Transkript

1

2

3

4

5

6 Digitized by the Internet Archive in 2010 with funding from University of Toronto

7 3226 \\^) JOSEF PEKAR SVTOVÁ VÁLKA STATI O JEJÍM VZNIKU I JEJÍCH OSUDECH Nákladem Vesmíru" *' nakladatelské a vydavatelské spolenosti s r. o. t vkarlín, Palackéhotída

8 I> 5^^ ROLNICKÁ TISKÁRNA V PRAZE.

9 PEDMLUVA. Kniha iaio shrnuje v jedno úvahy a referát}^, jež jsem ve tyech létech 19/ napsal o ade problém svtové války, ^sa/ jsem jen o otázkách, jež mne jako echa, lovka nebo historika mocné zaujaly a jen k tomu konci, abych dopracoval se poznání pravdy, a mohl je prostfedkovati eskému tenái. Tím jest také vysvtliti, že soubor statí nepostrádá potebné vnitní jednoty a že kniha jako celek poskytuje pouení o nkterých zvláš naléhavých otázkách, na než vzdlaný ech našich dn, vzpomínaje války, hledá odpovdi, V popedí stojí otázko, v z niku v alky* se zvláštním zetelem k záhad, jak a pokud dlí se o vinu její Víde a Berlín. tená by snad místo mých šesti lánk, vracejících se k dané základní otázce (podle toho, jak pibývalo znenáhla odhalení a zpovdí k odpovdi potebných), etl radji studii, vzdlávající v pragmatickém výkladu všechen materiál najednou. Mám pipravenu i takovou studii, ale dal jsem pednost otisku svých šesti statí, vida, jak se vzájemn dobe doplují a svou pohotovostí, uiniti nov pibylou látku archivní služebnou jistjšímu a jistjšímu poznání vci, dodávají celku jistého dramatického úinu. Pi tom jsem ovšem sta»jak to bylo (na základ vídeského materiálu )«ponkud doplnil a sta následující, konenou, vtšinou nov vzdlal a rozšíil, aby poskytla

10 potebné odpovdi konené. (Stát sedmá»poslední svedek«pibyla ieprv béhem tisku.) Poznamenávám, ze literatura o vzniku války, opená o úední publikace vídeské a berlínské, je dosud ku podivu skrovná; mé vývody neiní sic zvláštních nárok na pozornost obecnou, ale jsou vybudovány z pramen samostatné a psány tak, aby tená po pípade mohl si uinit úsudek vlastní. Ti kusy následující (Conrad, ernín, Windischgrdtz) slouží poznání vojenské, vnitro- i zevnepolitické situace Rako usko-u her ska za v ál ky^ se zvláštním zetelem te kritické dob Karlové; dva další obírají se pokusem císae Karla o separátní mír s Dohodou; literatura nové pibylá je tu i jinde dotena v poznámkách. K nim pipojeny jsou lánky, seznamující s dílem spolutvrc naší samostatnosti, Arnošta Denise a S etona-w atsona za války i ped válkou. Pouze dvé stati pedposlední souvisí s celkem pedchozím volnji. Statí o eské politice za války, a( doma, at za hranicemi, v knize není. Není zajisté (až na nkteré výjimky) dosud možno o n se pokusili, zejména že hlavní initelé našeho osvobození neposkytli k tomu dosud potebného materiálu. Proto jsem také jedinou studii, jež by náležela do této souvislosti (a již jsem pod tit.: íjen 1918 otiskl v es. as. Histor, 1919), vylouil z této sbírky- Prosím tenáe, aby omluvil nkteré nedslednosti v reprodukci cizích jmen a termin (ultimátum a ultimatum, LichnoTVský a Lichnovský a pod.). V PRAZE v dubnu JOS. PEKA.

11 co JSME ZVDLI BHEM VÁLKY. (Napsáno pro»veiikov«24. bezna 1918 i>od tit.»k odhalením kníž. Lichnovského «).^ ) Známý švédský státovdec Rudolf Kjellén vyložil velmi poutav, jak tžko ba beznadjno je dohledati se dnes pravdy o vin na vzniku svtové války, urit ji eeno, jak pedstava oi píin války souvisí nerozlun u obou válících stran s odhadem jejich vítzství nebo porážky. Je-li pravdou názor tydohody, že totiž N- mecko vyvolalo) svtovou válku (k níž se dsledn pipravovalo), aby si vybojovalo panství nad Evropou a nad svtem potom je Nmecko, ponvadž nedosáhlo vyteného cíle, poraženo, a ententa domnívá se, že mže jako strana bezprávn napadená žádati nápravy a náhrady. Srovnává-li se s pravdou pojetí tyspolku, že totiž ententa chystala od let útok na ústední mocnosti, že chtla rozdlení Rakouska a Turecka a že ohrožení dali se v boj pouze na svou obranu potom je Nmeckoi se spojenci svými vítzem, nebo cíle obrany dosáhlo. Každá strana steží peliv svou versi, nebo ona nejen dává možnost mluviti jí o vítzství, ale dává i mravní sankci všemu, co *) Sta, jež se pokusila užiti zdánlivé shovívavosti censury, trpící V3^ahy z Pamtí Lichnovského, aby seznámila eské tenástvo se stavem otázky o vzniku války vbec, pokud jsem o nm byl informován, byla konfiskována v celém rozsahu. Psal jsem ji ovšem opatrn, ale nezadávaje pece v niem poznané pravd. Byla pak otištna v druhém svazku mé knihy»z eské front y«. Hodí se dobe jako vstupní výklad i do této sbírky.

12 se stalo a kryje nesmírnou zodpovdnost mocná a státník ped národy a djinami. Je nepochybno, že spis knížete Lichnovskéh oo jest za takového stavu vcí sensací v pravém slova smyslu. Hájí zajisté proti své vlasti stanoviska tydohody. A autorem je zástupce diplomacie nmecké na nejdležitjším vyslaneckém míst (v Londýn), muž, jenž ml podle úadu i talentu^ svého pístup k tajemstvím íše. Spis je sice prudkým výlevem nejosobnjšího cítní a pesvdení, trpkou a skoro podráždnou žalobou muže také osobn uraženého ale na tyto lidské pímsy je práv v nejryzejším materiálu historik pipraven a dovede i jich užiti k lepšímu poznání skutenosti, jako dovede i pólo- nebo cele falešná dementi donutiti, aby vydávala svdectví pravd. Spis Lichnovského není prvá nmecká žaloba toho druhu prvou je kniha, kterou r vydal ve Švýcaích nejmenovaný nmecký autor pod píznaným titulem: J'accuse (Vznáším žalobu; kniha je však psána nmecky) a oi níž jsme zpraveni z obšírného referátu v»kóln. Zeitung«. Kniha dospívá pelivým a všestrann3nn rozborem diplomatické korespondence o vzniku války, válícími státy uveejnné, k podobným v podstat výsledkxtí jako kníže Lichnovský. ^) Míní se tu t. zv. M e m o i r y k n. Lichnovského, spisek, jejž kníže napsal v lét 1916 na obranu své politiky z ervence 1914 pro své pátely a jenž indiskrecí dostal se poátkem roku 1916 na veejnost, nejdív ve Švédsku a pak i v Nmecku. eský (nedbalý) peklad jeho s nkterými dodatky (v tom i níže dotenými projevy dr. M ii h 1 o n a) z jiných pramen vysel r u Grosmana a Svobody. Vídeská vláda dovolovala na jae 1918 výatky z nho otiskovati s podmínkou, že budou pedmtem polemiky, nikoli souhlasu,

13 Tím není ovšem eeno, že by pojetí Lichnovského krylo se ve všem se skuteností. Historik mívá ze zkušenosti pedem nedvru k výkladm, zjednodušujícím píliš souvislost vcí, nebo ví, jak djinný vývoj je mnohonásob podmínn a komplikován. Historik pedevším musí si položiti otázku, n e m a j í-1 i pravdu oba tábory, t. j. nechystaly-li ob evropské skupiny válku a nerozhodla-li situaci skupina jedna tím, že vjo-azila dív, než protivník byl úpln pipraven? I pro toto ešení mžeme uvésti svdectví zvláš významné, lánek našeho vyslance svob. pána Macchia, jenž s hrabaty Berchtoldem a Forgáchem náležel k triumvirátu, který v ervenci 1914, ovšem patrn vedle hr. Tiszy, pedevším rozhodoval o zahraniní politice monarchie. Dne 29. ervence 1917, tedy v tetí výroní den vypovzení války Srbsku, napsal jmacchio do»neue Freie Presse«lánek, v nmž s patrným tónem zadostiuinní vykládal, že rakouské ultimatum pivodilo válku a zmailo^ nadje ententy na smírné urovnání konfliktu. Macchio jde tak daleko, že pipouští, že vojenská pohotovost, lépe eeno útoné úmysly ententy,»byly jen relativní a eventuální«, že ententa se kojila nadjí, že nekrvavou cestou dosáhne oslabení Rakouska a odcizí ho Nmecku; na vojenské zakroení pomýšlela prý teprve v druhé ad a nebyla na n r zcela pipravena. Rakouský postup proti Srbsku m 1 j i strhnouti do války, které ješt nechtla proto se tak namáhala rozešiti spor cestou smírnou, prostedkem mezinárodní konference. Pokud vím, nevzbudil lánek barona Macchia pozorliosti, jíž zasluhoval; v jistém smyslu je oteveností svou nemén sensaní, než zpov kn. Lichnovského a bude mezi hlavními kusy materiálu, jehož užije píští historik.

14 I on ovšem smje se frázi o»zloinn nám vnucené válce«, ale snaží se pece politiku Srbska vylíiti jako Rakousku nesnesitelnou a v ní a v podpoe její mocnostmi ententy hledati ospravedlnní pro rozhodné vystoupení monarchie. Nedotýkám se ovšem hrozné otázky, zda to, co následovalo, potvrdilo prozíravost této politiky. Kontrolovat výklad barona Macchia knížetem Lichnovským zdá se ovsem nesnadným. Nebo kníže je zcela jinak politicky orientován než^ídeský diplomat. Nmecko jeho ideálu je zcela jiné, než bylo to Nmecko, s nímž ve Vídni umlouvali v ervenci 1914 svtodjinná rozhodnutí. I Nmecko Lichnovského chce míti podíl v hege- Inonii nad svtem, ale ne vítzstvím mee, nýbrž mozku a rukou, ne ve svtovražedné válce, ale v pátelské dohod s Anglií a Ruskem, v konkurenci obchodhí a prmyslové, jež dlí se o panství svta a jíž jsou ubohým stedovkem theorie o zápasu Nmectva se Slovanstvem, jíž píí se stejn podpora maarského velikášství, jako turecké senilnosti nebo rdoušení snaživých mladých národ na Balkán. Narážky Lichnovského na romantinost nebo' stedovkost nmecké politiky míí nepochybn na místo vyšší, než bylo keslo jeho bezprostedního chefa, Bethmanna- Hollwega;»zjištní«, uveejnné úedn Wolfovou kanceláí 22. bezna 1918, v nmž se praví, že za jednání ervencová z r nese zodpovdnost ústavn zodpovdný nmecký orgán, t. j. íšský kanclé a zahraniní úad, jest s to, aby tento dojem jen zesílilo. Jak Lichnovský smýšlel o Rakousku, je z jeho projev, i tak, pokud nám byly reprodukovány, patrno sdostatek. Lichnovský byl pro' dobrý pomr Nmecka s Ruskem; vytýkal již Bismarckovi, že rozhodl se r pro M&d&ry a proti Rusku, jako vytýkal jeho nástupcm, ž^

15 kryli Rakousku záda pi anexi Bosny, pi zizování Albahie a pi dsledné protisrbské politice, kde všude pece nešlo o pímé zájmy nmecké. Je píznané, že Lichnovský astji, mluve o vídeské politice, užívá termínu»austromaarská«politika, téhož, jehož se zmocnila ententa, aby znázornila, že jde jen o politiku jisté vládnoucí vrstvy v naší monarchii. Lichnovský pracoval pro mír a byl nanejvýš rozhoen, že z Berlína nebyl dán v kritickém týdnu ervencovém pokyn hr. Berchtoldovi, aby obrátil.»b y 1 by stail pirozen jen jediný pokyn z Berlín a,«aby hrab Berchtold se spokojil diplomatickým úspchem a pijal srbskou odpovd praví výslovn. Z lánku barona Macchia vidíme, jak zcela j inak dívali se na situaci ve Vídni a podle) všeho i v Berlín ; z lánku tohoto poznáváme, pro srbská odpovd na ultimátum, odpov pokorná a v djinách suverénního státu snad bezpíkladná, mla v záptí vypovdní války. * Nemže nám, jak pochopitelno, jíti o soustavný rozbor protirakouských výklad Lichnovského. Ale jedno tvrzení je s to, aby v obanu tohoto státu vzbudilo pece pání, aby náš zahraniní úad podnikl nco na obranu své a tedy íšské politiky. Je to tvrzení, že vídeským protisrbským kruhm byla vražda sarajevská pouhou záminkou, aby provedly, co dávno zamýšlely. Je jist pravda, že hr. Berchtold nesl bukurešský mír, jímž skonila druhá válka balkánská a jenž pivodil tak neobyejné zveliení Srbska, velmi tžce. V italské snmovn prozradil Giolitti, že Rakousko hned po bukurešském míru.

16 iu tedy vsrpnu 1913, chtlo Srbskuvypovdti v á 1 k u a že tázalo se úedn v ím, zda by pro ten pípad uznala Itálie závazek troj spolkovou smlouvou dané pomoci. To by svdilo snad pro výklad Lichnovského. Ale vzpomeneme-li faktora nej kompetentnjšího v monarchii, t. j. staréhoi císae, nemžeme než setrvati pi mínní, že teprve vražda, spáchaná na jeho synovci a následníku trnu, otevela pln cesty tm, kteí chystali se spor se Srbskem vyíditi násilím odedávna. Bez ní byl by sotva císaský staec dal svolení k tomu, co ve vlivných kruzích kolem nho bylo jist chystáno a k emu nenedostávalo se patrn ani souhlasu z Berlína.^) A také tu myšlenku nelze odmítnouti, že ti, a železem záleželo, jimž na ešení evropských problém krví mli za nutné psobiti u císae práv na to lidsky citové, pod jehož dojmem jedin lze dosíci dalekosáhlých rozhodnutí a že mli za to', že teba jednati rychle, využíti jedinené píležitosti, zejména, že v dohledné dáli stál nový pán, jehož politika mohla podstatn se uchylovati od politiky jeho pedchdce. V jedné dležité otázce nám spis Lichnovského, pokud jej z kusých výtah známe, nepodává žádoucího vysvtlení. Ti, kdo seznámili se s úedními publikacemi válených stát, obsahujícími diplomatickou korespondenci z ervence a poátku srpna 1914 (nej mezerovitjší z nich je naše ervená kniha), a s literaturou, k nim se vížící, vdí, že hr. Berchtoldi, jenž dsledn, ano tvrd všem návrhm na ešení sporu rakousko-srbského na konferenci velmocí nebo jinak se rozhodn opíral, dne 31. ervence obrátil. Ten den oznámil doi Petrohradu i Paíže, že je hotov jednati s mocnostmi»o základech svého sporu se Srb- ^) Tc je omyl. Berlín do r souhlas k útoným plánm monarchie odpíral.

17 .. 11 skem.«grey i Sazonov se chopili ruky, slibující v poslední chvíli spásu... Ale bylo již pozd! Nmecko se zmocnilo vedení, týž den 3 1. ervence podávalo ultimátum v Petrohrad a v Paíži a dne 1. srpna byla tu evropská válka. Berchtold vypovdl válku Rusku teprve 5. srpna.. Co dosud nevíme, je, byl-li obrat hr. Berchtolda z 31 srpna upímný, i máme-li užiti i pro výkladu, jejž podává lánek barona Macchia? Dojem nepedpojatého historika vyzní po mém soudu na základ kusého materiálu dosavadního! v mínní, že hr. Berchtold chtl, když pozoroval, že Rusko se zastrašit nedá, uniknouti evropské válce.*) Tchto nkolik letmých poznámek získalo by snad v asovosti své pokusem, postaviti proti sob kn. Lichnovského a d v o r n í h o r a d u L a m m a s c h e. Mezi obma jsou jistá zajímavá píbuzenství. Ale pokám, zda k dovršení paralelly povstanou kn. Lichnovskému z prostedí íšskonmeckého tak rozhoení žalobci pro jeho protirakouské smýšlení, jako povstali u nás proti Lammaschovi pro jeho myšlenku o možnosti rozchodu s Nmec- Ludv. Hart- kem V pánech dru Friedjungovi a m a n n o v i.^) Nedokám-li se, bude, tuším, pece teba *) Srv. k tomuto úsudku (jejž najdeme také u kn. Lichnovského) a o stanovisku Berchtolldov 3 1. ervence (podrobnjší odlišné výklady níže 37, 44, 46, 49, 60 sq., 89, 140. ^) Dvorní rada Lammasch podal tou dobou pamtní spis císai Karlovi, potírající nmecký plán Stední Evropy a doporuující úsilí o obecný svaz stát s orgány pro vyvarování válek. Radil také, aby Rakousko již nyní prohlásilb, že vzdá se po válce spolku s Nmeckem; to by mohlo mír usnadniti. Docent Hartmann, jemuž Lammasch obsah svého memoriálu svil, prozradil jej dru Friedjungovi, který pak psal osite proti návrhm Lammaschovým ve»voss. Zt.«a»N. Wiener Tagblaititu«,

18 12 míti za to, že kníže Lichnovský ml pravdu, napsal-li, že Rakousko je odkázáno na Nmecko i beze spolku i bez vzájemných služeb. Ti, jež zve Lichnovský patrn pedevším»austromaary«a jichž velmi karakteristickým zástupcem jest dr. Friedjung, pjdou s Nmeckem za všech okolností.

19 PRVÁ ODHALENÍ 13 ARCHIV. TAJNÝCH (»Nár. Politika«, 29. bezna 1919, pod tit.»po stopách zloinu«.) Vina ústedních mocností na vzniku války je dnes postavena nad všechnu FK)chybnost. Ale fakt ten není s to, aby zmenšil zájem politické veejnosti o každý nový píspvek, o každý nový doklad pravdy. Zájem tento je zejména v zemích dohodových na západ velmi živý, ba skoro náruživý, bohatá a stále rostoucí literatura je svdkem jeho a naposled podala o nm depeše z Paíže, mluvící o ei presidenta Poincaré, pronesené v nedli pi slavnostním znovuotevení vyšší školy normální, znovu prkaz výmluvný. eský tená, ta ji, jist jí rozuml nic nebo málo, nebo náš tisk vnuje exposici svtového dramatu pozornost nevelikou. Chci krátce vyložiti, o bezi. Mohu pedpokládati, že je známo, že Nmecko tvrdilo úedn rozliným zpsobem, že textu brutálního ultimáta, z Vídn dne 23. ervence 1914 Srbsku poslaného, pedem vbec neznalo a že potom snažilo se se bylo, aby psobilo na Víde v duchu smíru. Tak tvrdil Bethmann-Hollweg optovn. Ale velmi nápadné bylo, že v úední sbírce dokument, kterou nmecký kanclé vydal na vysvtlení a obranu své politiky (nmecká»bílá kniha«), ani v podobné publikaci rakouské, vyšlé pozdji, poátkem r (» ervená kniha«), není otištna ani

20 ««14 jediná dq>eše, jež by domnlé rady k povolnosti, do Vídn posílané, prokázala. Toto nápadné umlení d- kaz, pro nmeckou nevinu tak dležitých, bylo od poátku jednou zi hlavních opor pro podezení, že Bethmann nemluví pravdu. Na to ukázal již r autor první vehementní obžaloby Nmecka, proslulé brzo po všem svt (kniha jeho vyšla ve Švýcaích pod titulem»j'accuse«, anonymn (autorem je Nmec, bývalý berlínský advokát, žijící od let ve Švýcaích a Itálii). Ale žalobce šel hned dále a dovodil, že negativní výsledky domnlých nmeckých rad k míru ve Vídni jsou nevývratným svdectvím, že anglické a ruské návrhy dohody nebyly z Berlína podporovány, nýbrž naopak s nejvtší pravdpodobností potírány. Vi tm a podobným žalobám odhodlal se Bethmann k odpovdi. V srpnu r peetl v íšském snmu nmeckém depeši, kterou dne 30. ervence 1914 poslal nmeckému vyslanci ve Vídni Tschirschkému. Toi bylo tedy dva dny po tom, co Rakousko vypovdlo Srbsku válku, a den po tom, co Rusko naídilo mobilisaci svých jižních armádních sbor, ale zárove ješt v dob, kdy Rusko i Anglie namáhaly se vytrvale najíti z hrozícího' konfliktu smírné východisko. V depeši se ukládá Tschirskému, aby ekl hr. Berchtoldovi»s nejvtší a nejvážnjší energií «, že lby bylo tžkou chybou vzpírati se» výmn názor s Petrohradem.»Jsme zajisté hotovi splnit svou povinnost spojeneckou, ale musíme odmítnouti, aby Rakousko nedbáním našich rad zatáhlo nás do svtové války. Tento Bethmannv dkaz stanoviskem žalobc kancléových otásti nedovedl. Vc byla zajisté podezelá. Nebo Bethmann poslal postup ten je zcela neobyejný! téhož dne práv citovanou depeši, Tschirschkému

21 15 urenou, do Londýna s rozkazem, aby dána byla k disposici anglickému tisku! Byla otištna vskutku Ve»Westminster Gazette«dne I. srpna (v den n- meckého ultimáta Rusku) kdežto- nmecké veejnosti zstala utajena; z úedních obran nmeckých byla vylouena) až práv do srpna roku Kritika, vinící Bethmanna, že válce zabrániti nechtl, dovolávala se toho, že Nmcm šlo o neutralitu Anglie a že proto snažili se vzbuditi v Anglii stj co stj mínní, že k mei sáhli jenom z donucení, když byli vyerpali všechny prostedky smírné. Depeše Tschirschkému byla, tvrdili žalobci, víc myšlena pro Londýn, než pro Víde. Nebo práv v den 30. ervence Nmecko samo zamítlo prvý ruský návrh dohody a není myslitelno, že by vážn bylo chtlo, aby jej pijali ve Vídni. Depeše Tschirschkému mla pravdpodobn jen zpsobiti, aby Berchtold nepohticky neodmítal zásadn»výmnu názor«mezi Petrohradem a Vídní, kdyžt taková povolnost bude dlati dobrý dojem a vcn z politiky pevn vytené, t. j. k válce vedoucí, neteba se uchýliti ani o krok. A ostrá stylisace její byla zvolena podle všeho jen se zetelem k úmyslu publikovati depeši v Anglii. Ostatek bylo právem ukázáno pa. to, že depeše je vlastn sama žalobou Nmecka. Pro netelegrafoval Bethmann do Vídn se stejnou hrozebnou rozhodností ve chvíli, kdy ve Vídni ekali na srbskou odpovd, pro neradil tenkrát k umírnnosti a strpl, aby ve Vídni prohlásili pokornou notu srbskou, neslýchané vídeské požadavky skoro úpln pijímající, za zhola nedostatenou? Vším tím pece Rakousko zavlékalo íši nmeckou do svtové katastrofy kde byly tenkrát výstražné rady Bethmannovy?»Pirozen stailo by jediné slovo z Berlína, «aby Víde se podrobila, napsal o tom nmecký

22 «: 16 vyslanec v Londýn, kn. Lichnowský. Nebo Víde nebyla sama o sob nic; Berlín byl všecko! Tolik tedy na vysvtlenou situace, abychom rozumli lépe významu nových doklad, které otiskl ped 1 4 dny (tuším 12. bezna; cituji z»figara«13. bezna) paížský» Journal des Débats«. Dal mu je prý k disposici srbský vyslanec v Paíži, prof. Vesnic. Jsou to dv depeše rakouského vyslance v Berlín hr, S z 6 g y é n y h o hr. B e r c h t O' 1 d o v i do Vídn. Zní v pekladu Šifr. telegram 285. Berlín, 25. ervence 1914.»Pedpokládá se zde (rozumj : ve vládních kruzích berlínských) obecn, že odpoví-li Srbsko odmítav, bude s naší (rozumj : rakouské) strany následovati neprodlené vypovdní války a zahájení nepátelství. Jakýkoliv odklad vojenských operací považoval by se zde za velmi nebezpený, a to vzhledem k intervenci ostatních velmocí. Radí se nám co nejnaléhavji (v orig.»dringendst«) pejíti neprodlen (»sofort«) ke skutkm a postaviti tak svt ped hotovou událost. Šifr. telegram (naprosto dvrný) 307. Berlín, 27. ervence 1914.»Státní tajemník (rozumj : Jagow) sdlil mi práv urit, ale pod peetí naprosté dvrnosti, že Vaší Excelenci bude pravdpodobn co nejdíve pedložen anglický prostedkovací návrh. Nmecká vláda ujišuje zpsobem co nejuritjším (»auf das Biindigste«), že se hijak nestotožujes tmi návrhy, ba že se rozhodn (»entschieden«)

23 17 protiví tomu, aby jich bylo dbáno a že je nám sdlí jen, aby vyhovla žádosti anghcké.«po tom, co jsme úvodem vyložili, není teba význam tchto svdectví doliovati mnoha slovy. Co tvrdili nebo podezírali soudci zemí dohodových i stát neutrálních, kteí se otázkou nmecké viny obírali, je tu doloženo zpsobem nejplnjším. Vidíme, že místo domnlých výzev k mírnosti a povolnosti posílá Berlín do Vídn naopak výzvy k naprosté neústupnosti, ano pedem maí a v nic obrací mírové úmysly Anglie. Postavte svt ped hotovou událost! Zante válku hned, abyste pedešli pravdpodobným intervencím velmocí! Nedejte se kla- že vám prostedkujeme dodání smírných návrh mati tím, Anglie. Jen válku, rychle válku! Ovšem jsou oba telegramy pravé? Nezaráží ponkud, že v nich tak jedineným a tak ku podivu úplným zpsobem je obsaženo piznání viny? Kdo zná pátravou literaturu kritickou o vzniku války, má, pedpokládáme-li nestrannost jeho, jist pesvdení, že to tak vskutku asi bylo, jak to plyne z obou depeší Szbgyényových. Pro autenticitu depeší prozatím svdí, že je má president Poincaré za pravé a že dosud, a pes dva týdny uplynuly od publikování jejich, s nmecké nebo rakouské strany ne- A na takovém dementi by dnes, pišlo žádné dementi.") ^) Z pozdjší úední edice republilcy rakouské (Diplomatische Aktenstucke zur Vorgeschichte des Krieges, II. Teil'; srv. níže str. 31, 40) je zrejmo, že depeše jsou autentické a že peklad je dobrý. Depvese prvá v originále koní vtou:»sdílím tento r. ázor zahraniního úadu úpln«. ^ Depele druhá (jež je jen úlomkem depeše deilší), zní také v originálu silnji: Staatssekretár erklarte mir sehr entschieden etc. V tetím ádku jejím za slovem»pravdpodobn«chybí slova: nmeckou vládou. 2

24 18 v kritick3^ch chvílích posledních rozhodnutí o podmínkách trestu, jejž má nésti Nmecko, pece nesmírn záležela! Dnes jsou tajnosti zahraniních archiv berlínských a vídeských v rukou nových, revoluních vlád; sociální demokraté imají tu i tam jist v rukou nejposvátnjší kdysi arccina imperii a v»arbeiter-zeitung«by mohl vyjíti každé chvíle jeden z inejsensanjších lánk, jež kdy etl svt a, jenž kdy vyšel v denním list pro neviti, že indiskrecí toho neb onoho initele dostaly se zvláš kompromitující kusy tajného materiálu do rukou cizích? Vždy proti autenticit obou depeší svdila by pedevším jen pochybnost,' žda^ by privilegovaní diplomaté á la Szogyény-Marich byli tak bezpeni tajemstvím svých depeší! A to, tuším, není pochybnost, jíž by nebylo lze pekonati. Vn neteba ki prvému telegramu piiovati vysvtlivek. Je dán v týž den 25. ervence, Wy veer v 6 hodin konila se lhta dvoudenního ultimáta, daného Srbsku. Ml psobiti co nejdraznji na vídeskou odpov. Telegram druhý je dán v den, kdy Anglie navrhla, aby se sestoupila v Londýn konference vyslanc Anglie, Francie, Itálie, Nmecka, která by pipravila smírné rozešení konfhktu. Jagow návrh odmítl ješt téhož dne (nctázav se ve Vídni) slovy, že by to byl vskutku» rozhodí soud«a že je to neproveditelné. Hrab Berchtold, jenž o nm byl zpraven také pímo dne 27. z Londýna, odmítl jej 28. ervence z toho dvodu, že je již pedstižen událostmi, protože zatím vypovdlo Rakousko Srbsku válku (Rakousko!ji vypovdlo však práv v den 28. ervence, zcela jist potom, co anglický návrh obdrželo!). V ervené knize rakouské najdeme depeši Szogyényovu Berchtoldovi z 28. ervence, oznamující krátce, že anglický prosted-

25 19 kovací návrh bjd Nmeckem odmítnut proto, že je Nmecku nemožné postaviti sfk)jence svého v sporu jeho se Srbskem ped evropský soud (o žádný»soud«se ovšem nejednalo). Naléhavost depeší Szógyényových jako by dotenou obavou, že by ve Vídni pece mohli ješt býti na vahách (kdyžt pece postup obou mocností byl jist dávno pevn smluven to je snad momentem podezení) bylo by lze vyložiti tuším maarskynacionáiním stanoviskem vyslancovým. Maarské listy položily po smrti Szogyényho na nesmírné služby, jež v Berlín vlasti své prokázal, draz zcela neobyejný. Nový dkaz, o nmž zmínil se Poincaré, záleží podle ei jeho v tom: Dne 1 1. ervence 1914 byl rakouský vyslanec v Paíži, hr. S zécsen informován úedn z Wídn, že»ústední mocnosti se dohodly o politické situaci, vzniklé sarajevským atentátem, a o všech eventuelních d- sledcích«. To znamená patrn, že Berlín a Víde dohodly se nejen o jednotném postupování, ale také o tom, že po pípad nevyhnou se válfe. Svdectví toto- v této form je pozoruhodné jen v kombinaci s daty, jichž se nám dostalo z jiných stran. Známý dr. M u h 1 o n z Kruppových závod prozradil poátkem roku í 9 1 8, že mu dr. H e 1 f- f e r i c h, tenkrát editel Nmecké banky, v prosted ervence 1914 vypravoval:» Rakušané byli v tchtodnechu císae (Viléma). Víde podá v osmi dnech Srbsku velmi ostré ultimatum s krátkou lhtou... Císa se vyslovil rozhodn pro rázný postup Rakouska... Nedovolí jinému státu vmísiti se do konfliktu; a bude-li mobilisovati Rusko, bude mobilisovat také. Ale u nho zna- 2*

26 20 mená mobilisace okamžitou válku... Rakušané byli rozhodným vystupováním císaovým velmi uspokoj eni«. Podobn podle Miihlona vyslovil se císa ke Kruppovi. Helfferich projevil nadji, že Rakušané budou jednat rychle, díve než ostatní mocnosti by nabyly asu, vmísiti ise doi vci. Co ekl dr. Miihlon, nebylo s kompetentní strany ani popeno, ani vyvráceno. S informací pro hr. Szécsena ze dne 1 1. ervence shodovalo by se to výborn. Do veejnosti dostaly se na podzim r i zprávy o tom, co vypravoval nmecký vyslanec v Caihrad bar. Wang e n h e i m 26. srpna 1914 americkému vyslanci tamtéž H. Morgenthauovi o konferenci v Postupimi po. ervence 1914, kde bylo usneseno pipraviti vše k válce a zárove ukolébat Evropu v jistotu míru (cesta Vilémova do Norska ^f}.). Zdá se mi, že i této zpráv (a jí podobným, o "nichž se nezmiuji) dostalo se v nejnovjší dob potvrzení tím, co ekl pedák rakouské sociální demokracie dr. Adler na sjezdu v Bernu poátkem února tohoto roku. Podle»Arbeiterzeitung«z 6. února tvrdil dr. Adler v Bernu, že dne 5. ervence 1914 byl poslán hr. H o y o s do Berlína s listem císae Františka Josefa.»Tam smluvena s Vilémem II. a Bethmannem-HoUwegem válka. Dne 7. ervence pistoupilo Rakousko k tomuto snesení. «Je to svdectví bohužel píliš struné pro touhu naší po pravd, ale ze všech z poslední doby nejvýznamnjší. Také proto, že možno, tuším, pedpokládati, že dr. Adler byl již zpraven z pramene nej kompetentnjšího, který stran jeho byl k disposici z zahraniního ministerstva. archivu vídeského

27 21 Neuplynou ani msíce a dovíme se pravdpodobn všechno. Taje archiv budou dány na pospas veejnosti, á snad tragití pvodci evropské katastrofy budou musiti zodpovídati se ped zvláštními soudy z cíl a motiv svého jednání. A kdyby neprozradili ani slova, kdyby i vas byly odstranny prkazné materiály toho neb anoho archivu historie bude sklánti se po celé vky pátravé k osudnému msíci ervenci r. 1914, a vím, že ani nejskrytjší myšlenka herc v tragedii vystupujících neunikne jejímu šetení. Nás echy pak bude zajímati nyní i vždycky mrou zvláštní sledování píprav k nevídanému, osudovému spiknutí, jímž svoboda Evropy mla býti vydána v moc nmecko-maarské zvle a jehož konce vydaly pvodce v zkázu bez mezí a nám pinesly netušenou, drahou svobodu!

28 Ve Vídni nevzchopili se ani k ústai POÁTEK VÍDESKÝCH ZPOVDI. (»Nár. Listy«, 14. záí 1919, pod tit.»nová odhalení o vzniku války«.) Uplyne pece asi delší doba, než otázka zodpovdnosti za vznik války bude moci býti ešena spolehliv na základ úedních dokument. Ti, kdo oekávali, že revoluce v Nmecku a v Rakousku, jež smetla provinilou monarchii, odhalí hned v prvých dnech svého vítzství všechny zloinné úady a pípravy, jimiž císaské vlády pivodily bezmezné neštstí války, byli dosud zklamáni. Revoluní Nmecko i revoluní Rakousko neprozradily vskutku dosud ani slova z taj císaských archiv. Strach, že by vyjevení pravdy vymstilo se Nmcm a poškodilo situaci jejich v jednání mírovém, nabyl pevahy nad hnvnou touhou vydat osudnou neschopnost starého režimu v ^len veejnosti. A i když konen byl mír versaillský podepsán, rozpakovali se Nmci s pravdou vystoupiti. D- vodem k tomu byl patrn proces, jímž dohoda ohrožuje císae Viléma a s ním jiné vdce nmeckého národa pedasným publikováním materiálu, dosud tak pehv steženého, nemá býti podle všeho obrana obžalovaných Nmc znesnadnna. Národní shromáždní ve Výmaru zvolilo pouze vyšetovací výbor, jenž má zjistiti z akt i výpovdí svdk všechny viny na vzniku i na dlouhém trvání války. Ale ten se dosud neujal práce a šetení jeho mže trvat msíce, ba léta.

29 vení vyšetovací komise. Ze všeho se zdá, že rakouská revoluce chce v dohod! s íšskc-nmeckou držet pravdu pod zámkem potud, pokud budou pro to dvody poutické oportunity. Je možná, že to bude Paíž, která díve než Berh'n a Víde odhalí svtu nmeckou pravdu. Byla to nemalá sensace, již v beznu tohoto roku, kdy»journal des Débats«mohl otisknouti dv dvrné šifrované depeše rakouského vyslance v Berlín, hr. Szógyény-Maric h e, adresované hrabti B e r c h t o 1 d o v i doi Vídn, o nichž jest psáno ve stati pedchozí. A nedávno jsme etli, že v Paíži pipravují vydání depeší, vymnných v ervenci 1914 mezi zahraniním úadem v Berlín a nmeckým vyslance ve Vídni T s c h i i- schkym, jež se prý konen pc ilo dešifrovati. Je-li to pravda, zdá se, že dohoda má áš dležité kusy lajného nmeckého materiálu dávno i>o ruce a že nechlubí se tím pouze ze skromnosti, kterou vyžadují ohledy na zpsob, jak tohoto materiálu nabyla. Doposud, až na zmínné dv depeše Szogyényho byla to pouze šastná náhoda, jež dovolila nenmeckému svtu nahlédnouti do tajemství nmeckých úmysl z ervence Sem poítám prozrazení pamtního spisu kn. L : c h- n o w s k é h o, výpovdi dr. M ii h 1 o n a a obšírnou relaci bavorského vyslanectví v Berlín ze dne 18. ervence 1914, kterou ve výtahu dala uveejniti bavorská revoluní vláda Eisnerova. Tyto indiskrece staily, aby dosavadní nmeckou oficielní versi o vzniku války usvdily z nepravdy (ne-li ze lži) a aby zanechaly hlubokou stopu i v posledním nmeckém poloúedním vykla-