tyi ušlechtilé pravdy

Transkript

1 tyi ušlechtilé pravdy Adžán Sumédhó Peložil Jakub Bartovský, 1993 Hrst list Jednou Vznešený prodléval v Kósambí, v simsapovém háji. Zvedl v ruce nkolik list a otázal se mnich: Co myslíte, mniši, eho je víc: tch pár list, které držím v ruce, nebo tch, co jsou na stromech v tomto háji? List, které Vznešený zvedl v ruce, je málo, Pane; tch, co jsou v háji, je mnohem více. Stejn tak, mniši, vcí, jež jsem pochopil pímým poznáním, je více; vcí, o kterých jsem vám povdl, je pouze nkolik. A pro jsem vám o onch vcech neekl? Protože nepináší prospch ani pokrok ve svatém život a nevedou k odvrácení, k ztrát vášn, k ustání, k utišení, k pímému poznání, k probuzení, k nibbán. Proto jsem vám o nich neekl. A co jsem vám ekl? Toto je utrpení; toto je vznik utrpení; toto je ustání utrpení; toto je cesta vedoucí k ustání utrpení. To je jsem vám ekl. A pro jsem vám to ekl? Protože to pináší prospch a pokrok ve svatém život, a vede to k odvrácení, k ztrát vášn, k ustání, k utišení, k pímému poznání, k probuzení, k nibbán. Nech je tedy, mniši, vaším úkolem toto: Toto je utrpení; toto je vznik utrpení; toto je ustání utrpení; toto je cesta vedoucí k ustání utrpení. [Samjutta-nikája, LVI, 31] PEDMLUVA Tato útlá knížka byla sestavena z eí, které pronesl ctihodný Adžán Sumédhó na téma základního Buddhova uení: že lidské ne-štstí mže být pekonáno duchovní cestou. Toto uení je poselstvím Buddhových ty ušlechtilých pravd, jež byly poprvé vyloženy roku 528 p.n.l. v Gazelím háji v Sárnáthu nedaleko Váránasí a od té doby jsou v buddhistickém svt uchovávány. Ctihodný Adžán Sumédhó je mnich (bhikkhu) théravádové tradice buddhismu. Stal se jím v Thajsku v roce 1966, kde se poté deset let vnoval mnišskému výcviku. V souasnosti je opatem kláštera Amarávatí nedaleko Londýna, a zárove uitelem a duchovním vdcem mnoha mnich, buddhistických mnišek a laických pívrženc. Tato knížka spatila svtlo svta díky dobrovolnému úsilí mnoha lidí pro dobro druhých. Poznámka k textu: Prvním výkladem ty ušlechtilých pravd byla rozprava (sutta) nazývaná Dhammaakkappavattana-sutta, doslova e, která roztáí kolo Uení. Úryvky z ní jsou citovány na zaátku každé kapitoly, popisující jednotlivé pravdy. Odkazy v závorkách oznaují oddíl knih pálijského kánonu, kde lze tuto rozpravu nalézt. Avšak téma ty ušlechtilých pravd se objevuje mnohem astji, napíklad v citaci na zaátku Úvodu.

2 ÚVOD Protože jsme neodhalili a nepronikli tyi pravdy, museli jsme, já i vy, putovat a plahoit se tímto dlouhým kolobhem. Které tyi? Jsou to: ušlechtilá pravda utrpení, ušlechtilá pravda vzniku utrpení, ušlechtilá pravda ustání utrpení a ušlechtilá pravda cesty vedoucí k ustání utrpení. [Dígha-nikája, sutta 16] Dhammaakkappavattana-sutta, Buddhovo uení ty ušlechtilých pravd, byla mou hlavní pírukou, kterou jsem používal pro své cviení po celá léta. Je to uení, které jsme uplatovali v našem kláštee v Thajsku. Théravádová škola buddhismu považuje tuto suttu za jádro Buddhovy nauky. Tato jediná sutta obsahuje vše, co je potebné k pochopení Dhammy a k osvícení. I když je Dhammaakkappavattana-sutta považována za první kázání, jež Buddha pronesl po svém osvícení, já si nkdy myslím, že se jeho první kázání odehrálo, když na cest do Váránasí potkal asketu Upaku. Po svém osvícení v Bódh-gaji uvažoval Buddha takto: Toto je velmi složité uení. Jelikož nemohu sdlit slovy to, co jsem objevil, nebudu uit. Budu jen sedt pod stromem Bódhi až do konce svého života. To je pro mne velmi svdná myšlenka, prost odejít a žít o samot a nemuset se zabývat problémy této spolenosti. Když tedy Buddha takto rozjímal, objevil se u nj Brahmá Sahampati, v hinduismu považovaný za Boha stvoitele, a pesvdil ho o tom, že by ml jít a zaít uit. Brahmá Sahampati se domníval, že existují bytosti schopné Buddhovi porozumt, takové, které mají jen málo prachu ve svých oích. Buddhovo uení bylo tedy ureno tm, kdo mají oi jen trochu zakryté prachem jsem se jist, že neuvažoval o žádném masovém, lidovém hnutí. Po návštv Brahmy Sahampatiho putoval Buddha z Bódh-gaje do Váránasí, když potkal asketu Upaku, na kterého udlal velký dojem jeho záivý vzhled. Asketa se ho zeptal: Co je to, co jsi objevil? a Buddha mu odpovdl: Já jsem dokonale osvícený, arahant, Buddha. Já to nkdy považuji za jeho první kázání. Byl to neúspch, protože si jeho poslucha myslel, že Buddha sám sebe peceuje. Kdyby nkdo ekl totéž nám, asi bychom reagovali podobn. Co byste dlali, kdybych vám ekl: Jsem dokonale osvícený? Ve skutenosti byl Buddhv výrok velmi pesným, precizním uením. Je to dokonalé uení, ale lidé mu nedokážou porozumt. Nesprávn si ho vykládají a domnívají se, že jde o egoismus, protože lidé si vždy vše vykládají z pozice svého ega. Jsem dokonale osvícený mže znít egoisticky, ale není to ve skutenosti úpln transcendentní? Je zajímavé zauvažovat nad tímto výrokem: Jsem Buddha, dokonale osvícený, nebo spojuje použití já jsem s dosažením nejvyšších duchovních stav. Výsledkem Buddhova prvního uení bylo každopádn to, že jeho poslucha mu nebyl schopen porozumt a odešel. * * *

3 Pozdji se Buddha stetl s pti svými dívjšími spoleníky v Gazelím háji ve Váránasí. Všichni byli pln oddáni písnému asketismu. V minulosti ztratili o Buddhu zájem, protože si mysleli, že polevil ve svém cviení. Než Buddha dosáhl svého osvícení, uvdomil si, že písná askeze nijak nevede k osvícenému stavu, a tak se jí pestal vnovat. Tchto pt pátel si myslelo, že to bere na lehkou váhu možná ho vidli jíst rýžovou kaši, což by asi dnes odpovídalo pochutnávání si na zmrzlin. Když žijete jako asketa a vidíte njakého mnicha, jak jí zmrzlinu, mžete v nj ztratit víru, protože si myslíte, že mniši by mli jíst polévku z kopiv. Kdybyste vyložen milovali asketismus a vidli m jíst zmrzlinový pohár, nemli byste k Adžánu Sumédhovi již žádnou dvru. Tak funguje lidská mysl; rádi obdivujeme psobivé ukázky sebetrýznní a odíkání. Když k nmu ztratili dvru, tchto pt pátel i žák Buddhu opustilo což mu poskytlo píležitost usednout pod stromem Bódhi a dosáhnout osvícení. Když potom Buddhu opt potkali v Gazelím háji ve Váránasí, nejprve si íkali: My dobe víme, co ten je za. Vbec si ho nebudeme všímat. Ale jak se k nim blížil, všichni cítili, že je na nm nco zvláštního. Zvedli se, aby mu uvolnili místo k sezení, a on pronesl kázání o tyech ušlechtilých pravdách. Místo aby prohlásil, že je dokonale osvícený, tentokrát ekl: Je zde utrpení. Je zde píina utrpení. Je zde konec utrpení. Je zde cesta ven z utrpení. Vyloženo tímto zpsobem, jeho uení nevyžaduje pijetí ani odmítnutí. Kdyby býval ekl: Jsem dokonale osvícený, byli bychom nuceni bu souhlasit nebo nesouhlasit nebo bychom byli prost zmateni. Dost dobe bychom nevdli, co si s takovým výrokem poít. Ale když ekl: Je zde utrpení, je zde jeho píina, je zde jeho ukonení a je zde cesta ven z utrpení, nabídl nám cosi k zauvažování: Co je tím mínno? Co znamená utrpení, jeho píina, ukonení a stezka? A tak nad tím zaneme hloubat, pemýšlet o tom. O výrok já jsem dokonale osvícený se mžeme pouze pít. Je on opravdu osvícený?... Já tomu nevím. Jen bychom se hádali; nejsme pipraveni na tak bezprostední uení. Buddhovo první kázání bylo zjevn vyslechnuto nkým, kdo ml ješt píliš prachu ve svých oích, a proto skonilo neúspchem. A tak pi druhé píležitosti dostalo jeho uení podobu ty ušlechtilých pravd. * * * tyi ušlechtilé pravdy tedy znjí takto: je zde utrpení; je zde pvod i píina utrpení; je zde konec utrpení; a je zde cesta ven z utrpení, což je osmilenná stezka. Každá z tchto pravd má ti ásti, a tak dohromady zde máme dvanáct vhled. Jako arahant, tj. ten, kdo dosáhl cíle, je v théravádové škole oznaován ten, kdo pln pochopil tyi ušlechtilé pravdy v jejich tech ástech a dvanácti vhledech. Arahant znamená lovk, který porozuml pravd ; vztahuje se to pedevším k uení ty ušlechtilých pravd. Co se týe první ušlechtilé pravdy, je zde utrpení pedstavuje první vhled. Co je tímto vhledem? Nemusíme z toho dlat nic velkolepého; je to prost rozpoznání: Je zde utrpení. Toto je základní vhled. Nevdomý lovk íká: Já trpím. Já nechci trpt. Medituji a úastním se meditaních kurs, abych se zbavil utrpení, ale pesto stále trpím a pitom trpt nechci... Jak se mohu zbavit utrpení? Jak to mám udlat? Ale to není první ušlechtilá pravda; v té se neíká: Já trpím a já to chci skonit. Vhledem je: Je zde utrpení. Te se tedy na bolest i zármutek, které pociujeme, nedíváme z pohledu toto je moje, ale uvažujeme: Je zde utrpení, dukkha. Takováto úvaha pichází z reflektující pozice Buddhy,

4 který vidí Dhammu. Vhled spoívá v prostém uznání, že je zde utrpení, aniž bychom si to brali njak osobn. Takové uznání je dležitým vhledem; prost jen sledovat duševní zármutek i tlesnou bolest a vidt je jako dukkha, a ne jako osobní neštstí. Vidt je prost jako dukkha a nereagovat na n navyklým zpsobem. Druhým vhledem první ušlechtilé pravdy je: Utrpení by mlo být porozumno. Druhý aspekt i vhled každé ušlechtilé pravdy v sob obsahuje slovo ml by : Mlo by mu být porozumno. Druhý vhled tedy znamená, že dukkha je nco, co by mlo být pochopeno. Mli bychom dukkha chápat, a ne se jen snažit se ho zbavit. Na slovo pochopit se mžeme dívat jako na obejmout. Je to dost bžné slovo, ale v pálijštin pochopit znamená skuten pijmout utrpení, obejmout ho, místo abychom na n pouze reagovali. Na kteroukoli formu utrpení tlesnou i duševní obvykle jenom reagujeme, ale s porozumním se mžeme na utrpení skuten podívat; opravdu ho pijmout, podržet a obejmout. To je tedy druhý vhled: Mli bychom utrpení porozumt. Tetí ástí první ušlechtilé pravdy je: Utrpení bylo porozumno. Když jste se skuten zabývali utrpením dívali se na nj, pijali ho, porozumli mu a nechali ho být tak, jak je, pak je zde tento tetí aspekt: Utrpení bylo pochopeno i Dukkha bylo pochopeno. Toto jsou tedy ony ti ásti první ušlechtilé pravdy: je zde dukkha ; mlo by být pochopeno ; a bylo pochopeno. * * * Toto je jakýsi vzorec tí aspekt každé ušlechtilé pravdy. Je to uritý výrok, dále návod, a pak výsledek jeho použití. Také to lze chápat ve smyslu pálijských slov parijatti, patipatti a pativédha. Parijatti je teorie i výrok: je zde utrpení. Patipatti je praxe když se tím skuten zabýváme; a pativédha je výsledek praktikování. Je to takový reflexívní vzorec; rozvíjíte svou mysl skuten reflexívním zpsobem. Buddhovská mysl je reflexívní mysl, která chápe vci tak, jak skuten jsou. My tyto tyi ušlechtilé pravdy používáme pro své zdokonalení. Aplikujeme je na obyejné vci v našich životech, na obyejná lpní a posedlosti naší mysli. S tmito pravdami mžeme zkoumat naše ulpívání, a tak dosáhnout vhledu. Skrze tetí ušlechtilou pravdu mžeme dospt k ustání, ke konci utrpení a rozvíjet osmilennou stezku, dokud zde nebude porozumní. Když nkdo pln uskutení osmilennou stezku, tak je z nj arahant má to za sebou. I když to zní složit tyi pravdy, ti aspekty, dvanáct vhled, je to docela jednoduché. Pro nás je to nástroj, který nám pomže pochopit utrpení a ne-utrpení. V buddhistickém svt už není mnoho tch, kdo by používali tyi ušlechtilé pravdy, dokonce ani v Thajsku ne. Lidé íkají: Ach ano, tyi ušlechtilé pravdy látka pro zaáteníky. Cvií rzné techniky meditace vipassaná a jsou úpln posedlí jejími šestnácti stupni, než se vbec dostanou k ušlechtilým pravdám. Divím se, že toto skuten hluboké uení je zlehováno jako primitivní buddhismus: To je pro malé dti, pro zaáteníky. Zato pro pokroilé je... Rozvíjejí se složité teorie a myšlenky a pitom se zapomíná na to nejhlubší uení. tyi ušlechtilé pravdy jsou vcí celoživotního uvažování. Nejde pochopit tyi ušlechtilé pravdy, ti aspekty, dvanáct vhled a stát se arahantem na jednom meditaním víkendu a pak se pustit do neho vyššího. tyi ušlechtilé pravdy nejsou zase tak snadné. Vyžadují neustále bdlý pístup a poskytují kontext pro celoživotní zkoumání.

5 PRVNÍ UŠLECHTILÁ PRAVDA A co je ušlechtilá pravda utrpení? Zrození je utrpení, stárnutí je utrpení, nemoc je utrpení, smrt je utrpení; spojení s nemilým je utrpení, odlouení od milého je utrpení; nezískat žádané je utrpení: strun eeno, pt skupin spojených s ulpíváním je utrpení. Toto je ušlechtilá pravda utrpení: to bylo zení, vhled, porozumní, poznání a svtlo, které ve mn vyvstalo o vcech díve neslýchaných. Tato ušlechtilá pravda má být proniknuta dokonalým porozumním utrpení: to bylo zení, vhled, porozumní, poznání a svtlo, které ve mn vyvstalo o vcech díve neslýchaných. Tato ušlechtilá pravda byla proniknuta dokonalým porozumním utrpení: to bylo zení, vhled, porozumní, poznání a svtlo, které ve mn vyvstalo o vcech díve neslýchaných. [Samjutta-nikája, LVI, 11] První ušlechtilá pravda ve svých tech ástech zní: Je zde utrpení, dukkha. dukkha by mlo být pochopeno. Dukkha bylo pochopeno. Je to velmi dobré uení, nebo je jednoduše vyjádeno a dá se lehce zapamatovat, a také se vztahuje na vše, co mžete prožívat, dlat i myslet v minulosti, pítomnosti nebo budoucnosti. Utrpení i dukkha je pouto spolené nám všem. Všichni všude trpí. Lidské bytosti trply v minulosti, v dávné Indii; trpí v dnešní Británii; a v budoucnosti budou rovnž trpt... Co máme spoleného s královnou Alžbtou? To, že trpíme. A s tulákem na Charing Cross? Utrpení. Zahrnuje to lidské bytosti na všech úrovních, od tch nejvýše postavených až k tm nejubožejším a všechny mezi tím. Všichni jsou všude vystaveni utrpení. Je to pouto, které spojuje každého s každým, nco, co všichni známe. Když hovoíme o našem lidském utrpení, vyvolává to v nás soucit. Ale když zaneme mluvit o svých názorech, o tom, co si já myslím a co si vy myslíte o politice a náboženství, mžeme spolu zaít válit. Vzpomínám si, že jsem asi ped deseti lety vidl v Londýn jeden film. Pokoušel se zobrazit lidi žijící v Rusku jako lidské bytosti, a to tak, že ukazoval ruské ženy se svými dtmi a ruské muže, jak s nimi chodí na výlety. Tenkrát bylo takové prezentování Rus nco nezvyklého, protože vtšina západní propagandy z nich dlala titánská monstra i chladné, bezcitné lidi a tak o nich lovk nikdy neuvažoval jako o lidských bytostech. Když chcete zabíjet lidi, musíte z nich udlat nco podobného; nelze dost dobe nkoho zabít, když si uvdomujete, že trpí stejn jako vy. Musíte si myslet, že jsou bezcitní, nemorální, bezcenní a špatní, a že je lepší se jich zbavit. Musíte si myslet, že jsou zlí a že je správné zbavit se zla. S takovým pístupem se mžete cítit oprávnni na n shazovat bomby a stílet do nich z kulometu. Když ale máte na pamti naše spolené pouto utrpení, nebudete schopni dlat takové vci. První ušlechtilá pravda není žádný ponurý metafyzický výrok, že všechno je utrpení. Všimnte si, že je rozdíl mezi metafyzickou doktrínou s jejími výroky o njakém absolutnu a ušlechtilou pravdou, která je v podstat úvahou. Ušlechtilá pravda je pravda, o které se má uvažovat; není to nic absolutního; není to žádné absolutno. V tomto bod bývají lidé ze

6 Západu velmi zmateni, protože si vykládají tuto ušlechtilou pravdu jako njakou metafyzickou pravdu buddhismu což však takto nikdy nebylo mínno. To, že první ušlechtilá pravda není žádný absolutní výrok, mžete vidt, když se podíváte na tvrtou ušlechtilou pravdu, což je cesta prostá utrpení. Nemžete mít absolutní utrpení a pak cestu z nj ven, že? To nedává smysl. Ale pesto si nkteí lidé vyberou první ušlechtilou pravdu a budou tvrdit, že Buddha uil, že vše je utrpení. Pálijské slovo dukkha znamená neschopné uspokojit i neschopné cokoli snést i vydržet : nco, co se stále mní a nemže skuten splnit naše oekávání i nás uinit šastnými. Takový je smyslový svt, vibrace pírody. Bylo by to vlastn hrozné, kdybychom nacházeli uspokojení v smyslovém svt, protože pak bychom nehledali nic vyššího; byli bychom k nmu prost pipoutáni. Avšak když prozeme a spatíme toto dukkha, zaneme nacházet cestu ven, takže již nejsme neustále zapleteni ve smyslovém vdomí. UTRPENÍ A MYŠLENKA JÁSTVÍ Je dležité zauvažovat nad formulací první ušlechtilé pravdy. Je formulována velmi jasn: je zde utrpení, místo já trpím. Z psychologického hlediska je tato úvaha mnohem zdailejší. Máme sklon interpretovat naše utrpení jako Já opravdu trpím. Hrozn trpím a já nechci trpt. Naše mysl je navyklá takto uvažovat. Já trpím má vždy podtón ve smyslu Já jsem nkdo, kdo strašn trpí. Toto utrpení je moje; ve svém život jsem ml hodn trápení. A pak se rozjede ten celý proces ztotožování se se svým já a svou pamtí. Vybaví se vám nco, co se vám pihodilo, když jste byli malí... a tak dále. Ale všimnte si, že my neíkáme, že je zde nkdo, kdo má utrpení. Není to již osobní utrpení, když to vidíme jako je zde utrpení. To není: Ach, já ubožák, pro musím tolik trpt? Co jsem komu udlal? Pro musím zestárnout? Pro musím zakoušet strast, bolest, zármutek a zoufalství? To není spravedlivé! Já tohle nechci. Já chci jen štstí a bezpeí. Tento druh myšlení pochází z nevdomosti, která vše komplikuje a jejímž výsledkem jsou osobnostní problémy. Abychom mohli opustit utrpení, musíme ho nechat vstoupit do našeho vdomí. Tento pístup však v buddhistické meditaci není z pozice já trpím, ale spíše je zde pítomno utrpení, protože se nesnažíme s problémem ztotožovat, prost jen uznáme jeho existenci. Není vhodné uvažovat jako: Já jsem rozzlobený lovk; velmi snadno se rozílím; jak se toho jen zbavit? To vyvolá na povrch všechny skryté sklony k jáství, a je pak velmi složité se v tom vyznat. Vše se stane velmi zmateným, protože pocit mých problém i mých myšlenek nás snadno svede k jejich potlaování i odsuzování a obviování sebe sama. Jsme zvyklí vci uchopovat a ztotožovat se s nimi, místo abychom je pozorovali, sledovali a porozumli jejich povaze. Když si pouze uvdomujete, že je zde stav zmatku, že je zde touha i zlost, pak skuten uvažujete nad jejich pravou povahou a vykoeníte tak všechny skryté sklony nebo je alespo zanete podkopávat. A tak neuchopujte tyto vci jako njaké osobní chyby, ale snažte se tyto podmínky vidt jako nestálé, neuspokojivé a ne-já. Uvažujte o nich a uvidíte jejich pravou tvá. Máme tendenci chápat život v tom smyslu, že to jsou mé problémy, že jsem velmi upímný a poctivý sám k

7 sob, když si to piznám. Náš život to pak dále utvrzuje, nebo stále jednáme na základ této nesprávné domnnky. Ale i samotné toto stanovisko je nestálé, neuspokojivé a ne-já. Je zde utrpení je velmi jasné a pesné uznání, že práv te je pítomen njaký pocit neštstí. Ten mže sahat od úzkosti a zoufalství až k mírnému podráždní; dukkha nemusí vždy nutn znamenat hrozné utrpení. Život k vám nemusí být vyložen brutální; nemusíte projít Osvtimí i Belsenem, abyste mohli íct, že existuje utrpení. Dokonce i královna Alžbta by mohla íct: Je zde utrpení. I ona má urit okamžiky velkého trápení a zoufání, nebo alespo okamžiky podráždní. Smyslové zakoušení v tomto svt je velmi citlivé. Znamená to, že jste neustále vystaveni radosti a bolesti v oné dualit samsáry. Znamená to být ním velmi zranitelným s tímto tlem a jeho smysly, na které mže cokoli kdykoli dopadnout. Tak tomu prost je. To je dsledek zrození. ZAPÍRÁNÍ UTRPENÍ Utrpení je nco, o em obvykle nechceme nic vdt pouze se toho chceme zbavit. Když se objeví nco nepohodlného i jakákoli nepíjemnost, neprobuzená lidská bytost má sklon se toho zbavit nebo to potlait. Proto je moderní spolenost tak zapletená do hledání rozkoše a potšení v tom, co je nové, vzrušující i romantické. Máme tendenci zdrazovat krásu a radosti mládí a zárove nepknou stránku života stáí, nemoc, smrt, nudu, zoufalství a deprese odsouvat stranou. Když se octneme ve spojení s ním, co nemáme rádi, snažíme se od toho utéct k nemu, co máme rádi. Když se nudíme, najdeme si nco zajímavého. Když se bojíme, snažíme se nalézt bezpeí. Chovat se tak je pro nás naprosto pirozené. Jsme spjati s tímto principem radosti a bolesti, když jsme k uritým vcem pitahováni a od jiných odpuzováni. A tak není-li mysl vnímavá a dobe vyvážená, stává se vybíravou vybírá si to, co se jí líbí, a snaží se potlait to, co se jí nelíbí. Velká ást našeho prožívání musí být potlaována, nebo to, s ím se každý den nevyhnuteln setkáváme, je v mnoha pípadech tím i oním zpsobem nepíjemné. Když se objeví nco nepíjemného, ekneme: Zmiz! Když nám nkdo stojí v cest: Zab ho! Tato tendence je mnohdy patrná v tom, jak jednají naše vlády... Když pomyslíte na to, jací lidé ídí naše zem, mžete z toho dostat až strach protože jsou stále ješt velmi zaslepení a neosvícení. Ale tak to prost je. Nevdomá mysl myslí jen na to, jak nco vyhubit i zniit: Támhle je komár! Zab ho!, Ti mravenci se už rozlezli po celém pokoji; postíkej je sprejem proti hmyzu! Tady v Anglii je jedna firma, která se jmenuje Rent-o-Kil. Nevím, jestli je to njaká britská mafie nebo co, ale specializuje se na hubení škdc a už si vykládáte slovo škdce jakkoli. MORÁLKA A SOUCIT Proto máme taková pravidla jako budu se zdržovat úmyslného zabíjení, nebo zabíjení je souástí naší instinktivní povahy: když ti to pekáží v cest, zab to. Mžete to vidt v íši zvíat. My sami jsme ale asto dravci; myslíme si, jak jsme civilizovaní, ale podívejte se na naši historii je doslova krvavá. Je plná nekoneného vraždní a ospravedlování všech možných špatností, páchaných na ostatních lidských bytostech, o zvíatech nemluv, a to vše pro onu základní zaslepenost neuvažující lidské mysli, jež nám káže zniit vše, co nám stojí v cest.

8 Když ale zaneme uvažovat, mžeme to zmnit; mžeme pekroit onen základní instinktivní, zvíecí zpsob jednání. Nejsme už jen loutky poslušné spoleenských zákon, které se bojí zabít jenom ze strachu ped potrestáním. Te na sebe skuten bereme odpovdnost. Respektujeme životy jiných bytostí, i hmyz a stvoení, která nemáme rádi. Nikdo asi nebude nikdy milovat komáry a mravence, ale mžeme se zamyslet nad tím, že mají také právo na život. Je to myšlenková úvaha, není to pouze reakce: Kde je ten sprej proti hmyzu? Já také nejsem rád, když vidím lézt mravence po mé podlaze; mou první reakcí je rovnž: Kde je ten sprej proti hmyzu? Ale pak mi uvažující mysl ukáže, že i když mne tato stvoení otravují a radji bych je tu nevidl, pesto mají právo existovat. To je reflexe lidské mysli. To samé platí pro nepíjemné duševní stavy. A tak když se hnváte, místo abyste íkali: No podívej se na to už jsem zase naštvaný!, staí zauvažovat: Je zde hnv. Je to stejné se strachem; když ho vidíte jako strach mé matky, strach mého otce, strach psa i mj strach, stane se z toho jakási lepivá pavuina rozliných bytostí v jistém smyslu spojených, v jiném nespojených; a je pak složité se v tom njak vyznat. A pesto je strach této bytosti a strach, který má tamto prašivé psisko, jedna a táž vc. Je tu strach. Nic víc. Strach, který jsem prožíval já, se nijak neliší od strachu druhých. A proto máme soucit i se starými, prašivými psy. Chápeme, že strach je pro prašivé psy stejn hrozný jako pro nás samotné. Když nkdo nakopne tžkou botou psa nebo kopne do vás, pocit bolesti je stejný. Bolest je prost bolest, zima je prost zima, hnv je prost hnv. Nepatí to mn, ale je zde bolest. Toto je dovedné využívání myšlení, které nám pomže vidt vci jasnji, místo aby utvrzovalo pocit jáství. A pak, jako dsledek rozpoznání stavu utrpení že zde je utrpení, se dostaví druhý vhled této první ušlechtilé pravdy: Mlo by mu být porozumno. Toto utrpení je nutno zkoumat. ZKOUMÁNÍ UTRPENÍ Mli byste se snažit porozumt dukkha: skuten se podívat na své utrpení, obejmout ho a pijmout. Snažte se ho chápat, když pociujete tlesnou bolest, zoufalství a zármutek i zlobu a nenávist jakoukoli podobu na sebe vezme, jakkoli se projevuje, a je extrémní i mírné. Toto uení neíká, že musíte být úpln a naprosto nešastní, abyste dosáhli osvícení. Není nutné, abyste byli o vše okradeni nebo aby vás muili na skipci; jde o to, dokázat se podívat na utrpení, i když je to teba jen slabý pocit nespokojenosti, a porozumt mu. Je snadné najít nkoho, na koho mžeme svést vlastní problémy. Kdyby m moje matka skuten milovala nebo kdyby všichni kolem mne byli opravdu moudí a snažili se mi vytvoit dokonalé prostedí, tak bych dnes neml takové emoní problémy, jaké mám. To je ale skuten hloupé! A pesto tak nkteí lidé opravdu vnímají svt; berou to jako nespravedlnost okolí, že jsou te zmatení a nešastní. I když jsme teba žili v nuzných podmínkách, s první ušlechtilou pravdou toto samotné není utrpení, nebo to kolem toho vytváíme my sami v našich myslích. V tom spoívá probuzení lovka probuzení k pravd o utrpení. Tato pravda je ušlechtilou pravdou, protože již nesvádí námi prožívané utrpení na nkoho jiného. Buddhistický pístup je tak ve srovnání s ostatními náboženstvími opravdu jedinený, nebo klade draz na cestu ven z utrpení skrze moudrost, oproštní se od vší zaslepenosti, spíše než dosažení njakého stavu blaženosti i spojení s Nejvyšším. Nechci tím te íct, že ostatní pro nás nikdy nejsou zdrojem nespokojenosti a podráždní, ale toto uení poukazuje na naše vlastní reakce na život. Když se k vám nkdo chová protivn nebo se vám zámrn a zlomysln snaží uškodit a vy si myslíte, že utrpení vám zpsobuje tento lovk, pak jste stále ješt nepochopili první ušlechtilou pravdu. I kdyby vám vytrhával nehty na rukou i dlal jiné hrozné vci dokud si budete myslet, že trpíte kvli nmu,

9 neporozumli jste první ušlechtilé pravd. Rozumt utrpení znamená jasn vidt, že je to naše reakce vi oné osob, jež nám vytrhává nehty na rukou já t nenávidím, v em spoívá utrpení. Samotné vytrhávání neht je sice bolestivé, ale utrpením je Já t nenávidím, Jak mi tohle mžeš udlat? a Nikdy ti to neodpustím. Avšak nemusíte ekat na to, až vám nkdo zane vytrhávat nehty na rukou, abyste se mohli zabývat první ušlechtilou pravdou. Zkuste to s malými vcmi, jako když s vámi teba nkdo jedná necitliv a hrub nebo vás ignoruje. Jestliže trpíte, protože se k vám njaký lovk zachoval pezírav nebo vás njak urazil, mžete na tom pracovat. Každodenní život je plný událostí, které nás mohou rozílit nebo vyvést z míry. Mžeme být otrávení i podráždní jen tím, jak nkdo chodí nebo vypadá, alespo já to o sob mohu íct. Nkdy si mžete všimnout, že jste znechucení jen kvli tomu, jak se nkdo pohybuje, nebo protože nedlá to, co by dlat ml lovk se mže velmi snadno rozílit nebo být vyveden z míry kvli takovýmto vcem. Ona osoba vám ve skutenosti nijak neublížila, ani vám neudlala nic podobného jako je vytrhávání neht, ale vy pesto trpíte. Pokud se nedokážete podívat na utrpení v tchto jednoduchých pípadech, nebudete nikdy takoví hrdinové, abyste to dokázali, kdyby vám nkdo nkdy skuten vytrhával nehty na rukou! Zabýváme se malými neuspokojeními ve všednosti obyejného života. Sledujeme, jak mžeme být ranni a uraženi nebo rozíleni a podráždni tím, co dlají naši sousedé, lidé, se kterými žijeme, paní Thatcherová, tím, jaké vci jsou, i námi samotnými. Víme, že tomuto utrpení by mlo být porozumno. Cviíme se skuteným pozorováním utrpení jakožto pedmtu a chápáním: Toto je utrpení. Tímto získáme vhled do utrpení. BLAŽENOST A NESPOKOJENOST Mžeme si položit otázku: Kam nás dovedlo toto hedonistické vyhledávání potšení jako nejvyššího cíle? Trvá to už alespo nkolik desetiletí, ale stalo se tím lidstvo o nco šastnjší? Dnes máme právo a svobodu dlat cokoli se nám zlíbí s drogami, sexem, cestováním a tak dále všechno jde, vše je povoleno, nic není zakázáno. Musíte udlat nco opravdu neslušného, nco opravdu surového, abyste byli odsunuti na okraj spolenosti. Ale uinilo nás to, že mžeme voln projevovat své impulsy, šastnjšími i více uvolnnými a spokojenými? Ve skutenosti jsme se stali velmi sobetí; nepemýšlíme o tom, jak se naše iny mohou dotknout druhých. Máme sklon myslet pouze na sebe: já a mé štstí, má svoboda a má práva. Takto se stávám zdrojem obtíží, velkých nepíjemností, mrzutostí a neštstí pro lidi v mém okolí. Když si myslím, že mžu dlat vše, co se mi zlíbí, nebo íkat to, co mne práv napadne, a to i na úkor druhých, pak jsem jako lovk pouze na obtíž spolenosti. Když se objeví myšlenky co já chci a co si já myslím, že by mlo i nemlo být, a zárove se chceme tšit ze všech radostí života, budeme nutn zklamáni, protože život vypadá beznadjn a nic se nám nedaí. Pouze se zmítáme ve víru života pobíháme dokola hnáni strachem a žádostivostí. A i když dostaneme vše, co jsme si páli, stále si budeme myslet, že nám nco schází, že nám nco chybí. A tak i když se nám v život daí, poád je zde tento pocit utrpení stále ješt zbývá nco udlat, obtžují nás pochybnosti a strach. Já jsem napíklad vždy miloval krásnou krajinu. Jednou, když jsem vedl meditaní sezení ve Švýcarsku, vzali mne pátelé na výlet do pekrásných hor a já jsem si byl vdom neustálého pocitu úzkosti v mé mysli, protože tam bylo tolik krásy, nepetržitý proud nádherných pohled. Pipadal jsem si, jako bych to chtl všechno podržet, a musel jsem být poád ostražitý, abych to vše oima strávil. Skuten mne to vyerpávalo! A to bylo dukkha, že?

10 Zjistil jsem, že když dlám vci nepozorn i nco tak nevinného, jako je dívání se na krásné hory, když se jen snažím nco uchopit a podržet, vždy to s sebou pinese nepíjemný pocit. Jak mžete podržet hory jako Jungfrau a Eiger? Pinejlepším si je mžete vyfotografovat, pokusit se vše zachytit na kus papíru. To je dukkha; když si chcete nco pkného podržet, protože od toho nechcete být odloueni to je utrpení. Být v situacích, které nemáte rádi, je rovnž utrpení. Já jsem napíklad nikdy neml rád cestování londýnským metrem. Stžoval jsem si: Já nechci jezdit metrem s tmi píšernými reklamními plakáty a špinavými stanicemi. Nechci se cpát do tch malých vagón pod zemí. Byly to pro mne velmi nepíjemné zážitky. Ale zaal jsem naslouchat onomu bdování a stžování utrpení, pramenícímu ze spojení s ním nepíjemným. Pak, když jsem o tom chvíli uvažoval, jsem kolem toho pestal dlat problémy, takže jsem mohl být s nepíjemnými a nehezkými vcmi, aniž bych kvli nim musel trpt. Uvdomil jsem si, že je to prost tak, jak to je, a že je to tak v poádku. Není nutné, abychom kvli emukoli vytváeli problémy a už stojíme ve špinavé stanici metra nebo pozorujeme nádhernou krajinu. Vci jsou takové, jaké jsou, a tak je mžeme sledovat a ocenit v jejich promnlivých podobách, aniž bychom je uchopovali. Uchopování je snaha podržet si to, co máme rádi; snaha zbavit se toho, co nemáme rádi; nebo snaha získat nco, co nemáme. Mžeme rovnž velmi trpt kvli jiným lidem. Pamatuji se, jak jsem v Thajsku negativn smýšlel o jednom z mnich. On nco udlal a já jsem si hned pomyslel: Tohle by neml dlat, nebo nco ekl: Tohle by neml íkat! Nosil jsem s sebou toho mnicha ve své mysli, a i když jsem odešel nkam jinam, stále jsem na nj myslel; objevila se vzpomínka na nj a pišly i stejné reakce: Pamatuješ si, jak ekl to a jak udlal tamto? a Neml to íkat, neml to dlat. Když jsem našel takového uitele, jakým byl Adžán á, chtl jsem po nm, aby byl dokonalost sama. íkal jsem si: Ó, jaký bájený uitel! Ale on pak teba udlal nco, co se mi nelíbilo, a já jsem uvažoval takto: Nechci, aby dlal vci, které se mi nelíbí, protože na nj rád myslím jako na bájeného uitele. Bylo to, jako kdybych íkal: Adžáne á, bu pro mne bájený poád. Nikdy nedlej nic, co vyvolává v mé mysli jakékoli negativní myšlenky. A tak i když naleznete nkoho, koho si mžete opravdu vážit a mít ho rádi, je zde stále utrpení plynoucí z ulpívání. Díve i pozdji udlá nebo ekne nco, co se vám nebude líbit, s ím nebudete souhlasit, co ve vás vyvolá pochybnosti a budete trpt. Jednou pišlo nkolik mnich, Amerian, do Wat Pa Pong, našeho kláštera v severovýchodním Thajsku. Byli samá kritika a na všem vidli jen chyby. Nemysleli si, že by Adžán á byl zrovna dobrý uitel, a klášter se jim nelíbil. Cítil jsem, jak ve mn stoupá zlost a hnv, protože kritizovali nco, co jsem já miloval. Byl jsem rozhoený: V poádku, když se vám tu nelíbí, tak odsud vypadnte. On je ten nejlepší uitel na svt a jestli si myslíte nco jiného, tak klidn jdte! Tento druh lpní zamilovanost i oddanost je utrpením, protože když je nco nebo nkdo, koho máte rádi, kritizován, cítíte hnv a rozhoení. VHLED DO SITUACÍ Nkdy se vhled objeví v tom nejmén oekávaném okamžiku. To se stalo mn, když jsem žil v kláštee Wat Pa Pong. Severovýchodní ást Thajska se svými hustými lesy a rovnými planinami není zrovna to nejkrásnjší i nejpíjemnjší místo na svt; v letním období je tam strašné vedro. Ped každým svátením dnem jsme museli jít a v odpoledním žáru zametat listí na cestikách. Byly to ohromné plochy, co jsme museli zvládnout. Strávili jsme celé

11 odpoledne pod sálajícím sluncem, zpocení a metoucí listí na hromady hrubými košaty; to byla jedna z našich povinností. Mn se to vbec nelíbilo. íkal jsem si: Já tohle nechci dlat. Nepišel jsem sem, abych zametal na zemi listí; jsem tady, abych se stal osvíceným a oni mne místo toho nechají zametat listí. Navíc je vedro a já mám svtlou kži; mohl bych z toho dostat rakovinu kže, když jsem tady v takovém horkém podnebí. Jedno odpoledne jsem tam tak stál a cítil se opravdu špatn, íkal jsem si: Co tady vlastn dlám? Pro jsem sem pišel? Pro tu ješt jsem? Stál jsem tam se svým dlouhým hrubým košttem a neml jsem už vbec sílu pokraovat v práci; litoval jsem sám sebe a všechno ostatní nenávidl. Pak se najednou objevil Adžán á, ušklíbl se na mne a ekl: Wat Pa Pong je plný utrpení, co? a odkráel. Tak jsem se zamyslel: Pro to jenom ekl? a Vlastn, všechno není zase tak špatné. Pivedl mne k uvažování: Je zametání listí skuten tak nepíjemné?... Ne, není. Je to spíš taková neutrální vc; zametáš listí a nijak moc na tom nezáleží... Je pocení tak hrozné? Je to opravdu tak ubohý, ponižující zážitek? Je to skuten tak hrozné, jak si namlouvám?... Ne pocení je v poádku, je to naprosto pirozená vc. Nemám rakovinu kže a lidé ve Wat Pa Pong jsou velmi milí. Uitel je velmi laskavý, moudrý muž. Mniši se ke mn chovají dobe. Laití pívrženci sem chodí a dávají mi jídlo a... Na co si vlastn stžuji? Když jsem tak uvažoval nad samotným prožíváním svého pobytu tam, uvdomil jsem si: Je mi tu dobe. Lidé si m váží, jednají se mnou pkn. Uí mne píjemní lidé ve velmi milé zemi. Ve skutenosti je tu všechno v poádku, krom mne; dlám z toho problém, protože se nechci potit a nechci zametat listí. Pak se dostavil velmi jasný vhled. Náhle jsem v sob vidl nco, co si stále stžovalo a všechno kritizovalo, a co mi vždy bránilo v tom, abych se pln vnoval urité situaci. Další zážitek, ze kterého jsem se pouil, byl zvyk mytí nohou starším mnichm, když se vrátili z almužní obchzky (pindapáta). Poté, co kráeli bosi skrze vesnice a rýžová pole, byly jejich nohy zablácené. Ped jídelní halou stály nádoby s vodou na mytí nohou. Když pišel Adžán á, všichni mniši bylo jich možná dvacet nebo ticet se vyhrnuli ven a umývali mu nohy. Když jsem to poprvé vidl, íkal jsem si: Tohle já dlat nebudu já ne! Další den, hned jak se Adžán á objevil, pibhlo opt ticet mnich a mylo mu nohy, a já si íkal: Taková pitomost ticet mnich myje nohy jednomu lovku. Já tohle dlat nebudu. Den na to se má reakce ješt vyostila... Pispchalo ticet mnich a myli nohy Adžána á: Tohle m tedy opravdu štve, je mi z toho na nic! Je to asi ta nejhloupjší vc, jakou jsem vbec kdy vidl ticet lidí myje nohy jednomu lovku! On si zejm myslí, že si to zaslouží pkn mu tím roste jeho ego. Musí to být hrozný egoista, když si nechá mýt nohy od tolika lidí. Já tohle nikdy dlat nebudu! Vypstoval jsem si asem velmi silnou reakci, až píliš silnou. Sedl jsem tam a cítil se opravdu zle a rozzloben. Sledoval jsem mnichy a íkal jsem si: Vypadají všichni jako pitomci. Nevím, co tady vlastn dlám. Ale pak jsem zaal naslouchat sám sob a uvažoval jsem: Je to skuten nepíjemný stav mysli, to, jak se te cítím. Musím se ale kvli tomu rozilovat? Nenutili mne, abych to dlal. Je to vlastn v poádku; není nic divného na tom, že ticet lidí myje nohy jednomu lovku. Není to žádné nemorální i špatné chování, a možná to dlají docela rádi; možná, že to chtjí dlat teba je to tak v poádku... Možná bych to i já ml dlat! A tak píští ráno vybhlo jednaticet mnich a mylo nohy Adžána á. Pak už kolem toho nebyl žádný problém. Cítil jsem se opravdu dobe: ta protivná vc ve mn zmlkla.

12 Mžeme se zamyslet nad vcmi, které v nás vyvolávají rozhoení a hnv: je na nich skuten nco zlého, anebo jsou to vci, kolem kterých my vytváíme dukkha? Potom zaneme rozumt problémm, které vytváíme ve svých životech a v životech lidí kolem nás. S bdlou pozorností se dokážeme vyrovnat se vším v život; se vzrušením i nudou, nadjí i zoufalstvím, potšením i zármutkem, okouzlením i únavou, zaátkem i koncem, zrozením i smrtí. Jsme ochotni to do své mysli pijmout jako celek, místo abychom se ponoili pouze do toho píjemného a potlaovali to nepíjemné. Proces vhledu znamená jít k dukkha, podívat se na dukkha, pijmout dukkha a rozpoznat dukkha ve všech podobách. Pak už nereagujete pouze vychutnáváním jednoho a potlaováním druhého, jak jste byli díve zvyklí. A proto mžete lépe snášet utrpení, mít s ním více trplivosti. Toto uení neleží mimo naše prožívání. Jsou to spíše úvahy, pramenící pímo z naší zkušenosti a žádné složité intelektuální záležitosti. A tak opravdu vložte úsilí do sebezdokonalování, místo abyste zstali vzet na jednom míst. Jak asto se trápíte svým pocitem viny za interrupci nebo nad svými chybami, které jste uinili v minulosti? Musíte trávit všechen svj as pouze pežvykováním vcí, které se vám v život pihodily, a bavit se jejich rozebíráním a nekoneným spekulováním? Nkteí lidé ze sebe takové složité osobnosti dlají. Když se jen vyžíváte ve svých vzpomínkách, názorech a domnnkách, tak navždy zstanete vzet v tomto svt a nikdy ho žádným zpsobem nepekroíte. Tohoto bemene se mžete zbavit, pokud jste ochotni moude používat toto uení. eknte si: Už se do toho nenechám více zaplést; odmítám se úastnit této hry. Nepoddám se této nálad. Zante se stavt do pozice vdní: Já vím, že toto je dukkha; je zde dukkha. Je opravdu dležité uinit rozhodnutí jít tam, kde je pítomno utrpení, a setrvat tam s ním. Pouze s takovýmto zkoumáním a konfrontováním utrpení máte nadji, že se dostaví onen hluboký vhled: Tomuto utrpení bylo porozumno. To jsou tedy ony ti ásti první ušlechtilé pravdy. To je zpsob, který bychom mli používat pi uvažování o život. Kdykoli pociujete utrpení, nejprve si uvdomte je zde utrpení, pak mlo by mu být porozumno, a nakonec bylo mu porozumno. V tomto chápání dukkha spoívá vhled do první ušlechtilé pravdy. DRUHÁ UŠLECHTILÁ PRAVDA A co je ušlechtilá pravda vzniku utrpení? Je to touha, jež vede k dalšímu bytí, doprovázená rozkoší a vášní, nalézající potšení hned v tom, hned v onom: jinými slovy, touha po smyslové rozkoši, touha po bytí, touha po ne-bytí. A kde tato touha vzniká a ulpívá? Kdekoli je nco milého a libého, tam tato touha vzniká a ulpívá. Toto je ušlechtilá pravda vzniku utrpení: to bylo zení, vhled, porozumní, poznání a svtlo, které ve mn vyvstalo o vcech díve neslýchaných. Tato ušlechtilá pravda má být proniknuta odstranním píiny utrpení: to bylo zení, vhled, porozumní, poznání a svtlo, které ve mn vyvstalo o vcech díve neslýchaných. Tato ušlechtilá pravda byla proniknuta odstranním píiny utrpení: to bylo zení, vhled,

13 porozumní, poznání a svtlo, které ve mn vyvstalo o vcech díve neslýchaných. [Samjutta-nikája, LVI, 11] Druhá ušlechtilá pravda ve svých tech aspektech zní: Je zde píina utrpení pipoutanost k toužení. Touha by mla být opuštna. Touha byla opuštna. Druhá ušlechtilá pravda íká, že utrpení má svou píinu, kterou je lpní na tech druzích toužení, jimiž jsou: touha po smyslové rozkoši (káma-tanhá), touha po bytí (bhava-tanhá) a touha po zbavení se neho (vibhava-tanhá). To je vyjádení druhé ušlechtilé pravdy, to je teze, parijatti. A o tom uvažujete: píinou utrpení je pipoutanost k toužení. TI DRUHY TOUŽENÍ Touha i v pálijštin tanhá je dležitá vc, které bychom mli rozumt. Co to je touha? Káma-tanhá není nic složitého. Tento druh touhy pedstavuje žádostivost po smyslových rozkoších tla i ostatních smysl, neustálé vyhledávání vzrušení a potšení to je kámatanhá. Mžete se nad tím opravdu zamyslet: jaké to je, když v sob máte touhu po njakém potšení? Napíklad když jíte, jste-li hladoví a jídlo chutná výborn, mžete si všimnout toho, jak rádi byste si vzali další sousto. Uvdomte si ten pocit, když jíte nco lahodného, a všimnte si, jak toho chcete stále víc. Nevte pouze tomu, co vám já íkám; vyzkoušejte si to sami. Nemyslete si, že to už znáte, protože tomu tak bylo v minulosti. Vyzkoušejte si to, když budete jíst. Ochutnejte nco dobrého a sledujte, co se bude dít: objeví se touha po nem dalším. To je káma-tanhá. Rovnž pozorujeme pocit chtní stát se ním. Pokud je pítomna nevdomost, pak nemusíme jen hledat nco dobrého k sndku nebo njakou okouzlující hudbu, mžeme se také zaplést do svta sn a ctižádosti touhy stát se ním. Jsme chyceni ve snažení stát se šastnými, v úsilí získat majetek; nebo se mžeme pokusit naplnit svj život pocitem dležitosti tím, že budeme usilovat o nápravu svta. Všimnte si pocitu chtní stát se ním jiným, než ím práv jste. Naslouchejte bhavatanhá svého života: Chci cviit meditaci, abych se zbavil svých trápení. Chci se stát osvíceným. Chci se stát mnichem i mniškou. Chci se stát osvíceným jako laický pívrženec. Chci mít manželku, dti a zamstnání. Chci si užívat radostí smyslového svta, aniž bych se musel ehokoli vzdát, a navíc se ješt stát osvíceným arahantem. Když se nám znelíbí snaha ním se stát, pak je zde touha zbavit se vcí. Tak pozorujeme vibhava-tanhá, touhu neho se zbavit: Chci se zbavit svého utrpení. Chci se zbavit své zlosti. Mám zlost a já se jí chci zbavit. Chci se zbavit závisti, strachu a úzkosti. Všímejte si toho, sledujte vibhava-tanhá. Ve skutenosti pozorujeme to v nás, co se snaží neho se zbavit; nesnažíme se zbavit vibhava-tanhá. Nestavíme se proti touze zbavit se uritých vcí, ani tuto touhu nepodporujeme. Místo toho uvažujeme: Tak takové to je, takový je pocit chtít se neho zbavit; musím pemoci svj hnv; musím v sob zabít ábla a pekonat svou žádostivost a pak se stanu... Z tohoto etzce myšlenek mžeme vidt, jak velmi blízké si je stávání se ním a zbavování se neho. Nezapomínejte však na to, že káma-tanhá, bhava-tanhá a vibhava-tanhá jsou takto rozdleny do tí kategorií pouze kvli snažšímu pozorování toužení. Nejsou to naprosto odlišné formy touhy, ale jen její rzné aspekty.

14 Druhým vhledem druhé ušlechtilé pravdy je: Touha by mla být opuštna. Do našeho cviení se tak dostává to, emu íkáme nechávání jít. Získali jste vhled, že touha by mla být opuštna, ale tento vhled není touha cokoli opustit. Pokud nejste moudí a skuten neuvažujete ve své mysli, máte sklon následovat myšlenky typu já se toho chci zbavit; já chci opustit všechny své touhy avšak to je pouze další toužení. Mžete nad tím ale uvažovat; mžete pozorovat touhu zbavit se neho, touhu stát se ním nebo touhu po smyslové rozkoši. Když porozumíte tmto tem druhm toužení, mžete je nechat jít. Druhá ušlechtilá pravda po vás nevyžaduje, abyste pemýšleli takto: Já mám velkou smyslovou touhu i Já jsem skuten ambiciózní. Pímo pekypuji bhava-tanhá! nebo Já jsem opravdový nihilista. Chci pouze odsud ven. Jsem skutený fanatik vibhava-tanhá. Takový jsem já. To není druhá ušlechtilá pravda. V ní se nehovoí o ztotožování se s toužením; v ní jde o rozpoznání touhy. Strávil jsem hodn asu pozorováním toho, jak velká ást mého cviení spoívala v touze ním se stát. Napíklad kolik mého snažení ve vztahu k meditaci mlo za svj cíl stát se oblíbeným mnichem, do jaké míry mly mé vztahy s ostatními mnichy a mniškami i laickými pívrženci co do inní s páním být oblíben a chválen. To je bhava-tanhá touha po chvále a úspchu. Jako mnich máte tuto bhava-tanhá, když chcete, aby lidé všechno chápali a oceovali hodnotu Dhammy. I takovéto jemné, skoro ušlechtilé toužení je bhavatanhá. Pak je zde vibhava-tanhá v duchovním život, která mže být velmi poctivá a upímná vi sob samému: Chci vymazat, zniit a zbavit se tchto neistot mysli. Skuten jsem naslouchal svým myšlenkám: Chci se zbavit toužení. Chci se zbavit hnvu. Nechci už nikdy mít strach nebo být závistivý. Chci být statený. Chci mít v srdci radost a blaženost. Cviení v Dhamm nespoívá v nenávidní sebe sama za to, že máme takové myšlenky, ale znamená vidt, jak jsou podmínn vzniklé v mysli. Jsou nestálé. Toužení není to, ím jsme, ale je to zpsob, jakým máme sklon reagovat, pokud jsme neporozumli tyem ušlechtilým pravdám v jejich tech aspektech. Máme tendenci takto reagovat na vše. Jsou to normální reakce závislé na nevdomosti. Ale my nemusíme trpt do nekonena. Nejsme pouze beznadjné obti toužení. Mžeme nechat touhu být tak, jak je, a zaít se od ní oprošovat. Toužení nás ovládá a zaslepuje jen tak dlouho, dokud se ho držíme, víme v nj a reagujeme na nj. UCHOPOVÁNÍ JE UTRPENÍ Obyejn ztotožujeme utrpení s pociováním, ale pociování není utrpení. Utrpením je uchopování toužení. Touha sama o sob nezpsobuje utrpení; píinou utrpení je uchopování touhy. To je ureno pro vaši úvahu a pozorování v rámci individuálního prožívání. Skuten musíte zkoumat toužení a vdt, co to je. Musíte chápat, co je pirozené a nezbytné pro pežití, a co pro n nutné není. Mžeme být velmi idealistití a myslet si, že dokonce i poteba potravy je jistým druhem touhy, který bychom nemli mít. Mže to být až smšné. Avšak Buddha nebyl idealista a nebyl ani moralista. Nesnažil se nic zatracovat. Snažil se otevít nám oi k pravd, tak abychom vidli vci jasn.

15 Jakmile dosáhneme jasného a správného nazírání, není zde žádné utrpení. Mžete stále cítit hlad. Mžete stále potebovat potravu, aniž by to na sebe bralo formu touhy. Potrava je pirozenou potebou tla. Tlo není já; vyžaduje potravu, jinak zeslábne a zeme. Taková je povaha tla není na tom nic špatného. Když se z nás stanou namyšlení moralisté a budeme si myslet, že jsme našimi tly, že hlad je naším vlastním problémem a že bychom dokonce nemli ani jíst tak to není moudrost, ale pošetilost. Když opravdu vidíte píinu utrpení, zjistíte, že problémem je uchopování toužení a ne samotná touha. Uchopovat znamená být zaslepený, myslet si, že je to skuten já a moje : Já jsem tato touha a není se mnou nco v poádku, protože jí mám, nebo Nelíbí se mi to, ím práv te jsem. Musím se stát ním jiným, nebo Musím se neho zbavit, abych se mohl stát tím, ím chci být. Toto vše je toužení. A vy mu pozorn naslouchejte, aniž byste íkali, zda je dobré nebo špatné, pouze si ho všímejte. NECHÁVÁNÍ JÍT Když pozorujeme toužení a nasloucháme mu, tak už k nmu nejsme pipoutáni; dovolujeme mu být takovým, jakým je. Pak dojdeme k poznání, že píina utrpení, touha, mže být odložena a opuštna. Jak necháte vci jít? Tím, že je ponecháte tak, jak jsou; neznamená to, že je zniíte nebo odhodíte pry. Spíše je položíte a necháte je být. Cviením nechávání jít zjistíme, že je zde píina utrpení, což je pipoutanost k toužení, a uvdomíme si, že bychom tyto ti druhy touhy mli opustit. A pak pijde poznání, že jsme touhy odložili; nejsme k nim již nijak pipoutáni. Když v sob objevíte lpní, tak nezapomete, že nechávání jít není zbavování se i odhazování pry. Když držím v ruce tyto hodinky a vy eknete: Pus je!, neznamená to: Vyho je ven. Mžu si myslet, že je mám odhodit pry, protože na nich lpím, ale to by byla pouze touha zbavit se jich. Domníváme se, že když se zbavíme pedmtu, tak se tím zbavíme i lpní. Ale když zauvažuji nad pipoutaností, nad držením hodinek, zjistím, že zde není žádný dvod, pro bych se jich ml zbavovat jsou to dobré hodinky; neopožují se a nejsou ani píliš tžké. Problém neleží v hodinkách. Skuteným problémem je držení hodinek. Co tedy udlám? Nechám je být, odložím je stranou položím je jemn bez jakéhokoli odporu. Pozdji je mohu opt zvednout, podívat se, kolik je hodin, a odložit je, když to bude teba. Tento vhled do nechávání jít mžete aplikovat na touhu po smyslovém potšení. Teba se chcete poád bavit. Jak byste odložili tuto touhu bez jakékoli nelibosti? Jednoduše ji rozpoznejte, aniž byste ji soudili. Mžete pozorovat chtní zbavit se jí protože se cítíte vinni tím, že máte takovou pošetilou touhu, ale jen to odložte stranou. Pak, když ji vidíte takovou, jaká je, když ji rozpoznáte pouze jako touhu, nejste k ní již více pipoutáni. Na naší cest musíme vždy pracovat s okamžiky každodenního života. Když se cítíte sklíen a jste negativn naladni, už jen ten moment, kdy se odmítnete onomu pocitu oddat, je zážitkem osvícení. Pokud toto vidíte, nemusíte se již ponoit do oceánu deprese a zoufalství a pevalovat se v nm. Mžete s tím opravdu skonit tak, že se nauíte na vcech nelpt. Musíte na to pijít vlastním cviením, takže budete sami vdt, jak opustit píinu utrpení. Je možné opustit touhu skrze chtní nechat ji jít? Co je to, co skuten nechává vci jít v uritém okamžiku? Je teba pozorovat zážitek nechávání jít a opravdu ho zkoumat, dokud se nedostaví vhled. Dlejte to tak dlouho, až získáte onen vhled: Ach ano, nechávání jít, te tomu rozumím. Touha byla práv opuštna. Neznamená to, že opustíte toužení navždy, ale v onen

16 okamžik jste ho skuten nechali jít, a to zcela vdom. Je zde tedy vhled. Tomu se íká poznání vhledu. V pálijštin se to nazývá ánadassana i hluboké porozumní. Já jsem ml svj první vhled do nechávání jít v prvním roce meditací. Intelektuáln jsem se dobral toho, že by lovk ml všechno opustit, a pak jsem uvažoval: Jak mám nechat jít? Pipadalo mi, že je nemožné nechat cokoli být. Tak jsem si ekl: Necháš jít necháním jít. Tak to tedy nech jít! A zase jsem si ekl: Ale nechal jsem už skuten vše být? a Jak mám vci nechat jít? No prost je nech jít! Pokraoval jsem dál tímto zpsobem, stále více skleslý na duchu. Nakonec se ukázalo, co se vlastn dlo. Když se snažíte rozebrat nechávání jít do detail, zapletete se do pílišných komplikací. Nebylo to již nco, co by bylo možno vymyslet pomocí slov, nýbrž nco, co jste skuten uinili. A tak jsem v tom okamžiku nechal vše jít, prost jen tak. I osobní problémy a posedlosti je možné práv takto nechat být. Nejde o to, do nekonena je rozebírat a tvoit kolem nich další problémy, je nutné cviit se v odkládání vcí stranou, v nechávání jít. Nejprve je necháte být, ale pak se jich opt chytnete, protože váš zvyk uchopovat je tak silný. Alespo však víte, jak na to. I já, když jsem dosáhl onoho vhledu, jsem na okamžik nechal vci jít, ale pak jsem je znovu zaal uchopovat myšlenkami jako: Tohle já nezvládnu, vždy mám tak mnoho špatných návyk! Nevte však té vci ve vás, která na všem jen hledá chyby a zlehuje vaše snažení. Je naprosto nedvryhodná. Je to vše pouze otázka cviení nechávání jít. ím více zanete vidt, jak na to, tím déle budete schopni vydržet ve stavu neulpívání. ZAVRŠENÍ Je dležité vdt, kdy jste opustili toužení: když ho již neodsuzujete ani se ho nesnažíte zbavit; když uznáváte, že je takové, jaké je. Když skuten spoíváte v klidu a míru, tak zjistíte, že nejste k niemu upoutáni. Nejste do nieho zapleteni, nesnažíte se nic získat ani se nieho zbavit. Blaženost znamená prost vidt vci tak, jak jsou, aniž byste cítili nutnost njak je posuzovat. Neustále íkáme: Tohle by nemlo být takové, jaké to je!, Já bych neml být takový, jaký jsem! a Ty bys neml být takový, jaký jsi, a neml bys dlat to, co dláš! a tak dále. Jsem si jist, že bych vám mohl íct, jací byste mli být a vy byste mohli mn íct, jaký já bych ml být. Mli bychom být laskaví, dobrotiví, štdí, milí, pracovití, pilní, odvážní, statení a soucitní. Vbec vás nemusím znát, abych vám toto mohl íct! Ale abych vás skuten poznal, musel bych se vi vám otevít, místo abych zaal od njakého ideálu, jaký by ml být muž i žena, jaký by ml být buddhista nebo jaký by ml být kesan. Nejde o to, že bychom snad nevdli, jací bychom mli být. Naše utrpení pochází od našeho lpní na ideálech a od komplikací, které vytváíme kolem toho, jak se vci mají. Nikdy nejsme tím, ím bychom mli být podle našich nejvyšších ideál. Život, ostatní lidé, zem, ve které žijeme, svt, v nmž se nacházíme vci nikdy nejsou takové, jaké by mly být. Staneme se velmi kritití vi všemu a vi nám samotným: Vím, že bych ml být více trplivý, ale já prost nemohu být trplivjší!... Naslouchejte všem tm ml bych a neml bych, a také toužení: chtní píjemných prožitk, chtní stát se ním i chtní zbavit se toho, co je odporné a bolestivé. Je to jako kdybyste poslouchali nkoho mluvit pes plot: Já chci tohle a nemám rád tamto. Mlo by to být tak a ne jinak. Opravdu si na to udlejte as a naslouchejte stžující si mysli, vneste to do svého vdomí.

17 Dlával jsem to asto, když jsem se cítil nespokojen nebo jsem byl kriticky naladn. Vždycky jsem zavel oi a zaal si íkat: Nelíbí se mi tohle a nechci tamto, Ten lovk by neml být takový, jaký je, a Svt by neml být takový, jaký je. Naslouchal jsem tomu démonu, který nepestával kritizovat mne, vás a celý svt. Pak jsem si ekl: Chci štstí a pohodlí; chci se cítit v bezpeí; chci, aby mne ml nkdo rád! Zámrn jsem si tyto vci vymýšlel a poslouchal je, abych je vidl pouze jako podmínky, které vznikají v mysli. A tak je vyzdvihnte ve své mysli vybute všechny ty nadje, touhy a výhrady. Uvete je do svého vdomí. Pak budete rozumt toužení a dokážete ho odložit stranou. ím více pozorujeme a zkoumáme uchopování (upádána), tím více vyvstává vhled: Touha by mla být opuštna. Potom, skrze vlastní cviení a chápání toho, co nechávání jít skuten znamená, dospjeme k tetímu vhledu druhé ušlechtilé pravdy: Touha byla opuštna. Te opravdu víme, co to je nechávání jít. Není to teoretické nechávání jít, nýbrž pímý vhled. Víte, že nechávání jít bylo završeno. To je celý smysl tohoto cviení. TETÍ UŠLECHTILÁ PRAVDA A co je ušlechtilá pravda ustání utrpení? Je to úplné vymizení a ustání této touhy, její opuštní, zanechání, oproštní a odpoutání se od ní. A kde je tato touha odstranna a ukonena? Kdekoli je nco milého a libého, tam je tato touha odstranna a ukonena. Toto je ušlechtilá pravda ustání utrpení: to bylo zení, vhled, porozumní, poznání a svtlo, které ve mn vyvstalo o vcech díve neslýchaných. Tato ušlechtilá pravda má být proniknuta uskutenním ustání utrpení: to bylo zení, vhled, porozumní, poznání a svtlo, které ve mn vyvstalo o vcech díve neslýchaných. Tato ušlechtilá pravda byla proniknuta uskutenním ustání utrpení: to bylo zení, vhled, porozumní, poznání a svtlo, které ve mn vyvstalo o vcech díve neslýchaných. [Samjutta-nikája, LVI, 11] Tetí ušlechtilá pravda ve svých tech ástech zní: Je zde ustání utrpení, ukonení dukkha. Ukonení dukkha by mlo být uskutenno. Ukonení dukkha bylo uskutenno. Cílem celého buddhistického uení je zdokonalení uvažující mysli za úelem opuštní klamných pedstav. tyi ušlechtilé pravdy jsou uením o nechávání jít skrze zkoumání i nahlížení do nitra vcí uvažováním: Pro je to práv tak a ne jinak? Je dobré hloubat nad takovými vcmi jako napíklad, pro si mniši holí hlavy nebo pro sochy Buddhy vypadají tak, jak vypadají. Uvažujeme... mysl si netvoí názory o tom, zda jsou tyto vci dobré, špatné, užitené i zbytené. Mysl se ve skutenosti otevírá a zvažuje: Co tohle znamená? Co pedstavují tito mniši? Pro nosí misky na almužnu? Pro nemohou mít peníze? Pro si nemohou pstovat své vlastní jídlo? Pemýšlíme o tom, jak tento zpsob života udržoval tradici a umožnil, aby byla pedávána od svého pvodního zakladatele, Gótamy Buddhy, až do dnešních dn.

18 Uvažujeme, když vidíme utrpení; když vidíme povahu touhy; když poznáme, že pipoutanost k toužení je utrpení. Pak dospjeme k vhledu opuštní touhy a k uskutenní ne-utrpení, konce utrpení. Tyto vhledy mohou pijít pouze skrze uvažování; nemohou se dostavit skrze víru. Nemžeme se pinutit vlí k uvení i dosažení njakého vhledu; ty pijdou jen skrze skutené rozjímání a hloubání nad tmito pravdami. Pijdou, pouze když je mysl otevená a vnímavá vi uení slepá víra urit není doporuována ani od nikoho oekávána. Místo toho by mysl mla být ochotná stát se vnímavou, hloubavou a pemýšlivou. Tento duševní stav je velmi dležitý je to cesta ven z utrpení. Není to mysl se zafixovanými názory a pedsudky, která si myslí, že všechno zná, nebo bere za pravdu jen to, co íkají jiní lidé. Je to mysl, jež je otevená vi tmto tyem ušlechtilým pravdám a je schopná uvažovat nad tím, co mžeme vidt uvnit našich vlastních myslí. Lidé jen zídka dosahují ne-utrpení, nebo to vyžaduje zvláštní druh odhodlanosti hloubat, zkoumat a dostat se za to, co je hrubé a zejmé. Vyžaduje to ochotu opravdu se podívat na své vlastní reakce, být schopen vidt pipoutanost a zamyslet se: Jaké je to, být k nemu pipoutaný? Cítíte se šastn i svobodn, když jste pipoutáni k toužení? Je to povznášející nebo skliující? Tyto otázky zde jsou pro vás, abyste o nich pemýšleli. Pokud zjistíte, že pipoutanost k vašim touhám je osvobozující, jednejte podle toho. Upnte se na všechny své touhy a uvidíte, jaký bude výsledek. Já jsem ve svém cviení vidl, že pipoutanost k mým touhám znamená utrpení. Nemám o tom žádné pochybnosti. Nyní mohu vidt, jak mnoho utrpení v mém život bylo zpsobeno upoutaností k hmotným vcem, idejím, názorm i obavám. Mohu vidt plno zbyteného trápení, které jsem si zpsobil svým lpním, protože jsem tehdy neznal nic lepšího. Vyrstal jsem v Americe v zemi svobody. Lidé jsou tam ujišováni, že mají právo na štstí, ale co se jim skuten nabízí, je právo na to, být ke všemu pipoután. Amerika vás povzbuzuje v úsilí po dosažení štstí skrze získávání vcí. Když však pracujete se tymi ušlechtilými pravdami, je nutné lpní porozumt, pemýšlet nad ním; poté se dostaví vhled do nepipoutanosti. Není to žádný intelektuální postoj i píkaz z vašeho mozku, který by íkal, že nemáte být pipoutáni; je to pouze pirozený vhled do nepipoutanosti i ne-utrpení. NESTÁLOST JAKOŽTO PRAVDA Zde v Amarávatí recitujeme Dhammaakkappavattana-suttu v její tradiní podob. Když Buddha pronesl toto kázání o tyech ušlechtilých pravdách, pouze jeden z pti žák, kteí mu naslouchali, mu skuten porozuml; jen jeden dosáhl onoho hlubokého vhledu. Ostatním tyem se to sice také líbilo, íkali si: Opravdu pkné uení, ale jen jeden z nich, Kóndaa, doopravdy porozuml tomu, co Buddha vykládal. Kázání naslouchali rovnž dévové. Dévové jsou nebeské, éterické bytosti, které nad námi velmi vynikají. Nemají hrubá tla, jako jsou ta naše; mají jemná, éterická tla a jsou krásní, milí a inteligentní. Pestože byli vyslechnutým kázáním potšeni, ani jeden z nich jím nebyl osvícen. V textu se praví, že mli velkou radost z Buddhova osvícení a že to hlásali po nebesích, když uslyšeli jeho uení. Nejprve to zaslechla jedna skupina dév, ti to oznámili dalším a brzy se všichni dévové radovali i ti nejvyšší z brahmovského svta. Šíila se zpráva, že Kolo

19 Dhammy bylo roztoeno, a tito dévové a brahmové se z toho tšili. Ale pouze Kóndaa, jeden z pti žák, dosáhl osvícení, když vyslechl toto kázání. Na samotném konci sutty ho Buddha nazývá Aá Kóndaa. Aá je hluboké poznání, a tak Aá Kóndaa znamená Kóndaa, který pochopil. Co Kóndaa pochopil? Co bylo tím jeho vhledem, který Buddha pochválil na úplném konci kázání? Bylo jím: Vše, co má povahu vznikání, má rovnž povahu ustávání. To nemusí znít jako žádné velké poznání, ale ve skutenosti se pod tím skrývá universální zákonitost: cokoli má povahu vznikání, je podrobeno ustávání; je to nestálé a ne-já... A tak nebute pipoutáni, nenechte se oklamat tím, co vzniká a zaniká. Nehledejte své útoišt, v nmž chcete spoívat a jemuž chcete vit, v niem, co vzniklo protože všechny tyto vci zaniknou. Pokud chcete trpt a promarnit svj život, jdte a hledejte vci, které vznikají. Všechny vás dovedou ke konci, k zániku, a vy z toho nebudete ani o málo moudejší. Budete se jen toit dokola, opakovat stále tytéž bezútšné návyky, a když pijde smrt, tak zjistíte, že jste se ze svého života nic dležitého nepiuili. Spíše než o tom jen pemýšlet, skuten pozorujte: Vše, co má povahu vznikání, je podrobeno zanikání. Aplikujte to na život obecn, na vaše vlastní prožívání. Pak tomu budete rozumt. Jen si všímejte: zaátek... konec. Pozorujte, jaké vci doopravdy jsou. Celý tento smyslový svt je jen vznikání a zanikání, zaínání a konení; a je možné dosáhnout dokonalého porozumní, sammá-ditthi, ješt v tomto život. Nevím, jak dlouho ješt Kóndaa žil po Buddhovo kázání, avšak byl osvícen práv v ten okamžik. Pesn tehdy dosáhl dokonalého porozumní. Chtl bych zdraznit, jak dležité je rozvinout tento zpsob uvažování. Místo pouhého uklidování mysli, což je zajisté jedna ást našeho cviení, opravdu chápejte, že správná meditace je odhodlání k moudrému zkoumání. Znamená to statené úsilí nahlédnout do nitra vcí, ne zabývat se sebou a posuzovat píiny svého utrpení na osobní rovin, nýbrž rozhodnout se skuten následovat stezku, dokud nedojdete k hlubokému porozumní. Takovéto dokonalé porozumní je založeno na principu vznikání a zanikání. Jakmile je tento zákon pochopen, vidíte, jak do nj vše zapadá. Toto není žádné metafyzické uení: Vše, co má povahu vznikání, je podrobeno zanikání. Nejde v nm o konenou realitu realitu bezsmrtnosti; ale když do hloubky pochopíte a poznáte, že vše, co má povahu vznikání, je podrobeno zanikání, tak dosáhnete konenou realitu, bezsmrtnou, nesmrtelnou pravdu. Je to prostedek k onomu nejvyššímu cíli. Všimnte si toho rozdílu: tento výrok není metafyzickým výrokem, ale takovým, který nás dovede k metafyzickému cíli. SMRTELNOST A USTÁNÍ S uvažováním nad ušlechtilými pravdami pivádíme do vdomí tento základní problém lidské existence. Pozorujeme pocit odcizení a slepé pipoutanosti k smyslovému vdomí, pipoutanosti k tomu, co je oddlené a vyvstává ve vdomí. Z nevdomosti ulpíváme na touze po smyslové rozkoši. Když se ztotožujeme s tím, co je podrobeno smrti a je neuspokojivé, tak práv toto ulpívání je utrpení. Všechna smyslová potšení jsou smrtelná potšení. Cokoli vidíme, slyšíme, hmatáme, chutnáme, myslíme i pociujeme, je smrtelné spoutané smrtí. A tak když jsme pipoutáni k

20 smrtelným smyslm, jsme pipoutáni k smrti. Pokud jsme nad tím neuvažovali nebo tomu neporozumli, pouze se slep upoutáváme ke smrtelnosti s nadjí, že ji mžeme na chvíli odehnat. Pedstíráme, že budeme opravdu šastní s vcmi, ke kterým jsme upoutáni jen abychom nakonec skonili v rozarování, zoufalství a zklamání. Mže se nám podait stát se tím, ím jsme chtli, avšak to je rovnž smrtelné. Pipoutáváme se jenom k další podmínce spoutané smrtí. Potom, s touhou zemít, se mžeme pipoutat k sebevražd i sebezniení ale samotná smrt je pouze další smrtelnou podmínkou. K emukoli se upoutáme v tchto tech druzích touhy, vždy se upoutáme k smrti což znamená, že nás oekává zklamání i zoufalství. Smrtí mysli je zoufalství; deprese je nco jako prožitek smrti v mysli. Stejn jako tlo zeme fyzickou smrtí, i mysl umírá. Duševní stavy a podmínky umírají; nazýváme to zoufalstvím, nudou, depresí a trápením. Kdykoli jsme k nemu pipoutáni, když prožíváme nudu, zoufalství, úzkost a strast, snažíme se nalézt njakou jinou smrtelnou podmínku, která vzniká. Napíklad cítíte zoufalství a íkáte si: Chtl bych tak kus okoládového dortu. A už je to tady! Na okamžik se mžete ponoit do lahodné, sladké, okoládové chuti dortu. V té chvíli je zde stávání se ním skuten jste se stali tou lahodnou, sladkou, okoládovou chutí! Ale nemžete se jí držet moc dlouho. Polknete a co vám zbyde? Pak musíte jít opt za ním jiným. Toto je stávání se ním. Jsme zaslepeni a zapleteni do tohoto procesu stávání se ním ve smyslovém svt. Avšak skrze porozumní touze, bez posuzování krásy i ošklivosti svta smysl, uvidíme toužení tak, jak skuten je. Je zde poznání. Poté, když toužení opustíme, místo abychom se ho snažili uchopit, dosáhneme niródha, konec utrpení. To je tetí ušlechtilá pravda, kterou musíme uskutenit sami pro sebe. Uvažujeme o ustání. íkáme: Je zde ustání, a víme, když nco ustalo. NECHAT VCI VYJÍT NA POVRCH Pedtím, než mžete vci nechat jít, musíte jim dovolit pístup do plného vdomí. Pi meditaci je naším cílem nechat podvdomí vyvstat ve vdomí. Necháváme všechno trápení, zoufalství, obavy, hnv a to, co v sob potlaujeme, stát se vdomým. Lidé mají sklon upínat se k velmi ušlechtilým ideálm. Mžeme se v sob velmi zklamat, když si nkdy nepipadáme tak dobí, jací bychom mli být, nebo když si íkáme, že bychom nemli být podráždní všechny ty ml bych a neml bych. Také vytváíme touhu zbavit se špatných vcí a tato touha vypadá upímn. Pipadá nám správné zbavit se zlých myšlenek, hnvu a závisti, protože dobrý lovk by takový neml být. Tak v sob vyvoláme pocit viny. Když o tom uvažujeme, tak pivedeme do vdomí touhu stát se tímto ideálem a touhu zbavit se tchto špatných vcí. A tím, že to uiníme, mžeme nco nechat jít místo abychom se stali tím dokonalým lovkem, necháme jít onu touhu. Co zbyde, je istá mysl. Nepotebujeme se stát dokonalým lovkem, protože v isté mysli dokonalí lidé vznikají a zanikají. Ustání lze lehce rozumt na intelektuální úrovni, avšak jeho uskutenní mže být dost složité, nebo to zahrnuje spoívání s tím, co považujeme za nesnesitelné. Když jsem napíklad já poprvé zaal s meditací, ml jsem pedstavu, že mne to uiní laskavjším a šastnjším a oekával jsem prožitky duševního blaha. Ale bhem prvních dvou msíc jsem pocioval tolik hnvu a zlosti jako nikdy pedtím v mém život. íkal jsem si: To je hrozné; meditace mne uinila ješt horším, než jsem byl. Ale když jsem pak uvažoval nad tím, pro