Předmluva Od dob založení C. a k. odborné školy sochařsko-kamenické v Hořicích v roce 1884 se průběžně, až na jednoroční výpadek za války, vyučovalo sochařské technologii. Pedagogové si vedli pečlivé přípravy, poznámky, ale nakonec po nich nezůstala ve škole ani jedna stránka. Každý student si odnášel své poznámky domů, do praxe. Za 120 let vzdělávací činnosti se v Učitelské knihovně školy zachovaly jen text Plastická anatomie a útlá knížka Ing. Krýsla Stavitelství. Jedinou celostátně vydanou učebnicí pro sochaře napsal Bohumil Teplý, sochař, absolvent školy (1959), (O sochařské reprodukci, 1973). Materiál textu nelze považovat za úplný. Doufám, že budeme mít následovníky, aby text mohl být doplňován a přepracován i když se jedná o historické řemeslo. Text je určen pro žáky 2. ročníku Kamenosochařství kamenosochařská tvorba. Látka je členěna do čtyř kapitol. První kapitola podává stručný výklad technologie kamenické výroby, tradiční ruční postupy, řešení bohatších profilů a tvarů i dalších výrobků. Druhá kapitola podává přehled dostupných tradičních reprodukčních sochařských technik. Odlišuje metody přesné reprodukce od postupů poměrného zvětšování či zmenšování. Třetí kapitola řeší možnosti realizace písma do kamene. Krátký historický přehled, stylizace textu na kámen i seznámení s různými možnostmi provedení nápisů v kameni. Čtvrtá kapitola seznamuje se současným stavem dobývání kamenných bloků v České republice a Evropě. Žáci během čtyř let studia výtvarného oboru se v technologii seznámí se všemi tradičními postupy i novinkami oboru. Práce s hlínou, práce se sádrou, základy kamenického řemesla a sochařské reprodukce. Současný stav techniky v kamenoprůmyslu umožní ulehčit provádění díla zejména ve fázi jeho přípravy. Stále zůstává na kamenosochaři hlavní podíl v dokončení skulptury. Text, rozepsaný před několika lety, dostává tisknutelnou podobu. Chci vyjádřit poděkování panu Luďkovi Valehrachovi, za čas, který věnoval revizi kapitoly o písmu. Patří mu dík za náměty i za trpělivost, kterou projevoval během mých častých návštěv ve školních dílnách. Hořice 30. května 2012 Ing. Erik Tichý 1
Úvodem Pokračování studijních textů o sochařské technologii je zaměřeno na praktické provádění sochařské reprodukce. Technologie v obecné rovině řeší praktický úkol, k jehož provádění se nabízí jedno nebo více řešení. Technicky vyhodnotíme postup. Stanovíme hospodárné i méně hospodárné postupy. Otázky hospodárnosti jsou řešeny hlavně s ohledem na dosažitelnost moderní strojní technologie. Postupy opracování kamene prošly tisíciletým vývojem. Důležitou roli hrál i vývoj nástrojů a strojů. Za tradiční nástroje dnes označujeme nástroje známé sotva pár století. Provádění jednoduchých kamenických prací se plně přesouvá na strojní technologii. Programovatelné frézy jsou používány k výrobě složitých profilací. Jistý pokrok je znát i při reprodukování výtvarných návrhů do kamene. I přes vývoj techniky řezání, frézování, broušení kamene jsou v textu postupně rozebrány jednotlivé manuální postupy sochařské reprodukce. Dříve, než žák začne pracovat na nosu sv. Šebastiána, musí pochopit a zvládnout základy kamenického řemesla. přetloukáním. Příkladem výrobků jsou štípaná dlažební kostka a silniční Technologie kamenické výroby Kamenické výrobky rozdělujeme podle způsobu opracování lícních ploch do tří skupin. 1. Hrubé kamenické výrobky jsou na povrchu, tedy na lícních plochách se stopami po dělení suroviny klínem, vrtáním, štípáním, výjimečně i ručním krajník (na školním dvoře krajníky lemují chodníky). 2. Čisté kamenické výrobky jsou na lícních plochách ručně opracované špičákem, dlátem, pemrlicí, zubákem nebo rýhovačkou. Pěknou kamenickou prací je pískovcová balustráda se sloupky a kuželkami u děkanského kostela v Hořicích. 3. Ušlechtilé kamenické výrobky jsou zpracovány pomocí strojů. Jsou charakterizovány povrchy řezanými, broušenými a leštěnými, opalováním nebo tryskáním. Příkladem jsou různé deskové obklady i dlažby a masivní leštěné výrobky. Základní tvar kamene v přibližně pravoúhlém tvaru označujeme jako kvádr. Kvádr odborně vyjádřeno je pravoúhlý rovnoběžnostěn. Některé výrobky z kamene nemají plný pravoúhlý tvar, tyto plochy nazýváme zkosené. Pro zjištění požadovaného objemu suroviny ke zhotovení výrobku vycházíme z tvaru opsaného rovnoběžnostěnu. Takto zjištěné rozměry slouží při stanovení ceny suroviny potřebné suroviny ke kalkulaci výrobku. Na výrobku rozlišujeme plochy lícové, ložné a styčné. Plochy lícové jsou přesně a kvalitně opracované. Počet lícových ploch je určen výrobní dokumentací. Běžné jsou kvádry s jednou lícovou plochou, dále jsou kvádry se dvěma i více lícovými plochami. 2
Obr.: 1. Zobrazení kvádru a popis ploch kamenického výrobku Plochy kvádru se odlišují v kvalitě provedení roviny i jejich povrchové úpravy od ploch lícních i styčných. Při tradičním ručním opracování byla povolena nerovnost v ploše, ale vždy přesné provádění roviny lemy. Styčné plochy nepřenáší zatížení konstrukcí a tak se na vypracování těchto ploch nevyžadovala větší přesnost. Pro čisté kamenické výrobky jsou charakteristickými znaky lícových ploch tvar, rovinnost, přesnost úhlů, kvalita povrchové úpravy ploch, hran i rohů a rozměry v dané toleranci. Na ložné a styčné plochy jsou kladeny menší nároky. Ušlechtilé kamenické výrobky deskové jsou křehké a citlivé na údery a otěr. Desky mají malou tloušťku. Pro vnější obklady jsou tlusté minimálně 30 mm. Dále se zpracovávají desky 50, 40, 25, 20 mm. Velmi tenké desky, připravené zvláštní technologií, jsou 12, 10 nebo 8 mm slabé. Nelze je ručně opracovat tradičním náčiním. Opracování pískovcového kvádru Ve speciální technologii pro kamenického učně, byly po bodech vypsány všechny nutné činnosti k ručnímu opracování plochy kvádru. Zdá-li se to příliš podrobné, vypisovat sled úkonů, každý má praktickou možnost některé body vynechat a následně zhodnotit výsledek. Vyměřování a zapsání dvou lemů. Na ploše se proměřují nejhlubší místa a informace se přenášejí na bok kvádru. Odměřuje se metrem, tužkou. Podle značek vyhodnotíme nejvýhodnější variantu (odsekat co nejméně) a zapíšeme oba lemy podle pravítka. 3
Kámen nad zapsáním se odprýskne prýskačem, větší vrstvu kamene prýskáme opakovaně. Na rohu prýskač přesuneme o 1,5 až 2 cm. Zaprýsknuté hrany plochy odšpicujeme do roviny pravítka (do 2 cm). Lem upravíme špičákem do roviny plochy na větší šířku (5-10 cm). Obr.: 2. Proměření nerovností plochy Zubákem zasekáváme rovinu lemu, seky vedeme šikmo od hrany. Rovina zubovaného lemu musí zachovat zapsanou čáru i stopu po prýskači! Zasekávání lemů dlátem vedeme šikmo nebo kolmo na hranu kvádru. Povolené nerovnosti závisí na délce lemů (2-5 mm/1 m). Obr.: 3. Zhlížení roviny a kontrolní zhlížení dvěma pravítky Zhlížení do roviny a zapsání lemů. Na hotový lem položíme delší pravítko. Zaklekneme na protější straně kamene. Jedním okem vyhledáme spojnici dvou protilehlých bodů pravítka a zasekaného lemu. V průsečíku spojnice oko pravítko zapíšeme čtvrtý bod roviny. 4
roviny zubákem a olemování dlátem. Obr.: 4. Kontrola rozpracované roviny dvěma pravítky Provedení zbývajících lemů do roviny plochy. Pokračujeme zapsáním třetího a čtvrtého lemu, zaprýsknutí lemů, špicování lemů, úprava lemů do Špicování plochy jako přechodná úprava plochu kamene sešpicujeme do roviny 1 až 2 cm nad lemy. Zubování plochy jako přechodná úprava - plochu kamene zubákem srovnáme do roviny 0,5 cm nad lemy. Rýhování plochy konečná úprava rýhovačku vedeme kolmo na lemy. Pro zlepšení vzhledu rýhované plochy můžeme rovinu opakovaně přesekat. Ozdobně rýhovaná plocha se nazývá rázovaná nebo kanelovaná. Obr.: 5. Měření hloubky druhé lícní plochy 5
Na připravenou rovinu kvádru se předkreslí čáry podle navržené rozteče (od 0,5 do 2 cm). Kontrolu roviny provádíme opakovaným pokládáním dřevěného pravítka. Ocelová pravítka se nešetrným pokládáním znehodnotí, proto je používáme výjimečně. Zapsání druhé lícové plochy podle úhelnice. Jsou opakovány všechny úkony z první plochy. Na kontrolu nejhlubších míst použijeme úhelnici a odměřenou hloubku přeneseme na hotovou plochu. Pokračujeme prýskáním, špicováním, zubováním, provedením tří lemů dlátem. Čtvrtým lemem doplníme rovinu druhé plochy. Provedení třetí lícové plochy kvádru. Hranu vyměřujeme a zapisujeme podle úhelnice. Na rohu kvádru se před odprýsknutím doporučuje provést odlehčení materiálu (podšpicování hrany). Platí pro ruční opracování velmi tvrdých pískovců a pro všechny granitoidní materiály. Ložné plochy kvádru přenáší tlak konstrukcí. Plocha musí mít plné lemy bez ohledu na počet viditelných ploch. V rovině jsou povoleny malé prohloubeniny, ojediněle do hloubky 3 cm. Provedení styčné plochy kvádru je nejméně náročné. Na styku s dalším kamenem postačí lem. Pokračování plochy můžeme i mírně podkosit, protože ve spáře bude spojovací malta. Počet plných lemů na styčné ploše závisí na počtu navazujících lícových ploch sousedních kamenů. Zásady řemeslného postupu při opracování kvádru: 1. První plocha se volí lícová, viditelná a největší 2. Druhá plocha se volí lícová, viditelná a navazující na první lícovou plochu 3. Spárové plochy, na které se zapisuje profil, vypracujeme čistě 4. Profily se zapisují až na plně opracovaný kvádr Při současných technických možnostech je příprava rovných ploch prováděna stroji (řezání listem, lanem, kotoučem). Výjimečně musíme pracovat klasickou technologií ručně. Při opracování různých materiálů granitu, mramorů, trachytu se nepoužívaly všechny nástroje. V tabulce je výběr doporučených nástrojů daný k jednotlivým skupinám materiálů. Je na sochaři, zda ruční nástroje pro sochařské opracování použije. Zhotovení profilů do kamene Připravíme si základní hranol. Zapíšeme profil podle šablony (plech, UH) na dvou protilehlých plochách. Takové plochy, styčné spáry, označujeme jako hlavy. 6
Tab. 1: Použití nástrojů na různé materiály nástroj granit mramor travertin pískovec Mšeno pískovec Podh. Újezd pískovec Božanov pískovec Řeka prýskač + + + + + + + + špičák + + + + + + + + zubák - + + + + + - + slín - opuka dláto, úzké dláto rýhovačka zubatá rýhovačka + + + + + + + + - + + + + - - + pemrlice + + - - + + + - zrnovák, sekyra - + - + + - - + Tvar profilu postupně zasekáváme úzkým dlátem na obou hlavách. Zasekané profily spojujeme postupně pomocnými lemy tzv. pěšinami nebo stezkami. U hlubokého profilu si vyznačíme pomocnou rovinu asi 1,5 cm nad profilem. Tuto rovinu z boků opatrně odprýskneme a ošpicujeme a tak bezpečně odstraníme nadbytečný kámen. Jednotlivé články profilu vypracujeme postupně shora dolů. Předem vypracujeme jednoduché články, tj. okosení hrany, šikmé plošky a drážky. Pokračujeme náročnějším výžlabkem nebo oblounem. Na závěr vypracujeme nejsložitější články tzv. lalošky. Obr.: 6. Okosená hrana šikmá plocha 7
Profily složené z článků jsou: 1. Přímé; rovný kus má obě hlavy styčné spáry 2. Lomené obraty vnější; profil levý nebo pravý, má pokračování profilu pod pravým nebo kosým úhlem 3. Lomené obraty vnitřní; profilace se obrací v tělese jako levý nebo pravý koutový obrat, vnitřní profil se nedá zapsat, vysekává se postupně podle kontrašablony 4. Koutové (zasekání domrtva ); profil končí u zasazené plochy v kameni, profil se nedá zapsat podle šablony, vysekává se postupně podle kontrašablony. Obr.: 7. Postup zasekávání oblounu Pravoúhlý vnější obrat profilu Pro vytvoření obratu rovného profilu zapisujeme pravítkem styk profilů pod úhlem 45. Na obratu je nutno vyhledat okem (nebo odměřit) nejhlubší místo profilu. Na tuto značku se okem orientujeme a zapisujeme přes hranu pravítka. Rohový profil je na nároží, viditelně pokračuje pod úhlem obratu, např. pravoúhlý, tupoúhlý a výjimečně i pod ostrým úhlem. Profilový obrat zapíšeme podle šablony a zhlédnutím přes pravítko. Šablonu můžeme přiložit jenom na spárovou stranu. Na budoucí rozhraní profilů nemůžeme použít šablonu ani kontrašablonu. U dobře vysekaných obratů má rozhraní profilů vždy přímkový charakter. Přes pravítko snadno kontrolujeme průběh přímky na zakřivených tvarech. Koutový obrat je tvořen stykem dvou stejných profilů v koutu. Na opracovaný hranol zapíšeme profil podle šablony. Podle šablony připravíme z plechu pevnou kontrašablonu. Začneme vysekávat pomocné stezky podle kontrašablony. Po jejich přesném vysekání spojujeme lemy na delším profilu. 8
Obr.: 8. Propisování obratu profilu Obr.: 9. Úprava bosírky hlubokého profilu 9
Vzájemné propojení profilu je prováděno postupně z obou stran. V koutě je hrana styku obou profilů, která se jeví pod určitým úhlem jako přímka. Na obr. Je naznačen postup prací; 1, 2 zapsání profilů, 3 stezky podle kontrašablony. Obr.: 10. Pomocné stezky vnitřního obratu 10
Obr.: 11. Propisování obratu kuželky 11
Postupy zhotovení rotačních těles Mezi zajímavé tvary pro kamenické zpracování patří válec/sloup, komolý kužel a koule, případně části koule. Z dávných let se zachovalo mnoho výrobků z nejrůznějších hornin. U všech rotačních těles vycházíme z přesně vypracovaného tělesa. Na tělese jsou důležité olemované plochy s vyznačenými středy a vysekanými pěšinami. Plochy mezi lemy a pěšinami není potřeba opracovat, protože budou opracovány později podle kontrašablony. Válec/sloup Připravíme hranol s dobře upravenými plnými hlavami (budoucí základny = ložné plochy). Na základnách propíšeme kružidlem válce/sloupu). poloměr Obr.: 12. Varianty postupů pro výrobu válců Na jedné základně vyznačíme kříž, přesně v polovině hrany stran. Polohu kříže na druhé základně překontrolujeme zhlédnutím přes dvě pravítka. Na dříku válce (sloupu) jsou čtyři plochy s přesnými pěšinami středem ploch. Na pěšinách vyznačíme povrchové přímky pro ¼ válcové plochy. Ze šablonového plechu si vystřihneme kontrašablonu velikosti ¼ kruhového oblouku. Podle kontrašablony postupně kontrolujeme vysekání několika stezek (např. po 30 cm). Kontrašablona musí dosednout až na pěšiny. Dokončení povrchu řešíme podle druhu materiálu a požadované povrchové úpravy. Kontrolu válcové plochy provádíme přikládáním pravítka k vyznačeným bodům (1-1 = povrchové přímky válce) a podle kontrašablony. Koule je velice náročný a dokonalý tvar. Kouli můžeme vepsat do krychle. Příprava polotovaru začíná vypracováním krychle. Krychle i koule mají společných šest bodů. Na krychli potřebujeme vyznačit (postupně) všech šest plošek ve středech čtvercových stran. Všech šest stran krychle olemujeme, v každé ploše přesně zasekáme a označíme vrchol koule. Pro přesné zajištění polohy středů = vrcholů koule, postačí pečlivé provádění lemů po obvodu ploch. Středem plochy vedeme jedinou stezku přes vrchol. Značky zafixujeme šelakem, protože musí zůstat zřetelné až do závěru práce. Pomocné lemy na krychli zmizí dalším postupem. Připravíme kontrašablonu z plechu (pozinkového plech, je tužší) ve velikosti čtvrtkružnice. 12
Kulovou plochu vypracujeme po částech, po osmině povrchu. Spojením tří bodů, 1 2 3 do kontrašablony vytvoříme přesné vodící stezky. Z libovolného vrcholu, 1, 2, 3, kružítkem opíšeme oblouky; rovník a poledníky koule. Připravíme kontrašablonu z plechu (pozinkového plech, je tužší) ve velikosti čtvrtkružnice. Tužkou vyznačíme přesnou polohu dotyku válcové a kulové roviny. Z vrcholu přisekáváme na kulové ploše stezky a kontrolujeme kontrašablonou. Obr.: 13. Postup vypracování kulové plochy po částech Počet stezek volíme přiměřeně velikosti koule. V závěru neustále přirovnáváme tvar do kontrašablony v různých směrech. Rozhodující jsou vždy vrcholy koule a přesně měření na zapsané rovnoběžky a poledníky tvaru. Tento postup opakujeme celkem osmkrát. V sochařské praxi se vyskytne koule pouze z části. V tomto případě se nedá použít kamenický postup. Části kulové plochy musí být vymodelovány a dále se postupuje reprodukcí tečkovacím strojkem nebo kružidly. Komolý kužel byl v architektuře často používán jako nosný sloup hladký nebo opatřený kanelurami. Pro vypracování komolého kužele je třeba připravit hranol se čtvercovými základnami, shodně jako u válce. Provedení obou základen rozhodne o přesném stanovení povrchových přímek budoucí kuželové plochy. Na čelech propíšeme osy kružnic. Zhlédneme osy do pravítek. Obě kružnice rozdělíme na stejný počet dílků. Na obou čtvrtinách kuželové plochy zasekáme lemy. Obr.: 14. Zhlížení os komolého kužele Spojením jednotlivých dvojic bodů vypracujeme stezky. Hotové stezky označíme tužkou. 13
Čáry představují povrchové přímky a dbáme na to, aby zůstaly zřetelné až do konce práce. Povrchovou úpravu kužele upravíme podle oka, s přihlédnutím k povrchové úpravě. Na ploše se nesmí vytvářet prohloubeniny a vlnité partie. Obr.: 15. Základní provedení zasazených ploch Zasazené plochy Podle orientace k základní rovině rozdělujeme zasazené plochy jako stejnoměrně zasazené (A) a šikmo zasazené (B). Podle ohraničení okrajů ploch jsou plochy zasazené jednostranně (A, B), dvojstranně (viz obr.), třístranně (C) a čtyřstranně (D) ohraničené. U zasazené plochy zasekáváme hranu dlátkem pod úhlem 45 a špičákem si pomůžeme při uvolnění do hloubky plochy. Pro stanovenou hloubku zasekáme malé plošky po obvodu roviny. Postupně spojíme plošky vnitřními lemy. Rovinu mezi lemy upravíme (viditelná nebo spárová plocha). Dokončíme zaúhlování zasazené hrany. U tvrdých kamenů je zasekávání velmi obtížné. Vypomůžeme si zaříznutím hran elektrickou úhlovou bruskou s diakotoučem. Vodící stezky jsou nezbytné, vnitřní hrany až nakonec. 14
Zborcené plochy představují plochy vzniklé mezi dvěma různoběžkami. Dvě přímky, kde jedna zůstává v daném směru, ale druhá přímka se od ní odchyluje pod malým úhlem, vytváří zborcenou plochu. Klasické úlohy kamenořezu řeší průměty zdi se dvěma sklony svahu. Přechod mezi sklony svahů vyřešíme zborcenými plochami na jednotlivých kvádrech. Obr.: 16. Zborcená plocha kamenného svahu Plocha zborcená vychází ze základní roviny, na které provedeme rovné lemy. Zborcení je tvořeno odchýlením jedné ze dvou protilehlých hran. Na jednu hranu zapíšeme odkloněnou přímku. Obě protilehlé přímky rozdělíme na stejný počet dílů. Postupně provádíme lemy po obvodu plochy. Mezi dvojicemi označených bodů vypracujeme stezky a vyznačíme tužkou přímky. Plochu mezi přímkami vyrovnáme do zborcené plochy. Obr.: 17. Orientace kontrolních stezek Technologie sochařské reprodukce U pojmu sochařské reprodukce rozlišujeme: 1. reprodukční práce - práce předem naznačená, což sice neznamená jednoznačně daná, ale omezuje výraz díla. Naznačení spočívá v existenci náčrtu nebo modelu, odkud přenášíme vybrané prostorové body 2. reprodukční technika - je souhrn mechanických činností při reprodukování, provádí se přenášení bodů a linií okem nebo měřickými postupy pomocí reprodukčních prostředků (pomůcek) Poznámka: S ohledem na sochařskou technologii je dobré přijmout rozdělení sochařských hmot na skulpturní materiály a plastické materiály. 15
Skulpturní materiály jsou hmoty, které při opracování libovolnou technologií sochař z hmoty výhradně ubírá. Takovými materiály jsou kámen, kost, dřevo apod. a vytvořené sochy se terminologicky přesně nazývají skulptury. Hmoty, které sochař může podle potřeby nakládat, přidávat jsou plastické materiály. Jsou to hlína, modurit, plastelína, vosk, štuk, sádra, kov, beton, laminátové hmoty apod. Takto vzniklá díla se nazývají plastiky. Prostředky a příprava práce s plastickými materiály jsou uvedeny v textu pro1.ročník. Dále bude popisován postup práce na skulpturách. Z technologického hlediska dělíme reprodukční techniky pro práci na skulpturách do dvou skupin: 1. hlavní model je vzhledem ke skulptuře v měřítku 1 :1; přesnou reprodukcí 2. hlavní model je vzhledem ke skulptuře zvětšený nebo zmenšený. Pro přesnou reprodukci v měřítku 1:1 použijeme některý z těchto prostředků: 1. tečkovací strojek 2. kružidla 3. při tečkování reliéfů na harfu na můstek na šibeničku Pro přesnou reprodukci zvětšením nebo zmenšením použijeme: 1. měřící lať s kružidly 2. redukční úhel s kružidly 3. pantograf (speciální konstrukce) Reprodukce, kde se přesně nevymezují body, tzv. poměrové odměřování používá tyto pomůcky: 1. proporční kleště 2. proporční úhel 3. historické techniky Měřící pomůcky pro sochařskou práci K základnímu vybavení sochaře patří délková měřidla, pravítka, úhelnice, měřící latě, kružidla. Pro sochaře jsou některá věci potřebné jen v počátku práce, při vyměřování suroviny a jsou typizovanými pomůckami. Ostatní volně upravené nástroje pomůcky jsou speciálně pro určitou reprodukční práci: 1. Metr, dřevěný dvoumetr, svinovací pásové měřidla (2; 3; 5; 7,5; 10m) 2. Úhelnice s rameny typizovaných rozměrů (delší ramena jsou 160; 250; 400; 630; 1000 mm) nebo kovářsky svařená z kvalitní pásové oceli libovolných délek 3. Měřící latě dřevěná lať musí být dostatečně masivní (aby se nehroutila, neseschla), pokrytá páskem zinkového nebo pozinkovaného plechu. 16
Pásek je o 20 mm užší než lať, plocha je přetřena sádrovým mlékem, přes celou délku latě středem vede ryska (špičkou vyrytá rýha), na počátku rysky stanovíme bod (zatlučeme mosazný nýt). Měřící lať slouží k reprodukci v měřítku 1:1 nebo při zvětšování modelu celými čísly (např.: 2x, 3x, 4x). 4. Kružidla - skládají se ze dvou ramen spojených masivním kulovým nýtem, mezi ocelová ramena jsou vloženy mosazné podložky, ocelová ramena jsou vyřezána z plechu, jeho tloušťka musí odpovídat délce kružidla (např.: rameno 0,5m vyžaduje tloušťku 3mm), ramena se nesmí prohýbat, hroty ramen se přibrušují nebo vykovají do požadovaného tvaru, pro míry které bezpečně neobsáhneme kružidlem, tj. přes 1,5 m přišroubujeme na obou koncích latě po rameni kružidla, tzv. kosičky 5. Redukční úhly jsou připravovány podle propočtů na konkrétní situaci. Je to spojení dvou měřících latí zkonstruovaných ke zvětšování nebo ke zmenšování, obvykle to nejsou celá čísla, např.: zmenšení 1:0,52; příkladně zvětšení 1: 1,75, velikost nám dává velikost reprodukce 6. Tečkovací strojek je sestaven: z jednoho nebo dvou ramen z tvrdého dřeva (a, b) spojovacího a otočného kloubu mezi rameny (c) nástavného trubkového raménka na konci ramene (e) kulového kloubu (f) s pojišťovacím šroubem vidlicí s perem (i), kterou strkáváme výsuvnou jehlu (h) jezdcem, který pojíždí po jehle, jeho polohu jistíme šroubem (j, obr. 21) Obr.: 18. Tečkovací strojek s jedním ramenem Obr.: 19. Měřící lať 17
Obr.: 20. Kolekce úhelnic a hmatacích kružidel Obr.: 21. Kolekce úhelnic, pokosníku, metru a kovového měřítka (300 mm) 18
Obr.: 22. Výběr umístění hlavních bodů Přenášení hlavního bodu modelu na kámen Využijeme pravoúhlého promítání, kdy z hlediska umístění hlavních bodů na kameni vycházíme z půdorysu plastiky. Půdorys případně natáčíme podle potřeby. Na papír nakreslíme půdorys, z něj si odvodíme prostorové rozmístění hlavních bodů. Vycházíme z vertikálních i horizontálních os, od kterých odměřujeme umístění bodů i s ohledem na materiálovou rezervu. 19
Obr. 22a: Výběr umístění hlavních bodů posunutím 20
S ohledem na potřebu rezervy umisťujeme plastiku k jedné straně bloku, je možnost odhalit vady materiálu a včas přesunout polohu plastiky v bloku. Dbáme na zachování polohy kříže. Změnou úhlu sochu natočíme. Natáčení sochy v kameni Změnu polohy natáčení sochy můžeme dosáhnout: 1. Posunutím dolních hlavních směrových bodů vpřed nebo vzad se socha v kameni předklání nebo zaklání, mění se úhel svírání sochy se základnou. 2. Natočení plastiky kolem svislé osy, posunutím jednoho dolního směrového hlavního bodu vpřed nebo vzad 3. Naklánění sochy v kameni vůči svislé ose, posunutím dolního směrového hlavního bodu nahoru (druhý bod jde dolů). Reprodukce tečkovacím strojkem Tečkovací strojek upevníme na dřevěný kříž, jehož konstrukce je podřízena velikosti modelu. Kříž má tři trny, kdy horní trn je nosný a dolní dva jsou směrové hroty. Přípravu těchto dvou hrotů připravíme na modelu i kameni. Obr.: 23. Detail tečkovacího strojku Na vybraná místa naneseme sádrové komolé jehlany se vsazenými hliníkovými nýty (jehlany uvnitř ztužíme hřebíky). Poznámka: tvar kříže je označován podle heraldického hlediska jako svatopetrský kříž; svatý Petr byl ukřižován hlavou dolů, protože nebyl hoden ukřižování jako Ježíš. Odlišný postup úpravy polohy obou bodů řeší plechové kornouty uchycené sádrou. Do nich jsou směrové hroty vkládány lehčeji a bez velké kontroly. Úpravu směrových bodů lze ještě kombinovat jeden bod je veden přesně na nýt a druhý do plechové drážky v ostrém úhlu. Hlavní body na modelu umístíme tak, aby se kříž s tečkovacím strojkem nakláněl k modelu. 21
Pro vysvětlení funkce nosného kříže si připomeneme základní věty o určení roviny. Tři body, pokud neleží na přímce, tvoří rovinu. Rovina je určena také přímkou a bodem. Tři hroty kříže určují základnu pro odměřování bodů na modelu i na kameni. Obr.: 24. Uchycení tečkovacího strojku svěrkou na kříži kameni, musíme ponechat K tomu, aby se poloha kříže dobře uplatnila, je nutno získat několik cm odstupu od modelu. Hlavní body, na modelu i na po celou dobu provádění díla. Obr.: 25. Vyměření hrubých bodů Postup tečkování začíná vyhledáním nejvyšších bodů na modelu. Vybrané body z modelu přenášíme na kámen. Dobře zvolené body na kameni urychlí hrubé odsekávání přebytečné hmoty a zabrání prosekání tvaru. Obr.: 26. Zajištění vyměřeného bodu 22
V počátku práce připravujeme několik bodů nanečisto. Při vyměření bodu na modelu podložíme jehlu tužkou (kamenická 1 cm tl.). Jezdcem na jehle fixujeme tuto provizorní polohu. Přeneseme upravenou hodnotu na kámen. V kameni připravíme půlkulatým dlátkem zahloubenou jamku. Vyznačíme tužkou křížkem v jamce hrubou polohu bodu. Odsekáváme přebytečný kámen mezi určenými body. Provádění definitivního bodu dokončíme úpravou jamky půlkulatým dlátkem a při kontrolním vysunutí vyznačíme bod tužkou do lehce zavrtané jamky. Počet kontrolních bodů závisí na mnoha faktorech. Kontrolní body vedeme po liniích tvarů a vyznačíme jimi hlubší místa. Jednoduchá, plochá zobrazení zbytečně netečkujeme. jehly Obr.: 27. Zavěšení kříže na modelu Možnosti reprodukce reliéfu: 1. Tečkovacím strojkem reprodukce 1 : 1 2. Reprodukce na můstek 1 : 1 a omezeně i se zvětšením 3. Reprodukce na harfu 1 : 1 a omezeně i se zvětšením 23
Reprodukce na můstek Technologie je vhodná pro svou jednoduchost k zhotovení jednoduchých a nízkých reliéfů. Reprodukci provádíme 1 : 1. Tento postup reprodukce se po úpravě dá použít i ke zvětšování reliéfu v celých číslech (2x, 3x, ). Připravíme si dvě latě a vyznačíme na nich měřítkem značky podle potřebného zvětšení modelu do kamene. Na boku reliéfu obě dřevěné lišty upevníme do roviny. Totéž provedeme na kameni. Existují dvě varianty podle způsobu použití lišt pro můstek: 1. Lišty jsou připevněny z boku reliéfu a nad úrovní jeho nejvyššího bodu; poslouží jako rovina pro pravítko k odměřování hloubek 2. Lišty jsou připevněny z boku pod úrovní reliéfu, na delších bocích a můstek je stlučen do obráceného U a posouvá se po lištách Na modelu i kameni založíme dva hlavní body. Průsečík hledaného bodu vymezíme pomocí kružidel. Z můstku nebo pravítka odměřujeme hloubky. Platí obecné zásady: připravit hlavní body vybraný počet pomocných bodů nejdříve po nejvyšších polohách modelu odsekávat po ploškách nadbytečný kámen připravit jednotlivé konečné body po konturách reliéfu doplnit ve vymezené oblasti reliéfu detailní nutné body. Reprodukce na harfu Technologie je v principu podobná s použitím můstku. Na boku reliéfu upevníme dvě dřevěné rovnoběžné lišty. Pravítko nebo můstek nahrazuje struna. Strunu zatížíme na obou stranách lehkým závažím. Na lati jsou podle měřítka zatlučeny hřebíčky. Zatíženou strunu hřebíčky udržují ve zvolené poloze. Rozteč hřebíčků volíme podle velikosti a složitosti tvarů, např. 1 cm; 1,5; 2 cm, shodně na modelu i kameni. Polohy reliéfu i kamene zajistíme v mírně naklopené poloze. Příliš sklopená poloha zadržuje odsekávané škaje a prach. Se strunou se pracuje přesněji a pohodlněji. Pro zvětšování je reprodukce harfou výhodnější, zvlášť u vysokých plastických reliéfů. Boční lišty je možné upravit panty (závěsy), potom se dají sklápět a usnadnit přístup na okraje kamene. Pro výběr dvou hlavních bodů platí zásady shodné s prací můstku. 24
Obr.: 28. Reprodukce reliéfu na harfu Hlavní body volíme na spodním okraji reliéfu. Body vyhledáváme v průsečíku dvou kružidel, ale některé polohy měření mezi hlavními body a na krajích ploch nejsou přesné. Pečlivým proměřením, podle modelace reliéfu, stanovíme ještě třetí hlavní bod. Tak zabezpečíme přesné měření na kritických místech. 25
Obr.: 29. Reprodukce reliéfu na harfu (kámen a sádra) Reprodukce pomocí redukčního úhlu Během modelování není zvykem řešit velikost budoucího díla. Při volbě materiálu nastávají různé problémy spojené s velikostí dostupného kamene. Každý centimetr na kamenném bloku se dá uspokojivě vyřešit výpočtem, kterým stanovíme o kolik centimetrů nebo procent potřebujeme model do kamene zmenšit nebo naopak zvětšit. Obr.: 30. Redukční úhel ke zvětšování Při zvětšování modelu jsou celé násobky výhodné, ovšem i zde je třeba počítat s rozumným počtem zvětšení. Např. metrový model zvětšíme bez problému třikrát. Větší zvětšení modelu bude na úkor přesnosti reprodukce. Řada hodnot se z malého modelu nedá dobře odečítat. 26
Zvětšování modelu o jakýkoli rozměr vyjádřený číslem, rozměr vypočtený v procentech je snadno řešitelné přes redukční úhel. Např. zvětšení metrového modelu do kamene délky 260 cm představuje zvětšení v poměru 1 : 2,6. Zvětšení provádíme konstrukcí redukčního úhlu vytvořeným pro danou situaci. Pro redukční úhel použijeme dvě latě spojené pod vypočteným úhlem v rozích. Latě jsou zabezpečené proti posunu lehkou příčkou. Obě latě mají po celé délce přibité plechové pásky. Mají společný výchozí bod a středem latí jsou rovné čáry přetřené řídkou sádrou nebo vápnem. Pro konstrukci redukčního úhlu využíváme podobnosti trojúhelníku. Úhel sestavíme z největší délky modelu a maximální délky kamene. Redukční úhel na zmenšování Sochař rozhoduje o realizaci modelu do kamene případ od případu. Hledá se řešení, jak využit stávající surovinu. Běžně se řeší zvětšování modelu do kamene. Obr.: 31. Úprava redukčního úhlu Hodnoty z modelu na lať nanášíme jednou a opíšeme oblouk. Na oblouku vyznačíme největší délku kamene. Průsečík (B) a bod (A) vymezuje redukční úhel. Zde se nalézají všechny zmenšované hodnoty z modelu. Řešení zmenšování je založeno na principu kruhové výseče. Opačný případ, zmenšování modelu do kamene, bere za základ krajní hodnoty proměřeného kamene. 27
Příklad: největší rozměr, délka bloku, se musí vyhodnotit jako čistá míra, tj. odečítáme z délky podlomeniny, závrty a další viditelné trhliny v kameni. Nepatrná rezerva na všech rozměrech kamene usnadní výběr místa hlavních bodů. Rozměry modelu se v kameni zmenší. Matematicky vyhodnotíme zmenšení v poměru, např. 1:0,75 nebo v procentech, tj. zmenšení o 25%. Příklad: změříme největší rozměr kamene, tj. výška = 100 cm, chybí 5cm; míry z modelu zmenšíme v poměru 1 : 0,95; zmenšení všech rozměrů o 5 %. Místo výpočtů raději použijeme redukční úhel. Reprodukce třemi kružidly Kružidlo je měřící pomůckou, kterou můžeme naměřenou hodnotu z modelu přenášet na zvolený bod nebo opakovaně na lať s vynesenou přímkou. Tato formulace funkce ukazuje možnosti, které generace sochařů používala při dvou typech reprodukce modelu do kamene: 1. reprodukce kružidly 1 : 1 2. zvětšování kružidly, kdy body modelu (jejich vzdálenosti) násobíme stejným celým číslem Postačilo by i jedno kružidlo k postupnému měření a přenášení hodnot. Každá Reprodukce 1:1, tj. bez zvětšení modelu. Definovaný bod v prostoru je dán třemi vzdálenostmi od pevných bodů. Při technologii reprodukce 1 : 1 využíváme ke stanovení vzdáleností nastavení vzdáleností do tří kružidel. vzdálenost naměřená na modelu se musí opakovaně zkoušet na kameni. Naměřené hodnoty se mohou výrazně lišit, proto jsou používaná kružidla různé délky ramen. Prakticky jsou tři kružidla ideální při vyhledávání jednoho bodu z modelu na kámen. Natažené tři míry jsou třemi kružidly opakovaně zkoušená na kameni až do vyhledání definitivní polohy bodu. V praxi si opatrně odkládáme natažená kružidla na odkládací prostor, stolek nebo latě. Pokud kružidlo spadne, musí se znovu zajistit jeho skutečná hodnota z modelu. Velmi užitečný je pracovní návyk, odkládat kružidla ve stále stejném pořadí 1. 2. 3. Tato část vysvětlení ukazuje, jak je důležitý, pečlivý výběr bodu. Příklad dvou extrémů: zvolený bod nesmí být příliš hluboký, protože se špatně určuje a dá se snadno prosekat. Do hlubších míst se sochař musí propracovat postupně zvolený bod na přímce, dodatečně vložený mezi dva hotové body, je ztrátou času a je zbytečný. Úvodní práce začínají vyměřováním hlavní bodů. Jsou to tři body, které si vybíráme s ohledem na model. Výběr úvodních bodů se může lišit u hlavy, busty, poloaktu, celé postavy nebo dvoj- či trojsoší. 28
Pro představu můžeme převést vyhledávání bodu jako průnik tří ploch tvořených kružnicemi. Ideální stav nastane, jsou-li středy kružnic vůči hledanému bodu navzájem kolmé. K tomuto stavu se můžeme přiblížit, ale se zmenšením nebo zvětšením úhlů je měření stále méně přesné. Z těchto důvodů si pomáháme přidáním čtvrtého bodu na plastiku; volíme protilehlou pozici vůči prvním třem hlavním bodům. Čtvrtý bod přeneseme i na kámen. Tento bod je velmi důležitý a proto zkontrolujeme výběr i vyměřování raději dvakrát. Zvětšování kružidly pomocí násobků celých čísel využije předchozích zkušeností s prací pomocí třech kružidel. Přenášený bod je na měřící lati zvětšen o násobek např. dvakrát, třikrát. Při vícenásobném zvětšování se upravují vynášecí pomůcky, protože obvykle neexistují tak veliká kružidla. Používají se delší latě, na které se přišroubují kosičky jednotlivá raménka z kružidel. Nadměrné zvětšení modelu nad čtyřnásobek modelu je často na úkor přesnosti realizovaného díla. Doplňující sochařské reprodukční postupy Proporční úhel Při jednoduchém zvětšování nebo zmenšování modelu je možné použít proporční úhel. Při tomto postupu se nehledí na maximální přesnost. Konstrukce je sestavena ze dvou dřevěných ramen spojená šroubem. Poloha šroubu je nastavitelná a umožní připravit poměr odpovídající velikosti kamene a modelu. Na ramenech proporčního úhlu jsou vyznačeny dvojice bodů, jejichž vzájemná vzdálenost k vrcholu úhlu udává redukční poměr. V případě zvětšování plastiky nám body blíže k vrcholu určují rozměry modelu. Při zmenšování je to opačně. Obr.: 32. Reprodukční pomůcka proporční úhel 29
Obr.: 33. Proporční kleště Proporční kleště Dvojice kružidel, jsou spojeny rameny se šroubem. Vzdálenosti těchto kružidel od tohoto šroubu (středu) nám dává redukční poměr. Kružidla jsou nestejně velká. Na levou stranu se do menších kružidel natahují míry z modelu (např. reliéfu). Na druhé straně jsou větší kružidla pevně spojená s menšími kružidly. Středový šroub spojuje obě kombinovaná ramena kružidel. Šibenička Reprodukce pomocí šibeničky se používá v případě práce na malých plastikách nebo malých, málo plastických reliéfů. Konstrukce mají dvě provedení: starší typ je celodřevěná konstrukce dostatečně stabilní, aby unesla připevněný tečkovací strojek, drží usazena ve dvou kapsách novější kovová konstrukce se opírá o tři nebo čtyři hlavní body. V obou případech je konstrukce volně nad reprodukovaným objektem. Reprodukovaný model je připevněn na pracovní desku, na níž je připevněna šibenička. 30
Obr.: 34. Šibenička (dle textu B. Teplý: O sochařské reprodukci) Obr.: 35. Reprodukce pantografu (dle B. Teplý: O sochařské reprodukci) 31
Pantograf Zařízení je pro poměrové odměřování, které pracuje na principu stejnolehlosti bodu. Konstrukce je na stojanu a má teleskopicky výsuvné rameno s poměrně velikým dosahem (5 až 7 m). Na vzájemně propojených ramenech jsou vedeny převodováním dvě jehly. Jedna jehla dosahuje na model, druhá jehla dosahuje na realizaci zvětšování a přitom koná kruhový pohyb. Hroty jehel s úchytem ramene a stojanu tvoří za všech okolností přímku. K výhodám pantografu patří možnost mnohonásobně zvětšovat. K nevýhodám si přičteme menší přesnost vyhledaných bodů z modelu. Během realizace se nesmí měnit vzdálenost a postavení materiálu. Jediný pohyb je povolen otáčení kolem své osy. V posledních letech byl pantograf použit při modelování na zvětšování modelu pro realizaci do bronzu. Zvětšování se dá realizovat do hlíny, dřeva i kamene. Další historické postupy reprodukce Uvedenými technologickými postupy byla vyčerpána tzv. klasická nabídka. Historické postupy vyměřování bodů by si každý zájemce mohl vyhledat v příručce B. Teplého: O sochařské reprodukci, vydání z roku 1973. Zde je se znalostí věcí popsáno mnoho zajímavých informací a postupů pro sochařskou práci. Vývoj strojů na opracování kamene přinesl v posledních dvaceti letech mnoho nových zařízení a postupů. Pro výtvarné zpracování byl použit vysokotlaký vodní paprsek ke ztvárnění grafických předloh v oblasti dvou dimenzí (2D). Jednoduché zobrazení je přeneseno do digitální formy. Tryska s vysokotlakým vodním paprskem obohaceným velmi jemným abrazivem (přírodní nebo syntetický korund) vyřezává daný tvar do nejrůznějších materiálů, včetně kamene. Otázkou je, zda dosáhneme požadované hloubky řezu, respektive v dobré kvalitě na celou tloušťku kamenné desky. Velký rozvoj doznaly gravírovací stroje pro texty a kopírovací stroje pro přenos kreseb na kámen. Výrobci kamenických strojů se desítky let snažili nabídnout stroj, který je schopen pracovat s nástroji ve složitějších režimech. Například řezání v tradiční ortogonální soustavě doplnit programovaným řízením řezacího kotouče v libovolném diagonálním směru. Vývoj kotoučových pil vyřešil řezání pod jiným než pravým úhlem. Vlivem vývoje při zlepšováním tradičně konstruovaných strojů zaostal za vývojem uvolňování dalších stupňů volnosti nástroje. Obráběcí centra řeší na základě tradičních funkcí stroje vrtání, frézování, broušení a leštění celou zakázku komplexně jediným motorickým centrem. Obráběcí centra jsou zaměřená jen na rovné a plastické úpravy deskových výrobků. Vyrábí se různé funkční desky do maximálního rozměru 3000 x 1500 mm, ale pokud se jedná o třetí rozměr, polotovarem jsou desky tloušťky do 50 mm. 32
Skutečný skok v reprodukci trojrozměrných objektů (3D) nastal využitím vyvinutých strojních technologií ze strojírenství aplikovaných na známé strojní technologie opracování povrchů kamenů. Proces má tyto fáze: 1. trojrozměrný systém snímání tvaru objektu 2. zpracovaný objem dat je vložen do počítače 3. počítačem je vyhodnocen postup práce jednotlivých agregátů s nástroji 4. postup práce stroje je cyklický, podmíněn potřebou měnit nástroje pro ekonomicky nejvýhodnější cestu 5. výsledný dosažený tvar úkolu, upravený povrch podle zadání je ovlivněn kvalitou software, zadanými nástroji a stavem jejich údržby. Touto průmyslovou technologií, která se teprve rozvíjí, bylo dosaženo zajímavých výsledků. Nedá se počítat s tím, že kamenosochaři složí ruce do klínu, ruční sochařské práce bude stále dost. K několika dosud nejasným problémům patří pro jaké druhy kamenů se technika vyplatí, jaké jsou parametry výrobků, pokud se týká délky, šířky a výšky, Písmo a kámen Písmo je nejpoužívanějším grafickým projevem. Písmo můžeme ocenit jako výtvarné dílo. Z historických dokumentů jsou známá vysoká ocenění kaligrafií staré Číny. Velmi je hodnocena ušlechtilost antického odkazu, pozůstatky vytesaných textů v kameni. V novodobé historii se s rozvojem tisku vytvářela řada zajímavých typů písma. Internet velmi pomohl zkvalitnit naše grafické projevy. O to horší je jeho dopad na naše vlastní písemné projevy. Nedbalost a nečitelnost ve vlastním, psaném písmu, napovídá něco o povrchním přístupu k této významné etapě, která se podílela na výchově každého jedince. Krása písma zušlechťuje výtvarný cit, působí jako jiná výtvarná díla. Písmo veřejně vystavené působí i na úroveň prostředí. Úvod Většinu potřeb, stavů, situací, přání, myšlenek vyjadřujeme mluvením a řadu z nich formulujeme i psaním. Formy grafického vyjádření jsou vývojově poněkud mladší než zvukové projevy. Stejně obtížně, jak se rozvíjela řeč lidí, prodělalo písmo složitý vývoj. Od primitivně vyrytých znaků až po ušlechtile upravené tvary písmene. Jazykové rozdílnosti rodů, kmenů i národů se projevily i ve zcela rozdílném ztvárnění znaků pro písemné záznamy. Velmi výrazně se od sebe liší znaky latinky, arabského, hebrejského, čínského a japonského písma. Podle obsahu rozlišujeme: 1. písma sdělovací běžná písma, pro okamžitou potřebu 33
2. písma vyznačovací písma oslavná, pro slavnostní příležitosti a připomenutí významných dějů s charakterem monumentality. Určité druhy písma mají již tak pevně zakotvené vazby s historickou dobou, že je označujeme jako historizující. Jsou pro svou dobu typická, napomáhají zpřesnit a zařadit představu, přenést se a vcítit do konkrétního času. Taková písma se bohatě využívá v knižních ilustracích, na plakátech, výstavách, úpravách filmů a propagaci. Provádění textů do kamene nebo dalších pevných materiálů (bronzu, dřeva, skla, keramiky) je často podřízeno tomuto tlaku. Všechny výtvarné projevy, tedy i písmo, posuzujeme ze stránky obsahu a formy. Po obsahové stránce lze volbu typu písma použít k navození atmosféry, pro citovou reakci a tím hlubší stopu v paměti. V hodnocení psychologického účinku písma se můžeme značně rozcházet. Forma písma tvar, barva, provedení v různých materiálech a různými technikami musí souhlasit s jeho obsahem. Pro vztah písma a ornamentu je charakteristické srovnání písma jako ornamentálního pásu. Nebudeme-li textu rozumět, pak toto přirovnání zvlášť vynikne. Příkladem jsou indické a arabské texty. U ornamentu jde především o vizuální smyslový vjem. Více sledujeme formu a její vyrovnanosti než obsah. Je zajímavé, že řada historických nápisů v kameni spojuje obě části do celku. Nápis i ornament jsou ve vzájemném a vyváženém provedení. Velký vliv má samotný materiál i zpracování povrchu. Historický vývoj písma Vývoj písma je spojen s vývojem lidské společnosti. Vzniklo z potřeby ústně sdělené informace přenést, zachovat po delší dobu. Rozdělení písma nemůžeme provést chronologicky pro celý svět. Zaměříme se jen na oblasti Blízkého východ a Evropy, tak jak byla ovlivněna staršími kulturami. Základní rozdělení podle způsobu záznamů jsou: 1. mnemogramy 2. piktogramy 3. ideogramy 4. fonogramy Mnemogramy (od 4 000 př. n. l.) představují snahu o záznam důležitého údaje. Souvisí s pokusy o malbu, tvoří je značky, šipky, uzly a vruby. Piktogramy (4 000 až 3 400 př. n. l.) jsou již dokonalejšími záznamy. Jde o obrazový popis děje, později i myšlenky v celých větách. Všechno je provedené rafinovanou kreslířskou zkratkou. 34
Považujeme je za bezpečně prokázaný článek ve vývoji písma. Nejstarší piktogramy se používaly v Mezopotámii, Egyptě, na Krétě a v Číně. Piktogramy jsou srozumitelné i lidem bez znalostí příslušného jazyka, tedy bez zvukového podání. I dnes je piktogramů v moderní formě bohatě využíváno pro důležitá sdělení, návěstí. Příkladem jsou orientační značky v dopravě. Ideogramy brzy nahradily předchozí piktogramy. Jde o pojmové písmo umožňující přepis myšlenek. Dodnes se toto písmo udrželo v Číně. Postupně s vývojem vzdělanosti roste formální zásoba slov a způsobuje značné obtíže při psaní. Např. dnes v Číně představuje slovní zásoba přes 50 000 znaků. Poslední etapa písma je zastoupena fonogramy. K nim se došlo po dlouhém vývoji. Fonetické písmo hláskové, je už analýzou řeči na zvukové jednotky, se samotným vyjádřením pomocí znaku. Tím se písmo stává nesrozumitelným tomu, kdo neovládá příslušnou řeč. Počet hlásek se ovšem postupně upravuje a má dodnes v různých jazycích řadu odchylek. Za příklad těchto vývojových stádií nám poslouží písma starého Egypta. Hieroglyfické písmo (asi kolem 4 000 př. n. l.) představuje typ piktogramu. Mnoho krásných ukázek se dodnes dochovalo a jsou velmi působivé. Hieratické písmo (asi 3 000 př. n. l.) je značně zjednodušené, dovoluje rychlé záznamy a je vývojově ještě pod vlivem hieroglyfů. Později vzniklo v Egyptě písmo démotické (po 900 př. n. l.) se soustavou 25 znaků. Vývoj písma šel v ostatních starověkých říších osobitou cestou. Např. v Babylonii a Asyrii se vyvinulo klínové písmo. Rozvinutím obchodního spojení Féničany pomohlo praktickým záznamům ve fonetické abecedě. Fénické písmo (1 400 až 900 př. n. l.) mělo 22 znaků. Písmo nevyjadřovalo samohlásky, takže jejich skutečná znění nelze přesně vyjádřit. Mimochodem i ve způsobu psaní bylo písmo dost odlišné, např. psali zprava doleva. Od Féničanů převzali zpočátku jejich písmo Řekové. Řecká abeceda (1 000 až 700 př. n. l.) se postupně upravovala. Ujednotila se úprava psaní zleva doprava a tím i definitivní vývoj budoucího Latinského písma. Římany byla převzata tzv. chalkidská abeceda (600 př. n. l. město Chalkis na ostrově Eubois), v níž řada písmen je vytvořena zaoblením původně hranatých tvarů, např. B, C, D, R. Římské písmo (kolem 100 př. n. l.) má již vytříbenou formu a pro svoji estetickou kvalitu je podnes velkým vzorem. Forma římského monumentálního písma, tzn. Římská kapitálka má jen velká písmena. Velká písmena dnes odborně označujeme jako verzálky. V období renesance se pozornost obrátila k antickým památkám, samozřejmě i k tesanému písmu. 35
Kopírovaly se tesané texty, odvozovaly proporce tvarů písma. Během pěti století toto písmo tesané i psané prodělalo další vývoj. Římská unciála (4. stol..) s tendencí zaoblovat hranaté části římských písmen. Původně to byla snaha úsporněji psát a projevil se i vliv psacího nástroje štětce. Některá písmena mají protaženou část pod úroveň řádků (F, Q, J, F). Po unciále došel vývoj k polounciále (6. stol.) a vytažením dříků nad původní řádky. Písaři se snažili napsat co nejvíce písmen jedním tahem. Dovršením těchto odlišností od římské kapitálky bylo vytvoření karolínské minuskuly (9. stol.). Vývojem došlo k rozlišení znaků velké a malé abecedy verzálek a minusek a následně tím i ke zformování naší abecedy tištěné i psané. Vývoj písma na našem území první slovanské písmo začíná hlaholicí (kolem r. 860), vytvořenou Cyrilem ze Soluně. S ohledem na staroslověnský jazyk měla abeceda 38 znaků, užívalo se jí až do 11. století. Obr.: 36. Přehled vývojových typů písma Pronikání křesťanského vlivu s latinskou liturgií se prosadilo i používání latinského písma. Cyrilovi žáci zavedli jeho písmo v Rusku, tzv. cyrilici, v Bulharsku to byl okrouhlejší typ tzv. bulharská hlaholice a důsledně hranatá chorvatská hlaholice. 36
Západní a střední oblast Evropy počátkem 13. století užívá písmo navazující na karolinskou minuskuli. Písmo se tvaruje, láme, zeštíhluje. Vzniká gotická textura gotické písmo. To se udrželo v germánských zemích až do zavedení knihtisku, ve kterém se využila podle psaného písma tzv. gotická minuskule (od poloviny 15. století). Pro běžnou potřebu se používalo zjednodušené kurzivy pozdního středověku, upouštělo se od ostře lomených tahů písma. Další vývoj se dělí na dva proudy, germánský a románský. V německých zemích se stává z kurzívy kurentka, později vzniká švabach (koncem 15. stol.) a fraktura (16. stol.), které souvisí se švabachem, ale omezuje se na nápisy, tituly apod. V románských zemích se nahrazuje gotické písmo v polovině 16. století rotundem typem okrouhlého písma, které je čitelnější než gotická textura. V období renesance se rozvíjí humanistická kurzíva italika. Od počátku 16. století je používaná jako knižní písmo i vzor běžného rukopisu psaného šikmo sříznutým perem. Část vývoje písma nahrazuje ukázka na obr. 38. S objevem knihtisku je vývoj písma zaměřen na tisková písma. Pro latinské texty odvozené z římského písma používáme název antikva. Je širším označením pro odvozená písma. Od 18. století se stále více uplatňovala i v zemích, které byly pod německým vlivem. U nás se prosadila od poloviny 19. století. V Rusku se udržela cyrilice až do reformy Petra Velikého (1710), který zavedl jednodušší graždanku. Toto písmo se používá dodnes s menšími úpravami podle latinky jako knižní písmo. Po Velké říjnové socialistické revoluci (VŘSR, 1917) byla graždanka upravena ještě dalším zjednodušením. Tisková písma se aplikují na různé materiály, kámen nevyjímaje. Jejich zušlechtěné podoby můžeme nalézt v katalozích písma s označením jejich tvůrce, také internet nabízí širokou škálu abeced. Písma používaná k provedení v kameni rozdělujeme do tří skupin: 1. antikva a písma odvozená z anktikvy 2. grotesk a jeho verze 3. kaligrafická písma Mezi antikvy jsou zahrnuta nejrůznější písma odvozená od římských kapitálek. Znaky mají vždy serify, tj. ukončení tahů zúžením i patkami. Jejich zakončení je špičaté, zaoblené až hranaté. Grotesky představují písma konstrukčně jednodušší než antikvy. Nemají žádná ukončení dříků serify. Jsou to písma se stálou tloušťkou tahu. Kaligrafická písma zahrnují písma výtvarně zpracovaná podle stylových období. 37
Zákonitosti řazení a umístění písma na ploše Při umísťování textu na ploše kamene sledujeme podmínku ucelenosti dojmu, zvýraznění hlavního nápisu. Text upravíme symetricky nebo asymetricky. Symetrické členění textu je náročné. Vyžaduje dobrou znalost zvoleného typu písma. Velmi záleží na optimální vzdálenosti textů, velikosti ploch mezi řádky. Symetrickým uspořádání sledujeme i celkové vyplnění plochy textem. Tuto orientaci můžeme doplnit i vyrovnat ornamentem. Text se zpracovává proužkovou metodou. Na papírové proužky naskicujeme řádek textu v hrubém tvaru. Písmena přiřazujeme podle jejich skutečných vazeb. Řádky rozměřujeme, vyhledáváme jejich svislé osy. Na ploše nápisu vyznačíme osu, ke které se osy jednotlivých řádků přiřadí. Srovnáním řádků na ploše získáme podklad pro kontrolu celkového uspořádání. Symetrické členění textu velmi dobře uplatníme na všech významných textech. Obr.: 37. Orientace textů na ploše Asymetrické uspořádání textu zarovnáváme k zarážce, tj. zvolená svislá čára zleva (viz obr. 39). Vpravo řádky volně dobíhají k hraně plochy. Dalším řešením je např. použití dalších zarážek v různých vzdálenostech. Volba formátu je dána okolnostmi a řídí se podle účelu nápisu. Často se řeší na plochách blízkých poměrům zlatého řezu; konstrukce je na obr. 40. Používají se také normalizované řady různých poměrů (poměr stran 1:2 aj.). 38