CESKO - AMERICKÉ EPIŠTOLY. Napsal JAR.E. SALABA VOJAN

Transkript

1 CESKO - AMERICKÉ EPIŠTOLY Napsal JAR.E. SALABA VOJAN

2 rýtun^ "^ L. <vo Presented to the UBRARY ofthe UNIVERSITY OF TORONTO by JOSEF SKVORECKY

3 KNIHOVNA ''LITERÁRNÍHO KROUŽKU' Sv. III, OBÁLKU KRESLIL RUDOLF RŽIKA, NEW YORK. 1 o4 VYDAL "LITERÁRNÍ KROUŽEK", CHICAGO. B67V6 TISKEM NÁRODNÍ TISKÁRNY, CHICAGO c.l ROBARTS

4 Y.\BRARy~ FEB ^i i

5 CESKO-AMERICKÉ EPIŠTOLY JAR. E. PÍŠE SALABA VOJAN Nj CUL / CHICAGO. ILL. 1911

6

7 SVÉ ŽEN OLZE, VRNÉ DRUŽCE DNÚ TEMNÝCH I PIPISUJE SVTLÝCH, AUTOR.

8 Digitized by the Internet Archive in 2011 with funding from University of Toronto

9 TO BE, OR NOT TO BE.

10 o be, or not to be: that is the question: Whether 'tis nobler in the mind to suffer The slings and arrows of outrageous fortun, Or to také arms against a sea o troubles, And by opposing end them? To die: to sleep; No more; and by a sleep to say we end The heart-ache... Shakespeare, Hamlet, III, i, 56.

11 ; Být, ili nebýt, ta jest otázka víc dstojno-li ducha trpti od stel a prak zlého osudu, neb ozbrojit se proti moi bd a ukonit je vzpourou? Umít, spát; nic víc a spánkem, eknm, ukonit bol srdce... Tmito slov}^ Hamlet v nejhlubším dramat Shakespeareov a zárove v jednom z nejvtších evangelií pessimismu zahajuje svj nesmrtelný rozbor ješt nesmrtelnjší otázky: Být, ili nebýt?... Sládkv nový peklad vystihuje klasicky slova originálu, jimiž neváhám otevíti tuto mou knihu, jelikož piléhají neobyejn k situaci cesko-americké vtve. Prve než lze mjuviti o cesko-americkém školství, o cesko-americké literatue a vbec o všem možném esko-ameriekém, nutno si zodpovídati základní otázku : Být, ili nebýt? Máme se oddati chmurnému pessimismu, kterým uchváceno bylo i dosti z našich nejlepších muž, i máme vysoko zdvihati prapor bojechtivé touhy po život? To teba nejdíve rozhodnouti, protože nemá-li náš zdejší život smyslu, jest i nesmyslným mrháním energie všechen ten náš zápas. Otázka zní ist Shakespeareovsky. Být, ili nebýt? Jest nás dstojnjší poddati se v této zemi, již osud uinil novou naší vlastí, bez zápasu drtivé síle amerikanismu

12 : i vzepíti se tomuto pívalu a zachrániti národní svj život, udržeti zde svží tu haluz eského národa, zavátou za slanou tni Atlantiku? Máme zemíti, spáti, a spánkem tím ukoniti bol srdce. i máme vzchopiti se k úsilné práci, jež udrží nás pi život? Jsou nás tu celkem ti tábory. Tábor Smrti pojímá ty, kdo bu nemají citu pro samobytnost eského národa nebo kdo oddali se chorobné resignaci nebo konen kdo vdom dali se uchvátiti niivým dechem praktického sobectví. A tak rodina jejich nabývá záhy výhradn anglického nátru, dti nenauí se vbec esky nebo tak u- boze, že se samy stydí jazyka toho užívati, a o citu pro eskou národnost není ovšem ani potuchy. Piznávám, že tento tábor je hodn veliký. Nenapadá mi zakrývati skutenost. Píiny jsou celkem uvedeného práv trojího rázu. Pedn jsou tu mnozí, kdož vbec jsou lhostejni ke všemu ideálnjšímu snažení a jimž proto i národní snahy jsou zcela cizí. Tm pak ani nenapadá, aby zachovávali v dtech svých ešství, naopak tší je, jakými ''Amerikány" jsou jejich dti, teba ve skutenosti dti ty pohybovaly se jen ve spodinách amerického života. Za druhé jsou zde tací, kdož po celý život zstali vrni svému eskému cítní i zde v Americe, ale zapomnli na povinnou péi o své dti. Ty se jim vymkly z výchovného vlivu, pozbyly smj^slu pro ešství svých rodi, a rodie oddaly se pak sebeklamu, že to jinak nejde, že je to zjev, proti nmuž není obrany. Aby pak ješt více zkonejšili své svdomí, jež obas se ohlásí a sžírav pipomíná jim jejich vinu, vlastní zanedbání výchovné povinnosti, shledávají, kde jen mohou, oporu pro omluvu stavu, v jakém se octla jejich rodina. A tak jsem zase u Shakespearea, jehož Hamlet svj velký monolog, položený v záhlaví této stati, koní sinavými slovy: ''Thus conscience does make cowards of us all "... ili v Sládkov eském roilše 10

13 Tak skety iní svdomí z nás všech a pirozenou barvu odvahy zchorobní bledý nátr myšlenky, a veliké a vážné podniky tím ohledem od smru odboí a ztratí jméno skutkv. Odtud vyrostla báje o nezdolné chimée Amerikanismu, jež všechno musí jednou pohltiti, o obrovitém pívalu, proti nmuž není odboje. Ale ve skutenosti bylo to jen špatné svdomí, jež zveliilo jinak nesporný fakt neobyejné síly americké assimilace, o nmž však chci ukázati, že nevyluuje možnost spojení ešství s amerikanismem. Odvaha, jež mla dti zachovati pro toto ešství,, ale jíž se v daných tchto pípadech nedostávalo, dostane pak chorobný nátr myšlenky o marnosti všeho úsilí, a na velikých a vážných podnicích, jimiž by mohl býti docílen zdravý, skuten "esko-americký", to jest oba kulturní prvky spojující život, hlodá pak nezdravá resignace, nemužné oddání se v domnlou nutnost a neodvratnost záhynu. Tetí kídlo tohoto tábora konen vrhá se zcela vdom, z hrubé zištnosti, v náru odnárodnní. Jsou to lidé, uchvácení jedin hospodáským prospchem, jenž kyne tm, kdož s plnými plachtami vplují do amerických vod. Ti pak jsou pesvdeni, že ešství je škodlivou pítží, zadržující povážliv hospodáský úspch, i vyhazují nenávidnou tu pítž pes palubu. Mluví sami výhradn jen anglicky, nevezmou do ruky ani eský asopis, neku-li eskou knihu, rodina je úpln anglická, styk s Cechy, pokud není diktován ziskem, jest úpln perušen. Myšlenkový pochod tohoto druhu našinc jest ovšem zcela zvrácený. Není pravda, že by se každ}', kdož se chce oddati americkému životu plnou m- rou, musil napiti nevyhnuteln z Léthé, oné eky, jež dle staroecké báje zpsobuje zapomenutí všeho minulého života. Nepopírám, že ten, kdo se chce dodlati velkého 11

14 amerického úspchu, musí se vytrhnouti z úzkýcli mezí života esko-amerických mstských tvrtí neb osad. Emily Green Balch (Our Slavic Fellow Citizens, str. 411) ovšem dí též: ''V Americe, cesta k úspchu ve velkém mítku (a již k úspchu politickému, finannímu, spoleenskému i literárnímu), jediná cesta k národnímu vlivu nebo postavení, jest cesta ven z Ghetta, Malé Itálie, nebo eské tvrti." Slovm tm sluší však rozumti jen tak, že každý, kdo chce ve velkém americkém život dobyti si jména, a již v jakémkoli oboru, musí se pirozen dostati do velkých amerických kruh. Musí se svou lokou do širokého amerického proudu a nesmí zstati v malém postranním rameni. Ale proto nemusí svléci své ešství! Dr. Aleš Hrdlika, abych jeden píklad uvedl, má dobré jméno v americké vd. Jeho anthropologické studie mají dobrý zvuk, jeho postavení pi Smithsonovském ústavu ve "Washingtone, D. C, je velmi estné, a pece zstal echem. Ped nedávném jej práv eská Akademie Vd, Slovesnosti a Umní v Praze jmenovala svým lenem. Žije úpln mimo eské tvrti a pece ešství neodhodil. Druhý tábor, k nmuž sám se hlásím, nazval bych nejradji Táborem Nového Života. Náležejí do nho všichni ti, kdo usilují o zachování ešství na americké pd vytvoením tj^pu echo-ameriana, spojením kultury eské a americké na tak dlouho, jak vbec bude možno. Kdj^by to bylo jen na sto let, jist to staí za dvod nejúsilnjší práce. Na zdejší pd vytváí se nový národ, o tom není sporu. Spojené Státy nejsou anglickou, nýbrž americkou zemí. Základem republiky byly sice anglické kolonie. Ti, kdo tuto zemi utváeli a duševn vedli, byli Angliané neb muži anglicky mluvící a cítící. Politická, právní, literární tradice je anglická, zem otevena byla hlavn jen anglickým ideám. Ale k tomu pisthovalectví pipojilo nové živly, nové vlivy zdánliv nejrznorodjší. Amerika živly ty nepohltila bez dsledk, aniž pipodo- 12

15 Zem stala se tavícím ke- bila je úpln a výhradn sob. límkem, ''melting pot", nastalo luební sluování, prolínání všeho, co zde je, a z tohoto varu vychází ''a new stock, which is no longer English, but something distinctive and different, American". (Green Balch, str. 402). Nové plém, ne již anglické, nýbrž odlišné již, zkrátka americké! Ani zdejší angliina není již angliinou Velké Britannie, Je to pedevším e po celé Unii úžasn jednotná, daleko mén dialektická než v evropském Spojeném Království, a pozvolna nejen výslovností, ale i pravopisem a smyslem slov vzdalující se od evropské angliiny. A daleko rychleji ješt vyrstá svéráz amerického myšlení a cítní, zvyk a mrav, ba i tlesného vzhledu. S tímto novým národem chceme srsti, zarsti do nho, chceme býti Ameriany, ale pi tom chceme zárove zstati echy, nebo jen tímto udržováním eské kultury na americké pd mžeme pozvolna pispti svým osobitým dílem k nové americké kultue, mžeme házeti své eské pímsky do onoho tavícího kelímku a psobiti tím zcela zvláštní, originelní vlastnosti nového kovu. Nemjme strachu, že by lepší Amerika mla nám to za zlé. Leckdy to slýchám, ale vždy to vyvracím. Rozeznávám ovšem, jak ve zvláštní epištole vyložím, spodinovou a lepší Ameriku. Do tetice cituji Green Balchovou (str. 260). Tato intelligentní Amerianka, profesorka národního hospodáství na massachusettské Wellesley College, je mluví té lepší Ameriky. Praví: "Vtší zájem než íslice vládního censu o tom, kolik žije zde osob zrozených v echách, mají pro nás ti, kdo sebe samy ítají za echy a tvoí tak pravou sílu této skupiny. V houževnatém plemeni jako je slovanské, jehož národní cítní bylo utuženo vnuceným bojem o národní existenci a pedevším o rodný jazyk, tetí, ba i tvrté pokolení mže se ješt poítati za náležející k plemeni pedk a pes to nebýti horšími Ameriany. Zmizely snad sympathie potomk "Winthropa 13

16 ! ueb Leea bhem pl tuctu pokolení?" Pokládám teuto odstavec za velmi cenný výrok, kterého se možno znovu a znovu dovolávati. Opravdu vzdlaní Ameriané, se širokým rozhledem a hlubok3'm pochopením, nikdy nebudou nám míti za zlé pstní lásky k národu, z nhož jsme vyšli. Naopak, budou míti v úct tyto naše národní tradice. Autorka výslovn praví, že mžeme zstati echy a pece nebýti o nic horšími Ameriany. Na podporu uvádí anglické tradice starých rod massachusettských Winthrop a virginských Lee. Proto nebojme se býti echo-ameriany Tetí, ovšem velmi malý, ale pece existující tábor je opanou krajností tábora prvního. Kdežto první tábor chce z nás míti jen Ameriany, tento tetí tábor Nesmiitelných hlásá zase výluné ešství, obklopení se pravou ínskou zdí proti všemu americkému, utvoení nepístupných eských výsep v americkém moi. Tento názor pokládám za neblahý. Každá výlunost vede k zrdnosti, každé uzavírání se ped živ proudícím vzduchem vypstovává nedochdata. Nehled ani k tomu, že bychom proti sob vyvolávali oprávnné boue (mnohé útoky nativist byly založeny jen na klamné domnnce, že národní snahy pisthovalc na americké pd, neanglické školy, asopisy, spolky atd., jsou tvoením státek ve stát a protivením se americkým institucím), byli bychom skuten cizím, chorobným tlesem v tle rodícího se národa. Nehled k tomu, že by to byl nevdk (vždy dobrovoln pišli jsme do této zem, nalezli jsme zde nový domov, obživu, svobodnou možnost národního vývoje i kulturních svých snah, musíme tudíž opláceti zemi té pispíváním k jejímu rozvoji), byl by to stav pímo neudržitelný. Jen jako inní obané této zem mžeme si dobyti patiné úcty, kdežto jako cizorodý živel, vzpírající se vší silou splynutí s americkým národem, byli bychom nejen od nativist, ale i od jiných Amerian pokládáni za nežádoucí píživníky. Odsuzujeme-li oste 14

17 Know-n^ingism (snahy co nejvíce znesnadniti naturalizaci a nepipouštti osoby v Americe nenarozené k úadm), musíme na druhé stran piznati, že pisthovalci, kteí by se nechtli trvale usaditi v této zemi a státi se jejími obany, nemohli by žádati, by na n bylo jinak pohlíženo než jako na cizince. Do tchto tí tábor lze rozaditi celou eskou Ameriku. Tu a tam sice naleznete nkteré odchylky, ale pihlédnete-li k jádru, poznáte hned, kam máte takového jednotlivce vaditi. Mli jsme tu na píklad a máme horlivé pracovníky, kteí pochybovali o možnosti udržení esko-americké vtve. Ti pes to vesms patí do tábora Života, protože jejich pochybování bylo stejn inorodé jako pochybování Dobrovského. Tento nejvtší náš buditel z první doby eského obrození také pochyboval o schopnosti eského národa k životu. Ale ráz jeho pochyb vystihl krásn Masaryk v ''eské otázce" slovy. ''Do- Co pak ne- brovský skuten pochyboval, avšak jak? mluví eí dosti jasnou jeho neúmorná, nadšená práce? Obyejná skepse nedovede pracovat; ale Dobrovský pochyboval, jako pochybuje matka nad kolébkou svého slabého dítte, a z takové pochybnosti, prýštící ze srdce, rodí se spásná práce záchranná." Takové pochybovae mli jsme též a dosud máme, ale jen kdybychom jich mli co nejvíce! Nkolikrát se mn stalo, že takový pochybova v njaké stati neb dopise pustil se do mých vývod, neochvjn pesvdených o zachování amerického ešství, a nazval je naprostou marností. Takové posudky mne arci nermoutily, naopak pijímal jsem je s potutelným úsmvem, protože za touto pochybou stála mnoholetá neúmorná práce na prospch udržení esko-americké vtve, záslužná žurnalistická práce, objímající celá desítiletí, velká námaha, odmnná nepopiratelnými plody. A s radostí etl jsem ty výtky, inné mé "nenapravitelnosti", a nadšen blahoeil jsem takovému pochybování. 15

18 :! Beze zmny zstati zde ovšem nemžeme. Nové prostedí musí na nás psobiti. Jen u nerost není takového vlivu. Zlato americké nerozeznáš od australského. Ale pesadíš-li rostlinu do jiného dílu svta, pevezeš-li zvíe z Evropy do Ameriky, hned se objeví po ase zmny, vytvoí se nová odrda, jež se pizpsobila novým pomrm, novým podmínkám životním. Nejlépe vidíme to na koni s jeho peetnými plemeny a kmeny. Tomuto základnímu zákonu životnímu nemže se vyhnouti ani vysthovalec, ale mže vdom, úeln psobiti na tuto zmnu, dáti jí jistý smr, vylouiti nkteré vlivy a sesíliti urité vlivy. Tudíž práv tak, jako se zde tvoí nový národ Americký, stejn mžeme i my zde vytvoiti nový typ, typ echo-ameriana. Pokud amerikanism pirovnává se k moi, ekl bych : ani ne beze stopy zmizeti v tomto moi, ani nebýti zcela cizí V3'spou, již by beztoho asem stihl osud všech malých ostrov, usta^dn omílaných vlnami, nýbrž jako v oceán moský proud zachovává si svou existenci, své zvláštní zbarvení, býti takovým Golfem, jenž je sice moem, ale pece zstává svj Takový je stav vcí dnes. Vrame se nyní k naší otázce : Být i nebýt 1 Nechme úpln stranou minulé plstoletí. Nevšímejme si prozatím, zda za tch padesát let jsme zesílili i zda úsilí naše bylo mamo, o tom si ješt pohovoíme. Mysleme si, že bychom se tu najednou byli octli od verejška, a formulujme otázku bytí prost úeln Máme býti i nemáme býti? Má to njaký úel a njaký smysl býti? Tuto otázku chci zodpovídati, zodpovídávám ji nejen eské Americe, ale zodpovídávám ji i sob a svým dtem. Na té úelnosti záleží vše. Bezúelné úsilí nemá smyslu. V ten den, kdy bych shledal, že dnešní mé názory nejsou správné, vzdám se veškeré národní práce esko-americké a nebudu plýtvati energií. Ale pevn v- 16

19 ím, že ten den nenadejde, protože poctiv a mnohokráte rozvážil jsem si vše, a výsledek všeho byl: pesvdení, že úsilí o zachování eské svébytnosti v Americe má zdravý smysl. V em spoívá onen úel a smysl eského bytí v Americe? Pedevším plníme tím svou mravní povinnost k národu, jehož krev koluje v našich žilách. Povinnosti len malých národ jsou jiné než povinnosti len národ velkých. Proto je úpln nesprávno poukazovati na Nmce, kteí se tu ztrácejí svému národu daleko více než my. Stalo se mn nkolikráte, že i nejlepší našinci ve chvílích pochyb vedli ty Nmce proti mn za dkaz. Zvnlý pítel jeden obšírn mn kdysi v dopise líil, jako bylo Milwaukee díve nmecké a jak dnes to s tím nmeckým uvdomním vypadá. Proti tomu vždy jsem uvádl íslice. Nmc je na celém svt 90 million (Alldeutscher Atlas, Gotha 1905, udává 89,473,000), nás ech (ech, Moravan a Slezan) jest nanejvýš 8 milion. Dsledky tohoto rozdílu jsou jasné. Nmcm ani úplná ztráta amerického Nmectva by národn neublížila, kdežto u nás ten americký více než plmilión jest píliš dležitou íslicí. Zachová-li se, mže znan prospti eskému národu, ztratí-li se, bude to citelné ochuzení jeho. Nesmíme zapomínati na zvláštnost naší situace: po prvním mst eském, královské Praze, teprve tvrté msto jest opt na pd naší tisícileté domoviny. Druhé a tetí nejvtší msto zaletlo daleko: jedním jest Víde, druhým dokonce až v Novém Svt Chicago. Velkému národu staí, když rozptýlené haluze, teba národn se ztratily, pomáhají aspo hospodásky nkdejší mateské zemi. to amerití Nmci jist iní. Jestliže dnes nmecký pívoz do Spoj. Stát udržuje se stále na druhém míst, hned za Velkou Britannií, je to vedle jiných okolností jist i nemalou zásluhou zdejších Nmc. A jak tento pívoz tvoí samé prmyslové výrobky, nesoucí v sob 17 A

20 : obživu nmeckých dlník, o tom pesvdí lovka je diny den nákupu a studium pvodových známek na koupených vcech. Kolik z toho je ''made in Germany!" Nej^'tí^avji pipomíná to každému pedmt nejhromadnjší moderní spoteby, pohlednice, jež zde napoád nese tuto znaku. I v národohospodáském smru máme ovšem stejn napomáhati, ale hlavní naše povinnost je rázu kulturního. Musíme udržovati živý styk s kulturním životem hlavního našeho národního pn, kupovati eské knihy a umlecká díla, pstovati eské dramatické a hudební umní ve svém stedu, šíiti známost o eské literatue, vd a umní mezi ostatními Ameriany, podporovati kulturní podniky ve staré vlasti a zde a tvoiti tak živou souást eského kulturního života, americkou jeho poboku. Je nás zde, jak ješt ukáži pozdji, skoro jedna desítina celého eského národa. Tato desítina nesmí mu odumíti, musí býti svže zelenající se haluzí, jež nejen hmotn podporuje jeho zápas o národní bytí, ale i duševn žije s ním. Mra^Tií tato povinnost opena jest též tím, že vi Americe kulturní stav eského národa jest naší hlavní zbraní. Kdykoli nkterý americký nativista ve své obmezenosti hodí nás do stejného pytle s pisthovalci, picházejícími sem beze všeho vzdlání a teprve zde šplhajícími se po kulturním žebíku do výše, máme proti nmu dvojí kulturní minulost eského národa a jeho dnešní znanou kulturní výši a pak íslici analfabetismu u eského pisthoval ectva. Z minulosti eské zaštítí nás bohatá eská literatura nkolika století, první stedoevropská universita v Praze. Hus, Komenský atd., z eské pítomnosti jména eských uenc, skladatel, umlc a spisovatel, známá anglo-americké veejnosti. V druhé píin poukážeme na to, že dle úedních zpráv spolkového Pisthoval eckéh o úadu eští pisthovalci mezi tyiceti poítanými národnostmi ustavin zaujímají velmi estné páté místo. Výroní zprávy za rok 1904 a 1905 v tabulkách o 18

21 analfabetech (illiteracy) nejprve uvádjí Skandinávce, Angliany a Skoty, mezi nimiž bylo jen 1 procento analfabet, pak pijdou Finnové a eši se 2 procenty; další jsou Irané a Francouzové se 3 procenty, pak Walové a Nmci se 4 procenty, Hollanané a Vlámové s 5 atd. Tento stav zachovává se stále, spíše nkterý rok se lepší. Roku 1910 z 8,462 es. pisthovalc bylo 5 umjících jen ísti a 76 neumjících ani ísti, ani psáti, stoupli jsme tudíž na 1 procento. Irané byli za námi (z 38,382 bylo 516 analfabet) a Nmci zvláš (z 71,380 bylo 3,509 analfabet). Zvlášt pomr vi Nmcm je dležitý, protože Nmecko má ze všech zemí evropských nejlépe postaráno o lidové školní vzdlání. Tuto chloubu, na kterou Amerianm ukazuje i Emily Green Balchová (str. 78 citované knihy) a která eské pisthovalce staví na nejvyšší stupn immigraní žádoucnosti, dkujeme staré vlasti, kulturní vysplosti eského národa, které se již r podivoval Aeneas Sylvius (papež Pius II.), jenž napsal, že ženy eské dovedou ísti a znají písmo lépe než knží italští. O stojíme tu na píklad nad jihoitalskými pisthovalci, majícími kolem 50 procent analfabet (r bylo 46 procent. 89,639 analfabet ze 192,673 jihoitalských pisthovalc), o vynikáme i nad celkovou rakouskou íslici, jež pi sítání lidu z r dík hlavn Halii, Bukovin a Dalmácii i jiným zemím vykazovala 43 procent analfabet í Jestliže však právem chceme se brániti tímto štítem eské minulosti a pítomnosti, nesmíme trhati pouta, jež nás s kulturou tou vizí, nýbrž musíme lnouti k ní a pstovati ji dále v sob. Druhý moment jest nezbytnost eské kultury pro první generaci pisthovaleekou. U tch, kdož sem pijdou v dtství nebo narodí se zde, jest jinak. Anglická škola ote^e jim dokoán brány kultury americké, kdo chce, m.že vejíti dovnit. Ale z prvé generace, z dosplých "i^tehovalc, velmi mnozí neovládnou jazyk anglický tou mrou, by mohli erpati z anglických kulturních 19

22 zdroj. Všechny prameny kulturního života, asopis, kniha, pednáška, divadlo, vzdlávací styk, vše jest jim pístupno jen v eštin. Ale tato první generace rozhoduje v nejmnožších pípadech i o stavu generace druhé. Tam, kde rodiov nežijí kulturním životem, nelze z pravidla od dtí mnoho ekati. Jen výjimkou nkteré takové dít vyšine se výše, probudí se v nm po vzdálených pedcích zddný hlad po vzdlání a pudí jej k lepšímu životu. Ale ostatní uvíznou ve spodinách života, nemají ni nejmenší touhy po A^zdlání, obstávají jen nároží ulic a v duševní lenosti probíjí celý svj život. Naproti tomu vzdlaní rodiové všemožn usilují o to, aby dtem dostalo se nejlepšího vzdlání. A tu pak nevzniká žádná propast mezi rodii a dtmi, o které tolik již napsali amerití spisovatelé, zabývající se pisthovaleckou otázkou. Kde rodie usta^sán peují o své další sebevzdlávání, teba jedin na eské zdroje odkázáni, tam dti, teba zase hlavn americkou kulturou prosyceni, vždy budou míti hlubokou úctu ke svým rodim. Tací rodie dovedou totiž seznámiti dti s eskou kulturou, dti osvojí si ji, spojí ji s americkým svým myšlením, a tak zrodí se v nich dokonalý typ echo- Ameriana. O úelnosti našeho národního bytí v Americe nemže bjhi tudíž, myslím, sporu. Plníme tím povinnost vi svému národu, z nhož jsme vyšli, a umožujeme tím kulturní život prvé generace zdejší a obohacujeme kulturní život generací ostatních. ]\Iám dokazovati, že jen kulturní život jest pravým, jediným životem? Toho jist neteba, pro nás jako echy jest vc ta již dávno rozhodnuta. Pouze jísti, píti, shánti se po dollaru a spáti, to není žádný život, hodný žití. Od lovka, který, jak již Karel Havlíek napsal r. 1845, "stará se jen výhradn o svou a své rodiny výživu, všechno ostatní jest mu nepraktické, hraka, kapice, jen když on svým jazykem co jísti má. ale jinak jedno mu jest, mluví-li se s ním ta neb ona e,^' od takového lovka nelze arci nic žádati. Ale 20

23 ! každý lovk, jenž opravdu žije duševním životem, ví dobe, jak má sloužiti svému národu. Vyhýbám se zúmysln, jak tená pozoruje, slovu "vlastenectví" a ''vlastenecká innost". Slova ta pílišným zneužíváním povážliv pozbyla na dobrém zvuku. Již za Havlíka bylo mnoho tch, kdož ''poali sebe vlastenci jmenovati, akoli jen pivo pili a eské písn zpívali". Stejn u nás v Americe neplní národní svou povinnost ten, kdo jenom kupuje eský denník, je nic nedlajícím lenem njakého eského spolku a chodí každodenn do eských hostinc. Naši nejvtší lidé nemli dost ostrých slov pro takové lidi. Havlíek napsal "Nám zaíná již býti nanic z tch neustálých eí o vlastenectví", i žádá, ahy nám to vlastenení konen z úst vjelo do rukou a do tla, a abychom místo mluvení pro národ jednali, to jest pracovali na jeho vzdlání. Neruda pozdji vybuchl stejn prudce: "Ano, nám jest stálé žvanní o vlastenectví již pemoženým stanoviskem. Nenávidíme od srdce každého, kdo myslí, že je to už nejvyšším cílem býti národovcem a že mu neteba, aby také nco pro národ konal. K národnosti své se znát a ji ctít jest první povinností každého vzdlance, zárove však i vcí nejlehí, ponvadž nám nyní již povinnost nastává, abychom národ svj postavili na V3'ši svtového uvdomní a vzdlání a jemu tak nejen k uznání dopomohli, ale i život pojistili. Ume se u národ jiných, poznejme stupe jejich vývinu, spátelme se s jejich svtem myšlenkovým a zpracujme pak v sob vše v celek nový s tím, co jsme s mateským mlékem už obdrželi a ve vlastech svých seznali." Vzdlávati sebe, svou rodinu, své okolí, podporovati všechny vzdlávací snahy národní, zpracovávati v sob poznatky amerického svta, seznamovati americké spoluobany s naším kulturním životem a dopomáhati eské kultue k uznání, to náš esko-americký úkol, dstojná výpl našeho života 21

24 ! A tudíž být, být, býti Ameriany a pi tom echy zstati, jak srdce velí, to srdce, v nmž pevn zakoenn národní cit a jež nedbá dálek ni tní oceánu. Tak jak si to již Shakespeare pedstavoval, když v ''Králi Richardu II.'' (I. iii:) vévodovi Bolingbrokeovi, pozdjšímu králi Jindichu IV., vkládá do úst slova : Where'er I wander, boast of this I can, Though banish'd, yet a trueborn Englishman. Stejn my, akoli osud vyvedl naše kroky z vlasti a svil nás nové, druhé matce Americe, zstame vedle své lásky k Unii i vrnými syny první matky, staré naší vlasti 22

25 II. ZELENA VLNA.

26 HE American immigration... Has history anything of equal importance to show since the great folk migrations which marked the breakdown of classic culture and the birth o the new Europe? Emily Green Balch.

27 "Osud ech amerických ovšem jest zpeetn; jakmile bude zastaven trvale proud zelené vlny pisthovalecké, poanglií se v dob nejkratší a splynou se živlem anglosaskj^m podobn jako píslušníci ostatních národností evropských." Tak napsal Jan "Wagner na str. 838 Ottova Nauného Slovníku, díl XXIII. Je vbec škoda, že tato sta byla svena práv tomuto (dnes již zesnulému) spisovateli. "Wagner sice ztrávil rok v Americe a za tu dobu poznal trochu New York, Chicago, Milwaukee a Omahu, ale to nestaí na správné oceování esko-amerického života, jelikož jen nkolikaletým pobytem lovk pozná všechny psobící zde složky a nauí se chápati jejich sílu a složité vlivy. Jak dlouho trvá ona doba, jíž je teba k nabytí zpsobilosti správného posudku zdejšího života, závisí sice jenom na dvou podmínkách : na vážnosti a opravdovosti, s jakou se lovk oddá studiu eskoamerického života, a na dovednosti pozorování, vytíbené rozhledem po rzných zemích svta a tím uvyklé na takové studium, porovnávání a odhadování. Avšak delší pobyt, tí až pti let, je nutností : souvisí to s první podmínkou, opravdovostí a hlubokým oddáním se pozorování. Za jediný rok nastádám si sice hojn dojm, ale ty teba pak dalším pozorováním opravovati a sloupávati s nich všechnu povrchnost a nahodilost. Kdo pete si v "Matici Lidu" Wagnerovy rty z cest po Severní Americe 25

28 ! (vyšly v Praze 1890 pod názvem "Za Atlantským oceánem"), vidí hned, jak povrchn Wagner pozoroval. Jedním z "Wagnerových pseudonym bylo Theodor Lehký, a to se mn zdá nejvýš pípadné. S lehkostí všedního žurnalisty vede tu autor tenáe z msta do msta, nedbaje nic, že ''Matice Lidu'^ jest vzdlávací knihovnou nejširších vrstev lidových. tená se tu sice dozví n- která historická fakta, sebraná z knižních pramen, ale ze souasného kulturního života se nedozví skoro nic. Waguerovo líení New Yorku seznámí tenáe se starou Bowery a jejími pobudy, s Barnumem a skákáním s Brooklynského mostu, líení Chicaga rovnž zabývá se znovu pobudy, prostitucí a Barnumem, ale o kulturním život americkém autor zpráv nepodává. Arci, co lovk osobn nepoznal, o tom je tžko podávati úsudky. Ke všemu ta vzdálenost asová! Wagner jel do Ameriky jako 281etý muž v ervnu 1884 a dne 23. íjna 1885 již zase opouštl New York, koncem roku byl již v Rychnov, a uvedený díl Ottova slovníku vyšel práv o dvacet let pozdji, roku Praha nemá žádného americky pekotného vývoje, ale pes to ten, kdo ped 20 lety ji opustil, stží by správn líil dnešní pražské pomry. Což teprve Amerika, jak zde se za 20 let vše zmnilo, zvlášt pro toho, kdo tu pobyl jenom rok a nevnikl hloubji do spleti sil zde psobících Ale nejen Wagner, i jiní tak smýšleli a psali ve staré vlasti. Již starý Riegrv Nauný Slovník soudil, že amerití echové "uprosted cizího živlu díve nebo pozdji zmizeti musí a pro svou národnost ztraceni jsou." Slovník ten vycházel v letech Pežili jsme až dosud šastn jeho proroctví, pežijeme i Wagnerovo, vytištné v Ottov Slovníku v beznu 1905, pežijeme i všechna ostatní, jichž bylo hezký poet. Josef Koenský ve své "Cest kolem svta " pi popisu Chicaga (díl L, str. 141) píše stejn: "Pes všecky pokusy, jakéž tam mnozí z vlasteneckého nadšení a z úcty ke své ma- 26

29 teštin podnikají, není nadje, že by se tam rzné národnosti zachovaly i do vzdálenjší budoucnosti. Jist rozplynou se v mohutném živlu angloamerickém, a mateský jazyk jejich bude udržován jen na tak dlouho, pokud nové pokolení posilováno bude erstvými proudy pisthovalc. Dnes, kdy starý kmen oživován jest ješt stále emigranty novými, by již jenom v míe skrovnjší nežli ped lety (pozn. v dalším tená pesvdí se z úedních íslic, jak ta ''skrovnjší míra" ve skutenosti u nás vypadá), vidíme bujeti jednotlivé národnosti ješt v plné síle, ale vidíme starý jejich pe chadnouti tam, kde proudy, jež díve jej sílily a omlazovaly, náhle se zarazily. Té pirozenosti neujdou v Novém svt ani naši krajané." Stejného názoru jest i spisovatel Josef Štolba, který v dubnu 1873 s hrabtem Arturem Desfours- Walderode pijel do Ameriky, projel Spoj. Státy, navštívil eské osady a ješt téhož roku vrátil se zpt, stejn píše i spisovatel Josef Herites, který r vypravil se s rodinou na výstavu v Chicagu C'Boj náš za moem jest ve svých koncích ztracený a do budoucnosti marný"). Pi tomto svém názoru setrval Herites i v odpovdi na dopis z Chicaga, uveejnný roku 1895 v pražském *'Casu" a odbývající trefn všechno to pedasné pohbívání: ''Pan Štolba pedpovídá, že se eská národnost v Soustátí neudrží. Možná dost. Faktum prozatím jest, že dnes ta národnost zde žije. A dokud jsme živi, nebudeme se starati o rakev. To jsou prazbytené starosti. Budeme hledti, abychom žili!" Herites na to odpovdl, že "ešství v Americe je pítomností, ne budoucností; Cechové amerití jsou vtev, useknutá z národního stromu; národ není vrba, aby vtev jeho ulomená a pesazená v jiné pd se ujala a stala se novým stromem; Amerika pro každého echa v koncích svých neúprosn znamená odnárodnní." Kdyby tak dnes zase jednou Herites podíval se do Ameriky, jak by se díval na tu "umírající" vtev? Musili pijíti praktikové a ni- 27

30 : : j koli sentimentáln naladní lidé, aby prohlédli opak. Uvádím jen newyorskou ''Bank of Europe", založenou z Prah}'. Takové velké podniky nezakládají se na hbitovech, pro umírající tvory. Dkaz to, že ve staré vlasti poínají se již náhledy mniti. Heritesovo porovnání s pesazenou vtví je velmi choulostivé. To vycítil již Dr. Jan Auerhan (eši v Americe, Pokroková Revue 1906, st. 426) který namítá, že Angliané také pišli do Ameriky jako ulomená vtev a musilo by to tedy o nich stejn platiti. A jako nejsou rozhodující uvedená tuto mínní, tím mén významu mají mínní pouliých turist (Dr. Jií Guth také konstatuje, že se ''echové amerití odnárodují pomalu, ale jist"). Zízení Cesko-Americké Tiskové Kanceláe roku 1909, nadšená sbírka ^Matiního milionu cent roku 1910, založení Cesko-Americké Národní rady roku 1911, to pece nejsou zrovna známky smrti? Ani na básníky nesmíme mnoho dáti. Víme pece, že se dají uchvátiti okamžitou náladou a vysloví ji plnou silou. Jan Havlasa, který je napolo Cecho-Amerianem, jelikož tu pobyl sedm let, ale již letos podle novináských zpráv hodlá vrátiti se do ech (možná ovšem, že tam nevydrží, zvyknuv si již píliš na Ameriku, a že z nho bude pak celý echo-amerian), napsal do pražského "eského svta" ped pti lety "Chicažskou balladu", která docela ve slohu Bezruových "sedmdesáti tisíc hrob, jež kopají ped Tšínem" eským Slezanm, pochmurn iší dechem smrti Sto tisíc je nás tu, sto tisíc eských duší, a devadesát devt tisíc tvrd spí. Jen tisíc trpí, ostatní jsou slepí, hluší, a Smrt si tiše hvízdá u nich na záspi. A zsinalá ballada koní pak ve tvrté sloce zoufalou resignací 28