Kde brát nadji? Vra Juíková Na maturitní stužku naše tída na gymnáziu v roce 1975 vybrala motto Pry s osudem! Mnozí starší lidé se shovívav usmívali mladické nezkušenosti. Nicmén tento pocit je pro m doposud spojen práv s nadjí pokud budu moci být njakým zpsobem aktivní a pokusím se nco dlat, potud se zmíruje moje bezmoc a roste nadje, že vci jdou zmnit k lepšímu. Pekvapilo m, že od té chvíle, kdy jsem se dozvdla o organizování konference s názvem Osud nebo nadje, a pemýšlela o tématu, nacházela jsem v mnoha innostech souvislosti. Ve všech knihách, které jsem etla, m oslovovaly myšlenky, které s tématem njak souvisely. Pipravovala jsem s kolegou pednášku o život peruánských a bolívijských kultur na základ našeho pobytu v tchto zemích a i tady bylo znovuobjeveno hledání nadje a zárove kontinuity. Také v diskusích se studenty jsem byla pozornjší k názorm, které jakoby se vyskytovaly ve vtší míe než dív. Samozejm to byla pedevším zvýšená citlivost ke zvolenému tématu, vystupovaná aktuálními projevy krize nejen v ekonomice, ale i ve spolenosti a rodin, na druhou stranu to bylo potvrzení informace, že djiny lidské zkušenosti opakovan pedvádjí pokusy lidí vyrovnat se se svou spoleností, s ideály, city a prostedím. (Lombardi, Lombardiová, 1996, s. 3). Moderní život lovka v západní civilizaci je spojen s hledáním trvalých hodnot a cest. Jsme postaveni ped úkol složit ešit obtížné problémy, které život v moderní spolenosti pináší. Bohužel mnohé z nich jsou námi umle vytvoeným produktem. Mnozí odborníci z rzných vdních obor poukazují již nkolik let na problémy a zbytený luxus na dluh. Doktrína, podle níž je technologická spolenost zárukou lepší budoucnosti, ním vyšším než to, co jí pedcházelo dostává poslední dobou vážné trhliny. Pomalu nám dochází, že co se týe dosažení lidské spokojenosti, naplnní pirozených tužeb, zajištní tlesného a duševného zdraví a míru ve svt, nejspíš neuskutení to, co slibovala. (Mander, 2003, s. 22-23). V asech, kdy se dailo a ekonomika rostla, byly tyto hlasy považovány za pesimistické a zbyten evokující nepíjemné pocity. Co se starat o budoucnost, o bohatství, o štstí, o pírodu, když se máme dobe? Až s pibývajícími problémy, které souasná krize
odhalila, najednou se nachází mnohem víc citlivých uší, které jsou pipraveny naslouchat a objevují pozapomenuté i pehlížené. Spolenost rychle upadá a není schopna uvést v soulad to, v co ví, se svým chováním, což má pi hledání ešení problém duchovních, spoleenských, politických i otázek životního prostedí za následek morální krizi. Stále v nás pebývá jakýsi nedefinovatelný zbytek pradávného lovka a znekliduje naše svdomí jako stín. Po staletí ho lovk pehlížel, te však zaíná naslouchat hnutím v hloubi své bytosti a domýšlet se, že jeho poslání a možnost pežití vycházejí z jeho vlastní pirozenosti. (Lombardi, Lombardiová, 1996, s. 8). Náš fylogenetický vývoj nás pipravil k adaptaci na mnící se podmínky. Naše kultura se odklonila od dlouhodob fungujících lidských norem a prehumánních zážitk.. (Liedloffová, 2007, s. 166). Úkolem psychiky je adaptovat se na zmny, abychom dokázali pežít. lovk, tím jak se nauil pemýšlet, paradoxn ale touto pevahou rozumu a nerespektováním prožitk, se oslabil. Bhem tch krátkých nkolika tisíc let od doby, co zbloudil lovk od zpsobu života, ke kterému ho evoluce pizpsobila, dokázal nejenom zniit pirozený ád celé planety, ale i povst bytosti s evolucí výborn vyvinutým zdravým rozumem, který její chování po miliony let ídil. Mnohé z toho lovk narušil teprve nedávno, spolu s tím, jak jsou poslední zbytky našich instinktivních schopností postupn odstraovány a podrobovány nechápavému pohledu vdy. Stále astji zkratuje svj vnitní smysl pro to, co je pro nj nejlepší, protože nechal intelekt, aby ídil jeho konání. A intelekt toho o opravdových potebách nikdy moc nevdl. (Liedloffová, 2007, s. 39). Tato autorka hovoí o lidském kontinuu, které mžeme definovat jako posloupnost zážitk, které odpovídají oekáváním a sklonm lidského druhu v prostedí shodné s tím, ve kterém se tyto sklony a oekávání formovaly. Za vhodné prostedí nepovažujeme jen pírodní podmínky, ale i sociální uspoádání, které zahrnuje vhodnou péi a vhodné chování okolních lidí. (Liedloffová, 2007, s. 43). Dovolili jsme intelektu, aby pevzal rozhodování o tom, co je nejvhodnjší. A co víc, povýšili jsme ho na jediné kritérium správnosti jednání a možné kontroly. Jestliže se považujeme za vyšší než pvodní obyvatelé zemkoule, mli bychom pochopit, že se od nich mžeme obohatit. Není divu, že se nám obtížn piznává, že národy, které jsme chtli naší moderní civilizací zachránit, nám mohou být vzorem. Nabízí se analogie spolenosti a jedince. lovk, který má problémy, se asto brání zmn v chování, která by ho mohla posunout z problém. Oekává, že se nco stane, zmní se lidé v okolí, dti pestanou zlobit, manžel bude pozorný a šéf tolerantní. Dostává se
do kruhu pocit, spojených s nespokojeností a depresí. Radji volí pohodlí nabízené navíc propagované farmakoterapie. Byl zvyklý dosahovat všeho bez ekání, nic nebylo poteba si odíct. Z nieho nemá radost. Je zvýšen citlivý k nepíjemným prožitkm, ale dobré zážitky považuje za samozejmé. Nemá zkušenost ze spolené práce. Od malika nás nkdo sleduje, hodnotí, soudí. Neustále spcháme, nemáme as. Ženy se snaží vyrovnat mužm. Neustále se zvyšující tlak a navyšování snahy o rst a zisk, soutživost a dravost nedovoluje citové projevy. Ty jsou oznaovány jako slabost, pekážka objektivního. lovk je zvyklý na to, že ho nkdo zabaví, rozveselí. Volný as tráví nakupováním a pasivním sledováním televize. Najednou je v potížích bezradný. Neposlouchal svoje vnitní pocity, snažil se je rozumem nebo pomocí umlých prostedk potlait. Mysleli jsme, že se as zastaví na ruice blahobytu, kterého si budeme užívat bez ohledu na druhé, asto i své nejbližší. Pokud nkdo chce být spokojený, musí zmnit svoje chování. Ped stejnou volbou stojí celá spolenost. Do zmn se nám nechce, dosavadní zpsoby ešení nepomáhají. Najednou slyšíme na volání po pirozenosti a poslechnutí svých instinkt. Je tžké pijmout to, že oekávání dítte ohledn vhodného zacházení a vhodného prostedí, která jsou mu instinktivn dána, nedokážeme plnit. A to ani tehdy, když své dít milujeme a chceme pro nho to nejlepší. Jsme obti obtí, ale naštstí pro nás dtinské poteby petrvávají neomezen dlouho, a proto mohou být uspokojovány v kterémkoli vku. (Liedloffová, 2007, s.166). Co chceme v život dosáhnout? Co nás uspokojí? Nkoho možná moc a bohatství. Pokud však naše snahy jsou orientovány materiáln, dostáváme se do pasti neustálé honby za njakým cílem, o kterém si myslíme, že jeho dosažením se dostaví chybjící pocit správnosti a naplnní v našich životech. Nahrazujeme kvalitu kvantitou, žijeme promiskuitn, spotebn vnímáme nejenom pedmty, ale i vztahy. Po použití vymnit za lepší typ. Mladé vnímáme jako jedin obdivuhodné, stáí si nezasluhuje úctu. Vynakládáme spoustu energie a asu na zformulování nedokonalých zákon, které jsou k niemu, když se podle nich neídíme, ale musíme je vynucovat. lovk ztrácí smysl pro pravé hodnoty, a tím ztrácí ze zetele i sebe samého. Je jedním z mnoha- a práv tento výrok se v naší na marketing zamené spolenosti stal velmi dležitým: pro všechny se vyrábjí tytéž znakové výrobky, po nichž pak mají všichni zoufale dychtit. Veškeré banality musí být k dispozici, všechno materiální zboží musí být k dispozici, protože tak je garantován maximální užitek ze života. Máme sice všichni tentýž poíta, jsme spolu takzvan spojeni kabelem, ale už se vzájemn nedíváme do oí a jdeme si z cesty. A pesn to je obrázek spolenosti, kterou na scestí zavedla stavba babylonské vže. V této vži žijí všichni vedle sebe, ale ne spolen - perfektn zaízená poschodí mrakodrapu umožují, abychom se navzájem nepotkávali a nebyli na nikoho
odkázáni. Žije se autisticky pro sebe do doby, kdy se vž zítí. Teprve ve chvíli krize lidé cítí, že jim nco podstatného chybí. Potom se vtšinou vynouje otázka: Je tohle v mém život všechno? Mládí uvadne, a se s pomocí kosmetických operací snažím, jak chci, zestárnu, ale i potom bude mít život jist njaký smysl. A tento smysl lovk hledá. Každý obecn eeno v sob hledá duchovního pastýe, aby našel cestu k sob samému. Cesta k sob samému vede k ostatním a k celému svtu jsme potebující bytosti, potebujeme blízkost a teplo, jen pak se cítíme dobe. (Prekopová, 2007, s. 52). Ale bez lásky a vztah, bez duchovního rozmru k uspokojení nedojdeme. Dobré vztahy jsou dležitjší než dobrý obchod. Jsem hoden lásky bez podmínek, jen proto že existuji, nemusím být hodný a úspšný. To by ml zažít každý z nás. Pokud iny popírají naše slova, nebo dokonce jen jejich intonaci nevíme, nemžeme oekávat, že nám naše dti uví. Mám dlouholetou zkušenost psychologa v práci s dtmi s postižením a jejich rodii. Zde pochopíte, jak se mní žebíek hodnot a jak rodie poskytují dítti bezvýhradnou lásku ne kvli nemu, ale naopak i pesto, že je pée o dti velmi obtížná. Je však tžké poskytnout bezvýhradnou lásku, když ji rodie sami nedostali. Tady je možnost pouit se tom, jak udlat svoje dti šastné, u pírodních národ, kde kontinuita pedávané lásky nebyla umle perušena. V dnešní dob hledáme terapeuty, abychom v dosplosti našli to, o co jsme byli ochuzeni. Mžeme se souasné neradostné situaci postavit tak, že stejn se nedá nic zmnit, respektive jedinec v soukolí moderní civilizace nic nezmní. Výtem problém mžeme prohlubovat beznadjnost situace. Mžeme naši aktivitu ale vnímat jako možnost. Zmna je možná VŽDY. Vnitní zmna je možná, i když je omezena zmna vnjší. (Satirová, 2005, s.23). Jestliže budeme ekat na zmny okolí, zvýšíme jen svou bezmoc. Jestliže dopejeme svým dtem dostatenou lásku a vybudujeme jejich sebehodnocení, budou si vit, budou se sebou spokojeny a teprve tehdy mohou mít rády i jiné lidi. Sami bohatí láskou mžeme lásku pedávat. Pemýšlejme a klame si otázky. Bavme se o v rodin o radostech, ale i problémech a konfliktech. Naume své dti projevovat názory. Spolen hledejme ešení. Užívejme humor. Ale hlavn dvujme svým pocitm a nezapomínejme, že nalezení míry a rovnováhy je v život hodn podstatné. Vnímám tento úkol jako rodi, ale i jako vysokoškolský pedagog. Bume jako uitelé dtem i studentm k dispozici. Nezapomeme, že hodnotí naše iny. Vážím si ocenní sdlené studenty: Dkujeme za to, co jste nás nauili, když jste ani nepedpokládali, že nás tím uíte.
Literatura: Liedloffová. Koncept kontinua. Hledání ztraceného štstí pro nás a naše dti.. Praha: DharmaGaia, 2007. Lombardiová, F.G., Lombardi, G.S. Nekonený kruh. Výklad etiky amerických Indián. Košice: Knižná diela Timotej, 1996. Mander, J. V nepítomnosti posvátného. Selhání moderních technologií a zápas indiánských národ o pežití. Brno: Doplnk, 2003. Prekopová, J. Nese m eka lásky. Brno: Cesta, 2007. Satirová, V. Model rstu. Brno: Cesta, 2005. Autorka: PhDr. Vra Juíková, Ph.D. Odborný asistent, psycholog vyuující pedmty Úvod do psychologické teorie, Komunikace, Poradenství,Psychopatologie na Ústavu veejné správy a regionální politiky Fakulty veejných politik Slezské univerzity v Opav Hradecká 17 746 01 Opava e-mail: vera.jurickova@fvp.slu.cz