Diskuse P. Aleš Opatrný: Dovolil bych si uvést nkolik témat eknme startovních, které potom bude P. Pintí laskav doplovat a moderovat, a zárove si diskusi uhlídá tak, abychom mu nevypálili rybník ohledn tématu jeho pednášky. Budete tedy žádáni o vaše názory a zkušenosti; moje menu startovních otázek by mohlo být asi toto: V em vidíte zásadní problém svátosti smíení pro dti, pípadn pak pro dospívající, pro rodie dtí, a kdybyste byli opravdu odvážní, tak pro vás osobn? Kde lovk vidí dnes problém, když každá doba má své vlastní problémy? Nemyslím tím dnes rozšíené výkiky, že se dti nikoho nebojí, všechny jsou neukáznné; ale kde vidíme problémy dtí malých i velkých, u jejich rodi, pípadn u nás samotných? Dále bychom potom mohli možná pejít ke dvma zásadním pojmm i bodm, které se týkají této oblasti, a to je hích a odpuštní. Opt mžeme uvažovat o híchu jako o nem, co se týká Boha, a jak je to dtem blízké nebo ne, co se týká vztahu k bližnímu, to je takové jednodušší, a jako nco, co ubližuje mn samotnému. A podobn odpuštní: jak dti chápou odpuštní, a to ve svátosti, ve vztahu k Bohu, ve vztahu k lidem a ve vztahu k sob. Toto není urení pesné osnovy, které je poteba se držet, ale pipomenutí nkolika bod, na které mžete navsit své vlastní poznatky a zkušenosti. A myslím si, že odpovdi na otázku, co je dnes zásadním problémem pro dti, pro vtší dti, pro rodie a pípadn pro nás samotné v oblasti svátosti pokání, mohou být docela užitené. Naším úkolem není v první ad dti a dosplé posoudit, natož odsoudit, ale celá katechetická práce znamená, že se jim má pomoci. Pokud mám nkomu pomoci, pak musím vdt, kde ho tak asi tlaí bota, protože jinak mu budu plést rukavice a to mu od té tlaící boty nepomže. Takže toto je mj skromný návrh a pedávám slovo vám. Nebudu toho asi mít tolik co íci, protože te vedu ve farnosti spíš malé dti, ale vy jste mne hodn inspiroval. Hned jsem pemýšlela o tom, co jste íkal, a jak jsem sledovala vlastní dcery i dti, které jsem mla svené, vidím problém v jednom: pokud k dítti pistupuje okolí s úctou a ukazuje mu, že je milované a osobnost, pak ono nemá ani problém piznat vinu a vyznat se, a vidím, že takové dti nemají ani problém se svátostí smíení. Pokud dít zažilo, že bylo asto odsuzováno a poád mlo pocit, že nestíhá být takové, jak si od nj pejí ostatní, že kolikrát je tupeno zbyten, nebo že není pijímáno ve škole, pak mám pocit, že se potom bojí i svátosti smíení. Jeho zkušenost s námi lidmi kolem je brzdou k tomu vit, že ten Bh je dobrý a laskavý, dobrotivý a umí odpustit. Dležitý je tedy pístup rodi k dítti, dál pístup pedagoga k dítti a pístup knze k dítti. To dít potebuje zažít, že je zde pijímáno, pak je uvolnnjší. Hodnotím to teba i te zptn, že mládež, kterou jsem mla ve škole na náboženství, te je jim teba kolem osmadvaceti, za mnou asto pijdou s njakými svými problémy a ešíme to spolu. Dost asto zjistím, že problém vznikl tak, že si nerozumli v rodin, že nezažívali to pochopení, že se necítili pijímaní. Pokud je škola bere tak, že musí umt, jinak je to za pt, pak tam dvra nebo pocit, že mohou voln rst, není. Pak ješt jedna zkušenost: my jsme se zapojili do experimentu domácího vzdlávání, takže jsme pt let vzdlávali jednu dceru doma, a to je tedy studijní materiál. Když jsem ekla dtem v náboženství: tak a bude se zkoušet, bude pololetí, ona nemla problémy. Naštstí jsme mli školu, která ji vždycky zkoušela tak, že k ní byli ohleduplní a pistupovali k ní s úctou. Vlasta Apltauerová: Chtla bych jen íci, že náš dstojný otec Grygiel navrhl, že bychom mohli uspoádat farní letní tábor. Proto jsem se rozhodla, že pjdu rovnou do rodin vících dtí, a teprve pi rozhovoru s rodii jsem poznala, jak je poteba lépe a pelivji pistupovat k dtem, aby
svátost smíení byla dokonalejší, protože oni teprve pi rozhovoru byli teprve ochotni piznat své nedostatky, a ten výsledek byl velice pozitivní. To znamená, že je teba sblížit se s rodii, a tím vlastn poznat lépe sami sebe. S pokorou a s vírou pistupovat k dtem i k rodim. Filip Dostál: Dobrý den, já neuím náboženství, ale na gymnáziu, i osmiletém, malé dti, a rád bych vám ekl, že co se týe mé role uitele vtšinou nevících dtí, normální populace, pak pro mne bylo tch nkolik let, co na gymnáziu uím, jedno ohromné pekvapení, s jakým pístupem berou dti ešení kázeských problém. V praxi uitele obas dojde k njakým velice vážným pestupkm, které musíme njakým zpsobem ešit, a já si troufám tvrdit a aspo na škole, kde uím, je to jev obecný že i když s tmi dtmi lovk rozebere a velice dobe jim vysvtlí, aby pochopily, pro jejich chování bylo špatné a pro tedy musejí být potrestány, tak tyto dti na to vbec nereflektují, protože ve svém uvažování úpln zrušily rozdíl mezi kategoriemi obecn dobré a správné a pro mne píjemné a mn vyhovující. A když já toto zjistím, jsem v pozici, kdy nemžu jako pedagog vbec nic udlat. Já to piblížím na píkladu: jako by dosplý lovk neuznal, že není možné na silnicích jezdit nadmrnou rychlostí. Není to špatné pro nj osobn, špatné je to pouze v okamžiku, kdy ho zastaví policista a dá mu pokutu. A ta pokuta je pro nj špatná, ale ne ten skutek samotný; z toho vyplývá, že tam, kde není možnost, aby ho policista chytnul, nebude ešit, jestli jet povolenou rychlostí nebo nejet. Berte to jenom jako moje osobní svdectví, jako jednu kasuistiku, na tento zpsob myšlení narážím dnes a denn a vidím, že moje výchovná práce jako obecného vychovatele v podstat koní a toho se bojím a dsím. Dti zamnily hodnoty, mají utilitaristickou morálku, ídí se tím, co je píjemné a vhodné, a vbec nejsou schopny pijímat vysvtlování o obecn dobrém, obecn prospšném v zájmu vyššího celku, teba celé školy. A ani rodie to nepijímají, protože oni napíklad i ty nejzásadnjší kázeské pestupky dtem pikryjí. P. Aleš Opatrný: Dkuji za píspvek. Je velice dobré ukázat celé toto panorama, ale na to by navazovala otázka, jestli to úpln stejn cítíte v katechezích; nemyslím si, že by tam ten problém vbec nebyl. Nebo máte zkušenost s tím, když to vezmu z nejoptimistitjšího konce, že katechizované dti jsou z domova tak dobe vychované, že tam tento problém není? Já bych na to navázala a zárove bych se chtla i zeptat, protože bych potebovala zptnou vazbu od vás knží. Já te uím pátou tídu a zárove budu mluvit o své vlastní zkušenosti jako rodie. Mám pocit, že katecheta jako takový toho moc nezmže, dležité je, jak to vypadá v rodin. Dala jsem nedávno tm svým dtem z páté tídy napsat, pro chodí ke zpovdi, jako dopis kamarádovi, který má jít ke zpovdi a má k tomu negativní postoj. Nkteí jsou schopni napsat krásné vci, ale jsou to taková nauená klišé, pod kterými nic není, žádné osobní rozlišení. Mám z nich nkdy pocit, že mluví moc hezky, ale že je to nco naueného, co slyšely od katechet, ode mne, od rodi, u zpovdi, ale samy to cítní vbec nemají. Možná, že se mýlím; je to dít od dítte. Oni eknou hích a já mám nkdy opravdu pochyby, jestli vbec vdí, o co jde, a jestli to vbec cítí. eknou krásnou vtu, teolog by zajásal, a pak najednou vidím, jak jsou k sob tvrdí a zlí a vlastn to ani necítí. To bych chtla od knží slyšet: jestli jsou dti tak do toho jedenáctého roku ve stavu opravdu vnímat, že nco udlaly špatn, a litovat toho. Zaslechl jsem tady dv vci, které si musím zaznamenat, a vrátím se k té první; chci se zeptat, jestli je tu nkdo knz; a tedy jaké máte zkušenosti se zpovídáním? O to tady jde. Vy
byste rádi slyšeli, jaké problémy mají knží s tmi vašimi dtmi, protože to všechno mžete slyšet jenom zprostedkovan. První háek: je tu zpovdní tajemství, ili knz vás nemže vzít nkam stranou a íct, že se nkdo zpovídal z toho i onoho. On je tedy zablokovaný zpovdním tajemstvím. Za druhé: vy pipravujete dti na zpov, pak je dostane do rukou njaký knz, a vy vbec nevíte, jak to funguje. Musí to pro vás být frustrující, nebo ne? ekal jsem, že budou ruce nahoe a že uslyším: Tohle je náš problém, nám chybí jakákoliv možnost zptné vazby. eknu vám jeden svj vlastní zážitek, kdy jsem pipravoval na svátosti dti ve farnosti, byly to dti rodiny, kterou jsem dobe znal, a vdl jsem tedy o vnitních problémech, které vstupovaly do hry. Byly to normální dospívající dti, nic mimoádného, ale protože jsem znal vztahy, které jsou v rodin, mohl jsem samozejm jako zpovdník na to reagovat. Ale snažil jsem se práv respektovat to, že akoliv je to kluina mámy, kterou znám, má svoji identitu a já nemžu zkrátka své vdomosti zneužít. A pesto nastala situace, že se matka neuhlídala a zeptala se svého syna, když se vrátil od zpovdi, co mu dal knz za pokání. Ona mu v podstat chtla pomoci, protože vdla, že je lajdák, že já mu ve zpovdi eknu, co má za pokání udlat, a on po tech krocích neví, co má udlat. Ona vdla, že když mu ekne, aby si po sob uklidil talí od obda, nechá ho tam. Takže ona mu chtla pomoci, a to dít na to zareagovalo tím, že v tu chvíli eklo: A on ti prozradil, z eho jsem se zpovídal? Vidíte, že on velmi dobe pes všechno vdl, že v tom okamžiku se svuje nco, co je hájeno a vázáno zpovdním tajemstvím, a jakékoliv signály komukoliv jsou jeho porušením; je to velice delikátní záležitost. A z profilu toho dítte by nikdo nepedpokládal, že by se eklo, že ten chlapec má k takové citlivosti daleko. Takže vidíte, jaká je to složitá situace a jak velmi citliv se musí s díttem pracovat. Musíme respektovat jednu dležitou vc: kdybychom si vymezili, že se tady hlavn soustedíme na dti mladšího školního vku, které se pipravují v tomto vku na pijetí svátosti smíení a na první svaté pijímání, tak dti v tomto vku nemohou mít takové absolutní vdomí híchu. A my je nemžeme zatížit tím, že to je hích proti Pánu Bohu, protože to je nco v tak abstraktní velikosti, že to dít absolutn není schopné se do tch výšin ani podívat, natož potom to njak vnímat na teologické úrovni. Tím samozejm neíkáme vbec, že hích takový není. Dít v tomto vku má dokonce veliké potíže uvdomit si svoji sociální sounáležitost, že nkoho sociáln poškozuje. Nesmí se to podceovat; spolenost, ve které žijeme, adu sociálních vazeb rozrušila a dít žije v a-sociálním prostedí; to je poznámka k té zmínce o škole. Takže dti mohou tžko chápat njaký sociální dopad svého jednání. Když není dít socializované (do závorky íkám, že se socialismem to nemá nic spoleného), to znamená, že neumí pozdravit, neumí s nikým pracovat dohromady, neumí se spolen radovat, neumí spolen hledat ešení njakého problému, tak nemže znát ani sociální dopad svého inu. Cht necht musíme zaít práv od nejnižší roviny híchu, a to od té individuální. Tam se musí zaít, jít na tu druhou úrove a smovat k té tetí. Všechno to tam musí být njak pítomno, ale pimen. Takže to teologické musí být jenom v odkazu, sociální jenom v takové dimenzi, které je to dít schopno, a východisko musí být z toho individuálního, tedy kdo jsi, jaký jsi, jaké máš svoje nadje, nebo njaké mohutnosti a schopnosti. Z toho je teba vyjít a te vidt, co je správné a co není správné, jít k tomu druhému a to se te dostávám k tomu úpln prvnímu tématu, které tady zaznlo. My se práv pi výchov ke svátosti smíení musíme snažit vyvážen vnímat oba rozmry, totiž ten individuální, kdy se lovk zamýšlí nad tím, jaký je mj hích (zpytování svdomí, mé híchy apod.), a jaký je sociální aspekt té svátosti. Každá svátost, nejenom svátost smíení, má úinky pro celou církev. Takhle to zní hezky teologicky, ale ona to není jenom njaká dogmatická položka. Jestliže v konkrétní farnosti pt dtí pijme bimování, tak to má dopad pro celou tu farnost. A to ne že je tam najednou pt njakých prosvícených Duchem svatým,
ale ta svátost se slaví ve spoleenství. Nepišel tam pece jenom biskup a tch pt dtí a pt kmotr, sešla se celá farnost a celá farnost to slavila. A stejný dopad na celou farnost má, když dti oné farnosti poprvé slaví svátost smíení. Nemá dopad jenom na jejich maminku a tatínka, nejenom na jejich babiku, nejenom na jejich kmotry, nejenom na pana faráe, ale na celou farnost. Toto jsou tedy pastoraní momenty, kdy knz musí íct: Podívejte se, milá farnosti, pipravujeme dti na svátosti, je postní doba, a my budeme s tmi dtmi slavit poprvé svátost smíení. To není individuální záležitost tch pti dtí, neodbývá se to tak, že se ekne, že ostatním do toho nic není, pivete mi sem tch pt dtí, já je te vyzpovídám a ostatní o tom ani nebudou vdt. To je záležitost celé té farnosti, protože hích má sociální úinky na celou církev. Jak mám vit, že má mj hích sociální úinky a dopad na církev v Malajsii, když nevím, že má úinky teba na farnost, na rodiny, které žijí ve vesnici, kde práv jsem. Nejdív to práv musím cítit v sociálním okolí, abych to pak vidl v sociálním spoleenství celé církve. Je teba postavit svátost tak, aby se tam tyto aspekty ukázaly. Moc dkuji za to, co bylo tady eeno. Mám te erstvou zkušenost, že když jsme dtem pipravuji skupinku dtí ze druhé tídy ekli, že to, co oni dlají dobrého i zlého, má dopad na jejich okolí, tak to mlo veliký úspch a oni byli radostn pekvapeni. Strašn se jim to líbilo a uvdomili si vlastn ne že bych chtla íci, že si uvdomili njaký pocit moci, ale mli pocit, že i oni, malí, mohou nco ovlivovat. A potom jsem se chtla svit nebo se zeptat: na gymnáziu, kde uím, se setkávám u student s podobným utilitaristickým postojem, respektive je to zúžení lidské bytosti na její vnjškové jednání a jedin to je považováno za hodnotitelné. A u tch dtí z druhé tídy jsem nkolikrát narazila na rodie, kteí si osvícen peetli njaké píruky a íkají, že dti nemohou pracovat s abstraktními pojmy atd. Já tedy vlastn, když s tmi dtmi mluvím, provádím a to se chci zeptat riskantní krok. Trochu zažívám nepochopení u rodi, kteí chtjí slyšet, o em jsme si povídali v rámci pípravy, a když jim to eknu tohle, vydsí se, že je to na dti moc složité. Ped sebou obhajuji tento postoj tím, že se domnívám, že tak, jak se pedstaví dtem jak hích, tak to, jak oni sami mají sledovat a zpytovat své svdomí, že bohužel musíme poítat s tím, že to je poprvé a nkdy i naposledy. Není to tak, že se to tm dtem pozdji vysvtlí. Známe to v našich farnostech: chodili jsme jako dti na katechismus, na náboženství, a to nám staí. Takže myslím, že to je poprvé a naposled, co se dti s takovým podrobným výkladem setkají. Já se te pokusím spojit ti vci. Za prvé to, co íkala kolegyn o výpovdi dtí o zpovdi, že používají urité fráze atd.; to souvisí práv se schopností abstrahovat. Dít mladšího školního vku urité vci využije, schová to za njakou frázi, ale ve skutenosti já zase až tak dobe nevím, co se za tím skrývá. Já bych byl opatrný s odsouzením, že je to jenom fráze. Nitro toho dítte je tak složité, že to nedokáže njak formulovat. Víte, kes anství je náboženství slova. A my to tak bereme, víme, že Jan íká, že na poátku bylo Slovo a ono to není jenom slovo, ono to je podstata kes anského náboženství. Život lovka se totiž de facto rozplizne ve chvíli, kdy nedokáže nkteré skutenosti pojmenovat. A te jsme u toho: ím se cítím? Co mne napluje? Co jsem? A vidíte, nejde to ani íct. ekl bych teba, že jsem nadšený, ale chybí mi to slovo. Ve chvíli, kdy to slovo najdu, jsem skutenost pojmenoval, a rázem všichni ví tedy všichni: ti, kteí respektují dané pojmy. My teba máme zamnné dva pojmy, a to chci a mohu. Já chci nco udlat a já si taky myslím, že to mohu udlat. A to se tak lehce te tedy myslím ve spolenosti, nemyslím kes any zamuje. Kes an je práv ten, kdo od sebe tyto dv vci oddluje, a ví, že nco chce, ale že to nemže. To jsou dv rzné vci. Spolenost, ve které žijeme, tyto skutenosti manipuluje a pekrývá je: co chci, to také mohu. Chceš žít ješt veseleji? Kup si tenhle mobil.
Chceš? Mžeš! Ale kes an je lovk, který ví, že má svého pána. Když to tady pi bohoslužb zaznlo, naplno jsem si uvdomil, že to ve skutenosti nechápeme. Shodou okolností jsme mli v diecézi ti soboty duchovní obnovy pro rzné vikariáty. A protože jsem je dlal s našimi katechety, dopával jsem si takový luxus, že jsem si bral s sebou takovou jednu knížku, proroka Jonáše od Brandtstättera. A tak jsem si ji tak proítal, a snad díky tomu, když tady otec Aleš mluvil o tom pánu, jsem si vybavil, že vlastn jazykov židovský svt byli jsme ve Starém zákon nepipouštl vyslovení slova Bh, Jahve, a opisoval to oznaením Adonai. A kdybychom hledali eský ekvivalent, tak to je Pán. Skoíme-li do rané kes anské doby, pak to rané kes anství nasálo kes anskou zásadovost, že není jiný Pán než Bh. Nikomu jinému nelze íct Pán než Bohu. My si to po tch dvou tisících letech ani neumíme pedstavit; je to tak kategorické, že koní veškerá diskuse, není o em mluvit. Pitom v židovství není ta hrza pohanských božstev atd. Je tu trochu jiný problém, který ešil Pán Ježíš, ale rané kes anství má v sob tento zásadní postoj: Ježíš je Pán. Ale úžasný Pán, který mne nejen nenutí, abych se ped ním plazil, ale který mi dovoluje, abych ped ním stál. Který mne vybízí, abych se ped ním postavil na nohy, který mne pozvedá. Takto kategoricky to tam stojí. A to je práv to chci a mohu. Já chci, ale nemohu, protože mám svého Pána. A tohle si lovk sám v sob íct musí, to nemže zstat jenom neartikulované, nepojmenované, neuchopené. Zpov se svým zpytováním svdomí, se svou soustedností na to, co jsem vykonal, s tímto pohlédnutím je píležitostí tyto skutenosti artikulovat. Když tedy pipravujeme dít na zpov, toto je hlavní moment, na který se sousteujeme. Dan Pikálek Rád bych zmínil ješt jednu vc: tady zaznlo, že pi píprav na první svátost smíení to mže být poprvé a naposled, kdy se dtem nco ekne k tomu, jak by to mlo vypadat, což mže být i vážný problém. Já bych zmínil osobní zkušenost s mým zpovídáním, když jsem byl dít. Vím, že to bývá obecnjší problém, jak jsem pozdji poznal, když jsem vychovával mládež. Také jsem byl pipraven na první svatou zpov, to bylo v poádku, a njakou dobu jsem se vícemén pravideln zpovídal. Když mi bylo trnáct nebo patnáct let, nikdo mi už nikdy neekl k zpovídání nic, a já jsem se v tom vku zasekl v tom, že mi bylo trapné poád dtinsky íkat, že jsem se nemodlil ráno a veer a neposlouchal jsem maminku a tatínka. A když jsem se sám podíval do njakých zpovdních zrcadel pro dosplé, zjistil jsem, že to pro mne není, nerozuml jsem tomu a kvli tomu jsem se na dlouhou dobu pestal zpovídat. Bylo mi to trapné povídat nco jako d átko, nikdo mi dál nic neekl, sám jsem se na to bál zeptat a vím, že tento úraz má více lidí. Já jsem se potom znovu uil zpovídat až v dosplosti. Ale ono to nemže být jinak. Já vás chci te trochu osvobodit od njakého pocitu pílišné zodpovdnosti. Podívejte se, dít se v uritém vku nauí jezdit na kolobžce, pak na kole, a nakonec se nauí jezdit autem. Když už jezdí na kolobžce, mže se setkat s dopravními znakami a mže se nauit Dej pednost a spoustu dalších vcí, ale nemžete ho nauit dobe ídit to auto. Vy už ho nemžete posadit za volant. Za ten si sedne ve vku, až dostane idiský prkaz, a pak záleží na tom, kdo s ním v tom aut sedí, jak ho to uí, a jestli si už na té kolobžce osvojil njaké pozitivní návyky. To je dležité. Ale nesmíte mít odpovdnost za to, že už te, když jezdí na kolobžce, ho musíte taky správn uit ídit auto. Dan Pikálek Myslel jsem spíš na to, že pokud na to máte njaký vliv, pracujete s mládeží nebo doprovázíte ty dti dál, pípadn plánujete ve farnosti, jakým zpsobem se to vedení vyvíjí, nezapomínejte na to, aby v každém vku toto znovu njakým zpsobem pimen ukázalo.
Snad jen ješt jednu poznámku. Není njaká dtská zpov. Je prost zpov. Vidl jsem takový hezký vtip, jak maminka zaklepe na ordinaci, kde je napsáno Dtský léka, ven vyjde malé dít a povídá: A co jste myslela, když je na dveích napsáno Dtský léka? Když jsem to vidl, íkal jsem si, že nemžeme psát plakáty Dtská mše : je mše pro dti nebo mše s dtmi. Takže i zpov s dtmi, ale ne njaká dtská zpov. Kdyby byla dtská zpov, tak potom nastává ten problém. Ale když je zpov dobe udlaná, tak to podstatné tam je a potom se to dále rozvíjí; jako když se jezdí na kolobžce, na kole a nakonec autem. Dan Pikálek Jen dodám drobnou glosu: práv to je problém nkterých dtských zpovdních zrcadel. Vzpomnla jsem si, jak tady sestra katechetka íkala o tch krásných dtských odpovdích: mám zkušenost, že jsem kdysi jednoho kluka, takového zlobila, byl asi v sedmé tíd, pochválila, jak krásn odpovdl ped celou skupinou. Byla to opravdu nádherná teologická odpov, že jsme žasli, kde se to v nm bere, když jsme navíc vdli, jaký je, a já jsem mu ekla: Tedy tys to ekl ale nádhern, a on pak povídá: Nojo, ale jedna vc je teorie, praxe, to je horší. Já bych rád navázal ješt na to, co tady možná malinko zapadlo: jak íkala tady paní kolegyn, když dti chodí na náboženství na prvním stupni, pak pijdou do toho pubertálního a adolescentního vku a je konec. To je velice závažná otázka. Já si osobn myslím, že dti pijdou do takového vku, kdy zaínají recipovat životní styl a návyky svých vrstevník, které jsou s tím životním stylem, které katolická církev pedepisuje, v tak zásadním rozporu, že by to bylo vnitn neudržitelné, a tak ty dti na náboženskou praxi vetn zpovdi rezignují. To je ovšem kardinální problém, který bychom mli ešit. A souástí toho, že to v adolescenním vku zanou recipovat, jsem se snažil neobratn vyjádit v mém pedchozím píspvku. Já jsem si to te trošku zformuloval: jak zaínají adolescentní dti pistupovat k morálce? Ony si zaínají osvojovat právo být sám sob nejvyšší autoritou v posuzování, zda je njaký zákon, norma, školní ád, pikázání církve dobrá i ne, a potom vnitn zaujmou zcela svobodný postoj k využití všech obcházení objektivn daných norem, pokud je za dobré neuznají. A jak chcete tyto dti dostat ke zpovdi? To nejde, vždy vy tam chcete vlastn pravý opak, aby se lovk sám od sebe vnitn zamyslel nad svojí rozporností mezi objektivn danou normou a svým objektivn daným chováním. Oni prost od tch svých vrstevník, mezi kterými vyrstají, setou ten velice pkn podaný rozdíl mezi chci a mohu. Možná se mýlím, ale tyto dti jsou pak prakticky nezpovídatelné. A já bych se chtl zeptat, jestli tahle moje zkušenost ze školy pln laicizované, se zcela nevícími dtmi, se nedá aplikovat na vaši vlastní katechetickou práci, jestli dti z kesanských rodin jsou jiné. Velice rád bych slyšel, že ano. Ale pokud mi tvrdíte, že se pestávají zpovídat po prvním stupni základní školy, zamyslete se nad tím, jestli nejsou stejné. Já bych byl nerad, kdybyste mi íkali, že jsou jiné. Nejsou, to bychom si nco nalhávali. Nenalhávejme si, že máme jiné dti. Máme dti takové, jaká je spolenost. Bume realisti, nežijme v njakých omylech, ale nepropadejme beznadji. Já si myslím, že to není tak beznadjné, i když samozejm, že spolenost má veliké problémy. Ale katecheze není bezmocná. Jenom vás prosím: když budu chtít uit nkoho nemu spolenému, mžu si ho vzít na chvilku stranou a nco mu íct, ale pak ho zase musím vrátit do toho spoleenství a tam se to musí uit. Tedy jestliže naším problémem je pemíra individualizace, neodstraním ji
tím, že apeluji na jedince a nechávám ho izolovaného, ale musím ho zapojit do spolenosti, do spoleenství. Podívejte se, svátost smíení jako svátost má také práv sociální rovinu. V katechezi na to zapomínáme. Naše katecheze o svátosti smíení je o té individuální stránce svátosti, ne o té spolené. Kdybych se pedtím, než jsem tohle ekl, zeptal, co považujete za nejdležitjší pi píprav na zpov skupiny, o které mluvíme, tedy mladšího školního vku, tak co by se tam objevilo? Co v tch dtech potebujete rozvinout, co je potebujete nauit, co by si mly osvojit? Soustedili byste se asi na rozvoj a výchovu jejich svdomí, ne? A kdy si to uvdomují? Pece když zpytují to svdomí, ne? No vidíte, jak jste si to ode mne nechali nalhat. Práv že ne. Tato vková skupina to pece není schopná unést jako jedinec, to jsou ta naše úskalí. Jsou ješt jiné možnosti, jiné prostory ke svátosti, kdy dti slaví spolen. A díky tomu, že to slaví spolen, rozvíjejí svoje svdomí mnohem lépe, než když je to uíme my, když je vezmeme ze skupiny a ekneme jim, co se musí nauit. A ony se vrátí do té skupiny a nerozpoznají svj in jako nco, co ubližuje tomu druhému. A to dít odchází od zpovdi a dostane otázku: Tak jakou udláš mamince radost; když máš za pokání udlat jí njakou radost? Odpoví: No udlám jí njakou radost. Umyju jí nádobí. Ono si to totiž odneslo z katecheze, protože katechetka ekla: Udlejte mamince njakou radost, umyjte jí teba nádobí. A když se zeptáme, jakou by teba mohlo udlat mamince radost, tak dít ekne, že si teba uklidí své vci ale to je pece úpln normální, to je povinnost. A vy zjistíte, že vlastn to osmileté d átko není dostaten socializované ani vi své mamince. A to není v tom, že by bylo ze špatné rodiny, to je stav. Socializace spolenosti je v tomhle narušená. Dív bylo dít odmalika socializované, dvouleté nebo tíleté dít pišlo do kuchyn a maminka mu ekla: Tak už jsi se vyspinkal? Tak poj, nasnídáme se. Ale jak je to dneska? Já to nevyítám, to musíme brát jako stav. Takže tyto kroky musí v sob dít rozvinout, aby si mohlo uvdomit, že když do nkoho vrazí, protože je vzteklé a nedokavé, tak udlalo hích. Ono to neví, ili je marné mu dávat seznam hích, protože ono tam svj in nerozpozná. Nejdív ho musím dostat do prostedí, kde vadný negativní in rozpozná a zastydí se za to, protože takové být nechce. Ale neví si s tím rady, a tak mu musím pomoct, jak se vyprosí odpuštní, jak to íct, protože si s tím neví rady. Chybí mu slova. Te mne napadá situace jak to dti íkají, když prosí za odpuštní? Krásn je z toho vidt, že dít neví, co íká: Prosím za svoje híchy. Neuvdomují si tu souvislost, pestože jsou katechety dobe vedené, není to jenom jejich problém. Ale katecheze by byla bezmocná, kdyby nepostihla sociální rovinu. To není s tím díttem ješt víc, ješt lépe, ješt intenzivnji zpytovat svdomí, ale rozvinout v nm prostor, kde se toto svdomí mže njak uchytit a formovat samo. Dít toho víc okouká, než se dozví.