Také í «poátku svého poznávání uinil jsem si pravidlem, kolikrátkoli bych v kterémkoli oboru postehl mínní lepší, že rád a skromn upustím od názoru prvého, a to s plným vdomím, nebo to, co poznáváme, je nepatrné v srovnání s tím, eho nepoznáváme. II. Druhá vdí idea Palackého je idea humanitní. Vlastn idea humanitní kotví v idee náboženské. Bratrství eské jsouc bratrstvím bylo zárove náboženstvím. V božnosti, teme jeho další výklad o náboženství a»jen v božnosti, jakožto v idei, dochází lovcství ouplného výrazu bytnosti své«. Tato Kantovská formule znamená, že isté lovctví je vrcholem lidské moudrosti a všeho lidského snažení a toto isté lovctví samo spoívá v tom, aby lovk dokonale a úpln v sob vypracoval všecko, co ušlechtilého mu vlastní pírodou je dáno.»pravé. živé a úplné poznání svrchované idey lovcství jest vrch moudrosti lidské, isté lovctví«je zákonem vezdejšího bytu našeho je»nejvy š š a nejsvtjší lovka povinnost, býti lovke m«. v tomto názoru humanitním ozývá se vedle vzpomínek Bratrských filosofie Kantova a ierdera, o nmž Palacký pravil, že»duch istého lovctví zdál se spoívati na nm jako na svatém knzi svém«. Ideál humanitní v nové dob uznává se všude, filosofiemi všech národ; obzvlášt 15
však filosoíie minulého století stala se humanitní po výtce. Posud lovk moderní jiného ideálu nemá ovšem že každý národ a každá doba obsah tohoto ideálu formuluje zpsobem svým. Jakož tedy je rozdíl mezi humanismem nmeckým, anglickým nebo francouzským, tak i humanitní ideál eský má obsah svj. Alespo pední naši buditelé Šafaík, Palacký a Havlíek, usilo- novjší, Kollár, vali o urení toho obsahu. Palacký obsah eského ideálu humanitního uroval hlavn historií. A práv z té naší historie erpá pesvdení to, že národ náš, jakož všecek národ slovanský od pírody je obzvlášt zbožným a zárove mírumilovnjším, nežli jeho západní sousedé; svou národní povahou národ eský a slovanský je humánním, je pímo istého lovctví pedstavitelem. Z tchto dvou píin usiloval národ náš o reformaci a reformací vypracoval nejistší posud církev kesanskou své Bratrství, kteréž tudíž tvoí centrum všeho historického vývoje lovenstva. Bratrství je vrcholem historického vývoje národa eského a lovenstva vbec. V Bratrství projevila se eská pirozenost, lovckost e- ská. Bratrství je posud nejistším národním projevem eské lovckosti a ovšem i božnosti. lovctví, humanita bratrská, je projevem lovka e- ského, je vrcholem, je centrem naší historie. V tchto myšlenkách Palacký ve mnohém se shoduje s názory slavjanofilskými stejná doba vedla myslitele slovanské k závrm podobným. Vedle shody jsou ovšem i rozdílové. Ruští slavjanofilové vycházeli pro svou národní filosofii z jiného 16
základu: Rusové vidli svj národní ideál v pravoslaví a vzdlanosti staroruské, Palacký stál na Bratrství a vzdlanosti eské. V tom za jedno byl s Šafaíkem a Kollárem. Také s polským messianismem náš eský humanitism má shodu tu, že i messianisté budují ideu polskou na základ náboženském na katolicismu a na historii polské, ve mnohém naší podobné. Ovšem slavjanofilství ruské našemu humanitismu je bližší než polský messianism. Humanitní ideál Palackého a obrozenský vbec chová v sob dva prvky: nábožensko-mravní a rozumový. Máme usilovat zárove o mravní povznesení a o osvícení ducha; naše práce kulturní spoívat má v souladném spojení charakteru a rozumu. Palacký, jako starosta Svatoboru (1864), tento humanitní úkol formuloval velmi urit a v plném souhlase se svou filosofií djin, ukazuje, ím vynikli jsme v dob reformaní a ím zase jsme po svém hlubokém úpadku byli vzkíšeni.»národ náš jest jak na poet tak i na rozsáhlost sídel svých nevalný, a již na druhé tisíciletí jest mu zápasiti se sousedem mocnjším o uhájení a zachování bytu svého. Vyložili jsem na jiném míst, kterak celá historie eská, co do hlavního obsahu svého, jest ustaviné a vné stýkání a potýkání se Slovanství s Nmeckem a to tém ve všech oborech psobení lidského. Ví to již tuším každé dít, že v osudném zápasu tom, akoli nerovní potem a silou hmotnou, obstáli jsme nejednou nejen estn, ale i slavn: to však ješt na mále vešlo v obecnou známost a musí tedy teprv snažn pipomínáno býti, že kdykoli jsme vítzili, dalo se to pokaždé 2 17
více pevahou ducha nežli moci fysickou, a kdykoli jsme podléhali, že tím vinen býval vždy nedostatek duchovní innosti, mravní statenosti a odvahy. Jsouf velice na omylu ti, kdo se domnívají, že ony válené zázraky, které zpsobili pedkové naši v nepokojích husitských, záležely v jakémsi zbsilém zuení, bouchání a tískání rozsápaných divoch (jakož je líiti bohužel ode dávna vešlo v obyej), a ne radji v jaré nadšenosti ducha pro idey, ve mravní zachovalosti a vyšší osvt národa našeho. Naopak, když o dv st let pozdji v podobném zápasu klesli jsme až tém do hrobu, zavinili jsme to tím, že nepedivše vzdlaností ducha, ale rovnajíce se nepátelm více mravní hnilobou nežli dostatkem moci, byli jsme apelovali sami k mei a k násilí. V posledních dvou stoletích živoili jsme jen tlesn, duch v nás byl utajen; nebo, i vykoisfoval-li se kde, odíval se v roucho cizí a ne své vlastní. Svt proto zapomenul na nás, jako by nás již ani nebylo: a když nyní hlásíme se k bytu svému, diví se nám a zdá se mnohým lidem, jako bychom poínali nco mimo právo a slušnost. Že pak již nyní dobrým svdomím a plným právem hlásiti se mžeme o své místo v ad národv, za to dkovati máme ne tak potu svému a síle hmotné, jako radji moci duchovní a mravní statenosti tch, kteí nás pedešli v národním procitnutí a uvdomní. Kdyby oni ve svém podnikání byli hned od poátku neohradili se pravou osvtou, pravým pokrokem k lepšímu, skutenou obtavostí a bezúhonností charakteru, byli by neodolali nesnázem a pekážkám nesíslným i tžkým; nebo jen tím donutili také nepíznivce své 18
k uznání, že úmysly a skutky jejich byly šlechetné, jimžto neslušelo brániti mocí a násilím. Národní naše vzkíšení umožnilo se jen touto cestou. A jelikož dle známé maximy každá država jen tmi prostedky, kterými povstala, udržeti se mže v bytu svém: naléhat i na spisovatele eské, co duchovní budie a vdce národa svého, povinnost, nejen vynikati a svítiti pravou osvtou, pokrokem, obtavostí a bezúhonností, ale i snažiti se, aby ctnostmi ducha, inteligencí a mravní stateností pedili a pemáhali rozhodn všecky ty, kdo národnímu bytu našemu na odpor se staví, jej zteniti a zniiti usilují. Jen tehdáž ubezpeíme trvale budoucnost svou, když duchem vítziti a vévoditi budeme v odvkém zápasu prozetelností nám uloženém. Vím dobe, jak veliká i nesnadná jest úloha tato: vím ale také, že není nemožná. Uštdili pán Bh zárodkv a darv nejspanilejších duchu e- skému: je-li krev naše ponkud mén usedlá, mén chladná, jest mysl za to jemnjší, ipernjší, svižnjší; potebí jen vle_stálé, neohrožené a vytrvalé, ana by rozumem vésti se dala. Vždy jsme to již dokázali jednou ped svtem, že umíme duchem pediti jiné národy, když jen celou vlí a snahou svou o to se piiníme. Jest ovšem i svobody potebí k dílu takovému; zkusili jsme to dosti za vkv minulých: ale povážiti sluší, že pouta naše zmizela již aspo z vtší ástky, že pravé snahy humanitní a vlastenecké, když se varují pídechu podvratného, nemají v našem vku aspo u nás pekážek, že reakce jest sice možná, trvání však a úspch její bude tím menší, ím vtší bude innost naše duchovní, a že šlechetní Qalileiové 19
i v nejvtší nesvobod dovedli povznésti se k výši žádoucí. Smysl a úel ei mé jest jen ten, abych pipomenul jak vrstevcm svým vbec, tak i mladšímu pokolení zvlášt, kteréž teprv chystá se pistoupiti do sboru našeho, kam pedevším a stále obraceti jest nám zetel, o vlastn a hlavn jsme povinni se snažiti. Neníf dosti, abychom leda plodili knihy a nedali národu svému zahynouti hladem duchovním. Vážnjší jest úloha naše: nepovzneseme-li ducha svého a ducha národa našeho k vyšší a ušlechtilejší innosti, nežli jest u sousedv, nejen nedobudeme si estného místa v ad národv, ale neuhájíme konen ani pirozeného bytu svého. Proto jest povinností spisovatele e- ského, starati se, aby plody ducha jeho vnitní hodnotou a cenou svou nejen rovnaly se plodm cizojazyným, ale aby je pevýšily; povinnost jest zvlášt mladších, aby záhy cviili a pipravovali se opravdov k jízd o závod se všemi výteníky domácími i cizokrajnými na poli jak nauném, tak i krasoumném.«tyto»pravé snahy humanitní a vlastenecké«palacký slovy tak draznými jist nedoporuuje pouze buditelm-literátm, úkol humanitní je naším úkolem národním. III. Každý myslící, každý uvdomlý Cech s Palackým musí si položit otázku, byla-li naše reformace poblouzením aneb mla-li význam mravní a 20