U apka je dopis dtem souástí textu pohádky, ilustrace s motivem

Transkript

1 UPRAVENÝ APEK U zaínajících neslyšících tená je nutno brát ohled na uritá specifika, jako jsou napíklad rznorodost jazykových kompetencí v eském i eském znakovém jazyce i dosavadních zkušeností s reálným svtem a sociálním prostedím. V ítance I pro základní školy pro sluchov postižené (Ditmarová 1996), urené dle autorky sluchov postiženým žákm ve vkovém rozmezí 8 až 11 let, se z tchto dvod setkáme s upraveným textem. Tato uebnice je jedinou svého druhu, z velké ásti na ní tedy závisí výuka tení sluchov postižených žák. Z ítanky jsme vybrali upravený text z knížky Josefa apka Povídání o pejskovi a koice nazvaný O pejskovi a koice, jak psali psaní dvatm do Nymburka. Pi procházení rzných ítanek urených stejn starým slyšícím dtem jsme také nalezli nkolik text pevzatých z této apkovy knihy, avšak vždy v doslovném znní; autoi ítanek pro slyšící žáky nepovažovali za nutné njakým zpsobem pizpsobovat eským dtem eský text, který byl navíc napsán pímo pro n. Pokud hledáme pi konfrontaci pvodního a upraveného textu zvlášt zajímavá místa, zastavíme se jist u dopisu, stylizovaného jako psaní pejska a koiky dtem. Pozoruhodný je nejen svou grafickou podobou, ale pedevším poetickou hrou s jazykem, objevováním kouzla slov a jejich skrytých možností (viz obr. 1). Obr. 1 apek Obr. 2 ítanka U apka je dopis dtem souástí textu pohádky, ilustrace s motivem 1

2 dopisu je spíše doprovodná; oproti tomu v ítance není dopis obsažen v textu, má formu obrázku graficky oddleného od ostatního textu. V apkov knize je text dopisu vlenn do textu píbhu, ale jako ilustrace je také otištna ilustrace obrázek dopisu. Tento obrázek, jehož autorem je J. apek, názorn dopluje vyprávní svou vizuální podobou: jsou na nm kaky, písmena jsou naklonna na všechny strany, každé je jinak velké, rzn se pepisovalo, škrtalo, ádky jdou z kopce a do kopce. Úprava dopisu v ilustraci komicky koresponduje s jazykem dopisu (viz obr. 1). Naproti tomu ítankový obrázek v úprav autorky není sice použit jako organická souást textu, ale nefunguje ani jako dobrá ilustrace: jeho grafická úprava je zcela neutrální; všechna písmena stejn velká, vyrovnaná, ádky rovné apod. Jako symboly ošklivého psaní škrábání tedy slouží jen mezery tam, kde nemají být, a úhledné erné kaky (viz obr. 2). Obrázek v ítance tedy není jako ilustrace píliš funkní, je tedy alespo zachována jeho hodnota obsahová, jeho role ve vyprávném píbhu? Pvodní text dopisu v apkov knize zaíná psobit oslovením. Již v nm si mžeme všimnout dvou dležitých vcí: že se postavy píbhu pi psaní dopisu snaží používat reprezentativní slova, vhodná podle jejich názoru do dopisu, pedstavujícího pro n útvar s dležitým spoleenským významem, a že si nejsou jisti kvantitou samohlásek. Pomocí tchto dvou prostedk spisovatel zaíná budovat celkový vtip. Pejsek s koikou se snaží používat jejich slovy jemnou e ; to znamená spisovnou eštinu a uritou skupinu lexikálních prostedk knižních. Uritým pozmnním tchto slov i nezvyklým zapojením do kontextu výsledek vždy psobí komicky. V apkov textu hovoí pejsek a koika o tom, že budou psát dopis nymburským dvatm, kamarádkám z msta Nymburka. Tato nymburská dvata jsou v ilustraci dopisu, jejímž autorem je apek, zamnna za té šleny. V tomto oslovení je efektu smšnosti docíleno dojmem pehnané snahy o dstojnost a pidaným šišláním, které s tímto knižním výrazem velmi kontrastuje: dstojné oslovení, asociující vážené dosplé lidi, se stetává s šišláním, pipomínajícím malé dti. Tento stylistický prostedek je tedy v podstat založen na nem, co neslyšící dti bžn neznají, šišlání je ortoepickým proheškem, vlastním mluvené ei. Na principu rozdílnosti mluvené ei a její psané podoby jsou založeny i další humorné momenty, nap. zdraznné fonetické vlastnosti u slova totéš, slovního spojení fuct (v úct), nebo zamování i/y v Nimbuce (Nymburce), dravý vína (z-draví natrefujete), i jdou (dou-fáme). Pi pedložení tchto slov sluchov postiženým dtem by bylo teba 2

3 dkladného vysvtlení, díky nmuž by se dozvdly o existenci šišlání, o tom, že se v rzných situacích používají rzná slova (s tím souvisejí synonymní ady s rznými odstíny, stylistické prostedky, slohové útvary atd. takový výklad by byl vhodný až v njakém vyšším roníku). Autorka ítanky tento problém u zaínajících tená již v úvodu dopisu vyešila tím, že v textu vyprávní nahradila nymburská dvata dtmi, v oslovení pak také používá spojení milé dti. I nadále pak autorka ítanky postupuje podobn: nahrazuje všechny nezvyklé jazykové jevy prostedky jinými, co nejvíce neutrálními. Oslovení i další text pitom podle apkova vzoru konstruuje tak, aby byly porušeny bžné hranice slov, což je jediná ponechaná atypinost upraveného textu dopisu. Porušování hranic slov je ovšem také vlastnost primárn vtipná spíše pro dti slyšící, které dokonale znají slovní zásobu a tvoení vt v eském jazyce, proto jim pipadá veselé, když pejsek s koikou nco spletou ve svém psaném projevu. Neslyšící dít takovou základní znalost asto nemá a z pedložené zmti písmenek si neposkládá slova. Jak jsme zmínili výše, autorka zamýšlela usnadnit neslyšícím dtem porozumní textu pevedením apkových slov do slov základní slovní zásoby. Ovšem tím se ztrácí ona smšnost užívání reprezentativních a slavnostních knižních slov, jak jsme o ní hovoili výše. Ani souasné slyšící dít ale urit nenajde ve spojení fuct slušný pozdrav v úct ; stejná situace je s výrazem natrefovat se pi dobrém zdraví, pesto dti apkovu knihu tou i dnes. Dležitá je pomoc dosplého, ale také jejich již vytvoené jazykové zázemí, které jim pomáhá orientovat se v textu s neznámými slovy. apek dosahuje komického efektu také tím, že slova textu, u nichž jsou porušeny hranice, jsou seskupena do hláskových útvar jiného významu i formy, než mla slova pvodní. Nkterá jen formáln psobí jako slovesné a jmenné tvary, ale nenesou význam (jemevám, bremz, žesepí, zavaše). Jindy jsou z pvodních slov vytvoena slova nová, s významem kontrastujícím s celkovým ladním dopisu (kujeme, dravý, vína, trefujeme), i s významem také jakoby náhodným, avšak do tematiky textu zapadajícím (znám, psa, jdou, oika). Autorka ítanky sice nepoužila ve svém textu stejná slova jako apek, tudíž nemohla ani využít jeho jazykových híek, ale ve své snaze piblížit neslyšícím dtem pedstavu textu zvíátky špatn napsaného rozdlila svj text a svá slova také chybn. V jejím textu již tolik vtipných tvar s aktualizovanými významy není, spíše je samoúeln rozbit na stípky slov. Je to neutrální ešení: dti mají pokažený dopis, ale nejsou nuceny hledat slova, jejich nové významy, dávat nový smysl ástem 3

4 slov a spojovat je dohromady, protože v tomto pojetí si staí domyslet, že koika s pejskem napsali nesmyslný dopis, a dál ho nerozebírat (a tím se ochudit o vtipnost dopisu apkova). Naším posledním, ale zdaleka ne nejmén zajímavým zastavením je závr dopisu. Humorné rozhodnutí Josefa apka nechat pejska podepsat se v jemném jazyce jako písek je založeno na skutenostech pro neslyšící ne zcela obvyklých. Za prvé, jak jsme již uvedli, neznají rzné útvary národního jazyka; za druhé to pedpokládá práci s významy lexém a jejich kombinacemi: písek je nco úpln jiného než pejsek, pro se tedy tak podepsal? Jak to, že to nevdl? To pece není vbec vtipné! atd. Tyto nejasnosti jsou podpoeny tím, že ítanka vynechává pedchozí ást pohádky, v níž koika uvažuje nad pejskovým podpisem: Psát se pece musí jemnou eí, a tak se mn zdá, jako se nemá psát ernej nebo zelenej, štkavej, že se asi v jemné ei nemá také psát pejsek. Vynechání mže mít samozejm prostou píinu zestrunit text; mohli bychom ale také uvažovat o dvodech obsahových: tato ást je založena na rozvrstvení eštiny. Jemnou eí je mínna jist spisovná eština. V citaci se uvádnými tvary pídavných jmen demonstruje rozdíl mezi touto jemnou eí, již postavy píbhu považují za reprezentativní a vhodnou pro psaní dopis, a obecnou eštinou. Neslyšící dti se s obecnou eštinou, bžnou mluvou ani s hovorovou formou spisovného eského jazyka píliš asto nesetkávají. Mají s odezíráním mluvené ei velké problémy 1 a eský jazyk se touto formou dokonale nauit nemohou. eština se k nim dostává ve škole, v psané form, nebo pi odezírání, kdy se na dít mluví pímo obrací a snaží se, aby jej dít pochopilo. Používá potom vtšinou automaticky spisovnou eštinu. 2 Obecná eština tak zstává dítti skryta. Pedagogm neslyšících je tento fakt znám. Vynechání pasáže o jemné ei si proto lze vysvtlit snahou o vyhnutí se této problematice a o ochranu tenáe ped neporozumním. Podle našeho názoru by však pi dostateném vysvtlení ze strany uitele mohl mít neslyšící žák z takové tematiky užitek, práv proto, že se s obecnou eštinou a jejími tvary pi vyuování bžn nesetká, ale (paradoxn) má potom ve vtšinové spolenosti odezírat bžnou mluvu, ponejvíce obecnou eštinu. Pokud autorka ítanky vynechala ást o jemné ei, pedpokládala nejspíš, že rozdíly mezi spisovnou a nespisovnou eštinou dtem uitel vysvtlovat nebude. Je tedy 1 Srov. o odezírání nap. Strnadová, 1998 a, b; Hrubý, 1997, Strnadová, 1998 a, s. 88: Neslyšící se uí mluvit jiným zpsobem než lidé slyšící. Uí se to ízeným uením ve škole. Tam nebyli vedeni ke znalostem obecné eštiny, rzných dialekt a slangových výraz. 4

5 bezúelné ponechávat v upraveném dopise podpis písek, a navíc bez pvodního, peškrtnutého pejsek. V daném prostoru jsme se mohli pouze dotknout nkterých zajímavých míst v problematice upravovaného textu. I na našem krátkém úryvku však lze vidt, jak obtížné je uvažovat pi úprav textu o všech aspektech jazykového vnímání i zkušenostního základu budoucích neslyšících tená souasn a vytvoit tak text, který bude nejen srozumitelný a jazykov i didakticky pínosný, ale i zajímavý a zábavný. Radka Faltínová Prameny APEK, J. Povídání o pejskovi a koice. Praha: Albatros, DITMAROVÁ, D. ítanka I pro základní školy pro sluchov postižené. Praha: Septima, Literatura HRUBÝ, J. Odezírání. Speciální pedagogika, 1998,. 4, s HRUBÝ, J. Velký ilustrovaný prvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu I. Praha: Septima, HRUBÝ, J. Velký ilustrovaný prvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu II. Praha: Septima, STRNADOVÁ, V. Hádej, co íkám. Praha: FRPSP, STRNADOVÁ, V. Hluchota a jazyková komunikace. Praha: UK,