Píznakovost a její specifika v morfologii

Transkript

1 Prof. PhDr. Marie Krmová, CSc. Ústav jazykovdy Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Píznakovost a její specifika v morfologii Klíová slova: stylová píznakovost, morfologické prostedky, píznakovost jako preskripce Anotace: Sta se zabývá termínem "píznakovost", který je vtšinou ve stylistice rozpracováván v souvislosti se slovní zásobou jazyka. V morfologii je jeho specifikum v tom, že se škála píznakovosti zužuje na píznakovost knižní - neutrální - hovorové - nespisovné (s ev. odlišením náeního a regionálního). Hranice "spisovnosti" je dána preskripcí stávající kodifikace, pi urování píznaku u dublet v rámci spisovného jazyka se pak kíží zcela nesrovnatelná kritéria, z ásti poznamenaná i interpretujícím subjektem. Annotation: The article deals with the concept of markedness, which is in stylistics used mostly dealt with in the sphere of vocabulary. In morphology, its specific feature is the reduced scale of markedness, consisting of the categories of bookish neutral colloquial substandard (possibly with a distinction between dialectal and regional). The borderline of the standard is set by the prescription as given by the current codification, for alternatives within the standard different and incomparable criteria overlap, being partly influenced also by the subjective interpretation of the recipient. Píznakovost a její specifika v morfologii O píznakovosti (a k ní v opozici stojící nepíznakovosti) mluvíme v lingvistice pomrn asto. Jde vždy o vztah dvou výrazových prostedk patících jedné rovin jazyka, které jsou ve specifické vzájemné souvislosti. Podstatou sepjetí je soubor spolených relevantních rys sémantických, gramatických, eventuáln (u foném, které "význam" v lingvistickém smyslu nemají) formálních, výrazem "píznakovost" pak oznaujeme skutenost, že jeden z len vztahu má njaké specifikum, má "navíc" diferencianí píznak (termín píznak má zde jiný význam než v obecné teorii znaku), uritou "vlastnost" náležející výrazovému prostedku jako celku, která mže být pi popisu chápána i jako pipojená, pídatná k souboru vlastností jednotky nepíznakové. Termín píznak, píznakový užíváme (1)

2 pro popis vztah v systému jazyka, tj. vztah povýtce zobecnných, které se na úrovni realizace, v komunikátech, projevují ustáleným zpsobem, nebo (2) pro popis a hodnocení vlastností jednotlivých prvk jazykových rovin nebo tíd tchto prvk, jež vznikají dík jejich standardizovanému užití v ei; v tomto pípad je termín píznak, píznakový, vágnjší, je vázaný i na sociální podmínky komunikace a standardizovaný zpsob vyjádení (krom okrajových pípad) nemá. Rznost nápln termínu, pro niž nemžeme najít spoleného jmenovatele, a zárove rznost postupu, jímž dospíváme k vymezení toho, co je nebo naopak není píznakové, tvoí pro využití termínu jistou pekážku. Každé z pojetí je totiž také vyhovující pro jinou rovinu jazyka. První pojetí, pojetí vycházející z jazykového systému, má své koeny v tradiní fonologii. Pedpokládá, že nepíznakový i píznakový prvek, v našem pípad segmentální fonémy (a v návaznosti na to fonologicky relevantní prvky suprasegmentální, v eštin nap.modely intonace) mají spolený srovnávací základ v souboru relevantních rys artikulan-akustických, píznakový pak má uritou - opt fonologicky relevantní - vlastnost "navíc"; v eštin se takto chápe vztah znlosti k nepíznakové neznlosti, u vokál pak dlouhá kvantita, píznaková proti nepíznakové kvantit nedlouhé. Tradin se tak chápal i vztah orální - nazální (/bos/ - /nos/), kde však jde o rozdíl již na úrovni typu konsonantického fonému, rozdíl nesonora - sonora. Pohled od systému, jehož vztahy jsou jen pomocí konkrétních realizací vysvtlovány, umožuje, že se od množství akusticko-artikulaních rys základních alofon foném daného jazyka odhlíží, pokládají se a priori za irelevantní. Nevíme, zda jsou nebo nejsou uživateli skuten uvdomovány, nebo se zatím nikdo nepokusil jejich relevantnost experimentáln ovit, tj. nikdo se nap. nepokusil zjistit, zda zmna napjatosti artikulace zmní nebo ovlivní pro eského posluchae interpretaci základní realizace fonému, na jejímž základ srovnáváme. Mlo by také platit, že nepíznakový prvek má univerzálnjší užití: v eštin je tomu tak u obou zmínných fonologických opozic, neznlé fonémy mají vyšší frekvenci než znlé, krátké vokály jsou využívány více než dlouhé (TŠITELOVÁ a kol., 1985). Pedpokládalo se navíc, že nepíznakový prvek systému mže být za uritých podmínek reprezentantem obou len opozice. Nap. v eštin neznlý foném mže na konci výrazu ped pauzou reprezentovat i foném s píznakem znlosti, nebo znlost nelze v souasné eštin v tomto postavení v etzci realizovat. Píklad typu [pix] (psáno pich, srov. píchat) - [pix] (psáno pih od piha), kde by šlo skuten o výrazy dvou rzných základ, je sice dost, ale v souvislé ei je pravdpodobnost zámny malá, tedy i výhoda chápání jediné zvukové realizace jako odpovídající rzným fonémm, je sporná. Protiargumentem jsou

3 pípady sonorizace typu [sedba], [svjedbil..], kde je reprezentantem konsonant znlý, tedy odpovídající základnímu alofonu píznakového lenu znlostní opozice: sílu tohoto argumentu nesnižuje, že sonorizace je mén frekventovaná než desonorizace. Krom toho je v naší kultue propojena interpretace toho, co "slyšíme", "identifikujeme" s psanou podobnou jazyka, pi plné alfabetizaci nikdo nepochybuje o tom, co se "má psát" a umí to zdvodnit vztahem k základovému slovu nebo tvaru slova. Pro poznání fonému pedstavovaného jeho alofony i pro vztah píznakového - nepíznakového fonému by ani to nemlo být relevantní. Pokládáme za samozejmé, že výrazm jazyka rozumíme na základ identifikace foném a z nich utvoených morf a jim odpovídajících morfém, to však musí fungovat i u dtí, které ješt íst neumjí, nebo (v jiných kulturách) u uživatel ideografických písem. Ostatn nkteré fonologické teorie, které se nevážou na hláskové písmo, v tchto pípadech mluví o pravidelné alternaci foném. Nemlo by to být nic zvláštního, i když je toto chápání v eštin pinejmenším neobvyklé: v pípad vztahu krátkého, nepíznakového vokálu k dlouhému, píznakovému se už o žádné neutralizaci nemluví a krácení v nkterých tvarech slov nebo pi derivaci interpretujeme vždy jako alternace. Je tedy podstatou vztahu píznakové - nepíznakové pouze existence relevantního píznaku, nikoli možnost neutralizace. Už zde musíme znovu pipomenout, že toho pojetí je možné jen na úrovni lingvistické abstrakce fonologického systému, který je budován z malého potu jednotek s relativn pehlednými vztahy, ale nelze jej už vztáhnout na výslovnost. Vztah píznakového a nepíznakového fonému je vztahem systémovým, jehož promny na realizaní úrovni nejsou pro sám vztah dležité. Mimo fonologickou rovinu jazyka se vztah píznakovost - nepíznakovost (neutrálnost) obvykle vysvtluje u lexikálních jednotek, kde do tchto vztah vstupují celé trsy lexém a k jedinému výrazu neutrálnímu mže standardn existovat více lexém stojících v opozicích charakterizovaných jako knižnost, hovorovost, emocionalita, hodnocení výrazu jako neologismus, výraz ídký apod., a také, pokud nás zajímá celý národní jazyka, opozice spisovnosti vetn terminologinosti stojící proti nespisovnosti s rznými odstíny, jako je slangovost, regionálnost, náenost. Je to jiný význam termínu "píznakovost", než jsme vidli výše. Mže být odvozen od samé sémantiky výrazu (nap. názvy vcí a vztah tabuizovaných, jež mají spoleensky sankcionovaný píznak expresivní), astji však je odvozen od toho, jak jsou jednotlivé výrazové prostedky užívány v textech. Nkteré lexémy mají užití (takka) univerzální, zatímco jiné jsou užitelné jen za uritých podmínek. Typy text mžeme vymezit na základ složek komunikaní situace a jejich konkretizace v komunikaním aktu. V eském prostedí mluvíme obvykle o slohotvorných initelích a typy text chápeme na pozadí

4 tradiních ty, novji šesti funkních styl primárních a k nim pistupujících styl sekundárních (MINÁOVÁ in echová a kol, 2003, 59n., JELÍNEK, 1995, s. 734n.), ve skutenosti však jde také o sociáln a kulturn podmínné normy žánrové, v mluvené komunikaci i normy skupinové, které užití toho nebo onoho výrazu ovlivují: to na podstat vci nic nemní, mní to však pi popisu píznak poet a rozvržení typ píznakovosti, s nimiž lze pracovat. Navíc existuje i "píznakovost" založená na jedineném užití jakéhokoli jazykového (a šíeji i nejazykového - JELÍNEK, 1995, s. 734n.) prostedku v uritém kontextu; z ní pak vzniká jeho kontextová hodnota (KR MOVÁ in echová a kol., 2003, 138n.). Uvedená chápání píznaku lexikální jednotky se zdají být velmi souasná, ve skutenosti však nejsou nová. Už v Blahoslavov Gramatice vzniklé v 16. století (vydání 1991, s. 172) teme v kapitolce O vlastnosti, že "ta se dlí na dvé, jedna jest samých slov, t. jednoho každého slova kteréhož se jakkoli v mluvení užívá; proprietas vocum, sive proprietas significationis. Druhá pak jest, ne tak v slovích jako v složení neb v spojování tch slov; to u latiníka slova phrasis, eský se íká, a velmi nedostaten, generalius quam decet, zpsob mluvení. Té obojí vlastnosti tak šeteno býti má, aby každou vc kterouž mluviti neb o níž psáti chceš, ne leckterejmis slovy, o samo to a by lidé njak jen srozumli péi maje, vypovdl; ale aby ji tmi slovy pedložil, kteráž té vci vlastní jsou." Vazba na rétoriku je tu nesporná, myšlenky nadasové, jen forma vyjádení za pt století zastarala. Vztah výraz na ose neutrální - píznakový založený na jejich užívání je u lexika opakovan ešen, i když nikdy nebude, i pro rozsah slovní zásoby jazyka a stálý pohyb v ní, doešen. Do obecného vztahu totiž vstupují opozice rzné úrovn a rzného využití, které jsou navíc vzájemn jen zásti kompatibilní. Nap. i zdánliv jasná opozice domácí - pejaté nemže být ztotožnna s opozicí neutrální - knižní, i když v knižních textech, tj. spisovných psaných projevech (vyššího stylu), je jejich frekvence zvýšená. Nkteré evidentn pejaté výrazy jsou totiž zeteln hovorové a nkdy i stojí za hranicemi spisovnosti, zatímco jiné jsou neutrální (a dokonce ani domácí synonymum nemají nebo je práv domácí výraz knižní): nap. ve dvojici lexém jde u slov koka - rudodev o vztah neutrální - ídké (Slovník spisovné eštiny je ani neuvádí), vztah výraz klasifikace - tídní lze chápat jako synonymii, kde rozdíl je jen v okruhu text, v nichž se každý z výraz pravdpodobn, nikoli však nutn vyskytne, zatímco klandr - zábradlí je vztahem obecné - neutrální a výraz klaka lze "ist esky" vyjádit jen složitým opisem. Jak je vidt, je chápání píznakovosti v oblasti lexika v tsné vazb na okruhy komunikát, v nichž se daný výraz objevuje. Jde tedy o soubor

5 píznak ve svém dsledku stylistických, fungujících pi stylizaci textu a jeho stylové interpretaci. Neutrální lexém by ml být, jak jsme pipomnli výše, univerzální, zatímco píznakový je pi využití v neaktualizované podob omezen jen na nkteré typy komunikace. Neexistence neutrálního výrazu k termínm nebo k expresivm je dána práv skuteností, že jsou dík svému lexikálnímu významu využitelné jen v nkterých typech komunikát a neutrální kontexty jim nepíslušejí; oznaovat takové lexémy za píznakové je sporné, nebo nemají "píznak" vzhledem k jinému lexému. V tchto pípadech bližší specifikace slova odkazem na nkterý vdní obor nebo poukaz na jeho expresivitu užívaný slovníky a odtud i stylistikou vyjaduje jen toho omezení. Pracujeme-li však s konkrétními píznaky jednotlivých výraz pi stylizaci text nebo pi hodnocení stylizaní úrovn text cizích, opíráme se nejprve o vlastní povdomí kultivované jeho vícemén vdomým rozvíjením pi percepci rzných text, sekundárn však též o rzné materiály, pedevším výkladové slovníky. Asi by tomu mlo být naopak, ale vyžadovat to by bylo nereálné. Shledáváme pitom, že nejen že se údaje mohou lišit (což je ostatn vzhledem k dob vzniku daných materiál samozejmé), ale také že píznakovost slova je v nich vymezena velmi zobecnn a mnohdy neodpovídá našemu "pocitu": nap. podle Slovníku spisovné eštiny (1994) jsou neutrální výrazy odlidštit, odlehlý, odchýlit se, odlouit, odezva, jež bychom intuitivn užili pouze v textu psaném a spíše odborném, ale stejn neutrální jsou i odležet (každou rýmu), odpískat (branku), jež bychom naopak užili pouze v textu dosti neformálním. Tento rozpor mže být dán naší vlastní omezenou zkušeností, ale také zdroji materiálu slovníku, chápanými rzn a nutn zastarávajícími za souasností, mnohdy však i promyšleným hodnocením shromáždného materiálu jeho zpracovateli, kteí se v koneném rozhodování mohli opírat práv jen o užití v textech a své vlastní zkušenosti s ním. Teprve v souasnosti mže být zdroj doplnn o údaje korpusové, i ty však bude nutno citliv hodnotit. Výkladový jednojazyný slovník, který je svými údaji arbitrem píznakovosti lexém, je tak ve skutenosti dvojitým odrazem užití, aniž by mpohl vypovídat o njakém systému v dané rovin jazyka. Na rovin stavby výpovdi a textu je práce s termíny píznakové - nepíznakové málo nosná, nebo zde je vazba na komunikaní událost mimoádn silná, a i když existuje obecná pedstava toho, co je "neutrální" vta daného jazyka, v eštin zejm dvoulenná vty rozvitá a nepíliš jednoduché souvtí, ve skutenosti existuje v textech bezpoet jejích modifikací, které jsou "neutrální" z hlediska dané situace. Rzné eliptické výpovdi, vtné ekvivalenty, obmny poádku slov, ale i anakoluty jsou normální souástí spontánn mluveného projevu, v nmž by byla úplná dvojlenná vta píznaková; jako "zvláštní", píznakové se jeví v pipraveném psaném textu, od njž se tradiní pedstava správné, "celé" vty odvíjí. Je tu tedy píznakovost již nikoli vcí absolutní ve

6 vztahu k systému jazyka, ale jen vcí konkrétního zapojení do text. V jeho celku je pak píznaková i míra užití jednotlivých typ vt. Vdím principem pro volbu jednotlivých typ se nám jeví pipravenost textu vedoucí k jeho textové souvislosti a propracovanosti v opozici ke spontánnosti, jež text rozvoluje, a obecné zákonitosti mluveného projevu (KR MOVÁ, 1995, 2003). Tžko je tu mluvit o spoleném základ, tžko i o synonymii (CHLOUPEK, 2002), nejvhodnjší je mluvit (ve shod s pojetím M. JELÍNKA, op.cit.) o konkurentech stojících nikoli v opozici, ale v dichotomickém vztahu, a na urování njaké obecné píznakovosti rezignovat. Bžné mluvnice to však udlat nemohou, protože musí také orientovat uživatele ve vhodnosti syntaktických konstrukcí a jejich možných realizací; proto si vypomáhají oznaením "hovorové", jež však je pinejmenším vágní. Obrátíme nyní pozornost k píznakovosti na rovin morfologické. Tato rovina jazyka je pro flektivní jazyky jako eština mimoádn dležitá, nebo na její úrovni se jednak vyjadují nkteré sémanticky závažné gramatikalizované kategorie (pedevším as a slovesný rod, ev. i vid, pokud jej pokládáme za jev gramatický, nikoli lexikální), jednak slouží k vyjadovaní vztah uvnit výpovdi a textu (pi rekci, ale také íslo a jmenný rod pi kongruenci); od vlastního "významu tvar", sémantické morfologie, zde odhlížíme, nebo v ní samé píznakovost nenacházíme; ta je až v konkrétním užití uritého tvary v textech dané doby (nap. jeden z význam genitivu, posesivitu, je možno využít u všech apelativ, i když v mnohých textech je bžnjší posesivní adjektivum). Na úrovni vyjádení, v eštin syntetické form spolené pro soubor kategorií, je k dispozici v mnoha pípadech více než jedna standardní podoba využitelná u téhož kmene slova: je pak nutno ešit i vztah takových prostedk, vymezit vyjádení neutrální a v opozici k nmu píznakové, které je užíváno jen v nkterých typech komunikace. Na morfologické rovin jsou tak skryty oba zmínné typy píznakovosti, obecný v soustav gramatických kategorií a jejich vztazích i konkrétnjší, který vychází z podoby morf, jimiž se kategorie vyjadují. Oboje do poznání a popisu jazyka nepochybn patí. Pedevším je zde píznakovost systémová, založená na "gramatických významech", kde stojí proti sob kategorie v opozicích, piemž jeden z len je nepíznakový (nap. singulár, prézens), druhý píznakový (plurál, préteritum); tu jde o vztah analogický k tomu poznatelnému a popisovatelnému u foném. Píznakovost je vyjádena pomocí standardních prostedk (vetn nulového vyjádení), vždy však tak, aby byl odlišen každý z len opozice. Pípady neutralizace píznaku jsou popisovány v mluvnicích; na rozdíl od fonologické roviny je však už neutralizace bu gramatikalizovaná (neutralizace vidu v negativním rozkazu - nezavírej to okno), nebo je možná až vzhledem k celku textu vetn jeho zakotvení do situace (nap. neutralizace asu v prézentu historickém jako prostedek aktualizace a dynamizace vyprávcí linie; neutralizace asu a ísla v gnómických výpovdích). Píznakovost na úrovni systému funguje pitom bez ohledu na konkrétní podobu jednotlivých morfologických

7 prostedk vyjádení mluvnických význam; v nkterých pípadech je spolená pro eštinu jako národní jazyk (nap. slovesné kategorie a jejich vztah), jindy však v nkterých útvarech eštiny došlo k plné neutralizaci píznaku (nap. kategorie gramatického rodu jako kongruentní v plurálu). Druhý typ píznakovosti se týká podoby morf, jimiž se významy vyjadují, vtšinou koncovek (od jiných možností vyjádení, nap. izolovaných morf, odhlédneme). Jejich konkrétní fonologické složení mže být - a to i v jediné variet národního jazyka - pro týž soubor mluvnických význam dubletní, dokonce tripletní; tento stav existuje nejen ve spisovném jazyce, ale i v dialektech, pokud jsou skuten živé a vyvíjejí se. Na povrchu se jeví jako rzné koncovky jak hláskoslovné varianty typu /mali:m/ - /malejm/- /malém/- /malim/, tak varianty skuten morfologické typu /mal..mi/ - /mal..ma/, morfologicky relevantní variantou, o níž je nutno z hlediska píznakovosti uvažovat, je však jen typ druhý. A zatímco ve spontánn existujícím dialektu si nanejvýše všímáme, že je nkterá koncovka novjší (pop. interdialektická, nap. /majó/ n. /majou/ v 3. os. pl. ind. préz. sloves 5. tídy na míst tradiního /maji/ na Brnnsku) a mžeme sledovat její spontánní šíení v textech, ve vztahu k prestižní podob národního jazyka, tedy spisovnému jazyku, toto konstatování nestaí. I když v mluvnici popisujeme jen normu spisovného jazyka, aniž bychom striktn rozhodovali o tom, co je nebo bude "správné", nevyhneme se otázce, zda jsou všechny koexistující koncovky skuten synonymní, vzájemn nahraditelné ve všech výrazech patících do téhož typu konjugace nebo deklinace (základního typu i "podtyp", nap. podtypu les, den atd. u substantiv), a také ve všech typech text, které vznikly nebo nov vznikají. Odpov na tuto otázku žádá nejen nutná akribinost výkladu, ale i vyjadovací praxe, pro niž je existence dublet zavazující a nkdy i matoucí. Pohybujeme se tu na pomrn jednoduché ose knižní - neutrální - hovorové X nespisovné, ale hranice nejsou ani zdaleka jasné a jednoduché. Už Jedlika (1974) jasn dokumentoval ošidnost této škály v morfologii, nebo v ní obvykle nefiguruje dostatek prvk, aby byly obsazeny všechny pozice, a také už tehdy naznail nepevnost hranice mezi hovorovým a nespisovným, která se od té doby ješt znan rozvolnila (RUSÍNOVÁ, 1996, 2000; stati sborníku Spisovnost a nespisovnost dnes, 1996). V této souvislosti nelze nepipomenout i studie F. ERMÁKA, P. SGALLA, F. DANEŠE aj. nazírající problém v obecných souvislostech a dokumentující je na vybraném materiálu. Bibliografie prací zabývajících se otázkou hranic spisovnosti vetn této hranice v morfologii, které byly publikovány jen za poslední desetiletí, by sama staila zaplnit nkolik stran. Všechny se však shodují v tom, že mezi spisovností a nespisovností nelze najít pevnou

8 linii, souasn ovšem nepopírají potebu se s tímto problémem njak vyrovnat v okamžiku, kdy vzniká text adresovaný uživateli jazyka (uebnice, prakticky orientované knížky), který má esky psát nesoukromý vcný text, tj. text, kde nepochybn spisovnost oekáváme. Vycházíme-li z užití v komunikaci, pak má spisovná neutrální koncovka daleko univerzálnjší užití než píznaková, knižní nebo hovorová, tíže však urujeme, v em píznak spoívá: nejde udlat obecné rozhodnutí, protože zdánliv týž tvar má rzné píznaky také v souvislosti se slovem, u nhož je užit. Nepochybn je nap. jmenný tvar nemocen píznakový, knižnjší než tvar nemocný, ale v oficiálním textu jen dosud nacházíme, zatímco femininum je daleko vzácnjší; od adjektiva veselý by bylo možno jmenný tvar vytvoit také, vyjádení jsem vesel by však bylo daleko exkluzivnjší, tedy i píznakovjší (i když ve starých textech jej máme doložen, srov. elakovského - bujný koník vesel skáe), zatímco tvar je zdráv je pomrn neutrálnjší, snad i dík ustrnulému bu zdráv v pozdravu. Informace o píznaku u každé pípadu, která je bžná u lexika (viz údaje výkladových slovník vztahující se k jednotlivé slovníkové položce, nkdy i vazb) by byla sice možná (srov. výty tvar, nap. feminin kolísajících mezi typy píse a kost, v starých pírukách procviujících "správnost"), ale nevyhovovala by ani popisu samému, ani aplikaci na vyjadovací praxi. Popis ovšem nemže jen konstatovat existenci více synonymních koncovek, musí nutn mluvit i o jejich distribuci. Pak mžeme i dnes najít seznamy výjimek, a zejména doplující údaje poítající s píznakovostí oznaovanou jako stylová, i když nemá s tím, co jsme zvyklí nazývat dnes "styl", nic pímo spoleného a navazuje spíše na velmi staré uení o tech stylech (HAUSENBLAS 1973). Doítáme se pak v Píruní mluvnici (1995) ve výkladu o slovesných tvarech, že "urité koncovky jsou ve vyšším stylu" (s. 332 v upesnní distribuce tvar typu dkuji/dkuji), zatímco jiné jsou "bžnjší, hovorové" (s. 327 o tvarech typu kryju/kryji), promítá se sem posun kodifikace ("pvodn nespisovné podoby jsou vnímány jako stylov nižší", s. 329 o dubletách sázejí/sází; " u sloves typu tít je možno setkat se ješt v pedválené literatue - ale i pozdji - se staršími tvary tu/tru, s. 328), hledisko teritoriální ("starší dubletní tvary podle typu mazat mají odstín hovorový, expresivní nebo regionální" k dubletám typu oe/orá, s. 331), obas najdeme dokonce informace o tvarech nespisovných "objevují se v nm v rámci mluvených forem stejné alternace: prosit - pros a substandardní proš" (ve výkladu o tvarech sloves typu prosit, s. 330) a využito je také hledisko expresivity, která je však již záležitostí užití v konkrétních textech (viz výše k typu mazat). Vedle toho se uplatuje diferenciace dubletních koncovek podle skupin slov vymezených tu sémanticky ("slovesa odvozená od interjekcí bývají expresivní, proto mají astji hovorovou koncovku - nul", s. 328), jindy formáln ("z dvod disimilace - aby se neopakovalo -u- ve dvou/tech

9 slabikách po sob" pi pokraování výkladu o typu dkuji/dkuju, s. 332; "podoby podle volat jsou progresivní proto, že nevyžadují zmnu kmenové souhlásky" k výkladu o tvarech typu kulhám, s. 331). Nejjednotnost pohledu na píznakovost koncovek, kterou jsme na píkladech ukázali, je markantní, není však specifikem jen tohoto textu. Podobn není niím zvláštním, že se práv v morfologii souasní autoi odborných prací vyhýbají jednoznaným soudm a formulují velmi opatrn. V kodifikaních Pravidlech eského pravopisu 1993 (školní vydání) dokonce na rozhodnutí o neutrálnosti - hovorovosti rezignují, pokud není skryto v poadí uvádných dublet. Ani jeden z materiál vyjadující se k formální morfologii nemže naráz negovat tradici, jež je dík procesu postupné vdomé stabilizace nové eštiny v 19. století archaizující, nemže však pehlížet nový vývoj, který vede k velmi rychlému pronikání díve nespisovných tvar do veejné komunikace mluvené a odtud do normy spisovného jazyka, nemže konen pehlížet ani skutenost, že povdomí uživatel standardního jazyka, píjemc popisu jeho normy, je vedle školní výuky formováno také kontaktem s texty nejen souasnými, ale i staršími, tvoenými za jiných podmínek, že je formováno jak komunikací psanou, tak mluvenou. Domníváme se, že nejednotnost a nesoustavnost nevzniká z neochoty lingvist vyjít ze stavu jazyka a vyrovnat se s ním, ale z toho, že koncovky mají sice - na rozdíl od lexika - obrovskou frekvenci v textech, ale poznání skuteného stavu využití je omezeno okruhem materiál, jež jsou eventuální excerpci (a už tradiní, nebo korpusové, která je pirozen daleko rozsáhlejší) k dispozici: jde o texty díve veskrze, dnes valnou vtšinou psané a veejné, tj. o texty, které psali lidé mající již zafixovanou uritou pedstavu správnosti založenou na školské tradici a tradici text, s nimiž se dostávají do kontaktu, a tou se intuitivn ídí. Jsou tedy tyto texty po morfologické stránce postaveny na proskripci, a výsledek je ovlivnn i skuteností, že pokud si není bžný uživatel, tvrce vtšiny text, jist, preferuje tvary od svého bžného úzu odlišné. Stav formální morfologie text soukromých nebo spontánn mluvených, který je také sledován, nemže na rozhodování o píznaku koncovek nic zmnit, protože v neprestižní sfée komunikace není oekáván kultivovaný projev a výbr z dublet v ní je v dsledku toho obrazem normy eského jazyka, nikoli však jazyka spisovného. Ukazuje tendence vývoje, snad i rozhojuje vrstvu hovorovou, tžko však vci ostatní. Je to více patrné na tvarech s malou frekvencí. Jako píklad volíme substantivum rukojmí a jeho rod. Brus jazyka eského z r má podobu rukojm bez dalšího upesnní, ale s odkazem k tvarosloví, kde bohužel tento typ chybí, Pravidla hledící k eskému pravopisu a tvarosloví, menší vydání, 1904, udávají i rod (neutrum zcela formáln vyhovující výrazu rukojm) a dubletu rukojmí, také neutrum. Rukojmí postupn vítzí, tradiní urení, v tomto pípad spíše umlé piazení rodu - neutra - na základ historie jazyka, je však

10 nesmírn houževnaté. Pitom existence pirozeného rodu jako vodítka pro urení gramatického rodu tu neiní žádné potíže, není tu ani problém formy, protože zakonení podobnou koncovku -í mají i mnohá maskulina nebo feminina. Novjší materiály pijímají rod mužský a stední (v rzném poadí), až Píruní mluvnice (1995, s. 245) pipomíná i femininum. V textech pitom stále nacházíme preference nepirozeného rodového zaazení, což zvlášt v emotivn podbarvených reportážích psobí nezvykle (všechna rukojmí, ti muži a dv ženy, byla osvobozena); tradice neznámo pro vítzí, to ovlivuje stav text a odtud pi celkov minimálním potu doklad možné hodnocení skutené normy jazyka. Shrme: Morfologická rovina má z hlediska píznakovosti dvojí tvá. Na jedné stran píznakovost v rámci systému (analogickou fonologické rovin), jíž se ve standardních popisech eštiny vnuje pozornost jen minimální, na druhé píznakovost na úrovni vyjadovacích prostedk (analogickou slovní zásob, ale vázanou na tvarové typy, nikoli jednotlivé prvky): má pomrn prostý soubor píznak, s nimiž je nutno poítat, nebo jí staí osa spisovnosti a nespisovnosti a v tom rámci rozlišení knižnosti - neutrálnosti a hovorovosti na stran spisovné a obecnosti - regionálnosti a ev. náenosti na stran nespisovna. Využití této škály je však nároné a píznakovosti jednotlivých dubletních koncovek je vnována pozornost bez jednotícího zorného úhlu, ale s dsledky pro vyjadovací praxi.. Je tomu tak dík tradici eského mluvnictví, kde tvoí tvarosloví dležitou ást výklad a je (vedle pravopisu) pomrn pevnou, nikoli však petrifikovanou souástí kodifikace. A je to i nepímým dsledkem praktického využití získaných poznatk a formulovaných závr, kdy uživatel, a také školská praxe, která je od gramatik odvozená, hledá v tvaroslovných výkladech jednoznaná ešení a netouží - na rozdíl od poznávání lexika, kde mnohost vyjádení pijímá jako výhodu, a i na rozdíl od roviny zvukové, kde si možnosti ani neuvdomuje - po dubletách umožujících variantnost vyjádení. Morfologická rovina je mu jen rovinou, v níž realizuje spojitost textu, málokdy je i pramenem aktivní práce s jazykem a uvdomlé stylizace. Již ped sto lety se objevují v prvních Pravidlech hledících k eskému pravopisu a tvarosloví u nkterých tvar informace o jejich knižnosti, je jich však minimum, ojedinle najdeme i pipomínku úzu, celkov však text smuje ke stabilizaci, v morfologii zeteln archaizující a navazující na vývoj pedstav o spisovnosti 19. století. Sto let let vývoje eštiny pineslo od té doby znaný posun hranice spisovnosti, pesunulo do knižnosti až archainosti množství koncovek, ustoupilo pirozenému vývoji pijetím tvar díve nespisovných a nkdy je již zbavilo pídechu hovorovosti. Pomrn vágní hranice mezi nimi, které odpovídá vágní informace o využití dublet opírající se o náhodn zvolený a nikoli striktn aplikovaný soubor "píznak", však není uživatelsky výhodná. Zpsobuje to nikoli neschopnost popsat existující stav jazyka, ale rychlá promna komunikaních zvyklostí soudobé spolenosti, kde vidíme jak tendenci ke zvýrazování oficiálnosti nkterých typ sdlení pomocí knižnosti, tak (astji)

11 stylizovanou spontánnost veejného komunikátu, jež je cestou k uvolnní striktních pravidel a k šíení koncovek díve odmítaných. Není to proces nový, nové je jen masivnjší akceptace díve odmítaných tvar a nárst jejich frekvence ve veejné komunikaci. Morfologická rovina jazyka, tak dvrn známá a samozejmá, tak v sob skrývá mnohá pekvapení. Literatura: BLAHOSLAV, J., Gramatika eská. ejka, M., Šlosar, D., Nechutová, J. (eds.) Brno : MU ECHOVÁ, M., CHLOUPEK, J., KR MOVÁ, M., MINÁOVÁ, E., Souasná eská stylistika. Praha: ISV HAUSENBLAS, K., Vysoký - stední - nízký styl a diferenciace styl dnes. SaS 34, 1973, s JEDLI KA, A, Spisovný jazyk v souasné komunikaci, Praha: SPN, 1974 CHLOUPEK, J., Slohová platnost syntaktické synonymie. SaS, 60, 1999, s JELÍNEK, M., Stylistika. In: Píruní mluvnice eštiny. Praha 1995, s vyd KR MOVÁ, M., K pramenm specifika mluveného projevu (Mluvenost i spontánnost?), in Davidová, D. (Ed.): K diferenciaci souasného mluveného jazyka. Ostrava: OU, 1995, s KR MOVÁ, M., Mluvenost a psanost jako slohotvorné initele. Sborník prací Filozofickopírodovdecké fakulty Slezské univerzity v Opav : ada jazykovdná : D3, roník 2003, s KR MOVÁ, M., Termín obecná eština a rznost jeho chápání, in Hladká, Z., Karlík, P. (eds.), eština univerzália a specifika 2, Brno: MU, 2000, s KARLÍK, P., NEKULA, M., RUSÍNOVÁ, Z. (eds.), Píruní mluvnice eštiny, Praha: NLN 1995; ást Morfologie, s , je z pera Z. Rusínové. Pravidla hledící k eskému pravopisu a tvarosloví a abecedním seznamem slov a tvar, Praha: Císaský královský školní knihosklad, Pravidla eského pravopisu. Školní vydání. MARTINCOVÁ, O., a kol. Praha: Pansofia RUSÍNOVÁ, Z., Spisovná a obecná eština, in Janáková, J., Komárek, M., Uliný, O. (eds.), Spisovná eština a jazyková kultura 1993, Praha: UK 1995, s RUSÍNOVÁ, Z., Jak je to s obecností obecné eštiny, in Hladká, Z., Karlík, P., eština univerzália a specifika 2, Brno: MU, 2000, s Spisovnost a nespisovnost dnes, ŠRÁMEK, R. (ed.), Brno: MU 1996.

12 TŠITELOVÁ, M., a kol., Kvantitativní charakteristiky souasné eštiny. Praha: Academia Sta se zabývá termínem "píznakovost", který je vtšinou ve stylistice rozpracováván v souvislosti se slovní zásobou jazyka. V morfologii je jeho specifikum v tom, že se škála píznakovosti zužuje na píznakovost knižní - neutrální - hovorové - nespisovné (s ev. odlišením náeního a regionálního). Hranice "spisovnosti" je dána preskripcí stávající kodifikace, pi urování píznaku u dublet v rámci spisovného jazyka se pak kíží zcela nesrovnatelná kritéria, z ásti poznamenaná i interpretujícím subjektem. Bibliografický údaj: KR MOVÁ, M. Píznakovost a její specifika v morfologii. In P. Karlík a J. Pleskalová (eds.). Život s morfémy. Sborník studií na poest Zdenky Rusínové. Brno: MU 2004, s