Prof. PhDr. Marie Krmová, CSc. Ústav jazykovdy Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Slovenská inspirace eské stylistiky Slovakian Inspiration of the Czech Stylistics Klíová slova: Stylistika, geneticky blízce píbuzné jazyka, funknstylistické rozdíly v soustav styl a jejich normách Anotace: Sta pipomíná nejprve, že pi lingvistickém konfrontaním studiu eštiny a slovenštiny dominují i dík tradici rozbory vycházející z genetické souvislosti, zatímco synchronní studium je v plenkách. Existují tu však i dosud nedocenné možnosti sledovat vztahy pi budování teorie jednotlivých vdních obor. Jedním z nich je stylistika, kde po spolených poátcích ve funkní stylistice Pražské školy byla dlouhou dobu rozvinutjší stylistika slovenská, kde vzniklo nkolik obsáhlých monografií. Tyto práce byly jednak studijním materiálem pro generace eských bohemist, jednak nepímo ukazovaly na obecné problémy oboru a na to, kde jsou styl a stylizace vázány na stratifikaci národního jazyka podmínnou sociolingvistickými faktory. Byly tedy nejen náhradou za práce eské, ale i podntem k promýšlení základních problém oboru. Annotation: The article reminds us that in the confrontational linguistic research of Czech and Slovak dominates the analysis based on their genetic connection (partly thanks to the tradition), while the synchronic research is at its very beginning. There are however not yet fully appreciated possibilities of observing the relationships while forming a theoretical bases of some independent disciplines. One of these is stylistics. Though both Czech and Slovakian stylistics and mutual beginnings at the Prague school, Slovakian stylistics became for a long time far more developed having several extensive monographs published. These works were not only the study material for generations of Czech Bohemists, but also they drew attention to the general problems of the field and to the points, where style and stylization are connected with the stratification of the national language conditioned by the Sociolinguistic factors. Therefore they were not only a substitute for Czech works but also an impulse to think through the basic issues /problems/ of the discipline.
Slovenská inspirace eské stylistiky Podíváme-li se na filologické reflexe esko-slovesných vztah, najdeme tu pedevším práce porovnávající oba jazyky (v klasickém pojetí "jazykové systémy", a to jejich spisovné/standardní variety) a studium kontakt literatur psaných v tchto jazycích. V lingvistické ásti dominují i dík tradici rozbory vycházející z genetické souvislosti, zatímco synchronní studium je v plenkách. Pesvdili jsme se o tom pi zpracování svazku o eském jazyku v cyklu publikací o promnách slovanských jazyk v padesátiletí po konci 2. svtové války. eský i slovenský jazyk šly ve 20. století vedle sebe v komunikaním prostoru, který byl formován (krom období 1939-1945) stejnými vnjšími okolnosti politickými i sociálními, ale reflexe této (piznejme že ne zcela dobrovolné) spolené cesty jsou nestejné, a hlavn nesoustavné. V eském svazku edice vydaném r. 1998 najdeme trnáctistránkovou studii o tomto problému z pera J. Koenského, která, i když je výrazn synchronn a sociolingvisticky orientovaná, ukazuje spíše na segmentárnost synchronních lingvistických konfrontací než na skuten prohloubené studium problému. Ostatn i výet zde uvedené literatury pedmtu nepímo vyjaduje, že šlo spíše o individuální poiny (soustavnji, i když z rzných aspekt Budoviová, Jedlika, Bartáková, ojedn. stati, asto pímo oznaené jako "poznámky", pak Straková, Kamiš, Vachek, Grepl; citace literatury viz píslušnou publikaci) než o komparaci soustavnou a v rámci lingvistiky multidisciplinární. Paralelní svazek slovenský zpracovaný kolektivem autor pod vedením Jána Bosáka a vydaný z téhož roku podobný problém jen pipomíná v rámci studie o jazykové politice a zmnách jazykové situace, a to na pouhých sedmi stranách a jen z hlediska vnjších djin jazyka a jejich reflexe v institucích a ani v závru o slovenštin v zahranií se této tematice nevnuje. Malou pozornost vzájemnému vztahu dokazuje nakonec i fakt, že jediné komplexní mluvnice uzpsobené pro píslušníky druhého národa, Slovenština z pera Jaromíra Blie a kol. a eština z pera E. Paulinyho a kol., vznikly v polovin 50. let, a i když nebyly ve své dob obecn pijaty, zstaly až dodnes jedinými komplexnjšími vzájemnými informacemi pro píslušníky obou národ - filology i nefilology -, které nejsou úzce diachronní a které berou dsledn v úvahu shody a rozdíly obou jazyk. A 50 let je dlouhá doba - nejen pro vývoj lingvistické teorie, jež mní úhel intepretace jazykových fakt, ale i vývoj samých jazyk. Mluvnice sledují (s ohledem na vstupní informaci mluvnic školních) gramatické jevy lišící oba jazyky, k celistvému posouzení jazykové situace uvnit nich vetn jejich vzájemného vztahu v promnách asu však
nedospívají. Není to náhodné. Zdánliv apolitická lingvistika byla v dob jejich vzniku, jak všichni víme, pod píkrovem pedstavy o brzkém sbližování jazyk (a národ), sociolingvistika byla v plenkách, a nakonec ani nebylo zvykem v gramatikách informovat i o vnitní diferenciaci jazyka a o komunikaních sférách, jež jeho variety pokrývají. Také jednotlivé konfrontaní studie vnují mnoho asu sledování procesu vzniku rozdíl od spoleného praslovanského východiska, eventuáln jejich systematizaci, ale na posouzení vcí signalizujících spolený vývoj v rámci jednoho komunikaního spoleenství zbylo minimum asu a zejm i chuti. Tak i spolené nové lexémy byly posuzovány jednotliv a na gramatické jevy nemohlo vbec dojít. Oba jazyky dík tradinímu purismu odsunula kdysi do nespisovna možné prvky spolené s nminou (slovenské práce navíc kontaktové jevy s maarštinou) a inovace vznikající postavením obou jazyk v rámci soustedného vlivu ruštiny nebyly výrazné vzhledem ke genetické blízkosti slovanských jazyk. Akcentace novodobých konvergentních proces narážela navíc na divergentní tendence slovenské spolenosti jako celku, na eské stran pak také na zahlední do vlastního jazyka a jeho vazeb s novými skutenostmi bez ohledu na podobné jevy jinde. Samostatná existence obou jazyk už dávno není pedmtem spor, a pece konfrontace pokulhává: na slovenské stran i dnes doznívá odsuzování bohemism, vytvoených kdykoli a z rzných dvod, zatímco pi analýze souasné eštiny se jen jako drobty ilustrující dlouholeté soužití obou jazyk uvádjí nkteré od pvodu slovenské výrazy, vazby nebo frazémy : oboje neíká nic o stavu žádného z obou jazyk, a tím mén o, teba doasné a vnjškov vytvoené, dominanci jednoho z nich v posledních desetiletích. Jak sami dobe víme, jsou konfrontaní studie postavené na peliv vyexcerpovaném materiálu, vtšinou se však nemohly vyhnout alespo implicitnímu hodnocení: hodnocení toho, kdo/co je primární, starší (což bylo v kdysi dominujícím mladogramatickém chápání zárove hodnotící, starší bylo pvodnjší, tedy lepší ), kdo formoval kulturní život druhé strany, kdo je rozvinutjší, která z kodifikací je kvalitnji vystavna a formulována atd. Otázkou pitom je i sám fakt pramen materiálu: Scházejí totiž podklady zachycující fungování obou jazyk ve spoleném stát. Po jeho zániku už nikdy nic nedoplníme (nedoplní to ani jinak vynikající eský národní korpus ani poínající korpus slovenský), protože autentická jazyková situace nemže být pomována a hodnocena ze stylizací umleckých nebo (jakkoli objektivn se tváících) lingvistických: samo zaazení do výkladového slovníku, asto jediného možného pramene materiálu konfrontace, je již výbrem a hodnocením existence výrazu a formuluje i jeho doporuené užití. A ostatn, jakou pedstavu získáme o spoleném komunikaním prostoru a jeho jazykovém naplnní z eské krásné literatury, mže
každý zvážit sám: témat a postav, jichž by se to týkalo, zrodilo 20. století v esku minimum, a to ješt komických. A bžná mluva, kde kontakty voln probíhaly, ta dávno zmizela: i když ve vzpomínce možná u nás ješt doznívá nap. eština slovenských vojenských profesionál, je to jen slabý odlesk: V pamti zstaly zvláštnosti, legrácky, nikoli to, co skuten bylo, jak komunikace fungovala, není možno druhotn odlišit samu volbu jazykových prostedk od postoje k nositelm této mluvy. To už nikdy nedoplní nový výzkum zániku spolené komunikace ani grantem podporované studium ubývání porozumní eštin a slovenštin v obou dnešních státech, které se sousteuje na školní mládež : nevíme totiž, zda školáci díve specifickým slovm druhého jazyka bez náležitého kontextu skuten rozumli : zjistit, že dnes už nerozumjí, není tedy argument. Signály ústupu vzájemné znalosti tak zstanou zejm na úrovni jednotlivostí, které - podle vlastního uvážení - ohodnotíme jako závažné, nebo náhodné. Nap. skutenost, že student pi referátu ze slovenského pramene mluví o foném nebo o dechovém aparátu : je to signál neznalosti slovenštiny, nebo jen lenosti pi píprav? A pamatujeme si dobe - nebyly i ped 15 lety nedostatky tohoto typu pravidlem? Podobná je zejm situace v hodnocení literárního eskoslovenského kontextu, ale tu nemohu sledovat, protože se jí odborn nezabývám. Je tu však i tetí oblast vztah, na niž bych te chtla obrátit pozornost : vztah v rámci lingvistiky, vztah na úrovni budování teorie jednotlivých vdních obor. U obor, které mají své koeny v 19. století (a díve), tedy v období, kdy vzdlávacími institucemi celých generací byly univerzity ve Vídni nebo v Praze a dominoval pohled diachronní, byla východiska spolená a rozdíly byly až v reflexi výsledk bádání vdeckou a laickou veejností, jež vítala nebo naopak (zdá se mi, že na slovenské stran astji) odmítala peceování spolených rys obou jazyk, nebyla pesvdena o nutnosti pejímat modely normativní mluvnice z eského na slovenský jazyk a postupn dospívala k vymezení specifik, nkdy až vyhrocen neeských. I to pokládáme dnes za samozejmý proces sebeuvdomování svébytných jazyk s vlastními kulturnpolitickými cíli. U oboru, na který se chci zamit, je to jiné: moderní funkní stylistika vyrstá z teorie pražského lingvistického kroužku ve 30. letech a v dob spoleného konceptu jazyka eskoslovenského zstávala jen na úrovni obecných pedstav a diskusí o tom, co je vlastn její náplní. Vlastní koncepce byly formulovány už na pd jazyk samostatných nejen fakticky, ale i teoreticky. Na eské stran je to po myšlenkách o funkním jazyku ve sborníku Spisovná eština a jazyková kultura a následné diskusi v SaS (ješt ve spoleném prostoru) až Havránkovo heslo v Ottov slovníku nauném nové doby, 1942; styl se tu chápe jako složka konkrétního textu, tedy jako jev eový. Slovenská funkní stylistika se formuje o nco
pozdji, až ve 2. polovin 40. let. Oba jazyky žily po r. 1945 v prostoru jednoho státního jazykového spoleenství formovaného shodnými vnjšími podmínkami. Jejich dsledkem se pak stal nejen vnucený vztah k vybranému svtovému jazyku a jeho modelm vyjadování, ale i sociální struktura osob vstupujících do veejné komunikace, rámcov stejný pístup k jazykové správnosti veejných psaných text, analogické pedstavy jazyka socialistické literatury atd. A samozejm analogické musely být v obvyklém zobecnní funkce, které jazyku (zúženému na jazyk spisovný) píslušely: byly tu funkce vcné komunikace - vda rzných stup abstraktnosti a nejrznjších obor, publicistika, sloužil komunikaci mluvené a proti tomu stojící jazyk krásné literatury s dominující funkcí estetickou. Nebyly však shodné jazyky, o jejich užití se disciplíny vyjadovala, a tím mén jazyková situace obou prostor. Pro vývoj disciplíny, která v této dob hledala svou nápl, je to, že se utváela ve spoleném, a pece rozdílném svt, velmi podntné. Formulování myšlenek stylistiky se dlo v každém z kulturních kontext samostatn, ale ve vzájemných souvislostech: spolený kulturní prostor tvoil i prostor vdecký, zásadní konference o stylu a stylistice v Liblicích 1954 byla dílem obou lingvistik, a i když myšlenky zaznívající od jednotlivých osobností nebyly totožné, pece se nesly spoleným smrem k vymezení funkních styl na základ skuteného fungování jazyka. Také další konference s aspo z ásti stylistickou náplní byly celoeskoslovenské, i když se postupn podle místa konání více prosazovala potem referát jen jedna strana. Všimneme si nyní strun, v em lze vidt výhody (a nevýhody) této spolené výchozí situace pro eskou stylistiku na obecné úrovni i pi ešení konkrétních problém oboru. Spolen se pedevším ob lingvistiky definitivn vymanily v pováleném období z pedstavy, že stylistiku je možno ztotožnit s naukou o stylizaci, tedy disciplínou didaktickou. Dospívají spolen k chápaní stylistiky jako obecné nauky o užívání jazykových prostedk v textech a stylizaci vidí pak jako proces konkrétního utváení jednotlivého textu. Jde o dležitý posun v chápání podstaty problému. Jiná vc v této situaci je, že se bžn výrazy "stylistické" a "stylizaní" na eské i slovenské stran obas zamují. Jde o podobný problém jako laické zamování výraz "psychický" a "psychologický" a je zejm povinností lingvist (a pedevším stylistik) rozdíl nejen definovat, ale hlavn na jeho zachovávání trvat. V souvislosti s tím se už neobnovuje Havránkv termín "funkní jazyky" (podsystémy v rámci spisovného jazyka), ale mluví o funkních stylech jako spolených rysech jazykových projev plnících v komunikaci stejnou funkci. Východiskem zstává jednotlivý komunikát a
jeho jedinený výbr jazykových prostedk, eventuáln styl jedince (zúženo na literární osobnosti), ale stále více se uvažuje i o normovaných stylech obecných a pedmtem studia se stávají (vedle rozboru vlastností jazyka umožujících stylizaci) i systémy ukazující klasifikaci funkních styl. Styl se tak pestává chápat jako záležitost eová a postupn se dospívá k vymezení dnes každému dobe známých 4 základních funkních styl : ostatn, daleko reálnjší je hierarchie Paulinyho (1955), který vidí na nejvyšší rovin zobecnní jen styl vcný a umlecký; to nebylo obecn pijato, zejm proto, že tak vysoké zobecnní již neplní roli nástroje popisu. Dležitjší je v obou lingvistikách rychle propracovávané vnímání dynamiky tohoto systému a jeho vnitní hierachie: styl základní a "sekundární" u Hausenblase (petisk 1996), styly primární - sekundární u Mistríka (zejm. 1997), stylové typy u Jedliky (1971), ev. rozvolnní soustavy funkních styl u Jelínka (1995) a postupn se mnící repertoár typ text podle dominujícího initele ve stylistice Chloupek a kol. (1991) a echová a kol. (1997).. Ob "národní" stylistiky tak spolen eší problém singulárnosti stylu textu a možnosti jeho zobecnní. To, co se na jedné stran formuluje, je na druhé paraleln nebo v návaznosti promýšleno a doplováno. Skutenost, že úvahy se pohybují v obou pólech stupnice akcentace jedinenosti - akcentace normovanosti je dkazem toho, že téma není snadné a že fenomén stylu nelze zvnjšku sevít jedinou absolutn platnou koncepcí. Stylistiku chápou ob lingvistiky jako nauku o výbru a uspoádávání jazykových prostedk ve všech typech slovesných komunikát, nepijímají tedy zúžení moderní stylistiky jen na problematiku (psaného) stylu umleckého. Podobn uvažuje i stylistika jiných slovanských národ, vesms inspirována eským strukturalismem, i když to v uritých obdobích výslovn neuvádí. Pokud je známo, v západních filologiích není toto pojetí bžné. Toto spolené chápání základních pojm oboru, kultivované dík spoleným setkáním lingvist, umožnilo plodné diskuse jdoucí pod povrch vci: vtší, nikoli však rozdrobené fórum umožuje daleko lepší kultivaci oboru než malá skupina "zasvcených". Výhodou bylo v daném prostedí i to, že eští a slovenští lingvisté vycházeli z sice strukturn blízkých, ale pitom rzných jazyk, tj. pi diskusi musely nutn ustoupit do pozadí vci vyplývající jen z jednoho z nich. Konkrétn jde nap. o vymezování vazby stylistiky na spisovný jazyk a vazby stylistických bádání vetn studia paradigmatiky stylistiky na stratifikaci národního jazyka. Zde se ukázala být výhodou práv rznost stratifikace obou jazyk, popisovaná však paralelní terminologií (spisovný jazyk, hovorový jazyk...). Syntetické stylistiky se sice opírají o jazyk spisovný a jeho diferenciaci, ale nap. už Stylistika eštiny z r. 1991 poítá s celým stratifikovaným národním jazykem. Domníváme se, že tento pístup bude postupn
pevažovat, nebo umožuje vidt utváení stylu textu v rámci živého jazykového dní, nikoli tedy jako preskripci toho, co se spisovn má nebo mže. Ruší se tak problém správnosti nebo nesprávnosti stylu (domýšleje vlastn otázku funknosti nastolenou už ve 30. letech), pedmtem studia je mnohotvárná realita jazyka a pístup reflektuje souasné otevení jazykového standardu ve všech typech text, celkový posun kdysi ponkud rigidní hranice spisovnosti. Navíc umožuje rozšíit zábr stylistiky i na texty spontánní, v nichž je samo mítko spisovnosti nonsensem. Nezanedbatelnou roli v této situaci hrála také tvorba komplexních monografických prací o stylistice. Jak je obecn známo, pedpokládá se, že slovenskému prostedí dlouhou dobu sloužila (jako uebnice, kompendia,...) eské vdecká produkce. Ve stylistice je tomu naopak: v obou prostedích vznikaly jednotlivé studie, metodicky vyzrávající rozbory, ale studie vždy nachytí jen dílí aspekt oboru, autorské postoje se v nich liší a i u jediného autora se mohou a musejí) vyvíjet, takže celkový obraz oboru nevytvoí. Souborná práce, která by podala ucelený obraz oboru, na njž by bylo možno navázat a která by byla dostaten dostupná, vznikala obtížn. Nejde nám te o knihy, které mají slovo "stylistika" v titulu, ale o skutené souborné stylistiky, u nichž je obtížnost koncipování textu v šíi disciplíny a v množství aspekt, které lze v celku postihnout v njaké hierarchii. Jakoby obor na eské stran pronásledovala smla: eská stylistika J.V. Beky z r. 1948 mla malý náklad, další léta fungoval už jen dodatek O slohu v eské mluvnici Havránka-Jedliky, který je vinou rozsahu sotva naznaením problematiky, ev. ješt strunjší pasáž v mluvnici Struné. Základy eské stylistiky (Jedlika - Formánková - Rejmánková) postihl osud "zakázané" knihy, nikoliv kvli vdeckému profilu knihy, ale pro volbu doklad, které byly z knih autor v dob vzniku (1970) velmi aktuální, ale další den nato nepijatelní. Doba nepála vytvoení celkové koncepce stylistiky M. Jelínka, jehož myšlenky jsou tak rozdrobeny do studií a pasáží o potencích jazyka pro stylizaci v dílech kolektivních. Teoretické stylistice, která jediná by mohla pedstavit ucelenou koncepci, nepálo skoro nic. Byl tu jen tlak na vytvoení vysokoškolské uebnice oboru, kdysi tak drahý ministerstvu školství, který vedl k cíli - Stylistice eštiny (1990), na niž navázala Stylistika souasné eštiny (1997) téhož autorského kolektivu. Mohli bychom se tváit, že je dnes na eské stran vše v poádku. Ale poslední knihy mají v sob úskalí, o nmž jako jejich spoluautorka dobe vím: autorský kolektiv vdecky samostatných pisatel i pes veškerou snahu nedojde ke stejnému pístupu k problému, v textu jsou patrné rozdíly pístupu i interpretace v podstat shodných problém, což další možná díla tohoto kolektivu je tžko odstraní. Rznost je
pínosem pro poznání, není však výhodná tam, kde jsme na zaátku a vytváíme oporu pro další bádání. Slovenská situace tu byla pece jen odlišná: Samostatný poin tvoí Ivanové-Šalingové Štylistika (1965), výrazn obrácená dovnit slovenské situace. Od 60. let tu však vzniká jiná linie: r. 1961 vychází poprvé stylisticky orientovaná knížka Josefa Mistríka (Praktická slovenská štylistika), již v roce 1965 pak jeho Slovenská štylistika: jsou dvma fázemi tvorby textu, od praxe se autor posunuje o teoretitjšímu výkladu stylistiky. Štylistika z r. 1985 téhož autora má již daleko širší teoretický zábr a její poslední vydání (1997) je ješt rozšíeno, a to o charakteristiku obrovského množství (vybraných) sekundárních styl. V meziase 70. let jsou tu navíc Žánre vecnej literatúry (1975) a Kapitolky ze štylistiky (1977), Rétorika (1980) - a to pipomínáme jen nkteré k knižních prací: každých 10 let je tu tedy nová fáze poznání a prezentace výsledk, týž autor nemní základní koncepci, ale propracovává ji, posiluje výklady a na exaktn založeném aparátu umožujícím popis a rozbor stylu nejrznjších text názorn ukazuje proces formování stylových norem, ale i jejich vzájemnou svázanost v ase a prostoru. Není pitom podstatné, že vtší ást výkladu je vnována zdrojm stylizace, tj. stylistické píznakovosti lexika, gramatiky, kompozice. V jeho výkladech se rozšiuje repertoár primárních funkních styl a zvýrazují se jejich vzájemné vazby, což ukazuje, že stylistika není vdou o hotových vcech, ale aparátem citliv reagujícím na promny komunikaních situací spolenosti; na tomto kladném hodnocení nic nemní skutenost, že nkdy šlo spíše jen o "svatá pání", resp. snahu napojit charakteristiku na tradici, protože Mistrík vyleuje jako samostatný styl rétorický daleko díve, než v našem - tehdy spoleném - stát podmínky pro skutenou rétorickou komunikaci vznikly. Mistríkovy texty se v eském prostedí etly, studovaly, byly dokonce jedinou pírukou vysokých škol. Výhodou pro eského píjemce bylo, že vycházely v dostateném náklad a byly alespo pro lingvisty pln srozumitelné. A inspirující, protože soustavn vyložené myšlenky umožují navázání. Dvée otevené do svta, které Mistríkovy knihy ukazovaly, byly samozejm podmínny potebami primárních píjemc - slovenských vysokoškolských student, jimž kniha sloužila jako uebnice. Komplexní teorie zde prezentovaná však dala i nový podnt k promýšlení, na nž jsme upozornili už výše, totiž úvahy o tom, zda je metodicky únosné spojovat stylistiku pouze se spisovným jazykem. Impuls ze slovenské lingvistiky tak vede k dalšímu posunu vdy samotné. Dalším podntem bylo práv srovnání paradigmatiky stylistiky obou jazyk - totiž repertoáru píznakových prostedk. Velmi dkladné výklady opené o slovenský frekvenní
slovník, jehož byl Mistrík hlavním autorem, ukázaly totiž nepímo na fakt, že v rámci stylistiky nelze vystait s pouhou registrací prvk zvláštních, ale že podstatou je i neutrálno, a to nejen jako (jak se pvodn i u Mistríka uvádí - s. 45) pozadí píznakovosti. V porovnání eské a slovenské stratifikace jazyka znovu vystupuje do popedí problém hovorovosti a obecnosti slov, tvar, vtných konstrukcí, textových model, zakrytý pedstavou vazby styl = užívání spisovného jazyka. To, co si málo uvdomíme na mateském jazyce, vyvstává najednou napovrch: jako výhoda stylizace v eštin, kde máme k dispozici i vrstvu obecnou, a jako výzva pro chápání stylu v souasnosti. Tento podnt sice již zaleujeme do vlastních výklad, ale není to obecn pijímáno a bude nutno celou vc dále promýšlet. Ješt jeden teoretický podnt slovenské prostedí pineslo: pojem stylém - zavedený Mistríkem již v 1967 jako obecné oznaení prvku, pomocí nhož se stylizuje. Byl by to v pvodním smyslu prvek jakékoli jazykové roviny, který signalizuje zamení textu (Stylistika, 1995, s. 31). Pomrn úzké pojetí je v poslední dob odmítáno J. Findrou, další významnou osobností slovenské stylistiky: stylém je émickou jednotkou, tedy jednotkou na úrovni vysokého stupn zobecnní, pomocí nhož se konstituuje styl textu, tj. nejde o prvek pouze píznakový, ale o veškerý jazykový materál do textu vstupující. Posun samého chápání stylu od roviny jen konkrétních text, ev. roviny eové na abstraktní rovinu langue, který se od toho odvíjí, je podstatnou zmnou pístupu. Myšlenky eské a slovenské stylistiky se v tom setkaly, samo vymezení stylému je však významným pínosem Findrovým, na njž navazujeme a navazovat budeme. Nebudu te pipomínat myšlenky Nitranské školy literárnej komunikácie, které se primárn obracely k umleckému textu a jeho pekladu. I tu je inspirace pro eskou stylistiku (a nejen ji) nepopiratelná, nap. v pesunu vymezování stylu pomocí od tžko uchopitelné funkce, zámru ke zpsobu vztahu k zobrazované realit. Bohužel se zatím základní kritéria podailo spojit s tradiním vymezením 4 styl (odborný - hovorový - publicistický - umlecký), ale (pokud je nám známo) nedaí se je aplikovat na širší rejstík možných základních styl jazyka. Inspirace není však jen v pejímání a tvrím navazování: je i v tom, že slovenská stylistika vypovídá primárn o jiném jazyku: nejde o pouhé píklady, ty by bylo možno nap. v pekladu textu Stylistiky nahradit píklady z eštiny. Jde o nco daleko podstatnjšího: o rozptí slovenštiny jako národního jazyka, jeho sociální stratifikaci v souasnosti i minulosti, o postoje k jazyku, které jsou v každé societ zcela svébytné a jež se v koncepci stylistiky nutn projevují.: I když se pohybujeme na pd jazyka a spolenosti, o níž jsme se pyšn domnívali, že ji známe, jde ve skutenosti o svj svt, který vidíme jen zvnjška: a
uvdomíme si pak, že i sebelépe propracovaná teorie není beze zbytku penosná na jiný jazyk a jiné okolnosti jeho fungování: zatímco nap. generativní nebo starší strukturní lingvistika od toho mohla odhlížet, stylistika jako vda studující zákonitosti užití jazyka nemže. Inspirace slovenskou stylistikou je tedy ne v opisování, ale v podntech, které její poznatky dávají stylistice eské. Tyto podnty bylo možno využívat i dík tomu, že vznikaly a kultivovaly se ve stálém kontaktu obou jazyk a lingvistik, které o nich a o jejich užívání vypovídaly. A to žádná otevení se svtu nenahradí. Literatura BLI, J.: Slovenština. SPN, Praha 1956. BOSÁK, J. et al.: Najnowsze dzieje jzyków słowiaskich. Slovenský jazyk. Uniwersytet OPOLSKI, Instytut filologii polskiej, Opole 1998. 168s. KOENSKÝ, J. et. al.: Najnowsze dzieje jzyków słowiaskich. eský jazyk. Uniwersytet Opolski, Instytut filologii polskiej, Opole 1998. 216s. BEKA, J. V.: Úvod do eské stylistiky. Praha 1948. ECHOVÁ, M. aj.: Stylistika souasné eštiny. ISV, Praha 1997. FINDRA, J.: Invariantnos slohového významu. In: Studia Academia Slovaca 15, Bratislava 1986, s. 133-142. FINDRA, J.: K vymedzeniu štylémy. V tisku. FINDRA, J.: Štyléma a text. In Štylistické otázky textu. Pedagogická fakulta UPJŠ, Prešov: 1984, s. 14-25. FINDRA, J.: Štyléma a paradigmatika štylistiky. Sborník prací filozoficko-pírodovdecké fakulty SU v Opav, ada jazykovdná (D2), 2002, s. 90-99. HAUSENBLAs, K.: Aktuální problémy lingvisticky a literárnvdn orientované stylistiky. s. rusistika 7, 1962-1963, s. 166-169. HAUSENBLAS, K.: Od tvaru k smyslu textu. Stylistické reflexe a interpretace. FF UK, Praha 1996; 2. vyd. 1997. HAUSENBLAS, K.: Výstavba jazykových projev a styl. UK, Praha 1971. HAVRÁNEK, B.: Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In Spisovná eština a jazyková kultura. HAVRÁNEK, B., WEINGART, M. (eds.). Praha 1932, s. 32-84. HAVRÁNEK, B.: Studie o spisovném jazyce. SAV, Praha 1962; heslo Styl pro Ottv slovník nauný nové doby, s. chybí
FINDRA, J.: Štyléma. In: Encyklopédia jazykovedy. Bratislava 1993, s. 442. FINDRA, J.: Štyléma a text. In: Štylistické otázky textu. Prešov 1984, s. 14-25. HAUSENBLAS, K.: Aktuální problémy lingvisticky a literárnvdn orientované stylistiky. s. rusistika 7, 1962-1963, s. 166-169. HOFFMANNOVÁ, J.: Stylistika a Souasná situace stylistiky. Trizonia, Praha 1997. CHLOUPEK, J., aj.: Stylistika eštiny. SPN, Praha 1991. JEDLIKA, A., FORMÁNKOVÁ, V., REJMÁNKOVÁ, M.: Základy eské stylistiky. SPN, Praha 1970. JELÍNEK, M.: Stylistika. In: Píruní mluvnice eštiny. KARLÍK, P., NEKULA, M., RUSÍNOVÁ, Z. (eds.). 2., doplnné vyd. NLN, Praha 1996, s. 701-782. Problémy stylistiky. SlavPrag 26. KUERA, K. a ŠTPÁN, J. (eds.). UK, Praha 1987. HAVRÁNEK, B., JEDLIKA, A.: O slohu. In eská mluvnice. 6. vyd. SPN, Praha 1988, s. 441-460. HAVRÁNEK, B., JEDLIKA, A.: O slohu a slohovém rozlišení jazykových projev. In Struná mluvnice eštiny. 26., doplnné vyd. Fortuna, Praha 1998, s. 186-192. IVANOVÁ-ŠALINGOVÁ, M.: Štylistika. Bratislava 1974. MISTRÍK, J.: Praktická slovenská štylistika. SPN, Bratislava 1961. MISTRÍK,, J.: Rétorika. SPN, Bratislava 1980. MISTRÍK,, J.: Slovenská štylistika. Bratislava 1965. MISTRÍK,, J.: Štylistika. 1. vyd. 1985, 3., upravené vyd. 1997. MISTRÁK, J.: Žánre vecnej literatúry. SPN, Bratislava 1975. PAULINY, E.: O funknom rozvrstvení spisovného jazyka. SaS 16, 1955, s. 17n. SLANOVÁ, D.: Praktická štylistika. Prešov 1994. Styl? Moje dzisiesze rozumienie stylu. Diskuse v asopise Stylistyka IV, 1995, s. 223-329. Z eských lingvist a literární vdc se v diskusi vyjádili: M. ervenka, S. mejrková, F. DANEŠ, K,. HAUSENBLAS, B. HOFFMANN, J. HOFFMANNOVÁ, J. CHLOUPEK, M. JELÍNEK, J. KRAUS, M. KRMOVÁ, A. MACUROVÁ, P. MAREŠ. Bibliografický údaj: KRMOVÁ, M. Slovenská inspirace eské stylistiky. KRMOVÁ, M. Stylistika, stylizace a spisovnost. Pedneseno na konferenci Spisovnost a nespisovnost zdroje, promny a perspektivy, Šlapanice, únor 2004.