Od deskripce k poznání obecného ve stylistice

Prof. PhDr. Marie Krmová, CSc. Ústav jazykovdy Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Od deskripce k poznání obecného ve stylistice From description to knowledge about the general in the field of stylistics Klíová slova: Stylistika, kritéria zobecnní pi popisu stylových norem Anotace: Ve stylistice je zdrojem poznání vždy jedinený text, který je vnímám (a interpretován) v jedinené komunikaní situaci. Od nho se odvíjí proces zobecnní k pedstav stylových zákonitostí typ text. Otázkou je, podle jakého kritéria zobecnní vést: Jsme zvyklí užívat mítko funkce textu, ale jsme si dobe vdomi toho, že se o funkci mluví velmi obecn jak ve smyslu množin text, tak s ohledem na text jediný vzhledem k tomu, že jeho jednotlivé ásti mohou mít funkci rznou, navíc rzn interpretovanou v rzných dobách. Musíme se pitom vzdát ásti fakt zjištných v konkrétních analýzách a pi jejich explanaci. To vše je možné v ist vdeckém pístupu k realit jazyka a jejím lingvistickém vyjádení. Stylistická práce je však spojena velmi bezprostedn s vyjadovací praxí a ta žádá také nalezení obecn pijatelných mítek pro tvorbu dalších text a jejich hodnocení jako pimených. Annotation: In stylistics, the source of knowledge is always a singular text, perceived and interpreted in a unique communicative situation. The text is the starting point of the process of generalization leading to the notion of stylistic norms of individual types of texts. Then there is the question, as to according to which criterion the generalization should be done. It is common to use function of the text as a criterion, but it is very well known that the term function can be used in various ways: both generally, in regard to various groups of texts, and with regard to each individual text taking into consideration the fact that its individual parts can bear various functions (moreover, the functions can be variously interpreted in various periods).within this process it is necessary to put aside a part of the facts gained as a result of analyses and explanations. All this is possible in a pure scholarly approach to the reality of language and to the linguistic representation of reality. However,

stylistics is also very closely linked with practical communication, which requires searching for generally acceptable rules for creating other texts and their evaluation as adequate/inadequate. Od deskripce k poznání obecného ve stylistice Základní a souasn tradiní lingvistický postup analýzy textu, který vychází z popisu jedineného užití a smuje cestou zobecnní k poznání zákonitostí stavby konkrétního jazyka a jejich explanaci a odtud (snad) postupem dalšího zobecování teba i více jazyk a nebo dokonce "jazyka" jako základního nástroje všelidské komunikace, platí ve stylistice stejn jako v jiných jazykovdných disciplínách tradiních i novjších. To bohužel neznamená, že by byl vždy uplatován a že by všechny studie, které se zamením hlásí ke stylistice, byly vytváeny na základ rozboru množiny singulárních styl - styl jediného textu. Metodologie stylistiky je málo propracovaná a hledáme-li jakékoli informace o zpsobu práce, najdeme sotva stípky doporuení, a to i tam, kde jde o práce pehledové a orientované na výuku oboru (srov. echová a kol., 2003, s. 296-302; tam další literatura). Seznámíme-li se se studiemi o stylu a stylistice, asto se setkáváme s postupem, který vychází z obecných, vn textu formulovaných postulát a hledá pro n v konkrétních textech píklady: cesta je to snadná, protože nespoetný okruh text, které jsou k dispozici, umožní vždy doklad(y) najít. V textech fungujících jako souást mnohotvárné lidské komunikace, zvlášt spontánní, je totiž možné vše, i to, co je na základ jazykových norem konkrétního jazyka "defektní" a co tedy mžeme zjednodušen hodnotit jako svébytný prostedek uritého "stylu", aniž by bylo vždy jasn patrno, co je podle autora náplní tohoto lingvistického a nejen lingvistického termínu (k tomu srov. diskusi v asopise Stylistyka IV, 1995). Pedem dané mítko spisovnosti chápané souasn jako "nepíznakovost", které se opírá o souborné publikace ukazující dobovou normu spisovného jazyka nebo dokonce materiály kodifikaní umožní jistou evidenci výrazových prostedk a jejich pedem daných stylov využitelných vlastností, ale pominou stylizaní potence prostedk, pro nž kodifikaní materiály chybí (nap. syntax vty a textu) a jen velmi málo eknou o podstat jejich funkce, pokud nepokládáme za dostaující konstatování, že jde o "ozvláštnní textu". Deduktivní pístup, který jsme naznaili, se jeví jako odvozený od filozofie jazyka, která mj. formuluje maximy, principy jazykové komunikace, z nichž uvádí konkrétn jen nkolik výrazných a nesporných, aby posléze konstatovala, že jsou tu odstíny, realizace, aplikace další, jejichž pojmenování a analýzu ponechává budoucnosti. Využijeme-li pak tyto

obecné principy pro popis jazyka, zejména jazyka v užívání, tedy mluvy, ukáže se zákonit, že práv další, konkrétnjší významy, funkce nebo vztahy jsou nespoetné a že ím více o samotném jazykovém materiálu a o fungování jazyka ve spolenosti víme, tím mén pedem dané nebo pijaté obecné principy pro jeho poznání dostaují. Mohou být podntné pro dílí specializované vdecké bádání, jehož výsledky se ukládají do studií i monografií a které se obracejí k pomrn uzavené spolenosti píjemc, he je však využijeme pro komplexnjší postižení živého jazykového dní. Jde o pístup oslující, prokazující setlost a svtovost tvrce a dokumentující myšlenky na novém materiálu, v pípad eštiny (a slovenštiny) navíc na materiálu jazyka menšinového. To je ale jediný pínos, který tento postup pináší. Induktivní postup je jak pro hlubší poznání, tak i pro formulaci poznatk o jazyce sice zdlouhavjší, ale daleko adekvátnjší; a stojí daleko pevnji na základech samého jazyka než pístup "zvnjšku", který se mní podle toho, z které strany se na jediný objekt - lidský jazyk - díváme. Ale ani to není postup bez úskalí: jsou mén viditelná ve formální gramatice, kde jim lze elit i kvantifikací, ale daleko výraznjší tam, kde do interpretace materiálu vstupuje význam, smysl, a spolu s nimi všechny pragmatické složky komunikace, kde tedy vidíme jazyk jako souást lidského chování a kultury dané spolenosti. A jist nás donutí k novému promýšlení tam, kde spoleenská objednávka žádá i doporuení pro budoucí jazykové chování, kde se cht necht dochází k preskripci nebo k nemu, co je jako preskripce pijímáno. Pi popisu normy se postup od reality uložené do text stále prohlubuje vytváením co nejvtších základen poznání, reprezentativních jazykových korpus, které mní fázi deskripce z úmorného vypisování excerpt k asov nikoli nenároné, ale pece jen elegantnjší analýze obrovského materiálu pedem gramaticky alespo z ásti popsaného. Každá lingvisticky opená interpretace materiálu je pesvdivá, sami se však pistihujeme pi tom, že (typov) tutéž vc jsme schopni interpretovat rzn, že s cizími interpretacemi se shodujeme nebo je naopak odmítáme atd. Ani nejdokonalejší materiálová báze tedy nevede k absolutním ešením. Tam, kde je pedmtem studia celý text jako souást komunikace, narážíme na daleko výraznjší meze. Meze, které bychom si mli uvdomit, abychom je mohli pojmenovat, vysvtlit a posléze pekonávat. A souasn meze, které se jeví jinak pi poznání vdeckém a odborném a zcela jinak tam, kde se obracíme, teba zprostedkovan, i k vyjadovací praxi: Uživatel totiž vidí jazyk na základ své bezprostední zkušenosti a deskripci spojenou s explanací chápe souasn jako prespripci, hledá doporuení nebo pímo návod pro to, by byl ve vlastní tvorb text a v jazykové komunikaci úspšný. Zeteln to vidíme u popis náeí,

kde opravdu jen zachycujeme soustavu jev, maximáln s odlišením pravidelných a výjimek. I ve výkladu náení monografie však dnes hledají zájemci radu, jak vlastní text, který chtjí z rzných dvod napsat v náeí, uinit "náenjším". Osvojují si informace o co nejspecifitjších slovech a jejich tvarech, vkládají je do svých vt, ale ty pak syntakticky formují podle zásad pipravených psaných text, protože stavb spontánn mluveného textu se v popisu náeí vnovala a dosud vnuje z rzných dvod jen málo pozornosti. Zdá se nám to pístup dosti komický, uit se náeí z njaké vdecké práce, ale existuje a výsledky si mžeme kdykoli prohlédnout. Podobn ovšem postupuje i mnoho tvrc sdlení urených sfée regulované komunikace (termín viz Nešimenko, 1999), tj. projev veejných: ptají se, co je "správn, tedy co je preskribováno, ale neptají se, zda nebude daleko správnjší poítat s adekvátností jazykových prostedk a jejich kombinací, která není absolutní, ale je vázána na konkrétní situace. Princip deskripce jazykového materiálu explanace zjištného - popis normy - využití tohoto popisu jako doporuení pro další texty nová deskripce na základ vdom formulovaných text nikdy nekoní. Mateskému jazyku se uíme pirozenou cestou na základ imitace mluvy blízkých i vdom (spisovnému jazyku), piemž je vdomé osvojování už založeno na systematizaci fakt, na gramatickém popisu a na racionalizovaném pouení o tvorb souvislých sdlení, které bylo odvozeno z text stávajících. Na tomto základ vznikají texty nové, ty se excerpují, popisují... Pohyb v užívaných jazykových prostedcích je pak odrazem tolerance k vývoji, která se ve spolenosti mní - v souasnosti je nap. obecn velmi vysoká, což uvoluje cestu pro nové lexikum i nové modely text. Nemžeme ale pedvídat, zda jde o trvalý stav. Výsledek celého postupu navíc souvisí i s tím, jaká složka jazyka je v popedí zájmu. Ptáme-li se na jazykové prvky bohat zastoupené, s vymezitelnou formou i funkcí, je to relativn snazší. Zjišujeme soubory dublet a mžeme pak hledat urité tendence v jejich zastoupení, uvažovat o logickém pozadí jejich preference (nap. je "logitjší" odlišení tvaru sg. a pl.; je "nelogické" užívat pedložky dík, jde-li o okolnosti negativní), nacházíme preferenci jedné z dublet v uritém typu text, uvažujeme o motivaci vývoje od dublet k jedinému prostedku apod. Tyto výklady se stávají souástí normativních mluvnic, odtud odvozen vstupují do uebnic, pijímá je další generace a ve vdomí se petrifikují. Nkterá takto vzniklá tvrzení se chápou už jako axiomy, pochybnosti o nich jsou ne zcela bžnou souástí až vdeckých prací (nap. úvahy o tzv. zvratném pasivu v eštin). Tam, kde je výchozí materiál existující v mluv velmi diverzifikovaný, je celá cesta daleko složitjší. Paradoxn je vysoká diverzifikace pítomna jednak na nejnižší úrovni jazyka

v rovin zvukové, jednak v rovin pomrn vysoké, v syntaxi, a pedevším v utváení celého textu, jeho stylizaci. Ani fonetika ani stylistika se pitom velmi asto nezahrnuje do gramatik. U fonetické roviny je rozdílnost realizací samozejmostí co lovk, to specifikum a dokonalost deskripce je dána rozvojem techniky, tedy stojí už mimo vlastní lingvistiku. Teprve výsledky lze lingvisticky hodnotit. Vtší množství dnes existujících fonologických teorií však naznauje, že ani pomrn dokonalá deskripce materiálu nemusí vyústit v obecn pijatou explanaci, tedy logické systematizování, pochopení a vysvtlení zjištného stavu. Tato skutenost však nemá bezprostední vliv na zvukovou stránku jazyka, který bez ohledu na dokonalost nebo nedokonalost výkladu mluvené komunikaci slouží. Aktuální poteba nejen explanace jedineného užití jazyka, ale zárove taková, která by umožnila zobecnní a jeho následné využití pro vyjadovací praxi je naopak podstatou bádání stylistických. Pítomna je tu mnohost realizací, které mžeme jako jednotlivé popsat, nalezení toho, co je pro výsledný styl textu opravdu podstatné a co ne, však snad ani není možné, i když se o to znovu a znovu snažíme. Pedevším jde o vazbu verbální složky k uspoádání složek tematických. Propojení s obsahem je jedním ze specifik stylu, které je patrné již pro fázi deskripce. Odrazí se i v percepci stylu, kde nepijatelnost nebo neuspoádanost tematických složek vede k celkovému odmítání špatného slohu. Odhlédnme te od obsahu a sousteme se na výrazové prostedky. Pro fázi deskripce máme ped sebou jedinený komunikát, text užitý pro jedinenou situaci (u psaného textu i pi kolektivním adresátu stejn jedinen pijímaný, hodnocený atd.). Ve stylistice však popisujeme text uspoádaný soubor jazykových prostedk vn situace produkce a percepce. Pi popisu máme dv možné cesty: analýzu jazyka posílenou kvantifikací zjištného, tedy istou analýzu formy, a analýzu s využitím aparátu specificky stylistického. Pipomeme si první z cest: ta vychází z mluvnického rozboru, a aby nco skuten ekla o celku, potebuje kvantifikaci: zastoupení slovních druh, typ vt, délka slov, index opakování slov, poznatky o stavb vt, souvtí (z formálního hlediska). Nelze mluvit o relevantnosti frekvence pád, protože ty jsou dány valencí, lze však sledovat kategorie verba finita, které jsou na stavb syntagmat nezávislé. Potíž je v tom, že k textu samému pistupujeme i pi ist lingvistické analýze už ovlivnni vlastním odhadem jeho stylového typu. Dovedeme pak íci, ve vdeckém textu (jehož "vdeckost" pijímáme jako pedem danou) je informace astji kumulována do jednoduché složit strukturované vty nebo že jsou tu prmrn delší slova, nedokážeme však ukázat, zda jde o prvky nutné nebo zda je text formou adekvátní situaci píjemce, protože vtšinou nejsme jeho pímými adresáty, ale práv

jen analyzátory. Opakování deskripce na dalších a dalších textech vede k zmnožení fakt, ukáže urité tendence, umožní možná další explanaci, ale je obtížné ji zobecnit na jinak vymezený okruh text, nap. v rámci odborné komunikace nelze prmrné hodnoty využít pro charakteristiku vdeckých text spoleenskovdních na rozdíl od vd exaktních nebo text dnešních a text 19. století. Krom toho jde o postup nesmírn zdlouhavý i pi maximálním využití vší dostupné techniky. Jedinený text jeho popis a explanace zjištného totéž u dalších a dalších text, které jsme si pedem urili jako njak podobné shrnutí výsledk, to vše je cesta, jejíž cíl - pochopení podstaty stylizace - je stále stejn vzdálený. Rozbor typicky stylistický, vedený od charakteristiky píznakových prostedk v textu, je další možností. Pi stylistickém pístupu sledujeme stylovou hodnotu výrazových prostedk, stálou i kontextovou (Krmová, 2003, s. 141-144) nejen izolovan, ale i ve vzájemném vztahu, piemž bereme v úvahu vtší nebo menší stylovou aktivitu jakéhokoli výrazového prostedku. Zde pipomínáme pro jistotu, že i když je doména stylizace ve volb lexika a ve výstavb vty a textu, mli bychom vnovat pozornost úpln všemu, co jazyk textu obsahuje. Zamení pozornosti, jemuž dáváme pednost, odpovídá Findrovu chápání stylému (Findra, 2004, s. 11-122), na jehož starší myšlenky také navazuje. Domníváme se, že tžko mžeme adekvátn popsat a interpretovat další souvislosti, nap. vztah mezi užitím prostedk verbálních a nonverbálních, i když i to vlastn podle nkterých pístup (Jelínek 1995, zejm. str. 734-743) do stylistiky patí; ostatn s tím okrajov poítá i zmínné pojetí stylému u Findry (s. 54-60 Fónické štýly a 117-121 Mimojazykové (neverbálne) štylémy). Celkovou pedstavu toho, jak by bylo možno opravdu jazykovstylisticky text analyzovat, formuluje Kístek, 1999 (s. 4-5). Jde o doporuení jist maximalistické, jež není možno uplatnit na celém delším textu, ukazuje však nástroje a cesty, jimiž lze dojít cíle. Zkušenost z práce se studenty, kde autorka tohoto píspvku uvedenou metodu v semináích stylistiky eského jazyka od 80. let vypracovávala, ukazuje její nosnost. Výhodou je, že poznatky o stylu textu, které takto získáváme, jsou pevn openy a materiálovou základnu a jsou verifikovatelné a pomohou si všimnout nejen prostedk nápadných a vnjškov zajímavých, ale nacházejí nesamozejm informace na základ interpretace fakt jakoby samozejmých. I pi velmi zodpovdném pístupu analyzujícího subjektu je stylisticky zamená deskripce daleko mén objektivizovatelná než deskripce ist lingvistická: prvotní identifikace stylové hodnoty výrazového prostedku je založena na vstupní znalosti rozebírajícího, který následn mže zodpovdn ovit své postehy v materiálech odrážejících nadindividuální vdomí ve slovnících, mluvnicích A zde je kámen úrazu:

jednak ne vše pitahuje jeho pozornost, nap. studuje-li soustedn Jiráska, pravdpodobn si zvykne na jeho archaizující styl natolik, že už mu ani nebude pipadat zajímavý a ást stylov aktivních prostedk prost pehlédne, jednak jsou potebné údaje v lingvistických materiálech odrážejících nadindividuální vdomí odvozeny z analýzy text, které vznikly za jiných okolností a jsou nutn neúplné. Dsledkem jsou teba slohové charakteristiky lexém, které se nejen slovník od slovníku mní, ale jsou také se ani v nejnovjším ve Slovníku spisovné eštiny (1994) neshodují s povdomím mladší generace (Kístek, 2002). Udláme-li v této fázi jedineného rozboru stále jen jediného textu vše, co mžeme a umíme, zjistíme píklon k nkteré vrstv vertikální stupnice píznakovosti, event. kolísání mezi nimi, zachytíme kontextové stylové hodnoty tropy, figury atd. Rozbor krátkého úseku se nám už mezi tím rozrostl na nkolik stránek a jsme stále jen u jediného textu. Nedovedu si pedstavit, že by bylo takto možno analyzovat text delší, a to ani pi využití možností techniky. A výsledek, i když budeme maximáln zodpovdní a podrobíme analýze mnoho text (pipomínám, že to mnoho bude reáln nkolik), dojdeme k poznání tendencí stylizace v dané dob, nikoli k poznatkm, které by byly nesporné. Co jsme tedy získali: vždy jen jeden text, jednoho analyzujícího, jeden rozbor a jedna zformulovaná zjištní. Došli bychom až k tomu, že styl je záležitostí jedineného textu, že existuje jen singulární styl. A že každé zobecnní je snahou po hledání obecných dvod toho nebo onoho využití výrazových prostedk, které odpovídá realit jen "zobecnn". Jedinenost singulárního užití jazyka vyvažuje existence kulturních norem užívání jazyka v uritých situacích, které jsou píjemci oporou pi hodnocení stylu textu vícemén tak, jak to odpovídá zámru produktora. To vícemén je tu dležité, protože posuny v chápání stylu text mohou být dost velké: týž text, i vcný, mže jeden lovk hodnotit jako dobe nastylizovaný, zatímco druhému se zdá jen ekvilibristikou slov, starší vážné novinové stati jsou komické atd. Zejm tu skuten ve spolenosti existuje obecná pedstava jazykového stylu adekvátního konkrétnímu okruhu sdlení, která se buduje postupn bhem života na základ zkušenosti s nejrznjšími texty (Krmová, 1994). Jako vnímatel pijímám všechny prostedky textu, piemž ást mi pipadá z hlediska stylu málo relevantních, další ást možná zstává podprahových, tj. bez bližšího vzdlání si jejich role pi konstituování stylu nevšímáme, u ostatních se pirozenou cestou uíme sjednocovat urité typy v dané kultue obvyklé a vnímat jejich jazykové normy a eventuáln je ve své produkci napodobovat. Tento proces nemusí probíhat podle zobecnní, která ukazuje lingvistická disciplína zvaná stylistika:

ta usiluje o vysvtlení a nalezení a formulování jistých pravidelností, zatímco uživatel tak racionální být nemusí. Stále ješt jsme na úrovni procesu deskripce jdeme od jedineného k obecnému. Podle eho však rozhodnout, jakou cestou se má zobecnní dít? Jsme zvyklí užívat mítko funkce textu, ale jsme si dobe vdomi toho, že se o funkci mluví velmi obecn a že jde ve skutenosti o funkci" piítanou celku textu, i když jeho jednotlivé ásti mohou být funkn promnlivé: konkrétn v o delším odborném textu mají okrajové fáze jinou funkci než stední ást nazývaná sta jsou zamena na adresáta a mají více funkci získávací než odborn zpravující. Jist, nemusí to tak být vždy, ale text se pak mže míjet s potenciálními adresáty, což narušuje zamení celého textu. A takto by bylo možno uvažovat o všech typech text - snad proto se bžn pracuje se sekundárními styly, se styly žánrovými Ale i to je východisko z nouze - pi neostrosti hranic žánr a pi mnohosti možných sekundárních styl. Zobecnní je navíc možné jen tehdy, když se vdom vzdáme ásti fakt zjištných v konkrétních analýzách, pi deskripci a explanaci jedineného. To vše je možné v ist vdeckém pístupu k realit jazyka a jejím lingvistickém vyjádení. Stylistická práce je však spojena velmi bezprostedn s vyjadovací praxí a ta žádá nco zcela jiného než abstraktní modely a rozvahy o jejich smyslu. Žádá obecn úinné mítko pro tvorbu dalších text, které by vyhovovaly uritým podmínkám komunikace, žádá návody, jež by bylo možno (uživatelsky pítuln) využít. A tomuto cíli mže jakákoli deskripce i explanace pispívat jen zprostedkovan, protože podstatou stylizace je práv jazyková kreativita, kterou zatím umíme postihnout sebepracnjšími postupy jen velmi nedostaten. Literatura ECHOVÁ, Marie: Výzkumné metody stylistiky. In: Souasná eská stylistika. M. echová a kol. Praha: ISV 2003, s. 296-302. FINDRA, Ján: Štylistyka sloveniny. Martin: Osveta, 2004. 232 s. JELÍNEK, Milan: Stylistika. In: Píruní mluvnice eštiny. Ed. P. Karlík, M. Nekula, Z. Rusínová. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995, s. 701-782. KRMOVÁ, Marie: Ke koenm vytváení komunikaních kompetencí. In: Kształcenie porozumiewania si. Ed. S. Gajda a J. Noco. Opole: Uniwersytet Opolski 1994, s. 29 35. KRMOVÁ, Marie: Pojmovost jako konstituující faktor projevu. In: Souasná eská stylistika. M. echová a kol. Praha: ISV 2003, s. 175-193.

KRMOVÁ, Marie: Slohová charakteristika prostedk lexikálních. In: Souasná eská stylistika. M. echová a kol. Praha: Nakladatelství ISV 2003, s. 138-147. KRMOVÁ, Marie: Stylové normy a jejich místo ve stylistické teorii a stylizaní praxi. In: Stylistyczne konfrontacje. Ed. S. Gajda a M. Balowski. Opole: Uniwersytet Opolski 1994, s. 33 38. KÍSTEK, Michal: Zpsoby vymezování stylové píznakovosti v lexiku (a materiálu souasné eštiny). In: Varia IX: Zborník materiálov z IX. Kolokvia mladých jazykovedcov. Bratislava : SAV, 2002, s. 102-112. KÍSTEK, Michal: Stylistická cviebnice. Brno: MU, 1999. NEŠIMENKO, Galina Pavlovna: Etnieskij jazyk. Opyt funkcionanoj differenciacii. München: Otto Sagner, 1999. 234 s. Slovník spisovné eštiny pro školu a veejnost. Ed. J. Filipec. 2., opravené vydání Praha: Academia, 1994 (a mladší vydání), 647 s. Styl? Moje dzisiesze rozumienie stylu. Diskuse v asopise Stylistyka IV, 1995, s. 223-329. Z eských lingvist a literární vdc se v diskusi vyjádili: M. ervenka, S. mejrková, F. Daneš, K,. Hausenblas, B. Hoffmann, J. Hoffmannová, J. Chloupek, M. Jelínek, J. Kraus, M. Krmová, A. Macurová, P. Mareš. V tomto periodiku jsou i vyjádení zahraniních lingvist na dané téma. Bibliografický údaj: KRMOVÁ, M. Od deskripce k poznání obecného ve stylistice. Pedneseno na konferenci Jazyk a komunikácia v súvislostiach Katedra slovenského jazyka, FF Univerzity Komenského, Bratislava, erven 2004.