2.1 Veřejné mínění a polistopadová demokracie: několik poznámek k vývoji české politické kultury

Transkript

1 2.1 Veřejné mínění a polistopadová demokracie: několik poznámek k vývoji české politické kultury Politickou kulturu mùžeme obecnì definovat jako vztah obèanù k politickému systému na základì poznatkù, hodnot a pocitù. V jiném smyslu politická kultura pøedstavuje samotný politický život v jeho nejrùznìjších výrazových a provozních formách, vèetnì hodnotových orientací, které urèují politické chování. Ať už budeme politickou kulturu nahlížet jakkoli, jedno je jisté: její základní nastavení rozhoduje o pøijetí, èi nepøijetí stávajícího politického øádu. Politická kultura je tvarována historií, je kulturní promìnnou, souborem pøesvìdèení, postojù a vnímání politiky v daném èase. Je neodmyslitelnì spjata s otázkou legitimity politické autority jsou legitimní ve chvíli, kdy se obèané ve spoleènosti øídí pravidly, které autority vytváøejí a implementují. Vìtšina obèanù takto uznává legitimitu autorit, tj. udílí podporu politickému systému. Demokratická politická kultura, resp. obèanská kultura, je proto z politicko-psychologického pohledu považována za nezbytný základ demokratického režimu (Klicperová-Baker, 2007: 12). Politický systém je urèován pøedevším tzv. vstupy èili pøáními, oèekáváními a podporami obèanské spoleènosti. V politickém systému posléze dochází k pøemìnì vstupù na výstupy politickými autoritami. Spoleèenské okolí vznáší v souvislosti se svými zájmy vùèi politickému systému a jeho rozhodovacímu subsystému jisté nároky a požadavky. Aby tyto požadavky byl politický systém schopen plnit, dostává od tohoto okolí urèité podpory (které mají podobu placení daní, konformity, solidarity a loajality èi politické participace a které jsou zpracovávány pomocí intermediárních aktérù). V rámci politického subsystému dochází k produkci politických rozhodnutí a posléze (v rámci subsystému Reflexe demokratického režimu 37

2 administrativního) k praktické implementaci politik do praxe, tedy do okolního obèanského (nepolitického) prostøedí. Známá typologie politické kultury Gabriela A. Almonda a Sidneyho Verby (1989: 16 18) je postavena na výskytu èi absenci orientací k následujícím objektùm: znalosti politického systému, znalosti procesù na vstupní stranì systému, pojímání (hodnocení) výstupù ze systému, vnímání sebe sama jako èlena politického systému. Poddanská kultura se vyznaèuje pasivním vztahem k systému, jemuž se obèané podrobují a akceptují svoji submisivní roli. Obsahuje vysokou frekvenci orientací k systému, ovšem výhradnì k jeho výstupovým složkám a je typická pro spoleènosti, ve kterých není diferencována struktura vstupní strany systému, zatímco participaèní politická kultura se vyznaèuje pøítomností èi orientací ke všem výše naznaèeným objektùm systému a jejím signifikantním znakem je tendence èlenù spoleènosti aktivnì vstupovat do politického procesu (Bureš, Charvát, Just a Štefek, 2012: 432). Èeská politická kultura je složitým komplexem stereotypù, formujících se v prùbìhu historického vývoje národa. Tyto stereotypy jsou pak východiskem pro obsah i vnìjší formu prezentace požadavkù a oèekávání jednotlivcù i skupin v èeském politickém systému, kteøí se podílejí (na úrovni vstupù i výstupù ) na politickém procesu. Nejedná se pøitom o nemìnnou substanci stereotypù, tyto vlastnosti (jakéhokoli) národního spoleèenství se mohou mìnit v souvislosti s vnitøním vývojem a také v souvislosti s vlivem vnìjších aktérù. Zároveò je ale nutno podotknout, že právì politickou kulturu je nutno považovat za jeden z nejstabilnìjších prvkù každé spoleènosti, k jehož významným promìnám je zapotøebí velmi dlouhého období a pokojného vývoje (Cabada Vodièka, 2011: 206 a 215). K tomuto fenoménu odkazuje slavná poznámka Ralfa Dahrendorfa (1990), že v postkomunistických spoleènostech na rozdíl od relativnì rychlé strukturální pøemìny a stabilizace v právní a hospodáøské oblasti, bude právì tøetí dimenze transformace kulturní, trvat nesmírnì dlouhou dobu, nejménì tøi generace. Formálnì institucionální transformace systému je zkrátka jen jedním z pøedpokladù transformace kulturní (mentální, psychologické), protože se nikdy nejedná o procesy soubìžné. Rozvoj èeské spoleènosti a èeské politické kultury byl v 20. století ovlivnìn zásadní diskontinuitou. Podobnì jako jiné postkomunistické spoleènosti se i Èeská republika po dlouhém, šest desetiletí trvajícím intermezzu musela a dosud musí obtížnì vyrovnávat s deficitem let české demokracie očima veřejnosti

3 demokratické zkušenosti. Institucionální restaurace demokracie je jen prvotním (a zajisté základním) pøedpokladem fundamentální a autentické sociální transformace. Fungování elementárních spoleèenských mechanismù bylo pøedevším destruktivnì narušeno dlouhodobým pùsobením komunistického režimu a následná rychlá revitalizace èi restart (na rozdíl napø. od ekonomické sféry) je právì v oblasti rozvoje obèanské spoleènosti a obèanské kultury, založené na dobrovolné aktivní úèasti obèanù na politickém procesu a politických rozhodnutích, znaènì limitovaná. Problémy pøi utváøení plnokrevné obèanské pospolitosti jsou pøitom bez nadsázky nejvýznamnìjší hrozbou pro stabilitu èeské politické kultury jako kultury demokratické (Cabada Vodièka, 2011: 220). Komunistický režim ve zdejší politické kultuøe prohloubil mimo jiné orientaci na privátní sféru, nezájem o sféru veøejnou (politickou), neochotu spolupracovat s oficiální politikou a vstupovat do politických interakcí (Potùèek, 1997; Veèerník Matìjù, 1998). Mùžeme-li tudíž institucionální rámec Èeské republiky považovat za plnì demokratický, sféra obèanské spoleènosti a jejího rozvoje tomuto adjektivu ne zcela vyhovují. Stejnì jako v dalších postsocialistických spoleènostech existuje i u nás urèité fázové zpoždìní mezi zmìnou politického systému a odpovídající zmìnou politické kultury jednoduše proto, že zmìny hodnotových stereotypù a orientací probíhají podstatnì pomaleji než zmìny pravidel, institucí a vlastnických práv (Cabada, 2001: 47). Ze sociologických šetøení plyne, že v èeském veøejném mínìní pøetrvává široce sdílená pasivní rezistence vùèi politickému systému, tedy vysoká míra kritiènosti k politické sféøe jako takové a nedostatek zájmu o aktivní angažmá ve veøejném životì, napø. v organizacích obèanské spoleènosti (vèetnì politických stran). Pozorujeme, že èeská spoleènost je nadále, podobnì jako v rámci komunistického paternalismu, rozdìlena na my (svìt bezmocných, obyèejných obèanù) a oni (svìt mocných, svìt politiky a politikù) (Potùèek, 1997: 47). Již v 19. století, v dobì formování moderního národa a také pod vlivem národní nesamostatnosti, se vytvoøila politická kultura charakterizovaná vysokou mírou pragmatismu a vlažným nacionalismem (Kabele Bayer, 1996: 4). Pro èeské prostøedí je zároveò pøíznaèný velký dùraz na privátní sféru života jednotlivce, která je oddìlena od sféry veøejné, a naopak èastý nezájem o sféru veøejnou, resp. politickou. Tyto aspekty se dále prohloubily v dùsledku èastých historických zmìn v prùbìhu 20. století, v nichž hlavní roli mnohdy sehráli externí Reflexe demokratického režimu 39

4 aktéøi (Cabada Vodièka, 2011: 207). Politická kultura po roce 1989 se tudíž vyvíjela na pùdorysu dvou odlišných historických tradic: tradice demokratické, zjednodušenì øeèeno prvorepublikové, i tradice nedemokratické, komunistické. Obì tyto tradice souèasná èeská politická kultura nese a spojuje, èímž vzniká specifická postkomunistická politická kultura, která ve srovnání s politickými kulturami oznaèovanými jako západní vykazuje zøetelné deficity zejména ve sféøe zprostøedkování zájmù, politické participace, chování politických elit a rozvoje emancipované obèanské spoleènosti (Cabada Vodièka, 2011: 207, 223 a 425). Nìmecký politolog Wolfgang Merkel (1999: 45 a 146) upozoròuje na to, že konsolidace rozvinuté obèanské spoleènosti neboli vytvoøení autentické kultury obèanské spoleènosti (která mùže trvat desetiletí a je završena až generaèní výmìnou), je právem považována za sociokulturní fundament demokracie a završení celého procesu demokratické konsolidace. Ke konsolidaci vyzrálé a sebevìdomé obèanské spoleènosti patøí právì stav politické kultury ve smyslu upevnìní demokratické orientace v systému hodnot, názorù, pøesvìdèení, ale i vskutku obèanského chování obèanù. S tím souvisí krystalizace institucí obèanské spoleènosti a intermediárních organizací, které plní funkci agregace a artikulace zájmù. V tomto smyslu není proces konsolidace ukonèen, a Èeskou republiku tedy lze považovat (navzdory mínìní øady autorù, vèetnì citovaného Wolfganga Merkela) spíše za demokracii semikonsolidovanou. Moderní èeská spoleènost se v závislosti na zmínìném specifickém historickém vývoji v 19. a 20. století dosud zcela jistì neblíží (budeme-li používat pojmové instrumentárium proslulé typologie Gabriela Almonda a Sidneyho Verby) ideálnímu typu participaèní politické kultury, neboť vykazuje (a vykazovala koneckoncù i v nezøídka glorifikovaném období demokracie první republiky) mnohé rysy poddanské èi smíšené poddansko-participaèní politické kultury (Bureš, Charvát, Just a Štefek, 2012: 453). Sociální psycholožka Martina Klicperová-Baker (2007: 12) v souvislosti s Èeskou republikou na základì úvah o komunistickém dìdictví hovoøí o tzv. odcizené politické kultuøe: v ní jedinec odmítá politický systém nebo jeho èásti, je podezøívavý a emocionálnì negativnì naladìný vùèi vládì, cynický vùèi politickému systému vùbec a nevìøí, že by politická akce mohla pøinést kýžené benefity. Postupný proces promìny základních hodnotových stereotypù a orientací obèanù smìrem k západní politické kultuøe potrvá velmi dlouho let české demokracie očima veřejnosti

5 Tato zmìna stereotypù myšlení a chování, tj. zmìna mentalit, se ukazuje být problémem demokratické tranzice par excellence. Obyvatelstvo transformujících se zemí (vèetnì Èeské republiky) se musí zdlouhavì a bolestnì zmìnit z komunistických poddaných v demokraticky jednající obèany, kteøí jsou ochotni vstupovat do veøejných interakcí a diskusí, aktivnì se angažovat v res publica. Podobnou hlubinnou transformací ovšem musí projít i strana nabídky, tedy politická elita, neboť jen ona se mùže zasloužit, dokonce i v pomìrnì krátké dobì, o to, aby veøejnost dostala pøíležitost znovuobnovit poztrácenou dùvìru v demokratickou politiku. Vlna demokratických revolucí pøed ètvrtstoletím mìla ve støedoevropském regionu tøi zásadní dùsledky: reorientaci na Západ, pøechod od státnì socialistického hospodáøství k tržnímu kapitalismu a transformaci systému vlády jedné strany v parlamentní multipartismus založený na svobodných volbách. U nás i jinde se tyto konstanty posléze pøetavily v základní politický postkomunistický konsenzus jak uvnitø politických sil, tak i v rámci veøejného mínìní. Lukáš Linek (2010) na základì empirických studií prokázal, že už v letech došlo k dramatické promìnì vztahu èeských obèanù k politice a zároveò také k dramatické promìnì oèekávání, které obèané od politiky mají. Došlo k prohlubování politické nespokojenosti, institucionálního i individuálního odcizení od politiky a v dùsledku toho i ke snížení legitimity celého demokratického režimu. Tuto zmìnu v symbolické organizaci veøejného prostoru mùžeme považovat za jakýsi konec éry revoluèní euforie, za pøechod z naivního a idealistického demokratismu první poloviny devadesátých let do fáze kritického a nespokojeného demokratismu poèátku 21. století (Linek, 2010: 14). Tento konsenzus, který v èeské spoleènosti existoval nazvìme jej zjednodušenì liberálnì-demokratický se nicménì bìhem nìkolika málo let rozpadl. Narùstající poèet obèanù, kteøí zastávají vìtší odstup od souèasného systému, mùže mít neblahé konce distancující se obèané èasto k volbám buï nechodí, nebo podporují antisystémové strany. Demokracie však nutnì potøebuje plnohodnotné obèanství, je pro ni podstatný informovaný, aktivní, pøemýšlivý obèan. Bez nìho je demokracie vnitønì køehèí. Místo politické opozice se pak formuje opozice vùèi politice, rozšiøuje se obèanská frustrace živená dichotomickým vidìním svìta rozlišujícím mezi námi (slušnými lidmi) na jedné a zkorumpovanými politiky a mafiány na stranì druhé. Reflexe demokratického režimu 41

6 Èeská veøejnost je však stále pøesvìdèena o tom, že demokracie je nejlepší možný zpùsob vlády, a nepožaduje jeho fundamentální zmìnu. Navzdory pøevážnì demokratickým preferencím je ale nespokojena s konkrétním fungováním demokratického systému. Pùvodní dùvìra v demokratický proces, politiky a politické strany byla na konci devadesátých let vystøídána výraznou kritièností, prohloubením politického odcizení a nespokojeností velké èásti spoleènosti nejen s politickou elitou a politikou obecnì, ale i se zpùsobem, jak demokracie funguje. Tato nespokojenost se projevuje nedùvìrou v základní politické instituce, jako je vláda a parlament. Velká èást èeských obèanù tedy není spokojena s politickou situací a nemá velkou dùvìru v demokratické mechanismy a instituce (minimálnì v porovnání a tradièními demokraciemi, jakkoli i zde je možné v poslední dobì zaznamenat trend nárùstu negativních postojù k politice), je stále pøesvìdèena o tom, že její vlastní možnosti cokoli ovlivnit, pøípadnì zmìnit jsou marginální. Výsledkem je neblaze rozšíøená nedùvìra obèanù v politiky, ale i v demokracii a její instituce. Vysoká míra skepse je také jednou z pøíèin minimální ochoty k politické participaci, což negativnì ovlivòuje legitimitu celého demokratického systému. Polistopadový režim má nízkou specifickou podporu pro konkrétní provoz demokratického systému. Specifickou podporu (jak dokazují napø. dlouhodobé kontinuální výzkumy CVVM) mùžeme vysledovat v nespokojenosti obèanù s politickou situací a v nízké dùvìøe v nìkteré ústavní instituce tedy ve vztahu k institucionálnímu rámci systému. Pøestože napø. prezident a obecní a krajská zastupitelstva se dlouhodobì tìší relativnì vysoké dùvìøe, u vlády a obou komor Parlamentu je situace právì opaèná. S odcizením od institucí úzce souvisí i individuální odcizení od politiky jako takové, tj. nízký pocit obèanské kompetence: lidé vesmìs nepovažují politiku za vìc, která se jich bezprostøednì týká, a proto nejsou ochotni ani schopni se jí úèastnit. Zároveò je však nutné upozornit, že nízká specifická podpora, resp. vysoká míra nespokojenosti s politikou i nižší dùvìra v (nìkteré) ústavní instituce, je jen pasivním (deklarovaným) postojem, který ovšem nejen že nutnì nemusí ohrožovat stabilitu režimu, ale nemusí mnoho prozrazovat ani o roli obèana v politickém procesu, o míøe obèanské participace a kvalitì obèanské kompetence (Bureš, Charvát, Just a Štefek, 2012: ). Jakkoli je vysoká míra nespokojenosti s politikou sociálními vìdci èi novináøi vnímána spíše negativnì, mùžeme uvažovat let české demokracie očima veřejnosti

7 i o alternativním pohledu, podle nìhož je kritiènost k politickým elitám naopak spojena s hodnotami demokratického obèanství a nespokojenost s politikou s hodnotami demokracie (Linek, 2010: 116). Zatímco dimenze (ne)legitimity režimu odkazuje k tomu, zda jedinci považují (demokratický) systém za správný èi nejlepší možný, ostatní dimenze postojù (politická nespokojenost, institucionální a individuální odcizení) se týkají nižších, nesystémových úrovní hodnocení a jedná se spíše o ocenìní aktuální výkonnosti a konkrétní reprezentace politických institucí (jinak øeèeno, jedná se o evaluace výstupù). Institucionální odcizení pøedstavuje míru toho, nakolik jsou lidé pøesvìdèeni o tom, že politické instituce reagují na jejich požadavky, jde o odcizení od institucí. Individuální odcizení pøedstavuje mìøítko toho, nakolik jedinec považuje politiku za vìc, která se ho bezprostøednì týká, a nakolik je ochoten a schopen se jí úèastnit, jde o odcizení od politiky jako takové, o nízký pocit obèanské kompetence. Politická nespokojenost se projevuje rozšíøenou nedùvìrou v politiku a základní ústavní instituce a je založena na negativním hodnocení výkonnosti politické a ekonomické sféry. Mùžeme ji chápat jako dùsledek pøesvìdèení, že politická tøída, stát a jeho instituce neøeší efektivnì problémy, které lidé považují za podstatné, že nejsou podle jejich mínìní k jejich názorùm a požadavkùm dostateènì responzivní. Lze tedy obecnì konstatovat, že valná èást obèanù nevìøí v základní premisy participativní demokracie (Linek, 2010: 14 a 116; Cabada Vodièka, 2011: 222 a 443). 16 Vedle základních demokratických procesù a institucí (volby, vládní alternace, ochrana základních práv atd.) existují klíèové pojmy týkající se zejména lokální demokracie, napø. obèanství a komunita (citizenship and community), diskuse (deliberation) èi politická socializace (political education) (Sisk, 2001: 13). Význam tìchto klíèových pojmù navazuje na klasickou tradici teorie liberální demokracie, která vychází z pøedpokladu, že kvalita demokracie se neodvíjí výluènì z konstrukce standardních demokratických institucí a procesù, ale i z kvality postojù a ctností obèanù pøíslušné pospolitosti. Spravedlivé a stabilní demokratické zøízení tudíž mùže být životaschopné pouze tehdy, jestliže existují podmínky pro rozvoj takových obèanských postojù, které demokratický systém budou zpìtnì podporovat. V teorii demokracie bývá hledání 16 Participativní demokracie má souvislost s pøímou demokracií, založenou na kolektivním rozhodování a pøímé politické participaci svobodných obèanù, ovšem není v rozporu s modelem zastupitelské demokracie. Reflexe demokratického režimu 43

8 podmínek pro rozvoj obèanských ctností dokonce považováno za dùležitìjší pro optimální fungování politické soutìže než hledání konkrétní vhodné institucionální formy státu (Císaø, 2007: 84 85). Základním principem rozhodovacích procesù v demokratickém spoleèenství je tedy obèanská participace (ať už pøímá, èi nepøímá); rozhodovací proces je pøitom efektivní pouze za pøedpokladu vyšší úrovnì politické socializace obèanù (ve smyslu politické kompetence, znalosti prostøedí, øešených problémù a schopnosti o nich rozhodovat). Za tìchto okolností je participace nástrojem, pomocí nìhož lze pøeklenout pomyslnou propast mezi politickou elitou a obèany, tedy onu dualitu my a oni èili silné odcizení obèanù od svìta politiky, které je v èeském prostøedí vìrohodnì empiricky prokazatelné, a navíc v posledních letech vykazuje prohlubující se tendenci. V této souvislosti hovoøíme o deliberativním posunu od agregativního modelu demokracie, který byl v odborném diskursu dlouhodobì dominujícím paradigmatem a který akcentuje právì formálnì procedurální stránku demokracie ve smyslu prezentace a prosazování (dílèích) zájmù (alternace vlád prostøednictvím soutìživých voleb). Agregativní model zdùrazòuje, že právì ve volebním procesu obèané vyjadøují své názory a preference. Podle deliberativního chápání demokracie (v intencích Jürgena Habermase) naproti tomu volby samy o sobì neumožòují obèanùm veøejnì prezentovat své názory, obhajovat je ve veøejné diskusi ani pøesvìdèit ostatní o jejich správnosti. Vzhledem k omezené možnosti vybudovat autentický široce sdílený konsenzus tak mùže dojít až ke zpochybnìní legitimity rozhodnutí pøijatých zvolenou politickou reprezentací, potažmo ke zpochybnìní legitimity politické reprezentace samotné. Pøitom právì Èeská republika je dobrým pøíkladem podobné plíživé delegitimizace politických (stranických) elit, ba dokonce i urèité delegitimizace demokratických institucí. Podle Jürgena Habermase (2000a) proto je èi musí být zdrojem demokratické legitimity spontánnì utváøené veøejné mínìní oddìlené od samotného demokratického (v úzkém smyslu slova volebního) procesu neboli procesu formování politické vùle v rámci institucí (tj. na makroúrovni). Jakkoli je konsenzus hlavním cílem deliberace (prostøednictvím komunikace ve veøejné sféøe), nemusí ho spoleènost vždy a za každých okolností dosáhnout. Deliberativní model demokracie umožòuje zejména menšinám ovlivòovat veøejné mínìní a mìnit tak postoje vìtšinové spoleènosti, která by jinak v agregativním modelu svým poètem menšinu vždy pøehlasovala (Císaø, 2007: ) let české demokracie očima veřejnosti