Rozvíjení mluveného projevu - nácvik, nebo teorie?

Prof. PhDr. Marie Krmová, CSc. Department of Linguistics Ústav jazykovdy Rozvíjení mluveného projevu - nácvik, nebo teorie? Úkol rozvíjet kulturu mluveného projevu je souástí všech platných vzdlávacích program pro dti a mládež i pipravovaných rámcových vzdlávacích program pro všechny typy škol. Není to úkol zcela nový, byl uvádn i v dnes už pekonaných starších osnovách pedmtu eský jazyk a literatura pro základní a stední školy. Ani v dobách, kdy k osnovám existoval doporuený a nkdy i striktn vyžadovaný tematický plán a kdy byl k dispozici jediný komplex uebnic s píslušnou detailní metodickou pírukou, to nebyl úkol snadný. Byl sice pravdpodobn v mezích možnosti plnn, ale nikoli splnn. Ukazuje to úrove veejných mluvených projev, které dennodenn slyšíme kolem sebe. Tím složitjší je podobný úkol dnes, kdy na jedné stran roste ve spolenosti podíl veejné mluvené komunikace a na druhé stran jsou vzdlávací programy formulovány obecnji, ímž se dostává uiteli volnosti v cestách, jimiž je hodlá realizovat. Pokusíme se v následujících ádcích ukázat úskalí úkolu a navrhnout cesty, jimiž je lze ve školní výuce zdolávat. Ukážeme zárove, že zvládnutí zvukové stránky eštiny je jen jedním z aspektu celostního pístupu k cíli - výchov kultivovaného vyjadování. Jsme si dobe vdomi toho, že jde o úkol, na nmž musí mít svj podíl všichni uitelé a výchovní pracovníci (a nepímo i celá spolenost), soustedíme však pozornost na to, co mže a ml by v rámci svých kompetencí zvládat uitel eštiny. Pro pehlednost rozleníme naše téma do nkolika okruh: 1. Jazyková kultura 2. Kultura mluveného projevu a kultura projevu psaného 3. Stylová diferenciace mluvených projev 4. Spisovnost a kultura mluveného projevu; spisovná výslovnost 5. Kultivace mluveného projevu jako problém teoretický 6. Cesty ke kultivaci mluveného projevu 7. Literatura k dalšímu studiu Jazyková kultura

Slovní spojení "jazyková kultura" je užíváno pomrn asto, jeho obsah však bývá v rzných situacích nestejný: z toho pak pramení nedorozumní, k nimž mezi tmi, kdo je užívají, dochází. Mže se týkat jak celku sdlení, tak jeho formální stránky, volby jazykových prostedk a vnjší prezentace, písemné nebo zvukové formy. Podstatné je to, že patí do širšího okruhu "kultury", tj. okruhu duchovního hodnot spolenosti ustálených tradicí. Za kulturní považujeme jazykový projev, který je volbou jazykových prostedk na úrovni textové, syntaktické, tvaroslovné, výslovnostní i pravopisné i ve volb lexika utváen tak, aby to odpovídalo stavu jazyka doby, zpracovávanému tématu, funkci projevu i vztahu tvrce k adresátovi. Nejde jen o pouhou spisovnost ve smyslu školních znalostí, ale o skutenou volbu mezi možnostmi, které jazyk dává, tak, aby komunikát jako celek plnil úel. jde o užívání jazyka, o vc stylizace v nejširším slova smyslu. Sám pojem "kulturnosti vyjádení" vztahujeme k sdlením veejné povahy, mluveným i psaným; jinde se o kulturnosti jazykového projevu (a kulturnosti chování obecn) nemluví, i když existují i zvyklosti rodinné nebo regionální. Je tomu tak proto, že v soukromí je podstatné pedání informace jak vcné, tak sociální (vyjádení vztahu adresátovi, projev emocionality autora sdlení atd.) a její adekvátní interpretace píjemcem, nikoli závazné zachovávání celospoleenských norem komunikace. Ve veejném projevu oekáváme zachování norem jazykového jednání, a to i v tch pípadech, kde jde o normy málo striktní, stabilizované jen dík krátkodobjší zvyklosti nkterého typu text: pevnjší jsou normy v oficiálních sdleních, zatímco nap. v reportáži jsou pomrn volné - abychom uvedli píklad co nejpesvdivjší. Adresát projevu, a také ten, kdo kulturnost projevu hodnotí, je obvykle neodborník, který má jen nepesnou pedstavu o tom, co takový "kulturní" projev je: hodnotí ho podle svých osobních zkušeností a pedstav, podle toho, jak sdlení porozuml a jak se mu líbí. Je zejmé, že tžko rozliší obsahovou složku sdlení a její dispozici (uspoádání myšlenek) od formální stránky, volby jazykových prostedk a vnjšího ztvárnní celku. Grafická úrove (u psaného textu) nebo kvalita zvukové realizace u projevu mluveného je jen složkou celku a je obtížné ji od zbytku oddlit, zvláš proto, že není samoúelná, ale slouží obsahu sdlení. Nevýrazný pednes nebo nevhodné grafické uspoádání, tedy složky ist formální, jsou nap. i signálem neznalosti autora nebo jeho neochoty brát ohled na adresáta a spoleenské normy chování; nápadné je to tam, kde pisatel neguje pravidla pravopisu. Teorií nepodložené odmítnutí nkterých text jako nekulturních je vodítkem i tam, kde ke kulturnímu vyjadování teprve vychováváme - uíme pi tom vidt rozdíl projev kultivovaných od ostatních. Materiálem nám však nemohou být

texty umlecké, kde se negace existujících norem stává v nkterých žánrech prostedkem dosažení estetické hodnoty díla. Odborné chápání pojmu jazyková kultura je pesnjší, a souasn složitjší. Vyvíjelo se spolu s moderní eskou teorií jazykové kultury od 30. let 20. století. Patí do nj jak hodnocení úrovn vyjadování dané doby, tak pée o spisovný jazyk, který musí dostát potebám vyjadování (tedy nap. i tvorba pravidel, normativních slovník a mluvnic), a konen i kultivování vlastního vyjadování, vytváení a rozvíjení schopnosti jazyka náležit užívat tak, aby to odpovídalo cíli sdlování. Práv pro tuto souást jazykové kultury klade základy škola. Jde však o proces, který pokrauje celý život, protože postupn je dospívající a dosplý lovk staven ped stále složitjší vyjadovací úkoly. Nemá-li však dobré základy, je plnní takových úkol znesnadnno. Zárove se už ve škole kladou základy zodpovdného postoje k cizímu i vlastnímu vyjadování, protože bez vdomí toho, jak kultivovaný projev vypadá, a bez nácviku základních model jazykového chování není možno dobrých výsledk dosáhnout. Pro školskou praxi z toho vyplývá, že proces výchovy kultivovaného vyjadování je sice vcí vyjadovací praxe, ale musí být, alespo na stran uitele, open o teoretické zázemí znalosti kodifikace a schopnosti ji uvádt do praxe, ale i znalosti vývojových tendencí jazyka a schopnosti pijímat a hodnotit nové prvky, které se v nm objevují. Pokud bychom ustrnuli na zásadách a pravidlech, které jsme si sami osvojili v mládí, po celý život, chybovali bychom proti jazykové kultue. Podobn bychom chybovali, pokud bychom opomíjeli stylovou diferenciaci jazyka a tendence a zvyklosti jednotlivých typ text, stylové normy, které jsou sice volnjší než normy jazykové, ale jsou pesto platné. Nevhodná volba jazykových prostedk, nap. pílišná neformálnost výslovnosti i písma, slovní zásoby nebo vtné stavby mže zeteln poškodit cíl obsahov závažného sdlení. Kultura veejného mluveného projevu a kultura projevu psaného Mluvený i psaný projev jsou sice realizací jednoho jazyka, ve skutenosti se však liší mnohem více než jen tím, že v psaném projevu užíváme písmen, v mluveném zvuk. Z didaktického hlediska je dležité, že každý z nich má koeny v jiných útvarech národního jazyka: Psaný projev si osvojujeme všichni standardním zpsobem ve škole, a to na základ spisovného jazyka. Spisovnost je s psaností spojena velmi pevn, nakonec i sám termín "spisovný" souvisí s psaním. V psaných textech se utváela spisovná eština a dlouhou dobu to byly práv psané texty, o nž se opíraly popisy spisovného jazyka ve form slovník nebo mluvnic. Až do poloviny minulého století se pitom vycházelo z jazyka krásné literatury.

Od té doby se tžisko poznání skuteného stavu jazyka pesouvá k psaným textm (prakticky) odborným a publicistickým, nebo výrazové prostedky krásné literatury nelze na pouhý spisovný jazyk redukovat. Teprve poslední desetiletí umožnila (i dík rozvoji techniky) obrátit pozornost i na jazyk veejných text mluvených, poznatky se však teprve zpracovávají. Pedstava kultivovaného vyjádení v psaném textu je jednoznan vázána na spisovnost, naopak spisovnost se jeví jako základ kultivovaného psaného vyjádení, k nmž navíc pibývá i pimenost ve stylizaci. V mluvených projevech je situace zcela jiná: mluvit se uíme v útlém dtství pirozenou cestou nápodobou mluvního vzoru, který dává rodina. Pirozená cesta pedpokládá i osobní vazbu mezi díttem a jeho blízkými, není vcí kolektivního "nácviku" jako psaný projev. A jazykový vzor, který dítti okolí poskytuje, nemusí být ani zdaleka spisovný, vtšinou se v soukromí mluví obecn esky nebo eštinou s vtšími nebo menšími stopami náeí. Platí to nejen pro jednotlivá slova nebo slovní tvary, ale i pro výslovnost hlásek a hláskových skupin, pro pízvukování, pro intonaci. Krom toho jde o mluvní vzor soukromé komunikace, pi níž jsou, jak jsem pipomnli výše, nároky na kultivovanost projevu malé a cílem je prosté dorozumní, nikoli projev formáln vybroušený. Ostatn i typy komunikaních situací jsou omezeny a dít ani nemá dostatek zkušeností, aby složitjší a obsahov náronjší projev formulovalo. Pi vstupu do školy je již takový obraz mluveného projevu zautomatizovaný. Kultivujeme-li mluvený projev, musíme pak nejen pekonat již ustálené nenároné mechanismy ei, ale také vybudovat postoje k vlastní mluv: vytvoit pesvdení, že na veejnosti je nutno mluvit jinak než v soukromí. Psaný projev se od mluveného liší i v tom, že je možno jej chápat jako celospoleenský a nadasový: vždy mže být dodaten zveejnn, vydán (nap. soukromá korespondence Jií Wolkera byla vydána vetn jeho deníku z tábora a soukromých dopis) a už s tímto vdomím jisté (potenciální) veejnosti je také osvojován. Text si dodaten prohlížíme, ukazujeme je ostatním, školní práci zaazujeme na výstavku apod. Mluvený projev je naopak velmi vázán na svého tvrce a na situaci, v níž vznikl, soukromou nebo veejnou. Teprve sekundárn mže být zaznamenán a dále zveejnn, ale i to se dje ve zvukovém záznamu spolu s hlasem a dikcí mluvího. Faktu, že i mluvený projev mže být vcí obsahov a spoleensky velmi dležitou, se teprve v naší spolenosti uíme. Není proto divu, že je pro žáky rozdíl mezi soukromou mluvou a veejným mluveným projevem nepíliš jasný a že jeho kultivaci podceují. Mezi psaným a mluveným projevem je ale i rozdíl další: Psaný text se formuje pomrn pomalu (v závislosti na rychlosti psaní) a je možno jej korigovat a dodaten

hodnotit výsledek práce, a to i tak, že se postupn zamíme jen na jednu složku - nap. zhodnotíme volbu slov, pak pesnost stavby vt, nato pravopis atd. Mluvený projev naproti tomu ubíhá s asem, jeho produkce je velmi rychlá (uvádí se, že prmrn se za sekundu vysloví 4 slabiky, tj. 240 za minutu; údaje jsou ovšem jen orientaní) a dodatené opravy jsou sice možné, ale málo efektivní, protože co jednou zaznlo, nelze vzít zpt. Hodnotíme-li projev v prbhu jeho produkce nebo vracíme-li se k záznamu a hodnotíme celek, je velmi obtížné jednotlivé prvky vybírat. Dále si všimneme, jak lze pitom postupovat. Z uvedeného vyplývá, že je snazší výchova tvorby textu psaného, který je v principu celospoleenský a nadasový - a to i tam, kde jde o práci cvinou, která žádné takové cíle nemá - a kde je opora o spolen osvojený spisovný jazyk, je možná vlastní korekce výsledného textu a dodatená korekce a vysvtlení uitele. V mluveném projevu nejprve vytváíme pedstavu jeho veejnosti, a tedy závažnosti obsahu a formy sdlení, hledáme pro ni vhodné prostedky, pi jejich osvojování pekonáváme návyky soukromého užívání mluveného jazyka a konen pi hodnocení obtížnji hledáme kritéria, podle nichž mžeme kulturnost posoudit. Velký význam má pi tom vdomí stylového rozrznní mluvené komunikace. Stylová diferenciace mluvených projev Vidíme-li kulturnost v pimenosti jazykových prostedk cíli sdlení, musíme si nejprve ozejmit, jaké je stylové rozptí jazykových projev a jak se v nich mítko jazykové správnosti a adekvátnosti projevuje. V okruhu psaných text poítáme se znanou se stylovou rozrznností, kterou pro eštinu popisujeme a klasifikujeme pedevším na základ teorie funkních styl; pipomeme, že souasná stylistika poítá se šesti základními funkními styly, odborným, publicistickým, administrativním, rétorickým, prostsdlovacím a umleckým - každý z nich je vnitn diferencován a zahrnuje mnoho styl sekundárních a mezi stylovými oblastmi jsou i znané pesahy. Pro tyto styly poítáme také s uritými normami vyjadování, jimž se dokonce v rámci výuky slohových postup a jednotlivých útvar uíme. Mluvené projevy se naproti tomu jeví jako stylov jednotnjší, jako by je práv zvuková realizace spojovala do celku se spolenými rysy. Pitom mluvenost je sice dležitým a nepehlédnutelným rysem uritého okruhu komunikát, ale probíhá jako vlastnost formující styl textu napí klasickými funkními styly. Je jist v nkterých komunikátech mén obvyklá (nap. administrativní text je pevážnou vtšinou psaný), ale není vylouena. Tak se oblast publicistická rozdluje na publicistiku psanou (žurnalistiku) a mluvenou, piemž ob mají

paraleln jak žánry zpravodajské, tak analytické nebo beletristické, text odborný mže být psaný i mluvený. Jen rétorický text je ve výsledné form mluvený, ale mže mít psanou pedlohu nebo být zapsán; je tu však obrovské stylové rozptí mezi projevem slavnostním nebo homilií na jedné stran a krátkým agitaním vystoupením nebo svatebním pípitkem na stran druhé. V oblasti prostsdlovací se setkáváme pedevším s texty (spontánn) mluvenými, jen málo i psanými (soukromé poznámky, dopisy apod.), navíc jen v této oblasti jde o texty ryze soukromé. Zvláštní situace je v textech umleckých. jednak se v nich, zejména v dialogu, stylizují i rysy mluvenostní, jednak je ást umleckých text vlastn urena ke zvukové realizaci (drama) nebo je zvukov realizována píležitostn (recitace, pedítání). Mluvenost jako vlastnost výsledného sdlení tak prostupuje všemi stylovými oblastmi, což má pro nás dva dsledky: povinnost chápat mluvené projevy jako vnitn diferencované a z didaktického hlediska také položit si otázku, pro jaký typ mluvené komunikace pipravujeme. Základní diferenciaci zvukov realizovaných text vedeme po ose pedítané - nauené zpamti na základ psané pedlohy - stídav tené a nauené - stídav tené, nauené a formulované aktuáln podle poteby posluchae - ásten (obsahov a dispozin) pipravené a pednesené s oporou o poznámky - formulované bez písemného podkladu, ale na základ dobe osvojeného modelu komunikace - formulované aktuáln v závažné situaci - formulované poloveejn - formulované v soukromí - spontánní. Tato pomrn složitá osa se snaží postihnout jak závažnost situace (naptí veejné - soukromé), tak míru pipravenosti (pipravené - spontánní) a míru opory o psaný text (tené - promluvené); to vše se navíc realizuje jinak u text s estetickým cílem a jinak u text vcných. S tak složitou diferenciací se dobe vyrovnává teoreticky pouený uitel eštiny, který má i znané životní zkušenosti s rznými typy komunikát, avšak není možné s ní pracovat pi výuce. Je možné, že v dosplosti se žák dostane do všech naznaených situací, ve školské praxi však musíme vybrat s ohledem na pimenost jen nkteré typy mluvených projev a dále se jim vnovat. Pokládáme za samozejmé, že nebudeme uit spontánn mluvené komunikaci soukromé, to musí udlat rodina a okolí dítte. Budeme se však vyrovnávat s zvyky a zlozvyky, které si v tomto okruhu promluv zafixoval (nezodpovdnost za obsah sdlení a za pesnost jeho vyjádení; nezetelná výslovnost; nespisovná výslovnost apod.). Za soukromé nepovažujeme otázky a odpovdi ve tíd nebo pi zájmové innosti, protože ty se již djí ped kolektivem poslucha, teba malým a dvrn známým. Jen tak máme nadji, že oddlíme nenásilnou formou komunikaci soukromou, na niž se žádná pravidla nemusejí vztahovat, od komunikace, kde spoleenské normy platí. Podobn se vzdáváme hlubší

pípravy na mluvené projevy celospoleenské (pímo realizované nebo mediální), protože takový úkol by byl pro žáka z obsahového hlediska neúmrný. Naopak ostatní typy byly vždy, teba nevdomky, souástí bžné školní výuky; výchovou k souvislému mluvenému projevu bylo i ústní zkoušení, kde žák pimenou formou a na základ pedbžné pípravy formuloval urité odborné poznatky. Preference test tento zpsob výchovy, který je nároný na as a adekvátnost hodnocení, odsouvá v mnoha pedmtech do pozadí. Práv zde byla možnost zapojit do výchovy, která je komplexní a nemže být jen úkolem eštináe, uitele ostatních pedmt. I kdyby nebyli schopni pesn posoudit kvalitu zvukové stránky ei, dovedli by dobe zhodnotit ostatní složky sdlení - vždy kultura mluveného projevu není pouhé krásné mluvení. Spisovnost a kultura mluveného projevu; spisovná výslovnost Základem všech mluvených projev, k nimž žáky v rámci výuky vedeme, by ml být spisovný jazyk v hovorové podob. Je pravda, že se i v médiích uplatuje obecná eština, ale ve zpravodajství, v odborných výkladech i v obsahov závažných rétorických vystoupeních je to jen prostedek oživení textu a spisovný projev dominuje. Škola ostatn pipravuje na užívání jazyka práv v tch nejveejnjších situacích, kde mže být užití prostedk mimo spisovný jazyk vážnou komunikaní chybou. I pro uitele, tím spíše pro žáka, je však dosti obtížné postihnout hranici mezi hovorovostí a nespisovností (tedy mezi správností a jazykovým nedostatkem daného typu text). Jde o problém velmi složitý, protože hranice se mní. V nkterých pípadech, zejména u lexika a syntaxe, je tžko ji jednoznan urit. Budeme se mu vnovat jindy, te jen odkážeme na mluvnice, s nimiž žáci bžn pracují. Ty vymezují hranici spisovnosti pomrn dobe a vku žáka adekvátn. Jako uitelé máme pi hledání hranice mezi hovorovostí (tedy spisovností) a bžností na zeteli jen fakt, že ím je projev oficiálnjší a veejnjší, tím mén je hovorovost vhodná. Ve slavnostním rétorickém projevu dokonce mže být pítomna i knižnost - takovým projevm ovšem ani neuíme, ani je nevolíme jako vzor adekvátního jazykového chování pro žáky. Vlastní doména kultury mluveného projevu je pak ve form - v kvalit zvuku ei. Souástí kulturního projevu musí být zetelná a jasná výslovnost umožující správné porozumní, a souasn výslovnost spisovná, která odpovídá specifinosti komunikaní situace, na niž žáka pipravujeme. V obecném povdomí však není znalost norem spisovné

výslovnosti dostaten upevnna. Je tomu tak zejm proto, že po dlouhou dobu dominoval ve školní výuce i ve spolenosti projev psaný. Zásady spisovné výslovnosti byly - po individuálních pokusech - formulovány relativn pozd, pro eská slova až v r. 1955, v novjší verzi 1967, pro cizí slova 1978; pro souvislou e jsou zatím k dispozici jen obecné informace. Existující pravidla, která mají charakter kodifikace, tj. závazného souboru vdecky poznaných a popsaných zásad realizace spisovného jazyka - v tomto pípad spisovné výslovnosti -, který je pro uživatele závazný, vyšla, jak je vidt, už dávno a nejsou bžn dostupná. Krom toho v nkterých pípadech (zvlášt u cizích slov) zastarala. Ani novjší píruka, eská výslovnostní norma Jiiny Hrkové (1995), už není na pultech obchod knihami k dispozici. Vodítkem se pak stává pro eská slova zlomkovité pouení v mluvnicích, pro cizí slova Akademický slovník cizích slov, jehož výslovnostní doporuení lze brát jako závazná. Všechna pouení jsou formulována pedevším jako informace, jak kultivovan íst: nevysvtlí, jak se spisovné výslovnosti nauit, ani jak ji zachovávat v projevu, který není založen na psaném textu. Pesnjší výklady jsou souástí uebnic pro konzervatoe, dostupné jsou také rzné píruky o tom, jak úinn mluvit nebo jak se zbavit výslovnostních vad. V tomto pípad však již dochází ke zastení problému: kultivovanost mluvy nelze ztotožnit ani se správností výslovnosti jednotlivých hlásek ani s estetickou úinností ei, která je významná pro umlecký pednes. Pi výchov kvalitního zvukového signálu ei sledujeme dv složky: ortofonii, tedy nauku o spisovném znní jednotlivých hlásek, a vlastní ortoepii, zásady jejich užívání ve spisovném projevu. Pozornost laik poutá ortofonie, protože ve tvoení jednotlivých hlásek dochází v procesu osvojování ei k nepravidelnostem, jejichž dsledkem jsou vady ei. Vady ei mohou být nápadné a dít se stává jejich vinou pedmtem posmchu. Odmítá pak mimo prostedí rodiny mluvit. Vady nemžeme v kolektivu tídy sami korigovat, protože jednak nejsme k tomu dostaten pipraveni, jednak by naše pozornost na problém dítte zbyten upozorovala a komunikaní negativismus by se mohl prohloubit. Mly by být ešeny za vedení logopeda už ped vstupem do školy, protože jde o proces, kde je nutná soustavná individuální práce s díttem a laskavý pístup rodi. Logoped eší i složitjší problémy produkce ei, jako je narušení eového rytmu, ztráta nebo nedostatený vývoj ei atd. Uitel samozejm chápe, jak obtížná náprava ei je; má vdt o tom, že dít je v péi logopeda, aby nevhodnou poznámkou nerozkolísal to, eho už bylo dosaženo. Sám psobí jinak - dává všem dtem bez rozdílu kvalitní mluvní vzor. To nkdy mže dokonce u malých školák náprav výslovnosti napomoci, ve vyšším školním vku to však už nestaí: nejde totiž o pouhé navození jednotlivé izolované hlásky, ale o její zapojení do všech slabik a slov, které dít užívá, tak aby byl mechanismus ei zcela zautomatizován. To je možné soustednou péí a pi silné motivaci i ve vyšším vku, je to však pracné.

Návody ke správné výslovnosti teme v rzných pírukách. Opírají se o popis "správného" tvoení zvuk ei, ale nemusí být nutn formulovány s užitím terminologie. Jednak by to znamenalo zaít od výklad terminologických vetn anatomie všech mluvních orgán, jednak je popis jednotlivých hlásek sice zajímavý, ale je tžko jej pi nácviku podle popisu imitovat. Ovme si to na píkladu. V jedné z nových píruek teme: "Pi vyslovování souhlásky jsou mluvidla v následující poloze: horní a dolní ezáky smují kolmo oproti sob ve vzdálenosti 1-2 mm (jako pi výslovnosti souhlásek c, s, z); rty jsou bu "vyšpulené" (jako pi výslovnosti souhlásek, š, ž), nebo jsou pi nácviku výslovnosti roztažené do širokého úsmvu (jako pi nácviku výslovnosti souhlásky s); hrot jazyka smuje k pední ásti pedního (tvrdého) patra." Nebudeme te ešit otázku, zda jde o popis komplexní, shodneme se však jist, že zvýšení terminologické zátže a exaktnost popisu by stejn tenái nepomohly: podle návodu se sám vyslovovat nenauí. Vedle vad ei narušují ortofonii také regionální obmny tvoení hlásek fixované - jak jsem ukázali výše - v procesu pirozeného osvojování mluvy. Opakovan se upozoruje na "povolenou", "širokou" výslovnost samohlásek v echách, která proniká i do veejných projev, a na úzkou výslovnost moravskou. Tato informace - a najdeme ji ve všech uebnicích - je velmi zjednodušená, rozlišení eská - moravská nepostihuje ani geografické rozšíení, ani komunikaní závažnost tohoto jevu. Teoretické pouení o podstat rozdílu pitom nemá praktický význam: Pokud by bylo pesné, znamenalo by vložit také výklad o tvoení samohlásek, který je pimený až v rámci filologického studia. Zjednodušené pouení píruky, v nmž se nap. výslovnost hlásky i vysvtluje slovy "dít vyslovuje samohlásku e, piemž roztahuje koutky úst do širokého úsmvu; jazyk smuje k pední ásti tvrdého patra. V tomto postavení pi dotyku jazyka o pední ást tvrdého patra vznikne zvuk podobný hlásce i" je z fonetického hlediska nesprávné, ale hlavn je nelze napodobit tak, aby vznikl potebný zvuk. Ortofonie je ta složka mluveného projevu, kterou mžeme dosahovat - vedle nápravy výslovnostních vad - pouze pedkládáním potebného vzoru; vysoké nároky na ni by mly být vlastní profesionálním mluvím, kteí absolvují speciální výuku a výchovu vetn vdomého ovládání mluvních orgán, v bžné veejné komunikaci jsou zejména regionální obmny hlásek pijímány bez problém. Ostatn i skutené vady výslovnosti jsou tolerovány nap. ve veejných projevech odborné povahy, kde je dležitjší obsah než forma jednotlivých zvuk. Spisovná výslovnost pedpokládá nejen ortofonii, ale i ortoepii (v užším slova smyslu), tj. užívání zvuk ei ve shod se spisovným standardem. Psaná podoba eštiny, která užívá hláskového písma, umožuje v eských slovech pomrn pesn z psaného textu odvodit náležité znní. U pejatých slov záleží na tom, jak je již výraz vžitý. Obecná pravidla výslovnosti pejatých slov v eštin, která formulovala zmínná kniha z r. 1978 (viz dále v

seznamu literatury) platí stále, ale konkrétní píklady se znan mní, protože jednak pokrauje proces pravopisné adaptace tchto slov, jednak se stále objevují výrazy nové, které starší materiál neobsahuje. Jediné, co bychom mli udlat, je trvat na tom, aby se uživatel pouil v píslušném materiálu, podíval se do slovníku, jak se výraz, jehož chtl užít, skuten "te". U výraz, které se osvojují v rámci školní výuky, zajišuje správnost znní výklad uitele, samozejm že nejen v pedmtu eský jazyk a literatura. To platí i o vlastních jménech pedstavitel kultury, vdy a techniky. Zodpovdnost je tu tedy na stran uitele, ten pak má povinnost eventuální nesprávné znní v mluvených projevech žák taktn opravovat. Podíváme-li se do uebnic, vidíme, že ortoepických informací je v nich minimum, a to ješt ne vždy pesných. Pedevším: je jist didakticky výhodné mluvit o výslovnosti slov, ve skutenosti však izolovanými slovy nemluvíme a nap. spodoba znlosti mže probíhat i pes hranice slov, pokud mezi nimi není pauza. Pro echa je v tchto výkladech nadbytená informace o spodob znlosti mezi párovými souhláskami, protože ta je automatizována už z dtství. asto užívaný píklad asimilace, eské [schoda] a moravské "[zhoda], je naprosto nadbytený: jde o pouhou spisovnou variantu, krom toho je eské "[sch ] výjimkou z pravidla o eské asimilaci znlosti, která je (až na asimilaci u "", ale tu si uživatel neuvdomuje) jen zptná, regresivní. Ve znlostní asimilaci mezi párovými souhláskami chybuje jen cizinec - ale na nho výklad uebnic pro eské školy jist nemyslí. Do výklad se ostatn dostává v souvislosti s ešením problém psaní (typ nech ty nehty), tj. smuje nikoli od písma k výslovnosti jako skutené pouení o ortoepii, ale naopak, od zvuku ke správnému psaní. Pozornosti by si zasloužila jen nespisovná spodoba ped jedinenými souhláskami a samohláskami na švu slov (východomoravské[kouseg masa], [jízd nudle], [zavírad okna]), která je mimo tento region vnímána jako zetelná výslovnostní chyba. Je však na ni tžko upozornit, protože pi poslechu souvislé ei uniká pozornosti posluchae - rodáka, který sleduje pedevším obsah sdlení, a pokud se v regionu užívá, je na ni zvyklý. Ml by o ní ale vdt uitel, aby mohl v pípad poteby výslovnost korigovat, nap. v píprav umleckého pednesu. Pozornosti se vtšinou nedostane spodob v míst a zpsobu tvoení. O výslovnosti zadního n ( ve slovech jako banka, Hanka) se nap. žák dozví spíše ve výuce anglitiny, pro eské dít jde o hlásku v kombinacích n + k, n + g samozejmou, a tak výklad není zapotebí. Podobn není nutno se zastavovat o spodoby ve skupinách t + s, d + z (psáno i ds, tz, typ [lická] = lidská, [poim] = podzim) patící do neutrální spisovné výslovnosti nebo u zjednodušování skupin (zvukov) stejných souhlásek typu panna, babiin, kde se spisovn vyslovuje, pokud nejde o skupinu vzniklou na švu pedpony a slovního základu, jen hláska

jedna. Také výslovnost [hoe] (= hodn ), která je variantou v rámci spisovného jazyka vedle [hode], nemusí být v centru pozornosti uitele. Upozornní by naopak bylo na míst u takových typ nespisovné výslovnosti jako je [rošílil] ( rozílil ) se spodobou souhlásek rzného místa tvoení nebo u velmi rozšíených typ [eš], [meská], [japko] ( ješt, mstská, jablko ), kde se vypouštjí souhlásky ve složitjších skupinách. Velmi obtížn se v rámci školní výuky vysvtluje tzv. ráz, který je dležitým zvukovým prvkem bránícím nenáležitému splývání slov (nap. zvukový rozdíl mezi slovem [kotci] a pedložkovým spojením [k otci]). Uitel je si všech takových prvk dobe vdom, ale tžko je mže vysvtlit jen ústní formou, protože by musel nejprve vybudovat u žák schopnost soustedit se na konkrétní zvuk ei, aniž by mohl užít skutené transkripce: transkribovat by totiž znamenalo napsat (na tabuli, nap.) výraz nebo text podle toho, jak zní, a to by znamenal zrušit zásady pravopisu a rozkolísávat tak obraz psaného textu. Transkribovaná podoba eštiny je nezvyklá i pro jazykovdn orientované studenty vysoké školy, žákm základních škol by transkribované sdlení typu [ pavelbil fera uzubae] pipadalo nejspíš komické a to by vážnosti úkolu, výchov ke kultivované mluv, jist nepisplo. A to jsme užili transkripce krajn zjednodušené, nevdecké. Pomrn mnoho pozornosti se vnuje pízvuku, zejména existenci píklonek a pedklonek, i když v jejich výslovnosti eské dít nechybuje (tj. nevysloví je jako samostatná pízvuná slova); ani tento termín pak pro n není pínosem k poznání jazyka. Snad jen na poátku tení prváek slabikuje a vyslovuje zvláš to, co vidí napsáno, ale tato fáze není dvodem pro složité formulování pravidla a jeho eventuální procviování ve vyšších ronících. Pravidlo o pízvukování jednoslabiných pedložek ve spojení se jménem se zase opakuje takka jako "pouka", i když v konkrétním projevu, zejména obsahov závažném, najdeme množství situací, kdy neplatí, protože jméno ve spojení s pedložkou souástí výtu, je zdraznno, tvoí sousloví s jinými jména atd., tj. je v pozici, kdy ani spisovná výslovnost pízvuk na pedložce nepedpokládá. Uebnice dnes ve shod s mluvní praxí obracejí pozornost i na zvukové ztvárnní úsek vtších než slovo: i když popis asto ustrne na úrovni vty, jde ve skutenosti o modulaci celku sdlení (nap. užití vtného pízvuku pímo souvisí s návazností výpovdí v rámci celé promluvy). Nejdležitjší tu je pojem frázování, významového lenní souvislé ei na logické celky v rozsahu vty nebo vtného úseku, které se pronášejí jako zvukový celek a mají spolený intonaní prbh. Ve spontánn mluvené ei jsou formovány automaticky na základ mluvní zkušenosti (nap. ani malé dít se ve spontánním projevu nenadechuje uprosted otázky a urit pro ni neopomene užít píslušné intonace), pi

pedítání naopak iní znané potíže, protože zvuková forma tu sleduje prbh lenní informace, která se však u pedem neznámého textu buduje postupn, jak text narstá. Pouení o frázování nenásiln patí do výuky hlasitého tení, tení "s porozumním". V jeho souvislosti se snažíme odstranit i zlozvyk protahování samohlásky ped pauzou (typ [já sem to vilá]). Teoretický výklad jednotlivých typ kadence je jist možný, pro dít uící se íst je však nepimený. Jeho zalenní do uebnic vyšších tíd se naopak míjí úinkem, zdá se být samoúelný a zejm mu není vnována pozornost. Teoretický výklad všech prvk ortoepie je v daném stavu existujících málo dostupných pravidel spisovné výslovnosti konfrontovaných trvale s realitou pirozen existující celospoleensky dostupné podoby mluvených projev šíených médii nadmíru obtížný. Jeho nepimenost školské praxi roste, uvdomíme-li si, že sama spisovná výslovnost je rozlenna na nkolik vrstev, z nichž daná pravidla dodržuje jen výslovnost slavnostní, explicitní, v níž platí asimilace znlosti mezi párovými souhláskami a výslovnost zadního n, tedy jevy, v nmž nikdo nechybuje, zatímco v ostatních pípadech je psaná podoba dobrým vodítkem pro výslovnost. Slavnostní výslovnost má minimální užití, zachytíme ji jen u profesionálních mluvích ve velmi závažných pedítaných, eventuáln zpamti nauených projevech, tj. vesms v situacích, které pro bžného uživatele jazyka nejsou dostupné. Základem je až výslovnost neutrální, pi níž dochází i k zjednodušování souhláskových skupin stejných hlásek nebo souhlásek tvoených rzn na tomtéž míst (píklady viz výše), ale nikoli k vypouštní souhlásek ve složitjších skupinách. Bžná výslovnost (zbžná) zjednodušuje více, je však už na hranici spisovnosti, a proto jí zvláštní pozornost nevnujeme. Pro jakékoli výklady o spisovné výslovnosti vystaíme s nkolika málo termíny. S vysvtlením, že spisovná výslovnost existuje (není dvodu vyhýbat se termínu ortoepie) a že je bu velmi pelivá, slavnostní, nebo bžnjší. Bude nutno už na této úrovni pipomenout, že ortoepie platí jak u výraz domácích, tak pejatých, a že se týká nejen jednotlivých slov, ale i celk promluv. Zde jist vysvtlíme i termín frázování, který se jeví jako nosný. Zárove je naší povinností vysvtlit, že zvuková forma patí k celkové kultue ei a jazykového jednání obecn, protože obsahov závažný text ledabyle vyslovovaný ztrácí na pehlednosti, srozumitelnosti, pesvdivosti. Podob neopomene vysvtlit a ukázat, že veejný mluvený projev je takovou dležitou situací vždy. Mžeme operovat i potebou pkné výslovnosti pi recitaci a dramatizaci, i když ne každý žák má o umlecký projev zájem. Píklad krátkých promluv s rznou úrovní výslovnosti bychom pro tento okruh výuky jist uvítali, zatím však nemáme soubor instruktážních nahrávek, z nichž by si uitel mohl vybírat, a sám asi nebude

mít as si materiály opatit a zpracovat si k nim vhodný komentá. Zde vidíme úkol pro odborná a vdecká pracovišt, která se zvukovou stránku eštiny zabývají. Pro výklad zákonitostí zvukové stavby eštiny pak pedevším potebujeme jasn odlišit písmeno a hlásku, abychom mohli ukázat, že mezi obma realizacemi jazyka je paralela, nikoli totožnost. Naopak nepotebujeme vysvtlovat principy artikulace ani systematiku hlásek (to už ostatn nové typy uebnic nedlají), není podstatný ani soupis samohlásek a souhlásek - v nm se obvykle spojují hlásky a písmena do jednoho celku a z toho vzniká dezinformace -, jen ve vztahu k pravopisu potebujeme výet znlostních pár. Je tedy teoretická složka této oblasti jazykové výchovy ve vztahu k žákovi skromná, uitel musí být naopak dobe pouen, aby mohl studovat a interpretovat materiály, v nichž se o výslovnosti mluví, správn chápat nedostatky, které se v projevech žák vyskytují, a akceptovat vývoj zvukové stavby veejné komunikace, jenž neustále probíhá. Bude asi muset vstupovat na toto téma i do diskusí a potom se mu teoretické zázemí hodí. Tžišt jeho práce je ale v mluvní praxi. Cesty ke kultivaci mluveného projevu Skutenou pozornost vnujeme vždy praktickému osvojení spisovné výslovnosti. V práci s vtším kolektivem to je krajn nesnadné, protože musíme jak vybudovat pozornost ze zvuku ei, který žákm pipadá samozejmý, tak nauit je rozlišovat znní spisovné a píliš zjednodušené nebo náení, vytvoit návyk správné výslovnosti a formovat postoj k vlastnímu vyjadování tak, aby žák o n sám v situacích, kdy jde o obsahov a spoleensky závažnou promluvu, usiloval. Tu pak by ml v ideálním pípad zvládat automaticky, aby pi formulování nemusel na sám mechanismus výslovnosti myslet. Ideální výsledek, žák ovládající v praxi spisovnou výslovnost, je ovšem opravdu jen ideálem. Pesto hledáme cesty, jak k nmu vykroit. Cest je k dispozici nkolik, žádná však není samospasitelná. Vzhledem k tomu, že výslovnost se nejlépe osvojuje nápodobou, neuvdomlou i vdomou, je základem kultivovaný projev uitele. Tento vzor je poskytován trvale, úinný je však jen tam, kde existuje mezi uitelem a žákem dobrý osobní vztah. Je samozejmé, že bychom uvítali, kdyby takový vzor dostával žák alespo ve škole od všech vyuujících, realita je však jiná. Ani eštiná, který dobe ví, jak spisovná výslovnost vypadá, ji neužívá vždy a ve všech situacích, vždy je také jen lovk a nikoli neživá oficiální osobnost. Pedpokládáme ovšem, že umí pirozen spisovn vyslovovat alespo v situacích, které pokládá za závažné.

Výslovnost si ovšem nikdo neosvojí poslechem. Skutené zvládnutí zaíná vdomím, že kultivovaná výslovnost je jiná než bžn užívaná mezi kamarády nebo doma. K ní vedeme žáky v rzných typech situací. Nejjednodušší je to pi pedem pipraveném pedítání, kdy není žák nucen pamatovat i na souvislost obsahovou a mže se pln soustedit na formu. Píprava mže být krátká, nelze však ekat, že by bez ní dovedl žák vyslovovat peliv a pesn. V tomto procesu mla dležité místo recitace, teba i ne zcela umlecká, dnes už se však uení básniek dostalo na okraj zájmu a zstává vyhrazeno jen pro práci v rzných kroužcích. Jejich lenové pak mají ke spisovné (íkají obvykle "pkné") výslovnosti pirozen dobrý vztah a osvojují si ji ve shod s emoním uspokojením, které jim práce s textem dává. Pro ostatní žáky jsou tu cesty mén zajímavé: modely komunikace, nápodoby rozhovor v nejrznjších životních situacích, které se do školy vracejí spolu s dramatickou výchovou, reprodukce textu, vyprávní vlastních zážitk, enická cviení - skuten enická, nikoli znudné pedítání xerokopie nebo vt vypsaných z cizího textu bez vlastní myšlenky. Tady však už máme ped sebou komunikát komplexní, v nmž je zvuková stránka jen souástí složitji strukturovaného celku. Jakýkoli mluvený projev žáka má být ohodnocen. Je zbytené pipomínat tu potebu kladné motivace, ocenní snahy v píprav i pednesu pipraveného textu. Pi vlastním hodnocení je vhodné si všímat všech složek textu: volby tématu a pístupu k nmu, jeho uspoádání do celku sdlení, výbru jazykových prostedk v rámci spisovného jazyka a motivovanosti užití nkterých prvk nespisovných, slovní zásoby textu vetn disimilace výrazových prostedk, motivovanému užití nkterých výrazových aktualizací, stylové pimenosti. Z formálních složek sdlení si pak pozornosti zaslouží jak frázování a vlastní výslovnost, tak i vnjší stránka projevu a celkové chování v prbhu promluvy. Je jasné, že všechny tyto složky nelze hodnotit naráz a že uitel, který má i pi sledování mluvícího na starosti celou tídu, nemá na vše as a zstane proto jen na povrchu. Nemžeme mu to vyítat - úkol je nad síly jednotlivce. V této chvíli je možno zapojit do hodnocení celou tídu: skupiny žák dostávají na starost sledovat vždy jen jeden aspekt promluvy, jedna skupina pak navíc hodnotí celkový dojem - jak je promluva zaujala, co si z ní zapamatovali atd., tj. do jaké míry jako celek splnila svou funkci. Pozorování jednotlivých skupinek lze pak pednést a shrnout. Uitel však musí pamatovat na to, aby i na nepíliš podaeném projevu našel kladné rysy, které budou pouením nejen pro mluvího, ale i pro ostatní. Žák se mže mýlit, ale, jak dobe víme, neml by být zahanbován. Odmítneme pouze projev nepoctivý, nap. opsaný. Ale to už je vc, která je obecnjší než výslovnost sama.

Kde hledat pouení Ve vyuovacím procesu eší uitel trvale situace, které mu den pináší. Pro pípravu, eventuáln i pro ešení problém, potebuje však oporu v jiných materiálech, než jsou uebnice, metodické píruky a pomocné knihy, s nimiž bžn pracuje. Dovolujeme si proto pipojit výbr dostupné literatury, o kterou se mže opít. Nejde o literatura písn vdeckou, je tedy pístupná natolik, že jí mohou užít i žáci pro pípravu vlastních referát. Kodifikaní práce: HÁLA, B., aj. Výslovnost spisovné eštiny I. Výslovnost slov domácích. Praha: SPN, 1955. 2., doplnné vyd. Praha: SPN, 1967. ROMPORTL, M., aj. Výslovnost spisovné eštiny II. Výslovnost slov pejatých. Praha: Academia, 1978. H RKOVÁ, J. eská výslovnostní norma. Praha: Scientia, 1995. Akademický slovník cizích slov. Praha. Academia, 1995 (nebo vydání mladší). O výslovnosti bžných cizích slov informují také Pravidla eského pravopisu. Ostatní dostupná literatura HAVRÁNEK, B., JEDLIKA, A.: Struná mluvnice eská. 25. vyd., Praha : Fortuna, 1996 (nebo vydání mladší). Zvl. kapitola Hláskosloví - spisovná výslovnost, s. 11-23. HOLASOVÁ, Táa: Umíte dobe mluvit? Jinoany: H&H, 1992. HONZÁKOVÁ, M., HONZÁK, F., ROMPORTL, M. teme je správn? Praha: Albatros, 1996. JELÍNEK, M., ŠVANDOVÁ, B. (eds.). Argumentace a umní komunikovat. Brno: PedF MU, 1999. KUERA, J., ZEMAN, J. Výslovnost a skloování cizích osobních jmen v eštin. Hradec Králové: Gaudeamus, 1998 (jména anglická); 2000 (jména severská). LEWIS, D. Tajná e tla. Praha: Victoria Publishing,1995. LOTKO, E. Kapitoly ze souasné rétoriky. Olomouc, 1997. LUKAVSKÝ, R. Kultura mluveného slova. Praha: AMU, 2000.

PALKOVÁ, Z. Fonetika a fonologie eštiny. Praha: Karolinum, 1995 (nebo vydání mladší). Zvl. ást Ortoepie, s. 320-345. STRAHL, V. Noviná ped mikrofonem. Praha: UK, 1993. Uitel se samozejm obrací i do materiál, z nichž sám studoval, pamatuje ale na to, že zásady spisovné výslovnosti se mohou (zejména u pejatých slov) mnit. Z prací o rétorice lze využít nap. knížku MAÍKOVÁ, M. Rétorika. Manuál komunikaních dovedností. 3. vyd. Praha: Professional Publishing. 2002. Vhodná pouení jsou obas i souástí výklad logopedických nebo píruek rétoriky. Každoron se objevuje nejmén jedna z nich. Odborná úrove v nich však není - zejména pokud jde o doporuení vedoucí ke kultivaci zvukové stavby ei - vyrovnaná, nebo autorem nebývá filolog ani pedagog, ale odborník v jiných oblastech nebo jde o práce peložené, které nemohou jazykovou situaci u nás reflektovat.