1. Oxidační číslo Oxidační číslo je základním pojmem, na němž je vybudováno názvosloví anorganické chemie. Oxidační číslo prvku v jakémkoliv chemickém stavu je náboj, který by byl přítomen na atomu prvku, kdybychom elektrony v každé vazbě vycházející z tohoto atomu přidělili elektronegativnějšímu atomu. Pouze prvky v elementárním stavu, tj. nesloučené s jiným druhem prvku, mají oxidační číslo 0; ostatním prvkům přisuzujeme kladné či záporné oxidační číslo, jež u značky prvku zapisujeme římskou číslicí a v názvu vyznačujeme koncovkou. K označení oxidačních čísel prvků používáme v českém anorganickém názvosloví těchto zakončení: Kladné oxidační číslo Zakončení u kationtů Zakončení u aniontů I -ný -nan II -natý -natan III -itý -itan IV -ičitý -ičitan V -ečný, -ičný -ečnan, -ičnan VI -ový -an VII -istý -istan VIII -ičelý -ičelan Pro záporné oxidační číslo používáme zakončení id bez ohledu na jeho velikost 2. Násobící předpony Je-li v dané sloučenině zastoupen atom určitého prvku vícekrát, bývá tato četnost vyjádřena v názvu násobící předponou: Násobek: 1... mono- 2... di- 3... tri- 4... tetra- 5... penta- 6... hexa- 7... hepta- 8... okta- 9... nona- 10... deka- 11... undeka- 12... dodeka- 13... trideka- 14... tetradeka- 15... pentadeka- 16... hexadeka- 17... heptadeka- 18... oktadeka- 19... nonadeka- 20... eikosa- 21... heneikosa- 22... dokosa- 23... trikosa- atd 29... nonakosa- 30... triakonta- 31... hentriakonta- 32... dotriakonta- 33... tritriakonta- 40... tetrakonta- 1
50... pentakonta- 60... hexakonta- 70... heptakonta- 80... oktakonta- 90... nonakonta- 100... hekta- 3. Názvosloví oxidů a sulfidů Oxidy jsou podvojné sloučeniny kyslíku s jiným prvkem, v nichž atom kyslíku vystupuje v oxidačním čísle, sulfidy jsou sirná analoga oxidů: O, S. a) Tvorba vzorce: Napsat značku prvku uvedeného v názvu a za ní značku kyslíku, nebo síry. Podle zakončení názvu vyznačit mocenství vázaného prvku. Zapsat stechiometrické koeficienty počet atomů vázaného prvku a atomů kyslíku (nebo síry) v takovém poměru, aby počet záporných nábojů kyslíku (nebo síry) přesně kompenzoval počet kladných nábojů vázaného prvku: molekula musí být elektroneutrální. Př. oxid hlinitý Al O koncovka itý určuje, že hliník je (kladně) trojmocný hliník je třeba vzít dvakrát a kyslík třikrát: pak 6 záporných nábojů kyslíku je kompenzováno 6 kladnými náboji dvou atomů hliníku: Al 2 II O3 Př. sulfid zirkoničitý Zr S koncovka ičitý určuje, že zirkonium je (kladně) čtyřmocné 4 kladné náboje zirkonia je třeba kompenzovat dvěma dvoumocně zápornými atomy síry: Zr V S 2 b) Tvorba názvu: Podle přítomnosti atomu kyslíku nebo síry zapsat slovo oxid, či sulfid. Podle počtu atomů kyslíku (nebo síry) zjistit mocenství vázaného atomu a to vyjádřit v názvu příslušnou koncovkou oxidačního čísla. Př. Li 2 O dva záporné náboje kyslíkového atomu sou kompenzovány dvěma atomy lithia, a proto každý atom lithia má oxidační číslo, jemuž odpovídá názvoslovná koncovka ný: Př. V 2 S 5 Li 2 O oxid lithný pět dvoumocně záporných atomů síry vytváří celkem 10 záporných nábojů, jež jsou kompenzovány dvěma atomy vanadu. Každý z nich musí být pětimocně kladný a tomu odpovídá koncovka -ičný: V 2 +V S5 sulfid vanadičný Podvojné oxidy: některé oxidy mají souhrnný vzorec, jenž představuje složeninu dvou jednodušších oxidů. 2
Př. Fe 3 O 4 kyslíkové atomy vytvářejí 8 záporných nábojů, jež jsou kompenzovány třemi atomy železa: na železo tak připadá neceločíselný kladný náboj, který nelze vyjádřit koncovkou mocenství. Usoudíme tedy, že jde o oxid podvojný, rozepíšeme vzorec na dílčí jednodušší oxidy a nazveme je samostatně. Výsledný název pak bude složeninou názvů dílčích: Fe I O oxid železnatý II Fe 2 O3 oxid železitý Fe 3 O 4 oxid železnato-železitý Př. MgAl 2 O 4 kyslíkové atomy vytvářejí 8 záporných nábojů, jež jsou kompenzovány atomem hořčíku a dvěma atomy hliníku, mezi které rozdělíme kladné náboje, tak aby nebyly v rozporu s přirozeným mocenstvím atomů: Mg I II Al 2 O4 oxid hořečnato-hlinitý kationty jsou řazeny ve vzorci podle mocenství (v případě stejného mocenství řadíme prvky podle prvního písmene značky prvku) c) Procvičování I.: 1. sulfid chromitý 2. oxid dusný 3. sulfid kademnatý 4. oxid manganistý 5. oxid selenový 6. oxid železnato-titaničitý 7. oxid manganato-manganitý 4. Názvosloví peroxidů a superoxidů 8. OsO 5 9. K 2 S 10. SiO 2 11. FeO 12. (NH 4 ) 2 S 13. CaTiO 3 14. BeAl 2 O 4 Peroxidy jsou sloučeniny, obsahující skupinu dvou atomů kyslíku, celou v oxidačním čísle (O 2 ), superoxidy obsahují skupinu dvou atomů kyslíku, celou v oxidačním čísle I (O 2 -I ). a) Tvorba vzorce: Napsat vázaný prvek v názvu a za něj skupinu O 2. Podle názvu peroxid nebo superoxid přisoudit skupině mocenství, nebo I a dopočítat stechiometrické koeficienty: Př. peroxid sodný (též peroxid sodíku) Na (O 2 ) dva záporné náboje skupiny O 2 budou kompenzovány dvěma atomy kladně jednomocného sodíku, který má proto v názvu zakončení ný: Na 2 O2 Př. superoxid rubidný (též peroxid sodíku) Rb(O 2 ) -I jeden záporný náboj skupiny O 2 je kompenzován právě jedním atomem jednomocně kladného rubidia, tedy vzorec zůstává: Rb I (O 2 ) -I 3
b) Tvorba názvu: Zde je situace složitější, protože vzorec může v některých případech připomínat zároveň oxid, peroxid i superoxid. Správná varianta bude taková, kde prvek nemá oxidační číslo, které by bylo v rozporu s jeho přirozeným mocenstvím. Které to je? Pro jednoduchost si zapamatujme, že prvky I.A skupiny (alkalické kovy) jsou jednomocné, prvky II.A skupiny (kovy alkalických zemin) jsou dvoumocné. Postupujeme proto ve sporném případě tak, že danou sloučeninu nazveme jako oxid, peroxid a superoxd, a poté zvolíme správnou variantu, na základě přirozeného mocenství prvku. Př. KO 2, ClO 2, BaO 2 K V O 2 oxid drasličitý Cl V O 2 oxid chloričitý Ba V O 2 oxid baričitý K I (O 2 ) peroxid draselnatý Cl I (O 2 ) peroxid chlornatý Ba I (O 2 ) peroxid barnatý K (O 2 ) I superoxid draselný Cl (O 2 ) I superoxid chlorný Ba (O 2 ) I superoxid barný Pozn. Správné názvy jsou tučně vysazené. 5. Názvosloví hydroxidů a hydrogensulfidů Hydroxidy jsou sloučeniny obsahují skupinu OH v oxidačním čísle I, hydrogensulfidy jsou jejich sirná analoga, mají tedy skupinu (SH) -I. a) Tvorba vzorce: Napsat značku vázaného prvku a za ní takový počet OH skupin či SH skupin, který odpovídá mocenství vázaného prvku, vyjádřeného v názvu zakončením. Kromě vázaného prvku se někdy může vyskytovat i skupina: nejčastěji bývá jednomocně kladný amonný kation NH 4 +. Př. hydroxid hlinitý Al OH trojmocnému atomu hliníku odpovídají tři skupiny (OH) -I Al II (OH) 3 -I Př. hydrogensulfid hořečnatý Mg SH dvojmocnému atomu hořčíku odpovídají dvě skupiny (SH) -I Mg I (SH) 2 -I b) Tvorba názvu: Podle počtu (OH) nebo (SH) skupin zjistit mocenství vázaného prvku a to v názvu vyjádřit koncovkou. Př. Ti(SH) 4 čtyřem záporně jednomocným skupinám (SH) odpovídá kladně čtyřmocný titan, tedy kation titaničitý Ti V -I (SH) 4 hydrogensulfid titaničitý Př. NH 4 OH jednu záporně jednomocnou skupinu (OH) kompenzuje kation amonný: 4
NH 4 OH -I c) Procvičování II.: 1. hydroxid železnatý 2. hydrogensulfid draselný 3. hydroxid lithný 4. hydrogensulfid olovnatý hydroxid amonný 5. Ba(OH) 2 6. Be(HS) 2 7. Fe(OH) 3 8. NaHS 6. Názvosloví hydridů Hydridy jsou sloučeniny vodíku s jiným prvkem; z hlediska názvosloví je významné, je-li tímto prvkem kov, nebo nekov. Kovové hydridy obsahují atom vodíku v oxidačním čísle I. a) Tvorba vzorce: Podle zakončení názvu zjistit hodnotu kladného mocenství vázaného prvku a vykompenzovat příslušným počtem hydridových aniontů (H) -I. Př. hydrid berylnatý Be H kation berylnatý má podle koncovky oxidační číslo I, a proto musí být kompenzován dvěma anionty (H) -I Be I H 2 -I b) Tvorba názvu: Podle počtu atomů vodíku zjistit mocenství kationtu kovu a to vyjádřit koncovkou. Př. LiH jeden záporný náboj hydridového aniontu je kompenzován jedním kationtem lithia, který má proto náboj (koncovka ný): Li H -I hydrid lithný Nekovové hydridy obsahují vodík v oxidačním čísle a používají se u nich triviální názvy (nelze je odvozovat). V následujícím přehledu jsou uvedeny nejběžnější: CH 4 methan N 2 H 4 hydrazin C 2 H 6 ethan PH 3 fosfan SiH 4 silan H 2 O voda NH 3 amoniak (čpavek) H 2 S sulfan(sirovodík) Hydridy prvků VII.A skupiny halogenů, představují samostatnou názvoslovnou skupinu. 7. Názvosloví halogenovodíkových kyselin (halogenovodíků) Jedná se o hydridy nekovů halogenů, v nichž atom vodíku má oxidační číslo, zatímco atom halogenu I. Nacházejí-li se tyto sloučeniny v plynném skupenství, označujeme je jako halogenovodíky, jestliže jsou tyto plyny rozpuštěny ve vodě (přitom ale s vodou nijak nereagují), nazývají se v tomto kapalném stavu termínem halogenovodíkové kyseliny. HF = H F -I = fluorovodík = kyselina fluorovodíková 5
HCl = H Cl -I = chlorovodík = kyselina chlorovodíková HBr = H Br -I = bromovodík = kyselina bromovodíková HI = H I -I = jodovodík = kyselina jododíková 8. Názvosloví solí halogenovodíkových kyselin Soli kyselin vznikají náhradou vodíkového kationtu v halogenovodíku jiným kationtem a v názvosloví nesou zakončení id. Odštěpením vodíkového kationtu z molekuly halogenovodíku získáme halogenidový anion, v oxidačním čísle I. HF F - kyselina H + fluorid fluorovodíková a) Tvorba vzorce: Napsat značku vázaného prvku a za ni značku příslušného halogenu. Počet halogenidových aniontů musí odpovídat mocenství vázaného prvku, jež je v názvu vyjádřeno zakončením: Př. bromid molybdenitý Mo Br koncovka id (bromid) napovídá, že se jedná o sůl halogenovodíkové kyseliny. Trojmocný molybden musí být kompenzován třemi bromidovými anionty: Mo II -I Br 3 Př. fluorid jodistý I F sedmimocný jód (-istý) bude kompenzován sedmi fluoridovými anionty I +VII -I F 7 b) Tvorba názvu: podle počtu halogenidových aniontů zjistit mocenství vázaného prvku a to v názvu vyjádřit příslušnou koncovkou: Př. SiCl 4 čtyři chloridové anionty kompenzují čtyřmocný kationt křemíku (křemičitý) Si V -I Cl 4 chlorid křemičitý c) Procvičování III.: 1. jodid draselný 2. fluorid vápenatý 3. bromid stříbrný 4. chlorid fosforečný 5. fluorid hlinitý 9. Názvosloví kyslíkatých kyselin 6. CCl 4 7. SF 6 8. KBr 9. CoCl 2 10. CaI 2 Kyslíkaté kyseliny jsou látky obecného vzorce HXO, kde X je středový atom s různě vysokým kladným mocenstvím: H X +? O 6
a) Tvorba vzorce: Podle názvu kyseliny dosadit značku příslušného středového prvku a označit jeho mocenství, vyjádřené v názvu koncovkou. Poté sečíst kladné náboje vodíkového a středového atomu a vykompenzovat příslušným počtem záporně dvoumocných kyslíkových atomů. Jestliže součet kladných nábojů vyjde lichý (a nemůžeme jej vykompenzovat celistvým počtem dvoumocně záporných kyslíkových atomů), připíšeme automaticky o 1 atom vodíku navíc. Př. kyselina chloritá H Cl III O součet kladných nábojů H, Cl III = V vykompenzujeme dvěma dvoumocně zápornými kyslíkovými atomy: H Cl III O 2 Př. kyselina křemičitá H Si IV O součet kladných nábojů H, Si IV = +V je lichý, proto připíšeme ještě 1 atom vodíku a 6 kladných nábojů vykompenzujeme třemi kyslíkovými atomy: H Si IV O 3 Jsou-li ve vzorci kyseliny přítomny více než dva vodíkové atomy, nebo více než jeden středový atom, je tato skutečnost vyjádřena v názvu násobícími předponami. V případě většího počtu vodíkových atomů následuje za násobící předponou slovo hydrogen, v případě druhém je násobící předpona umístěna před názvem středového atomu: VII Př. kyselina pentahydrogenjodistá H 5 I O předpona pentahydrogen znamená 5 vodíků, proto píšeme rovnou H 5. Součet kladných nábojů je pak (+V) + (+VII) = +XII, a proto dopíšeme 6 kyslíkových atomů: H 5 I VII O6 Př. kyselina tetraboritá H B 4 III O násobící předpona se vztahuje k středovému atomu, proto hned píšeme III BB4. Součet kladných nábojů pak je H + B4 = +XIII, tedy lichý, a proto připisujeme 1 atom H. Potom 14 kladných nábojů vykompenzujeme 7 kyslíkovýmih atomy: III H 2 BB4 O7 Peroxokyseliny mají v molekule peroxidický můstek O O a v názvu předponou peroxo-. Ve vzorci se to projeví přítomností jednoho kyslíkového atomu navíc. Odvodíme tedy vzorec normální kyseliny, připíšeme 1 atom kyslíku a tím získáme vzorec odpovídající peroxokyseliny: Př. kyselina peroxosírová odvodíme vzorec kyseliny sírové a přidáme 1 atom kyslíku: H 2 S VI O4 + O = H2 SO 5 7
Thiokyseliny v názvu vyznačujeme předponou thio- a ve struktuře jejich molekuly je jeden kyslíkový atom zaměněn za atom síry. Proto nejprve odvodíme vzorec normální kyseliny, a poté ubereme 1 atom kyslíku a přidáme 1 atom síry: Př. kyselina thiosírová odvodíme vzorec kyseliny sírové, ubereme atom kyslíku, přidáme atom síry: H 2 SO 4 H 2 S 2 O 3 b) Tvorba názvu: Sečtením kladných nábojů vodíkových atomů a záporných nábojů kyslíkových atomů zjistíme, jak veliký kladných náboj nese centrální atom. Ten v názvu vyjádříme koncovkou mocenství. Odpovídajícími násobícími předponami vyjádříme případný větší počet vodíkových atomů (než 2), či větší počet středových atomů (než 1): Př. HBrO dva záporné náboje kyslíkového atomu a jeden kladný náboj vodíkového atomu určují, že středový atom chlóru má oxidační číslo I. Tomu odpovídá koncovka ný, v ženském rodu ná kyselina: H Br I O Př. H 2 Cr 2 O 7 kyselina bromná na dva středové atomy chrómu připadá 14-2=12 kladných nábojů, takže každý atom chrómu má oxidační číslo +VI; tomu odpovídá koncovka ová kyselina. Násobící předponou vyjádříme, že jsou přítomny 2 středové atomy chrómu: Př. H 4 I 2 O 9 H 2 Cr2 VI O7 kyselina dichrómová na dva centrální atomy jódu připadá 18-4=14 kladných nábojů, takže jód má oxidační číslo +VII; tomu odpovídá koncovka istá kyselina. Násobícími předponami vyjádříme přítomnost 4 atomů vodíku a dvou atomů jódu: H 4 I2 VII O9 kyselina tetrahydrogendijodistá Poznámka: Při odvozování názvu kyseliny je třeba vzít v úvahu, že bychom mohli dospět k názvu nereálné sloučeniny, v níž by mocenství centrálního bylo v rozporu s přirozeným mocenstvím daného prvku. V takovém případě je třeba uvažovat, že se jedná o peroxokyselinu, nebo thiokyselinu. Pro účely takového posouzení si zapamatujme, že středové kationty ze IV.A skupiny vystupují typicky jako čtyřmocné, středové atomy ze VI.A skupiny mají typicky oxidační čísla V, nebo +VI. c) Procvičování IV.: 1. kyselina bromistá 2. kyselina chlorečná 3. kyselina selenová 4. kyselina uhličitá 5. kyselina tetrahydrogenkřemičitá 6. kyselina hexahydrogentellurová 8 7. kyselina difosforečná 8. kyselina disiřičitá 9. kyselina peroxofosforečná 10. kyselina thiosiřičitá 11. HBO 2 12. H 2 OsO 5
13. HNO 3 14. H 2 CrO 4 15. H 3 AsO 4 16. H 10 SiO 7 17. H 4 P 2 O 8 18. H 3 PO 3 S 10. Názvosloví solí kyslíkatých kyselin Soli kyslíkatých kyselin mají názvoslovné zakončení an (viz tabulka zakončení aniontů kapitola oxidační číslo) a vznikají náhradou všech vodíkových kationtů v kyselině jinými kationty. Odštěpením vodíkových kationtů z molekuly kyseliny získáme anion kyseliny, který nese tak veliký záporný náboj, kolik vodíkových kationtů bylo odštěpeno: H 2 SO 4 kyselina sírová 2H + SO 4 síran a) Tvorba vzorce: nejprve odvodit vzorec kyseliny, od níž je sůl odvozena a odštěpením vodíkových kationtů zjistit velikost záporného náboje aniontu kyseliny. Pak napsat značku (vzorec) kationtu uvedeného v názvu i s příslušným mocenstvím, jež je vyjádřeno koncovkou, za ni pak anion kyseliny. Poté stechiometricky vyjádřit poměr kationtu a aniontu, aby výsledná sloučenina byla elektroneutrální. Př. Bromnan vápenatý Bromnan je sůl kyseliny bromné HBrO. Odštěpením jejího jediného vodíkového kationtu získáme bromnanový anion BrO -I. Je zřejmé, že dvoumocně kladný vápenatý kation musí být kompenzován dvěma jednomocně zápornými bromnanovými zbytky: Ca II -I (BrO) 2 Př. Dichroman amonný Dichroman je sůl kyseliny dichromové H 2 Cr 2 O 7. Odštěpením jeho dvou vodíkových kationtů vzniká dichromanový anion Cr 2 O 7. Ten musí být + kompenzován dvěma jednomocně kladnými amonnými kationty (NH 4 ): + (NH 4 ) 2 Cr2 O 7 Př. Fosforečnan titaničitý Víme už, že fosforečnany odvozujeme od kyseliny trihydrogenfosforečné, H 3 PO 4. Odštěpením jejích tří vodíkových kationtů vznikne trojmocný I fosforečnanový anion PO 4. Titaničitý kation má oxidační číslo V, takže jej vezmeme třikrát (3xIV = XII), a fosforečnanový anion čtyřikrát (4x(I) = -XII): V I Ti 3 (PO4 ) 4 Podvojné soli: Častý je případ, že sůl obsahuje dva druhy kationtů; zbytek kyseliny (anion) odvodíme stejným způsobem, jako v předchozích případech a poté jej vykompenzujeme oběma uvedenými kationty. 9
Př. Síran draselno-hlinitý Anorganické názvosloví Kation draselný a hlinitý vytvářejí dohromady čtyři kladné náboje, a proto budou kompenzovány dvěma dvoumocně zápornými síranovými anionty: Smíše né soli: To jsou sloučeniny, kde kation je vykompenzován větším počtem (alespo ň dvěma) různých aniontů. Vzorec se stechiometricky upraví tak, aby náboj kationtu kompenzoval záporné náboje všech aniontů. Kation železitý Fe II bude kompenzovat tři záporné náboje aniontů Cl -I, II SO 4 : Hydráty solí: Mnohé soli krystalizují s určitým typickým počtem molekul krystalové vody to jsou tzv. hydráty. Počet molekul krystalové vody se uvádí násobící předponou a slovem hydrát, ve vzorci se tento počet molekul vody odděluje tečkou za vzorec soli: CuSO 4.5H 2 O se čte jako CuSO 4 s pěti molekulami vody, název zní: pentahydrát síranu měďnatého. Př. Heptahydrát síranu železnatého Odvodíme nejprve vzorec síranu železnatého, FeSO 4, oddělíme tečkou a doplníme 7 molekul vody (heptahydrát): b) Tvorba názvu: Nejdříve musíme zjistit, od jaké kyseliny je odvozen anion soli; po určité zkušenosti je to patrné na první pohled, pro začátek si však vysvětlíme postup. Anion soli vznikl odtržením minimálně jednoho vodíkového kationtu, takže ke zbytku kyseliny připíšeme minimálně jeden vodík a kyselinu nazveme, V případě, že název je nesmyslný oxidační číslo středového atomu je v rozporu s jeho přirozeným mocenstvím připíšeme další atom vodíku a kyselinu znovu nazveme. Nyní vidíme, kolik vodíkových kationtů bylo z kyseliny odštěpeno, takže víme, jak velký je náboj aniontu kyseliny. Podle něho pak určíme mocenství kationtu, jež bude v názvu kationtu vyjádřeno koncovkou. Př. Cu(NO 2 ) 2 Ke zbytku kyseliny (NO 2 ) přidáme 1 vodíkový atom a kyselinu HNO 2 pojmenujeme: kyselina dusitá. To není v rozporu s žádným výše uvedeným pravidlem, takže víme, že anion kyseliny vznikl odštěpením jediného kationtů H + I a je tedy záporně jednomocný NO 2. Dva tyto anionty musí být proto kompenzovány dvoumocně kladným kationtem měďnatým: Př. HgSiO 3 K Al II (SO ) 4 2 Př. Chlorid-síran železitý II -I Fe Cl SO 4 FeSO 4.7H O 2 Cu I (NO 2 ) 2 I dusitan měďnatý Přidáním vodíkového atomu ke zbytku kyseliny získáme sloučeninu se vzorcem HSiO 3 kyselina křemičná. To je v rozporu s přirozeným 10
mocenstvím křemíku (prvek IV.A skupiny tabulky), proto přidáme ještě jeden vodíkový atom: H 2 SiO 3 = kyselina křemičitá. Tento název již vyhovuje, a proto odtržením dvou vodíkových kationtů vzniká křemičitan anion SiO 3. Ten kompenzuje jediný dvoumocný kation rtuťnatý: Hg I SiO 3 Př. NaCr(SO 4 ) 2.12H 2 O křemičitan rtuťnatý Snadno zjistíme, že zbytek kyseliny náleží látce o vzorci H 2 SO 4 kyselině sírov é. Je však o podvojnou sůl a zároveň o hydrát. Dva zbytky SO 4 tvoří celkem 4 záporné náboje a je nutné rozhodnout, jaké oxidační číslo má každý z kationtů. Víme už, že prvky první skupiny (I.A) vystupují jako jednomocné, takže sodík má oxidační číslo a chróm tedy II. Přítomnost 12 molekul krystalové vody vyjádříme slovem dodekahydrát na začátku slova: c) Procvičování V.: Na Cr II (SO 4 ) 2.12H2 O 1. uhličitan vápenatý 2. 3. jodistan draselný síran železitý 4. chroman olovnatý 5. dusičnan amonný 6. siřičitan sodný 7. ciničitan křemičitý 8. thiosíran sodný 9. thiosiřičitan zinečnatý 10. peroxosíran bismunitý dodekyhydrát síranu sodno-chromitého 11. wolframan manganatý 12. dihydrát fosforečnanu hlinitého 13. dekahydrát uhličitanu sodného 14. Ag 2 (SO 4 ).7H 2 O 15. AuNO 3 16. Pb(ClO 4 ) 2 17. Mg(NO 2 ) 2 18. KBrO 3 19. Na 2 SO 3.1/2H 2 O 20. CaSO 5 11. Názvosloví hydrogensolí kyslíkatých kyselin Hydrogensoli vznikají náhradou pouze některého vodíkového kationtu v molekule kyseliny jiným kationtem. Počet zbylých, neodštěpených vodíkových aktiontů vyjadřujeme násobící předponou a slovem hydrogen, zbývá-li 1 neodštěpený vodík, násobící předpona se nepoužívá. a) Tvorba vzorce: nejprve napíšeme vzorec kyseliny, od níž je hydrogensůl odvozena, a poté odštěpíme jen tolik kationtů H +, aby jich ve zbytku kyseliny zůstal takový počet, jaký je uveden v názvu. Počet odštěpených kationtů H + udává pak velikost záporného náboje zbytku kyseliny; ten se kompenzuje kationtem, uvedeným v názvu. Př. Hydrogenchroman barnatý Jde o hydrogensůl kyseliny chromové, pro níž odvodíme vzorec H 2 CrO 4. Ve zbytku kyseliny musí zůstat 1 H-atom (předpona hydrogen), takže při - tvorbě zbytku HCrO odštěpen 1 kation H + 4 byl (proto je také ve zbytek kyseliny jednomocně záporný). Barnatý kation tedy vykompenzujeme dvěma takovými zbytky: Ba I -I (HCrO 4 ) 2 11
Př. Hydrogenboritan kobaltitý Anorganické názvosloví Hydrogenboritan odvodíme od kyseliny trihydrogenborité H 3 BO 3. 1 H-atom musí zůstat, takže odštěpením dvou iontů H + vzniká dvoumocně záporný hydrogenboritanový anion HBO 3 : Co 2 II (HBO3 ) 3 Př. Dihydrogenfosforečnan zinečnatý Název říká, že ve zbytku kyseliny zůstanou dva H-atomy, takže od kyseliny trihydrogenfosforečné H 3 PO 4 odštěpíme pouze jeden kation H +. Dva takto vytvořené jednomocně záporné zbytky jsou pak kompenzovány zinečnatým kationtem: Zn I (H 2 PO 4 ) 2 -I b) Tvorba názvu: Úplně stejně jako v případě normálních solí musíme nejdříve zjistit, od jaké kyseliny je odvozen zbytek kyseliny. Poté, co zjistíme vzorec původní kyseliny, uvidíme kolik iontů H + bylo nahrazeno, a tedy, jak veliký je záporný náboj zbytku kyseliny: z něho poté zjistíme mocenství kationtu. Vnázvu nezapomene uvést předponu hydrogen-, popřípadě ještě násobící předponu, jestliže ve zbytku kyseliny zůstal více než jeden vodíkový kation. Př. Cd(H 2 BO 3 ) 2 Připojením prvního atomu vodíku snadno zjistíme, že výchozí kyselinou je H 3 BO 3. Zbytek kyseliny H 2 BO3 dihydrogenboritan tedy vznikl + odštěpením jediného iontu H, takže je jednomocně záporný. Jestliže je kadmium kompenzováno dvěma jednomocnými zbytky, musí být dvoumocně kladné (kation kademnatý): Cd I I (H 2 BO 3 ) 2 dihydrogenboritan kademnatý Př. NaHSO 3 Připojením jednoho atomu vodíku zjistíme, že výchozí kyselinou je kyselina siřičitá H 2 SO 3. Zbytek kyseliny HSO 3 hydrogensiřičitan tedy vznikl + odštěpením jediného iontu H, takže je jednomocně záporný. Sodík, který je kompenzován jediným jednomocným zbytkem, musí být jednomocně kladný (kation sodný): Na I HSO 3 hydrogensiřičitan sodný c) Procvičování VI.: 1. hydrogenuhličitan vápenatý 4. Fe(HSO 4 ) 2 2. dihydrogenfosforečnan draselný 5. ZnHBO3 3. hydrogenkřemičitan rtuťnatý 6. Mg(HCO ) 3 2 12
Klíč k procvičování: Procvičování I.: 1. Cr 2 S 3 2. N 2 O 3. CdS 4. Mn 2 O 7 5. SeO 3 6. FeTiO 3 7. Mn 3 O 4 Procvičování II.: 1. Fe(OH) 2 2. KHS 3. LiOH 4. Pb(HS) 2 Procvičování III.: 1. KI 2. CaF 2 3. AgBr 4. PCl 5 5. AlF 3 Procvičování IV.: 1. HBrO 4 2. HClO 3 3. H 2 SeO 4 4. H 2 CO 3 5. H 4 SiO 4 6. H 6 TeO 6 7. H 4 P 2 O 7 8. H 2 S 2 O 5 9. H 3 PO 5 Procvičování V.: 1. CaCO 3 2. KIO 4 3. Fe 2 (SO 4 ) 3 4. PbCrO 4 5. NH 4 NO 3 6. Na 2 SO 3 7. Si(SnO 3 ) 2 8. Na 2 S 2 O 3 9. ZnS 2 O 2 10. Bi 2 (SO 5 ) 3 Procvičování VI.: 1. Ca(HCO 3 ) 2 2. KH 2 PO 4 3. Hg(HSiO 3 ) 2 8. oxid osmičelý 9. sulfid draselný 10. oxid křemičitý 11. oxid železnatý 12. sulfid amonný 13. oxid vápenato-titaničitý 14. oxid berrylnato-hlinitý 5. hydroxid barnatý 6. hydrogensulfid manganitý 7. hydroxid železitý 8. hydrogensulfid sodný 6. chlorid uhličitý 7. fluorid sírový 8. bromid draselný 9. chlorid olovičitý 10. jodid hořečnatý 10. H 2 S 2 O 2 11. kyselina boritá 12. kyselina osmičelá 13. kyselina dusičná 14. kyselina chromová 15. kyselina trihydrogenarseničná 16. kyselina dekahydrogenkřemičitá 17. kyselina peroxodifosforečná 18. kyselina thiofosforečná 11. MnWO 4 12. AlPO 4.2H 2 O 13. Na 2 CO 3.10H 2 O 14. heptahydrát síranu stříbrného 15. dusičnan zlatný 16. chloristan olovnatý 17. dusitan hořečnatý 18. bromičnan draselný 19. hemihydrát siřičitanu sodného 20. peroxosíran vápenatý 4. hydrogensíran železnatý 5. hydrogenboritan zinečnatý 6. hydrogenuhličitan hořečnatý 13