ŠLENKY SARYKOVY HO SPIS A EI. PÉÍ NOVÉHO LIDU". (VÝBOR Z MtACi.) V BRN CENA K 1 éo. NAKLADEM nov. lidu. TISKL POKORNÝ A SPOL. OOi.

Transkript

1 co- 0)= 001 COi OOi ŠLENKY SARYKOVY HO SPIS A EI. (VÝBOR Z MtACi.) PÉÍ NOVÉHO LIDU". ^ CENA K 1 éo. V BRN NAKLADEM nov. lidu. TISKL POKORNÝ A SPOL.

2 ^Mi t?vo Presented to the LIBRARIES ofthe UNIVERSITY OF TORONTO by PETER J. POTICHKYJ

3 ^hh*«í7j MYSLENK- MASARYKOVY z JEHO SPIS A EÍ. (VÝBOR Z PRACÍ.) PÉÍ NOVÉHO LIDU". V BRN NÁKLADEM NOVÉHO LIDU". TISKL POKORNÝ A SPOL,

4

5 NAS VDCE. Masaryk tof novýlovk. Celý jeho život byla usilovná, cílevdomá práce, hledání a hájení pravdy, služba bližnímu a národu, píprava k eské samostatnosti. On pochopil správn význam eských djin a poslání našeho národa, vidl vzácné vzory ešství v Husovi, Komenském, Kollárovi, Palackém, Havlíkovi a z jejich ideál vytvoil souladn smrnice pro život eského lovka. Šel svou cestou za pravdou, i když byl prohlašován eskými lidmi za zrádce a neznaboha - - on, nejvtší syn národa a lovk hluboce náboženský. Všechno veliké a trvalé vzniklo jen z víry. A tuto víru imasaryk vždy ml. Když r ve vídeské snmovn* volal vlád rakouské:»osam()- statnní našeho státu nezabráníte!«již tehdy mluvila jeho pevná víra v samostatnost národa. Byli jsme v cizin takka neznámí. A jen Masaryk jako známý filosof, svou diplomatickou obratností dobyl nám pízn civilisovaného svta a dokonce pak i jako vojevdce vybojoval s legionái esko-slovenskými národní samostatnost. Dr. Herben napsal o Masarykovi :»Kdyby nebyl nic jiného národu dal, nežli myšlenky eské otázk\', Havlíka a ()tázk\' sociáhii, musili bychom uznat, že dal každénui uvdomlétmi echovi do rukou kompas životní a že pro všechn.\' další poteby národní, které píští doba pinese a již pinesla, dal 1*

6 nám zásady a methodu: zásady pravdy a pokroku, které jsou podstatou našeho ešství a methodu realistickou, která jde vcem na koen a nespokojuje se vidinami. Dílo Masarykovo se již plní. Dílo to není nic jiného, než navazování na tu naši minulost husitskou a bratrskou, kterou perušili oba vítzové blohorští: Víde a Rím.«Hledajíce vzor pro nového lovka eského, nenacházíme mezi živoucími lepšího nad našeho tatíka Masaryka. Jdme za jeho píkladem: Promme svj život v lepší, pravdivý, poctivý a mravný tak jedin dobe oslavíme tohoto velkého echa a lovka a prospjeme sob i národu. Jen tak vyroste nám opravdu nový hd a národ bude míti zajištnu šastnou budoucnost pro všechny asy. Vydání tohoto výboru umožnno bylo nám vzácnou ochotou p. presidenta, který svolil, abychom z prací jeho smli výbor poíditi. Zatím vybrali jsme a pro krátkost asu vydah jen ty nejhlavnjší myšlenky, aby aspo tyto, než bude možno opatiti úplné jeho spisy, vykonaly své poslání buditelské. (Seznam dl, jež k pilnému studiu doporuujeme, je na konci tohoto spisku.) V B r n, v noru Redakce»Nového Lidu«.

7 ESKA OTÁZKA. (NAPSÁNO R ) O národech i o národ vlastním mže se soudit docela nestrann a není teba zbožovati vlastní národ; mn na p. Slováci, protože poznávám jejich chyby, o nic nejsou nemilejší, než když jsem chyb tch nepoznával. Nepochopuji, pro poznávání skutenosti by vadilo pirozené lásce vlastního lidu, jazyka, národa. V národy zvlášt vyvolené nevím. Nemám poteby snižovat národy jiné, aby mj tím vynikal. Poznávám také chyby jiných národv, ale ty mne tak nepálí jako chyby národa mého mne samého. Uznávám pednosti národ jiných ochotn, ale to na cit mj národní nemá vlivu žádného. M\- slím, že je mravní povinností mluvit o národech, vlastním i cizím, odkryt: národnostní augurství pekáží vlastnímu pokroku. Jako pi lovku i pi národu hledím hlavn na duši a ducha. Jazyk nepokládám za svatý, ale za prostedek sloužící duchu ve zlém i dobrém. Mateský jazyk pirozen je prostedek nejmilejší a tudíž i nejúinnjší. Ve sporech národnostních jde mn pedevším o zápas duchovní idee a city, mravní cíle nm rozhodují. Pokládám braní jazyka za barbarství bezduchého materialismu a politického mechanismu. Proti hmot však bojovat chci duchem; proto jsem dávno vystoupil z církve modloslužcbného slovíkáství a národnostního fanatismu. Mravnost lidskost musejí býti cílem každého jednotlivce a národav

8 Pestame pokládat zízení a události politické a válené za všecek život národ. Proti vlivm ducha cizího nezbývá nežu postavit vlivy ducha svého. To dje se bezvdom; jakmile však lidé o tom poínají uvažovat, nezbývá než sebestudium a studium cizího co nejpesnjší a nejsvdomitjší a pak vdom dlat, co dlá se bezvdom. Práv roku 1848 vyšel eským jazykem prvý svazek eských djin významná to pedzvst Palackého programu politického. Palackého in národní' byl, že v plném dosahu uvdomil nám smysl našich djin stav nám za ideál snažení našich eských Bratí, ukázal nám Kollárovu filosofickou a slovanskou ideu jakožto ideu eskou, jakožto náš pravý národní program. Položiv základy k politické historii eské, stal se Palacký zakladatelem eské politiky. Hledíme-li k dob reakní, v níž Havlíek stal se národním vdcem, otázka taktiky pochopitelným zpsobem byla rozhodující. Vidím v tom velikost Havlíka, že znal jasnji než kdo jiný svj cíl a že cíle toho ped revolucí, v revoluci a pak i za reakce domáhal se vždy zpsobem stejným onou mužnou dsledností, jež znajíc své prostedky, niím, ani všeobecným rozilením, nedala se vést ani tuze na levo a tudíž ani na právo. V tom Havlíek pro nás ješt dlouho bude vzorem nedostižným. A Havlíek byl lovk naskrze eský, je mezi spisovateli a našimi veejnými pracovníky vzor typický. Havlíek, pochopiv ducha eských djin, byl opravdov svobodomyslný a na svém pesvdení svobodomyslném dsledn zakládal všecku svou innost politickou a národní. Netoliko roku 1848 a 1849, ale i pozdji vždy a dsledn všímal si vcí církevních a náboženských, odkrýval vady církevní správy a života a žádal napravení. Na tuto stránku Havlíkovy innosti i

9 jeho pívrženci rádi zapomínají náš vulgární liberalism vyhýbá se otázkám o posledních vcech lovka jako ert kíži. Kdo Havlíka po této stránce nepochopil, nepochopil ho vbec a nepochopil smyslu eské historie a eského ducha. Havlíek ne darmo oddat se chtl povolání knžskému, a ne darmo I)ekonal ten úmysl a prožil muka duše ztýrané bojem staré víry a nové. Havlíek je nedostižný vzor eského žurnalisty a literáta a hlavn v tom, že ukázal, jak i denní i minutová práce žurnalistická podat mže a má celkovým názor politický a svtový vbec, jak každá ádka pro potebu dne napsaná vyplynout mže a musí z pesvdení, zbudovaného pedchozím a ustaviným pemyšlováním o základních požadavcích života spoleenského i soukromého. Otázka liberalismu a konservatismu pro naše obrození a všecek náš vývoj je nesmírné, je hlavní dležitosti. Otázka je, bu vrné a hluboké pesvdení o životních úkolech lovka nebo ne, všecky jiné otázky jsou podízené. Bu chceme a budeme žít a umírat podle tch Chelických, Hus, Komenských anebo ne, bu chceme být opravdovými nebo te.rtinm non datur. Národ, jenž provedl reformaci a prožil protireformaci, nemže být povrchní a bohudíky v nejlepších svých mužích nebyl. Obrození poalo ideami reformace a ideami tmi jsme sílili. Pi neliotovosti naší a nedostatku dlby práce pro nedostatek pracovník se stalo, že veliké vrstvy národa si zvykly oekávat od politiky dovršení na^šeho obrození a pímo naši spásu. Ookonce pak ni novosti konstituního života politická innost zdála se tak mnohým být sumum národní práce. Nenn^ižc být osudnjšího omvlu. Jako jsme za Kollára a s Kollárem politického psobení a státního života nedoceovali, tak jsme je po Kollárovi pcccriovali.

10 život státní a politický nemá pro národ té dležitosti, která se mu u nás tak asto pisuzuje. Uritji eeno: politická samostatnost nás nespasí a nezachrání: byli jsme samostatní a pece nesvoji. Palacký dobe poznal a neúnavn kázal, jak politický osud národa našeho závislý je na tom, co on zval»centralisací celé zemkoule«, a jak tím nuceni jsme k asociaci se státy a národy jinými, a jak v té centralisaci svtové udržet se mžeme jen neúmornou prací osvtovou hlasu toho politikové naši a my všichni jako bychom neslyšeli a slyšíme-li jej, tož mu nerozumíme. Naše obrození dovrší se teprve, když domžeine se své správy v jisté form politické samostatnosti, nebo nejsme a nebudeme cele svými, pokud nebudeme si sami pány a správci. Život státní a pohtický je jen skrovnjší ást života duchovního. Všechen smysl naší historie v tom ie uzaven; pochopit cíl humanitní po stránce mravní a rozumové, pochopit pln, že istá lovckost nesmí být pouze obrozenským heslem, ale že snaha Dobrovského, Kollárova, Palackého, Havlíkova musí být snahou nás každého a všech, že humanita jakožto cíl a program národní musí dsledn spravovat i naši národní taktiku. Upomínky na naše etné boje za existenci v minulosti a zejména povstání konící porážkou blohorskou, náš pád, naše obrození za francouzské revoluce a osvícenského hnutí minulého vku, revoluce r. 1848, povstání Dolské to všecko nutí myslícího echa k rozhodnutí: násiln nebo mírn, meem nebo pluhem, krví nebo prací v potu tváe, smrtí nebo životem? Ne násilím, ale mírn, ne meem, ale pluhem, ne krví, ale prací, ne smrtí, ale životem k životu tof oddov eského eenia, tof smysl našich djin a odkaz velkých pedk. Tato otázka po národní taktice má ovšem ohromnou dležitost a je velmi složitá, plna záhad

11 a otázek; zde zatím uvedu slova Palackého, jež O vci pronesl jako starosta Svatoboru r. 1864, tedy v dob, kd\^ formuloval svj politický program.»uziiáno jest hlasem všeobecným, že to byli spisovatelé eští, co nedali zahynout národu, ale vzkísili jej zase a vytknuli snahám jeho cíle ušlechtilé; uznáno jest, že literatura stala se nám pravou studnicí života národního. Národ náš jest jak na poet, tak i na rozsáhlost sídel svých nevalný, a- již na druhé tisíciletí jest mu zápasiti se sousedem mocnéjšhn o uhájení a zachování bytu svého. Vyložili jsem na jiném míst, kterak celá historie eská co do hlavního obsahu svého jest ustaviné a vné stýkání a potýkání se Slovanství s Nmectvím a to tém ve všech oborech psobení lidského. Ví to již tuším každé dít, ^e v osudném zápasu tom, akoli nerovní potem a silou hmotnou, obstáli jsme nejed- \uni nejen estn, ale i slavn; to však ješt na mále vešlo v obecnou známost a musí teprv snažn pipomínáno býti, že kdykoli isme -zvítzili, dalo se to pokaždé více pevahou dudia než mocí fysickou, a kdvkoli jsme podléhali, že tím vinen býval vžd\' nedostatek duchovní innosti, mravní statenosti a odvahy. Jsouf velice na omylu ti, kdo se donmívají, že ony válené zázraky, které zpsobili pedkové naši v nepokojích husitských, záležely v jakémsi zbsilém zuení, bouchání a tískání rozsápaných divoch (jakož ie líit bohužel ode dávna vešlo v obyej) a ne radji v iaré nadšenosti ducha pro idey. ve mravní zachovalosti a vyšší osvt národa našeho. Naopak, kdvž o dv st let pozdii v podobném zánasu klesli isme až tém do hrobu, zavinili jsme to tím, že nenedivše vzdlaností dncha. ale rovnajíce sp nepátelm více mravní hnilobou nežli nedobita tkem moci, apelovali isme sann' k mei a k násilí.,ten tehdáž ubezpeíme trvale budoucnost ^vou. když duchem \'ítzit o vévodit bndetne v odvkém zápasu prozetelností boží nátn uloženým...«ne-

12 10 budu zde již íkat, v em s Palackého nazíráním na historický náš vývoj nelze mi souhlasit z celé duše však slovy jeho uruji podstatu naší národní taktiky. Historie je skutené uitelkou života a nám jí musí býti více než jiným. Také byla ale hlavní uitelkou života je pítomnost, život sám. I nelze se tajit, že jsme posud více, než sluší, odvráceni od pítomnosti k minulosti a v té jednostrannosti tají se vážné nebezpeí pro vc národní. Historism i Palackého zavedl ve mnohém na dráhy nesprávné konservativní. My pronikat musíme tajemnou rouškou pítomnosti, my poznat musíme ten život pítomný a jeho pravé podmínky a z toho poznání, jež pirozen musí být doplnno poznáním historie, musíme smlým e- lem hledt v budoucnost. To je náš veliký úkol. Zavrhováním Hankových podvrh nastal ovšem nové generaci i nový vdecký úkol, nahradit falešnou minulost pravou a nemén skvlou, ba skvlejší nežli se starovdecká škola vlastenecká domnívala. Vbec starovlastenecké zpátenictví vyžadovalo nejedno sacrifizio del intelletto a je smutno a nepkno vzpomínat, jaké v tom smru obti se pinášely a pijímaly. Už proto spor o rukopisy se šíil a prohluboval, brzy nešlo jen o národní rozum, než i o národní mravnost; pirozen a docela logicky zahájená takto kritika vedla k revisi celé duchovní politické. Ustavily organisace národní, až konen i se dva tábory: starovlastenecký a pokrokový. Novému kritickému a vdeckému smru dáno bylo jméno: r e a 1 i s m. Realism eliti má historismu, historismu upílišnnému. Vci, ne historie, vci, ne vývoj, je realismu, jak mu rozumím, heslo. V tom je ovšem filosofický názor a filosofická methoda: pokud mne se týe, snažil jsem se ve své konkrétní logice a ped tím už ve studii o Buckleovi tento názor vdecky

13 vyložit a z nho hlavní dsledky vdecké i sociáhií vyvodit. Realism je pokus znárodnit všecku vdu a filosofii, nezadávaje vdecké pesnosti, realism chce vdu uinit pístupnou všem vrstvám národa. Realism je protest proti monopolu vzdlání, realism chce vdecké a filosofické vzdlání socialisovat. Odsud i politický program realistický pedevším vydatné sociální reformy, práce kulturní, politika vnitní. Socialisace eské politiky je dsledným pokraováním obrozenských ideí: humanita dnes pojímat se musí mén abstraktn a extensivn, humanita dnes znamená pracovat pro ty, které jsme posud z kulturní práce vyluovali; dát jim pouze nkterá práva je málo nnslit, pracovat musíme s nimi a pro n. Politická taktika odpovídat musí idei humanitní, tedy dsledné využitkování všech moderních nokrok ve všech oborech spoleenské správy. ská politika musí pestat být»politickou«. Žádné podlízavosti, protože nebude žádné pepjatosti! To není uení, že zlému se nemá odpírat, naopak má se mu odpírat poád a všude, ale dsledn a hned od samých jeho zárodk. Kdyby lidé, t. zv. hodní a dobí nebyli vlastn lenoši, zlých b\' již nebylo. M- u.. e- že každému lovku nastati doba, že proti násilí musí se bránit železem, netoliko prací a rozumem. í národ eský by tak uinil, kdvb\' se nui sahalo na život. Je holým neštstím, že si zvykáme oekávat tolik od vlády, samoinnosti se vzdávajíce. To je krajní liberalism iiolitický, to je nešastná víra v policii. Pispli k tomu naši buditelé a zejména Palacký svou historií. Je totiž osudný klam myslit, že všecka naše historie není než ustaviný boj proti Nmcm a vlád tak malí jsme nebyli a nejsme. Vyvíjeli jsme se i positivn, vývoj náš má obsah svj a vlastní, v nmž antagonism proti Nmcm hrá roli velikou, ale pece jen podízenou. V tom re-

14 12 alism, a to v otázce nad jiné dležité, liší se od Palackého i Havlíka a ovšem od bžného te politisování. Je to požadavek politiky absolutn aktivní a positivní; troufejme si konen sami býti vtšími nejsme tak malí, jak naši vlastenetí fukalové nám, a tudíž i jiným namlouvají. Vedle realismu, s ním a jeho vlivem v mladším pokolení literárním ujímají se i smry jiné. Literárn dležit je smr kritický, jevící se jako poátek literatury kritické. Budoucnost krásn literatury a umní vbec je na dráze tch, kteí v dílech svých dovedou prohloubit a stlesnit národní tužby v tom smyslu, v jakém Havlíek a v nejlepších svých výkonech Neruda usilovali. I výtvarné umní se národní, více nežli v dob pedchozí, vytené již nepíznivé okolnosti a vlivy ovšem posud trvají. Hudba DO Smetanovi poád je pravým umním eským a jist je její vliv i národn, a na to nepamatujeme, práv pro nás velmi dležit. Opt od mladších kritik hudebních ekat musíme sociologjickou paralelu s ostatním vývojem netoliko umleckým, ale národním vbec (filosofie eské hudby), to tím spíše, že Wagnerova hudba si zjednala obanské právo v jeho spisech a jeho filosofických a esthetických uitelích k tomu popud je dosti. Staila by však filosofie tón Smetanových. Náboženský vývoj a hlavn naše reformace od Palackého v základech dobe bvl pojat a osvtlen: avšak i tu podle vymožeností náboženské vdy, nyní tak piln a všestrann pstné, v nkterých punktech ie poteba opravv. Djiny církevního vývoje nad jiné jsou nám dležité a práv z té stránky e- káme iiž tak dlouho na pokraování a doplnní d- jin Palackého. Národ Husv. Chelického, Komenského nemá ješt djin syého církevního vývoje! Obzvlášt také doba protireformaní eká ješt svého Palackého. Naše vdecká práce vyžaduje ovšem, jako každá složitá práce, náležité organisace.

15 13 Popularisace vdy nad jiné je žádoucí kdy pro tyto a souvisící s tím poteby bude postaráno? Protože pirozen pejímat musíme od národ jiných a velmi mnoho, je úkol všeobecný: pejímat organicky, vystíhat se vadám eklekticismu a nesamostatnosti, šíící se velmi asto, kde jiní již nás prací a plody pedešli. Ne všecko, co se hodí a snad i nehodí jiným, hodí se nám; jediné tu je pravidlo sebepoznání skutených poteb vlastních, sic jinak budeme se ztrácet v eklektickém napodobování, teba budeme žít v ilusi, že jsme samostatní. Pi tom bží také o mravní moment, o to, abycli to tak struné ekl, dívat se na duchovní život vlastní a národa positivn, t. j. nedlat a nenechávat nieho proto, že ten neb onen jednotlivec resp. národ to dlá. Je málo lidí, kteí si troufají žít po svém kde kdo žijeme, abychom se zachovali jiným, uznání a mínní jiných váží nám více než svdomí a vdomí vlastní. Využitkovat všecky pokroky a vymoženosti vdy a poznání musí být heslem naší národní l)raxe. Pohtika národní musí tedy dostat plnjší obsah, pojem národnosti samé musí se pedevším rozšíit a prohloubit podle zásad zde vyložených. Pojem národnosti nesmíme urovati pouze jazykem, ale vedle toho kulturním obsahem národu našemu osudem uloženým. I naše politika, jako všude jinde, musí být založena na hlubší a všestrannjší práci kulturní, nnisí být praktickým užitím politického a obecného vzdlání vbec. A toho vzdlání nebylo a ješt není. Otázka studentská má pro nás dležitost velkou. Studentstvo eské jako všude, vždy stálo v ele pokroku a nových ideí již za Husa to dokazovalo a poád v dobách pozdjších; v dob znovuzrození taktéž bvlo hlasatelem a šiitelem národní idce.

16 14 Není pro nás malikostí, jak se vzdlává naše akademická mládež, budoucí pedstavitelé a do znané míry vdcové lidu; není lhostejno, jaké názory a smry mládež ta o prázdninách zanáší na venkov k mladším druhm škol stedních a do ostatní spolenosti. Rozumí se samo, že eský student snaží se vniknout do všech hlavních asových otázek vdy, umní, literatury a života sociálního a že se pedevším také snaží postihnout smysl našich národních snah a tužeb. eský student má si osvojit dkladné vzdlání odborné a všeobecné, otázky pohtické a sociální musí pedevším a pedn studovat, a dkladn studovat. Hlavním úkolem otc našich syn jest, postarat se o zdravou, silnou a hojnou stravu duchovní. V té píin naše akademie, musejní spolenost, naše deníky a my všichni máme ped sebou mnoho milé záslužné práce. Zatím však mládež akademická sama má povinnost pstním cizích jazykv, zejména také slovanských, doplovat ty znané mezery naší literatury a našich vzdlávacích ústav; v malém národ i dorost akademický má úkoly jiné a pomrn tžší nežu v národech jiných musí být samostatnjší a proto i eského studenta úlohou je sebevzdlání a sebevýchova. Opakovat však nemusím, že mu politická innost nemže a nemá být hlavní eský student, trvám, nejlépe by ml chápat a plnit humanitní a osvícenské ideály obrodní. Samostatnost neudrží a nespasí žádného národa, národ si musí udržet samostatnost spasí nás mravnost a vzdlanost; i politická samostatnost je jen prostedkem pravého života národního pozbyli jsme ji, když jsme pestah jako národ mravn žít. U nás i pohtická strana vedle svého užšího programu politického musí stát na pevném základ širokého programu kulturního. To u národa menšího, i kdyby byl politicky samostatný, ani jinak být nemže, nemá-li i ta politická samostatnost být jen pro forma a politický prostedek mocnjšího souseda. a

17 15 Úpadek politických stran našich nejeví se pouze v této pohtické abstraktnosti, ale i v tom, že se ztratilo a ztrácí vdomí našich obrodních ideál. Kollár, Palacký, Havlíek budovali jej na základech humanitní filosofie potomkové ztráceli a ztratili ten základ a odsud pak ona všednost, která se více než teba zjevuje v našem národním konání. Národ eský pro svou minulost naprosto nemže pijat klerikalismu; nebude ovšem proti náboženství lásky, ale vždy bude a musí být proti klerikální panovanosti. Náboženství jist je po výtce lidovým a má tudíž klerikalism mocného spojence proti liberalisnuj, nedovedoucího lišit náboženství od theologie a klerikální politiky. V té píin potebí je netoliko hlubšího vzdlání, ale pedevším té opravdovosti, která se našemu nynjšímu liberalismu naprosto nedostává. Otázka náboženská pro národ, proživší reformaci a protireformaci, má dležitost nejvtší, teba za panství dnešního liberálního indifferentismu vtšina lidí otázkám tm se vyhýbá. Marn eské svdomí ani liberalismem se nedá umlet a tak vidíme, že i v kruzích liberálnícii otázka náboženská, ovšem ve zpsobe velmi podivném, se petásá. Hlásá se totiž t. zv. idea cyrillomethodjská. Kdyby zastanci idee jen trochu byli jasnjší, kdyby ve svých vývodech jen trochu prozrazovali, že ideu berou doopravdy, kdybychom jen zdaleka vidli, že idea ta pedevším na své vyznavae psobí obrodn, uznali bychom pln a bez reservy ideální stránku snažení a pímo bychom ji vítali, pes to, že ji pokládáme za pochybení. Avšak nedovedeme snést, psát o otázkách náboženských liberálním inkoustem a horovat pro náboženství pi národní medovin. Mn je naprosto ncpochopitclno. jak se nn^ižc mluvit o shod a historické kontinuit s církví Methodjovou na Morav. Cyrill a Metiiodj byli prost katolíci ve sniyshi své doby, v níž východní a zá-

18 16 padni církve nebyly ješt zjevn rozpoltny; Hus však a dokonce Chelický stáli proti katolicismu a byli by stáli i proti pravoslavné církvi. Našim reformátorm šlo o dogma, o mravnost, o církev, ne o jazyk. Jakmile se odklonili od latinské církve, pijali eo ipso jazyk eský za jazyk církevní lidové hnutí náboženské samo sebou všude vedlo k jazyku národnímu. Jazyk a národnost eská prospívala, protože Cechové mli hluboké náboženské pesvdení. NAŠE OBROZENÍ, SMYSL NÁRODNÍ A HISTORICKÝ: HUMANITA. Humanitní ideál, hlásaný Dobrovským a KoUárem, náš ideál obrodní má pro nás echy hluboký smysl národní a historický humanitou, pln a opravdov pojatou, navážeme na nejlepší svou dobu v minulosti, humanitou pekleneme duchovní a mravní spánek nkolika století, humanitou kráet máme v hlav hdského pokroku. Humanita znamená nám náš národní úkol vypracovaný a odkázaný nám naším Bratrstvím: humanitní ideál je všecek smysl našeho národního života. Tento náš eský ideál humanitní není romantickým blouznním. Ovšem humanita bez dsledné úsilnosti a úinnosti je mrtvá. Humanitní ideál vyžaduje, abychom soustavn, všude, ve všem a vždy odpírali zlému, vlastní a cizí nehumanit spolenosti a její orgánm osvtným, církevním, pohtickým, národním všem. Humanita není sentimentalita, ale práce a opt práce. Z neuritého, nejasného husitství vzkyplo táborství, dsledné v inech podle okamžitého vnuknutí, nikoh z rozvahy; bylo nepirozené již za dv desítiletí po smrti Husov bylo znieno (Lipany 1434). Avšak zárove padá i husitství. Nebo kompaktáty husitství mravn bylo pochováno že tak dlouho živoilo, je jen dkaz síly reformaní idea eského národa, A v této osudné chvíli hlas svj

19 17 pozvedá Clielický, i)ekonávající liusitisin roziiincm, táborství láskou. Z Clielickélio povstaki církev eská, udrževši se až podnes nepohícena n- meckým protestantstvím jako husitism, Komenský stal se uitelem všech národ. U Lipan padlo násilí násilím, padla demokracie eská, poražená již svou vlastní rozháraností. Prokop sám naped s Pražskými se smlouval a spojenou silou šlechty husitské a katolické a ásti mst. Avšak nebylo šlecht dosti, vyrazit lidu me Žižkv a palcáty, lid eský všecek musil.být poroben a právn zotroen. Usneseno tak v památném r. 14S7. Tak tedy konila reformace povstavší pro svobodu ducha, zotroením ducha i tla. Vtšina snmu však již nkolik let byla katolická, ale husitská šlechta s ní v tom bvla za jedno jak záhv stala se nevrná zásadám Husovým! Tak v dob, kdy v Cechách ustavovala se Jednota Bratí, vznikl a ustálil se zárove nevolnický stát šlechtické, oligarchie. Šlechta tu postavila se zejm proti lidu všemu, s nímž i msta cítila za jedno, pro zákon poroby na snme nehlasující. A podivno stát se tak musilo za krále z Polskv... Šlechta vedla si také podobn jako polská. Autorita královská bvla podlomena, moc mst upadla, lid byl uiamen; šlechta a náni zatím krok za krokem poddávali se panovníkm cizím, i páni pof^ obojí, až konen došlo k bitv na Bílé hoe. Již v srdci eské zem cizinci stáli proti cizincm, ncbof echové již nebyli nány své zem, ani katolití ani protestantští, tito dokonce íiž i yíru svou bvli zamnili za cizí. Bitva, icž katolíkm vydala Cechy a jež málem by jim la'la v\dala svt. stála císaské dvstpadesát muž. (Denis, p. 736.) Mohli Cechové býti Prozetelností krutii poníženi, nežli takovýmto koneným úpadkem, zpeetivším dvousfoletou kolísavost? Tak mstila se neuritost a nedostatek pevných zásad, tak mstila se neláska k bližnímu, podrobivši r vlastní lid.

20 18 Máme-Ii se tudíž skuten obrodit, musíme odinit píiny našeho úpadku: odinit rok 1487 tof náš praktický národní úkol obrodní. Odinit rok 1487 to znamená v eských zemích všem obanm dáti naprostou rovnost ped zákonem, to znamená úplnou svobodu svdomí, to znamená stát se pevnými a mravnými, to znamená plnit ideály naší reformace, to znamená dsledn pracovat za ideály humanitní. Ukázal jsem, jak ve všech oborech našeho snažení a myšlení projevuje se problém sociální v politice, v literatue a umní, ve vd a filosofii. Vývoj ten byl docela pirozený, i stojí dnes otázka sociální v popedí otázky eské vbec. Sociální otázka odkazuje nás opt a pirozen do století XV., nebo už tehdy otázku tu poali jsme ešit a rozešili jsme ji špatn. Rozešením otázky sociální odiníme rolí 1487; nerozešíme-li ji v duchu našich historických a národních^ v duchu ideál všelidských, odvrátíme-li se od svtla ke tm, od lásky k násilí pak vrátíme se do svého hrobu, z nhož nebude žádného z mrtvýchvstání. Otázka sociální není pouze otázkou dlnickou, jako roku 1487 nebyla pouze otázkou selského lidu. Otázka sociální není otázka jedné pouze tídv a kasty, jest otázkou všech. Povoliti nátlaku dlník Doskytnutím všeobecného práva hlasovacího iest rozešení otázkv jen ástené a negativní; otázka musí býti rozešena celá a positivn a to znamená osvtlit a oteplit hlavy a srdce všech, znamená duchu dát moc nad hmotou, znamená potlait sebelásku. Otázka sociální jest otázka mravnosti-nemravnosti. je otázka násilí a úinné humanity. Dnes bží pedevším o program sociální. Avšak eský student a eský inteligent vbec nesmí se rozeným uitelem rolníka a dlníka domnívat, že je ve mnohém mže a musí být i jejich žákem, sám maje se teprv uit, jen v míe skrovnjší mže jiným

21 19 být uitelcmii. Dliiictvo a tíd\' hospodásky a politicky slabší nesmjí nám být prostedkem; chybovali bychom, pojímajíce svj nkol vi dlnictvu jen národnostn a politicky; úkol je mravní a pedevším mravní; nebží o to, získat dlníky, jak se í- kává, myšlence národní, ale o to, zjednávat v celé spolenosti naší cit pro spravedlnost všecko ostatní bude nám pidáno. Naši dlníci tak jsou závislí na nmeckých sociáln-demokratických ideách, jak naši buditelé byli závislí na nmecké filosofii osvícenské a z týchž kulturních a zempisných píin. Co Herder byl prvým buditelm, našim dlnickým vdcm je Marx. Dlnická žurnalistika a literatura vyvíjí se pod vlivem vzor nmeckých a domácích. Ráz tohoto dlnického písemnictví shoduje se netoliko po stránce formové s literárními vzory staršími, ale i v umleckém pojímání. Naproti dlnictvu nmeckému naše dlnictvo jr organisováno více federativn a autonomisticky, než centralisované dlnictvo nmecké. I v tom tají se charakter národní, jak ani jinak být nemže jsme synové téže zem, téhož asu a týchž rodiv, o to jde, abychom se všichni bratrv také cítili. 1\) je dnes hlavní smysl Kollárovy humanity. Pesvdil jsem se co se výtk>' beznárodnosti týká nejednou, že naše buržoasní spolenost o nic není národniší než dlnictvo, není-íi dokonce mén národní. Proto výtky beznárodnosti jsou i^lan. Pokud naše literatura a žurnalistika (^ duchovní stravu dlnictva se nestará, potud nemá práva k takové obžalob. Pokud se však hlavnícii zásad sociální demokracie týká, v>'slovil jsem se již nejednou, že filo^(>fický a socioloírický základ sociáln-dtmnokratického programu nepijímám. Socialistická filosofie se v\- vinula z >klasické«filosofie: z této filosofie minuléjk^ a tohoto stoirtí sociální demokraté ernali ná/or materialistický, jenž materialism t. zv. liistorický liokládá za theorctický základ socialistické iiolitik\' o*

22 . 20 a filosofie vbec. V otázkách celkového názoru na svt, v otázkách o posledních vcech lovka není ovšem a nemže býti kompromis. Není zvykem mým o vcech tch mnoho mluvit a víru svou házet na pospas našeho liberalismu a klerikalismu a proto jen prost opakuji, že jsem rozhodný odprce materialistického názoru na svt. Pes to nauil jsem se být tolerantním a neprohlašovat každého materialistu za lovka špatného a protimaterialistu za lo- veka hodného a dobrého. Jestliže sociální demokracie iní z Marxa nedotknutelnou autoritu, pochopuji to, ale nedovedu se z toho tšit. Proto však, to cítím a vím velmi dobe, nemám pražádného dvodu a práva stavt se proti požadavkm spravedlnosti a rovného práva, a požadavky ty pronášejí se od kohokoliv a ve jménu zásad jakýchkoli.»který z vás je lovk, jehož kdyby prosil syn jeho za chléb, dal by jemu kámen?«a my zatím dlnictvu našemu dáváme kameny literární, filosofické, theologické, politické. O NAŠÍ NYNJŠÍ KRISL (Psáno r ) Obrození nebylo a nemže být nic jiného, nežli sebepoznáváním a uvdomováním. Od doby Palackého ustaly naše vedoucí strany v práci buditelské, ustaly v kritickém sebepoznávání a uvdomování. Dnes vedoucí strany ty nevdí, jak pokraovat v obrodním úsilí. Nesprávn se dívají na samo to obrození a pedevším nepochopují, že proces obrodní daleko není dovršen. Naši buditelé pochopili, že udrží se malý národ jen využitím všech vymožeností svtových a že udrží se jen humanitou. A to je smysl našeho obrození a zároveí smysl naší minulosti. Pokraovat v práci národní znamená tedy všemožn se zasazovat o prvenství v tom, co národm všem je nejdražší, zasazovat se o prvenství osv-

23 tové a mravní to je náš ideál humanitní. Že tím zárove pstovat a zdolíonalovat budeme i svj jazyk rozumí se pálí samo sebou. Je tedy práce teba, má-li náš oíicielní národní program dostat plnjší obsah, než jej má ted, práce je teba, máme-li estn obstát v svtové konkurenci. Musíme si uvdomit, že naše obrození nemlo pouze obsah jazykový a národnostní, nýbrž že to bylo obrození všeho života a že tudíž práv na všechnu tu plnost nového života musíme pamatovat. Politické názory pirozen vrcholí v pojímání státu. Theorie sociologická, státovdecká a pohtická poád se zabývá otázkou, co je to vlastní podstata státu, jak vznikl a jaký je jeho úel. Ukázal jsem v»ceské otázce«, jak se u nás idea národnostní postupem vývoje obrodního pozmovala a to tak, že se národ poád více a více pojímal demokraticky a uritji jako 1 i d, že se pojímal lidov; vyložil jsem, že to není pouze zmna terminologie. Z týchž dvodiiv a píin i pojem státu obdobn se pozmoval, takže dnes i u nás, jako jinde, pojímáme i stát nejen demokraticky, ale lidov. Naproti staršímu liberalisnm státovdeckému formulujeme dnes své správnjší moderní nazírání ve výrok: že nuisímc politiku a stát socialisovat. Celíme tím vdom dvojímu liberalistickému názoru: názoru o všemohoucnosti státu, pejaténui liberalismem od absolutismu a reakce druhé, rozumíme socialisací netoliko rozšíení politických práv na nejširší vrstvy (to se již stává), nýbrž hlavn že stát a politická práce pi^ihlížet má k potebám tf\i\ všech a ovšem tídy nejvtší, lidu. Musíme si zvykat pojímat stát (a podobn spolenost, národ, lid atd.) konkrétn a reáln: Tolik a tolik obyvatel s uritými vlastnostmi duchovními a fysickými, shromáždní ve stát, mají mezi sebou tolik a tolik rzných úedníku politických, tolik ministr a niají svého uritého vladae; ti úedníci a

24 22 všichni, kdo vládnou, ídí se tou a tou ústavou, ale také tmi a tmi zvyky atd. zkrátka musíme uinit pokus každé kolektivum, tedy stát, církev, národ, lid atd. pojímat ve své asové dané plnosti. Tedy ne: stát in abstrakto, nýbrž tolik set úedníku soudcovských, tolik administrativních, tolik ministerských, tolik len dvora, tolik voják atd., jedním slovem: mít názor o státu ulenný, plný, ne mlhavý a prázdný nebo abstraktní (všeobecný). Kdo tak vc pojímá (kdo tedy zná pohtickou, hospodáskou atd. statistiku své zem, funkce jednotlivých úad atd.), prohlédne, že politická funkce je jednou z rzných sociálních a kulturních funkcí urité spolenosti; pochopí, že státní, politická innost souvisí s ostatní inností kulturní a že uritý stát odpovídá urité církvi a názorm náboženským, zárove názorm literárním a vdeckým, hospodáským a obchodním atd. Státní moc a vliv stojí vedle sociálních mocí a vliv jiných, všecky ty moci a vlivy se navzájem kižují, psobí na sebe. Politická innost je slovem jednou inností kulturní vedle kulturních inností ostatních a nemže být úinná, jestliže se nespravuje tou ostatní inností. Dnes pímá moc stát všude po výtcq kontroluje pomry hospodáské; v dob protireformace stát staraly se více o náboženství a t. p. Akoli tato spravující,' centralisující, kontrolující moc státu je veliká, pece není tak silná, jak úsilí a tužby náboženské, osvtné, vdecké, mravní, vbec kulturní. Pro spolenost, pro národy dležitjší je tento život kulturní a jeho základové, nežli jediná jeho ást, innost politická. A konen proto, že stát více závisí na kulturním úsilí na stát, každý stát závisí na»svtové centralisaci«, totiž na tch živých a poád živjších mezinárodních stycích netoliko tržebních, ale kulturních vbec. Bží (tedy) v stát parlamentárním o to, jak volistvo je politicky a všeobecn vzdlané a uvdomlé.»svoboda není požíváním, nýbrž práce, ne-

25 23 petržitá práce ve prospch velikých úkol kulturních moderního státu. «(Anast. Qriin.) Chceme-Ii mít zdatné snmy a poslance, musíme se starat o d- kladné vzdlání politické. Konstitucionalism, parlamentarism bez politického vzdlání poslanc a tudíž voli je maskovaným absolutismem. Obzvlášt pipadá tu žurnalistice veliký a vdný úkol výchovní, nemén však všem tm, kdo národ (anebo lépe) volistvo vzdlávají a vychovávají. Nebo dnes, pi živé a všeobsáhlé práci kulturní, politika jako praxe vyžaduje dkladného vzdlání politického a všeobecného. Dnes politika není, ím bývala díve. Panovat se dá mocí, ale nedá se jí spravovat. Politickou moc, psobící živ a organicky, dává jen vdní.»vdní je moc!«dnes, jako každá jiná praxe a umní, také politika je praxe a umní uvdomlé a tudíž na vdní a politické vd založené. Všude proto ve státech a spolenostech pokroilých reformují se studia právnická a zavádjí se vyšší a nižší školy sociologické a politické. Poslanec musí být politicky vzdlán, v každé etnjší politické stran musí být nejmén tolik rzných odborník, kolik je resort ministerských, aby dovedli innost administrativní kontrolovat. Zejména oposice parlamentární musí dnes býti vzdlaná. Kdo pojímá stát materialisticky, snadno upadne v chybu, že bude pojímati materialisticky spolenost všecku a celý její život. Avšak ani stát a dokonce celá spolenost nei^í jen organisací hospodáskou a není jen na hospodáství založena. I kdyby pravda bylo, že lovk je egoista a že má jen interes hospodáský, tedy nedovede hospodait bez v- domostí a bez vdomostí mnohých. Avšak lovk není od pírody jen egoista a nemá jen zájmy hospodáské, nýbrž má zárove i zájmy jiné. Chce žít fysicky, ale i duchovn. Jednostranného hospodáského materialismu drží se všichni, kdo chtj nechtj z hmoty dlají ducha, ba boha. Materialism nedá se odstranit materialismem.

26 24. Cím spletenjší je netoliko státní, ale i spoleenská organisace vbec, tím toto rozpoznání pravých píin*) stává se nesnadnjší, politické umní stává se tžším a tžším. Proto již dnes parlament plenární nemá té dležitosti, jako innost ve výborech. Již dnes vlády samy starají se o dobré odborníky ve svých jednothvých resortech a ti s velikým khdem poslouchají nájezdy neodborných poslanc, nebo vdí, že volistvo konec konc posuzuje nejen špatné, ale i dobré úinky vládní praxe. Proto dnes musí se na poslanci žádat a musí se pedevším žádat politické vzdlání. Neúhonný, nezištný charakter rozumí se sám sebou: nerozumí se však sám sebou charakter politický a ten bez politického vzdlání není možný. Práce politická, jako skutená práce všechna, vyžaduje soustavnosti, pilnosti, stálosti, vytrvalosti obasné vzpružení cit a vle a úryvkovité jednání není prací. lovk modern vzdlaný poznává, že spolenost S vyvíjí krokem, ne skokem a proto stojí ve všech oborech, tedy i v pohtice, o stálou práci reformaní. Je tedy proti všeliké revoluci, proti revoluci z dola i s hora. Revoluní taktika je taktika zastaralá, je šosáctvím. Realistické a konkrétní pojímání spolenosti a státu vyluuje politický romantism; reahsm a revoluce (násilná) jsou naprosté protivy. Kdo ví v revoluci, nebée života do opravdy. Vím, že revoluce je dnes pežitkem starého režimu politika demokratická a lidová revoluce nepipouští. Svt stál a stojí na práci, ne na nálad, svt udržuje se jen prací a to prací drobnou, prací stálou. Ani v geologii katastrof není a nebylo, co se díve mlo za ojedinlé, úryvkovité katastrofy, poznáváme te za výsledek nesetných vliv malých a menších. Tak i ve spolenosti a historii pevraty veliké, bijící do oí lidí nepochopujících, jsou jen sumací a výsledkem stálých vliv a píin malých. Dnes po^ *) Neblahých úink vládních opateiní. Po'zn. po.

27 25 znáváme, že zejména revoluce posledního století byly výsledkem a pokraováním pedchozího pochybeného vývoje, poznáváme, že revoluce je symptomem a další píinou nezdravoty a proto voláme po práci a opt po práci soustavné, promyšlené, stálé, vytrvalé. Pohtika lidová je stálou a nepetržitou reformací politika lidová je nadšením pro práci a práci. (Pi korektue r dodávám, že ovšem revoluce reformní má oprávnní: bez revolucí by se všecky dobré pokroky nebyly staly. Psal jsem proti zahrávání s revolucí.) I já jsem stát, národ a lid, musí si dnes íci každý, kdo politicky myslí a co tedy žádá po státu, národu a lidu, plniž pedevším sám ve svém kruhu stálých povinností. Nespokojenost naše neobracej se jen na venek jako u dtí a mládeže, hledejme píiny nezdaru pedevším v sob. Jen prací a opt prací lze dlat politiku moderní, jen prací a opt prací lze dlat politiku svtovou a tím zárove uniknout té tísnivé malosti. Ty živé boje a spory posledního desítiletí mají smysl jen jako symptom té krise, kterou prožíváme. Ty boje a spory mají smysl jen jako pokus o pirozenou organisaci a dlbu národní práce; nové má se starému pilenit, má staré oživit a obrodit. Starý systém je povalen toho by nevidl jen slepý; bží te o, to, provádt nutnou organisaci a reorganisaci s poznáním zásad a s plným vdomím k tomu však, nemáme-li budoucnost ponechat náhod a jejím osobám, je te pedevším poteba veejné diskuse. Blaze nám, že o našich životních potebách mžeme a chceme jednat odkryt, odkryt nejen ped svtem, ale i ped sebou samými. Jen tak náš národní život a jeho zájmy mohou se stát životem a zájmy svtovými; naše otázka, otázka eská je bu otázkou svtovou anebo otázkou není.

28 o ETHICE A ALKOHOLISMU. inebyl alkoholismus vždycky. Alkoholismus jest iico nového. Pilo se víno a jiné alkoholické nápoje, ale nebylo alkoholismu, rozumj toho stálého, trvalého, všeobecné rozšíeného. Antika neznala alkoholismu. Hospody, v našem smyslu, jak je vidíme na p. v Praze, téch v antice nebylo. Hospoda i ve stedovku jest ješt nco docela jiného, než naše. Pro hosta, jak ješt název znaí. Ale teprve od 17., 1<S. století a zvlášt ítd se upevuje alkoholismus. To pravidelné pití, že dávky alkoholu požívají se tak asto, že dávka díve požitá ješt není strávena, to jest alkoholismus. Mže to být i t. zv. mírné pití. Nemáme jednotného mítka, co jest mírné a co jest nemírné. Lidé zvykají poád na víc a více, lovk ^e již neopíjí, ale stává se typickým alkoholikem. Dnes zejména už nikdo nesmí tvrdit, že jest alkohol potravou. Trochu pivo, ale jen trochu. Relativn za stejné peníze, které se yydají za pivo, dá se koupiti mnohem více lepší potravy. Alkohol není také medikamentem. Snad jen pro jeden, dva pípady, možná, že by se ješt dnes pedepsal alkohol. Alkoholismus jest pímo psobící píinou tch zel, jež vdecké hnutí abstinentní mu piítá. Jest pravda, že v duševním a spoleenském život lidí neexistuje pouze jediná píina; alkoholismus rov-

29 iiž má své j)íiny a spolupíiny, ale pes to jest sám nejsilnjší spolupíinou vší té bídy, za níž jest inn odpovdným. K tonmto konci dospíváme pi pelivém porovnání a uvážení jednotlivých skuteností; tak na p. Bunge má data o zdravotním stavu 445 rodin, statisticky správn a kriticky srovnaná a na základ tchto dat dovozuje, že alkoholismus, tedy chronická otrava alkoholem -- alkohol v každé form jest práv jed a piisobí na každý organismus, zvlášt na lovka jakožto jed jest l)íinou degenerace. A práv tak dá se v ostatních pípadech dovoditi, že alkoholismus jest psobící a rozhodující píinou ochuzení a zbdovanosti, fysického a psychického onemocnní. To znamená: mžeme, musíme alkoholismus pímo ethicky posouditi a odsouditi. Jednak jako psobící a rozhodující i)íinu mnohého zla, ale pak posuzujeme a odsuzujeme motivy pití; kdo se dnes rozhoduje pro pití, rozhoduje se pro píinu nesislných bd a i)r() píinu v každém ohledu poch\beného, pímo pathologického celkového s])()leenského stavu. ^.iji Zásluhou Kraepelinovou a jiných badatel jest pokusn dokázáno, že i)itím celá duševní innost lovka jest otupována, že nejen innost rozumová, ale i cit a vle, že vbec duševní schopnost jest zmenšována a zhoršována. Patagonci jmenují koalku»prostedkem, jímž se ztrácí rozum.; nejen rozum, akutním a chronickým alkoholismem ztrácí se též síla citu, ztrácí se energie, schopnost resistence. Požití alkoholu zmenšuje chápavost, seslabuje pozornost; má-li se správn a jasn myslit, nesmí se píti; precisní, i)esná vdecká i)ráce jest požíváním alkoholu znemožnna. \ eškerá clnála I)()znání a vdy jest odsuzováním i)ití. Také síla umleckého tvoení není alkoholem lk)dporována. Z citové stránky posuzováno, pití otupuje šlechetnjší cit\'; piják stává se nervosním, podráždným, k svému okolí brzo drsným, \ dalším \nú-

30 : 28 bhu vývoje hrubým, konen brutálním a ukrutným. Piják uzavírá se pi zdánlivé spoleenskosti v sebe, ztrácí dvru, jest víc a více sobetjším, a to velmi asto na iijmu svých píbuzných, pátel a zvlášt svých nejbližších. S í 1 a v 1 e jest seslabena, piják slábne a ztrácí konen moc nad sebou, jest neschopen o sob rozliodovati a o sebe peovati, otupuje sílu ku vlastní odpovdnosti a it pro své povinnosti. Piják ztrácí svou vnitní svobodu, svou sílu tvrí a resistenní. Zkušenost tedy dokazuje, že alkoholismus pedstavuje chronický, degenerativní proces celého duševního žití, jest docela patrn subethický, neethický a protiethický celkový stav jedince a spolenosti Ȯ otázce alkoholismu teba uvažovati zvlášt se stanoviska moderní ethiky. O tom, co vlastn moderní ethika jest, mohou panovati velice rozliné a protichdné názory; ale myslím, že nechybím, postavím-ii zde jako základ e t h i c k é h o s n a ž e- nínynjšídoby vypracování harmonické a energické osobnosti. Harmonické chápeme mnohostrannost Hdských schopností a vloh, a chceme proto, jak íkáme, vychovati, zcela jednotn propracované lidi a charaktery. Energické: poznah jsme veliké íikoly, které nový spoleenský život každému uvdomlému individuu ukládá, a vyžadujeme proto J^aždý od sebe sama i.od každého druhého, aby byl osobností vyvinutou, innou a k innosti schopnou. Dnes žádáme na lidech enereii, chceme bvti lidmi silné vle a takovými je chceme i míti. Díve se to nevyžadovalo; ve starších dobách a ješt te jest sice vyžadována píle a vytrvalost, ale vedle toho zvlášt poslušnost, dvra a víra, t. j. víra v jiné, a krátce eeno víra ve vedoucí vyvolence a jednotlivce; my však jsme pochopili, že nepotebujeme slepé víry, nýbrž uvdomlé pesvdení, my nemžeme a nechceme pouze následovati a poslouchati, nýbrž my musíme a chceme se konen sebe-

31 29 urovati a sebeovládati, p()cii() )ili jsme, že iiiodttiií lovk musí své i svého okolí osudy v zapletenéiii spoleenském život s ii^lnou jasností stežiti a na jejich úelném vybudování cílevdom spolupracovati. Odvaha k iniciativ, to jest ono i)raktické heslo reformaní pítomnosti; vyžadujme od moderního lovka, aby tvoil djiny, a každý z nás je má tvoit, má se duchov a duševn pln využíti, nemá si nechati pedpisovati, nýbrž má umt sám voln postupovati. Sebeurení a sebeovládání, to jest veliké snažení moderní ethik\' a tato ethika musí alkoholismus odsouditi, nebo on seslabuje a zhoršuje chápavost, oslabuje schopnost myslit, kazí innost fantasie tím, že místo ní posiluje nejasnou a bizarrní fanastinost. Piják ztrácí sebeovládání, seslabuje svou vli, odvahu, své vnitní svobodné sebeurení, svou odpovdnost a schopnost pro jiné myslit, cítit a jednat. Moderní ethika žádá od každého lovka, ab\- k otázce pokroku v každém smru zaujal stanovisko a rozhodl se pro pokrok, t. j. nejen pro vývoj, nýbrž pro zdokonalení. K tomu však potebuje jasné hlavy a isté mysli. Piják jest nepátelský pokroku, ponvadž jest ethicky indifferentním. Piják jest nejhorší filistr a reakcioná. Nejvýše chopí se fantastický piják utopismu, ale utopismus jest vlastn také jen reakcionáský. Piiák jest hazardní hrá, kterv vsází do hry celou svoji budoucnost, svj život; piják uzavírá se ped i)ohledem v zákonnost svého i cizího života, nebo nechce a ani nemže jasn myslit. Piják stává se fantastou a proto fatalistou, neobmezeným fatalistou a utopistou; piják stává se povrivým, ponvadž nepostehuje pirozené spojení budckicnosti s pítomností, protože jeho rozervaná fantasie pedvádí mu utopistické obrazy budoucnosti, zathn co seslabená vle a energie nií jeho i)racovitost. Pokrok bez práce jci^t práv utopisnuis. proto velmi asto hráem, liazardním Piják jest

32 30 hráem. Žije práv v neskuteném, falešném svt alkoholové utopie, ví a touží po zázraku takovou mrou, jakou práv jsou jeho síly seslabeny a znieny. Piják obelhává se práv ze zvyklostí, tvoí si docela hmotným zpsobem falešný svt, falešnou budoucnost. Pití a práce jsou nejpíkejší protivy. Alkoholismus jest nepokrokový, ponvadž seslabuje individualismus. Pokrok, jak uí moderní filosofie djin a sociální politika, jest organickým pokraováním v novodobých snahách reformaních; pokrok není možným bez neustálé reformace, bez sebereformace a proto neustálé sebevýchovy. Reformace znamená pro moderního lovka jen nepetržitou a stále obnovovanou reformaci, to jsme si ujasnili pozorováním a vdeckým posuzováním djinného vývoje. Pokrok jest osobní a spoleenský; pokrok jest bez plného osobního života nemožným, a jest nemožným bez plného sociálního života, nebo každý ž nás sám jest djinami a spoleností; djiny a spolenost nejsou žádnými mythickými bytostmi na^ osobním životem individua, nýbrž já, ty, on, my všichni jsme spoleností a djinami. Také moderní ethik bijde proto lásku k bližnímu považovati za základ všech ethických povinností, í áska k bližnímu znamená však práci oro bližního. Nežádáme od moderního lovka sentimentální filantropii, nýbrž vdomí povinnosti, aby ustavin myslil na ulevení a odstranní fvsické i duševní bídv; proti této bíd musí bojovati a k jejímu odstranní musí úeln pracovati. Alkoholismus oslabuie cit pro spolulovka, oslabuie chu k práci, oslabuie víru a dvru v lihskost. K inorodé lásce k bližíiímu. k práci pro bližního patí istá mysl a bystrá hlava. Láska k bližnímu a práce pro nj vvžaduie v tomto pípad dávati píklad abstinence. Píklad protipíkladu. Píkladem i^tí heší ^e neivíce. nejvíce piják bylo svedeno píkladem. Žádný lo-

33 31 vk nemá pirozenou potebu alkoholového jedu. Píklad abstinence musí dávati zvlášt intelligenti, nebof ti musí dnes pln znáti význam alkoholismu. Když pi dnešním stavu alkoholové vd\^ léka, uitel nebo vychovatel pití trpí, nebo d()konce k n- mu radí, lže a dopouští se zloinu. A pozorujte jen v život, jak alkoholismus zdržuje lovka v konání povinností. Léka. Jak je to hrozné, když ho musíte pivést z hospod\' k nemocnému, jak nepozorn vyšetuje. A stejn soudce a profesor a uitel. Takový uitel mže dtem vykládat, co chce, duchovní mže dtem evangelium teba rozkrájet a když ho pak dti vidí pijícího a snad opilého? Zkušenost uí, že všechna výchova dosáhne se ne eí, ale živoucím píkladem, a jest tedy povinností vzdlaných a vdích kruh theoretick\ pouováním a prakticky abstinencí niiti alkoholovou povru. Alkoholismus, jak nám praví kriminální statistika, jest stálou píinou nmoha zloin, zvlášt proti osobám. Alkoholismus podkopává lásku k bližnímu a podporuje vzájemný boj. Alkoholismus iní naše požadavky nepirozenými, popouzí nás v nervosní shon a lakotnou konkurenci, roziluje jednotlivce proti jednotlivci, tídu proti tíd, státy a národy navzájem proti sob. Pohlédneme-li na rodinný život, musíme si piznati, že alkoholismem rodina triií. Jak jest možnv rodinný život a zejména naší intelligence, af už je to uitele, úedníka nebo koho jiného. Od rána je v úad, pak pijde dom. a místo aby zstal v kruhu rodinném, musí si jít oddychnout, odpoinout do hospody. Pití a alkoholismus škodí pomru muže k žen. Pomr ten jest snížen a zhruben, animálnost nastul^uje místo lovckosti. Manželství jest také svazkem duší a to v alkoholisimj jest nemožné. Pravá a silná láska jest istá a cudná. Nemluvíme tu o žádné ženské otázce, nebo ií není, existuje však \cliká mravm' oíúzka, zdali muž

34 ' rodní 32 a žena mají k istot stejné postavení, zdali žena uiá býti konen chránna ped surovostí mužovou. Jedná se konen o istotu muže. To jest snahou pítomnosti. Po tomto mravním obrození stane se též pomr mezi rodii a dtmi novým a vyšším. Matka byla až dosud vždy útoištm rodiny; zajisté jest jméno matino posvátným, ale nemén svatým jest i jméno otcovo. Nová zkoumání alkohohsmu pouují docela nesporn, že pití kazí.pohlavní život pítomnosti. AIkoholism.us, oteven eeno, jest spolu s prostitucí hlavní píinou degenerace národ. Protialkoholní hnutí pineslo nám již znamenitou literaturu o degeneraních zjevech, na které musíme s ethického stanoviska co nejdkladnji upozorniti. Piják škodí sob i svým potomkm fysicky i psychicky, alkoholismus jest píinou fysické i psychické degenerace jednothvc, rodin a pokolení, a proto též celých národ. Slyšíme nyní, že pití rodi škodí dtem, a že samo obyejné mírné pití mstí se na dtech; ddictví hrubého alkohohsmu jest pirozen tím nebezpenjší.»cti otce svého i matku svou«zajisté, ale dnes musíme dodati : Chra a hle si duše svého dítte! Jest povinností každého myslícího lovka, aby inn pomáhal na regeneraci svého národa; každý uiní nejlépe, psobí-li nejprve energicky na sebe, na svou rodinu, na své dti. Jest národní povinností každého jednotlivce potlaovati degeneraci lidstvo ohrožující, to vyžaduje dnešní pravý patriotismus nutn. Nejen vnjší, ale hlavn vnitní politika sebevýchova, sebereformace, sebeobrození zní náhesio. a proto jest nutná usilovnjší spolupráce na odstranní všech škod, které alkoholismus vvvolal. To jsou ješt netušené kolonie v našem vlastním stedu, jež mžeme získati, ba celého svta mžeme ješt dobýti. Alkoholismus seslabuje celou osobnost jednotlivce a tím podporuje též sociáln-politickou uja-