Jifií Jan Pensante. Politika a my lení

Transkript

1 Jifií Jan Pensante Politika a my lení Ú V A H Y Z K O N C E 2. T I S Í C I L E T Í Praha 2000

2 V VOJ PROBÍHÁ NEROVNOMùRNù Jifií Jan Pensante, 2000 Cherm, 2000 ISBN V voj v rûzn ch ãástech svûta probíhá nerovnomûrnû (1). Je pozoruhodné, Ïe tak mnoho pfiedstavitelû rûzn ch my lenkov ch smûrû ve filosofii, sociologii, ekonomii i praktické politice nebere nebo nechce brát tento poznatek v úvahu, aãkoliv nepochybnû patfií k základním pouãením z historie. Nejlépe lze snad tento problém ilustrovat na snaze pfiejímat cizí vzory v zemích nebo státech, kde se nevyvinuly vhodné pfiedpoklady pro jejich úspû né uplatnûní v dostateãnû pfiipraveném domácím prostfiedí. KdyÏ napfi. král a císafi Karel IV. se snaïil uspofiádat politické a církevní pomûry v zemích Koruny ãeské podle vzorû francouzsk ch, vnímalo zdej í prostfiedí ãasto spí e negativní stránky proveden ch zmûn neï jejich klady, coï pak za Václava IV. usnadnilo vznik a roz ífiení husitského hnutí s jeho vyústûním v revoluci. Zatímco se Karel IV. ve Francii seznámil s tehdej ím stavem spoleãnosti, kter byl v sledkem v voje probíhajícího po staletí, jeho zámûrné zavádûní v ãesk ch zemích probíhalo jen po nûkolik desítek let a zvlá tû lechta provádûné reformy pocièovala ãasto 5

3 jako pro sebe ménû v hodné neï star í uspofiádání, za nûhoï mûla více volnosti a mohla bez vût ích omezení uplatàovat i svou zvûli. V tom lze spatfiovat téï jeden z dûvodû, proã se velká ãást ãeské lechty pfiipojila k husitství. Podobnû v voj hospodáfiského liberalismu v západní Evropû probíhal po mnohem del í dobu neï v zaostávajícím Rusku, kde rovnûï znaãná ãást obyvatel mûla pfiíleïitost seznámit se pfied 1. svûtovou válkou spí e s jeho ménû pfiízniv mi dûsledky neï s v hodami. Zatímco v západní a severní Evropû, v Severní Americe a v Austrálii se trïní hospodáfisví vyvíjelo pomûrnû pozvolna, takïe spoleãnost tam staãila pfiimûfien mi sociálními, kulturními, zdravotními, ekologick mi a jin mi opatfieními postupnû do znaãné míry kompenzovat záporné jevy s ním související, pokusy o rychlou liberalizaci hospodáfiské sféry ve státech, které se od r vymanily z komunistické totalitní diktatury, nebyly bez problémû patrnû jednak proto, Ïe nebyly souãasnû provázeny zmínûn mi pfiimûfien mi opatfieními, jednak pro celkovou kulturní a mentální nepfiipravenost jejich obyvatel. Z uvedeného lze dojít k závûru, Ïe rûzn mi zahraniãními vzory sice mûïe b t uïiteãné a vhodné se inspirovat, av ak pfii jejich aplikaci v domácím prostfiedí b vá Ïádoucí postupovat velice rozváïnû, promy lenû a opatrnû, nechceme-li jít pouze metodou riskantních pokusû, z nichï se znaãná ãást nemusí zdafiit. Na rozdíl od pfiírodních a technick ch vûd, kde experimentování patfií k základním metodám zkoumání, b vají dûsledky nezodpovûdnû navrhovan ch a provádûn ch experimentû v politické a hospodáfiské oblasti natolik závaïné nebo i katastrofální, Ïe je nelze z morálního hlediska naprosto nijak ospravedlnit (napfi. revoluce a války doprovázené genocidou nebo jin mi zloãiny proti lidskosti). V voji ov em podléhá také pojímání lidskosti. V Evropû mûïeme na jedné stranû sledovat bûhem nûkolika století tendenci k ífiení a prosazování stále dokonalej í humanity a na druhé stranû naopak v skyt nov ch zloãinû (nûkdy v dfiíve netu en ch rozmûrech). Lze sledovat nejen úspûchy nûkter ch hnutí zasazujících se o roz ifiování, uznávání a dodrïování lidsk ch práv i zmíràování trestû za spáchané zloãiny nebo jiné poru ování právních norem, ale také faktické sníïení vefiejné ochrany lidí pfied vzrostlou kriminalitou, které nejednou vede aï k situacím, kdy jsou lépe zaji tûna práva pachatelû trestn ch ãinû neï jejich obûtí. Za nepfiimûfienou sebeobranu mohou b t odsouzeni ti, jimï se podafiilo odvrátit útok na sebe nebo jiné za cenu poranûní nebo usmrcení útoãníka, pfiiãemï se vlastnû mlãky pfiedpokládá, Ïe ti, kdo se brání, by mûli b t silnûj í a obratnûj í neï útoãníci, ktefií je napadli! Neb vá tomu v ak právû naopak, Ïe 6 7

4 útoãník si troufá spí e napadnout slab í a bezbrannûj- í neï silnûj í nebo ozbrojené a Ïe navíc vyuïívá momentu pfiekvapení? Mohou si slab í a v sebeobranû dostateãnû nevycviãení vûbec dovolit pfii svém (ãasto neãekaném) napadení uvaïovat o tom, jak zpûsob obrany bude jednou nûk m uznán za pfiimûfien? Mnozí povaïují za projev humanity a civilizaãního pokroku téï zru ení trestu smrti, udávají pro nû fiadu dûvodû a snaïí se vyvrátit argumenty sv ch oponentû. I kdyï ve vût inû pfiípadû jsem naklonûn hodnotit dûvody proti trestu smrti jako opodstatnûné, pfiece si dovoluji pochybovat o vhodnosti a oprávnûnosti jeho bezpodmíneãného zru ení za v ech okolností: mûla by b t zváïena moïnost jeho uplatnûní zejména za nepochybnû prokázan trestn ãin terorismu, pfiesnû definovan pfiíslu n m zákonem. Spoleãenskou nebezpeãnost trestného ãinu terorismu lze totiï posuzovat jednak podle poãtu obûtí, jednak podle toho, zda lo o ãin ojedinûl ve stabilizovan ch pomûrech nebo o fiadu teroristick ch akcí, jejichï úãelem a v sledkem by mohlo b t rozvrácení ústavního pofiádku a právního státu, zavedení diktatury nebo vznik anarchie. V takovémto pfiípadû by bylo moïno aktivity teroristû pojímat jako válku proti právnímu státu, kter zajisté má mít moïnost sebeobrany, a uplatàování trestu smrti za prokázané teroristické ãiny by bylo moïné pokládat za jeden ze zpûsobû této sebeobrany. Obdobnû by téï demokratickému státu mûlo b t pfiiznáno právo na sebeobranu pfied v emi politick mi smûry, které jak mkoliv zpûsobem usilují o likvidaci demokracie a její nahrazení rûzn mi formami diktatury, despocie nebo tyranie, pfiípadnû anarchie. Proto zvlá tû ve státech, v nichï demokratické zfiízení dosud není dostateãnû stabilizováno, by legální pûsobení zmínûn ch politick ch sil nemûlo b t tolerováno, jejich pfiedstavitelûm by nemûlo b t umoïàováno kandidovat ve volbách a demagogické projevy jejich stoupencû na vefiejnosti i v hromadn ch sdûlovacích prostfiedcích by mûly b t úãinnû postihovány. Ve vefiejnosti se v souvislosti s diskusemi o kriminalitû a pfiimûfienosti soudy ukládan ch trestû uvaïuje i o tom, jak vlastnû je nebo by mûl b t jejich smysl. Nûktefií fiíkají, Ïe by to nemûla b t pomsta a Ïe by mûlo jít hlavnû o pfiev chovu pachatelû, jiní zdûraz- Àují, Ïe jsou i takoví odsouzení, ktefií jsou nepfievychovatelní nebo jejichï náprava je velmi nepravdûpodobná, jiní poukazují na odstra ující v znam pfiísnûj ích trestû, coï jejich oponenti popírají (alespoà pro nûkteré delikventy), a dal í kladou dûraz na izolaci zloãincû, kterou se jim zabraàuje pokraãovat v trestné ãinnosti. Zdá se, Ïe zvlá tû poslední smysl uloïen ch trestû neb vá v na í dobû doceàován a Ïe právû proto se pak ãasto mluví i pí e o vysokém v skytu tzv. recidivistû. Dostateãn m zv ením posti- 8 9

5 hu zejména násiln ch trestn ch ãinû (tj. izolací pachatelû) by nepochybnû bylo moïno dosáhnout v razného sníïení tohoto druhu kriminality a odmítání pfiíslu n ch opatfiení je podle mého názoru nezdûvodnitelné a neospraveditelné. Úãinnou izolací pachatelû násiln ch trestn ch ãinû by patrnû rovnûï bylo moïno dosáhnout zeslabení dnes ãastého volání po znovuzavedení trestu smrti za tyto delikty. POLITIKA Politika se pfieváïnû zab vá fie ením sporû mezi lidmi s rûzn mi zájmy a názory. Pfii fie ení tûchto sporû se uplatàují nebo mohou uplatàovat rozliãné formy a zpûsoby, z nichï nûkteré b vají povaïovány za legitimní, morální nebo pro vût inu zúãastnûn ch alespoà pfiijatelné, zatímco jiné b vají naopak posuzovány jako nezákonné, nemorální nebo odsouzeníhodné. ZároveÀ je vïdy vhodné mít také na zfieteli, Ïe na rûzn ch místech a územích nejsou tytéï formy nebo zpûsoby hodnoceny shodnû, event. Ïe se jejich posuzování mûïe li it v rûzn ch ãasov ch obdobích. JestliÏe nûkdy není zcela snadné rozhodnout, zda urãité jednání bylo ãi nebylo v souladu se zákony a pfiedpisy v té dobû na daném místû platn mi (zejména pokud nûkteré právní normy byly ve vzájemném rozporu), je posuzování morálnosti a akceptovatelnosti chování a ãinû legislativnû neupraven ch je tû obtíïnûj í, zvlá tû ve spoleãnosti národnostnû, náboïensky, kulturnû nebo sociálnû znaãnû heterogenní. Koncem 20. století b vá napfi. ve stfiední Evropû zásadnû odmítán tzv. princip kolektivní viny a kolektiv

6 ních trestû a nûktefií z tohoto pfiístupu i vyvozují, Ïe je tfieba odsuzovat, zavrhovat nebo dokonce za neplatnou uznat aplikaci zmínûného principu v minulosti, popfi. v jin ch ãástech svûta. Z historie je v ak známo, Ïe v nûkter ch obdobích (zejména za válek a po jejich skonãení) b valo pouïívání uvedeného principu bûïné a dodateãné korigování domnûl ch nebo skuteãn ch kfiivd z toho vze l ch je tûïko moïné bez postiïení dal ích osob nebo skupin obyvatel, které se na zmínûn ch kfiivdách samy nepodílely (v dûsledku váleãn ch konfliktû napfi. ztratily poraïené státy ãást svého území, nûktefií jeho obyvatelé se tak dostali pod cizí nadvládu nebo se museli vystûhovat, pfii li o svûj majetek nebo jeho podstatnou ãást ap.). Nakolik lze po krat í nebo del í dobû vûbec povaïovat za oprávnûné nebo pfiijatelné úsilí o nápravu kfiivd nebo kod historick mi událostmi zpûsoben ch? Z dûjin je moïné se spí e pouãit, Ïe takovéto úsilí vedlo zaãasté k revan i, nov m konfliktûm a z nich plynoucím dal ím ztrátám, kfiivdám a utrpení mnoh ch. Jako reakce na rasismus, nacionalismus a xenofobii se objevují domnûnky, Ïe obecnû je pro státy a spoleãenskou, kulturní a civilizaãní úroveà jejich obyvatel v hodnûj í a lep í, jsou-li ideovû, kulturnû, národnostnû, rasovû a snad i z jin ch hledisek spí e heterogenní neï homogenní, a takováto rozrûznûnost sama je pak povaïována za klad. Myslím, Ïe oba tyto postoje nejsou ve své vyhranûné nebo krajní podobû správné, ponûvadï vycházejí pfieváïnû jen z v hod a opomíjejí nev hody pfiíli né heterogenity, event. homogenity. Pro kfiesèansk universalismus, novodob kosmopolitismus ani souãasn internacionalismus není samozfiejmû pfiijatelné pronásledování ãi znev hodàování lidí pro jejich rasovou nebo národnostní pfiíslu nost a poskytování azylu pronásledovan m z politick ch, náboïensk ch i jin ch dûvodû má v demokratick ch státech jiï dlouhou tradici. Je ov em rozdíl mezi poskytováním azylu v znamn m pfiedstavitelûm nûkter ch potlaãovan ch smûrû, hnutí, politick ch stran a církví a mezi hromadn m pfiistûhovalectvím velk ch skupin obyvatel ze zemí s ménû pfiízniv mi hospodáfisk mi nebo Ïivotními podmínkami do státû ekonomicky, sociálnû, kulturnû a civilizaãnû vyspûlej ích. Z nûkter ch historick ch zku eností lze totiï usuzovat, Ïe nedostateãnû regulovaná nebo Ïivelná hromadná migrace mûïe zpûsobit v cílov ch zemích nejen znaãné hospodáfiské problémy, vzrûst kriminality a terorismus tam, kde se dosud nevyskytoval, ale i zcela rozvrátit jejich relativnû spofiádané spoleãenské a politické pomûry (Libanon). Nejde ov em pouze o velikost migrace (poãet pfiistûhoval ch osob), ale téï o státy, odkud se stûhují, ãi prostfiedí, z nûhoï pocházejí. Hostitelsk m zemím nemusí pûsobit váïné obtíïe pfiijímat mlad í, vzdûlané 12 13

7 a schopné pfiistûhovalce a zvlá tû nûktefií odborníci mohou b t pro nû i v znamn m pfiínosem, kdeïto imigranti ze zaostalej ích oblastí nebo ze zemí se znaãnû odli n mi spoleãensk mi, kulturními a nábo- Ïensk mi tradicemi mohou b t obyvatelstvu cílov ch zemí znaãnû na obtíï. Mnoh m se sice mohou líbit v zvy nûkter ch vefiejn ch ãinitelû ke vzájemné toleranci nebo se zdát pfiijatelné omlouvání nepfiizpûsobiv ch etnick ch skupin zvlá tnostmi jejich zpûsobu Ïivota, av ak pro vût inu obyvatel v hostitelské zemi ãasto b vá souïití s takov mito pfiistûhovalci v jejich sousedství jen s nejvût ím sebezapfiením snesitelné (napfi. ru ení noãního klidu zpûvem, kfiikem a jin m hlukem) nebo zcela nepfiijatelné (nízká hygienická úroveà, hádky a rvaãky). Za zvlá tû nepfiizpûsobivé b vají obvykle pokládáni Cikáni (z nichï nûktefií se sami naz vají Romové); i mezi nimi se ov em vyskytují jednotlivci a rodiny, jejichï Ïivotní styl se nejen vyrovná, ale nûkdy dokonce pfievy uje bûïnou úroveà vût inového obyvatelstva. Je jistû nesprávné obviàovat z rasismu kaïdého, kdo vzhledem ke sv m zku enostem a informacím je vûãi takov mto etnick m skupinám opatrn nebo k opatrnosti nabádá nûkoho jiného, ale nikdo by naproti tomu nemûl nikoho odsuzovat, napadat ani trestat jen pro jeho vzhled nebo pfiíslu nost k jakékoliv národnosti. Dosáhnout co nejlépe vyhovující legislativní úpravy regulace pfiistûhovalectví se proto zdá b t koncem 2. tisíciletí jedním z nejnaléhavûj ích a zároveà velice nároãn ch úkolû (z aspektû odborn ch, politick ch, humanitních, v chovn ch, ekonomick ch aj.). O problémech a nev hodách národnostnû heterogenních státû svûdãí napfi. nûkteré zku enosti s francouzsky mluvícími obyvateli provincie Québec v Kanadû, s Vlámy a Valony v Belgii, s Basky ve panûlsku, s Maìary na Slovensku a v Rumunsku, s Albánci v Srbsku, se Srby v Chorvatsku, Bosnû a Hercegovinû, s Turky v Bulharsku a na Kypru, s Kurdy v Turecku a v Iráku nebo s Armény v ÁzerbájdÏánu. Jin m nezanedbateln m rysem soudobé politiky je pfiíli n dûraz na hospodáfiské problémy, kter lze oznaãit za ekonomismus v politice. Nûkteré politické smûry jako by pfiímo vycházely z urãit ch ekonomick ch teorií, kter m zjevnû podfiizují své zamûfiení a úsilí v dal ích sférách Ïivota i vlastní ãinnosti. Pfiehnanou pozornost pfiitom vûnují sporûm o deficitní, vyrovnan nebo pfiebytkov rozpoãet, o privatizaci, druïstevní, obecní ãi státní vlastnictví rûzn ch podnikû a zafiízení, usnadnûní exportu, omezování dovozu, podporu té ãi oné v roby, sniïování nezamûstnanosti nebo inflace aj. RÛzné skupiny v robcû, obchodníkû i spotfiebitelû mívají v tûchto otázkách odli né a nezfiídka protichûdné zájmy a podporují pak rozliãn mi 14 15

8 zpûsoby politiky, ktefií jejich zájmy prosazují. JestliÏe se ov em na takovéto problémy soustfiedí pfieváïná ãást politikû, jeï jiné oblasti Ïivota pfiitom opomíjí, ponûvadï je pokládá za druhofiadé, zaãínají se dfiíve nebo pozdûji projevovat ménû ãi více patrné pfiíznaky nepfiíznivého v voje v zanedbávan ch resortech, které mohou i zpûtnû ovlivàovat hospodáfiskou sféru. Tak napfi. pfii podceàování duchovních a morálních hodnot znaãnou ãástí spoleãnosti mûïe chybût jak pfiimûfiená legislativa, tak dostateãná snaha postihovat hospodáfiskou kriminalitu v praxi (tj. v pûsobnosti moci v konné a soudní). Nejsou-li v ak rûzné podvody ve finanãní a hospodáfiské ãinnosti ve spoleãnosti chápány jako nûco nepfiijatelného a opovrïeníhodného, mizí vlastnû hranice mezi legálním, fiádn m a s etikou sluãiteln m podnikáním a mezi podvádûním, jímï si úspû nûj í podnikatelé dopomáhají k vy ím ziskûm. Je pak pochopitelné, Ïe se v takové atmosféfie nemálo ztûïuje i skuteãné úsilí o sniïování nebo vym cení korupce. Za podezfielé lze rovnûï povaïovat, jestliïe pfiedstavitelé nûkter ch politick ch stran mluví o inflaci jako o samozfiejmém pfiirozeném jevu, kter nelze odstranit a s nímï je tfieba v rozpoãtech kalkulovat jako s tûïko ovlivnitelnou veliãinou, aãkoliv je známo, Ïe znehodnocování mûny zv hodàuje dluïníky a exportéry a zároveà po kozuje vûfiitele, dûchodce, spotfiebitele a zejména ty, kdo dávali a dávají pfied okamïitou spotfiebou pfiednost spofiení. Pokud se v ak lidem pfiestává spofiení vyplácet a penûïní ústavy mají proto ménû penûz pouïiteln ch k pûjãování, je pro podnikatele, stavebníky i jiné zájemce obtíïnûj í získat úvûr, a do obtíïí se tak dostávají i ti, kdo si potfiebují pûjãit. ZÛstává tudíï otázkou, komu inflace pfiiná í skuteãn prospûch a kdo proto má na jejím udrïování zájem. Vzhledem k tomu, Ïe spory vypl vající z rûzn ch zájmû a názorû lidí se net kají jen hospodáfisk ch a finanãních problémû (které samozfiejmû mají svou dûleïitost), zab vá se politika pochopitelnû mnoha jin mi oblastmi spoleãenského Ïivota, které by bylo nesprávné povaïovat za ménû v znamné pouze z dûvodu, Ïe v echny mají téï svou finanãní stránku (napfi. problémy sociální, zdravotní, ekologické, kulturní, v chovné, kolské, vûdeckov zkumné, duchovní a morální). V echny tyto oblasti se totiï v rûzné mífie bûhem v voje vzájemnû ovlivàují; v nûkteré dobû mûïe více pfievládnout ta ãi ona problematika a po jejím relativnû uspokojivém fie ení se zase dostat do popfiedí jiná. Úspûch politikû proto nemálo závisí na tom, zda a jak se jim podafií rozeznat nebo odhadnout priority v rûzn ch zmínûn ch nebo i dal ích oblastech v dobû, která je k fie ení pfiíslu n ch problémû nejpfiíhodnûj í. VÏdyÈ napfi. problematika zneãi Èování prostfiedí a s tím souvisejících klimatick ch 16 17

9 zmûn mûïe za nûkter ch okolností nab t i takového v znamu, Ïe podstatnû ovlivní hospodáfiské zámûry a programy (po kozování lesních a jin ch porostû, vzrûst nákladû pfii zvy ující se nemocnosti obyvatel, ãastûj í rozsáhlé povodnû nebo pfiedpokládané zvy ování hladiny mofií a oceánû v dûsledku tání ledovcû v polárních oblastech pfii celkovém oteplování zemské atmosféry). T ÍDùNÍ POLITICK CH SMùRÒ âetné politické smûry lze jednak popisovat podle toho, jak se v dûjinách rûzn ch státû a zemí objevovaly a vyvíjely, jednak pfii zvolené mífie zobecnûní nebo zvoleném v bûru kritérií více ãi ménû vhodn m zpûsobem kategorizovat (zpfiehledàovat). I kdyï nûkteré zpûsoby této kategorizace jsou popsány v dostupné literatufie (2, 3, 4), je v zásadû moïné dojít i k jin m fie ením. Napfi. lze politické smûry klasifikovat podle mûfiítek relativních, tj. zda v pfiíslu ném období zaujímají pozici ultrakonzervativní, umírnûnû konzervativní, centristickou, umírnûnû nebo radikálnû reformní, event. ultrareformní (spoãívající ve stálém úsilí o reformy nebo jejich zmûny ze záliby v reformování samém). PouÏijeme-li jin ch vybran ch mûfiítek, mûïeme vytvofiit také stupnice, jeï lze oznaãit jako absolutní, zejména: a) radikální a umírnûn liberalismus, centrismus, umírnûn a radikální socialismus, b) radikální a umírnûn nacionalismus, centrismus, umírnûn a pfiehnan (radikální) universalismus, event. kosmopolitismus nebo internacionalismus

10 Zvlá tní pozornost je tfieba vûnovat nemalému terminologickému chaosu, vznikajícímu svévoln m zamûàováním kdysi vïit ch (tj. bûïnû uïívan ch) oznaãení. Tak dochází k tomu, Ïe strana s v raznû liberálním programem se opakovanû vydává za konzervativní, aãkoliv nehodlá zachovat (konzervovat), ale radikálnû reformovat dfiívûj í pomûry, jiná strana se spí e centristick m zamûfiením se sama oznaãuje za pravicovou nebo konzervativní, strana hájící pfiedev ím regionální zájmy a usilující o decentralizaci moci a posílení samosprávy se nazvala stranou stfiedu ap. Odvykla snad vût ina na ich souãasníkû pravdivému vyjadfiování natolik, Ïe se v politické rétorice pfii snaze získávat dal í stoupence a voliãe pfiedstavitelé nûkter ch politick ch smûrû jiï nemohou vyhnout ani takov mto zámûnám? Souvisí to patrnû s tím, Ïe nejen umûlecké, ale i politické smûry a programy podléhají v prûbûhu v voje jakési módní oblibû, a coï je hor í, leckdy i módním v stfielkûm. Tak po období témûfi neomezovaného hospodáfiského liberalismu docházelo ke znaãnému roz ífiení socialistick ch a komunistick ch programû, zejména v zemích, kde nepfiíznivé dûsledky hospodáfiského i politického v voje postihovaly ir í vrstvy obyvatel. Po negativních zku enostech s komunistick mi experimenty v fiadû zemí pak znaãná ãást obãanû naopak pocièovala sympatie k úplnému popfiení uveden ch programû, coï se v praxi projevilo zpûtn m pfiíklonem k radikálnímu liberalismu, event. k v eobecnû pravicové orientaci, pfiiãemï slovûm pravicov a levicov byly leckdy pfiisuzovány odli né v znamy. Zdá se, Ïe po mnoh ch zku enostech z historie by se vût ina obãanû mûla vyvarovat hlavnû v ech smûrû pfiíli radikálních a extrémních, neboè realizují-li se jejich programy v praxi, vedou ve skuteãnosti z hlediska celé spoleãnosti, národa a státu k daleko vût ím kodám (v oblasti materiální, kulturní, duchovní i morální) neï ke kladûm a pfiínosûm, které jejich propagátofii demagogicky slibují. Z toho by mûlo vypl vat, Ïe za nejvhodnûj í politick smûr by bylo moïno povaïovat centrismus, pokud ov em jde o centrismus skuteãn, nejen proklamovan, a v nûkter ch v vojov ch fázích by pro vût inu obãanû mûly b t pfiijatelné téï nûkteré stfiedu blízké smûry, zejména umírnûn konzervatismus i reformismus, umírnûn nacionalismus i universalismus, umírnûn liberalismus nebo umírnûn socialismus. V podstatû v ak, jak se zdá, platí, Ïe ãím více se kter smûr od stfiedu vzdaluje, tím vût í neïádoucí a obvykle nepfiedpokládané potíïe a problémy dfiíve nebo pozdûji vyvolá. Za pov imnutí také stojí, Ïe právû centrismus b vá v emi radikály a ov em i extrémisty témûfi vïdy odmítán, zpochybàován a znevaïován a Ïe stoupenci takov ch

11 to smûrû mají tendenci pfiecházet ke smûrûm spí e opaãn m, pokud jimi dfiíve zvolená politika se projeví jako ne dosti úspû ná nebo neúspû ná. Jak v ak poznat a formulovat, co je v které problematice a souvislosti skuteãn m stfiedem, jak vymezit centrismus? Za uïiteãné je moïno povaïovat napfi. srovnání s poznatky z oboru ekologie, kde odborníci rozli ují u fiady faktorû dolní a horní pesimum (tj. minimum a maximum snesitelnosti pro rûzné druhy organismû) a mezi nimi leïící optimum, pfii nûmï se tûmto organismûm dafií pomûrnû nejlépe a které je pro jejich zdraví a pohodu nejpfiíhodnûj í (5 a 6). Lze to pozorovat u faktorû fyzikálních (napfi. teploty, osvûtlení nebo vlhkosti vzduchu), chemick ch (napfi. obsahu nûkter ch prvkû a slouãenin ve vodû nebo potravinách) i biologick ch (napfi. niï ího nebo vy ího v skytu pfiirozen ch nepfiátel nûkter ch ÏivoãichÛ). U lidí pak tyto poznatky do znaãné míry platí nejen v prostfiedí pfiírodním, ale i umûle vytváfieném a spoleãenském. Samozfiejmû to neplatí o v ech faktorech a jevech bez v jimky a jsou i pfiípady, kdy se optimum blíïí minimu, ãi naopak maximu nebo je s nimi shodné. Tak pro obytné prostfiedí je lépe, neníli ru eno hlukem vûbec, neï vyskytuje-li se v nûm jakási prûmûrná hladina hluku, zji tûná z mûfiení na více místech. RovnûÏ je lépe, jestliïe se nûkde nevyskytují Ïádné kodliviny v ovzdu í nebo Ïádné cizorodé látky ve vodû a v potravinách, neï jsou-li v nich zji Èovány nûjaké prûmûrné hodnoty tûchto látek. V oblasti spoleãenské se pak pochopitelnû více cení vynikající Ïák, student, vûdec, spisovatel, skladatel, malífi, sochafi nebo architekt neï ten, kdo je ve svém oboru pouze prûmûrn. U celé fiady spoleãensk ch jevû je v ak podle mého názoru Ïádoucí dospût k jakémusi optimu mezi limitujícím minimem a maximem, jejichï pfiípadné pfiekroãení hrozí nûjak mi katastrofálními následky. Hledané optimum by ov em nemûlo b t fie ením nejvhodnûj ím pouze pro ãást spoleãnosti (napfi. skupinu, vrstvu nebo tfiídu ), ale pro spoleãnost jako celek v mûfiítcích obce, národa, státu nebo i spoleãenství státû (coï neznamená ani opomíjení, ale naopak respektování pfiimûfien ch potfieb a práv nejrûznûj- ích men in). Zastánce uveden ch principû v politice lze, jak se domnívám, oznaãit za skuteãné centristy (tj. stoupence politického stfiedu) na rozdíl od centristû domnûl ch, údajn ch nebo zdánliv ch, ktefií se pfii fie ení sporn ch problémû zamûfiují spí e na hledání kompromisû spoãívajících ãasto na vyváïen ch vzájemn ch ústupcích stoupencû opaãn ch názorû (takovéto kompromisy pochopitelnû mohou b t od pfiíslu ného optima nûkdy i dosti vzdálené). ProtoÏe v ak spoleãnost není nûãím statick m (jednou provïdy uspofiádan m), ale podléhá v vojov m zmûnám, ne

12 musí b t ani optima nûkter ch spoleãensk ch jevû ve v ech fázích v voje zcela shodná; proto je patrnû bude tfieba vïdy znovu hledat a ovûfiovat jejich platnost i pro dal í období. Vzhledem k tomu, Ïe charakterizovat nebo definovat centrismus objektivnû není nijak snadné, dochází v civilizaãnû vyspûl ch státech v praxi spí e ke kolísání parlamentních vût in mezi tzv. prav m a lev m stfiedem a tomu odpovídajícímu vytváfiení vlád pravého nebo levého stfiedu, pfiiãemï se toto kolísání nûkdy více a jindy ménû odchyluje od obtíïnû ve v ech sv ch sloïkách zjistitelného a stanovitelného stfiedu ideálního (tj. optima). VÏdyÈ podobnû jako u fiady jin ch jevû je sice moïné se ideálu stále více pfiibliïovat, ale nikdy ho v praxi nelze dosáhnout zcela beze zbytku (tj. na 100 %); témûfi vïdy je téï moïné oãekávat, Ïe se vyskytnou jednotlivci nebo skupiny, ktefií s dosa- Ïen m stavem nebudou spokojeni a budou usilovat o jeho zmûnu ve svûj prospûch. Na druhé stranû ov em lze nikoliv bezdûvodnû pfiedpokládat, Ïe ãím více se politická nebo jiná praxe od zmínûného ideálu odchyluje, tím vût í negativní dûsledky pro spoleãnost jako celek vyvolá. Zdá se, Ïe stoupenci radikálních a extrémních smûrû obvykle inklinují ke spí e jednoduch m, údajnû ãist m nebo systémov m fie ením sloïit ch problémû, event. tyto problémy posuzují pouze z nûkterého, jimi vybraného a zdûrazàovaného hlediska. Pokud mají pfiíleïitost své koncepce uskuteãàovat v praxi, ztroskotává pak jejich úsilí právû na pûvodním podce- Àování nebo ignorování sloïitosti toho, co mûlo b t fie eno, napraveno nebo reformováno. Jednotlivá v dobré mífie prosazovaná a provádûná opatfiení b vají jen do jakési míry pfiínosná a po pfiekroãení této míry se mohou stále více projevovat jejich negativní dûsledky (vïdyè dobrá nebo uïiteãná opatfiení lze snadno diskreditovat jejich pfiehánûním)