Stylistika, stylizace a spisovnost

Transkript

1 Prof. PhDr. Marie Krmová, CSc. Ústav jazykovdy Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Stylistika, stylizace a spisovnost Stylistics, stylization and language standards Klíová slova: teoretická stylistika, stylizace, stylová norma, spisovný jazyk, spisovnost jako stylový píznak Anotace: Stylistická teorie se obvykle problému spisovnosti vyhýbá. Dvodem mže být to, že sama otázka spisovnosti není pro daný jazyk a jeho lingvistický popis prioritní (tak nap. v anglické stylistice), nebo to, že se mlky pedpokládá zamení stylistiky na texty veejné komunikace, v nichž se vdomá volba výrazových prostedk dje v rámci spisovného jazyka a vše, co jeho rámec pekrauje, je chybou (ve vcných textech) nebo aktualizací výrazu, tedy zámrným vytváením specifické stylové hodnoty (v textech umleckých); tento pohled stojí i u základ funkní stylistiky, na niž navazujeme dodnes. V didaktické aplikaci oboru je takové omezení samozejmostí, protože škola uí užívat spisovného jazyka ve všech typech veejné komunikace, které jsou žákm pimené. Soukromé komunikaci, kde není spisovný projev oekáván, škola neuí a doufejme nikdy uit nebude. Stylistika jako vda není oborem preskriptivním, ale je založena na analýze stavu užívání jazyka v nejrznjších textech jistého období a následném zobecnní zjištných fakt. V dnešní jazykové situaci je nepochybné, že zúžení jazykového základu pro stylizaci jen na spisovný jazyk a odmítání nebo specifické hodnocení všeho, co jej pesahuje, není reálné. Je tomu tak jak pro uvolnní hranic spisovnosti ve všech jazykových rovinách, tak pro stále širší okruh text, kterými se obor zabývá. Omezení na spisovný jazyk by mohlo vyhovovat pouze pro veejné texty vcné, a to ješt jen pro ty primárn psané a souasn takové, kde je norma stylizace stabilní (texty administrativní nebo odborné), nevyhovuje však pro ostatní oblasti lidské jazykové komunikace, pedevším pro texty mluvené a texty soukromé povahy, kde není spisovnost pedpokládána a kde je ist spisovný projev sice možný, ale krajn nepravdpodobný. Jedin pijmeme-li ve stylistice jako jazykový materiál pro stylizaci celý národní jazyk, a to nejen hotové prostedky, ale i potence jazyka, mžeme styl text studovat

2 a popisovat. Spisovnost v opozici k nespisovnosti je pak jen jedním typem polárn chápaných píznak, s nimiž obor pracuje. Annotation: Theory of style usually tries to avoid the problem of the standard vs the substandard. One reason for this attitude may be that this need not be a priority problem for the particular language and its linguistic description (eg in English stylistics) or stylistics is supposed to deal with public texts, in which standard means of expression are expected and a deviation from this expectation is regarded as a fault (in non-fiction) or as a specific means of foregrounding (in fiction), which is also a starting point of functional linguistics. This limitation applies also to teaching process, because schools focus on teaching how to use standard language in all types of public communication (as distinct from private communication where standard language is not expected; hopefully this will never become a part of school curricula). Stylistics as a scholarly discipline is not based on prescription but on analyses of usage in various texts and on subsequent generalization of the facts. In present-day situation it is undoubtedly unrealistic to limit stylization to standard language only. The exception could perhaps be relatively stabilized and primarily written texts belonging to non-fiction, but this does not apply to other spheres of communication in the sphere of spoken and private communication, use of standard language is possible, but highly unlikely. Style can be studied and described only on the basis of all varieties of the particular language, including potential phenomena. The opposition the standard vs the substandard is thus only one of possible distinctive features used in stylistics. Stylistika, stylizace a spisovnost S existencí spisovného jazyka vetn jeho kodifikace se musí vyrovnávat všechny tradiní lingvistické disciplíny a do jisté míry i disciplíny moderní. Stylistika je z tohoto hlediska disciplínou se dvma tváemi. Bez ohledu na to, jak autoi stylistiku definují (Jelínek 1965, 1992; Skublatanka 1995; píspvky eských stylistik v Stylistyka 1995), je jejím východiskem studium užívání jazyka v konkrétních komunikátech. Toto užívání lze chápat na rovin konkrétních realizací a popisovat volbu a spojování výrazových prostedk podmínné jednotlivou komunikaní událostí, nebo smovat k postižení obecných zákonitostí tohoto

3 užívání a uvažovat o tom, že jsou-li tu obecné spoleenskou konvencí ustálené normy užívání prostedk, mžeme poítat se stylem také na úrovni "jazyka". Zatímco první z pojetí, stylistika jako disciplína jen eová, je celkem tradiní, možnost uvažovat o normách je novjší, i když je nacházíme explicitn (Jedlika 1982) nebo implicitn u rzných eských stylistik vždy tam, kde dospívají k poteb mluvit o uritých modelech jednotlivých stylových útvar nebo žánr. Autorka tohoto píspvku pokládá za nutné poítat se stylem i na úrovni langue. Tento názor opírá o skutenost, že normy stylové jsou nadindividuální, i když nikoli striktní: je ustáleno, co do uritého typu komunikace nepatí, norma tu má tedy charakter negativní, což však neznamená, že vbec neexistuje. Tyto normy se jednotlivcem osvojují stejným pochodem jako u jiných jazykových rovin (Krmová 1994), tedy zobecnním z konkrétních eových projev - rozdíl je pouze v tom, že styl se týká až celku komunikátu a jednotlivé komunikaní poteby, na nž je nutno jazykov reagovat, narstají po celý život. Postavení stylistiky je dvojí: na jedné stran ji lze vidt jako obecnou lingvisticky orientovanou vdu zabývající se tendencemi užívání jazykových prostedk v textech a vlastnostmi tchto prostedk, které umožují reagovat na komunikaní podmínky, na druhé stran je tu však didakticky orientovaná nauka toho, jak "správn " psát texty, tedy nauka o stylizaci. Od toho se odvíjí základní problém: máme stylistiku chápat jako nauku o užívání spisovného jazyka a vše ostatní hodnotit jako aktualizaci vyjádení a její typy pojmenovávat, nebo piznat, že materiálem pro stylizaci je celý národní jazyk, a to dokonce nejen v podob hotových prostedk, ale i jeho minulost, a také potence tvoit podle zákonitostí jazyka prostedky nové? A mli bychom pipustit, že takto slouží i jazyky cizí v rozsahu omezeném jen jejich dobovou znalostí a ekonomicko-politickými vazbami doby vzniku textu? První pojetí, vazba stylistiky na spisovný jazyk, dostává obor do kleští: jazyk se kultivuje v procesu svého užívání v textech, ale samy texty jsou v tomto pojetí pedem omezovány tím, co je nebo není uznáno na jiné úrovni poznávání a popisu jazyka za spisovné. Tento pístup, jist vhodný v didaktickém omezení oboru, kdy uíme užívat spisovného jazyka, odpovídá tradici oboru. Nemžeme pitom hledt do dávnjší minulosti, protože pokyny rétoriky, na niž stylistika navazuje, se obracely na budoucí vzdlané lidi, kteí dík svému vzdlání usilovali o vlastní reprezentaci mj. i užíváním kultivované podoby jazyka a sami jej vytváeli. Výsledky jejich úsilí vidíme jen v dochovaných psaných textech. Musíme tedy jít cht necht do doby nové. Poátky funkní stylistiky se rodí, jak je lingvistické veejnosti dobe známo, z funkní diferenciace spisovného jazyka (Havránek 1932). Možnost užívání hláskoslovných a

4 tvaroslovných variant picházejících i z normy "lidového jazyka" se jen okrajov naznauje (Havránek 1932, s. 43) pi výkladu o spisovném jazyku ve funkci komunikativní, tj. pi charakteristice funkního jazyka hovorového. Styl je pak chápán jako funkce konkrétního jazykového projevu, tedy jev na úrovni parole, zatím co "funkní jazyk" je vcí jazyka - langue. Postupn pešel pojem "funkní jazyk" k chápání "funkní styl" jako zobecnní výbru a užívání výrazových prostedk, ve vztahu ke spisovnosti je to ale složitjší. Pokud bylo možno pracovat jako s východiskem poznání jen s texty psanými, které tvoila pouze ást populace, lidé vzdlaní, a jež navíc podléhaly regulaci a autoregulaci (Nešimenko 1999), bylo možno poítat s nepíznakovostí spisovného a píznakovost nespisovného, ev. - u syntaxe - s vylenním prvk "mluvenostních", protože spisovnost je spojena s psaností. Pak bylo možno uvažovat o funkci nespisovných prostedk v jednotlivých textech. O užívání jazyka v rámci stylu kdysi nazývaného "hovorový" se mnoho íci nedalo, snad jen na základ jednotlivých pozorování nebo podle jeho zobrazení v krásné literatue. Vstup materiálu z mluvených text - i když je jejich studium stále ješt obtížnjší než u text psaných, vazbu styl - psanost - spisovnost ruší (Krmová 2003). Nepedítaný mluvený projev, i veejný, je daleko blíže spontánní komunikaci celkovou stavbou a volbou jazyka, jeho kontaktovost dominuje nad ostatními prvky komunikaní situace, které by dodržování pedem dané, lépe i he zautomatizované spisovnosti napomáhaly. Odtud postupuje narušení vazby mezi spisovností a stylizací dál - od agitaních žánr rétorických k ostatní rétorice, od mluvených odborných text soukromjší povahy k veejných vystoupením v diskusi a ke komentái slid, a konen i od mluvené publicistiky k nkterým žánrm publicistiky psané. Uvolnní psaných text se pitom týká spíše lexika než gramatiky, ale tu mžeme vidt i vliv techniky, která není tak dokonalá, aby plnou spontánnost vyjádení podporovala. Uvolnní vazby styl - spisovnost klade otázky teorii: co je to vlastn styl, je opravdu jeho podstatou opravdu "vdomé užívání jazykových prostedk"? A jak chápat to, emu se íká "komunikaní zámr", jak modifikovat repertoár funkcí, na jejichž základ jsme zvyklí "funkní styly" dlit. Již ped lety upozornil Hausenblas (1987) na problém "zámrnosti", který nelze brát zúžen jako vdomé prokalkulování cíle komunikace; mžeme to rozšíit i na fakt promn zámru v rámci jediného projevu. Opírajíce se o tento podnt jsme pesvdeni, že styl je nutno pisoudit jakémukoli užívání jazyka, nebo v každém typu komunikace plní jazyk své funkce bez ohledu na to, jakých prostedk se užije, a také uživatel sleduje uritý zámr, i když teba ne zcela uvdomovaný.

5 Normy komunikace, které se pitom vytváejí, jsou však v jednotlivých typech komunikaní situace rzn silné a tendence ke spisovnosti rzn vyhranná. Je to dáno nejen samým typem komunikát, ale i charakterem norem v nich panujících. Pro zmnu - i termín norma tu má ve stylistice dv nápln: jednu lingvistickou (soubor výrazových prostedk a pravidel jejich užívání, která jsou spoleenstvím chápána jako závazná), druhou nelingvistickou, ale stejn silnou; norma je totiž v nkterých typech text (administrativní, odborné) skutenou preskripcí. Stranou musí stát - jako ostatn již od dávných dob stojí - text umlecký, v nmž je dnes vazba na spisovnost jen zprávou o pozadí, na nmž jsou veškerá užití výrazových prostedk vytváena a vnímána (Krmová 2003). Vztah stylistiky a spisovnosti se lze shrnout takto: V souasné dob je vazba mezi obma pojmy potebná z hlediska didaktického (tedy pi výuce stylizace), pináší však stylistice jen nepatrné výhody. Omezuje její pole zájmu na ást z komunikát, které vznikají, a nutí ji vnímat existující, i hojn a pravideln užívané prostedky vyjádení všech rovin jazyka, které nebyly (zatím) do spisovného jazyka pijaty, jako nevhodné nebo je alespo klasifikovat jako dialektismy, regionalismy, slangismy atd. Nutilo by ji to navíc popít existenci stylu prostsdlovacího, kde se jen výjimen komunikant na spisovné prostedky omezuje. Jist je nkdy potebná identifikace píznakových prostedk také z hlediska spisovnosti, teprve pak je možno uvažovat o jejich funkci v textech; ale to je jen paraleln ke škále jiných typ píznak. Je to dležitjší u rovin kodifikovaných, mén u rovin, kde je kodifikace slabá nebo neexistuje. Diskutabilní je to zvlášt u lexika, kde se spisovnost odvíjí od užívání slov v pedem urených typech text patících jednotlivým stylovým oblastem a jejich funkním stylm; styl tedy vede zprostedkovan k rozhodování o spisovnosti a odtud se pak (zptn) doporuuje užití lexikálního prostedku jako souásti normy dalších komunikát dané oblasti patících. Je to i v rozporu se skuteností, že funkci má v textu jakýkoli prostedek bez ohledu na jeho pedem urenou spisovnost. Jen pipomenuté didaktické hledisko, existence propracované školní výuky stylizace nás nutí, abychom vazbu styl - spisovnost zcela neopomíjeli. A pináší stylistika nco vymezení spisovnosti? Té pináší podnty stav text urité doby, nikoli stylistika jako vdní obor sám. Už proto, že jakkoli chápaný funkní styl a texty k nmu píslušející nám neumožní pi dnešní otevenosti komunikace jednoznan íci: práv zde se užívá nesporn pouze spisovného jazyka a od nho se mžeme pi tvorb kodifikace, základní orientace o tom, co spisovné je, odvíjet. Spíše je tu podstatou veejnost a pipravenost jednotlivých komunikát, na níž lze zdroje pro poznávání toho, co má nebo mlo by být spisovné, opírat. Ale pak jde napí tradiními funkními styly.

6 Literatura: Hausenblas, K.: Situace stylistiky, její koncepce a úkoly. SlavPrag 26, 1987, Problémy stylistiky, s Havránek, B.: Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In: Havránek, B. a Mathesius, V. (eds.), Spisovná eština a jazyková kultura. Praha, Borový 1932, s Jedlika, A.: Typy norem jazykové komunikace. SaS 43, 1982, s Jelínek, M.: Definice pojmu jazykový styl. SPFFBU, A 14, 1965, s Jelínek, M.: Problematika definice pojmu styl. Stylistyka I, 1992, s Krmová,M.: Deklarování estetické funkce jako konstituující faktor projevu - funkní styl umlecký. In: echová, M. aj. Souasná eská stylistika. Praha, ISV 2003, s Krmová, M.: Ke koenm vytváení komunikaních kompetencí. In: S. Gajda a J. Noco (eds.), Kształcenie porozumiewania si. Uniwersytet Opolski, Opole 1994, s Krmová, M.: Mluvenost a psanost jako slohotvorné initele. Sborník prací Filozofickopírodovdecké fakulty Slezské univerzity v Opav D3, 2003, s Nešimenko, G. P.: Etnieskij jazyk. München Skubalanka, T.: O definicjach stylu. Stylistyka IV, 1995, s Styl? Moje dzisiesze rozumienie stylu. Diskuse v asopise Stylistyka IV, 1995, s Z eských lingvist a literární vdc se v diskusi vyjádili: M. ervenka, S. mejrková, F. Daneš, K,. Hausenblas, B. Hoffmann, J. Hoffmannová, J. Chloupek, M. Jelínek, J. Kraus, M. Krmová, A. Macurová, P. Mareš. Bibliografický údaj: V tisku.