FAKTORING A REVOLVINGOVÝ ÚVĚR VE FINANCOVÁNÍ PODNIKU

Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Finance FAKTORING A REVOLVINGOVÝ ÚVĚR VE FINANCOVÁNÍ PODNIKU Factoring and Revolving in Financing of the Firm Diplomová práce Vedoucí práce: Ing. František KALOUDA, CSc., MBA Autor: Bc. Zuzana KREJČOVÁ Brno, 2012

Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Katedra financí Akademický rok 2011/2012 ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE Pro: Obor: Název tématu: KREJČOVÁ Zuzana, Bc. Finance FAKTORING A REVOLVINGOVÝ ÚVĚR VE FINANCOVÁNÍ PODNIKU Factoring and Revolving in Financing of the Firm Z á s a d y p r o v y p r a c o v á n í : Cíl práce: Cílem DP je definovat význam faktoringu a revolvingového úvěru pro financování podnikatelských aktivit konkrétního podniku. Postup práce a použité metody: 1) Popište koncept faktoringu jako zdroje financování podnikatelských aktivit. 2) Popište koncept revolvingového úvěru jako zdroje financování podnikatelských aktivit. 3) Srovnejte obě formy financování s důrazem na jejich výhody resp. nevýhody. 4) Vyhodnoťte důsledky vyuţití těchto zdrojů pro ekonomiku podniku v širších souvislostech. 5) Tyto důsledky demonstrujte na konkrétních datech z podnikatelské praxe. Pouţité metody: Popis, analýza, syntéza, literární rešerše.

Rozsah grafických prací: dle pokynů vedoucího práce Rozsah práce bez příloh: 60 80 stran Seznam odborné literatury: POLOUČEK, STANISLAV. Bankovnictví. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2006. xvii, 716. ISBN 80-7179-462-7. ŠENKÝŘOVÁ, BOHUSLAVA. Bankovnictví I. 4. aktualiz. vyd. Praha: Vysoká škola finanční a správní, 2005. 201 s. ISBN 80-86754-53-7. DVOŘÁK, PETR. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Linde, 2005. 681 s. ISBN 80-7201-515-X. FEIXOVÁ, DANA. Formy hospodářských vztahů uplatňovaných ve vyspělých ekonomikách (factoring, forfaiting). Praha: Ústřední ústav národohospodářského výzkumu, 1991. 42 s., pří. DIEHL-LEISTNER, BARBARA A. Internationales Factoring: eine rechtsvergleichende Darstellung zum Recht der Bundesrepublik Deutschland, Frankreichs und der Vereinigten Staaten unter Einschluß der UNIDROIT-Konvention über das internationale Factoring (1988): mit Vertragsmustern, FC. München : Beck, 1992. xviii, 209. ISBN 3-406-36765-8. Aspekt kilcullen, s. r. o. Leasing, factoring a forfaiting. 2001. Praha: ASPEKT kilcullen, 2001. 111 s.: i. Vedoucí diplomové práce: Ing. František Kalouda, CSc., MBA Datum zadání diplomové práce: 4. 3. 2011 Termín odevzdání diplomové práce a vložení do IS je uveden v platném harmonogramu akademického roku. vedoucí katedry děkan V Brně dne 4. 3. 2011

Jméno a příjmení autora: Zuzana Krejčová Název diplomové práce: Faktoring a revolvingový úvěr ve financování podniku Název práce v angličtině: Factoring and Revolving in Financing of the Firm Katedra: financí Vedoucí diplomové práce: Ing. František Kalouda, CSc., MBA Rok obhajoby: 2012 Anotace Předmětem diplomové práce Faktoring a revolvingový úvěr ve financování podniku je charakteristika těchto forem financování podnikatelských aktivit a analýza jejich vyuţití v podnikatelské praxi. První část práce se zabývá významem a strukturou firemního kapitálu a stručně charakterizuje jednotlivé nástroje financování podniku. V následujících třech částech práce popisuji koncepty faktoringu a revolvingového úvěru z teoretického hlediska a navzájem je srovnávám s důrazem na jejich výhody a nevýhody pro podnik i národní ekonomiku jako celek. V závěrečné části práce jsou získané poznatky aplikovány v konkrétním podniku s cílem demonstrovat a zhodnotit současné moţnosti vyuţití obou forem financování v podnikatelské praxi. Annotation The goal of the submitted thesis: Factoring and Revolving in Financing of the Firm is to characterize these forms of financing and analyse their employment in business practice. The first part of this thesis is concentrated on importance and structure of corporate capital and briefly characterizes the instruments of business funding. In subsequent three chapters I describe concepts of factoring and revolving from theoretical viewpoint and compare them with emphasis on their advantages and disadvantages for the company and also for whole economy. In the final part of this thesis I apply acquired theoretical knowledge to concrete company with a view to demonstrate and evaluate current possibilities of employment factoring and revolving in business practice. Klíčová slova Faktoring, revolvingový úvěr, zdroje financování podniku, pohledávky, úrok, náklad. Keywords Factoring, revolving, company funding, financial claims, interest, expenditure.

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci Faktoring a revolvingový úvěr ve financování podniku vypracovala samostatně pod vedením Ing. Františka Kaloudy, CSc., MBA a uvedla v ní všechny pouţité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU. V Brně dne 22. dubna 2012 vlastnoruční podpis autora

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Ing. Františku Kaloudovi, CSc., MBA za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce. Mé velké poděkování patří také firmě ROSS Holding a.s. a jejímu finančnímu řediteli Ing. Jaroslavu Kletečkovi za poskytnuté informace, konzultace a potřebné podklady.

OBSAH ÚVOD.... 9 1 ZDROJE FINANCOVÁNÍ PODNIKATELSKÝCH AKTIVIT... 11 1.1 Struktura podnikového kapitálu... 11 1.2 Nástroje financování podnikatelských aktivit... 12 1.2.1 Dlouhodobé financování... 12 1.2.2 Krátkodobé financování... 15 2 FAKTORING... 19 2.1 Charakteristika faktoringu... 19 2.2 Historie faktoringu... 20 2.3 Faktoring v ČR... 23 2.4 Faktoring z právního hlediska... 25 2.5 Druhy faktoringu... 26 2.5.1 Členění faktoringových operací... 26 2.5.2 Charakteristika základních druhů faktoringu... 27 2.6 Průběh faktoringu a faktoringová smlouva... 29 2.7 Náklady faktoringu... 32 2.8 Zhodnocení faktoringu... 33 3 REVOLVINGOVÝ ÚVĚR... 35 3.1 Historický vývoj úvěrových a bankovních služeb... 35 3.2 Vývoj bankovnictví v ČR... 39 3.3 Druhy krátkodobých bankovních úvěrů... 41 3.3.1 Oddělené úvěrování provozu... 41 3.3.2 Průběţné úvěrování provozu... 43 3.4 Úvěrová smlouva... 44 3.5 Splácení krátkodobých bankovních úvěrů... 45 3.6 Charakteristika revolvingového úvěru... 45 3.7 Náklady revolvingového úvěru... 47 3.8 Zhodnocení revolvingového úvěru... 48 4 SROVNÁNÍ FAKTORINGU A REVOLVINGOVÉHO ÚVĚRU... 49 4.1 Srovnání z hlediska podniku... 49 4.2 Makroekonomické důsledky obou forem financování... 50 5 VYUŽITÍ FAKTORINGU A REVOLVINGOVÉHO ÚVĚRU V PODNIKATELSKÉ PRAXI... 51 5.1 Charakteristika společnosti ROSS Holding a.s.... 51 5.1.1 SWOT analýza... 52 5.2 Vývoj hospodaření a vybraných ekonomických ukazatelů podniku... 56 5.2.1 Výkonnost a majetek podniku... 56 5.2.2 Zdroje financování a jejich struktura... 58 5.2.3 Pohledávky podniku a jejich struktura... 60 5.3 Využití faktoringu ve financování společnosti... 61 5.4 Využití revolvingového úvěru ve financování společnosti... 66 5.5 Zhodnocení využití obou variant financování v podniku... 69 ZÁVĚR... 73 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A OSTATNÍCH ZDROJŮ... 75 SEZNAM OBRÁZKŮ... 77 SEZNAM TABULEK... 77 SEZNAM PŘÍLOH... 79

ÚVOD Faktoring a revolvingový úvěr představují moderní nástroje financování podnikatelských aktivit, které se však ve své primitivní podobě vyvíjely v podstatě jiţ od počátku lidské civilizace. S rozvojem obchodování a v pozdějších stoletích také průmyslu totiţ přestávaly podnikatelům stačit k financování podnikatelských aktivit jejich vlastní prostředky a museli se poohlíţet po jiných zdrojích kapitálu. Počátky rozvoje moderní podoby faktoringu spadají do oblasti textilního a oděvního průmyslu, bankovní úvěry byly jiţ od svého vzniku vyuţívány napříč všemi obory podnikání. V současné době jsou oba tyto nástroje běţnou součástí financování podnikatelských aktivit. Prakticky všechny podniky se občas potýkají s problémy v oblasti splácení vystavených faktur, které jim mohou dočasně způsobovat problémy s likviditou a nutí je tak sáhnout po některé z variant získání dodatečných peněţních prostředků. Faktoring byl v tuzemsku zpočátku spojen především s financováním malých a středních podniků, které si v rámci dodavatelsko-odběratelských vztahů nemohou klást oproti velkým společnostem příliš mnoho výhodných podmínek z hlediska splatnosti obchodních úvěrů. Navíc, pro některé malé firmy můţe být problém získat ke svému financování např. bankovní úvěr. Proto se takové firmy začaly obracet na faktoringové společnosti a odprodávat jim své pohledávky ještě před splatností za účelem okamţitého získání disponibilních prostředků. Co se týče bankovních úvěrů, ty jsou naprostou samozřejmostí ve financování prakticky všech podnikatelských subjektů. Někteří podnikatelé vyuţívají pouze příleţitostně jednorázových bankovních úvěrů, velké průmyslové a výrobní podniky však obvykle zabezpečují financování svých provozních potřeb průběţným úvěrováním, a to právě např. prostřednictvím revolvingového úvěru, který je jedním z předmětů této práce. Cílem této diplomové práce je definovat význam faktoringu a revolvingového úvěru ve financování podniku. Nejprve popisuje oba tyto koncepty z teoretického hlediska s důrazem na jejich výhody a nevýhody, následně pak demonstruje získané poznatky na datech z konkrétního podniku a vyhodnocuje moţnosti vyuţití faktoringu a revolvingu v podniku a důsledky, které mu obě formy financování přinášejí. V teoretické části vyuţívám především metod deskripce a literárních rešerší, v praktické části je dominantní metodikou analýza. Závěrečná kapitola praktické části a také samotný závěr práce pak vyuţívají metodu syntézy za účelem shrnutí a vyhodnocení zjištěných poznatků. Tato práce je rozdělena celkem do pěti kapitol. První čtyři tvoří teoretickou základnu práce, poslední kapitola pak demonstruje teoretické poznatky v praxi. První kapitola definuje význam a strukturu podnikového kapitálu, tedy zdrojů financování podnikatelských aktivit. Dále pak stručně charakterizuje nejvýznamnější nástroje financování, a to v členění dle jejich splatnosti na zdroje dlouhodobé a krátkodobé. Druhá kapitola je věnována charakteristice faktoringu. Nejprve pojednává o historickém vývoji této sluţby ve světě i v tuzemsku, následně pak analyzuje právní základy faktoringu, faktoringovou smlouvu a průběh faktoringové transakce. Dále tato kapitola charakterizuje 9

jednotlivé druhy faktoringu, jeho cenu a v neposlední řadě zhodnocuje výhody a nevýhody, které tato forma financování podniku přináší. Třetí kapitola této práce charakterizuje revolvingový úvěr jako nástroj financování podnikatelských aktivit. Nejprve opět pojednává o vývoji této sluţby v kontextu historického rozvoje bankovních trhů a sluţeb ve světě i v tuzemsku, následně charakterizuje krátkodobé bankovní úvěry a jejich jednotlivé formy. Dále vymezuje úvěrovou smlouvu, její náleţitosti a z ní plynoucí sjednané způsoby úročení a splácení krátkodobých úvěrů. Poslední části této kapitoly jsou věnovány charakteristice revolvingového úvěru jako specifické formy krátkodobého provozního úvěru, jeho výhodám a nevýhodám a také nákladům, které pro podnik tato forma financování představuje. Ve čtvrté kapitole navzájem srovnávám faktoring a revolvingový úvěr, a to v první řadě z hlediska podniku, který tyto nástroje vyuţívá k financování svých aktivit. Tyto sluţby však mají své důsledky v širších souvislostech i pro národní ekonomiku, proto je jejich srovnání z makroekonomického hlediska také věnována krátká subkapitola. V poslední, páté části diplomové práce, aplikuji získané teoretické znalosti v rámci analýzy vyuţití obou forem financování v konkrétním podniku, stavební společnosti ROSS Holding, a.s. Nejprve tuto společnost představuji a analyzuji vývoj a strukturu ekonomických ukazatelů, které jsou relevantní z hlediska předmětu této práce. Následně analyzuji faktoringovou a úvěrovou smlouvu, na jejichţ základě vyuţívá podnik faktoringových a revolvingových sluţeb a zhodnocuji jejich dopady na ekonomiku společnosti. Protoţe mi byly pro účely této práce společností poskytnuty informace a podklady důvěrného a citlivého charakteru (např. jiţ zmíněné smlouvy), je pátá kapitola mé diplomové práce neveřejná a nebude tedy volně přístupná v archivu závěrečných prací. Ţádost o nezveřejnění je k nahlédnutí v příloze č. 1 této práce. Závěr této práce shrnuje získané poznatky v teoretické i praktické oblasti faktoringu a revolvingového úvěru a vyhodnocuje důsledky vyuţití obou forem ve financování podniku. 10

1 ZDROJE FINANCOVÁNÍ PODNIKATELSKÝCH AKTIVIT Suma zdrojů financování tvoří kapitál podniku. Z něj je financován veškerý majetek, který podnik potřebuje pro svoji podnikatelskou činnost. U firem tzv. kapitálově těţkých 1 je dominantní část firemního kapitálu vázána v dlouhodobých aktivech (zejména v dlouhodobém hmotném majetku), u firem tzv. kapitálově lehkých 2 naopak v aktivech oběţných. Potřebnou hodnotu kapitálu, jeho strukturu, resp. dobu splatnosti při zaloţení podniku stanoví zakladatelský rozpočet; při běţném provozu podniku finanční plán. 3 1.1 Struktura podnikového kapitálu Struktura firemního kapitálu má velký vliv na hospodaření podniku a de facto určuje samotnou strategii jeho financování 4. Zdroje financování podniku můţeme klasifikovat podle čtyř různých hledisek: 1. členění z hlediska vlastnictví zdrojů Vlastní kapitál (Vlastní jmění) představuje souhrn peněţních a nepeněţních vkladů vlastníků a také kumulované výsledky dosavadní podnikatelské činnosti firmy. Cizí zdroje jedná se o finanční zdroje pocházející od věřitelů podniku. Firma tedy není jejich vlastníkem a musí je po určité době splatit. Tato forma financování je přítomna téměř v kaţdém podniku, a to zejména proto, ţe při zakládání firmy obvykle není k dispozici dostatečný objem vlastních zdrojů a kvůli časovému nesouladu mezi příjmy a výdaji podniku (např. v důsledku delší splatnosti faktur) je i v průběhu podnikání občas třeba překlenout nedostatek finančních prostředků pomocí půjčky. Navíc je cizí kapitál levnější neţ kapitál vlastní. Na druhou stranu se s rostoucím zadluţením zvyšuje riziko podnikání a sniţuje se finanční stabilita podniku. 1 Typickým příkladem kapitálově těţké firmy je výrobní podnik, který pro svoji činnost potřebuje výrobní prostory, stroje a zařízení atd. 2 Typickými příklady firem kapitálově lehkých jsou podniky zabývající se pouze nákupem a prodejem zboţí či některé firmy poskytující sluţby, u nichţ je potřeba dlouhodobých aktiv (např. budov a zařízení) relativně nízká. 3 ŠIMAN, J., PETERA, P.: Financování podnikatelských subjektů : teorie pro praxi. Praha : C.H.Beck, 2010. 192 s. ISBN 978-80-7400-117-8, str. 56. 4 Rozlišujeme tři typy strategií financování podniku agresivní, konzervativní a neutrální. Jednotlivé strategie se odlišují charakterem tzv. čistého pracovního kapitálu (ČPK), který představuje část oběţných aktiv podniku, která jsou financována z jeho dlouhodobých zdrojů. U strategie neutrální je ČPK roven nule a je tedy dodrţeno zlaté pravidlo financování, kdy jsou krátkodobá aktiva financována právě krátkodobým kapitálem a aktiva dlouhodobá analogicky kapitálem dlouhodobým. V případě strategie konzervativní je ČPK větší neţ nula a část oběţných aktiv je tedy financována z dlouhodobých zdrojů (podnik je tzv. překapitalizovaný), v případě strategie agresivní je ČPK naopak záporný a jedná se tedy o situaci, kdy podnik z krátkodobých zdrojů financuje i část majetku dlouhodobého (je tzv. podkapitalizovaný). 11

2. členění z časového hlediska Zdroje dlouhodobé jedná se o zdroje financování, jejichţ splatnost je delší neţ jeden rok. Patří k nim všechny sloţky vlastního kapitálu podniku a část cizích zdrojů s výše zmíněnou splatností. Zdroje krátkodobé zahrnují cizí zdroje, které jsou splatné do jednoho roku. 3. členění dle aktivit, z nichţ zdroje vznikají 5 Interní zdroje jsou generovány vlastní činností podniku. Patří k nim odpisy, nerozdělený zisk, rezervní fondy, rezervy a trţby z prodeje nepeněţní části majetku. Obvykle tvoří větší část zdrojů financování a jsou spojeny se samofinancováním podniku (tedy s financováním podnikatelských aktivit z nerozděleného zisku a odpisů). Externí zdroje přicházejí do podniku z vnějšku. Patří k nim vklady vlastníků, všechny dluhy (obligace, úvěry, přijaté zálohy atd.) a všechny získané dotace. Co do objemu tvoří menší část zdrojů financování, z hlediska formy jsou však v důsledku široké nabídky produktů na finančních trzích mnohem rozmanitější neţ interní kapitál. Alternativní zdroje jedná se o modernější formy financování podnikatelských aktivit, mezi které patří zejména leasing, dodavatelský a odběratelský úvěr, faktoring a forfaiting, franchising a projektové financování. 4. členění z hlediska účelu financování Běžné zdroje slouţí k financování běţného provozu podniku Mimořádné zdroje vyuţívají se v případě mimořádných událostí, ať uţ interního či externího původu (např. ţivelné katastrofy). 1.2 Nástroje financování podnikatelských aktivit Konkrétní nástroje, s jejichţ pomocí je financována činnost podniku, rozdělujeme do dvou skupin, a to podle toho, zda je firma vyuţívá ke svému krátkodobému či dlouhodobému financování. 1.2.1 Dlouhodobé financování Pod tímto pojmem rozumíme financování dlouhodobých potřeb podniku, zejména financování jeho dlouhodobého majetku a nových investičních příleţitostí 6. Jak jiţ bylo zmíněno, dlouhodobými zdroji financování jsou vlastní kapitál a cizí zdroje se splatností delší 5 KALOUDA, F.: Finanční řízení podniku. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 279 s. ISBN 978-80-7380-174-8, str. 18-19. 6 Pomocí dlouhodobých zdrojů lze však samozřejmě financovat také krátkodobá aktiva podniku. Pak hovoříme o konzervativní strategii financování, která na jednu stranu představuje niţší riziko podnikatelských aktivit, na stranu druhou však kvůli vyšším nákladům na dlouhodobý kapitál celé podnikání zdraţuje. Obecně se vyuţívá dlouhodobého kapitálu k financování oběţných aktiv především při zakládání podniku a také ke krytí části krátkodobého majetku, která je ve firmě přítomna permanentně (tzv. trvalý oběţný majetek). 12

neţ jeden rok. Důsledkem dlouhodobé splatnosti těchto instrumentů je vyšší riziko pro jejich poskytovatele (vlastníci firmy či její věřitelé). Ti proto poţadují vyšší výnosnost jimi poskytnutých prostředků, coţ dlouhodobé zdroje financování zdraţuje ve srovnání se zdroji krátkodobými. Výši vlastního kapitálu a jeho sloţek nalezneme v rozvaze firmy. Jedná se o nejdraţší zdroj financování podniku. Jeho cenu tvoří základní sazba stanovená pomocí výnosnosti bezrizikových cenných papírů navýšená o rizikovou prémii, kterou vlastníci poţadují za podstoupené podnikatelské riziko spojené s konkrétním podnikem. Do vlastního jmění patří: Základní kapitál Kapitálové fondy Fondy ze zisku Nerozdělený zisk (ztráta) minulých let Výsledek hospodaření běţného účetního období Ochota majitelů zapojit vlastní peněţní prostředky do podnikání je významným signálem pro subjekty spojené s podnikem, zejména pro dodavatele cizího kapitálu. Stabilita hodnoty vlastního kapitálu, popřípadě jeho růst, působí pozitivně při hodnocení finančního zdraví podniku. Při nízkých hodnotách vlastního kapitálu mohou vznikat komplikace při obstarávání cizího kapitálu. 7 Nejčastěji pouţívané cizí zdroje dlouhodobého financování představují především dlouhodobé bankovní úvěry, projektové financování, leasing, tiché společenství a emise dlouhodobých dluţných cenných papírů. Za cizí dlouhodobý kapitál jsou povaţovány z rozvahového hlediska také rezervy, protoţe mají charakter dlouhodobých závazků. Z hlediska finančního řízení je lze ale chápat spíše jako interní zdroj financování podniku, protoţe jsou tvořeny jeho vlastní činností. Dlouhodobé bankovní úvěry Svým charakterem jsou obdobné běţným úvěrům. Základní odlišnost spočívá v délce splatnosti, která je delší neţ jeden rok a nezřídka dosahuje i desítek let. Zároveň jsou také vyuţívány k získání podstatně vyšších částek, neţ je tomu u běţných úvěrů. Proto jsou obvykle poskytovány na přesně vymezené účely, např. pro financování investičních projektů, výstavby budov a velkých technologických celků aj. Čerpání probíhá buď jednorázově, nebo průběţně v souladu s výdaji spojenými s investicí. Avšak vţdy je určen nejzazší termín pro čerpání. Úročení bývá fixní nebo pohyblivé podle přání klienta. V tomto případě bývá sloţitější jednání o zajištění úvěru, kdy v úvahu připadají zejména nemovitosti nebo jiná dlouhodobá aktiva. 8 Vzhledem k vyšším rizikům, která z charakteru těchto úvěrů plynou, poţadují banky analogicky také větší výnos z poskytnutí této 7 ŠIMAN, J., PETERA, P.: Financování podnikatelských subjektů : teorie pro praxi. Praha : C.H.Beck, 2010. 192 s. ISBN 978-80-7400-117-8, str. 59. 8 KISLINGEROVÁ, E.: Manažerské finance. 3. vyd. Praha : C.H. Beck, 2010. 811 s. ISBN 978-80-7400-194-9, str. 585. 13

sluţby. Z hlediska nákladovosti se tedy jedná o draţší alternativu financování oproti krátkodobému cizímu kapitálu. Přesto je obvykle levnější, neţ kapitál vlastní. Leasing Tímto pojmem rozumíme dlouhodobý pronájem majetku. Existuje několik typů leasingu, které se odlišují zejména tím, zda je sjednána povinnost nájemce odkoupit předmět nájmu po jeho skončení, kdo zabezpečuje pojištění a servis předmětu leasingu aj. Z hlediska financování podniku je důleţitý, protoţe umoţňuje pořídit a vyuţívat potřebný majetek i ve chvíli, kdy na jeho zakoupení nemá firma dostatek disponibilních prostředků. Na druhou stranu jeho význam v posledních letech s neustále se rozšiřující nabídkou nástrojů financování na finančních trzích poměrně výrazně klesá. Projektové financování 9 Doménou projektového financování jsou rozsáhlé, extrémně kapitálově náročné investiční akce, např. těţba a zpracování nerostů, energetika, vodní a ţelezniční doprava apod. Charakteristické je jednak mimořádně vysoké riziko financované investice, jiţ zmíněná extrémní kapitálová náročnost a také vysoký počet zúčastněných stran, které jsou sloţitě organizovány a koordinovány. Jsou jimi zejména: sponzoři (akcionáři) projektu, kteří do něj vkládají svůj kapitál (mateřský podnik, dodavatelé a odběratelé, stát, provozovatel projektu, stavební firmy), projektová firma, která zajišťuje kapitál, půjčky a jištění, technickou přípravu atd., stavební firma, která je dodavatelem samotné investice po technické stránce, provozovatel (uživatel) investice, pojišťovací společnosti, nezávislí experti a bankovní konsorcia. Právě financování prostřednictvím bankovních konsorcií je jedním z typických znaků projektového financování. Investice jsou totiţ natolik kapitálově náročné, ţe pro jedinou banku by neslo poskytnutí potřebných prostředků neúnosné riziko, popřípadě by ani nebylo moţné. Financování projektů bývá v podnicích striktně odděleno od stávající činnosti 10, aby v případě neúspěchu projektu nedopadl dominový efekt na celou firmu. Tiché společenství Principem této formy financování je smlouva, na jejímţ základě tichý společník dlouhodobě vkládá do podniku kapitál a podnik je po skončení této smlouvy povinen jeho vklad mu vrátit. Za toto dlouhodobé poskytnutí volných peněţních prostředků poţaduje tichý společník relativně vysoký výnos (ve srovnání např. s úroky z úvěrů) ve formě podílu na zisku společnosti adekvátního výši jeho vkladu. Tato forma financování leţí díky své konstrukci, kdy se vklad tichého společníka stává zpravidla vlastnictvím podnikatele, avšak podnikatel je po skončení smlouvy povinen tichému 9 KALOUDA, F.: Finanční řízení podniku. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 279 s. ISBN 978-80-7380-174-8, str. 204-205. 10 Realizuje se zaloţením speciální projektové firmy. 14

společníkovi jeho vklad vrátit, na pomezí mezi vlastními a cizími zdroji financování. 11 Emise dlužných cenných papírů Podnik můţe za účelem získání finančních prostředků emitovat dlouhodobé dluhopisy či vystavovat směnky splatné za více neţ 1 rok. Jedná se o cenné papíry, které představují závazek emitenta, ţe ke sjednanému datu splatí majiteli cenného papíru dluţnou částku ve jmenovité hodnotě. Za to pochopitelně věřitel (majitel dluţného cenného papíru) obdrţí výnos v podobě odpovídající konkrétnímu typu cenného papíru (např. kuponová platba, diskont apod.). Výhodou financování pomocí dluţných cenných papírů je, ţe s nimi lze obchodovat (na rozdíl od klasických úvěrů) na finančních trzích. Podnik tak můţe získat prostředky od široké palety potenciálních investorů z řad veřejnosti a nemusí se obracet na konkrétní banku či jiný subjekt. 1.2.2 Krátkodobé financování Krátkodobým financováním lze obecně rozumět financování oběţného majetku 12 pomocí kapitálu se splatností do jednoho roku. Jedná se o financování úvěrové, protoţe se realizuje výhradně pomocí krátkodobých cizích zdrojů podniku. 13 Ty představují díky své nízké nákladovosti nejlevnější variantu financování firmy. Nástrojů krátkodobého financování je díky širokému portfoliu instrumentů finančních trhů celá řada. Základními a v praxi nejpouţívanějšími jsou především krátkodobé úvěry ve všech svých podobách, emise krátkodobých dluţných cenných papírů, faktoring aj. Úvěr můţeme obecně charakterizovat jako krátkodobý peněţní vztah, při němţ věřitel poskytuje dluţníkovi určité konkrétní hodnoty vyjádřené v peněţní podobě k dočasnému uţívání a dluţník se zavazuje ke splacení těchto hodnot v době předem stanovené. Z uvedené definice plyne, ţe předmětem úvěru, který věřitel poskytuje dluţníku, nemusí být pouze peníze. 14 Rozlišujeme tedy klasické finanční úvěry, jejichţ předmětem je poskytnutí peněţní částky, a úvěry obchodní, jejichţ předmětem je dodání zboţí či sluţby. Dodavatelský úvěr Poskytuje se v naturální formě a je pravidelně vyuţíván téměř ve všech podnicích. Tento úvěr čerpá odběratel od dodavatele tím, ţe za dodané zboţí či sluţbu neplatí ihned při jejich převzetí (resp. poskytnutí), ale aţ po uplynutí předem sjednané lhůty splatnosti. Jedná se tedy o závazek z obchodních vztahů, který je následně odběratelem splácen buď v penězích, nebo formou naturálního protiplnění. Během své činnosti podnik neustále 11 WAWROSZ, P.: Zdroje financování podnikatelské činnosti. 1. vydání Ostrava : Sagit, 1999. 335 s. ISBN 80-7208-106-3, str. 302. 12 Podnik můţe krátkodobé zdroje vyuţít i k financování svého dlouhodobého majetku. Jedná se o tzv. agresivní strategii financování, která je relativně levná, ale nese s sebou také mnohem vyšší rizika pro podnikání. 13 Vlastní zdroje jsou vţdy povaţovány za dlouhodobé. 14 WAWROSZ, P.: Zdroje financování podnikatelské činnosti. 1. vydání Ostrava : Sagit, 1999. 335 s. ISBN 80-7208-106-3, str. 174. 15

uzavírá celou řadu těchto úvěrů s různými dodavateli. Protoţe vznikají v různých časových okamţicích, v různé výši a mají také různorodou splatnost rozloţenou do průběhu celého roku, ustaluje se dlouhodobě jejich objem na určité průměrné výši, kolem které v průběhu hospodaření podniku skutečná výše obchodních závazků krátkodobě osciluje. Díky tomu můţeme dodavatelské úvěry chápat v podstatě i jako zdroje dlouhodobé, protoţe jsou v určité výši v podniku přítomny trvale. Jsou důleţitým a pro odběratele výhodným nástrojem financování, protoţe jsou jim obvykle poskytovány jako beznákladové a navíc jim umoţňují obstarat si potřebné dodávky zboţí a sluţeb i v situaci, kdy nemají dostatek likvidních prostředků. Zálohy od odběratelů Jedná se o situaci opačnou k dodavatelskému úvěru, kdy tedy odběratel hradí alespoň část celkové dodávky předem ještě před jejím uskutečněním. Dodavatel tak získá volné peněţní prostředky, které můţe pouţít k financování svých krátkodobých potřeb. Opět se jedná o beznákladovou formu obchodního úvěru, protoţe se zálohy od odběratelů obvykle neúročí. Krátkodobé bankovní úvěry Jsou nejčastější formou externího financování firmy. Rozumíme jimi úvěry poskytované různými bankami jako věřiteli podnikům jako dluţníkům na krytí jejich oběţného majetku a financování jeho přírůstků. 15 V úvěrové smlouvě sjednává banka s dluţníkem částku jistiny a podmínky splácení včetně úrokové sazby, která determinuje výši úroku. Ten představuje pro podnik náklad této formy krátkodobého financování. Portfolio nabízených krátkodobých úvěrů je v současnosti velmi pestré, nejčastěji vyuţívanými formami jsou úvěry běţné (bankovní půjčky), kontokorentní, revolvingové a eskontní. Kromě úvěrů lze běţné provozní potřeby podniku financovat také pomocí dalších nástrojů: Směnečný program Na trhu se obvykle nazývá Commercial Paper Program. Podnik, který potřebuje relativně krátkodobé zdroje, emituje cenný papír ve formě směnky. Prostředník, zpravidla banka, tento papír nabízí na trhu. Splatnosti směnek se pohybují v řádu týdnů aţ měsíců (nejčastěji 1 aţ 3 měsíce). Vydání krátkodobých cenných papírů má pro společnost význam především proto, ţe tak můţe dosáhnout na levnější zdroje, neţ kdyby se financovala prostřednictvím banky. Cenné papíry nakupují přímo investoři a obě strany tak ušetří na marţi pro banku. 16 Na druhou stranu musí podnik zváţit, nakolik silnou pozici má v očích investorů, protoţe obzvláště u menších, méně známých podniků budou investoři očekávat relativně vysoké 15 VALACH, J.: Finanční řízení podniku. 2. aktualizované a rozšířené vyd. Praha : Ekopress, 1998. 324 s. ISBN 80-86119-21-1, str. 164. 16 KISLINGEROVÁ, E.: Manažerské finance. 3. vyd. Praha : C.H. Beck, 2010. 811 s. ISBN 978-80-7400-194-9, str. 584-585. 16

riziko, za jehoţ podstoupení budou pochopitelně poţadovat i vyšší cenu a náklady této formy financování tak mohou značně vzrůstat. Postoupení pohledávky jedná se obecně o její prodej. Postoupením pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, přičemţ není třeba, aby s tím dluţník souhlasil, pokud postoupení nebylo dohodou obou stran vyloučeno nebo jinak omezeno. Po postoupení musí věřitel neprodleně dluţníka o převodu informovat. Spolu s touto transakcí jsou převáděny také veškeré zástavy a jiná související práva. Pokud se jedná o bonitní pohledávku, nový věřitel starému věřiteli zaplatí dohodnutou cenu, a tak lze tímto způsobem získat potřebné zdroje. Ve smlouvě je třeba pečlivě ošetřit situaci, kdy dluţník nezaplatí svůj závazek v termínu. Původní věřitel můţe totiţ ručit za dobytnost pohledávky novému věřiteli. 17 Faktoring a forfaiting Tyto dvě formy financování podniku spočívají v prodeji pohledávek, na rozdíl od klasického postoupení pohledávky se však nerealizují jednorázově, ale k prodeji sjednaných pohledávek dochází opakovaně a pravidelně. Faktor, resp. forfaitér (banka či jiná specializovaná finanční instituce) odkupuje pohledávky ještě před dosaţením jejich splatnosti a inkasuje za tuto sluţbu provizi a úrok. Základní rozdíl mezi těmito dvěma formami financování spočívá zejména v charakteru postupovaných pohledávek. Zatímco v rámci faktoringu dochází k pravidelnému odkupu krátkodobých pohledávek, podstatou forfaitingu je odkup pohledávek středně a dlouhodobých. Forfaiting je navíc vyuţíván spíše v mezinárodním obchodě a na rozdíl od faktoringu je vţdy realizován na bezregresním principu. 17 KISLINGEROVÁ, E.: Manažerské finance. 3. vyd. Praha : C.H. Beck, 2010. 811 s. ISBN 978-80-7400-194-9, str. 589. 17

18

2 FAKTORING Jak jiţ bylo zmíněno v předchozí kapitole, v současné podnikatelské praxi představuje naprostou samozřejmost tzv. obchodní úvěr. Podnikatel dodává zboţí svému odběrateli na fakturu s odloţenou splatností a neinkasuje tedy svoji trţbu ihned při dodání, ale aţ po uplynutí této lhůty. Tak vznikají v účetnictví dodavatele pohledávky s různou dobou splatnosti, v nichţ mohou být u některých podniků navázány obrovské peněţní prostředky. To můţe u takových firem vést k problémům s likviditou, které mohou vyústit aţ v neschopnost hradit i své nejběţnější provozní potřeby. Proto se vyvinul faktoring jako moderní nástroj finančních trhů, který podnikům umoţňuje tyto problémy překlenout. 2.1 Charakteristika faktoringu Faktoringem rozumíme zpoplatněný, smluvně sjednaný a obvykle průběţný odkup nezajištěných krátkodobých pohledávek, které vznikly podnikateli v rámci jeho obchodních vztahů, bankou či jinou specializovanou institucí. K obchodu dochází z iniciativy původního věřitele (dodavatele) a jedná se v podstatě o zvláštní případ postoupení (tzv. cese) pohledávek. Zejména v dobách zvýšeného hospodářského rizika můţe být pro podnik výhodné, kdyţ si neponechá všechny krátkodobé zákaznické pohledávky aţ do dne jejich splatnosti, ale odprodá je faktoringové společnosti, resp. bance. Hodnota pohledávky sníţená o diskont se připíše podniku. Na rozdíl od směnek přitom většinou riziko z pohledávky přechází na faktora, tedy provozovatele faktoringu. 18 Předmětem odkupu mohou být pohledávky, pro které jsou obvykle charakteristické následující podmínky: doba splatnosti pohledávek nesmí být delší neţ přibliţně 180 dní; pohledávka vznikla na základě dodavatelského nezajištěného úvěru; nesmí s ní být spojena jiná práva třetích osob (např. moţnost vzájemné kompenzace pohledávek); musí existovat moţnost postoupení (cese) pohledávky; pohledávka je za subjektem pro faktoringovou společnost s akceptovatelnou bonitou. 19 Pro společnost, která prodává své krátkodobé pohledávky, můţe faktoring plnit současně aţ tři následující funkce 20 : 18 KALABIS, Z.: Bankovní služby v praxi. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2005. 148 s. ISBN 80-251-0882-1, str. 96. 19 REVENDA, Z. a kol.: Peněţní ekonomie a bankovnictví. 5. aktualizované vydání. Praha: Management Press, 2012. 423 s. ISBN 978-80-7261-240-6, str. 103. 20 DVOŘÁK, P.: Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha : Linde, 2005. 681 s. ISBN 80-7201-515-X, str. 565-566. 19

1. garanční funkce faktoringová společnost přejímá (u tzv. bezregresního faktoringu) úvěrové riziko (delcredere riziko) vyplývající z moţnosti platební neschopnosti nebo platební nevůle odběratele. 2. funkce předfinancování (úvěrování) spočívá v tom, ţe faktor proplácí sjednanou výši odkupovaných pohledávek ihned v okamţiku jejich odkupu (cese). Faktoringová společnost nevyplácí celou částku odpovídající hodnotě pohledávky, ale zpravidla pouze 80 aţ 90 % pohledávky. Zbývající část slouţí faktoringové společnosti jako záruka pro případ skonta, reklamací, ale i pro vyúčtování provizí, úroků a event. dalších plateb. 3. správa pohledávek a jiné služby pro dodavatele faktoringová společnost můţe na základě smlouvy s klientem poskytovat různé další sluţby související s odkupovanými pohledávkami. Můţe se jednat např. o sluţby související s účetním vedením pohledávek, fakturaci, inkaso a vymáhání pohledávek, zpracování statistik či daňových dokladů atd. Významnou funkcí je i prověřování bonity odběratelů. 2.2 Historie faktoringu Faktoring provází lidstvo v podstatě od úsvitu civilizace. Jiţ před cca. 4 000 lety vyuţívali ve staré Mezopotámii obchodníci faktoring k urychlení inkasa svých pohledávek. Staří Římané pro změnu vyuţívali obdobu faktoringu v podobě prodeje diskontovaných směnek na sekundárním trhu. Nicméně ţádná z těchto prvotních forem faktoringu nebyla standardizovaná ani nijak regulovaná. Opravdové popularity a rozvoje se faktoring dočkal v rámci obchodování mezi severoamerickými kolonisty a jejich evropskými odběrateli v období před Americkou revolucí 21, i kdyţ se ještě nejednalo o klasický faktoring v jeho současné podobě. Obchodníci z kolonií prodávali suroviny jako dřevo, bavlnu, vlnu či koţešiny obchodníkům ve Velké Británii a dalších evropských zemích. Avšak zasílání tohoto zboţí na tak velkou vzdálenost s sebou neslo značně velké náklady. A navíc, čekání, aţ se stejnou cestou zpět přes Atlantik dostanou k prodejci peníze za odeslané zboţí, často způsobovalo producentům v koloniích nedostatek peněţních prostředků potřebných pro další kroky ve výrobě a realizaci dalších zakázek. Za účelem překlenutí těchto problémů začali britští a evropští obchodníci hradit kolonistům jednotlivé dodávky surovin po částech, postupně ještě před samotným doručením zboţí. Ačkoliv se nejednalo o faktoring v podobě prodeje pohledávek, přesto tato metoda stejně tak umoţňovala producentům v koloniích získat část svých trţeb za zboţí v předstihu ještě před splatností jednotlivých faktur a dál tak rozvíjet svoji činnost. Vyuţití těchto postupů ve splácení pohledávek vedlo k urychlování peněţních toků mezi obchodníky a k postupnému vývoji nových standardizovaných nástrojů, které zjednodušovaly proces zajištění 21 Americká revoluce propukla v britských koloniích v Severní Americe ve 2. polovině 18. století. Vyústila ve vyhlášení nezávislosti Spojených států amerických a následnou válku za nezávislost (1775-1783) mezi Velkou Británií a nově vzniklou unií. Tato válka skončila podpisem mírové smlouvy v roce 1783 v Paříţi, která představovala definitivní uznání nezávislosti USA. 20

mezinárodních obchodů a dávaly obchodníkům větší jistotu, ţe jejich obchody budou ve stejné či rostoucí míře i nadále pokračovat. 22 S rozvojem společnosti po Americké revoluci a s nástupem Velké průmyslové revoluce ve 2. polovině 18. století došlo ve světovém hospodářství k celé řadě změn. Docházelo k velkému rozvoji průmyslu. Zpočátku rostla zejména lehká odvětví jako např. textilní průmysl, v pozdější fázi (během tzv. technické revoluce ve 2. polovině 19. století) se však díky novým vynálezům rozvíjela především odvětví průmyslu těţkého. Vznikla klasická kapitalistická továrna, která kladla vysoké poţadavky na kapitálovou vybavenost. Právě příliš vysoký kapitál potřebný k podnikání vedl firmy k postupnému spojování a další koncentraci kapitálu. I přesto postupně potřeby financování průmyslu přerostly moţnosti starého bankovního a peněţního systému, coţ nakonec vedlo ke vzniku moderního akciového bankovnictví a rozvoji nových sluţeb v oblasti financování podniků. Z hlediska vývoje faktoringu došlo během průmyslové revoluce především k jedné výraznější změně v oblasti poskytování této sluţby, a to k růstu významu dobrého jména a důvěryhodnosti podniků. Nešlo však ani tak o dobré jméno samotného podniku prodávajícího pohledávky, ale především o důvěryhodnost a dobré jméno jeho odběratelů. Faktoringové společnosti se při výběru pohledávek, které by byly ochotny odkoupit, zaměřily na analýzu vývoje hospodaření a likvidity jednotlivých odběratelů a výběr těch nejkvalitnějších. Tím kromě samotného urychlení a usnadnění peněţních toků pomáhal faktoring podnikatelům také analyzovat jejich odbytové kanály a identifikovat jejich nejdůvěryhodnější a nejstabilnější zákazníky. Tak se během průmyslové revoluce vyvinul faktoring jako moderní forma financování podnikatelských aktivit umoţňující urychlení inkasa prostředků vázaných v trţbách plynoucích od nejkvalitnějších a nejperspektivnějších zákazníků financované společnosti. Aţ do konce 30. let 20. století představovaly nejvýznamnější klienty faktoringových společností průmyslové podniky v oblasti textilní a oděvní výroby. Protoţe byly tyto továrny závislé na dodávkách celé řady surovin, vyuţívaly faktoring, aby si zajistily dostatek peněţních prostředků na jejich průběţný nákup a zabezpečily si tak plynulost výroby. Po druhé světové válce jiţ bylo jasné, ţe tato forma financování je efektivní a velmi dobře vyuţitelná i pro jakékoliv jiné podniky a započal tak další rozmach této sluţby, tentokrát jiţ ve standardizované podobě. 23 Nejdůleţitější etapou vývoje faktoringu v moderní podobě jsou 70. a zejména 80. léta 20. století, kdy dochází k jeho masovému rozvoji jak v bankovních obchodech, tak prostřednictvím specializovaných finančních institucí. Důvodem byl především vzestup úrokových sazeb a rostoucí regulace sektoru bankovních sluţeb, k nimţ na světových trzích od 60. let docházelo. Ty znamenaly pro podniky zhoršení přístupu k tradičním zdrojům financování, jako jsou např. bankovní úvěry. Prodej pohledávek tak nabízel alternativu 22 The History Of Factoring. Best Invoice Factoring.com. [cit. 2012-2-18] Přeloţeno autorkou. Dostupné online na: <http://www.bestinvoicefactoring.com/article/history-of-factoring.html> 23 The History Of Factoring. Best Invoice Factoring.com. [cit. 2012-2-18] Přeloţeno autorkou. Dostupné online na: <http://www.bestinvoicefactoring.com/article/history-of-factoring.html> 21

financování, která nekladla na zájemce o peněţní prostředky tak vysoké nároky a získával díky tomu stále větší popularitu. 24 Dalším důvodem pro vzestup faktoringových sluţeb v 70. a 80. letech 20. století byla převaha nabídky a z toho vyplývající ztíţený odbyt na trhu, v jehoţ důsledku stoupaly tendence odběratelů poţadovat krátkodobé úvěrování i při dodávkách spotřebního zboţí. Dodavatelům se pak díky vysokému stavu pohledávek nedostávalo okamţitých likvidních prostředků i na běţné provozní financování a museli hledat dodatečné finanční zdroje. Navíc narůstalo riziko vzniku nedobytných pohledávek. Faktoring pak představoval pro podnikatele moţnost refinancování i krytí rizika v podstatě pod jednou střechou. 25 Rozmach faktoringových sluţeb dokumentuje následující tabulka. Tab. č. 1: Růst objemu faktoringových služeb v letech 1982-90 1982 1986 1990 Domácí faktoring (v mld. USD) 57,7 98,8 230,5 Mezinárodní faktoring (v mld. USD) 3,3 6,0 13,8 Světový faktoring celkem (v mld. USD) 61,0 104,8 244,3 Počet faktoringových společností 211 316 507 Zdroj: vytvořeno autorkou na základě údajů obsažených v publikaci: FEIXOVÁ, D.: Formy hospodářských vztahů uplatňovaných ve vyspělých ekonomikách (factoring, forfaiting). Praha : Ústřední ústav národohospodářského výzkumu, 1991. 42 s., str. 14-15. V 90. letech 20. století dochází k dalšímu rozvoji a také k proměnám ve zboţové struktuře faktoringových sluţeb. Zatímco v USA nadále dominuje ve vyuţití této formy financování především oblast textilního a oděvního průmyslu, v Evropě se portfolio klientů faktoringových společností značně rozšiřuje, zpočátku především o podniky z oblasti zemědělství a potravinářského průmyslu. V oblasti východní Asie, která je charakteristická zejména vývojem a výrobou spotřební elektroniky, nachází faktoring největší uplatnění pro změnu v tomto oboru. Uvedené trendy převládají aţ po současnost a celkový objem faktoringových obchodů i počet společností poskytujících tyto sluţby nadále roste. V současné době je tato forma financování zastoupena v podnicích napříč všemi obory činnosti, od tradičních oblastí, jako je oděvní a textilní průmysl, přes odvětví těţkého průmyslu, stavebnictví, zemědělství aj., aţ po podniky zabývající se poskytováním sluţeb. Faktoring vyuţívají ve světě tisíce nejrůznějších firem, které ročně odprodávají faktorům celkové pohledávky v řádech bilionů USD 26. Faktoringové společnosti se sdruţují do různých seskupení. Nejvýznamnější z nich je Factors Chain International (FCI), která představuje síť 253 faktorů z 68 různých zemí světa, kteří dohromady realizují více neţ 80 % celkového světového objemu přeshraničních faktoringových operací. 27 24 The History Of Factoring. Best Invoice Factoring.com. [cit. 2012-2-18] Přeloţeno autorkou. Dostupné online na: <http://www.bestinvoicefactoring.com/article/history-of-factoring.html> 25 FEIXOVÁ, D.: Formy hospodářských vztahů uplatňovaných ve vyspělých ekonomikách (factoring, forfaiting). Praha : Ústřední ústav národohospodářského výzkumu, 1991. 42 s., str. 9-10. 26 Dle statistik FCI činil v roce 2010 celkový celosvětový objem faktoringových operací 2,2 bilionu USD. 27 About FCI. Factors Chain International.nl [cit. 2012-2-18] Přeloţeno autorkou. Dostupné online na: <http://www.fci.nl/home/> 22

2.3 Faktoring v ČR V poválečném Československu měl po přechodu na systém centrálně plánovaného hospodářství faktoring jako moderní nástroj finančních trhů mizivou šanci na rozvoj. Oproti západním ekonomikám se proto začal v našich podmínkách vyuţívat mnohem později, zhruba v polovině 70. let v podobě dovozního faktoringu. Jako faktor vystupovala Československá obchodní banka, a.s. Výhoda spočívala v tom, ţe náš odběratel ušetřil drahý dodavatelský úvěr. Banka účtovala prodávajícímu sráţku (provizi) za okamţité zaplacení. Dále obdrţela provizi za odkup pohledávky od zahraničního dodavatele. Banka tak kryla náklady i pro případ opatření úvěru na financování faktoringu. 28 Na konci 70. let se v Československu začíná rozvíjet i faktoring vývozní. Vyuţívaly jej čeští exportéři, tzv. organizace zahraničního obchodu, prostřednictvím a.s. Transakta či různých zahraničních faktoringových společností.. První vývozní faktoringový kontrakt byl podepsán v roce 1978 na vývoz Skloexportu se švédskou faktoringovou společností Svenska Finans AB, Stockholm. Transakta zajišťovala faktoringové operace především ve Švédsku, Finsku, Norsku, Dánsku, západním Německu, Belgii a Nizozemí. Exportéři Skloexport, Jablonex, Ligna a Drevounia pouţívaly faktoring ve vztahu k určitému teritoriu jako komplexní finanční metodu, ostatní organizace zahraničního obchodu jen selektivním způsobem. Důvodem byla především výše provize faktoringové společnosti za rizika. Naše podniky neměly zájem na zálohovém proplácení pohledávky, protoţe se při její diskontaci proplácená částka sniţovala právě o platný diskont. Naopak k úsporám, které faktoringové operace našim exportérům přinášely, patřily úspory ze zabránění ztrát na úrocích z prodlení, úspory z titulu prokázané insolvence některých dluţníků, úspory na bankovních nákladech a operacích aj. 29 Na vnitřním trhu se faktoring začíná v tuzemsku rozvíjet aţ po revolučním roce 1989 a definitivním přechodu české ekonomiky na trţní princip. První českou společností zabývající se výhradně faktoringem se stala a.s. Transfinance zaloţená v roce 1991. Od té doby s rozvojem finančního a kapitálového trhu v ČR vzrostl počet faktoringových společností a objem jejich obchodů. Faktoring nabízejí v tuzemsku buď přímo banky jako jednu ze svých sluţeb, nebo, a to v drtivé většině případů, specializované faktoringové firmy, které jsou obvykle zakládány jako dceřiné společnosti velkých bank a následně jsou mateřskou bankou také úvěrově financovány. Nejvýznamnější faktoringové společnosti v tuzemsku v současnosti sdruţuje Asociace faktoringových společností ČR (AFS ČR), která má celkem 8 členů (akciové společnosti Factoring ČS, ČSOB Factoring, Transfinance, Factoring KB, NLB Factoring, Raiffeisenbank, Coface Czech Factoring a Bibby Financial Services). Vývoj celkového objemu faktoringových obchodů v posledních letech dokumentuje následující graf. 28 LIŠKA, V.: Finanční teorie. 14. Bankovnictví: Úvěry a vklady. Vyd. 1. Praha : Vydavatelství ČVUT, 1999. 247 s. ISBN 80-01-02048-7, str.199. 29 FEIXOVÁ, D.: Formy hospodářských vztahů uplatňovaných ve vyspělých ekonomikách (factoring, forfaiting). Praha : Ústřední ústav národohospodářského výzkumu, 1991. 42 s., str. 16-17. 23

Obr. č. 1: Vývoj faktoringových obchodů členů AFS ČR 2005-2010 (v mld. Kč) 150 125 100 83,8 104,8 127,1 134 99,7 111,9 75 50 25 0 2005 2006 2007 2008 2009 2010 Zdroj: Statistiky factoringu. Firemní finance.cz [cit. 2012-2-19] Dostupné online na: <http://firmy.finance.cz/finance-a-pojisteni/informace/factoring/statistiky/> Akciové společnosti Factoring ČS, ČSOB Factoring, Transfinance, Factoring KB a NLB Factoring jsou zároveň členy České leasingové a finanční asociace (ČLFA) a představují dominantní hráče na českém trhu faktoringových sluţeb, kteří ročně uskuteční kolem 80 % celkového objemu obchodů realizovaných členy AFS ČR. Např. za první 3 čtvrtletí roku 2011 byly na členy AFS ČR postoupeny pohledávky celkem za 95,61 mld. Kč, z čehoţ na nejsilnější pětici firem připadalo cca. 79 mld. Kč. 30 Podíly jednotlivých členů Asociace faktoringových společností ČR na faktoringových obchodech v roce 2011 zobrazuje graf na obrázku č. 2. Obr. č. 2: Tržní podíly členů AFS (2011) Coface Czech Factoring 5,7% Raiffeisenbank 9,4% Transfinance 14,4% NLB Factoring 3,9% Factoring KB 11,5% Bibby Financial Services 2,1% ČSOB Factoring 21,7% Factoring ČS 31,3% ČSOB Factoring Factoring ČS Factoring KB NLB Factoring Transfinance Raiffeisenbank Coface Czech Factoring Bibby Financial Services Zdroj: Statistika factoringu v ČR za 1. - 3. čtvrtletí 2011. CLFA.cz [cit. 2012-2-19] Dostupné online na: <http://www.clfa.cz/index.php?textid=67> 30 Informace jsou čerpány ze zprávy České leasingové a finanční asociace o stavu a vývoji nebankovního leasingového, úvěrového a factoringového trhu v ČR za 1.-3. čtvrtletí 2011, která je k dispozici online na <http://www.clfa.cz/index.php?textid=65> 24

2.4 Faktoring z právního hlediska Faktoring je v českých podmínkách pojem ekonomický, nikoliv právní, a není tedy definován ani zakotven v ţádném z tuzemských obchodních, účetních či daňových předpisů. Samotný proces faktoringu tak nepodléhá ţádné specifické regulaci, nemá jednotná přesně nastavená pravidla a řídí se pouze obecnými ustanoveními občanského zákoníku. Tím se české podmínky liší od vyspělých západních ekonomik, kde je oblast faktoringových sluţeb speciálně regulována a řídí se tak jasně nastavenými pravidly. Neexistence takových pravidel přitom můţe představovat pro faktoring brzdu jeho rozvoje. Z legislativního a účetního hlediska představuje v tuzemsku faktoring smluvně sjednanou finanční sluţbu zaloţenou na postoupení pohledávky (tzv. cesi). Ta se řídí obecnými ustanoveními občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.), konkrétně 524 530 ve čtvrtém oddílu první hlavy tohoto předpisu. Předmětná zákonná úprava připouští změnu v osobě věřitele pohledávky, a to i bez souhlasu dluţníka, na základě písemné smlouvy uzavřené mezi věřitelem a jinou osobou. S postoupenou pohledávkou přechází na nabyvatele (postupníka) její příslušenství a všechna práva spojená s pohledávkou včetně veškerého zajištění. Postoupit však nelze pohledávky zanikající nejpozději smrtí věřitele, nebo jejichţ obsah by se změnou věřitele změnil, popřípadě nelze-li pohledávku postihnout výkonem rozhodnutí. Rovněţ tak nelze postoupit pohledávky, pokud by postoupení odporovalo dohodě s dluţníkem, tedy tam, kde dohoda mezi dodavatelem (věřitelem) a odběratelem (dluţníkem) moţnost postoupení pohledávky vylučuje. Postoupení pohledávky je převádějící (postupitel) povinen bez zbytečného odkladu oznámit dluţníkovi, neboť do doby obdrţení tohoto oznámení je dluţník povinen plnit pohledávku původnímu věřiteli. Postoupení pohledávky můţe být dluţníkovi samozřejmě sděleno i ze strany nabyvatele pohledávky (postupníka), ovšem postupník musí v takovém případě postoupení pohledávky dluţníkovi prokazovat. Formálně jednoduší a podstatně praktičtější se tedy v tomto ohledu jeví učinění úkonu ze strany postupitele, kterým můţe být pouhé oznámení doručené dluţníku o postoupení konkrétní pohledávky či souboru konkrétních pohledávek, ať uţ ve formě samostatné listiny, či ve formě cesní doloţky uvedené na faktuře daňovém dokladu k vyúčtování pohledávky. Právní úprava postoupení pohledávky se vztahuje jak na tzv. importní, tak na exportní factoring vyjma případů, kdy se uplatňuje nebo je sjednána aplikace cizího právního řádu. Podmínky postoupení pohledávky jsou stejné pro kaţdý druh prováděných faktoringových operací. Ustanovení 527 občanského zákoníku pak ve vztahu k postoupeným pohledávkám řeší otázky odpovědnosti postupitele za kvalitu postoupené pohledávky, resp. ručení postupitele za 25

její dobytnost v případě úplatného postoupení pohledávky, ke kterému v případě faktoringu dochází vţdy. 31 2.5 Druhy faktoringu Faktoring je moderním nástrojem finančních trhů, který v posledních sto letech prošel bouřlivým rozvojem. Faktoringové sluţby nabízí v současné době stovky firem po celém světě. Není proto divu, ţe jsou poskytovány v celé řadě modifikací, které se navzájem odlišují z různých hledisek. 2.5.1 Členění faktoringových operací Základní hledisko členění faktoringových operací spočívá v osobě, která nese riziko nesplacení pohledávky, tedy existence, resp. neexistence moţnosti zpětného postihu původního věřitele. Na základě toho pak rozlišujeme tzv. bezregresní (pravý) faktoring a regresní (nepravý) faktoring. Kromě základního rozlišení na pravý a nepravý faktoring však můţeme tuto sluţbu členit i z mnoha dalších hledisek. Přehled moţných variant členění faktoringových operací uvádí schéma na následujícím obrázku. Obr. č. 3: Druhy faktoringu podle různých hledisek Zdroj: POLOUČEK, S. a kol.: Bankovnictví. Vyd. 1. Praha : C.H. Beck, 2006. 716 s. ISBN 80-7179-462-7, str. 228. 31 Právní základ faktoringu. Česká leasingová a finanční asociace.cz [cit. 2012-2-19] Dostupné online na: <http://www.clfa.cz/index.php?textid=91> 26