MATEMATIKA 1. RNDr. Vlasta Krupková, CSc., RNDr. Petr Fuchs, PhD.

Transkript

1 MATEMATIKA RNDr. Vlasta Krupková, CSc., RNDr. Petr Fuchs, PhD.

2 Tento text byl vytvořen v rámci realizace projektu CZ..07/..00/5.056, Inovace výuky matematických předmětů v rámci studijních programů FEKT a FIT VUT v Brně, realizovaném na Vysokém učení technickém v Brně.

3 Obsah Úvod 6. Elementy matematické logiky Výroky Výrokové funkce predikáty Kvantifikátory Shrnutí Množiny Operace s množinami Číselné množiny Reálná čísla Suprémum, infimum, maximum, minimum, ohraničené (omezené) množiny Shrnutí Cvičení Funkce, zobrazení Pojem a základní vlastnosti funkce Složená funkce Funkce prosté a funkce inverzní Algebraické operace mezi funkcemi Monotonní funkce Funkce sudé a liché, funkce periodické Funkce ohraničené Elementární funkce Polynomy, kořeny polynomu Hornerovo schéma Racionální lomené funkce, rozklad na parciální zlomky Mocninná funkce Exponenciální a logaritmická funkce Goniometrické funkce Cyklometrické funkce Hyperbolické funkce Posloupnosti Pro zájemce Shrnutí Otázky a úlohy

4 Cvičení Výsledky Lineární algebra 64. Soustavy lineárních rovnic Motivace Maticový zápis soustavy rovnic Gaussova eliminační metoda Zaokrouhlovací chyby, špatně podmíněné soustavy Shrnutí Otázky a úkoly Cvičení Výsledky Aritmetické vektory Základní pojmy, aritmetické operace Vektory ve fyzice, geometrická reprezentace Lineární závislost, báze, souřadnice vektoru Hodnost systému vektorů Pro zájemce Shrnutí Cvičení Výsledky Matice Základní pojmy Transponovaná matice Aritmetické operace Násobení matic Inverzní matice Hodnost matice, ekvivalence matic Výpočet inverzní matice Řešitelnost soustavy, Frobeniova věta Pro zájemce Shrnutí Otázky a úkoly Cvičení Výsledky Determinanty Motivace Permutace Definice determinantu Základní vlastnosti determinantů, výpočet determinantů Výpočet inverzní matice Cramerovo pravidlo Shrnutí

5 3 Otázky a úkoly Cvičení Diferenciální počet 3 3. Úvodní poznámky motivace Limita Definice limity Limita parciální funkce (relativní limita) Limita posloupnosti Věty o limitách Věty o nevlastních limitách Limita složené funkce Asymptoty grafu funkce Pro zájemce Shrnutí Otázky a úkoly Cvičení Výsledky Spojitost Definice spojitosti Klasifikace nespojitostí Funkce spojité na intervalu Shrnutí Otázky a úkoly Cvičení Derivace Motivace Derivace v bodě Derivace na intervalu Základní pravidla pro derivování Diferenciál funkce Neurčité výrazy, L Hospitalovo pravidlo Věty o přírůstku funkce Pro zájemce Shrnutí Slovník a gramatika pro derivace Otázky a úkoly Cvičení Výsledky Derivace vyšších řádů, Taylorův polynom Derivace a diferenciály vyšších řádů Linearizace Aproximace funkce Taylorovým polynomem Shrnutí

6 4 Taylorovy formule pro některé funkce Otázky a úkoly Cvičení Výsledky Optimalizace Lokální extrémy Absolutní (globální) extrémy Shrnutí Otázky a úkoly Cvičení Výsledky Průběh funkce Konvexnost a konkávnost funkce, inflexní body Vyšetření průběhu funkce Shrnutí Otázky a úkoly Cvičení Výsledky Integrální počet 4. Neurčitý integrál Primitivní funkce Neurčitý integrál Integrační metody Integrace některých iracionálních funkcí Integrace trigonometrických funkcí Shrnutí Otázky a úlohy Cvičení Výsledky Určitý integrál Určitý (Riemannův) integrál Vlastnosti určitého integrálu Odhad určitého integrálu, věta o střední hodnotě Fundamentální věta Newton-Leibnizova věta Metoda per partes pro určité integrály Metoda substituce pro určité integrály Aplikace určitého integrálu Obsah rovinné oblasti Objem tělesa Objem rotačního tělesa Délka rovinné křivky Pro zájemce

7 5 Shrnutí Otázky a úlohy Cvičení Výsledky Nevlastní integrály Nevlastní integrál na neohraničeném intervalu Integrály z neohraničených funkcí Obecná definice nevlastního integrálu Shrnutí Cvičení Výsledky Nekonečné řady Číselné řady Základní pojmy Vlastnosti číselných řad Kriteria konvergence Absolutní konvergence Přerovnání řad, násobení řad Numerická sumace Pro zájemce Shrnutí Otázky a úkoly Cvičení Výsledky Mocninné řady Základní pojmy Poloměr konvergence Derivace a integrace mocninných řad Taylorovy řady Pro zájemce Shrnutí Taylorovy (Maclaurinovy) řady některých elementárních funkcí Otázky a úkoly Cvičení Výsledky Přehled literatury 309

8 6 Úvod Úvod Tento učební text předmětu AMA pro studenty studijního programu Biomedicínská technika a bioinformatika vyučovaného na fakultě elektrotechniky a komunikačních technologií VUT ve spolupráci s lékařskou fakultou MU vychází z učebního textu pro předmět BMA, který studují srudenti bakalářských studijních programů FEKT osnova těchto dvou předmětů je v mnohém identická. Vzhledem k tomu, že studenti přicházející studovat meziuniverzitní studijní program nejsou vysloveně technicky zaměřeni, je v tomto učebním textu kladen důraz na názornost, tedy na větší množství příkladů se zaměřením k budoucím aplikacím. V prvním semestru studa jde ovšem hlavně o základy, které jsou ve všech technických disciplinách analogické; výklad teoreticých partii zůstává společný. Text vznikl přepracováním skript Fuchs, Krupková: Matematika, která vyšla v nakladatelství VUT Brno v roce 007 (ISBN ). Změny proti původní verzi jsou především v zařazení odkazů na Maplety - na soubory vyrobené v Maplu, pomocí kterých se dá jednoduše znázornit i řešit celá řada úloh, které se zde vyskytnou. Další změny byly vedeny snahou zpřehlednit výklad - některé partie jsou vysvětlovány podrobněji, jsou zde zařazeny další řešené příklady, přičemž důkazy vět a další podrobnosti jsou vždy uvedeny až na konci každé kapitoly v částech Pro zájemce. Na konci každé kapitoly je také vždy (v rámečku) Shrnutí stručný přehled pojmů a pravidel k příslušnému tématu. MATEMATIKA pochází z řeckého slova MÁTHEMA, což znamená vědění a poznání. Matematika nejsou počty ty jsou jen jedním z nástrojů, které navíc může za nás vykonat počítač. Je prostředkem k popisu a formalizaci jevů v okolním světě, umožňuje odhadnout důsledky těchto jevů a najít souvislosti mezi nimi. Cílem kursu Matematika v prvním semestru studia je získat informaci o prostředcích a metodách matematické analýzy a lineární algebry získat nový přístup k matematickým metodám: ne naučit se memorovat formule a jednoduše je užívat při řešení příkladů, ale umět aplikovat základní myšlenky (koncept) a porozumět, proč jsou správné.

9 Arthur Shopenhauer napsal: Žádat, aby někdo všechno, co kdy četl, podržel v paměti, je jako žádat, aby v sobě nosil všechno, co kdy snědl. Žil z toho tělesně, z onoho duševně, a stal se tím, čím je. Tak jako tělo každého přijímá pouze to, co snáší, každý si zapamatuje jen to, co ho zajímá, co se hodí do jeho myšlenkové soustavy nebo k jeho účelům. Věříme, že něco z tohoto textu bude čtenáři k užitku. Snad přesto, že mnohé zapomene, zapamatuje si, kde to četl a aby se k textu případně později vrátil. Uveďme ještě myšlenku Démokrita z Abdér: Vzdělání má hořké kořeny, ale sladké ovoce. 7

10 8 Úvod V našem kurzu nebudeme postupovat systematicky od úplného začátku, ale budeme navazovat na látku ze střední školy. Úvodní kapitola je věnována přehlednému opakování, popřípadě doplnění nejdůležitějších pojmů, které budeme užívat. Sledujeme i cíl upřesnit a sjednotit některé názvy a označení.. Elementy matematické logiky Výroky Připomeňme, že výrok chápeme jako jazykové vyjádření myšlenek, jimiž přisuzujeme předmětům jisté vlastnosti nebo jimiž stanovíme vztahy mezi předměty; je to (jazykový) výraz, o němž má smysl říci, že je pravdivý nebo nepravdivý. Například číslo 3 je sudé je nepravdivý výrok, naproti tomu sdělení přijď brzy domů, číslo Brno je modré, sin x > 0 výroky nejsou (druhé sdělení je nesmyslná snůška slov, třetí sdělení je tzv. výroková funkce s proměnnou x). Výrokům přiřazujeme tzv. pravdivostní hodnoty: je-li výrok pravdivý, má pravdivostní hodnotu, nepravdivý výrok má pravdivostní hodnotu 0. Složené výroky sestavujeme pomocí výrokotvorných částic spojek; jsou-li p, q výroky, definujeme: negace výroku p p, p, p opačný výrok konjunkce výroků p a q p q a, současně disjunkce výroků p a q p q nebo (nevylučovací!) implikace výroků p a q p q z p plyne q * ekvivalence výroků p a q p q p je ekvivalentní s q ** * p implikuje q, jestliže p pak q, q je nutná podmínka pro p, p je postačující podmínka pro q, ** p právě když q, p tehdy a jen tehdy když q, p když a jen když q, p je nutná a postačující podmínka pro q. Jednotlivé výrokové spojky mají specifické vlastnosti: například negací pravdivého výroku získáme výrok nepravdivý a naopak, konjunkce dvou výroků je pravdivá pouze v případě, jsou-li oba výroky pravdivé atd. Přehledněji vlastnosti jednotlivých výrokových spojek popíšeme pomocí pravdivostních hodnot: p p q p q p q p q p q Stejně tak pomocí tabulky pravdivostních hodnot nejsnáze zjistíme, při jaké kombinaci elementárních výroků je pravdivý nebo nepravdivý komplikovanější výrok.

11 . Elementy matematické logiky 9 Příklad.. Vyšetříme výrok (p q) (p q). Řešení. p q q p q p q (p q) (p q) (p q) Daný výrok je tedy pravdivý bez ohledu na to, jsou-li výroky p, q pravdivé nebo nepravdivé. Složitější výroky jsou někdy nepřehledné vzhledem k vysokému počtu závorek, které udávají pořadí, ve kterém se mají jednotlivé spojky aplikovat; proto užíváme konvenci o pořadí, jak silně spojky vážou elementární výroky. Pořadí je následující: negace, konjunkce a disjunkce, implikace a ekvivalence. Tedy např. místo (p (q r)) ((p q) (p r)) píšeme p (q r) (p q) (p r), a místo (( p) q) (p ( q)) píšeme p q p q. V příkladu. jsme viděli, že složený výrok může mít takový tvar, že je vždy pravdivý bez ohledu na to, jsou-li jednotlivé elementární výroky, ze kterých je tento složený výrok sestaven, pravdivé nebo nepravdivé (tedy má pravdivostní hodnotu při libovolném vyhodnocení); takové výroky se nazývají tautologie; výrok, který je vždy nepravdivý (pro libovolné ohodnocení elementárních výroků má pravdivostní hodnotu 0), se nazývá kontradikce. Uvedeme si některé další tautologie (jako cvičení prověřte, že se o tautologie skutečně jedná): (p q) (p q) (q p) (p q) ( q p) (p q) ( p q) negace implikace (p q) (p q)

12 0 Úvod De Morganova pravidla (p q) ( p q) (p q) ( p q) distributivita p (q r) (p q) (p r) p (q r) (p q) (p r) dvojí negace p ( p) zákon vyloučeného třetího p p Až na poslední vztah mají všechny uvedené tautologie tvar ekvivalence; výroky napravo jsou pravdivé právě tehdy, když jsou pravdivé výroky nalevo. Pravdivostní hodnota složeného výroku se tedy nezmění, nahradíme-li dílčí výrok v něm vystupující výrokem s ním ekvivalentním (provedeme ekvivalentní úpravu). To nám umožňuje složité výroky postupně zjednodušovat. Příklad.. Pomocí výše uvedených ekvivalentních úprav zjednodušíme výrok [(p q q) (p q)]: [(p q q) (p q)] (De Morganův vzorec) (p q q) (p q) (negace implikace) [(p q) q] (p q) (dvojí negace) (p q q) (p q) (p q) (p q) (distributivita) p (q q) p Výrokové funkce predikáty Představme si, že pro x R zkoumáme výraz x > 3. Tento výraz není výrok; stane se jím, až za x dosadíme některé konkrétní reálné číslo, a v závislosti na tom, které číslo zvolíme, bude pravdivý nebo nepravdivý. Takový výraz se nazývá výroková funkce (forma), také predikát. Výroková funkce obsahuje proměnné; proměnná se dá chápat jako prázdné místo, kam lze dosazovat libovolné prvky z určité množiny, např R, C, která se nazývá přípustný obor dané proměnné. Po dosazení za všechny proměnné se predikát stane výrokem buď pravdivým nebo nepravdivým. Prvky množiny, pro něž je výrok pravdivý, tvoří obor pravdivosti výrokové formy. Příklad.3. x N je predikát s přípustným oborem (například) R; dosadíme-li za x například π, 8, 3, dostaneme výroky π N, 4 N, 3 4 N,

13 . Elementy matematické logiky z nichž druhý je pravdivý a první a třetí nepravdivý. Obor pravdivosti tvoří všechna kladná sudá čísla. Kvantifikátory Je-li V predikát obsahující proměnnou x (event. i další), pak výraz x (V ) nebo x : V x (V ) nebo x : V chápeme jako tvrzení existuje x tak, že platí V pro každé x platí V Přitom se nazývá existenční kvantifikátor, se nazývá všeobecný kvantifikátor. Poznamenejme, že ve výrazech s kvantifikátory často uvádíme přímo přípustný obor pro proměnnou; píšeme x M : V (x), x M : V (x). Jestliže predikát V obsahuje jedinou proměnnou x, je x (V ) resp. x (V ) výrok; říkáme, že proměnná x je vázaná kvantifikátorem. V opačném případě jde zase o predikát s tzv. volnou proměnnou a můžeme utvořit nové výrazy (predikáty, výroky) y x (V ), y x (V ) a podobně. Máme zjistit, který z následujících predikátů s proměnnou x R je prav- Příklad.4. divý výrok: a) x b) x (x ) c) x (x ) d) x (x (, x ) Řešení. a) není výrok (proměnná x je volná); b) je nepravdivý výrok; lze najít číslo a R (např. a = 3) tak, že výrok a je nepravdivý; c) je pravdivý výrok; stačí najít jedno konkrétní číslo a R (např. a = 0) tak, že výrok a je pravdivý; d) jedná se o pravdivý výrok, kterým definujeme interval. Kvantifikátory tedy můžeme řadit za sebou, přičemž na jejich pořadí záleží. Např. x R y R (x = y) je jiný výrok než y R x R (x = y) (první je pravdivý, druhý nepravdivý). Příklad.5. Máme vyšetřit pravdivost následujících výroků pro reálné proměnné x a y: a) x y (x < y) b) y x (x < y)

14 Úvod Řešení. a) Výrok je pravdivý; stačí pro libovolné pevně zvolené x položit y = x + výrok x < x + je pravdivý pro každé reálné x. b) Výrok je nepravdivý; jeho pravdivost by znamenala, že existuje největší reálné číslo. ( není reálné číslo!) Při vyšetřování reálných čísel se osvědčilo zavést symbol R = R {, }. Použijeme-li toto označení, můžeme formulovat pravdivý výrok y R x R (x < y). Často potřebujeme utvořit negaci výroku s kvantifikátory. Užíváme přitom tyto ekvivalence: ( x M : V (x)) x M : V (x), ( x M : V (x)) x M : V (x). Příklad.6. [ x M : (P (x) Q(x))] x M : [P (x) Q(x)] x M : (P (x) Q(x)). Shrnutí V tomto odstavci jsme připomněli následující pojmy: výrok: jazykové spojení, o kterém lze říci, zda je pravdivé nebo nepravdivé, výrokové spojky, pomocí nichž sestavujeme složitější výroky:,,,, ; ohodnocení výroků pomocí pravdivostních hodnot, tautologie a kontradikce: výrok vždy pravdivý resp. vždy nepravdivý, výroková funkce (predikát): tvrzení, které obsahuje proměnnou a které se stane výrokem, jestliže za tuto proměnnou dosadíme prvek z přípustné množiny, kvantifikátory: všeobecný a existenční. Cvičení. Formulujte, co rozumíme výrokem a uveďte příklady.. Nechť p znamená je chladno a q prší. Vyjádřete slovně následující složené výroky: a) p b) p q c) p q d) q p

15 . Elementy matematické logiky 3 3. Nechť p znamená je vysoká a q je hezká. Zapište symbolicky následující výroky: a) Je vysoká a hezká. b) Je vysoká, ale není hezká. c) Není pravda, že je nevysoká a hezká. d) Není ani vysoká, ani hezká. e) Je vysoká, nebo je nevysoká a hezká. f) Není pravda, že je nevysoká nebo nehezká. 4. Najděte pravdivostní hodnoty následujících složených výroků: a) Paříž je ve Francii a zároveň + = 4. b) Paříž je v Anglii a zároveň + = 4. c) Paříž je ve Francii a zároveň + = 5. d) Paříž je v Anglii a zároveň + = Najděte pravdivostní hodnoty následujících složených výroků ( nebo je zde ve smyslu nevylučovacím): a) + = 5 nebo + = 4 b) + 5 = 9 nebo = 8 c) + = 5 nebo = 4 d) + 5 = 9 nebo + 7 = 8 6. Najděte pravdivostní hodnoty následujících složených výroků: a) Kodaň je v Dánsku, a + = 5 nebo + = 4. b) Paříž je v Anglii, nebo + = a = 7. c) Kodaň je v Dánsku, nebo + 5 = 8 a = 6. d) Paříž je v Anglii, a = 7 nebo + 6 = Pomocí tabulky pradivostních hodnot ohodnoťte výroky: a) p (q r) b) (p q) (p r) 8. Definujte tautologii a kontradikci a uveďte příklady. 9. Ověřte, že: a) p (p q) je tautologie, b) (p q) (p q) je kontradikce, c) (p q) (p q) je tautologie, d) p (q r) (p q) (p r) je tautologie.

16 4 Úvod 0. Sestavte tabulku pravdivostních hodnot pro logickou spojku vylučovací nebo : p q znamená platí p nebo q, ale ne současně.. Ověřte ekvivalenci p q (p q) (p q).. Nechť p(x) je výraz x + > 5. Rozhodněte, zda je to výroková funkce; v kladném případě zjistěte, zda následující množiny jsou její přípustné obory: a) N, b) M = {,, 3,... }, c) C. 3. Určete pravdivostní hodnoty následujících výroků: (Přípustná množina je R) a) x : x = x, b) x : x = x, c) x : x + > x, d) x : x + = x. 4. Utvořte negace výroků z cv. 3 a vzniklé výroky co nejvíce zjednodušte. 5. Nechť A = {,, 3, 4, 5}. Určete pravdivostní hodnoty následujících výroků. Utvořte a co nejvíce zjednodušte jejich negace: a) ( x A)(x + 3 = 0), b) ( x A)(x + 3 < 0), c) ( x A)(x + 3 < 5), d) ( x A)(x + 3 7). 6. Utvořte negace výroků: a) x p(x) y q(y), b) x p(x) y q(y). 7. Určete pravdivostní hodnoty následujících výroků s přípustnou množinou {,, 3}: a) x y : x < y +, b) x y : x + y <, c) x y : x + y <, d) x y z : x + y < z, e) x y z : x + y < z. 8. Nechť A = {,,..., 9, 0} je přípustná množina pro následující predikáty. Jdeli o výroky, určete pravdivostní hodnotu. Jde-li o výrokové funkce, najděte obor pravdivosti: a) x y : x + y < 4, b) x y : x + y < 4, c) y : x + y < 4, d) y : x + y < Utvořte negace následujících výroků: a) x y : p(x, y), b) x y : p(x, y), c) y x z : p(x, y, z), d) x y : (p(x) q(y)), e) x y : (p(x, y) q(x, y)), f) y x : (p(x) q(y)).

17 . Množiny 5 Výsledky. a) není chladno, b) je chladno a prší, c) je chladno nebo prší (nebo je chladno a prší), d) prší nebo není chladno; 3. a) p q, b) p q, c) ( p q) p q, d) p q, e) p ( p q) p q, f) ( p q) p q; 4. a), b) 0, c) 0, d) 0; 5. a), b) 0, c) 0, d) ; 6. a), b) 0, c), d) 0; 0. p q p q a),b) ano, c) ne; 3. a) 0, b), c), d) 0; 4. a) x : x = x, b) x : x x, c) x : x + x, d) x : x + x; 5. a) 0; ( x A)(x + 3 0), b) ; ( x A)(x + 3 0), c) ; ( x A)(x + 3 5), d) 0; ( x A)(x + 3 > 7); 6. a) ( x : p(x)) ( y : q(y)), b) ( x : p(x)) ( y : q(y)); 7. a), b), c) 0, d), e) 0; 8. a), b) 0, c) {,, 3}, d) A; 9. a) x y ( p(x, y)), b) x y ( p(x, y)), c) y x z ( p(x, y, z)), d) x y ( p(x, y) q(x, y)), e) x y (p(x, y) q(x, y)), f) x y ( p(x, y) q(x, y).. Množiny Ze střední školy resp. z Matematického semináře je vám známo, že v matematice nazýváme jakýkoliv soubor či systém objektů množinou. Množiny vymezujeme výčtem prvků nebo predikátem charakterizací: Je-li V (x) predikát, potom symbol {x V (x)} označuje množinu všech prvků a, pro které je V (a) pravdivý výrok; někdy uvádíme obor přípustný pro proměnnou x a píšeme např.: {x R V (x)}. Příklad.7. {x R x } = (,. Značí-li A množinu jistých objektů a x je jeden z nich, říkáme, že x je prvkem množiny A (x patří do A) a píšeme x A. Není-li y prvkem množiny A, píšeme y A. Jestliže S je množina, jejíž prvky jsou opět množiny, nazýváme ji zpravidla systémem množin. Dvě množiny mají stejné prvky (tedy jsou si rovny), jestliže jsou charakterizovány ekvivalentními výroky: {x U(x)} = {x V (x)} x (U(x) V (x)).

18 6 Úvod Operace s množinami Nechť A, B jsou množiny. Potom definujeme vztahy mezi množinami a operace s množinami pomocí následujících výroků: rovnost množin A = B x(x A x B) podmnožina A B x(x A x B) průnik množin x(x A B x A x B) sjednocení množin x(x A B x A x B) rozdíl množin x(x A \ B x A x B) Je-li A B, označujeme množinu B\A symbolem A a nazýváme ji doplňkem (komplementem) množiny A v množině B. Tuto symboliku používáme především tehdy, zkoumáme-li komplementy více množin k jedné pevné množině. Příklad.8. Nechť A = {,, 3, 4}, B = {, 4, 6}, C = {,, 4, 8} a X = {,,..., 0}. Máme popsat výčtem prvků množiny (doplňky se rozumí vzhledem k X): A B, B C, A \ B, B \ A, A (B C), (A B) C, A B, A B. Řešení. A B = {x x A x B} = {,, 3, 4, 6} B C = {x x B x C} = {, 4} A \ B = {x x A x B} = {, 3} B \ A = {x x B x A} = {6} A (B C) = {x x A x B C} = {,, 3, 4} (A B) C = {x x A B x C} = {,, 4, } A B = {x x X x A B} = {5, 7, 8, 9, 0} A = {x x X x A} = {5, 6, 7, 8, 9, 0}, B = {x x X x B} = {, 3, 5, 7, 8, 9, 0} A B = {x x A x B} = {, 3, 5, 6, 7, 8, 9, 0} Množina neobsahující žádné prvky se nazývá prázdná množina. Tuto množinu značíme symbolem, výrok x (x ) je tedy nepravdivý. Prázdnou množinu můžeme definovat libovolnou kontradikcí, například = {x x A x A}. Prázdná množina má mnoho překvapivých vlastností, se kterými se setkáme později; některé jsou ověřeny v následujícím příkladu: Příklad.9.

19 . Množiny 7. Ukažme, že pro libovolnou množinu A platí A.. Prověřme pravdivost následujících výroků: a) b) c) { } d) { } Řešení.. Použijeme výrok definující podmnožinu: A x(x x A) x je nepravda, tedy implikace ve zkoumaném výroku je vždy pravdivá (nepravda cokoliv).. Prázdná množina nemá žádné prvky, tedy ani samu sebe. 3. viz. pro A =. 4. { } je množina zadaná výčtem prvků, jediný její prvek je ; tedy { }. 5. viz. pro A = { }. Množinu všech podmnožin dané množiny A nazýváme potenční množinou a označujeme P(A). Tedy P(A) = {X X A}. Příklad.0. Zřejmě platí P({a, b}) = {, {a}, {b}, {a, b}}. Ukážeme,že je-li A konečná množina o n prvcích, má její potenční množina n prvků: Podmnožinu o k prvcích (v množině A) můžeme utvořit ( n k) různými způsoby (je to počet kombinací k-té třídy z n prvků). Máme tedy ( n 0) podmnožin o 0 prvcích (což je ) ( n ) jednoprvkových podmnožin ( n ) dvouprvkových podmnožin Celkem ( ) n + 0 ( ) n + + ( ) n + + k ( n k). ( n n) ( ) n = ( + ) n = n. n k-prvkových podmnožin n-prvkových podmnožin Proto se také někdy množina všech podmnožin dané množiny A označuje symbolem A. Příklad.. Pro množiny z příkladu.8 máme určit P(A C), P(B), P(A C) P(B) a P(A B C).

20 8 Úvod Řešení. A C = {,, 4} P(A C) = {, {}, {}, {4}, {, }, {, 4}, {, 4}, {,, 4}}, P(B) = {, {}, {4}, {6}, {, 4}, {, 6}, {4, 6}, {, 4, 6}}, P(A C) P(B) = {, {}, {4}, {, 4}}; A B C = {, 4}, P(A B C) = {, {}, {4}, {, 4}}. Kartézským součinem A B množin A, B (v tomto pořadí) nazýváme množinu A B = {(a, b) a A b B}. Přitom (a, b) znamená uspořádanou dvojici prvků a, b. Je-li speciálně A = B, pak A A značíme A. Například R bude značit množinu všech uspořádaných dvojic (x, y) reálných čísel. Jsou-li A, B, A B neprázdné množiny, pak A B B A: Příklad.. Nechť A = {, }, B = {3}. Potom A B = {(, 3), (, 3)}, a B A = {(3, ), (3, )}. Číselné množiny Číselné obory se obvykle konstruují postupně tak, že se vychází od oboru přirozených čísel N = {,, 3, 4,... }. Součet a součin přirozených čísel je přirozené číslo. N se rozšíří na obor celých čísel Z celým číslem nazýváme každé číslo, které lze vyjádřit jako rozdíl přirozených čísel. Součet, součin a rozdíl celých čísel je celé číslo. Každé číslo, které můžeme vyjádřit jako podíl celého čísla a celého čísla různého od nuly, nazýváme racionálním číslem. Obor racionálních čísel značíme písmenem Q. Součet, rozdíl, součin a podíl dvou racionálních čísel (kromě dělení nulou) je racionální číslo. Všechna racionální čísla můžeme vyjádřit ve tvaru konečných nebo nekonečných periodických desetinných zlomků. Číslo, které lze vyjádřit ve tvaru nekonečného neperiodického desetinného zlomku, nazýváme iracionálním číslem. Takovými čísly jsou např. čísla, 3, 3, π atd. Množina všech racionálních a iracionálních čísel se nazývá obor reálných čísel R. Množina reálných čísel není uzavřená k opperaci tvoření odmocnin sudé odmocniny ze záporných čísel nejsou reálná čísla; např. rovnice nejsou v R řešitelné. x + = 0, x + x + = 0 ( tj. (x + ) + = 0 )

21 . Množiny 9 Při hledání kořenů algebraických rovnic je však vhodné se sudými odmocninami ze záporných čísel (především s druhou odmocninou z čísla ) počítat: Cardanův vzorec pro rovnici x 3 = ax + b má tvar ( ) b b ( a ) 3 x = b ( ) b ( a 3 3) a má smysl pouze pro Ale například rovnice c = ( ) b ( a ) x 3 = 5x + 4 má řešení x = 4, přičemž c = 5 3 =. Podívejme se, co dostaneme, jestliže formálně dosadíme do Cardanova vzorce: x = = = ( ) = + + = 4, přičemž rovnost označenou ( ) získáme následujícím způsobem: ( ± ) 3 = 3 ± 3 ( ) + 3 ( ) ± ( ) 3 = = 8 ± 6 ± ( ) = ±. Tedy při formálně správném výpočtu s použitím imaginární odmocniny z čísla dostaneme správný (a přitom reálný) výsledek x = 4. Podobné úvahy vedly k zavedení oboru komplexních čísel C. Komplexním číslem rozumíme číslo z tvaru z = x + j y, kde x, y R a j je tzv. imaginární jednotka, pro kterou platí j =. Reálná čísla Množinu M, jejíž všechny prvky jsou čísla, nazýváme číselnou množinou. Pokud neřekneme výslovně nic jiného, budeme v dalším hovořit o číselných množinách reálných čísel. Nejčastěji užívanými množinami reálných čísel jsou intervaly; připomeňme jejich definici: Definice.3. Nechť platí a, b R, a < b. Množina. (a, b) = {x a < x < b} se nazývá otevřený interval,

22 0 Úvod. a, b = {x a x b} se nazývá uzavřený interval, 3. a, b) = {x a x < b} se nazývá zleva uzavřený a zprava otevřený interval, 4. (a, b = {x a < x b} se nazývá zleva otevřený a zprava uzavřený interval. Vzhledem k uspořádání reálných čísel je vhodné zavést symboly a předpisem x R : ( < x) (x < ). Body a se nazývají nevlastní body reálné osy. Zavedeme označení: R {, } = R. Dále definujeme následující intervaly:. (a, ) = {x a < x},. a, ) = {x a x}, 3. (, b) = {x x < b}, 4. (, b = {x x b}. Podobně píšeme R = (, ). Speciálním případem intervalů jsou tzv. okolí bodu: Definice.4. Okolím bodu a R (také ε- okolím) rozumíme množinu U(a, ε) = {x R x a < ε} = (a ε, a + ε), bod a se nazývá střed okolí a číslo ε poloměr okolí. Množinu U (a, ε) = U(a, ε) \ {a} = (a ε, a) (a, a + ε) = {x R 0 < x a < ε} budeme nazývat redukovaným (ryzím) okolím bodu a R. (Pro naše potřeby obvykle předpokládáme, že ε je libovolně malé.) Není-li poloměr okolí ε podstatný, píšeme místo U(a, ε) a U (a, ε) pouze U(a) a U (a). Okolím U( ) bodu budeme rozumět každý interval (K, ) a okolím U( ) bodu budeme rozumět každý interval (, K). Pomocí okolí můžeme definovat pojem tzv. hromadného bodu množiny, který budeme potřebovat při zavádění pojmu limity: Definice.5. Bod a R je hromadný bod množiny M R, jestliže v každém jeho redukovaném okolí leží alespoň jeden bod x M.

23 . Množiny Příklad.6.. Každý bod intervalu (0, je hromadný. Navíc bod 0, který do intervalu nepatří, je jeho hromadným bodem.. Množina N má v R jediný hromadný bod. 3. Bod množiny M = (0, ) {} (3, ) není jejím hromadným bodem, neboť jeho okolí U() = (, + ) nemá s M jiný společný bod než. Takový bod se nazývá izolovaný bod množiny M. Suprémum, infimum, maximum, minimum, ohraničené (omezené) množiny Je-li M R, a R, zavedeme označení: M a (resp. a M) x M : x a (resp. x M : a x). Definice.7. Platí-li M a, a R, řekneme, že a je horní mez (závora, ohraničení) množiny M a že množina M je shora ohraničená, platí-li a M, a R, řekneme, že a je dolní mez (závora, ohraničení) množiny M a že množina M je zdola ohraničená, řekneme, že a R je největší prvek množiny M a píšeme a = max M, jestliže platí M a a M, řekneme, že a R je nejmenší prvek množiny M a píšeme a = min M, jestliže platí a M a M. Příklad.8. min (, 3 neex., max (, 3 = 3; max N neex., min N =. Definice.9. Nechť M R. Nejmenší horní mez množiny M nazýváme suprémum množiny M. Není-li množina M shora ohraničená, považujeme za její suprémum. Píšeme sup M = min {x x R M x}. Největší dolní mez množiny M nazýváme infimum množiny M. Není-li množina M zdola ohraničená, považujeme za její infimum. Píšeme inf M = max {x x R x M}. Příklad.0. inf (, 3 = max {x R x (, 3 } = max {x R x } =, sup (, 3 = min {x R x (, 3 } = min {x R x 3} = 3. Příklad.. sup N = min {x R N x} = min { } =.

24 Úvod Bez důkazu uvedeme velmi důležitou větu: Věta.. Každá podmnožina R má právě jedno suprémum a právě jedno infimum. Při axiomatické výstavbě oboru reálných čísel se uvádí následující Archimedův axiom: a (0, ) n N : a n. Platnost tohoto axiomu využijeme v následujícím příkladu: Příklad.3. Ukážeme, že platí tvrzení: ε > 0 n N : n < ε. Řešení. ε : ε > 0 ε > 0 Archimedův axiom n N : ε < n a poslední výrok je ekvivalentní s dokazovaným tvrzením. Shrnutí V tomto odstavci jsme zopakovali základní pojmy, které se týkají množin: dva hlavní způsoby zadání množiny: výčtem prvků resp. výrokovou funkcí, operace s množinami: rovnost, průnik, sjednocení a rozdíl množin, pojem podmnožiny a doplňku vzhledem k dané množině, prázdná množina, potenční množina a kartézský součin množin, množina reálných čísel R a její podmnožiny: N, Z, Q, intervaly. Dále jsme zavedli nové pojmy pro obor reálných čísel: rozšíření R o nevlastní body, : R, okolí bodu x R: interval (x ε, x + ε), redukované (ryzí) kolí bodu x R: množina (x ε, x + ε) \ {x}, hromadný bod množiny: bod, v jehož libovolném redukovaném okolí leží alespoň jeden bod dané množiny, horní (resp. dolní) mez (závora) množiny: nebo roven každému prvku této množiny, bod z R, který je větší (resp. menší) nejmenší z horních (resp. největší z dol- suprémum (resp. infimum) množiny: ních) mezí množiny.

25 . Množiny 3 Cvičení. Nechť A = {0,,, 3}. Najděte množiny A A, A A, A \ A. Dají se výsledky zobecnit?. Nechť A je množina všech celých čísel dělitelných dvěma, B množina všech celých čísel dělitelných třemi, C množina všech celých čísel dělitelných šesti. Zjistěte, které z následujících vztahů jsou správné: a) A B, b) A C, c) B C, d) B A, e) C A, f) C B, g) A B = C, h) A \ B = C, i) A B = C. 3. Nechť M je množina všech přirozených čísel menších než 6, M je její podmnožina, která obsahuje všechna sudá čísla, M podmnožina, která obsahuje všechna čísla dělitelné třemi a M 3 podmnožina, která obsahuje všechna čísla dělitelná pěti. Najděte množiny: a) M M, b) M M M 3, c) M M 3, d) M M M 3, e) (M M ) M 3, f) (M M 3 ) (M M 3 ), g) M \ M, h) M \ M, i) (M \ M ) (M \ M ), j) (M M ) \ (M M ), k) (M M ) M 3, l) (M M ) (M M 3 ). 4. Znázorněte množiny a) l) z předchozího příkladu, jestliže pod M, M, M 3 rozumíme čtverce se stranou stejné délky, přičemž středy čtverců S, S, S 3 leží na přímce procházející protilehlými vrcholy uvedených čtverců a S 3 je střed úsečky S S. 5. Nechť A, B, C jsou soustředné kruhy s poloměry r, r, r 3, kde 0 < r < r < r 3. a) Znázorněte množiny A B C, A B C, A \ B, B \ A, B \ C, C \ B. b) Znázorněte doplňky A, B, C vzhledem k C. 6. Najděte suprémum a infimum množiny a) M = { x x = n+ n N }, n } b) M = {x x = +( )n n N, n c) M 3 = {x R 3x < x < 3x + }. 7. M = {0,5; 0,55; 0,555;... }. Dokažte, že sup M = Dokažte: Je-li N M, potom inf M inf N, sup N sup M.

26 4 Úvod 9. Nechť A, B jsou neprázdné omezené množiny v R. Označme A + B = {x + y x A y B}. Dokažte: a) sup (A + B) = sup A + sup B, b) inf (A + B) = inf A + inf B, c) sup (A B) = max{sup A, sup B}, d) sup (A B) min {sup A, sup B}. Ukažte na příkladě, že zde nemusí platit rovnost. Co platí pro infima množin A B, A B? Výsledky. A, A, ;. e), f), i); 3. a) M \ {, 5, 7,, 3}, b) M \ {, 7,, 3}, c) {5}, d), e)f) {0, 5}, g) {3, 9, 5}; 6. a) sup M = 3, inf M =, b) sup M = 3, inf M = 0, c) sup M 3 =, inf M 3 = 4.

27 .3 Funkce, zobrazení 5.3 Funkce, zobrazení V této kapitole se budeme věnovat základnímu pojmu, se kterým pracuje matematická analýza pojmu funkce. Opět připomeneme pojmy známé ze střední školy a sjednotíme a upřesníme terminologii. Definice.4. Zobrazení f množiny D do množiny M je předpis, který každému prvku x D přiřadí právě jeden prvek y M. Prvek y se nazývá hodnota zobrazení f v x, nebo také obraz x a značí se f(x). Skutečnost, že f je zobrazení množiny D do množiny M zapisujeme vztahem f : D M, x f(x). Množina D se nazývá definiční obor zobrazení f, množina f(d) = {f(x) x D} se nazývá obor hodnot zobrazení f a značí se symbolem H f. Jestliže budeme současně mluvit o více funkcích, budeme pro jejich definiční obory užívat symboly D f, D g,... Dvě zobrazení f, g jsou si rovna (f = g), jestliže mají tentýž definiční obor D a platí x D : f(x) = g(x). Jsou-li A, B množiny, definujeme: a) Zúžení f na A (nebo též parciální zobrazení) je zobrazení f/ A s definičním oborem A D, dané předpisem f/ A : f/ A (x) = f(x), x A D. b) Obraz množiny A při zobrazení f množina tvořená všemi funkčními hodnotami prvků z množiny A: f(a) = {f(x) x A D}. c) Vzor množiny B při zobrazení f množina všech takových x, jejichž funkční hodnoty leží v množině B: f (B) = {x D f(x) B}. Poznamenejme, že a) a b) se nejčastěji používají v případech, že A D, ale není to podmínkou. Poznámka.5. V předchozí definici se objevily pojmy, které asi ze střední školy neznáte, a jejichž označení může být z počátku matoucí. Je-li a R, A R a f : R R zobrazení (funkce), je podstatný rozdíl mezi symboly f(a), f({a}) a f(a) je-li například f(x) = x, potom f() = 4 tedy číslo (funkční hodnota), f({}) = {4} jednoprvková množina a f(, ) =, 4 obrazem intervalu je interval a dále f () neexistuje kdyby funkce f(x) = x měla inverzní, byla by to hodnota této inverzní

28 6 Úvod funkce pro x =, f ({}) = {, } a f (, ) =,,. Příklad.6. Pro funkci f(x) = x(x 3) najdeme f( 0, 3 ) a f ( 0, ): Obr..: V tomto učebním textu nás budou zajímat převážně zobrazení mezi číselnými množinami. V těchto případech se pro zobrazení vžil termín funkce. Definice.7. Funkcí obvykle rozumíme takové zobrazení, jehož obor hodnot je číselná množina, tedy podmnožina množiny reálných (nebo komplexních) čísel. Pojem a základní vlastnosti funkce Definice.8. Zobrazení f, jehož definiční obor, stejně jako obor hodnot, jsou podmnožiny množiny R, se nazývá reálná funkce jedné reálné proměnné, dále krátce funkce. Příklad.9. Důležité funkce: a) [x] celá část x : [x] x < [x] +, [x] Z { 0 x M b) χ M (x) = charakteristická funkce množiny M x M { 0 x Q speciálně χ(x) = char. funkce množiny racionálních čísel Q x Q x > 0 c) sgn(x) = 0 x = 0 x < 0 Je-li funkce f zadána formulí, např. f(x) = a x, budeme často mluvit prostě o funkci a x. V tomto případě musí být zadán definiční obor. Dohodneme se však, že v případě, kdy definiční obor nebude výslovně uveden, budeme za něj považovat množinu všech těch

29 .3 Funkce, zobrazení 7 čísel x, pro která má daná formule smysl. Tuto množinu pak nazýváme přirozeným definičním oborem funkce. V rovině R můžeme funkci f znázornit pomocí jejího grafu: Definice.30. Graf funkce f je množina všech bodů [x, y] R takových, že x D, y = f(x). Rovnice y = f(x) se nazývá rovnice grafu funkce f. Grafy funkcí z příkladu.9 jsou v následujících obrázcích: Obr..: y = sgn(x) Obr..3: y = [x] Zde si můžete vyzkoušet kreslení grafů funkcí pomocí Mapletu. Složená funkce Definice.3. Jsou-li f, g funkce, můžeme vytvořit novou funkci f g (čti f po g) předpisem (f g)(x) = f(g(x)). Funkce f g se nazývá složená funkce, funkce f vnější složka a funkce g vnitřní složka složené funkce f g. Definičním oborem složené funkce je množina D f g = g (D f ) = {x D g g(x) D f }. Vznik složené funkce ilustruje následující obrázek: Obr..4: Složená funkce

30 8 Úvod Příklad.3. Utvoříme složené funkce f g resp. f g h, jestliže jsou zadány jednotlivé složky: a) f : f(u) = a u ; u R, (a 0) g : g(y) = cos y; y R h : h(x) = x +x ; x R f g h : f(g(h(x))) = a x cos +x ; x R b) f : f(y) = + y; y, + ) g : g(x) = sin x; x π, π f g : f(g(x)) = + sin x; Určíme D f g : D f g = g (D f ) = g (, )) = {x sin x, ) x π, π } = = =sin( π ) = π 6 6, π c) f : f(x) = { 0 x < 0 x x 0 a g : g(x) = sgn x Odtud Příklad.33. f g : f(g(x)) = sgn x = x < 0 0 x = 0 x > 0 0 x < 0 f(g(x)) = 0 x = 0 x > 0 { 0 sgn x < 0 sgn(x) sgn x 0 ; tedy sgn x neboli f(g(x)) = Funkce f a g jsou definovány předpisy { < 0 x < 0 0 x 0 { 0 x 0 x = 0 f(x) = { x x x x >, g(x) = Najděte definiční předpis pro složenou funkci g f. g(f(x)) = { f(x) f(x) f(x) > ; { x x x >.

31 .3 Funkce, zobrazení 9 vyšetříme obor hodnot funkce f: Je-li x, je f(x) = x, tedy pro tato x je 0 f(x). Je-li x >, je f(x) = x. Zjistíme, kdy platí x : x x > - tedy pro všechna x platí f(x) a dostáváme { } f(x) platí vždy g(f(x)) = = x g(f(x) = x R. f(x) f(x) > neplatí nikdy Příklad.34. Funkce f a g jsou definovány předpisy f(x) = { x 0 < x x < x <, g(x) = Najděte definiční předpis pro složenou funkci f g. { x x Q x x Q. { x 0 < x x Q g(x) 0 < x = x 0 < x < x Q f(g(x)) = { x < x < x Q g(x) < x < = x < x < x Q Vyřešíme nerovnosti v pravé části předchozího vztahu: < x < < x < 0 < x < 0 < x < < x < 0 < x < f(g(x) = { x (0 < x x Q) (0 < x < x Q) 0 < x l x ( < x < x Q) ( < x < x Q) < x < f(g(x) = f(x) } Předchozí dva příklady byly náročnější, ilustrují ale přesně postup, kterým složená funkce vzniká. Poznamenejme, že znalost pojmu, vlastností a zejména postupu utváření složených funkcí má zásadní důležitost v dalším studiu. Skládání jednodušších funkcí si můžete vyzkoušet také pomocí tohoto Mapletu. V další části této kapitoly připomeneme pojmy, které jsou vám jistě dobře známé ze střední školy:

32 30 Úvod Funkce prosté a funkce inverzní Definice.35. Funkce f se nazývá prostá, jestliže platí: x, x D : x x f(x ) f(x ). Příklad.36. Funkce jsou prosté, avšak funkce nejsou prosté: Zřejmě je f : f(x) = x; x R f : f(x) = x ; x 0, ) f : f(x) = sin x; x π, π f : f(x) = cos x; x 0, π f : f (x) = x ; x R f : f (x) = sin x; x R f 3 : f 3 (x) = cos x; x R f () = = f ( ) = ( ) =, dokonce platí x R : f (x) = f ( x), analogicky f (x) = sin x = f (x + π) = sin (x + π). Definice.37. Je-li f prostá funkce, potom inverzní funkcí k funkci f rozumíme funkci f, jejímž definičním oborem je obor hodnot funkce f a pro každou dvojici (x, y), x D f, y H f, platí y = f(x) právě když x = f (y). Příklad.38. f : f(x) = x, x 0, ); f : f (y) = y, y 0, ) f : f(y) = a y, y R; f : f (x) = log a x, x (0, ) Obr..5: y = x, y = x Obr..6: y = e x, y = ln x

33 .3 Funkce, zobrazení 3 f : f(x) = sin x, x π, π ; f : f (x) = arcsin x, x, f : f(x) = cos x, x 0, π ; f : f (x) = arccos x, x, Obr..7: y = sin x, y =arcsin x Obr..8: y = cos x, y =arccos x f : f(x) = tg x, x ( π, π ); f : f (x) = arctg x, x R f : f(x) = cotg x, x (0, π); f : f (x) = arccotg x, x R Obr..9: y =tg x, y =arctg x Obr..0: y =cotg x, y =arccotg x Jestliže tedy bod [a, b] leží na grafu funkce f, takže b = f(a), je f (b) = a, tedy bod [b, a] leží na grafu funkce f ; přitom body [a, b], [b, a] jsou symetrické podle přímky y = x. Platí tedy (jak se můžeme přesvědčit v obrázcích k příkladu.38): Věta.39. Grafy inverzních funkcí f, f jsou symetrické podle přímky y = x.

34 3 Úvod Poznámka.40. Inverzní funkci, jak vyplývá z definice, můžeme utvořit pouze k prosté funkci; není-li funkce prostá, dá se utvořit inverzní funkce k jejímu zúžení na vhodný interval, jak jsme viděli v předchozím příkladu na funkcích f(x) = x, x 0, ) resp. f(x) = sin x, x π, π. Jestliže se omezíme na jiný interval, na kterém je daná funkce prostá, dostaneme pochopitelně jinou inverzní funkci. Uvažujme např. dvě jiná zúžení funkce sin x, a to jednak na interval π, 3π, jednak na interval 3π, π. Příslušné funkce vidíme v následujícím obrázku: Obr..: Obr..: Poznámka.4. Povšimněme si, co se stane, vytvoříme-li kompozici dvou navzájem inverzních funkcí: Zřejmě platí: f [f(x)] = x, x D f a f[f (y)] = y, y D f. Pozor: je podstatné, že vnitřní složku uvažujeme pouze na té části definičního oboru, kde je tato vnitřní složka prostou funkcí, tedy tam, kde k ní sestrojujeme funkci inverzní, která je vnější složkou. Na obr..3 můžeme na příkladu funkce arcsin sin x vidět co se stane, když vnitřní složku uvažujeme na větší množině. Obr..3: arcsin sin x K vytváření inverzních funkcí můžeme použít tento Maplet.

35 .3 Funkce, zobrazení 33 Algebraické operace mezi funkcemi Definice.4. Jsou-li f, g funkce a c konstanta, (kterou můžeme ostatně chápat jako konstantní funkci, tj. funkci, která každému reálnému číslu přiřadí tutéž hodnotu c), můžeme definovat nové funkce f + g, f g, fg,, cf následujícími předpisy: f g f + g : (f + g)(x) = f(x) + g(x); f g : (f g)(x) = f(x) g(x); D f+g = D f D g D f g = D f D g fg : (fg)(x) = f(x)g(x); D fg = D f D g f : f g g (x) = f(x) g(x) ; D f g cf : (cf)(x) = cf(x); D cf = D f = {x D f D g g(x) 0} Tyto nové funkce budeme nazývat součet, rozdíl, součin, podíl funkcí f, g a c- násobek funkce f. Vzhledem k výše uvedené poznámce o konstantě, c-násobek funkce f je speciálním případem součinu funkcí. Všimněme si dále, že zatímco definice složené funkce, prosté funkce a inverzní funkce jsou speciální případy stejných pojmů pro zobrazení, není možné převést na libovolná zobrazení definice algebraických operací mezi funkcemi, neboť zde je podstatně využito algebraické struktury množiny R. Monotonní funkce Definice.43. Řekneme, že funkce f je na množině M D f rostoucí, jestliže x, x M : x < x f(x ) < f(x ), klesající, jestliže x, x M : x < x f(x ) > f(x ), nerostoucí, jestliže x, x M : x < x f(x ) f(x ), neklesající, jestliže x, x M : x < x f(x ) f(x ). Rostoucí a klesající funkce se nazývají ryze monotónní, funkce neklesající a nerostoucí se nazývají monotónní. Je-li f ryze monotonní na D f, potom je jistě prostá, a proto existuje inverzní funkce f. Předpokládejme pro určitost, že f je rostoucí. Označíme-li y = f(x ), y = f(x ) pro x, x D f, je y < y právě když x < x, avšak x = f (y ), x = f (y ), f je tedy také rostoucí. Podobný výsledek dostaneme pro klesající funkci (viz obrázky k příkladu.38). Platí tedy Věta.44. Je-li f ryze monotonní na D f, potom k ní existuje inverzní funkce f, která je rovněž ryze monotonní a to rostoucí, je-li f rostoucí, a klesající, je-li f klesající.

36 34 Úvod Příklad.45. f : f(x) = 5 x je klesající na definičním oboru 0, +, neboť x < x x < x Funkce 5 x > 5 x. f : f (y) = (y 5) ; y (, 5 je rovněž klesající (prověřte!) viz obr..4 Obr..4: f(x)=5 x, f (x)=(x 5) Funkce sudé a liché, funkce periodické Definice.46. Funkci f nazýváme sudou (resp. lichou), když pro všechna x z D f platí f( x) = f(x) (resp. f( x) = f(x)). Leží-li na grafu y = f(x) sudé funkce bod [x, f(x)], leží na něm i bod [ x, f(x)]. Graf sudé funkce je tedy souměrný podle osy y. Pro lichou funkci f podobně s každým bodem [x, f(x)], leží na grafu y = f(x) i bod [ x, f(x)], a tedy graf liché funkce je souměrný podle počátku souřadnic. Příklad.47. f : f(x) = cos x ; x (, ) je sudá, neboť x + 4 f( x) = cos ( x) ( x) + 4 = cos x x + 4 = f(x) f : f(x) = f( x) = Obr..5: Sudá funkce x sin x; x (, ) je lichá, neboť x 4 + ( x) sin ( x) = x ( x) 4 + ( sin x) = f(x) x 4 +

37 .3 Funkce, zobrazení 35 Obr..6: Lichá funkce Definice.48. Funkce f se nazývá periodická, existuje-li číslo p 0 takové, že f(x ± p) = f(x) pro každé x D f. Číslo p se nazývá perioda funkce f. Je-li p perioda funkce f, pak kp, kde k 0 je libovolné celé číslo, je také perioda funkce f. Existuje-li nejmenší kladné číslo p, které je periodou funkce f, nazývá se primitivní perioda. Příklad.49. a) Funkce f : y = x [x] je periodická s periodou : Je [x+] = [x]+, tedy f(x+) = (x+) [x+] = x+ [x] = x [x] = f(x). (Viz obr..7 vlevo.) b) Funkce g : y = ( ) [x] je periodická s periodou : Protože [x + ] = [x] +, je g(x + ) = ( ) [x+] = ( ) [x] ( ) = ( ) [x] = g(x). (Viz obr..7 vpravo.) Obr..7: Periodické funkce Pro konstrukci grafu periodické funkce postačí, sestrojíme-li jej na libovolném polouzavřeném intervalu délky p. Celý graf pak dostaneme z této části jejím posunutím ve směru osy x o délku kp pro všechna celá k. Nejznámějšími příklady periodických funkcí jsou funkce goniometrické sin x, cos x,

38 36 Úvod tg x, cotg x. Prvé dvě mají primitivní periodu π, druhé dvě π. Příkladem funkce, která nemá primitivní periodu, je libovolná konstanta její periodou je každé nenulové reálné číslo. Funkce ohraničené Definice.50. Funkce f se nazývá shora ohraničená na množině M D f, existuje-li číslo c takové, že x M : f(x) c. Funkce f se nazývá zdola ohraničená na množině M D f, existuje-li číslo d takové, že x M : d f(x). Funkce f se nazývá ohraničená na množině M D f, je-li na ní ohraničená shora i zdola. Označíme-li větší z čísel c, d jako K, platí pro ohraničenou funkci x M : f(x) K. Příklad.5. Funkce f(x) = x je zdola ohraničená na svém přirozeném definičním oboru R, protože platí x 0 x R, ale není ohraničená shora dokážeme sporem: Předpokládejme, že existuje c tak, že platí x R : x c. Bez újmy na obecnosti můžeme předpokládat, že c >. Stačí najít jedno reálné číslo x 0, pro které tato podmínka neplatí, tedy pro které je x 0 > c; položme x 0 = c. Potom x 0 = c > c. Naproti tomu funkce f(x) = sin x je ohraničená na svém přirozeném definičním oboru, protože platí sin x x R. Elementární funkce V této části uvedeme souhrnný přehled a základní vlastnosti tzv. elementárních funkcí základních reálných funkcí reálné proměnné, které jsou vám vesměs známy ze střední školy, se kterými budeme dále pracovat (a které jsme ostatně již vyšetřovali v předchozím textu):