Projev na konferenci Rhodos Forum 2015, Hotel Aldemar Amilia Mare, Kallithea, Rhodos, 11. října Z angličtiny přeložil Filip Šebesta.

Transkript

1 říjen / 2015 NEWSLETTER NEWSLETTER říjen /2015 Václav Klau: Budoucnot mezinárodních rozvojových intitucí Ivo Strejček: Výroční cena IVK 2015 udělena Milanu Knížákovi Ivo Strejček: Kniha Fenomén Knížák Blahopřání Karlu Dybovi Otázka IVK: Co říká aféra Volkwagen o západní environmentální politice? (Markéta Šichtařová, Ivan Brezina, Ivo Strejček, Lukáš Kovanda, Ladilav Jakl, Jan Bartoň) Jan Skopeček: Dokončení evropké hopodářké a měnové unie ŘÍJNOVÝ GRAF IVK Největší výrobci aut Největší výrobci aut (mil. vozů vyrobených v r. 2014) Pramen: Statita, 2015 Volkwagen Toyota Hyundai General Motor Honda Nian Ford Intitut Václava Klaue o.p.. Šárecká Praha 6 office@intitutvk.cz www. intitutvk.cz IVK Newletter Intitutu Václava Klaue Regitrace MK ČR E Periodicita: měíčník Datum vydání: Budoucnot mezinárodních rozvojových intitucí* Mohou být jejich elhání ještě větší? Václav Klau Děkuji za pozvání, které je pro mne první příležitotí pro návštěvu tohoto kráného otrova. Napoledy jem byl v Řecku na konci června tohoto roku na konferenci v Aténách, kde probíhala dikue o evidentně neudržitelné řecké dluhové krizi, která je důledkem dobrovolného vtupu (a pokračujícího člentví) této země v Evropké měnové unii. Toto intitucionální upořádání e pro Řecko talo neúnonou zátěží, ne-li přímo věrací kazajkou. Měnový kurz a další důležité ekonomické parametry pojené člentvím v eurozóně e ukázaly být v hlubokém rozporu dlouhodobými definičními charakteritikami řecké ekonomiky. To však není tématem této konference. Dodávám bohužel, protože bychom e z toho mohli hodně poučit. Repektované (chce e mi říci rádoby repektované) mezinárodní ekonomické intituce Mezinárodní měnový fond a Světová banka Řecko před vtupem do eurozóny nevarovaly, ač je jejich členkou zemí. Byla to jen analytická chyba? Nemylím i to. Souhlaím otrým výrokem známého profeora Harvardké univerzity Richarda Coopera, že Mezinárodní měnový fond v případě Řecka podřídil vé analytické oudy politickým preferencím evropkých úředníků a politiků. To velmi olabilo důvěryhodnot MMF. Někteří kritici dokonce tvrdí, že e ve vém chování vůči Řecku MMF neřídil vým původním mandátem, ale byl použit k tomu, aby pomohl zachraňovat Evropkou měnovou unii. Netalo e to poprvé a Řecko není jediným příkladem. Stále i pamatujeme fatální pochybení MMF v případě Thajka a Indonéie v devadeátých * Projev na konferenci Rhodo Forum 2015, Hotel Aldemar Amilia Mare, Kallithea, Rhodo, 11. října Z angličtiny přeložil Filip Šebeta. letech. Jem převědčen, že by případová tudie nedávného řeckého dramatu byla per fektním úvodem k naší dnešní dikui. Nechci e o to ale teď pokoušet (viz můj projev Firt Five Year ince the Outbreak of the Greek Crii?, Le Cercle Wahington Meeting, The Fairfax at Embay Row, Wahington, D.C., 28. června 2015, ). Mám mnoho pochybnotí o pozitivním přínou těchto intitucí k ekonomickému rozvoji a blahobytu kdekoli ve větě. Můj názor je blízký názorům ekonomů, kteří jou kritičtí i vůči konceptu rozvojové pomoci jako takové. Abych byl pravedlivý, nechci předtírat, že znám (nebo umím předpovídat) Budoucnot mezinárodních rozvojových intitucí. Namíto pekulování o budoucnoti, bych však chtěl říci, že mám mnoho pochybnotí o pozitivním přínou těchto intitucí k ekonomickému rozvoji a blahobytu kdekoli ve větě. Můj názor je blízký názorům ekonomů, kteří jou kritičtí i vůči konceptu rozvojové pomoci jako takové. Stejně jako oni jem převědčen, že tyto intituce mnohem více propívají lidem, kteří v nich pracují, než lidem v rozvojových zemích. Dávají politikům v bohatých zemích dobrý (byť falešný) pocit toho, jak jou šlechetní. Můj další problém ilně ovlivněný mou zkušenotí životem v Evropě, v zemi, která e před jedenácti lety tala členem Evropké unie ouvií tím, jak e vyhnout nebezpečí, že tyto mezinárodní intituce potlačí nebo minimálně podtatně naruší uverenitu jednotlivých zemí, vých členkých tátů. V této ouviloti mohu být také negativně ovlivněn tím, že jem trávil téměř půl toletí v komunitické zemi, která byla oučátí ovětkého impéria a kvůli tomu ztratila vou uverenitu. Obávám e, že e něco podobného odehrává před našima očima v těchto dnech v Evropě členké táty Evropké unie také ztrácejí vou uverenitu.

2 Mezinárodní polupráce, přátelké vztahy mezi zeměmi, ekonomické otevírání e, volná měna zboží a lužeb jou principy, které jou naproto záadní a nezpochybnitelné. Jem rezolutním zatáncem volného trhu. Otázkou zůtává, jaký druh intitucí by měl monitorovat a dohlížet nad fungováním trhů, kdo by měl koordinovat politiku zemí účatnících e mezinárodního ytému. Měly by být tyto intituce potaveny na mezivládních principech nebo na principech upranacionalimu? Budu vždy obhajovat první typ těchto intitucí a jem velmi otře proti typu druhému. Klíčovým rozdílem je jejich dopad na uverenitu národů (tátů). Supranacionalimu ji podkopává. Mezinárodní organizace exitují proto, že ekonomika je globální, ale táty jou uverénní. Mezinárodní organizace exitují proto, že ekonomika je globální, ale táty jou uverénní. I to ale vyvolává mnoho otázek. Pomáhají mezinárodní organizace koordinovat politiky jednotlivých zemí způobem, který je propěšný pro všechny? Nebo jou protředkem toho, jak jedny země vnucují vou politiku jiným? Nebo jou dokonce protředkem vnucování vůle globální nomenklatury všem zúčatněným zemím? Bernard Connolly je v poledním číle čaopiu The International Economy v tomto ohledu naproto keptický. V dnešní globální ekonomické a politické ituaci je ambice pomoci všem nerealizovatelná: za oučaných okolnotí mohou mezinárodní organizace fungovat pouze jako protředek vnucování vůle některých zemí zemím otatním nebo vnucování vůle nomenklatury všem (. 18). Obavám e jako ekonomický analytik a jako bývalý politik že má Connolly pravdu. Reálné fungování těchto intitucí, ne liby, proklamace a propaganda, je to, na čem záleží. Neměli bychom tedy mluvit o mezinárodních rozvojových intitucích teoreticky, jako kdyby exitovaly ve vakuu. Neměli bychom o nich mluvit ani výlučně normativním (nebo prekriptivním) způobem, tedy jaké by být měly. Tyto intituce jou zcela reálné. Pracují tam normální lidé, nejou to andělé, ani všemocní a netranní lužebníci lidtva. Jou vedeni vými zájmy, nikoli rozumem jako takovým, obecným dobrem, veřejným blahem, neutralitickými vědeckými poznatky či nadpřirozenou moudrotí. V těchto intitucích pracují omylné lidké bytoti. Bez ohledu na to, kolik prvotřídních ekonomů najmou, nemohou vyřešit nepřekonatelný problém nedotatečnoti lidkých znalotí, centralizovaných na jednom mítě. Myšlenky Friedricha von Hayeka tak dobře popané v jeho lavném článku Využití znalotí ve polečnoti (1945) nám to říkají naproto jednoznačně. Reálné fungování těchto intitucí, ne liby, proklamace a propaganda, je to, na čem záleží. Nemluvím o evidentních pochybeních těchto intitucí, které v tolika dobře zdokumentovaných případech nataly. Ve vém článku v The International Economy německý ekonom Klau Engelen popiuje případy těchto elhání náledujícím způobem: Podkopávání truktury řízení těchto intitucí. Užívání politického tlaku k likvidaci nezáviloti a neutrality intitucí. Ohýbání pravidel jejich jednání z důvodů politické účelnoti. Umožnění maivního třetu zájmů, který eroduje objektivní rozhodování. Ztrácení důvěryhodnoti u veřejnoti. Umožnění ilným mezinárodním hráčům NOVINKA dominovat a blokovat chválené reformy. Svádění viny na nedotatky těchto intitucí a odvádění pozornoti od role národních politiků a zkorumpovaných elit. Atd. Neexituje žádný způob, jak tyto defekty odtranit. Jediný způob jak minimalizovat jejich důledky je minimalizovat kompetence těchto intitucí. To také vyžaduje, aby zůtaly mezivládní, nikoli nadnárodní. Vyžaduje to, aby odpovídaly dnešnímu rozložení il ve větě, aby rozšiřovaly počet vých členů a tím i vou politickou legitimitu, aby přizpůobovaly vé rozhodovací procey rotoucímu podílu rozvojových zemí na větovém obchodu a HDP. Jediný způob jak minimalizovat jejich důledky je minimalizovat kompetence těchto intitucí, aby zůtaly mezivládní, nikoli nadnárodní. Mezinárodní rozvojové intituce tady jou a budou i nadále. Jejich budoucnot nebude od oučanoti moc odlišná. Nejlepší taktikou jednotlivých členkých zemí je připívat k neutralitě těchto intitucí a chovat e maximálně racionálně doma, aby nebyly nuceny žádat tyto intituce o pomoc. To byla vždycky má oobní trategie, i když e to těmto intitucím a jejich předtavitelům moc nelíbilo. Dovolte mi, abych vé vytoupení zakončil vzpomínkou na vé více než dvě deítky let taré prohlášení, které jem učinil ve vé funkci minitra financí na konferenci Světové banky ve Wahingtonu: Nejem ochoten platit tvrdé peníze (hard money) za měkké rady (oft advice). Publikováno v týdeníku Euro dne 12. října n IVK nabízí knihu Václava Klaue Velcí ekonomové jou mou inpirací (2015), která hrnuje autorovy texty o lavných ekonomech minuloti a oučanoti. Tyto texty jou roztroušeny po různých čaopiech a knihách (či pouze internetových erverech), leckdy v různých jazycích. Pro náhodného čtenáře mohou vypadat jako zcela izolované nebo dokonce nahodilé. To je i není pravda. Vznikaly v průběhu delšího období, v podtatě neytematicky, bez jakéhokoli předem zformulovaného plánu, ale vnitřní myšlenkovou jednotu, která je vzájemně pojuje, mají. Vytihují Klauovo pojetí ekonomie, které je v nich zřetelně i rozumitelně vyjádřeno. 184 tran, 150 Kč. objednávky na: 2

3 Výroční cena Intitutu Václava Klaue pro rok 2015 byla rozhodnutím právní rady Intitutu udělena profeoru Milanu Knížákovi. Rozhodnutí bylo jednomylné. Výroční cena IVK je na základě tatutu této intituce udělována těm oobnotem, které vým dílem, potoji a názory obhajují vobodu, volný trh a konzervativní polečenké hodnoty. Návrhy na možná ocenění může podávat jakýkoliv jednotlivec a každý podaný návrh je právní radou IVK poouzen. Milan Knížák nebyl jediným letošním kandidátem na udělení této pretižní ceny. Správní rada IVK v jeho případě vzala v úvahu nejen celoživotní významný umělecký příno čekému výtvarnému umění, ale ocenila jeho dlouhodobě pevné občanké potoje, kterými obhajuje vobodu a demokracii. I přihlédnutím ke Knížákovu významnému letošnímu životnímu jubileu e mu rozhodla ocenění udělit. Slavnotní předání Ceny proběhlo 22. září 2015 v protorách Intitutu Václava Klaue na Hanpaulce za přítomnoti pozvaných hotů a médií. Při eznamování přítomných rozhodnutím udělit profeoru Knížákovi tuto cenu, ředitel IVK Jiří Weigl ocenil, kromě jiného, také manažerké a organizační chopnoti Milana Knížáka. Připomněl, jakým úilím e putil do reorganizace Akademie výtvarného umění a jak důledně pečoval o rozkvět Národní galerie. Zajímavé bylo i ocenění manažerkých chopnotí profeora Knížáka Jiřím Weiglem oobní vzpomínkou na rok Jiří Weigl, tehdy kancléř prezidenta republiky, muel řešit ložitý problém Salmovkého paláce, který od vých předchůdců na Hradě převzal v žalotném tavu. Právě tehdy e eznámil Milanem Knížákem a polečně našli cetu, aby zubožený protor přeměnili na jedno z center NEWSLETTER říjen /2015 Výroční cena IVK 2015 udělena Milanu Knížákovi Profeor Milan Knížák leto na jaře olavil vé 75. narozeniny a Intitut Václava Klaue upořádal k jeho kulatému výročí v protorách Intitutu na Hanpaulce polečenké etkání názvem Fenomén Knížák. Kromě této akce Intitut Milanu Knížákovi etavil a věnoval knihu e tejným názvem - Fenomén Knížák. Křet knihy proběhnul 22. září 2015 v Paláci knih Luxor na Václavkém námětí. Kniha Fenomén Knížák Smylem této knihy nebylo, a ani nemohlo být, mapovat, popiovat či dokonce hodnotit Milana Knížáka jako všetranného umělce. Nikdo z ná nejme kunthitoriky a necítíme e nijak oprávněni pouzovat Milana Knížáka jako výtvarníka a umělce. I přeto, že o jeho výjimečném přínou čekému umění nemůže být poru. Ná na Milanu Knížákovi zaujalo něco jiného: zajímal ná Milan Knížák jako člověk n uměleckých bírek Národní galerie. Prezident Václav Klau při předávání Výroční ceny IVK ocenil, kromě významného a neotřelého přínou Milana Knížáka čekému uměleckému protředí, zejména jeho neoblomné občanké potoje. Lze nad v některých názorech Milanem Knížákem polemizovat i neouhlait, ale nikdy mu nelze upřít jeho obhajobu práva jiných vyjadřovat e vobodně, glooval jeho potoje Václav Klau. Profeor Milan Knížák i zjevně udělení Výroční ceny IVK nemírně váží. Řekl, že Intitut Václava Klaue považuje za polední otrůvek vobodného myšlení v této zemi a že ocenění od těchto lidí i proto velmi váží. Slavnotního předání Výroční ceny IVK e zúčatnila také první laureátka Ceny Ing. Stanilava Janáčková, která toto ocenění zíkala v roce Ivo Strejček, 13. října 2015 vybudovaných, pevných a převědčivě obhajovaných názorů na vět kolem ebe. Všímali jme i, jak rozhodně - a ve všech ohledech vobodně e tento člověk vyjadřoval po celá deetiletí k vývoji uvnitř čeké polečnoti, jak aktivně připíval k jejímu přetváření všude tam, kde e cítil odborně povolaný či manažerky zdatný. A přeto nad může být zájem Intitutu Václava Klaue o Milana Knížáka, při vědon 3

4 mí tolika odlišnotí v Knížákově oobnotním i profeionálním utrojení, pro leckoho překvapivý. Detailnější zkoumání jeho občankých potojů však ukazuje, jak mnoho polečného mají na první pohled tak odlišné oobnoti, jakými jou Václav Klau a Milan Knížák. Objednávky na vena z textů těch, kteří v dubnu vytoupili na již zmíněném polečenkém etkání na Hanpaulce. Zde čtenář najde texty Václava Klaue, Jiřího Weigla, Ivany Kyzourové a Milana Knížáka. Druhá, přirozeně nejrozáhlejší čát knihy, je výběrem z textů Milana Knížáka, které různě publikoval v minulých deetiletích. Tato kapitola je vnitřně trukturována tak, abychom v ucelených čátech nabídli občanké názory Milana Knížáka na vobodu v nejširším lova mylu, na vývoj čeké polečnoti, na domácí politiku a její polutvůrce, na vobodu umělecké tvorby, na polání Národní galerie, jeho potřehy pedagogické a Knížákovy názory na Václava Klaue. Třetí čát je věnována textům Václava Klaue, které v různých letech a při různých příležitotech prezident věnoval oobnoti Milana Knížáka, jeho názorům a potojům. Čtvrtá čát knihy přináší ukázky z tvorby výtvarníka, fotografa, módního návrháře, autora nábytkového deignu, báníka, hudebníka, fotografa Milana Knížáka, aby v páté čáti předtavil ám ebe. A také jme e v knize pokuili o vtip vědomím, že jedním z názorů Milana Knížáka je, že vlatně art i eay. Celkem nadno jme i tento názor ovojili a knihu doplnili o dvě fotografie, na kterých Václav Klau fotoaparátem ve vém vlatním mobilním telefonu Milana Knížáka při různých příležitotech zachytil. Já bych řekl, že e to docela povedlo! A na závěr mi dovolte být poněkud oobnější. Po celé ty měíce, kdy jem knihu připravoval a etavoval, jem amozřejmě panem profeorem Knížákem polupracoval. Vždy jem byl příjemně překvapen, jak pečlivý, polehlivý a tolerantní člověk to je. Když bylo třeba něco dodat či doplnit do druhého dne, bylo to na tole vča. A když jme my oba něco opomněli pak to vše zachránila bezvadná paní Knížáková. Oběma za polupráci nad knihou Fenomén Knížák moc děkuji. Ivo Strejček, 13. října 2015 Kniha pochopitelně nabízí názory, které obě oobnoti polečně dílejí a které je pojují. Záměrně však není ložena výhradně z textů, v nichž by e obě oobnoti navzájem pouze chválily. Kdybychom zvolili tento přítup, vytvořili bychom borník obahově nudný, plochý a v důledku i čtenářky nezajímavý. Programově jme hledali a dávali přednot takovým textům, ve kterých obě oobnoti polu navzájem neouhlaí či jeden druhým polemizují. A jem převědčen, že jme zvolili právný přítup, jenž může i čtenáře amotného vybídnout ke kritickému přemýšlení o nabídnutém obahu. Kniha Fenomén Knížák je obahově rozdělena do pěti čátí. Úvodní čát je etan Blahopřání Karlu Dybovi Dne 21. října 2015 e dožil 75 let známý čeký ekonom, minitr několika politopadových vlád, poléze řadu let diplomat a celý život pedagog prof. Ing. Karel Dyba, CSc., velký příznivec Intitutu Václava Klaue a přítel ná všech, kteří jme měli to potěšení ním polupracovat a po dlouhá deetiletí e ním přátelky etkávat. Karel Dyba patří ke generaci ekonomů, kterým rok 1968 na prahu profeního života otevřel dveře k poznání věta i kutečné ekonomické vědy. Po letech normalizační tagnace jej litopad 1989 zatihl jako vědeckého pracovníka odbornou i lidkou autoritou, což mu umožnilo rychle zaujmout jedno z předních mít mezi tvůrci a realizátory bezprecedentní čeké ekonomické tranformace. Jako minitr hopodářtví byl jejím výrazným předtavitelem a známým politikem ODS. Po odchodu z aktivní politiky v poarajevkém období půobil jako konzultant a profeor ekonomie na VŠE v Praze. V letech přerušil vou akademickou dráhu, ale pouze zdánlivě tal e velvylancem na zřejmě nejakademičtějším diplomatickém potu, který v zahraniční lužbě exituje vel vylancem ČR při Mezinárodní organizaci pro hopodářkou politiku a rozvoj (OECD), kde jeho kvalifikace akademického ekonoma významnou politickou zkušenotí našla dobré uplatnění a evidentně vědčila panu velvylanci, Čeké republice i OECD. Karel Dyba je tále aktivní oobnotí naší veřejné cény. Rádi e ním potkáváme jako erudovaným řečníkem a dikutérem na konferencích a eminářích, rádi čteme jeho texty, rádi ním debatujeme a přátelky etkáváme. Celoživotnímu portovci e mylem pro fair play a gentlemanovi, jakých dne již mnoho není, přejeme do dalších mnoha let hodně zdraví a životní pokojenoti. Kolektiv IVK 4

5 OTÁZKA IVK Co říká aféra Volkwagen o západní environmentální politice? Markéta Šichtařová ředitelka polečnoti Next Finance,.r.o. Kauza Volkwagen nyní válcuje (minimálně ve finančním větě) vše otatní: Řecko je zapomenuto (byť má čertvě po volbách), Čína je zapomenuta (ačkoliv její akcie pokračují v propadu), ani imigranti a kvóty, které tolik pálí Čechy a Slováky, netály pekulantům za pozornot. Kauza nabírá takových rozměrů, že dokonce ama německá vláda jako by toho v polední době neměla dot imigrací e muela od kauzy ditancovat a prohláit, že o falšování nic nevěděla. A evropká automobilová aociace ACEA i zae popíšila tvrzením, že prý jde o izolovaný případ, který prý rozhodně neznamená, že by podobné praktiky byly rozšířené v celém automobilovém průmylu. Kdyby však takové podezření neexitovalo, ACEA by jaki neměla motivaci jej dementovat, že. Na první pohled e jedná jen o výživný kandál, který ohrozí dobrou povět jedné značky, za který bude pykat pár obětních beránků a který bude chvíli živit bulvár. Já mám ale podezření, že tu jde o něco víc. Že jde o motiv a princip. Kupodivu o tom jem e ale zatím nikde nedočetla ani řádku Zato jem e dočetla něco jiného. Totiž že kauza e zapíše do dějin jako koloální podvod, že knokautuje akciové burzy a bude prý likvidační pro mnoho hráčů v automobilovém průmylu. Dokonce jem lyšela i jeden vpravdě hyterický komentář, že prý byla záadně poškozena pretižní značka Made in Germany, celý německý průmyl, německý hopodářký růt a ním i náš domácí hopodářký růt. Kauza v mnoha ohledech připomíná legendární Enron. Enron Corporation byl americkou energetickou polečnotí, jednou ze větových lídrů odvětví. Jeho akcie roky zažívaly neutálý růt. V roce 2001 ale náhle v jeho účetnictví začaly vyplouvat na povrch první podivné nerovnaloti, až e nakonec ukázalo, že falšování účetnictví je dlouhodobé a záměrné. V roce 2002 polečnot zbankrotovala. Hodnota jeho akcií propadla z 90 dolarů na 50 centů. A na akciový trh e nadlouho vkradla nedůvěra. Volkwagen a Enron mají mnoho podobného: I v tomto případě bylo falšování údajů dlouhodobé a promyšlené. I v tomto případě je propad akcií Volkwagenu dratický. I v tomto případě je nyní podezřívavot vůči celému automobilovému odvětví značná. Ale tím by podobnot ai tak končila. Mezi Enronem a Volkwagenem je totiž jeden velký rozdíl: Enron měl především finanční problém, dlouhodobě šel ke dnu, ale umně to makoval. Volkwagen má především morální problém (byť ho tento morální problém bude tát dot peněz: prozatím vyčlenil na anaci škod 6,5 miliard eur). Enron přetal exitovat; Volkwagen nejen že veele exituje dál, ale dokonce ani nikdo nezpochybňuje kvalitu jeho vozů z pohledu uživatelké přívětivoti či polehlivoti. Troufnu i tvrdit, že pokud by automobilka tahovala čát vých vozů kvůli, dejme tomu, problému brzdami, v očích potřebitelů by ji to poškodilo víc. Ve kutečnoti prohřešek automobilky počívá hlavně v tom, že e nažil obejít távající tlak na zelenou politiku. A jme u jádra věci. To je ten motiv, to je ten princip. Zjišťuji, že málokdo v mém okolí zanechává menší ekologickou topu než já. Jenomže vtip je v tom, že já e ekologicky chovám dobrovolně, protože chci, protože e mi to líbí. Ne proto, že mi to nějaká regulace nařizuje. Donutit lidi chovat e právně tím, že jim to nakážeme, ne tím, že v to věří, protě nefunguje. Kdyby zelených šílenců nebylo, zcela dominující většina potřebitelů by prominutím kašlala na to, jetli jou emie jejich auta takové či makové; mnohem víc by je zajímala potřeba a výše jejich pojitky. Kdyby zelených trotlů nebylo, nedotal by Mezinárodní panel pro čitou dopravu (ICCT) do ruky hůl, kterou mohl Volkwagen bíti. Ne, já e Volkwagenu nezatávám, podvádět e nemá a už naši předkové moudře říkávali, že kdo lže, ten krade, do pekla e hrabe. Tvrdím ale, že bez umanutých zelených naivků, kteří jezdí do práce na kole, ale omkrát za měíc létají na kongrey o globálním oteplování a emitují při tom víc emií, než majitel dvoulitrového Volkwagen-Tranportera za rok, by e vět celkem jitě oteploval taky, ale našimi auty bychom i užili víc randy. Bez zelených hlavinek bychom e v létě neduili alergií na řepku olejnou, Volkwagen by neměl motiv a nepodváděl by měřením emií a nemueli bychom e teď bát, co když hyterické prognózy o zpomalení německého i našeho hopodářkého růtu nejou hyterické, ale realitické. Ivan Brezina ekolog a publicita Podobný kandál muel dřív nebo později přijít. Důležité je ale zdůraznit tři věci: 1. Běžný zákazník nebyl podvodem nijak poškozen. Když edíte v autě, je přece jedno, kolik to auto produkuje emií. Jde vám jen o to, abyte bezpečně dojeli do cíle. Že vyšší emie zabíjejí lidi rakovinou a dalšími civilizačními chorobami? To možná platilo před třiceti lety pro tehdejší dvoutaktní motory bez katalyzátorů. Dnešní auta jou technologicky už úplně někde jinde. 2. Vlatně nejde ani tak o průšvih Volkwagenu. Jitě, podvádět e nemá a krytá úprava měření emií je pro automobilku vážná věc. Jenže e ukazuje, že podobně to nejpíš chodilo i u jiných výrobců aut. Proč? Stále přínější iminí normy vytvořily ituaci, kdy to nad ani jinak nešlo. Motory kvůli nim narazily na technické hranice a automobilky e navíc dotaly pod ilný ekonomický tlak. Možná by bylo možné vyrobit auto, které by mělo potřebu půl litru nafty na tiíc kilometrů a produkovalo by jen tolik oxidu uhličitého jako jeho řidič při dýchání (záměrně přeháním). Takhle uperčité auto by ale tálo tolik, že by i ho nikdo nekoupil. 3. Ve kutečnoti jou tedy hlavním viníkem eminí aféry propagátoři neprokázané teorie antropogenního globálního oteplování. Tedy ekologické organizace typu Greenpeace a političtí klimatologové. Tyhle dvě kupiny e tak dlouho zaklínaly údajnou změnou klimatu a trašily potenciálními riziky produkce oxidu uhličitého a dalších nebezpečných plynů, až některé vlády přijaly aburdně příné eminí limity neodpovídající oučaným pohonným technologiím při zachování únoných cen. Automobilky to kvůli tomu dotalo do ituace, kdy e muely rozhodnout: Buď zavřeme krám, nebo budeme vyrábět dál, ale pak muíme podvádět. Je to ai tejná itua ce, jako když oběť vydírání vědomě lže vyděračům, že má jen málo peněz. Vzhledem k okolnotem je to protě omluvitelná lež. A to amé platí i pro kreativní natavení oftwaru v měřičích emií aut. Jen ti únoci mají v rukou zelené tranparenty nápiy: Konec věta e blíží přetaňte jezdit auty a pálit ropu a uhlí! Ivo Strejček člen právní rady IVK S přibývajícím čaem e ukazuje, že problémy emiemi nemá jen čát motorů koncernu Volkwagen, ale rozdíl v laboratorních a reálných emiích potihuje 5

6 dieelové motory plošně napříč celým odvětvím. Znamená to tedy, že jde o problém ytémový. Tudíž lze pouze těžko vádět vinu na jednotlivce či tým kontruktérů a manažerů jedné automobilky. Problém totiž není tolik technologický, dokonce ani ekonomický, ale zejména v kontextu bujícího environmentálního tátu - politický. Z toho vyvozuji několik závěrů. Pokud e takové jednání dá vůbec nazvat podvodem či klamáním potřebitele, pak je to podvod či klamné jednání vynucené politikou boje globálním oteplováním a ním ouviejícím legilativním zeleným aktivimem. Problém Volkwagen tedy ze všeho nejvíc považuji za křiklavou výpověď o tragické nemylnoti doktríny environmentalimu, o katatrofálních důledcích blouznivého boje tzv. globálním oteplováním a o zhoubnoti ekologických regulací. V realitě tak můžeme ledovat další detrukci trhu zelenou levicovou ideologií. Stejně tak, jak normálního běžného občana boj globálním oteplováním zpravidla nijak nevzrušuje, neznám nikoho, kdo by při koupi nového vozidla zvažoval či dokonce upřednotňoval parametr emií před cenou auta, jeho bezpečnotí, motorizací, výkonem, deignem či potřebou pohonných hmot. Firma Volkwagen bude potretána gigantickou finanční pokutou a bude čelit žalobám po celém větě. Peníze, které by invetovala do vývoje, zdokonalování a zlepšování nemylně a zbytečně odplynou. Tato úvaha otevírá protor ke pekulacím o tom, že za vším tím zeleným eminím blázněním také mohou být konkurenční ekonomické motivace i politické zájmy. Je ale případ německé automobilky jediným viditelným a rozumitelným příkladem nemylnoti zelených regulací? A co olární a větrné elektrárny? A pokrytecký obchod eminími povolenkami? A energetické štítkování domů? A zákaz žárovek? Kéž by nám nejaktuálnější příklad pomohl poodhalit tragickou zhoubnot environmentálního tátu. Lukáš Kovanda hlavní ekonom finanční kupiny Roklen Pohroma, která Volkwagen dotihla (ale která jej určitě nepoloží), může mít i větlou tránku. Když pomůže otevřít oči těm, kteří tále ještě bláhově věří, že do země zalíbené vede ceta dlážděná tále novými regulacemi, tále objemnějšími a zároveň titěrnějšími zabývajícími e kontraproduktivně i těmi nejmenšími detaily. Kauza Volkwagen přeně demontruje to, nač liberální ekonomové jako George Stigler nebo Sam Peltzman upozorňují celá deetiletí. Prapříčinou problému je už Kjótký protokol. Lépe řečeno důlednot, jakou e Bruel kdyi jal na něm lpět. Právě tento dokument putil zelenou vlnu tále objemnější environmentální regulatoriky, na niž evropký automobilový průmyl muel ze vé přirozenoti reagovat. To, že mnozí evropští výrobci aut dokázali počáteční nevýhodu přetavit ve výhodu pro ebe ama (daňová a jiná zvýhodnění pro dieelová auta), a to přitom za cenu zhoršeného ovzduší, je vou demontrací Peltzmanova efektu výledný efekt regulace e v realitě obrátil proti jejím zamýšleným cílům. Do dnešních dní e však nic nezměnilo. Co hůř, víra, že ná do země zalíbené dovede tále objemnější regulace, je dne nad ještě rozšířenější. Ano, kandál Volkwagenu je příběh o neetickém chování jeho manažerkých špiček, o jejich ytematickém podvádění. Za to bude automobilka pykat. Jenže to je jenom pobočná linie většího příběhu, příběhu o čato kontraproduktivní regulatorice Evropké unie. O kontraproduktivně vyoké míře korporativimu, který vytihuje Bruel jako máloco jiného. O bruelkém deficitu demokracie a o netranparentnoti, které plynou z předchozího. O tom, že Evropké unii nevládne lid, ale lobbité. Toto jou fatální boleti oučané Evropy, které záadně brzdí její ekonomický i polečenký rozvoj a připravují cénu pro kandály typu toho, kterým i prochází Volkwagen. Scénu ovšem připravují ve jménu Dobra, jak jinak. Ceta do pekla je dlážděna dobrými úmyly. Je dlážděna regulací, která ovšem reguluje jen lidi, ne anděly. Méně (regulace) by velmi čato bylo více. Ladilav Jakl Intitut Václava Klaue Environmentální politika EU není ničím novým. Je to zrovna aktuálně nej účinnější nátroj lobbitů, jak někomu zajitit zvýhodnění na trhu. Dříve e ke tejnému účelu používaly nátroje jiné a zae jiné e užívat budou, až zelený fanatimu vyjde z módy. Princip ale byl a zůtane tejný. V roce 1993 jem trávil několik týdnů ve Francii. Společníka mi dělal mimo jiné jeden (tehdy) mladý učitel, nadšený levičák a europeita. Horoval pro polečnou evropkou politiku, protože to prý unadní polečný trh. Třeba takové normy, povídá. Kdyby byly všude jiné záuvky, měli by výrobci zařízení na elektrický pohon v každé zemi monopol. Tak mu povídám, že záuvky e v Evropě utálily i bez nařízených norem, že na to tačí mezivládní dohody (pokud zařízení podléhá domácím normám) nebo ám zájem výrobců hledat i nové trhy. Ale on na to, že v tiících věcí jou normy nejednotné a to poškozuje i potřebitele, který e v nich pak nevyzná. Tehdy ale problekla okrajovými médii kauza, která mi nahrála na meč. Byla přijata norma závazná v ES pro rozměry nějakých přepravek nebo palet. A že to ohromně unadní přítup různých výrobců na nové trhy a níží náklady na přepravu. Jenže ono e pak zjitilo, že jediné exitující linky, chopné vyrábět ony palety, fungují v době přijetí normy jen v Německu. A to e ti líbí, že tím zíkají nákok, než i je taky potavíte? Beztak i tu normu proadili, povídám Dedému. Od té doby jem ho neviděl, tak nevím, jetli i dne horuje pro Bruel a jeho závazné normy. Ale určitě už ví, jak takové normy vznikají. Navenek jako všeobecně propěšné, za jejich protlačením ale vždy tojí nějaký zájem. S vypuknutím zeleného šílentví zíkaly tyhle metody ohromné pole půobnoti. Jak může někdo protetovat proti přínější ekologické normě? Co na tom, že její proazení přinejmenším krátkodobě zajití některému ubjektu konkurenční výhodu. I výrobci došli k názoru, že tuhle hru hrát muejí. Kdo neproadí nějakou normu šitou obě na míru, okrádá vou rodinu, dělají to přece všichni. Proč EU zavazuje obchodníky a výrobce tolika zdánlivě nemylnými a malichernými normami? Jou tak potrhlí? Ale kdepak. Nic není jen tak. Kdoi na tom vydělá. Ten připravený, otatním to jen zvedne náklady. Je to ten nejlepší průmyl. Lobbing je už oučátí podnikatelkého záměru. Zájmové kanceláře v Bruelu jou nejvíce properujícím odvětvím ekonomiky, velké firmy to ale čato umějí i bez nich. A zaštítit e při tom ochranou planety, to je dne zárukou úpěchu. Někdo tento trend aktivně tlačí, někdo e rychle přizpůobí. Zelený nátěr firmy a laciná aktivitická hela míto klaické argumentace o poměru výkon/cena, to v atmoféře všudypřítomné agreivní ekologické propagandy nejen vytváří právný image u zákazníků, ale především lahodí oku všech regulátorů a kontrolorů. Dokud e netane malér. Dokud i některý konkurent neřekne dot. A nezaplatí i objednávku takové kontrolní akce, kterou pak nezataví ani firma velikoti Volkwagenu. Že to je zrovna jedna z firem, která i přímo zakládala na zeleném image a tlačila konkurenty do drahých invetic, není jen ironií oudu. A není ani pouze naplněním příloví o jámě a do ní padlém kopáčovi. Je peripetií, za níž bude vládnout tejný lobbitický mechanimu, jen povýšený na novou kvalitativní úroveň. Chvíli budou lidi mít v hlavě logan: Volkwagen. Da Problem. 6

7 Chvíli budeme ledovat zdánlivé drama, jak v íti kontrolorů uvázla další ryba. Ale zítra e za probudíme do věta, ve kterém i bude mnout ruce ten, kdo o aféře věděl dřív, než ti, co e nechali nachytat. Trochu e přerozdělí karty, ale vše záadní zůtane při tarém. Dokud zelená norma bude dogmatem, o kterém e nepochybuje. Pak přijde nová záminka pro tvůrce norem. Dokud budou euronormy považovány za nátroj veřejného zájmu. Jan Bartoň technik Jan Skopeček ekonomický analytik IVK ky utahování šroubů, tj. značné odchylky mezi přáním takřka nulových emií škodlivin a technickými možnotmi dieelových motorů. Motory VW obahují chytrý oftware, který podle režimu provozu motoru pozná, že je motor tetován (zkouška je podrobně normována, takže je pro IT pracovníka nadné takový chytrý program připravit) a dojde zřejmě ke nížení množtví paliva vtřikovaného do motoru a tím e ovlivní palovací proce a měřené koncentrace škodlivin e níží. Pravděpodobně e při tetu neměří nebo nedotatečně měří výkon motoru, který by v případě škrcení paliva měl být amozřejmě menší, než je nominální výkon motoru. Na problém přišla malá kupinka amerických inženýrů, která e zaměřila na tetování škodlivin z motorů aut během normálního provozu. Případ VW je zářným příkladem toho, že je škodlivá nejen přemíra regulace ekonomiky, ale i přepíknutá regulace technických norem. Podle politiků (i našich, jako je minitr průmylu Jan Mládek) za tím může být konkurenční boj. Tento záměr nelze abolutně vyloučit. Případ také naznačuje, že tlak na nižování emií doáhl v případě dieelových motorů zřejmě ituace, kdy bez podvodů či triků nelze tyto emie plnit. Obdobné je to zřejmě i e potřebou, kdy e běžnému motoritovi nedaří doáhnout deklarované potřeby paliva, a to ani při velmi šetrné jízdě. Přeto bych dieelový motor nezatracoval. Moje auto má dvoulitr dieel, jezdím za pět litrů, a pokud e hodně nažím, dbám na pomalou akceleraci, doáhnu i hodnoty 4,2-4,4 litru na to kilometrů. Celá aféra by měla vét píše k tomu, aby e eminí limity vrátily na zem. Připomíná to i atletické výkony z dob, kdy e ve vrhu koulí házelo daleko za 20 metrů a dne jou špičkové výkony o několik metrů kratší než kdyi. A příčina je janá, někdejší anabolika jou pod příným dohledem a tak e již tolik neberou. Eminí limity navíc vznikají pod přímým vlivem zákonodárců, kteří čato ani netuší, jaký motor mají v autě, které je vozí dne a denně do práce. A právě jim vděčíme za tále přínější hodnoty eminích limitů, které pak prodávají voličům. A jem zae u politiky a boje za záchranu klimatu. Už zblbli i papeže. Podvody a potěmkinovkými venicemi klima určitě nezachráníme. Dokončení evropké hopodářké a měnové unie Hlavní předtavitelé dnešní Evropké unie Jean-Claude Junker, Donald Tuk, Jeroen Dijelbloem, Martin Schulz a překvapivě i nezávilý centrální bankéř Mario Draghi epali politický dokument, rep. plán neoucí název Dokončení evropké hopodářké a měnové unie. Dokument potrádá datum vé publikace a není z něj zřejmé, pro koho byl primárně publikován, ani jak a kým bude projednáván. Do kument ale tojí za to pečlivě tudovat a to z mnoha důvodů. Čtenáře jitě zarazí nehezká bruelština, kterou je dokument pán, ale mnohem více upoutá ne chopnot jakékoliv reflexe doavadního fungování eurozóny ze trany evropké politické elity. Naopak tradičně ambiciózní plány na ještě hlubší integraci nepřekvapí. Nápadná zalepenot O nechopnoti realitického zhodnocení doavadního fungování polečné evropké měny vědčí už úvodní odtavec z první kapitoly dokumentu: Euro je úpěšná a tabilní měna. Je polečnou měnou 19 členkých tátů EU a více než 330 milionů občanů. Pokytuje vým členům cenovou tabilitu a chrání je před vnější netabilitou. Míra takové zalepenoti a nechopnoti přijmout realitu je jen těžko uvěřitelná. Eurozóna za celou dobu vého trvání nenaplnila a kvůli trukturálním ekonomickým rozdílům vých členů ani nemohla naplnit očekávání vých tvůrců, tedy přinét Evropě vyoký hopodářký růt a připět ke bližování ekonomické úrovně vých jednotlivých členů. Namíto toho e v průměru ekonomická výkonnot členkých zemí v poledních letech eurem nižovala a k žádnému blížení (konvergenci) ekonomik nedošlo. Pod centrálně vytvářenou jednotnou měnovou politikou pro všechny členké táty e ještě více obnažily trukturální rozdíly jednotlivých ekonomik, zejména tzv. everního a jižního křídla eurozóny. Jakou autory zmiňovanou tabilitu přinelo euro například Řecku, jme mohli a můžeme pozorovat v přímém přenou poměrně dlouhou dobu. Míra takové zalepenoti a nechopnoti přijmout realitu je jen těžko uvěřitelná. Nechopnot reflexe fungování eurozóny nahrazují autoři dokumentu dalšími a dalšími návrhy a nápady, jak její fungování do budoucna vylepšit. K lépe fungující eurozóně ale v ouladu jimi zatávanou ideologií europeimu exituje vždy jen jedna ceta, a to ceta větší harmonizace, hlubší koordinace hopodářkých politik a dalšího přeunu uverenity z národní úrovně na úroveň evropkou. Tedy ceta, kterou potupuje Evropká unie dotatečně dlouho na to, abychom mohli říci, že to byla ceta do lepé uličky. Autoři dokumentu však rozhodně tuto cetu oputit nechtějí. Píší, že Euro je víc než jen měna. Jde o politický a hopodářký projekt. Všichni členové e jednou provždy vzdali dřívější národní měny a trvale dílejí vrchovanot v měnových záležitotech otatními zeměmi eurozóny. Jedno e ale muí autorům textu v této ouviloti přičít k dobru. Alepoň otevřeně a explicitně říkají, že má eurozóna protřednictvím hopodářké unie, finanční a fikální unie měřovat k unii politické, neboli k evropkému upertátu. Dotatečně janě nám tím říkají, že nehodlají oputit základní imperativ ideologie europeimu, a ice že v evropké integraci exituje pouze jeden jediný měr a jakákoliv ceta zpět není možná. To otatně vidíme i při řešení tzv. řecké krize, kde nejlogičtější a pro Řecko jediný nadějný krok, tedy opuštění eurozóny, nebyl evropkými politickými elitami vůbec připuštěn. Jedno e Těžké mraky zakryly značku VW a některé zprávy říkají, že má již koncern připraveno téměř 7 miliard eur na pokutu do USA. Podle jiných e prý podvádí hromadně a dělají to všechny značky. Zprávy o dvacetináobném či čtyřicetináobném překročení eminích limitů za normálního provozu dieelových motorů v autech VW oproti údajům na zkušebně jou bezpochyby důledkem politin 7

8 ale muí autorům textu v této ouviloti přičít k dobru. Alepoň otevřeně a explicitně říkají, že má eurozóna protřednictvím hopodářké unie, finanční a fikální unie měřovat k unii politické, neboli k evropkému upertátu. Politická unie byla amozřejmě cílem všech evropeitů, ale otevřeně e to donedávna leckteří báli říkat nahla. Evropští plánovači Evropkou hopodářkou a měnovou unii připodobňují autoři dokumentu k domu, který e tavěl po celá deetiletí, ale není úplně dokončen. Když zaáhla bouře, muely e prý rychle zabezpečit zdi a třecha. Nyní je nejvyšší ča poílit jeho základy, tzn. udělat HMU takovou, jaká má být. A jak má hopodářká a měnová unie podle evropkých politických elit vypadat? HMU má být protorem properity založeným na vyváženém hopodářkém růtu a na cenové tabilitě, konkurencechopném ociálně tržním hopodářtvím měřujícím k plné zamětnanoti a polečenkému pokroku. Společenkého pokroku u ná chtěli v dobách komunimu doahovat protřednictvím pětiletek i naši oudruzi. Je příznačné, že novodobí evropští plánovači narýovali cetu k dokončení evropké hopodářké a měnové unie do třech fází. Jen plánují, na rozdíl od našich někdejších oudruhů, deet let dopředu. Za poznámku tojí použití termínu ociálně tržní hopodářtví, což v praktické rovině znamená, že i evropký maintream nepřeje v EU čité tržní hopodářtví. Již távající evropký ekonomický a ociální model je velmi vzdálen tomu, co e tandardně chápe pod pojmem tržní ekonomika. Bobtnající evropké ociální ytémy, neflexibilní trhy práce, regulace všeho možného i nemožného, chodkové veřejné finance kumulující vyoké tátní dluhy, to je realita dnešních evropkých ekonomik, která je rozhodně vzdálená modelu tržní ekonomiky. Pokud e autorům dokumentu podaří vé návrhy k dokončení evropké hopodářké a měnové unie proadit, od modelu tržní ekonomiky ná vzdálí ještě více. Nedůvěra ve chopnot tržní ekonomiky generovat ekonomický růt e u autorů projevuje nejen tím, že není v dokumentu zmíněno ani lovo o potřebě deregulace evropkých ekonomik, omezení tátních intervencí a veřejných výdajů, ale zejména tím, že k doažení růtu a zamětnanoti zcela vážně navrhují vytvoření ytému orgánů pro konkurencechopnot nebo ilnější koordinaci hopodářkých politik. Jinými lovy ještě více byrokracie a ještě více centralizace má pomoci dnešní přecentralizované a přebyrokratizované EU k růtu. Protože evropké politické elitě překážejí v jejich cetě za evropkým upertátem doavadní zbytky národních, autonomních politik, navrhuje e v dokumentu, aby orgány pro konkurencechopnot vytvářené všemi členkými táty byly nezávilými ubjekty. To patrně znamená, že by neměly podléhat vůli národních politiků, tedy v konečném důledku občanům. Vzdálenot občana od rozhodování e tím opět jen zvětší a již tak obrovký demokratický deficit EU prohloubí. Demontáž národního tátu Snaha o větší centralizaci, harmonizaci a nárokování i dalšího přeunu uverenity z národní na evropkou úroveň e prolíná celým dokumentem. Autoři dokumentu dolova uvádějí: Aby e z eurozóny potupně tala kutečná hopodářká a měnová unie, je zapotřebí uputit od ytému pravidel a pokynů určených pro tvorbu vnitrotátních hopodářkých politik a vytvořit ytém většího dílení vrchovanoti v rámci polečných intitucí, z nichž většina již exituje a může tento úkol začít potupně plnit. V praxi to bude vyžadovat, aby členké táty ouhlaily e tále čatějším polečným rozhodováním o jednotlivých čátech vých vnitrotátních rozpočtů a hopodářkých politik. To je naproto janý návod na demontáž zbytků uverenity národních tátů a likvidace intituce národního tátu jako takového. Nedůvěra ve chopnot tržní ekonomiky generovat ekonomický růt e u autorů projevuje nejen tím, že není v dokumentu zmíněno ani lovo o potřebě deregulace evropkých ekonomik, omezení tátních intervencí a veřejných výdajů. V dokumentu e objevují i návrhy dílčí, konkrétnější, nicméně z hledika našich národních zájmů rovněž neakceptovatelné. Neměli bychom e přitom nechat uchlácholit autory textu, že jde primárně o opatření týkající e členů eurozóny. Čeké republiky, jako členké země EU a člena hopodářké a měnové unie dočanou výjimkou pro přijetí eura, e bude změna architektury hopodářké a měnové unie týkat velmi. Z dílčích návrhů ohrožujících zájmy ČR lze například zmínit polečný základ daně z příjmů právnických oob, což je první krok k harmonizaci této daně na nadnárodní úrovni. Vzhledem k míře zdanění ve Francii a Německu, tedy v nejmocnějších tátech EU, by to znamenalo růt daňového zatížení korporací podnikajících v ČR. Dalším pro ČR nebezpečným návrhem je dokončení jednotného bankovního dohledu a bankovní unie včetně zavedení polečného ytému pojištění vkladů a polečného mechanimu řešení krizí. Náš bankovní dohled přitom nefunguje špatně a ztráta pravomocí regulovat dcery zahraničních bank by mohla tabilitu našeho dne zdravého bankovního ytému ohrozit. Společné pojištění vkladů pak není nic jiného než ručení našich třadatelů za toxická aktiva bank v jiných zemích. V dokumentu bychom našli další neakceptovatelné návrhy, které každého zatánce národních tátů, tržní ekonomiky a kutečné parlamentní demokratické politiky muejí děit. Takto natíněná a na plánovaná ceta k evropké politické unii, tedy k evropkému upertátu, není pouhou politickou předtavou jednoho z proudů evropké politiky, který by v Evropě čelil tejně ilnému konkurenčnímu proudu či politické opozici. Jde o pozici dnešních hlavních politických předtavitelů EU, kteří mají moc a protředky tyto před tavy uvét v život. A také je aktivně v život uvádějí. Jde o politické předtavitele, kteří voji legitimitu čerpají od maintrea mových evropkých tran, levicových i kvazipravicových. Naši ociální de mo kraté, lidovci, TOP09 a ANO do tohoto evropkého maintreamu patří a na demontáži národních tátů e tak přímo podílejí. Politický komentář IVK č. 39 k dokumentu Evropké komie Dokončení evropké hopodářké a měnové unie Předplatné na rok 2015 Předplatné IVK zahrnuje pravidelný newletter, borníky a otatní publikace, pozvánky na emináře. Základní cena předplatného je 660 Kč. Studentké předplatné 330 Kč. Kdo i objedná předplatné ve druhé polovině roku, obdrží všechny publikace vydané od počátku roku predplatne@intitutvk.cz n 8