Bohemistyka 2004, nr 3, ISSN K R O N I K A. Èeštináø Václav Ertl

Transkript

1 Bohemistyka 2004, nr 3, ISSN K R O N I K A Èeštináø Václav Ertl Václav Ertl, od jeho úmrtí letos uplynulo 75 let (a v roce pøíštím si pøipomeneme 130. výroèí jeho narození: ), byl nepøehlédnutelnou autoritou èeské vìdy a kultury první tøetiny minulého století bohemista, filolog, støedoškolský profesor, literát, kritik, pøekladatel z francouzštiny, èlen Èeské akademie vìd a umìní, èlen redakce Naší øeèi, od roku 1919 øeditel Kanceláøe Slovníku jazyka èeského Èeské akademie vìd a umìní, upravovatel Gebauerových školských mluvnic, autor mluvnice èesko-slovenské, literárních èítanek a rukovìtí pro V. tøídu støedních škol èi autor návrhù osnov pro pokusné tøídy jednotné støední školy z let 1921 a 1922 a gramatické èásti uèebních osnov jazyka èeskoslovenského z roku Pøesto František Daneš v nedávné dobì vyslovil obavu: Jméno Václava Ertla [...] je v pøítomné dobì známé, obávám se, nanejvýš z jeho pøepracování Gebauerovy dvoudílné školní Mluvnice èeské a Krátké mluvnice èeské (Daneš 1998/1999, s. 228). Je namístì pokusit se u pøíle itosti výroèí Ertlova úmrtí zmínìný dluh èásteènì napravit, alespoò pokud jde o pedagogickou oblast všestranného díla této nevšední osobnosti. Václav Ertl toti znamenal pro konstituování moderního vyuèování mateøštinì na støedních školách mimoøádný pøínos. Jeho vliv byl jednak nepøímý, jednak bezprostøední. Nepøímo ovlivòoval vyuèování jako øeditel Kanceláøe Slovníku jazyka èeského, v ní otevøel prostor pro vytváøející se teorii spisovného jazyka a jazykové kultury, a jako èlen redakce Naší øeèi. Èasopis byl dobovými metodikami dokonce doporuèován jako pomocný studijní materiál do støedoškolských knihoven (pro školy mìla Naše øeè témìø kodifikaèní dosah) a byl vysoce hodnocen i Ministerstvem školství a národní osvìty (MŠANO). Bezprostøední, pøímý vliv Václava Ertla na vyuèování mateøštinì byl determinován vlastní pedagogickou zkušeností po studiích na univerzitì dosáhl roku 1902 aprobace pro èeský a francouzský jazyk. Z jeho støedoškolských pùsobiš jmenujme reálku v Náchodì (v r tam uèil spolu s ním rovnìž Kvido Hodura), reálné gymnázium Krásnohorská v Praze a od roku 1904 První èeskou státní reálku v Praze Jeèné ulici. Vyuèoval zde však jen do prvního pololetí školního roku 1918/1919, nebo od druhého pololetí téhož školního roku až do svého skonu mìl úplnou dovolenou k vìdeckým úèelùm (to, že se vzdal pedagogické èinnosti, mu bylo nìkterými Teoretickým otázkám jazykového vyuèování se V. Ertl vìnoval ještì pøed pøevratem a rovnì jeho hlavní, nejèastìji pou ívaná uèebnicová díla byla poprvé vydána pøed rokem 1918: Èítanku pro vyšší tøídy škol støedních, respektive pro V. tøídu s úvodem do staroèeské mluvnice, poprvé vydal ji v roce 1910, Gebauerovu Mluvnici èeskou pro školy støední a ústavy uèitelské v roce 1914 a Krátkou mluvnici èeskou záhy dva roky poté (1916). Václav Ertl významnì podporoval hlavní tendenci ve vyuèování èeštinì po roce 1918, kterou byla snaha pøisoudit vyuèování mateøskému jazyku centrální úlohu mezi ostatními vyuèovacími pøedmìty. Tato samozøejmì znìjící myšlenka byla ve skuteènosti dosti radikální v dobì pøed rokem 1918 toti vyuèování èeštinì na støedních školách ústøední postavení nemìlo, a to nejen z dùvodu politické nesamostatnosti, a tudí menšího dùrazu kladeného na mateøský jazyk, ale také proto, e samotné postavení èeštiny v soustavì vyuèovacích pøedmìtù bylo ménì dùle ité. Jako jeden ze skupiny humanitních pøedmìtù sice byla v popøedí zájmu na gymnáziích, ale v rámci této skupiny hrála a roli druhoøadou za jazyky klasickými, nebo se pøedpokládalo, e cíle vyuèování, toti správnosti, obratnosti, názornosti a nehledané volnosti v mluvení i psaní (Uèebná osnova 1910, s. 3), mù e být dosa eno pøi vyuèování latinì a øeètinì bohatým pìstováním pøekladù latinských a øeckých textù. Na školách reálných byla situace jiná tam sice s ohledem na odlišné cíle vzdìlání a strukturu vyuèovacích pøedmìtù byla patrná snaha programovì uèinit pøedmìt èeský jazyk støedem vyuèování, ale vzhledem k tomu, e celkovì skupinì humanitních pøedmìtù nebyla na tìchto typech škol vìnována prioritní pozornost, ztrácel opìt na dùle itosti oproti pøedmìtùm nehumanitního charakteru. To se po roce 1918 postupnì mìnilo. Krokem zásadního významu bylo uveøejnìní Ertlova programového èlánku Humanismus národní ve Vìstníku èeských profesorù (1919, s. 1 15). Václav Ertl pøisoudil vyuèovacímu pøedmìtu zcela nové úkoly, z nich nejvýznamnìjším bylo rozšíøení obsahu uèiva o vìcné poznatky z oblasti nauky o národì, o lidové èi národní kultuøe: v budoucnu se mìlo pøedmìtem vyuèování mateøštinì na støedních školách stát vzdìlání o národì a pro národ. Vycházel z pøedpokladu, e národní samostatnost si uhájí pouze národ sebevìdomý, dokonale vzdìlaný ve své kulturní historii i souèasnosti, národ hrdý na to, co dokázal. Albert Pra ák krátce po Ertlovì smrti o jeho programu promluvil na sjezdu profesorù filosofie, filologie a historie v roce 1929: Ertl chtìl vzdìlávati o jazyce, literatuøe, chtìl vychovávati charakter a vésti k humanitì na národním podkladì. Chtìl pøi èeštinì uèit o národì a kultuøe národní, lidové, pøi literární výchovì chtìl obeznamovati s vynikajícími výtvory i s jednotlivými epochami, chtìl dokonale pouèiti o básnickém díle, myšlenkovì, formálnì, psychologicky, sociologicky, o jeho souvislo- Pøínos, který mìlo vyuèování klasických jazykù, zejména latiny, pro mateøštinu, byl pokládán èástí odborné veøejnosti za nenahraditelný. Latina byla dùležitým prostøedkem obecného gramatického výcviku a byla dobrou prùpravou pøedevším pøi vìtném rozboru, analýze vìty urèování vìtných èlenù a vztahù mezi nimi

2 stech s cizími literaturami, s hudbou, s výtvarnictvím, tou il vychovávati k teoretickému, praktickému, stilistickému a mluvnickému ovládnutí jazyka (Sborník pøednášek 1929, s. 112). Program národního humanismu byl výsledkem snah smìøujících k posílení mateøštiny a domácího písemnictví, snah soustøedit do vyuèování èeštinì jazykovou, slohovou, vlastivìdnou i literární výchovu ve všech jejích aspektech. Dùraz kladl na citovou a charakterovou výchovu, všestranné pùsobení na áka. K programu se plnì pøihlásili èlenové èeské sekce pøi Klubu moderních filologù ( Vìstník èeských profesorù 1919, s ) a v mnohém se na nìj pozdìji navazovalo. Avšak nemìl jen bezvýhradné zastánce, zvláštì proto, e neúnosnì rozšíøil obsah uèiva a ve svém dùsledku pøetì oval vyuèovací pøedmìt, zejména pøi nedostateèné hodinové dotaci!. Èásteènì odlišný postoj zaujal rovnì (napø.) Vilém Mathesius, jen se sice k Ertlovì koncepci národního humanismu pøihlásil, ale pøesto vyslovil vùèi jeho charakteru výhrady: I nové po adavky pro pìstování národního humanismu na støedních školách jsou pøevá nì poznatkové (Mathesius 1922, s. 205). Odpùrcem koncepce národního humanismu byl i Jan Èenìk, vítìz soutì e MŠANO o nejlepší návrh uèebních osnov (1922). Zastával pøesvìdèení, e nejvìtší obecnì vzdìlávací význam sice nále í vyuèování mateøštinì a správnì se poukazuje na to, e musí tvoøit støed vyuèování, ovšem odborníci èeštináøi ve snaze o zvýšení významu pøedmìtu vlo ili do jeho obsahu látku pøíliš rùznorodou, a ve svém dùsledku tak vyuèovací pøedmìt pøeplnili. Progresivnì rovnì ukotvil program do rámce celoevropských kulturních souvislostí: Obzory naší inteligence neuzavrou se pohranièními horami ani dvorkem státního úøadu (Èenìk 1926, s. 174). Program národního humanismu v té podobì, v jaké ho pøedstavil Václav Ertl, se sice èásteènì promítl do prvních popøevratových uèebních osnov z roku 1919, ale v úplnosti nebyl uèebními osnovami nikdy realizován (nejúplnìji poèátkem 20. let v reformních pokusných tøídách pøi reálném gymnáziu na Smíchovì a reálce v Karlínì; Pithardt, 1924, s ). Je ovšem pravda, e ani sám Ertl pøi vytváøení koncepce jazykového vyuèování v druhých popøevratových uèebních osnovách z roku 1927, na nich se spolupodílel, tento program nikterak významnì neprote oval a omezil se! Z výsledkù velké dotazníkové akce Ministerstva školství a národní osvìty z roku 1919 vyplynul po adavek, aby vyuèující mateøského jazyka byli kompetentní poskytovat studentùm i poznatky vlastivìdné a aby byli pøi své vysokoškolské pøípravì zkoušeni i z moderních dìjin z 331 úèastníkù, kteøí odpovídali na otázky týkající se mateøského jazyka, jich 303 po adovalo, aby se vyuèování zmìnilo ve smyslu Ertlova národního humanismu a na národním podkladì sledovalo zejména cíle humanitní a národovecké. Proti byly jen dva støedoškolské ústavy, které vyjádøily explicitnì, e program, tak jak je v Ertlovì èlánku vymezen, pouze na proklamativní zdùraznìní národního principu. Pøínos programu vidím zejména v tom, e akceleroval proces, bìhem nìho èeský jazyk postupnì zaujímal v soustavì vyuèovacích pøedmìtù centrální postavení ". Podruhé vystoupil Václav Ertl významnì pøi diskusích týkajících se pojetí vyuèování mateøštinì na Slovensku. Státním a zároveò vyuèovacím jazykem po vìtšinu meziváleèného období byl v Èeskoslovenské republice tzv. jazyk èeskoslovenský ve dvou spisovných znìních, èeském a slovenském. Uèební osnovy byly vypracovány zvláš pro Èechy, Moravu a Slezsko (Vìstník MŠANO 1, 1918/1919, s ) a zvláš pro Slovensko (Vìstník MŠANO 3, 1920/1921, s ) a byly poznamenány zøetelnou nevyvá eností v obsahu vzdìlání mezi èeskou a slovenskou variantou. Nároky na získané vìdomosti a dovednosti týkající se druhého znìní spisovného jazyka byly v pøípadì slovenských studentù vyšší ne v pøípadì studentù èeských. Právì Václav Ertl byl jedním z tìch, ji se zasazovali o odstranìní zmínìné nerovnováhy, a posléze se stal i èlenem komise pøipravující za pøedsednictví Jaroslava Vlèka nové uèební osnovy, které pùvodní nedostatky odstranily (v rámci komise zpracovával koncepci gramatického uèiva pro gymnázia a reálky). Praktický pøínos pro vyuèování mateøštinì lze vidìt v Ertlových uèebnicích, urèených pro jazykovou, ale i literární slo ku vyuèovacího pøedmìtu. Pøedevším šlo o pøepracování uèebnic Jana Gebauera, a to jeho Mluvnice èeské pro školy støední a ústavy uèitelské a Krátké mluvnice èeské. Tyto uèebnice nejen e vykazují nìkteré koncepèní modifikace (je v nich patrná snaha o vìtší vazbu na souèasný jazyk), ale díla zejména Mluvnice èeská sice nesou jméno Jana Gebauera, ale v podstatì je to ji Ertlova samostatná práce (napø. Daneš 1975). Mluvnice J. Gebauera V. Ertla mìly na støedních školách dominantní postavení a do vydání Èeské mluvnice a cvièebnice Jana Mašína v roce 1926, ale jejich úloha nebyla zanedbatelná ani v 30. letech 20. stol. (Èechová 1991). Jazykovì tak vychovaly nejménì dvì generace studentù, a to nejen na gymnáziích a uèitelských ústavech velmi dlouho se udr ely i na støedních školách prùmyslových a hospodáøských a zprostøedkovanì i na obchodních akademiích Èeská mluvnice s pøipojenou cvièebnicí a slovníèkem pro obchodní školy Jana Kaòky (1. vydání Praha, 1929) se programovì hlásila k tomu, e mluvnické zásady J. Gebauera V. Ertla pøebírá. Sepsáním Struèné mluvnice èesko-slovenské, rovnì urèené pro støední školy, reagoval Václav Ertl ji v roce 1919 na novì vzniklou politickou situaci (mluvnice pøináší výklad èeského a slovenského hláskosloví a tvarosloví, v pøíkladových èástech je pøehlednì graficky rozdìlena na èást èeskou a slovenskou). Gramatické výklady, a to zkrácené výklady historické gramatiky, obsahuje i úvodní èást Ertlovy " Dalším pøelomovým Ertlovým po adavkem bylo vlo it tì ištì formativního pùsobení v jazykové výchovì do vyuèování mateøštinì. Ertl se rovnì hlásil k názoru reprezentovanému Jednotou èeských matematikù a fyzikù, moderními filology a pøírodopisci, toti e formální poznatky mají spoèívat na bezpeèném ovládání spisovného jazyka a na nìm zalo eném

3 èítanky pro V. tøídu støedních škol. Spojení gramatických výkladù s texty ke ètení bylo nepochybnì funkèní odpovídalo toti po adavku uèebních osnov, aby byly jevy historické gramatiky probírány v dy v kontextu staroèeské èetby. Z výroèních zpráv støedních škol vyplývá, e èítanka Václava Ertla byla ve dvacátých letech jednoznaènì nejèastìji pou ívanou èítankou pro V. tøídu, a to nejen na všeobecnìvzdìlávacích støedních školách #. Václav Ertl se zapojoval do didakticko-metodických diskusí o podobì vyuèování èeskoslovenskému jazyku èasto. Mnohé dodnes aktuální myšlenky vyslovil v obsáhlé studii Mateøský jazyk a støední škola (1928), pozdìji otištìné v posmrtnì vydaném souboru Èasové úvahy o naší mateøštinì (1929). Hovoøil zde o krizi soudobého spisovného jazyka, její pøíèiny vidìl pøedevším v odborné pøípravì støedoškolských profesorù, kteøí se na univerzitì se studiem spisovného jazyka nesetkávali, a v stále pøe ívajících zastaralých metodách výuky. Pojmenoval hlavní nedostatek mluvnického vyuèování: [...] nesprávné rozvr ení vyuèovací látky, pocházející z nesprávného hodnocení jednotlivých stránek mateøského jazyka a jevící se pøedevším ve zjevném pøeceòování a hypertrofii tvarosloví (Ertl 1928, s. 55), je spolu s pøevládající výukou formální skladby pøispívá k pøeceòování formální stránky ve vyuèování mateøskému jazyku. Po adoval, aby se mateøskému jazyku uèilo individuálnì a úèelnì, aby se nemaøil èas uèením toho, co u studenti sami znají, bezduchým memorováním paradigmat, aby se pøihlí elo k náøeèní pøíslušnosti studentù # Ji jsem se zmínila o Èeské mluvnici a cvièebnici pro I. a II. (III. a IV.) tøídu støedních škol Jana Mašína (Praha 1926, 1928). První vydání této uèebnice bylo impulsem k rozhoøení sporu, jen poznamenal poslední roky Ertlova ivota. Ji první recenze Jana Èeòka ve støední škole (1926,) pøijala uèebnici v podstatì kladnì a nepøímo kritizovala stávající Ertlovy uèebnice jako metodicky nepropracované: Mašínova mluvnice a cvièebnice pøišla právì vèas a je nesporno, e ovládne na našich støedních školách všeobecnì ji proto, e je to j e d i n á naše uèebnice gramatiky pro støední školy u p r a v e n á m e t o d i c k y [prolo ila M. Š.] (Èenìk 1926, s ) J. Èenìk však ji vzápìtí svùj názor relativizoval, kdy Mašínovy uèebnice pøisoudil pouze nejni ším tøídám støedních škol: Nebude nezbytnì potøebí, aby i pro vyšší tøídy byl vydán nový díl. Pro tyto tøídy poslou í jistì zpùsobem po vìdecké stránce vynikajícím mluvnice Ertlova, kde to Mašín bude nezbytný pro první a druhou tøídu (Èenìk 1926, s ). Mašínovu uèebnici kladnì pøivítal rovnì František Zábranský, naopak pøíkøe reagovali Josef Straka a právì Václav Ertl. Vyslovil se proti Mašínovì uèebnici velmi ostøe, kdy ji oznaèil za podprùmìrnou a vadnou po vìdecké i metodické stránce (1928, s. 61), a to zejména proto, e na vyuèování mateøštinì bezmyšlenkovitì pøenáší metodu vyuèování cizím jazykùm (svoje tvrzení dolo il øadou pøíkladù). Kritická diskuse pøerostla v osobní spor, v nìm F. Zábranský napadl V. Ertla, e z humanitáøe [!] Ertla mluví konkurenèní záš (1929, s. 22), a negativnì se vymezil i proti jazykovému uèivu, zejména proti podceòování formálního tvarosloví, v uèebních osnovách z roku 1927, které koncipoval právì Václav Ertl. a k jejich individuální jazykové vybavenosti. Uvedené zásady pøenesl i do uèebních osnov z roku 1927, v nich skuteènì teoretické tvarosloví významnì omezil a soustøedil se zejména na jeho praktické ovládnutí $. Václav Ertl zemøel pøedèasnì v roce 1929 ve vìku 54 let, a nemohl tak ji zasáhnout do tvorby nových uèebních osnov z roku 1933, ani nemohl být svìdkem zrodu zcela nového typu uèebnice-cvièebnice mateøštiny ve 30. letech 20. století, který jeho názory na vyuèování v mnohém potvrdil. Literatura È e c h o v á M., 1991, Místo tzv. školských mluvnic J. Gebauera v jeho tvorbì a ve vývoji vyuèování èeštinì, Acta Universitas Carolinae. Slavica Pragensia XXXV, s È e n ì k J., 1922, K reformì støední školy: návrh uèebné osnovy jednotné støední školy v republice Èeskoslovenské, Praha. È e n ì k J., 1926, Støední školství, jeho vývoj a jeho problémy, Praha. D a n e š F., 1975, Sto let od narození Václava Ertla, Naše øeè 58, s D a n e š F., , Václav Ertl stále aktuální, Èeský jazyk a literatura 49, s E r t l V., 1914, Gebauerova»Mluvnice èeská pro školy støední a ústavy uèitelské. I, Hláskosloví, Nauka o slovì. II, Skladba. Vydání pátá, podstatnì zmìnìná«, Praha. E r t l V., 1916, Gebauerova»Krátká mluvnice èeská. Vydání páté, podstatnì zmìnìné«, Praha. E r t l V., 1919, Humanismus národní (návrh na reformu vyuèování èeštinì na školách støedních), Vìstník èeských profesorù 26, èást pedagogická, s E r t l V., 1919, Struèná mluvnice èesko-slovenská, Praha. E r t l V., 1928, Mateøský jazyk a støední škola, Naše øeè 12, s , E r t l V., 1929, Èasové úvahy o naší mateøštinì, Praha. E r t l V., Grim J., Vlèek J., Máchal J., 1910,»Èítanka pro vyšší tøídy škol støedních«. V. Ertl: Díl první pro V. tøídu, Praha. H o d u r a K., 1949, Václav Ertl , Naše øeè 33, s J e l í n e k M., 2001, Václav Ertl jako kritik jazykového purismu, Sborník prací Filozoficko-pøírodovìdecké fakulty Slezské univerzity. Øada jazykovìdná [Opava], red. I. Koláøová, L. Pavera, s K u c h a ø K., 1929, Prof. Václav Ertl. Pøehled jeho literární èinnosti, [in:] Výroèní zpráva Èeské státní reálky v Praze II ( v Jeèné ulici) za školní rok 1928/29, Praha, s M a t h e s i u s V., 1922, Mateøský jazyk a domácí literatura základem národní výchovy v Anglii, Naše øeè 6, s $ Proti nìkterým uvedeným názorùm vystoupil pozdìji Miloš Weingart ( Èasopis pro moderní filologii a literatury 17, 1931, s. 365), jen se s Ertlem støetl ji v komisi pro pøípravu uèebních osnov z roku 1927, a to ohlednì po adavku na ovládnutí druhého znìní spisovného jazyka èeskými a slovenskými studenty. Vytkl Ertlovi, e podcenil význam gramatické soustavy a zvláštì uvìdomìlé znalosti gramatických kategorií (o to však Ertlovi

4 P a v l í è e k V., 1988, Vývoj výuky èeského jazyka na støedních školách v období meziváleèném. Diplomová práce, v rukopise, FFUK. P i t h a r d t J., 1924, Reformní pokus na reálce karlínské, [in:] Z našeho pokusného školství, Praha, s Sborník pøednášek proslovených na prvém sjezdu profesorù filosofie, filologie a historie v Praze dubna 1929, 1929, Praha, s S t r a k a J., 1928, Jan Mašín,»Èeská mluvnice a cvièebnice pro I. a II. tøídu støedních škol«, S t r a k a Èasopis pro moderní filologii a literatury, èást didaktická 7, s J., 1929, Odpovìï na obranu prof. Zábranského, Èasopis pro moderní filologii a literatury, èást didaktická 8, s Uèebná osnova pro jazyk èeský na støedních školách s vyuèovacím jazykem èeským, 1910, Praha. Výsledky ankety MŠANO z roku 1919 o reformì støední školy, 1922, Praha. Z á b r a n s k ý F., 1927, Jan Mašín,»Èeská mluvnice a cvièebnice pro I. a II. tøídu støedních škol«, Èasopis pro moderní filologii a literatury, èást didaktická 6, s Z á b r a n s k ý F., 1929, O Mašínovu»Èeskou mluvnici a cvièebnici«, Èasopis pro moderní filologii a literatury, èást didaktická 8, s. 5 7, Z á b r a n s k ý F., 1929, Nové osnovy pro jazyk èeskoslovenský na školách støedních s èeskoslovenským jazykem vyuèovacím, Èasopis pro moderní filologii a literatury, èást didaktická 8, s Z á b r a n s k ý F., 1929, Jan Mašín,»Èeská mluvnice a cvièebnice. Díl druhý. Pro III. a IV. tøídu støedních škol«, Èasopis pro moderní filologii a literatury, èást didaktická 8, s Výroèní zprávy reálky v Praze na Novém Mìstì (v Jeèné ulici) za školní rok , 1919, Praha. Martina Šmejkalová, Praha Íåñêîëüêî ñëîâ î íàó íûõ òåíèÿõ 26 àïðåëÿ 2004 ã. â Ìîñêâå ãëàçàìè ïåòåðáóðãñêèõ ó àñòíèêîâ 26 àïðåëÿ íà êàôåäðå ñëàâÿíñêîé ôèëîëîãèè ÌÃÓ èì. Ì.Â. Ëîìîíîñîâà ñîñòîÿëèñü íàó íûå òåíèÿ ïàìÿòè çàñëóæåííûõ ïðîôåññîðîâ À.Ã. Øèðîêîâîé è Ð.Ð. Êóçíåöîâîé. Çíà åíèå ïðîô. À.Ã. Øèðîêîâîé è ïðîô. Ð.Ð. Êóçíåöîâîé äëÿ ðàçâèòèÿ ñëàâèñòèêè â Ðîññèè, â îñîáåííîñòè áîãåìèñòèêè, 2-îé ïîëîâèíû ÕÕ âåêà òðóäíî ïåðåîöåíèòü. Äîñòàòî íî îòìåòèòü, òî ìíîãèå ïîêîëåíèÿ áîãåìèñòîâ âîñïèòûâàëèñü íà èõ íàó íûõ òðóäàõ; èõ ðîëü â ðàçâèòèè ñëàâèñòèêè âûñîêî îöåíèâàåòñÿ â åøñêîé è ñëîâàöêîé ôèëîëîãè åñêîé íàóêå. Ëèíãâèñò À.Ã. Øèðîêîâà è ëèòåðàòóðîâåä Ð.Ð. Êóçíåöîâà ñîçäàëè òåîðåòè- åñêèé è ïðàêòè åñêèé ôóíäàìåíò, íà êîòîðîì ðàçâèâàëàñü è ïðîäîëæàåò ðàçâèâàòüñÿ áîãåìèñòèêà (øèðå ñëàâèñòèêà) â Ðîññèè. Èõ íàó íûå òðóäû, à òàêæå ó åáíèêè ïî ïðàêòè åñêîìó åøñêîìó ÿçûêó è ëèòåðàòóðå íå òåðÿþò ñâîåé àêòóàëüíîñòè äî ñèõ ïîð, îíè èñïîëüçóþòñÿ â êà åñòâå îñíîâíûõ ïðè îáó åíèè ñòóäåíòîâ-áîãåìèñòîâ, ðóñèñòîâ è ñëàâèñòîâ øèðîêîãî ïðîôèëÿ â Ñàíêò-Ïåòåðáóðãå, Ìîñêâå, Âîëãîãðàäå è äðóãèõ ãîðîäàõ Ðîññèè. Ïîýòîìó ñòîëü çíà èìûì ñòàëî ïðîâåäåíèå íàó íûõ òåíèé èõ ïàìÿòè. Íà òåíèÿõ ïðèíÿëî ó àñòèå ñâûøå 40 äîêëàä èêîâ, êîòîðûå ïðåäñòàâëÿëè Ìîñêîâñêèé ãîñóäàðñòâåííûé óíèâåðñèòåò, êàôåäðó ñëàâÿíñêîé ôèëîëîãèè Ñàíêò- -Ïåòåðáóðãñêîãî ãîñóäàðñòâåííîãî óíèâåðñèòåòà (ïðîô. Ã.À. Ëèëè, ê.ô.í. À.Â. Ñàâ åíêî, ê.ô.í. Ì.Ñ. Õìåëåâñêèé, Í.Â. Øòàêåëüáåðã), Èíñòèòóò ñëàâÿíîâåäåíèÿ ÀÍ ÐÔ. Ïëåíàðíîå çàñåäàíèå îòêðûë çàâåäóþùèé êàôåäðîé ñëàâÿíñêîé ôèëîëîãèè ÌÃÓ Â.Ï.Ãóäêîâ, êîòîðûé, ïîïðèâåòñòâîâàâ ó àñòíèêîâ, ïîä åðêíóë çíà åíèå ïðîâîäèìûõ òåíèé è ðîëü ïðîô. Ð.Ð. Êóçíåöîâîé è ïðîô. À.Ã. Øèðîêîâîé â ðàçâèòèè ñîâðåìåííîé ñëàâèñòèêè. Çàòåì ïðîôåññîð ÑÏáÃÓ Ã.À. Ëèëè âûñòóïèëà ñ äîêëàäîì «Íåñêîëüêî ñëîâ î âåäóùåì áîãåìèñòå À.Ã. Øèðîêîâîé», â êîòîðîì êðàòêèé àíàëèç íàó íûõ èíòåðåñîâ À.Ã. Øèðîêîâîé îíà äîïîëíèëà ëè íûìè âîñïîìèíàíèÿìè. Ñ àíàëîãè íûìè äîêëàäàìè âûñòóïèëè è äðóãèå êîëëåãè èç ÌÃÓ è Èíñòèòóòà ñëàâÿíîâåäåíèÿ. Íà ïëåíàðíîì çàñåäàíèè áûëî òàêæå çà èòàíî ïðèâåòñòâåííîå ïèñüìî ïðîôåññîðà Ñàíêò-Ïåòåðáóðãñêîãî è Ãðàéôñâàëüäñêîãî (Ãåðìàíèÿ) óíèâåðñèòåòîâ Â.Ì. Ìîêèåíêî, â êîòîðîì îí òàêæå ïîä åðêíóë îãðîìíîå çíà åíèå ïðîô. À.Ã. Øèðîêîâîé äëÿ ðàçâèòèÿ ñîâåòñêîé è ðîññèéñêîé áîãåìèñòèêè. Ïîñëå íåáîëüøîãî ïåðåðûâà ïàðàëëåëüíî áûëè ïðîâåäåíû çàñåäàíèÿ ñåêöèé ëèíãâèñòèêè è ëèòåðàòóðîâåäåíèÿ. Ñïåêòð çàòðîíóòûõ ïðîáëåì øèðîê: ïîìèìî äîêëàäîâ ïî ïðîáëåìàì åøñêîãî ÿçûêà áûëè ïîäíÿòû âîïðîñû â îáëàñòè ñëîâàêèñòèêè, ïîëîíèñòèêè, ñåðáèñòèêè, ìàêåäîíèñòèêè è äð. Òàêèì îáðàçîì, íàó íûå òåíèÿ, âûøëè çà ïðåäåëû áîãåìèñòèêè è ïîëó èëè øèðîêèé ñëàâèñòè åñêèé õàðàêòåð. Äîêëàäû êàñàëèñü ðàçëè íûõ àñïåêòîâ ÿçûêîçíàíèÿ, áûëè îáñóæäåíû ïðîáëåìû ñëîâîáðàçîâàíèÿ, ëåêñèêîëîãèè, ëåêñèêîãðàôèè, âîïðîñû àäåêâàòíîñòè ïåðåâîäà, ñðàâíèòåëüíî-ñîïîñòàâèòåëüíîãî ñëàâÿíñêîãî ÿçûêîçíàíèÿ. àñòü äîêëàäîâ êàñàëàñü ïðèìåíåíèÿ òåîðåòè åñêèõ ïîäõîäîâ À.Ã. Øèðîêîâîé â äàëüíåéøèõ èññëåäîâàíèÿõ ñëàâÿíñêèõ ÿçûêîâ. À.Â.Ñàâ åíêî, Ì.Ñ.Õìåëåâñêèé, Ñàíêò-Ïåòåðáóðã Áûëè îïóáëèêîâàíû ìàòåðèàëû òåíèé: Ìàòåðèàëû íàó íûõ òåíèé ïàìÿòè Ð.Ð. Êóçíåöîâîé è À.Ã. Øèðîêîâîé. Ìîñêâà: ÌàêñÏðåññ,

5