba volit strategii 5. Pro 2. hráče je zcela nevýhodné volit sloupec (d), vždy přijde o 8 nebo 1 (jednotek). Sloupec (d) je dominován sloupcem (c). Druhý hráč bude volit strategii 5. Pro oba hráče jsme takto získali nejlepší volby strategií, aby v rámci pravidel hry a s ohledem na volby protihráče získali co nejvíce a ztratili co nejméně. Těmito úvahami jsme našli optimální strategie, což znamená, že pokud se kterýkoli z hráčů od této své strategie odchýlí, může ztratit. Optimální strategie určily na matici výplat tzv. sedlový bod. 5 Formálněji řečeno, sedlový bod v matici výplat určuje strategie x0 (1. hráče) a y0 (2. hráče) tak, že pokud si 1. hráč zvolí libovolnou strategii x, ale 2. hráč se drží optima, 1. hráč si nepolepší, tj. Z1(x,y0) Z1(x0,y0). Obdobně to platí pro 2. hráče. Ve výplatních funkcích 1. hráče to znamená, že odchylka 2. hráče od strategie y0 může přilepšit 1. hráči, Z1(x0,y0) Z1(x0,y). O hodnotě výplatní funkce Z1(x0,y0) se hovoří jako o ceně hry. Optimální strategie x0, y0 jsou označovány termínem Nashova rovnováha. 6 Příklad 2) Vězňovo dilema podruhé Pro každého hráče je volba nepřiznat se dominována strategií přiznat se a tím se zajistit proti nekooperativnímu jednání spoluvězně. Hra v takovém případě spadne do Nashovi rovnováhy a oba jsou uvězněni na šest let. Pokud se od této strategie jeden z vězňů odchýlí, tak bude poškozen. To je také rozpoznávací charakteristikou Nashovi rovnováhy. Obrázek 2) Vězňovo dilema podruhé princip Nashovi rovnováhy 7 4 Chobot, A., Turnovcová, M.,. Modely rozhodovania v konfliktných situáciách a zaneurčitosti. Bratislava: Alfa. Hayes, R.H. 1980, převzato z viz odkaz 50 5 Peliš Michal, Teorie her jako formální teorie racionálního rozhodování, 6 Peliš Michal, Teorie her jako formální teorie racionálního rozhodování, 7 tamtéž

14 14 Popis obrázku 1) Vězňovo dilema je nekooperativní hra dvou hráčů s nekonstantním součtem a lze si ji znázornit jako dvoumatici výplatních funkcí; čím méně let, tím větší výhra. 8 Obrázek 3) Matice výplatních funkcí pro vězňovo dilema Popis obrázku 2) Pro oba hráče je strategie N dominována strategií P a tato strategie tak tvoří Nashovu rovnováhu. I když by bylo pro oba mnohem výhodnější, kdyby se drželi strategie N. Bod 2,2 sice není rovnovážný, ale byl by jistě preferován každým účastníkem hry, jde o paretovské optimum. 9 Obrázek 4) Vězňovo dilema vyjádření v explicitním tvaru Popis obrázku 3) Hra v explicitním tvaru je znázorněna graficky ve stromové struktuře. Uzly grafu představují rozhodovací situace. Vězňovo dilema je pěknou ilustrací rozdílu ve skupinové a individuální strategii. Podíváme-li se na explicitní vyjádření této hry je vidět, že i v případě, kdy 1. hráč dodržel dohodu nepřiznal se, je pro 2. hráče výhodnější dohodu porušit. Příklad 3) Kámen nůžky papír podruhé V příkladě 2 jsme snadno odřezali dominované strategie. Obecně však tento postup nemusí fungovat, protože sedlových bodů může být na matici výplat více, a dokonce tam nemusí být žádný. Když se podíváme na matici výplat hry kámen-nůžky-papír, zjistíme, že nemá žádný sedlový bod, a tedy ani Nashovu rovnováhu mezi svými strategiemi. Obrázek 5) Kámen-nůžky-papír matice výplatních funkcí 8 Pelis Peliš Michal, Teorie her jako formální teorie racionálního rozhodování, 9 tamtéž

15 15 Popis obrázku 4) Takto upravená hra je smíšeným rozšířením původní hry. Jak již bylo uvedeno ryzí strategie jsou součástí strategií smíšených. Byla-li by volena např. ryzí strategie K (kámen) a oba protihráči by zvolili N (nůžky), šlo by o vektor <1,0,0>, tzn. hráč bude s jistotou (s pravděpodobností 1) volit strategii K. Optimální řešení však existuje. Představme si, že hru kámen-nůžky-papír hrajeme mnohokrát za sebou. Kdybychom si z nějakého důvodu oblíbili např. strategii kámen (K), tak si toho náš (racionální) protihráč všimne a využije toho k vlastní výhře. Otázka, kterou si tedy každý racionální hráč položí, zní: S jakou pravděpodobností mám hrát své strategie, abych nepomohl soupeři k výhře tím,že pro něj bude výhodné hrát některou svou strategii? Zde je na první pohled jasné, že každá ze strategií této hry by měla být volena stejně často, resp. se stejnou pravděpodobností. Každý hráč volí strategii K s pravděpodobností ⅓ a se stejnou pravděpodobností i strategie ostatní (N a P). Teď již neuvažujeme ryzí strategie (K, N, P), ale tzv. strategie smíšené, což jsou vektory pravděpodobností volby příslušné ryzí strategie. U hry kámen-nůžky-papír jsme se omezili na vektory x = <⅓,⅓,⅓> pro 1. hráče a y = <⅓,⅓,⅓> pro 2. hráče, protože taková volba pravděpodobností hraní ryzích strategií zaručí, že protihráč nemá k dispozici jednoznačně výhodnou volbu své ryzí strategie. První impuls ke zkoumání rovnovážných bodů pomocí smíšených strategií a důkaz věty pochází od von Neumanna. Normativní pohled na teorii her je právě hledáním takových optimálních řešení. 10 Pro variantu nekonečné nekooperativní hry dvou hráčů není znám univerzální postup k nalezení optimálního řešení. Dokonce je dokázáno, že optimální řešení nemusí existovat. Dá se však najít pro některé typy výplatních funkcí. 11 Vyjednávání jako dělení zisku Následující text je z větší části překladem výňatků z kapitoly Vyjednávání jako rozsáhlá hra z publikace Úvod do teorie her 12 a další kapitoly na něj navazují. V mnoha situacích si strany rozdělují koláč. Kapitalista a pracovníci, kteří jsou jím najati, si rozdělí zisk, který společně vyprodukovali. Zákonodárci si rozdělí daňový výnos a ten dělí do programů důležitých pro jejich voliče. Kupující určitého statku a prodávající si rozdělí hodnotu, která v očích kupujícího tuto hodnotu překročí a pro prodávajícího je tato hodnota také překročena tím co získá. V této kapitole diskutuji o dvou různých modelech které mají za cíl zachytit vyjednávání mezi stranami v těchto situacích. Jeden z modelů je extenzivní hra. Druhý model obsahuje přístup, který je kompatibilní se seznamem zjevně citlivých vlastností. Přestože jsou modely velmi různé, tak výsledky jsou úzce spjaty. Rozšíření ultimátní hry Jeden z důvodů o odchodu z teorie vyjednávání je ultimátní hra. V této hře si dva hráči rozdělují koláč, o velikosti c a má pro ně nějakou cenu. V celé této sekci předpokládáme, že c = 1. Hráč 1 nabízí rozdělení (x 1, x 2 ) toho koláče, kde x 1 + x 2 = 1 a zároveň 0 x 1 pro i = 1, 2. Hráč 2 buďto toto rozdělení akceptuje, což v tomto případě znamená, že dostane x 2 a hráč 1 dostane x 1, nebo může odmítnout a v tomto případě nedostane nikdo nic. Tato hra má unikátní subgame kde je perfektní rovnováha ze které hráč 1 nabídne rozdělení (1,0) a hráč 2 akceptuje všechny nabídky. Výsledkem této rovnováhy je to, že hráč 1 získá celý koláč. Co se podílí na tomto jednostranném výsledku? Hráč 2 je bezmocný, protože jeho jedinou alternativou k akceptování nabídky hráče 1 je jeho odmítnutí což mu nevynese žádný koláč. Předpokládejme místo toho, že hráč 2 má možnost udělat protinávrh po odmítnutí rozdělení, které navrhl hráč 1 a to, co hráč 2 navrhne, může hráč 1 akceptovat, nebo odmítnout. Potom máme hru z obr. 9, kde Ano znamená akceptaci a Ne odmítnutí. 13 Termín Subgame označuje tu část hry, která začíná v rozhodovacím bodě kde není nejistota a končí v rozhodovacím uzlu, které jsou konečnými uzly celé hry. 14 Obrázek 6) Vyjednávání Pelis Peliš Michal, Teorie her jako formální teorie racionálního rozhodování, 11 Chobot A., Turnovcová, M. Modely rozhodovania v konfliktných situáciách a za neurč.,.kap Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str Průvodce teorií her, Carmichael, Fiona, A Guide to Game Theory, str. 86

16 16 Popis obrázku 5) Rozšířením ultimátní hry ve které hráč 2 po odmítnutí nabídky hráče1 může udělat protinabídku. Horní šedivý trojúhelník reprezentuje kontinuum možných nabídek hráče 1; spodní šedivý trojúhelník znázorňuje kontinuum možných protinávrhů hráče 2 poté co odmítne návrh x hráče1. Černé linky indikují z nekonečně mnoha variant 3 konečné historie (jmenovitě (x, Y), (x, N, y, Y) a (x, N, y, N)). 16 V této hře je hráč 1 bezmocný. Jeho nabídka na začátku hry je irelevantní. Každá subgame následující poté co hráč 2 odmítne nabídku hráče 1 je variantou ultimátní hry ve které hráč 2 hraje jako první. Proto taková subgame má unikátní perfektní subgame rovnováhu ve které hráč 2 nenabízí hráči 1 nic a hráč 1 se vším souhlasí akceptuje všechny nabídky. Při použití zpětné indukce, bude optimální akce hráče 2 po nabídce 1 (x 1, x 2 ) kde x 2 < 1, což je odmítnutí (N). Z toho důvodu v každé subgame perfektní rovnováze hráč 2 získá celý koláč. V rozšíření této hry ve které si hráči vyměňují nabídky mnohokolově platí podobný výsledek: v každé subgame perfektní rovnováze hráč který udělal nabídku v posledním kole, získá celý koláč. Vlastnost tohoto modelu zodpovědná za tento výsledek je lhostejnost hráčů s načasováním souhlasu k nabídce druhého. 17 Subgame perfektní rovnováha je vyčištěná Nashova rovnováha použitá v dynamických hrách. Strategický profil subgame perfektní rovnováhy je pokud reprezentuje Nashovu rovnováhu každé subgame originální hry. Řečeno neformálně: Hráči hrají jakoukoli malou hru ze které se skládá z malé části, které vytvářejí velkou hru. Chování hráčů reprezentuje Nashova rovnováha a právě tehdy je jejich chování subgame perfektní rovnováhou velké hry. 18 Vyjednávání v reálném životě chce svůj čas a čas je hodnotný a tak můžeme oprávněně předpokládat, že hry nebudou mít tuto charakteristiku, ale spíše budou tendence k rychlému odsouhlasení. V další sekci zkoumáme konsekvence plynoucí z určitých typů nedočkavosti. 19 Hry s konečným horizontem (Hry s konečným horizontem a střídajícími se nabídkami a nedočkavými hráči.) Předpokládejme, že hráči si střídají návrhy výplat, a to jednu v jedné periodě a že každý hráč i pozoruje výsledek ve kterém dostane všechny části koláče po t periodách jako zdržení jako ekvivalent k výsledku ve kterém by dostal zlomek δ t i z koláče hned, kde 0 < δ i < 1 pro i = 1, 2. Což je, za předpokladu, že každý hráč i 15 Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str Internetová encyklopedie Wikipedie 19 Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 466

17 17 diskontuje budoucí použití konstanty diskontního faktoru δ i. Termín perioda zde označuje kolo hry a proto se bude v dalším textu namísto period, mluvit o kolech hry. Dvoukolová hra Předpokládejme hru, ve které jsou možná pouze dvě periody: i když hráč 2 odmítá hráče 1 první nabídku, tak hráč 2 může udělat protinabídku která, pokud bude odmítnuta hráčem 1, skončí hru tak, že výsledek, resp. výplata je pro každého hráče 0. Tato hra je nakreslena na obr Obrázek 7) Vyjednávání jako extenzivní hra Popis obrázku 6) Ve dvoukolové vyjednávací hře se střídají návrhy v nichž každý hráč i používá faktor δ 1, pro diskontování budoucí výplaty. Můžeme najít subgame perfektní rovnováhu této hry užitím zpětné indukce. Subgame začíná po historii kde hráč 2 odmítne první nabídku hráče 1 a je stejná jako ultimátní hra. Hra má unikátní sugbame perfektní rovnováhu v které hráč 2 nabízí (0, 1) a hráč 1 akceptuje všechny nabídky. Tato rovnováha znamená, že výplaty viděny z pohledu startu hry, 0 pro hráče 1 a δ 2 pro hráče 2. Nyní zvažme subgame následující iniciační nabídce hráče 1. Když hráč 2 odmítne nabídku, jeho výplata je δ 2, jak jsme si mohli všimnout. Proto optimálně odmítnout jakékoli nabídky kterými získá méně nežli δ 2 a akceptuje jakékoli nabídky, kterými získá více. Je indiferentní k akceptaci a odmítnutím (1 δ 2, δ 2 ). Nakonec zvažme první nabídku hráče 1. Hráč 2 akceptuje jakoukoliv nabídku (x 1, x 2 ) kde x 2 < δ 2. A tak žádná nabídka není optimální: hráč 2 bude akceptovat trošku méně tak dlouho, až hodnota kterou dostane překročí δ 2, tak že hráč 1 může zvýšit hodnotu kterou dostává tím, že nabídne hráči 2 méně. Žádná nabídka, která dá hráči 2 méně nežli δ 2 není optimální: hráč 2 odmítne takovouto nabídku a v následující subgame nabídne (0, 1), kterou hráč 1 akceptuje, a dává hráči 1 výplatu 0. A tak jediná nabídka hráče 1 možná v subgame perfektní rovnováze je (1 δ 2, δ 2 ). Tvrdím, že hra má opravdu subgame perfektní rovnováhu v které hráč 1 udělá svou nabídku, a v této rovnováze hráč 2 akceptuje tuto nabídku. Když by to hráč 2 odmítl, výplata hráče 1 by byla nakonec 0, tak že hráč 1 by si mohl zvýšit výplatu tím, že zvýší hodnotu jež nabídl hráči 2 nad δ 2, a tak donutí hráče 2 akceptovat svou nabídku. V závěru hra má unikátní subgame perfektní rovnováhu, ve které: první nabídka hráče 1 je (1 δ 2, δ 2 ) hráč 2 akceptuje všechny nabídky, ve kterých dostane aspoň δ 2 a odmítá všechny nabídky, ve kterých dostane méně než δ 2 hráč 2 nabízí (0, 1), a to po historii /tahu protihráče/ ve které odmítá jeho nabídku tzn. nabídku hráče číslo Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 467

18 18 hráč 1 akceptuje všechny nabídky hráče 2 na konci hry (po historii kde hráč 2 odmítá hráčovo začínající první nabízení nabídku rozdělení výplaty). Výsledek této rovnováhy je že hráč 1 nabízí (1 δ 2, δ 2 ), které hráč 2 akceptuje. Výplata hráče 1 je 1 δ 2 a hráče 2 je δ 2. Tento závěr-nález je konsistentní s intuicí, že stimul dosažení brzkého souhlasu je obsažen v hráčské nedočkavosti, která vede k výsledku, že výplata hráče 1 je positivní. Výhrůžka hráče číslo 2, že odmítne první nabídku hráče 1 je kredibilní pouze pokud nabídka hráče 2 je pod δ 2, protože odmítnutí vede ke zpoždění a toto redukuje hodnotu koláče δ 2. Mnohokolová konečná mez Hru můžeme rozšířit tím, že hráčům dovolíme změnit nabídky během mnoha kol, spíše nežli ve dvou kolech. Pro každou danou konečnou lhůtu má hra konečný horizont a tak můžeme zpětnou indukcí najít jeho množinu perfektních subgame rovnováh. Co se týče dvoukolové konečné lhůty, hra má unikátní subgame perfektní rovnováhu, ve které hráč 2 ihned akceptuje první nabídku hráče 1. Tato nabídka spočívá v konečnosti lhůty. Zvažme například tříkolovou konečnou lhůtu. Naší analýzou dvoukolové hry, žádná subgame následující historii ve které úvodní nabídka hráče 1 je odmítnuta a má unikátní subgame perfektní rovnováhu, ve které nabídka hráče 2 je (δ 1, 1 δ 1 ), kde hráč 1 akceptuje, čehož výsledkem je pár výplat (δ 1 2, δ 2 (1 δ 1 )). Celá hra má unikátní subgame perfektní rovnováhu, ve které hráč 1 nabízí hráči 2 hodnotu δ 2 (1 δ 1 ) na začátku hry (což ji činí indiferentní co se týče akceptace a odmítnutí). Hráč 2 akceptuje tuto nabídku, což vytvoří pár výplat (1 δ 2 (1 δ 1 ), δ 2 (1 δ 1 )). 22 Hra s nekonečným horizontem (Hry s nekonečným horizontem a střídajícími se nabídkami a nedočkavými hráči.) Definice zajímavá verze tohoto modelu předpokládá, že každý hráč po odmítnutí nabídky druhého hráče má možnost udělat protinabídku. A tato nemá žádnou konečnou krajní lhůtu, to znamená, že hráči mohou si střídat protinabídky do nekonečna. Tato hra nemá konečný horizont: každá konečná sekvence (x 1, N, x 2, N,...) ve které každá nabídka x t pro t = 1, 2,... je odmítnuta a je možná konečná historie. Každá jiná konečná historie je konečná a má tuto formu (x 1,N, x 2, N,..., x t, Y): pro nějaké hodnoty t všechny nabídky v t 1 jsou odmítnuty, a tak nabídka v kole t je akceptována. Hra se pak nazývá vyjednávací hra se střídajícími se nabídkami. Hra vyjednávání se střídajícími se nabídkami je následující extensivní hra s perfektními informacemi. Hráči: Dva vyjednávači, označíme je 1 a 2. Konečné historie: Každá sekvence má formu (x 1,N, x 2, N,..., x t, Y) pro t 1, a každá (konečná) sekvence má formu (x 1, N, x 2, N...), kde každá x t je rozdělení koláče (páru čísel které dají dohromady 1). Hráčova funkce: P (Ø) = 1 (hráč 1 udělá první nabídku) a tak: P(x 1,N, x 2, N,..., x t ) = P (x 1,N, x 2, N,..., x t ) { =1 když t je sudé a = 2 když t je liché}. Preference: Pro i = 1, 2, kde výplata i-tého hráče dle konečné historie je (x 1,N, x 2, N,...) kde δ t - 1 i x t i, když 0 < δ i < 1 a výplata je dle každé koncové historie (x 1,N, x 2, N,...) je rovna 0. První dvě kola vyjednávání v této hře vypadají jako v dvoukolové hře (viz 10), vyjma toho, že odmítnutí nabídky hráče 1 v druhé periodě vede ne ke konci hry s výplatami (0, 0), ale k subgame, kde první kroky činí hráč 1. Struktura této subgame je stejná jako struktura celé hry hráč 1 udělá nabídku, kterou hráč 2 může akceptovat anebo odmítnout. A tak poté když hráč 2 odmítne nabídku, udělá nabídku jenž opačný hráč může akceptovat nebo odmítnout, a tak dále. Vlastně tato subgame je identická k celé hře. Tedy, ne jen hráči, konečné historie a funkce hráče jsou stejné jako v subgame rovnováze, jako v této hře, ale také jsou stejné hráčské preference. Výplaty hráčů (v tomto případě) se liší od výplat ve hře a v subgame rovnováze. Například hráč 2 akceptuje nabídku hráče 1 což je (x 1, x 2 ) v první periodě hry vytvoří hráčům výplaty: (x 1, x 2 ), když hráč 1 akceptuje nabídku (x 1, x 2 ) v prvním kole subgame jsou generovány výplaty (δ 1 2 x 1, δ 1 2 x 2 ).Ale preference hráčů jsou stejné v hře a i v subgame rovnováze: pro jakékoliv číslo k, každý hráč i je indiferentní (lhostejný) k obdržení k jednotek výplaty pro t kol zpoždění a obdržení δ t ik jednotek výplaty, jež by byla ihned k dispozici. Podobně všechny subgame začínající s nabídkou hráče 1 (včetně celé hrané hry) jsou identické. Dále, všechny subgame začínající s nabídkou hráče 2 jsou identické jedna k druhé (to znamená, že jsou stejné). A z tohoto důvodu můžeme říci, že struktura hry je stacionární. Subgame - perfektní rovnováha ( Subgame perfect equilibrium ) Protože hra nemá konečný horizont, nemůžeme použít zpětnou indukci k nalezení subgame perfektní rovnováhy. Místo toho, tvrdím, že stacionární struktura hry nabízí jasnou formu pro rovnováhu a pak je možno ověřit, že takováto forma existuje Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 469

19 19 Teorie redistribučních systémů Úspěch v životě (A) je dán rovnicí A = X +Y +Z, kde X je práce a Y znamená hrát fair play. A co je potom Z? Z znamená držet jazyk za zuby. Albert Einstein Postavení TRS v rámci teorie her Mezi vědeckými teoriemi, tedy systémy které tvoří podstatnou část lidského poznání bychom mohli některé teorie považovat za tzv. teorie uzavřené, mají jednoho tvůrce či autora, lze je vměstnat do jedné publikace a svým rozsahem představují uzavřený celek. Sem patří Einsteinova obecná i speciální teorie relativity, Darvinova teorie o původu a vývoji druhů a mnohé další. Existují však i teorie, které bychom mohli charakterizovat jako teorie otevřené. Typickým příkladem může být teorie superstran na jejím vzniku se podílela a dosud se podílí řada badatelů, nemůže být vzhledem ke svému rozsahu obsahem jedné publikace a ani netvoří přesně ohraničený celek. Podobnou otevřenou teorií je také teorie her. Přes půlstoletí stará teorie her se dočkala mnoha rozšíření a spousty aplikací v mnoha oborech lidské činnosti. Ekonomie se jak známo zabývá tvorbou a užitím vzácných statků. Zvláště pak základní ekonomická disciplína kterou je mikroekonomie tyto obecné zákonitosti dokáže odhalovat. Většina cenných statků ale vzniká ne jako výsledek činnosti jednotlivce ale na bázi společného výkonu za tím účelem jednotlivců se sdružujících. Samotná mikroekonomie však neříká mnoho o tom jakým způsobem se odměna za společný výkon dělí mezi ty, co se na výkonu podíleli. TRS je tak původní aplikací a perspektivním rozšířením teorie her. V současné době je velmi dynamicky rozvíjena týmem na Vysoké škole finanční a správní v rámci řešení projektu GA ČR Investice do sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/137). Redistribuční systém je systém, ve kterém dochází k nějakému přerozdělení (redistribuci) odměn (výplat) oproti výkonům, které podali jednotliví účastníci daného systému. Výkon se chápe jako vliv účastníka hry na dosažený výsledek, tj. na velikost celkové odměny, kterou si mohou jednotliví účastníci rozdělit mezi sebe. Za typickou příčinu redistribuce se považuje vznik koalic uvnitř systémů nejrůznějšího typu, včetně firem, organizací apod. Problém odmítnuté mince V odborné literatuře k teorii her je popsán tento experiment. Jedné osobě (hráč A) bylo dáno 10 dolarů s tím, že další osobě (hráč B) nabídne libovolnou částku. Oba si potom ponechají rozdělenou částku, ale jen v případě, že s tím bude druhá osoba souhlasit. Jinak nedostane nikdo nic. Bylo by možno očekávat, že na základě chladného ekonomického kalkulu je hráčem B přijata i minimální nabídnutá částka. Jeden dolar je víc než žádný dolar. Nízkou nabídku s rozhořčením odmítnou jako neférovou. Odmítnutím sice potrestají nevstřícné jednání svého partnera, který tak odejde s prázdnou, ale zároveň tím poškozují i sami sebe. Pokusy s mnoha dvojicemi bylo ověřeno, že jeden dolar je odmítnut vždy, dva dolary ve většině případů, tři dolary v menšině případů, čtyři dolary jsou většinou přijaty a pět dolarů je vždy přijato. V ultimátní hře funguje zajímavý prvek. Pokud je nabídka hráče A doprovázena sdělením: Jedná se o férovou nabídku, tak je odmítnutá téměř vždy. 24 Otázka zní jaký důvod má takové jednání? Přední český vědec, neuropatolog Mudr. František Koukolík se stejně jako mnozí další odborníci domnívá, že takto lidé reagují proto, že přijetí malé částky je v rozporu s jejich smyslem pro spravedlnost. Tento přístup obhajují též stoupenci oboru neuroekonomie. Argumentují tím, že nespravedlnost v nás vzbuzuje nepříjemné pocity a naopak zadostiučinění vnímáme příjemně. V této souvislosti uvádějí úsloví Pomsta bude sladká, s poukazem, že se nejedná o náhodné slovní spojení, ale že toto úsloví vystihuje nastavení lidské psychiky. V případě takového trestání příjemné pocity uspokojení a zadostiučinění chápou jako odměnu, kterou aktérovi poskytuje mozek za to, že trestá neférové jednání. Dle tohoto vysvětlení hráč, který odmítl neférovou nabídku, neodchází s prázdnou. R. Valenčík však přichází s překvapivým vlastním vysvětlením: Hráč B odmítá nabídku proto, že se instinktivně obává prohry v dalším možném kole. Hráč A by totiž mohl investovat do své pozice a hráč B by tak v budoucnu již nedostal další šanci. A to šanci nejen vyhrát, ale i se další hry vůbec zůčastnit. Takové vysvětlení má velmi silný podpůrný argument. Je totiž těžko představitelné, že by hráč B odmítl rovněž deset procent z nabízené částky, pokud by tato činila např. sto tisíc Kč z miliónu nabídnutého hráči A. M. Osborne se věnuje synergickému vztahu dvou osob v obecné rovině, kdy jsou dva jednotlivci ve vztahu a pokud do vztahu investují více snahy, tak se budou mít lépe. Pro tento vztah pak uvádí grafické znázornění, viz obr Montet, Christian, Serra, Daniel, Game theory and economics, str. 413

20 20 Obrázek 8) Synergický vztah 25 1 c 2 1 c 2 Popis obrázku 7) Nejlepší odpovídající výplatní funkce pro oba hráče. Hra má jednoznačnou Nashovu rovnováhu (a* 1, a* 2 ) = (c, c). Tento graf ilustruje též problém odmítnuté mince. a1, a2 možnosti každého hráče vytvářejí prostor strategií c výplata hráče c c přerušovaná čára ohraničuje výplatní oblast b 1 ( a 2 ) b 2 ( a 1 ) čára se šipkou představuje kombinace možností pro každého hráče 1 c 2 dělení půl na půl, neboli stejný přínos v tomto případě vede k průsečíku kde je zároveň maximum výplaty, tj. v bodě Nashovi rovnováhy. Modifikací hry ulimátum je tzv. hra na diktátora. Tato hra spočívá v tom, že hráč B přestane mít právo veta. Odpadají tak výherní strategie. Hra slouží pouze jako experiment, jaké částky bude hráč A nabízet. Experimentálně je ověřeno, že nabízené částky jsou menší nežli v případě ultimátní hry, jsou však nenulové. Statistika dělení vypadá takto: přes 50 % diktátorských nabídek není nikdy 0 80 % dělí sumu mezi 0 a 50, ale oproti ultimatu se posouvají k nule 20 % diktátorských nabídek je 0 Dále je ověřeno že mezi faktory výrazně podporujícími ochotu dělit se, je sdělení pořadatele, že se jedná o hru na dobročinnou společnost, když víme kdo je druhá osoba, když si hráči mohou posílat zprávy či spolu jinak komunikovat. Hra na ultimatum i hra na diktátora se zkoumají tak, že se mění prostředí a pravidla. 26 Zde se nabízí příležitost navázat na TRS prostřednictvím problematiky kterou je investice do pozice. Pozicí je zde míněna pozice herní, čili opět v širším smyslu slova. Obdobně zajímavým problémem je otázka proč lidé běžně nechávají spropitné v restauracích v cizích městech, o kterých předpokládají, že už je nikdy znovu nenavštíví. A to i v případě, že si tím u nikoho (kromě obsluhy) neudělají renomé štědrého člověka. Účastníci internetové diskuze toto jednání vysvětlují socializací, zvyky a rovněž pocity spravedlnosti. Jako mimořádně zajímavý považuji příspěvek autora Tomáše Sobka: Naše mozky jsou zřejmě naprogramované na vícekolové hry. Naši dávní evoluční předci rodu Homo nejspíš žili v relativně malých skupinách s frekventovaně opakovanými interakcemi a silnými reputačními mechanizmy, tedy v sociálním prostředí, které poskytovalo silné podněty k ochotné kooperaci. A protože anonymní nebo jednorázové interakce tu byly docela vzácné, evolučně se u nich nevytvořily nějaké zvláštní vzorce chování pro takové situace. Není vyloučeno, že lidé jsou ochotni nést náklady kooperace v jednokolových hrách jen proto, že se "omylem" řídí vzorci chování, které jsou adaptací na opakované hry nebo na situace, kdy je v sázce reputace Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str Montet, Christian, Serra, Daniel, Game theory and economics, str