Prof. PhDr. Marie Krmová, CSc. Ústav jazykovdy Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Podíl fonické roviny textu na konstituování stylu dnešních enických projev Contribution of the phonic level of texts to constituting style of present-day public speeches Klíová slova: Stylistika, rétorický styl, píznakovost zvukových prostedk, stylové využití zvukových prostedk Anotace: Pokud má enictví plnit svj úkol, skuten posluchae pro njakou myšlenku získávat, musí se obracet jakoby k jednotlivci, vytváet iluzi, že eník oslovuje nikoli anonymního kolektivního posluchae, ale skuten každého z poslucha. Sledujeme-li zde zvukové ztvárnní textu, pak práv výslovnost je prostedkem, který mže tuto iluzi významn posílit.ve veejném projevu jeho zvuková složka samozejm zabezpeuje plnou srozumitelnost vyjadovaných myšlenek, nerozptyluje pozornost posluchae a usnaduje mu percepci dík tomu, že jej neunavuje nutností domýšlet výrazy, které jsou pi nepesné výslovnosti narušeny. Je však také prostedkem prezentace osobnosti: je náležité, aby se veejný mluví i ve zvukové stavb promluvy pedstavil jako osobnost kultivovaná, která si uvdomuje svou zodpovdnost vi poslucham. Krom toho je kultivovaná výslovnost regionáln i sociáln nepíznaková, a proto nevytváí nežádoucí asociace. Zvuková stavba ei je navíc dležitým estetizujícím initelem, který uskutenní základního cíle veejné promluvy - informování spojenému s persvazí - úinn napomáhá. Nejde však o výslovnost totožnou s mluvou hereckou, i když se pi výchov eníka nkteré pístupy herecké výchovy uplatují. Annotation: If oratory is meant to fulfil its tasks, i.e. to persuade the audience about particular ideas, it must create the illusion that the speaker is addressing an individual rather than anonymous collective audience. If attention is paid to the sound structure of the text, it is possible to find out that it is pronunciation that can considerably support creating the illusion.
The sound structure of a public speech must primarily ensure full comprehensibility of the ideas presented. However, it is also a means by which the speakers are presenting themselves as cultivated personalities who are aware of their responsibility towards the audience. Besides, cultivated pronunciation is unmarked from both regional and social viewpoints, with no undesirable connotations. Moreover, the sound structure is an important element also from the aesthetic point of view, which considerably contributes to reaching the aims of public speech: information plus persuasion. Although methods used in training of future actors are sometimes used, the pronunciation described above is not identical with requirements for the speech of actors. Podíl fonické roviny textu na konstituování stylu dnešních enických projev V posledních desetiletích jsme dík prudkému vývoji technických možností penosu a fixace zvuku a obrazu svdky výrazného nárstu role mluvených projev v celospoleenské komunikaci. Styl tchto projev tak získává dležité místo v souboru možností využití národního jazyka. Zaslouží si více proto pozornosti nejen v zobecnní, ale i pi studiu jeho jednotlivých složek. Obecn platí, že komplexní styl veejných mluvených projev je jedním ze styl vcných, i když není zbaven (zejména v eech slavnostních) estetizujících prvk. Na rozdíl od ostatních objektivních styl je v nm výbr a uspoádání jazykových prostedk formován pedevším cílem psobit na vnímatele a volbou mluveného kódu (KRMOVÁ 1997). Prostedky, jimiž se mohou vyjádit stylové hodnoty komunikátu, jsou zde (podobn jako v jiných typech funkních styl) samozejm pítomny na všech rovinách jazyka, a nadto i ve volb, a zejména uspoádání prvk tematických. Jejich studium a popis však mají rzných rozsah a nestejn živou tradici. O invenní, dispoziní, stylizaní úrovni pípravy projevu, na niž navazuje složka elokuní, vlastní pednes (na který se ostatn eník podle doporuení praktických rétorik peliv pipravoval), se mluví už od antiky (KRAUS 1999). V návaznosti na n se všem složkám nkdy dokonce s tendencí k detailní systematizaci - vnuje rétorika, která hrála dležitou roli ve výchov vzdlaného lovka minulých generací a stává se aktuální i dnes. V eské tradici pipomeme píslušné pasáže Slowesnosti J. JUNGMANNA (1846), mnohé školské píruky rétorika totiž patila v didakticky pojímané nauce o stylizaci text, ve své dob ovšem zejména psaných, prakticky orientované knihy o enickém umní v první polovin minulého století (nap. HURT 1934), a nakonec i rzná doporuení
pro veejné mluvené projevy vetn interních materiál zamených na innost lektor zájmových organizací nebo politického vzdlávání, pracovník státní správy povených vedením obanských obad atd. po r. 1948. Vyvrcholením tohoto zájmu byla v eskoslovenském prostoru zejména široce informující MISTRÍKOVA Rétorika (1980) a práce HUBÁKOVA (1983). Píruky podobného zamení vznikají i po roce 1990: z nich drobné publikace A. LANGRA nebo J. KOHOUTA, propracovaná práce LOTKOVA a šíejí koncipovaná publikace Argumentace a umní komunikovat navazují na eskou a evropskou tradici, zatímco práce zamené na public relation jsou odezvou západního pojetí problému. Oba typy informaních materiál jsou vyhledávány uživateli, což svdí o tom, že problematika je velmi živá. Je evidentní, že tradicí vymezované tyi složky projevu (invence, dispozice,stylizace, elokuce) musejí být pítomny vždy, jiná je však pozornost, která se jim vnuje, a zpsob, kterými je uživatel vytváení náležitého projevu veden. Je to dáno jak promnami veejné mluvené komunikace v bhu asu, tak postavením, jaké ml mluvený veejný projev ve spolenosti, a tím, jak se mnili jeho tvrci a píjemci. Také možnosti jazykovdy pi popisu a orientace pi výchov mluvího vedly k tomu, že se pozornost pesouvala od jedné složky ke druhé až nakonec nkteré z nich zplanly. Je to patrné pedevším na vývoji zájmu o zvukovou složku pednesu: Staré rétoriky s ní, jak jsme již pipomnli, poítaly, ale nikoli v dnešním smyslu. Fáze elokuce znamenala nauení ei zpamti tak, aby mohla být souvisle a srozumiteln pednesena. V technice ei se pozornost vnovala (QUNTILIANUS, es. vyd. 1985, 518-544) dechovému rytmu, hlasu a lenní ei, dnes bychom ekli frázování, a to vetn pipomínky trojího cíle pednesu, totiž získat náklonnost, pesvdit a zapsobit (tamtéž, s. 539). Je pochopitelné, že se pitom neešila otázka vlastní artikulace, a tím mén její kultivované (dnes bychom ekli spisovné) úrovn a že základní úkol fonické složky pedat jistou informaci (vcnou) se mlky pedpokládal. Ješt JUNGMANN (1844, s.161) žádá hlas jasný, výenost a pednášení výtené, ale nezabývá se tím, jak ho dosáhnout: ostatn není ani pro veejný mluvený projev i toho nejlepšího eníka mohl mít v jeho dob jen velmi omezené auditorium. A hlavn, pedstava o kultivovaném znní eštiny se teprve rodila, takže regionální výslovnost, pokud si ji poslucha vbec uvdomoval, byla podobn jako v pirozené denní komunikaci pouhou osobnostní charakteristikou mluvího. Problém zvukové kultury eštiny si naše spolenost klade až daleko pozdji a v souvislosti se scénickou mluvou (DURDÍK 1873), akcentuje však pitom spíše spisovnost tvaroslovnou a vytíbenost lexikální, eventuáln eufoninost, než vlastní výslovnost. Teprve po 1. svtové
válce se v eském prostedí, snad i dík tomu, že se eština stává jazykem státní správy a diplomatického protokolu, objevují pokusy popsat její zvukovou stavbu s cílem vytvoit teoreticky podložený obraz kultivovaného znní jazyka, který by mohl být oporou pro veejné mluví, a také pro práci divadla (TRÁVNÍEK 1935 a 1940.) Ke zvukové kultue eštiny se ve 30. letech vyjaduje také M. WEINGART ve sborníku Spisovná eština a jazyková kultura (1932), jeho myšlenky však nebyly obecn pijaty. Veejný mluvený projev zstává záležitostí lokální, celonárodní sféra píjmu mluvených projev se teprve vytváí s rozvojem rozhlasu a zvukového o filmu, ale vrstva mluvních profesionál je malá a ostatní z hlediska své profese píležitostní takto veejní mluví se na vystoupení peliv pipravují a své texty nanejvýš kultivovan tou. Pi nedostatku základního pouení o artikulaci a o skuteném vztahu zvuk v souvislé ei (popisy artikulace eštiny se teprve tvoí) tak trvá pedstava, že kultivovaná výslovnost je poplatná psané podob textu, že ve všech pípadech existuje v eštin jednoduchá paralela mezi písmeny slova psaného a vyslovovanými hláskami. Souasn obíhají nkterá pouení osvojená pi elementárním tení, nap. pízvuk je vždy na pedložce, u teky klesni hlasem, u otazníku stoupni, i když mají v souvislém veejném mluveném projevu velmi omezenou pravdivost. Bohužel ani vytvoení skutených ortoepických zásad pro kultivované znní eštiny (Výslovnost spisovné eštiny I 1955 a II-1978) nenašlo dostaten silný ohlas ve veejné mluvní praxi, i když vedle popisu výslovnosti uvádjí i nkterá fakta o stylovém rozlišení výslovnosti a vedle pozitivních popis výslovnosti spisovné výslovn odmítají vybrané prvky náení. Píjemci tchto ortoepických zásad se stávají samozejm profesionální mluví, jsou také zahrnuty do materiál pro hereckou výchovu. Trochu jiné je to s neprofesionály. Na rozdíl od situace ped r. 1948, kdy byl veejný projev uskuteován lidmi všeobecn vzdlanými a vdomými plné zodpovdnosti za obsah i formu promluvy, je veejné vystupování v této dob pístupno (a dokonce vnuceno) lidem nepipraveným, pracujícím ídícím pracovní porady a schze, pedávajícím v rámci rzných školení pedem zadané politické názory plénu, promlouvajícím v parlamentu. Tito mluví vystupují také v rozhlase a v rodící se televizi. A jejich projev mže ovlivnit pedstavu posluchae o tom, jak má kultivovaná veejná eština znít. Je zajímavé, že v pírukách pro masov politickou práci vznikajících v 70.-80. letech se zaíná pouení o výslovnosti stále více objevovat: v nkterých (HUBÁEK, DOHALSKÁ) se dokonce autoi vnují popisu mluvních orgánm nebo systematice hlásek v nepomrn vtším rozsahu, než je pro neodborníka potebné: domníváme se, že v dob, kdy byla obsahová stránka ei limitována pedloženými tezemi a
nuceným opakováním vybraných myšlenek, se tyto popisy stávají autorm píruek únikem ped nutností opakovat fráze. Text zaplnný fonetickým pouením byl dostaten rozsáhlý a dík schématm a tabulkám vypadal odborn až vdecky, ale souasn dík eské terminologii jakoby srozumiteln, tj. nešlo tu o skutené pouení o fonické stránce ei, ale o pouhé pedvedení informací. Není divu, že faktografický výklad nemohl a snad ani nechtl mít na skutenou výslovnost vliv. Teoretické, avšak formální informace o kultivované výslovnosti, kterou by ml budoucí veejný mluví užívat, dostával dosplý lovk s pln automatizovanou výslovností zvládnutou bžném denním život, tj. na úrovni komunikan úspšné, ale velmi soukromé. Pitom byl bez vtší motivace, a také bez možnosti odborn vedeného nácviku a výcviku soustedného nejen na hlasovou práci, ale také na tvoení hlásek, výslovnost slov a promluvových úsek, tedy celk, na jejichž existenci ani nebyl i vinou vztahu k psanému textu, kde se slova peliv oddlují, pipraven. Mžeme právem pedpokládat, že toho období už skonilo a že dnešní veejný mluví má zájem o projev skuten enický, v nmž už neopakuje pedem dané myšlenky, ale skuten tvoí. V této situaci by mly pijít znovu ke slovu staré rétorické zásady o invenci, dispozici a stylizaci, a samozejm i o elokuci. V souasnosti se však, bez ohledu na rostoucí význam mluveného slova ve veejném život, dostává realizaní fáze, tj. vlastní pednes textu, znovu do pozadí. Není to však zejm vinou podcenní, ale tím, že mluví bohužel nejsou stejn jako díve na tuto situaci pipraveni. Pedpokládejme, že budoucí eník má ke kultivaci vlastní výslovnosti motiv, ale není to snadné. Na rozdíl od psaného projevu, kde je možno záznam dodaten korigovat, výslovnost se uskuteuje v mnohem rychlejším tempu a vdomí chyby je pod prahem pozornosti mluvího: o vlastní výslovnosti mže mít iluze, uvdomí si snad hezitaní zvuky (zvuky podobné e, é vznikající u nkterých mluvích po pauze) nebo nemotivované opakování slabik a slov, nikoli však drobnjší, ale stejn závažné nedostatky. Opakované upozornní na výslovnostní chyby, které do té doby mluvímu v komunikaci nevadily (nap. na nesprávnou spodobu, na zkracování vokál í a ú nebo na nadmrné zjednodušování skupin souhlásek, nespisovné kladení pízvuku), mže dokonce mluvího traumatizovat, brzdit plynulost jeho ei, a tak se sama pée o dokonalost stane zdrojem komunikaních potíží. Vzhledem k tomu, že neexistují metody rychlé a spolehlivé ortoepické výchovy dosplých, je rezignace na dokonalost výslovnosti bžná - nikoli však správná. Dležité je pedevším poznat samy hranice spisovnosti, uvdomit si, které nedostatky se by se mohly v projevu objevit. Tomu napomohou novjší publikace, bohužel už
tžko dostupné (pedevším HRKOVÁ 1995); úrove rzných kurz rétoriky je z tohoto hlediska nevyrovnaná. Pokud má enictví plnit svj úkol, skuten posluchae pro njakou myšlenku získávat, musí se obracet jakoby k jednotlivci, vytváet iluzi, že eník oslovuje nikoli anonymního kolektivního posluchae, ale skuten každého z poslucha. Sledujeme-li zde zvukové ztvárnní textu, pak práv výslovnost je prostedkem, který mže tuto iluzi významn posílit. Na obecné úrovni má samozejm fonická složka ei jedinou funkci totiž vytváet zvukovou linii, již artikulací modifikujeme tak, aby vytváela jednotlivé pojmenovávající prvky jazyka, tj. je zpsobem realizace fonologicky relevantních složek ei (na úrovni segment i suprasegmentální). Tato obecná funkce se však realizuje v konkrétních podmínkách komunikaní událostí, jen v hrubém zobecnní ji lze vztáhnout na typy tchto situací, a pak má fonická složka mnoho dalších funkcí. Jsou pirozen pítomny v spontánní mluvené komunikaci, ve veejné mohou být bu nezámrn pítomny, nebo zámn využity. Zárove mže zvuková stavba promluvy vytvoit jistou komunikaní bariéru, a to jak pi pedání vcné informace (nesrozumitelnost nebo zkomolení sdlení), tak, a to pedevším, informace pragmatické: mže zpsobit mylnou interpretaci vztahu eníka k obsahu sdlení nebo k adresátovi, mže narušit míru emotivnosti projevu apod. Jak ukážeme, stávají se tak zvukové složky dležitým initelem pi tvorb veejné promluvy a v konené fázi i prostedkem diferenciace styl veejných promluv. Fonická složka komunikát podává (nezávisle na obsahu sdlení) velmi rzné informace: Zvuková stránka ei je pedevším signálem individuálnosti mluvího. Tuto funkci má jak osobní zabarvení hlasu, tak specifický zpsob artikulace hlásek a hláskových spojení a prozodická složka ei. Pronáší-li projev obecn známá osobnost, mají tyto signály význam pro interpretaci závažnosti sdlení: identifikují mluvího a navozují tak na základ dvry v nj i dvryhodnost informací a postoj, které sdluje. Pokud ovšem posluchai nemají k mluvímu pedem kladný vztah, mže se tatáž výslovnostní zvláštnost stát zástupným argumentem pro to, že názor odmítají. Je tedy dležitá nejen innost mluvího, ale i zkušenosti a postoje poslucha. Dnešní enické projevy se tvoí v situaci, kdy má vnímatel dík mediální komunikaci vytvoenu alespo rámcovou pedstavu o tom, jak by ml veejný projev znít. Jako posluchai pedpokládáme, že eník je znalý norem celospoleenského komunikaního prostedku spisovného jazyka také na úrovni výslovnostní. Nedbalého lovka poznáme podle toho, že
nedokonale vyslovuje konce slov ( polyká koncovky ), vypouští nkteré hlásky (asto v, j, h mezi samohláskami nebo nosní souhlásky na konci slov) a zjednodušuje souhláskové skupiny, omezuje kvantitu vysokých vokál, protahuje samohlásky ped pauzou, vypouští slabiky uvnit slov výplkových a kontaktových, komolí výslovnost pomrn bžných slov pejatých atd. Taková výslovnost se stává signálem obecn malé pipravenosti na veejný mluvní výkon a je také negativním signálem ve vztahu k posluchai, nebo podceuje jeho náronost a vytváí komunikaní bariéru ei není dobe a pohodln rozumt; naopak artikulace nápadn výrazná s vyslovováním úpln všech souhlásek v psané pedloze, výrazn oddlující slova, nebo dokonce jednotlivé slabiky vytváí dojem pezírání osobnosti posluchae: pehnan peliv totiž mluvíváme s lovkem, u nhož pedpokládáme poruchu sluchu, malou pozornost nebo dokonce sníženou chápavost. Významné jsou v této souvislosti prostedky prozodické (melodie, síla, tempo): nevýrazné melodické a silové odstínní, síla ei, která není adekvátní prostoru nebo je nevhodná vzhledem k penosovému zaízení, pehnané tempo, ale i zvýraznné odstiování a tempo velmi pomalé to vše svdí o malé schopnosti mluvího veejn mluvit, je i negativním signálem pro interpretaci jeho myšlenek. Problémem tu je míra vhodného využití prozodických prostedk, protože dosavadní poznatky o nich nepodávají informaci o jejich adekvátnosti k urité situaci. Zvuk ei se stává signálem okamžitých emoních stav mluvího, což je pro interpretaci sdlení velmi významné. Ve veejném projevu musí samozejm jít o emoce zvládnuté a stylizované a možnost jejich uplatnní je výrazn poplatná jak žánru veejného projevu, tak dobové zvyklosti patetický projev se dnes obecn pijímá jako málo upímný, tj. jeho persvazivní funkce se obrací v pravý opak. Pravidelné fonetické jevy slouží jako signál odlišnosti jednoho jazyka od druhého. Tento aspekt se ve veejných projevech uplatní jen dílím zpsobem nap. pi citaci cizojazyných text: vzhledem k tomu, že takové citace mohou být pro nkteré posluchae v plénu tžko vnímatelné, je dokonalost cizojazyné výslovnosti spíše prostedkem osobnostní exhibice mluvího, tj. sice posiluje význam jeho osobnosti, ale mže tvoit negativní konotaci v posluchaích. Zvuková podoba text ukazuje také odlišení regionální. Liší se výslovnost eská a moravská a v rámci nich i laik vnímá zvukové odlišnosti mluvy jednotlivých menších region, západu a jihu ech, Valašska nebo Slezska. V první ad jde o rozdíly založené na artikulaní bázi, tj. specifickém zpsobu koordinace výslovnosti hlásek a jejich seskupení, který charakterizuje
také míru jejich variability. V daném prostedí jde o výslovnost bžnou, a tedy nepíznakovou, pozornost vzbudí až v u cizího vnímatele nebo je-li užita v médiích. V jazykové situaci severní Moravy je nap. výrazn pražská výslovnost odmítána, nebo se spojuje s politickým, hospodáským a kulturním pragocentrismem mediální scény. Zvuková stavba je (v zobecnní odhlížejícím od individuálních obmn znní zvuk a pravidelných obmn fonetických realizací hlásek) prostedkem pro diferenciaci jednotlivých pojmenovávacích jednotek jazyka, slov a jejich tvar. Z tohoto hlediska je souástí jazyka, nikoli pouze ei, jde o rovinu zobecnní konkrétních zvuk na úrovni fonologické. Využití variant výraz (nap. typ létat-lítat) nebo tvar (nap. Pražané-Pražani) hranice fonické stavby ei pesahuje, i když je pro styl veejné promluvy dležité. Zvukové signály slouží k segmentaci vícemén kontinuálního etzce mluvy na významové jednotky typu slov, pízvukových takt, taktových skupin (výpovdních, promluvových úsek) a výpovdí. K tomu lze využít jak prostedky na úrovni hlásek, zejm. užívání rázu (tvrdého hlasového zaátku) ped vokálem (typ pipravit *usneseí, mít f*úmislu), tak prostedky prozodické: pízvukové lenní, intonaní prbh výpovdních úsek, pauzy. Rozbor vtšího korpusu text (KRMOVÁ 2000) ukázal, že mezi rznými typy projev nejsou v prmrné délce rytmických jednotek, tj. pízvukových takt, ale v jejich stavb: v kontaktových projevech stoupá na poátku fonace vlivem užívání kontaktových ástic podíl takt s nepízvuným zaátkem a v taktech tvoených pvodní pedložkou a následujícím jménem se zase ve veejných projevech zvyšuje pízvukování jména a pedložka je - v nehod s pedstavami tvrc ortoepické kodifikace pedklonkou. Takové pízvukování je odmítáno spíše staršími posluchai jako chyba, uvdomují si ji však více v mediální komunikaci, kde se vazba mluví - posluchai uvoluje. Zeteln odlišné je lenní vyšších jednotek ei: V dialogu je prmrná délka promluvových úsek celkem stálá bez ohledu na vztah komunikant. Úseky se zeteln prodlužují ve veejných promluvách, které mají oslabený kontakt s adresátem (formální veejné projevy), zatímco projev oslovující kolektivního posluchae s jistou naléhavostí se v délce výpovdních úsek blíží bžnému dialogu. Shrneme-li, jak mže fonická rovina pispt podob stylu veejné promluvy, musíme konstatovat, že ani jedna z jejích složek nemá v konkrétní situaci jednoznanou interpretaci. Mohli bychom tu srovnávat doporuení výše uvedených materiál o spisovné výslovnosti a pipomínat, jak jsou formulovány a co akcentují. Shledali bychom, že ortoepických zmn je minimum a že se stále poítá s tím, že oporou veejného mluveného projevu je psaná
pedloha, pi jejíž realizaci se mluví sousteuje už jen na vlastní pednes, tj. artikulaci, tempo, hlasitost a melodii ei vedoucí k promyšlenému zvukovému lenní celku. Podstatnjší zmny výslovnostní zásad nastávají jen u cizích slov, a to ješt v kombinaci s promnami jejich psaní. Jde tu o stabilitu spisovného jazyka, nebo o to, že kodifikaní materiály se v ortoepii míjejí s vyjadovací praxí? Jakoukoli, teba i dokonale promyšlenou a propracovanou výslovnostní kodifikaní zásadu je totiž možno ve vyjadovací praxi uplatnit až tehdy, pijmeme-li spoleenství uživatel spisovného jazyka skutenost, že výslovnost veejného projevu je vc dležitá a že kultivace mluvy je stejn významná jako kultivace psaného projevu nebo lidského chování obecn. Práv v tom vytváí souasnost nové podmínky a klade na mluvího zcela jiné nároky než doby i jen nedávno minulé. Nejen že se (dík technického pokroku) výrazn rozšíil okruh veejných mluvených komunikát, jež již nemusejí být spojeny s pímým kontaktem mluvího a poslucha, ale zmnil se i sám charakter takových projev, persvaze se v nich uskuteuje nejen na úrovni obsahové, ale i tím, že mluví psobí na posluchae svou pirozeností, spontánností jazykové reakce. Tu adresát pijímá jako signál jeho hlubokého pesvdení o obsahu a smyslu projevu, jako signál osobního zaujetí tématem a vstícnosti k poslucham. Poteba kultivované výslovnost za tchto podmínek nemizí, naopak je výraznjší a ve svém uskuteování složitjší než díve. Ve veejném projevu jeho zvuková složka samozejm zabezpeuje plnou srozumitelnost vyjadovaných myšlenek, nerozptyluje pozornost posluchae a usnaduje mu percepci dík tomu, že jej neunavuje nutností domýšlet výrazy, které jsou pi nepesné výslovnosti narušeny. Je však také prostedkem prezentace osobnosti: je náležité, aby se veejný mluví i ve zvukové stavb promluvy pedstavil jako osobnost kultivovaná, která si uvdomuje svou zodpovdnost vi poslucham. Krom toho je kultivovaná výslovnost regionáln i sociáln nepíznaková, a proto nevytváí nežádoucí asociace - nap. nedává posluchai nepímou informaci o tom, že mluví se sice obrací ke všem obanm, ale je zakotven v severomoravském pohranií nebo že sice promlouvá jménem všech starých obyvatel Prahy, ale ve skutenosti se (podle mluvy) nedávno pisthoval. Zvuková stavba ei je navíc dležitým estetizujícím initelem, který uskutenní základního cíle veejné promluvy - informování spojenému s persvazí - úinn napomáhá. Nejde však o výslovnost totožnou s mluvou hereckou, i když se pi výchov eníka nkteré pístupy herecké výchovy uplatují. Jednotlivé typy veejných mluvených projev jsou žánrov rozlišeny a toto rozlišení se promítá i do nárok na kvalitu výslovnosti: odborné a soudní ei zstávají vtšinou tak jako díve v rámci kontaktových projev, také duchovní enictví (kazatelství) se k celonárodní
obci poslucha obrací jen zcela ojedinle; rozrostlo se však enictví politické, zatímco žánry slavnostního enictví s velmi pelivou a propracovanou stavbou mají stále omezenjší okruh využití. Ve fonické složce jsou rozdíly pedevším mezi projevy tenými, kde lze oekávat plné soustední na zvukovou stránku, a spontánními nebo jen z ásti pipravenými, kde mluví sleduje obsahovou stránku a dbá na kontakt s posluchai, zatímco vlastní výslovnosti a celkové technice tvorby mluvy pozornost nestaí vnovat. Nepochybn však vždy platí nutnost výslovnosti pln srozumitelné, ve slavnostních a obadních projevech navíc oekáváme výslovnost vybranou, zatímco v projevu odborném se spokojíme se stejn spisovnou, avšak artikulan mén propracovanou výslovností neutrální a pi vzrušené diskusi i s výslovností zbžnou, tedy (opt v mezích spisovnosti) zjednodušenou. Pi silné expresi možná zazní i výslovnost nedbalá. Poslech veejných promluv nás dokonce pesvduje o tom, že pi velkém zaujetí tématem (zaujetí na stran mluvího i posluchae) pijmeme i výslovnost njak narušenou. Tato zkušenost však neznamená, že by bylo možno vždy a všude pelivou výslovnost zanedbávat. Je totiž nedílnou souástí enického projevu a vtšinou je i prvním prostedkem, kterým mluví navazuje kontakt s posluchai. Literatura: MEJRKOVÁ, S.: Spisovnost a nespisovnost v souasné rozhlasové a televizní publicistice. In: Spisovnost a nespisovnost dnes. Šrámek, R. (ed.). Brno 1996. DANEŠ, F.: Kultura mluvených projev. In: Kultura eského jazyka. Liberec 1969. DAVIDOVÁ, D. (ed.): K diferenciaci souasného mluveného jazyka. Ostrava 1995; zvl. s. 5-38. DOHALSKÁ-ZICHOVÁ, M., a kol.: Mluvím, mluvíš, mluvíme; mluvené slovo v teorii a praxi. Praha : Svoboda 1988. KRAUS, J.: Rétorika v evropské kultue. Praha : Academia 1998. DURDÍK, J.: Kallilogie ili o výslovnosti. Praha 1873. Petisk Olomouc : Votobia 1996. FINDRA, J.: Stavba a prednes reníckeho prejavu. Bratislava 1989. FRINTA, A.: Novoeská výslovnost. Praha 1909. HÁLA, B. a kol.: Výslovnost spisovné eštiny I. Výslovnost slov eských. Praha 1955, 2. vyd. Praha : Academia 1967.
HOFFMANNOVÁ, J.: Psaný a mluvený projev ve vzájemných citacích. In: Stylistyka I. Opole 1992, s. 67-81. HRKOVÁ, J.: eská výslovnostní norma. Praha : Scientia 1995. HURT, J.: enictví v theorii a praksi. Praha 1934. JELÍNEK, M. ŠVANDOVÁ, B. (eds.): Argumentace a umní komunikovat. Brno PedFMU 1999. JUNGMANN, J.: Slowesnost aneb Náuka o wýmluwnosti básnické a enické... 3. vyd. Praha 1846. KOHOUT, J.: Rétorika. Praha 1995. KOENSKÝ, J.: Komunikaní úspšnost a spisovnost v rzných typech jazykových komunikát. In: Spisovnost a nespisovnost dnes. Šrámek, R. (ed.). Brno 1996. KRAM. J.: Zarys kultury ywego słova. Warszawa 1995. KRMOVÁ, M.:Dnešní problémy kultury mluveného projevu. In: Karlík, P. Krmová, M. (eds.): Jazyk a kultura vyjadování. Milanu Jelínkovi k ptasedmdesátinám. Brno: Mu 1998, s. 107-112. KRMOVÁ, M.: Persvazivní funkce jako konstituující faktor projevu funkní styl rétorický. In: echová, M. a kol.: Stylistika souasné eštiny. Praha : ISV 1997, s. 201-209. KRMOVÁ, M.: Promny mluvené komunikace a vývoj ortoepické normy. In: Jzyki słowia skie 1945-1995. Gajda, S. (ed.), Opole 1995, s. 119-126. KRMOVÁ, M.: Rétorika mezi tradicí, pítomností a budoucností. In: Odaloš, P. (Ed.): Všeobecné retrospektívne a perspektívne pohady na jazykovú komunikáciu. Banská Bystrica PedF UMB 1999, s. 51-56. KRMOVÁ, M.: Výslovnost ve veejném projevu. In: Jelínek, M. - Švandová, B. (Eds.), Argumentace a umní komunikovat. PedF MU: Brno 1999, s. 297-312. KRMOVÁ, M.: Zvuková stavba text. In: Jandová, E. (ed.), Tváe eštiny. Ostrava : Ostravská univerzita 2000, s. 119-138. LANGER, A.: Úspch veejné promluvy. Praha 1993. LOTKO, E.: Kapitoly ze souasné rétoriky. Olomouc 1997.
MISTRÍK, J.: Rétorika. Bratislava 1980. PALKOVÁ, Z.: Fonetika a fonologie eštiny. Praha : Karolinum 1997. QUINTILIANUS, M. F.: Základy rétoriky. Peložil M. Blahník. Praha : Odeon 1985. ROMPORTL, M. a kol.: Výslovnost spisovné eština II. Výslovnost slov cizích. Praha Academia 1978. TRÁVNÍEK, F.: Správná eská výslovnost. Brno 1935. TRÁVNÍEK, F. : Spisovná eská výslovnost. Brno 1940. WEINGART, M.: Zvuková kultura eského jazyka. In: HAVRÁNEK, B. WEINGART, M. (eds.): Spisovná eština a jazyková kultura. Praha 1932, s. 157-244. Bibliografický údaj: KRMOVÁ, M. Uastije zvukovogo urovnja teksta v formirovaniji sovremennych oratorskich vystuplenijach. In Nešimenko, G.P. aj. (eds.), Vstrei etnieskich kutur v zerkale jazyka v sopostavitenom lingvokuturnom aspekte. Nauka: Moskva 2002, s. 329-340.