Václav Klaus. Pozitivní rozvoj česko-polských a polsko-českých vztahů vždy patřil mezi mé politické a osobní priority.

Transkript

1 září / 2017 NEWSLETTER NEWSLETTER září /2017 Václav Klau: Mohou země třední a východní Evropy uhájit v EU vou identitu? Otázka IVK: Bylo rozdělení ČSFR právným krokem? (Václav Klau, Vladimír Dlouhý, Jiří Weigl, Peter Wei, Pavel Rychetký, Ivo Strejček, Juraj Jakubiko, Milan Knížák, Mirolav Macek, Ján Čarnogurký, Ladilav Jakl, Cyril Svoboda, Václav Klau ml., Ivan Kočárník, Petr Hájek) Tomáš Ehler: Angela Merkelová jako domnělý obr ZÁŘIJOVÝ GRAF IVK Stavební byrokracie 300 lhůta pro zíkání tavebního povolení (dny) Dánko Británie SRN Polko Francie ČR Pramen: Světová banka, Doing Buine, Intitut Václava Klaue o.p.. Šárecká Praha 6 office@intitutvk.cz www. intitutvk.cz IVK Newletter Intitutu Václava Klaue Regitrace MK ČR E Periodicita: měíčník Datum vydání: Mohou země třední a východní Evropy uhájit v EU vou identitu? * Václav Klau Velmi i vážím toho, že od Vá dotávám Jagellonkou cenu, nejvyšší ocenění, které Vaše univerzita uděluje. Jako Čech ji přijímám velkou pokorou. Jagellonké období bylo pro naše vzájemné vztahy v minuloti velmi důležité a je inpirací i pro dnešek. Před 600 lety e Poláci, Češi a Maďaři (a polu nimi i Slováci) Jagellonci v čele polečně bránili proti hrozbám přicházejícím jak ze západu (od německých křižáků), tak z jihu (tureckou, mulimkou invazí). I když to netrvalo dlouho, dalo nám to příklad vhodný náledování do jité míry a ve zcela nových hitorických podmínkách e rozvíjí pod hlavičkou Viegrádké čtyřky. Pozitivní rozvoj čeko-polkých a polko-čekých vztahů vždy patřil mezi mé politické a oobní priority. Není to mé první ocenění od polké univerzity. Před pěti lety jem dotal četný doktorát na univerzitě kardinála Stefana Wyzyńkého ve Varšavě. Při té příležitoti jem zdůraznil, že doktorát přijímám nejen jako ocenění oobní, které vzalo v úvahu mé politické a akademické aktivity, ale i jako mimořádné přátelké geto vůči zemi, ve které žiji a kterou reprezentuji, vůči Čeké republice. Vaši cenu přijímám ve tejném duchu. Pozitivní rozvoj čeko-polkých a polko-čekých vztahů vždy patřil mezi mé politické a oobní priority. Dovolte mi ještě jednou poděkovat enátu Vaší univerzity za ocenění tohoto faktu. Polko jem navštívil mnohokrát jak v komunitické éře, tak v oučanoti. Vždy jem i uvědomoval, že je pro ná Vaše země zemí nejbližší. Velmi i vážím toho, že jem měl řadu příležitotí v Polku mluvit a přednášet a že byly do polštiny přeloženy * Kolegium Jagiellońkie, Toruň, Polko, 12. rpna Přeloženo z angličtiny. a v Polku publikovány čtyři z mých knih. Jejich názvy naznačují má témata a do jité míry i můj potoj k nim: Błękitna planeta w zielonych okowach (Rzeczpopolita, Waraw, 2008) e zabývala mým dlouhodobým oubojem nezodpovědným alarmimem globálního oteplování, který je oučátí zelené ideologie; Czym jet Europeizm? (Wydawnictwo Prohibita, Waraw, 2008) je krátkým kritickým nátinem ideologie evropeimu; Gdzie zaczyna ię jutro (Oolineum, Wrocław, 2011) obahuje mé hodnocení komunimu a náledné tranformační éry; My, Europa i świat (Wydawnictwo Afera, Wrocław, 2014) je mou interpretací nejdůležitějších mezinárodních událotí, které jem prožíval ve vrcholné politice. Čeká republika a Polko jou ouedé, což nevyhnutelně vede k tomu, že jme v některých obdobích hitorie žili v mírové koexitenci a v jiných ve porech a konfliktech. Když jem e připravoval na cetu k Vám, zjitil jem, že čeký protetantký vědec a humanita Pavel Stránký ze Záp před čtyřmi toletími trávil dvě deetiletí jako profeor na Vašem Evangelickém gymnáziu. Muel oputit Čechy na počátku 17. toletí po vítěztví katolických armád habburké monarchie v bitvě na Bílé hoře. Otázka, zda je možné, aby země třední a východní Evropy uhájily v Evropké unii vou identitu, je kardinálním tématem naší doby i mého vlatního života. Obě naše země e nacházejí ve třední Evropě, proto jme mívali tejné a ne vždy přátelké a mírumilovné ouedy zejména Německo na traně jedné a Ruko na traně druhé. Přeto je mezi námi rozdíl. Čeká republika je geograficky ituována trochu jinak, což vedlo k tomu, že naše třety Rukem nebyly tak čaté a tak tragické jako Vaše. Z toho důvodu považuji za nutné i dne zdůraznit, že čato zmiňované ruké nebezpečí vidíme daleko méně dramaticky než Vy.

2 Tím, že jte navrhli téma mého dnešního projevu, motivovali jte mne vážně e zamylet nad velmi důležitým a pro ná oudovým problémem. Otázka, zda je možné, aby země třední a východní Evropy uhájily v Evropké unii vou identitu, je kardinálním tématem naší doby i mého vlatního života. Pád komunimu a jem převědčen, že Vy v Polku máte daleko větší právo hovořit o vítěztví nad komunimem nám přinel naději a optimimu, o kterých jme nili dlouhá deetiletí. Když e ohlédneme zpět, můžeme říci, že obě naše země v náledující éře upěly. Obě země jou dne zcela jiné než před třiceti lety. V obou zemích jme převědčeni, že naše tranformace byly ve třední a východní Evropě těmi nejradikálnějšími a nejhlubšími, a to nezmiňuji vývoj na území bývalého Sovětkého vazu. To nám vytvořilo dobrou výchozí pozici. Došlo k pomalému návratu k více ocialitickému, více centralitickému, více etatitickému, méně vobodnému a méně demokratickému ytému, než jaký jme i přáli a než k jakému jme vykročili. Již jem řekl, že raná pot-komunitická éra byla v obou našich zemích úpěšná, ale obávám e, že jme v náledujícím vývoji prošli pohybem po jakéi U křivce, což e ale ai týká více Čeké republiky než Polka. Naše zřetelné a nepochybně pozitivní změny na počátku byly náledovány pomalým návratem k více ocialitickému, více centralitickému, více etatitickému, méně vobodnému a méně demokratickému ytému, než jaký jme i přáli a než k jakému jme vykročili. Vývoj v Polku i hodnotit netroufám. Bylo to čátečně způobeno námi amotnými, naší nedotatečnou vírou ve vobodu, volný trh a v hitorii prokázané hodnoty, zvyky, tradice a vzorce chování. Bylo to ale v nemalé míře způobeno i naším v podtatě naivním, málo pozorným a, jak vidíme dne, neomluvitelně nezodpovědným vtupem do pot-demokratické, trannacionální a upranacionální, centraliticky organizované Evropké unie. Ta nedbá na parlamentní demokracii, neuiluje o volný trh a přehlíží taré dobré kulturní a civilizační evropké tradice. Obě naše země e chtěly aktivně zúčatňovat oudobého evropkého vývoje. Člentví v Evropké unii jme však nepotřebovali jako z vnějšku přicházející garanci našeho vypořádání e komunimem. V tomto ohledu jme od Západu žádnou pomoc nepotřebovali. V rezolutním odmítání komunimu jme byli ilní dotatečně ai i více než další pot-komunitické země. Byli jme nemírně šťatní, když jme znovu zíkali vobodu a uverenitu. Po čtyřech deetiletích naší uzavřenoti v poloautarkickém ovětkém impériu jme chtěli být oučátí přátelké polupráce evropkých národů. Chtěli jme e opět tát normální evropkou zemí. Spojovat tyto naše ambice účatí v evropkém integračním proceu bylo možné a myluplné pouze na počátku, v před- -maatrichtké éře. Je to méně myluplné dne, v éře pot-maatrichtké a zejména pot-liabonké. Těmito dvěma mlouvami byl evropký integrační proce tranformován v evropký unifikační proce. V důledku toho je jak e dne a denně převědčujeme uverenita jednotlivých členkých zemí EU věcí minuloti. Vtoupili jme do pot-demokratické, trannacionální a upranacionální, centraliticky organizované Evropké unie. Ta nedbá na parlamentní demokracii, neuiluje o volný trh a přehlíží taré dobré kulturní a civilizační evropké tradice. Dne dominantní EU-ideologie (kterou nazývám evropeimem) narušuje klíčové, hitoricky prověřené pilíře tradiční evropké polečnoti: národní tát je nahrazován regiony a je považován za nepřijatelnou základnu nacionalimu (a proto i válek); rodina je narušována agreivním genderimem a feminimem, proazováním různých typů regitrovaného partnertví a manželtví oob tejného pohlaví a zpochybňováním přirozené exuální orientace mužů a žen; v národním polečentví původně zakořeněný člověk, Polák i Čech, je odouván na druhou kolej, má e tát Evropanem. Je naha vytvořit nového evropkého člověka, jakéhoi homo bruxellarum. Je uměle podporováno míchávání občanů různých evropkých zemí a zejména v polední době je podporována a organizována maová migrace jednotlivců bez evropkých kořenů do Evropy. Ambicí oučaných evropkých elit, i když většinou nikoli explicitně formulovanou, je zničit všechny přirozeně vzniklé vztahy a pouta pojené národem, nábožentvím, kulturou a civilizací a na jejich mítě vytvořit fragmentovanou polečnot atomizovaných jedinců, kteří budou lepě náledovat pokyny, příkazy a těmito elitami požadované vzorce chování. Moc mne potěšilo, když jem zjitil, že něco velmi podobného řekl ve vém nedávném varšavkém projevu prezident Trump: Naše voboda, naše civilizace a naše přežití závií na poutech hitorie, kultury a paměti. To, co e dne děje v Evropě, je prováděno pod záštitou politické korektnoti, multikulturalimu a human-rightimu. Tyto imy e taly hlavním opodtatněním pro zablokování vážné dikue o základních tématech naší doby, pro potlačování vobody lova, pro indoktrinaci nových generací a pro umlčování opozice. My tarší jme něco podobného zažili v komunitické éře. Rychle dodávám, že toto rovnání nepovažuji za provokativní nadázku. Dnešní tupeň manipulace a indoktrinace evropké polečnoti připomíná těm z ná, kteří jme e vždy nažili žít otevřenýma očima, éru pozdního komunimu. Našim úkolem je tyto procey zatavit. Je to úkol pro ná pro všechny. Je to ale pecifický úkol pro školy a univerzity. Univerzity jou nebo by apoň být měly zárukou vobodné výměny názorů a ofitikované argumentace. Měly by bojovat předudky, apriorimy, politicky motivovanými polopravdami nebo nepravdami. Přeji Vaší univerzitě v tomto úilí maximální úpěch. Maatrichtkou a Liabonkou mlouvou byl evropký integrační proce tranformován v evropký unifikační proce. Je to úkolem pro všechny evropké demokraty, pro tyto téměř k vyhynutí odouzené živočišné druhy. Zejména my, v Polku a v Čeké republice, e vou zkušenotí z komunimu, bychom měli být na pozoru. Máme pecifickou zodpovědnot. Měli bychom e tát trážci tarých dobrých evropkých hodnot a tradic. Jem převědčen, že v tomto mylu máme jité komparativní výhody, které na Západě neexitují. Nepovažuji za přehnané, když opakovaně říkám, že muíme Západu pomoci, aby e k němu vrátil Západ. Mám-li e vrátit k otázce, kterou jte mi položili, muím říci náledující: je možné, aby i tředoevropké a východoevropké země udržely vou identitu, ale vyžaduje to v Evropě provét záadní změnu, něco, čemu jme v naší zemi říkali ametová revoluce. Stále e zvyšující četnot náilí a terorimu v západní Evropě v návaznoti na maovou migraci však naznačují, že to nemuí být až tak ametové. Svůj dnešní projev jem zahájil zmínkou jagellonké tradice. Před mnoha taletími vytupovali naši předchůdci polečně a jejich cílem bylo zachránit Evropu a její civilizaci před náilnou ilamitickou invazí. Tato zkušenot a tyto tradice ná muí motivovat k tomu, abychom odmítali nebezpečnou a zcela nezodpovědnou politiku dnešních evropkých elit, které e novým ilámkým ambicím na našem kontinentě nijak nebrání. Jem velmi rád, že mám příležitot říci to právě na půdě Toruňké univerzity. Ještě jednou děkuji za možnot být zde a za vyoké ocenění, které mi Vaše univerzita udělila. Ve zkrácené verzi vyšlo v MF Dne dne 12. rpna

3 OTÁZKA IVK 25 let od rozhodnutí o rozdělení ČSFR na dva amotatné táty Bylo rozhodnutí o rozdělení ČSFR na dva amotatné táty vévolným chováním vítězů parlamentních voleb v roce 1992, jak dne říká Petr Pithart, nebo bylo vyvrcholením dlouhodobých emancipačních tendencí lovenkého národa, které lidé jako Petr Pithart či Václav Havel podceňovali a neviděli jejich oudový charakter? Václav Klau Teze č. 1: Rozdělení 74 let trvajícího polečného tátu ( přetávkou šeti let druhé větové války) bylo mimořádně klidné, přátelké, racionálně provedené. Propělo oběma nově vzniklým tátům, Slovenku více. Zabránilo netabilitě, neklidu, nikdy nekončícím porům, tálým otázkám, kdo na koho doplácí a kolik. Vedlo ke vzniku nemírně přátelkého vztahu obou zemí a milionů lidí v nich. Váha obou menších tátů je dne ve větě a Evropě větší, než by byla váha jednoho, mírně většího, ale ve tálých porech e nacházejícího tátu. Dne módní idealizace polečné minuloti je nezodpovědnotí, prožitek neklidných let je u většiny lidí zapomenut. Obě země mohly žít polečně v nedemokratickém ytému, nikoli po litopadu Teze č. 2: Maarykovo Čekolovenko měřovalo k rozdělení od amého počátku, ač jme i to mnozí neuvědomovali. Slovenko využilo v březnu 1939 Hitlerovu okupaci k vyhlášení amotatného tátu. Použilo demokratizační éru 60. let k federalizaci tátu. Brzy po litopadu 1989 vé další emancipační ambice naznačilo pomlčkovou válkou. Tím byli mnozí Češi zakočeni. Státoprávní problém do té doby podceňovali. Jako minitr financí Čekolovenka od proince 1989 do voleb v červnu 1992 jem byl nepřetržitě vyzýván k netejnoměrným opatřením pro čekou a lovenkou čát země. V zájmu udržení tátu jem řadu lovenkých požadavků akceptoval (zejména při etavování tátního rozpočtu na podzim 1991). Teze č. 3: Volby federálního, čekého i lovenkého parlamentu v červnu 1992 na Slovenku jednoznačně vyhráli zatánci lovenké amotatnoti. Nikdo jiný e do Slovenké národní rady nedotal. Jednotliví občané Slovenka ice jitě měli jiný názor, ale v politické reprezentaci Slovenka nikdo takový nebyl. Potoj, e kterým jme e jako vítězové čekých voleb v červnu 1992 etkali, byl zcela rezolutní. Smířili jme e tím, ale vyloučili jme přešlapování na mítě, neřešení věcí, žití v detabilizují- cí a demotivující nejitotě (vyloučili jme dnešní tápání Britů kolem brexitu; vyloučili jme Pithartovy dvojdomky). Teze č. 4: Čeká trana dlouho zaujímala potoj pouhého vnějšího pozorovatele. Václav Havel i rozhněval Slovenko několika nepromyšlenými výroky a záahy, otentativní orientací na vé lovenké toupence z diidentké féry a polupodílením e na odtranění Vladimíra Mečiara z potu minitra vnitra. Pithartova vláda za zády federální vlády opakovaně organizovala etkání e lovenkou vládou, ale při etavování rozpočtu na rok 1992 velmi otře vytáhla čekou kartu a žádala okamžité zrušení přerozdělování. To by vyvolalo neřešitelnou ituaci a rychlý rozpad tátu. Kalvodova ODA byla výlovně protilovenká. Jedině ODS počátkem roku 1992 založila na Slovenku ODS a kandidovala tam cílem udržet polečný tát. Na to už je zapomínáno. Závěr: Rozhodl rezolutní lovenký zájem mít vlatní tát (nezapomínejme na helo Dot bylo Prahy ) a chopnot vedení ODS zvládnout ložité jednání. A pomohla politická racionalita Vladimíra Mečiara. Vladimír Dlouhý bývalý mítopřededa vlády ČSFR Nejprve jané tanoviko: rozdělení Čekolovenka nebylo důledkem vévolného chování vítězů parlamentních voleb v roce Všichni jme od jara 1992 věděli, že na lovenké traně byla téměř hmatatelná naha o oamotatnění. Na čeké traně, po počátečním úžau a nepochopení lovenké politiky, došlo počátkem roku 1992 k zlomu a i čeká trana byla najednou na rozdělení připravena. Událoti po volbách pak byly jen logickým vyútěním tohoto vývoje. Tehdejší hlavní aktéři rozdělení dokázali plnit politické zadání klidně, bez politických turbulencí a náilnotí. Za to jim píše než kritika patří dík. Nejem i však jit tou oudovotí, zde vůle oobnotí hrála roli. Maaryk Slovákům málo rozuměl, Beneš a další meziváleční čeští politici nebyli jiní. Komunitičtí politici byli v zajetí národnotní politiky ovětkého tylu, zcela 3 podřízené jednak ideologii, jednak ovětké poválečné hegemonii. Havel udělal hned na počátku velkou chybu, když jeho první ceta po zvolení prezidentem nevedla do Bratilavy, nýbrž do Německa. Nicméně aniž bych chtěl mluvit za Václava Klaue, vím, že ani my dva jme na počátku lovenký problém nevnímali odlišně od Havla. Maarykův oučaník a možný protihráč Štefánik při návratu do nové vlati zahynul. Meziváleční noitelé lovenké emancipace buď vytupovali z otře nacionalitických pozic, nebo e neodputitelně zapletli fašimem. Po komunitickém intermezzu pak přišel Mečiar, který byl Čechům agreivitou a populimem protivný, avšak na nemalou čát lovenké veřejnoti zapůobil. Kdyby všichni, od Maaryka a Štefánika po Havla, Klaue a Mečiara, vnímali od počátku vých politických životů čeko-lovenké vztahy jinak, možná nemuelo být Čekolovenko failed tate (Mary Heimann). Jenže žádná kdyby v životě neplatí. Při polouchání Petra Pitharta mě zpětně děí předtava, jak by problém řešil on, i kdyby měl chopnoti i politicky vybojovat pozici, ve které by to řešit muel. Jiří Weigl výkonný ředitel IVK Nepoloucháme to rádi, ale Čekolovenko bylo od vého vzniku umělý kontrukt. Mohl vzniknout pouze v unikátní chvíli katarze po tragédii první větové války, která tarý vět obrátila vzhůru nohama. Vzniklo na maarykovké koncepci čekolovenkého národa, který byl uměle vytvořen, aby přečílení čekých Němců lovankým obyvateltvem bylo převědčivější pro dohodové velmoci, které rozbití Rakouko- -Uherka a vznik nového tátu nakonec zařadily mezi vé válečné cíle. Byla to kontrukce účelová, jež ice Slováky zachránila před maďarizací, ale kterou nikdy nepřijali za vou. Uilovali o vlatní uverénní tátnot a všech politických krizí, které Čekolovenko za 70 let jeho hitorie prodělalo, e vždy nažili jenom využít k maximálnímu poílení vého potavení vůči Čechům. Bylo tomu tak ve třicátých letech, v éře Pražkého jara i po pádu komunimu.

4 Češi tento lovenký potoj nechtěli chápat, nerozuměli mu a Čekolovenko emocionálně považovali za vůj tát. Ve kutečnoti však pojení e Slováky pro Čechy ztratilo myl po odunu Němců. Ve vobodných poměrech po roce 1989 čeko-lovenké antagonimy ekalovaly živeny nechápavou a necitlivou politikou tehdejšího prezidenta Havla a většiny čeké politické reprezentace. Oamělé nahy Václava Klaue zachovat fikální tranfery na Slovenko, bez nichž polečný tát nemohl exitovat, ituaci změnit nemohly. Do voleb v roce 1992 byla federace díky tlaku lovenkých nacionalitů a neobratnoti a nechopnoti jejich partnerů na čeké traně tak rozložena, že vítězové voleb již polečný tát zachránit nemohli. Naštětí na čeké traně byl tímto vítězem Václav Klau, který e předchozích národnotních tahanic neúčatnil a na Slovenku neztratil kredit, a tak mohl Vladimírem Mečiarem doáhnout rozumné, vtřícné a vyvážené dohody o rozdělení Čekolovenka. Peter Wei velvylanec Slovenké republiky v ČR Každá významná hitorická udaloť a obvykle táva náledne objektom mytologizácie. Preto a oplatí vracať k faktom. Po dvojročných dikuiách politických reprezentácií, ktoré vzišli z prvých demokratických volieb, ukázali výkumy, že čeká a lovenká populácia a výrazne líšia v názoroch na vhodné štátoprávne uporiadanie. V Čechách 29 % repondentov preferovalo unitárny štát a 21 % polkové uporiadanie, 28 % bolo za federáciu, 5 % za konfederáciu a 13 % za vznik dvoch nezávilých štátov. Na Slovenku bolo za unitárny štát jednou vládou a parlamentom 11 %, za polkovú republiku 6 %, za federáciu 26 %, za konfederáciu 31 % a za dva nezávilé štáty 18 %. V názore na podobu poločného štátu boli teda nezlučiteľné rozdiely. Ak a tieto rozdiely v dôledku štátoprávnych rokovaní zväčšovali a nie zmenšovali v r bolo v Čechách za unitárny štát 30 %, za autentickú federáciu 45 %, za konfederáciu 12 % a za oamotatnenie republík 13 %, na Slovenku za unitárny štát 14 %, za autentickú federáciu 63 %, za konfederáciu 13 % a za nezávilé štáty 6 %, tak je naivné predpokladať, že dominantné víťazné trany z volieb v r HZDS a ODS boli v tave okamžite prekonať tieto rozdiely občanov na optimálnu podobu poločného štátu. Navyše referendum bolo možné podľa vtedajšieho útavného tavu urobiť iba o otázke, či i občania ČR a SR želajú vytúpiť z vtedajšej federácie, nebolo možné dať otázku, akú podobu poločného štátu preferujú. Ak by a takáto otázka hypoteticky aj položila za predpokladu, že by a na jej formulovaní zhodli zvolené politické reprezentácie, odpovede na ňu by neprinieli pravdepodobnoťou hraničiacou itotou nadpolovičnú zhodu v oboch republikách o želanej podobe poločného štátu. ČSFR a rozdelila, lebo významné čati čekej a lovenkej poločnoti mali až diametrálne odlišné prítupy k pôobu riešenia otázky nového štátoprávneho uporiadania. Pavel Rychetký přededa Útavního oudu ČR Takto položená otázka podle mého oudu nepříputně tanoví adreáta do pozice, ve které e může rozhodnout (přiklonit) pouze k jedné z natíněných alternativ. Ve kutečnoti však nelze ituaci v létě roku 1992 pojímat takto černobíle otatně žádné oudové okamžiky v dějinách národů nebo tátů nemají jednu jedinou příčinu. Emancipační tendence lovenkého národa zde v různě zjevných nebo krytých podobách exitovaly nepochybně dlouhodobě přinejmenším je lze doložit nejpozději od 30. května 1918, kdy byla v americkém Pittburghu podepána tzv. Pittburká dohoda. Nelze ovšem tvrdit, že by Václav Havel nebo Petr Pithart tyto tendence na lovenké traně podceňovali nebo neviděli. Naopak e jim nažili všemi dotupnými protředky čelit a udržet polečný tát Čechů a Slováků; jedním z těchto protředků byl otatně útavní zákon č. 327/1991 Sb., o referendu, který Federální hromáždění ČSFR přijalo dne 18. července Unikátní na tomto zákonu byla kutečnot, že vrcholný zákonodárný (v tomto případě útavodárný) bor přijal normu umožňující ebezničení/zrušení tátu. Tento útavní zákon měl za cíl přenét pravomoc na zrušení a rozdělení tátu výlučně na voliče a vyloučit z této kompetence politickou reprezentaci včetně zákonodárné moci. Dohoda obou politiků přededů vítězných politických tran z parlamentních voleb v létě 1992 uzavřená dne 8. června 1992 na zahradě vily Tugendhat v Brně ovšem tento útavní imperativ ignorovala. Proto ji nelze vnímat jako útavně relevantní akt, ale jako výlučně politickou dohodu, která navíc neměla ani oporu v předvolebních programech ODS a HZDS. Nemylím i, že oba politici přijížděli do Brna e záměrem polečný tát zrušit; nevím, kdo koho přitlačil ke zdi. Jejich dohoda však byla pověcena nově zvoleným Federálním hromážděním, když dne 25. litopadu 1992 přijalo další útavní zákon č. 542/1992 Sb., o zániku ČSFR, aniž by předchozí útavní zákon o referendu zrušilo. Jem převědčen, že tento způob ukončení polečného oužití obou národů ve polečném tátě však měl jeden negativní důledek. Skončilo krátké období politického dialogu a hledání polečných cílů v proceu tranformace a v obou tátech započalo období konfrontace podle principu vítěz bere vše. Dne oudím, že i když by e v roce 1992 v případném referendu nevylovila většina voličů v žádné z obou republik pro vytoupení z federativního tátu, šlo by pouze o odklad a k jejich oamotatnění by dříve nebo později patrně tejně došlo. Ivo Strejček člen právní rady IVK Zatímco ODS v čele Václavem Klauem šla v červnu 1992 do voleb programem záadní ekonomické a polečenké tranformace, HZDS Vladimírem Mečiarem libovala Slovákům proadit nové tátoprávní upořádání. Obě trany ve vých čátech federace drtivě zvítězily. Korektnot a férovot potupu povolebních vyjednavačů Klaue a Mečiara tak nebyly vévolným jednáním volebních vítězů, ale byly výrazem hlubokého repektu k tomu, co i většina jejich občanů přála a vým hlaem ve volbách prokázala. Zatímco Češi v náledujících deetiletích pohlíželi na novou republiku prizmatem budování tátu, na Slovenku průběžně ílilo hledání cet k tále rozáhlejší autonomizaci. V každém uzlovém okamžiku polečných dějin dávali Slováci přednot vé amotatnoti před jednotným tátem. To Češi buďto nechápali, nebo to od Slováků považovali za nevděčnot což opačně podporovalo budování lovenké národní martyrologie o čeké panovačnoti. Slováci šli za vlatní amotatnotí po celá deetiletí. Emancipační apirace nebyly programem jednoho politického ukupení, bylo to politické nažení národní. A tak zatímco Petr Pithart, který ám ebe nafoukaně považoval za největšího znalce Slováků v Čechách, blouznil o dvojdomcích, Slováci naplňovali letité touhy po národní uverenitě: zřídili vlatní minitertvo mezinárodních vztahů, požadovali lovenkou podobu ekonomické tranformace a chtěli voji eminí banku. Co by v proceu takového nažení mohlo vyřešit referendum? I kdyby e byla bývala nadpoloviční většina občanů vyjádřila pro další exitenci polečného tátu, odtředivé tendence Slováků by tejně pokračovaly. Zkume i v tomto kontextu hypoteticky předtavit, jak by ai dne (ve polečném tátě) dopadl třet proevropkých Slováků výrazně vlažnějšími náladami Čechů. A v jakou vnitrotátní krizi by ai vyútil 4

5 čeko-lovenký por o ochotu vzdát e vlatní měny ve propěch eura? Povolební vyjednávání v létě 1992 byly férovým řešením dlouholetých emancipačních nah Slováků. Je hitorickou záluhou ne vinou Václava Klaue a Vladimíra Mečiara, že vše dopadlo tak dobře. Milan Knížák výtvarník Petr Pithart e vždycky mýlí, tedy i dne. Dobře i pamatuji na pouty drobných animozit, které zatemňovaly vztahy mezi Čechy a Slováky. Když jem v omdeátých letech zaparkoval v Bánké Bytrici před hotelem, kde v tu dobu bylo nějaké oficiální zaedání, tak mě šoféři tam parkujících černých Tater 613 propíchali gumy tak zuřivě, že jem měl problémy dotat e zpátky do Prahy. Samozřejmě, můžeme říct, že tohle byla vévole několika jedinců, ale půobil tu přetlak ve polečnoti z nevyjaněných tátoprávních vztahů a z pocitu zbytečné záviloti, který vyvolával ony zbytečné animozity. S čitým vědomím mohu prohláit, že to rozdělením vymizelo. Dnešní návštěvy Slovenka na mě půobí vekrze normálně, příjemně, bezproblémově. Záměrně jem začal popiem drobných událotí, poněvadž z nich e kládá život. Pokud bych měl vyjít z hitorie, muel bych poukázat na nedokonaloti čekolovenkých vztahů od amého začátku. Na jedné traně přezíravý potoj Čechů k méně vyvinutému Slovenku, na druhé traně zbytečné invetice, které e hrnuly na Slovenko za Huákova režimu. Jelikož pocházím z oblati umění, pamatuji i dobře, jak jme poměšně říkali, že Bratilava je zničená uměním, poněvadž tehdejší režim ji přeplnil zbytečnými trapnými ochami. Havlův, dne podivně zapáchající a humanitou makovaný prodej zbrojního průmylu, který byl pro Slovenko klíčový, a další, přinejmenším netaktické Havlovy potoje, viditelně Slovenko poškodily. Jem hrdý na to, že jme byli chopni e civilizovaně rozejít a ještě civilizovaněji pokračovat v přátelkých vztazích. Samozřejmě, že největší díl odpracovali vrcholoví politici, Mečiar a Klau. I když Mečiara opravdu nemuím, jeho chování v období rozlučky bylo velmi racionální a je třeba mu za něj poděkovat. Roli Václava Klaue i zvykla čeká polečnot podceňovat, ale až zvětrají povrchní havlovké nátěry, uvědomíme i, že politicky jané a reálné Klauovy potoje znamenaly pro probouzející e Čekou republiku něco podtatného. Juraj Jakubiko režiér Bol om pri tom. Po roku 1989 občania v Čechách volili politické trany odlišnými programami ako na Slovenku. Táto politicky neriešiteľná ituácia žiadala zmenu vo vnútornom uporiadaní republiky. Po žiadavky Slovenka, ako menšiny, boli bagatelizované a čekolovenkým prezidentom Havlom podceňované a medzinárodne zomiešňované. Pomlčka, ktorou prišiel Václav Havel do Federálneho zhromaždenia, bola iba kozmetická úprava, ktorá rozvírila emócie a vášne na oboch tranách. Na základe toho prišli zo Slovenka požiadavky na zrovnoprávnenie a väčšiu kompetenciu na vojom území pri rozhodovaní o vlatných záležitotiach. Intelektuáli OH a VPN, ktorí mali po revolúcii ituáciu koro tri roky v rukách a mohli vojim politickým vplyvom dotvoriť funkčný federálny štát, zlyhali. Vinu za voju nechopnoť dne prenášajú na iných. Z hnutia Za poločný štát dotal prezident Havel petíciu (2 milióny podpiov) o žiadoťou o vyhláenie referenda o rozdelení štátu. Neurobil to, naopak meiac po voľbách odtúpil a tak dal mandát rozhodnúť víťazom volieb. Jediná politická trana, ktorá šla do volieb v Čechách i na Slovenku, bola ODS. Podporoval om ju, lebo om videl nádej nájť mot medzi vyotrenými politickými potojmi. Lenže už bolo pozde. To, čo zaiala vláda intelektuálov OH a VPN, viedlo k jedinej možnoti, mierovou cetou a korektne rozdeliť republiku. Dôkazom, že príčinou rozchodu nebol nacionalizmu, ani nenáviť, ale oudné podcenenie zmien poločnoti po roku 1989, je fakt, že dne obe republiky majú nadštandardné, priam rodinné vzťahy. Vývoj, rovnako ako ča, a nedá zataviť. Je mi ľúto, že z jedného väčšieho štátu a tali dva menšie. Ponechal om i obe občiantva, tvorím pre obe republiky a tále a cítim byť čekolovenkým občanom, ako aj mnoho priateľov a kolegov mojej generácie. Mirolav Macek bývalý mítopřededa ODS Jem zcela převědčen o tom, že rozdělení Čekolovenka na dva amotatné táty bylo zakódováno již v okamžiku jeho vzniku v roce 1918, přeněji v okamžiku, 5 kdy e zehora, mocenky, začal mentálně i fakticky budovat jednotný tát neexitujícího čekolovenkého národa. Pominu-li hitoricky významný vliv německé, maďarké a polké menšiny na jeho další oud a outředím e jen na oužití Čechů a Slováků, je na první vhled do hitorie zřejmé, že v každém okamžiku krize centrální vlády náledovala okamžitá naha politické reprezentace Slováků o oamotatnění. Rok 1938, rok 1968, rok 1989 (potažmo 1990) jou toho jednoznačným důkazem. Jakákoliv pak naha o umělé udržení umělého lepence (vzniklého pod patronací velmocí) e hrubě nevyplácí: viz Jugolávie a další příklady, které máte dne před očima, končící v lepším případě rozchodem, v horším krvavým konfliktem. Tento základní axiom měli pak čeští politikové jednající o rozdělení Čekolovenka neutále na myli a byli i vědomi jeho právnoti a půobnoti, proto rozhodně nešlo o nějaké vévolné chování vítězů parlamentních voleb. Vše otatní už byly jen a jedině technikálie Ján Čarnogurký bývalý mítopřededa vlády ČSFR Pod vplyvom profeionálnej deformácie odpoviem procene a obahovo. Procene Federálne zhromaždenie niekedy po voľbách 1990 poverilo Alexandra Dubčeka, aby vytvoril kupinu, ktorá pripraví útavnoprávne uporiadanie republiky. Alexander Dubček dlho nič nerobil, preto Václav Havel pozval zátupcov parlamentných trán jeden večer do reštaurácie Vikárka na Hradčanoch na prvú dikuiu. Účet za voju potrebu mám ešte niekde založený. Ako a ukázalo, takých tretnutí a dikuií malo byť viac, novinári ich nekôr nazvali ako putovanie po hradoch a zámkoch. Čekú aj lovenkú delegáciu tvorili zátupcovia parlamentných trán (tuším národných parlamentov), každá trana mala voju vlatnú predtavu o uporiadaní republiky. Ani čeká a lovenká delegácia a neboli chopné dohodnúť medzi ebou na jednotnej pozícii. Nakoniec ai dva meiace pred voľbami v roku 1992 a v moravkých Mílovách dohodol návrh zmluvy medzi Čekom a Slovenkom o vytvorení Čeko/ Slovenka. Návrh však neprešiel v Prededníctve Slovenkej národnej rady a do Prededníctva ČNR potom ani nešiel. Márne rokovania národných delegácií vytvorili podmienky, aby a po voľbách dohodli na riešení prededovia víťazných trán a verejnoť ich dohodu prijala. Obahovo problém počíval v tom, že Slováci a Čei ú dva národy. Po I. vetovej vojne aj po druhej v nich pretrvával pocit

6 národného ohrozenia a poločný štát bol určitou zárukou. Ale ani deaťročia polužitia v jednom štáte z nich jeden národ neurobili. Pretrvávala kôr vzájomná ľahotajnoť. Populiti na Slovenku hláali väčšie právomoci pre Slovenko, populiti v Čeku hláali zatavenie peňazovodu na Slovenko. Slovenká útavná predtava a najviac podobala konfederácii, ktorá by zatavila aj peňazovod. Čeká predtava chcela ilnú federáciu, ale zároveň, aby i každá republika žila za voje. Čiže útavne chcela federáciu, ekonomicky konfederáciu. Pre Slovenko to bolo neprijateľné uporiadanie, pre Čeko bola neprijateľná konfederácia. Politologicky ponúkal ai najprijateľnejšiu formu Petr Pithart teóriou o dvoudomku. V Čeku to bola neprijateľná predtava. Na dôvažok problém pomenoval Edvard Beneš. Pri rokovaní delegácie SNR v októbri 1944 v Londýne vytríhal, že v dôledku vojich dejín orientácia Čeka je na Západ, orientácia Slovenka na Východ. V prípade zdôrazňovania národných rozdielov oboch bude ťahať na rôzne mery, k ich rozdeleniu a v prípade vojny dôjde k pohlteniu Slovenka Východom a Čeka Západom. Ladilav Jakl člen právní rady IVK Na první čát odpovídám NE, na druhou čát ANO. Ale ai bych měl vou odpověď rozvét. Druhého ledna roku 1990 jem zrovna pobýval v Mnichově, když tam přijel v rámci vé hitoricky první zahraniční návštěvy čtyři dny po vém zvolení prezident ČSSR Václav Havel. Stál jem pod balkonem v davu, ke kterému promlouval náš nový prezident polu bavorkým premiérem Maxem Streiblem, když mě na protějším chodníku upoutal rovnatelně velký dav, zadržovaný německými policity. Byli to v Bavorku uedlí lovenští imigranti, kteří této unikátní příležitoti využili ne k uvítání nové vobody vé taré vlati, ale k demontraci za amotatnot lovenkého tátu. Muím přiznat, že mne to ohromilo. Považoval jem za zcela legitimní, že e v nově rozené demokracii budou objevovat různé názory na upořádání federace, ale překvapilo mě, že pro zjevně významnou čát zahraničních Slováků je věc národní emancipace záadnější věcí než pád komunimu a obnovení demokracie. Až o několik měíců později mi došlo, že podobné pohnutky nelze hodnotit zvenčí a že pokud je necítíme naléhavě my, mohou to jiní autenticky vnímat úplně jinak a je třeba to protě brát na vědomí. Češi byli autentickým emancipačním potojem Slováků okamžitě po pádu komu- nimu zakočeni. Cítili e ve vé federaci komfortně, a přetože jim čato z ÚV, Hradu či vlády vládli píše Slováci než Češi, brali tát za vůj a naivní amozřejmotí předpokládali, že to takto cítí všichni. Necítili. Proto byli Češi tak zakočeni urputnotí pomlčkové války, romantickým národovectvím lovenkých politiků a umělců, aktivitami Matice lovenké, militantnotí Slovenké národní trany, jednotrannými akty a prohlášeními z půdy oficiálních lovenkých intitucí, požadavky na změny kompetencí a na amotatnou politiku v oblatech, jejichž výkon je atributem uverénního tátu, tlakem na přehodnocení finančních toků, zahájením prací na lovenké útavě. Považovali to za výtřelky, ne za projev nové reality. Někteří čeští předtavitelé nebyli ochotni mířit e tím, že tyto projevy mají vou autentickou legitimitu ve vůli lovenkého lidu, a tak je měli za pouhý voluntarimu několika nezodpovědných lovenkých politiků, který je třeba utát, umlčet nebo přeargumentovat. Nepochopili hloubku a přirozenot lovenkého potoje a nebrali ho vážně. Tím vlatně zmařili i polední naději na jakžtakž fungující federaci pro alepoň několik příštích tranformačních let, protože vyvolali na lovenké traně do značné míry oprávněný pocit, že Češi Slováky neberou jako rovnocenné partnery. Začátkem června roku 1992 proběhly federální i republikové volby. Seceitické potoje vyhrály na Slovenku na celé čáře. Jediná trana, která kandidovala v obou republikách ODS programem funkční federace, na Slovenku zcela propadla. Tímto výledkem federace de facto končila, ne rozhodnutím dvou či několika politiků. Mnozí dnešní komentátoři tehdejšího dění dokola opakují mýtu o tom, jak jme žili byli ve polečné bratrké federaci a dva nezodpovědní politici Klau a Mečiar e rozhodli bez mandátu občanů tuto federaci rozdělit. Lidí, kteří této pohádce věří, e někdy zeptám: a kdo byl tehdy prezidentem toho kráného Čekolovenka? Správnou odpovědí je: nikdo. Nový lovenký republikový parlament přijal deklaraci o vrchovanoti a nezáviloti 17. července 1992 jen několik týdnů po volbách. Václav Havel, který byl teprve den předtím podruhé zvolen čekolovenkým prezidentem, okamžitě pochopil, že po jednotranném formálním odtržení Slovenka již nemá čeho býti prezidentem, a hned ohláil vou rezignaci, která vtoupila v účinnot o tři dny později, 20. července. Může někdo za této ituace mluvit o exitující federaci? Nikoli. Ta už formálně ne žila. Pro nové republikové premiéry Václava Klaue a Vladimíra Mečiara to znamenalo vypořádat e úkolem: provét rozdělení i de facto, do polední technikálie. Že i v této fázi mohou vznikat vážné konflikty, které jou způobilé nadělat ohromné škody na celé generace, to jme viděli na mnoha tehdejších příkladech. Přátelká koexitence obou našich amotatných republik je dne možná i díky tomu, jak dobře, citlivě a promyšleně byla provedena právě ona technická čát rozdělení. Ne, Klau a Mečiar nerozbili Čekolovenko vým vévolným rozhodnutím. Čekolovenko rozbili Slováci, chtějící žít konečně povém. Klau Mečiarem pouze dotali úkol, který jim dala doba a nevyhnutelnot. A vůj úkol plnili. Cyril Svoboda bývalý minitr zahraničí Podle deátého ze čtrnácti bodů prezidenta Woodrowa Wilona národy žijící v Rakouku-Uherku měly obdržet autonomní tatu. Vítězné mocnoti šly dál, podpořily jejich právo na ebeurčení. Slovenko v té době nemělo u vítězů větové války šanci na přiznání tohoto práva. Slováci byli mezi dvěma možnotmi: pokračovat polu Čechy, nebo zůtat oučátí Uherka. Též pro čekou reprezentaci e dohodou e lovenkou reprezentací zvýšila šance na vytvoření amotatného polečného tátu. I tehdy šlo o rozhodnutí politické reprezentace. Čeká a lovenká reprezentace uměle vytvořily teorii jednoho čekolovenkého národa, aby mohlo vzniknout Čekolovenko. Mohli bychom položit tejnou otázku, zda tehdy šlo o vévolné chování vítězů války ve vztahu k Rakouku-Uherku, nebo zda vznik ČSR bylo vyvrcholením dlouhodobých emancipačních tendencí čekého a lovenkého národa. Celé dějiny oužití Čechů a Slováků bylo oužití e zkušenotí unitárního tátu, lovenké autonomie, Slovenkého štátu, poválečnou ilnou centralizaci moci v Praze až po federalizaci v roce Příliš mnoho změn v rozmezí edmdeáti let. Proto po roce 1990 vývoj mohl jít oběma měry: polu, nebo e rozejít. Dne není možné odpovědět na položenou otázku, protože e politická reprezentace v referendu občanů nezeptala, jaké je jejich mínění. Rozdělení polečného tátu bylo provedeno v unikátní době, kdy polečnot byla otevřená přijímat velká řešení, jako byly například privatizace, retituce. Rozvod byl proveden vobodně zvoleným Federálním hromážděním jedinečnou formou přijetí peciálního útavního zákona. Rozchod byl pokojný ve vém provedení a tal e základem pro mimořádně dobré vzájemné vztahy, a to je dobře. 6

7 Václav Klau ml. expert ODS na školtví Rozdělení ČSSR a poté ČSFR na dva amotatné táty bylo důledkem přání drtivé většiny Slováků. Fakt, e kterým čeká trana nemohla cokoli udělat. Vynechme pomatené, opakované a nekonečné chůzování po hradech a zámcích Petra Pitharta (čeké vlády) vládou lovenkou. Kde e jednalo. Takhle viděla ituaci média. Vynechme irelevantní fakt, že drtivá většina Čechů považovala polečný tát za amozřejmot a emancipační nahy Slováků za nevděk. Nevděk za materiální, lidkou i finanční podporu, které e Slovenku dotávalo od roku 1918, pak od roku 1945, 1968 i Vynechme i opomíjený fakt, že jedinou čekou politickou tranou, která kandidovala i na Slovenku a nažila e tak hájit federální, občanké a polečné zájmy byla ODS. Jinak nikdo. A i v čekých zemích drtivě zvítězivší ODS na Slovenku propadla. Já jem jako tudent (21 let) Přírodovědecké fakulty trávil e polužáky na fakultou organizovaném geografickém výjezdu v létě 1991 týden na Slovenku. Ano, byli tam lidé (třeba vedoucí muzea), kteří vám řekli, že mají čekou manželku a jou pro federaci. Polovina lidí e k vám chovala neutrálně a lušně. Nicméně většina lovenkých mět byla oblepená letáky otevřeně eparatitickými, burcujícími. Každý den a zejména večer (chodili jme jako mladí do měta pochopitelně) jme byli konfrontování otevřeně nepřátelkými projevy. Silný nacionalimu byl cítit všude. I od lidí lušných a vzdělaných, kteří čato povídali neuvěřitelné teorie a názory. Jem i jit, že od roku 1991 nebyla íla, která by mohla lovenkou emancipaci zatavit. Byla cítit přímo hmatatelně. rozhovoru mnohdy při vínečku to bylo zcela zjevné. Druhou kutečnotí byly volby v roce Jako tředočeký lídr za ODS jem měl mítinky i na Slovenku. ODS janě a podle mého názoru nejilněji deklarovala, že chceme jeden tát. I já jem toto na mítincích prohlašoval. Avšak měl jem takový dojem, že ODS byla vnímána lovenkou veřejnotí jako něco z vnějšku, jako něco, co není pro Slováky. Koneckonců výledek ODS na Slovenku to potvrdil byl pod 5 % a ODS e na Slovenku do parlamentu nedotala. Petr Hájek šéfredaktor Protiproud.cz Tuto otázku veřejnoti (patrně velmi minoritní čáti) vnutila média, přeně řečeno Čeká televize. V rámci převýchovy mladších generací, protože ti, které onu dobu zažili, mají amozřejmě jano: Slováci chtěli zcela autenticky doáhnout vé tátní a národní uverenity vždy a doba po převratu 1989 pro to byla jako tvořená. Říkat, že k rozdělení Čekolovenka významně připěl i prezident Václav Havel, jehož lovo v té době bylo zákonem, je ice rovněž pravda, ale rovněž jen čátečná. Pomlčková válka a vše otatní bylo ve kutečnoti jen pouštěcím mechanimem, od nějž e politické íly uilující o amotatný lovenký tát odrazily k závěrečnému koku. Václav Klau a Vladimír Mečiar, šéfové vítězných politických tran (hnutí) ve volbách v roce 1992, e tím mueli vypořádat: buď inteligentně a efektivně tak aby důledky rozdělení nezničily dobré vztahy obou národů, nebo naopak. Předtava, že by e například upořádalo referendum, které by dopadlo jinak v čekých zemích (NE) a jinak na Slovenku (ANO), by znamenalo říkat i o záah zvnějšku. Právě o to Pithartové a pol. pravděpodobně uilovali. O tom všem dávno není debata. Úplně něco jiného je však poku Čeké televize o vyvolání poru 25 let poté. Bylo to trapné a tragikomické. Mnohadenním maratónkým vyíláním, předtočenými dokumenty atd. dávala ČT najevo, jak ráda by opět z této vychladlé polévky učinila nový pokrm. Především, opakujme, pro mladé generace. Komický rozměr vše dotalo při závěrečném peciálu z vily Tugendhat míta, kde e podle pověti Klau Mečiarem na rozdělení Čekolovenka dohodli. Povět je to amozřejmě velmi nepřená, ale to nyní nechme tranou. Televizní dramaturgie i pozvala k živému rozhovoru oučané premiéry Sobotku a Fica. Druhý jmenovaný však již na začátku všechnu televizní ideovou přípravu rozbil. Řekl, že rozdělení tátu na Slovenku už dávno žádným tématem není a 25leté výročí jednání Mečiar Klau i nikdo nejen nepřipomíná, ale ani neuvědomuje. A že on k tomuto tématu tudíž také nemá co říci. A že by nad bylo myluplnější bavit e o oučanoti a budoucnoti. ČT i však na závěr připravila polehlivého žolíka : již zmíněného Petra Pitharta. Právě on měl z nějakých důvodů mít polední lovo. Měl. Sdělil nám, že to vlatně všechno je dodne tragédie. Skvělé vztahy obou národů a tátů a jejich properita ho zjevně drtily. Byl by rád, jak řekl, kdybychom e pokuili žít třeba jako Belgičané (Vlámové a Valonové), kteří e ice neutále chtějí rozejít (a obvykle nemohou po volbách dlouhé měíce etavit funkční vládu), ale přeto žijí nadále pod jednou vlajkou. V čem by to bylo lepší, ale neřekl. Tak to dopovězme za něj: pokud by e Čekolovenko talo v 90. letech netabilním tátem e vzrůtající nevraživotí obou národů, byl by to ideální materiál pro Bruel. Možná bychom už u ná měli nějakého toho protektora. Radot až do rána! Díky racionálnímu přítupu politických reprezentací té doby k ničemu takovému nedošlo. Což je amozřejmě malér. Pro havlity. Pro oba národy je to výhra. A tak je to u ná nejpozději od vždycky. Se vším. O to důležitější je ouboj o minulot neprohrát. n Ivan Kočárník bývalý minitr financí ČR Podle mého názoru šlo jednoznačně o vyvrcholení emancipačních tendencí lovenkého národa. Dokládám to dvěma kutečnotmi. Předně měl jem (a možná ještě mám pokud žijí) řadu přátel na Slovenku, kam jem čato jezdil lužebně i jako turita. A vypozoroval jem (zejména u tarších občanů) jakoui krytou touhu po amotatnoti či krytou averzi vůči Praze (ne jako mětu, ale vůči etablihmentu ídlícímu v Praze). Nebylo to na první pohled patrné, ale při delším a přátelkém Předplatné na rok 2017 Předplatné IVK zahrnuje pravidelný newletter, borníky a otatní publikace, pozvánky na emináře. Základní cena předplatného je 660 Kč. Studentké předplatné 330 Kč. Noví předplatitelé dotanou všechny publikace vydané v první polovině roku. predplatne@intitutvk.cz 7

8 Angela Merkelová jako domnělý obr Tomáš Ehler ekonom Kniha Merkel. Eine kritiche Bilanz (2017), kterou vydal redaktor deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung Philip Plickert, předtavuje borník 22 přípěvků německých i zahraničních autorů profeorů, publicitů či dalších výrazných oobnotí z konzervativně-liberálního tábora, v řadě případů členů CDU. Do knihy připěli např. Thilo Sarrazin, bývalý berlínký enátor a člen předtaventva Spolkové banky, Jutu Haucaup, profeor národohopodářtví a bývalý přededa poradního orgánu polkové vlády Monopolní komie, Roland Tichy, šéfredaktor hopodářkých magazínů Impule a Euro a bývalý šéfredaktor týdeníku Wirtchaftwoche, nebo Erich Vad, brigádní generál ve výlužbě a bývalý bezpečnotně-politický poradce Angely Merkelové. Kniha charakterizuje polkovou kancléřku A. Merkelovou jako domnělého obra (Scheinriee), který je názorově netabilní, lavíruje a dopouští e řady chyb. První vydání Merkel. Eine kritiche Bilanz vyšlo v květnu 2017 a už řadu měíců publikace zůtává mezi nejvíce prodávanými knihami v Německu. Kniha charakterizuje polkovou kancléřku A. Merkelovou jako domnělého obra (Scheinriee), který je názorově netabilní, lavíruje a dopouští e řady chyb. Angele Merkelové je vytýkán poun doleva a odcizení, rep. rozštěpení vlatní trany a nepřímo i impulz ke vzniku nové opoziční trany Alternative für Deutchland. Jednotlivé přípěvky e věnují hitorii a myšlenkovému vývoji, tylu vládnutí, politické kariéře a politice vnitřní, hopodářké, zahraniční a bezpečnotní Angely Merkelové. Největší pozornot je věnována náledujícím tématům. Politický tyl Angely Merkelové vojí bezalternativnotí (alternativlo), moralimem a odmítáním dikue a opozice připomíná autoritářtví. Politický tyl Angely Merkelové vojí bezalternativnotí (alternativlo), moralimem a odmítáním dikue a opozice připomíná autoritářtví. Důledkem je i omezení názorové heterogenity v CDU či marginalizace parlamentu (krize eura, migrační krize aj.). Opakovaně citován je výrok A. Merkelové při příležitoti vydání knihy T. Sarrazina Deutchland chafft ich ab (k problémům imigrace) ve mylu, že knihu nečetla, ale jitě není užitečná. Angele Merkelové je vytýkáno nedotatečné ideové ukotvení, které v kombinaci jejím pragmatimem vedlo k pounu CDU doleva a k přílišné důvěře ve tát na úkor jednotlivce a vlatní zodpovědnoti (rodinná politika, branná povinnot, hopodářká a energetická politika aj.). Konzervativní čát CDU vidí kriticky její přehnanou horlivot pro ducha doby a přílišnou závilot na veřejném mínění. Krizi jednotné evropké měny eura charakterizuje politika Angely Merkelové: Ztrokotá-li euro, ztrokotá Evropa. Energetickou politiku, tzv. Energiewende, považují autoři za nákladnou německou NEWSLETTER září /2017 zvláštní cetu (Sonderweg), kterou nebude nikdo náledovat a která k ochraně klimatu nepřipěje. Sytémově předtavuje Energiewende kombinaci centrálního plánování a programu Apollo. Namíto důvěry v tržní mechanimu polková vláda věří, že diponuje vyšší moudrotí a prozřetelnotí o budoucích technologických řešeních. Energiewende je i případem otrakizace některých vědců a korumpování (pozn. dotacemi a ubvencemi) jak vědy, tak oukromého ektoru. Podle autorů zbývá jen doufat, že e otatní země poučí ze špatného (pozn. německého) příkladu. Konzervativní čát CDU vidí kriticky její přehnanou horlivot pro ducha doby a přílišnou závilot na veřejném mínění. Migrační krize jako příklad bezplánovitoti, nerozhodnoti a váhání, ale také iracionálně-emocionálního chování, nahy Angely Merkelové o rozšíření koaličního potenciálu (Zelení) či dokonce apirace na Nobelovu cenu míru? Angela Merkelová e popíráním ouviloti mezi ilámem a problémy integrací zařadila k Zeleným, Die Linke a čáti SPD. Pokud jde o problémy integrací migrantů, A. Merkelová zvolila přítup, že problémy, které nelze řešit, je třeba ignorovat. V rámci EU je pak A. Merkelová přirovnána k moralizující inkompetenci v čele nejmocnější země Evropy. Mimochodem jednání A. Merkelové za migrační krize je považováno za jednu z příčin brexitu a za přímou příčinu ztráty důvěry v Německo, rep. odcizení v zemích třední a východní Evropy. Plickert, P. (ed.).: Merkel. Eine kritiche Bilanz: Mnichov, Finanzbuchverlag NABÍZÍME n Intitut Václava Klaue nabízí borník Čeko-německá deklarace dvacet let poté (2017), do něhož připěli Václav Klau, Václav Pavlíček, Aleš Valenta, Rudolf Jindrák, Jiří Weigl, Jindřich Dejmek, Lukáš Novotný, Vladimír Handl, Václav Junek, Ota Filip a Jindřich Forejt. V příloze jou plné znění čeko-německé deklarace, projev premiéra Václava Klaue při podpiu deklarace, projev čekého premiéra v Polanecké němovně 11. února 1997, vzpomínka Václava Klaue na Helmuta Kohla a om fotografií z podpiu deklarace. Editorem je Marek Loužek. 140 tran, 100 Kč objednávky na: 8