Mluvenost a psanost jako slohotvorné initele

Transkript

1 Prof. PhDr. Marie Krmová, CSc. Ústav jazykovdy Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Mluvenost a psanost jako slohotvorné initele Spoken and Written Language as Stylistic Factors Klíová slova: Stylistika, styl mluvených projev, styl psaných projev, rozdíl jazykových prostedk a jeho dvody Anotace: Sta ukazuje, že rozdíl mezi projevy mluvenými a psanými není pouhým dsledkem kódu, v nmž komunikace probíhá, ale je založen daleko hloubji: Vychází již z procesu osvojování jazyka, který probíhá u mluvených projev v prvním (mateském) jazyce pirozenou cestou v kontaktu s celkem národního jazyka, zatímco produkce psaných text se osvojuje ízeným didaktickým procesem a je primárn vázána na jazyk spisovný. Také percepce mluveného a psaného textu je odlišná nejen ve smyslu psaní - slyšení, ale i ve zpsobu percepce textu a rozsahu úsek, které lze naráz vnímat a intepretovat. To vše se, nkdy i ne zcela vdom, promítá do stylu komunikátu. Proto autorka soudí, že volba kódu, rozhodování o mluvenosti nebo psanosti, není ve skutenosti slohotvorným initelem srovnatelným s ostatními initeli, které na styl komunikátu psobí. Annotation: The article shows that the difference between written and spoken language is not caused just by the code in which the communication occurs, it has deeper roots: it is caused by the process of learning the language itself. While the spoken norm of the first language (the mother tongue) is learned by the natural process and in contact with the whole national language, the written norm is learned by a controlled didactic process and it is bound to the standard language. Also the perception of the written language differs from the perception of spoken language not only by the means of writing hearing, but also in the mode of perception and the range of passages possible to perceive and interpret at once. The style of the communication is, sometimes unconsciously, influenced by all these factors. That is why the author thinks that the choice of the code, i.e. the decision whether the spoken or the written language will be used, is not really a stylistic factor comparable with other factors which influence the style of the text.

2 Mluvenost a psanost jako slohotvorné initele V souboru objektivních slohotvorných initel uvádných v nejrznjších pracích o stylistice neschází nikdy upozornní, že mluvenost nebo psanost jsou pro konenou podobu textu velmi významné, ne-li podstatné. V tomto smyslu vnuje uvedenému faktoru pozornost i M. Jelínek ve své Stylistice (1995). Pipomíná pitom, že nejde o záležitost jen technickou ve smyslu konené prezentace sdlení, ale že psaná nebo mluvená realizace má vliv už na vlastní stylizaci komunikátu. Projevuje se samozejm pi využívání konkurenních prostedk z obou základních kód (jazykového a nejazykového), ale psobí i na volbu prostedk z konkurenních množin v rámci kódu jazykového: rozdíly pak jsou ve vyjádení koherence textu, v implicitností nebo explicitností sdlení, v míe a zpsobu syntaktické kondenzace nebo v rzné generalizaci vyjádení. Jmenovit pak Jelínek ukazuje a vysvtluje specifika v syntaktické stavb mluvených text, jež vznikají dík implicitnosti sdlení (umožnné obvykle bezprostedním kontaktem s adresátem) nebo preferenci nekondenzovaných vyjádení v nich a upozoruje na dsledky využívání prozodických prostedk ei pro výsledné znní mluveného textu, jež jej od psaného sdlení stejného obsahu významn odlišuje (s ). Dovolíme si na tomto míst ukázat, že pi stylizaních rozdílech mezi psaným a mluveným projevem nejde ani zdaleka jen o dsledek vnjší formy - volby substance, do níž kódování informace probíhá, ale o rozdíly hlubší. Soustedíme se pitom na jazykovou složku komunikace a budeme sledovat komunikaci vcnou: zahrnutí pragmatiky nebo prostedk estetizujících by posunulo naše úvahy jinam, protože mluvené a psané projevy se výrazn liší možnostmi kontaktu komunikant, jež pragmatické složky jazykového projevu reflektují, a estetizace sdlení je problémem natolik komplexním, že ji nelze v kratší studii analyzovat. Stabilizovaná psaná podoba a (daleko mén stabilizovaná) podoba mluvená jsou u jazyk našeho kulturního okruhu samozejmostí. Samozejmostí se nám dnes také zdá, že jde o formy existence téhož národního jazyka, které mají spolené obecnjší rysy gramatické stavby i velkou ást lexika: práv existence spolené základny vytváí pedpoklad pro vzájmenou prostupnost vyjadovacích prostedk, pro možnost volby mezi nimi, a v koneném dsledku i pro možnost výsledný výbr a uspoádání porovnávat. Období, kdy se psané projevy produkované týmž spoleenstvím uskuteovaly zcela nebo vtšinou jiným jazykem než projevy mluvené, patí zdánliv už dávné minulosti. V

3 nkterých speciálních typech komunikace, nap. u obor s velkou mezinárodní spoluprací, však podobné rozvržení trvá a dokonce se i rozvíjí (formulace vdeckých informací ve svtovém jazyku, sekundární vdecké a odborné texty nutn vytváené v anglitin pro poteby mezinárodních batabází apod.). S rozvojem mobility lidí a dík rozvoji technických prostedk komunikace tato situace pechází i do projev mluvených, a to jak ve form komunikace na vdeckých kongresech, tak i pi komunikaci pracovní. Zatím jde o menšinu vzniklých jazykových projev a je jen doufat, že nepeváží: bylo by to na škodu rozvoji národního jazyka, který by ztrácel jednu, a to pro kultivaci kulturního standardu podstatnou oblast využití. Nás však bude zajímat situace zatím bžná, totiž produkce psaných a mluvených projev u píslušník téhož národa, tvoených týmž národním jazykem. Mluvenost nebo psanost pak mže být jedním z objektivních vodítek, podle nhož se pi výbru a uspoádávání jazykových prostedk, tedy pi stylizaci, vdom nebo neuvdomle ídíme. Konfrontujeme-li styl mluvených a psaných projev, mlky pedpokládáme, že zde existuje podobn jako u jiných objektivních slohotvorných initel možnost jejich hodnocení ze strany produktora textu, tj. jistá mez rozhodování, do jaké míry se danému initeli pizpsobí nebo ne. U jiných objektivních slohotvorných initel subjektivní vnímání možné je, nap. o tom, zda bude uritý text pokládat za více nebo mén oficiální, rozhoduje nepochybn autor sám, a to i za cenu mylného hodnocení, a tedy i nevhodné stylizace textu. Mluvenost nebo psanost jsou naopak jednoznané, nemohou mít "míru". Zdánliv sice existují primárn psané, ve skutenosti však zvukov realizované projevy, jsou dokonce základní pro obsahov významnou komunikaci (projevy pedítané), u nich však jsou typické rysy mluvenosti jen naznaeny, sama forma je vdomn pipravena vetn zpsobu pednesu a skuten svobodná volba mezi výrazovými prostedky není možná; podobn existují i psané texty ryze soukromé a nepipravené, v obou pípadech jde však v souboru text realizovaných písemn nebo zvukov o okrajové typy. ást rys odlišujících psané a mluvené projevy samozejm vyplývá z formy, nikoli však z pouhé existence zvuku proti grafému: je založena na tom, že mluvený projev je ve své podstat kontinuální a v jednotlivém výpovdním úseku jsou jednotky (slabiky, slova) zvukov spojeny natolik, že plynule pecházejí jedna v druhou, zatímco psaná forma je (bez ohledu na to, zda se užívá písmo ideografické nebo fonografické) diskontinuitní: pevedení lenní psaného textu do zvuku, nap. osamostatování slov v mluveném projevu, je nápadným signálem vyumlkovanosti a neosobnosti sdlení a úspch komunikace narušuje. Jak víme, je i signálem nadazenosti mluvího k adresátovi, nebo takovéhoto lenní se

4 užívá v promluv k lidem, u nichž pedpokládáme menší znalost jazyka nebo omezenou chápavost. Naopak nelenný signál psaný by byl takka nesrozumitelný a pijetí sdlení by jednoznan vadil. Do jisté míry opaná je situace pi percepci: V psaném projevu se text na poátku osvojování tení pijímá jako diskontinuitní a jednotky, v tomto pípad písmena, se postupn seazují do slabik a slov; po získání urité zkušenosti je však možno naráz vnímat a interpretovat celky, nejen slova a sousloví, ale pi zbžném tení i celé odstavce a kratší texty, a ukládat (nkdy ne zcela pesnou) informaci pímo do vdomí, tj. vlastn ji už pro percepci nelenit. To umožuje vytváet psaný text kumulující informace do složit strukturovaných výpovdí a výpovdních celk, kde není poet znak pedem omezen. (Až nejnovjší doba zrodila žánr zpráv SMS, kde poet znak omezen je, jde však zatím jen o specifický okrajový žánr, zatím z lingvistického hlediska minimáln sledovaný; proto od nich odhlížíme.) Autor tedy volí konenou formulaci podle cíle komunikace a svého komunikaního zámru, ale možnosti píjemce bere v úvahu jen okrajov, nebo oprávnn pedpokládá, že v pípad závažného komunikátu lze íst opakovan a píjemce si text mže strukturovat také sám zvýrazováním myšlenek nebo shrnout si ho do výpisk a ty si ješt ovit. Pi vnímání mluveného projevu je to jiné: musí odeznít uritý úsek, který je jako sled zvuk uložen do krátkodobé pamti, a porozumní je možné až u tohoto celku, který není totožný se slovem, ale až s výpovdním úsekem; obvyklá délka výpovdního úseku spontánní ei, která se pohybuje kolem 7 slabik (Palková 1995, s , Krmová 2000) odpovídá zejm možnostem takového vnímání. Podizuje se jim intuitivn mluví spontánního projevu, který podle toho lení i informaci (promluvový úsek je sice jednotkou zvukovou, ale je v optimálním pípad i jednotkou obsahovou), a to nikoli ve shod s pepokládanou "správnou" syntaktickou stavbou ei a intelektuálním slovosledem. Hranice úsek pak nejsou - na rozdíl od laické pedstavy - vymezeny pauzou a ani nejsou dány slovním pízvukem, ale signalizuje je celý komplex relativních zmn zvuku ei. Dík lenní na úseky vzniká jistý ne zcela pravidelný rytmus mluvené ei, který ovšem není ve své podstat jevem estetizující, ale pedevším podmínkou pijetí informace. Zdánliv se jedná o možnosti kapacity výdechového proudu, na nmž modulace a artikulace probíhá, ve skutenosti však samo spoléhání na dobrý výdech nebo rychlost artikulace, které by umožnilo rozhojnit poet slabik úseku nebo do (pedpokládaného) asového úseku vložit více slabik, je už na závadu srozumitelnosti, a zejména pochopení myšlenky. Míra obvyklé délky úseku je souástí osvojené normy zvukové komunikace, o níž bude e dále.

5 Proces produkce mluveného i psaného textu lze ovládnout, je-li však cílem úspšná komunikace ve smyslu dosažení komunikaního zámru, musíme se obracet na i pípravu píjemce. U psaného textu jsme svdky ovliování percepce už na úrovni elementárního tení (pechod od hláskování k etb slov a plynulému tení) a je i v dosplosti ovlivnitelné metodami nácviku "rychlotení", ped nkolika lety velmi populárního. Pi tvorb psaného textu, který mže být bez vtší újmy na obsahu ten i zbžn (nap. publicistický text), s percepcí poítá už kompozice projevu: schéma pyramidy, kde na poátku je základní informace, která je dále upesována a rozvíjena, je pro novinové lánky typické. Naopak "obrácená pyramida", typická pro zpravodajství mluvené, kde je nejzávažnjší informace na konci (nebo je na konci opakována), vychází ze schématu pirozené percepce mluvené ei. Tak se rozdíl obou kód pesunuje z rozdílu povrchového do rozdílu ve stavb kompoziní, která je (po invenci) primárním aktem pi tvorb jakéhokoli rozsáhlejšího sdlení. V mluveném projevu není výchova píjemce v tomto smru v dosplosti dobe možná, naopak existují vždy výpadky vnímání (nap. chvilkovou únavou), takže zabezpeit porozumní musí produktor textu sám: ve spontánní textu intuitivn, pi pedítání dobrým frázováním, které se ani zdaleka neídí pouhou interpunkcí. Je otázka, zda to skuten uiní: pedstava o správném tení bývá zjednodušena na artikulaci a pízvukování, eventuáln na samostatné vyslovování jednotlivých slov a bohaté pauzy - profesionální mluví, jakými jsou nap. redaktor rozhlasu i televize, však vícekrát uvedli, že text si musí upravit, aby jim "šel do úst": je ovšem otázka, zda tím myslí i to, aby ho mohl poslucha pijmout, a zda na tom mají skuten zájem. Popení elementární zákonitosti percepce mluveného projevu je totiž i prostedkem, jak informaci sice pednést, ale ve skutenosti zatajit. Další podstatný rozdíl mezi psanou a mluvenou podobou téhož jazyka je v procesu jejich osvojování. Jde dokonce o situaci rozdílnou u mateského (prvního) jazyka a jazyka cizího (druhého), základem pro užívání jazyka je však vždy jazyk mateský, a proto soustedíme pozornost jen na nj: Východiskem empirického poznání mateského jazyka a pozadím pro všechny komunikáty v nm tvoené je forma mluvená. Osvojujeme si ji vždy pirozenou cestou, tj. dík bezprostednímu kontaktu s mluvím(i), které od narození (a snad - pokud jde o melodii ei - i v prenatálním stadiu) vnímáme a postupn stále dokonaleji imitujeme. Tento proces je charakterizován postupným narstáním komunikaních poteb, jimž adekvátn se rozvíjejí i komunikaní schopnosti. Dít si pitom osvojuje jazyk v té podob, která je mu nabízena, tj. velmi pravdpodobn jazyk nikoli zámrn spisovný, zato však emotivn bohatý a siln kontaktový. Osvojení mluvené ei pitom v normálním pípad probíhá v atmosfée dvry a

6 tak, že je oceován každý pokrok, pijímán každý komunikát, dosahuje se komunikaního úspchu.v dob prvotního zvládání mateštiny se vytváejí i výslovnostní návyky, formuje se atrikulaní báze, jejíž regionální zabarvení je možno pekonat je dík dlouhodobému úsilí; málokterý mluví je podstupuje. Uení mateskému jazyku probíhá se shod se specifiky mluvené ei, tj. formou nápodoby kontinuálních etzc výpovdí; je sice pravdpodobné, že se dítti nepedkládají jako vzor složité výpovdní celky - ostatn to ani není vzhledem k okruhu témat a komunikaních poteb dítte potebné - ale i to jsou výpovdi v dané situaci úplné, tj. dti napodobují ve skutenosti celé texty. Zárove, jak jsme pipomnli jinde (Krmová 1994b), se tak utváí nejen uritý model výslovnosti a tvarosloví nebo jistá, postupn narstající zásoba pojmenování, ale i model adekvátních text, který se bude v dosplosti podle poteb rozvíjet. Postupné empirické poznávání jiných text vetn pedítaných text literárních tento okruh rozšiuje, nikdy však není prezentován jako uzavený, tj. - krom výraz a šíeji komunikát eticky a spoleensky nepijatelných - není dít za užití jazykových prostedk káráno. Nevysloveným cílem je tu bezprostední komunikaní úspšnost, nikoli nespecifikovaná a nespecifikovatelná "dokonalost". S procesem osvojování mateského jazyka souvisí i to, že základ mluvených projev tkví v jazykových prostedcích užívaných v bžné komunikaní sfée, tj. v nkterém ze substandardních útvar národního jazyka nebo i jejich smsici. Hodnocení správnosti vyjádení ve smyslu vdomého dodržování uritých jazykových norem se dostavuje až pozdji, v dob, kdy je podstatná ást procesu osvojení mateštiny ukonena. Teprve škola bude upozorovat na chyby, kterých se (stále ješt mladý a tvárný) mluví dopouští proti spisovnému jazyku, nebo bude naopak peceovat schopnost pohotov komunikovat natolik, že otázku spisovnosti v mluveném projevu odsune na vedlejší kolej. Oba pístupy mohou mít jen jediný výsledek: malou pipravenost ke kultivované mluvené komunikaci v situacích, kdy se ve veejném projevu oekává: bu obava z "chyby" mluvího svazuje, nebo nevdomí o zvukovém obrazu veejné komunikace vede k vyjádením, která nejsou pro vnímatele pijatelná, jsou pro nj volbou jazykových prostedk znevažující atd. Upozorování na nutnost zachovávat ve veejné komunikaci i pi mluvení jistou nadindividuální normu je totiž i výchovou k zodpovdnosti za sdlení. Psaný projev je v mateském i jakémkoli druhém jazyce osvojován ízeným procesem. Tak jako osvojení mluvené podoby jazyka má dimenzi vnímání a samostatné produkce, i ve vztahu k psanému textu jde jak o tení (a porozumní tenému), tak o vytvoení schopnosti produkovat psané texty. To už je obtížnjší, potebuje delší dobu nácviku a není volnou cestou pokus, ale procesem pevn ízeným. Je tu standardizován i

7 sám tvar písmen, teprve dodaten si pisatel vytváí osobní rukopis, je standardizována forma (dtských) psaných komunikát a individuum se prosazuje až na tomto základ. Nezámrn vzniká také ve vztahu k již osvojené mluvené podob jazyka iluze, že se píše "co se íká", teprve tady dochází k vdomému lenní kontinua ei na jednotky obdaené vlastním písmenem, což nejsou ani zdaleka hlásky, které by bylo možno vylenit z kontinua zvuku. Pro mluvený projev není takové lenní nutné, opravdu je poteba až pro hláskové písmo a fonologický princip eského psaní, pro mluvenou realizaci není nutné ani lenní na slabiky, i když je snazší je provést (proto se zjednodušen íká, že slabiný sklad ei je vrozený), a vlastn ani na slova, protože po slovech - pokud se nestanou samostatnou výpovdí - se komunikace prost nedje. Toto jsou ale jen o vnjškové jevy, které se do stylizace textu promítat nemusejí. V procesu tvorba psaného textu je však pítomno i nco, co z vdomého osvojení psaní vyrstá, totiž uvdomlost a zámrnost stylizace, která navíc probíhá (vinou možné rychlosti psaní) pomaleji. Patí k tomu i mnohokrát pipomínaná možnost následné korekce napsaného - celkov text tedy není až na výjimky spontánní. Vtšina mluvených text je však spontánní a stylizace je pak mén uvdomovaná, sama spontánnost se dokonce jeví pro výslednou stylizaci textu jako významnjší než pouhá mluvená forma (Krmová 1995). Nedomníváme se však na rozdíl od starého pojetí stylu, že není-li tu pítomen jasn uvdomovaný zámr, nebude mít spontánní text žádný styl. Kdyby tomu tak bylo, zúžil by se okruh text vznikajících v daném jazyce, jazyku by byla upírána jedna ze základních funkcí, funkce bžn sdlovací, a navíc by bylo obtížné se vyrovnat se stylizací (ve smyslu imitace) spontánnosti, který je dnes v nkterých žánrech veejných mluvených text bžná. ízený proces osvojování psaného projevu má však i další dimenzi: Dje se výlun ve vztahu ke spisovnému jazyku, porušení jeho kodifikace je nežádoucí a v nkterých pípadech je dokonce trestáno jako chyba. Spisovnou normu do této doby nemuselo dít aktivn ovládat, i když pasivn ji jist vnímalo a rozumlo jí: urit ji však nehodnotilo ve smyslu správnosti, tento postoj získává až ve školním vku a výsledek pak formuje jeho hodnocení vyjadovacích prostedk po celý život; ne každý se totiž, jak víme, smiuje s vývojem spisovného jazyka obvyklého v psaných textech, i když v mluvených mu dík kontinuálnosti sdlení a jeho odplývání s asem mnohé "chyby" uniknou, zvlášt "chyby" vlastní. Vazba psanosti se spisovností je také vazbou na texty v psané form uložené, bezprostední komunikaní úspšnost ustupuje do pozadí a do popedí se dostává zvládnutí tení jako cesta k osvojení obrovského množství poznatk a psaní jako cesty, jíž lze komunikovat v "nebžných" situacích. Bezprostední komunikaní cíl stimulující osvojení

8 mluvené ei tak vystídá cíl intelektuáln závažnjší, z hlediska života lovka však dosti specifický: i když psát umí u nás snad každý, tvrcem psaných text je jen ást populace. Pitom to byl po staletí pouze psaný text, který umožnil pokrýt celonárodní komunikaní sféru, zatímco mluvený projev zstával nanejvýš lokální. Hodnocení stylu mluvených text však vychází tradin z pedstavy o jazyce vyrstající z norem text psaných, hodnotí se podle zákonitostí popsaných gramatikami, které až do nedávna nemohly analyzovat nic jiného než normy psaných text, a navíc text veejných: živá komunikace mluvená se tak nazírala z nedostatku jiné možnosti prizmatem vdom užívaného a preskribovaným pravidlm podrobeného institucionáln osvojeného spisovného jazyka a bylo pak možno mluvit o neúplné vt, anakolutu apod. nikoli jako o jevech pirozen existujících, ale jako o "chybách". Opt se tak vrací pojem chyby, který je sice mítkem nesprávným, ale vdomí jazyka znan ovlivuje. Pi lingvistické analýze samozejm sledujeme rozdíly bez pedem jasného hodnocení, tžko se však pohledu od psaného k mluveného textu zbavujeme. Rozdíl mezi stylem mluvených a psaných projev je dán také jejich primárním urením pro odlišné komunikaní sféry. Mluvený projev patí sfée soukromé, lokální, maximáln regionální, a i když je pomocí média šíen celonárodn, vtšinou si jazykov kontaktové rysy uchovává, zatímco psaný je vždy (potenciáln) celonárodní, omezen kontaktový a nadgeneraní. S tím souvisí i existence a charakter normy ve smyslu jazykovém a komunikaním: mluvený projev je utváen normou, asto jen lokální, dokonce normou, která je vymezitelná jen negativn (ten i onen soubor jazykových prostedk do dané normy nepatí), zatímco v pozadí psaných projev je vždy stabilizovanjší norma posílená alespo v nižších jazykových rovinách kodifikací. Význam kodifikace proniká od psaných projev spisovných i do psaných text zámrn nespisovných: i v nich pisatel v zásad sleduje zákonitosti psaného jazyka, jen ojedinle zcela ruší mezery mezi slovy, obvykle píše souhláskové skupiny bez ohledu na znlostní zmny nebo elize, udržuje v psaní velmi asto rozdíl y-i nebo rozdíl kvantity, a to i tam, kde vlastn spisovný pravopis píliš dobe neovládá (Krmová - v tisku) a vdom chce psát tak, jak se mluví. Jako by automatismus psaní bránil psát zcela podle zvuku ei, jakoby chybla schopnost rozleovat skutené kontiuum na diskrétní jednotky, které je pro psaný jazyk nutné. Také další odlišnosti v jazykových normách text mluvených a psaných vznikají z jejich spojení s komunikaní situací: vtšinou místní charakter mluveného komunikace s bezprostedním kontaktem komunikant utváí soubor jazykových prostedk v nich

9 užívaných jako regionáln a sociáln diferencovaný, bez doložené minulosti, ale zato otevených všem procesm inovace. Dík této diferenciaci, v níž tžko mžeme uvažovat o hierarchizaci jednotlivých prostedk, nebo komunikaci vyhovují všechny, jsou kvality jazykové kvality projevu mén uvdomovány a, jak jsme již pipomnli, je k nim adresát velmi tolerantní. Snad jen náhodný vnímatel, ev. vnímatel v iluzorní komunikaní situaci mediální, tedy vlastn adresát jen virtuální, mže sledovat neobvyklost nkterých vazeb a oprávnn/neoprávnn je kritizovat. Zásoba výrazových prostedk mluvených projev je tak nekonená a jejich otevenost jakýmkoli inovacím nesmírná. Práv v mluvených projevech probíhá proces jazykových zmn, které psané texty zachytí jen náhodn a až v dob jejich ustálení, tedy nikoli jako skutený proces vývoje s jeho možnými slepými ulikami. Psaný text je naproti tomu vždy stabilizovanjší, mezigeneraní a inovace do nho pronikají omezen, dnes nejastji prostednictvím nkterých žánr publicistických nebo umleckých. Spíše jsme svdky toho, že pokud pisateli na výsledku záleží, uchyluje se k výrazovým prostedkm se zárukou, tj. knižnjším, než je nezbytné. Je tedy soubor výrazových prostedk psaných text také široký, ale jiným zpsobem než u mluvených: nelze tvrdit, že jedna ze "šíí" je vhodnjší než druhá, naopak je pozitivem modern vedené pée o jazykovou kulturu, že ob cesty bere v úvahu a nestaví se k nim odmítav. A to i za cenu rozchodu s dávnou tradicí. Pokusili jsme se ukázat, do jaké míry je opozice psanosti a mluvenosti specifickým typem slohotvorného initele, z eho rozdíl vyrstá a jaké má dsledky. Naše úvahy mohou jít ješt dál: k poteb promýšlet hierarchii objektivních slohotvorných initel, protože samo kritérium funkce projevu uplatované v eské a šíeji slovanské lingvistice je velmi obecné a není s to vlastnosti text náležejících k jednotlivým obecným stylovým oblastem vysvtlit. Krom toho je stále dležitjší pehodnotit rysy jazykového stylu pipisované jednotlivým stylovým oblastem: byly odvozeny od psaných text a pro mluvené texty téže funkce vyhovují jen málo. Dnes je již možno to udlat, protože materiál ze spontánn mluvených text je dostupný analýze. Uvidíme, do jaké míry to naše starší chápání zmní.

10 Literatura?In GAJDA, S., a BALOWSKI, M. (Eds.) Stylistyczne konfrontacje. UO: Opole, s ECHOVÁ, M. aj. (2003) Souasná eská stylistika. ISV: Praha. JELÍNEK, M. Stylistika. In Píruní mluvnice eštiny. NLN: Praha, s KRMOVÁ, M. (1994) Stylové normy a jejich místo ve stylistické teorii a stylizaní praxi. KRMOVÁ, M. (1994b) Ke koenm vytváení komunikaních kompetencí. In: GAJDA, S., a NOCO, J. (Eds.) Kształcenie porozumiewania si. UO: Opole, s KRMOVÁ, M. (1995) K pramenm specifika mluveného projevu (Mluvenost,i spontánnost?). In DAVIDOVÁ, D. (Ed.): K diferenciaci souasného mluveného jazyka. OU: Ostrava, s KRMOVÁ, M. (2000) Zvuková stavba text. In Kol., Tváe eštiny. OU: Ostrava, s KRMOVÁ, M. (V tisku.) Psaná podoba sociolektu. PALKOVÁ, Z. (1997) Fonetika a fonologie eštiny s obecným úvodem do problematiky oboru. UK: Praha. Bibliografický údaj: KRMOVÁ, M. Mluvenost a psanost jako slohotvorné initele. Sborník prací Filozoficko-pírodovdecké fakulty Slezské univerzity v Opav : ada jazykovdná D3, roník 2003, s