SOCIÁLNÍ REPREZENTACE SMRTI U POPULACÍ

Transkript

1 FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNÌ Katedra psychologie Rigorózní práce SOCIÁLNÍ REPREZENTACE SMRTI U POPULACÍ THERAVÁDOVÝCH MNICHÙ A JEJICH PODPÙRCÙ NA SRÍ LANCE Roman Hytych 2006

2 Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma Sociální reprezentace smrti u populací theravádových mnichù a jejich podpùrcù na Srí Lance zpracoval samostatnì a pouze s využitím pramenù v práci uvedených. V Brnì dne 1. kvìtnna, Mgr. Roman Hytych

3 Není zde pøíliš místa, abych mohl vyjádøit podìkování všem, kteøí mì podporovali pøi vypracování této práce. Na prvním místì chci podìkovat, profesoru PhDr. Ivu Èermákovi, Csc. za opakovanou podporu, která mi byla dostupná po nìkolik let systematické práce na tomto pojednání. Pøedkládaný výzkum by nebylo možné provést bez již po více než 23 století trvajícího vztahu vzájemné podpory buddhistických mnichù a jejich podpùrcù na Srí Lance, kterým zde chci vzdát díky za možnost žít životem buddhistického mnicha a za vlídné pøijetí. Pøedevším zde chci jmenovat manžele Liyenege, na jejichž pozvání jsem strávil období deš ù poblíž Horany, manžele Jayasinghe z Kandy a pana Daršana Samanapuru z Kananvily, kteøí mi pomáhali jak v životì mnišském, tak i pøi znovuzrození Romana nosícího kalhoty. Svým rodièùm dìkuji za dar života a mnohaletou podporu pøi nelehkém projektu stávání se èlovìkem. Zcela mimo slova je vdìènost za dar Dhammy, metody dovedného zvládání života, kterou mì s laskavostí obdarovával mùj uèitel Dhammy a mnišského života, ctihodný Kusalânanda Thera (Dr. Mirko Frýba).

4 Seznam Úvod 6 1. Mohou sociální vìdy zkoumat smrt? Smrt jako pøedmìt výzkumu Kultura, sociální skupina a osoba Nástin teorie sociálních reprezentací Teorie sociálních reprezentací Sociální reprezentace jevu sociální reprezentace Definice pojmu sociální reprezentace Klíèové pojmy teorie sociálních reprezentací Geneze sociálních reprezentací Struktura sociálních reprezentací Sociální reprezentace v kontextu pojmosloví sociální psychologie Kulturní reprezentace a kulturní psychologie Teoreticko metodologický rámec výzkumu sociálních reprezentací smrti Pøedmìt výzkumu Použité aspekty teorie sociálních reprezentací Volba výzkumné populace Oèekávaný pøínos výzkumu Užitá metodologie Zdùvodnìní metodologie Uplatnìné metodologické principy Design výzkumného projektu Terénní výzkum konfrontovaný analýzou textù Typy zdrojù dat Postup výzkumu sociálních reprezentací smrti Fáze a strategie výzkumu aplikace metodologických principù Stádia výzkumného projektu na Srí Lance Stádium integrace žití ve výzkumu Úèel mnišského života Rámec mnišského života Vztah uèitele a žáka Komplementarita mnicha a laika Stádium prvotní realizace výzkumného plánu Krystalizace výzkumných metod Specifikace výzkumné populace Vyhodnocení stádia prvotní realizace výzkumného plánu Stádium plné realizace výzkumného plánu Koneèná podoba zkoumané populace Hlavní kategorie výzkumu Sociální reprezentace smrti na Srí Lance Obdarování mnichù (dâna) a ochranný rituál (paritta) pøíklad interakce mnichù a laikù Osy axiálního kódování Individuální formulování tematiky versus interpersonální sdílení Osobnì ohrožující aspekt smrti versus význam smrti v kontextu náboženské víry Pasivní pøijetí smrti versus aktivní vypoøádání se s hrozbou smrti Jednotlivé typy sociálních reprezentací smrti u zkoumané populace Konzument... 87

5 Na miskách vah Ovìøovatel Vybraný pøíklad výjimeènost Ovìøovatele Zpráva z procesu výzkumu v Èeské republice Diskuse a dùsledky dynamika procesu vztahu mysl tìlo versus stabilita kategorií duše a tìla Kulturní reprezentace smrti Smrt a nesmrtelnost Dùsledky sdílených pøedstav a používaných praktik Závìr. 115 Anotace Summary Jmenný rejstøík Seznam použité literatury. 123 Seznam pøíloh Pøíloha 1: Mahâ satipaþþhâna sutta (Velká øeè o podkladech všímavosti) úryvek 131 Pøíloha 2: Pabbajjâ (vysvìcení mnicha, odchod do bezdomoví) 135 Pøíloha 3: Dasasîla (deset etických rozhodnutí) 136 Pøíloha 4: Vandanâ (pozdrav) 137 Pøíloha 5: Dasadhamma sutta (AN X, 48) 138 Pøíloha 6: Gâtha (verše) 139 Pøíloha 7: Prvotní podoba otázek strukturujících rozhovor 140 Pøíloha 8: Tabulka základních kategorií 141 Pøíloha 9: Kvality Nibbâny 146 Pøíloha 10: Prozkoumané mnišské instituce na Srí Lance 147 Seznam tabulek a obrázkù Tabulka 1: Dimenze lidského života a operativní sféra léèebných systémù Tabulka 2: Kategorie léèebných systémù Obrázek 1: Postuláty metodiky výzkumu 13 pilíøù (Mayring 1993) Obrázek 2: Pohled z druhé strany Obrázek 3: Mnich na pochùzce za almužnou (piòdapâta) Tabulka 3: Provedené rozhovory Tabulka 4: Zjištìná demografická data respondentù výzkumu Tabulka 5: Hlavní kategorie výzkumu a jejich podkategorie Tabulka 6: Ústøední kategorie Sdílené pøedstavy a užívané praktiky Tabulka 7: Jazykem nesené významy spojené se smrtí Tabulka 8: Synopse zjištìní výzkumu dle tøí zdrojù vytváøených dat Tabulka 9: Významy a jevy na osách axiálního kódování Obrázek 4: Kulturní reprezentace smrti na Srí Lance Obrázek 5: Kulturní reprezentace smrti v Èeské republice Obrázek 6: Memento mori, Pamatuj na smrt Seznam použitých zkratek AN Ay xx D xx DN MN PP xx SN Sn TP xx Añguttara Nikâya Pøepis magnetofonového záznamu rozhovorù (y. èíslo sešitu; xx èíslo strany) Deník (xx èíslo strany) Dîgha Nikâya Majjhima Nikâya Polní poznámky (xx èíslo strany) Samyutta Nikâya Sutta nipâta Teoretické poznámky (xx èíslo strany)

6 Úvod Úvod Co je to smrt? Už jste si nìkdy položili takovou otázku a pokusili se na ni jenom tak pro sebe sama odpovìdìt? Nebo jste ji rychle zahánìli pryè tak, jak se to pokoušíte udìlat i s každou jinou myšlenkou èi pøedstavou, která vám smrt pøipomene? Smrt, tuto nezvratnou jistotu našich životù. A když už se nìkdy alespoò na chvíli pøestanete chovat, jako kdybyste byli nesmrtelní, pøipustíte si, že jednou tak jako tak umøete ovlivní to nìjak váš každodenní život? Nebo snad smrt vnímáte jinak? Je pro vás vìdomí jisté smrti výzvou žít plným a smyslem naplnìným životem? Co pro vás osobnì vlastnì smrt znamená? Co vás napadá, když si právì teï pøeètete slovo smrt? Žijete sami s vìdomím vlastní smrtelnosti, anebo existuje ve vašem okolí nìkdo, s kým tuto skuteènost sdílíte? Co budete dìlat, až budete vy sami umírat? Nejspíš nepatøíte k tìm, kdo se urputnì snaží zabarikádovat sama sebe pøed nezvratností skuteènì probíhajících procesù, které vznikají a zanikají, když už jste se rozhodli otevøít knihu, z jejíhož nadpisu se na vás dívá smrt. Tato práce, jejíž první øádky právì ètete, je vedena mou osobní snahou vyrovnat se s vìdomím vlastní smrtelnosti a touhou dozvìdìt se, jakým zpùsobem se s faktem smrti vyrovnávají ostatní lidé. Pokud vás již teï toto téma zaujalo, zkuste si døíve, než budete èíst dál, odpovìdìt sami pro sebe na mnou položené otázky, a také na ty, které vás teï bezprostøednì napadají. Udìláte si tak svùj vlastní výzkum, výzkum vámi udržovaných reprezentací smrti. Staèí vám na to tužka, papír a trochu odvahy. Pokud se o výsledky tohoto svého výzkumu se mnou chcete podìlit, mùžete mi je poslat na moji e mailovou adresu (romhyt@seznam.cz); rád si je pøeètu. Ano, zvládání vìdomí smrtelnosti je mým osobním tématem, a proto jsem se rozhodl provést pøedkládaný výzkum. Nejenom, že smrt je souèástí života konkrétního vìdce, ale je v konci koncù souèástí života každého smrtelníka. I to, o èem se nemluví, mùže existovat. Téma smrti, zpùsob, jak se vyrovnat s vìdomím toho, že vše co se narodilo, také zemøe, mì pøed mnoha lety pøivedlo k Buddhovu uèení, a jelikož jsem ryze praktický èlovìk a zajímají mì spíš procesy jak na to než obsahy vìdìní jak to je, velmi mne oslovil právì na vlastním ozkoušení založený, nebojím se øíci empirický zpùsob poznání par excellence, který Buddha operacionálnì definuje napøíklad v Rozpravì o podkladech všímavosti. 1 Vedle 1 Mahâsatipaþþhâna sutta (DN 22) operacionálnì definuje Buddhovu jedineènou metodu pøekonání všeho utrpení a dosažení toho nejjemnìjšího štìstí, meditaci všímavosti a vhledu (satipaþþhâna vipassanâ). Èesky je tato rozprava dostupná v pøekladu Dr. Mirko Frýby (v Mahási Sayadó, 1993, viz také Pøíloha 1). 6

7 Úvod provedení zde popisovaného výzkumu sociálních reprezentací smrti u populace buddhistických mnichù školy theraváda a jejich podpùrcù na Srí Lance, mì do terénu exotiky Perly Indického oceánu (Pertold ), respektive Ráje bez andìlù (Zikmund & Hanzelka 19991), vedla osobní touha dále pokraèovat v prožitkovém ovìøování toho, co uèil historický Buddha. Dlouholetý zájem o epistémé (Foucault 1997; Frýba 2001) dané kultury a osobní sympatie nejsou pøekážkou, ale naopak nutným pøedpokladem pro provádìní terénního výzkumu (Mayring 1993). Vedle studia textù se hlavním zdrojem poznání stal nìkolikaletý systematický trénink již zmínìné meditace všímavosti a vhledu, zpùsobu zacházení s myslí, který byl užit pro introspektivní zaznamenávání dat (kapitola 5.) a který dostal pøednost pøed metodou fokusing (Gendlin 1978; Hájek 2002), kterou jsem si dobøe osvojil pøi svém ètyøletém psychoterapeutickém výcviku v satiterapii (Frýba 1993; Kratochvíl 1997). Pøipravený design výzkumu poèítá vedle zjištìní sociálních reprezentací smrti na Srí Lance také s pokraèováním výzkumu na onkologii v Èeské Republice (Hytych 2001, 2002b). To se ukázalo být znaènì nad rámec aktuálních možností výzkumníka, a proto toto pole zùstává výzvou pro pokraèování ve výzkumné práci formou disertaèní práce. Souèástí metodologického pøístupu zakotvené teorie je i zpùsob vytváøení vìdecké zprávy. Strauss a Corbinová (1999: 168n.) doporuèují vedle intenzivního uvážení výchozích analytických principù (zde kapitoly 3. až 8.) vytvoøení pøíbìhu centrální kategorie a støízlivé používání metafor. Tìmito principy se øídí i zde pøedkládaná práce, která je jak zprávou o výzkumu na cestách, postupnì odkrývající rùzná zákoutí zkoumané problematiky, tak i rigorózní prací dùkladnì dodržující zvolený teoreticko-metodologický rámec. Tyto dva prolínající se aspekty formy zpracovaného textu tak dùslednì dokumentují výzkumný proces a zpùsob vytváøení dat. Úvodní kapitola této práce si pokládá za úkol odpovìdìt na otázku, zda mohou sociální vìdy zkoumat smrt. Pøedesílám, že poté, co na ni kladnì odpovím, se podrobnì vìnuji teorii sociálních reprezentací, z níž vycházím a která urèuje systematicky používanou metodu výzkumu, abych v kapitole tøetí rozpracoval teoreticko metodologický rámec výzkumu sociálních reprezentací smrti. Na takových základech lze dokonèit pøípravu výzkumného projektu specifikací zvoleného výzkumného designu, èemuž se vìnuji v kapitole ètvrté. Kapitola pátá je vìnována popisu postupu výzkumu, který je tvoøen opakujícími se fázemi výzkumu. V jeho prùbìhu jsem rozlišil tøi stádia, která jsou popsána v kapitolách šest až osm. Zatímco kapitola devátá zhodnocuje pøedchozí vynaložené úsilí a v úplnosti uvádí obsahovì významová zjištìní výzkumu sociálních reprezentací smrti na Srí Lance, je v kapitole desáté 7

8 Úvod naèrtnuta zpráva z pokraèujícího procesu výzkumu sociálních reprezentací smrti v Èeské republice. Na jejich podkladì se v kapitole jedenácté vìnuji diskusi a dùsledkùm zjištìných kulturních reprezentací smrti, sdílených pøedstav a s nimi spjatých praktik nakládání s vìdomím smrti. V závìru vytyèuji otázky pro další výzkum a navrhuji možné alternativy zmìny v zacházení se smrtí vycházejících z výzkumných zjištìní. Jak ukonèit úvod? Tøeba pøepisem rozhovoru 2, v nìmž si výzkumník vymìnil roli s jedním z respondentù výzkumu. Výzkumník (V): Tak co tì napadne, když nìkdo zmíní smrt? RS Respondent (R): Mhm, co mì napadne, když se øekne smrt? VP [Když se øekne smrt Ko ]. [..] hrùza, smutek, RS e, je to [..] když [..] odchází nìjaká bytost nebo nìjak nìco pøíjemnýho Lp [.], ale pak je tam i, teï mi vyskakuje vzpomínka z meditativního P zap, že když nìco vodchází, Sm takže je to i zdroj radosti, že to je [.] vlastnì pøíjemný P pí, vlastnì že když nìco konèí Lp zí, uklidnìní Ni ch Sm po. Smrt [...] to, že se toho lidi bojí, že jsem se toho bál Sm po Sm výz a že to pro mì byla velká výzva nìco s tím udìlat, s tím vìdomím, že umøu [...] nìjak to zvládnout SZ. Výzva [..] a energie Sm výz, kterou mi to dává, to že vím, že [..] je to jistý, že zemøu Sm ji. [..] Že je to jasná vìc, že zemøu, že všechno skonèí, všechno živýho, co vzniklo, že zanikne. Sm pl [...] A že mi to dává sílu se snažit žít smysluplnì. Prožít to naplno, to co je možný prožít. ZŽ sm [...] Mhm, asi tak. V: Máš tohle téma s kým sdílet? Sí R: Mhm, je. Mám kolem sebe pøátele, s kterýma se o tom mùžu bavit, s kterýma [..] sdílím i velkou èást toho mýho pojímaní, že si rozumím s nima vo tom, že [..], že na to nejsem sám [.] a [.] vím, že to pro mì bylo dùležitý téma, že jsem teda, když už jsem se o tom chtìl bavit, že nebylo moc lidí, s kterejma bych se o tom mohl bavit, ale že jsem je vždycky mìl [Mhm] z tìch pøátelskejch kruhù, pøátel. V: Je tam nìco, co oni mìli spoleènýho, proè vlastnì to pro tebe bylo možný s tìmahle lidma sdílet? R: Tam, to myslím to spoleèný, to s tìma pøátelama, právì to, že je to nìco jako výzva, jak se s tím vyrovnat [Mhm], že to je [..] jasná vìc v tom životì, že to takhle je, že zemøu, že cokoliv se narodilo, že zemøe. A co s tím teda! Co s tímhle tím vìdìním, který [..], který, že jo {dùraz}, že to vyvolává hrùzu, to je [.]. Pøijmout to! Takže tady tohle to. V: Jak to vlastnì zvládat, vùbec strategii, jak zvládnout, až to pøijde? Co budeš dìlat, až to pøijde, až budeš umírat? R: Mhm. Co já budu dìlat, až budu umírat? [...] Že jo, vono taky jak budu umírat, mùže to pøijít tak, že to bude nìjaký delší proces umírání, mùže to pøijít rychle, nìjaká autonehoda tøeba, [.] ale když to bude tak, že budu vìdìt o sobì, že umírám [...], tak odejít [...] a to je s jakoukoliv jinou situací {dùraz} [...] držet si ten nejlepší postoj mysli ke skuteènosti, který je mi dostupnej, na který mám, jo? V té konkrétní situaci a pro který se vlastnì trénuji, že to je pro mì použitelný nejenom pro smrt, ale pro jakoukoliv situaci, zaujmout k ní ten nejvhodnìjší, nejdovednìjší postoj tak, aby to šlo hladce a moudøe. Takže to nejvyšší, to co je mi nìkdy dostupný, to nejjemnìjší štìstí. Takže to kdyby mi bylo dostupný v okamžiku smrti, tak to, v okamžiku umírání, a když ne, tak všímavì se stáhnout k nádechu a výdechu a pozorovat, co se dìje [Mhm], na ty procesy jak vznikají a zanikají! {dùraz} No a když by na to byl samozøejmì vìtší èas, tak dovednì zavohnout se vším všudy ten život. Uzavøít mezilidský vztahy, uzavøít rozdìlaný vìci [Mhm] jo, že to je teda jedna z vìcí, co se snažím dìlat bìžnì, mít èistej stùl, co nejèistìjší stùl [Mhm], vìci mít uzavøený, nenechávat moc vìcí votevøenejch, nejasnejch [..], no, tohle to. V: Skvìlý, dìkuju. Jaký to teï pro tebe bylo, když jsi odpovídal na ty otázky? R: Bylo to pro mì zajímavý si to takhle v rozhovoru formulovat, protože je to [...], je to jednodušší, než si vo tom sám jako tak pøemejšlet a je to jiný {dùraz} [Mhm] se o tom s nìkým bavit, formulovat to jasnì, vlastnì [Mhm]. [...] Odpovìdìt na ty otázky. Takový jako [..] podívání se na to, jak to mám a zpøítomìní si toho, vo co mi de v tom životì [Mhm]. Takže to bylo pøíjemný pro mì. (zdroj dat: AIV 1-5) 2 V tomto pøepisu rozhovoru jako i v pøepisech následujících používám následující znaèky: [..] pomlka ve výpovìdi; {kurzíva} zaznamenaná nálada; [obyèejné] výzkumník ve výpovìdi respondenta èi respondent ve výpovìdi výzkumníka; (obyèejné) zaznamenaná èinnost; XXX nesrozumitelné; TUÈNÌ zkratka základní kategorie (Pøíloha 8). 8

9 Kapitola I. Mohou sociální vìdy zkoumat smrt? 1. Mohou sociální vìdy zkoumat smrt? Mohou vùbec sociální vìdy zkoumat smrt? Aè tato otázka zní provokativnì, je oprávnìná. Aby bylo možno v rámci vìdy zkoumat urèitý jev, musí být splnìno mnoho podmínek. Jednak je zapotøebí mít alespoò povrchní pojmové pojetí zkoumaného jevu, abychom jej byli schopni vùbec rozlišit, jednak musíme mít k dispozici vhodné zpùsoby, principy a postupy zkoumání. Primárním pøedpokladem však zùstává osoba vìdce, kterého daná oblast reality zajímá, který vlastní výzkum zrealizuje. Realizovat zamýšlený výzkum je však možné jenom potud, pokud také souèasná politika vìdy, vìdou pøiøazované zájmy (vested interests) a urèující vìdecké paradigma (Kuhn 1997) pøipouští výzkum èi dokonce vùbec samotnou existenci jevu, který vìdce zajímá. Není ještì pøíliš vzdálená doba vìdeckého materialismu èi striktního behaviorismu, jejichž ideologie nekompromisnì diktovaly, co zkoumat možné je a co ne, a už realitu definovaly pojmem tøídního boje nebo rovnicí redukující èlovìka na souhru stimulù a reakcí. V souèasném svìtì sociálních vìd, ve vìdci sdílené definici vìdy najdeme už také napøíklad kulturní psychologii (Stiegler, Shweder & Herdt 1990), teorii sociálních reprezentací (Moscovici 1984, 2000; Plichtová 2002; Wagner 1994a, b, 1995, 2003), humanitní a transpersonální psychologii (Braud & Anderson 1998; Gendlin 1964, 1978; Rogers 1961, 1970, 1998) èi kvalitativní zpùsoby zkoumání reality (Èermák 2000; Hájek 2002; Morgan 2001; Strauss & Corbinová 1999). I sociální vìdci si zaèali pøipouštìt, že objektivní výzkum je možný jen tehdy, pokud je do výzkumného postupu a výsledkù výzkumu také systematicky zahrnut subjekt vìdce jako nedílné souèásti interakce, která probíhá mezi ním a zkoumaným pøedmìtem (Frýba 1996; Hájek 2002; Mayring 1993; Plichtová 2002). Dohnali tak koneènì královnu vìd fyziku, jejíž souèástí je už po mnoho desetiletí Einsteinova teorie relativity èi Heisenbergùv princip neurèitosti (Bop 2000). Ve svìtì sociálních vìd zaèalo být možným vìnovat se nejen skuteènosti smrti a jevùm s ní spojených (Ariés 2000; Glaser & Strauss 1965; Kübler-Rossová 1992), ale i mnohým jiným fenoménùm, které døíve nebyly do vìdeckého diskurzu pøipuštìny (napøíklad Braud & Anderson 1998; Harner 1980; Moody 1994; Sheldrake 2002). Tuto práci jsem otevøel otázkou Co je to smrt? s oèekáváním, že v závìru této práce shrnu významy, jaké k jevu smrt vztahují respondenti mnou provedeného výzkumu. Oèekávám, že budu moci popsat pøedstavy, jaké o smrti sdílejí, a praktiky, jaké používají ve svých každodenních životech za úèelem vyrovnání se smrtí. Tématem první kapitoly jsou zpùsoby vìdeckého zkoumání smrti. Již provedeným výzkumùm, které podstatným zpùsobem 9

10 Kapitola I. Mohou sociální vìdy zkoumat smrt? ovlivnily dnešní vìdecké porozumìní fenoménu smrti, je v krátkosti vìnována první podkapitola. V pøedkládané práci volím jako východisko pro výzkum fenoménu smrti teorii sociálních reprezentací, kterou nyní krátce uvedu (podkapitola 1.3.) a diskusi klíèových pojmù teorie v kontextu terminologie sociální psychologie se budu podrobnìji vìnovat v kapitole 2. K podstatným aspektùm teorie použitým ve výzkumném projektu se ještì jednou vracím v oddílu Pokaždé se teorii sociálních reprezentací vìnuji ponìkud z jiného úhlu nejprve spíše metaforicky, posléze teoreticky a nakonec metodologicky. Dùvodem je dosud vytváøející se sociální reprezentace jevu sociální reprezentace v Èeské republice (viz podkapitola 2.1.). Život a fungování èlovìka, osoby, která je ústøedním pøedmìtem zkoumání psychologie, nelze v žité realitì každodenního dne vypreparovat z kontextu sociální skupiny, do níž sama sebe poèítá, a kultury, kterou nasává již od prvních dnù života spoleènì s mateøským mlékem. Proto pøi zkoumání skuteènosti smrti beru na zøetel jak osobu samotnou, tak kontext sociální skupiny a kultury, do níž náleží (podkapitola 1.2.) Smrt jako pøedmìt výzkumu Vìtšina autorù, kteøí se v souèasné západní kultuøe zabývají smrtí, se shoduje na tom, že smrt je vytìsòována z veøejného prostoru spoleènosti (napø. Ariés 2000; Glaser & Strauss 1965; Haškovcová 1998; Hillman 1997; Jung 1994; Kübler Rossová 1992; Littlewood 1993; Mellor 1993; Pøidalová 1998). Pøestože se v 60. letech pøevážnì ve Spojených státech stalo téma smrti, umírání a zacházení s umírajícími hojnì diskutované a do urèité míry právì díky zájmu vìdcù došlo k urèité zmìnì pøedevším ve vztahu lékaø pacient (Ariés 2000) zùstávají obecné rysy souèasné institucionalizace smrti stejné: profesionalizace, medikalizace, sekularizace a její vytìsnìní. Pozitivní skuteèností je samozøejmì rozvoj hospicového hnutí v posledních desetiletích, v Èeské republice pak od roku I ve výzkumech zabývajících se hospicovým hnutím však stále dominuje medicínský model vnímání smrti a stárnutí, a pouze výjimeènì se prosazuje pohled na smrt jako na skuteènost otevírající možnost k psychickému a spirituálnímu rùstu (Nakashima & Canda 2005). Praktiky, s jakými v dnešní dobì zacházejí moderní západní spoleènosti se smrtí, jsou v mnohém obdobné tìm, jež aplikují na oblast ne rozumu, šílenství, jak uvádí napø. Foucault (1997). Na rovinì psychiky jedince jsou to mechanismy vytìsnìní, bagatelizace, racionalizace apod., kdežto na úrovni spoleènosti jde o institucionalizované mechanismy sociální kontroly a dohledu, které izolují ne rozum èi smrt v organizacích profesionální péèe. Obojí má pro dnešní spoleènost pachu nepøíjemného a nenormálního, jelikož 10

11 Kapitola I. Mohou sociální vìdy zkoumat smrt? spoleèensky akceptované a uznávané je mládí, racionalita a výkon. Smrt je mezní situací par excellence (Berger & Luckmann 1999), její vìdomí vzbuzuje fundamentální úzkost (Schutz 1962), je událostí, která nièí uspoøádanost a jistotu sociálního svìta. Smrt je hrozbou samozøejmosti každodenního svìta, ohrožuje ontologické bezpeèí (Giddens 1998; Mellor 1993), a proto je úkolem symbolických svìtù ji legitimizovat. Výzkum, který by se zabýval pøímo sociálními reprezentacemi smrti, jsem neobjevil, pøesto se nìkteøí sociální vìdci této oblasti z rùzných úhlù pohledu dotkli. Výzkum Glasera a Strausse (1965), probíhající v 60. letech v nemocnicích Spojených státù, se zamìøoval na studium kontextu, jehož souèástí jsou pacienti bìhem umírání (awareness context). Hlavním pøínosem výzkumu byl popis jednotlivých typù kontextù uvìdomìní (uzavøené uvìdomìní, podezøívavé uvìdomìní, vzájemné pøedstírání a otevøené uvìdomìní), strukturálních podmínek zapøíèiòujících jeho zmìnu, spjatých strategií mezilidské interakce a souvislostí se strukturou organizace, ve které se pacient nachází. Jiný pohled na proces umírání pøinesla švýcarská psychiatrièka Kübler Rossová (1992), která pøi rozhovorech s umírajícími objevila dnes široce známé fáze zvládání nadcházející smrti (šok, popírání a izolace, zloba a hnìv, deprese, smlouvání, pøíjímání pravdy). Zajímavou otázkou je, zda a jak jsou tyto fáze a zpùsob, kterým jimi jedinci procházejí, ovlivnìny sdílenými pøedstavami smrti daných osob. Oproti pøedchozím terénním výzkumùm je práce Ariése (2000) založena na analýze historických materiálù. V rámci køes anské kultury zachycuje v posledním tisíciletí støídání následujících modelù smrti (ochoèená smrt, smrt sebe sama, smrt vzdálená i blízká, smrt blízkého a pøevrácená smrt) na základì promìn jednotlivých psychologických parametrù (vìdomí sebe sama, obrana spoleènosti pøed divokostí pøírody, víra v posmrtný život a víra v existenci zla). Jednotlivé modely v daném historickém období v urèité sociální skupinì pøevažují a determinují jak bìžné spoleèenské praktiky nakládání se smrtí, tak sdílené pøedstavy o smrti, umírání, existenci/neexistenci posmrtného života aj. Zajímavou kvalitativní studii nabízí èlánek (Nakashima & Canda 2005), který se zabývá možnostmi pozitivnì prožívaného procesu umírání pacientù nìkolika hospicù ve Spojených státech. Èlánek podobnì jako i tato práce (viz kapitoly 9., 11.) poukazuje na transformativní dopad integrativnì uchopeného prožitku utrpení. Smrt a umírání se mohou stát skuteènostmi, které nabízejí možnosti k rozvoji kvality života (well being). Téma, které je v této práci rozpracováno, se však zabývá jiným aspektem problému. Jde mi o prozkoumání sociálních reprezentací smrti, jakož i dùsledky, které rùzné sociální reprezentace skuteènosti smrti nesou pro každodenní život respondentù, i tzv. zdravé populaci a nejenom u umírajících. 11

12 Kapitola I. Mohou sociální vìdy zkoumat smrt? Herzlichová (1973) se ve své práci vìnované analýze sdílených pøedstav nemoci a zdraví pøibližuje k tématu smrti z jiného úhlu reprezentace nemoci je striktnì oddìlena od reprezentace smrti, jsou ignorovány souvislosti tìchto dvou témat a jako výjimeèný pøípad jsou vymezeny smrtelné nemoci, které jsou však vzácné, vlastnì ne normální. Nejblíže projektu výzkumu sociálních reprezentací smrti je svým tematickým zamìøením sta Bradburyové (1993), která zkoumá reprezentace dobré a špatné smrti v Británii. "Dobrá" a "špatná" smrt je rozlišována dle míry kontroly nad nastávajícími událostmi, která souvisí s oèekáváním smrti (Strauss 1993). Monografii stejné autorky se slibným názvem Reprezentace smrti (Bradbury 2000) jsem pro použití v této práci dosud nestihl zpracovat. Podobnì i èlánek Deckmanna (2004), zabývající se vlivem západních køes anských konceptù nemoci a smrti na sdílené sociální reprezentace kultury Guarani v prùbìhu formování Jesuitskou misií, èi práce kolektivu autorù (Oba, Tavares, de Oliveira 2002) 3, zamìøená na sociální reprezentace smrti zdravotnických pracovníkù, jsem díky jazykové bariéøe (jsou psané v portugalštinì) dosud nezpracoval Kultura, sociální skupina a osoba Když se ve své uèebnici psychologické antropologie (Bock 1988) její autor nadechuje, vypouští ze svých úst výrok: veškerá antropologie je psychologickou, aby jej v závìru doplnil vìtou: veškerá psychologie je kulturní. Psychologický, etnologický èi antropologický výzkum se již mnoho desetiletí snaží smysluplnì konceptualizovat interakce a fungování na jedné stranì jednotlivých osob, øeknìme intrapersonálních fenoménù, a na stranì druhé mezilidských vztahù, sociálních skupin èi celých kultur, interpersonálních, sociálních a kulturních fenoménù. Ukazuje se jako neadekvátní atomizovat, stavìt proti sobì jako nezávislé jednotky osoby a kulturnì sociální kontext, v nìmž žijí (Schweder 1990; Moscovici 2000). Naopak smysluplným se jeví pohlížet na jejich interakce jako na dynamický systém. Stává se zøejmým, že význam jevu je podmínìn kontextem, v nìmž se vyskytuje, že není vìcí o sobì, ale je podmínìn psychickým, sociálním a kulturním kontextem, jazykem nesených a sociálnì sdílených pøedstav o svìtì a našem fungování v nìm (Bock 1988; Plichtová 2002; 3 Kolektiv autorù (Oba, Tavares, de Oliveira 2002) v abstraktu svého pøíspìvku uvádí: Sociální reprezentace je pojmenovaná jako dìsivá. Smrti, vstupující na scénu, a v nemocnici èi ambulanci, je zdravotnickými pracovníky porozumìno rùznými zpùsoby: jako dìsivé fázi života, kterou je tìžké pøijmout; jako konfliktu týkajícího se smyslu jejich povolání; jako zpùsobu hledání chyb bìhem provádìných procedur za úèelem jejich ospravedlnìní, a v tento moment pracovníci prožívají pocity nebezpeèí, neschopnosti, rozpakù, viny, sklíèenosti, utrpení a bolesti. 12

13 Kapitola I. Mohou sociální vìdy zkoumat smrt? Vogt 1999; Wagner 1995). Prùzkum urèitého jevu v odlišných kulturách nám umožòuje snáze nahlédnout jednotlivé významové odlišnosti/podobnosti sociálnì konstruovaných svìtù naší každodennosti. Jak je to u fenoménu smrti? Smrt je každopádnì biologickou skuteèností, v lékaøských vìdách definovanou jako: stav, kdy u èlovìka dochází k nezvratným zmìnám mozku, pøi nichž nastane selhání funkce a zánik center øídících krevní obìh a dýchání. Zánik jedince, u nìhož vymizí známky života a jeho funkce. (Vokurka & Hugo 2000: 408). Nicménì s tímto biologickým faktem je rozliènì nakládáno osobami, sociálními skupinami a kulturami vzhledem k významùm a pøedstavám, které v nich skuteènost smrti vyvolává, a zpùsobu nakládání se skuteèností smrti, které z nich vycházejí. Pøestože se medicínské vìdy snaží o exaktní definice a je tedy pravdìpodobné, že lékaøský slovník v jiných jazycích by nám podal podobnou definici smrti i zde však zajisté budeme konfrontováni se skuteèností, že komplex sdílených pøedstav a praktik spojených se skuteèností smrti bude odlišný v rùzných kulturách èi sociálních skupinách (viz. Herzlich 1973; McElroy & Jezewsky 2000) Nástin teorie sociálních reprezentací Dùvodem pro výbìr teorie sociálních reprezentací jako teoretického rámce výzkumu sdílených pøedstav a praktik nakládání se smrtí, øeknìme elementù zdravého rozumu, které využíváme ke komunikaci a zvládání vìdomí smrti, je následující skuteènost. Zmínìná teorie nabízí adekvátní pojmovou strukturu pro pohyb na ose osoba sociální skupina kultura pøi zkoumání zpùsobù sociálního vìdìní (Moscovici 2000) a z nìho vycházejících zpùsobù praxe v každodennosti našich životù. Aspirace teorie sociálních reprezentací je jasná. Tím, že vzala do svého centra komunikaci a reprezentace, doufá osvìtlit èlánky, které sjednocují psychologii èlovìka se souèasnými sociálními a kulturními otázkami. (Moscovici 2000: 150) Ve svìtì vìdy se termín sociální reprezentace zrodil jako myšlenka francouzského sociologa Emila Durkheima a dostal nový impuls s publikováním rozsáhlé prùkopnické práce francouzského psychologa Serge Moscoviciho La Psychoanalyse: son image et son public (1961). Termín sociální reprezentace oznaèuje jev, kdy pøíslušníci urèité sociální skupiny drží a udržují jim spoleènou pøedstavu o rozdílných skuteènostech sociálního svìta. Tìmito rùznými skuteènostmi mohou být psychoanalytická praxe, smrt nebo napøíklad karamelka pøedmìt následujícího myšlenkového experimentu. 13

14 Kapitola I. Mohou sociální vìdy zkoumat smrt? Pro sestøièky a zubního lékaøe taková karamelka nejspíše znamená nebezpeèí, proti nìmuž je nutno bojovat. Pro dítì jdoucí k zubaøi bude karamelka zajisté pøedmìtem, slibujícím pøíjemné, sladké prožitky, kdežto pro matku tohoto dítìte mùže karamelka znamenat úèinný nástroj jeho výchovy, zpùsob jak posílit vyžadované chování dítìte odpovídající jejím pøedstavám. Pro obchodníka je zase karamelka pøedmìtem dosahování zisku, kdežto pro dìlníka u pásu s karamelkami pak objektem spojeným s jednotvárnou døinou. Vezmeme li v úvahu osobu z jiné než euroamerické kultury, pak se karamelka mùže stát znakem sociálního postavení ve smyslu mám na to konzumovat západní produkty. Pro vìdce se karamelka mùže stát pøedmìtem výzkumu, a pak každá zmínka o karamelce pøitáhne jeho pozornost, a pro Konkrétní pøíklady rùzných sociálních reprezentací jednoho a téhož jevu karamelka, jež jsou uvedené v pøedchozím odstavci, by mìly svou názorností postaèit. Pokud užijeme ponìkud abstraktnìjší vysvìtlení, mùžeme sociální reprezentace považovat za elementy zdravého rozumu, které zdomácòují svìt, v nìmž žijeme (Moscovici 1984), orientují nás v každodennosti našich životù, nabízí nám zabìhlé zpùsoby jednání a interpretace. Èiní tak náš život známým, srozumitelným pro nás samé a zpùsobilým pro sdílení v procesu komunikace s ostatními lidmi. Jestliže je zdravý rozum interpretací pøítomných zážitkù, jejich glosou, jako jsou mýty, obrazy, epistemologie èi cokoli jiného, pak je stejnì jako ony historicky konstruován a jako ony je podroben historicky definovaným standardùm vysvìtlování. (Geertz 1993:76) Použijeme li k nastínìní teorie sociálních reprezentací slova antropologa C.Geertze (1993), pak sociální reprezentace nejsou jen modely reality, statickými, neèinnými výsledky procesù komunikace, sociálnì nauèených zpùsobù vnímání a interpretace, asimilace èi vrùstání do rodné kultury, ale také modely pro realitu. Sociální reprezentace nejsou jen výsledky procesu, ale i samotným procesem vytváøení, zpùsobem jakým je sociálnì sdílený a žitý svìt utváøen, pøetváøen, reinterpretován a pøedáván ve vyprávìných a žitých pøíbìzích toho, co je skuteèné, dalším generacím. Kapitolu otevøela otázka, zda sociální vìdy mohou zkoumat smrt. Na závìr kapitoly se patøí na položenou otázku odpovìdìt. Ano, mohou. A vhodnou, v pøedkládaném výzkumu použitou teorií, je teorie sociálních reprezentací, která umožòuje prozkoumat zpùsoby, kterými respondenti ve vybraných sociálních skupinách èi odlišných kulturách pojímají skuteènost smrti, cesty, jakými jsou samozøejmostí naplnìné elementy zdravého rozumu použity pro zachycení neznámého, faktu smrti. 14

15 Kapitola II. Teorie sociálních reprezentací 2. Teorie sociálních reprezentací Východiskem této práce je teorie sociálních reprezentací, a proto považuji za nutné se jí vìnovat obsáhleji v této kapitole. Teorie sociálních reprezentací se zabývá sdílenými pøedstavami a s nimi spjatými praktikami, užívanými v každodenním životì. Do pøedmìtu zkoumání lze tedy zahrnout i teorii samou prozkoumat sociální reprezentace jevu sociální reprezentace, což je obsahem následujícího oddílu. Potom se budu vìnovat definici pojmu sociální reprezentace a kritériím, dle kterých lze rozlišit jevy oznaèené pojmem sociální reprezentace od jevù, k jejichž oznaèení jsou užívány jiné koncepty pojmosloví sociální psychologie. Závìr kapitoly je vìnován kulturnímu aspektu jevù, zkoumaných za pomoci pojmù teorie sociálních reprezentací Sociální reprezentace jevu sociální reprezentace Nejvìtším konzumentem vìdeckých teorií je samotná vìdecká obec. Posléze se difuzí teorií, jimž byl sociálnì dán vliv, postupnì infiltruje svìt každodennosti, zdravý rozum, jak na pøíkladu psychoanalýzy ukazuje Moscovici (1961), a publikum konzumentù je najednou mnohem širší. Jak je vìdeckému publiku psychologù v Èeské republice pøedkládána teorie sociálních reprezentací? Krátce jsem provedl prùzkum v odborné literatuøe 4 psané v èeském jazyce a zjistil jsem následující. V Èasopisu èeskoslovenské psychologie byly publikovány ètyøi empirické stati (Hytych 2002b; Lukšík & Rušáková 2001; Plichtová & Štultajter 2001; Tyrlík, Plichtová & Macek 1998), jedna je pøijata do tisku (Hytych 2006). Pro pochopení teorie i s kritickými výhradami k ní je dobøe použitelný èlánek Plichtové (1998) publikovaný ve zmínìném èasopise. V encyklopedických dílech sociální psychologie teorii sociálních reprezentací v nìkolika vìtách zmiòuje Výrost se Slamìníkem (1997), Hayesová (1998) jí vìnuje nìkolik stran, Nakoneèný (1999) ji nezmiòuje. Zatím nejobsáhleji se teorii sociálních reprezentací vìnuje monografie Plichtové (2002), která analyzuje metodologické aspekty výzkumù zasazených do rámce sociálních reprezentací a hloubìji se zabývá zpùsoby vìdeckého poznávání v sociální psychologii vùbec. Tato práce také pøekraèuje v dalším odstavci uvedené typy sociálních reprezentací jevu sociální reprezentace, a lze ji proto v èeském prostøedí 4 Prozkoumány byly výtisky periodik Èasopisu èeskoslovenská psychologie, Psychologie dnes, Psychologie a patopsychologie dítìte a dále encyklopedické knihy sociální psychologie. Obsahovou analýzu publikované literatury a empirický výzkum sociálních reprezentací jevu sociální reprezentace mezi studenty psychologie jsem prozatím neprovedl, a dostupná jsou tedy pouze data z poèátku devadesátých let (Frýba 1995b). 15

16 Kapitola II. Teorie sociálních reprezentací považovat za pøelomovou. A jaká je skuteènost sociálních reprezentací jevu sociální reprezentace? Jediná dostupná empiricky podložená data pøedkládá Frýba (1995b), který na podkladì šedesáti rozhovorù s vìdci a studenty v oblasti sociálních vìd z Èeské republiky a s více než deseti vìdci ze zahranièí západní Evropy, rozlišuje podle množství znalostí teorie sociálních reprezentací a preference pro specifické metody výzkumu následující ètyøi typy sociálních reprezentací jevu sociální reprezentace : Populistická respondenti nevìdìli témìø nic o teorii a buï toto pøijímali nebo pøedstírali, že ji znají, a konfabulovali, Mentalistická respondenti kontaminovali pojem sociálních reprezentací s pojmem mentálních reprezentací kognitivní psychologie, Reakcionistická respondenti jsou vcelku dobøe informování o teorii sociálních reprezentací, vìtšinou udržují mentalistickou reprezentaci jevu sociální reprezentace a ke zkoumání jevu pøistupují výhradnì kvantitativnì mìøí reakce na seznam pøedem pøipravených položek, Fundamentalistická znají velmi dobøe teorii sociálních reprezentací, ale postrádají dostatek tolerance nutné ke komunikaci s ostatními, nepøijmou ani revizi jimi udržované verze teorie, ani nepøipustí jiné výzkumné otázky než ty, které lze formulovat na základì jimi držené teorie. Uvedené typy sociálních reprezentací poukazují na pøevažující paradigma vìdy udržované ve zkoumané populaci, které je založené na kvantitativních metodách výzkumu a behaviorálnì kognitivistickém pohledu na existenci èlovìka. Jelikož èeská populace v posledních letech prochází obdobím transformace, vyvstává otázka, zda se zkoumaný jev za poslední desetiletí zmìnil èi ne Definice pojmu sociální reprezentace Dnes je pøístup studující sociální reprezentace po ètyøiceti letech své existence ve svìtì vìdy již širokým proudem, zahrnujícím jak vìdce evropské, tak i vìdce ostatních svìtadílù. V pøedkládané práci se nicménì pøevážnì držím formulací jejího zakladatele Serge 5 V posudcích recenzentù, jak k publikovanému èlánku (Hytych 2002b, 2006), tak pøi prezentaci výzkumu sociálních reprezentací smrti na Mezinárodních psychologických studentských dnech (Olomouc 2004), jsem se setkával pøevážnì s mentalistickým typem sociální reprezentace jevu sociální reprezentace. Monografie Plichtové (2002) však Frýbou (1995b) uvedené typy pøekraèuje a vytváøí základ pro komplexnìjší porozumìní a konciznìjší aplikaci teorie sociálních reprezentací. 16

17 Kapitola II. Teorie sociálních reprezentací Moscoviciho (1961, 1984, 2000), které jsou systematicky formulovány Wofgangem Wagnerem (1994a, b, 1995). Na otázku Ivany Markové, kde leží pùvod formulování teorie sociálních reprezentací, odpovídá Serge Moscovici (2000), že to byla pøedevším jeho touha nalézt pùvod idejí a snaha rehabilitovat zdravý rozum, osobám bìžnì dostupné poznání a užívané praktiky jejich každodenního života (viz také Šikl & Èermák 2000). Náboženství spoèívá na odhalení, vìda na metodì, ideologie na morálním zaujetí; ale zdravý rozum spoèívá na svém potvrzení, což vùbec není argumentem, pouze životem v kostce. Svìt je jeho autoritou. (Geertz 1993: 75) Pøestože èasto slyšíme a øíkáme, že žijeme v moderní civilizaci vìdou produkovaných systémù informaèních technologií modernity èi chcete li post modernity, pøesto stále všichni nìjak jíme a provádíme hygienu, støetáváme se a komunikujeme s ostatními lidmi, sníme a vychováváme dìti... Kde se vzalo všechno vìdìní a dovednosti, které každý den užíváme k tomu, abychom pøežili a orientovali se ve složitosti svìta a nás samých, domluvili se a porozumìli ostatním lidem? Ano, nežijeme nikdy sami, žijeme v sítích mezilidských vztahù a spoleèenských institucích, žijeme v kontextu rodného jazyka a kultury. A všechno vìdìní a dovednosti, jež jsou nutné k tomu, abychom každodennost nìjak zvládli, nepøicházejí samy o sobì, ale mají sociální pùvod. Pro jedince je realita do vysoké míry determinována tím, co je sociálnì pøijímáno jako realita. (Lewin 1948: 57, citováno dle Moscovici 1984: 9) Ve svém každodenním životì nežijeme jako racionální jednotky vyhodnocující zisky a ztráty z empirie zaznamenaných faktù. Pøedevším pøijímáme fakta potvrzující naše navyklá pøesvìdèení, to, co je nám známé a samozøejmé, na èem spoèívá schopnost dorozumìní a zvládnutí tisícera drobností. Èasto je tomu tak potvrzujeme naše pøesvìdèení a zvyky, pøestože zkušenost øíká je to špatnì a rozum to je absurdní (Moscovici 2000) a kvùli tomu nemusíme putovat k psychoterapeutovi, kde je zakonzervována spousta pøíbìhù neutìšených opakovaèek, spletencù bludných kruhù atd. Naopak spousta zvyklostí a samozøejmostí vìdìní a jednání je nám ku prospìchu a nelze bez nich dost dobøe existovat jako bytost sociální, kterou èlovìk zajisté je. Nezbytnou souèástí existence spoleènosti jsou jí sdílené pøedstavy, významy udìlované jejím institucím a zpùsoby, jimiž vysvìtluje a naplòuje své zpùsoby života. Sociální reprezentace proto mùžeme chápat jako: 17

18 Kapitola II. Teorie sociálních reprezentací...systém hodnot, pøedstav a praktik s dvojí funkcí: zaprvé ustavit øád, který umožní jedincùm orientovat se v jejich materiálním a sociálním svìtì a zvládnout jej; za druhé umožòuje konání komunikace mezi èleny komunity tím, že jim poskytuje kód pro sociální výmìnu a kód pro jednoznaèné pojmenování a klasifikování rozlièných aspektù jejich svìta, jejich individuální a skupinové historie. (Moscovici 1976: xiii, citováno dle Moscovici 2000: 12) Vymezení používaných pojmù je jedním z dùležitých aspektù vìdeckého zkoumání, a to i tehdy, zkoumáme li zdravý rozum. Vedle právì uvedené definice sociálních reprezentací se teoretickým východiskem provedeného výzkumu sociálních reprezentací smrti stala v následující kapitole uvedená Wagnerova definice sedmi parametrù sociálních reprezentací (oddíl ) preciznì uchopující sociální reprezentace jako psychologický jev. Dále se budu vìnovat nìkolika klíèovým pojmùm teorie sociálních reprezentací, pøedevším mechanismùm kotvení a objektifikace zahrnujícím procesuální aspekt, a pojmùm jádra a periferních èástí sociálních reprezentací pøedstavující strukturní aspekt teorie Klíèové pojmy teorie sociálních reprezentací Na jakýkoliv jev lze pohlížet jednak analyticky a jednak vztahovì, z pohledu diachronního èi z pohledu synchronního, respektive zajímat se o strukturu daného jevu èi o procesuální souvislosti, podmínìnosti, vztahy. Pro porozumìní teorie sociálních reprezentací je zapotøebí se vìnovat obìma úhlùm pohledu a vyhnout se tak možné jednostrannosti, která by zdùrazòovala buï obsahovì strukturální aspekt sociální reprezentace nahlížené jako statická množina pøedstav a obrazù nebo aspekt procesuální sociální reprezentace nahlížené jako komunikace, sdílení, konstruování a re konstruování Geneze sociálních reprezentací Proces komunikace a reprezentování, nelze od sebe oddìlit. Na jedné stranì žitý proces komunikace pøedpokládá sdílené pøedstavy, reprezentace, gramatickou strukturu (Chomsky 1975), která však neexistuje sama o sobì, ale díky hovoøícím osobám, které reprezentace vstøebávají s mateøským mlékem kultury, uchopují, chápou, udržují, produkují a re produkují. Celkem vzato je dynamika vztahù dynamikou zdomácòování, kde pøedmìty, jedinci a události jsou vnímány a chápány v relacích k pøedchozím setkáním èi paradigmatùm. Jako výsledek pamì pøevládá nad dedukcí, minulost nad pøítomností, odpovìï nad stimulem a pøedstavy nad realitou. (Moscovici 1984: 24) 18

19 Kapitola II. Teorie sociálních reprezentací Sociální reprezentace èiní ne známo známým. Ne známo pøitahuje, ale i dìsí, budí zvìdavost, ale i strach. Co z toho vyplývá pro téma smrti v naší spoleènosti? Co dnes pøevládá? Existují podmínky pro formulování a sdílení sociálních reprezentací smrti? Jak je zacházeno s neznámem, které na nás skrze vìdomí vlastní smrtelnosti cení zuby (Yalom 2003)? Ve výše uvedené definici sociálních reprezentací (podkapitola 2.2.) je uvedena dvojí funkce reprezentací: ustanovení øádu a zvládnutí svìta na stranì jedné, na stranì druhé komunikace se èleny skupiny. Úkolem sdílených pøedstav je udržet komunikaci ve skupinì, potažmo v kultuøe relativnì neproblematickou a redukovat vágnost (Moscovici 2000). Hlavním úèelem sociálních reprezentací je uèinit ne známo známým, jinými slovy re produkovat samozøejmost žité každodennosti, vnášet øád a strukturu do chaosu neustálých zmìn vnímání a prožívání, k èemuž sociální skupiny užívají dva základní mechanismy, kotvení a objektifikaci. První mechanismus usiluje zakotvit neznámé ideje, redukovat je do bìžných kategorií a pøedstav, zasadit je do známého kontextu...úèelem druhého mechanismu je jejich objektifikace, která je zmìnou nìèeho abstraktního do nìèeho témìø konkrétního, pøenesení toho, co je v mysli, do nìèeho existujícího ve fyzickém svìtì. (Moscovici 1984: 29) Mechanismus kotvení je vlastnì zpùsobem vytváøení prototypù. Mechanismus, kterým je ne známo upoutáváno do nám již známých kategorií soubìhem procesù generalizace a specifikace. Ne známé sociálnì relevantní objekty jsou nahlíženy vzhledem k tomu, zda jsou konvergentní èi divergentní ke skupinou držené normì, a dle toho jsou buï vøazeny do klasifikace známého nebo v pøípadì znaèné nesluèitelnosti mùže dojít k nastartování procesu restrukturace èi dokonce zmìny držené reprezentace. Jednou pojmenované obdrží urèité charakteristiky, a tím se stává dle tìchto charakteristik rozlišitelné, stane se pøedmìtem konvence skupiny sdílející adekvátní pøedstavy. Uvedené má dva následky: 1. je vylouèeno myšlení èi vnímání, které je nezakotvené, každý systém klasifikace a vztahù pøedpokládá urèitý úhel pohledu založený na konsenzu; 2. systém klasifikace je víc než jen prostøedek pojmenování diskrétních jednotek, ale hlavnì facilituje interpretaci charakteristik, porozumìní zámìrù a motivù v pozadí lidského jednání (Moscovici 1984). Metodologická relevance je zøejmá. Vìdecké poznání je také zakotveno ve skupinovì sdílených pøedstavách toho, co je a co není vìdou (Kuhn 1997), a nelze tedy dále opomíjet zaznamenání vìdcem udržovaných pøedstav svìta a jím žitého subjektivního svìta ovlivòujícího interakci s pøedmìtem výzkumu, vìdcova metodického 19

20 Kapitola II. Teorie sociálních reprezentací tréninku introspekce, a to pøedevším v psychologickém výzkumu (viz Hájek 2002; Howarth 2002; Mayring 1993). Mechanismus objektifikace souvisí s mysteriózní silou øeèi a myšlení, schopností obrátit sdílené reprezentace do skuteèností sociálního svìta, žitých praktik a institucí. Je atribucí ontologické reality sdíleným pøedstavám a pøesvìdèením. Slova nejsou jen odrazem, modelem vnímané reality, ale sama realitu vytváøejí a investují do ní vlastní majetek, významy, konotace atd. (Geertz 2000). Jsou nejen vysvìtlením reality, ale i její šablonou, která ji utváøí. Objektifikace je zvìcnìním sociálních reprezentací ve skuteènosti, v pøedmìtech každodenního života a v kulturních institucích. Co je ne známé pro jednu generaci, se stává pro druhou generaci známým. Zážitky a vzpomínky proto nejsou ani nehybné, ani mrtvé, ale žijí a jsou podrobeny procesu pøetváøení, re interpretování. Zde popisované mechanismy kotvení a objektifikace jsou vlastnì zpùsoby uchopení pamìti nejen osoby, ale pøedevším sociální skupiny a kultury (Moscovici 1984). První mechanismus èiní ne známo známým tím, že zajiš uje jeho pøenos do naší vlastní sféry, abychom ne známé mohli srovnávat a interpretovat, generalizuje. Druhý mechanismus tak èiní jeho re produkcí mezi nám známými vìcmi a objekty svìta zpùsobem, že zviditelòuje a èiní hmatatelným, èímž umožòuje kontrolovat, konkretizuje Struktura sociálních reprezentací Jakékoliv chronické selhání vysvìtlovacího aparátu, oné soustavy pøijatých kulturních vzorcù (praktický rozum, vìda, filozofická spekulace, mýtus), které nám slouží k mapování empirického svìta, k vysvìtlení vìcí, které volají po vysvìtlení, vìtšinou vyústí v hluboké znepokojení. (Geertz 2000: 117) Za jednu ze základních potøeb osoby je považováno hledání smyslu (Frankl 1994), tendence interpretovat a klasifikovat, zabrzdit CHAOS a nastolit ØÁD. Mít jasno, jelikož nepøehlednost budí úzkost. Nalézt kompas orientující nás ve svìtì a v nás samých, prostøedky umožòující zvládat život, rozumìt mu a sdílet jej s ostatními. Dostat ne známé, ne øádné, ne rozumné pod kontrolu. Ve skuteènosti jsou sdílené reprezentace a kulturní instituce stopy mapující cestu útìku pøed CHAOSEM (Baumann 1992). V naší kultuøe je takovým pøíkladem nepodaøeného útìku par excellence nakládání s šílenstvím (Foucault 1997; Goffman 1961) èi smrtí (podkapitola 1.1). Jiným široce diskutovaným pøípadem chaosu 20

21 Kapitola II. Teorie sociálních reprezentací vyvolaného zpochybnìním systému vìdìní je tzv. kulturní šok, 6 jev, se kterým je konfrontován každý výzkumník vyrážející na terénní výzkum do jiné, ne známé kultury. Pøesto pøese všechno, vìtšina populace prožívá velkou èást svého života v relativním poklidu samozøejmosti, se kterou jim zdravý rozum pøedkládá nezpochybòované vìdìní jak to je a osvìdèené návody jak na to. Èím to? Sdílené pøedstavy jsou relativnì stabilní. Výzkumy struktury sociálních reprezentací (Moscovici 1984, 2000; Wagner 1994b) zjistily, že udržované a skupinou sdílené pøedstavy obsahují jednak figurativní jádro, relativnì odolné zmìnì, a jednak periferní èásti, které jsou relativnì flexibilní. Moscovici (1984) uvádí, že figurativní jádro je komplexem pøedstav, které viditelnì re produkují komplexy idejí. Komplex pøedstav, který vzniká selekcí skupiny èi kultury, a jehož figurativní síla je pøipuštìna vzhledem k již existujícím pøesvìdèením a zásobì pøedstav. Pøesto,...je zde kontinuální potøeba re konstituovat zdravý rozum èi formy porozumìní, které tvoøí podklad pøedstav a významù, bez nichž žádná lidská skupina nemùže operovat. Podobnì naše dnešní skupiny by nemohly fungovat, kdyby sociální reprezentace nebyly zformovány, reprezentace, které jsou založeny na zásobì teorií a ideologií, jež byly transformovány do sdílených realit. (Moscovici 1984: 19) Zmìna a tendence ke stabilitì, dynamicky nastolovaná rovnováha, respektive tendence k aktualizaci a odpor ke zmìnì jsou dvì strany jedné mince. Nad tím, co se nám jeví jako samozøejmé, pøece ani neuvažujeme (chodíme vpravo, na WC používáme toaletní papír, jíme pomocí kovových protéz pøíborù...). Charakter samozøejmého, sociálních reprezentací, je odhalen pøedevším v èasech krize a pøevratu, kdy tenze mezi reifikovaným a konsenzuálním univerzem (viz následující podkapitola) vytváøejí rozpor mezi jazykem konceptù a reprezentací, mezi vìdeckým a bìžným vìdìním (Moscovici 1984). To jsou okamžiky, kdy zmìna flexibilních periferií sdílených pøedstav je nedostateèná a dochází ke zmìnì i na úrovni jádra reprezentace (Moliner & Tafani 1997; Wagner 1995). A jelikož procesy reprezentování a komunikace spolu úzce souvisí, je formování nové reprezentace doprovázeno vytváøením specifického jazyka (Moscovici 2000). 6 Krásným pøíkladem úvodních fází kulturního šoku nabízí snímek Ztraceno v pøekladu (Lost in Translation, USA 2003, režie: Sofie Coppola), ve kterém se hlavní hrdinové z USA vyrovnávají s pro nì neznámou kulturou Japonska. Prožívají frustraci z nemožnosti komunikovat, z neznalosti tisíce drobných malièkostí každodenního života a místní lidé jim pøijdou buï k smíchu èi vyvolávají nìmý úžas, agresi nebo jim pøipadají jako úplní hlupáci. Hrdinové zùstávají po celou dobu turisty, návštìvníky, kteøí si zvenèí prohlížejí podivnì tvarované puzzle, jež èasto nezapadá. Nejsou schopni si z pozice turisty plnì pøipustit a prožít jinakost a na tomto základì ji pochopit. Neopouštìjí svìt Amerièanù, aby se na èas stali Japonci, èímž omezí zdroje svého poznání nového jiného. 21