Vývoj svdomí a psychické okolnosti svátosti smíení Úvod Dnes bychom se spolen mli podle tématu zabývat vývojem svdomí a psychickými okolnostmi svátosti smíení. Zahájíme tedy v podstat celý dnešní blok pohledem psychologie. Nemyslím si, že vci, které tady uslyšíte, by pro vás byly supernové i objevné, protože jste absolvovali pednášky z psychologie na katechetickém kurzu, na teologické fakult, mnoho jste k tématu etli, ale pesto si myslím, že je dobré si urité momenty njakým zpsobem znovu uspoádat v hlav, abyste je mli k dispozici, až se budete zamýšlet nad dalšími aspekty z pohledu Bible nebo pastorální teologie. Jak tedy bude dnešní pednáška i zamyšlení vypadat: rozdlíme ji na ti ásti. Na zaátku si zopakujeme nkterá fakta z morální teologie; to jen pro pipomenutí, abychom na n mohli dále navázat, nap. co je to svdomí, jak ho dlíme, jaké jsou zde další pedpoklady. Další ást, která bude asi nejdelší, se bude týkat kapitol z vývojové psychologie. To bude samotné téma: jak se svdomí vyvíjí, co má na nj vliv, kde mžeme dtem pomoci výchovou, jaké jsou pedpoklady v tom kterém vku, co mžeme od dtí nebo mladých oekávat, kde naopak by naše oekávání bylo pemrštné, kde bychom na n mli moc velké požadavky. A pak si mžeme v závru to bude taková poslední podkapitola íci, co všechno mže vstupovat do hry, jaké jsou tedy psychické okolnosti svátosti smíení. Ono už to zejm vyplyne z té druhé ásti, ale v té tetí si to ješt zdrazníme. Morální teologie o svdomí Všichni z morálky, z katechism i ze studií víte, co je to svdomí: rozumový úsudek, kterým poznáváme, jestli to, co dláme, nebo to, co plánujeme dlat, nebo to, co jsme udlali, je mravn dobré nebo mravn zlé. Víme také, že svdomí moralisté dlí na pedchozí a následné, tedy ped inem a po inu, na správné a mylné, tedy podle toho, jestli je v souladu s njakou objektivní normou nebo ne, a potom ješt na jisté a nejisté. My se budeme držet a zdrazníme tzv. mylné svdomí. To je svdomí, ke kterému patí ti pododdíly, a to tzv. svdomí široké, neboli laxní, kdy lovk nevidí hích ani tam, kde je, kde si není vdom pocit viny, pocity viny nezažívá, nebo má mantinely velice široké. Kdybychom to ekli psychologickým jazykem, narazíme na problematiku správné sebereflexe a na problematiku hranic. Toho se dotkneme až ve tetí kapitole. Krom laxního svdomí rozlišujeme skrupulózní neboli úzkostné svdomí, které zase vidí hích tém úpln všude. Psychologickým jazykem eeno: je to problém úzkosti, perfekcionismu, kdy je lovk stále pod njakým tlakem a žije poád v naptí; k tomu se rovnž dostaneme. Za tetí k mylnému svdomí patí také tzv. zmatené svdomí, kdy lovk není schopen rozhodnout a vidí hích v jednom i druhém ešení. Jestli jste to zažili, a už sami nebo s nkým, víte, jaké je to hrozné utrpení rozhodovat se. Psychologie by k tomu ekla, že je to problém neschopnosti se rozhodnout a problém nést zodpovdnost za své rozhodnutí. Toto bude hlavní styná plocha, kde se budeme dotýkat morálky, a práv proto jsme tu zopakovali základní pojmy, abychom je mli znovu erstv v hlav. Když hodnotíme njaké lidské chování, pedpokládáme, že lovk dospl k užívání rozumu, že tedy umí rozlišit, co je dobré a co zlé. Druhým pedpokladem je svoboda jednání: že mžeme jednat tak, mžeme jednat i jinak, že jednáme dobrovoln, a proto jsme za své chování zodpovdní. Z morálky víte, že pokud tyto pedpoklady nejsou splnny, hodnocení probíhá podle jiných pravidel, nebo vbec nehovoíme o tom, že bychom mohli takové jednání hodnotit. Psychologie zná totéž: když soudní psychologie nebo soudní psychiatrie posuzuje jednání pachatel, uruje, zda byly rozpoznávací a ovládací schopnosti zachovány,
jestli byly snížené i dokonce vymizelé, a na základ toho potom se na pachatele vztahuje njaká trestní sazba nebo ochranné léení. Vidíme tedy, že velikou roli tady hraje práv lidská svoboda a psychologie má pak oprávnní íci, kdy je svoboda už narušená. A to nemusí být jenom tím, že nás nkdo omezuje vnjškov, fyzicky, ale mohou to být nejrznjší psychické stavy, které nám brání nebo nás naopak k nemu pudí, nap. rzné úzkosti, strachy, což bývá asi v bžných hranicích nejastjší. Kdybychom si tedy shrnuli první ást a tím už se pesunuli do ásti druhé na pdu psychologie, mžeme si íci, že k tomu, abychom mohli jednat vdom a dobrovoln a abychom mohli posuzovat iny a už druhých nebo své vlastní to potom souvisí se zpytováním svdomí, je nutný uritý stupe duševního vývoje a rozvoje vnímání. Potom je dále poteba se zamýšlet, jak to vypadá v oblastech našeho sebevdomí, jak sami sebe pijímáme, jaká je schopnost rozhodování a schopnost nést zodpovdnost. S tím souvisí i to, jak dokážeme unést naši nedokonalost, naši vinu. Pokud je lovk dosplý a zralý, k emuž vlastn dospíváme poád, a má-li zdravé sebevdomí, dokáže vidt své dobré ale i své stinné stránky. Pokud si lovk není sám sebou vbec jistý, pak ho každé piznání viny velice ohrožuje, a práv proto nkdy lidé tuto vinu promítají do druhých, nechtjí si ji piznat, protože je to pro n velice, jak jsem íkala, ohrožující. K tomuto tématu bychom mohli hovoit dlouho, i o pocitu viny obecn, o falešném pocitu viny, o vin skutené, o odpuštní, o jeho pijetí; tchto témat se dotkneme jenom krátce v závru, protože bychom si tím už danou problematiku velice natáhli. Kapitoly z vývojové psychologie Jak to tedy vypadá s vývojem svdomí? Co je všechno dležité pro to, abychom se mohli dobe rozhodovat, abychom mohli správn hodnotit své jednání, abychom posléze dokázali nést zodpovdnost, abychom byli schopni pistupovat dosple ke svátosti smíení? Jak je u psycholog zvykem, zaneme hned od zaátku: pomineme tedy takové dležité fakty, jako je genetika a prenatální období, a budeme se vnovat období po narození. Rozdlíme si je opt do nkolika ástí, tedy na kojenecké období, batolecí, pedškolní, školní a skoníme adolescencí, protože hlavní zamení dnešní pednášky by mlo konit zamyšlením nad vkem mezi jedenácti až patnácti i šestnácti lety. Nebudu zde opakovat vývojovou psychologii, kterou teoreticky i prakticky znáte, ale pipomeneme si jenom urité dležité body, mezníky i úkoly. Víte, že v poslední dob se ím dál tím vtší draz klade na první rok života, což je kojenecké období, a zdrazuje se, jak je dležité, aby dít v tomto období získalo tzv. základní i bazální dvru ke svtu. Tu získá tím, že má njakou stabilní postavu nebo osobu, bu matku, nebo nkoho, kdo je trvalý nebo reaguje na poteby dítte, a zárove tím, jak se k nmu tato osoba chová, podává mu informaci o jeho hodnot a významu. Byly vyhotoveny rzné studie, které potvrdily, že jestliže se toto první období života njakým zpsobem zkomplikuje, lovk potom má nebo mže mít není to vždy takto stoprocentní problémy s dvrou ke svtu, v pohledu na svt, jestli vidí svt a jeho situace optimisticky nebo naopak pesimisticky, jestli bude vit tomu, že svt je dobrý a že mže rozliné vci zvládnout, nebo naopak. To by tedy letem svtem bylo kojenecké období. Úkolem je zde tedy získání dvry ve svt. Druhé období je období batolecí, tedy mezi jedním a temi roky, a zde, jestliže se v prvním období budovala tzv. bazální dvra, se získává dvra v sebe a své schopnosti. Když si pedstavíte dít tohoto vku, víte, že se postupn odpoutává od matky; umožuje mu to to, že umí už lézt nebo chodit a že se vždycky vzdálí a potom zase vrátí, a postupn si potebuje prosazovat svoji vlastní vli. Ono si vlastn uvdomuje samo sebe, to, že už není souástí matky, že je nkdo jiný, že mže nco chtít a nco nechtít, a víte sami, že nejastji používaná slova jsou chci, nechci, já sám, kdy dít poád zkouší njaké své dovednosti a experimentuje se svou vlí. Toto období je pro rodie velice nároné, asto v tomto období
picházejí k nám, protože si s díttem neví rady; nejastji íkají, že je dít zkouší a že je naprosto neovladatelné. Tento tzv. negativismus, prosazování si vlastní dtské vle za každou cenu, kdy je dítti do urité míry jedno, co si prosazuje, hlavní je, že si prosazuje svou, mže být opravdu velikým výchovným oíškem, zejména pokud rodie nevdí, že je to známka dobrého vývoje a pokud tomu dítti nedávají mantinely nebo hranice. Dít si v tomto období testuje prosazováním sebe sama hranice, zpsob, jak to ve svt chodí, zažívá první setkání s njakým ádem. A zde je velice dležité, aby mu rodie nechávali v rozhodování uritou svobodu, aby mu nezlomili vli, ale na druhou stranu aby mu jasn dali najevo, kdo tady rozhoduje a kdo uruje hranice. Dít tyto hranice potebuje, protože mu umožují vyznat se ve svt a zárove mu dávají jistotu: když udlá tohle, stane se tento následek. Velice zmatené a pro dít obtížn pochopitelné je, když na stejnou vc rodie jednou reagují tak, jednou jinak, nebo když se tento dtský negativismus stane zbraní rodi mezi sebou. Tato situace nastává, pokud dojde k njaké dlouhodobjší krizi a otec vyítá matce, že dít špatn vychovává, protože on s ním problémy nemá, a používají této situace proti sob navzájem místo aby táhli za jeden provaz. Prekopová, kterou znáte z rzných knížek, teba Malý tyran apod., íká, že batolata potebují uspokojivý ád, který by byl jednoduchý, srozumitelný a který by byl dodržován. Když dít dobe projde tímto obdobím, není zlomeno ani ponecháno samo sob a ani není petížené tím, že by rodie veškeré rozhodování nechávali na nm, získá z tohoto období zdravou sebedvru, že mže vci ovlivovat, ale mže se nauit respektovat hranice, že tu platí urité zásady, že jsou urité limity. A to je velice dležité pro další vývoj, a to i svdomí, jak se ho dotkneme a jak si o nm budeme povídat v dalším období. Jak dít získává poznatky o hranicích nebo o uritých normách? Opt to nebude nic nového, když eknu, že pozoruje blízké lidi kolem sebe a napodobuje je. Urit znáte, jak dti vrn dokáží napodobovat vaše chování nebo uritý zpsob vaší intonace, slova a gesta; mají odkoukané i to, o em si vbec nemyslíme, že si toho všímají. Takže jednak napodobují a jednak, protože se v tomto období už rozvíjí, a to dost podstatn, e, dostává se mu informací a vysvtlení i na verbální úrovni. Dít, které dostane ád, jistotu a urité hranice, samozejm nkdy protestuje, nkdy to opakovan zkouší, ale zárove získává jistotu a stabilizuje se. Když k nám picházely maminky s dtmi zhruba okolo tí let, rodin i dítti opravdu pomohlo, když se rodie nebáli stanovit hranice. Maminky se asto bály, že dít pak pláe, nebo pece nco mu musí pece povolit; když se domluvili v rodin s otcem a pípadn dalšími leny rodiny, jak a co bude fungovat, a opravdu to tak fungovalo, nebo když se dít dostalo do njakého kolektivu, nap. do školky, kde ta pravidla také fungují, asto jsme vidli, že se dít zklidnilo a už si tak nepotebovalo nutn hranice neustále testovat a pijalo je. Dít, které se blíží konci batolecího období, už ví, co se má a co se nemá v základních vcech dlat, a urit si vzpomínáte, že jste vidli, jak tato malá batolata aplikují dál to, co se nauila. íkají teba mladším sourozencm, co mohou a co nemohou, nco mu berou z rukou nebo z pusy s tím, že se to nesmí. Pak je tady dležitý další moment: že dít tyto vci ví, je signalizováno tím, že udlá-li nco špatn a je pitom njaký dosplý, který ho pokárá, umí se už stydt za svj in a ví, že se nechovalo žádoucím zpsobem. Shrneme-li si eené, batolecí období je obdobím získání základní dvry v sebe a ve své schopnosti. Dít tedy mže nco samo rozhodnout, nco udlat, ví, že to bude akceptováno; to je jeden úkol. Druhým úkolem je uvdomní si existence hranic a ádu, což je velice dležité, protože pokud se nevytvoí, objeví se pozdji nejrznjší poruchy, které názýváme hraniní poruchy osobnosti. lovk pak i v dosplosti neustále testuje hranice, balancuje mezi životem a smrtí, pokouší se o sebevraždy, balancuje ve vztazích, neustále jde až k limitám, což je normální ve vku batolecím, ale v dosplém se to norm vymyká a lovku to brání v prožívání vztah.
Dostáváme se k vlastnímu vývoji svdomí, nebo do období, kdy budeme o svdomí hovoit, a tím je pedškolní vk. Jsme tedy ve vku tí až šesti let dítte; pedstavíte-li si to, pak za toto období dít udlá veliký pokrok. Když si srovnáte tíleté dít a šestiletého pedškoláka, vidíte, že došlo k velkému rozvoji, co se týká fyzických dovedností, rstu, i co se týká psychických schopností, ale také sociálních dovedností a pijetí rolí. Dít se trochu odpoutává od rodiny; ne že by pro n rodina nebyla dležitá, ale potebuje už mít také kolem sebe dti, njakou skupinu, kam by zapadlo. V tomto období, hlavn na konci pedškolního vku, hovoíme o tom, že dít akceptuje pravidla, která jsou mu prezentována njakou autoritou rodii, paní uitelkou v mateské školce, nebo pozdji ve škole, a tyto normy a pravidla bere jako fakt. Nepemýšlí o nich, ale bere jako fakt, že dobré je to, co za dobré oznaí rodie nebo jiná autorita; podobn se špatným. To, aby se tak dít chovalo, zajišuje systém odmn a trest, kdy je dít pochváleno nebo pokáráno. Ze zaátku to funguje jako regulace, hovoíme pak o heteronomní fázi vývoje svdomí, kdy je dít k dodržování tchto pedpis vedeno zvenku; protože nco matka pokládá za dobré, tak to pokládá za dobré i dít. Dležitým znakem, že se svdomí dobe vyvíjí a že dít postupuje dál, bývá objevení se pocitu viny. Zažívání pocit viny záleží na individuálním vývoji dítte; nkdy je to v tsn pedškolním vku, tedy v pti nebo šesti letech, jindy v raném školním vku. Znamená to, že dít si normy zvnitnilo, že se tedy dostáváme do tzv. autonomní fáze vývoje svdomí. I když to autorita neíká, dít ví, že toto je špatné a toto je dobré, že toto je dobré dlat a toto se nesmí. A i když dít udlá nco, co není dobré, a není tam nikdo, kdo by mu to vytknul, kdo by ho potrestal nebo pokáral, dít se pece jenom necítí dobe, má njaký pocit viny, njaké výitky svdomí. To znamená, že už tu normu vzalo za svou, že není závislé jenom na vnjších regulacích. Zaínáme tedy hovoit o dtském svdomí a je zase teba vdt, že dtské svdomí mže vypadat rzn. Jsou dti, které je mají velmi siln vyvinuté. Mžeme nkdy až íci, že píliš siln, kdy zakouší velké pocity viny, je úzkostné, bojácné a brání mu to v njaké iniciativ, protože se bojí, že když udlá to nebo ono, zkazí to, dopadne to špatn, nebude to dobe, a to už jsme zase za hranicí normality nebo zdravého prožívání. Nkdy to mže být následkem písné autoritativní výchovy nebo tam, kde se zdrazuje práv absolutní istota a poslušnost, se dít musí za každých okolností chovat jenom správn, jinak následuje písný trest. Takové dti bývají nkdy bojácné, nejsou aktivní, jsou neprbojné, mají nízké sebehodnocení. To je jeden takový extrém, se kterým se mžeme setkat nejenom v dosplosti, ale i v dtském vku. Nebo naopak dti mohou mít svdomí ješt ne úpln vyvinuté, slabé nebo i v tomto období mže nkdy chybt. Chtla bych jenom podotknout, že všechno, o em si tady povídáme, jednotlivých létech a rozdleních, je samozejm individuální a musíme každé jednotlivé dít nebo jednotlivého lovka poznat, abychom vidli, kde a v jaké fázi je. Ale pomže nám to jako orientaní pomcka. ekli jsme si tedy, že se dítti zaíná postupn vyvíjet svdomí, zvnitují se mu normy tak, že je pokládá už za své, a v této fázi vývoje svdomí je dležité, že je dít velice rigidní v posuzování konkrétních in. Dít není schopno uvažování na rovin, jaké jsou okolnosti, motivy a pohnutky: dít prost ví, že se nco stalo, to i ono je špatné; vidí dost ernobíle. V této fázi je to dobe a je to dležité pro pocit jistoty a bezpeí dítte. Ono se potebuje jasn orientovat, že erné je erné a bílé je bílé, protože není schopné njakých rozumových hypotetických úvah. Kdybychom si tedy charakterizovali svdomí tsn pedškolního dítte nebo dítte mladšího školního vku, ekneme, že dít chápe normy rigidn a stereotypn: vždycky je to stejné. Nezná njaké okolnosti a relativitu. Je to proto, že dít celý svj život prožívá jako fakt, reáln, te Mžeme íci, že normy získává dít nejvíce v rodin, získává je napodobováním, pozorováním a také tím, že se o nich mluví a nkdo mu je vštpuje. Není teba asi pipomínat,
že nejlepší výchova je ta, kde se alespo ve vtšin pípad shoduje to, co je proklamováno slovy, a to, co dít vidí. To mu dodává uritou jistotu a bezpeí. Kdybychom shrnuli toto pedškolní období, hovoíme už o vývoji dtského svdomí; je to tedy spíše ke konci tohoto pedškolního období nebo na rozhraní pedškolního a mladšího školního vku. Typické je, že dochází od pouhého pijímání vnjšího tlaku nebo omezení, tedy od heteronomní fáze ve vývoji svdomí, do autonomní, kdy dít už normy bere za své a cítí samo, že nco je špatn a nco špatn není. ekli jsme si, že tu mže hrát roli úzkost nebo že slyší nco mezi eí u dosplých nebo se dozví nco, co si špatn pebere, a pak mže mít úzkosti z toho, co nás ani nenapadne, že se tím dít zabývá a že ho to trápí. Proto je dobré, aby mlo dít nkoho, s kým o tchto vcech mže mluvit, koho se mže doptávat. Dti v tomto vku ješt rády povídají o svých vcech, o tom, co se pihodilo, takže to bývá docela dobré období. Následuje vk, kterému bychom dnes mli vnovat hlavní pozornost, a tím je období školního vku a návazného dospívání, puberty; okrajov se dotkneme adolescence. Školní vk je velice dlouhé období, bhem njž se dje ada zmn. Když si srovnáte žáky první a deváté tídy, zdá se, jako by to byly dva naprosto rzné svty. Je tedy zejmé, že se tento vk musí rozdlit. Prvním obdobím je mladší školní vk, který jsme si trochu popsali spolen s pedškolním vkem; zde dochází k tomu, že dít nastoupí do školy a do rodiny vstoupí autorita uitele a školního kolektivu. Asi víte sami, že v první i druhé tíd má paní uitelka zásadní slovo a ped tím, co ekne paní uitelka, pokud k ní má dít dobrý vztah, musí nkdy kapitulovat i rodie. Následuje urité pechodné období, stední školní vk, zhruba tetí až pátá tída; my se budeme vnovat hlavn staršímu školnímu vku, tedy druhému stupni. Je to období, kterým zaíná puberta, tedy zmna, kdy se z dítte stane dosplý To bývá znovu rozdleno na dv fáze, tedy druhý stupe základní školy, jedenáct až patnáct let, a potom adolescence, tedy stední škola; o dospívání mluvíme zhruba do dvaceti let, než lovk zakotví a pejde do fáze mladé dosplosti. Co se tedy v tomto období dje? Období druhého stupn základní školy, puberty, je velice nároné. Pomineme, jak je nároné pro rodie a vychovatele, a zkusíme se zamit pímo na mladého lovka, protože jemu se v život kompletn všechno mní. Dochází ke zmn tlesného vzezení, k tlesné promn, dochází k pohlavnímu dospívání, vytváení sekundárních pohlavních znak. Tato tlesná zmna, která bohužel probíhá u každého dítte jinak, takže ve tíd jsou více i mén vysplé dti, je zdrojem nejrznjších úzkostí, nejistot, odmítání a nkdy i posmchu ze strany spolužák. Hlavn se však dít zaíná samo mnit a musí se samo s tou zmnou vyrovnat. Je dležité, jak je na tuto zmnu pipraveno, jak svou novou roli pijímá nebo odmítá. Chlapci chtjí být asto velcí, silní a kdo je silnjší nebo vtší, má v kolektivu vtší šanci. Nkdy se k nám dostanou práv dti, které jsou drobnjší i menší: chodil k nám jeden chlapec, který byl velice šikovný, milý, inteligentní, ale byl v sedmé tíd drobný, malý, a zejm se mu vysmívali, až to hraniilo se šikanou. Poád na nj nkdo pokikoval, on se dostával až do úzkostných stav a nechtl chodit do školy. Dti si totiž vždycky vyberou ve tíd nkoho, kdo je jiný; ony nevdí, že to dožene, ale vidí, že je v tuto chvíli jiný. Dít zakouší tedy jednak tlesnou promnu, jednak zmnu v prožívání. To je dáno v první ad hormonáln, což je dost výrazná složka. Dít, které bylo dosud usmvavé, spokojené, vyrovnané, se ped oima zaíná mnit a je náladové, plativé, impulzivní, není s ním e a je podráždné. Samotný mladý lovk se vlastn sám v sob nevyzná, je mu to nepíjemné a tím víc reaguje na nejrznjší podnty, je pecitlivlý, takže vyjít s pubertálním díttem, jak sami víte, není nejjednodušší. Tam hraje roli pecitlivlost, protože asto nevíme, pokud nco ekneme, jestli mu to spíš ublíží nebo pomže, jestli ho to povzbudí nebo jestli to bude cítit jako njakou ironii nebo shození jeho osobnosti. K tomu pispívá fakt, že v tomto vku se dít
v souvislosti se zmnami dokáže mén ovládat. Dít si to asto uvdomuje a uvdomuje si hlavn i reakci okolí. Chce být pijímáno, chce mít onu jistotu dtského vku, kterou postupn ztrácí, a na druhou stranu se chová tak, že je to pro jeho okolí obtížn akceptovatelné. Když tedy k nmu rodie pistupují adekvátn k jeho chování, cítí se nepijaté nebo njakým zpsobem odmítnuté. Ve vtšin pípad se podaí, že se v rodin njakým zpsobem komunikace zachová. A ze této vší nejistoty plyne, že mladý lovk má problémy se sebehodnocením, protože pokud má uritý stupe sebereflexe, vidí, že má výkyvy na rzných stranách, tady ujel a nco jiného není dobré; zárove se mu nedaí nebo daí se mu jenom na chvíli chovat se podle svých ideál, a tak je jeho sebehodnocení asto velice nízké a trpí v tomto období rznými komplexy. Toto všechno je dobré mít na pamti, když pracujeme s díttem nebo dospívajícím, abychom vdli, že všechny tyto nepíjemnosti nebo konflikty, které se objevují v komunikaci, velice asto nebývají chtné i zavinné. Mladý lovk to zpravidla nedlá schváln, úpln natruc, i když se to rovnž nedá vylouit. A jak to vypadá se svdomím a s pijímáním norem v tomto období? Dít zaíná zpochybovat všechno: to, co bylo od rodi i od jiných dosavadních autorit. Jestliže dív autority dítti pomáhaly, aby jednotlivé normy, píkazy, zákazy a doporuení pijímalo, v tomto období je spíše na obtíž, když rodie nco íkají nebo doporuují. Je to nutná souást procesu, kdy dít samo pro sebe jakoby všechny vci nebo jejich vtšinu neguje, aby se k nim zase po nkolika letech znovu dostalo. Mladý lovk nemže i když záleží i na vku, jestli mu je jedenáct nebo patnáct, zde je rozdíl z hlediska zdravého vývoje jenom normy pejímat, aniž by si je nezpochybnil a aniž by na n znovu nenašel odpov. Proto je tento vk obdobím hledání a nejistoty a je dležité, aby dít mlo kolem sebe nkoho, kdo s ním bude všemi otázkami a pochybnostmi procházet, aby si opravdu mohlo vci zpochybnit, ptát se na n a aby se nebálo, zda je vbec možné se na tyto vci ptát; to je nkdy spjato s velikou úzkostí. U vících dospívajících jsou to asto práv otázky víry, které v nich v hloubi hlodají, ale oni se bojí, jestli není híchem se na n zeptat nebo o nich diskutovat. Zde je tedy dležité vycházet dospívajícím vstíc a podporovat je v tom, že mohou o vcech pemýšlet, ptát se a že mohou hledat nový hodnotový systém. K nmu, je-li dobe založen, se dti zpravidla vrátí, ale potebují si ho najít samy a uchopit ho svým vlastním zpsobem. íká se, že je nkdy problém pimt dospívající, aby uznávali autoritu, ale sami víte, že oni autoritu potebují, a to ne takovou, která se sama za autoritu prohlásí, ale nkoho, kdo nezdrazuje svou nadazenost, ale je pirozenou autoritou. Je teba, aby je takový lovk nejen njakým zpsobem vedl, dokázal s nimi diskutovat, bral je na jejich úrovni, ale také žil ve shod s tím, co proklamuje. Takové osoby si dokážou mladí vážit a dokáže je i nadchnout. Toto je tedy velice dležité období, kdy je teba, aby dosplí nebo ti, kdo mladé lidi doprovázejí, s nimi vydrželi procházet jejich pochybnostmi a neodbývali je zkratkami nebo nauenými frázemi. Kdybychom si shrnuli období dospívání, mžeme íci, že je to období velkých zmn. Velmi dležité je v tomto období dávat pozor na citovou labilitu a celkovou pecitlivlost obecn. Mladí to opravdu nemají sami se sebou jednoduché, ale zárove je dležité aby stejn jako v období batolecím respektovali hranice. Zde se hranice již dají domlouvat, ale musí platit. To bývá astým tématem, když k nám picházejí rodie se svými dospívajícími dtmi. Když jsou dospívající pozváni k domlouvání tchto hranic, když se teba pravidla i sepíší, jsou to oni, kdo na nich pesn lpí nebo vyžadují jejich trvání; paradoxn se to obrací. A co je rovnž dležité: dti nebo dospívající v tomto vku potebují njakou dobrou vrstevnickou skupinu i partu, protože normy takové skupiny jsou pro n velice dležité. Zde zažívají pijetí a nepijetí, zkoušejí si své sociální role a když se podaí, aby mli dobrou partu a njakého dobrého lovka, který ji vede nebo je v pozadí a který s mladými diskutuje a žije, je to dležité pro dobrý vývoj jejich svdomí.
Jenom pár slov dospívání totiž nekoní patnácti lety k adolescennímu vku. Dospívající se postupn zbavuje své hyperkritinosti a uvdomuje si, že normy a naízení mají svj smysl a tvoí ád. Neustále však platí, že si lovk jednotlivé normy a hodnoty vybírá, a pokud mu zapadají do jeho žebíku a sám se pro n rozhodne, nastává pro nj období velkého nasazení, kdy je schopen pro dobrou vc, kterou vidí, obtovat cokoliv. Je to období entuziasmu a nadšení, které obas nám dosplým bohužel už chybí. Problém adolescent a jejich vnímání a pijímání norem není tedy v tom, že by hodnoty nemli, ale že jich je velké množství. Vidí mnohé, co by chtli nebo co by se jim líbilo, a nkdy se v tomto množství nedokážou zorientovat, co je dležitjší a co je mén dležité. Z tohoto plyne dležitost hovoit s tmito lidmi na jejich úrovni. Oni velice rádi diskutují; íká se, že v tomto období disponuje lovk vlastn nejvtší intelektuální kapacitou, kterou má v život k dispozici. Mladí tedy vymýšlejí všechny možné a nemožné varianty a dosplé to mže unavovat. My víme, k emu v diskusi dospjeme, ale na to je teba až dvouhodinové debaty. Mladí si však opravdu potebují problémy prodiskutovat a probrat, aby je vzali za své a aby se potom mohli rozhodovat a nést zodpovdnost. Kdybychom to shrnuli, do stádia dosplého lovka prochází lovk nkolika vývojovými obdobími. Pokud se nauí, že jsou njaké normy a njaký ád, a svdomí mu signalizuje hodnocení pomocí pocit viny i naopak píjemnými pocity pochvaly, pak by ml být tento lovk v dosplosti schopen normy znát a aplikovat je na uritou konkrétní situaci. Ml by mít i dostatek sebevdomí a sebedvry, že mže udlat njaké rozhodnutí a že vydrží konfrontaci., a to i s rizikem, že se i nerozhodne dobe. asto nám v rozhodnutí brání ten fakt, že nevíme, jestli jsme se rozhodli dobe, a potom za to musíme nést zodpovdnost. Jak víme, pi rozhodování nemáme stoprocentní jistotu správnosti, ale spíš jen njakou pravdpodobnost. Psychické okolnosti svátosti smíení V poslední ásti se tedy dostaneme k psychickým okolnostem, které jsme si prbžn už zmínili, ale které nyní zdrazníme. Ke svátosti smíení, k píprav nebo i vyznání, eventuáln potom k pokání vždycky pistupuje lovk se svými danostmi, se svou historií, se zpsobem výchovy, s tím, jak vnímáme sami sebe, s tím, jak jsme se napíklad nauili pistupovat k autorit. Dležitá vc, která je podstatná nejen u mladých, je otázka motivace: pro vlastn ke svátosti smíení picházíme. Motivace mže být nejrznjšího druhu: mladým to mohl nkdo naídit, doporuit, mže to být z vnitního popudu duchovního života, ale mže to být také proto, že lovka nesnesiteln trápí výitky svdomí, že má tak velkou úzkost, která ho neustále žene, aby ke svátosti smíení chodil teba i nkolikrát za týden, a stejn má poád strach, že to nebylo dobe. Co tedy mže z psychologického hlediska držíme se jenom pirozené roviny bránit lidem, aby pln prožívali svátost smíení? Mže to být úzkost a strach, jak už jsme se o tom zmínili, a to bývá asi nejastjší pekážkou. Mže to být bu záležitost pechodná, objeví se teba jenom v období dospívání nebo v období njakých traumatických zážitk i zmn v život, ale mže to být záležitost dlouhodobá i v horizontu nkolik let. Pokud to znáte, víte, jak je to nepíjemné a úporné, pokud to znáte z vyprávní druhých, umíte si to také pedstavit. lovk žije v neustálém neklidu, má strach, že se špatn vyzpovídal, že bude zavržen, že neví, co je to tžký hích; problém je v tom, že úzkost perstá až do nutkavých myšlenek, které se neustále vrací. Takový lovk na problém stále myslí, chodí opakovan ke zpovdi, i když mu zpovdník íká, že to není teba. On si pak vyítá, že se špatn vyjádil, a proto si zpovdník myslí, že nemusí tak asto ke svátosti smíení chodit. Zde si mžeme všímat i jiných oblastí: pokud je úzkost v oblasti duchovní, bývá asto i jinde, nap. v kolektivu dtí nebo v njaké aktivit, ve škole, doma; mže to být i reakce na njakou situaci nebo to mže i souviset s uritým povahovým rysem. Je možné, že celá rodina
mže mít tendenci k úzkosti, a už je to dáno geneticky nebo výchovou. Úzkost a strach mže komplikovat jednak zpytování svdomí, protože takový lovk stráví teba hodiny sepisováním všeho, co ho napadne; stejn posléze zjistí, že ješt na nco zapomnl, ale i vyznání, protože ta bývají v tchto pípadech velice dlouhá. Zpovdník je vtšinou netrplivý a teba si opravdu zaznamená, že je tu njaká psychická porucha; úzkostný lovk mže mít pak pocit nepijetí nebo neporozumní. Další takovou pekážkou mže být problém navázání kontaktu se zpovdníkem. Svou roli mže hrát nejrznjší stud, který je práv v období puberty více na denním programu, ale i problémy s vyjadováním, které mohou nabývat nkdy i charakteru tzv. sociální fobie; dospívající pak mohou mít strach mluvit o svých vcech ped nkým, koho neznají, nebo o kom mají pocit, že je odsoudí, když jim neporozumí. Zde hraje roli a ztžuje situaci fakt, že v období dospívání má mladý lovk spíš tendenci k uzavírání se; není tolik otevený ve sdlování svých pocit, ale stává se alespo na njakou pechodnou dobu introvertem. asto to bývá z obavy z odmítnutí nebo problémem, že se sám v sob nevyzná, a proto neví, jak se prezentovat navenek. Situaci rovnž mže komplikovat fakt, že pokud dospívající sám sebe hodnotí zpravidla he, má problém, aby sám sebe pijal, a má obavu, že pokud nco ve svátosti smíení ekne, knz si o nm pomyslí nco špatného nebo ho odepíše. Nastává tu veliký boj mezi úzkostí nebo teba i pravdivým vyjádením toho, co by chtl sdlit, a mezi tím, co si o nm druhý pomyslí a jestli ho bude pijímat i nadále. asto zde hraje roli absence zážitku odpuštní; nkdy jsou práv tito lidé výchovou z rodiny vedeni k tomu, že si všechno vetn pijetí musí njakým zpsobem zasloužit; až budou dokonalí, pak teprve mohou pijít. Práv toto odpuštní jednak uvit tomu, že Bh odpustil, ale aby i on odpustil sám sob bývá nkdy prací i na léta. Shrnuto: svátost smíení je jednak setkání nás se sebou samými, takže je zde pro mladé lidi dležitá sebereflexe, rozlišování, co je a není dležité, schopnost aplikace jednotlivých morálních zásad na konkrétní situace. Velkou roli hraje to, jakou míru sebedvry jsme za celý život nastádali: jestli skuten máme kompetenci sám sebe posoudit nebo jestli nás mže posuzovat pouze nkdo jiný. Pak je tu setkání s jinou osobou, se zpovdníkem. Tam hraje velikou roli problém otevenosti, navázání kontaktu, jak s ním komunikovat, a ze strany zpovdníka vytvoení atmosféry pijetí, kdy mladý lovk cítí, že je opravdu vítán a že jeho protjšku na nm záleží. A potom a to se dostáváme trochu nad psychologii je to samozejm setkání s Bohem, což bychom vzhledem k morálce mli jmenovat na prvním míst. Z hlediska psychologie mžeme íci, že je to setkání s naším obrazem Boha, jak si ho pedstavujeme, jestli je to pro nás nkdo písný, kdo nás za každou malikost hned potrestá a koho si musíme usmiovat, nebo jestli je to nkdo, kdo na nás eká, abychom se s ním usmíili. To by bylo na delší povídání, ale napíklad knížka Falešné pedstavy o Bohu nebo knížky Kateiny Lachmanové o tomto tématu pojednávají dostaten. Takže co íci závrem: vývoj svdomí probíhá ruku v ruce s vývojem psychologickým, s vývojem osobnosti. Jak se vyvíjíme po všech stránkách, po stránce fyzické, psychické i sociální, tak je teba, aby naše víra neustrnula na dtské úrovni a naše svdomí nezstalo v té fázi vývoje, kdy nám autorita musí íci, co je dobré a co je špatné, nebo kdy vidíme svt pouze ernobíle. Je tedy poteba se nebát a se svobodou se uit aplikovat obecné normy na naše konkrétní záležitosti; nebát se hledat v dalším vzdlání a vit, že to mžeme sami tedy samozejm s pomocí Boží a s pomocí takovýchto nejrznjších kurz pedávat dál.