UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Katedra speciální pedagogiky. BARBORA SLOŽILOVÁ Jednoleté specializační studium

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Katedra speciální pedagogiky BARBORA SLOŽILOVÁ Jednoleté specializační studium Obor: speciální pedagogika pro učitele, pedagogické a výchovné pracovníky škol a školských zařízení MOŽNOSTI UPLATNĚNÍ TERAPEUTICKÝCH PŘÍSTUPŮ VE SPECIÁLNÍ PEDAGOGICE Závěrečná práce Vedoucí práce: Mgr. Oldřich Müller, Ph.D. OLOMOUC 2005

Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury. V Olomouci dne 6.5. 2005 vlastnoruční podpis

Děkuji Mgr. Oldřichu Müllerovi, Ph.D., za odborné vedení závěrečné práce.

Obsah Úvod...... 5 1 Terapeutické metody ve speciální pedagogice 6 1.1 1.2 1.3 1.4 1.5 1.6 1.7 1.8 1.9 Psychoterapie... Výtvarná terapie arteterapie... Dramaterapie, teatroterapie, psychodrama Muzikoterapie... Biblioterapie.. Psychomotorická terapie... Terapie hrou.. Pracovní terapie. Zooterapie... 6 9 11 15 18 20 22 24 26 1.9.1 1.9.2 Hipoterapie.. Canisterapie... 26 29 1.10 Hraniční terapeutické metody.... 31 2 Terapeutické metody ve speciální mateřské škole 37 2.1 2.2 2.3 2.4 2.5 Terapie hrou..... Psychomotorická terapie...... Muzikoterapie... Terapie výtvarná arteterapie....... Zooterapie..... 38 39 40 42 44 Závěr.... 46 Použitá literatura.... 47

Úvod Inspirací pro výběr tématu Možnosti uplatnění terapeutických přístupů se stalo mé povolání učitelky ve Speciální mateřské škole pro děti s kombinovanými vadami. Aplikace jednotlivých speciálně pedagogických terapií do běžné praxe při výchovně-vzdělávacím procesu s dětmi mě velmi zajímá a baví. Tato práce je založena především na teoretických předpokladech terapeutických metod ve speciální pedagogice, získaných v odborných publikacích (tzn. knihy, časopisy). Tyto metody jsou: psychoterapie, terapie výtvarná arteterapie, dramaterapie, teatroterapie a psychodrama, muzikoterapie, biblioterapie, psychomotorická terapie, terapie hrou, pracovní terapie, zooterapie (hipoterapie a canisterapie) a tzv. hraniční terapeutické metody, ke kterým řadíme rodinnou terapii, terapeutickou komunitu, skupinová rozhovorová sezení a skupiny setkání. Dalším základem této práce je praktická část, která je psána formou kazuistiky. Podkladem pro napsání této části je pro mne každodenní činnost s postiženými dětmi ve věku od 4 do 8 let v mateřské škole, s nejčastější diagnózou dětská mozková obrna, psychomotorická retardace, hyperaktivita, oční vady. V této části jsem se zaměřila na metody, které jsou v naší mateřské škole využívány nejvíce, a to terapie hrou, psychomotorická terapie, muzikoterapie, terapie výtvarná a zooterapie. Cílem této práce je poukázat na nezbytnost využívání terapeutických metod u dětí všech věkových kategorií, kdy se nenásilnými a cílenými prvky zaměřujeme na narušené oblasti za účelem jejich léčby, nápravy či zlepšení.

1 TERAPEUTICKÉ METODY VE SPECIÁLNÍ PEDAGOGICE 1.1 Psychoterapie Vedle fyzikálních, farmakologických a chirurgických prostředků a postupů k navrácení a udržení zdraví se vyvinula terapie psychologickými prostředky psychoterapie. Psychoterapeutickým přístupem rozumíme (Balcar, 1990) takové jednání s člověkem, které pomáhá integraci a rozvoji jeho osobnosti po stránce sebepoznání a porozumění druhým, po stránce rozpoznání a vhodného vyjadřování svých cílů, po stránce vytváření realistických a dostatečně otevřených vztahů k sobě a druhým lidem. Většina definic vymezuje psychoterapii jako léčebné působení psychologickými prostředky. J. Skála říká, že je to přátelské utkání, při kterém má bodovat terapeut, ale vyhrát pacient. Podle Langmeiera (1989) je cílem psychoterapeutické činnosti obnova zdravých funkcí v těchto oblastech: - správné poznávání a hodnocení skutečnosti - citová vyrovnanost - výkonnost odpovídající skutečným možnostem - společenská přizpůsobivost Jestliže se psychoterapie účastní dva terapeut a jeho klient, vytvoří se mezi nimi poměrně intenzivní a autentický vztah, který můžeme považovat za základní psychoterapeutický prostředek, jak říká Procházka (1999). Zpočátku značně asymetrický, nicméně i tak klient ovlivňuje chování a myšlení terapeuta. Postupně klient přebírá větší díl odpovědnosti za své jednání, vedoucí úlohu a odpovědnost za výsledek nese samozřejmě terapeut. Vymětal (1991) uvádí, že charakteristika psychoterapeutického vztahu je pokaždé

jiná a je výsledkem celé řady okolností. Jsou to například vzájemná očekávání klienta a terapeuta vůči sobě, stupeň osobního poznání, bezprostřední chování ve vztahu včetně způsobu komunikace, teoretická orientace terapeuta, osobnostní charakteristiky klienta, jeho zdravotní stav a typ obtíží. Jsou psychoterapeutické školy, kdy se učí terapeut chovat ke klientovi spíše odstupem a věcně, přes přístupy, které akcentují postoj přátelský a s pochopením až k jednání hluboce vciťujícímu a vřelému. Interakce se děje prostřednictvím slova, imaginace a nácviku. Popisovaná forma je označována jako individuální psychoterapie. To nevylučuje přítomnost dalších osob, například při práci terapeuta s dítětem jsou přítomni rodiče. Psychoterapie se profiluje jako samostatný obor. Protože se věnuje lidem s nemocí či poruchou osobnosti a vztahů, vyžaduje vedení kvalifikovaným odborníkem (Vymětal, 1992). Tuto kvalifikaci neposkytuje žádné pregraduální vzdělávání, ale tuto odbornost lze získat dalším vzděláváním, výcvikem a sebevýchovou lékaře psychiatra, zdravotní sestry, klinického psychologa, speciálního a léčebného pedagoga, sociálního pracovníka apod. Příprava psychoterapeutů představuje víceleté mnohastupňové cykly sebezkušenostního výcviku spojeného s vyzráváním osobnosti, osvojováním dovedností a souběžným teoretickým vzděláváním. Podle Vymětala (1992) mezi tři základní kategorie psychoterapie patří: - psychoanalýza - humanistická terapie - behaviorální terapie Psychoanalýza vychází ze sto let staré práce rakouského lékaře Sigmunda Freuda. Emoční problémy se řeší prostřednictvím volných asociací, neodsuzujícího naslouchání a výkladu snů. Do hry vstupuje také pacientova odolnost vůči změnám a projekce myšlenek

a pocitů na analytika (přenos). Cílem je vytvořit vzhledy, o nichž se má za to, že vyvolávají správné emoční prožitky a povedou k osobnímu a citovému rozvoji. Humanistickou neboli nedirektivní terapii vyvinul v polovině 20. století americký psycholog Carl Rogers, který byl přesvědčen, že lidé přirozeně tíhnou k seberealizaci a naplnění vlastních možností. Tento přístup je založen na teorii, že člověk se může vyvíjet ve vztahu ke starostlivému empatickému terapeutovi, který jej neodsuzuje ani neschvaluje, ale směrem ke klientovi působí jako ozvučná deska. Humanisticky orientovaný vztah terapeuta a klienta podporuje klientovu seberealizaci a řeší jeho citové obtíže. Terapie behaviorální učí klienty specifickým postupům, nelpí na minulých prožitcích, ale soustředí se na to, jak si počínat za určitých okolností a co dělat se současnými problémy. Klade důraz na odnaučení starých zlozvyků a osvojení vhodnějších postupů. Vychází z předpokladu, že poruchy chování jsou výsledkem naučených reakcí, a že je lze tedy vhodným způsobem odnaučit.

1.2 Terapie výtvarná - arteterapie Definicí arteterapie existuje několik: Podle Zicha (1981) je arteterapie speciální výtvarná výchova záměrné upravování narušené činnosti organismu takovými psychologickými a speciálně-pedagogickými prvky, které jsou imanentní umělecké činnosti nebo procesu umělecké tvorby. Hanus (1978) definuje arteterapii jako zvláštní formu psychoterapie prostřednictvím grafické, malířské a sochařské činnosti. Je to organizovaný, cílený terapeutický proces, realizovaný individuálně či skupinově, který řídí a usměrňuje speciálně školená osoba auteterapeut. Arteterapii lze kromě terapeutických účelů použít i v léčebně-pedagogickém procesu jako prostředek výchovy a sociální integrace. Arteterapie představuje soubor uměleckých technik a postupů, které mají kromě jiného za cíl změnit sebehodnocení člověka, zvýšit jeho sebevědomí, integrovat jeho osobnost a přinést mu pocit smysluplného naplnění života (Šicková, 1994). Vnitřní potenciál výtvarného umění spočívá v tom, že vyžaduje aktivní zapojení a zároveň umožňuje jedinečné sebevyjádření na základě neverbálních prostředků, jak říká Šicková (2002). Tím je přístupná i těm lidem, pro které je slovní vyjadřování z různých důvodů obtížné, ať už pro jejich fyzický handicap, jazykovou bariéru nebo vyjadřovací obtíže. Výtvarný prostředek může nahradit či doplnit verbální komunikaci mezi terapeutem a klientem. Jak uvádí Pogády a kol. (1993), arteterapii lze aplikovat formou individuální či skupinové terapie. Při individuální arteterapii navazuje klient s terapeutem úzký kontakt, vzniká tak intenzivní emocionální zážitek styku s chápajícím člověkem. Skupinová arteterapie probíhá ve skupině a tím je náročnější hlavně pro terapeuta. Řadíme k ní i rodinnou arteterapii a arteterapii v partnerském vztahu (Šicková, 2002).

Cílem arteterapie bylo zpočátku pomoci upřesňovat diagnózu duševně nemocných lidí, protože kresba je významným diagnostickým prostředkem, který dokáže velmi dobře odhalit nesrovnalosti s normálním vývojem, zejména u dětí a mládeže. Postupem času se přidal i terapeutický aspekt. Arteterapie je vhodnou metodou pro léčbu pacientů zatížených psychózami, přes mentálně handicapované, až po silně emotivní jedince, ale také u autistických jedinců či jedinců s tělesným nebo smyslovým postižením. Valenta (2001) se domnívá, že hlavním cílem arteterapie u mentálně retardovaných je reedukace, resocializace, integrace osobnosti, rozvoj kreativity, nácvik empatie, sebereflexe, sebeovládání a vůle. Arteterapie využívá řadu technik, například uvolňovací kresby, tématické kresby, doplňováné a štafetové produkce, prstomalbu, kresbu oběma rukama a modelování (Lakomá, 1993). Práce s hlínou a aktivity s ní házení, mačkání, tvarování, ruční modelování, přemodelovávání korigování a otiskování v sobě nesou velký terapeutický potenciál. J. Šicková (2002) napsala, že výtvarné aktivity s hlínou jsou nezastupitelným fenoménem při snaze terapeuta: - o prolomení bariér strachu - při neschopnosti komunikace - k odbourávání agresivního chování - o rozvíjení představivosti, trojdimenzního vnímání - o vytvoření náhledu jako zázemí pro změnu postojů k sobě a druhým.

1.3 Dramaterapie, teatroterapie, psychodrama Existuje několik definicí dramaterapie: The British Association For Dramatherapists definuje disciplínu takto (1979): Dramaterapie pomáhá porozumět a zmírnit sociální a psychologické problémy, mentální onemocnění i postižení a stává se nástrojem zjednodušeného symbolického vyjadřování, díky němuž poznává jedinec sám sebe a to prostřednictvím tvořivosti zahrnující verbální i neverbální složku komunikace. The National Association For Drama Therapy v USA definuje dramaterapii takto (Landy R., 1985, s. 58): Dramaterapii lze definovat jako záměrné použití dramatických či divadelních postupů pro dosažení terapeutického cíle symptomatické úlevy, duševní a fyzické integrace a osobního růstu. Majzlanová (1998) chápe dramatoterapii jako uměleckou a léčebně výchovnou metodu aplikovanou v rámci individuální i skupinové práce, která využívá dramatické struktury se speciálním cílem v určitých improvizovaných situacích tady a teď, evokuje k používání emocí, k získávání vnitřní motivace, vede k integraci. Dramaterapie je aktivitou skupinovou, neřeší problémy a potíže jedince, neproniká do individuálních traumat minulosti za účelem jejich přenosu, přesunutí do vědomí. Dramaterapie pracuje se znaky a metaforami, akceptuje stylizaci a kreativitu. Pracuje divadelními prostředky včetně nastolení fikce a primárně hraní jiných postav. Řízení dramaterapeutické lekce je velmi volné, terapeut je více faciliátorem dění v komunitě, schéma je tedy velmi podobné s lekcí dramatické výchovy (Valenta, 1999). Specifické dramaterapeutické cíle vyplývají ze zaměření na klientelu. Při práci například s autistickými dětmi se klade důraz zejména na změnu jejich chování, terapeutický přístup musí být přísně strukturovaný a soustředěný na oční kontakt, využití různých hlasových frekvencí, pozorování se v zrcadle apod.

K nespecifickým cílům řadíme zejména navozování schopnosti uvolnit se, změnit chování, rozšíření repertoáru pro život, navození schopnosti spontánního chování, rozvoj představivosti a koncentrace, posílení sebedůvěry a zvyšování interpersonální inteligence a sociální interakce. Základním prostředkem dramaterapie je improvizace. Ta lépe odráží vnitřní stav klienta, jeho konflikty, volné asociace, umožňuje expresi aktuálního stavu a cítění, rozvíjí spontaneitu, buduje schopnost okamžité reakce. Herci mohou být zcela svobodní v experimentování s různými rolemi. Improvizace má také blíže ke skutečnému životu, než-li jakýkoli strukturovaný příběh. Dramaterapie rozlišuje tři typy improvizací (Emunah, 1994): - plánovaná, kdy se klient dopředu rozhoduje, jaké místo v improvizaci zaujme - neplánovaná, která se dopředu neplánuje, ale klient má okamžitou možnost volby zda vstup do určité role přijmout či nepřijmout - nepřipravená, která je mimo plán a záměr terapeuta, plynule přechází z jedné scény do druhé Mezi další prostředky dramaterapie lze jmenovat mimická a řečová cvičení, dramatickou hru, verbální hru v roli, scénář, mýty a příběhy, práci s textem, vyprávění příběhů, líčení, masky, loutkovou a maňáskovou hru, pohyb, pantomimu, hru s objekty a kresbu (Majzlanová, 1998), stimulaci a charakterizaci. TEATROTERAPIE Teatroterapie je forma práce specifické divadelní společnosti (socioterapeutické skupiny), která vznikla koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let 20. století, a která vnáší řadu pozitivních prvků do nejistého světa jakkoli znevýhodněných jedinců, jak říká Vymětal (2001). Teatroterapie dosahuje terapeutických cílů prostřednictvím přípravy a

veřejné realizace divadelního tvaru. Umělecká příprava je pro členy souboru vzhledem k jejich postižení také reedukací, kompenzací a sociální rehabilitací. Příkladem teatroterapie je například divadelní soubor mentálně postižených herců Maatwerk z holandského Rotterdamu. U nás podobně funguje Bohnická divadelní společnost. Maatwerk vystupuje na scéně vlastního divadla a má své pořady na národním kanálu TV, účastní se světových festivalů Very Special Arts, pořádá divadelní turné (Valenta, Müller, 1997). PSYCHODRAMA Psychodrama je psychoterapeutická metoda využívající modifikovaného divadla k léčebným účelům. Hraní rolí nemá smysl umělecký, ale improvizované dramatické předvedení problémové či konfliktní situace přispívá k hlubšímu sebepoznání a změnám postojů, jak říká Valenta (2001). Psychodrama se věnuje významnému problému skupiny nebo člena (tzv. protagonisty). Terapeut (v roli režiséra) a členové skupiny pomáhají ztvárnit problémovou situaci slovy, prostorem, pohybem i výrazem. Patří-li do scény tělesný kontakt, tvoří mocnou složku projevování a podněcování emocí. Podle potřeby začleňuje režisér do hry celou skupinu nebo tým pracuje s jedním klientem. Psychodrama umožňuje hlubší proniknutí pod povrch nebo pohled z hlubších stran, hlubší náhled, silnější odreagování nebo názornější učení (Valenta, 2001). V psychodramatu se uplatňuje řada technik: hraní vlastní role uvolňuje spontaneitu, protagonista je lépe čitelný ostatními. Při monologu komentuje svůj vnitřní stav (skryté myšlenky a pocity vyjadřuje strunou ). Alter ego druhé já hlasitě vyjadřuje vnitřní myšlenky a přitom kopíruje jeho pohyby a akce. Pomocný herec napodobuje a předvádí protagonistu, ten má možnost jako divák přesněji hodnotit sám sebe. Tato technika se nazývá zrcadlo.

Popisovaná technika označována někdy po svém autorovi morenovské psychodrama je výlučně psychologickou klinickou a psychoterapeutickou technikou spoluzasahující do hlubokých struktur osobnosti klienta a lze ji užívat jen s příslušnou odbornou kvalifikací psychologa a psychoterapeuta.

1.4 Muzikoterapie Muzikoterapie je specifická psychoterapeutická metoda, která ke svému léčebnému působení na člověka využívá hudby a jejich prvků (Linka, 1997). Je považována za účinnou formu neverbální komunikace. Využití hudby jako komunikačního prostředku zahrnuje nejen nonverbální formy typicky hudební, ale i nehudební formy, mezi které patří mimo jiné i mimika a gestikulace. Tyto formy lze považovat za převážně emocionální výrazové projevy, které mnohdy bývají diagnosticky cennější než výpovědi verbální (Pokorná, 1982). Ve speciální pedagogice je tedy muzikoterapie využívána k výchovnému, léčebnému a rehabilitačnímu působení. Člověk se v průběhu muzikoterapie stává lépe čitelný a mnoho vazeb, reakcí a nosných monumentů se projeví transparentněji. Hudba a zejména rytmus vedou k budivým reakcím v somatické sféře a podporují pohyb, který je významnou součástí v muzikoterapeutické praxi. Možnost pohybovat se podle rytmické hudby vede k prohloubení a vnímání dynamiky a rytmu (Pokorná, 1982). Hudba sama se stává silnou motivací a usměrňuje i podněcuje pohyby celého cela. Obsahem muzikoterapie je léčebně výchovný proces zaměřený na podporu a zlepšení vztahů člověka k sobě samému a jeho okolí. V muzikoterapii je důležitý prožitek teď a tady a teprve později smysluplný terapeutický vývoj jedince či skupiny v čase. Podstatná je oboustranná komunikace terapeuta s klientem, důvěra k otevřenosti a pocit bezpečí, které jsou základem pro přirozený lidský kontakt, ale i dobrý průběh této terapie. Základní formou muzikoterapie je (Kratochvíl, 1978): - forma aktivní kdy klient vytváří hudbu, je zapojen do terapie pomocí hry na tělo, hry na různé hudební nástroje, zpěvu i tance - forma receptivní kdy jedinec či skupina poslouchá živou či reprodukovanou hudbu

Receptivní forma muzikoterapie se dále dělí na: - komunikativní zaměřuje se na společný poslech hudby, který rozvíjí podporu vzájemných kontaktů ve skupině, sdílnost emočních prožitků atd. - reaktivní cílem je navození afektivní reakce ve smyslu katarze (abreakce), překonání lidských zábran a znovuprožití konfliktů - regulativní má relaxační charakter, vede k uvolňování napětí a celkovému zklidnění Podle účastníků na formu dělíme muzikoterapii na: - individuální kdy muzikoterapeut pracuje s jedním klientem - skupinovou kdy pracuje se skupinou, uzavřenou či otevřenou - hromadnou má manipulační účinek (Linka, 1997) Cílem muzikoterapie je reedukace, psychohygiena, relaxace a rozvoj psychosociálních kompetencí. Hudební nástroj funguje v muzikoterapii jako most mezi pacientem a okolím (Pipeková, Vítková, 2001). Tuto funkci však nástroj může plnit jen tehdy, pokud ho pacient akceptuje. Kromě toho dostává nástroj funkci alter ego pomocné Já. Velmi důležité jsou také nástroje vlastního těla. Za ty jsou považovány všechny možnosti vydávání zvuků, které má člověk k dispozici bez technických či mechanických pomůcek: tleskání, dupání, vlastní hlas. Zpěvu je věnována mimořádná pozornost, protože především pravidelné dýchání, rytmická složka písní a také spontánní motivace daná radostí z hudby má blahodárný vliv a pomáhá při zlepšení řeči, jak říká Pokorná (1982). Další možností je používání předmětů denní potřeby jako hudebních nástrojů hrnce, pokličky, židle, dveře, stoly, klíče atd.

Hudbu lze spojit i s jinými psychoterapeutickými metodami, jakými jsou dramaterapie, ergoterapie či arteterapie. Jako příklad spojení hudby a dramaterapie je například vyjádření pocitů z hudby dramatickým ztvárněním. Spojením s arteterapií vzniká muzikomalba, tedy spontánní malba při poslechu hudby, či relaxace při hudbě a následné vyjádření pocitů z relaxace. Hudba může doplňovat i pracovní činnosti, neboť samotný poslech hudby, bez konkrétních psychoterapeutických cílů, vytváří při práci pohodovou atmosféru.

1.5 Biblioterapie Biblioterapie je psychoterapeutická metoda, která využívá literatury k výchovným, výukovým a psychohygienickým účelům. Představuje i klinické úsilí spolupodílet se léčbě pacienta s efektem aktivace, prožitku, komunikace a změn postojů. Podle Beljajevové (1970) je biblioterapie taková forma čtení nemocných, která je zapojena do okruhu metod klinicky aplikovaných v psychoterapii. V rámci rehabilitace má své místo v komplexní léčbě nemocných (Vášová, Černá, 1986). Křivinková (1967) říká, že biblioterapie je plánovité řízení četby psychicky nemocných pod dohledem lékaře za pomocí kvalifikovaného knihovníka. Müller (2003) uvádí, že u dětí působí na jejich emocionální vývoj spíše vyprávěné pohádky a příběhy, u dospívajících a dospělých hraje roli jimi čtená beletrie. V různé intenzitě se využívá základních funkcí literárního textu tedy funkce: - informační - výchovné - konfrontační - estetické - katarzní - identifikační - relaxační - prestižní (Renotiérová, Ludíková, 2003). Biblioterapie se užívá zejména v rehabilitačních ústavech a sanatoriích, domovech důchodců a nápravných zařízeních, kdy dochází k záměrnému působení knihou na psychicky postižené jedince i na ostatní nemocné. V nápravně výchovných zařízeních je

četba nejen prostředkem výchovy, ale též formou odměny. Užívá se i při léčbě některých forem schizofrenie, při léčbě alkoholiků, toxikomanů a neurotiků (Vášová, Černá, 1986). Rozlišuje biblioterapii individuální a skupinovou. Individuální biblioterapie spočívá ve výběru knih vhodných pro pacienta vzhledem k jeho stavu, v pohovorech o knihách a ve sledování reakcí na četbu. Tato metoda je časově náročná, ale při pečlivém provádění může být velice účinná. Skupinová biblioterapie se provádí jako organizované předčítání ve skupině (optimální počet členů je 8 10) a v diskuzích o přečtení i o problémech nebo zážitcích, které četba navodila, oživila, připomenula (Vášová, Černá, 1986).

1.6 Psychomotorická terapie Psychomotorická terapie je léčebně výchovný postup, jehož hlavním účelem je ovlivňování duševních procesů člověka za pomoci podněcování motorických činností (Szabová, 2001). Využívá spontánnosti a přirozenosti pohybového projevu na rozvoj psychomotoriky. Zahrnuje specifické pohybové techniky, jako jsou například pohybové hry, tanec a taneční terapie, pantomima a psychogymnastika, jóga, autogenní trénink a jiné relaxační techniky, které se aplikují v rámci léčebně-výchovných cvičení a programů. Jejich cílem je dosáhnout pozitivní změny u osob se speciálními (výchovnými) potřebami (Szabová, 1996). Psychomotorika je široký pojem a podle Kipharda (1990) zahrnuje několik dílčích oblastí: neuromotoriku, senzomotoriku, psychomotoriku v užším slova smyslu a sociomotoriku (Szabová, 1999). Toto dění je významné hlavně v raném věku dítěte. Psychomotorika tedy označuje všechny pohyby, které vyjadřují duševní vývoj člověka. Vlastní pohyb je zde podporován dalšími podpůrnými prostředky (hudební, dramatický apod.). Psychomotorická terapie se uplatňuje zejména u postižených tělesně i smyslově, u zdravotně oslabených a rizikových skupin, ale i jako prevence u zdravých osob (Szabová, 2001). Koncepce psychomotoriky se zakládá na: - já-kompetenci spočívá ve zkušenosti s tělem, tvoří základ orientace na vlastním těle a v prostoru - věcné kompetenci vyrovnání se s okolním prostředím ve smyslu zkušenosti s materiálem, toto vyrovnání je základem pro vývoj inteligence - sociální kompetenci komunikace a dorozumívací prostředky (Pipeková, Vítková, 2001)

Zkušenosti s psychomotorikou jsou uplatňovány zejména ve skupinách s malými dětmi, v mateřských školách se zaměřením na psychomotoriku, tedy zejména u dětí předškolního a školního věku. Z psychomotorických přístupů orientovaných na tělo a pohyb vychází i bazální stimulace, která se v 70. letech vyvinula na základě práce s dětmi s těžším mentálním postižením a více vadami. Bazální stimulace je pedagogicko-psychologickou aktivitou, kdy se snažíme těmto jedincům nabídnout možnosti pro vývoj jejich osobnosti. Tuto metodu vyvinul Fröhlich (Pipeková, Vítková, 2001). Za základní princip bazální stimulace se považuje zjištění, že pomocí těla můžeme jedince uvést do reality zprostředkováním zkušenosti a vjemu. Vychází z toho, že každý člověk má naprogramovaný určitý, jemu vlastní vývoj, který je ale možné při jeho diferencování vhodným způsobem podpořit (Fröhlich, 1990). Na podobné myšlence je založena např. senzorická integrační terapie podle Ayersové a cvičení smyslů podle Montessoriové. Tato myšlenka vychází z vnímání lidského těla, jak říká Pipeková, Vítková, (2001).

1.7 Terapie hrou Terapie hrou (play therapy) je zaměřena na využití terapeutického potenciálu her, má tedy nejširší uplatnění v dětské psychoterapii, a převážně v psychoterapii předškolních a mladších školních dětí. Je zaměřena především na práci s dětmi nemocnými, sexuálně zneužitými, s poruchou učení a chování, dětmi trpícími rozchodem rodičů, neúplností či dysfunkčností rodiny (Valenta, 2001). Hra je přirozená řeč dětství. Je to řeč, kterou děti používají všude na světě k tomu, aby se spontánně rozvíjely a učily. Hra pomáhá rozumět světu, ve kterém žijí. (Pipeková, Vítková, 2001). Terapie hrou může mít ráz nejen výchovný, ale i diagnostický a terapeutický. Využití hry má svou tradici také ve výchově. Školní hra byla využívána již v době Komenského, jak upozorňuje Valenta (1995). Hry mají zpravidla společenský charakter jsou určeny pro skupinu, přinejmenším pro dvojici. Je tedy nutné reagovat na ostatní spoluhráče, spolupracovat, komunikovat a společně tvořit. To vše rozvíjí sociomotoriku, a pokud herní skupina představuje model společenské formace, jde i o rozvoj sociálních vztahů všeobecně (Szabová, 2001). Hry svou přirozeností, spontánností a hravou atmosférou umožňují i odreagování, příjemné uvolnění, smysluplné zaměstnání, prožití pocitů užitečnosti, radosti, úspěchu. Hloubka záběru hry závisí zpravidla na jejím základním zaměření a přidaných záměrech, ale i na momentální situaci, aktuálních potřebách jednotlivce či skupiny. Existuje mnoho způsobů jak hru využít. Může se jednat o hru s hračkou, loutkou apod. U starších dětí a dospělých je možné využívat her sportovních, společenských, dramatických, psychoher a dalších herních činností. Podle Vymětala (1992) se při terapii hrou nejvíce osvědčuje nedirektivní přístup k dítěti. Terapeut malého klienta nejdříve seznámí s hernou, kde může být nestrukturovaný materiál

(písek, voda) nebo velký výběr hraček všeho druhu. Jasně vymezí pravidla ve smyslu co se nesmí, jinak je dovoleno vše. Hrovou činnost si plně řídí dítě, terapeut je k dispozici a zapojuje se jen na přání svých klientů. Jeho úkolem je komentovat a reflektovat počínání dětí, tím jim napomáhá k uvědomění všeho, co se v nich děje. Po ukončení hry, zhruba po 40 60 minutách si terapeut s dítětem, případně i s rodiči, popovídají o tom, co dělali, a napomáhá jim tak lépe porozumět dítěti. K terapii hrou se využívají větší prostory tzv. herny což jsou pokoje určené výhradně pro hrovou terapii (individuální či skupinovou) pod vedením herního specialisty. Herní specialista je člověk, který prostřednictvím hry pomáhá dítěti porozumět důvodu jeho hospitalizace, objasňuje procedury a odstraňuje obavy z neznámého (Valenta, 2001). Naslouchá dětem a umožňuje jim hrou vyjádřit to, co potřebují sdělit v tomto těžkém údobí jejich života. Pomáhá jim odreagovat se od nemoci a snaží se o udržení dobrého psychického stavu, který kladně ovlivňuje léčebný proces. Svým působením upevňuje širší spolupráci mezi dětmi, rodiči, zdravotníky, pedagogy a kmenovou školou. Mezi hlavní zásady práce herního specialisty patří poskytování pravdivých informací, dobré znalosti diagnóz, respektování práva dítěte na soukromí a spolupráce se zdravotníky.

1.8 Pracovní terapie Pracovní činnostní terapie je, jak říká Horňáková (1995), terapeutická metoda usilující o cílenou léčbu zaměstnáváním (Pipeková, Vítková, 2001). Má neobyčejně široké možnosti uplatnění jak u dětí, tak u dospělých. Terapeut má při práci s klientem možnost bezprostředně pozorovat klientovy praktické problémy a nemusí vycházet pouze z toho, co o sobě klient pověděl. Přímo v reálných situacích může potom klientovi pomáhat najít smysluplné řešení a získávat zkušenosti a informace, které jsou pro něj aktuální. Navíc působivé zaměstnání odpoutává klienta od jeho problému a ulehčuje mu uvolnění. Při společné činnosti se vytvářejí vzaty bezprostředněji než při rozhovoru. Činnostní terapie je vhodná zejména u klientů s menšími komunikačními schopnostmi a u těch, kteří nemají dost důvěry či odvahy, aby otevřeně hovořili o tom, co je trápí. Horňáková (1993) se domnívá, že se v činnostní terapii využívá skutečnosti, že všechny závažnější problémy člověka se odráží v jeho praktické činnosti a skutečnosti, že je možné je vhodně zvoleným zaměstnáním pozitivně ovlivnit. Přitom se využívají různé běžně dostupné suroviny a materiály, zájmové činnosti i každodenní práce k dosažení terapeutického záměru. Jde o to, co se děje při pracovní činnosti (Pipeková, Vítková, 2001). Tím se činnostní terapie liší od ergoterapie terapie pracovní u které jde o samotné využití práce a je důležité, aby zadaná úloha byla splněna (například okopaná zelenina, umyté nádobí, zalité květiny apod.). Vykonaná smysluplná práce pomáhá pacientovi v rámci psychosociální rehabilitace, aby lépe přijímal požadavky běžného života, aby aktivně vstupoval do kontaktu s jinými lidmi a byl užitečný. V praxi se činnostní a pracovní terapie nedají jednoznačně rozlišit (Pipeková, Vítková, 2001). U dětí se činnostní terapie považuje za analogii terapie hrou (Spitz, 1989), kdy se formou hry imitují každodenní práce či profese. Zadaná práce vždy musí odpovídat

schopnostem, dovednostem a věku dítěte. Je žádoucí, aby do zadané činnosti dítě nebylo nuceno, ale odpovídajícím způsobem motivováno tak, aby mělo pocit, že zadanou práci činí samo od sebe, mělo z ní radost a považovalo ji za smysluplnou.

1.9 Zooterapie Zooterapie je metoda ucelené rehabilitace za podpory a přítomnosti zvířat. Je to podpůrná léčebná metoda, která využívá interakce člověka a zvířete k této činnosti specielně vychovaného. Do této terapie spadá zejména hipoterapie a canisterapie. 1.9.1 Hipoterapie Rozdělení rehabilitace pomocí koně do přesně vymezených odvětví je těžké, v současné době se u nás přijímá model vytvořený v Německu (Pipeková, Vítková, 2001). Základní dělení je na: - hipoterapii (hiporehabilitaci) - pedagogicko psychologické ježdění - sportovní ježdění pro handicapované HIPOTERAPIE Hipoterapie (z řeckého slova hippos = kůň, terape = léčba) je speciální formou léčebné rehabilitace, která, jak říká Pipeková (2001), spojuje fyzické a psychické prvky. Kůň slouží jako terapeutický prostředek díky trojrozměrnému pohybu svého těla. Při něm dochází k jeho ustavičnému střídání napětí a uvolňování těla pacienta, který je nucen neustále se přizpůsobovat pohybové sinusoidě koňského hřbetu a to i při své naprosté pasivitě. V podstatě dochází k pokusu o soulad pohybu koně a pohybu pacienta. Rehabilitace vychází především z balančních cvičení a je prováděna fyzioterapeutem na základě doporučení lékaře. Hipolog zde slouží jako pomocník v přípravě a ovládání koně během rehabilitace. Dále je tato metoda zabezpečována dvěma až čtyřmi pracovníky podle fyzického handicapu a pokročilosti pacienta. Jde o individuální metodu.