Prof. Dr. Jindich Mánek: Pístup k Písmu. Praha 1961.

Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy, Pacovská 350, Praha 4 Obor: Sociální pedagogika Pedmt: Prof. Dr. Jindich Mánek: Pístup k Písmu. Praha 1961. 22. ervence 2008 Michaela Molková

Jak si jist všimnete, tak v závorkách jsou uvedena ísla stránek, ze kterých tyto informace jsou, abyste se tam popípad mohli podívat pro bližší informace. Zacházet s Biblí jako s djepisnou knihou, ale slouží hlavn k náboženským úelm, proto si vyžaduje odlišný pístup, než u bžných djepisných knih. (3) Nesmí se na bibli nahlížet jen z badatelského hlediska (z vnjšku), ale mli bychom jí i hodnotit a mnohem vtší hodnotu a více dá lovku, který jejímu obsahu uví nebo je mu víra alespo blízká. Pístup víry = pístup z nitra bible pístup písmácký. Boha nepozná, kdo v nj neví, kdo ho neposlouchá. (4). Nevící hledá v bibli historické informace, ale vící v ní hledá otázky ohledn víry, smyslu života a smrti, postavení ped Bohem, atd. Ke správnému porozumní Písmu je poteba obou pístup (badatelský i pohled vícího) (5). BIBLICKÁ KRITIKA Textová kritika (7) Více text se zachovalo díky kesanm než díky židm, protože ti velmi staré a opotebované svitky niili nebo pohbívali. Proto se mnoho hebrejských text nedochovalo, více se dochovalo eckých rukopis (septuaginta = ecký peklad SZ). Pentateuch uzaven již v 5. st. p. Kristem. Nejstarší hebrejský rukopis SZ je ze 6. st. po Kristu, ale stále je o 2 st. mladší než ecké rukopisy SZ (Septuaginta). Nejstarší rukopisy NZ se zachovaly ke 4. st. po Kristu (400 let po Ježíši a prvních kesanech). Ve 20. st. se textová kritika zabývá vrohodností Písma, nálezy text, jejich stáím, možnými úpravami a zkresleními, pepisováním, atd. Literární kritika (10) Zabývá se autory jednotlivých pramen, místem jejich vzniku, dobou vzniku. Nap. Pt knih Mojžíšových nepsal sám Mojžíš, ale jsou složeny z mnoha pramen v rzné dob. Jména autor evangelií nejsou skutená jména autor (11). Evangelia nebyla psána hned po Ježíšov smrti, ale s odstupem asu, nejdíve po 30ti letech po ukižování Ježíše (11). Historická kritika Zabývá se tím, zda má Písmo historický základ, mají-li vyprávní z bible historickou povahu. K ovování historinosti pomáhá archeologie. Nevykopalo se nic, co by otáslo židovskou nebo kesanskou vírou. Kritika pírodních vd Kritizuje vznik svta, tvar zem, atd. Ale bibli nejde o pesný popis tchto událostí, ale o dvod, pro vznikla, o smysl vzniku a pítomnosti lovka na zemi. Kritika srovnávací vdy náboženské Zabývá se tím, jak se ovlivují jednotlivá náboženství navzájem, hlavn, jak ovlivují kesanství a judaismus. Rozdíly mezi kesanstvím a ostatními náboženstvími apod. Biblickému náboženství je rozumno jako zjevení živého Boha. Str. 1-5 Veškeré Písmo je vdechnuté inspirované Bohem = slovo protestantské ortodoxie, která mla oporu v Bohu v boji s katolicismem, který ml oporu v Papeži. Protestanté bránili biblickou kritiku, protože vící se nesprávn domnívali, že katolicismus chce církev pošpinit. 1

Slovo Boží je v Písmu podáno lidskými slovy a zvstuje boží zjevení v knihách patících uritému asu a prostedí. Pravá biblická kritika by nemla stát proti víe, ale naopak by mla být na její stran. Nemá za cíl víru zvrátit nebo zhanit, ale pomoci odpovdt na dležité otázky, pinést na bibli nové pohledy, prozkoumat djiny. V dob 19. st. byl mohutný rozvoj, Darwinova evoluce, atd. ( Pijít k bibli jen s rozumovým ostím znamená pipojit se k tm, kdo odcházejí neobdarování. Str. 22) Bible byla díky biblické kritice víra otesena, ohrožena a hanna. Na bibli se pohlíželo pouze jako na knihu našich pedk a popíralo se její inspirování Bohem. PANTHEISMUS (DEISMUS) Vnímá djiny jako proces v prostoru a ase, který pokrauje od svého zárodku. Agapé my nehledáme Boha, ale on hledá nás, pichází k nám nemotivovaná boží láska. Naše láska k bližnímu má být také nemotivovaná Bh nám jde píkladem. (27) ZJEVENÍ Dvojí zjevení = zjevení ve SZ a zjevení v Ježíši Kristu (dlení z hlediska asu). Zjevení z hlediska obsahu bible: zjevení ve stvoení, zjevení skrze proroky, zjevení v Ježíši Kristu, konené zjevení ve sláv. Zjevení ve stvoení (obecné zjevení) lovk byl stvoen nejen Bohem, ale také pro Boha. lovk pro hích ztrácí své postavení ped Bohem. Zpráva o stvoení je formou mýtu, má vztah k minulosti i pítomnosti. Každé Boží slovo a in má skrytý hluboký význam. Zjevení skrze proroky Prorok je nástrojem Boha, který skrze nj zjevuje svj zámr, události, které se stanou. Vtšinou s asovým a prostorovým odstupem. Bh si svého proroka vybírá sám. Zjevení v Ježíši Kristu Ježíš Kristus není prorokem, ale je sám božím slovem, Boží událostí. Už neekáme na dalšího spasitele zjevení v Ježíši Kristu je vrcholné a ukonené, skrze nj jsme poznali Boha. Zjevení ve sláv Zjevení v království božím. Ped zjevením ve sláv pichází ješt Boží soud nad všemi lidmi. Kdo dodržuje Boží normy, má nadji na vný život, bude mu dán vný život. POJETÍ PRAVDY V BIBLI Pravda je akt mezi Bohem a lidskou poslušností. (38) Víra v Boha nemusí být ve vztahu k nmu rozhodující, není-li provázena láskou k Bohu. Hlavním tématem bible je vztah Boha a lovka. Slova bible jsou lidským svdectvím o Božím slov. Ortodoxní pojetí zjevení: Zjevení spoívá v diktování spis písma bohem lovku. Vše, co je v Písmu, se tak opravdu odehrálo. 2

Liberální pojetí zjevení: Jedná se o harmonizaci kesanství s pokrokem a vývojem. Souvisí hlavn s obdobím racionalismu a positivismu. Dívá se na bibli jako na lidské dílo. Pijímá výsledky biblické kritiky (hlavn pírodních vd, historické a literární kritiky). Dvuje hlavn rozumu (v pijetí i nepijetí kritiky). Pijímá pouze zjevení ve stvoení, v dalších zjeveních (proroci, Ježíš Kristus, sláva) lovk skrze aktivitu své vlastní mysli dobývá skrytou pravdu. Proroky vnímají jako bojovníky za sociální spravedlnost a mravní uitele, ale ne jako ty, kdo hovoí s bohem a vidí do budoucnosti. Nežije pravdou ani ji nemá narozdíl od ortodoxní církve. Zabývá se hlavn historickou kritikou. BIBLE SVDECTVÍ O BOŽÍM SLOV (58) Chybná pojetí 1) Bible je pln inspirována bohem, ten vedl ruku lovka pi jejím psaní. Je jediná, která nám dává informace z djin, zempisu a pírodních vd a lovk v ní nesmí nic opravit. Chybné. 2) Bible je dílem velkých neomylných autor, ale s inspirací Boží nemá nic spoleného. Také chybné, druhý extrém. Jak to tedy je? Pravdou je, že slovem Božím není bible, ale Ježíš Kristus, autoi bible psali o božím svdectví ve SZ hlavn skrze egyptský exil a v NZ skrze Ježíše Krista. To, že bible má co doinní s Bohem mžeme vidt nap. v evangeliích NZ, kde jsou skutky Ježíše Krista (vtleného Boha), o kterých si mžeme být zcela jisti. Psali je apoštolové, kteí se s Ježíšem Kristem setkali a jejich nástupci. Nejprve svdectví skrze apoštoly, kteí se pímo s Ježíšem setkali, pak skrze jejich nástupce, kteí nebyli pímo svdky Ježíše a jeho vzkíšení. Dále skrze všechny pokraovatele, kteí hlásají církev, a tím svdectví dále roste. Pro nikde není podepsán autor jednotlivých knih (jen u dopis apoštola Pavla je jisté, že byly psány jeho rukou)??? Protože není dležitý autor, ale samotné Písmo, samotný Bh a Ježíš Kristus, není to proto, že by bylo dílo nevrohodné. POKUSY O ROZDLENÍ SZ A NZ (63) Markion íká, že Bh, který stvoil svt, není stejný jako Ježíš Kristus. Tetí íše antisemitský podtext, politické dvody. Nový zákon bez Starého zákona je strom bez koen, tžko bychom mu bez nj porozumli. (64) Bh NZ a SZ je tentýž. X Synagoga chtla oddlit NZ a SZ, považovala Ježíše Krista pouze za mesiáše nikoli za Pána a Spasitele. Mánek se zde zabývá také otázkou vzkíšení je rozhodujícím a vrcholným aktem celé bible. JEDNOTA NZ Nejen, že nkteí nesouhlasí s neoddlitelností NZ a SZ, ale dokonce nkteí nevidí ani jednotu mezi NZ knihami. V evangeliích synoptik (Matouš, Marek, Lukáš) je zvstováno hlavn Boží království prostednictvím Ježíše Krista, kdežto Jan a Pavel mají v centru svého hlásání samotného Ježíše Krista jako víru, který pichází na zem jako nebeská bytost. (68) Dalším dvodem je to, že synoptikové se soustedí hlavn na Ježíšv život, kdežto Pavel pojednává hlavn o jeho smrti a vzkíšení. Rozdíly jsou možná proto, že autoi žili v rzných prostedích, mli odlišné odprce a jiné vzdlání, ale: Všichni svorn ví, že bez Ježíše Krista by jejich život neuspokojil. (71) 3

E BIBLE Tato kapitola hovoí o podání Písma jako takovém, o sdlení a pedstavení Božího svdectví. íká, že autoi mli bohatí citový život než máme my dnes a podle toho také bibli psali. Proto jsou pojednání tak obrazotvorná a není to jen pouhý sled myšlenek, které mají na první pohled dávat smysl retrospekce. SPRÁVNÝ PÍSTUP K PÍSMU (82) Až do svtové reformace pokládala církev Písmo za slovní inspiraci Boží. Touto teorií otásl hlavn M. Luther. V této kapitole autor pojednává o boji katolické církve s protestantismem, o boji mezi slovní inspirací Písma a vdeckým pístupem k Písmu. Poté, co byla prolomena umlá ochrana Písma jako boží inspirace, pevládl kritický pístup k Písmu na protestantských fakultách a dokonce i nkterých kazatelnách. Racionalismus úpln vypudil všechna tajemství Písma a zabýval se hlavn jeho historickými a psychologickými otázkami. Písmo není jen lidským slovem, nepodává nám jen informace z historie a o Ježíši Kristu, ale také k nám skrze nj promlouvá Bh. Jde tedy o jistý kompromis ortodoxních a protestantských teologií a vyklada Písma. Autor íká, že bible není pímo vdechnutá Božím Duchem, ale že je jím prodchnuta. Myslím, že v tomto pirovnání najde uspokojení píznivec každé strany. Kdo chce mít z bible ten správný prožitek, chce jí pochopit a má-li mít její etba opravdový Boží smysl, musí vit. Autor íká: Klíem k Písmu je víra. (90) VZTAH PÍSMA A TRADICE (91) Nkteí považují za tradici hlavn evangelia. Tradice pedcházela Písmu, byla mezi generacemi ústn pedávaná a pozdji pevedena (zhmotnna) do písemné podoby. Jasno o vztahu tradice a Písma nemají ale ani ímskokatolická církev ani ortodoxní protestantismus. Po evangeliích a vzniku Písma tradice pokrauje prostednictvím Ducha svatého, který uí Kristovy následovníky to, na co nebyli pipraveni za jeho života. Duch svatý tak prohlubuje znalost Kristova evangelia. ímskokatolická církev tradici peceuje a naopak ortodoxní protestantismus jí ignoruje, v tom jsou spatovány hlavní nedostatky tchto dvou smr. Katolicismus nad Písmo a tradici vyvyšuje Papežský institut. Ale: Je teba rozlišovat mezi apoštolskou tradicí a církevní tradicí. Protože apoštolové byli v pímém kontaktu s Ježíšem narozdíl od pozdjších biskup (pedstavitel) církve. O EXEGETICKÉ PÍPRAV KÁZÁNÍ (94) Autor zde uvádí úkoly, jejíchž splnní bychom nemli zanedbat ped pípravou žádného kázání (výklad bible): 1) Rozdíly v bibli Kralické a v pekladu (Žilky), v pekladech mohou být chyby. Proto Mánek doporuuje doslovné peklady. 2) Pozor na slova, která mohla mít v biblickém myšlení odlišný nebo jen obrazný význam. Svt tehdy a svt dnes je úpln jiný. Proto autor odkazuje na dobré biblické slovníky. 3) Pro pochopení text je nutné íst odkazy uvedené za textem (Žilka je neuvádí). V tomto pípad autor odkazuje na biblické konkordance. 4) Také bychom mli znát historické souvislosti k událostem, které v Písmu teme, abychom tyto události lépe pochopili. 5) Je dležité znát jak SZ, tak NZ k událostem NZ mžeme asto najít pedzvsti v NZ. 6) Pi píprav kázání bychom se mli zamit na více než jeden výklad Písma (od více teolog). 4

BIBLE A ÍMSKOKATOLICKÁ CÍRKEV V ímskokatolické církvi se dle autora klade nejvtší draz na tradice a bible tak ustupuje do pozadí (není zde ukázáno, co nám chce Písmo opravdu sdlit). Práv hlavn proti tomu se stavl protestantismus. ímskokatolická církev bibli sice nenapadá, hájí ji, ale nezvstuje ji mezi prosté lidi tak jako protestanté (nap. J. Hus, M. Luther). Až v posledních staletích se ímskokatolická církev zaíná více opírat o bibli. Ve 20. st. pipouští i biblickou kritiku, ale tato kritika se zárove nesmí rozcházet s církevním uením o neomylnosti Písma. V tomto pípad, jak autor íká, je církev nereformovatelná. Církev si pisuzuje svou neomylnost, má se za pokraování vtlení (inkarnaci) Boha, sama sebe se zbožšuje. BIBLE VE STARÉ JEDNOT BRATRSKÉ (102) Jan Hus se zcela odkazuje bibli, nechce kázat ani vit niemu, co mu Písmo nedokládá. Ale církev se stále bránila tomu, aby samotné Písmo stálo na prvním míst a bylo jí nadazené, mla strach ze ztráty své moci nad vícími. Aby se ale Písmo dostalo v plné podob do rukou obyejných lidí, je teba jej peložit do jazyka eského. Autor zde cituje z Bratrského vyznání (103) Petra Chelického i Jana Husa. Chelický je jeden ze zakladatel Jednoty Bratrské. Jednota Bratrská vycházela hlavn z knihy NZ skutk apoštol, odkud sebrala vzor svého chování. Ale vnovali se samozejm celé bibli vetn SZ i NZ. Díky Jednot Bratrské vznikl první peklad do eštiny z pvodních jazyk, a to Bible Kralická (pekladála se 1579-1593). Nejprve Jan Blahoslav peložil NZ z etiny, a tím povzbudil své spoluvící k tomu, aby peložili SZ z hebrejštiny. Do té doby užívali (vycházeli z) bibli peloženou z latiny. Autor uvádí pvodní text tehdejších pekladatel, kterým bibli Kralickou uvedli (blíže str. 107). Peklad Bible Kralické nemohl být tehdy ješt tak dobrý, jaký jej máme dnes, protože pekladatelé ješt nemli výsledky biblické kritiky (ta je až ve 20. st.), nap. u pekladu NZ si museli vystait s caihradskými rukopisy, které dnes nejsou azeny textovou kritikou mezi nejlepší. Velkou pozornost také pekladatelé bible Kralické vnovali konkordancím (konkordanním poznámkám: hlavn teologickým, jazykovým a vcným). Ale ani po vydání Kralické bible nepestali brati Jednoty Bratrské na pekladech pracovat, dále své peklady vylepšovali, zpesovali a rozšiovali. Také si dávali záležet na tom, aby byl peklad zvuný, melodický, aby se našim uším pi kázání dobe poslouchal. Zde autor srovnává s pekladem Žilky (112). Kralití nejsou pi pekládání jen vdci. Jsou i umlci. (112) Z djin výkladu Písma, o církvi eskoslovenské (113) Autor se zde zabývá výkladem bible Karla Farského zakladatele C SH. Podle tohoto výkladu musí být Farský sympatický hlavn nevícím, protože pistupuje k Písmu s nadhledem, kriticky a ne jako ortodoxní kesané, kteí doslovn ví tomu, co v bibli stojí. Zvlášt m zaujala citace z Biblické ítanky SZ, která pojednává o tom, že židé neutekli Egypanm pes Rákosové moe díky zásahu Boha, ale proto, že umli dobe využít pílivu a odlivu. To je jen jeden z mnoha píklad z výkladu Farského, který zde Mánek uvádí. Farský je racionalista, ale to z nj nedlá rouhae ani bezvrce (moje poznámka). Farský si uvdomuje, že v Písmu mže být popsáno mnoho opravdových historických událostí, ale také zdrazuje, že mnoho z nich je nepravdpodobných, nevrohodných. Farský ale samozejm nechce Písmo znehodnotit. Ježíš vbec nezemel, proto sám odchází ze svého hrobu, íká Farský. Smysl Farského byl být v Kristu, následovat ho. Ke konci se Mánek zabývá ješt výkladem Písma Spisara. Srovnává výklady Písma podle Farského, Spisara a Kováe. 5

ZÁVR Co bych Mánkovi, z hlediska této publikace, vytkla, je to, že uvádí mnoho cizích (hlavn latinských a nmeckých) pojm nebo názv rzných dalších knih, ale už je nepekládá do eštiny, takže mnohdy mže tenái uniknout smysl. 6