EKONOMICKÁ GEOGRAFIE Distanní studijní opora Pracovní text Autoi: RNDr. Jaroslav Maryáš, CSc., RNDr. Jií Vystoupil, CSc. Masarykova univerzita v Brn Ekonomicko správní fakulta Brno, íjen 2004-1-
Identifikace modulu Znak EKOGEO Název Ekonomická geografie Urení Hospodáská politika a správa Regionální rozvoj a správa Autoi RNDr. Jaroslav Maryáš, CSc., RNDr. Jií Vystoupil, CSc. Garant Doc. RNDr. Milan Viturka, CSc. Cíl Vymezení cíle Cílem základního kurzu ekonomické geografie je seznámit studenty se souasným stavem rozvoje ekonomické geografie jako základní geografické disciplíny, která si staví za cíl a základní úkoly objasnní prostorové organizace spoleensko ekonomického systému. Výuka klade draz pedevším na pojmové, teoretické a metodologické základy ekonomické geografie, což umožní studentm seznámit se s poznávací rolí disciplíny a s jejími elementárními výzkumnými metodami a postupy. Konkrétní empirický materiál, jehož analýza je pedmtem kontrolních otázek je zamen tak, aby obsáhnul na vybraných píkladech zákonitosti a tendence ovládající i podmiující rozmístní spoleensko-ekonomických jev a proces souasného svta. Dovednosti a znalosti získané po studiu text Posluchai porozumí základním problémm a úkolm ekonomické geografie, zejména prostorové organizaci socioekonomického systému a aktivit vetn regionáln - geografického pehledu. Smyslem domácí studijní pípravy je pochopení pojmového aparátu, vcných souvislostí vetn základních metod a zopakování regionáln - geografických znalostí ze stedních škol. V neposlední ad získají posluchai schopnost hodnotit píiny a dsledky regionálních rozdíl hlavních sociáln geografických a ekonomických jev a proces. -2-
asový plán asová náronost prezenní ást samostudium cviení 8 hod. 20 hod. 20 hod. Celkový studijní as 48 hod. Harmonogram (pedmt je zaazen do 1. semestru) pednášky íjen prosinec cviení (odevzdání výsledk) - leden Zpsob studia Studijní pomcky a) Povinná literatura: Maryáš J., Vystoupil J.: Ekonomická geografie. ESF MU, Brno 2004. DSO. 149 s. b) Doporuená literatura: Wrona J., Rek J.: Podstawy geografii ekonomicznej. PWE, Warszawa 2001. 428 s. c) asopisy: Geografické rozhledy. SGS, Praha. -3-
d) Dležité internetové zdroje s geografickou tématikou a statistikou: http://www.odci.gov./cia/publications/factbook/country.html http://www.nationalgeographic.com/resources/ngo/maps/ http://www.fao.org http://www.worldbank.org http://www.un.org http://www.who.org Vybavení PC Internet Návod práce se studijními texty DSO je nutné chápat jako výchozí studijní materiál, který na jedné stran posluchae orientuje v základní problematice studia prostorových jev, proces a souvislostí v jednotlivých geografických disciplinách (geografie obyvatelstva a sídel, geografie zemdlství a prmyslu, geografie dopravy, geografie cestovního ruchu a geografie služeb), na stran druhé potom stimuluje posluchae kurzu k aktivní práci s dalšími dostupnými srovnávacími informaními zdroji a prameny. Ty jsou uvedeny jednak v úvodu DSO, jednak v úvodu organizovaných seminá. V tomto kontextu je kladen draz nejen na statistické, ale i interpretaní a praktické uchopení studované problematiky geografické diferenciace a vývoje svta a mezinárodních srovnání. Všechny potebné informace a statistická data pro pípravu a ešení uložených otázek ke cviení a pro seminární práci jsou umístny jednak v této DSO nebo jako píloha tohoto DSO na webových stránkách katedry regionální ekonomie a správy ESF. -4-
STRUNÝ OBSAH 1. Geografie (ekonomická) a její vývoj 2. Geografie obyvatelstva 3. Geografie sídel 4. Geografie zemdlství 5. Geografie prmyslu 6. Geografie dopravy 7. Geografie cestovního ruchu a rekreace 8. Geografie služeb -5-
ÚPLNÝ OBSAH 1. GEOGRAFIE (EKONOMICKÁ) A JEJÍ VÝVOJ... 10 1.1. HISTORIE GEOGRAFIE... 10 1.2. K VÝVOJI GEOGRAFICKÉHO MYŠLENÍ... 15 1.3. SPECIFICKÉ RYSY TRADINÍ A MODERNÍ GEOGRAFIE... 16 2. GEOGRAFIE OBYVATELSTVA... 18 2.1. VÝVOJ PEDMTU A POSTAVENÍ V GEOGRAFICKÝCH VDÁCH... 18 2.2. VÝVOJ OBYVATELSTVA A PROGNÓZY JEJÍHO VÝVOJE... 20 2.2.1. Antropogeneze... 20 2.2.2. Prostorové aspekty vývoje lidských populací... 21 2.2.3. Vývoj potu obyvatel... 22 2.2.4. Prognózy vývoje obyvatelstva... 23 2.3. ROZMÍSTNÍ OBYVATELSTVA... 24 2.3.1. Hustota zalidnní... 24 2.3.2. Rozmístní obyvatelstva ve vztahu k pírodním a socioekonomickým faktorm... 25 2.4. DYNAMIKA OBYVATELSTVA... 26 2.4.1. Pirozený pohyb obyvatelstva... 27 2.4.2. Mechanický pohyb (mobilita) obyvatelstva... 33 2.4.3. Syntetické hodnocení dynamiky obyvatelstva... 35 2.5. STRUKTURA OBYVATELSTVA... 36 2.5.1. Struktura obyvatelstva podle pohlaví a vku... 37 2.5.2. Rasová struktura obyvatelstva... 38 2.5.3. Ekonomická a sociální struktura... 39 2.5.4. Jazyková a národnostní struktura... 41 3. GEOGRAFIE SÍDEL... 49 3.1. VÝVOJ GEOGRAFIE SÍDEL... 49 3.2. VZNIK A VÝVOJ MST... 51 3.2.1. Msta pedindustriální epochy... 51 3.2.2. Msta industriální epochy... 52 3.2.3. Souasná urbanizace... 53 3.3. KRITÉRIA VYMEZOVÁNÍ MST A DEFINICE MST... 55 3.4. GEOGRAFICKÁ POLOHA MST... 56 3.5. FUNKCE MST... 56 3.6. PROSTOROVÁ STRUKTURA MST... 57 3.7. SÍDELNÍ SYSTÉMY... 58-6-
4. GEOGRAFIE ZEMDLSTVÍ... 60 4.1. Pedmt a úkoly geografie zemdlství... 60 4.2. Zemdlská výroba... 60 4.2.1. Píspvek zemdlství ke svtové výživ... 61 4.2.2. Celosvtová industrializace živoišné výroby... 66 4.3. Vývoj geografie zemdlství... 67 4.4. Vývoj zemdlství... 68 4.5. Faktory a podmínky rozvoje zemdlství... 69 4.5.1. Vliv pírodních pedpoklad na zemdlství... 69 4.5.2. Sociáln - ekonomické faktory... 71 4.6. Charakteristika vývoje svtového zemdlství... 71 4.6.1. Typologie svtového zemdlství... 72 4.7. Geografické rozložení zemdlské výroby... 72 4.7.1. Obilniny... 72 4.7.2. Okopaniny... 74 4.7.3. Kultury poskytující suroviny k výrob cukru... 75 4.7.4. Olejniny... 75 4.7.5. Kultury poskytující suroviny k výrob nápoj... 75 4.7.6. Chov zvíat... 76 5. GEOGRAFIE PRMYSLU... 80 5.1. Pedmt a úkoly geografie prmyslu... 80 5.2. Prmyslová výroba... 81 5.3. Teoretické a metodické problémy v geografii prmyslu... 81 5.3.1. Pojetí Optimálního rozmístní prmyslu... 81 5.3.2. Lokalizaní faktory - kritéria jejich výbru a hodnocení... 82 5.3.3. Teorie Regionální komplexy prmyslových výrob... 84 5.4. Vývoj prmyslu... 85 5.5. Klasifikace prmyslu... 86 5.6. Geografické metody hodnocení prmyslu... 87 5.7. Pehled odvtví prmyslu... 87 5.7.1. Prmysl paliv a energetiky... 87 5.7.2. Tžba rud a hutnický prmysl... 94 5.7.3. Strojírenský prmysl... 98 5.7.4. Chemický prmysl... 100 5.7.5. Elektrotechnický a elektronický prmysl... 101 5.7.6. Textilní a konfekní prmysl... 102 5.7.7. Devaský a papírenský prmysl... 102 5.7.8. Potravináství... 102 6. GEOGRAFIE DOPRAVY... 104 6.1. Pedmt a úkoly geografie dopravy... 104-7-
6.2. Význam a postavení dopravy... 106 6.3. Vnitní lenní dopravy... 106 6.4. Pehled vývoje dopravy... 107 6.5. Základní pojmy v doprav... 108 6.6. Metody hodnocení dopravy... 112 7. GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU A REKREACE... 120 7.1. Pehled vývoje disciplíny... 120 7.2. Hlavní smry výzkum a problém v geografii cestovního ruchu... 122 7.3. Vnitní lenní systému rekreace a cestovního ruchu... 124 7.4. Pírodní zdroje a pedpoklady cestovního ruchu... 125 7.4.1. Struná charakteristika pírodních rekreaních zdroj... 126 7.5. Socioekonomické zdroje a pedpoklady cestovního ruchu... 128 7.5.1. Hodnocení socioekonomických pedpoklad pro rekreaci a cestovní ruch... 128 7.5.2. Realizaní pedpoklady cestovního ruchu a rekreace... 129 7.6. Prostorová organizace cestovního ruchu a rekreace... 130 7.7. Mezinárodní cestovní ruch... 132 8. GEOGRAFIE SLUŽEB... 139 8.1. Obslužná stediska... 140 8.2. Vymezení sfér vlivu stedisek... 142 8.3. Klasická teorie centrálních míst... 146 9. SEZNAM LITERATURY... 150-8-
ÚVOD Pedmtem ekonomické geografie je pedevším objasnní prostorové organizace a diferenciace spoleensko ekonomického systému, zejm. v oblasti rozmístní a základních charakteristik obyvatelstva a osídlení, zemdlství a prmyslu, dopravy a v neposlední ad také cestovního ruchu a služeb. Výuka klade draz pedevším na pojmové, teoretické a metodologické základy uvedených disciplin ekonomické geografie, což umožní studentm seznámit se s poznávací rolí disciplíny a s jejími elementárními výzkumnými metodami a postupy. Pochopit uvedené problémy v jejich prostorových souvislostech je významným pedpokladem dobré práce ekonoma.. -9-
1. GEOGRAFIE (EKONOMICKÁ) A JEJÍ VÝVOJ 1 Cíl kapitoly Cílem kapitoly je vysvtlení objektu a pedmtu výzkumu geografie a definice základních pojm, dále seznámení se struným historickým vývojem a zamením vdního oboru ekonomické geografie. asová náronost 2 hod. (1 prezenní, 1 samostudium) 1.1. HISTORIE GEOGRAFIE Geografie je jedním z nejstarších vdních obor vbec. Již v nejstarších obdobích lidské civilizace lovk poznal, že zemský povrch se mní v prostoru a ase, že má na rzných místech rzný obsah. Z poznávacích i praktických dvod registroval tato mnící se fakta a snažil se z nich vytvoit vlastní informaní systém, jakož i metodu jejich zaznamenávání. Vlastní historie geografie sahá až do starovku. Už v antice ve starém ecku a ím vznikaly významné geografické práce. Dlouhou dobu byly souástí filosofie, medicícny. Tak napíklad Iónská škola (též Milétská) je nejstarší známou filosofickou školou (6 stol. p. n. l. Milét leží ). Její pedstavitelé byli nap. Thálet Milétský (ve svých pedstavách hovoí o tom, že Zem leží na vod, zemtesení vzniká jejím kymácením ve vlnách ), Anaximandros (sestavil 1. mapu tehdy známého svta), Anaximenés a Hekataios Milétský (autor Periodas gés, tzv. periply popisy pobeží, tzv. periegezy popisy pevnin). Nejznámjší pedstavitel rodícího se starovkého regionálního zempisu byl v té dob otec historie Hérodotos z Halikarnassu (484 425 ped n. l.). Ve svém díle Djiny v 9 knihách, které se dochovaly, vytvoil nejúplnjší popis svta (oikumene). Ten obsahuje výty ek, hor, mst, pamtihodností, chrám, rysy podnebí, vzácnosti fauny a flóry, aj. Jednou z podstatných složek antické geografie byl problém geografického determinismu (zmiujeme se o nm i na jiném míst) i geografického fatalismu, spojovaný zejména se jménem Hippokrata. Hippokratos z Kósu (460 377 ped n. l. zdrazoval vliv prostedí (pírodního) na lovka. Tvrdil nap., že vlastnosti tla i ducha jsou urovány podnebím apod. (...obyvatelé zemí s horkým klimatem mají živjší, kvetoucí vzhled, jasnjší hlas, mkí povahu a pronikavjší rozum než obyvatelé severních zemí... ). Obrat v geografii totiž od historie k pírodovd uskutenil velký vdec Aristoteles ze Skageiry (382 322 ped n. l.). Vše, co bylo známo o geografických jevech, popsal ve 1 ást úvodní ásti je pevzata a upravena z publikace GARDAVSKÝ, V.: Poznávací, aplikaní a vzdlávací funkce geografie. Studia Geographica 92, GGÚ SAV, Brno 1988. -10-
svém díle Meteorologika (4 knihy), obsahující elementární poznatky z obecné fyzické geografie o vodách, zemském povrchu, moích, vtrech, horách. Po více než 100 letech se znovu projevila nezbytnost syntézy poznatk a zobecnní faktického materiálu na vyšší úrovni. Tuto syntézu provedl ecký uenec Eratosthenés z Kyrény (276 194 ped n. l.), nazývaný právem skuteným otcem geografie. Byl správcem knihovny v Alexandrii. Jeho rozsáhlé dílo Geografika hypomnemata (geografické záznamy) vytváí základy geografie jakožto samostatné vdy (uvedl pehled historie geografie, vytvoil mapu ekumeny (z porovnání úhl dopadu sluneních paprsk v pravé poledne ve mst Alexandrii a Syéné (Asuán) a z odhadu vzdálenosti mezi nimi vyíslil obvod Zem podél poledníku na 252 000 stadií, tj. asi 40 000 km). Zajímavý je i jeho pokus o regionalizaci svta, první svého druhu. Zavedl rovnž název geografie, a to ve smyslu mapového zobrazení Zem. Pozdji se tento název ujal i ve smyslu textového popisu zemského povrchu a vnjšího prostedí lovka. Jeho práce široce rozvinul ve svém díle ímský uenec ecké národnosti Strabon z Amaseie v Pontu (64 ped n. l. 19 n. l.). Je autorem nejobšírnjšího dochovaného díla o antickém svt, Geografika (17 svazková, dochovala se úpln). Chápe geografii jako popis ekumeny. Podle nj má geografie obrovský význam pro život spolenosti a zpsob vládnutí. Geografie nás seznamuje s obyvateli krajin a oceán, s vegetací a ovocem i se zvláštnostmi rozliných ástí Zem, pináší poznatky jako nap. kdo pdu obhospodauje a na ní tvoí, jak lovk erpá z tchto zdroj života a štstí. Z této výpovdi je jasný antropocentrický charakter geografie (vysvtli) a humanitní chápání jejího pedmtu. Klasickou epochu antické geografie uzavírá dílo Ptolemaia. Klaudios Ptolemaios z Alexandrie (90 168) zaujímá zvláštní postavení v geografii ímského období, zejména pínosné je jeho 8 svazkové dílo Geografike hyfegesis (návod ke geografii). V první knize je teoretický a metodický úvod pro zpsoby stanovení vzdáleností, polohy bod a zobrazení zemského povrchu v rovin, v dalších 7 knihách je obsažen seznam geografických názv s cca 8 000 body s uvedením jejich zempisné šíky a délky. Geografie je dle Ptolemaia lineární zobrazení veškeré nyní známé Zem, se vším co se na ní nachází. Ptolemaios rozlišuje geografii (v dnešním pojetí obecnou geografii s kartografií) a chorografii (dnešní regionální geografii). Již antické geografii tak mžeme najít formování dvou rozdílných smr bádání a rzných zamení: popisn regionální (chorografické) spojené se Strabonem. Mlo humanitní charakter a bylo spojeno s historií. Regionální práce se zamovaly pedevším na vnjší rysy zemského povrchu, na popisy národ, politického zízení, mst a rzných lokalit, prvky fyzické geografie v nich hrály jen druhoadou roli. matematicko geografický smr, representovaný Ptolemaiem. Do této sféry patily otázky ujasování tvar a parametr Zem, rozpracování kartografických projekcí, urování geografických souadnic. Ptolemaiova práce byla biblí pro geografy období renesance a velkých geografických objev. Ve stedovku geografie v evropských zemích prakticky zanikla. Ddictví antiky chránili, pekládali a rozmnožovali pedevším v arabském svt a v dalších regionech Blízkého východu a Stední Asie. Jedním z pedstavitel tohoto období je byzantský geograf a alexandrijský kupec Kosmas Indikopleustés (žil v 6. stol.). Je autorem díla Christianike topografia (kesanský místopis), obsahující popis obchodních cest po tehdy známé souši. -11-
Je to pokus o vytvoení protiváhy Ptolemaiov antické soustav (proti uení o kulatosti Zem, o protinožcích, o pohybu Zem, o samotném pohybu hvzd) 2. Ani v Evrop se ovšem vývoj vdy ve stedovku úpln nezastavil. Poznatky z geografie, potebné pro rozvoj geografické dlby práce uvnit antických stát a mezi nimi, byly stedovkým vládcm Evropy po dlouhá staletí prakticky k niemu. Pesto se však ist naturální hospodaení feudální spolenosti (rozhodující zde bylo zemdlství) postupn narušovalo a zaala vznikat poteba rozšiování obchodu. Kniha Marka Pola (1298), nazvaná pozdji Milion, o ín, východní a jižní Asii se stala symbolem nového období. Pibližovalo epochu renesance a velkých geografických objev. jiným píkladem té doby byl františkánský uenec a cestovatel po Asii Odorik z Porderone (1296 1331), zvaný Boemus (eského pvodu po otci). Z jeho dl lze uvést nap. Z východních kraj svta (vyšlo v Praze 1962). Renesance (z francouzkého obrození), jedna z nejvýznamnjších epoch ve spoleenském a duchovním vývoji evropských zemí, je spjata s ekonomickým, politickým a kulturním vzestupem mšanstva ve 14. 16. století. S ní souvisejí také velké geografické objevy a zaátek rozvoje pírodních vd. Objevují se první novovké teoretické i konkrétní ekonomicko-geografické práce. Je to také velký rozvoj kartografie. Nejvtší kartografická díla Mercatorova a Orteliova vznikla ve Flandrech. Gerhard Mercator (1512 1594) (Mercator z latiny = kramá) vlámský kartograf v roce 1569 publikoval mapu svta na 18 listech (válcové zobrazení), v roce 1595 vydal rovnž Atlas svta. Abraham Ortelius (1527 1598) vydal první geografický atlas svta vbec, a to v roce 1570 (Theatrum orbis terrarum). Roku 1567 byla vydána kniha florentského kupce v Atverpách Lodovica Guicciardiniho Popis Nizozemska jedno z prvních velkých ekonomicko-geografických dl (1. ást charakteristika pírody, obyvatelstva a hospodáství, úloha moe, emesel, obchodu, ízení státu, 2. ást popis 17 provincií, nejvtší pozornost mstm). 17. století je stoletím rozvoje pírodních vd (Galileo Galilei, Isaac Newton, Francis Bacon (zakladatel induktivní metody od ástí a fakt k obecným tvrzením), René Descartes (tvrce deduktivní metody od obecného ke zvláštnímu). Z významných geograf té doby mžeme uvést Bernarda Varenia (vydal dílo Generální (obecná) geografie. Shrnovala výsledky epochy velkých geografických objev. Stala se prvním pokusem o široké zobecnní, o stanovení pedmtu a obsahu geografie (zemel pitom již ve 29 letech). Praktická poteba informací o potu obyvatel a dalších ukazatel pro poteby státní správy pisply ke vzniku tzv. politické aritmetiky s popisné státovdy, tedy položení základ statistiky a demografie (zakladatel J. Grant 1621). Objevují se také ideje otce politické ekonomie sira Wiliama Pettyho (1623 1687) nap. rozbor výhod geografické dlby práce v souvislosti s rozvojem námoního obchodu. V 17. století je také uinno mnoho przkum o hospodáské využití Ruska (zejména Sibie a dálného Východu), známé je jméno Tatiševa, jako budovatele závod a mst první v Rusku zformuloval teoretické základy geografie, jméno Lomonosov od r. 1758 nap. ídil Geografický departement Akademie vd (problémy využití Sibie, Severního ledového oceánu). 2 Jeho pedstava viditelné Zem se podobá svatostánku Mojžíšovu. Má tvar obdélníku, ploché desky, obklopuje ji obdélníkový oceán, za kterým žili na východ lidé ped potopou svta. Kišálové stny svatostánku tvoí nebe, íši Kristovu a blažených. Sluncem, Msícem i hvzdami pohybují andlé. Mapy raného stedovku nejastji ilustrovaly bibli. Zem mla tvar obdélníku, oválu nebo kruhu. Mapy bývaly orientovány na východ, uprosted ležel Jerusalém. -12-
Ze známých jmen 18. století je možné uvést filosofa Immanuela Kanta (1724 1804), který v rodném Královci (Kaliningrad) více než 40 let pednášel i geografii. Rozvoj geografických idejí v 19. století souvisí pedevším se jmény Alexandra Humboldta a Carla Rittera. Alexander von Humboldt (1769 1859) je považován za nejvtšího geografa 1. poloviny 19. století a za otce srovnávací fyzické geografie, jeden ze zakladatel fytogeografe, výrazn rovnž pispl k rozvoji klimatologie a biogeografie. Jeho životní dílo Kosmos (5 svazk) pedstavuje souhrn poznatk o pírod a lovku. Používal hodn komparativní metody v geografii. Odhalil jednu z nejdležitjších fyzicko-geografických zákonitostí, totiž šíkovou zonalitu a výškovou stupovitost. Jeho souasník Carl Ritter (1779 1859) je zastáncem historického pístupu ke geografii (vedl 1. katedru geografie v Nmecku). K jeho hlavním pracím patí 19 svazková Zemvda (obecná srovnávací geografie), pozornost je zde vnována nap. vyleování pirozených oblastí, úsilí o kvantifikaci prostorových vztah (vycházel z teologického pesvdení pedurení), regionálním pracím. Vývoj poznání Zem souvisel od poátku s praktickou inností lidí, s vojenskými výpravami a s obchodními styky. Poznatky byly nejdíve rozlišovány spíše podle své užitenosti. Prvotní poznávací proces byl obsahov diferencovaný, a proto v nm mžeme nalézt zárodky mnoha obor. lovk poznával nejdíve své okolí, ve kterém žil, a proto snad geografické poznatky patí mezi nejstarší. Aby se mohl v tomto prostedí orientovat, pokusil se toto okolí, teba jen schematicky znázornit. By tyto nárty byly sebe primitivnjší, jsou základem pozdjší kartografie. Kartografie je tak spojena s geografií od poátku jako její nejdležitjší metoda. Teprve znan pozdji se osamostatuje jako metodický obor a slouží i jiným disciplinám. V souasné dob se pak odlišuje geografická kartografie a technická kartografie. Pomrn brzy se z nejstarší jednotné vdy vydlila kosmografie a z ní astronomie na jedné stran a pozdji též geologie na stran druhé. Souvisí to s postupným omezováním objektu geografie na geografický obal Zem, resp. její krajinnou sféru. Z hlediska souasného vymezení jde tedy o studium litosféry, hydrosféry, dolní ásti atmosféry (troposféry a ásti stratosféry), pedosféry, biosféry a sociosféry (vetn ekonomické sféry). Co bylo nad krajinnou sférou takto vymezenou, resp. pod ní, pestalo být objektem geografie. Zájem o prostedí lovka vedl pirozen též ke studiu objekt, které se v tomto prostedí nacházely. Byla to pedevším v plném rozsahu pírodovdná pozorování, z nichž jen malou ást bychom dnes zaadili do geografie (nap. rzná mení Zem byla základem vzniku geodézie a ješt díve snad podntem pro kvantifikaci, mení, fyziku, matematiku a geometrii). Ve sfée pírodní se pak zaíná geografie dlit na adu podobor, které nabývají rzné relativní samostatnosti na jedné stran, na druhé stran však pecházejí asto do pírodních obor negeografických. K nejvýznamnjším patí geomorfologie, která v jistém smyslu, jako obor zabývající se vývojem krajinných tvar, má centrální místo ve fyzické geografii, zárove však její hranice s geologií jsou velmi neurité. Z ostatních sem patí hydrografie s klimatologií, které sousedí a ásten se i prolínají s meteorologií koncipovanou jako negeografický obor, ale jako obor fyzikáln technický s adou podobor od aerologie po synoptickou meteorologií. Dále bychom mohli jmenovat adu dalších obor, jejichž hraniní charakter je vystižen pímo v jejich názvu. Pedstavitelem uvedených obor mže být biogeografie, kterou -13-
mžeme zahrnout stejn do biologie jako do geografie. astji bývá zahrnována do biologie, což nesporn ovlivuje i její nápl a vede k potlaení ady geografických podmínek v její komplexní povaze. Pírodní geografii se nevyhnuly celkové tendence zkoumání stále užších úsek objektivní reality, resp. jejích dílích aspekt. I v rámci pírodní geografie tak vznikají podobory s relativní samostatností. Tak limnologii, potamologii, oceánografii a glaciologii je možno podadit hydrografii (hydrologii), bioklimatologii a agroklimatologii lze považovat za podobory biogeografie. Z hlediska asto pragmaticky se vyvinuvšího pedmtu bychom mohli hledat zaazení pedogeografie, hydropedologie, geografie pírodních zdroj, geoekologie aj. Jestliže se nám zdá vytváení rzných podobor a hraniních obor pírodní geografie složité, pak vtší složitostí se vyznauje sociální geografie. Má také svj pvod v nejstarších dobách, nebo souástí prostedí byli v dob, kdy vznikaly zárodky vdy, vždy lidé. Pední francouzský geograf P. GEORGE považuje dokonce za pedmt celé geografie studium vývoje polidštného prostoru, piemž takovým prostorem chápe ekumenu. Lidé na Zemi nejsou všude stejní. Dlouhým vývojem se vyvinuly zhruba rzné rasy i etnické skupiny, které byly v nejstarších dobách nesprávn zamovány. Stejn jako nejdíve budily pozornost nejodlišnjší lidské skupiny nap. Pygmejové, kteí se dostali do Egypta nebo Indiáni, které pivezl Kolumbus, pozdji se zájem soustedil také na tradice a zpsob života, spoleenskou organizaci apod. Zájem vyvolávala sociální politika ínských vládc v cestopise Marca Pola, rzné zpsoby zemdlské výroby a dovednosti, stejn jak znalosti vojenské. Již v nejstarších dobách mžeme tedy vystopovat prvky etnografie a atropologie, ekonomie, sociologie i politologie, které nejsou oddlené od geografie, nebo jejich objekt je shodný a pedmt dosud nespecifikovaný. Platí to i mnohem pozdji v 19. století, kam vtšinou klademe poátky moderní geografie pedstavované takovými osobnostmi jako byli A. HUMBOLDT (1769 1859), K. RITTER (1779 1859), F. RATZEL (1844 1904), P. VIDAL DE LA BLACHE (1843 1918) aj. A. Humboldt se zabýval stejn geografií jako geologií, mineralogií, botanikou, zoologií apod. Jestliže je považován za zakladatele komplexní geografie, nelze nevidt pes jeho ohromné zásluhy a schopnost generalizace, že je stále ješt pedstavitelem spíše totální, tj. všezahrnující geografie než geografie komplexní. Avšak i geografové pozdjší jdou asto stejným smrem. Za zakladatele sociální geografie považujeme obvykle F. RATZELA. V jeho pojetí se jmenovala antropogeografie, pozdji známá pod jménem ekonomická geografie a nejnovji známá pod prosazujícím se a nejvýstižnjším termínem geografie sociální, resp. složitým termínem socioekonomická geografie. F. Ratzel bývá pokládán za pedního pedstavitele tzv. geografického determinismu. Svými názory podnítil vznik geopolitiky nebo-li politické geografie, sám pak geografii chápal také v onom širokém smyslu K. Rittera, k nmuž se hlásil jako ke svému uiteli. Podobné pojetí geografie bylo v prbhu 19. století pravidlem. Ani sociální geografie se nevyhnula rozpadu do ady podobor s relativní autonomií. Jedním z nejstarších je geografie obyvatelstva navazující na demografii. V širokém pojetí geografie tyto obory pochopiteln splývají, asto jsou ješt doplovány hospodáskou statistikou i statistickými metodami. Jeden z pedních francouzských geograf E. LEVASSEUR (1828 1911) byl nap. profesorem geografie, historie a ekonomické statistiky, kam byla zahrnována i demografie. V souasné dob považujeme demografii za obor studující pirozenou mnu lidských populací, kdežto pedmtem geografie obyvatelstva jsou migrace a systém osídlení. Demografii rozšíenou o geografii obyvatelstva by bylo možno nazvat geodemografií, geografii obyvatelstva rozšíenou o demografickou problematiku naopak demogeografií. Na geografii obyvatelstva bezprostedn navazuje geografie sídel, zejména na problematiku studia -14-
systému osídlení a jeho vývoje. Ostatní podobory sociální geografie se vytváely v souhlase s odvtvovým lenním národního hospodáství (geografie prmyslu, zemdlství, dopravy, služeb, vdy, apod.) nebo v návaznosti na velmi rozdílnou problematiku, která má geografický aspekt. Jako píklad mžeme uvést geografii rekreace, lékaskou geografii, lázeskou geografii a geografii vojenskou. V takto koncipovaných oborech však asto pevládá ztotožování významu geografického a prostorového, což by pi plném prosazení uvedeného pístupu vedlo k degradaci geografie na obor studující pouze prostorové uspoádání rzných jev, geografie by se tak stala metodickým oborem bez vlastní kvalitativní specifinosti, resp. by se redukovala na ist popisný obor v pojetí A. HETTNERA (1859 1941). Geografie by se v tomto pojetí mla zabývat totální realitou, omezenou uritou oblastí. Podobný pístup lze však možno považovat i za první rysy ekologie, což je další obor, který s geografií bezprostedn souvisí a jehož oddlení od ní není jednoduché. Obtížnost urení mezioborových hranic je pak zvlášt velká u komplexních obor, k nimž geografie i ekologie nesporn patí. Termínu ekologie poprvé použil E. HAECKEL (1834 1919) pro studium vztah organism a prostedí v urité vymezené oblasti. Pes ekologii bychom se dostali k vývojové teorii Ch. Darwina i k populanímu zákonu T. Malthuse, které ostatn také našly v geografii svj odraz. 1.2. K VÝVOJI GEOGRAFICKÉHO MYŠLENÍ Každé tídní poznatk vyžaduje pijetí uritého tídícího principu. Jedním z prvních tídících princip bylo i geografické rozložení jev. Geografický popis byl tak jednou z prvních forem tídní poznatk o realit a jedním z nejstarších nástroj orientace lidí ve svt. Je proto pirozené, že v nejstarším vdeckém myšlení pevládaly názory blízké koncepci geografického determinismu, které spojovaly rozdílnost jednotlivých jev a proces s jejich geografickým umístním (vliv území a prostedí na vše, co se v nm rodí a žije). Ve starovké i stedovké vd bychom našli mnoho píklad vedoucích k mechanickému spojování nepíliš hlubokých poznatk, které nevycházejí z podstaty daného jevu nebo procesu, ale pouze z jejich jevové stránky. Otázka geografického determinismu je však znan složitjší, než by se mohlo zdát na první pohled a bylo by stejn nesprávné jeho jednoznané odmítnutí jako bylo díve jeho nekritické pijímání. Rozmístní biologických druh na Zemi ped píchodem lovka bylo skuten dominantn podmínno geografickým prostedím (rostlinné a živoišné druhy se prostedí pizpsobovaly velmi dlouhá období a pi relativn rychlých zmnách, nap. klimatu, hynuly). Ostatn i lidské rasy se diferencovaly v dávných dobách v dsledku rozdílného geografického prostedí na Zemi. Hominizaní proces je však zárove ukázkou postupného pekonávání geografického determinismu. Lidé se postupn jako jediný biologický druh rozšíili po celé Zemi a v souasné dob zaínají pronikat do vesmíru. Jiný dkaz osvobozování lidí od geografické i správnji od fyzicko-geografické determinovanosti podává i lidská reprodukce, která není závislá na roním období jako u jiných biologických druh sezónnost nkterých demografických proces je podmínna pedevším sociáln. Prvotní plná závislost lidí na geografickém prostedí mla svj základ v tom, že lidé mohli žít pvodn jen tam, kde mli dostatek potravy, bohatství okolní pírody urovalo i jejich poetnost. Teprve výroba nástroj a práce uvolnila postupn tuto determinovanost. -15-
Z postupného vývoje spolenosti vyplývá, že nejdležitjšími spoleenskými vztahy jsou práv ty, které vznikají ve výrob. Souhrn výrobních vztah a výrobních sil vytváí ekonomickou strukturu spolenosti, která je základním a urujícím faktorem spoleenského vývoje. Lidé se tedy postupn prací osvobozují od nkterých konkrétních omezení geografického prostedí, zárove však toto prostedí zstává základní materiální podmínkou jejich existence. Lidé se rozšiují postupn po celé Zemi, což jim umožuje práce, avšak jejich rozmístní na Zemi zstává velmi nerovnomrné, je tedy podmínno pedevším geografickým prostedím. Velká msta vznikají na místech z geografického hlediska zvlášt výhodných. Tato výhodnost však pouze zvyšuje pravdpodobnost vzniku msta na uritém míst. Nemén dležité krom samozejmé úrovn celkového ekonomického a spoleenského rozvoje jsou obchodní vztahy msta dané dlbou práce mezi populacemi, síla dané populace, celkové politické uspoádání v širší oblasti apod. Z píklad je ovšem patrná inercie geografických podmínek ve srovnání s podmínkami ekonomickými nebo politickými. Geografické podmínky však nehrají pouze pasivní úlohu nositele spoleenského rozvoje. Mohou tento proces zpomalovat nebo naopak urychlovat pítomností nerostných surovin, geografickou polohou v rámci svtového uspoádání a v neposlední ad klimatickými podmínkami. Pi vdomí omezenosti geografického determinismu ve spoleenském vývoji nebyl vznik rzných kulturních a civilizaních center od nejstarších dob po souasnost náhodný. Zcela nesporná je rozhodující spoluúast geografického prostedí nejen pi vzniku dnešních lidských ras, podras a etnických skupin, ale i v prbhu celého hominizaního procesu. Rozvoj geografického myšlení je úzce spjat s problémy kvantifikace a kvantitativních pístup. Uvedená problematika není ani nová ani typická pro geografii, prochází jí všechny empirické obory, zabývající se objektivní realitou. 1.3. SPECIFICKÉ RYSY TRADINÍ A MODERNÍ GEOGRAFIE Funkce tradiní geografie v minulosti spoívala v poznávání rozmanitých jev v rzných geografických oblastech a zejména pak jejich specifických, resp. pímo individuálních zajímavých vlastností. Tuto funkci ostatn geografie neztratila dodnes. Rznorodost poznávaných jev a tím i jejich vzájemných vztah omezovala možnost použití kvantitativních pístup, zejména exaktnjší vyjádení poznané reality, avšak zejména vyluovala možnost generalizace a systematizace získaných poznatk. Existující dílí pokusy o generalizaci v tradiní geografii byly málo významné, použití kvantitativních pístup bylo asto odmítané (zdraznní unikátnosti geografických jev). Moderní geografie postupn pechází k odmítání unikátnosti geografických jev a proces a za pomoci pronikajících kvantitativních pístup pichází k možnosti generalizace geografických poznatk. Podobn jako u ostatních obor, také rozvoji geografie v nemalé míe pomohly požadavky praxe. Zde již zeteln nestaila pouhá inventarizace geografického rozmístní jev, ale bylo nutné sledovat vzájemné vztahy a podmínnosti v tomto rozmístní, tendence ve vývoji tohoto rozmístní apod. S rozvojem sociálního plánovaní pak dochází k formulaci nových požadavk, které ve svých dsledcích znamenají pímo humanizaci geografie, tj. plné zakomponování sociosféry do geosystému jako vlastního geografického pedmtu. Jiným výrazn se prosazujícím požadavkem je -16-
ochrana životního prostedí, který pro geografii znamená ekologizaci pedmtu, tj. plné uvažování pírodního prostedí lovka a spolenosti. Ve vývoji problémové orientace geografického studia v souasném období lze zdrazovat nkolik dominantních tendencí. K nejvýznamnjším patí všeobecná snaha o humanizaci a ekologizaci geografie. Humanizace je pevážn spojována s vývojem sociální a ekonomické geografie, ekologizace pak pevážn s vývojem geografie fyzické. Jde pitom o siln spjaté a propojené tendence se zvýšeným drazem na syntetické poznání celého komplexu geografických podmínek a interakcí (pedevším vztahy pírodního prostedí a spolenosti. Rovnž tak dochází i k akcentování aplikaních funkcí geografie, k propojování teoretického a aplikovaného studia. V našich podmínkách to vše dokládá vytváení dvou hlavních a postupn se rozvíjejících geografických škol, zamených jak v úrovni teoretického, tak i v úrovni aplikovaného výzkumu bu na problematiku krajinných syntéz nebo na problematiku geografické organizace spolenosti, koncepce vývoje osídlení apod. Významov sekundární jsou doprovodné tendence v posunu k vtší otevenosti a interdisciplinarity geografie (úast na ešení složitých mezioborových problém nap. v životním prostedí, spolupráce s negeografickými obory, rozvoj exaktních metod a moderních technik, jako nap.automatizovaná tvorba map, dálkový przkum Zem, aj.). Shrnutí kapitoly V kapitole Geografie (ekonomická) a její vývoj jsou posluchai seznámeni s vymezením objektu a pedmtu geografie, s historickým vývojem této vdní disciplíny a se souasnými problémy moderní geografie. Otázky ke cviení z kapitoly 1 1. Co je objektem a pedmtem výzkumu geografie? 2. Co všechno zkoumá geografie? 3. ím se zabývá ekonomická geografie? -17-
2. GEOGRAFIE OBYVATELSTVA Cíl kapitoly Cílem kapitoly je vysvtlení objektu a pedmtu výzkumu geografie obyvatelstva a definice základních pojm, dále seznámení se struným historickým vývojem a zamením geografie obyvatelstva. V následujících ástech je podrobn rozebrána problematika vývoje a rozložení svtového obyvatelstva, dynamika a struktura obyvatelstva. asová náronost 10 hod. (1 prezenní, 5 samostudium, cviení - 2) 2.1. VÝVOJ PEDMTU A POSTAVENÍ V GEOGRAFICKÝCH VDÁCH Geografie obyvatelstva je disciplínou socioekonomické geografie, jejíž výzkumná báze se formovala pedevším po 2. svtové válce. Problematika obyvatelstva se však objevuje v geografických pracích již od poátku geografie jako vdecké disciplíny. První pokusy o vytvoení metodického konceptu studia se objevují koncem 19. století u F. RATZELA v jeho 2. díle Antropogeografie (1891 Geografické rozložení lidstva). Významné místo pisuzuje potu obyvatel, jeho rozmístní a hustot zalidnní. Jeho pístup je však biologicko deterministický; obyvatelstvo považuje za stejný element jako rostlinstvo a živoišstvo a zpsob života a kulturu považuje za výsledek psobení pírodního prostedí. Poátkem 20. století se významn uplatnily výsledky francouzské antropogeografické školy, které na rozdíl od geografického determinismu zohledují pedevším historické, etnografické, kulturní a ekonomické faktory. Ve vztahu píroda a spolenost zdrazují aktivitu lovka a jeho možnost výbru z podmínek, které mu píroda poskytuje (geografický posibilismus). Pedstaviteli francouzské školy geografie lovka byli pedevším VIDAL DE LA BLACHE (spolu s DEMANGEONEM editor rozsáhlého Zempisu svta, který ped válkou vycházel i u nás), J. BRUNHES, po 2. svtové válce pedevším P. GEORGE a J. BEAUJEU-GARNIER, profesorka na Sorbonn, která vydala v 60. letech základní uebnici geografie obyvatelstva používanou jak ve francouzsky, tak v anglicky mluvících zemích; je pokládána za zakladatelku regionální geografie obyvatelstva (poprvé zpracovala poznatky o rozložení, vývoji a ekonomické aktivit obyvatelstva svta). Podle ní je pedmtem geografie obyvatelstva popis demografických údaj v jejich existujících souvislostech s prostedím a objasnní píin strukturních znak a dsledk. Intenzivní rozvoj poznatk geografie obyvatelstva, jakož i její teoretické báze nastává po roce 1945. Souvisí s mnoha faktory, jako je nap. výrazný rst potu obyvatel, rozsáhlé migrace, problémy výživy a hladu obyvatelstva rozvojových zemí a dále se vznikem -18-
svtových i regionálních organizací (nap. OSN, UNESCO, WHO aj.). Poetné práce jsou z angloamerické oblasti G. T. TREWARTH, W. A. ZELINSKI, J. I. CLARK, W. BUNGE, G. DEMKO. P. HAGGETT. Významn upednostují postavení geografie obyvatelstva v rámci geografických vd nap. G. T. TREWARTH lení geografii na fyzickou, kulturní a obyvatelstva, jejíž hlavní úlohou je studium regionální diferencovanosti lidské složky na zemském povrchu, a to jak potu obyvatel, vývoje obyvatel, pohybu obyvatel, tak i kvalitativních znak obyvatelstva; W. A. ZELINSKI definuje geografii obyvatelstva jako vdu zabývající se studiem prostorových aspekt obyvatelstva v kontextu komplexního hodnocení prostoru. Z dalších smr je nutné jmenovat koncepci na základ sociální geografie (Sozialgeographie) rozvinutou pedevším v 70. letech na základech mnichovské školy K. RUPPERT, J. MAIER, R. PAESLER, W. KULS. Pi studiu obyvatelstva se výraznji uplatují bio-sociální aspekt a sociologický pístup. Nap. W. KULS chápe geografii obyvatelstva za disciplínu geografie lovka, jejímž programem je výzkum prostorového rozmístní obyvatelstva, struktury obyvatelstva (vk, pohlaví, ekonomické znaky), pirozeného vývoje obyvatelstva a geografické mobility obyvatelstva. K rozvoji geografie obyvatelstva významn pispli práce sovtské (POKŠIŠEVSKIJ, PIVOVAROV, SAUŠKIN). POKŠIŠEVSKIJ definuje geografii obyvatelstva jako spoleensko vdní disciplínu, která zkoumá fakta a zákonitosti rozmístní obyvatelstva ve vývoji (tzv. teritoriální systémy osídlení), piemž obyvatelstvo, jeho vývoj, strukturu, pohyb a další znaky studuje v procese spoleenské reprodukce. V 80. letech zavádí sovtská škola kategorii geodemografie. Podle G. M. FEDOROVA je objektem geodemografie výzkum základních demografických proces (pirozený a mechanický pohyb) a struktur (vková, ekonomická) v jejich regionálních rozdílnostech a rovnž jejich charakteristických vazeb s rznými teritoriáln ekonomickými systémy. Podle charakteru tchto systém rozlišuje rzné zkoumané charakteristiky: ekonomicko-demografické (bilance pracovních sil zdroje a poteby) sociáln-demografické (vybavenost sociální infrastrukturou, životní úrove, sociální struktura obyvatelstva) sídeln-demografické (stupe urbanizace, hustota zalidnní, typy sídel, sídelní sí) ekologicko-demografické (zdravotní stav obyvatelstva, vhodnost socioekonomických systém pro život obyvatelstva) Pro rozvoj s. geografie byla rovnž významná polská geografická škola (DZIEWOSKI, KOSINSKI, JAGIELSKI). Pedmt výzkumu se posunul od výrazné orientace na vazby rozmístní obyvatelstva s ostatními složkami prostoru, k regionálním otázkám populaních proces a rozvoji metod. JAGIELSKI ve své definici geografie obyvatelstva uvádí že, pedmt jejího zkoumání je obyvatelstvo jako prostorový jev a k hlavním úlohám studia patí deskripce, analýza a explanace struktur a zákonitostí prostorových soubor obyvatelstva. eskoslovenská geografická literatura zabývající se obyvatelstvem je pomrn bohatá. K rozvoji oboru pispli pedevším J. KORÁK, J. VEREŠÍK, O. BAŠOVSKÝ, B. NOVÁKOVÁ, M. MACKA, M. HAMPL a K. KUHNL. J. KORÁK (1964) definuje geografii obyvatelstva jako vdu, která zkoumá rozložení a velikost populace ve vzájemném vztahu, z hlediska kauzálního a vývojového. Souhrnem uvedených poznatk mžeme nyní definovat pedmt geografie obyvatelstva (viz J. MLÁDEK, 1992). Geografie obyvatelstva je vdní disciplína socioekonomické geografie, která zkoumá -19-
základní znaky a zákonitosti vývoje, velikosti, rozmístní, struktury a dynamiky prostorových struktur obyvatelstva v jeho vzájemných vazbách s ostatními geografickými prvky tchto struktur. Za hlavní úkoly výzkumu geografie obyvatelstva považuje MLÁDEK (1992): poznání vývoje prostorových struktur obyvatelstva jako nutná podmínka poznání a vysvtlení souasných proces a vypracování prognóz velikost a rozmístní charakterizují základní kvantitativní vlastnosti (poznání regionálních rozdíl v hustot obyvatelstva a vysvtlení vazeb s prvky prostorových struktur) analýza struktury obyvatelstva se orientuje na poznání biologických (vk, pohlaví), ekonomických (povolání, zamstnání, odvtvová struktura) a kulturních znak (vzdlání, národnost, náboženství) studium dynamiky obyvatelstva zahrnuje pirozený pohyb (porodnost, úmrtnost, satenost) a mechanický pohyb (migrace, dojíž ka) obyvatelstva. Z píbuzných vd je geografii obyvatelstva nejbližší demografie, která zkoumá poet, strukturu, vývoj a zákonitosti vývoje struktury obyvatelstva. Na rozdíl od geografie obyvatelstva studuje populaní jevy a procesy z aspektu reprodukce obyvatelstva. Nap. SRB et al. (1971) považují za hlavní problémy demografie reprodukci obyvatelstva (obnova generací, vetn obnovy pracovních sil), podmínky reprodukce obyvatelstva (materiální, zdravotní, kulturní a psychické) a prognózy obyvatelstva. 2.2. VÝVOJ OBYVATELSTVA A PROGNÓZY JEJÍHO VÝVOJE 2.2.1. Antropogeneze Antropogeneze je vývojový proces, kterým prošel vývoj našich pedk od poloopice k opici a k lovku. Poátky tohoto procesu sahají do období tetihor, to znamená, že období trvání tohoto procesu se odhaduje zhruba na 70 mil. let. Na konci tohoto procesu je humánní fáze evoluce lovka, která trvá zhruba 1 mil. let. Z hlediska vývoje planety (asi 5 6 mld let) i vývoje živé pírody (asi 3 3,5 mld let) je antropogeneze a zvlášt humánní fáze evoluce lovka velmi malým asovým obdobím. Vlastní hominizaní proces zaíná ve stedním miocénu (asi ped 15 mil. lety). Za prvého pímého pedka lovka je považován Ramapithecus (žil zhruba ped 10 14 mil. lety); nálezy jeho pozstatk pocházejí z pohoí Sivalik v Indii, z Keni, íny a ecka. Následující vývojový stupe tvoí Australopithecini (žili ped 1 5 mil. lety na rozhraní pleistocénu a pliocénu). Australopitekové jsou považováni za pechodnou formu mezi lidoopi a lovkem, pohybovali se tém vzpímen a jejich mozek ml objem asi 500 cm 3. Nálezy pozstatk jsou pedevším z Afriky (Tanzánie, Etiopie, jižní Afrika) a z Jávy. -20-