Kuffner, Vda ci Josef báchora?
OZEF KUFFNER; VÉDA CI ÁCHORA? BERKY K OTÁZCE SLOVANSKÉHO DÁVNOVKU, ADA PÁTÁ i PRAVOTA PRAVDY, -. Z ODKAZU PEDK. SLOVANÉ A NÉMCI (ZLOMENÝ PEDSUDEK). SLOVANSKÉ ŠVÝCARY. F. TOPI V PRAZE 1925. Cena 12 K
JOZEF KUFFNER: VDA I BÁCHORA? Pabrky k otázce slovanského dávnovku. ada pátá: Pravota pravdy. Z odkazu pedk. Slované a Nmci (zlomený pedsudek). Slovanské Švýcary. F. Topi v Praze. 19 2 5. Knihtiskárna Jar. Strojil v Perov.
^aéner: Ach, dlouhé je umní a krátké naše žití! Má hlava i má hrud vždy úzkost cítí ve kritickém tom snažení; jak tžko, prostedk jen dosáhnouti, kterými dostoupíme pramen! A ubožák, zí konec svojich dn dív, než se doká pli pouti! Faust: i) Mníš, pergamen že hluboká je studna, zkad žíze pro vždy doušek vyzíská? Nenajdeš rosy, duše bludná, když..... Tu veliká to vru bída! V ráz prchnete, když spatíte ten brak, sklad harampádí, beku smetí vídá a nejvýš,.. Wagner: Já s horlivostí vždy jsem nad knihami sedl, 1, však rád bych všecko vdl,.. 920974
íbropovd. Záhada sporu znenáhla se vyjasuje. Bylo kdysi na Vd, aby rozhodla o našich Památkách, jsou- li pravé i nic 7 Pravilo se tenkráte: Vda už rozhodla! A tu se zvedla otázka: která Vda 7 i snad není jediná Vda 7 Je jich snad vice 7 Cim to 7 Ukázalo se: o vlastn bží, je sám smysl slova Vda!^) Což jiného je Vda, ne-li snaha lidského umu, nacházet a chápat souvis vci a dj života 7 Neni-li život pirozený celek 7 V živém celku vše souvisí, látka i hnutí, dj i as, minulo i pítomno, dnešek i budoucno, co vskutku jest nebo jen zdá se býti, c: mohlo i nemohlo i co muselo býti. Teba znát, co bylo, aby bylo jasno, co jest. Proto vzdlaný sv' nechtl slyšet o našich Památkách. Nechápal jich souvis s ostatními vcmi. Vda, na kterou vzdlaný svt pisahal, nedovedla mu souvis opatit. Nevdla nic o Slovanstvu a jeho staré vzdlanosti. Mla o tom své liché pedstavy. Zakládala vše na domnlé znalosti Djin Staro- a Stedovku a ty zatím postrádaly samy vší souvislosti. Mluvila o sthovakách národ a neptala se ani, jsou-li po zákon pírody takové vci vbec možný. Kdyby se byla tázala po souvisu vci, mohla už dávno Vda dojít potebných vdomosti o starém Slovanstvu i jeho vzdlanosti. Netázala se však. V Dv vdy! Pabrk ada p r v n i.
Nadejde chvíle, kdy všechen vzdlaný sv pochopi souvis a uzná pak ochotn naše Památky. To bude, až se mu vysvtlí dje Staro- a Stedovku, jež odpovídají pirozeným zákonm. Kdo jiný tu mže býti nápomocen, ne-li slovanská Vda? Bude její úkolem, postavit' Djiny Staro- i Stedovku na nový základ. Veliký úkol vyžádá si pípravnou práci celého pqkolení. Vyjde pak na jevo, na em záleží, že nejstarší písemné Památky naše jsou z nejvzácnjších pramen, jaké kdy byly blahopejnou náhodou na svtlo vyneseny. A aromocí nového zdroje svtla vystoupí znenáhla na dohled, vrný obraz tisíciletého minula. V Praze, v záí 1924. J. K.
PRAVOTA PRAVDY. Kapitola o staré slovanské vzdlanosti. Slova, živoucí bytosti! Má i slovo svoji pírodu. Mní význam jako vci v pírod mní barvu a asem podobu i náladu. íkalo se kdysi v echách pravda, emu dnes íkáme právo a dnešní naše pravda slula tehdy istina, jako dosud jinde ve Slovanech. Istina, jistina, co je zjištno, poznáno. Dnes už»jistina«má zase jiný význam. Proudí život, pináší své zmny. Dnes právo, kdysi pravda, vždycky drahé vci. Tžko jich dobývat, nacházet je, zjišovat a poznávat i hájit. Mnoho práce to stojí, mnoho asu, spor i zápas. Byly spory právní, že se vlekly celá století, a bývají pochody pravdy ješt zdlouhavjší. Staletí minula, co hvzdái zjistili pomr vlastní mezi sluncem a zemí, Však postup pravdy podnes není ukonen. Milionm lidstva podnes zem pevn stojí zasazena do veejí vesmíru a slunce nad ní denn vychází a zapadá. Tak tžko poznatek si razí cestu ke své platnosti! Brati Slováci, obklopeni svými horami, zachovali tak mnohý obrat staré slovanštiny jako vzácný zbytek nejdávnjších as. Pro postup práva, který vymáhá asu a práce, mají své krátké a ízné slovo; pravota. Muž, jehož úkolem je, dovést vc práva k žádoucímu konci, náš cizácký advokát, jim po slovensku slov pravotár. Ctihodné slovo! A tak pípadné! Náleží mu zjednat novou platnost. Pravota! Postup práva. Tedy i pravdy. Kdož z našich vlastenc doby buditelské byl by se nadál, ješt po stu letech že nerozešena vraceti se bude otázka našich starých památek! Vzpomínáte, kterak za mladých let sami jste stáli k vci tak vrtkaví a nevdomí. Památky nikterak nepirostly vám k srdci, nezamlouvaly 5
se žádným smyslem, nelahodily vašemu vkusu. Leda volky nevolky podávali jste se vnukám oslavného kolem nich hluku. V tichosti pro sebe pstovali jste svoje chvíle dotrných nápad a pochyb, Kterak že hrdina starovké básn oslovuje svého druha?»aj, Záboji, ty udatný lve«,..? Lev obrazem sily a udatnosti v Cechách devátého i desátého století? Nemožno! Naši pohanští pedkové že by byli mli a vbec mohli míti už njakou pedstavu o králi poušt? Jakým zpsobem byli by se k ní dostali? Všecky naše vdomosti píí se takovému pedpokladu,,. Báse, která obsahuje tak nehoráznou nesrovnalost, nemohla být stará a pravá. Takové rozpaky vám rozeklávaly mladé nitro. asem, arci, dostavovaly se zkušenosti. Nkdejší pedstavy dávného minula znenáhla nov se utváely. Domnlé naše vdomosti docela selhávaly, Není-li v samotném znaku zem eské už od as dávných bílý lev v erveném poli? Arci, snad teprv od XIIL vku? Le znak, symbolický obraz! A má-li jakéno smyslu, aby za symbol voleny bývaly obrazy a pedstavy nové, obecn neznámé neb málo známé? Jist pedstava o lvu, králi zvíat, byla v echách už známa a bžná daleko díve, nežli obraz lva umístn byl ve znaku zem, Sama povst o Bruncvíkovi tomu nasvduje. A ped tím? Jak bývalo asi za prvních dob temného stedovku? A ješt díve! Už tehdy západní Slované a Nmci žili v tsném sousedství s oblastmi svtovládného kdysi íma. Koovné zvince bezpochyby ješt neputovaly tehdy od msta k mstu šííce znalosti zámoské zvíeny po koninách staré Evropy. Však dobe za to byly sousedm známy ímské zvyky a obyeje. Vdlo se dobe, jakou roli na veejných divadlech i v zápasech hrály tu africké šelmy, jak lvové a tygi zapahováni bývali do voz triumfálných a krásné ukázky ochoených dravc, pislané darem od vládc na Východ, že bývalo vídat u nohou César, usedajících na trn. Ani obanský švihák nebo módní dáma, vedoucí na etízku ochoené lví mlád, nebyli ídkým zjevem na ulici starého íma, A svtová móda, nic jinak nežli dnes, ze skvlého sídla César rychle si razila cestu k nejvzdálenjším dvorm barbarských knížat, Není-li nápadno.
že lev všemi slovanskými jazyky zván je stejn? A spolu s nmeckým lowe není-li tak nápadn bl'zký románskému leonu? Ta píbuznost názv neukazuje-li do hlubin vk až nedohledných? Co je proti tomu njaké deváté století našich starých zpv? V jakou malichernost rozplývalo se tu naše domnlé právo na pochybnstky! A paprsk svtla k otázce znenáhla pibývalo, nových a nových. Není konen jen lev! Jsou i druzí pedstavitelé zámoské zvíeny. Kterak vysvtlit na píklad, že i slon, maje u všech slovanských národ název totožný, znám byl Slovanm patrn už za dob jednotnosti jazyka, tedy za as nejdávnjších? Jakou cestou dostali se naši pedvcí pedkové k té známosti? Název tropického veletvora není u Slovan odnikud vypjen, je samostatný. Nmcm a Románm náš slon je elefantem.^] Slované zcela o své újm si tvora jménem oznaili, tudíž jej i zcela o své újm poznali. Kdy a jak se to stalo? i snad už díve, nežli se Slované vbec se západními sousedy svými poznali? Jaké mlhoviny, jaké zástry! A ješt záhadnjší íslo pirodnického názvosloví! Divoký africký k, žebrovit žíhané srsti, všemi vzdlanými jazyky souhlasn zvaná zebra! Pojmov, i zvukové jen slovanštinou výsvtný píznak: zebra = žebra! (Žebrovit žíhaná srst!) i snad moeplavní Portugalci, Španlé, Francouzi, Angliané, Nmci a Holan- *) V nesmyslném celkem slov elefant tají se pvodní tvar: velbloud. Složka ele vele, jako v f/enthier, vlastn = jelen. Fant, vant, vont =: bond = bqd, blud r= zjev íbljusti, nabludaf?= rusky: vidt, nazírat, pozorovat) = blud, vid i klam. Tedy vlastn velblud velký tvor, velezvr, af už slon anebo jiné velké zvíe Prvotný lovk nepihlížel ješt blíže ke tvarm a podobám, nerozezn-íval druhy. Vidl jen živé tvory kolem sebe. Jiné -na zemi, jiné ve vzduchu a vcdš. Všecko mu byl jen živoich, lovk = evuljak (v jihoslovaninl, tvor, který úvá, uje, cítí. Také žížala, dnes neíni^šího rodu živoich, znamenala pvodn živoucího tvora vbec. Ješt Lobkovic-Hassenštýnský píše, že shlédl»hady, žáby a jiné žialy«.. Také mravenec (mrav, murav, muravý) byl pvodn jen tvor, citery se má k svtu, živí se, mrví, žije. Mrav, nrav, narav rz život, píroda! Co je naravno (jihosl.), je pirozeno. Odtud i ponrava = patvor, potvora. Teprve pozdji dostal mrav, st. nrav, dnešní svj význam jistého zpsobu života.
dané teprv od suchoputných Slovan byli by dostávali první zprávu a s ní i vnjší dojem i malebnou pedstavu afrického kon? Anebo africká gazella! Není-li vlastn nejbližší píbuzná starého slovanského kozla? Záhada na záhadu! Neselhává jí-li tu všecky vaše domnlé»vdomosti«o stáí jazyk, o vzdlanostních pomrech národ? Do jakých nicot propadá se vaše ubohá námitka, jakým že právem u staroeského skladatele básn smla se vyskytnouti také njaká pedstava lva! Jazyk, bytost mnohotajná! Znáš slovo, denn ho užíváš, pipadá ti tak všední, skoro prázdné! A znenadání, njakým obratem, všední slovo objeví se ozáeno svtlem netušeného dosahu, Kdysi za mladých let bylo ješt v nmecké' spolenosti! e se náhle smekla stranou od pedmtu. Váhav jste pronesli domnnku, slovo»grenze«že bezpochyby asi není nmeckého pvodu. Pro a jak? Neumli jste povdt. Pipadalo vám tak. Je sice nmecké slovo, ale tuze nápadn blízké slovanskému»granice«. Naproti, rozumí se, byl ohe na steše. Prý, jaká bláhovost! Hranice! Takový pedležitý pojem spoleenského života! Nmci, nejpednjší mezi národy na pochodu za vzdlaností! Svoje slova a výrazy tvoil si pec Nmec vždy z vlastní idejné poteby, z vlastní jazykové hmoty! To mjte na pamti! Nikdy nestálo nmectví v takovém pomru ke Slovanm, aby bylo nuceno bývalo od nich se nco dlužit pro denní potebu. Naopak! Pomr býval vždy spíše obrácený. Tolik je známo a jisto. Nedovedli jste odporovat, Samy vaše vdomosti shodovaly se s uvedeným tu názorem. Slova»Grenze«užívá se po celém Nmecku. Platí jak v úedním tak i v lidovém jazyce, platí po všem písemnictvu. Dá-li se myslet, aby nmecká vzdlanost, tak všestranná a dkladná, pro všední svou obživu byla kdy konala pjky u své»mladší a chudší«sousedky slovanské? Známo pece, jak ta byla zaostalá a ^
,, málo dosud vyvinutá! Svoji potyku v otázce slovozpytného rázu jste tehdy v oích všech úastník nadobro prohráli. Po ase, arci, mimodk se vám zas vybavila na mysli.. vzpomínka dávného sporu. Jednou v nmecké listin XV. století napadlo vám místo: Und uff das haben sich alle Manschafft, Ritter und mit ihrem Hauptmanne... zu Felde an der Knechte. grenitz zu sein...^) V patnáctém století po nmeku zní slovo ješt grenitz. Tedy už rozhodn bližší slovanskému tvaru, nežli dnešní grenze. Ne-li? Nevolány, nehledány pak a v jiných listinách a dokladech se vvskytly dokonce tvarv ješt bližší: gramtz, granitzen a pod. Nebylo už pochyby. Nmina užívala kdysi a to v plném znní slovanského výrazu pranice. Proudním asu teprve oblázek slova oten, omlet a zakulacen na dnešní svoji podobu: gránze = grenze. Pvod a jádro jsou najisto slovanské. A ukázalo se asem, že slovo grenze není dokonce samo. Je takových pojm a slov, vydlužených a pijatých, spoleenském pojm bžných v život nmeckého národa, i státním, ze slovanské zásoby, nejen více, ale je jích dokonce i celé množství. Hle, hned symbol panovnické moci a slávy ve stát, koruna! Odkud má nmecký iazvk svoji krone? První myšlenka, rozumí se, je na snad. Románský pvod! Francouzskv la couronne, vlašsky corona a ovšem i latinsky. Nmecké císaství pišlo z íma a odtud i nmecká koruna. Však vci nejsou tak prosté a zejmé, jakými se nkdy zdají. Césarové starého íma sice vnili své skrán vítzným laurem, nekladli však žádné koruny na své hlavy. Kde se tedy vzala nmecká krone? Djepis nic o tom nepraví. Za to jazyk! Pvodn koruna nebyla ani symbolem ani ozdobou, nýbrž prost ochranou hlavy. Korona, chorona. chrana. Dáf tvej hlav písporek milosti a oslavnú korunu zachrání t! eské zlomky glagolské. ') Palacký, Urkundliche Beitrage,
My echové chráníme, zachrauj em, ochranu jem, Rusové choroni, pochoroují. Podobn i Jihoslované praví o svém nebožtíku»bio je zahra jen«(pohben). Také my echové jsme kdysi své mrtvé chránili = pochovávali. Dosud dáváme zvonit hrana (chrana), rusky pochorony. Rodokmen slova chránit je tak rozvtven po vší slovanin! Lebka chrání mozek, je mu chranou, sehranou, skráni. Slovo pešlo v tom smysle i do jiných jazyk, bez vlastní vývojové zde souvislosti: crane = lebka, cranologie etc. Pevné kryty, jež sob stavl lovk pro svoji bezpenost i své pohodlí, zval rovnž chranami, schránami, schránkami, chránisky, Umínili jsme sob doma njakou schránku aneb barák na svj vlastní sousedský náklad vystavti,.. zaznamenává do svých Pamtí ješt vlastenec z konce 18. vku,^) Polákm horská chata dodnes slov schroniskem. A nejen vlastní tlo a osobu, i jiné vci bylo teba chránit. Stravu na cestu obaloval si poutník ochrannou látkou, pehazuje tak pes ramena svj chranec, ranec (Ranzen!) Tak opatená strava zvána vbec chranou, ochranou života. U Jihoslovan posud hrana = strava. Nádobí, šatstvo i náiní rzná ukládána po domácnosti ve schránách rozmanitých tvar (skrá, skí, escrigna, écrin, Schrein etc). Ba i své lžko, do nhož se na noc ukládal, jmenoval hospodá pvodn svou sehraní: Neb na paláci naby pokojová schrána, ale tu iim všem by postel ustlána, tu král na jednej stran ležéše královu tej schrán s v... Tristran a Isolda. Slavnostnjší budovy bohoslužebné znenáhla z obecných chra se ustálily na vznešenjším názvu chrámy, jako z prostého domu vyvelebil se asem honosnjší dóm. Za to nepevné stánky koovných obchodník vešlo asem v obyej pezývat krámy. Marn nmecký mluvozpyt snaží se 10 ') Pamti Fr. J. Vaváka (1770 1«1'6).
z nminy vyložit domnle pvodní nmecký název krámer! Budky a kletky stavné pro domácí drbež a jiné ptactvo sluly chrámce Kdo vyvodí pesn, kterak ke svému nmeckému jménu (iframeíz-vogel) dostala se peletavá kvíala? Slovanské obyvatelstvo z okolí asi tou chutnou ptainou opatovalo panské kuchyn nmeckých strážných hrad a mst, když podzim nadešel. A ím dál, pojem»chrany«se rozrstá a odosobuje, Sám prostor urit vymezený obklopen i chránn (vyhrann) je svými hranami. Tvrdší pedmt na dotek svým povrchem zstavuje dojem hranatosti (granát!). Rzného smyslu okresy a okrsky oddleny jsou svými hranicemi (chránie, granice). Staré hranice zemské, táhnoucí vtšinou lesem, bylo teba oznaovat zásekami. Název asem s myšlené áry se pesmykl na složené podél ní devo (hranice díví!), Rozplemu pojm a názv nevidt konce! M'sto, jež nebylo dovoleno pestoupit, oznaováno pevnými pekážkami ze deva i jiné hmctv. Vznikaly nové schránky == šraky (Schranken!), Stejn zvána i ohrada (rozhrada) pro rytíské kolby a turnaje. S nkým»do šrak vejít«(in die Schranken eintreten) dodnes Nmcm znamená, pustit se v zápas co možná rytíský,^)... a on v své ruce zlatu korúhev drzieše, pod nížto vesele do šrankóv pudieše... Štilfríd. M Jako zapomenut pvod slova»šrak«, tak poetové st^edormeckých rytíských básní nevdli si rady ani s odbornickým tehdy patrn názvem»rozgrad«. Pebásnili ho dle svého rozumu na Roscngcrten, jako naši proston-yrlníci starovké»sfingy«si po svém upravili na makavjší»svinky«a pod. Odtud neiapná skládaka rytíského eposu stedovkého (Rosengartenl, kde hrdinové dle pání jemnocitiié knny, odbývají své kolby uprosted ržového sadu. A jiný pežitek! Slovanský živel sáhal kdysi z Benátská pes Tyroly k Rýnu. Obyvatelé údolí dnešního Bolzana ve strmých srazech horstva na severu vidli jistou hranici. Nazývali ji rozgradem. Pozdjší 'iimeií osadníci pevzali iméno a pnzpsobili slovo svým zpsobem.. Skalnatá temena rozeklaných velehor na severu msta zovou podnes Rosengarten. Nevdí ovšem pro. Vymyslili také njakou pohádku o»ržovém sadš«v holých skalách, aby si název vysvtlili.
Tak rody a odstíny pedstav znenáhla vytváejí a ustalují své odstínv názv. Tak úplná pokrývka hlavy dala chranu, choronu (koronu), za to jen lehce ovinutá hlava kvítím, lupením neb jinou látkou vykazovala vijenec ^= vnec = chranec (kranz!) Tak v tlese jazyka pevn zachyceny a otištny jsou dávné dje a vztahy rozvíjející se vzdlanosti. Jak nevdomky jsou tu psané Djiny lidstva! Co vdí ony o tom, jak polovice základních pojm a pedstav vzdlanostních pešla do nmeckého ducha a jazvka ze zdroje slovanského! A pece skutek je bezpen a nesporn otištn ve hmot jazvka, jako obraz geologického dje neklamn ie zjištn svdectvím zkamenlin. Jako zejm slovanského pvodu i sou slova i tudíž pojmy grenze a krone, kranz i ranzen, schrein i schranke, tak i nemén dokladn je lanze stará klánice.^) pflanze plánice (planý, plá, plíti), schanze ždánice, ganz = konec (konati), glanz = glanec (glinuti, glinec) a p. Pijali Nmci od Slovan pojmy panovnicí moci") a nádhery kol knížecího stolce (stolz!) i znak právní moci pee (petschaft) i ped- ^] >>... vezmúc staré Cechy, ježto zatknúce klanici za škorni, netoliko o boží pi, ale i o svú bili sú se.,.«jan Žižka v list Domažliokým v záí 1422. -) Velmi rozšíen a v uenýrh spisech se zálibou uvádn je výklad eského slova král z nmeckého prý Korl. echové dostali orý takový strach z Velikého Slovanobiice, že si jeho jméno Karl vnukli za nízsv vrchního pána vbec a vyvodili odtud svj poiem i slovo král. Je to výklad ze vnuknutého ním novjší dobou názoru, že všecko svtlo picházelo Slovanstvu vidy z Nmec. Slovo je nejen eské, ale všeslovanské frusky korl, nolsky król fkráll, jihoslovansky král), je praslovo z doby jednoty. Vzniklo z poteb životných a užíváno od dob pravkých, kdv po Karhi Velikém nebylo ješt zdání. Kdo v rodu i kmeni ml vrchní rvor. kdo rozhodoval pe a ml právo trestat, kárat, byl káral = hrál. Také Karel Veliký byl pvndn jen kóralem, t. j. náelníkem. Teprve moí svtovládné íše stal se velikým Carolem, Starovká latina nezná itiéna Carolus, jako nezná korunu co symbol moci. Osobní sláva nositele hodnosti uinila teprve název hodnosii osobním jménem. Ne naopak. Také staré panovnické jméno Oíto, Ottoni, není v pvod než název a pojem oty, o+ce fot, ota, otíkl. A iméno Otokar není než pvodn zkr-^ený název hodnosti: ota-kóral. Podobn jiná starší, kronikáským sluchem i pérem zkomolená jména, jako Odoaker, Odilo, Attila a j. 12
stavu honosného píbytku, paláce (pfalz), budovy z palic a ožehaných beven proti nuzným chatám z hlíny a proutí, tak í pedstava a název dvora (hov = chov), domácnosti knížecí se vším píslušenstvem obadnosti, osob jemnjších mrav, dvoan a zdvoilosti (Hofleute, Hóflichkeit) i pedstavou píživné eládky, která v ochran dvora si vede svj povalený život (tioi-schranzen ^= žranice!),., A jako ty a podobné ukázky z oboru státního a vrcholn spoleenského života, tak i množství jiných z obor nejrznjších vede neklamn k poznatku: dnešní t, zv, n- meckozápadnické vzdlanosti, která vystídala v djinách starou latinsko-eckou, nezbytn pedcházela jiná starší vzdlanost, která panovala Evrop za doby historicky neznámé, A to byla slovanská vzdlanost. Bylo tak, protože dle dokument jazyka, zjevných a neklamných, nemohlo být jinak. Zásluhou nevdomé nmecké vdy naše pedstavy o vzájemném pomru obou jazyk, nminy a slovaniny, jsou docela zvráceny. Ryze slovanské výrazy, jež nmina bhem as sob osvojila, platí dnes i nám za pímé a zákonité nmecké vlastnictví. Není vzdlaného našince, který by se nechtl dušovat vdectvem, že naše špika je p- vodní nmecká Spitze. Tak jist a nepochybn nmecká, jako jsou nmecká slova spielen, Spiel, Stck, Stock, Spuck a pod. A zatím? Ani spitz ani spiel nemá v nmin koene. Špice není než licho vyslovené spíce, vlastn vzpíe, co se vzpíilo, co píchá, bodá. Náslovné sp, st rádi si tak zpohodlujeme na šp, št. Místo špalek íkáme špalek, místo vztekat štkat. íkalo se kdysi spile, zalo se vyslovovat špíle, pešlo do nminy a platí už dnes za kovanou nminu. A pece je vznik a základ slova i pojmu tak jasný! Pílit, pilet = spchat, usilovat, tkat. Píle, pilnost, pilný! Pil, pel, pyl = co letí, se vznáší, prach, stela (pilum, pfeil!). Kde tu jaký nmecký koen? Za stará v Cechách piln se spílelo: 13
anebo Druhý, jenž bohem pospilé ano jemu tiem nic nepilé.. anebo jeho svatými, bóh ot spile takým, v mi Desatero káz. bož. Co je svatý Prokop upomínáše. Nmcm s vždy spile (žert) zdáše... Leg. o Bv. Prok, Na to Nmci nic netbachu na spili to obrátichu,.. Tamže, Spile = Žert, hra.kratochvíle. Spileti = jisté úsili soustedit, jistou píli, lehkou silu; na jistý úel spolu obrátit. Odtud i spilka (spilka), prostor, nádoba, kde tekutina splývajíc se shromažuje. Ze spílet, stékat = spilj, jako ze slíjet, slévat = sluj. Spile z pílit, jako slib z líbit, smil z milovat a pod. U nás spilet a spile vymizelo, zachovalo se však v nmin a vrátilo se odtud k nám už jako svatosvat nmecké špil, akoli je tam jen cizorodý štp, bez vlastního píbuzenstva. Nejsou podobné toulky a návraty zabloudilých slov zakuklenc z oblasti do oblasti nijakou zvláštností. Náš špendlík, vyklovavší se z nmecké špenádle, vzniklé pvodn ze starého slovanského spinadla, je tu vzorkovou ukázkou. Jenom otázka asu a zpsobu, jak co pišlo, zstává zastena neproniklou mlhou. Kdy a kterak ze slovanského spínali, spinadlo ustáleny románské tvary spinula, épineux, épine = pichlavina, bodlo, osten, jehla? Spínalo ze spinadlo, jako selo ze sedlo, kupalo z kupadlo, motovilo z motovidlo! Pochod zeteln vyložen. Dj sám dávno zahlazen, zapomenut. Ba ani ne rozeznáván. Zbývá leda, srovnávat zjevy, dohadovat se souvisu. Nápadná je zkušenost získaná z jiného oboru starožitnictva. Starovké hroby, mohyly a žárovišt! Pedmty zde nalezené, zbran a ozdoby, cetky a drobnstky z kovu, kamene neb jiné látky, na místech od sebe nejvzdálenjších vykazují pece tak shodné tvary, namnoze docela totožné! Na severu a jihu, na západ i východ, pes hory, zem i moe daleko rozptýleno a pec jako by z téže spolené dílny 14
byly vyšly! A ješt nápadnjší vc! I názvy toho pedvkého zboží, a rznojazyné, ukazují k jednotnému kdysi zvuku a spolenému pvodu. Tu jsou z drahého i prostého kcvu spinadla (Spenadel, spinula, épin), jehlice (igla, igel) a sponky (Spangen), kružidla (krugl), obrouky (ob-ruku), inky (reka = ruka, ozdoba na ruku), stonky (Stangen), hivny (náhrdelníky, griva = hrdlo, rivy, riviery!) náušky, ety (kétten, ozdoby šíje), okovy (kufen), kamy (gemmen), prsteny z kovu a jantaru (prsten =: peršten = bernstein!), hrany (gran, granát) a pod. Pod Tatrami na Slovensku nacházejí se prastaré doly (Báská Bystice, Kremnice, množství Rudných a p.) na železo a md, na zlato, stíbro i olovo. Dolováno zde už za dob ped Kristem a zprávy starých (Ptolomeus a j.) o bohatých dolech na horním Dunaji sem ukazují,^) Kde kovy dobývány, bývaly i zpracovány. Starovké zprávy uvádjí za obyvatele konin dnešního Slovenska»národy«Cottin a Quad (kutaný, kotnovy, kovády, kováe), názvy, oznaující lid podle druhu práce, kterou se baví. Podnes rozeznávají na Slovensku drotary, olejkáry, pltary, šafraniky podle zboží, jakým se drobní obchodníci zabývají. Kutáni, Kovadi byli asi obyvatelé kovodlných okres podtatranských. Vedle dol a tavíren byly jist výrobny kovových pedmt. Dodávky hotového zboží odtud jako z prmyslového ústedí ubíraly se na všecky strany do konin nejvzdálenjších, Z poteby života i práce v ln vk rodí se zvyky a obyeje lidu. Kterak vysvtlit, že milí naši dráteníkové z chudé trenanské stolice známi jsou po všem vzdlaném svt? Pronikli do nejvzdálenjších konin naší pevniny a vedou svj obchod se všemi evropskými národy a pstují všecky jazyky. Mají své obchodní vdomosti a praktiky, své rodinné i kmenové zákony a mravy s tím potuln obchodním životem související, své staré tradice a *) Viz pozoruhodné zprávy Pavla Kižka a jiných o slovenském baníctvu«ve Slov. Pohladech r. 1&90 19C0. Slovenská vda v otázach starovkých vede si vbec mnohem samostatnji, než naše eská, \ždy tak úzkostn se ohlížející po výhodném souhlase ního spoleenství neb mocné blahovle. Í5
s nimi ustálené už názory a zvyklosti. To nejsou cesty života vyšlapané teprve od verejška! Obchodníkm s drátnými košíky a pastmi na myši nebyl by se dojista tak ochotn a do široka otevíral svt. Vše ukazuje na dávný starý pvod a slavnjší poátky. Dnes, pravda, naši obchodníci z Trenína ve Švýcarech, ve Francii, v Holandsku, v Rusku i v Americe neprovozují svoji živnost jen drátováním hrnc, zavedli si obchod namnoze se zbožím výnosnjším. Nemén však je jisto, že drotaství nebylo první a pvodnou živností, která obyvatele chudého horského chotáru obrátila na svtové obchodníky,^) Tak prbojnou, dobývací sílu mohlo svého asu prokázat jen zboží mnohem vzácnjší a lákavjší. Což brání usuzovat, že dnešní drotaství není bezpochyby než zbytek, než padková forma živnosti, kdysi mohutn rozkvetlé, o jejímž vrcholícím stavu není dnes už pravého pontí. Leda tiché sledy jeho a památky nacházíme ve skíních dnešních musejí, veejných i soukromých sbírek starožitných. Podle názoru nmecké vdy a vší úední uenecké spolenosti byli prý hotovitely všelikých kovových památek ze starých hrob a popelnic njací Keltové. Slované prý teprv v šestém století zaujali svá dnešní sídla a to jako holí divoši, Keltové pak docela zmizeli beze stopy. Názvosloví života státního, dvorského, rytíského, vojenského, námoského a vbec života vyšších obor vzdlanosti u národ západních je však plno ryze slovanských jazykových prvk a koen. Jak to pišlo? Kdy se odehrál ten podivuhodný, neodklidný a nesmázný vplyv? Po Karlu Velikém zaal už slovanský Východ sám podléhat vplyvu erstvé, tehdy klíící nmecké vzdlanosti. Co však bylo ped tím? Dodávali snad»keltové«pro mladou nmeckou domácnost potebné do zaátku slovanské výrazy? ím to, že Francouzm slovo trínquer (trenké!) znamená pozvednout u stolu íši a nkomu pipít? Jakýs slavnostní zpsob uhlazeného spoleenského mravu. Nmci *) Viz episodu z nm. kroniky o knžn Alžbt (pozdji svaté), dcei uherského krále, choti nm. lantkrabte na hrad Wartburku v Durynsku, s potulným obchodníkem z Uher: Pabérk ada druhá, str. 230. 16
praví trinken všemu pití vbec. Vysvtlen je dj spoleenlíkého cbyeje narážet plným pohárem významn o pohár svého protjšku! teprv onomatopotickým slovanským výrazem drnkat. Staí Slované drnkali patrn íšemi za slavnostní chvíle na poest host. Od nich teprv nauili se Nmci slušn z nádob, sklenic a pohár piti (ped tím ze dlan i stepu bylo lze leda schliirfen nebo saúfen!], emu dnes zpsobn íkají trinken. Také Francouzi hostm zpsobn na zdraví za-trénkají (drnkají). Naši brati podtatranští, kteí nám po horských dolech a stráních dcsud v plné istot zachovali tak mnohý dokument starovké pvodní vzdlanosti, dodnes pípitkm jinak nepraví, než šírngnút, štrngat! Mrav, pipíjet íšemi ve spolenosti znám je ostatn už Homérovi. Dj vštípeného slova a pojmu z oblasti evropského jazyka do druhé mohl se udát ne pozdji, než nkdy za doby oznaované dnešní úední v- dou prý* za keltickou. Uili tedy Keltové nmecké a francouzské vrstvy spoleenské slovm a mravm slovanským? Positivisté tolik si zakládají na své formuli: poznáváme, o em nás pesvdila zkušenost smysl! Ubohé smysly! Kéž by jen tolik nepodléhaly všelikým peludm! R, 1879 vydal V, A, Šembera svj obrnný spis proti pravosti Libušina Soudu, Jak došel vlastenecký badatel svého»kacíského«názoru? Sám o tom vykládá: Kdo sob osvojil dokonalou znalost isté eštiny, tomu protiví se v L, S, každé neeské slovo a jeho ucho uráži každá neeská konstrukce a fráze: ot, pášu, ruby strojá, po zákonu, ideže, mútit vodu, ustavit nález atd. má v sob mítko neomylné, že taková báse eská nemže být pravá,,, Vynikající muž a zasloužilý národní pracovník, nevda jak, stal se híkou lichých dojm a pedstav! Pedevším, sama sebe pokládá za» dokonalého znalce «jazyka! Své vdomosti má za všeobsáhlé, svj jazykový cit prohlašuje za»neomylné mítko*! Jaké peludy! Na svoji 2 17
dobu byl Šembera dojísta vzácným znalcem píslušných látek. A pece jen, jak nedostatené bylo jeho domnle tak»dokonalé«znalectví! Považoval za»neeská«slova a konstrukce, které dnes už pevné a nepochybn známe jako pravé a hojn doložené staroeské obraty. Vil, že»ot, pášu, ruby strojá, mútit vodu«a pod, jsou slova a tvary vymyšlené smlými padlately, A zatím? Mútit se i nemútit? Na každé tém stránce staroeských skladeb»mútí se«njaký živel, a venku v pírod nebo uvnit v mysli lidské, Aj, tu krev s v mnichovi zamúti. Živ. sv. J. Ev, Nebo mnozí Sasicové a Nmci jiní vtrhujíce do zem, echy tak hrozn smútichu... Pulkava... Vida to patron s múti, slyše, že nechce vyvnuti od smrti, k niejž s byl blíže,.. Alexandreid. ale ten ješer... svým smrdutým duchem všie povtie zamútieše... Leg. o sv. Jií. Ovšem trvalo celé století, nežli doklady byly sneseny, srovnány, nežli umožnn byl pehled, jaký nám šastlivekm už dost pohodln naskytuje se dnes. Nemohli to všecko znát už naši milí starovlastenci a tak bezdky podléhali (nkteí) peludu svých»vdomostí«, v nž plnou víru skládali. Pelud vdectví, vzniklý z holé nevdomosti, A, ovsem, z domýšlivosti tak lidské! Je život už tak plný protiv a rozpor! Našli se horlivci, kterým Libušin Soud už proto byl podezelým, že obsahoval známá slova:»nechvalno nám v Némcech iska pravdu!«pravda ve smyslu právo? rozhorlovali se uen. To t zjevný rusism,' volali, V echách slova»pravda«nikdy v tom smyslu nebylo užíváno!.,, Ubohá uenost!^) O doklady opaného stavu vcí dnes žádná nouze. Jak na Rusi tak stejn i v echách slulo právo kdysi obecn pravdou. *) První, jak známo, pronesl tu lichou námitku sám Dobrovský. Bližší viz: i Vnuky pedsíav.«pabrky ada tetí. 18
Léto Božie 1268 král Otakar kázal jest všecky váhy a miery obnoviti, aby s každému pravda dala... Pulkava. A nejen jazykomilci a tvarozpytci podléhali peludm své nevdomé obraznosti! Nemén i horlivci a zá Jemnici odlehlejších cború domnívali se nacházet pozoruhodné, ba kiklavé neshody a nesrovnalosti. Milovník hudby pichvátal se strašným odhalem svého neúprosného mranopozoru, V hrdinské básni R, K. mluví se o zvuku» lesních rohóv«. Jaké nedopatení! Ve století dvanáctém neb tináctém»lesní rohy«nebyly vbec ješté ani známy!,,, Technika výroby a prmyslu všeho druhu arci stále se vyvíjí a pemuje. Hudební nástroje hotovené do nedávná továrnami bratí ervených v Králové Hradci nebo v Kyjev nebyly svými dnešními tvary a vlastnostmi ve století dvanáctém neb tináctém bezpochyby ješt známy. Jisto však je, zvuky roh všelikých že ozývaly se po horách a dolinách, v polích i v lesích už od as nejstarších. Doklad z literatury stedo- i starovké je nazbyt. Zvukem roh boil už Jozue hradby Jericha. Lovecké výpravy s lo-.. veckými psy a loveckými troubami znázornny jsou už na deskách egyptských a assyrských. Zvuky trub a roh v poli a v lese nebyly, rozumí se, neslýchány ani ve starých echách. Prosted noci náhle vstachu, jakž trubai hlas poznachu. Nejeden tu komo hržal nejedny zubrové trúby v skalách své prostely hlasy.,. Zl. Alexandreidy. Tamže. V tom král s zástupem myslivcov a stádo psúov okolo sebe aje... a trubcom na trouby lovci a štkániera k oltái pišiel... Jan Mirotický (v zemi Mor.). Tak z lichých pedstav liché úsudky se rodí a klamných názor se dospívá,^) Okolnosti nalehnou a z holého ^) Zaslechli jste kdysi uštpanou filipiku proti»módni slabstce«, oišovat jazyk. Také slovo pochode prý je takový modernism. Za let tyicátých a šedesátých minulého vku panoval prý obyej, na poest oslavenc poádat veerní dostaveníka se sborovým zpvem a pochodovým prvodem. Jako všechen lepší zvyk a mrav, bylo prý to k nám z Nmec doneseno. Tam se tomu íkalo 19