úor / 2018 NEWSLETTER NEWSLETTER úor /2018 Staovisko IVK: K útokům a kardiála Duku Ladislava Chateau: Michel Houellebecq šedesátiletý Jiří Weigl: Uikátí publikace o rozděleí ČSFR Otázka IVK: Co obažila prezidetská volba? (Miroslav Ševčík, Jiří Weigl, Miroslav Macek, Václav Pavlíček, Vlastimil Vodruška, Ja Kubáček, Petr Hájek, Ja Koucký, Petr Hampl, Milea Varadiková) David Zábraský: Kdo rozděluje společost? Aleš Valeta: Kulturí proměy ve společosti ÚNOROVÝ GRAF IVK Eergetická áročost HDP elektřia potřebá a vytvořeí miliou koru českého HDP (megawatthodiy) 18 17 16 15 14 13 12 2000 2005 2010 2015 2017 Prame: ERÚ a ČSÚ, 2018 Istitut Václava Klause o.p.s. Šárecká 29 160 00 Praha 6 e-mail: office@istitutvk.cz www. istitutvk.cz IVK Newsletter Istitutu Václava Klause Registrace MK ČR E 11024 Periodicita: měsíčík Datum vydáí: 23. 2. 2018 K útokům a kardiála Duku IVK eí ábožeskou ebo církeví istitucí, ale přesto ám eí jedo, co se v katolické církvi této velmi výzamé součásti aší společosti děje, kam směřuje, jakou úlohu sehrává ebo sehrávat má. Hlavě ám ale eí jedo, co se děje v aší zemi. Proto ás rozhořčuje kampaň proti pražskému arcibiskupovi a českému primasovi kardiálovi Dukovi, kterou se skupia katolických progresivistů saží u ás rozpoutat. Tato kampaň má formu deuciačího dopisu papeži. Navazuje tak a aši ejhorší udavačskou tradici, která v ašich dějiách obvykle předzameávala rozvrat, společeské tragédie a cizí advládu. Sto českých laiků apsalo do Vatikáu papeži, aby eprodlužoval madát pražskému arcibiskupovi Domiiku Dukovi. Mělo být těch sigatářů o jedoho méě a podobost s 99 pragováky z roku 1968 by byla dokoalá. Sigatáři dopisu si stěžují, že česká katolická církev vedea kardiálem Dukou hěde. O jakém hědutí to mluví? Obviěí tohoto typu předem vylučuje věcou debatu. Vědí peteti, co toto slovo v kotextu evropských a ašich ději obáší a z čeho kardiála Duku obviňují? Je hědutím to, že se ezařadil do šiku vítačů, jejichž cílem je uměle, masově a orgaizovaě přesouvat z Asie a Afriky milioy ábožesky, kulturě a civilizačě s ámi ekompatibilích lidí a řízeě Michel Houellebecq šedesátiletý Ladislava Chateau esejistka Když v listopadu 2010 přiesla fracouzská média zprávu o tom, že zvlášť výzamou literárí ceu bratří Gocourtů získal spisovatel Michel Houellebecq, ebyla to zpráva ečekaá. Oslaveec a sebe upozoril už svojí romáovou prvotiou z roku 1994 Rozšířeí bitevího pole a další romá Elemetárí částice se stal bestsellerem, přiesl mu dokoce dvě cey: Velkou árodí je usídlovat v evropské krajiě, v ašich městech a obcích? To má být hědutím? Kardiál Duka se v posledích desetiletích zasloužil o českou katolickou církev (a eje o i) více ež další církeví hodostáři. Dal jí vlídou a otevřeou tvář vůči státu i občaům, dokázal alézt kompromis do té doby eřešitelých sporů a sažil se ji zbavit jisté zahleděosti do sebe. Zastavil devastující souboj o katedrálu sv. Víta a přispěl k prosazeí církevích restitucí. Je primasem českým. Cítí proto odpovědost za svůj árod a právem se obává umělého vytvářeí muslimských miorit masovou migrací. Neí bezvěrec, heretik ai eomarxistický sociálí ižeýr. Proto ěkterým eomarxistickým a ovolevičáckým jedicům tolik vadí, proto ho udávají do ciziy, proto všecha ta eávist. A právě proto my cítíme poviost pozvedout hlas a jeho podporu. Nejde ale je o teto dopis, ejde je o petici pro či proti Dukovi a ejde ai o samotého papeže. Jde o aši domácí společeskou diskusi a její svobodu. Zde musí každý uzat, že je vrcholý představitel katolické církve u ás jejím velice relevatím účastíkem. A pokud peteti místo diskuse pláují i happeigy a jié átlakové společeské akce, pak vstupují a hřiště, kde je uté proti im rozhodě vystoupit. Staovisko IVK 13. 2. 2018 literárí ceu pro mladé talety i Listopadovou ceu, a také omiaci a Gocourta, tehdy ale ještě euspěl. V romáě Platforma z roku 2001, za který měl autor a krku soud z poděcováí k rasové eávisti, eboť jede z jeho hlavích hrdiů si pochvaluje, když izraelští vojáci usmrtí palestiské dítě ebo těhotou žeu. K soudu akoec edošlo. Nuto dodat, že hrdia romáu při útoku, který autor mistrě popsal, přijde o milovaou dívku. Navzdory pobouřeí obdržel Houellebecq za romá Meziárodí dubliskou ceu Impac. I jeho posledí dílo Podvoleí si vysloužilo ostrou polemiku. Jedi ho obdivují pro básický jazyk a vysoký styl, jií ho kritizu- s www.istitutvk.cz
jí za jízlivost, obscéost a sahu provokovat. Michel Houellebecq je považová za kotroverzího autora, eje doma, ale i v zahraičí. Přispívá k tomu i řekla bych (přes)příliš silými výroky a adresu fracouzské politické reprezetace a uctívaé kultury. Kdysi v době voleb apříklad prohlásil, že volit Chiraca je jako achcat do ury, a jidy zase, že ejhorší umělec je Picasso a ejhorší architekt Corbusier. Zámý autor a ějaký čas Fracii opustil, ěkolik let prožil v ústraí ve Špaělsku a v Irsku. S médii komuikuje je výjimečě a své soukromí zásadě ezveřejňuje. Mozí literárí zalci marě pátrají po tom, která z jeho literárích postav je autobiografická. Pestrý život Michel Houellebecq, vlastím jméem Michel Thomas, se arodil v roce 1958, i když jié pramey uvádějí rok 1956, shodují se však a 26. úoru. A tak eí od věci, když si ho ke koci úora připomeeme. Houellebecq přišel a svět a ostrově Réuio v rodiě horského vůdce a matky aestezioložky. Rodiče se rozešli. Matka kovertovala k islámu a Michel vyrůstal u prarodičů z otcovy stray v Alžírsku. Později se přestěhoval do Paříže a přijal za své příjmeí Houellebecq, jméo babičky za svoboda. Vystudoval zemědělskou fakultu, filmovou školu Louise Lumièra edokočil; psal básě, holdoval alkoholu a žeám. Zlom v jeho životě astal poté, co slavý akladatel a literát Maurice Naderu, autor Ději surrealismu, vydal jeho romá Rozšířeí bitevího pole, který se dočkal filmového ztvárěí, stejě jako Možost ostrova, jehož režie se ujal sám autor. Houel lebecq ve svém díle kritizuje především zvráceé ideologie, tabu i pokrytectví, společost, která růzé choutky a ízké vášě považuje za hodotu a eužitečé za užitečé. Houel lebecq ve svém díle kritizuje především zvráceé ideologie, tabu i pokrytectví, společost, která růzé choutky a ízké vášě považuje za hodotu a eužitečé za užitečé. Postavy jeho romáů se často vyzačují rezigací a jakýmsi ustrutím. Často jsou pasiví, eschopi čiu, zato jsou cyičtí a bezostyšě lhostejí. Žijí ve vztazích bez lásky, avštěvují fitescetra, masáží saloy, go-go bary, óbl podiky a rauty, jsou v Clubu Mediterraée, praktikují sexuálí turistiku po Thajsku, absolvovali prestiží úředickou školu ENA, sedí v dozorčích radách a jsou schopi je kalkulujícího myšleí. Vždyť také jede z jeho hrdiů v Platformě suše kostatuje: Pokud se rozvíjíte ve stíu a eděláte vly, tak se emusíte bát, že kokureti obsadí váš sektor. Podvoleí V romáu Podvoleí, který vyvolal mimořádý zájem odboré i čteářské veřejosti, zvítězí ve fracouzských volbách Muslimská jedota, Le Peová prohraje a prezidetem se stae Mohamed Be Abbes. Svět se rychle měí, žey se musejí zahalovat, měí se ale i hlaví postava- -vypravěč příběhu z roku 2022, uiverzití profesor Fraçois, pozvola se itegruje do ového režimu a přijímá ové pojetí sociálího života. Nová moc abízí peíze, kariérí postup, mohožeství i jiá potěšeí, dokoce i úik z každodeosti ve studiu koráu a vyšších hodot. A tak se chyte i Fraçois; užívá si hammam a už se těší a muslimky, oddaé a povolé. I když ví, že je to úplě potrhlé, akoec reziguje a hodoty, k imž byl vychová, a kovertuje k islámu, při obřadu mu eí zatěžko arabsky proést: eí boha kromě Alláha. Otázka, zda lze vůbec uikout svému osudu, můžeme sledovat jako tekou it procházející celým dílem Michela Houellebecqa; podobě jako dílem Kuderovým. Následuje recepce a Sorboě, už eí druhořadý kolega, je epostradatelý, těší se uzáí a obdivu, jeho dílo vyjde v prestiží edici Pléiade, má před sebou zářou kariéru; Fraçois se dobrovolě podvolí ve jméu privilegií a ových pracovích možostí, ovšem už ve jméu jiých vůdců. Otázka, zda lze vůbec uikout svému osudu, můžeme sledovat jako tekou it procházející celým dílem Michela Houellebecqa; podobě jako dílem Kuderovým. Shodou okolostí Podvoleí vyšli v prví poloviě leda 2015, ve dech, kdy Paříž ochromily prví dva teroristické útoky, jede v židovském obchodě Hyper casher (čtyři oběti ubodaé k smrti), a de ato v redakci Charlie Hebdo (čtyři oběti a životech) Autor se stal terčem výhružek a byla mu poskytuta ochraka. Podvoleí se stali jedou z ejčteějších kih eje v zemi galského kohouta. Pro úplost dodávám, že téhož roku Fracie zažila sérii teroristických útoků, připomíám je ejkrvavější: v pařížském café-restauratu (39 zavražděých) a útok v Bataclau (90 obětí a životech). Vztah k Evropě Proti svým zvyklostem poskytl Michel Houellebecq dlouhý rozhovor, který vyšel v pravicovém týdeíku Valeurs Actuelles 23. listopadu 2017. Na otázku, zda se domívá, že by americká a západí literatura mohla přetrumfout islám, Houellebecq odpovídá: Je obtížější zbourat ábožeství ež politický systém V rozhovoru zejméa zdůrazňuje, že člověk potřebuje v ěco věřit. Nábožeství má pro společost klíčový výzam, pro její soudržost; je to motor ezbytý k vytvořeí určitého společeství. Islám odolá. A dodává, že ejpozoruhodější v posledí době je, že ve Fracii začě posiluje katolictví, je to ěco jako spodí proud, který jedoho de vytryske. V romáu Podvoleí, který vyvolal mimořádý zájem odboré i čteářské veřejosti, zvítězí ve fracouzských volbách Muslimská jedota, Le Peová prohraje a prezidetem se stae Mohamed Be Abbes. Protože Michel Houellebecq zá dobře Špaělsko, padla i otázka Kataláska. Na i autor odpověděl stručě: Kataláci vyhrají. Touha po ezávislosti ikdy epohase... Ve Skotsku totéž. Cetrálí vláda v Madridu emůže dlouhodobě uspět. Bude muset echat Kataláce odejít. Michel Houellebecq se vyjádřil i k současé situaci ve Fracii. Prezideta Macroa považuje za podivou edešifrovatelou osobost, žádé přesvědčeí, žádý jasý ázor. Můj pocit, říká Houellebecq, je, že Macro se omezil je a svůj vlastí optimismus. A pokračuje: Fracouzi mají k Evropě paradoxí vztah: jsou proti Evropě, ale jsou pro euro. A proč? To je jed oduché: evěří sami sobě, myslí si, že bez eura, své jistoty, by upadli do chaosu, že by se utopili v deficitu a v dluzích. A jak se to bude vyvíjet dál, ptají se VA a Houellebecq odpovídá: Macro hraje s kartou velikášství, křičí a Evropu: Suivez-moi! Následujte me! Pokušeí je zajímavé, Fracouzům to připomíá geerála de Gaulla Sjedocovat Evropu politicky je aberratio, scestí. V závěru rozhovoru odpověděl Michel Houelle becq i a otázku, co soudí o Evropě, o jejím sjedocováí: Sjedocovat Evropu politicky je aberratio, scestí. Evropa a její kultura měla ádheré výsledky, zatímco kulturí aglosaský imperialismus je tak průměrý. Tetokrát, výjimečě, mluvím jako levičák. V rozhovoru byla položea i otázka, zda Michel Houellebecq, spisovatel, radical, provocateur, věří a lásku, tázaý odpověděl lapidárě: Ao. Psáo origiálě pro ewsletter. www.istitutvk.cz 2
Uikátí publikace o rozděleí ČSFR * Jiří Weigl výkoý ředitel IVK Prvího leda uplyulo 25 let od rozděleí Českosloveska a vziku samostaté České republiky a Sloveské republiky. Obdivuhodým mírovým a kooperativím způsobem rozděleí skočila prohlubující se agóie společého státu, započatá tzv. pomlčkovou válkou v roce 1990. To však bylo pouze ové vzplautí latetí krize soužití Čechů a Slováků, která vystupovala a povrch ve všech kritických mometech existece Českosloveska od jeho vziku. Ai po stu letech emáme odvahu si přizat, že Masarykova republika měla velké vrozeé defekty. Pro české Němce bylo postaveí mešiy v árodím státě pro teto účel uměle vytvořeého českosloveského ároda epřijatelé a ová republika se ai esažila ijak zvlášť si aše Němce získat. Čechoslovakismus si ezískal srdce Slováků. Účelovost jeho vziku český zájem a výrazém přečísleí českých Němců spojeím se Slováky a hledáí ochray před brutálí maďarizací a straě sloveské se rychle začala projevovat. Předválečý sloveský autoomismus rychle přerostl v separatismus, který byl zeužit Hitlerem a acisty ke zičeí Českosloveska. Sloveský štát jako satelit Třetí říše, jeho účast ve válce proti Spojecům a podíl a vyvražděí vlastích židovských obyvatel ideu sloveské samostatosti pošpiily a a řadu let zdiskreditovaly, takže poválečá obova Českosloveska byla bez problémů prosazea. Odsuem sudetských Němců však a české straě přestal * Předmluva ke sboríku Rozděleí státu: 25 let České a Sloveské republiky: Praha, Istitut Václava Klause 2018. existovat původí hlaví motiv pro spojeí se Slováky. Ti aopak těžce esli deí pragocetrickou praxi komuistického režimu, který byl Slovesku vuce z Prahy. Pod totalitím ehybým příklopem tak v komuistickém Českoslovesku stále doutal a sílil česko sloveský atagoismus živeý přirozeou sahou Slováků, kteří mezitím dospěli v rozviutý moderí árod, dosáhout vlastí suvereity. Projevilo se to při prví příležitosti v roce 1968 a ai federalizace republiky a skutečost, že řada hlavích postav ormalizačího režimu včetě prezideta republiky Husáka byli Slováci, a tom ic ezměila. Po roce 1989 se v podmíkách ově abyté svobody uvolila stavidla všech dlouhodobě eřešeých problémů země a sloveská otázka byla jedou z ejdůležitějších, přestože to prezidet Havel a jeho okolí eočekávali a zpočátku přehlíželi. Jejich politická eobratost, skloy k itrikáství a edostatek respektu k parterům a druhé straě spolu se sahou ěkterých českých politických sil hrát atisloveskou kartu akoec vytvořily takový příkop, který fugováí společého státu zcela paralyzoval. Nutost řešit tuto situaci spadla a vítěze voleb v červu 1992 Václava Klause a Vladimíra Mečiara. To vše v situaci, kdy celá Evropa trula hrůzou ad hrůzami jugoslávské agóie a krvavými zmatky provázejícími rozpad Sovětského svazu. Mírové, kosesuálí a smluvě podložeé rozděleí Českosloveska patří k uikátím událostem v moderích dějiách. Výrazě přispělo eje k udržeí mimořádě přátelských vztahů mezi ašimi zeměmi, ale ukázalo Evropě i světu vzácou schopost dohody a schoposti alézt řešeí i ve velmi obtížých a poteciálě ebezpečých situacích. Oběma zemím přátelské a vzájemě vstřícé rozděleí umožilo zbavit se velmi vleklého sporu dvou árodů, hrozícího eskalací, a dalo možost soustředit se a řešeí skutečých věcých problémů, NOVINKA které obtížé období po pádu komuismu přieslo. Odstup čtvrtstoletí již umožňuje říci, že obě země v tom byly úspěšé. Přesto je rozděleí Českosloveska tématem, které u ás stále rezouje v domácích politických šarvátkách. Stále slýcháme ivektivy, že Klaus a Mečiar rozdělili společý stát svévolě, že mělo proběhout referedum atd. Opakují to zejméa ti, kteří měli podíl a rozpoutáí česko- sloveské krize a počátku 90. let a kteří v í selhali. Na sloveské straě je takovéto kritika výjimečá. Ze všech těchto důvodů se Istitut Václava Klause rozhodl 25. výročí rozděleí Českosloveska a vziku samostaté České republiky připomeout akcí, která by a pódium přivedla obě hlaví postavy historických událostí té doby - bývalé premiéry Václava Klause a Vladimíra Mečiara. Díky ochotě Národího muzea se 11. prosice 2017 jejich diskuse koala v historické budově bývalého Federálího shromážděí, a místech, kde se tato historie psala. Přeášela ji v přímém přeosu Česká televize. Setkáí dvou velkých postav moderí historie obou ašich zemí bylo výjimečé i v tom, že Vladimír Mečiar avštívil Prahu poprvé po dlouhých 19 letech. Publikace, kterou máte před sebou, přiáší v části A přepis vystoupeí Václava Klause a Vladimíra Mečiara a této diskusí akci, která reflektují tehdejší události z jejich dešího pohledu a dávají je do souvislosti s deškem. V části B přetiskujeme ěkteré klíčové parlametí projevy a oviové čláky a kometáře Václava Klause z období jedáí o rozděleí federace a bezprostředě po vziku samostaté České republiky a v části C pak další projevy tehdejších ejvyšších ústavích čiitelů. Pro každého, kdo se zajímá o ejovější dějiy aší země, je to podstatá ilustrace tehdejších dějů a atmosféry ve společosti, a ěž se des už zapomíá. IVK abízí sborík Rozděleí státu: 25 let České a Sloveské republiky (2018). Čtvrtstoletí od rozděleí ČSFR a vziku samostaté České republiky a Sloveské republiky je výročím, které by rozhodě emělo zapadout a volá po hlubší reflexi. Publikace přiáší uikátí osobí svědectví hlavích protagoistů děleí státu. Do sboríku přispěli Václav Klaus, Vladimír Mečiar, Václav Havel, Ja Stráský a Mila Uhde. Předmluvu apsal Jiří Weigl. Editorem je Filip Šebesta. 92 stra, cea 100 Kč objedávky a: www.istitutvk.cz 3 www.istitutvk.cz
OTÁZKA IVK Co obažila další přímá prezidetská volba? A k čemu to povede? Miroslav Ševčík děka Národohospodářské fakulty VŠE Přímá prezidetská volba jasě ukázala, jak chybé a esystémové opatřeí před lety schválili ideově eukotveí politikové z růzých politických stra, kteří podlehli populistickému mámeí. Přeesli zodpovědost za volbu prezideta přímo a voliče. Popřeli tak pricipy zastupitelské demokracie a zároveň arušili tradičí volebí systém v ČR. Přímá volba odhalila, že velká část voličů volí egativě. Je ochota dát hlas prakticky komukoliv, je aby ebyl zvole protikadidát, v ašem případě Miloš Zema. Koeckoců povolebí průzkumy, které už emusely být tak cikuté jako ěkteré předvolebí, odhalily, že téměř polovia voličů dala Jiřímu Drahošovi v druhém kole hlas jeom z toho důvodu, aby ebyl zvole Miloš Zema. Pozitiví zprávou je to, že si část voličů zachovala a rozdíl od valé části médií zdravý selský rozum a ve druhém kole volila kadidáta, o kterém přece je ěco věděla. Zali jeho politické postoje za téměř posledích třicet let, pochopili i to, že a ěkteré politické záležitosti změil svůj ázor, apř. vztah k přijetí eura, k fugováí EU atd. Přímá volba odhalila mohdy až faatickou eávist aprosté většiy redaktorů veřejopráví televize a části redaktorů z veřejoprávího rozhlasu vůči Miloši Zemaovi. Jejich aktivismus si v mohém ezadal s eobjektivitou komuistických reportérů v ČT před rokem 1989. Přímá volba ukázala, že většia oviářů si o sobě myslí, že jsou to oi, kteří politice rozumí lépe ež samotí politikové (e že by to v ojediělých případech občas eplatilo). Jsou afoukaí, mohdy hloupí a povrchí. Budou si však muset zvykout, že jejich goebbelsovské maýry a část společosti vůbec eplatí. Zmýlili se i mozí rádoby politologové a pseudoaalytici či růzí výzkumíci, kteří pořád dokolečka omílali, že Miloše Zemaa volí lidé bez vzděláí a hlavě ezaměstaí. Bohužel se epodívali do posledích statistik, kolik že to těch ezaměstaých v ČR v současé době máme. V přímé volbě se také projevil ěkdy až faatismus a zaujatost celé řady ezisko- vek. Až úsměvě působily verbálí zvratky ěkterých z ich placeých Evropskou uií od eurohujerů a eurokratů ze společosti Evropské hodoty, kteří strašili občay jimi vymyšleou orietací Miloše Zemaa a Východ. Ó, jak stupidí! Až po skočeí druhého kola voleb přizali i podporovatelé Jiřího Drahoše, kteří byli poražei v prvím kole, že Jiří Drahoš jako kadidát a prezideta byl vybrá špatě, že eměl prakticky žádé ázory a žádé z politických a ekoomických témat a že ti, co si přáli vyměit Miloše Zemaa a Hradě, se fatálě ve výběru zmýlili. Potvrdilo se v plé ahotě, že přímá volba prezideta ezapadá do ašeho systému, bylo to chybé rozhodutí, ale bohužel v ejbližších desetiletích se s ejvětší pravděpodobostí změy edočkáme. Jiří Weigl výkoý ředitel IVK Prezidetská volba zovu potvrdila, že se většiě občaů u ás elíbí směr, který aší zemi a celému Západu vucuje kosmopolití pokrokářská elita zásadě změit společost, ve které žijeme, rozbít její tradice a specifika a radikálí převýchovou vytvořit ového člověka podle představ levicových ideologů. Lidé odmítají další a další zákazy a příkazy, kotrolu všeho a všech státem, gederové a femiistické šíleství a odmítají sahy vutit ám zvějšku pod pokryteckými zámikami mešiy muslimských migratů, protože dobře vidí, jaké problémy s imi mají a západ od ašich hraic. Evropská uie, která toto vše zaštituje a prosazuje, ztratila důvěru. Lidé po Listopadu 1989 očekávali svobodu, ikoliv ový diktát a ideologickou převýchovu. Pokoré přitakáváí evropské vrchosti už v této situaci u ás volby evyhrává, jako tomu bývalo kdysi. Nespokojeost se směřováím aší země v deší EU a obavy, které teto vývoj bude mít pro aši budoucost, zmobilizovaly voliče a rozhodly volby. Voliči dali předost tomu kadidátovi, o ěmž si mysleli, že bude schope se tomuto eblahému vývoji postavit a odpor. Te, který vytvářel dojem, že je ochote se átlaku zvečí podvolit, prohrál. Miroslav Macek bývalý místopředseda ODS Další přímá prezidetská volba opětově ukázala, že jedií ositelé tolerace, pravdy a lásky jsou etoleratí a eávistí ke každému, kdo jejich pravdy esdílí. Že velcí tlučhubové o demokracii a svobodé výměě ázorů tolerují demokracii a svobodou výměu ázorů je potud, pokud přiášejí výsledky, které jim vyhovují a v opačém případě jsou ihed ochotí pomýšlet a jejich omezeí. Že elita ároda edokázala ze svého středu za čtvrt století vygeerovat vítězého kadidáta. Že sociálí sítě jsou dobrý sluha, ale zlý pá. Že jsme se opět přiblížili světu v tom, kterak ahrazovat obsah formou a vydávat PR za ázory. Václav Pavlíček ústaví právík Druhá přímá volba prezideta republiky byla provázea dalším úpadkem vlivu politických stra. Ústava ČR vyjádřila, že základem politického systému je pluralita politických stra (ikoliv hutí), také jako výsledek zkušeostí po rozpadu Občaského fóra. Stray až a výjimku v prezidetské volbě eavrhly své kadidáty a ti se bráili spojovat svou kadidaturu s imi. V průběhu doby přestaly plit své fukce ideové a orgaizátorské a státím fiacováím jejich čiosti přestaly mít zájem o čleskou základu a občaé o čleství v ich. Volebí kampaň se stala záležitostí marketigových firem, které je pojaly v americkém stylu, ale s malým zřetelem a skutečý obsah prezidetských pravomocí. Zaměřily se více a záliby a zdraví kadidátů, rodiu a okolí a méě a zkušeosti meziárodí a vitropolitické potřebé k způsobilosti vykoávat voleý úřad. Vzdor obsahu takové kampaě byl zvole kadidát s obdobými politickými předpoklady, jako měl jeho předchůdce při volbě parlametí. Přímá volba však přispěla k větší legitimitě fukce prezideta. Diskreditace stra jako ástroje zastupitelské demokracie vede k hledáí východiska s www.istitutvk.cz 4
v přímé demokracii, aiž by se zhodotily zkušeosti a důsledky. Většia politiků chce zabráit ústaví změě umožňující, aby tak jako občaé rozhodli o vstupu do EU, měli možost rozhodovat v téže věci o odchodu z í. Namítá se, že občaé ejsou způsobilí to rozhodout. Jde o tutéž záležitost dispozice s obsahem suvereity, o íž dříve hlasovali. Vstupem do EU se občaé estali méěceí ebo hloupější, tím spíše, že jde o ikorporaci práva obsažeého v Lisaboské smlouvě. Ústava by se měla změit v čl. 10a, že ČR může z důvodu bezpečosti a ochray árodích zájmů převzít zpět tu část suveréích práv, které dříve předala meziárodí orgaizaci ebo istituci. Vlastimil Vodruška spisovatel Příliš si totiž zvykli a to, že tu máme levici a pravici, svět se dělí a chudé a bohaté, vzdělaé a evzdělaé. Ježe svět eí jedoduchý a čerobílý. Existují i rozmaité aberace, a s těmi si dogma eporadí. Pokud se totiž podíváme do ašich ději, ajdeme ěkolik případů, kdy o politickém směřováí země erozhodovaly věcě uchopitelé důvody, jako je majetek, postaveí, vzděláí či věk. Rozhodovala víra. Reesačí Čechy byly královstvím dvojího lidu a proti sobě stáli kališíci a katolíci. Ovšem pod pojmem víra esmíme chápat je víru ábožeskou, protože víra politická bývá stejě pevá, epřekročitelá a ve své podstatě iracioálí. Ve druhé poloviě 19. století etvořili tábor mladočechů a staročechů lidé hospodářsky a sociálě vyhraěí a lišili se je vztahem k základímu problému, zda s Vídí spolupracovat či ikoli. Empiričtí politologové a sociologové už řadu let upozorňují a zjevý tred, že v politickém životě celé Evropy eplatí jedoduché děleí a levici a pravici. Tradičí stray, zvláště ty socialistické, dostávají a frak v celé Evropě. Ježe ai jasě defiovaá témata, jako je boj proti migraci či odchod ebo setrváí v Evropské uii, ejsou zřejmě tak silá, aby se společost ve volbách sjedotila. Je tedy zřejmé, že mohem větší roli ež kokrétí témata hraje jakási iracioálí víra v árod, demokracii, svobodu a pokrok. Nemá ovšem jasé obrysy (to ale křesťaství také emělo). Nedávé prezidetské volby tohle myslím ukázaly zcela zřetelě. Aalytici ex post moudře uvádějí růzé příčiy, proč Jiří Drahoš prohrál, a ebudu je opakovat, už proto, že ebyly podle me tím hlavím důvodem. Všichi političtí marketéři by se měli spíše zaměřit a oo iracioálo, které měí Evropu. Pokud totiž epochopíme víru a epokusí- me se obrousit hraice mezi vírou skutečou a heretickou, pak se můžeme v dalších volbách adít ještě větších překvapeí. Ja Kubáček politolog Právě dobojovaá prezidetská volba představila jedu oviku a potvrdila hed ěkolik zákoitostí, z ichž se postupě stávají železé zákoy českých prezidetských voleb. Vedle mimořádě vysoké účasti voličů u druhého kola považuji za ejzajímavější óvum edávého kláí především to, že pro mohé kadidáty šlo de facto o start jejich politických ambicí a případé kariéry. V miulosti byla prezidetská kadidatura vímáa jako vrchol politické cesty a symbolické zakočeí aktiví politické dráhy, což potvrdila i prví přímá volba českého prezideta před pěti léty. Nešlo tedy o zak vyhrazeý pouze volbě epřímé. Letoší, historicky druhé přímé kláí o fukci hlavy státu, veslo do této ustáleosti ový prvek a to hed u ěkolika kadidátů. Ti svou kadidaturou a prezidetství teprve startovali své politické ambice a pojímali celé děí jako svého druhu vyhledáváí ových tváří pro další politické příležitosti. A to, ať jde o Jiřího Drahoše, Pavla Fischera, či Marka Hilšera, možá v budouca i Michala Horáčka a Jiřího Hyka. Uvidíme, zda se teto přístup k volbě stae i do budouca pravidlem. A teď k těm zákoitostem - prezidetská volba opět potvrdila, že český volič preferuje výrazou a ázorově vyprofilovaou osobost, i za ceu určité sebestředosti kadidáta a útočosti (otázka je, zda de facto ejde o utost úspěchu pro práci v čelých pozicích politiky). Opět se potvrdilo, že eí možé se až do samotého fiále promlčet, bez vlastího základího programu a přitom sázet pouze a soustavé vymezováí se vůči kokuretovi. Matra v podobě eptejte se mě, jak já budu postupovat, řeku vám, jak to dělá špatě stávající prezidet estačila. Nemluvě o velmi překvapivé, až epochopitelé ezalosti provomocí (zvláště vzhledem k délce kampaě a vzděláí stříbrého vyzyvatele, emluvě o jeho zázemí), ale i dalších zvyklostích možostí pro účiou roli prezideta republiky ve vitřím politickém životě tuzemska. Závěrem je podotku, že se i potvrdil bumeragový účiek agažovaosti ěkterých médií, která opětově svou přepáleou a často zaslepeou podporou vybraému vyzyvateli, mu ve výsledku prokázala pověstou medvědí pomoc. Platilo to už 5 u volby Václava Klause, i u prví Miloše Zemaa, potvrdilo se to i letos. Český volič emá v oblibě, když se mu říká, co si má myslet a jak má volit. Často a rád si postaví hlavu a volí kotra. Petr Hájek šéfredaktor Protiproud.cz Nebudu mluvit o tom, co se doekoeča omílá v hlavích médiích, která patří ke straě poražeých. Za podstatý však lze aopak pokládat opomíjeý fakt, že teto typ voleb přitáhl k urám eobyčejé možství občaů. Pokud k tomu vztáheme i další fakt katastrofálího výsledku podzimích parlametích voleb (devět subjektů ve sěmově), přímá prezidetská volba obažila všechy choroby ašeho poměrého volebího systému. Te v sobě avíc ese chroický virus deformace zaviěé zásahem Havlova Ústavího soudu při posledím pokusu Klausovy ODS a Zemaovy ČSSD o změu tohoto systému. Hybrid, který vzikl, vytváří pravidelě situace, jež racioálí vládutí fakticky zemožňují. Jeho důsledkem jsou esourodé pravo-levé koalice, které občay stále více odpuzují. Politické zájmy již stray ve vládách ereprezetují a volič ztrácí zájem podílet se a těchto umělých falešých kostruktech. To je i důvod pádu tzv. tradičích stra. Pokud bychom žili ve fugující demokracii, muselo by to utě vést k úvahám o změě volebího systému a většiový s výrazými osobostmi, které osobě garatují skutečý, ikoli je formálě deklarovaý pravo-levý program (který v koaličích vládách vezme zasvé s tradičí chabou výmluvou a utost kompromisu ). Tehdy bychom se eměli bát uvažovat dokoce o možosti přechodu a prezidetský systém. Vyhroceý pravo-levý volebí střet by totiž současě eumožil kadidaturu plastových uměle stvořeých figur z ichž jsme ejméě šestici viděli jako Zemaovy protikadidáty. To by dále vedlo k utosti přirozeé zájmové itegrace politických trpaslíků do větších celků, v ichž by mohly tvořit růzá křídla či platformy s utostí ideového souboje (což des absolutě absetuje) o další směřováí uvitř dvou či tří velkých stra. Politika by opět začala existovat. Ježe ve fukčí demokracii ežijeme. Žijeme ve světě bruselského předstíráí politiky a demokracie. Saha o jakoukoli změu systému je tedy utopie. Voličský zájem bude tedy dále upadat a realitu bude ahrazovat o to větší žvaěí o občaské s www.istitutvk.cz
společosti, za iž budou adále vydáváy eziskovky či věčí peteti. A to vše dále a dále až k ějakému velkolepému pádu a zhrouceí. Ja Koucký ivestičí bakéř V posledích dvou letech jsem celkem třikrát evěřil ve vítězství zdravého rozumu a třikrát jsem byl mile překvape. Britové se rozhodli odejít z EU. Američaé dali předost ezámému Trumpovi před korektí Clitoovou. A aopak Češi dali předost zámému a ekorektímu Zemaovi před ezámým a ezkušeým Drahošem. Výsledky těchto tří voleb jasě ukazují, že pokud místo deších politiků rozhodují občaé, eí to se západí demokracií zase tak špaté. Miloš Zema dokázal oslovit takřka tři milioy voličů. Tito lidé jsou obrovským poteciálem pro další volby, a to eje prezidetské. Bohužel aktuálě jim emáme co abídout. Tradičí stray jsou v rozkladu, což opět potvrdila prezidetská volba. A a změu k lepšímu to evypadá. Můžeme tedy i adále aivě věřit v jejich reesaci, ebo si koečě přizat realitu a pustit se do ového projektu. Voliče máme. Teď ještě zajistit, aby měli koho volit. Druhou alterativou je posíleí přímé demokracie. Nemám a mysli přímou volbu starostů či hejtmaů. To se mi zdá zbytečé. Za vhodý ástroj považuji závazé referedum. Pokud by voliči rozhodli, že si kupříkladu epřejí zavedeí eura či jakékoliv přerozdělováí migratů, byla by politická reprezetace povia jejich vůli respektovat. Je abíledi, že deší sěmova záko o referedu schválí. Otázkou však je, jakou bude mít fiálí podobu. Existují zde obrovské tlaky, aby měl plebiscit pouze doporučující charakter. Obča sice rozhode, ale rada moudrých posoudí, zda rozhodl správě. Opět se tak odehrává střet dvou světů. Pojďme proto podpořit přijetí závazého refereda. Neechme vyhrát ty, kteří ozačují voliče za evzdělaé, chudé a zakomplexovaé lidi. Petr Hampl sociolog Prezidetská volba vyvolala tolik emocí především proto, že zastihla českou společost v situaci, kdy prochází od seskupeí růzorodých skupi a vrstev spojeých společým hodotovým systémem ke společosti, pro jejíž dyamiku je rozhodující koflikt mezi dvěma společeskými třídami. Tetýž tred vidíme ve všech zemích EU. Nová vyšší třída, pro jejíž ejhorější patro se vžilo ozačeí elity, sestává z lidí, jimž jejich vzděláí, metálí schoposti, kotakty a další přízivé okolosti otevírají cestu k eomezeému a sadému dobýváí rety. Tato sociálí vrstva má již des meziárodí charakter a její čley můžeme ozačit za skutečé vítěze evropského sjedocováí. Tato třída je sebevědomá, spojeá sdíleou ideologií a dokáže efektivě prosazovat své zájmy. V opozici pak stojí třída těch, kdo z ejrůzějších důvodů emohou aspirovat a dobýváí rety ebo a získáváí příosů z velkých byrokratických aparátů. Tito lidé byli ještě před pár lety rozptýleí, zmateí a euvědomovali si společý zájem. Pokles životích šací epřisuzovali ovým regulacím, ale téměř výhradě osobímu selháí. Na další lidi ze stejé vrstvy pohlíželi spíše jako a kokurety, často dokoce vzikaly aimozity apř. mezi chudými zaměstaci a chudými živostíky. Nyí vidíme rodící se společé třídí vědomí, osvojováí společé ideologie a rostoucí podobost volebího chováí. Teto tred bude i adále pokračovat, zoufalé pokusy zastavit jej cezurou či vyvoláváím strachu z Ruska ebo ávratu do miulosti emohou fugovat. Milea Varadiková programátorka Prezidetská volba ukázala, že jedostraá mediálí propagada emá a lidi ai zdaleka takový vliv, jak by si aktivističtí oviáři přáli. Ba dokoce může mít vliv zcela opačý. Většia lidí se řídí vlastím rozumem a plameé výzvy všelijakých celebrit i primitivě atizemaovsky zaujaté kometáře (táhe ás a Východ, je to aget Kremlu ) v ich vzbuzují spíš útrpý úsměv. Rozhodujícím kritériem pro většiu voličů bylo, akolik je prezidet ochote odolávat tlakům z EU, zejméa pokud jde o vucováí migratů. Dále prezidetská volba opět potvrdila to, co už dávo víme, a sice že mozí příslušíci tzv. kaváry (pravdoláskaři) stále epochopili, že demokracie ezameá je právo volit ve svobodých volbách, ale také závazek skousout výsledek voleb i v případě, že můj kadidát evyhraje. Takže jsme opět svědky výkřiků typu: Neí to můj prezidet, vidíme touhu ěkterých po tom, aby co ejdříve zemřel o a vymřeli i jeho voliči, protože to jsou prý hloupí, evzdělaí vekovští burai, které by bylo ejlépe zbavit volebího práva. Zároveň ti samí sluší, vzdělaí a ušlechtilí demokrati bědují, že prezidet společost espojuje, ale rozděluje, ale už echtějí vidět, že jsou to především oi sami, kdo ji rozeštvávají svými eutuchajícími mediálími kampaěmi a taky pohrdáím všemi, kdo se jimi zmaipulovat eechali. Jako ejvětší plus současého prezideta oproti jeho protikadidátovi vidím jeho důsledé trváí a svobodě slova. Bývalému režimu vadily štvavé vysílačky a samizdat, deším majitelům jedié pravdy vadí tzv. deziformačí weby. Je to důkazem absolutí edůvěry těchto demokratů v rozum svobodého občaa, v jeho schopost si iformace z růzých protichůdých zdrojů sám přebrat a vyhodotit. Tedy i jejich edůvěry v demokracii. Kdo rozděluje společost? David Zábraský spisovatel Jak je to s tou rozděleou společostí? A jak s rozděleou společostí souvisejí tedece k ahrazováí zastupitelské demokracie demokracií přímou, pokud to tedy vůbec spolu ějak souvisí? Dlouho jsem přijímal obecě tradovaou tezi, že oo rozděleí společosti i tlak a refereda moha odrůd jsou dílem populistů, extrémistů, vůbec epřátel deší podoby demokracie. Jiými slovy, vímal jsem obě tedece jako jakési tajemé zlo, hůj, který se rodí v dolích patrech společosti zcela bez vůle západích a prozápadích elit, ba dokoce proti jejich vůli a silému odporu. Pak jsem se ale o celý te propleteec začal zajímat hlouběji, a odpovědi už jsem viděl podstatě jiak. Populista a kadidát demokracie Prví důležitá věc. Rozděleé přísě vzato ejsou společosti (moje mamika kupříkladu dokázala v prvím kole volit Drahoše, v druhém Zemaa), ýbrž jejich veřejě vystupující elity. Ty jsou a druhé straě rozděleé esmiřitelě. Důležitý je přitom fakt, že určitá poměrě jasě ohraičeá část těchto elit (říkejme této části pro zjedodušeí prodemokratická elita) je doslova posedlá vyhledáváím všech odrůd popus www.istitutvk.cz 6
listů a extrémistů, jejich álepkováím a ásledou diskreditací, která abývá růzých forem od výsměchu po iteretovou a jiou šikau. Máie vyhledáváí fašistů a fašizoidích tedecí je přitom des tak strhující, že musí mít ějakou zásadí a stejě mocou příčiu. Co je hledaou příčiou? Jde při tom hou a fašisty skutečě je o reakci a hědutí společosti, o cosi echtěého, co se bohužel stalo a a co je třeba přiměřeě reagovat? Nemyslím si. Vidím aopak příčiu této máie v samotých elitách. Pokud elity k popsaému chováí ěco motivuje, pak je to jejich vlastí postaveí ve společosti. Motivace epřichází z vějšku, ýbrž ze samého jádra těchto elit. Můžeme mluvit o sebeaplňujícím se proroctví či rovou o umělém vytvářeí epřátel, které má posloužit zcela kokrétímu cíli. Ptal jsem se dlouho v duchu, kdo fakticky společost rozděluje. Nyí musím říct, že podle mě ji pro své dobro rozděluje ovodobá prodemokratická vrchost. Prodemokratická vrchost má bytostý zájem a tom, aby společost byla rozděleá, a především a tom, aby vůči vrchosti ěkdo byl v iferiorím postaveí. Prodemokratická vrchost má bytostý zájem a tom, aby společost byla rozděleá, a především a tom, aby vůči vrchosti ěkdo byl v iferiorím postaveí. Bez rozděleé společosti by totiž vrchost musela stáhout svá elitářská paví pera a odejít jako spráskaá slepice ze zámecké zahrady, z její ovodobé obdoby, kterou tvoří uměle budovaé a udržovaé zdáí kulturího kapitálu. Ve skutečě rovoprávé společosti by se vrchost eměla ad koho povyšovat. Nebyl by předmět posměchu. Nebylo by kým strašit a kým pohrdat. Bez fašistů a jejich ekoečého hledáí by se prostě zadřela kola současého budováí si prestiže, a v jistých kruzích by zavládlo silé epohodlí. Ba co víc, v elitích prodemokratických kruzích by zavládlo také mlčeí. Elity by bez hou a čarodějice (pomysleme i a kampaň #metoo) de facto eměly jedié téma k hovoru, eb ve skutečosti je celým programem prodemokratické elity právě je hysterický odpor ke špíě populismu všeho druhu. Dobře to bylo vidět a českých prezidetských volbách, v ichž proti sobě stáli populista a kadidát demokracie, jehož jediým programem však bylo to, že o sám a jeho podporovatelé či strůjci echtějí za prezideta populistu. Takový program je samozřejmě zcela edostatečý a je to právě absece idejí a programu, co spoluvytváří potřebu epřítele a rozděleé společosti. Totéž ostatě platí i a úrovi větších celků, ež jsou ty árodí. Západ a bruselské uijí struktury se skrze idetifikovaý fašismus povyšují ad Polskem či Maďarskem. Umělé vytvářeí epřátel je v době bez jiého programu zcela zásadí eje pro chod EU. Husarský kousek O pak ještě jedo abstraktější zamyšleí. Prodemokratické elitě se podařil husarský kousek, když s pomocí pár falešých a účelových maipulací v podstatě postavila do zákrytu populistu a lid. Teto chytře vytvořeý zákryt, umělé spojeí populisty s populem je vskutku geiálí řešeí pro mohé epříjemosti deška. Populista ruku v ruce s lidem, tak prosté to je. Trik, který pak pávům dovolí celý te uměle vytvořeý koglomerát čehosi ižšího hodit a jedu hromadu, a jedu lodičku, kterou coby výstrahu a předmět vlastího arcistího sebeukájeí prstem cvrkou před své elití kolegy. Ve hře je hromadé pohoršeí, opět přitom můžeme vzpomeout eje a politiku, ale i a kampaň #metoo. Pevost je tímto aktem pohoršeí opevěa. Což o to, trik posloužil. Co už ale budí méě adšeí, je skutečost, že coby vedlejší produkt této formy opevňováí a arcistí sebezahleděosti sílí všeobecá eávist. To je cea, kterou my všichi musíme zaplatit za to, aby si elity mohly dál užívat svého elitího psychického komfortu. Aby si mohly užívat elitího postaveí v době, která je ve skutečosti více rovostářská ež kdykoli v miulosti. Je to právě absece idejí a programu, co spoluvytváří potřebu epřítele a rozděleé společosti. To je důležitý detail. Deší doba elitám přísě vzato vůbec epřeje a právě v tom vězí základí káme úrazu a zdroj vpravdě elitího podrážděí. Mezi elitami a lidem je meší rozestup, ež byl kdy dřív. Pokud jde o vzdělaostí úroveň či o životí styl, elity jsou a tom des je o málo jiak ež běží lidé, když základí kulturí osou je pro obě skupiy silá orietace a kozum. Elity a lid? Sad by šlo říct, jedi za osmáct, druzí bez dvou za dvacet. O to větší je však ze stray elit tlak a to, aby byl rozdíl mezi elitami a lidem uměle a alespoň symbolicky posilová. Proto je tak důležité oo děleí, které má být v ideálím případě jasé a hlavě jedou provždy daé; jakmile je vyřče ortel, jakmile je ěkdo vyřaze do tábora populismu, který lze vímat i jako tábor lidu, už pro ěj eí ávratu do elití gated com - muity. Nechuť k demokracii Nakoec pár slov o kotextu. České, polské, maďarské a další prodemokratické elity z rozvíjejících se zemí vykazují možství shodých zaků s prodemokratickými elitami v tradičích západích demokraciích. Klíčovou a zrádou se zde zdá být pozice domělého vítěze, pozice domělých majitelů klíčů, pravdy a budoucosti; v případě tradičích demokracií dlouhodobá, v případě ových čleských států o ěco kratší, ale eméě silá a až epřirozeě sebejistá. Kupříkladu české prodemokratické elity a vlu amyšleého usutí a vavříech askočili s podivuhodou rychlostí a eotřesitelě a í setrvávají. Pokud jde o elity západího světa, ty mohly s trochou adsázky řečeo odpočívat už od zapadutí železé opoy; od té doby de facto jsou v pozici vítěze, který čeká. Vzpomeňme a zavádějící, esmyslé a asi i kotraproduktiví heslo o doháěí západu. Taková je past prveství: zajištěé prví místo vám umožňuje zastavit. Nechuť k demokracii prameí jide ež tam, kde ji hledají takzvaé demokratické elity, čili ikoli kdesi dole, kdesi v bahě lidu a populismu, ýbrž ahoře, tam v tom beze zbytku umělém ahoře. Prodemokratické elity jsou jak u ás, tak v rozviuté Evropě a dotek od obyčejých lidí. Spadly a úroveň lidu, zleivěly k ěmu. Jaký je aktuálí program těchto elit? Někdy se až chce říct, že všeche program zastupuje přeceňováí kultivovaosti ve výrazu, mluvě a oblékáí. Za fasádou se poté skrývá smutá skutečost: ulový program a slabost. Všecha eergie, pokud ještě jaká je, věuje se případě cyismu. Nejvíc eergie ale plye do evraživosti, do budováí zákopů, do pohrdáí obyčejostí a lidovostí. Hra už je však příliš průhledá. Je to drsé zjištěí, icméě je třeba mu čelit: lidé vidí, že se echávají zastupovat ěkým, kdo jimi pohrdá a kdo zároveň eí o moc lepší ež oi sami. O tom je základí spor deška. Právě toto je pravým důvodem zvýšeého zájmu o přímou demokracii, která s ohledem k výše řečeému klidě může být mohými vímáa jako demokracie bez přívlastku. Sad už by mělo být patré, že echuť k demokracii prameí jide ež tam, kde ji hledají takzvaé demokratické elity, čili ikoli kdesi dole, kdesi v bahě lidu a populismu, ýbrž ahoře, tam v tom beze zbytku umělém ahoře. Před sousloví demokratické elity je třeba doplit zpochybňující quasi. Vyšlo a Neviditelém psu. 7 www.istitutvk.cz
Kulturí revoluce, která ovládla americké uiverzití kampusy, byla skutečou revolucí. Během třiceti let odmítly milioy lidí židovsko-křesťaský mraví řád, jemuž se tato revoluce vzepřela. O tom výstižě píše kozervativí publicista Patrick Buchaa v kize Smrt Západu (2004). Pojem kulturí revoluce se vztahuje a dvě události, které započaly téměř souběžě v Číě a a Západě a avzdory všem fudametálím rozdílům se shodovaly v tom, že v obou případech šlo o útok proti tradičí morálce a myšleí ve společosti. Nadšeý obdiv západích studetských revolucioářů a ěkterých jejich filosofických metorů k Mao Ce-Tugovi, který v roce 1966 čískou kulturí revoluci rozpoutal, ebyl áhodý. Chaos, ásilí, destrukci jako prostředky ke zičeí starých řádů měly v programu obě kulturí revoluce. Pojem kultura má v daé souvislosti mohem širší výzam, ež jaký je s ím obyčejě spojová. Jak vysvětluje Samuel Hutigto, kultura se vztahuje a jazyk, ábožeské představy, sociálí a politické hodoty, veškeré představy o tom, co je správé a esprávé, vhodé a evhodé, jakož i vější istituce a modely chováí, které tyto subjektiví aspekty odrážejí (Hutigto 2005: 41). Při pohledu a vývoj západí liberálí a idividualistické kultury a civilizace se zdá, že po revolucích politických, revoluci průmyslové a revoluci ve vědě a techice musel dříve či později astat zásadí obrat i ve sféře kultury. Pátrat po jeho prvotích příčiách je možo růzým způsobem a v růzých časových vrstvách, icméě u jeho kořeů epochybě leží sekularizace a postupě se zrychlující odvrat od křesťaského morálího řádu. Dekadece v uměí 19. století a modera 20. let jsou dva důležité předstupě. Západí kulturí revoluce se připravovala ve filosofii 60. let a aplo propukla především v americkém a západoevropském uiverzitím prostředí v roce 1968. Jak ukazuje Udo di Fabio v kize Kultura svobody, tím byl předurče její charakter radikálí revolty mladých proti geeraci otců s veškerou její vitalitou, drzostí a evázaostí, revolty amířeé proti etice poviosti, jak ji vyzávaly středí vrstvy, a proti zásadě, že vše musí mít ějaký smysl (Di Fabio 2009: 59). * Úvod k šesté kapitole připravovaé kihy Valeta, A.: Německo: mýtus a realita. Politika v SRN 1998-2017: Praha, Istitut Václava Klause 2018. Kulturí proměy ve společosti * Aleš Valeta Istitut Václava Klause Hlavím terčem útoku mladých revolucioářů v Německu, Americe či Fracii byla středostavovská společost, páteř prosperity a stability Západu. Napadea, vysmíváa a skadalizováa byla její pracovitost, umírěost ( šosáctví ), materialismus a kozumí orietace, přidržováí se zděděých sociálích a kulturích vzorců, lpěí a tradičí rodiě a domácosti. Místo ormality měla astoupit výstředost, místo poviostí práva, místo materialismu postmaterialismus, místo zdrželivosti slast. A především místo svobody osvobozeí. Kulturí revoluce se samozřejmě promítla i do kultury, a to velmi výrazě. Buržoazí estetika krásy a harmoie, a ovšem i kovece, se otřásla pod áporem recese, egace, primitivismu, brutality a obsceity, které měly u moha tvůrců politický podtext. Politizace ěmeckého výtvarého uměí ašla svého výrazého představitele v Josephu Beuysovi s jeho programem sociálí plastiky a heslem uměí = život, které u ěj posléze logicky vyústilo do zrušeí uměí. Nejzámějším představitelem akčí a atiestetické filmové tvorby byl Raier Maria Fassbider. Ale ejbrutálěji se politická agitace západoěmecké kulturí levice prodrala a divadelí jeviště, resp. i hlediště; divák měl být vykoupe ze své pasivity a herec osvoboze z moceských struktur divadelího provozu (Glaser 1998: 336). V souladu s duchem osvobozeí, prostupujícím celé děí koce 60. let, se posléze jako domiující prvek divadelí politické agitky prosadila ahota, ejsyrovější forma políčku buržoazí morálce. Dalším typickým rysem kulturího protestu osmašedesátého roku byla adorace všeho ezápadího a ještě lépe protizápadího. Západ se v očích revoltujících studetů změil v jede velký Vietam a jeho vztah k rozvojovým zemím v ekočící sérii vykořisťováí, útlaku a agresivích válek. Proto se každý asijský či africký diktátor, jakkoli obskurí a ásilický, stával pokud se postavil proti Spojeým státům automaticky hrdiou. Zvláští půvab acházeli odpůrci kozumího způsobu života v Idii, která se a čas stala doslova mekkou západích postmaterialistů. Ale osmašedesátý ebyl je revoltou, ýbrž skutečou hodotovou revolucí. Němečtí studetští vůdci Rudi Dutschke či Has-Jürge Krahl, ale i mozí další aktivisté studetského hutí, se itezivě zabývali kritickou teorií (Krahl byl Adorův doktorad), studovali Marxe, Sartra a další levicové filosofické autority. Na ěmeckého měšťáka útočili pravověrě (eo)marxistickou rétorikou, do plěou o Freuda a psychoaalýzu. V plameech této počíající kulturí války, v íž kulturí revoluce přerostla, se začaly hroutit základí civilizačí a kulturí istituce západího světa: rodia, společeská hierarchie, maželství, resp. vztah muže a žey, autorita rodičovská i učitelská, církev. V hlásáí absolutí tolerace vůči všem alterativám a ovotám už ale zazívala i etolerace k těm, kteří s tímto pojetím tolerace a ových pravd odmítou souhlasit. Podstatou složku studetské revolty tvořilo žeské hutí, které se v západím Německu v ěkolika vlách mimořádě zradikalizovalo a dospělo k aprostému odmítáí rodiy a tradičí mateřské role žey. Za svérázý projev žeské emacipace lze považovat výrazou účast ěžého pohlaví v aktivitách teroristické orgaizace RAF. Od 70. let se ositelem žeské emacipace stalo především ekologické hutí a straa Zeleých. Především díky im se femiismus začal záhy prosazovat i v ostatích straách a des zásadím způsobem spoluurčuje tvář ěmecké politiky a společosti. Literatura: Buchaa, P.: Smrt Západu: Praha, Mladá Frota 2004. Hutigto, S. P.: Kam kráčíš, Ameriko? Krize americké idetity: Praha, Rybka Publishers 2005. Di Fabio, U.: Kultura svobody: Bro, CDK 2009. Glaser, H.: Deutsche Kultur. Ei historischer Überblick vo 1945 bis zur Gegewart: Bo, Budeszetrale für politische Bildug 1998. Předplaté a rok 2018 Předplaté IVK zahruje pravidelý ewsletter, sboríky a ostatí publikace, pozváky a semiáře. Základí cea předplatého je 660 Kč. Studetské předplaté 330 Kč. predplate@istitutvk.cz www.istitutvk.cz 8