Prof. PhDr. Marie Krmová, CSc. Ústav jazykovdy Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Promny zvukové stavby eštiny The Changes in the Acoustic Structure of Czech Klíová slova: eština, zvuková stránka jazyka, vývoj výslovnostní normy, stylizace mluvených text Anotace: Sta obracející se k zahraniním bohemist sleduje zmny posledních let. Nejnižší rovina jazyka, rovina foneticko-fonologická se v krátkodobém pohledu jeví ve spisovném jazyce jako pomrn stálá. Pehodnocuje se sice stylová platnost nkterých prvk (zejména dublet typu polévka/polívka) ale zmny inventáe foném jsou nepatrné: na periferii jazyka sice pibyl foném /dž/, ale to jen dík pejatým slovm a akceptování jejich integrace do eštiny. Naopak se v posledních letech posílila zmnou pravopisu perifernost fonému /ó/. Mimoádn silné živelné pejímání výraz z anglitiny pináší také nové kombinace zvuk. Do roviny zvukových realizací spisovné eštiny se promítají zmny komunikaních situací posledních let, kde se i ve veejné komunikaci pozitivn hodnotí pirozenost a bezprostednost jednání, a píliš pelivá výslovnost se pak mže stát signálem oficióznosti, tedy signálem z pragmatického hlediska negativním. Zvuková podoba eštiny veejné komunikace se dnes pibližuje znní komunikace neveejné. Vzhledem k tomu, že vtšina zvukových masmédií má centrum v Praze, stává se normou pražská varianta výslovnosti, a to pesto, že neodpovídá úzu východní ásti republiky. Annotation: The article meant for the foreign Bohemists observes the changes of the last few years. The lowest language plane (the phonetic and phonological plane) seems to be relatively stable in the short run. The stylistic value of some units (especially of the doublets such as polévka - polívka ) is being re-evaluated but the changes in the array of phonemes are insignificant: a new phoneme /dž/ has appeared on the language periphery but only thanks to the adopted words and their integration into the Czech language. On the contrary the phoneme /ó/ has become more peripheral in the last few years because of the changes in the orthography. The extraordinarily frequent and unrestrained adopting of English expressions
into Czech brings some new combinations of sounds. In the acoustic realizations the changes of the communicative situations of the last few years are reflected, because even in the public speeches spontaneity and immediacy of the action is valued and punctual pronunciation may be a signal of stiffness, which is negative from the pragmatic perspective. The acoustic character of Czech used in the public speeches is approaching the acoustic character of the private communication. Because most of the mass media has its headquarters in Prague, the Prague variety of pronunciation is becoming a norm although it does not correspond with the convention of the eastern part of the country. Promny zvukové stavby eštiny Nejnižší rovina jazyka, rovina foneticko-fonologická se v krátkodobém pohledu jeví jako pomrn stálá: její promny jsou postupné a pedpokládá se, že k úplnému probhnutí hláskové zmny je teba nejmén 75 let, tj. doby, kdy se vystídají ti generace mluvích. Je tomu tak proto, že mechanismus výslovnosti se osvojuje pirozenou cestou a obecnjší fonologická interpretace zvuku ei, ztotožování nejrznjších realizací do konstruktu jediného fonému (s jeho alofony a variantami) je v pirozeném zvládání jazyka závislé práv na této zvukové realit a jejím užití v komunikaci. Za deset let na konci 20. století tedy jen tžko mohlo, pes výraznou zmnu komunikaních píležitostí a celkové uvolnní formy veejné komunikace, dojít k zásadní pestavb inventáe foném eštiny, tím mén pak mohly vzniknout nebo zaniknout jednotlivé fonologické opozice, jež jazyk formují. A není také pravdpodobné, že bychom pozorovali zásadní zmny v zákonitostech, jimiž se užití foném pi výstavb morf ídí. Toto obecné konstatování má však svá specifika, která poznáme až tam, kde sledujeme reflexi fonologické stavby jazyka v píslušných pasážích gramatik na jedné stran, na druhé stran pak v rovin konkrétních realizací. Nepochybn se zvuková stavba jazyka neustále mní ve všech útvarech stratifikovaného eského národního jazyka. Výrazn je to vidt zejména v nivelizaci hláskoslovných specifik dialekt, tj. v zániku nkterých foném nebo i celých fonologických opozic, jež postupn probíhá - pokud mžeme soudit z jednotlivých prací o eských dialektech - již po více generací dík postupnému otevírání komunikaních spoleenství nositel náeí. Tento stav dosti výmluvn ukazuje eský jazykový atlas, jehož 5. svazek vnovaný hláskosloví se ukonuje. Poslední léta v tomto procesu nic nezmnila; mžeme usuzovat na jeho urychlení, ovšem jen na základ toho, že celý proces probíhá ped našima oima, zatímco minulost nám zanechala až výsledek možná rychlých a jist podstatných
proces nejen nivelizaních, ale i diferencianích. Dialekt se dnes uplatuje ve spontánní soukromé až rodinné komunikaní sfée a popisy se tak posunují od poznání celého útvaru jazyka k analýzám jednotlivých idiolekt, obraz tedy ztrácí pevné obrysy. V druhé polovin 20. století probíhá naopak postupné formování jednotného inventáe foném souasné eštiny, spoleného souboru jejich opozic i pravidel kombinatoriky. Nejsou však zcela nivelizovány zpsoby využití foném v rámci slov a výpovdí, nebo v tom se jistá kontinuita se starým diferencovaným stavem udržuje. Pokud jde o inventá foném, nejde o vznik neho zcela nového: jednotlivé prvky zvukové stavby dnešní eštiny existovaly, i když v jiném využití, i díve. Platí to také pro typický rys šíící se dosud nespisovné obecné eštiny, pro diftong ej: tautosylabické ej ve výrazech jako spisovné vejce, podej, nejvíc ap. je na fonetické úrovni diftongem, i když fonologická interpretace spisovného jazyka poítá (a využitím pravidel Trubeckého) s kombinací foném e+j. Tato interpretace je ale už záležitostí odborného popisu jazyka, uživatelské povdomí - pokud je možno usoudit - si tuto otázku neklade, protože rozhodnutí jeden foném - dvojice foném nemá v daných pípadech vliv na diferenciaci výraz. Podobn není samo o sob "nové" protetické v. Hláska je základní realizací fonému a je na poátku slova bžná, jako protetickou ji (pomineme-li historickou protezi praslovanskou) zná ojedinle i spisovný jazyk v dublet voje/oje (ást vozu). Souástí spisovného jazyka je samozejm í, nejen jako bžný foném eštiny, ale i v pípadech, kde existují ve spisovném jazyce dublety typu polívka/polívka, kolébat/kolíbat. Varianty výraz s -é- proti "zúženému" - í- jsou neutrální až hovorové, výrazy bžné slovní zásoby jíž bžn mají pouze -í- (polínko), zatímco -é- mže být i signálem terminologinosti slova (plamínek svíky, ale plamének rostlina ). Ve adjektivním sklonní je spisovné pouze -é- (kyselého pipravenému, v starém), i když zúžené podoby typu kyselýho, pipravenýmu, v starým se mnohou ve veejném nepipraveném projevu objevit. Mohli bychom takto podávat soupis všech foném a jejich využití, ale v dnešní jazykové situaci by šlo skuten jen o výty s množstvím jednotlivostí a výjimek, protože zvuková forma slov se promuje sice ve spolené tendenci, ale ne se stejným výsledkem: jak je obecn známo a jak jsem i naznaili, ve slovní zásob spojené s bžným životem jsou inovace pravdpodobnjší než u slov intelektuálních (tedy bžn lítat - ale léka; von, ale otec; tejden, ale týlový), pravdpodobnjší jsou u slangového a profesního užití výraz než v neutrální, by mluvené komunikaci (slangové vejbor, kejovitost - proti neutrálnímu výbor, kýovitost apod.). Pi popisu foneticko-fonologické roviny národního jazyka proto vycházíme z jeho podoby nejvíce stabilizované a souasn reprezentativní, tedy z jazyka spisovného. Pokud jde
o fonologickou stavbu, je tradicí opírat se o znní slov a vt fixované písmem, pro realizaní rovinu o spisovnou výslovnost. Oba zdroje jsou ponkud problematické: Psaná podoba slov proto, že je vázána pravopisnou kodifikací, spisovná výslovnost pak proto, že je sice kodifikována, ale ne bžn realizována. Základní princip eského pravopisu fonologický, tj. ml by odrážet fonologickou stavbu slov. Má však mnoho výjimek. Nejde jen o známé psaní y-i, ý-í (rozdíl typu milí - milý), jež nemá v souasném jazyce (krom dialekt) oporu ve zvuku, ale i pípady další: píšeme sice zkouška, ale jde tu o diftong ou, zatímco poukázal je totéž seskupení písmen dvojicí foném o+u, píšeme zdvojená písmena, která ve výslovnosti nejsou obvykle realizována dvojicí hlásek, resp. hláskou zdvojenou (vinna - vina), podle etymologie slova volíme písmena pro párové souhlásky - typ prosit - proto prosba, i když tu probíhá pravidelná regresivní asimilace znlosti [prozba] atd. Opora o psanou podobu jazyka má pi poznávání fonologické stavby jazyka v eském prostedí dsledek nap. v tom, že se vyhýbáme ešení fonologické stavby slov, kde je psaná podoba dána pouze tradicí (výrazy jako hned, zpv), nebo poítáme s jediným fonémem pi znlostních zmnách a bráníme se je vidt jako alternace. K dsledkm této vazby písmo - foném se ješt vrátíme. Fonologická stavba jazyka se sleduje ve vztahu k rovin realizací, nebo jako foném hodnotíme zvukový jazykový prvek (tedy prvek na zvukové úrovni dostaujícím zpsobem odlišitelný sluchem), který je významotvorný. Významotvornost však nelze posuzovat v rámci celého národního jazyka - jeho soubor výraz by byl neuchopitelný -, ale práv jen v rámci jediného jazykového útvaru, pro hodnocení eštiny již zmínné eštiny spisovné (ve všech variantách). Pitom ovšem snadno zjistíme, že ne všechny prvky schopné odlišit význam jsou stejn zatíženy, vedle prvk stojícího v centru inventáe foném jsou tu i prvky využité velmi málo. Je vcí pohledu, zda mžeme existenci diferenciace doloženou jen u jednoho nebo dvou párech slov chápat ješt jako fonologickou: srov. eské hodnocení páru foném v-f, který je doložen jen ve dvou koenech eských slov, i když princip diferenciace odpovídá eské opozici znlosti. Metodologická istota déle žádá, aby byla východiskem domácí slovní zásoba, nebo pejatá slova se sice k eštin adaptují, ale zachovávají si nkteré neobvyklé kombinace foném. Pokud byla obecná koncepce eštiny založena na puristickém odmítání výraz pejatých, byl takový postup dobe možný: Cizí prvky bylo možno z úvah vylouit, eventuáln jasn vydlit (ostatn mechanismus adaptace výraz z nminy, eventuáln ze slovanských jazyk byl ustálen) a obraz inventáe foném tak projasnit. Ve starších mluvnicích se pak jasn vymezuje "domácí" a "cizí" a fonologicko-fonetická rovina eštiny se jeví jako velmi málo problematická.
Zmny, které pinesla pro jazyk a jeho užívání poslední léta, tento poklidný obraz ruší. Mimoádn silné živelné pejímání výraz z anglitiny pináší totiž nejen nové kombinace zvuk, ale i nový fonologicky relevantní pár foném, jenž dopluje stávající soubor znlostních pár eštiny. Praxe pináší minimální páry slov rzného významu jako íny - džíny, emu - džemu, které jsou podobn strukturovány jako pár k-g (krokem - grogem). kdy je také jeden z len páru slovo cizího pvodu: pitom o existenci g v eštin nikdo nepochybuje. Pijetí dž jako fonému je pomalejší, i když s hláskou jako realizací ped znlou souhláskou zvukem dž se poítá velmi dlouho. Náznaky, že je s ní nutno brát v úvahu i foném dž, najdeme až u Horálka (1986, 124), jsou souástí nových výklad o fonetice eštiny (Palková, 1997, 240, Krmová, 1990, 97), nikoli však všech gramatik vzniklých v 90. letech (Píruní mluvnice eštiny, 1995, s ním poítá - s. 35, nikoli však echová a kol. 2000 nebo pepracovaná Struná mluvnice Havránka-Jedliky, 1996; ob jmenované mluvnice snad i proto, že se obracejí také ke školské praxi a zvukovou stavbou se zabývají okrajov). Pitom samo dž dobe zapadá do korelace znlosti, tj. není dvod pro jeho opomíjení, vadí snad jen to, že nemá samostatné písmeno a že je ve slovech synchronn cizích. Pohyb jazyka vytváející se dík otevení svtu se tu promítl do zmny v inventái základních jednotek jazyka. Dalším prvkem, který stojí na periferii jazyka, je po staletí dlouhé ó, doložené v souasné domácí eské slovní zásob jen o onomatopoích (Bože, ale bože/bóže - jako citoslovce). Existuje ve slovech pejatých, kde má i fonologickou funkci (páry jako bor - bór, boje - bóje). O existenci dlouhého ó není celkem pochyb, nebo je dobe zaaditelné do vokalického systému eštiny na základ opozice kvantity, je však ve skutenosti mnohem okrajovjší než zmínné dž.: délka je totiž zejména v zakonení pejatých slov irelevantní, tj. zmna délky nemá fonologickou funkci. Tento stav v posledním desetiletí podporuje i psaná podoba (dublety jako milion - milión, vagon - vagón), nový vývoj jakoby odsunul foném ó ješt více na okraj eštiny. Mluvnice s ním sice poítají, ale (až na Píruní mluvnici, s. 29) jen v rámci pravideln utváeného vokalického trojúhelníku. U podobn systémov zakotveného stedového -é-, není o existenci v rámci spisovného jazyka pochyb, i když, jak jsem výše pipomnli, je asto nahrazováno -í-; pi hledání minimálních pár, v nichž bychom fonologinost rozdílu -e- a -é- dokázali, staí i eská slovní zásoba (pee - pée, vesele - veselé). V psaném jazyce se v cizích slovech podobn jako u zmínného -ó- vyskytují dublety a dubletní je po dlouhou dobu i výslovnost zakonení (drogerie - drogérie, leukemie - leukémie).
Zatímco zmnožené kontakty s cizími jazyky a pejímání z nich mohly mít vliv na promny fonologické stavby eštiny, do roviny zvukových realizací se promítají zejména zmny komunikaních situací posledních let. Také výslovnost je ve spisovném jazyce kodifikována, tato kodifikace však je známa snad jen mluvním profesionálm a ani ti ji nedodržují veskrze, protože samo osvojení dokonalé spisovné výslovnosti je dosti namáhavé, nebo znamená opuštní starých návyk a atrikulaních mechanism. Preskribovanou spisovnou výslovnost, která je (z praktických dvod) prezentována jako odvozená od psané formy jazyka, jako návod ke tení, ve veejných projevech nikoli pedítaných málokdo dodržuje. V minulosti, kdy byla zejména mediální komunikace pevn držena cenzurou a autocenzurou a kdy se promluvy v rozhlase i televizi nenápadn pedítaly, bylo snad dodržení zásad spisovnosti možné, ale i tu byla spíše snem než skuteností. I v té dob ovšem existoval vedle pomrn jednotné kodifikace u slov eských rozsáhlý soubor dublet u slov cizích, jejž mohl zvládnost jen velmi zodpovdný uživatel jazyka. V dnešní spolenosti, která i ve veejné komunikaci pozitivn hodnotí pirozenost a bezprostednost jednání, je tlak na dokonalou výslovnost menší a dokonce se zdá, že píliš pelivá výslovnost by byla signálem oficióznosti, tedy signálem z pragmatického hlediska negativním. Krom toho vstoupila po r. 1989 do veejné komunikace náhle nová skupina mluvích k veejnému vystupování nepipravených, kteí si pinášeli i na veejnost své zvyklosti a ke zetelné mluv se propracovávali postupn (nap. noví lidé vstupující do politiky), do médií pak nastupuje nová generace, pro niž už staré mítko kultivované = spisovné a vázané na kodifikovanou psanou spisovnou eštinu nepociuje. A nová koncepce mediální práce uvádí do studií také další mluví, kteí se píležitostn vyslovují k nejrznjším vcem, reportér oslovuje kohokoli a kdykoli a jeho projev neupravený zveejuje, aby dodal svému poadu na autentinosti. To vše mní obraz zvuku, který z médií zaznívá a v dsledku pak mní i pedstavu o tom, jak má veejný mluvený projev vypadat. Není teba tu vypoítávat nedostatky, jimž se mluví na veejnosti navyhnou. Sdostatek jim je vyítají zejména starší lidé, kteí opakovan do rozhlasu i televize píší a telefonují, aby na chyby (samozejm pedevším mluvnické, mén výslovnostní) upozornili. Jde o nepesnost artikulace vokál, nadmrné zjednodušování souhláskových skupin, ale i o nevhodná lenní promluv a nevýraznou intonaci. Vcelku vhodn kritizují nápodobu cizí (zejména anglické) výslovnosti u výraz, jež mají stabilizované znní eské a nejsou slovy citátovými. Taková výslovnost je však jen individuálním poinem. Zvuková podoba eštiny veejné komunikace se dnes pibližuje znní komunikace neveejné. Vzhledem k tomu, že vtšina zvukových masmédií má centrum v Praze, stává se
normou pražská varianta výslovnosti, a to pesto, že neodpovídá úzu východní ásti republiky. Limitem se tu stává možnost jednoznané percepce sdlení, a i ten bývá nkdy pekroen, zejména pi píliš uvolnné výslovnosti vokál (pijel/pejel ze Slovinska/Slovenska). Nemžeme však tvrdit, že by se mluví o zvukovou stránku svých veejných promluv vbec nezajímali. Je souástí profesionální pípravy herc i hlasatel, také politikové navštvují kurzy rétoriky nebo šíeji pojaté pozitivní komunikace, kde se pozornost dostane i zvukové stránce. Rétorika a její výuka se stává módním pedmtem ve školách i kurzech pro veejnost. Výslovnost je v nich však jen jednou složkou celku. Vtšinou se objeví pouení o spisovnosti nkterých realizací, ale to zdaleka nestaí, protože cílem není osvojení nkolika pouek, ale jejich praktická aplikace v komunikaci ve všech situacích. A to je možné jen soustavným cviením, a to individuáln vedeným, na nž už málokdy zbývá as a ochota. Zájem o úspch komunikace však má pozitivní vliv alespo na vznik materiál, které by mohly mluvího ve spisovnosti výslovnosti vést. Nejkomplexnjší je práce Hrkové (1995), bohužel dnes již dávno rozebraná, poteb zvládnout výslovnost cizích vlastních jmen slouží slovníek teme je správn nebo teoretitji koncipované, ale mén dostupné knížky Zemanovy, ve výslovnosti cizích slov výborn orientuje nový Akademický slovník cizích slov. Ani dokonalá výslovnost každého slova však nezajistí srozumitelnost celku, pokud mluví nedbá i na vhodné frázování, to už však nemže žádná píruka zajistit, nebo je odvozeno od obsahu sdlení a jeho funkce. Zamyšlení nad nejnovjšími promnami foneticko-fonologické stavby eštiny se tak pesouvána jinou rovinu, na rovinu úvah o zodpovdnosti mluvího za projev, který na veejnosti pronáší. Literatura: Akademický slovník cizích slov. Academia : Praha 1995. Balhar, J., a kol.: eský jazykový atlas. Díl. 4. Academia : Praha, 2002. echová, M. a kol.: eština - e a jazyk. 2., pepracované vydání ISV : Praha 2000. Havránek, B. - Jedlika, A.: Struná mluvnice eská. 25. podstatn pepracované vydání Fortuna, Praha 1996. Horálek, K.: Fonologie. In Petr, J. a kol.: Mluvnice eštiny I. Academia : Praha 1986, s. 107-163. Krmová, M.: Fonetika a fonologie. Zvuková stavba eského jazyka. MU : Brno 1990. Krmová, M.: Fonetika a fonologie. In: Karlík, P., Nekula, M., a Rusínová, Z. (Eds.): Píruní mluvnice eštiny. NLN : Praha 1995, 21-64. 2. vyd. 1996.
Krmová, M.: Promny mluvené komunikace a vývoj ortoepické normy. In: Gajda, S. (Ed.): Jzyki słowia skie 1945-1995. Gramatyka Leksyka - Odmiany. Materiały mdzinarodowej konferencji naukowej; Opole 20.-22. 9. 1995. Uniwersytet Opolski : Opole 1995, s. 119-126. Krmová, M.: Kodifikace výslovnosti a jazyková praxe. In: Šrámek, R. (Ed.): Spisovnost a nespisovnost dnes. MU : Brno 1996, s. 103-105. Krmová, M.: Dnešní problémy kultury mluveného projevu. In: Karlík, P., a Krmová, M. (Eds.): Jazyk a kultura vyjadování. Milanu Jelínkovi k ptasedmdesátinám. MU : Brno 1998, s. 107-112. Krmová, M.: Nejen lexikum. In: Bosák, J. (Ed.): Internacionalizácia v súasných slovanských jazykoch: za a proti. Veda : Bratislava 1999, s. 38-44. Krmová, M.: Rétorika mezi tradicí, pítomností a budoucností. In: Odaloš, P. (Ed.): Všeobecné retrospektívne a perspektívne pohady na jazykovú komunikáciu. Pedagogická fakulta Univerzity M. Bela : Banská Bystrica, 1999, s. 51-56. Novotná-Hrková, J.: eská výslovnostní norma. Scientia : Praha 1995. Palková, Z.: Fonetika a fonologie eštiny. Karolinum : Praha 1977. Zeman, J. Kuera, J: Výslovnost a skloování cizích osobních jmen v eštin. Anglická osobní jména. Gaudeamus : Hradec Králové 1998. Zeman, J.: Výslovnost a skloování cizích osobních jmen v eštin II. Severská osobní jména. Gaudeamus : Hradec Králové 2000. Bibliografický údaj: KRMOVÁ, M. Promny zvukové stavby eštiny (pijato do tisku v Polsku, Walbrzych)