René Descartes René Descartes

Transkript

1 René Descartes René Descartes byl vynikající francouzský filosof, matematik a fyzik. Formuloval zásady vdecké metody, pro kterou základním východiskem je metodická skepse a soustavná pochybnost zejména o datech smyslového poznání. Tímto myšlenkovým krokem dokázal podstatn zmnit zpsob myšlení a stal se tak zakladatelem novovké racionalistické filosofie založené na sebejistot myslícího subjektu. Významn se podílel na rozvoji dalších vdních obor, zejména.matematiky (analytická geometrie, pravoúhlý systém souadnic) a fyziky. Narodil se ve vzdlané šlechtické rodin v obci La Haye (dnes se jmenuje Descartes) poblíž Tours, v letech studoval na jezuitské koleji v La Fleche, kde získal velmi dobré vzdlání ve scholastické filosofii, matematice a ve vdách. Roku 1616 dosáhl licence v právu na univerzit v Poitiers. Kolem roku 1620 sloužil ve vojsku kurfita Maxmiliána I., ale bitvy na Bílé hoe se pravdpodobn nezúastnil (jak o tom píše Z. Winter v knize Mistr Kampanus). Dobe zpenžil a uložil zddný majetek, takže byl nezávislý a mohl se vnovat svým zálibám a cestování po celé západní Evrop. Život v Paíži mu ale nevyhovoval, pesthoval se tedy do Holandska, kde strávil nejvtší ást svého života. Od druhé poloviny dvacátých let do roku 1646 se datuje jeho intensivní innost, kdy vydává adu spis o filosofii, matematice a pírodních vdách.

2 Setkával se a vedl korespondenci s adou významných osobností té doby Pascalem, Torricellim a dalšími, mimo jiné se v roce 1642 v Leidenu setkal s Komenským, jehož spis Pansofii (Obecná rozprava o náprav vcí lidkých) již díve etl a posuzoval pízniv, ale pozdji odmítl. V roce 1649 odjel do Stockholmu na pozvání královny Kristiny, která se už dlouho zajímala o jeho filosofii. Tam onemocnl zápalem plic a zemel. Jeho ostatky byly v roce 1667 pevezeny do Paíže a od roku 1819 jsou uloženy v kostele Saint-Germain-des-Pres. Reformace a náboženské války v Evrop narušily stedovkou dvru nejen v Boží zjevení, v bibli, ale i v možnosti lidského poznání a rozumu. Descartes byl ovlivnn stoickými myšlenkami a rozpadem scholastické filosofie a celé jeho životní úsilí se soustedilo na hledání pevných jistot, ale jeho filosofické i vdecké myšlení je poznamenáno nejistotami doby. Ve svém filosofickém spisu Rozprava o metod z roku 1637 se pedevším zabýval možnostmi poznání skutenosti a ve spisu Principy filosofie (Principia Philosophiae) z roku 1644 pedstavil svj filosofický a vdecký názor. Tento spis pvodn zamýšlel jako polemiku s dobovou scholastikou a doufal, že se mu podaí prosadit jej jako uebnici, ale to se mu nepovedlo. Poínaje Descartem dochází ve filozofii ke zmnám a jsou pokládány základy k novému zpsobu uvažování. Nespokojuje se s pedchozí tradiní metafyzikou a jejími samozejm pijímanými pedpoklady, ale je ochoten pochybovat o všem, zárove však pipouští tradiní metafyzické pedstavy, napíklad v pojetí pravdy jako míry objektivní reality pedmtu. Ústedním bodem jeho filosofie se stává lovk, který poznává, pochybuje, pedstavuje si a vnímá. Snaží se vybudovat poznání co nejjasnjší a prosté všech pochybností. Vždy nap. Koperník a Galilei ukázali, že bžné smyslové jistoty (napíklad pevná, nehybná Zem) neplatí. Descartes tedy hned na poátku odvrhuje smysly, nebo "je moudré nevit tm, kteí nás teba jen jednou oklamali", ímž se staví do opozice k Aristotelov formulaci "smysly nás neklamou, alespo ne zpravidla". Vychází z vd, které pojednávají o nejjednodušších a nejobecnjších vcech tedy z aritmetiky a geometrie. Pestože smysly nejsou zárukou správného poznávání, je nutno s nimi poítat, protože o nem vypovídají. Pedstavy, které si utváíme jsou reprezentacemi skutených vcí.

3 Ti východiska jeho filosofie jsou vlastní existence, Boží existence a pravdivost (ve smyslu poznatelnosti, neskrytosti) toho, co se nám ukazuje. Kritériem pro uznání njakého poznatku je jeho jasnost a zetelnost stejná jako u tohoto prvotního poznatku. Jeho výklad spoívá v radikální skepsi, metodickém zpochybnní všeho, o em lze pochybovat.práv tam najde pevnou pdu v sebejistot myslící duše i subjektu: Má-li být všechno poznání odvozeno z nejjednodušších princip, musím si naped zjednat jistotu o nepochybnosti svého východiska. Co je však jisté? Abych mohl bezpen postupovat kupedu, nebudu zprvu pokládat za jisté nic. Budu pochybovat o všem, abych zjistil, co obstojí ped touto radikální pochybností. Pochybovat musím nejen o všem, co jsem se nauil ve školách, z knih anebo stykem s lidmi, nýbrž i o tom, zda tento svt, který mne obklopuje, skuten existuje, anebo je pouhým výmyslem, a zda jej vnímám takový, jaký je - vždy vím, že lovk je asto obtí mnohých smyslových klam. A pochybovat musím rovnž o tom, co se zdá být vbec nejjistjší, o principech matematiky, protože je možné, že náš lidský rozum nedostauje k poznání pravdy a trvale nás uvádí v omyl. Jeho pochybnost ale není samoúelná a slouží jen k nalezení jisté pravdy. Myslím, tedy jsem je první neotesitelná jistota v radikálním pochybování. Vše by mohl být klam, mže se zpochybnit všechno, jen ne to, že práv te pochybuje. V této jistot mám zárove kritérium a vzor pravdy. Vše, co poznávám stejn bezprostedn, stejn jasn a zeteln jako tuto vtu, musí být tedy stejn jisté. Podaí-li se objevit ješt nco, co by bylo práv tak jisté, uiníme další krok k budování opravdové filosofie. Descartv koncept svta je dualistický. Poítá se dvma základními principy tj. existencí dvou substancí substance tlesné (svt tles, hmoty ) a substance netlesné, duchovní s atributem myšlení. Tlo i duch podle nj jsou v lovku nejtsnji svázány a jaksi promíšeny. Ve svých úvahách ale nenašel odpov na otázku, jak mohou tyto dv zásadn odlišné substance být v jedné bytosti a dokonce na sebe psobit. A tak je pro nj pirozenjší pedpoklad takového myšlení, které chápe zcela neprostorov a netlesn, je to "vše co se v nás dje tak, že jsme si toho vdomi bezprostedn z nás samých".

4 Takovými procesy jsou chápání, chtní a pedstavovaní, které nazývá zpsoby myšlení. Myšlení je jediná vlastnost, jež patí k lidské pirozenosti, veškeré další vlastnosti náleží tlesnému (lidské tlo je tak vlastn jen mechanismus, podobn jako zvíata). Ve své mysli ale také máme poznání nkterých schopností, které nemohou být pochopeny bez prostorové substance, které obsahují prostorovou složku - napíklad schopnost mnit místo, brát na sebe rzné podoby. Zabýval se také psychologií. Jeho spis Vášn duše jsou pokusem o soustavný výklad pohyb lidské duše. Na rozdíl od starší, aristotelské psychologie, která pokládala duši za princip života a pisuzovala ji tedy i rostlinám a živoichm, pipisuje duši hlavn intelektuální schopnosti a pokládá ji za výsadu lovka. Duše se neídí fyzikálními zákony a je tedy odlišnou substancí ale s tlem je tsn spojena a psobí na n. Descartovou zásluhou je oddlení vdy jako samostatného oboru od filosofie, formulace mechanistického výkladu pírody a vytvoení analytické metody moderní vdy. Jeho výklad fyziky je ve spisu O svt, který sice napsal už 1633, ale nepublikoval, aby se nedostal do konfliktu s církví. Ve svém pokusu o výklad hypotetického vzniku svta dovozoval, že každý možný svt musí nutn vypadat tak, jak vypadá ten skutený a zákony pohybu zahrnují princip setrvanosti, zachování souhrnné hybnosti pi nárazu a pednost kruhového pohybu. Ve své Optice formuluje zákony odrazu a lomu svtla, podává úplnou teorii duhy, navrhuje složitjší soustavy oek a svj mikroskop. Pokusil se i o vtšinou mechanické vysvtlení rzných jev v ovzduší, mrak, dešt, duhy a pod. ze zkušenosti s geometrickými dkazy. V názoru na slunení soustavu zstal na pl cesty mezi heliocentrickým a geocentrickým kosmologickým názorem. Podle nj se Zem i ostatní planety nacházejí v klidu ve své oblasti nebe a každá zmna jejich polohy vyplývá z toho, že se pohybuje celá ást nebeské fluidové hmoty, jež je obsahuje a unáší. Abychom lépe pochopili jeho význam v oblasti matematiky a geometrie je nutno se vrátit do historie tohoto vdního oboru. Jeho základy pro evropskou oblast byly vytvoeny ve starovkém ecku, když se ve spoleenských podmínkách ecké demokracie rozvíjelo logické uvažování, které umožnilo vznik axiomaticko-deduktivní výstavby matematických teorií K jejich vytvoení a k systému výkladu matematiky vedla snaha po uspoádání matematických poznatk a poteba prokázat jejich platnost.

5 Nejproslulejším spisem se staly Euklidovy tináctidílné Základy ze 3. století p. n.l., založené na systému ústedních axiom geometrie. Podává v nich m.j. dkaz Pythagorovy vty a dkaz nekoneného množství prvoísel. Tento spis uroval evropské myšlení v oblasti geometrie po další dva tisíce let. Pro zajímavost - ekové neznali nulu a ani nemli pro ni symbol, pro íslice používali znaky (podobn jako pozdji ímané) nebo písmena ecké abecedy. Zatímco v Evrop ve stedovku matematika a geometrie, stejn jako ostatní vdy, se dále nevyvíjely, spíše upadaly, výrazný pokrok se projevoval v arabském svt. Velký rozkvt arabské matematiky lze položit do 8. a 9. stol. n.l. Z indické pevzala zápis ísel a algoritmy pro písemné poítání, z ecké abstraktní geometrii a myšlenku axiomatické výstavby matematiky a z egyptské numericky nároné výpoty a draz na užití matematiky v praktickém život. Zaala používat desítkovou soustavu a íslice z Indie (nazýváme je arabské, ale v arabském svt se dnes užívají íslice zcela odlišné, tém shodná s našimi je jen jedna íslice, íslice 9). V Evrop až do zaátku 16. století nebyl uinn žádný podstatný pokrok k pekonání úrovn arabské a antické matematiky a geometrie a až do pelomu 16. a 17. století mla matematika jako pedmt svého zkoumání hlavn kvantitativní veliiny a nemnné geometrické útvary. Zmna spoleenských podmínek pinesla i nové problémy k ešení. Nové podnty dostala z oblasti fyziky, do popedí zájmu matematik se dostalo studium pohybu a promnných veliin. Galilev objev, že balistická kivka je parabola byl m.j. pro Descarta podntem k hledání metody, kterou lze za uritých podmínek popsat analyticky tuto dráhu. Své hlavní dílo matematice - spis Geometrie, vydal v roce Spolu s Fermatem je považován za zakladatele analytické geometrie tj. aplikace algebraických metod v geometrii, íselného zkoumání geometrických objekt a zavedení pravoúhlého ( kartézského ) systému souadnic. Na rozdíl od starší názorné geometrie, která pracuje s obrazy bod, pímek a rovinných útvar, analytická geometrie eší úlohy poetn. Tak lze zkoumat i složitjší kivky, ešení jsou libovoln pesná a lze je hledat i v prostorech o více dimenzích. V tomto spise pedvedl m.j. i obecné ešení tzv. Pappovy úlohy, kterou tento starovký matematik z Alexandrie (žil ve 3. stol. n.l.) dokázal vyešit jen pro dv pímky. Descartovo vyešení této úlohy je považováno za zjištní, že novovká vda v matematice pedila starovkou eckou. Ze zkušenosti s geometrickými dkazy se pokusil o formulaci spolehlivé a zcela obecné analytické metody poznání, která

6 spoívá v rozložení problému na co nejjednodušší kroky, které lze spolehliv vyešit a bezpen poznat a postupovat od jednoduchého ke složitému. Tak je možno i ty nejobtížnjší vdecké problémy rozložit na dlouhé etzce jednoduchých krok, a pokud se zachová jejich poadí, musí se najít ešení.tato analytická metoda uinila z vdy kolektivní dílo a umožnila její rozvoj. Velké osobnosti období renesance, mezi které René Descartes bezesporu patí, položily tak základ k boulivému rozvoji vdních obor a sedmnácté století pineslo adu nových vdeckých objev v oboru matematiky, fyziky a dalších. Evropa se po staletích stagnace stala nositelem pokroku, který stále rychlejším tempem pokraoval i v následujícím, osmnáctém století a umožnil nebývalý rozvoj vdy a techniky, kterému vdíme za souasnou životní úrove. Devatenácté století se pak stalo stoletím páry, pineslo objevy a využití elektiny, spalovacího motoru a dalších obor a tento rozvoj pokrauje stále rychlejším tempem v informaní a komunikaní technice, ve využití jaderné energie, v kosmickém výzkumu a v mnoha dalších innostech.