listopad 2009 Jiří Weigl: O Lisaboské výjimce a věcech souvisejících Ladislav Jakl: Lisabo je za ámi, koflikt vizí zůstává Václav Klaus: Dvacet let od pádu berlíské zdi Petr Hájek: Receze V. Klaus: Kde začíá zítřek Ja Skopeček: Dvacet let od listopadu 1989 Michal Petřík: Receze M. N. Rothbard: Etika svobody Opletalova 37 110 00 Praha 1 Tel./fax: 222 814 666 e-mail: cep@cepi.cz www.cepi.cz CEP Newsletter Cetra pro ekoomiku a politiku Registrace MK ČR E 11024 O Lisaboské výjimce a věcech souvisejících Jiří Weigl Podmíka, kterou prezidet republiky uplatil k dokočeí ratifikace Lisaboské smlouvy v České republice, vyvolala ejprve vzrušeou reakci v zahraičí i u ás doma, aby po ecelých třech týdech skočila jejím kosesuálím přijetím a summitu Evropské uie v Bruselu. Prezidet evidetě zazameal úspěch, pro řadu jeho téměř hysterických domácích kritiků až šokující. Proč tomu tak bylo? Priorita vlády Prezidet republiky evzesl svoji podmíku áhle ai opožděě, jak mu ejprve vytýkali. Již v roce 2007 si miulá vláda ve svém madátu pro jedáí o uzavřeí Lisaboské smlouvy uložila prosazovat, aby Listia práv EU ebyla součástí Lisaboské smlouvy. Tato Listia, která se má Lisaboskou smlouvou stát pro čley EU právě závazou, zakládá začou ejistotu do budouca v tom, jak budou její obecá a extezíví ustaoveí Evropským soudím dvorem v Lucemburku iterpretováa a v soudí praxi realizováa. Platí to i pro majetkopráví otázky. Žaloby bývalých vyhaců, doposud odmítaé štrasburským Evropským soudem pro lidská práva, získají ovou příležitost k uplatěí a epochybě budou podáy. Růzí práví experti mohou vyslovovat růzé ázory, politici mohou ujišťovat ebo hrozit, ale odpověď přiese pouze budoucí výklad a praxe soudů, jež des ikdo emůže autoritativě předvídat. Odtud prameila obava miulé vlády a zadáí obsažeé v madátu pro vyjedáváí. Skutečostí je, že vláda později a teto úkol rezigovala, ať to bylo již proto, že se soustředila a jié priority či prostě proto, že se jak se v tisku vyjádřil její předseda ecítila při jedáích a teto úkol dostatečě silá. Je však rověž skutečostí, že si výjimku (tzv. opt-out) z této Listiy pro sebe vyjedaly Polsko a Velká Britáie. V případě Britáie byla motivem epochybě obava z epředvídatelého dopadu maximalisticky pojatých tzv. sociálích práv třetí geerace v Listiě obsažeých a britský práví systém i ekoomiku. V případě Polska se eustále zdůrazňuje obava z vucováí kvazipráv homo sexuálů, eutaázie atd. kozervativím katolickým Polákům. Kdo si však přečte zěí tzv. Protokolu 30, který polský opt-out upravuje, ic takového v ěm eajde. Polská výjimka tak stejě dobře chráí Polsko i před možým aktivismem evropských soudů v otevíráí majetkových otázek z miulosti současou lidskopráví a atidiskrimiačí argumetací. V situaci, kdy vstup Lisaboské smlouvy v platost závisel pouze a dokočeí ratifikace u ás, bylo poviostí prezideta vrátit se k prioritě, jíž si bývalá vláda etroufala ebo echtěla prosadit. Nepožadoval přitom LISTOPADOVÝ GRAF CEPU Účast ve volbách do Evropského parlametu 70 60 50 40 30 20 Účast ve volbách do Evropského parlametu (%) 1979 1984 1989 1994 1999 2004 2009 Prame: Eurostat, 2009 s
ic mimořádého, co by EU již ezala a jiým zemím sama eposkytla. Diplomatické schoposti Bouřivá reakce v zahraičí potvrdila, že EU eí příliš ochota brát ohled a zájmy malých čleských států, kterým je tradičě dáa příležitost mlčet, a že a jejich požadavky přistoupí pouze tehdy, pokud si tvrdě stojí za svým a elze je obejít. Pouze za této podmíky byli hlaví evropští hráči připravei vzít prezidetovu podmíku a vědomí, jedat o í a hledat způsob jejího aplěí. Švédské předsedictví po obsáhlých kozultacích s českou straou připravilo ávrh řešeí, který odpovídal irskému precedetu, krylo se s polskou a britskou výjimkou a bylo dostatečě obecé tak, aby bylo pro další země průchodé a mohlo být předložeo a jedáí Evropské rady 29. 30. říja 2009. Přesto ebylo prosazeí podmíky a summitu jedoduché. Klíčové bylo to, že v této věci postupoval prezidet v souladu s Fischerovou vládou. Premiér a jeho spolupracovíci prokázali v této věci pevý postoj a současě diplomatické schoposti, které před summitem i v jeho Měl prezidet republiky tvrději čelit Lisaboské smlouvě? Podle mého ázoru měl. Měl astolit více podmíek a tvrdšího charakteru? Podle mého ázoru měl. Měl zkoušet blokovat ratifikaci? Podle mého ázoru měl. Bylo tedy veškeré sažeí maré a ratifikací Lisabou ztrácí všechy aktivity vůči í smysl? Podle mého ázoru tomu tak eí. Proč? Smysl marého boje Že do tohoto kola cetralizace a utahováí bruselských Bouřivá reakce v zahraičí potvrdila, že EU eí příliš ochota brát ohled a zájmy malých čleských států, kterým je tradičě dáa příležitost mlčet, a že a jejich požadavky přistoupí pouze tehdy, pokud si tvrdě stojí za svým a elze je obejít. cích, epožadovalo opt-out, ale přesto žádalo jakási doplěí a hrozilo vetem v případě, že by ČR získala splěím své podmíky lepší zajištěí vůči poteciálím árokům z miulosti. Takové požadavky aopak vtahovaly do hry Maďarsko, které hrozilo vetem při ústupcích Slovákům. Úspěšý opt-out Nakoec se prví de summitu pozdě večer přece je podařilo alézt kompro- 2 NEWSLETTER listopad / 2009 průběhu přispěly k prosazeí českého požadavku u klíčových evropských hráčů. Nakoec a samotém summitu ebyl hlavím problémem český požadavek, ale podmíky ěkterých dalších ašich sousedů. Největším problémem se ukázalo být Slovesko, které sice smlouvu již samo ratifikovalo, ústy svého premiéra odmítalo existeci rizik z Listiy plyoumis. Slovesko uspokojily dvě obecé citace z textu Lisaboské smlouvy v závěrech summitu, proti čemuž ikdo eprotestoval. A ávrh a uděleí České republice opt-outu z Listiy podle britského a polského vzoru byl Evropskou radou schvále. Tím byla splěa podmíka prezideta Klause. Z hlediska evropské politiky a diplomacie se ejedalo o ic eobvyklého. EU eí žádý spolek altruistů, kteří si avzájem eziště plí evysloveá přáí, ale velmi tvrdý rig pro prosazeí árodích zájmů, kde se bez skrupulí uplatňuje politická a hospodářská síla či pozičí výhody. Proto mimo jié programy summitů mívají otevřeý koec a výsledé kompromisy se často dohadují až ad ráem po fyzickém vyčerpáí hlavích aktérů. Taková jsou pravidla hry a ikdo se ehroutí ad tím, že si druhá straa prosazuje své. Vyprávět by mohli apříklad Poláci, kteří tolik zkomplikovali sjedáí Lisaboské smlouvy a pro pár týdů se stali kritizovaými potížisty, aby poté, co prosadili své hlaví zájmy, dostali vlivý post předsedy Evropského parlametu a jsou brái jako země, jejímuž hlasu se musí aslouchat. A byl to právě předseda EP Jerzy Buzek, který svým projevem otevřel říjový summit a vyzval v ěm Evropskou radu, aby vyšla České republice vstříc. O to smutější byla hysterie, která se proti prezidetu republiky rozpoutala u ás doma. Lokajské ářky ad tím, že ás ebudou mít v EU rádi, protože ěco chceme, že si prezidet troufá se ozvat a že ám to určitě příště spočítají atd., ukazují, že představa aší země jako sebevědomého a rovoprávého hráče v Evropě má hlaví epřátele především u ás doma. Celá kauza tak vypověděla hodě především o ás samých. O eschoposti táhout za jede provaz, o tom, že pro mohé jde za všech okolostí jeom o vitropolitické hadrkováí a aimozity, o představě, že aveek můžeme obstát pouze servilitou vůči mocým, o lhostejosti ěkterých k zájmům a obavám občaů. Pro budoucost České republiky v lisaboské Evropské uii to rozhodě evěstí ic dobrého. Autor je vedoucí Kaceláře prezideta republiky a účastík jedáí o české výjimce Lisabo je za ámi, koflikt vizí zůstává Ladislav Jakl tajemík prezideta republiky šroubů, kterému se - evím proč - říká itegrace, aivestovaly evropské moceské zájmové elity tak ohromý kapitál, že akoec dosáhou svého a Evropské uii svou vizi direktivě řízeého socializujícího superstátu akoec vutí, to bylo zasvěceým pozorovatelům jasé už tak před dvěma třemi lety. A to bez ohledu a malou lapálii v podobě refered ve Fracii a Nizozemí. Přesto podle mého hlubokého přesvědčeí mělo ceu vést teto a prví pohled marý boj. Parí válec evropské cetralizace a uifikace při křečovitém protlačováí Lisaboské smlouvy koečě arazil a prví reálou překážku. Eurocetralizátoři pochopili, že apříště už to budou mít těžší a těžší. Veřejost se probouzí a vize čím dál těsější itegrace přestává být samozřejmou. Každé zrko písku vložeé při ratifikaci Lisaboské smlouvy do bezohledého soukolí cetralizačí euromašiérie je ivesticí do budouca. Nic totiž ekočí. Boj s těmi, kdo chtějí řídit cizí životy a pro ěž ejvětší překážkou je ormálí parlametí demokracie a trží hospodářství (a proto alespoň dvakrát za sto let přicházejí s ějakým svým alterativím koceptem), je věčý. Byl tu a bude tu i adále. A cokoli se řeklo a učiilo v posledích letech proti této sociálě ižeýrské kocepci, se zhodotí. I adále se bude vést debata o míře regulace jedotlivce, o míře osekáváí suvereity parlametích demokracií. Televizí show z Bra Toto vše jsem si říkal při sledováí televizího show z Bra. Jiak totiž veřejé čteí álezu a odůvoděí Ústavího soudu k podáí seátorů ve věci Lisaboské smlouvy azvat elze. Ústaví soudci se atolik echali uést osobím bojem s otravými avrhovateli, a tak podlehli pocitu, že hlaví je vyčíst jim barvu košil s
a prošlapaé boty, ež se věovat meritu rozhodutí, které ovliví život v aší republice a padesát let. Oi eposuzovali dopady Lisaboské smlouvy a ústavou chráěá práva a svobody českého občaa. Oi si vyřizovali účty s otravými účastíky řízeí, oi vedli svůj spor, místo aby stáli ad sporem a posuzovali kompatibilitu dvou klíčových dokumetů. Parí válec evropské cetralizace a uifikace při křečovitém protlačováí Lisaboské smlouvy koečě arazil a prví reálou překážku. Této roli za posledí léta přivykli. Už při posuzováí zdravotických poplatků to vypadalo, že jejich hlavím zájmem je zámkovat kvalitu řečických vystoupeí ež posoudit problém sám. Jako kdyby u Ústavího soudu mělo rozhodovat, jak efektě zazáří avrhovatel ebo jiý účastík řízeí, a ikoli podstata, a kterou účastík pouze poukázal. A tak jsem si při sledováí tohoto přeosu udělal ásledující pozámky. Pochybosti zůstávají 1. Ústaví soud je oprávě vyést ález o ústavosti meziárodí smlouvy podle své vůle. To ale ezameá, že utě musí mít v takové věci pravdu a že si kterýkoli účastík společeské debaty emůže poechat ázor svůj. Ústaví soudci ejsou kvalifikovaější ež jakýkoli obča k posouzeí věci. Jsou je lépe kvalifikovái odborě vyložit svůj občaský ázor. 2. Navzdory aktivistickému výkladu Ústavího osudu je zcela uté poechat si přesvědčeí, že Lisaboská smlouva v rozporu s aší ústavou je. Už proto, že umožňuje odebírat České republice další a další kompetece, aiž by o tom rozhodla ová smlouva, aiž by musela o takové věci proběhout ratifikace. 3. Ústaví soud podstatou a úvodí část odůvoděí svého álezu evěoval meritu samotému, tedy Lisaboské smlouvě a jejímu srováí s Ústavou České republiky, Každé zrko písku vložeé při ratifikaci Lisaboské smlouvy do bezohledého soukolí cetralizačí euromašiérie je ivesticí do budouca. dou, že státu vziká riziko újmy pouze při eratifikaci či pozdí ratifikaci meziárodí smlouvy. Platí i riziko opačé a právě proto je v aší ústavě k ratifikaci utý souhlasý postoj jak Parlametu, tak prezideta republiky. Ratifikace je avíc procesem ryze politickým, to eí řízeí stavebího úřadu o stavebím projektu. 7. Svévolý výklad, podle kterého je prezidet republiky zavazová k eprodleé ratifikaci meziárodí smlouvy, eje zcela měí ústavou řešeé rozložeí a vzájemé vyvážeí kompetecí ústavích istitucí, ale v tomto případě i působí epřípustě retroaktivě, protože elze ýbrž hodoceí postupu účastíků řízeí. Jako kdyby to bylo to hlaví, a co se budou za dvacet let ptát dějiy. 4. S lítostí je třeba kostatovat, že Ústaví soud se sížil k peskováím účastíků řízeí, především avrhovatele. Podsouvat komukoli jakékoli motivace a svévolě hodotit využití demokratického práva zvolit postup, který eodporuje žádému zákou ai ústavě, se rová sižováí vážosti zákoodárců, kteří podle svého ejlepšího vědomí a svědomí tímto způsobem plí madát od voličů. 5. Vzhledem k tomu, že apříklad ěmecký ústaví soud posuzoval ústavost Lisaboské smlouvy deset měsíců a to při zalosti plého textu dokumetu mohem delší dobu, jeví se jako zcela epodložeé apadat avrhovatele pro údajé překročeí lhůty a vypracováí svého podáí. Skupia seátorů edispouje žádým aparátem, jakým dispoují ústaví istituce. 6. Za zcela epřijatelý je třeba považovat pokus Ústavího soudu předepisovat prezidetovi další postup ve věci ratifikace. Neí pravvyloučit, že by při zalosti tohoto velmi tvůrčího výkladu ústavy moho zákoodárců hlasovalo o Lisaboské smlouvě jiak ež při vědomí, že ji svým souhlasem de facto pouze postupují prezidetovi k dalšímu řešeí. 8. Ústaví soud se zcela vyhul výroku o moha sporých mometech ústavosti Lisaboské smlouvy. Jako příklad lze uvést jeho reakci a podět prezideta republiky, zda Lisaboská smlouva, která je vlastě změou přístupových smluv, eměla být ratifikováa za použití refereda stejě jako oy přístu- Střet je to ale věčý. Je to střet mezi zastáci svobody a mezi stoupeci myšleky, že dobro musí být posazeo jakoukoli cestou. pové smlouvy. Ústaví soud svérázě reagoval, že v České republice ebyl přijat obecý záko o referedu o meziárodích smlouvách, čímž se vyhul postoji k explicitě podaému výkladu prezideta republiky, podle kterého by bylo správé použít stejý záko, podle ějž bylo vyhlášeo referedum o přístupových smlouvách, protože Lisaboská smlouva řeší jejich obsah. 9. Pozoruhodý je výklad Ústavího soudu, kde Ústaví soud implicitě azačil, že případý rozpor jedotlivých pasáží a čláků Lisaboské smlouvy s aší ústavou ještě NEWSLETTER listopad / 2009 emusí být důvodem k výroku, že Lisaboská smlouva odporuje českému ústavímu pořádku, protože přece Lisaboská smlouva jako celek e ohrožuje základí pricipy české ústavy. 10. Ústaví soud ve svém odůvoděí říká, že jeho álezem jsou vyvrácey všechy pochybosti o ústavosti Lisaboské smlouvy. Tak tomu ale eí a emůže být, protože pochybosti jsou vždy věcí každého hodotitele. Na druhou strau je třeba připomeout, že Ústaví soud kostatoval, že byly odstraěy pouze formálí překážky k ratifikaci. Věcé a obsahové jsou zcela v rukou politiků. 11. Výrok o souladu Lisaboské smlouvy s Ústa vou České republiky elze zaměňovat s politickým a věcým výrokem o tom, zda je Lisaboská smlouva dokumetem správým, prospěšým, demokracii a svobodu občaů rozšiřujícím a pro Českou republiku výhodým. Ve všech těchto věcech je edotčeo věcé a politické hodoceí, že tomu tak eí a že Lisaboská smlouva je dokumetem jdoucím směrem přesě opačým. Má ceu se k tomu vůbec vracet? Kdybych si myslel, že emá, emohli byste číst tyto řádky. Epizodu velkého střetu máme za sebou. Střet je to ale věčý. Je to střet mezi zastáci svobody a mezi stoupeci myšleky, že dobro musí být posazeo jakoukoli cestou. Euromedia abízí zá sadí texty prezideta Václava Klause k Lisaboské smlouvě. 3
Vážeá paí Reagaová, dámy a páové, je pro me velkou radostí a poctou, že mohu poprvé avštívit Prezidetskou kihovu a místo posledího odpočiku čtyřicátého prezideta Spojeých států, Roalda Reagaa, a spolu s Vámi se všemi oslavovat dvacáté výročí koce komuismu. Tato událost si oslavováa být zaslouží, a to eje občay zemí středí a východí Evropy, kteří byli oběťmi komuistického režimu, ale a celém světě. Poučeí z miulosti Nemělo by to ale být je vzpomíkou a miulost. I když eočekávám, že se komuismus vrátí, a chtěl bych to říci velmi silě, vidím další kolektivistické a dirigistické ismy, které čekají a svou šaci. Budou se azývat odlišě, mohou být měkčí a méě brutálí, ale jejich strukturálí charakteristiky vypadají podezřele podobě. Neměly by být podceňováy, i když ás zkušeost učí, že k podceňováí dochází vždycky. Lidé eustále vyhrávají staré bitvy. Geerace mých rodičů eviděla reálé ebezpečí komuismu ai posledí oc před komuistickým pučem v Českoslovesku v úoru 1948. Vzpomíám si a to jako šestileté dítě, které bylo v tu chvíli se svými rodiči v Krkooších. Lyžovali jsme a všichi kolem vypadali zcela bezstarostě a spokojeě. Proto bychom eměli koec komuismu považovat za koečé a ás ukolébávající vítězství. Musíme být i adále a pozoru. Učit se z miulosti je poviostí. Hlaví Dvacet let po pádu berlíské zdi* Václav Klaus * Projev a kofereci: Roald Reaga a pád zdi: přemítáí o miulosti, poučeí pro dešek, The Roald Reaga Presidetial Library, Simi Valley, Kaliforie, 6. listopadu 2009. Z agličtiy přeložila Michaela Dvořáková. příčiou kolapsu komuismu byly jeho vlastí vitří problémy. Na koci osmdesátých let byl již atolik slabý, měkký, sešlý a zbaveý jakéhokoliv smyslu, že o moc déle emohl existovat. Tyto jeho slabiy viděl každý, kdo je vidět chtěl. Výzamé bylo i to, že už ho v této chvíli téměř ikdo vážě ehájil. Jiou věcí bylo to, že komuismus ebyl ochote dobrovolě se vzdát. Moho lidí a Západě chce slyšet, jak moc přispěli ke koci komuismu. Říkám jim, že úloha zbytku světa byla v této věci pouze doplňková. Jediá skutečá pomoc zvějšku, která fiálí kolaps komuismu akcelerovala, přišla od Roalda Reagaa a Margaret Thatcherové, kteří pochopili, že k tomu, aby tato říše zla zmizela v propadlišti ději estačí slova. Měli pravdu. Tzv. helsiský proces, který byl pro moho Evropaů dlouhou dobu zdrojem adějí, byl aiví a zcela bezzubý a žádý skutečý výsledek přiést emohl. Víra, že by mohlo být možé se studeou válkou spojeé rozděleí Evropy překoat trpělivým a přátelským dialogem se Sovětským svazem a s jeho morálě a itelektuálě zbakrotovaým režimem, byla zcela mylá. To jsem si myslel už tekrát, o tom jsem přesvědče i teď. Role Roalda Reagaa Roald Reaga to věděl. Pochopil, že je sovětskému systému a sovětskému expazicioismu třeba čelit. Jeho tvrdá rétorika vůči SSSR, jeho masiví zbrojeí, se kterým Rusové emohli držet krok, jeho Strategická obraá iiciativa, byly úspěšou strategií, jak komuismus porazit a jak vyhrát studeou válku. Když v ledu 1989 opouštěl svůj úřad, Sovětský svaz už byl v procesu svého rozkladu. 4 Posledí dy komuismu se v jedotlivých komuistických zemích lišily. V těchto chvílích se rodili oví lídři buď z okruhu místích disidetů ebo, jako v polské Solidaritě, ze struktur, které již získaly podporu veřejosti a tím i potřebou sílu. Jedou z takových osobostí epochybě byl Václav Havel, jehož výzamý příspěvek je vidět v pokojé, sametové formě atikomuistické revoluce v Českoslovesku. Události roku 1989 potvrzují, že osobí agažovaost, občaská aktivita a osobí odvaha mohou pohout dějiami. Pád berlíské zdi, který zde des oslavujeme, byl jedou z klíčových událostí. Teprve yí, po dvaceti letech se odvažuji říci, že to bylo určité překvapeí i pro ás, kteří jsme žili edaleko, eboť východí Německo skutečě bylo mimořádě uzavřeou zemí. Lidé jako já měli řadu osobích a profesích přátel téměř v každé z bývalých komuistických zemí, ale žádého ve východím Německu. Mluvím ěmecky, ale mezi adresáty mých váočích přáí ikdo v NDR ebyl. Západí Německo jsme samozřejmě avštěvovat emohli, ale do východího Německa jsme mohli jezdit bez jakéhokoliv omezeí. NEWSLETTER listopad / 2009 Kotakty s východími Němci jsme si však evytvářeli a oi s ámi také e. Tato země byla avíc zvláští v jedé další věci východí Němci měli v západím Německu své starší bratry, kteří byli připravei ést emalé trasformačí áklady. Žádá další země ic takového eměla. Nicméě události listopadu roku 1989 ukázaly, že ve východím Německu převládalo stejé myšleí jako v jakékoliv jié komuistické zemi. Stále ještě evím, jestli se pád komuismu uskutečil včera ebo je-li to už součást historie či prahistorie. Na straě jedé jsou růzé momety těchto dí stále ještě živě před mýma očima, a druhé straě téměř polovia lidí v aší zemi už komuismus ezažila ebo byli ještě příliš mladí, aby ho mohli pochopit. Náš život je yí zcela jiý. Ale jedou věcí je porovávat áš deší život s miulostí, druhou věcí je porovávat ho s ašimi tehdejšími očekáváími. V listopadu 1989 jsem si myslel, že bude svět v roce 2009 svobodější, ež jaký je. K mé velké lítosti prožívám více státích zásahů do mého života a méě idividuálí svobody ež jsem tehdy a myslím, že i Roald Reaga očekával. Právo, 7. listopadu 2009 abízíme Kiha Evropa pohledem politika pohledem ekooma je sou hrem textů prezideta Václava Klause, které a téma evropské itegrace apsal v letech 1993 2001. Klausův pří stup lze shrout jedím slovem eurorealismus. Kiha může být ceým zdrojem iformací eje pro politology a ekoomy, ale pro všechy občay, kteří jsou ochoti vímat problémy evropské itegrace v celé jejich šíři, realisticky. Předmluvu apsal Jiří Weigl. Cea: 100 Kč, 224 stra. objedávky a www.cepi.cz s
NEWSLETTER listopad / 2009 Receze V. Klaus: Kde začíá zítřek Kde začíá zítřek - zí titul ové kihy Václava Klause, která vyšla ěkolik dů před dvacátým výročím 17. listopadu 1989. Na prví pohled eí zřejmé, jde-li o otázku či kostatováí. A právě v této záměré autorově ejedozačosti vidím klíč ke čteí a porozuměí tomuto zajímavému textu. Pád komuismu V celé této kize jde spíše o kocepčí stráku věci, ež o jméy a událostmi,vycpávaou deskripci skutečého vývoje aší země, říká a jedom místě Václav Klaus a je tomu opravdu tak. Najdeme je málo míst, která by bylo možé prvopláově mediálě uchopit jako sezačí či deucující postavy či události dávějších, edávých či současých dějů. To ovšem ezameá, že se to ebude dít, že ebudeme svědky účelového vytrháváí pasáží a jejich mediálích iterpretací či spíše misiterpretací. Neí totiž ejmeší důvod si myslet, že Klausovi političtí protivíci ať již jsou v médiích, reálé politice či mimo i by áhle změili taktiku, avzdory tomu, že je eúčiá celých posledích dvacet let. I o tom je ostatě explicitě i implicitě tato kiha. Existuje proti tomu jediý recept kihu si prostě přečíst. Jedím z motivů, a ějž bude v tomto smyslu zcela jistě upřea obzvláští mediálí pozorost, je Klausova kocepce havlismu. Bylo by také zcela absurdí, aby v tomto široce založeém textu, který je spíše aalytický ež memoárový, autor z jakýchkoli důvodů vyechal téma, které symbolizuje hlaví ideový spor o iterpretaci miulosti, o aši současost a koec- Petr Hájek zástupce vedoucího Kaceláře prezideta republiky koců také o zamyšleí ad budoucostí. Kiha se totiž avzdory obvyklé klausovské stručosti klee v rozsáhlém záběru: od aalytického hodoceí ěkterých podstatých rysů komuistického režimu (prví část), přes zlom v roce 1989 a ásledou trasformaci z komuismu v parlametí demokracii (druhá část) k aší současosti především z hledisek politického a ekoomického systému či realitou evropského itegračího úsilí (třetí část), až k eprogostickým úvahám kudy to asi půjde dál (čtvrtá část). Kotiuita a diskotiuita Poměrě ojediělá metoda, kterou autor používá kromě jiého k verifikaci svých dlouhodobých ázorů, jsou dokumetárí vsuvky textů, ebo jejich částí, jimiž v růzých etapách ašeho polistopadového směřováí glosoval či aalyzoval kokrétí jevy, témata či události. Tím současě epřímo kometuje sám sebe a dává příležitost k daleko uceleějšímu pohledu a vhledu do svého myšleí, uvažováí a čiěí. Kde začíá zítřek je zvláští text, který eí sadé zařadit jak žárově tak obsahově. Nejde o klasickou kihu vzpomíek, eí však ai suchou aalytickou studií, ač ěkteré části k í tedují. V tomto smyslu je apříklad mimořádě origiálí a ové srováváí hypotetického a reálého modelu komuismu (HM vs. RM), kterým se v této podobě u ás zatím ikdo pokud vím ezabýval, ačkoli jde dost možá o vůbec ejpodstatější měřitelé srováí podstatých zaků a projevů aší předvčerejší miulosti. Kotiuita a diskotiui ta je epochybě jedou z klíčových odpovědí a otázku eotázku Kde začíá zítřek. Právě v deskripci a aalýze, v ekočícím souboji a polemice o iterpretaci růzých miulostí aší současosti spatřuje Václav Klaus zárodky budoucosti. Jaká podle autora bude? To poechám a posouzeí čteářům. Je totiž ebezpečí, že bych se iterpretací svých závěrů, k imž jsem ad tímto textem dospěl, dopustil echvalě proslulé ectosti recezetů-aktivistů: ávodu, co si myslet. A to si tato ejedozačá a ceá publikace rozhodě ezaslouží. Je totiž určea těm, kdo chtějí, umějí a tedy mohou myslet z vlastí hlavy. Nakladatelství Euromedia Group, k. s. Kiží klub abízí kihu Václava Klause Kde začíá zítřek (2009). Kiha se zabývá pádem komuismu a přechodem k demokracii a trží ekoomice v ČR. Prví kapitola se ptá, co bylo v roce 1989 opuštěo. Druhá část se zabývá trasformací, aeb kam jít a jak tam jít. Třetí část rozebírá dešek, eboli kde jsme. Čtvrtá část zkoumá zítřek, aeb kudy to asi půjde dál. Poutavé čteí, 205 stra, objedávky a www.kiziweb.cz Z předmluvy ke kize Kde začíá zítřek Troufám si tvrdit, že jsem se v celé polistopadové době prezetoval dostatečě kozistetími postoji a ázory (jakkoli byly zkreslováy a karikováy až k emožosti) a že existovala a existuje jedota mých postojů, čiů a ázorů. Přesto měly tyto ázory vždy svou dobovou podmíěost a souvislost. Na posledí dvacetiletí se emohu dívat jako ezúčastěý pozorovatel. Tím jsem určitě ebyl. Příležitost, aby se aalyticky uvažující ekoom stal přímou součástí zcela uikátího společeského procesu takového rozsahu, jaký jsme prožili my, je zcela mimořádá, a i to je důvodem teto prožitek a tuto zkušeost eechat poztrácet v zapoměí. Nechci svou pozici deklarovat ex-ate, měla by vyplyout z textu, ale přesto chci říci, že základím rámcem (či jak se občas říká axiálím pricipem) mého uvažováí je svoboda čili úsilí o miimalizaci vměšováí státu do života lidí jako ejvyšší kritérium pro hodoceí miulosti, přítomosti i budoucosti ašich životů, jako výchozí pohled a komuismus, trasformaci, dešek i budoucost. Václav Klaus 5
Připomíáme si dvacáté výročí listopadových událostí. Událostí, které s sebou esly v aší historii ebývalou míru shody drtivé většiy obyvatelstva, srovatelou je s ěkolika málo klíčovými momety aší historie. Již před lety ale bylo aiví se domívat, že podobá míra souáležitosti může vydržet delší dobu. Nezbytá, a s deším odstupem můžeme říci že úspěšá, trasformačí rozhodutí, začala společost logicky a oprávěě více či méě rozdělovat. Přesto zůstávala alespoň elemetárí shoda zachováa a to i v dobách mohých rychlých a zásadích společeských změ. Bez existece této ezbyté elemetárí shody by se tehdy aše společost epohula z místa ai o milimetr. Výzva ke svorosti Je proto zarážející, že v ásledujících letech, kdy jsme se stali stadardí demokratickou zemí a trasformačí kroky vystřídala běžá stadardí potíže řešící politika, se míra rozporů stále prohlubovala a arostla do deších více ež varových rozměrů. Krátkodobý politický kalkul s hraím si a esmiřitelé politické, sociálí a další zájmové skupiy hrozí být draze vykoupe a dlouhou dobu rozděleou až atomizovaou společostí. Deší voláí po ezbyté míře elemetárí shody eí voláím po kolektivismu libovolého typu. Naopak, ezpochybitelé úspěchy uplyulého dvacetiletí ve všech myslitelých sférách života jsou produktem idividuálího sažeí se a spoléháí a sebe sama. Produktem kokurece, soutěžeí, ale i ezbyté spolupráce a vzájemého respektu. Nalézat alespoň v té veřejé sféře ašich životů ejmeší Dvacet let od listopadu 1989 Ja Skopeček Cetrum pro ekoomiku a politiku 6 společý jmeovatel ašich zájmů je ezbytým předpokladem přežití etity ároda, který čelí aprosto zásadímu útoku ideologie evropeismu. Bylo by tragickým omylem si myslet, že elemetárí shoda společosti a straě jedé a vzájemé idividuálí soutěžeí a straě druhé se vzájemě vylučují. Elemetárí shoda společosti eí samozřejmě v rozporu ai s růzorodostí pohledů a svět každého z ás. Svoboda myšleí a přesvědčeí, i to je jede z ejpodstatějších příosů, který jsme zovuabytím svobody před dvaceti lety získali. O to více bychom měli být citliví a feoméy, které des a teto základí atribut svobodé společosti útočí. Nelze si totiž evšimout, že se objevují témata, a která je opět povole jediý správý ázor. Nejedá se je o pohled a evropskou itegraci, globálí oteplováí, multikulturalismus, pozitiví diskrimiaci apod., ač to jsou témata, kde je boj proti kritickému myšleí vede ejagresivěji. Ti, kteří jediý správý ázor esdílí, jsou v lepším případě zesměšňovái, v horším pak vydělovái a okraj společeské diskuze, pokud ještě lze termí diskuze při existeci jediého správého ázoru použít. Iroií osudu je i to, že ti, kteří vždy bojovali proti tržím reformám s argumetem sobeckého a eosobího trhu a zdůrazňovali potřebu souáležitosti, des ve společosti vyvolávají ve výše zmíěých tématech ty ejagresivější emoce a společost rozdělují. Mozí z ich se časem sami přesvědčili, že trh je také místem kooperace a spolupráce. Trh myšleek přesto stále odmítají. Pozitiví efekty však epřiáší pouze ekoomická kokurece, ale také kokurece myšleek. Ohrožeí svobody Neměla by ás zmást ai skutečost, že teto projev ideologie politické korektosti k ám přichází z té části světa, ke které emálo občaů před listopadovými událostmi oprávěě a logicky vzhlíželo. To s sebou přiáší obrovské riziko. Síly omezující aší svobodu, které k ám míří ze zemí epostižeých pokusem o astoleí komuismu, máme tedeci evímat, podceňovat, přehlížet. O co více podceňujeme rizika tohoto druhu, o to více zveličujeme ebezpečí apř. z dešího Ruska. I když jde o zemi, k jejíž kvalitě demokracie můžeme mít z ašeho pohledu řadu připomíek, je to také země, která směrem ke svobodě ušla za posledích dvacet let emalou část cesty. Díváí se skrz prsty a bojováí starých, dávo skočeých válek epřiese žádé pozitivum. Tato orwelovská potřeba epřítele umožňuje určitým politickým kruhům ať už vědomě či evědomě provádět politiku, která by bez eexistece domělého epřítele ebyla možá. Podceňováí tedecí omezujících svobodu souvisí i s tím, že řada rozhodutí regulujících eje ekoomickou sféru ašich životů, ale čím dál častěji i sféry mohem itimější, je děláa mi- NEWSLETTER listopad / 2009 mo aše árodí istituce, mimo aši veřejou diskuzi a kotrolu občaů. Často o těchto rozhodutí ai evíme ebo se o ich dozvídáme ásledě. Nezáme politika, který je avrhuje, evidíme opozici, která by je připomíkovala. Proces je to avíc plíživý, i když zejméa v posledích letech abral a své dyamice. Proces postupého přizpůsobováí zaručuje, že evropskou cetralizaci takřka evímáme, ač za posledích ěkolik let arostla evídaým způsobem. Před dvaceti lety jsme získali příležitost, která umožila provést ezbyté trasformačí kroky. Kroky, které směřovaly ke svobodé, otevřeé a prosperující společosti. Neexistuje ai příliš sporů o tom, že míra abýváí svobody byla v tehdejších porevolučích letech viditelá a rozpozatelá. Při příležitosti dvacátého výročí listopadových události se tak abízí zamyšleí, jaké tedece cítíme des. O rozšiřováí svobody člověka asi elze v deší době stále větších regulací, zákazů a vměšováí státu do života jedotlivců hovořit. Na pomyslé ose svobody se zřejmě pohybujeme opačým směrem. Abychom teto pohyb dokázali alespoň zastavit, je třeba jej ejprve pojmeovat a pro leckoho zřejmě i politicky ekorektě diskutovat. Je tak o svobodu abytou před dvaceti lety opět epřijdeme. Zvýhoděé předplaté a rok 2010 Staňte se předplatiteli CEPu a rok 2010 již yí do koce roku a získáte eje předplaté a celý rok 2010, ale avíc i a zbytek roku stávajícího. Předplaté zahruje pravidelý ewsletter, sboríky a ostatí publikace, pozváky a semiáře. Více o výhodách předplatého a www.cepi.cz v sekci předplaté.
NEWSLETTER listopad / 2009 ZPRÁVA Ze SEMINÁŘE Filozofické základy a perspektivy evropského projektu Ve čtvrtek 22. říja 2009 uspořádal CEP ve spolupráci s CDK a Polským istitutem v Praze předášku polského filozofa Ryszarda Legutka. Ryszard Legutko je poslacem Evropského parlametu, profesorem Jagelóské uiverzity v Krakově a zakladatelem tamího Cetra pro politické myšleí. Byl polským miistrem školství a seátorem. Moderátorem akce byl prezidet Václav Klaus. Ryszard Legutko zahájil předášku citátem řeckého filozofa Thukydida, že demokracie eí vládou mešiy, ale většiy. Thukydides ebyl příliš velkým zastácem demokracie, protože se obával, že může být zeužita. Vystihl však podstatu věci. I v Evropské uii vláde většia, resp. tyraie většiy: většia, která vláde, se považuje za ěco více. Vyslovit se kriticky k ázoru většiy je považováo takřka za kacířství. Vláda většiy vytvořila mechaismus, který je v rozporu s děím v jedotlivých zemích. Kdo se připojí k vládoucí většiě, má šaci. Kdo se epřipojí, je trouble-maker a je odsouze k eúspěchu. EU je exkluziví klub, do ějž buď vstoupíme a přijmeme jeho pravidla, ebo zůstaeme a periférii. Proto bylo správé založit kozervativí skupiu v Evropském parlametu, aby moopol většiy byl prolome. Když máme demokracii, musíme mít demos, lid. Právě to v Evropské uii eplatí. Neexistuje evropský jazyk používaý v celé uii. Strukturu EU tvoří Rada, která stojí ejvýše, pak Komise představující kvazivládu a Evropský parlamet, který je ejméě důležitý. Protože eexistuje evropský lid, epůsobí veřejý tlak a evropské představitele. Brusel a Štrasburk jsou daleko. Dochází k paradoxu: čím více se EU istitucioalizuje, tím více se zbavuje svého dědictví. Evropa degeeruje, sižuje se a pouhou formu, chybí jí obsah a přihlášeí se k jejím kořeům. Zřetelě oslabuje tvůrčí síla Evropy. Rozšířeý atiamerikaismus je v rozporu se silou závislostí a Americe. Pluralistická ideologie platí pouze a úrovi hesel: otevřeost, rozmaitost a tolerace jsou fráze. Ryszard Legutko astíil tři scéáře: za prvé, čerý scéář, kdy deší itegrace bude adále pokračovat a v uii vzike beevoletí despotismus. Druhou možostí je, že přes vítězství euroadšeců dojde k reacioalizaci Evropy, která podkopá její stabilitu. Třetí scéář je optimistický: moopol při řízeí Evropy bude odstraě a demokratické kyvadlo ás opět posue ke svobodě a demokracii. Optimistický či pesimistický scéář ejsou evyhutelé. Možosti jsou otevřeé, evropský projekt může být měě. Politická ortodoxie EU, která hlídá evropskou ideologii, může být svržea. Politika je oblastí svobody. Metafora evropské itegrace jako jízdího kola, a ěmž se stále musí šlapat, je emoudrá. Evropská uie potřebuje rozhodou čiost s cílem zachráit ji před í samou. Václav Klaus vysvětlil, že bez potížistů a trouble-makerů by Evropa emohla fugovat. Odlišil Evropu a Evropskou uii. Prezidet souhlasí s Legutkem, že Evropa degeerovala a Ev ropskou uii. Nehovořil by o moci politiků, ýbrž spíše o vlivu. Ideologii většiy v EU azývá evropeismem. Klaus je pesimističtější, v deší EU evidí aději. Nevěří, že by existovaly síly, které by mohly rozhoupat demokratické kyvadlo. Miloslav Bedář položil otázku, akolik je vláda většiy v Evropské uii legitimí. Petr Mach evěří, že by ová kozervativí frakce v Evropském parlametu ěco v Evropě změila; z toho vyplývají šace pro euroskeptiky. Jiří Studéka prohlásil, že kvůli vydíráí dotacemi už elze v EU říci ormálí ázor. Duša Tříska se otázal, proč vůbec potřebujeme evropskou itegraci. Ryszard Legutko odpověděl, že legitimita v EU eí. Češi, Britové a Poláci mají ěkteré rozdílé ázory, ale založili eurorealistickou frakci, protože vidí ebezpečí rozrůstáí byrokracie EU. V uii je řada dobrých věcí, ale směr, kterým se v posledích letech ubírá, dobrý eí. ML Nakladatelství C. H. Beck TOMÁŠ KAFKA Průvodce pro iterí audit a risk maagemet CD příloha B5, brožovaé obj. č. BP 88 cea dle rozsahu, ISBN 978-80-7400-121-5 STANISLAVA HRONOVÁ, JAKUB FISCHER, RICHARD HINDLS, JAROSLAV SIXTA Národí účetictví Nástroj popisu globálí ekoomiky P Ř E M E JI P R A V U Publikace lze objedat s 5% slevou v e-shopu a adrese www.beck.cz, ebo písemě a adrese: Nakladatelství C. H. Beck, Řezická 17, 110 00 Praha 1, tel.: 225 993 959, fax: 225 993 920, e-mail: beck@beck.cz B5, brožovaé, obj. č. BEK 24 cea dle rozsahu, ISBN 978-80-7400-153-6 7
NEWSLETTER listopad / 2009 Receze Murray N. Rothbard: Etika svobody Ačkoliv je Murray N. Rothbard (1926 1995) zám spíše jako ekoom, výrazě zasáhl rověž do politické filozofie a etiky. Jeho kiha Etika svobody (The Ethics of Liberty, New York Uiversity Press, 1998, česky vydal Liberálí istitut v roce 2009) je obsáhlým pohledem tohoto amerického libertariáa rakouské školy a základí teoretické postuláty svobody člověka a jejich praktické důsledky v růzých sociálích situacích. Přirozeá práva Rothbard vychází z prací Akviského, Huma, Locka, Hobbse, Hutigtoa a dalších směřujících k pojmu přirozeých práv. Cílem jeho práce je předložeí společeské etiky svobody zabývající se ásilím a absecí ásilí jako základími módy mezilidských vztahů. Deší političtí vědci se dle autora až příliš často vyhýbají hlavímu úkolu politické filozofie, filozofickému ospravedlěí hodotových pozic relevatích pro politiku. Autor tedy vyzývá k odmítutí hodotové eutrality, pozitivismu, historicismu a scietismu a k áležitému vymezeí sféry práva, vlastických práv a státu. Na každou osobu se mohou v jakémkoliv čase a místě vztahovat tato základí pravidla: vlastictví sebe sama, vlastictví dříve epoužívaých zdrojů, které jediec zabral a přetvořil a vlastictví veškerých ároků odvozeých z těchto základích, a to buď prostředictvím dobrovolých smě ebo dobrovolých darů. Pricipy libertariáské eti ky tak Rothbard aplikuje apříklad i a pravidla sebeobray. Hrozba agrese musí být zřetelá, bezprostředí a přímá: musí být ztělesěa započetím zjevého ataku. Poté je Michal Petřík poradce prezideta republiky možo přistoupit k obraému aktu. Policie se pak ikdy esmí dopustit útoku, který je horší ebo epřiměřeý vyšetřovaému zločiu. Nesmí mučit ěkoho, kdo je obviě z drobé krádeže: bití je ve srováí s krádeží zcela epřiměřeým porušeím jeho práv, a to i tehdy, kdyby osoba akoec zlodějem opravdu byla. K akolik kotroverzím kocům ale může taková úvaha vést, eí-li doplěa žádými dalšími omezeími, jsme mohli edávo vidět právě v Rothbardově vlasti USA, v situaci kdy zadržeí aopak z vražděí a teroru podezírái byli. Souhlasí s De Jouveelem, který tvrdí, že i te, kdo si proajal sál a hovoří ke svému shromážděí, evykoává své vágí právo a svobodu projevu, ale část svého obecého práva a majetek. Pokud a takové shromážděí ěkdo přijde a tvrdí, že a základě svobody projevu má právo proést řeč k účastíkům shromážděí, emusí mu to orgaizátor shromážděí umožit: může přece jít a vytvořit si své vlastí shromážděí. Soukromé vlastictví Rothbardův kolega a žák Has - Herma Hoppe připomíá, že soukromé vlastictví zameá právo vyloučit. Moderí welfare státy však soukromé vlastíky o toto jejich právo vyloučit připravují: deší všeobecé a často okleštěé vímáí istitutu vlastictví soukromého prostoru (apříklad soukromé restaurace) pak vede apříklad i k požadavku, že i te, kdo k ěmu edispouje žádými právy, by přece měl automaticky mít umožěo v ěm kouřit. Již zde pak ale lze rozpozat zřetelé rozdíly i mezi jedotlivými liberálími a kozervativími filozofy: ve vztahu ke zdrojům lidského pozáí, zdrojům hodot a mezí lidské racioality. Z pohledu etiky (lidské) svobody zkoumá Rothbard i obor rozmáhající se pod ázvem práva zvířat. Vtipě glosuje, že jistě bude vhodé práva zvířat uzat, kdykoliv o ě požádají. Neostýchá se zcela explicitě říct, že zvířata jsou lidským bytostem zjevě erovoceá a emají stejá práva. Člověk má práva, protože to jsou přirozeá práva: lidská schopost vědomé volby, utost používat rozum a úsilí k osvojeí cílů a hodot. Zvířata emohou mít práva tak, jak jsou defiováa jako kategorie u člověka mimo jié i proto, že přece erespektují práva jiých zvířat a ai to od ich elze oprávěě očekávat: žijí díky pojídáí ostatích druhů, připomíá Rothbard. Ve svých úvahách o upláceí pak Rothbard dospívá k závěru, že a osobě abízející úplatek eí ic elegitimího, je však moho elegitimího a osobě, která úplatky přijímá. Neje to: i z právího hlediska by mělo existovat majetkové právo úplatek abízet, ikoliv však právo ho přijímat. Tím, kdo by měl být žalová, je pouze příjemce úplatku. I mozí liberálové mají sklo považovat osobu dávající úplatek za ějakým způsobem více trestuhodou, protože korumpuje příjemce. Teto přístup ale popírá svobodou vůli a odpovědost každého jedice za své vlastí čiy. Cesta ke svobodě Rothbard kritizuje doktríu utilitarismu, a to z toho ejzásadějšího důvodu: zatímco utilitarismus předpokládá, že morálka, dobro, je ryze subjektiví pro každého jedice, zároveň automaticky předpokládá, že tyto subjektiví tužby, áklady a užitky mohou být sčítáy, odčítáy a porováváy mezi růzými jedici a skupiami ve společosti. Pro libertariáy je takto odvozeý čistý společeský užitek moderí ekoomie blahobytu zcela epřijatelý. V závěrečých úvahách se autor věuje strategiím cesty ke svobodě. Zabývá se otázkou staovováí priorit při dosahováí koečého cíle úplé svobody. Tak apříklad při sestavováí rozpočtu si kladou kozervativci za cíl vyrovaý rozpočet, libertariá však upředostí sižováí daí i za ceu deficitu. Jeho čas astává tehdy, když prosazuje sižováí vládích výdajů. Během vývoje jakéhokoliv hutí usilujícího o radikálí společeskou změu se objevují, obdobě jako u marxistů, dva odlišé typy odchylek od správé strategické liie: marxisté to azývají pravicovým oportuismem a levicovým sektářstvím, ačrtává autor. Jeda ebo obě se pak vyoří a zamoří hutí v růzých obdobích jeho vývoje. V libertariáském hutí je pak pravicový oportuista ochote připojit se k establishmetu státu, místo aby proti ěmu bojoval a byl by ochote odmítout koečý cíl ve jméu krátkodobých zisků. Levicový sektář bude za opuštěí pricipů vímat jakýkoliv pokus jít za pouhé opakováí ideálího společeského cíle a vybírat a aalyzovat kokrétěji politické problémy, které mají aléhavější prioritu. Sektářský libertariá by zase apadal politika avrhujícího zrušeí kokrétí daě ebo povié vojeské služby, ale opomíjejícího libertariáský cíl odstátěí majáků. Český čteář, obklope všu dy přítomým etatismem a růzými levicovými přístupy, si zasloužil tyto Rothbardovy libertariáské vitamíy už dávo. A je je dobře, že kiha poukazuje i a ěkteré rozpory mezi libertariáy, (eo)kozervativci, levičáckými liberály a podobě. Je uvedeím do diskuse, která aší svobodě i všem jejím zastácům je prospěje. 8