Podniková ekonomika :

Podniková ekonomika : cíle a funkce podniku; přednáška pro 1. ročník VOŠE Ing. Vlastimil K. Vyskočil 2005 1

Cíle podniku a jeho funkce 5. 1 PRIMÁRNÍ CÍL PODNIKU MAXIMALIZACE ZISKU A TRŽNÍ CENY AKCIÍ Podniky existují proto, aby vyráběly a distribuovaly výrobky a poskytovaly služby zákazníkům a "sloužily" všem ostatním, kteří jsou s vývojem podniku spjatí. To je jejich hlavní poslání. Podniky však byly někým založeny, někomu patří. Jejich vlastníci je vytvořili proto, aby "vyráběly" peníze. Podniky stejně jako jednotlivci ve svém chování sledují určitý cíl. Co je primárním cílem (cílovou funkcí) podniku, odvozuje tzv. teorie firmy. 1 Ta ve své původní verzi za primární cíl firmy považovala maximalizaci zisku, a to v krátkodobém pohledu, tj. bez časové dimenze a bez vlivu rizika. Základními ukazateli byl celkový zisk, později ukazatele výnosnosti (rentability), např. ukazatel ROl (Retum on Investment - výnosnost investic) vyvinutý v roce 1919 firmou DuPont, ukazatel ROE (Return on Equity - výnosnost vlastního jmění) aj. Tyto ukazatele vycházely z historických hodnot zisku, obvykle z účetního zisku, nepracovaly s rizikem a byly statickými veličinami. R. C. Higgins [3] např. uvádí, že není správné odvozovat, že "vyšší ROE je vždy lepší než jeho nižší hodnota" a že,je jen zřídka neproblematickou mírou výkonnosti". ROE a podobné ukazatele sehrály důležitou úlohu v řízení podniků a pro řadu účelů se používají dosud. Byly rozpracovány do ucelených soustav ukazatelů. Obecný cíl podnikání bylo nutno dovést do použitelného nástroje řízení podniku, tj. do víceméně exaktně vyjádřeného kritéria rozhodování (hovoříme o operabilním nástroji řízení). V hospodářské praxi se primární cíl podniku maximalizace zisku transformoval do již uvedeného ukazatele výnosnosti vlastního jmění ROE a do zisku připadajícího na jednu akcii (EPS Earnings Per Share). Manažeři, kteří sledují zájmy vlastníků, by měli být spíše zainteresováni na výši zisku (výnosů, výdělků), připadající na 1 akcii, než na celkovém zisku podniku. Manažeři se musí vedle prvého úkolu dále zaměřit na růst bohatství v čase vyjádřené růstem ceny 1 akcie Další činitel, který ovlivňuje rozhodování manažerů je vliv rizika; riziko je závislé na způsobu financování; financování podniku může být zajištěno vedle vlastního kapitálu i cizím kapitálem, tj. dluhem. 2

A platí, že čím vyšší je dluh, tím vyšší je i nebezpečí bankrotu a tím je vyšší i riziko podnikání. Vyšší použití dluhu může zvýšit očekávaný zisk na 1 akcii (později budeme hovořit o tzv. finanční páce a daňovém štítu), současně však zvýší rizikovost budoucích zisků. Způsob financování je tedy dalším důležitým faktorem ovlivňujícím primární cíl podniku. Zatím jsme pohlíželi na vyprodukovaný zisk jako na jednu částku, která patří akcionářům, a nepřihlíželi jsme k tomu, zda je jim vyplacen ve formě peněz - tak zvaných dividend, nebo zda je "zadržen" a použit na investice (je reinvestován). Akcionáři chtějí jak trvalý proud dividend, tak i růst tržní ceny svých akcií (za tržní ceny mohou své akcie prodat na burze). Rozhodnutí o tom, kolik z běžných výnosů (zisků) bude vyplaceno ve formě dividend a kolik bude zadrženo a reinvestováno, je označováno jako dividendová politika. Měla by být optimální, tj. taková, aby plnila primární cíl podniku vyjádřený jako růst ceny akcií. Růst ceny akcie závisí (podle E. F. Brighama [2]) na těchto faktorech: projektovaném výnosu (zisku) na akcii, časovém rozložení toku výnosů, rizikovosti projektovaných výnosů, míře použití dluhů, dividendové politice. To jsou faktory, pod jejichž zorným úhlem by manažeři měli hodnotit každé významné rozhodnutí v podniku, pokud je jejich cílem maximalizace tržní ceny akcií. V praxi však manažeři zůstávají u ukazatele ROE. Jak uvádí Higgins, teoretikové kritizují ROE a za korektní míru finanční výkonnosti firmy považují cenu akcií, praktici, i když kritiku ROE uznávají, se z hlediska praktické aplikovatelnosti přiklánějí k ROE. Řešením tohoto rozporu by měly být ukazatele MVA a EVA. Shrneme-li dosavadní pojednání o primárním cíli podniku, můžeme konstatovat, že od statické maximalizace celkového zisku se postupně přecházelo k poměrovým ukazatelům (ROE aj.), k maximalizaci zisku na jednu akcii, k tržní ceně akcie, k zahrnutí rizika do rozhodování a k určité dynamizaci. Dynamizace se projevila především v hodnocení investičních projektů nebo při stanovení hodnoty firmy (metoda kapitalizace zisku a metoda diskontovaného volného cash flow - DFCF). V běžném manažerském rozhodování se zůstalo u zisku a na něm založených ukazatelích (ROA, ROl, EPS); především u ukazatele ROE, přestože je účetní mírou spojující historická data s běžným trhem a že nerozlišuje různé riziko u jednotlivých společností". Později (80. léta) byly vytvořeny složitější modely pro řízení podniků, které za cíl chování podniku považují maximalizaci jeho hodnoty. Takto pojatý cíl podnikání převládá v teorii i hospodářské praxi dosud a je v podstatě základem i nejnovějších modelů považujících za cíl podnikání maximalizaci hodnoty jmění akcionářů, tzv. shareholder value. 3

Jaké jsou prioritní funkce podniku? Otázku si rozdělíme na dvě části: 1. Jaké cíle jsou pro podnikatele prioritní před a při uvedení záměru projektu podniku do praxe? 2. Jaké cíle jsou pro podnikatele prioritní v již fungujícím podniku, tj. v projektu podniku, který již existuje? ad1) zjištění reálných potřeb vytvoření optimální pozice minimální náklady vyhledávání segmentů s rentabilními klienty starost o zaměření projektu efektivní plánování dosažení rentability projektu 4

ad2) vůle ctižádost dosáhnout plánované cíle a záměry samofinancování podniku pronikání na trhy orientovat všechny činnosti směrem k trhu rentabilita činností kontrola nákladů podrobit všechny záležitosti a problémy procesu dotazování vyhnout se tomu, aby dnešní rozhodnutí zakládala zítřejší problémy střednědobá vize podněcovat týmové nadšení pracovat tvrdě informovat se, analyzovat a přijímat rozhodnutí vždy si uvědomovat, co je prioritní prohlubovat vlohy podniku profesionalizovat se. 5.2 PRIMÁRNÍ CÍL - MAXIMALIZACE HODNOTY PODNIKU A TZV. SHAREHOLDER VALUE Nejdříve musíme vysvětlit co rozumíme hodnotou podniku. Rozlišuje se několik pojetí "hodnoty" podniku. V jiných přednáškách budeme hovořit o účetní hodnotě, tržní hodnotě, likvidační hodnotě, hodnotě pokračujícího podniku (going-concern value) apod. V souvislosti s cílem podniku rozumíme jeho hodnotou současnou hodnotu očekávaných budoucích čistých cash flow (peněžních toků). Zatím pro další výklad postačí, když za cash flow budeme považovat zisk (tj. rozdíl mezi výnosy a náklady). Potom současná hodnota podniku je hodnota očekávaných budoucích zisků diskontovaných k současnosti pomocí vhodné diskontní míry. Diskontováním rozumíme přepočet budoucích hodnot na hodnoty současné. Můžeme psát: hodnota podniku = současná hodnota očekávaných budoucích zisků Z 1 Z 2 Zn n Z t = --------- + ---------+. + --------- = ---------- (1+ i) 1 (1 +i) 2 (1 +i) n t=1 (1 +i) t Ve vzorci písmenem Z je označen očekávaný budoucí zisk v roce t, i = diskontní míra, = součet 5

hodnot zisku Z od 1. do n-té hodnoty. Takto vyjádřený primární cíl (motiv chování, účel) podniku můžeme považovat za obecný cíl podnikání, ať už jde o velkou nebo malou, soukromou nebo veřejnou firmu, podnik jednotlivce nebo akciovou společnost. Konkrétní podobu takto stanovený cíl podniku získal v tzv. metodě diskontovaných cash flows (DCF - Discounted Cash Flows). Od maximalizace hodnoty firmy je malý krůček k maximalizaci "shareholder value", tj. maximalizace jmění akcionářů, a k ukazatelům MVA a EVA. Hospodářská praxe především posledních dvou desetiletí ukázala, že díky profesní činnosti managementu je jeho informovanost lepší než informovanost vlastníků a ostatních zájmových skupin, přičemž však hlavní riziko špatných rozhodnutí managementu nesou vlastníci. Proběhla i vlna převzetí podniků managementem (tzv. MBO - Management Buy Out), která tlak na posílení přístupu "shareholder value" k cíli podniků posílila. S globalizací a internacionalizací ekonomiky a kapitálových trhů vzrostl i význam mezinárodních investorů, kteří jsou vystaveni většímu tlaku na výkonnost firem než soukromí investoři. To se projevilo v posílení tlaku na "shareholder value", jehož výsledkem byl vznik nových ukazatelů - MVA a EVA, které zájmy akcionářů i ostatních zájmových skupin lépe postihují. Ukazatele MVA a EVA vznikly v konzultační firmě Stem Stewart Management Services v New Yorku v roce 1993 a rychle se rozšířily jak v USA, tak v západní Evropě. Jsou přiblížením teoreticky správného vyjádření podnikatelského cíle jako "shareholder value" běžné hospodářské praxi. Očekává se od nich, že přemění tvorbu hodnoty (value creating) z pouhého sloganu v účinný nástroj řízení. Ukazatel MVA (Market Value Added - tržní přidaná hodnota) je přírůstek tržní hodnoty firmy, tj. rozdíl mezi částkou, kterou by akcionáři a ostatní investoři získali prodejem svých akcií, a hodnotou, kterou do firmy vložili (hodnotou obchodního jmění). MVA = tržní hodnota podniku - obchodní jmění PE TRŽNÍ HODNOTA PODNIKU MVA OBCHODNÍ JMĚNÍ (KAPITÁL) MVL TRŽNÍ HODNOTA PODNIKU Obr. 1 Tržní přidaná hodnota MVA MVA může být jak kladná, tak záporná (záporná je na obr. 1 označena MVL = tržní hodnota ztracená, angl. lost). Cílem manažerů je její maximalizace. Oproti dříve formulovanému cíli "maximalizace ceny akcií" vyjadřuje změny hodnoty akcií a je proto lepším nástrojem řízení podniku. Ukazuje, kolik peněz investoři do podniku vložili a kolik peněz mohou získat zpět prodejem svých akcií na burze. Je-li MVA kladná, manažeři pracují dobře a vytvářejí novou hodnotu, je-li záporná, pracují špatně, neboť investovanou hodnotu snižují. Nevýhodou ukazatele MVA je to, že se dá zjistit jen u podniků, jejichž akcie jsou obchodovány na burze. Ukazatel EVA (Economic Value Added - ekonomická přidaná hodnota) je rozdíl mezi čistým ziskem podniku a jeho kapitálovými náklady: 6

EVA = EBIT x (1 - t) - C x WACC EVA = NOPAT - C x WACC kde: EBIT = provozní zisk před úroky a zdaněním t = míra zdanění zisku (např. 40 % = 0,4) C = dlouhodobě investovaný kapitál NOPAT = čistý provozní zisk po zdanění WACC = náklady na kapitál vyjádřené diskontní mírou (např. 12 %) NOPAT Čistý provozní zisk po zdanění EVA Náklady na kapitál Obr. 2 Ekonomická přidaná hodnota EVA Vysvětlením jednotlivých symbolů se budeme zabývat později. Z konstrukce ukazatele je zřejmé, že provozní zisk po zdanění musí být vyšší nebo alespoň stejně velký, jako jsou náklady na kapitál (ty tvoří úroky placené vnějším investorům a výnosy požadované akcionáři), aby podnikání mělo nějaký smysl. Cílem podnikání je tedy vytváření EVA, tj. ekonomické přidané hodnoty.19 Tomu je podřízeno vše - hodnoceníinvestic, nových výrobků, vnitropodnikových útvarů (divizí, závodů, podnikatelských jednotek - tzv. business units), nadpodnikových celků - korporací (zde se hovoří o tzv. corporate value). EVA je základem i hmotné zainteresovanosti, na ní je založen i prémiový systém. Hlavním příspěvkem ukazatele EVA je to, že vynesl na světlo ten fakt, že i vlastní kapitál něco stojí (že má své náklady), což je u cizího kapitálu zřejmé, a že nestačí, aby podnik vykázal zisk nebo určitou výši zisku na akcii (EPS), ale že musí přinést kladnou hodnotu EVA. 5.3 DRUHY CÍLŮ Pro řízení podniku nevystačíme s primárním cílem. Uvedli jsme, že ve skutečnosti musí manažeři sledovat celý svazek cílů, z nichž řada je rozpracovávána do cílů dílčích, do cílů organizačních částí podniku atd. Vyvstává tak úloha cíle podniku třídit, klasifikovat. Cíle podniku můžeme třídit podle různých kritérií. Za hlavní můžeme považovat třídění cílů podle: pořadí jejich významu (hierarchie), velikosti (rozsahu) cíle, časového hlediska, vztahu mezi cíli, 7

podle obsahu cíle. Podle významu můžeme cíle rozčlenit na vrcholové (primární) a podřazené (dílčí). Wöhe mezi obě skupiny zařazuje ještě tzv. mezicíle, které jsou prostředkem k dosažení primárního cíle, k dosažení mezicílů pak slouží cíle podřazené. Všechny cíle by měly být operabilní, tj. aby za jejich plnění byli odpovědni konkrétní pracovníci a stupeň jejich dosahování byl měřitelný. Dříve jsme uvedli, že za primární cíl můžeme považovat maximalizaci hodnoty podniku, resp. jmění akcionářů, měřenou např. pomocí tržní ceny akcií. K tomu můžeme použít různé ukazatele, např. již EPS (Earnigs Per Share - výnosy na akcii) nebo ukazatele, jako je např. ukazatel ROE (výnosnost vlastního jmění), ROA (výnosnost aktiv), ROl (výnosnost investic) aj. V této souvislosti neopomeňme nové ukazatele MVA a EVA. Právě naposled uvedený ukazatel EVA je řadou teoretiků i praktiků považován za cílového ukazatele veškerého podnikání, který lze dovést snad do všech oblastí podniku. Mezicíli, resp. podřazenými cíli mohou být např. zvýšení obratu prodejem nového výrobku nebo proniknutím na nové trhy, provedení reengineeringu celého podniku za účelem snížení nákladů, finanční restrukturalizace podniku za účelem zvýšení výnosnosti vlastního kapitálu aj. Pro stanovení podřazených cílů můžeme využít i matematického rozkladu vrcholového ukazatele. Vyjdeme-li např. ze vzorce pro výpočet hodnoty podniku jako sumy očekávaných budoucích zisků (vzorec uvádíme ve zjednodušeném zápisu bez diskontování), můžeme ukazatel zisku Z rozložit na Z = V - N, tj. na rozdíl výnosů V a nákladů N, výnosy V na součin ceny "p" a objemu prodeje "q", tj. V = P. q, náklady na jejich složky (materiál, mzdy atd.) a určit konkrétním útvarům podniku nebo jednotlivým pracovníkům úkoly v zajišťování jejich žádoucí úrovně. V americké praxi se k tomuto účelu používá např. Du Pontův vzorec nebo-li pyramidová analýza. Podle kritéria velikosti (rozsahu) cíle můžeme rozlišit cíle neomezené a cíle omezené (Wöhe), z nichž u prvních jde o dosažení maximální hodnoty, u druhých hodnoty předem dané. Z tohoto hlediska Kupkovič [4] označuje cíle za maximalistické a minimalistické. V teorii existuje několik modelů řešící tento problém (jde v podstatě o to, zda "manažer firmy skutečně hledá nejostřejší jehlu v kupce sena (maximalizace), nebo skončí hledání, když najde jehlu tak ostrou, aby se s ní dalo šít (uspokojující úroveň)" (Pappas - Hirschey [5]). Modely, které jsme uvedli, jsou v podstatě založeny na "maximalizaci za omezujících podmínek" s tím, že existují cíle zájmových skupin, ke kterým manažeři musí rovněž přihlížet. Podle časového hlediska se cíle člení na krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé, někdy jen krátkodobé (časový horizont obvykle do 1, někdy do 3 roků) a dlouhodobé (delší než 1, resp. 3 roky). Dlouhodobé cíle vyplývají z přijaté strategie podniku, jsou většinou komplexnější a za jejich dosažení jsou odpovědni vrcholoví manažeři. Krátkodobé cíle by měly zajistit dosažení dlouhodobých cílů, jsou více operativní a za jejich dosažení jsou odpovědni i manažeři nižších stupňů řízení. Z hlediska časové dimenze Wöhe ještě rozlišuje cíle vztažené k určitému okamžiku, tj. stavové cíle (např. k 1. březnu mít v pokladně hotovost 10 000 Kč), a cíle vztažené k určitému období, tj. intervalové cíle (např. na bankovním účtě udržovat minimální zůstatek tolik a tolik Kč), dále cíle statické a dynamické (podle toho, zda berou v úvahu průběh ukazatele v čase), a cíle trvalé a přechodné (trvalým cílem je primární cíl podniku, přechodným např. zvýšení pokladní hotovosti). Podle vztahů mezi cíli můžeme rozlišit cíle komplementární (dosahování jednoho cíle vede k dosahování cíle druhého - např. snižování nákladů obvykle vede ke zvyšování zisku), konkurenční cíle (vyšší plnění jednoho cíle vede k nižšímu plnění druhého cíle - např. intenzívnější reklama zvyšuje náklady), protikladné cíle (dosažení jednoho cíle vylučuje dosažení druhého cíle - je to extrémní případ cílů konkurenčních), indiferentní cíle (plnění jednoho cíle nemá vliv na plnění ostatních cílů). Cíle podle jejich obsahu (podle toho, čeho se týkají - viz Kupkovič [4]) lze členit na cíle ekonomické, technické a sociální. Ekonomické cíle lze dále členit na cíle výkonové (obrat, podíl na trhu, objem výroby, výrobní kapacita, zásoby aj.), cíle finanční (celkový kapitál, vlastní kapitál, cizí kapitál, finanční investice, likvidita, výše pohledávek aj.), cíle výsledkové (výnosy, náklady, zisk, cash 8

flow, rentabilita, produktivita aj.). Technické cíle se zaměřují na vývoj a zavedení nových výrobků, na technickou stránku vyráběných výrobků, na rozvoj technologií, výrobní kapacity atd. Sociální cíle jsou orientovány na okolí podniku (vytváření pracovních příležitostí v obci a regionu, ochrana životního prostředí, placení daní vč. daní místních, sponzoring), především však na zaměstnance (výše mezd, pracovní a sociální podmínky, stabilita zaměstnanosti, možnosti pracovního postupu, vzdělávání atd.). Cíle v podniku (máme na mysli především podniky střední a větší velikosti) tedy tvoří soustavu, která má podobu určité hierarchické pyramidy: na jejím vrcholu je primární cíl podniku, za jehož prosazení a plnění je odpovědno vedení podniku (např. představenstvo). Primární cíl je konkretizován v podřazených cílech nebo i mezicílech, v podnicích organizovaných podle funkcí (výroba, zásobování, odbyt, finance aj.) do cílů funkčních oblastí, v podnicích organizovaných podle výrobkových divizí na cíle divizí, ty jsou dovedeny až na jednotlivá oddělení a ve výrobě až na dílny. Dílčí cíle nesmí být v rozporu s cíli nadřazenými (musí vést k jejich plnění) a musí spolu s nimi a cílem primárním tvořit kompatibilní soustavu. Z takto pojaté soustavy cílů musí vycházet i systém hmotné zainteresovanosti všech pracovníků, především však řídících pracovníků podniku. Takto pojatý systém řízení podniku je označován jako tzv. management podle cílů - MBO (Management by Objektives). Zahrnuje stanovení cílů na vrcholové úrovni podniku a určení manažerů, kteří jsou za jejich splnění odpovědni, postupné rozpracování cílů pro liniové manažery i ostatní podniky, podněcování pracovníků ke ztotožnění se s cíli, motivování pracovníků k jejich plnění, především k permanentnímu zvyšování výkonnosti a efektivnosti firmy. 5.4 FUNKCE (ČINNOSTI) PODNIKU Své cíle uskutečňuje podnik svou činností. Ta se liší podle charakteru podniku (výrobní podniky, podniky poskytující služby - např. obchodní, bankovní podniky atd.), podle odvětví (např. průmyslové, zemědělské, stavební, obchodní), podle velikosti (malé, střední, velké), podle vlastnictví (soukromé, veřejné, smíšené), podle právní formy (podnik jednotlivce, osobní společnosti, kapitálové společnosti, družstva, veřejné společnosti); o dalších klasifikacích podniků pojednáme v následující kapitole. Protože každý podnik si můžeme představit jako určitý systém se vstupy a výstupy, jehož základní funkcí je přeměnit vstupy na výstupy (u výrobního podniku přeměnit suroviny, energii, práci za pomocí strojů na výrobky, u banky přeměnit volné peníze v kapitál atd.), hovoříme o funkcích podniku. V tomto odstavci se stručně zaměříme pouze na výrobní podnik, o ostatních podnicích (bankovních, dopravních, spojových, obchodních, podnicích s mezinárodní účastí) viz kap. 19 až 23. Existuje celá řada pojetí (především, pokud jde o šíři funkcí) a klasifikací podnikových činností (funkcí). Vzpomeňme např. zahrnutí veškerých podnikových funkcí do "výroby". My vezmeme za základ typickou organizaci průmyslového podniku a z ní odvodíme hlavní podnikové funkce. Výrobní podniky zajišťují tyto podnikové funkce: prodejní (odbytovou), zásobovací (nákup, doprava, skladování), výrobní (provozní), personální, investiční, finanční, vědeckotechnickou a správu. První tři funkce (prodejní, zásobovací a výrobní) jsou považovány za primární funkce, zbývající za funkce podpůrné (někdy též zvané průřezové). V poslední době se hovoří o dalších činnostech, které se 9

považují za samostatné podnikové funkce (např. controlling, interní audit aj.). Každá funkce má své vstupy a výstupy a zahrnuje řadu dalších dílčích činností. Funkce jsou vzájemně propojeny, překrývající se a vzniká proto nutnost je koordinovat. Na tomto místě uveďme pouze stručnou charakteristiku uvedených funkcí podniku. Prodejní funkce Jejím úkolem je realizovat (prodat) na trhu výrobky, resp. služby. Zahrnuje řadu činností, jako je výzkum trhu (potřeb, poptávky), stanovení nabízeného sortimentu výrobků (výrobková politika), stanovení cen, platebních podmínek, slev (cenová politika), volba odbytových cest, vlastní prodej, propagace a reklama, servis, poradenská činnost, public relations. Někdy všechny tyto činnosti označujeme jako marketing. Výrobní funkce V nejširším pojetí se do výrobní funkce zahrnují všechny podnikové funkce, tedy zásobování vč. obstarání personálu, investičního majetku, kapitálu, odbyt, správa atd. V nejužším pojetí zahrnuje výroba pouze zhotovování výrobků. D nevýrobních podniků tuto funkci označujeme jako provozní funkci. Zásobovací funkce V širším pojetí do zásobování zahrnujeme pořízení surovin, materiálů, hmotného investičního majetku, peněžního kapitálu, pracovních sil, služeb. V užším pojetí (tak se obvykle chápe i v praxi) do zásobovací funkce zahrnujeme pouze pořízení surovin, materiálů, součástí vč. jejich dopravy, příjmu, skladování a předávání do výroby. Pořizování ostatních výrobních faktorů zahrnujeme do samostatných funkcí. Personální funkce Jejím úkolem je zajistit rozhodující výrobní faktor - pracovníky. Zahrnuje řadu činností, jako je nábor pracovníků a jejich výběr, zvyšování jejich kvalifikace, vytváření optimálních pracovních podmínek, vytváření účinného systému zainteresovanosti, sociální a kulturní péče o pracovníky atd. Investiční funkce Úkolem investiční funkce je zajistit pro podnik všechen potřebný investiční majetek, tj. pozemky, budovy, stroje a zařízení, dopravní prostředky, nehmotný investiční majetek. To vše se děje v úzké souvislosti s finanční funkcí, která pro ni zajišťuje potřebný kapitál. V menší míře (v průmyslových podnicích) zajišťuje investování do finančního majetku nákupem akcií a jiných cenných papírů. Formou pořízení investičního majetku je i leasing. Finanční funkce Úkolem finanční funkce je obstarání finančních prostředků (kapitálu). V širším slova smyslu do financování zahrnujeme i mimořádné financování při založení podniku, zvyšování kapitálu, fúzi, přeměně právní formy, sanaci a likvidaci podniku. Finanční funkce má zajistit finanční rovnováhu podniku vč. optimální kapitálové struktury. Vědeckotechnická funkce 10

V průmyslových podnicích je zaměřena především na aplikovaný výzkum, vývoj a realizaci nových nebo inovovaných výrobků a technologií. Zabývá se i běžným zdokonalováním výroby. Ve strojírenství je hlavním představitelem vědeckotechnické funkce technická příprava výroby (TPV), zahrnující konstrukční, technologickou a organizační přípravu výroby. Správa Někdy nazývaná všeobecná správa nebo všeobecná administrativa. Zahrnuje rozmanité činnosti převážné administrativní, které zajišťují chod celého podniku. Patří sem organizace, plánování, statistika, účetnictví, právní oddělení, controlling, vnitřní audit aj. SHRNUTÍ Posláním podniku je uspokojovat potřeby zákazníků (trhu) a všech, kteří jsou s podnikem životně spjatí. Protože podnikání současné znamená vynakládání kapitálu s cílem jej zvětšit, je obecným cílem podnikání dosahování zisku. Pojetí cílů podniku (podnikání) prošlo historickým vývojem. Obvykle byl primární cíl podniku formulován jako dosahování maximálního zisku. Ten byl vyjadřován v absolutní výši a později v řadě poměrových ukazatelů jako je výnosnost vlastního jmění (ROE), výnosnost investovaného kapitálu (ROl) aj. V systému Du Pont byly základní ukazatele provázány matematickými vazbami, což umožnilo jejich rozpracování do dílčích cílů. Později (80. léta) byl primární cíl podnikání formulován jako maximalizace hodnoty podniku, kterou se rozumí suma diskontovaných očekávaných budoucích zisků (cash flow). Tím se do cíle dostala i časová dimenze a vliv rizika. Teorie cíl podnikání vyjádřila jako maximalizaci tržní ceny akcií, praxe však většinou zůstala u zisku a ukazatelů na něm založených (např. ROE). Po změnách na kapitálových trzích (vlna převzetí podniků managementem, liberalizace, internacionalizace a globalizace, vliv mezinárodních investorů atd.) zesiluje přístup "shareholder value", což začátkem 90. let vedlo ke vzniku ukazatelů MVA (Market Value Added - tržní přidaná hodnota) a EVA (Economic Value Added ekonomická přidaná hodnota), které při vhodné aplikaci nejlépe zajišťují i cíle ostatních zájmových skupin (stakeholderů). Primární cíl je v podniku konkretizován v celém systému cílů, který zahrnuje dílčí cíle (mezicíle, podřazené cíle), cíle technické, ekonomické, finanční, sociální, dlouhodobé (strategické), krátkodobé (operativní) atd. Jejich dosahování se děje za vlivu okolí, ve kterém důležitou úlohu má stát a různé zájmové skupiny (stakeholders), jako jsou zaměstnanci, vlastníci, management, nositelé technických znalosti a inovací, investoři, nejdůležitější zákazníci a dodavatelé. Význam jednotlivých skupin je dán jejich mocenským postavením v podniku; obvykle nejsilnější postavení má management. Jedním z cílů by mělo být i dodržování podnikatelské etiky a sociální odpovědnosti jak dovnitř podniku, tak k jeho okolí. V současné době řízení podniků podle cílů proniklo do všech zemí pod označením MBO. Podnik vykonává řadu funkcí, které obvykle sestávají z mnoha činností. Jejich úkolem je splnit podnikové cíle. Za primární podnikové funkce jsou považovány odbytová, zásobovací a výrobní funkce, za podpůrné (průřezové) všechny ostatní. 11