Smlouva o úvěru a otázky jejího zajištění

Transkript

1 PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ Katedra obchodního práva DIPLOMOVÁ PRÁCE Název tématu: Smlouva o úvěru a otázky jejího zajištění Jméno autora: Hana Hortová Rok zpracování: 2005 Čestné prohlášení: Prohlašuji tímto, že jsem diplomovou práci na téma: Smlouva o úvěru a otázky jejího zajištění zpracovala sama pouze s využitím pramenů v práci uvedených

2 Obsah diplomové práce 1 Úvodní poznámky K pojmu úvěr Historický vývoj institutu úvěru K jednotlivým druhům úvěrů Pasivní úvěrové obchody Aktivní úvěrové obchody Další finančně úvěrové obchody bank Zásady úvěrování Zásada účelovosti Zásada přímosti Zásada termínovanosti Zásada zajištěnosti a návratnosti Zásada zúročitelnosti Shrnutí K právní úpravě smlouvy o úvěru Ke vzniku smlouvy o úvěru Podstatné části smlouvy Ostatní části smlouvy Průběh smluvních vztahů K zániku smlouvy o úvěru Odstoupení od smlouvy Výpověď Vztah smlouvy o úvěru ke smlouvě o půjčce Shrnutí Obecně k zajištění závazků Charakter zajišťovacích prostředků Funkce zajišťovacích prostředků K jednotlivým zajišťovacím prostředkům Zástavní právo a jeho právní úprava K právní úpravě podzástavního práva Základní charakteristika zadržovacího práva

3 Smluvní pokuta K právní úpravě institutu ručení Dohoda o srážkách ze mzdy a jiných příjmů Převod práva jako zajišťovací prostředek K zajištění závazku postoupením pohledávky K právní úpravě uznání závazku K zajištění prostřednictvím jistoty K právní úpravě bankovní záruky Shrnutí Závěrem Resümee Seznam použité literatury

4 1 Úvodní poznámky Cílem této diplomové práce je seznámit se s problematikou smlouvy o úvěru a s otázkami souvisejícími s jejím zajištěním. Toto téma jsem si zvolila především z důvodu, že v posledních letech dochází k výraznému zvýšení počtu uzavřených úvěrových smluv. Domnívám se, že mezi hlavní důvody tohoto zvýšeného zájmu patří zejména skutečnost, že po roce 1989, kdy u nás došlo k otevření trhu, se občanům naskytla možnost získat věci, které byly předtím jen těžko dosažitelné. Je třeba mít také na paměti, že dnes již zrušený hospodářský zákoník upravoval ve svých ustanoveních poskytování úvěrů pouze v souvislosti se státními organizacemi, tedy nikoli jako dnešní obchodní zákoník, který reguluje poskytování úvěrů daleko širšímu okruhu subjektů. Tím se pro fyzické i právnické osoby otevřela možnost získat určité peněžní prostředky. Většina lidí by pochopitelně chtěla vlastnit nějakou nemovitost, zařídit si ji podle svých představ, poslat své děti na studia atd. To vše ovšem předpokládá nemalé finanční prostředky. Nabízí se tady v zásadě dvě možnosti. Buď si na danou věc naspořit vlastní peníze nebo si je půjčit a splácet úvěr. První z těchto variant ovšem znamená, zejména při pořizování dražších věcí, dlouholetý proces a mnohdy by ani nebylo možné na předmětnou věc ušetřit. Úvěry tedy skýtají mnohé výhody. Náleží k nim zejména skutečnost, že danou věc můžeme používat ihned. Proto se s úvěry setkáváme hojně např. v oblasti financování bydlení, kdy není možné koupi odkládat na dobu, až ušetříme dostatek peněz. Stejně tak v případě úvěrů na studium. Ani zde není možné nejprve šetřit a teprve poté studovat. Pokud jde o spotřební zboží je pochopitelné, že lidé jím chtějí být obklopeni dokud jsou mladí a nikoli čekat dlouhé roky až si budou moci dovolit utrácet naspořené peníze. Někteří lidé přitom ani nejsou schopni na nějakou věc našetřit, neboť nemají potřebnou disciplínu k tomu, aby se donutili spořit. Použití úvěru je pro ně jednodušší, protože potom už splácet musí. Obvykle si zřídí trvalý příkaz na splácení úvěru a zvyknou si na něj. 4

5 I z pohledu obchodníků má koupě na úvěr mnoho výhod. Zákazník, který má možnost půjčit si peníze totiž kupuje více, než ten, kdo nemá přístup k úvěrům a nemá tedy na příslušnou věc peněžní prostředky. Některé úvěry jsou také velmi levné. Do této kategorie náleží především takové, které obsahují nějakou formu státní dotace. V současné době se hojně setkáváme s poskytováním úvěrů v souvislosti s podnikáním nebo investováním. Jsou to případy, kdy má firma vysoce ziskový záměr, ale nemá už potřebný kapitál k tomu, aby mohla projekt uskutečnit. Půjčí si tedy od banky peníze, spustí projekt, který jí vydělá na vrácení úvěru, na zaplacení úroků i na zisk. Existuje tedy mnoho důvodů, proč lidé přistupují k takovému kroku a využívají možnost získat peněžní prostředky na základě úvěru. Je ovšem důležité, aby si žadatelé o úvěr uvědomili, že poskytnutý peněžní obnos budou muset vrátit včetně úroků, a tudíž si dobře rozmysleli, jak velký dluh si mohou dovolit učinit. V úvodní kapitole této práce se budu zabývat spíše obecnou problematikou související s daným tématem. V první řadě se zaměřím na vysvětlení samotného pojmu úvěr a na to, jak se tento institut v minulosti vyvíjel. Dále se budu věnovat rozlišení jednotlivých druhů úvěrů na základě různých kritérií. Po této pasáži bude následovat vymezení základních zásad, které se v oblasti úvěrování uplatňují. Tyto skutečnosti jsem zařadila do této kapitoly, protože je důležité se s nimi obeznámit před tím, než přistoupím k samotnému zpracování smlouvy o úvěru a jejím zajišťovacím prostředkům. To, jak doufám, přispěje k lepšímu pochopení následujících kapitol. Následuje kapitola, která se již věnuje přímo právní úpravě smlouvy o úvěru. V ní se budu zabývat problematikou vzniku předmětné smlouvy. Zde se zaměřím na vymezení tzv. podstatných částí smlouvy, které smlouva o úvěru obsahovat musí a dále tzv. ostatních částí smlouvy, u nichž záleží pouze na vůli stran jestli je do smlouvy začlení či ne. V této souvislosti se zmíním i o obchodních podmínkách. Dále se budu věnovat průběhu smluvních vztahů, přičemž plynule přejdu k oblasti zabývající se zánikem příslušné smlouvy. Vzhledem ke skutečnosti, že obchodní zákoník v této souvislosti zmiňuje pouze možnost odstoupení od smlouvy a možnost smlouvu vypovědět, budu se blíže věnovat jen těmto způsobům zániku. Na konci této kapitoly se pokusím o vymezení vztahu 5

6 mezi smlouvou o úvěru a ostatními smlouvami, na jejichž základě také dochází k přenechání věcí, přičemž se zaměřím především na smlouvu o půjčce. V poslední kapitole se budu orientovat na právní prostředky, které slouží k zajištění závazků. Po obecném vymezení této problematiky provedu rozbor jejich právní povahy a příslušných funkcí. Poté bude následovat pasáž, kterou věnuji jednotlivým zajišťovacím prostředkům. Na konci každé kapitoly provedu krátké shrnutí právě zpracované problematiky. 6

7 2 K pojmu úvěr Úvěr je zároveň pojmem ekonomickým i právním. Jedná se v podstatě o závazkový vztah, který vzniká tak, že jeden subjekt (věřitel) odevzdává druhému subjektu (dlužník) k dočasné dispozici určité hodnoty, přičemž se druhý subjekt zavazuje, že poskytnuté plnění po uplynutí sjednané doby vrátí. Za úvěr (lat. creditum) lze tedy považovat vztah vznikající při odevzdávání hodnoty někomu jinému na dočasné použití a rovněž formu návratné redistribuce dočasně nebo trvale uvolněných peněžních fondů. 1 Při odevzdávání se dodává zboží nebo poskytují služby, přičemž jejich úhrada se uskutečňuje později. Mohou se také poskytovat peněžní prostředky, což v současnosti představuje hlavní a nejběžnější způsob. Dlužník potom může s těmito prostředky nakládat, za což věřiteli platí sjednaný úrok. Z hlediska naší právní úpravy je úvěr typový absolutní obchod a bez ohledu na povahu účastníků smlouvy se řídí příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku (dále jen ObchZ). Vzhledem k tomu, že se ustanovení 497 a násl. ObchZ., v němž je upravena smlouva o úvěru, zmiňuje pouze o peněžitém plnění, budu se v této diplomové práci nadále zabývat jen tímto druhem plnění Historický vývoj institutu úvěru Svou podstatou sahá historie úvěru až do období starověkého Říma. Římané tehdy vytvořili pojem závazku (obligace), který definovali jako vztah mezi dlužníkem a věřitelem, ve kterém má dlužník povinnost něco plnit věřiteli, a to pod sankcí žaloby a exekuce. Obdobně se potom vyvíjel i závazkový vztah úvěrový, který římské právo pojímalo jako reálný kontrakt v podobě půjčky. Půjčkou poskytl věřitel dlužníkovi určité věci s tím, že dlužník po uplynutí sjednané doby vrátí věci stejného množství, kvality i druhu. Vlastnictví půjčené věci se tedy převádělo z věřitele na dlužníka, přičemž muselo jít o věci zastupitelné. Z půjčky vznikl 1 Viz Grúň, L.: Finanční právo a jeho instituty, Praha, Linde, 2004, str

8 závazek jen na straně dlužníka. Spolu s vlastnictvím půjčených věcí přešlo na dlužníka i nebezpečí poškození a zničení věci. V římském právu byla půjčka smlouvou reálnou a bezúplatnou, z čehož vyplývalo, že se věřitel nemohl domáhat většího plnění, než sám poskytl a také to, že ze samotné půjčky nevyplýval nárok na úroky. Pokud tedy věřitel chtěl úroky, musela být mezi stranami sjednána samostatná smlouva nebo to mohly provést na základě novace, ve které se půjčený kapitál zvětšil o úroky. Tato obecná pravidla pro půjčku měla později podstatný vliv na právní podstatu vývoje úvěru v dnešní době. Finanční úvěr je historicky mladší, než úvěr obchodní 2, který představuje časový rozdíl mezi plněním závazku a zaplacením a zboží je zde nahrazeno penězi. V dějinách se objevuje mnoho případů, kdy zámožní jednotlivci či jejich skupiny půjčovaly peníze panovníkům a šlechtě, za což většinou požadovali vysoký úrok a další výhody. Postupně se poskytování úvěrů rozšířilo i mezi chudší vrstvy obyvatelstva a proniklo do hospodářství společnosti. Úvěr se začíná podstatněji rozvíjet až v 19. století, kdy v této době dochází k rozmachu zbožové výroby. Na území pozdějšího Československa vznikají namísto soukromých bankéřů první peněžní ústavy, které poskytovaly hlavně hypotekární úvěry. Veřejnoprávními úvěrovými ústavy se staly spořitelny a vedle nich působily okresní hospodářské záložny, které pracovaly zejména v oblasti zemědělského úvěru. Podstatou těchto institucí bylo zabezpečení možnosti použít peněžní a naturální přebytky z úrodných let v horších dobách. Vzhledem k četnějšímu podnikání v oblasti obligačního práva došlo u nás k uvolnění určitých omezení úvěru, která vycházela z ustanovení proti lichvě. Zákonem č. 62/1868 r.z. byly zrušeny úrokové míry a pokuty při půjčkách. Pokud si strany neurčily úrok samy, byla jeho výše předepsána na 6 % a později zákon č. 77/1885 snížil úrokovou míru dokonce na 5 %. Na přelomu 19. a 20. století se aktivity v oblasti úvěrování soustředily hlavně na začátky zemědělské úvěrové svépomoci v podobě zakládání reiffeisenových bank. Ty se ovšem rozvíjely pomalu, neboť měly nedostatek volných zdrojů. Teprve na začátku 20. století byl zákonem č.75/1898 r.z. vytvořen Úvěrný fond na podporu zemědělských malovýrobců. 2 Marek, K.: Obchodněprávní smlouvy, Brno, Masarykova Univerzita, 2004, str. 72 8

9 Po vzniku Československa u nás úvěr sehrál velkou roli. Ve dvacátých letech v období pozemkové reformy nabyvatelé půdy neměli obvykle dostatečné prostředky na zaplacení přídělové ceny za půdu. Prostřednictvím úvěru tak bylo umožněno i chudším lidem pracujícím na půdě získat pozemky do svého vlastnictví. Úvěrový zákon zakotvil dlouhodobé úvěry, které měly poskytovat veřejné peněžní ústavy. Každopádně vzhledem k náročným požadavkům úvěrových ústavů větší rozvoj úvěrování nenastal. V období po druhé světové válce se začaly úvěry hojně využívat jak ve vnitrostátních ekonomikách, tak i v mezinárodním hospodářství. Soudím, že jedním z hlavních důvodů pro tento rozmach byla nutnost odstranit škody způsobené válkou. Kromě toho, zde ovšem existovaly samozřejmě i další důvody, jako např. potřeba přebudovat válečnou výrobu na mírovou nebo obnova komunikačních sítí. Zájem o úvěry způsobila také konkurence na trhu a to, že přibylo mnoho nových států, jejichž úroveň národního hospodářství byla nízká a neměly rezervy pro finanční zdroje na účast v mezinárodní zbožové výměně. V období přechodu ekonomiky na centrální plánování se začaly úvěrové operace uskutečňovat zejména na základě úvěrových plánů, které byly součástí národohospodářského plánu. Institut úvěru v této době představoval ekonomický nástroj socialistického státu, který sloužil na doplňkové rozdělování národního důchodu, na zabezpečení koloběhu výrobních prostředků peněžními prostředky a na kontrolu tvorby, rozdělování a používání prostředků podniků. 3 Úvěr tedy sloužil k prosazování cílů státního plánování. Tehdy ještě nebyla problematika úvěru a úvěrování komplexně upravena. Jen rámcově byla úprava bankovního úvěru obsažena v hospodářském zákoníku ( ) a úvěrová smlouva byla upravena zejména v sekundárních právních předpisech. 4 Pokud jde o úvěrovou činnost bank, byla u nás upravena v zákoně o státní bance československé. V současné době je úprava smlouvy o úvěru obsažena v ustanoveních 497 a násl. ObchZ a je již založena na tržních principech. 3 Balko, L.: Úver jako inštitút bankového práva a jeho právna podstata, Právo o podnikání, 2001, č.1, str. 2 4 Např. vyhl. č. 158/1975 Sb., o poskytování úvěrů, vyhl. č. 1/1982 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě, opatření ministerstva financí o poskytování úvěrů státními spořitelnami národním výborům a společenským organizacím (oznámení v částce 42/1965 Sb.) 9

10 2. 2 K jednotlivým druhům úvěrů S problematikou členění úvěrů se setkáváme v publikacích mnoha autorů. Používají přitom různá rozlišovací kritéria, ať už se jedná např. o kritérium poskytovatele úvěru, druhu jeho zajištění, doby splatnosti, nebo druhu operace či obchodu. Podle toho pak můžeme rozeznávat úvěry obchodní a bankovní, zajištěné a nezajištěné, krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé, zbožové a finanční a dále dovozní a vývozní. 5 Za nejzdařilejší považuji členění, které se používá v bankovnictví, kde jsou úvěry resp. úvěrové obchody klasifikovány na pasivní, aktivní a finančně úvěrové obchody Pasivní úvěrové obchody Jedná se o úvěry získávané, kdy si banka obstarává úvěrové zdroje obchodem. Prostřednictvím tohoto obchodu si opatřuje finanční prostředky. Nabytý kapitál jí potom slouží především k tomu, aby mohla provozovat tzv. aktivní úvěrové obchody. Podle V. Polidara pasivní úvěrové obchody tvoří: a ) přijímání nebo nakupování vkladů na požádání Vklady na požádání představují finanční prostředky, které si klient (vkladatel) ukládá na běžný účet. Jsou splatné ihned a vyznačují se vysokým stupněm likvidity. Slouží zejména ke zprostředkování platebního styku. Rozlišujeme asi pět kategorií, v nichž dělícím kritériem je klient. Řadíme sem : - vklady podniků - vklady obyvatelstva - vklady na požádání vlády a místních samosprávných celků - vklady bank 5 Viz Grúň, L.: Finanční právo a jeho instituty, Praha, Linde, 2004, str Nehybová, M.: Bankovní služby nejen pro podnikatele, Brno, Miroslav Nehyba, 1999, na straně 67 této publikace autorka dále uvádí takzvané smíšené úvěrové obchody, kam řadí kontokorentní úvěr. Obdobně Jirkůvová, M. a kol.: Banky, bankovní služby, burza, Brno, Juridica Brunensia, 1995, strana 61 10

11 - ostatní 7 Domnívám se, že vzhledem k jejich malé stabilitě, kdy si komitenti mohou své vklady kdykoliv z banky neočekávaně vybrat, představují pro banku hodně velké riziko, a tudíž nejsou pro banku příliš praktickým peněžním zdrojem. Z toho tedy usuzuji, že banky dávají přednost jiným způsobům opatřování finančních prostředků. Na rozdíl od ostatních druhů vkladů jsou poněkud nákladnějším peněžním zdrojem, protože je k nim třeba větší množství pracovních úkonů. Většinu běžných účtů také představují účty fyzických osob, na nichž jsou uloženy menší peněžní obnosy a konečně možnost využití těchto vkladů k poskytnutí úvěru je limitována vysokými povinnými minimálními rezervami. Vyšší nákladovost na straně jedné ovšem vyrovnává na straně druhé skutečnost, že tyto vklady jsou úročeny nízkými sazbami a banka si účtuje různé poplatky za vedení účtu a za provádění platebního styku. Peníze na požádání je možné u banky ukládat v tuzemské i v cizí měně. b ) nákup terminovaných vkladů Pokud jde o termínované vklady, klient se zde dobrovolně zavazuje k časovému omezení disponovat vkladem, a to ve dvou základních formách, kdy si strany při vkladu předem sjednají buď termín splatnosti vkladu nebo výpovědní lhůtu. V prvním případě se klient zavazuje, že vybere úspory až po uplynutí sjednané lhůty. V případě druhém, pokud chce klient úspory vybrat, je třeba to bance předem oznámit, přičemž vkladem bude moci nakládat až po uplynutí výpovědní lhůty. Dle mého názoru je tento druh úvěrového obchodu výhodný pro obě zúčastněné strany tzn. jak pro banku, tak i pro klienta. Nákup terminovaných vkladů totiž představuje stabilizovaný peněžní zdroj, který banka používá po celé sjednané období, než dojde k výběru vkladu. Banka má tedy tyto vklady k dispozici po přesně vymezenou dobu, což vede k tomu, že jsou klientovy úročeny vyšší sazbou, která je dále odstupňována podle výše vkladu a v závislosti na době uložení. Obvykle se termínované vklady člení na: - termínované vklady s pevným termínem splatnosti 7 Viz Nehybová, M.: Bankovní služby nejen pro podnikatele, Brno, Miroslav Nehyba, 1999, str

12 - termínované vklady jednorázové s výpovědní lhůtou - termínované vklady postupné s výpovědní lhůtou - termínované vklady s postupnou splatností - termínované vklady postupné s pevnou lhůtou splatnosti - termínované vklady s volně stanovenou splatností - termínované vklady kombinované 8 c ) prodej depozitních certifikátů Depozitními certifikáty rozumíme cenné papíry, které jsou vydávány bankou při nákupu vkladu. Banka jimi potvrzuje, že přijala zaokrouhlenou částku vkladu. Pravidlem u nich bývá krátkodobá lhůta splatnosti, která se většinou pohybuje v intervalu od třiceti do devadesáti dnů (není však vyloučena doba delší). Nejsou volně obchodovatelné na burze, obchoduje se s nimi ovšem na kapitálovém trhu. Vyznačují se velmi nízkou likviditou. Banka, která certifikát vydala se v něm zavazuje, že ve stanoveném termínu zaplatí vklad a vyplatí držiteli takového cenného papíru sjednaný úrok. Při sjednávání úrokové sazby se přihlíží k době, na kterou je vklad bance k dispozici. Můžeme rozlišovat dva druhy certifikátů : - na majitele - na jméno V praxi potom převládá první typ, tzn. certifikáty znějící na majitele. V současné době se emisi depozitních certifikátů věnují téměř všechny naše větší banky. d ) nákup úsporných vkladů Úsporné vklady jsou dalším druhem pasivních úvěrových obchodů, který představuje finanční prostředky fyzických osob, které tyto osoby ukládají u banky (a to většinou na delší dobu). Jedná se o poměrně stabilní peněžní zdroje, které má banka k dispozici zpravidla po větší časový úsek a může je tedy využívat k poskytování střednědobých a dlouhodobých úvěrů. V nakládání s vkladem není klient nijak omezen, může tedy na jedné straně libovolně ukládat na vkladový účet další peníze a na straně druhé může úsporný vklad kdykoliv vybrat. 8 Nehybová, M.: Bankovní služby nejen pro podnikatele, Brno, Miroslav Nehyba, 1999, str

13 Podle V. Polidara mohou být vklady u bank ukládané na čtyřech typech úsporných účtů : - na vkladových účtech - na účtech majetkového spoření - na účtech stavebního spoření - na účtech pojistného spoření Úsporné vklady jsou bankou úročené, přičemž se úroková sazba blíží k úroku z vkladů na požádání. Je to z toho důvodu, že vkladatel má možnost volně s vkladem disponovat. Zpravidla je však úroková sazba o něco vyšší, než u vkladů na požádání. e ) prodej dluhopisů Bankovní dluhopisy jsou úvěrové cenné papíry, jejichž lhůta splatnosti je pevně stanovena, přičemž se nejčastěji pohybuje od pěti do patnácti let. Předpokládám, že pro banku představují výhodný peněžní zdroj, neboť si může být jistá, že se věřitel nemůže později rozhodnout jinak. Vydáváním dluhopisů si tedy banka zajišťuje stabilizovaný dlouhodobý peněžní zdroj. M. Nehybová rozlišuje několik druhů bankovních obligací 9 : - zástavní listy - pokladniční poukázky - vkladové listy - vkladové dluhopisy - komunální obligace - hypotéční zástavní listy f ) nákup bankovních úvěrů a půjček od jiných bank a od ústřední banky Pokud jde o úvěry od ostatních bank, existují tři důvody pro to, aby banky nakupovaly nebo přijímaly půjčky od jiných bank : - ke zvýšení svých aktivních úvěrových obchodů - k vyrovnání krátkodobého peněžního deficitu, ke kterému může dojít např. v důsledku výběru vkladů nebo opožděného splácení úvěru bankovními komitenty. - k uskutečňování trojstranných úvěrových obchodů 9 Blíže k jednotlivým druhům viz. Nehybová, M.: Bankovní služby nejen pro podnikatele, Brno, Miroslav Nehyba, 1999, str

14 Pokud banky potřebují peněžní prostředky, pak jediným vnějším zdrojem, který jim může pomoci je úvěr ústřední banky. M. Nehybová uvádí, že tento typ úvěrů členíme podle určitých kritérií, kterými jsou lhůta splatnosti a účel poskytnutí na : - úvěry v domácí měně sem patří krátkodobé úvěry na doplnění likvidity (úvěry diskontní, reeskontní, sezónní a úvěry na eskont exportních směnek), dále sem řadíme krátkodobé nouzové úvěry (úvěry lombardní, krátkodobé aukční překlenovací úvěry, refinanční úvěry na běžných účtech a úvěry na povinné minimální rezervy), dále střednědobé a dlouhodobé nouzové úvěry a hotovostní úvěry. - úvěry v zahraničních měnách Aktivní úvěrové obchody Při tomto druhu obchodů vystupují banky v pozici poskytovatele úvěrů, peněžních investičních obchodů a kapitálových investičních obchodů. Dostávají se tak do postavení věřitele vůči svým klientům, kterým účtují úroky. Aktivní úvěrové obchody lze členit podle různých kritérií. Nejobvyklejším z nich je rozdělení podle splatnosti úvěru. Z časového hlediska tedy rozlišujeme: - úvěry krátkodobé (do jednoho roku) - úvěry střednědobé (od jednoho do čtyř let) - úvěry dlouhodobé (nad čtyři roky) 10 Z tohoto členění vychází i V. Polidar ve své publikaci Management úvěrových obchodů bank. Popisuje zde několik forem krátkodobého úvěru, a to: a) kontokorentní úvěr Podle právní literatury je kontokorentní úvěr umožněn při zřízení kontokorentního účtu. Při nedostatku peněžních prostředků se přechází do debetu a banka tak poskytuje kontokorentní úvěr. 11 Jde o úvěr, který banka poskytuje v pohyblivé výši komitentu na jeho běžném účtu u banky Jirkůvová, M., Marek, K., Tomíčková, S.: Banky, bankovní služby, burza, Brno, IURIDICA BRUNENSIA, 1995, str Marek, K.: Obchodněprávní smlouvy, Brno, Masarykova Universita, 2004, str. 73, nebo Marek, K., Nesnídal, J. a kol.: Lexikon obchodního práva, Ostrava, Sagit, 1997, str Polidar, V.: Management úvěrových obchodů bank, Praha, Economia, 1991, str

15 Základem kontokorentního úvěru je tedy zřízení kontokorentního účtu. Banka se v podstatě dohodne se svým klientem, že se vzájemné pohledávky a závazky mezi nimi nebudou zúčtovávat jednotlivě. To znamená, že ve prospěch majitele běžného účtu se připisují všechny došlé platby a naopak k jeho tíži všechny platby jeho dodavatelům. Poté dojde k porovnání příjmů a úhrad a z tohoto výsledku vyplyne buď převis ve prospěch klienta (vklad), nebo naopak ve prospěch banky, čímž banka poskytuje klientovi úvěr. Vyúčtování kontokorentu se provádí v určitých periodách 13 a výsledkem je pak buď zatížení klienta úroky, nebo jsou mu připsány úroky z vkladu. O stavu svého účtu je klient denně informován bankou ve formě výpisu z účtu. Součástí smlouvy o kontokorentu je také stanovení tzv. úvěrového rámce, tj. maximálně přípustné výše debetu na účtu. Splatnost úvěru bývá v zásadě krátkodobá. Tato skutečnost vyplývá jednak z doby, na kterou banka uzavřela s klientem smlouvu 14 a jednak z účelu, na který byl úvěr použit. V praxi přitom existuje několik účelů, na něž může být kontokorentní úvěr využíván : - na vyrovnání výkyvů běžného účtu - na dlouhodobé pořízení oběžného majetku ve výši, v jaké se komitentovi nedostává vlastní kapitál a ostatní závazky - na sezónní potřebu oběžného majetku - na ostatní krátkodobé potřeby - na krátkodobé investiční výdaje jako tzv. meziúvěr 15 U tohoto typu úvěru se vyskytuje tzv. lomená úroková sazba, kdy čistá úroková sazba se skládá ze dvou složek, a to : - ze základní úrokové sazby - z úrokové provize (úrokové přirážky) Tyto úvěry jsou ze skupiny krátkodobých úvěrů banky nejdražší, ale velkou výhodu lze dle mého názoru spatřovat v tom, že klient čerpá úvěr podle toho, jak právě potřebuje a není třeba o něho na každý případ speciálně žádat. Klient také není vázán tím, že by musel vybrat celou částku najednou nebo tím, že by musel splatit úvěr v určitý den. 13 Například měsíčně, čtvrtletně, pololetně nebo ročně. 14 V praxi se uzavírá na jeden rok, ale může být prolongována. 15 Podrobněji viz. Polidar, V.: Management úvěrových obchodů bank, Praha, Economia, 1991, str

16 b) směnečný úvěr Směnečné úvěry jsou založeny na existenci cenných papírů, kterými jsou směnky. Můžeme rozlišovat dva základní druhy těchto úvěrů : - směnečný eskontní úvěr a akceptační úvěr, od nichž lze potom odvodit ještě dvě modifikace: - úvěr negociační - úvěr ramboursní Pokud jde o směnečný eskontní úvěr, představuje úvěr, kdy banka odkupuje směnky před lhůtou splatnosti. Při odkupu je odpočítáván úrok za dobu, která zbývá do splatnosti. 16 Banka nakupuje tyto směnky od subjektu, který je majitelem směnky. Při splatnosti však předkládá směnku k proplacení směnečnému dlužníku (nikoliv tedy subjektu, který ji prodal). 17 Tento druh úvěru je nejlevnější z krátkodobých bankovních úvěrů. Akceptační úvěr se používá zejména k získání krátkodobých provozních prostředků na nákup zboží, surovin apod. Spočívá v tom, že banka akceptuje směnku, kterou na ni vystaví její klient (nebo třetí osoba na jeho příkaz) a to na částku a lhůtu dohodnutou v úvěrové smlouvě. 18 Banka se při tom stává hlavním dlužníkem. Prostřednictvím tohoto úvěru nejsou klientovi poskytovány platební prostředky, jde tedy o půjčku úvěru či dobrého jména banky, v důsledku čehož směnka získá větší důvěryhodnost a obchodovatelnost. V případě úvěru negociačního hovoříme o směnečném eskontním úvěru, který se používá u zahraničních operací. Jak uvádí V. Polidar, obsahem tohoto vztahu je skutečnost, že dovozce předem zprostředkovává zahraničnímu dodavateli u banky eskont směnky vystavené dodavatelem na dovozce nebo banku. Negociační úvěr se může vyskytovat v následujících formách : - zmocnění k odkupu (authority to purchase, authority to pay) - příkaz k negociaci ( order to negotiate) Marek, K., Nesnídal, J., Pokorná, J.,Pohl, T., Vích, J.: Lexikon obchodního práva, Ostrava, Sagit, 1997, str Tomu by ji předložila jen v případě odmítnutí směnky směnečným dlužníkem, popřípadě v důsledku jeho platební neschopnosti. 18 Viz Polidar, V.: Management úvěrových obchodů bank, Praha, Economia, 1991, str Blíže viz Nehybová, M.: Bankovní služby nejen pro podnikatele, Brno, Miroslav Nehyba, 1999, str

17 U ramboursního úvěru se jedná o modifikaci akceptačního úvěru, kdy je přizpůsoben zahraničním odběratelsko - dodavatelským vztahům. Realizuje se tím způsobem, že dovozce požádá svou banku, jestli bude možné, aby akceptovala směnku. Ta se poté spojí s ramboursní bankou, kterou bývá většinou nějaká renomovaná světová banka a požádá ji o poskytnutí ramboursního úvěru. Potom, co skončí obchod, následuje předložení dokumentů o vývozu a směnky bance, která ji postoupí ramboursní bance, aby mohla směnku akceptovat. Po převzetí dodávky předá dovozce příkaz své bance, která následovně, prostřednictvím ramboursní banky uhradí směnku bance vývozce. Ramboursní úvěr je výhodný pro obě strany (pro vývozce i pro dovozce), neboť vývozce má zabezpečenou úhradu vyvezeného zboží a často je mu umožněno nakládat s peněžní úhradou dříve, než dojde zboží dovozci. Dovozce zase spatřuje výhodu v tom, že akcept směnky je spojený současně s převzetím dokumentů ramboursní bankou. Z toho vyplývá, že akcept je vázán na splnění podmínek kontraktu a odeslání zboží vývozcem. c) lombardní úvěr V souvislosti s tímto druhem úvěru je třeba rozlišovat tzv. pravý a nepravý lombardní úvěr. Definici pravého lombardního úvěru uvádí V. Polidar, podle něhož se jedná o úvěr zajišťovaný zástavou movité věci nebo práva. Nepravým lombardním úvěrem je potom označován kontokorentní úvěr, a to na základě skutečnosti, že také bývá zajišťován ručními zástavami. Základní rozdíl obou druhů lze spatřovat v tom, že pravý lombardní úvěr je poskytován na pevnou částku po celou dobu sjednané lhůty splatnosti a částka úvěru je úročena úrokovou sazbou nezávisle na jejím využití dlužníkem 20 Rozlišujeme několik druhů lombardního úvěru. Klasifikačním kritériem je zde druh zástavy. Existuje tedy : - lombardní úvěr na cenné papíry ( v praxi se využívá nejvíce) - lombardní úvěr na směnky - lombardní úvěr na zboží - lombardní úvěr na faktury a účetní pohledávky 20 Viz Polidar, V.: Management úvěrových obchodů bank, Praha, Economia, 1991, str

18 - lombardní úvěr na drahé kovy a jiné cennosti 21 V roli zástavy mohou vystupovat i vkladní knížky, životní pojistky, autorské pohledávky a práva a dokonce i hypotéka. V dnešní době je v české praxi lombardní úvěr poskytován tak, že komerční banka prodá centrální bance prakticky bezrizikové zaknihované cenné papíry, jejichž druh stanovila předem centrální banka, přičemž je přitom dohodnuto, že za stanovený čas prodá centrální banka komerční bance cenné papíry zpět a ta za ně zaplatí původní prodejní cenu zvýšenou o lombardní sazbu centrální banky. 22 d) ostatní Pod termín ostatní pak V. Polidar řadí úvěr ručitelský, tzv. malé osobní úvěry, úvěr na oběžný majetek, úvěr na sezónní náklady, úvěr na přechodný nedostatek finančních prostředků a krátkodobé spotřební půjčky. Podobně jako v případě krátkodobých úvěrů rozlišujeme i několik forem střednědobých a dlouhodobých bankovních úvěrů. Střednědobým úvěrem rozumíme takový úvěr, jehož splatnost se pohybuje okolo čtyř až pěti let. Pokud se však u úvěru vyskytuje splatnost delší, jedná se o úvěr dlouhodobý. Stejně jako úvěry krátkodobé mohou být i tyto typy úvěrů poskytovány ve formě úvěru kontokorentního nebo směnečného. Kromě toho u nich však rozeznáváme i několik forem speciálních. Jsou jimi : a) emisní půjčka Náleží mezi tzv. listinné úvěry. Jedná se o úvěr poskytnutý odkoupením dluhopisů (obligací), které dlužník emituje za účelem opatření finančních zdrojů. Dluhopisy jsou cenné papíry, v nichž se emitent (vydavatel) zavazuje splatit přijatý úvěrový obnos a vyplácet úroky ve stanovených termínech. 23 Soudím, že pro dlužníka i pro věřitele představuje důležité přednosti. Věřitel má totiž možnost jednak zpeněžit dluhopis ještě před lhůtou jeho splatnosti a dále je pro něho důležitá také důkazní funkce obligace, která má význam při vymáhání dlužných pohledávek. Dlužník zase spatřuje výhodu v té 21 Podrobněji Nehybová, M.: Bankovní služby nejen pro podnikatele, Brno, Miroslav Nehyba, 1999, str Ossendorf, V.: Nad možnostmi obnovení klasického lombardního úvěru, Obchodní právo, 2005, str Viz Polidar, V.: Management úvěrových obchodů bank, Praha, Economia, 1991, str

19 skutečnosti, že prostřednictvím emise dluhopisů lze získat poměrně velký peněžní úvěr. Emisní půjčku tedy poskytuje emitentovi dluhopisů banka, a to ve výši jejich nominální hodnoty. Emitent musí vypracovat emisní záměr, v němž uvede údaje o počtu cenných papírů, jejich nominální hodnotě, splatnosti, obchodovatelnosti apod. Ten následovně banka posoudí a buď poskytne emitentovi úvěr přímo a on dluhopisy prodává sám nebo může banka vystupovat v pozici zprostředkovatele emise. b) závazková listina Tímto úvěrem, označovaným také jako úvěrový úpis, se rozumí střednědobé a dlouhodobé úvěry, které banky poskytují na základě podepsané listiny nazývané úvěrový list. Většinou jde o větší úvěry bez využití burzy, kdy dlužník podepíše závazek splatit půjčený obnos, což je uvedeno v závazkové listině. Jsou v ní také upraveny podmínky úvěru. Dlužní listina plní především důkazní funkci, neboť jejím prostřednictvím získává věřitel důkaz o pohledávce. Na druhé straně pro něho skýtá i určité nevýhody, z nichž závažnou se jeví ta skutečnost, že věřitel nemá možnost půjčku zpeněžit před lhůtou splatnosti. Je to z toho důvodu, že v případě závazkové listiny se nejedná o cenný papír, což znemožňuje její obchodovatelnost. c) hypotekární úvěr Je chápán jako úvěr na investice do nemovitostí, jehož splácení je zajištěno zástavním právem k nemovitosti. Předpokladem pro jeho získání je žádost o úvěr s dokladem o tom, že žadatel je vlastníkem nemovitosti. Bance je třeba poskytnout i další doklady za účelem ocenění nemovitostí. 24 Po jejich předložení provede peněžní ústav odhad ceny nemovitosti. Odhaduje se jednak cena stavební a vedle ní se určuje také cena výnosová kapitalizací výnosu nemovitosti platnou úrokovou sazbou. 25 Z nich se následovně odvodí tzv. pravá cena a určitý podíl této ceny představuje tzv. pupilární či sirotčí jistotu, na kterou banka poskytne úvěr. Přestože dlužník musí splatit půjčku v nominální výši, nebývá mu v této výši vyplacena nominální částka. V této souvislosti hovoříme o tzv. výplatním 24 Viz Polidar, V.: Management úvěrových obchodů bank, Praha, Economia, 1991, str Tamtéž, str

20 disážiu, přičemž tímto pojmem označujeme srážku nominální hodnoty cenného papíru nebo půjčky. Disážio (nazývané také damnum) představuje tedy rozdíl mezi obnosem v nominální hodnotě půjčky a skutečně vyplaceným obnosem. 26 Závisí na rozdílu mezi úrokovou sazbou na kapitálovém trhu a úrokovou sazbou, která byla stranami sjednána. Výplata půjčky je potom tím nižší, čím nižší úrok si strany sjednaly a naopak. Způsob čerpání úvěru závisí na tom, jestli je zajištěn nemovitostí, která již existuje nebo zda nemovitost teprve vzniká. V prvním případě, pokud má o to dlužník zájem, může být hypotekární půjčka dlužníkovi vyplacena najednou. Hypotekární stavební úvěr se naopak nevyplácí najednou, ale postupně v závislosti na tom, jak pokračuje stavba. Pokud jde o splácení úvěru naskýtá se více způsobů, ale převládajícím je anuitní splácení. Kromě hypotekárních půjček na stavební účely nabízejí banky půjčky i na účely jiné. Tyto neúčelové hypotekární půjčky se označují různými způsoby, např. osobní hypotekární úvěry či víceúčelové hypotekární úvěry. Dlužník je může použít např. na spotřební účely atd. d) ostatní Do této kategorie zařazuje V. Polidar různé spotřební úvěry poskytované fyzickým osobám a domácnostem za účelem nákupu spotřebních předmětů, k zaplacení služeb a na jiné osobní potřeby Další finančně úvěrové obchody bank Kromě výše zmíněných úvěrových obchodů nabízejí banky ještě několik typů dalších finančně úvěrových operací. Řadíme sem faktoring, forfaiting a leasing. a) faktoring Tímto pojmem rozumíme odkup krátkodobých pohledávek od bankovních komitentů. Rozlišujeme faktoring : - pravý jde o odkoupení pohledávky věřitele bez zpětného postihu 26 Schwintowski, H.: Bankrecht, München, C.H.Beck, 1994, str