FINANCOVÁNÍ PODNIKU S OHLEDEM NA FÁZE ŽIVOTNÍHO CYKLU

Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Podniková ekonomika a management FINANCOVÁNÍ PODNIKU S OHLEDEM NA FÁZE ŽIVOTNÍHO CYKLU Corporate Financing with Regard to the Life Cycles Stages Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Ing. Petr MIKUŠ Autor: Vendula GRUNDOVÁ Brno, 2013

Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Katedra podnikového hospodářství Akademický rok 2012/2013 ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Pro: Obor: Název tématu: GRUNDOVÁ Vendula Podniková ekonomika a management FINANCOVÁNÍ PODNIKU S OHLEDEM NA FÁZE ŽIVOTNÍHO CYKLU Corporate financing with regard to the life cycle stages Z á s a d y p r o v y p r a c o v á n í : Cíl práce: Na základě analýzy podnikového financování ve dvou společnostech popsat a komparovat rozdílné přístupy k financování v rámci jednotlivých životních etap zkoumaných podniků. Postup práce: V úvodní části autorka v rámci literární rešerše vymezí základní pojmy nutné k analýze podnikového financování - zejména životní cyklus podniku, financování, investice, kapitálová struktura aj. Po představení podniků autorka analyzuje jednotlivé fáze životního cyklu podniků se zaměřením na finanční ukazatele a metody využité při financování podniku. Poté autorka komparuje postupy jednotlivých podniků při financování jejich činnosti. V závěru pak autorka na základě analýzy nalezne faktory ovlivňující financování v různých životních fázích podniku. Použité metody: V práci budou využity zejména metody finanční analýzy, deskripce, komparace, syntézy a matematicko-statistické metody.

Rozsah grafických prací: dle pokynů vedoucího práce Rozsah práce bez příloh: 35 45 stran Seznam odborné literatury: BREALEY, Richard A. a Stewart C. MYERS. Teorie a praxe firemních financí. Translated by Zdeněk Strnad - Vilém Jungmann - Tomáš Hlaváč. 1. vyd. Praha: Computer Press, 2000. xix, 1064. ISBN 80-7226-189-4. REŽŇÁKOVÁ, Mária. Efektivní financování rozvoje podnikání. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2012. 142 s. ISBN 9788024718354. SEDLÁČKOVÁ, Helena a Karel BUCHTA. Strategická analýza. 2. přeprac. a dopl. vyd. Praha: C.H. Beck, 2006. xi, 121 s. ISBN 80-7179-367-1. ŠIMAN, Josef a Petr PETERA. Financování podnikatelských subjektů :teorie pro praxi. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2010. 192 s. +. ISBN 9788074001178. ZINECKER, Marek. Základy financí podniku. 1. vyd. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2008. 193 s. ISBN 978-80-214-3704. Vedoucí bakalářské práce: Ing. Petr Mikuš Datum zadání bakalářské práce: 28. 11. 2012 Termín odevzdání bakalářské práce a vložení do IS je uveden v platném harmonogramu akademického roku. vedoucí katedry děkan V Brně dne 28. 11. 2012

Jméno a příjmení autora: Název bakalářské práce: Název práce v angličtině: Vendula Grundová Financování podniku s ohledem na fáze životního cyklu Corporate Financing with Regard to the Life Cycles Stages Katedra: Vedoucí bakalářské práce: Podnikového hospodářství Ing. Petr Mikuš Rok obhajoby: 2013 Anotace Předmětem bakalářské práce Financování podniku s ohledem na fáze životního cyklu je definovat základní pojmy nutné k analýze podnikového financování. První část objasňuje teoretická východiska problematiky financování podniku, soustřeďuje se na finanční analýzu, druhy finančních zdrojů a životní cyklus podniku. Druhá část je zaměřena na analýzu financování a charakteristiku základních výkonnostních parametrů dvou vybraných podniků. Na základě analýzy jsou popsány a porovnány postupy obou podniků při financování jejich činnosti v různých stádiích životního cyklu. Annotation The aim of the bachelor s thesis "Corporate Financing with Regard to the Life Cycles Stages" is to define basic terms needed for the analysis of corporate financing. The first part depicts theoretical aspects of corporate financing and it focuses on financial analysis, types of financial sources and the life cycle of the company. The second part deals with the analysis of the financing and the characteristics of basic performance parameters of two particular companies. Based on the analysis, the policy of the financing of the two companies during various stages of their life cycles is depicted and compared. Klíčová slova Podnik, finanční analýza, životní cyklus, finanční zdroje, financování, výkonnost Keywords Company, financial analysis, life cycle, financial sources, financing, efficiency

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci Financování podniku s ohledem na fáze životního cyklu vypracovala samostatně pod vedením Ing. Petra Mikuše a uvedla v ní všechny použité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU. V Brně dne 5. května 2013 vlastnoruční podpis autora

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Ing. Petru Mikušovi za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této bakalářské práce.

OBSAH ÚVOD... 11 1 FINANČNÍ ANALÝZA... 12 1.1 Finanční účetní výkazy... 12 1.2 Absolutní ukazatele... 13 1.3 Poměrové ukazatele... 13 1.3.1 Ukazatele rentability... 14 1.3.2 Ukazatele likvidity... 15 1.3.3 Ukazatele finanční stability... 15 1.4 Zlatá bilanční pravidla... 16 1.5 Finanční řízení a rozhodování... 17 2 FINANČNÍ ZDROJE PODNIKU... 18 2.1 Členění finančních zdrojů... 18 2.2 Interní zdroje financování... 19 2.2.1 Nerozdělený zisk a rezervní fondy... 19 2.2.2 Odpisy... 19 2.2.3 Rezervy... 20 2.2.4 Ostatní interní zdroje... 20 2.3 Externí zdroje financování... 20 2.3.1 Vklady vlastníků... 20 2.3.2 Bankovní úvěr... 21 2.3.3 Dluhopisy... 22 2.3.4 Dotace a dary... 22 2.4 Alternativní zdroje financování... 22 2.4.1 Faktoring a forfaiting... 22 2.4.2 Leasing... 23 3 FINANCOVÁNÍ S OHLEDEM NA ŽIVOTNÍ CYKLUS PODNIKU... 24 3.1 Charakteristika životního cyklu... 24 3.2 Vznik... 25 3.3 Růst... 26 3.4 Stabilizace... 27 3.5 Krize... 27 3.6 Zánik... 28

4 CHARAKTERISTIKA VYBRANÝCH PODNIKŮ... 29 4.1 Profil společnosti ALFA... 29 4.2 Profil společnosti BETA... 29 5 EKONOMICKÉ CHARAKTERISTIKY PODNIKŮ... 30 6 FINANČNÍ ZDROJE PODNIKŮ S OHLEDEM NA FÁZE ŽIVOTNÍCH CYKLŮ... 37 6.1 Vybrané indikátory ALFA... 37 6.2 Vybrané indikátory BETA... 40 6.3 Zhodnocení využitých forem financování... 42 7 ANALÝZA VÝKONNOSTI PODNIKŮ ZAMĚŘENÁ NA VYUŽITÉ FORMY FINANCOVÁNÍ... 43 7.1 Analýza rentability... 43 7.2 Analýza likvidity... 46 7.3 Analýza zadluženosti... 48 8 APLIKACE ZLATÝCH BILANČNÍCH PRAVIDEL... 50 ZÁVĚR... 53 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ... 54 SEZNAM GRAFŮ... 56 SEZNAM TABULEK... 56 SEZNAM OBRÁZKŮ... 56 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK... 57

ÚVOD Každý podnik během své existence projde několika fázemi, které tvoří tzv. životní cyklus podniku. Jednotlivé fáze (vznik, růst, stabilizace, krize a zánik) jsou identifikovány především podle kapitálové a majetkové struktury podniku, nákladů kapitálu, ekonomických výsledků a v neposlední řadě podle hodnocení na základě zlatých bilančních pravidel. Z toho vyplývá velice úzký vztah mezi životním cyklem a podnikovým financováním. Správné rozhodování v oblasti podnikového financování je jedním z hlavních předpokladů úspěšnosti a mělo by vést k zajištění finanční rovnováhy a finančního zdraví podniku. Význam finančního managementu v posledních letech narůstá. Jeho úkolem je mimo jiné získávání kapitálu a rozhodování o jeho následném užití tak, aby došlo co možná k největšímu zhodnocení, tedy i zisku. Aby byla rozhodnutí managementu správná, je potřeba neustále sledovat vývoj ekonomických výsledků podniku a získávat nové informace o rychle se měnícím ekonomickém prostředí. Téma Financování podniku s ohledem na fáze životního cyklu jsem si vybrala hned z několika důvodu. Jedním z nich je skutečnost, že již druhým rokem pracuju na finančním oddělení mezinárodní korporace, která má pobočku v Brně. Zde jsem získala mnoho zkušeností z oboru a také zájem o finanční řízení a jeho vliv na chod celého podniku. Dalším důvodem je samotná problematika, kterou se v tomto konceptu zabývá jen málo prací. V neposlední řadě jde o téma aktuální a velice významné. Cílem této práce je provést finanční analýzu dvou podniků působících na trhu dopravních a skladovacích služeb a tyto podniky poté komparovat na základě průřezové analýzy a analýzy trendů. Po vyhodnocení výsledků finančního rozboru bude možné identifikovat fáze životních cyklů obou podniků ve vztahu k využitým formám financování a určit, jaké dopady na ekonomické výsledky měly zvolené finanční zdroje. Na závěr bude zhodnoceno, jakých chyb se podle zlatých bilančních pravidel společnosti v oblasti podnikového financování dopustily. Z výše uvedeného vyplývá, že hlavní metodou výzkumu je finanční analýza zaměřená především na výkonnost podniků a efektivitu získávání a investování kapitálu. Výkonnost podniků je v práci hodnocena na základě výpočtů ukazatelů rentability, likvidity a finanční stability a jejich vývoje ve sledovaném období. Horizontální i vertikální analýzy je využito při rozboru ekonomických charakteristik podniků a při hodnocení zlatých bilančních pravidel. Na závěr je aplikována metoda komparace, která slouží k vyhodnocení a porovnání finanční situace pozorovaných podniků. Práce je rozdělena do dvou částí. V první části jsou popsána teoretická východiska, v části druhé jsou poznatky aplikovány na dva vybrané podniky. 11

1 FINANČNÍ ANALÝZA V dnešním rychle se měnícím ekonomickém prostředí jsou pro úspěšné řízení podniku nesmírně důležité rozbory vypovídající o úspěšnosti ekonomických jevů a procesů, které v podniku probíhají. Jedním z takových rozborů je i finanční analýza, která je definována například podle Růčkové (2010) jako systematický rozbor získaných dat, která jsou obsažena především v účetních výkazech. Finanční analýzy v sobě zahrnují hodnocení firemní minulosti, současnosti a předpovídání budoucích finančních podmínek. Hlavním úkolem finanční analýzy je připravit kvalitní podklady pro správné rozhodování managementu podniku a také pro externí subjekty stake a share holdery. Základními nástroji analýzy jsou tzv. finanční ukazatele, které vypovídají o finančním zdraví podniku v jednotlivých oblastech jeho fungování (Růčková, 2010, s. 9-11). 1.1 Finanční účetní výkazy Podkladem pro každou finanční analýzu jsou účetní výkazy, které poskytují přehled o majetkové a kapitálové struktuře podniku, peněžních tocích a užití výsledku hospodaření. Mezi základní účetní výkazy se řadí rozvaha, výkaz zisku a ztráty (výsledovka) a výkaz cash flow (Růčková, 2010, s. 21). O účetních výkazech a souvislostech mezi nimi pojednává velké množství odborných knih. Následující informace byly čerpány od Ing. Růčkové, Ph.D. (2010) a prof. Dr. Ing. Dluhošové (2010), které se již několik let zaměřují na finanční analýzu, financování podniku a finanční plánování. Rozvaha zachycuje bilanční formou přehled o stavu hmotného a nehmotného majetku podniku (aktivech) a o zdrojích jeho financování (pasivech) ve statické podobě ke dni provedení účetní závěrky. Vypovídá tedy o majetkové a finanční situaci podniku a o zdrojích financování. Výkaz zisku a ztráty (výsledovka) tvoří přehled o pohybech výnosů a nákladů podniku za účetní období. V tomto výkazu je stěžejní hodnota výsledku hospodaření, která je podkladem pro hodnocení ziskovosti podniku, dále struktura a vývoj jednotlivých položek. Výkaz cash flow, tj. výkaz o tvorbě a použití peněžních prostředků, poskytuje informace o tom, kolik peněz podnik vyrobil (příjmy) a k jakým účelům je použil (výdaje) za účetní období. Nejdůležitější údaj pro analýzu je zde provozní cash flow, který umožňuje srovnání mezi výsledkem hospodaření z běžné činnosti a skutečnými peněžními příjmy. 12

Propojení mezi jednotlivými účetními výkazy je následující. Osou účetního systému je rozvaha, kde se na straně aktiv promítá konečný stav peněžních prostředků, který je výsledkem výkazu cash flow. Na straně pasiv se pak objevuje výsledek hospodaření (zisk nebo ztráta), tedy rozdíl mezi náklady a výnosy (Růčková, 2010, s. 38). Tento vztah je znázorněný na obrázku č. 1. Obrázek č. 1: Provázanost účetních výkazů Zdroj: Autor dle Růčková, 2010, s. 38. 1.2 Absolutní ukazatele Analýza absolutních ukazatelů patří k základním metodám finanční analýzy. Při tomto rozboru se sledují absolutní a relativní změny absolutních ukazatelů, které jsou obsaženy ve finančních výkazech. Mezi základní rozbory se řadí horizontální analýza, tj. analýza složek majetku, a vertikální analýza, tj. analýza trendů (Sedláček aj., 1998, s. 18). Horizontální analýza představuje rozbor absolutních ukazatelů na totožných řádcích účetních výkazů. Jejím výsledkem je rozdíl (nebo podíl), který vyjadřuje změnu v bezprostředně za sebou jdoucích obdobích, či změnu mezi běžným a minulým rokem. Tato analýza se používá především ke zhodnocení dynamiky vývoje daných položek a jejich porovnání s finančním plánem. Vertikální analýza je rozbor podílu absolutních ukazatelů ve směru vertikálním. Jde tedy o posuzování struktury aktiv a pasiv nebo výnosů a nákladů daného podniku. Jejím cílem je především zjištění, kolik procent činí analyzovaná položka na agregovaném ukazateli, který tvoří 100 % (Šiman a Petera, 2010, s. 140-142). 1.3 Poměrové ukazatele Soustava finančních poměrových ukazatelů je jádrem finanční analýzy. Poměrové ukazatele vznikají podílem dvou absolutních ukazatelů a jejich zdrojem jsou jak údaje stavové získané z rozvahy, tak údaje tokové získané z výsledovky. Analýza poměrových ukazatelů je nenákladnou a rychlou metodou, pomocí které je možné interpretovat velké množství dat, zkoumat vývoj finanční situace podniku a vzájemně porovnávat více společností (Sedláček aj., 1998, s. 68). 13

Proces této analýzy se skládá z následujících kroků: 1. Výpočet finančních poměrových ukazatelů u vybraných podniků. 2. Určení odchylek od odvětvových průměrů a srovnání s dalšími zkoumanými podniky. 3. Vyhodnocení změn hodnot poměrových ukazatelů (jejich vývoj). 4. Vyhodnocení vzájemných vztahů mezi jednotlivými ukazateli. 5. Návrhy na opatření, která jsou podkladem pro finanční rozhodování (Synek, 1997, s. 238). Autoři publikací, jejichž tématem jsou (mimo jiné) výkonnostní ukazatele, se shodují na tom, že pro analýzu finanční situace podniku jsou stěžejní ukazatele rentability, likvidity a zadluženosti. Shodují se také v postupech, jak se jednotlivé poměrové ukazatele vypočítají. Vzorce a stručné popisy následujících poměrových ukazatelů byly čerpány od Šimana a Petery (2010), kteří jsou specialisté v tomto oboru a v jejich publikaci je kromě teoretických poznatků uvedeno i mnoho příkladů z praxe. Základní pojmy EBIT je hodnota spočítaná jako hospodářský výsledek před zdaněním navýšený o nákladové úroky (jedná se o součet řádků 042 a 061 ve výsledovce). EAT je ekvivalentem k čistému zisku, jde tedy o výsledek hospodaření za účetní období, který je již po zdanění (ve výsledovce jde o řádek 060). Tržby jsou součtem tržeb za prodej zboží a vlastních výrobků a služeb (zdrojem je opět výsledovka, řádek 001 plus 005). Krátkodobé pohledávky jsou veškeré pohledávky se splatností do jednoho roku (jedná se o řádek 042 v rozvaze). Krátkodobými závazky se rozumí všechny závazky mimo skupinu podniků splatné do 1 roku (řádek 091 v rozvaze). 1.3.1 Ukazatele rentability Pojmem rentabilita se rozumí výnosnost vloženého kapitálu. Jde o schopnost managementu tvořit zisk a zhodnocovat tak vložený kapitál. Jednotlivé ukazatele poměřují zisk k hodnotě majetku, kapitálu a tržeb. U prosperujících podniků by hodnota výkonnosti neměla v dlouhodobém časovém horizontu klesat. Rentabilita celkových aktiv (ROA): ř ě í á.ú % Rentabilita vlastního kapitálu (ROE) 1 : ě í í á % Rentabilita tržeb (ROS): Č ý ž % 1 Rentabilita vlastního kapitálu se často poměřuje s výnosy bezrizikových investic na finančním trhu, např. s výnosy ze státních dluhopisů (Šiman a Petera, 2010, s. 144). V práci byly k porovnání použity tržní sazby PRIBOR. 14

1.3.2 Ukazatele likvidity Ukazatele likvidity charakterizují schopnost společnosti dostát svým závazkům. Jestliže podnik splácí své závazky ve smluvených termínech, mluví se o podniku solventním. Likvidita je pak pravděpodobnost, že podnik nezpůsobí vlivem své provozní činnosti krátkodobé finanční poruchy. Ukazatele porovnávají krátkodobé závazky a položky oběžného majetku s různým stupněm likvidity. Výsledkem výpočtu je bezrozměrné číslo. Celková běžná likvidita (CL): Pohotová likvidita (PL): ěž ý á é á á é á ěž í ř á é á Peněžní likvidita (PeL): ěž í ř á é á Holečková (2007) uvádí, že hodnota běžné likvidity by měla být průměrně 2,0 s odchylkou 0,5 v závislosti na odvětví, ve kterém podnik operuje. V praxi to znamená, že podniku stačí na splacení všech krátkodobých závazků likvidovat pouze polovinu oběžného majetku. U pohotové likvidity neexistuje žádné bezpečností kritérium ukazatel slouží spíše k hodnocení strategie podniku. Hodnoty v intervaly 1,1 až 1,5 charakterizují strategii konzervativní (značný objem krátkodobých aktiv je vázán v pohotových prostředcích), naopak hodnoty v intervalu od 0,4 do 0,7 signalizuje značné riziko. Pro ideální peněžní likviditu je uváděna hodnota 2,0, která říká, že podnik je schopen okamžitě uhradit 20 % krátkodobých závazků, uspokojivé hodnoty jsou pak od 0,9 do 1,1. 1.3.3 Ukazatele finanční stability Ukazatele finanční stability, někdy souhrnně označované jako ukazatele zadluženosti, udávají míru zadlužení podniku, vztah mezi cizím a vlastním kapitálem a v neposlední řadě schopnost splácet náklady na externí financování. Zadluženost podniku 2 : í á ý á % Úrokové krytí: Poměr cizího a vlastního kapitálu 3 : ř ě í á é ú á é ú í á í á Uvádí se, že pokud je zadluženost podniku vyšší než 50 %, znamená to pro podnik již značné riziko způsobené velkým poměrem cizích zdrojů na celkové bilanční sumě. Ačkoli je vysoká hodnota ukazatele negativním faktorem pro věřitele podniku, je potřeba ji porovnávat s celkovou výnosností a výnosností vloženého kapitálu, která je zase důležitá pro vlastníky podniku. 2 Tento ukazatel se objevuje v literatuře i pod názvem celková zadluženost nebo věřitelské riziko. Ve všech třech případech se ukazatel spočítá vydělením cizích zdrojů celkovým kapitálem (Sedláček, 2007, s. 63). 3 Sedláček (2007) nazývá ukazatel koeficientem zadluženosti. 15

Obecně akceptovatelnou hodnotou pro úrokové krytí je číslo 3 a vyšší. V praxi to znamená, že by podnik měl využívat cizí kapitál pouze v případě, že má dostatečně vysoké tržby i zisk (tj. třikrát vyšší než placené úroky). Poměr cizího a vlastního kapitálu by neměl převýšit hodnotu 1 ze stejného důvodu, jako je uvedeno u ukazatele zadluženosti. 1.4 Zlatá bilanční pravidla Pro efektivnost fungování podniku je velice důležité, jakým způsobem jsou financovány jednotlivé druhy majetku. Doporučení, které by měl podnik v oblasti kapitálové struktury respektovat, nazýváme zlatými bilančními pravidly (Kislingerová a kol, 2010, s. 401). Pravidlo financování Toto pravidlo vychází z předpokladu, že časový horizont užívání majetku by měl odpovídat časovému horizontu zdrojů, které jsou použity na jeho financování. Hovoří se tedy o časovém souladu mezi jednotlivými složkami aktiv a pasiv. V praxi to znamená, že doba, po kterou má podnik kapitál k dispozici, by měla být shodná s dobou, po kterou potřebuje majetek krytý těmito zdroji. V případě, že je dlouhodobý majetek financován krátkodobým kapitálem, hovoříme o podniku podkapitalizovaném, v případě opačném překapitalizovaném (Růčková, 2010, s. 28). Pravidlo vyrovnání rizika Pravidlo vyrovnání rizika se zabývá poměrem využití vlastního a cizího kapitálu podniku, který by měl v ideálním případě být 1:1. Tento poměr se samozřejmě liší v závislosti na profesním oboru podniku, obecně ale platí, že by vklad vlastníků měl být minimálně tak velký, jako je vklad věřitelů. S rostoucím množstvím vlastních zdrojů klesá riziko, ale zároveň se snižuje i působení finanční páky (Synek, 2007, s. 234). U tohoto pravidla je zřejmá úzká souvislost s koeficientem zadluženosti. Pari pravidlo Respektování tohoto pravidla znamená, že podnik využívá ke krytí dlouhodobého majetku typického pro podnik vlastní zdroje, naopak ostatní aktiva kryje kapitálem cizím. Jde tedy o udržování správného poměru mezi dlouhodobými aktivy a vlastním kapitálem (Kislingerová, 2004, s. 403). Růstové pravidlo 4 Poslední bilanční pravidlo se zabývá vztahem vývoje tržeb a investic podniku. Pravidlo doporučuje, aby tempo růstu investic nikdy nepřevyšovalo tempo růstu tržeb. Jinak řečeno, podnik musí sledovat, zda růst dlouhodobého majetku přináší i odpovídající růst tržeb. Pokud tomu tak není, musí zhodnotit, zda by se kapitál nedal investovat do výnosnějších aktiv (Scholleová, 2008, s. 64). 4 V publikaci od Kislingerové (2010) i u dalších autorů se objevuje toto pravidlo pod názvem poměrové pravidlo. 16

Zlatá bilanční pravidla nemají v praxi význam jen pro vedení podniku, ale také pro banky a případné investory. V případě nedodržení pravidla financování dohází často k velikým finančním problémům, které mohou vést i ke krachu společnosti. Druhé zmíněné pravidlo samotné řízení podniku příliš neovlivňuje, naopak je ale stěžejní pro získávání úvěrů a dalších cizích zdrojů. Dodržování pari pravidla by mělo být v zájmu samotných vlastníků podniku v případě konkurzu jsou totiž uspokojeni až jako poslední, takže by neměli s vlastním kapitálem plýtvat. Poslední růstové pravidlo je naprosto logické aby mohl podnik uskutečnit nové investice, musejí na ně nejdřív ty stávající vydělat. Je tedy v zájmu podniku, aby sledoval výnosnost svých investic a vyvaroval se špatných rozhodnutí (Zikmund, 2010a). 1.5 Finanční řízení a rozhodování Vypracování finanční analýzy podniku je jedním z klíčových procesů finančního rozhodování. Veškerá rozhodnutí, která finanční řízení podniku učiní, by měla vést k efektivnímu zhodnocení peněžních zdrojů vložených do podnikání. Mezi základní funkce finančního řízení se podle Šimana a Petery (2010) řadí následující činnosti: získávání zdrojů financování s ohledem na náklady s nimi spojenými rozhodování o alokaci finančních zdrojů do majetku podniku řízení rizika a solventnosti podniku zhodnocování volných peněžních prostředků rozhodování o rozdělení výsledku hospodaření provádění finančních analýz a následně stanovení finančních plánů podniku Veškeré finanční rozhodování je ovlivňováno převážně dvěma faktory, faktorem času a rizika (Synek, Kislingerová a kol., 2010, 243-245). Faktor času vyplývá ze skutečnosti, že peněžní prostředky držené dnes mají vyšší hodnotu než peněžní prostředky získané v budoucnu. Je tomu tak proto, že současná peněžní jednotka se dá správnou investicí zúročit. Faktor rizika odráží nejistotu podnikatele při výběru variant financování. Mezi rizikem a ziskem obecně platí přímo úměrný vztah, tedy čím je vyšší požadovaný výnos, tím je vyšší také riziko. Jinými slovy jde o nebezpečí, že nebude dosaženo předpokládaného zisku nebo že dokonce dojde ke ztrátě celého vkladu. 17

2 FINANČNÍ ZDROJE PODNIKU Jednou z klíčových činností podnikání je financování a s ním spojený výběr finančních zdrojů. Za finanční zdroje se považují veškeré přírůsty kapitálu či zdroje obnovy, které ovlivňují finanční strukturu a stabilitu podniku. Cílem analýzy finančních zdrojů je určit, které zdroje jsou pro existenci podniku nezbytné a zda jsou k dispozici většině konkurentů tento fakt je základem pro konkurenční výhodu (Sedláčková a Buchta, 2006, s. 77). V této kapitole budou rozebrány nejčastěji využívané finanční zdroje členěné podle původu kapitálu. 2.1 Členění finančních zdrojů Členěním finančních zdrojů se zabývá mnoho autorů (z uznávaných českých odborníků např. Synek a Kislingerová) a jejich názory se na tuto problematiku shodují. Rozdělení finančních zdrojů v této kapitole bylo sestaveno podle Kislata (2005), německého ekonoma a školitele, který ve své publikaci stručně a jasně uvádí základní charakteristiky a vlastnosti finančních zdrojů. 1. Podle původu kapitálu rozlišujeme: Interní financování představující takové finanční zdroje, které vznikají přímo v podniku, vycházejí z vlastní činnosti a vracejí se zpět prostřednictví prodeje zboží a služeb. Externí financování zahrnující zdroje získané mimo vlastní činnost podniku, které se dále dělí podle právního postavení investora na: financování z vlastních zdrojů, které pocházejí od zakladatelů, vlastníků a spoluvlastníků, a financování z cizích zdrojů, tedy zdrojů získaných od třetí osoby, za které musí věřitel pravidelně platit pevně stanovený úrok. 2. Podle doby, na kterou je kapitál podniku k dispozici, existuje financování: Časově neomezené, kdy jsou zdroje podniku k dispozici bez jakéhokoliv časového omezení (jedná se především o financování z vlastních zdrojů). Termínované, při kterém podnik využívá financování jen po určitou dobu (zde se hovoří hlavně o cizím kapitálu); termínované finanční zdroje se dále dělí na: krátkodobé splatné do jednoho roku, střednědobé splatné od jednoho roku do zhruba pěti let, dlouhodobé se splatností delší než pět let. 3. Podle pravidelnosti rozeznáváme financování: Běžné, které podnik využívá na krytí pravidelně se opakujících nákladů, jakými jsou například platby dodavatelům nebo mzdy zaměstnanců. Mimořádné financování, které se používá při financování občasných až unikátních událostí, jako je zakládání a rozšiřování uvnitř podniku, refinancování nebo snížení základního kapitálu. 18

2.2 Interní zdroje financování Interní zdroje financování souvisí s vnitřními činnostmi podniku, jakými jsou výroba, obchod či služby. Jak napovídá charakter interních zdrojů, je toto financování kvantitativně značně omezené, ale i přesto je jeho význam pro podnik nezanedbatelný (Kalouda, 2011, s. 214). Podle Hrdého a Horákové (2009) je využívání interních vlastních zdrojů podniku nazýváno jako samofinancování v širším pojetí, v užším smyslu jde o samofinancování pouze prostřednictvím nerozdělného zisku. Cizí interní zdroje se vytvářejí také v podniku, ale mají formu určitého závazku. Jde například o rezervy, které slouží jako krytí budoucích výdajů (Zinecker, 2008, s. 165). Obrázek č. 2: Druhy interních zdrojů financování INTERNÍ FINANCOVÁNÍ Nerozdělený výsledek hospodaření Odpisy Rezervy Přeměny majetku Zdroj: Autor dle Zinecker, 2008, s. 61. Modifikováno: Autor 2.2.1 Nerozdělený zisk a rezervní fondy Financování tohoto typu se označuje samofinancováním v užším smyslu. Spočívá v tezauraci 5 výsledku hospodaření za účetní období v podobě nerozděleného (zadrženého) zisku a rezervních fondů (Zinecker, 2008, s. 160-161). Samofinancování přináší podnikatelům mnohé výhody. Patří mezi ně například růst nezávislosti na finančním trhu a zvyšování vlastního kapitálu, se kterým je spojené posílení finanční stability stejně jako důvěryhodnosti ve vztahu k okolí. Tento způsob financování má ale i své stinné stránky, jakými jsou problematické plánování, které je závislé na prognózování podniku, či zdanění zadržitelných zisků (Zinecker, 2008, s. 160). 2.2.2 Odpisy Odpisy jsou nejvýznamnějším interním zdrojem financování především kvůli jejich stabilitě. Odpisy jsou definovány jako peněžní vyjádření fyzického opotřebení dlouhodobého majetku (Scholleová, 2008, s. 22) za účetní období. Jejich význam spočívá v postupném přenosu ceny majetku do provozních nákladů a následném promítnutí do výše zisku podniku a tím i do jeho zdanění. V této souvislosti nedochází k žádným peněžním platbám, proto hovoříme o tzv. nepeněžním nákladu (Scholleová, 2008, s. 22-23). Odpisy se projevují také při kalkulaci prodejní ceny podnikových výrobků, zboží a služeb, která je o odpisy (náklad) navýšena a podniku se vrátí při inkasu jako příjem. (Zinecker, 2008, s. 163). 5 Vyjmutí hotovostních peněz z oběhu, tj. zadržení peněžních prostředků v tomto případě v podniku (ABC slovník cizích slov, 2005-2006) 19

2.2.3 Rezervy Rezervy se nacházejí v rozvaze na straně pasiv, v cizím kapitálu. Je tomu tak proto, že jsou určeny především pro případné krytí budoucích nákladů, které by mohly nepříznivě ovlivnit průběh hospodaření nebo dokonce způsobit ztrátu. Rezervy dělíme na zákonné a ostatní. Zákonné rezervy jsou tvořeny podle obecně platných právních předpisů (zákon o daních z příjmu), ostatní rezervy jsou rezervy ve smyslu zákona o rezervách nebo ty, o kterých rozhoduje podnik sám (Kislingerová, 2001, s. 56). Tvorba rezerv znamená pro podnik vznik nákladů, přičemž peněžní výdaj bude uskutečněn až v budoucnu. Díky této časové prodlevě může podnik využít kapitál vyplývající z daňové úspory k investicím (Zinecker, 2008, s. 165-166). 2.2.4 Ostatní interní zdroje Mezi další možnosti interního financování patří tzv. racionalizace a přeměna majetku. První jmenovaný způsob spočívá ve snížení investovaného kapitálu současně s nezměněným objemem produkce. Přeměnami majetku se pak rozumí změna v likvidnosti konkrétních položek majetku. Může se jednat například o prodej nevyužívaného dlouhodobého hmotného i finančního majetku, který má mimo jiné vliv i na daňové zatížení podniku (Zinecker, 2008, s. 166). 2.3 Externí zdroje financování Vnější zdroje financování jsou veškeré zdroje získané mimo vlastní činnost podniku. Jak již bylo zmíněno v ú vody této kapitoly, externí zdroje mohou mít cizí nebo vlastní charakter. Externí cizí zdroje umožňují podnikateli dynamický rozvoj, který se pozitivně odráží ve výši dosaženého zisku a tím dává možnost ve větší míře využít zdroje vlastní. Na druhou stranu každý využitý externí zdroj zvyšuje náklady na dodatečné vnější zdroje stejně jako závislost podniku. Vnějších zdrojů existuje celá řada, mezi ty nejpoužívanější patří vklady vlastníků, dluhové financování a dotace (Ruml, 2008). Obrázek č. 3: Druhy externích zdrojů financování EXTERNÍ FINANCOVÁNÍ Vklady vlastníků Bankovní úvěry Emise dluhopisů Dary a dotace Zdroj: Autor dle Zinecker, 2008, s. 61. Modifikováno: Autor 2.3.1 Vklady vlastníků Dostatečná vybavenost základním kapitálem je primárním předpokladem k získávání externích zdrojů. Poskytnutím základního kapitálu, který má většinou peněžní či věcnou formu, se poskytovatel stává (spolu)vlastníkem podniku a má tím pádem právo podílet se na hospodářském výsledku, řízení a likvidačním zůstatku společnosti. U podniků emitujících akcie je základní kapitál rozvržen na určitý počet akcií se jmenovitou hodnotou, což znamená, že hodnota základního kapitálu podniku se emisí 20

akcií zvyšuje (Zinecker, 2008, s. 89-92). Akcie je výnosovým obchodovatelným cenným papírem a proto má její majitel (akcionář, společník) nárok na pravidelný výnos v podobě dividend. (Režňáková. 2012, s. 60). Podle 135 až 138 z. č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (který nabude účinnosti 1. 1. 2014) může i společnost s ručním omezeným vydávat cenné papíry, tzv. kmenové listy. Tyto listy není možné veřejně nabízet ani obchodovat na regulovaném či veřejném trhu, za určitých podmínek je ale možný jejich převod. 2.3.2 Bankovní úvěr V oblasti financování investic a krytí majetku podniku hrají velice významnou roli bankovní úvěry poskytované obchodními bankami. Banka v roli věřitele propůjčuje podnikům (dlužníkům) své disponibilní finanční zdroje a za to požaduje od klientů pravidelné platby v podobě úroků. Kromě úrokových nákladů musí dlužník během doby splatnosti platit úmor dluhu podle tzv. umořovacího plánu. Z důvodů ochrany sebe i svých klientů posuzuje každá banka před poskytnutím úvěru finanční a hospodářskou situaci podniku (Režňáková. 2012, s. 81-83). Úvěry, které banka poskytuje, se dělí podle mnoha hledisek. Jedno z nejpoužívanějších je doba splatnosti, podle které se jedná o úvěry krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé. Dalším hlediskem může být např. příjemce úvěru, účel použití nebo měna (Režňáková. 2012, s. 86). Mezi nejvýznamnější a v praxi nejpoužívanější typy úvěrů patří podle Rejnuše (2011) následující: Kontokorentní úvěr představuje rezervu, kterou banka poskytuje klientovi na jeho kontokorentním účtu. V případě, že je stav na účtu nulový, může klient na základě předem schváleného přípustného debetu čerpat poskytnuté peněžní prostředky, avšak alespoň jednou ročně musí být úvěr splacen. Možnost debetního zůstatku na účtu je důvodem, proč je kontokorentní úvěr poměrně vysoce úročen. Eskontní úvěr je úvěr, který vzniká eskontem směnky bance, tj. odkoupením směnky bankou od majitele před termínem její splatnosti. Za poskytnutou službu banka sráží určitou peněžní částku, která se nazývá diskont. Při vypršení splatnosti předkládá banka směnku k proplacení dlužníkovi. Revolvingový úvěr je úvěr, který banka svým klientům poskytuje na krátkou dobu a v okamžik jeho splatnosti ho z pravidla na požadavek klienta prodlouží. Tím ale dojde ke změně úvěrových podmínek podle aktuálního vývoje úrokové sazby. V praxi je tedy revolvingový úvěr dlouhodobým úvěrem s variabilní úrokovou sazbou. Lombardní úvěr je krátkodobý úvěr sjednaný na konkrétní (neměnnou) peněžní částku s pevnou dobou splatnosti. Specifikem lombardního úvěru je zajištění zástavou movité věci či práva. Nejčastěji se jedná o úvěr na cenné papíry, zboží a pohledávky. Hypoteční úvěr představuje dlouhodobý úvěr zastavený nemovitostí, ke které musí být doložen doklad o jejím vlastnictví. Poté, co banka provede odhad ceny dané nemovitosti, obdrží klient dohodnutou peněžní sumu. Hypotéka může být poskytována účelově nebo neúčelově (tzv. americká hypotéka). 21

2.3.3 Dluhopisy Podle 2 z. č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, je dluhopis definován jako zastupitelný cenný papír, s nímž je spojeno právo na splacení dlužné částky a povinnost emitenta toto právo uspokojit. Dluhopisy jsou dlouhodobými cizími zdroji financování s obvyklou splatností od 10 do 20 let, ale využívají se také v souvislosti s konverzí z krátkodobých úvěrů na dlouhodobý dluh. Emise dluhopisů je pro podniky atraktivním způsobem financování díky mnoha výhodám, které jsou s ní spojené. Jedná se např. o úrok z dluhopisu, který je pro podnik daňově uznatelným nákladem, velký objem získaného kapitálu nebo fakt, že s vlastnictvím dluhopisu nevzniká majiteli právo na rozhodování o podniku. Dluhopisy dělíme nejčastěji podle druhu úročení na dluhopisy s fixním, variabilním a nulovým kuponem (Řezňáková, 2012, s. 98-102). 2.3.4 Dotace a dary Dotace a dary jsou nenávratně poskytovanými externími zdroji, u kterých nevzniká poskytovateli právo podílet se na řízení podniku. Většina dotací je určena na podporu investic, exportu, rozvoje malých a středních podniků, inovací či vědy a výzkumu. V současné době jsou poskytovány z evropských fondů, státního rozpočtu ČR, rozpočtů krajů a dalších subjektů za účelem dosahování hospodářských a sociálních cílů. Dotace dělíme podle způsobu poskytnutí na přímé znamenající přísun peněžních prostředků a nepřímé, které představují úsporu peněžních prostředků. Přímé dotace bývají často stanovené absolutní částkou nebo procentem z výdajů na investici a projeví se navýšením stavu peněz na běžném účtu (tj. snížení pořizovací ceny majetku). Nepřímé dotace mají nejčastěji formu bezúročné půjčky, garance státem, daňového zvýhodnění či bezplatného poradenství. O těchto dotacích se naúčtuje (Zinecker, 2008, s. 103). 2.4 Alternativní zdroje financování Alternativní zdroje financování tvoří otevřenou skupinu finančních zdrojů podniku, které se svojí genezí, komplikovaností a rozsahem financovaných aktivit liší od standardních zdrojů, které mají interní nebo externí charakter (Kalouda, 2009, s. 201). Kalouda (2009) do financování tohoto charakteru řadí následující zdroje: faktoring a forfaiting leasing franšízu projektové financování 2.4.1 Faktoring a forfaiting Základní technikou faktoringu i forfaitingu je prodej pohledávek třetí straně (bance) za účelem vytváření hotovosti a zbavení se rizika s nimi spojeného. Základní rozdíl mezi nimi je v délce splatnosti. U faktoringu dochází k odkupu krátkodobých pohledávek z pravidla se splatností od 60 do 90 dní. Naopak doba splatnosti u forfaitingu je vždy delší než 180 dní v praxi se nejčastěji 22

obchoduje s dlouhodobými pohledávkami od 3 do 7 let. Cena za postoupení je odvozena od hodnoty pohledávky a od výše diskontní sazby. Sazba se dále skládá z diskontu (náklad za okamžité poskytnutí peněz) a často také rizikové prémie, která odráží riziko banky spojené dobou splatnosti pohledávky. V praxi se často setkáváme s mezinárodním faktoringem, popř. forfaitingem, který zajišťuje financování transakcí mezi exportéry a importéry (McDermott, 1993). 2.4.2 Leasing V dnešní době spousta podniků využívá jako alternativu k nákupu kapitálového zařízení dlouhodobý pronájem. Tzv. leasing je pružným nástrojem dlouhodobého financování, který v dnešní době podniky pro jeho mnohé výhody intenzivně využívají. Ke každému pronájmu je potřeba minimálně dvou subjektů nájemce, který je v roli dlužníka a pronajímatele v roli věřitele (Brealey a Myers, 1999, s. 689). V případě, že je pronajímatel také výrobcem daného zařízení, jsou strany jen dvě, v opačném případě vstupují do vztahu banky a leasingové společnosti, které od výrobců aktiva nakoupí a dále pronajímají (Šiman a Petera, 2010, s. 68). Základní dva typy leasingu, které se liší především délkou pronájmu, vlastnickými právy a účelem poskytnutí, jsou leasing provozní a leasing finanční (Valach, 2005, s. 391-392). Provozní leasing je krátkodobým pronájmem, při kterém je doba pronájmu kratší než ekonomická životnost majetku. Nájemník zaplatí formou pravidelných splátek pouze část pořizovací ceny, proto nemá právo na odkoupení najatého majetku a nenese zodpovědnost ani rizika plynoucí z jeho vlastnictví. Předmětem je majetek, pro který nemá podnik trvalé využití, např. osobní automobily, počítače, tiskárny apod. Finanční leasing představuje dlouhodobý pronájem, kdy doba pronájmu koresponduje s životností pronajímaného majetku. Nájemník přebírá rizika i výnosy spojené s jeho provozem, prostřednictvím splátek zaplatí celou jeho pořizovací cenu a získává po skončení pronájmu právo na jeho odkoupení. Důvodem pro zřizování finančního leasingu je skutečnost, že nájemce nemusí disponovat vlastním kapitálem, a přesto si může pořídit požadovaný majetek. Ať už se jedná o jakýkoliv druh pronájmu, vždy musí uživatel aktiva platit vlastníkovi pravidelné splátky. Ty bývají měsíční, půlroční nebo roční a jsou nastaveny tak, aby pronajímateli uhradily celkovou cenu leasingu. Výše splátek leasingu je jedním z mnoha faktorů, které ovlivňují, zda se podnik rozhodne dané aktivum nakoupit či pouze pronajmout (Brealey a Myers, 1999, s. 690). Z výše uvedeného vyplývá hned několik výhod ale i nevýhod spojených s leasingovým financováním. Mezi výhody patří absence vysokého jednorázového výdaje v hotovosti, snižování základu zdanění prostřednictvím nákladů na splátky a absence rizika spojeného s pořízením majetku. Nevýhodami leasingu jsou naopak vysoké náklady, omezení užívacích práv a přenášení některých vlastnických rizik (Kislingerová, 2010, s. 322). 23

3 FINANCOVÁNÍ S OHLEDEM NA ŽIVOTNÍ CYKLUS PODNIKU Životní cyklus podniku je identifikován především podle jeho finanční situace, výkonosti a charakteru rozhodnutí managementu ve finančních otázkách. Každé stádium cyklu je specifické svou strukturou peněžních toků, od které se odvíjí i různá potřeba finančního krytí. Díky tomu je možné u podniků nacházejících se ve stejné fázi životního cyklu pozorovat podobné znaky z hlediska finančních rozhodnutí a volby finančních zdrojů (Řezňáková, 2012, s. 27). 3.1 Charakteristika životního cyklu Stejně jako ve všech přírodních systémech dochází v průběhu času ke změnám, vyvíjí se také organizace v systému hospodářském. Teorie životního cyklu v souvislosti s fungováním podniků se poprvé objevila v 70. letech minulého století v USA a jejími autory jsou Danny Miller a Peter H. Friesen. Podle této teorie každý podnik prochází během své existenci několika etapami, které výrazně ovlivňují řízení a fungování celé organizace. Graf, kterým se nejčastěji životní cyklus podniku prezentuje, vychází z matematického součtu životních cyklů výrobků dané společnosti a má pět fází nejčastěji označovaných jako vznik, růst, stabilizace, krize a zánik. (Zikmund, 2010b). V praxi podniky do jednotlivých fází opakovaně vstupují a do některých se naopak za svou existenci vůbec nedostanou. (Synek, Kislingerová a kol., 2010, s. 95-96). Na následujícím obrázku je znázorněn životní cyklus podniku o zmíněných pěti fázích podle Hálka (2013). Někteří odborníci rozlišují dokonce až 7 stádií životního cyklu, tato práce se jimi ale nezabývá. Obrázek č. 4: Životní cyklus podniku Zdroj: Hálek, 2013 24

Další obrázek znázorňuje nejčastěji využívané druhy financování v prvních třech fázích cyklu podle Řezňákové (2012). V praxi se samozřejmě objevují méně či více odlišné strategie financování, a proto je potřeba nahlížet na financování každého podniku individuálně. Obrázek č. 5: Financování podniku v průběhu životního cyklu Zdroj: Řezňáková, 2012, s. 29. 3.2 Vznik Vznik každé organizace je charakteristický obrovskými výdaji spojenými s uvedením produktů a služeb na trh, proti kterým nestojí potřebné příjmy z prodeje. Proto jsou všechna rozhodnutí, která musí podnikatel učinit, klíčová a nesprávný krok může vést dokonce i ke krachu nově vznikajícího podniku (Synek, Kislingerová a kol., 2010, s. 98). Základní kroky, které do této fáze spadají, jsou: 1. Definování podnikatelského plánu, který odpovídá na otázku co vyrábět, jde tedy o vymezení předmětu činnosti. 2. Určení věcných a řídících předpokladů představuje řešení otázky jak vyrábět, jedná se např. o vymezení majetkových nároků, lokalizaci či určení organizační struktury. Tyto informace se stávají podkladem pro zakladatelský projekt. 3. Zpracování zakladatelského projektu s cílem komplexního zhodnocení reálnosti a efektivnosti. Součástí je tzv. zakladatelský rozpočet, který při rozhodování neslouží pouze podnikatelům, ale také bankám, úřadům či budoucím investorům a obchodním partnerům. 4. Vlastní založení podniku, které má dvě stránky, stránku právní nabytí právní subjektivity a výběr právní formy, a věcnou zahájení podnikatelské činnosti (Vochozka, Mulač a kol., 2012, s. 167-169). 25

Financování ve fázi vzniku Všechny výše zmíněné aspekty se odráží ve finančních možnostech vznikajícího podniku. Podnikatelský záměr mnohdy v prvotní fázi nevykazuje dostatečné výsledky a jeho autoři jsou tak odkázání především na financování z vlastních zdrojů (Řezňáková, 2012, s. 27), na své blízké (pokud jsou ochotni projekt podpořit), anebo na úvěr v případě, že má podnikatel majetek, který může nechat zastavit. Z pravidla ale soukromé zdroje nestačí, proto je potřeba nalákat investory, kteří uvěří v návratnost jejich investice. Investoři vstupují do podniku kapitálově, tj. mají právo na rozhodování, což alespoň z části kompenzuje riziko, které poskytnutím peněžních prostředků podstupují. Podílníky se nejčastěji stávají obchodní andělé 6, fondy rizikového kapitálu a velké společnosti (Kislingerová, 2010, s. 425-426). 3.3 Růst Pokud společnost zvládne problémy spojené se založením, nastává fáze růstu. Ta je charakteristická především růstem tržeb (obratu), který podněcuje dodatečné investice do nových prostor, strojů a také lidského kapitálu. Dochází k rozšiřování podnikových aktivit, zvyšování počtu zaměstnanců a v neposlední řadě pronikání na nové trhy. Na obrázku č. 4 je počátek etapy růstu označen jako hladová trasa. Je tomu tak proto, že ačkoliv společnost roste, její příjmy jsou stále nižší než rychle se zvětšující výdaje. Fáze růstu bývá pro podniky velice riziková hlavně z pohledu volby strategie tempa růstu. Pokud je tempo extrémně rychlé, nebo naopak extrémně pomalé, podniky často krachují. Kvůli tomu je růst považován za fázi rozhodující (Synek, Kislingerová a kol., 2010, s. 104-105). Financování ve fázi růstu Fáze růstu je spojená s vysokou poptávkou po produktech, která zajišťuje vysoký kladný provozní cash flow. S tím se ale ruku v ruce zvyšují i investiční výdaje, které přerůstají výši odpisů. Většina příjmů z prodeje je proto použita na financování růstového potenciálu a z pravidla vzniká potřeba externího kapitálu. Zde má podnik (v případě, že se mu vede dobře) oproti předchozí fázi značnou výhodu může argumentovat svou podnikovou historií a nabídnout jako záruku za poskytnutí finančního zdroje vlastněný majetek. Tím se mu otevírá mnoho nových možností, mezi které patří financování investic prostřednictvím bankovního úvěru nebo emisí akcií. Podnik musí ale k externím zdrojům přistupovat velice obezřetně. Obzvláště si musí dát pozor na náklady cizí kapitálu a na návratnost investice, jejíž špatná kalkulace by mohla vyvolat platební neschopnost podniku (Řezňáková, 2012, s. 27-28). 6 Obchodní andělé (business angels) jsou obvykle bohatí jednotlivci, kteří poskytnou začínajícímu podniku nejen potřebné peněžní prostředky, ale také své znalosti a kontakty. Tito investoři později realizují výnos prodáním svého podílu (Kislingerová, 2010, s. 426). 26

3.4 Stabilizace Další období cyklu se nazývá fází stabilizace, která se vyznačuje optimální velikosti podniku s ohledem na příležitosti trhu. Dále platí rovnost mezi odpisy a investicemi, která v předchozí fázi neplatila (v době růstu investice rostou rychleji). Cílem podniku je setrvat v této fázi co nejdéle, pokud možno trvale. Typickým příkladem, kdy se mnoha podnikům tento cíl splnit nepodařil, je hospodářská krize v letech 2008 a 2009, kdy většina firem vykazovala pokles tržeb a pouze podniky s předvídavým managementem obstály. Musely ovšem přijmout mnohá opatření ve všech oblastech podniku (produktivita, investice, počet pracovníků aj.), která nazýváme restrukturalizací. Pokud je proces neúspěšný, podnik se dostává do krize, která obvykle vede k úpadku (Synek, Kislingerová a kol., 2010, s. 107). Financování ve fázi stabilizace Stabilizovaný podnik se vyznačuje vysokým kladným výsledkem hospodaření, což je způsobeno především tím, že udržení jeho současného postavení na trhu je nenáročné na investice. Finanční management by se v této fázi měl zaměřit na hledání nových interních zdrojů a zvyšování efektivnosti. Důležitá je optimalizace nákladů, investice do inovací a vývoje, financování nových produktů (které podniku otevírají další růstové možnosti), motivace zaměstnanců a hledání vhodných příležitostí k akvizici. Podnik se může dostat dokonce do situace, kdy již nebude realizovat žádné investice. V tomto případě je dobré provést restrukturalizaci finančních zdrojů ve prospěch zdrojů vlastních a tím snížit náklady na (cizí) kapitál (Řezňáková, 2012, s. 28). Fáze stabilizace je také dobou, kterou mohou investoři v podniku využít k inkasování zisku, ať už formou akvizice nebo veřejnou nabídkou a následným prodejem cenných papírů (Kislingerová, 2010, s. 428). 3.5 Krize Krizí podniku se rozumí stádium jeho života, ve kterém dlouhodobě dochází k nepříznivému vývoji výkonnostního potenciálu, čistého obchodního majetku a likvidity. Podnik se tedy dostává do situace, kdy je jeho existence ohrožena. Důvodem bývá většinou špatný management řízení změn, tzv. reengineering, pomocí kterého se podnik přizpůsobuje vnějším podmínkám, převážně pak potřebám svých zákazníků. Cesty z krize jsou zpravidla jen dvě úspěšná sanace nebo zánik podniku. Sanací se rozumí soubor opatření přijímaných ze strany vedení podniku, jejichž smyslem je zásadní ozdravení a obnova finanční výkonnosti a prosperity firmy (Synek, Kislingerová a kol., 2010, 107-109). Financování ve fázi krize Pro podnik, který se nachází v krizi, je charakteristické záporné cash flow z provozní činnosti, jehož příčina je většinou v poklesu poptávky (příjmů z prodeje) způsobeném zaostalostí produktů nebo v platební neschopnosti vyvolané vysokou mírou zadluženosti podniku. V tomto stádiu jsou podniky nuceny rozprodávat vlastní majetek, aby nahradily nedostatečné příjmy a rapidně snižovat své investice. Výrazný pokles výkonnosti podniku by měl být pro finanční řízení signálem k zahájení důsledné analýzy činnosti podniku a odvětví, ve kterém působí. V případě, že je pokles způsoben 27

špatným hospodařením podniku, management se musí pokusit vyhledat příčinu nepříznivého vývoje a provést odpovídající změny. Pokud není v silách podniku krýt restrukturalizaci ze svých zdrojů, může využít sanačního úvěru (Řezňáková, 2012, s. 28-29) nebo tzv. záchranné financování, které je speciálním typem kapitálové investice. Ztrátový podnik je v takovém případě investory finančně podpořen pod podmínkou, že poskytnuté peněžní prostředky budou využity na záchranný program, který by měl podniku po obnovení výkonnosti zajistit další rozvoj a růst (Dvořák a Procházka, 1998, s. 20). 3.6 Zánik V souvislosti s poslední fází životního cyklu, která nastane v případě, že se podniku nepodaří oživení, hovoříme o dvou pojmech zrušení a zániku. Podnik zaniká dnem, kdy je vymazán z obchodního rejstříku, tomu však nejprve předchází jeho zrušení, které znamená rozhodnutí o ukončení činnosti. Zrušení podniku může proběhnout buď bez likvidace, kdy obchodní jmění přechází na právního nástupce podniku, nebo s likvidací, která představuje rozdělení obchodního jmění (Pelikán, 2011, s. 16-18). Likvidace je mimosoudním vyrovnáním všech závazků podniku a je prováděna likvidátorem, který přebírá omezenou pravomoc statutárního orgánu. Likvidace je souborem organizačních a ekonomických aktivit a právních úkonů, které musí zajistit úplné vypořádání majetkových a právních poměrů podniku před jeho výmazem z obchodního rejstříku (Pelikán, 2011, s. 15). Konkurz probíhá podobně jako likvidace, ale s tím rozdílem, že společnost, která se v konkurzu ocitla, je v úpadku a není tedy schopná uhradit veškeré své závazky prodejem aktiv. Konkurz vyhlašuje soud a jeho cílem je poměrné vypořádání věřitelů. Výstupem konkurzního řízení je rozvrhové usnesení, podle kterého dojde k rozdělení konkurzní podstaty (Vochozka, Mulač a kol., 2012, 179-180). Vzhledem ke zkoumaným podnikům a jejich životním cyklům se tato práce zabývá fází zániku jen okrajově. 28

4 CHARAKTERISTIKA VYBRANÝCH PODNIKŮ V praktické části jsou aplikovány poznatky popsané v teoretické části na dva vybrané podniky. Ani jeden z nich si nepřál být v této práci jmenován kvůli obavám z negativních výsledků analýz, které by v případě zneužití těchto informací mohly oběma podnikům uškodit. Pro účely této bakalářské práce proto byla použita jména společností ALFA, s.r.o. a BETA, s.r.o. (dále jen ALFA, dále jen BETA). Společnosti byly vybrány na základě dobré dostupnosti interních i externích dokumentů potřebných k provedení analýzy, délky působení na českém trhu, stejné činnosti podnikání a podle dosavadního vývoje společností tak, aby byl prováděný výzkum zajímavý. Oba vybrané podnik spadají do terciálního sektoru, tj. sektoru služeb. Na základě členění CZ-NACE patří společnosti do kategorie H Doprava a skladování. Mezi jejich hlavní činnosti se řadí skladování (52.10), činnosti související s pozemní dopravou (52.21), manipulace s nákladem (52.24) a ostatní vedlejší činnosti v dopravě (52.29). 4.1 Profil společnosti ALFA Společnost ALFA vykonává svou činnost v malém městě v Ústeckém kraji od roku 1998. Začínala jako lokální spediční společnost s minimálním počtem zaměstnanců, ale v současné době se její pobočky nachází i v dalších 4 městech České republiky. Firma patří mezi špičky v poskytování komplexních služeb v dopravě a logistice, jako jsou například vnitrostátní i mezinárodní zasilatelství, skladování, balící činnosti a manipulace s nákladem, technické činnosti v dopravě či zastupování v celním řízení. Základní kapitál činí 5 mil. Kč, počet zaměstnanců se v posledních letech pohybuje okolo 100 pracovníků a v roce 2010 dosáhla firma čistého ročního zisku 1,2 mil. Kč. V současnosti se firma snaží vypracovat strategický plán, který by měl zajistit udržení tržního podílu a zvýšení obratu i v období hospodářské recese. Společnost dále usiluje o rozšíření poskytovaného portfolia služeb, zlepšení kvality služeb stávajících a v neposlední řadě zvětšení a modernizaci využívaných prostor. 4.2 Profil společnosti BETA Společnost BETA byla založena v roce 1998 dvěma společníky a její sídlo se nachází v malém městě na Vysočině. Předmětem její činnosti je kompletní logistický outsorcing, tj. vnitrostátní i mezinárodní doprava, spediční a logistické služby, zasilatelství, distribuce zásilek, skladování a celní služby. Základní kapitál činí od roku 2008 rovné 2 mil. Kč, počet zaměstnanců se dlouhodobě pohybuje v rozmezí od 40 do 50 pracovníků a čistý roční zisk firmy v roce 2010 dosáhl 1,5 mil. Kč. Cílem společnosti BETA je především rozšiřování vnitrostátních služeb a prohlubování vztahů s partnery na mezinárodních trzích. To vede k nutnosti přepracovat strategický a finanční plán. Firma se chce do budoucna zaměřit na individuální potřeby zákazníků a podle nich co nejvíce přizpůsobit své dosavadní postupy. 29