Dnes sice z Východu údajně přicházejí agenti s novičokem. ale žádnou ideologii a žádné ideje nám nepřinášejí.

Transkript

1 únor / 2019 NEWSLETTER Editorial Václav Klau: Mráz tentokrát přichází z IMF Jiří Weigl: O dětké nemoci pravičáctví 20 let eura v Obecním domě Francouzi a Němci podivné partnertví Otázka IVK: Je 15. březen 1939 téma i pro dnešek? Ladilav Jakl: Proč zrovna Venezuela? Recenze: D. Murray Podivná mrt Evropy ÚNOROVÝ GRAF IVK USA Libye Ruko Arab. Emiráty Kuvajt Irák Irán Kanada Saud. Arábie Venezuela Intitut Václava Klaue o.p.. Šárecká Praha 6 Světové záoby ropy (v milionech barelů) Pramen: US Energy Information Adminitration (data 2017) office@intitutvk.cz www. intitutvk.cz IVK Newletter Intitutu Václava Klaue Regitrace MK ČR E Periodicita: měíčník Datum vydání: Mráz tentokrát přichází z IMF * Václav Klau V komunitické éře jme byli zvyklí říkat, že mráz přichází z Kremlu (apoň tak kdyi nazval vou známou knihu Zdeněk Mlynář), ale čay e mění. Dne ice z Východu údajně přicházejí agenti novičokem a Huawei, ale žádnou ideologii a žádné ideje nám nepřinášejí. Ideologie a ideje dne už přicházejí výlučně ze Západu. Dne ice z Východu údajně přicházejí agenti novičokem a Huawei, ale žádnou ideologii a žádné ideje nám nepřinášejí. Ideologie a ideje dne už přicházejí výlučně ze Západu. Intenzivně e v jiných textech zabýváme kritikou importu ideologie liberální demokracie (viz náš text Obrana demokracie před liberální demokracií, Newletter plu, IVK, Praha, červen 2018), ale víme, že i v ekonomické oblati tátní intervencionimu a potlačování volného trhu přicházejí ze Západu. Náš ekonomický ytém nemá volným trhem nic polečného. Je to regulovaná ekonomika obrovkým rozahem tátní intervence všeho druhu. Autonomie ekonomického ytému byla opět výrazně potlačena, v mnohém e to podobá dominanci politiky nad ekonomikou v komunitické éře. Aktivitické projekty tátního intervencionimu e rodí jako houby po dešti. Aktivitické projekty tátního intervencionimu e rodí jako houby po dešti. V polední době nejen v Evropě, ale i v Americe. Jakkoli jme dlouho byli fanoušky brettonwoodkých intitucí (Mezinárodního měnového fondu a Světové banky), už dávno jme na ně zanevřeli. Nejvýrazněji to zaznělo v mém projevu na Rhodkém fóru v roce 2015 Future of International Development Intitution Can Their Failure *Publikováno 15. února v MF Dne. Be Even Bigger? (viz Teď nám Mezinárodní měnový fond nabízí další dáreček, který je aktivitickým projektem par excellence. Dvojice pracovníků IMF R. Agarwal a S. Krogtrup (Ind a Dánka) přicházejí radikálním návrhem, za každou cenu chtějí vytvořit protor pro aktivitické manévrování měnovými veličinami. Dvojice pracovníků IMF R. Agarwal a S. Krogtrup (Ind a Dánka) přicházejí radikálním návrhem, jak učinit měnovou politiku centrálních bank efektivní. Svůj aktivimu prozrazují jedním z mezinadpiů vého textu na oficiálním IFM blogu No room to EDITORIAL V první čáti Newletteru přinášíme komentář Václava Klaue k dalšímu z návrhů na omezení hotových peněz, který tentokrát zazněl z Mezinárodního měnového fondu. O čekém pravicovém dogmatimu ve vém textu, pro nějž byla mimo jiné impulem veřejná dikue vzbuzená polaneckým návrhem Václava Klaue mladšího na zákaz mazání komentářů na ociálních ítích píše Jiří Weigl. V anketní otázce měíce e v předvečer omdeátého výročí okupace Čekolovenka německou armádou 15. března 1939 repondentů ptáme, zda je 15. březen tématem i pro dnešek. My i mylíme, že ano. Ladilav Jakl e ve vém komentáři k Venezuelké krizi ptá proč právě ona, proč e právě tato jihoamerická země tala celovětovým politickým a mediálním tématem prvního řádu neúměrně jejímu významu i tamnímu dění. Ke tejnému tématu odkazuje aktuální i graf měíce. V závěru tohoto číla i pak přečtěte recenzi Jiřího Weigla na čeké vydání evropkého betelleru Douglae Murrayho Podivná mrt Evropy. Co Murray přehlíží? A co nám v jeho knize chybí? Inpirativní četbu. Filip Šebeta

2 maneuver. Je to opak koncepcí Miltona Friedmana, k němuž e tále hláím. Za každou cenu chtějí vytvořit protor pro aktivitické manévrování měnovými veličinami. Jou mutní z toho, že mimořádně nízké úrokové azby od krize let neumožňují žádný výrazný pokle těchto azeb, a tím i rozhodnou aktivitu centrálních bank. Vycházejí z teze, že hitoricky bylo při vážných receích třeba nížit úrokové azby o 3 6 %. To podle nich mohou dne udělat jen tři země OECD Turecko, Mexiko a Iland. Jinde to udělat nejde. Přicházejí revolučním návrhem. Ten je založen na myšlence rozdělit v jednotlivých zemích měnovou bázi na dvě eparátní domácí měny hotovot a elektronické (bankovní) peníze. Proto i keyneiánští aktivité zoufají. Chtěli by zrušit exitenci hotových peněz, protože pokud by byly všechny peníze na bankovních účtech úrokovými azbami by e dalo lecco dělat, jít i výrazně Každá ideologie, ať z levé či pravé čáti politického pektra, e muí potýkat a vyrovnávat planým radikalimem a lepým dogmatimem čáti vých vyznavačů, kteří vé většinou mělké ideové převědčení nakonec přemění na peudonáboženkou víru v povátná dogmata věrouky a myšlenky klaiků, které jim brání vnímat realitu. Jou poedlí nahou hledat věroučné úchylky a hereze a jejich zalepený boj za ideologickou čitotu hrozí zavét praktickou politiku do lepých uliček a fatálně ji zdikreditovat v očích občanů. Hitorie nám dává mnoho případů levičáckého dogmatimu, který dikreditoval vou iracionalitou levicovou politiku celého dvacátého toletí a půobí devatující škody i dne. Málo však hovoříme o tom, že i na pravé traně politického pektra neméně ilně kvete dětká nemoc pravičáctví. Stačí i připomenout několik ilutrativních případů a škody, které zalepený dogmatimu páchal a páchá v naší nedávné hitorii i oučanoti. K prvnímu příkladu je třeba e vrátit do počátků naší tranformace v devadeátých letech, kdy levice byla tále ještě do minuu. Exituje-li cah, hotovot, vyoce záporné úrokové azby by vedly k přeunu veškerých peněz z bankovních účtů do formy hotovoti. To i aktivitičtí centrální bankéři nemohou přát. To by jejich roli v ekonomice výrazně nížilo. Jou i ale vědomi toho, že e jim zcela zrušit hotové peníze rychle nepodaří. Proto přicházejí jiným revolučním návrhem. Ten je založen na myšlence rozdělit v jednotlivých zemích měnovou bázi na dvě eparátní domácí měny hotovot a elektronické (bankovní) peníze. Záměrem této myšlenky je zíkat vedle úrokové míry další nátroj centrálních bank, kterým by byla tzv. konverzní míra (the converion rate) mezi těmito dvěma typy peněz. Centrální banky by v takovém případě mohly manipulovat nejen úrokovými azbami, ale i onou konverzní (možná také přepočítávací) mírou. Kdyby měla hodnotu 0,9, znamenalo by to, že by majitel úporného vkladu v bance za vých 100 korun (na účtu) dotal jen 90 korun (v hotovoti). Hotovoti by tím byly výrazně znehodnoceny a nevyplatilo by e držet peníze v této formě. Takto zkontruovaný duální měnový zdikreditována a vlivově zdecimována dědictvím vrženého komunitického režimu. Kyvadlo dějin e prudce vychýlilo doprava a veřejný protor byl náhle plný tiíců nadšených konvertitů víry ve vobodný trh a kapitalimu. Někteří lidé, kteří e teprve před krátkou dobou dozvěděli něco o pravicových politických teoriích, 2 ytém by mohl úrokovým azbám vrátit jejich hypotetickou regulační roli. Je to aktivitický projekt, jak tlačit majitele peněz, aby e chovali podle toho, jak centrální banka mává vou taktovkou. Je to naproto nepřijatelné. Je to další krok k omezení lidké vobody. Tento návrh má jitě mnoho detailů k dořešení, ale jeho základní omyl a tragédie je naproto evidentní. Je to aktivitický projekt, jak tlačit majitele peněz, aby e chovali podle toho, jak centrální banka mává vou taktovkou. Je to naproto nepřijatelné. Je to další krok k omezení lidké vobody. Je půvabné, že i tak velký kritik detailů evropkého měnového ytému, ale zároveň velký obhájce jeho podtaty, německý profeor H. W. Sinn, ve vé poznámce k tomuto nápadu říká, že pokud by toto Evropká centrální banka zavedla, byl by to důvod, aby Německo vytoupilo z eurozóny. Ještě, že v ní nejme. O dětké nemoci pravičáctví v našich veřejných debatách Jiří Weigl Hitorie nám dává mnoho případů levičáckého dogmatimu, který dikreditoval vou iracionalitou levicovou politiku celého dvacátého toletí a půobí devatující škody i dne. Málo však hovoříme o tom, že i na pravé traně politického pektra neméně ilně kvete dětká nemoc pravičáctví. monetarimu, teoriích vlatnických práv a veřejné volby atd. začali mít najednou pocit, že e tali vlatníky neomylného receptu na vobodu a properitu. Potupně e změnili v dogmatické radikály, jimž netačila ani rychlá a radikální polečenká a ekonomická tranformace, jak ji realizoval Václav Klau. Ten e v této době tal obětí velmi hlaité kritiky údajně zprava. Salónní dogmatičtí pravičáci v politice i médiích volali po maximálním utahování opaků, po okamžité privatizaci všeho všude atd. Nejznámější invektivou, která byla Václavu Klauovi předhazována, byl tzv. bankovní ocialimu. Kvazipravicoví radikálové volali po okamžité privatizaci bank zahraničnímu kapitálu, nechápajíce, že veškerá čeká privatizace tojí v zemi bez úpor a domácího kapitálu nutně na bankovních úvěrech a že banky mohou být pouze tak zdravé, jako jou jejich klienti. Vylyšet jejich požadavky by znamenalo zatavit celou ytémovou privatizaci čeké ekonomiky, protože finanční útavy v rukou zahraničního kapitálu by rozhodně neměly zájem účatnit e bezprecedentního experimentu privatizace celého hopodářtví. Privatizace bankovního ektoru muela z tohoto důvodu být až polední v řadě a bylo zjevné, že e nemůže obejit bez oddlužení a anace bank tátem. Radikálové hovořili o bankovním ocialimu a šířili mylnou předtavu, že právná kapitalitická banka e pozná podle toho, že poílá klienty v problémech do bankrotu, zatímco čeké banky tím prý na údajný nátlak vlády otálely. Abolutně nechápali fungování finančních intitucí, kde návrh na bankrot je ze trany věřitele až polední krok a přiznání vlatního neúpěchu, za které e platí odpiem nedobytných pohledávek na úkor ziku. Banky e vždy nejprve naží půjčené peníze zachránit, pracují klienty a iniciují nápravná opatření ve naze bankrotu předejít. Se ocialimem to nemá nic polečného a žádná vláda je k tomu nutit nemuí. n

3 Dogmatici toužící po vlně bankrotů jako očitné metamorfóze, z níž e zrodí onen mytický čitý kapitalimu, nechápali, že neřízené bankroty velkých podniků, po nichž volali, a z nich plynoucí maová nezamětnanot, hrozily zničit křehký polečenký konenu a podporu tržních reforem vůbec. Neupěli, ale přeto dodne šíří vé bludy a pokroucený obraz nedávné minuloti. Dalším příkladem dětké nemoci pravičáctví byla naha amozvaných pravicových liberálů vše bez rozmylu dogmaticky privatizovat, pokud možno zahraničnímu kapitálu. Šlo například o íťová odvětví rozvody elektřiny, plynu a vody. Odmítali odlišit, že jde o vou podtatou přirozené monopoly a že oukromý monopol je pro veřejnot daleko nebezpečnější než monopol veřejný. Ve vém nátlaku byli podporováni lobbity západních polečnotí, které e těšily na monopolní rentu. Nikdy i nepoložili otázku, co nám zahraniční invetor má v těchto pecifických oborech přinét navíc, z jakých důvodů ho preferujeme. Dne po letech můžeme zhodnotit výledky bezmocní potřebitelé v rukou lokálních monopolů, vyoké ceny, regulátoři v rozkladu, zanedbané ítě a maivní odliv zdrojů do zahraničí. Radikálové hovořili o bankovním ocialimu a šířili mylnou předtavu, že právná kapitalitická banka e pozná podle toho, že poílá klienty v problémech do bankrotu, zatímco čeké banky tím prý na údajný nátlak vlády otálely. Podobný por pravověrnými pravicovými vazáky e odehrál před lety kolem liberalizace nájemného. Do omrzení ná rychlokvašení tržní fundamentalité školili, že uvolnění nájmů mávnutím proutku vyřeší bytové problémy, všichni e přetěhují podle vých finančních možnotí a bytový problém z naší země po více než půltoletí zmizí. Kdo varoval před nezamýšlenými dopady nepromyšlené deregulace, byl označen za kryptoocialitu. Dogmatiky nezajímala realita, odmítali brát v úvahu objektivně exitující okolnoti, které budou efekt deregulace deformovat. Nechtěli vidět, že vedle zájmu na zíkání bydlení, jou ve polečnoti i ilné zájmy těch, kteří již bydlí, kteří dávají před novou výtavbou přednot ochraně životního protředí, zeleně, jou proti zahušťování mět a zabírání zemědělké půdy. Nebrali v úvahu, že na municipální úrovni rozhodují zátupci těchto lidí. Neodhadli, že e nová výtavba dramaticky byrokraticky zkomplikuje a zpomalí. Nechtěli vidět, že pro deetitiíce eniorů je těhování životní trauma a že nemají kam odejít. Dne vidíme realitu do nebe rotoucí ceny bydlení, byrokratické zatavení bytové výtavby, abolutní nedotatek dotupného bydlení na trhu, tragická ociální ituace eniorů ve velkých mětech v důledku ekalace nájemného atd. Nikdo z těch, kdo takovou uverenitou kázali o páononé deregulaci nájemného, i však popel na hlavu neype. Abolutně nechápali fungování finančních intitucí, kde návrh na bankrot je ze trany věřitele až polední krok a přiznání vlatního neúpěchu, za které e platí odpiem nedobytných pohledávek na úkor ziku. Že však dětká nemoc pravičáctví nebyla omezena pouze na tranformační dobu, nám ukazují i oučané pory. Tak například v oblati migrace dopěli fundamentalitičtí libertariáni k názoru, že voboda těhování patří k základním lidkým právům, že hranice jou nátroj útlaku jednotlivce ze trany tátu, a proto by nemělo být maové migraci nijak bráněno, ale každý by měl mít právo uadit e, kde chce. Tato pravice tak opala kruh a dotala e na totožnou platformu radikální levicí. Realita tyto pekulativní dogmatiky vůbec nezajímá hlavně však je vůbec nezajímají lidé, o jejichž vobodě tak plamenně hovoří. Jinak by totiž mueli zjitit, že lidé, kteří do Evropy maově migrují, o žádné vobodě a lidkých právech vůbec nic netuší. Mají většinou vou jednoduchou předtavu o řádu věta z tradiční polečnoti, odkud přicházejí. Předtavu, která je libertariánkým předtavám zcela cizí. Zrušení hranic mezi táty bude v takovém případě znamenat bohužel vznik hranic a no-go zón uvnitř tátů, jak už můžeme pozorovat na západ od ná. Dogmatiky však nelze převědčit. Konečně polední příklad e týká fenoménu cenzury, která byla dnešním maintreamem oprášena a po exaltovaných hyterických eancích o naší nehynoucí oddanoti vobodě lova (Je ui Charlie aj.) znovu vytržena z intrumentária totalitních režimů. Že však dětká nemoc pravičáctví nebyla omezena pouze na tranformační dobu, nám ukazují i oučané pory. Dne je cenzura a mazání politicky nepohodlných názorů ze ociálních ítí vynášena do nebe jako nezbytná obrana liberální demokracie před fake new, rukou hybridní válkou atd. Tato děivá praxe, která ná vrací do dob totality, e tala předmětem kritiky a nahy obnovení cenzury legilativně bránit. U ná e do boje proti zavádění cenzury putil polanec Václav 3 Klau ml. a vým legilativním návrhem trhl na problém pozornot a vyvolal veřejnou dikui. A v této chvíli přicházejí na cénu pravicoví obránci oukromého vlatnictví, kteří nacházejí pro zavedení cenzury pochopení, protože nikdo nemůže přece omezit kroky oukromého provozovatele a vlatníka ociální ítě mazat politicky nepohodlné přípěvky. Tretat takový krok by prý bylo narušením povátného oukromého vlatnictví. Politická dikriminace na ociálních ítích, která dříve či později dopadne i na ně amotné, jim zjevně nevadí. Argument o potřebě chránit práva oukromého majitele ociální ítě je evidentně falešný, protože k mazání nepohodlných přípěvků nedochází z jeho vlatního rozhodnutí, ale pod nátlakem vlád velmocí, které e cítí ohroženy v důledku rotoucí nepokojenoti široké veřejnoti. Mazání nepohodlných politických přípěvků není proto ze trany komerčních provozovatelů dobrovolné. Jejich vlatnická práva byla dávno omezena ze trany tátní moci, a to na úkor základního principu politické demokracie vobody lova. Politický komentář IVK č. 62, publikováno 14. února PŘIPRAVUJEME Nakladateltví Mladá fronta ve polupráci Intitutem Václava Klaue vydá na jaře 2019 čtvrtou knihu z volné řady čtenářky úpěšných cetovatelkých zápiků prezidenta Václava Klaue pod názvem Václav Klau tále na cetách. n

4 OTÁZKA IVK Je 15. březen 1939 téma i pro dnešek? Jiří Weigl výkonný ředitel IVK Je evidentní kutečnotí, že v aktuálním pohledu na hitorii dominuje obvykle oučanot. Velká a lavná či naopak mutná a tragická výročí i většinou připomínáme prizmatem dneška, jeho priorit, konfliktů a porů. Hitorické událoti i přizpůobujeme oučaným potřebám připomínáme je a olavujeme, můžeme-li je využít k podpoře dnešních zájmů a potřeb, nebo je zamlčujeme, zalháváme, opomíjíme a záměrně ignorujeme, pokud e do krámu oučaných zájmů a potřeb nehodí a překroutit je je obtížné. Tak tomu Jarolav Kubera přededa Senátu 15. březen je nepochybně traumatem čekých dějin. Ideály maarykovkého čekolovenkého tátu byly v trokách. Ča ukázal, že nešlo o úplný konec. Po 15. březnu 1939 přišlo 1. září, začala a o šet let později končila druhá větová válka. Střední Evropa e tala vazalem rukých ambicí. Ale ani to nevydrželo, přišel rok 1989, pád komunimu. Leto lavíme již třicet let vobody. Právě proto e chci na 15. březen podívat z jiného úhlu. Dívám e hodně na televizi. Na zpravodajké pořady. Především. A potom na dokumenty. Jou na to peciální kanály, které z důvodu nepovolené reklamy v článku nebudu jmenovat. Ale všiml jem i, a pozoruji to už delší dobu, jedné zvláštní věci. Tušíte, kdo je největší celebritou dokumentárních pořadů? Ne není to David Atteborough, ani lví či delfíní rodinky. Dokonce ani Arktida. A už vůbec ne takzvané globální oteplování. Je to Adolf Hitler. Je to hitlerovká říše, třetí říše, nacitická říše. Namátkou televizní dokumenty: Hitlerova zvířata, Hitlerovy tavby, Hitlerovy ženy, Hitlerovi šampióni. Nacité a okultimu. Hitlerův upervlak. Jak to, že ten Hitlerův vět, na jehož začátku bylo rozbití Čekolovenka, e tal tak uperfenomenální, že žije pořád dokola v televizích? Co facinuje tvůrce, diváky, producenty a manažery, že e pořád vracejí z jiného a jiného úhlu k té temné době? Je bývá vždycky, byť máme všichni dotatečnou zkušenot, jak je to praxe odporná a málokdy důtojná. Pro hitorickou paměť i páteř národa by určitě tálo za to bojovat za minimalizaci manipulace hitorií. V poledních to letech byla naše země dvakrát okupována cizími vojky a dvě kulatá výročí e ocitají docela blízko ebe 50 let od invaze ovětkých vojk 21. rpna 1968 a 80 let od německé okupace 15. března Vzpomínání na rpnové výročí veřejný protor nedávno téměř zahltilo, přetože Sovětký vaz dávno zanikl a Ruko bylo odunuto daleko na východ. Přeto Ruové v maintreamově proazovaném vnímání hitorie dál neou kolektivní hitorickou vinu za Brežněvův zločin. Ai i proto, že e netváří, že vlatní hitorií nemají nic polečného. * * * to ta doba ama? Je to naha přijít na kloub tomu temnu? Je to naha facinovat, zaujmout, pohltit diváky? Ai všechno dohromady. 15. březen připomene pár zpravodajkých relací, ovědčené dokumentární záběry. Ale ve kutečnoti bude na televizních obrazovkách žít dál fenomén Hitler. Třeba e jednou dočkáme i érie Hitlerův 15. březen. Radek Vondráček přededa Polanecké němovny 15. březen 1939 je záadním přelomem v moderních dějinách naší země i Evropy. Německo zahájilo vojenkou expanzi poprvé na území neobývaném Němci. Překročilo další rubikon mezinárodních vztahů tím, že přetalo hrát hru na konference, jakou byla Mnichovká. 15. březen 1939 ukončil období tzv. druhé republiky. Torzu tátu nepomohla politická orientace na polupráci Říší, ochota účatnit e budování nové Evropy Německem jako hegemonem ani hlavní idea zavržení odkazu čekolovenké demokracie a T. G. Maaryka. Naše politická reprezentace e po roce 1989 vypořádala tímto dědictvím důtojně a většinou ebevědomě, i když dikue v devadeátých letech Německem, která našla nakonec podobu v Čeko-německé deklaraci, jitě nebyla jednoduchá. Éto tíhy 15. března 1939 a doaženého porozumění by měl být kompaem ve vztazích Německem i do budoucna. Blíží e výročí 15. března 1939 a zde je ituace prekérnější. Německo je znovu evropký hegemon a náš největší hopodářký partner rozhodujícím politickým vlivem. Můžeme, máme či míme 15. březen v této ituaci vůbec připomínat? Dočkáme e otudného vykalkulovaného a netatečného upozadění hitorické tragédie, jíž začala největší kalvárie našeho národa v celých jeho dějinách? Mylím, že bychom e neměli krčit a bát e. Dnešní Německo e rozešlo e vou nacitickou minulotí tak důkladně, že e jej vlatní hitorie a její zločiny jakoby vůbec netýkají a klidně dává lekce otatním z antifašimu. Co nám tedy říká dne 15. březen 1939? O ná, o ouedech, o velmocech, o Evropě. Jaké poučení a inpiraci i z něj vzít pro naši dobu? O tom doufáme, že budou odpovědi na naši anketní otázku. Chtěl bych e vrátit k loňkému rpnovému výročí 21. rpna, kdy výrazně dominovala projekce brežněvovké invaze na oučanot a na dnešní Ruko. Přitom i zde je za námi namáhavá ceta k porozumění a narovnání našich vztahů. V základní mlouvě Rukem z roku 1993 máme zakotven klíčový závazek a přání definitivně koncovat totalitní minulotí, pojenou nepříputným použitím íly proti Čekolovenku v roce 1968 a dalším neopravedlnitelným etrváváním ovětkých vojk na čekolovenkém území. Proto ani ve vztahu k Německu ani ve vztahu k Ruku nezapomínejme na hitorii, ale ani na to, čeho jme ve vztazích doáhli. Poctivě e věnujme roli, kterou naši předchůdci ve zlomových hitorických okamžicích ehráli, ale zbytečně ami ebe neponižujme. Ivo Strejček člen právní rady IVK Výročí jednoho z nejtragičtějších okamžiků naší hitorie e bude v Čechách připomínat ai vlažně, podobně, jako bez vážného zamyšlení proběhlo loňké výročí mnichovkých událotí Nepřipomínat tragická výročí pojená okupací čekých zemí Německem je záměrem. Přemýšlet o nich vážněji by znamenalo připomínat i oběti a nezapomenout na jejich vrahy. To ovšem odporuje dnešnímu pojetí výkladu novodobé hitorie. Ukázat na viníky Německo, Francii či Velkou Británii v dnešním proevropkém převyprávění hitorie znamená být protizápadní a proruký. Podle moderního evropeitického výkladu dějin 4

5 za všechno mohou pouze Hitler a pár jeho zrůd. Ne už Němci, ti byli oběťmi. A koneckonců udetští Němci přece byli podle bývalého minitra kultury Daniela Hermana našimi milými poluobčany. Europeiticky pokřivený výklad dějin má loužit ke kontruování nové polečnoti, ovobozené od minuloti a zbavené předudků založených na hitorických zkušenotech. V kráné evropké popolitoti, podle které nebylo ani poražených, ani vítězů, jme krze hitorické manipulace všichni nuceni dílet tejný úděl a tejnou míru viny bez ohledu na to, kdo byl viníkem a kdo obětí. Takovou manipulaci našimi dějinami nelze doputit, proto je naší povinnotí i tragické výročí 15. března 1939 právě v těchto ouvilotech vážně připomenout. Jan Keller europolanec za ČSSD Právě i pročítám knížku, kterou napal francouzký hitorik práva Jean-Loui Harouel. Kniha e jmenuje Lidká práva proti lidu. Mylím, že je v ní odpověď na Vaši otázku. Základní myšlenka autora: Lidká práva byla původně zamýšlena na ochranu občanů proti exceům vlád. Dne louží k paralyzování tátu tam, kde by měl práva vých občanů chránit. Před omdeáti lety režim v Německu poškozoval vlatní občany i vé ouedy tím, že lidká práva v jejich původním mylu naproto ignoroval ve naze zajitit expanzivnímu tátu maximální moc. Dne Německo poškozuje vlatní občany a potenciálně i vé ouedy tím, že paralyzuje tátní moc tam, kde by měla zájmy vých občanů obhajovat. Je velice neomalené, že země, která ehrála v prvém případě tak politováníhodnou roli, i dne oobuje právo vytupovat jako morální arbitr vůči vým ouedům a vůči celé Evropě v ituaci, kdy expanze přichází zvnějšku. V minuloti bylo Německo nebezpečné tím, že e dalo do lužeb ilám zla. Dne může být neméně nebezpečné tím, že e tejnou neomalenotí chce operovat ve propěch toho, co považuje za íly dobra. Málokomu e podaří zpronevěřit e obrovkému a úctyhodnému odkazu vých dějin hned dvakrát. Petr Žantovký Národohopodářká fakulta VŠE v Praze Samozřejmě, a mnohem víc, než by nám bylo milé. Okupace německými vojky je trvalým traumatem našeho národa, tejně jako jednání Francie a Velké Británie v Mni- chově v září 1938, které k tomuto aktu nezadržitelně připělo. Měli jme příležitot poznat, že na čát evropkých politických elit e nedá polehnout a před tou druhou je třeba e mít na pozoru. Obě poučení v různé míře i podobě platí dodneška. Velmocenká apirace Německa, podpořená nedávným paktem Francií (jejž lze ale píše chápat jako způob, jak i podvázat francouzkou polušnot ilnější německé polovině paktu, neboť je možné, že to budou německé banky, které e budou pokoušet tahat Francii z migrační dluhové kaše), nezmizela. O tom jme e mohli mnohokrát převědčit. Když ná ještě dlouho po uzavření čeko-německé deklarace z roku 1997 jezdil do Prahy poučovat o naší hitorické vině (vyhnání udetkých nacitů a konfikace jejich majetků) eurokomiař Günter Verheugen a žádal pro udetoněmecké organizace odškodné v tehdy vyčílené umě cca 300 mld. Kč, muelo být každému zřejmé, že téma německé hegemonie v centrální Evropě zdaleka není mrtvé. Dnešní Evropa e rozpadá, protože nenašla cetu (a ai ani důvod), jak pracovat pro 8 % 7 % 6 % 5 % 4% 3 % 2 % 1 % 0 % Evropany, a nahradila ji úřednickým Orwellitánem pracujícím proti Evropanům. Dne už možná zbývá jediná členká země EU, která má opravdový a upřímný zájem na zachování EU, totiž Německo. Protože dnešní EU je realizací německého nu o vládě nad Evropou. V tomto mylu je odkaz 15. března 1939 velmi živý. Bohužel. Stanilav Křeček zátupce veřejné ochránkyně práv Obávám e, že i 15. březen 1939 ice máme připomínat, ale jen jako hitorické výročí, z něhož by neplynulo pro dnešní čay žádné jiné poučení, než z kterékoliv jiné hitorické událoti v našich dějinách. Hitorické okolnoti, které vedly k událotem toho dne, e mi zdají natolik výlučné, že rovnávat je čímkoliv ze oučaného věta není, obávám e, dot dobře možné. Snad by ale bylo vhodné těm, kteří tak 20 LET EURA V OBECNÍM DOMĚ Seminář k výročí 20 let od zavedení polečné měny euro, který jme 4. února 2019 upořádali v Obecním domě v Praze, navštívilo několik tovek poluchačů. Eurozóna je dvacet let po vém vzniku uverénně nejpomaleji rotoucí eko nomickou oblatí věta (viz graf). Řečníků, kterými byli Jan Skopeček, Aijké rozvoj. země Průměrný ekonomický růt v letech ASEAN Subaharká Afrika Čeká republika Mojmír Hampl a Hana Lipovká, jme e proto ptali, zda polečná měna přinela vůbec něco dobrého. Záznam z akce, kterou moderoval Václav Klau, naleznete na našem facebooku (facebook.com/ intitutvk). Předplatitelé IVK e mohou těšit na borník 20 let eura, který připravujeme. -fš- Svět Latinká Amerika SNS EU Eurozóna Zdroj: Global Finance, Eurotat, vlatní výpočty 5

6 čato a tak rádi lamentují nad čecháčkovtvím alepoň tento den připomenout, že jme ice měli vé kolaboranty, ale zdaleka jich nebylo tolik jako u jiných evropkých národů a že i to kolaboranttví jme uměli pojmout po vém, takže jediný přededa kolaborantké vlády, kterého nacité pro odboj popravili, byl Čech. A že jme nad jako jediný okupovaný národ neetavili vlatní jednotky SS jako jiné národy, z nichž mnohé jou nám dne předkládány jako vzor demokracie. A možné vděkem vzpomenout na preidenta Beneše, který jako jeden z mála evropkých tátníků věděl, že oučanou ituaci vyřeší nadcházející válka a nehnal národ do oamělé, ale ebevražedné války Německem. Petr Piťha katolický kněz Patnáctý březen 1939 proběhl. Je to nezměnitelný fakt. Jeho hitorická interpretace e pochopitelně mění a ideologizuje. Nebezpečí toho vidím v manipulaci naší hitorickou pamětí, tj. v předepiování názoru. Za vůbec nejhorší považuji, že e něco přejde mlčením a nakonec vůbec vyzmizíkuje. Nevzdělanot vždy byla nejhorším nepřítelem a nátrojem natolení nevobody. Co tím? Za národní povinnot považuji hitorická výročí náležitě připomenout. Klidně a věcně je hodnotit, i když amozřejmě různě, a zaadit e o vážnou debatu odborníků odlišných zemí a po- tojů. To vše dohromady umožní třední a nejmladší generaci zachovat i povědomí dějin a ním pjatý vztah k národu a zemi jako vlati. Rozpuštění v EU e povýtce podobá zániku v Říši. K tématu zlomené páteře, které e nutně při 15. březnu ozve, upozorním jen na otázku, kdy k poškození došlo, a vyzvu k zamyšlení, zda jde o frakturu nebo nezvyklou ohebnot vedoucí k rozáhlým kolaboracím. Emil Kulfánek vedoucí Památníku Pečkárna Každá událot má vůj začátek, průběh a konec. 15. březen 1939 byl vyvrcholením toho, co 21. ledna 1918 polanci rakouké Říšké rady německé národnoti ze zemí Koruny čeké vyjádřili ve výzvě cíaři k utvoření amoprávné provincie Deutch-böhmen: Německý národ neutane, dokud neprovede konečné ovobození (vých oukmenovců) z nadvlády Čechů a třeba i náilím nezabrání zřízení čekolovenkého tátu, v němž by německý národ byl ujařmen. Za tím účelem žádáme ohraničení a loučení německého území v Čechách a pro toto území všechna útřední míta, úřady a intituce, které patří korunní zemi Den podpiu Mnichovkého diktátu 30. září 1938 byl vyvrcholením nah německo-rakoukých iredentitů z pohraničního území ČSR o přivojení i území tátu, který je přijal jako vé občany a umožnil jim e na tomto území rozvíjet. Nakonec jim netačilo jen toto území a proto jako výraz vděku dopomohli nacitickému Německu, aby e dne 15. března 1939 zmocnilo i zbylého čekého území. Při provádění v Památníku Pečkárna e etkávám tím, že někteří tudenti-návštěvníci mají rozdílnou a leckdy nevalnou úroveň znalotí čeké hitorie, která čato vyplývá z rozdílného popiu hitorických událotí, který e na té které škole vyučuje. Na úvod každé prohlídky i proto muíme vždy domluvit jednotné názvoloví. Sku tečnoti, že ve vzájemné komunikaci nehovoříme tejným jazykem, i všímá i Vlatimil Vondruška, když říká že někteří lidé i vůbec neuvědomují, jak důležitou funkci má přený význam lov. A ti, kteří i to uvědomují, pracují čato významem lov naproto demagogicky, neboť dobře vědí, jak nadno e dá obecné mínění zmanipulovat Hitorická data jako je 15. březen 1939 pojená obdobím nacitického temna i událotmi předcházejícími je proto třeba připomínat, neboť lidká paměť na nepříjemné událoti ráda zapomíná. Petr Bahník přededa akce DOST Souvií to kontelací il v Evropě, ale i chronickými německými a čekými hříchy. Němci trpí trvalou tenzí mezi vlatními ambicemi a realitou určité nedotateč- FRANCOUZI A NĚMCI PODIVNÉ PARTNERSTVÍ Nezamětnanot % 12 Deficit veřejných financí, % HDP 2 Veřejný dluh % HDP 100 HDP % EHS/EU 80 Francie Německo Německo Francie Francie Německo Německo Francie * * * Pramen: The Economit, 2019 *predikce do 1990 Záp. Německo Jako partnertví chudého bohatým, nemocného e zdravým či properujícího upadajícím půobí v kontextu makroekonomického vývoje poledních deeti let návrh na těnější integraci Německa a Francie. Soubor grafů poukazujících na nejzáadnější makroekonomické rozdíly mezi Francií a Německem publikoval u příležitoti nečekaného podpiu mlouvy o užší polupráci mezi oběma táty v Cáchách 22. ledna 2019 pod ironickým názvem Vive la différence! britký týdeník The Economit. Zdá e nám velmi výtižný. Komentář Václava Klaue k návrhu na užší integraci mezi Německem a Francií Francouzi a Němci (rep. jejich vůdcové) opouštějí EU i můžete přečít na -fš- 6

7 noti. Dále ochotou tuto nedotatečnot nevidět. A konečně nahou převědčovat, případně nutit, druhé, aby ji také neviděli. Ve vztahu k Čechům e to projevuje přáním, aby náš kulturní a politický rozhled končil Německem (dne Evropkou unií). Čeké hříchy počívají v zaměňování pragmatimu patolízaltvím a nahou zalíbit e. S tím ouvií potřeba mnohých prezentovat vé lokajtví jako moudrot a alibiticky obviňovat kde koho z čecháčkovtví. Společnými jmenovateli jou tu lež, ebeklam a dvojí metr. A lovník agentur a médií. Tak vpád Varšavké mlouvy do ČSSR v rpnu 1968 je líčen jako ruká, nikoli ovětká, okupace, zato okupace ČSR v letech je prezentována jako okupace nacitická, nikoli německá. Jako by hitlerovká agree na nic nenavazovala a byla jen z nebe padlou egyptkou ranou, která Ladilav Jakl Putíte i zprávy: Venezuela. Poloucháte rádio: Venezuela. Kouknete do novin, na zpravodajké weby: Venezuela. Kde to je? Někde v Latinké Americe. Mají tam velikou řeku - Orinoko. A ropu. No a? Zemí je na větě ai dvětě. Pravda, Venezuela patří mezi čtyřicet největších, má ale každá ze všech otatních čtyřiceti takhle úpornou publicitu? Vládne tam režim prezidenta Madura, blízký marximu. Což o to, k tomu mají blízko (nebo v polední době čatokrát měly) koro všechny země tohoto ubkontinentu. Lidový marximu je tam všude velice rozšířen, tejně jako antiamerikanimu. Dokonce velice levicová je i většina jihoamerických katolických kněží a bikupů, a to už po dlouhá deetiletí. V několika zemích běžela či latentně dodne běží občanká válka, proběhla řada vojenkých převratů, jinde války zločineckých gangů. e tala tak dávno, že už ani netojí za řeč. Každé mlčení o příčinách hitorických jevů je ovšem podezřelé. Aleš Valenta Intitut Václava Klaue Připomínat i pozitivní (např. 28. říjen 1918) i negativní (např. 15. březen 1939) momenty národních dějin bude mít myl tále, pokud budou Češi jako vébytný národ exitovat. Vhodnot, účelnot nebo organizace těchto olav, rep. připomínek, je záležitot podřízeného významu. Patnáctého března 1939 jme byli okupováni nacitickým Německem, přičemž nemíme zapomínat nebo z politicky účelo- Proč zrovna Venezuela? Po této tránce je na tom Venezuela ještě celkem dobře. Ale někdo na ni má chuť. Proto e z ní dělá celovětové politické i mediální téma prvního řádu, zcela neúměrné významu této země i významu tamního dění. USA otevřeně mluví o vojenké intervenci (o mandátu OSN dávno nikdo nemluví, ten v poledních 20 letech vyšel z módy). Pokrokové táty (v tom našem lova mylu) e předhánějí, kdo z nich dříve uzná za prezidenta člověka, který e jím ám prohláil a o kterém netušíme, jaká čát lidu ho bude chtít přijmout. A jako obvykle e vytváří falešná předtava, že žábou na prameni všeobecného blahobytu je jedna vládnoucí klika (či dokonce jeden lidový vůdce), jehož odtraněním vypukne v této zemi ráj. A opět e zapomíná, že ho volily miliony lidí, kteří e případným převratem nevypaří a půjdou za něj i do boje. To chce vážně někdo rikovat? A proč? Kolik je ai třeba jen v Africe zemí, kde jou horší režimy, méně demokracie, horší životní podmínky? Jou tyhle země denně v hlavních zprávách? Nejou. Není na tom zrovna nějaký zvláštní zájem. Co takhle Kongo? Co kdyby teď dva týdny všichni vých důvodů vypouštět ani jeden z obou pojmů. Češi e tali obětí rozpínavoti a agreivity nacitické i německé. Nacimu byl poražen a rozdrcen, Němci byli poraženi a převychováni, ale po jednocení jejich váha ekonomická i politická opět dramaticky toupla a ílí i jejich odhodlání tuto vou nově nabytou moc tvrdě používat. Stačí upozornit na jejich ekologický fanatimu a maivní, byť vemě zákuliní tlak, namířený proti našim plánům na další využívání atomové energie. I pošilhávání po mítě v RB OSN naznačuje, že by Němci rádi v zahraničí etřáli břímě ve válce poraženého národa. V Německu přibývá rovněž těch, kteří začínají zpochybňovat výlučnou vinu Hitlera na rozpoutání války. 15. březen a německé zločiny ním pojené muí proto zůtat trvalou připomínkou hitorické pravdy. pali a vyílali denně celé hodiny o Kongu? Mají tam také jednu velikou řeku, diamanty, mají koro třikrát víc obyvatel a jou koro třikrát větší než Venezuela, životní podmínky nerovnatelně horší, vládnoucí prezident podle pozorovatelů a církve vyhrál podvodem. Ženy jou tam mrzačeny, Pygmejové vybíjeni a v některých provinciích prý bují kanibalimu. A co další země v Africe a po větě? Kolik jich je na tom aktuálně hůř než Venezuela? Kde všude budeme intervenovat? Ze které další země uděláme hlavní větové téma? Ne, mediálním tématem čílo jedna e netane země, kde nejvíc lidí nejvíc trpí. Mediálním tématem e tane země, kde má někdo mocný aktuální významné zájmy. A všichni kolem mu to baští a naprotou amozřejmotí přijímají, že nějaká Venezuela je teď jaki amozřejmě pupkem věta. Až za večer uvidíme a ulyšíme další díl téhle mediální dělotřelecké přípravy, pomyleme na to, že někdo tady muel rozdat noty. Politický komentář IVK č. 61, publikováno dne 4. února RECENZE: DOUGLAS MURRAY PODIVNÁ SMRT EVROPY Je opěvovaný antimigrační beteller opravdu tak dobrý? n n Jiří Weigl V loňkém roce u ná i v celé Evropě vzbudila velkou pozornot a mnohé nadšené reakce kniha britkého novináře a publicity Douglae Murrayho Podivná mrt Evropy, imigrace, identita, ilám, která e zabývá nejvýznamnějším fenoménem druhé poloviny oučané dekády v Evropě maovou migrací. Většinou velmi pozitivní recenze a čtenářké ohlay oceňují obáhlot knihy a velký objem informací, faktů a údajů, které autor v devatenácti kapitolách nahromáždil. Vyzdvihují také hluboký 7 široký čaový záběr jeho pohledu, který zkoumání fenoménu migrace začíná od počátku poválečné obnovy západní Evropy a leduje téma prakticky až do oučanoti. Tento hitorický přítup by byl chvályhodný, kdyby při něm autor neměšoval původní pracovní migraci do poválečné západní Evropy dnešní maovou migrací, kterou láká nadný život v péči evropkého

8 ociálního tátu a lehce zneužitelné azylové zákonodártví. Přetože jde o velmi obáhlou práci (336 tr.), která e tématu migrace dotýká z nejrůznějších tránek a naží e jej zaadit do širšího kontextu, má tato kniha některé velmi vážné labiny, na něž chci upozornit. Nejedná e o vážnou vědeckou monografii ani precizní polečenkovědní analýzu. V tom kniha akademicky vychovaného čtenáře nepochybně zklame. Za značně problematickou považuji jak abenci jané a logické truktury výkladu, tak i jeho velmi podivnou metodu. Jedná e o jakýi velmi obáhlý eej, v některých čátech připomínající pouhý publicitický proud vědomí, který je celkem nahodile členěn do jednotlivých kapitol. Jejich obah e velmi čato různě překrývá a opakuje. Autor vedle analytických paáží vážících e k tématu plynule přechází do citování různých v tiku publikovaných případů a příkladů nebo k vlatním pozorováním a zkušenotem, které mají podpořit jeho kritický názor na dnešní maovou migraci. Při tom však ve vém přítupu záadní odlišnot mezi maovou a individuální migrací nevidí. Jejich rozlišení jme e pokoušeli předvét v naší knize Stěhování národů tručný manuál k pochopení oučané migrační krize (Olympia 2015) a považujeme ho za klíč ke kutečnému pochopení problému a orientaci v něm. K celé problematice přitupuje jakoby z vnějšku nevěnuje e dotatečně hluboce analýze poptávkové trany migračního problému tj. zájmům, které v dnešní Evropě otevírají maové migraci brány a považují ji za potřebnou. Murray zatává v podtatě názor, že dnešní problém maové migrace je nechtěným důledkem úpadku a rozkladu evropké civilizace, důledkem ignorance, naivity či krátkozrakoti a lhotejnoti evropkých politiků. To ale je pravda pouze zčáti. Autor obšírně pitvá fenomény jako tyranie viny, zločinnot migrantů, falešnot předtav o řešení problému tárnutí populace migrací atd. Vychází při tom z premiy, že dnešní Evropa je ideově vyprázdněnou a zcela bezbrannou obětí invaze emknuté nepřizpůobivé mulimké migrační hrozby, která je připravena dekadentní, rozkládající e Evropu nahradit. Potvrzování této teze věnuje kolotoč vého vyprávění, v němž odbíhá od vlatního tématu velmi daleko, až např. k velmi zevrubnému líčení dekadence oučaného západního moderního výtvarného umění či podrobným popiům obahu děl autorů jako je Houellebecq. Dougla Murray: Podivná mrt Evropy (v originále The Strange Death of Europe), nakladateltví LEDA, Praha litní nárok na ideový monopol v moderní polečnoti. Necítí, že migrace je oučátí širšího vekrze ideologicky motivovaného progreivitického pokuu o radikální přeměnu polečnoti. Ignoruje, že je to proce vyvolaný a chtěný dnešními levicovými elitami, a tudíž proce záměrný. Nevidí, že mulimká nekompatibilita a neochota k integraci je ilným nátrojem v útoku na evropké národy a národní táty, které překážejí v ukutečnění globalitických utopií. Evropké elity nejou ani hloupé, ani naivní, ani neinformované. Jejich úporné trvání na pokračování migrace a její ditribuce napříč Evropou má zcela jané záměry. Jakái podivná tolerance hodnot, tradic a životního tylu mulimkých migrantů zcela protichůdných jinak nekompromině vynucovaným předtavám genderových aktivitů je vyvětlitelná pouze nahou po umělém převrtvení a zničení evropkých tradic a hodnot, o něž jde progreivitům v této fázi na prvním mítě. V tomto mylu Murray kritizuje ztrátu víry v křeťanké Evropě a tvrdí, že žijeme v pot-ideologické době. Nevidí, že naše oučanot je ideologizována nad více než kdykoliv předtím. Nezabývá e progreivitickým maintreamem, který uiluje o totální ideovou dominanci a začíná i činit totazůtává Murrayho výklad na povrchu a pomíjí detailnější a kritičtější analýzu oudobých evropkých ideologických měrů. S pouhým naříkáním nad rozkladem taré dobré Evropy i nemůžeme vytačit. Stejně z vnějšku a zpovzdálí přitupuje autor k ilámu, který je pro něho jakoui a priori nebezpečnou a nepřátelkou černou kříňkou. Z jeho knihy e nedozvíme, proč je koexitence právě mulimů moderní evropkou polečnotí tak komplikovaná. Vzniká dojem, jakoby e dekadentní západní polečnot fatálně hroutila před nátupem ambiciózní invazní ideologie, která má janý koherentní cíl a která nepochybuje o mylu vé exitence. Ve kutečnoti je však ilám a ním pojená civilizace v hluboké krizi již řadu taletí. Potižena hlubokou klerózou pohřbila dávno vůj intelektuální i kulturní rozvoj. To e prakticky nezměnilo do dnešních dnů. Vše, čím ná ilám a jeho vyznavači dne zneklidňují či šokují, je většinou pouze jejich přehnaná reakce na globální úpěch Západu. Dnešní ilám kromě fundamentalitického návratu zpět a lpění na tradici nic inpirativního nenabízí. Mulimký vět je v oučanoti nejbeznadějnější čátí věta tále nechopnou e moderním větem vyrovnat a upět v něm. Evropké obyvateltvo může možná vymřít, ale nehrozí, že by maově přetoupilo na ilám. Stále platí, že určující civilizační ilou oudobého věta je Západ, a to jak v technologické, tak polečenké oblati. Mulimští migranti jou pouze objektem tohoto vývoje. A my všichni jme obětí nového pokuu Západu (rep. jeho jakéhoi podivného předvoje) o ukutečnění globalitické utopie, v níž migrace a mulimové hrají důležitou roli. Dougla Murray nevidí, že e za faádou rozkladu a dekadence Západu rodí nový poku o totalitu, nepřátelký vobodě jednotlivců i národů tejně jako bývalý komunimu. To je kutečná hrozba, jejímž je maová migrace pouhým projevem. Abenci tohoto pohledu považuji za velkou labinu této knihy. Předplatné na rok 2019 Předplatné IVK zahrnuje pravidelný newletter, newlettery plu, borníky a otatní publikace, pozvánky na emináře. Základní cena předplatného je 660 Kč. Studentké předplatné činí 330 Kč. predplatne@intitutvk.cz n 8