Richard Dawkins. S o b e c k ý gen MLADÁ FRONTA

Transkript

1 Richard Dawkins S o b e c k ý gen MLADÁ FRONTA

2 Copyright Oxford University Press 1976 This Edition Richard Dawkins 1989 This translation of The Selfish Gene, Second Edition Originally published in 1989 is published by arrangement with Oxford University Press Tento peklad 2. vydání Sobeckého genu, které anglicky pvodn vyšlo roku 1989, vychází na základ dohody s nakladatelstvím Oxford University Press Translation Vojtch Kopský, 1998 Epilogue Jan Zrzavý, 1998 ISBN

3 Tato kniha by mla být tena tém jako science fiction. Byla pojata tak, aby zapsobila na pedstavivost. Není to však vdecká fikce: je to vda. Pirovnání fantastitjší než fantazie", jakkoli mže znít jako fráze, je pesným vyjádením pocit, které ve mn probouzí svt kolem nás. Jsme nástroji pežití - robotickými vehikly slep naprogramovanými k uchovávání sobeckých molekul známých jako geny. Tato skutenost m stále napluje úžasem. Pestože je mi známa už adu let, stále jsem se s ní ješt zcela nevyrovnal. Doufám, že se mi podaí vzbudit stejný úžas i v ostatních. Když jsem psal tuto knihu, nahlíželi mi pes rameno ti imaginární tenái, jimž má být vnována. Prvním je bžný tená, laik, v jehož zájmu jsem se tém zcela vyvaroval odborných pojm a tam, kde nebylo vyhnutí, jsem je pesn definoval. V poslední dob mi zaíná být divné, pro se nesnažíme vyhýbat odbornému žargonu i v odborných asopisech. Pedpokládal jsem, že laik nemá žádné odborné vzdlání, což neznamená, že bych jej pokládal za hlupáka. Pehnaným zjednodušováním mže vdu popularizovat kdokoli. Já jsem tvrd pracoval na pokusu popularizovat nkteré jemnjší a složitjší myšlenky bez použití matematického jazyka, aniž bych zastel jejich obsah. Nevím, jak dalece jsem uspl v tomto smru, jakož i ve svých dalších zámrech, jimiž jsem chtl uinit tuto knihu vzrušující a poutavou tak, jak si to její námt zasluhuje. Už dlouho jsem pocioval, že na biologii by se mlo pohlížet jako na poutavou detektivku, jíž bezesporu je. Netroufám si doufat, že jsem sdlil více než malý zlomek fascinace, kterou tato oblast skýtá. Mým druhým pomyslným tenáem je odborník. Je oste kritický a nad mnohými z mých analogií a slovních obrat zaíná mírn lapat po dechu. Jeho oblíbenými slovními obraty jsou Ovšem s výjimkou...", Avšak na druhé stran.." a Ehm". Pozorn jsem mu naslouchal, dokonce jsem celou jednu kapitolu pepracoval tak, aby pro nj byla pijatelná, ale svj píbh nakonec musím vyprávt svými slovy. Odborník tedy nebude zcela spokojen se zpsobem, jímž vci íkám. Pesto bych si upímn pál, aby i on zde nalezl nco nového: nový pohled na známé myšlenky, možná i podnt pro jeho vlastní nové nápady. Pokud je takový zámr píliš nadsazený, snad mohu alespo doufat, že mu má kniha píjemn ukrátí dlouhou chvíli ve vlaku. Tetím tenáem, na nhož jsem myslel, je student, který se práv v tuto chvíli stává z laika odborníkem. Pokud není zatím definitivn rozhodnut, jakému oboru se vnovat, snad jej povzbudím k tomu, aby se znovu zamyslel nad mým vlastním oborem, zoologií. Pro studium zoologie jsou zde závažnjší dvody než její možná užitenost" nebo obecná obliba zvíátek. Tím dvodem je, že my - zvíata - jsme nejkomplikovanjší a nejdokonalejší stroje v poznaném vesmíru. Z tohoto pohledu je spíše nepochopitelné, pro se tolik lidí rozhoduje pro studium neho jiného! Pro studenta, který se už pro zoologii rozhodl, bude mít, jak doufám, moje kniha jistou vzdlávací hodnotu. eká ho studium pvodních lánk a knih, na nichž je má práce založena. Budou-li se mu pvodní práce zdát tžko stravitelné, snad mu má nematematická interpretace pomže jako uvedení do tematiky a její doplnní. Pokus oslovit souasn ti rozdílné skupiny tená v sob skrývá mnohá úskalí. Mohu jen poznamenat, že jsem jim vnoval velkou pozornost a doufám, že budou vyvážena výhodami tohoto pokusu. Jsem etolog a toto je kniha o chování zvíat. Mj vztah k etologické tradici, v níž jsem byl školen, bude zejmý. Je to pedevším vliv Niko Tinbergena, který patrn sotva tušil, jak velmi m ovlivnil bhem tch dvanácti let, kdy jsem pod ním pracoval v Oxfordu. Termín nástroj pežití" sice není pímo od nj, ale snadno by mohl být. Etologie byla však v souasnosti posílena pílivem nových myšlenek z oblastí, které nebývají s etologií tradin spojovány. Tato kníha je ve vtší míe založena práv na tchto nových myšlenkách. Jejich autoi budou uvedeni v píslušných pasážích v textu; nejdležitjšími postavami jsou zde G. C. Williams, John Maynard Smith, W. D. Hamilton a Robert L. Trivers. ada lidí pro tuto knihu navrhovala zajímavé názvy; nkteré z nich jsem vdn použil jako názvy kapitol: Nesmrtelné šroubovice" Johna Krebse, Nástroje gen" Desmonda Morrise a Genesmanship" [pvodní název 6. kapitoly, v eském pekladu pozmnný - pozn. pekl.] Tima Cluttona-Brocka a Jean Dawkinsové (nezávisle na nich i Stephe-na Pottera). Moji imaginární tenái mi sice mohli posloužit jako cíle mých zbožných pání a nadjí, ale od skutených tená a kritik mžete oekávat více praktické pomoci. Jsem zvyklý vn revidovat, a tak Marian Dawkin-sová musela pelouskat etné koncepty a pepisy jedné každé stránky. Bez její dkladné znalosti biologické literatury a pochopení teoretických problém a jejího neúnavného povzbuzování a morální podpory bych knihu patrn ani nenapsal. John Krebs peetl celý koncept knihy. Ví o problému více než já a štde a velkoryse m zahrnoval radami a návrhy. Glenys Thompsonová a Walter Bodmer kritizovali mj výklad genetických problém dobromysln, ale nekompromisn. Obávám se, že ani má revize je pln neuspokojí, ale doufám, že text shledají alespo o nco vylepšený. Jsem jim velmi zavázán za to, kolik asu a trplivosti mému textu vnovali. John Dawkins prokázal neomylný talent k vyhledávání zavádjících obrat a poskytl mi vynikající konstruktivní návrhy na jejich nahrazení. Nemohl jsem si pát vhodnjšího inteligentního laika" než Maxwella Stampa. Díky jeho vnímavosti se mi podailo odstranit zásadní obecný nedostatek stylu prvního konceptu, což velmi prosplo definitivní verzi. Dalšími, kdo konstruktivn kritizovali jednotlivé kapitoly nebo mi jinak poskytli odborné rady, byli John Maynard Smith,

4 Desmond Morris, Tom Maschler, Nick Blurton Jones, Sarah Kettlewellová, Nick Humphrey, Tim Clutton-Brock, Louise Johnsonová, Christopher Graham, Geoff Parker a Robert Trivers. Pat Searleová a Stephanie Verhoevenová nejenom zrun pepisovaly text, ale zárove m svým nadšením povzbuzovaly. Závrem bych rád podkoval Michaelu Rodgersovi z nakladatelství Oxford University Press, který krom užitené kritiky rukopisu projevil snahu daleko pekraující rámec jeho povinností pi dohledu na všechny stránky pípravy mé knihy. Richard Dawkins

5 Za dvanáct let od vydání Sobeckého genu se jeho ústední myšlenka stala uebnicovým postulátem. Je to paradoxní, by ponkud nezvyklým zpsobem. Není to jedna z tch knih, kterým bylo jakožto revoluním spílá-no v dob jejich vydání a jež si postupn získaly své stoupence, až se staly natolik uznávanými, že se všichni až podivovali, co bylo smyslem toho povyku na zaátku. Práv naopak. Poátení recenze byly uspokojiv píznivé a kniha nebyla nejprve vnímána jako kontroverzní. Její povst coby sporného díla nabývala na síle teprve postupem asu a dnes je považována za práci radikáln extremistickou. Nicmén zatímco se povsí knihy stávala stále extremistitjší, její obsah se zdál mén a mén extrémní a byl víc a více bžn pijímán. Teorie sobeckého genu je Darwinova teorie vyjádená zpsobem, který by Darwin sice nepoužil, ale jehož výstižnost - jak alespo doufám -by jist rozpoznal a ocenil. V podstat je to nový výhonek ortodoxního neodarwinismu, ale vyjádený v novém obalu. Místo aby se soustedil na jednotlivý organismus, nahlíží na pírodu z pohledu samotného genu. Je to jiný zpsob pohledu, nikoli jiná teorie. Na úvodních stránkách knihy The Extended Phenotype (Rozšíený fenotyp) jsem to vysvtloval za pomoci metafory Neckerovy krychle. Je to dvourozmrný obrázek, ale je vnímán jako prhledná trojrozmrná krychle. Jestliže se na ni na nkolik sekund zadíváte, váš vjem se zmní na krychli v odlišné orientaci. Po chvíli se zase vrátí zpt. Ob pedstavy odpovídají obrazu na sítnici, a proto mezi nimi mozek s potšením pechází. Ani jeden z tchto vjem není správnjší než druhý. Chtl jsem tím ukázat, že jsou dva zpsoby nahlížení na pírodní výbr: z pohledu genu a z pohledu jedince. Pokud jsou dobe pochopeny, jsou rovnocenné jako dva pohledy na stejnou pravdu. Mžete mezi nimi pecházet, a bude to stále stejný neodarwinismus. Dnes si myslím, že moje metafora byla až píliš opatrná. Když vdec pijde s novým pístupem, jak nahlížet na známé teorie i fakta, pak takový pístup mže být nkdy pínosnjší než objev nové teorie nebo objasnní nového poznatku. Model Neckerovy krychle je zavádjící, protože naznauje, že oba zpsoby nahlížení na vc jsou stejn hodnotné. Dlužno dodat, že tato metafora vystihuje alespo ásten to podstatné: správnost úhl pohledu" totiž na rozdíl od teorií nemže být ovena experimentáln a nemžeme na ni ani aplikovat obvyklá kritéria pro potvrzování a vyvracení. Ale zmna pohledu nám, v nejlepším pípad, mže pinést cosi vznešenjšího než teorie. Mže vytvoit nové myšlenkové prostedí, v nmž se teba zrodí ada vzrušujících teorií, které pak mžeme ovovat, a v nmž bude odhaleno mnoho do té doby skrytých skuteností. To metafora Neckerovy krychle neodráží. Vystihuje pouze myšlenku peskoení z jednoho pohledu do druhého, nedocení však jeho význam. Nemluvíme zde o nem, co je prohozením rovnocenných pohled, ale v krajních pípadech o úplném pehodnocení pohledu. Nerad bych myln pisoudil njaký takový význam mému skromnému píspvku. Ale i tak je to dvod, pro od sebe nechci tvrd odlišit vdu a její popularizaci". Objasování myšlenek, které se zatím objevily jen v odborné literatue, je nelehké umní. Je k nmu zapotebí originálních slovních obrat a odhalujících metafor. Zajdete-li s obmnami jazyka a s metaforami dostaten daleko, mžete se dobrat k novému pohledu. A nový pohled, jak jsem práv uvedl, mže být svým zpsobem originální píspvek vd. Samotný Albert Einstein nebyl nijak významným popularizátorem. Míval jsem podezení, že jeho jedinené metafory udlaly víc, než jen pomohly nám ostatním. Nepohánly vlastn i jeho tvrího génia? Pohled na darwinismus z pozice genu je nastínn už ve spisech R. A. Fishera a dalších velkých prkopník neodarwinismu v asných ticátých letech. Pln jej však vyslovil až W. D. Hamilton a G. C. Williams v šedesátých letech. Jejich chápání problému považuji za vizionáské, zato jejich vyjádení za píliš struné a nedostaten hlasité. Byl jsem skálopevn pesvden, že rozšíená a rozvinutá verze by mohla sladit otázky života tak, aby do sebe zapadaly. Chtl jsem napsat knihu zabývající se evolucí z pohledu genu. Mla se soustedit na píklady spoleenského chování a omezit podvdomý skupinový selekcionismus, který se tehdy v evoluní biologii rozšíil. Knihu jsem zaal psát v roce 1972, když výpadky proudu narušily mou práci v laboratoi. Ty naneštstí (z jednoho pohledu) skonily po dvou kapitolách, a tak jsem v psaní až do roku 1975, kdy jsem dostal studijní dovolenou, nepokraoval. Zatím byla teorie rozvinuta zvlášt Johnem Maynardem Smithem a Robertem Triver-sem. Dnes si uvdomuji, že to bylo jedno z tch tajemných období, kdy nové myšlenky pímo visely ve vzduchu. Sobecký gen jsem psal ve stavu horenatého vzrušení. Když se se mnou z nakladatelství Oxford University Press spojili kvli druhému vydání, trvali na tom, že obvyklé úpravy textu stranu po stran by nebyly na míst. Nkteré knihy jsou jakoby ureny k ad vydání, Sobecký gen však k nim nepatí. První vydání mlo mladistvý nádech doby, kdy bylo napsáno. Byl v nm náznak revolunosti, nádech Wordswortho-va blaženého úsvitu". Bylo by škoda mnit dít té doby, nacpat ho novými poznatky nebo ho zamotat do komplikací. Proto jsem ponechal text v pvodní podob, se všemi kazy, sexistickými" zájmeny a dalšími prohešky.

6 Dodatky na konci pokryjí opravy, odezvy a rozšíení. Navíc pibyly nové kapitoly (12. a 13.) o tématech, ve kterých byl v posledních revoluních letech zaznamenán pokrok. Pro tyto kapitoly posloužily jako inspirace dv knihy, které m v poslední dob nejvíce zaujaly: The Evoluti-on of Cooperation (Evoluce spolupráce) Roberta Axerolda, nebo ta, jak se zdá, nabízí nadji do budoucna, a má vlastní práce Rozšíený fenotyp, nebo ona podle m oné dob dominovala a je to nejspíš nejlepší vc, kterou jsem kdy napsal, by to zrovna nemusí znamenat, že je bhvíjak výjimená. Název kapitoly Milí hoši skoní první" jsem si vypjil z televizního programu BBC Horizont, který jsem uvádl roku Šlo o pa-desátiminutový dokument o využití teorie her pi studiu evoluce spolupráce, vytvoený Jeremym Taylorem. Natáení tohoto dokumentu a ješt dalšího, Slepého hodináe, se stejným režisérem m naplnilo respektem k jeho povolání. Tvrci Horizontu (nkteré z jejich program lze shlédnout i v Americe, asto pod názvem Nova) se dostávají na úrove pokroilých student v daném tématu. 12. kapitola dluží mé zkušenosti se spoluprací s Jeremym Taylorem a skupinou Horizontu za více než jen za název a za vše jsem jim vdný. Nedávno jsem se dozvdl nepíjemnou vc. Nkteí vlivní vdci se podepisují pod publikace, na nichž nemají žádnou zásluhu. Vypadá to, že nkteí starší vdci trvají na ásteném autorství, pestože nepispli niím víc než místem v laboratoi, grantovými penzi i proítáním konceptu. Pokud je mi známo, ada vdc si vybudovala reputaci na pracích student a koleg! Nevím, co proti takové nepoctivosti dlat. Možná by mli vydavatelé požadovat, aby každý ze spoluautor napsal pesný seznam toho, ím k dané publikaci pispl. Zmiuji se o tom na okraj, abych podtrhl uritý kontrast. Helena Croninová toho pro zlepšení každé vty, každé formulace udlala tolik, že by mla být uvedena jako spoluautor všech nových doplk této knihy, což však neoblomn odmítala. Jsem jí hluboce zavázán a je mi líto, že se má vdnost musí omezit pouze na tuto zmínku. Musím také podkovat Marku Ridleymu, Marian Dawkin-sové a Alanu Grafenovi za rady a konstruktivní kritiku jednotlivých ástí a Thomasi Websterovi, Hilary McGlynnové a dalším z nakladatelství Oxford University Press za to, s jakým nadhledem tolerovali mé vrtochy a okolky. Richard Dawkins

7 Kde se vzali lidé?... 8 Replikátory Nesmrtelné šroubovice Nástroje gen Agrese a stabilní strategie sobeckých stroj Sobci sob Plánované rodiovství Souboj generací Souboj pohlaví Podrbej m na zádech, já se svezu na tvých Memy: nové replikátory Milí hoši skoní první Dlouhé prsty genu Dodatky Kde se vzali lidé? Replikátory Nesmrtelné šroubovice Nástroje gen Agrese a stabilní strategie sobeckých stroj Sobci sob Plánované rodiovství Souboj pohlaví Podrbej m na zádech a já se svezu na tvých Memy: nové replikátory

8 Kde se vzali lidé? Inteligentní život kdekoli ve vesmíru se stává dosplým ve chvíli, kdy nalezne odpov na otázku svého pvodu. První otázka, kterou by si položili pedstavitelé mimozemské civilizace, když by chtli urit stupe vysplosti naší civilizace, by znla: Zdalipak už objevili evoluci?" Živé organismy obývaly Zemi, aniž by vdly pro, více než ti miliardy let, než jednomu z nich svitla jiskika poznání. Jeho jméno bylo Charles Darwin. Dodejme poctiv, že jisté náznaky pravdy už objevili jeho pedchdci, ale až Charles Darwin sestavil ucelené a obhájitelné zdvodnní naší existence. Darwin nám umožnil dát rozumnou odpov na zvídavou dtskou otázku v titulu této kapitoly. Už se nemusíme utíkat k povrám, staneme-li tváí v tvá hlubokým problémm: Má život njaký smysl? Pro jsme tady? Co je lovk?" K poslední z tchto otázek uvedl význaný zoolog G. G. Simpson následující: Rád bych poukázal na to, že všechny pokusy zodpovdt tuto otázku ped rokem 1859 jsou bezcenné a udláme nejlépe, když je zcela pomineme." 1 Dnes je evoluní teorie asi stejn zpochybnitelná jako tvrzení, že Zem obíhá okolo Slunce, ale ješt jsme si zdaleka neuvdomili všechny její dsledky. Zoologie je stále na univerzitách menšinovým oborem a i mnozí z tch, kdo se pro ni rozhodnou, asto ani pln nedoceují její hluboký filozofický význam. Filozofie a obory známé jako humanitní" jsou stále vyuovány tém tak, jako by Darwin nikdy nežil. To se bezpochyby asem zmní. Tato kniha nicmén není obecnou obhajobou darwinismu. Chtl bych se spíše zamit na dsledky evoluní teorie v jednom úzkém odvtví. Mým zámrem je zkoumat biologii sobectví a altruismu. Toto téma není zajímavé jen pro odborníky. Má význam pro každého z nás. Dotýká se každé stránky našeho spoleenského života, naší lásky a nenávisti, boj i spolupráce, dar i krádeží, chamtivosti i štdrosti. O podobných tématech pojednávala už Lorenzova kniha Takzvané zlo (Das Sogenannte Bose), Ardreyho The Social Contract (Spoleenská smlouva) i Love and Hate (Láska a nenávist) Eibla-Eibesfeldta. Autoi tchto knih však problém pochopili zcela a naprosto špatn, a to proto, že špatn porozumli mechanismu evoluce. Vyšli z chybného pedpokladu, že v evoluci je podstatnjší dobro druhu (nebo skupiny) než dobro jedince (ili genu), Je ironií, že Ashley Montagu kritizuje Lorenze a nazývá ho pímým pokraovatelem myslitel 19. století, hlasatel pírody s krvavými zuby a drápy". Já jsem z Lorenzova pohledu na evoluci pochopil, že by s Montaguem souhlasil a také by odmítl narážku Tennysonova slavného verše. Já si na rozdíl od obou myslím, že výraz píroda s krvavými zuby a drápy" vystihuje moderní pojetí pírodního výbru velmi dobe. Než se dostanu k vlastnímu tématu knihy, rád bych strun na píkladu piblížil, eho se toto téma týká a eho ne. Pokud bychom se o nkom dozvdli, že prožil úspšný život v chicagském podsvtí, byli bychom oprávnni vytvoit si pibližný úsudek o tom, jaký to lovk asi byl. Nejspíš bychom odhadli, že to byl drsný chlapík s pohotovou spouští a schopností udržet si vrné pátele. Tyto závry by nebyly neomylné, ale urit je možné udlat si pibližnou pedstavu o povaze njakého lovka, známe-li podmínky, ve kterých pežil a prosperoval. Hlavním tématem této knihy je pedstava, že, my i všechny ostatní organismy jsme nástroji vytvoenými našimi geny. Stejn jako úspšný chicagský gangster pežily i naše geny, v nkterých pípadech miliony let, ve svt silné konkurence. To nás opravuje oekávat u svých gen jisté vlastnosti. Musím prozradit, že u úspšného genu by mla být nejvýraznjší vlastností nemilosrdná sobeckost. Tato sobeckost genu zpravidla vede k sobeckosti v chování jedince. Avšak - jak uvidíme - pro gen je v nkterých situacích výhodné provozovat uritou omezenou formu altruismu na úrovni jednotlivých organism. Klíovými slovy v poslední vt jsou nkterých" a omezenou". Pestože bychom rádi vili opaku, všeobecná láska a blaho jako takové nedávají z hlediska evoluce smysl. To mi pivádí na mysl první vc, o které bych chtl jasn íci, že nespadá do tématu této knihy. Nejsem zastáncem morálky založené na zákonech evoluce. 2 íkám, jak se vci vyvinuly. Neíkám, jak by se lidé z morálního hlediska mli chovat. To bych chtl zdraznit, nebo vím, že bych mohl být snadno nepochopen lidmi, kteí nerozliší konstatování toho, jak to podle nás v pírod chodí, od prosazování toho, jak by to mlo být. Mám pocit, že v lidské spolenosti ídící se zákonem nemilosrdné sobeckosti bychom nežili píliš šastn. Bohužel tím, že njakou skutenost shledáme politováníhodnou, se jí ješt nezbavíme. Tato kniha vás má hlavn seznámit s jistými zajímavostmi, a pokud v ní najdete njaké morální ponauení, berte to spíš jako varování. Uvdomte si stejn jako já, že pokud chceme budovat spolenost, kde budou všichni obtav a nesobecky spolupracovat v zájmu spoleného užitku, mžeme od naší biologické pirozenosti ekat jen pramalou podporu. Zkusme se uit obtavosti a altruismu, nebo všichni se rodíme sobetí. Zkusme pedvídat, co mají naše sobecké geny v plánu, protože jen tak bychom mohli mít šanci zabránit jejich úmyslm, a toho žádný jiný živoišný druh nedosáhl. Na okraj tchto poznámek o uení dodejme, že je omyl, a shodou okolností velmi astý, domnívat se, že geneticky dané charakterové rysy jsou samozejm trvalé a nezmnitelné. Naše geny nás mohou navádt k sobeckosti, ale my nejsme povinni se jimi nechat ídit. Bude tžší se nauit altruismu, než kdybychom byli geneticky podmínní altruisté. Mezi zvíaty se lovk odlišuje tím, že je ovládán kulturou, tedy nauenými a pedanými podnty. Jsou lidé, kteí se domnívají, že kultura díky svému mohutnému vlivu na lovka nedá genm, a už sobeckým i ne, šanci projevovat se v jeho charakteru. Jiní by s tím nesouhlasili. Záleží na tom, k emu se piklánjí ve sporu výchova versus ddinost jako determinanty lidské povahy". A další vcí, kterou se zde nemíním zabývat, je vyzdvihování jednoho z tchto názor. Mám samozejm svj názor, ten však vyjádím až v pohledu na kulturu v 1 1. kapitole. I kdyby se zjistilo, že chování moderního lovka skuten nesouvisí s jeho geny, i kdybychom skuten byli tak jedinení mezi ostatními zvíaty, stejn by bylo zajímavé prozkoumat pravidla, jimiž se píroda ídí. A bylo by to ješt dležitjší, pokud nejsme tak výjimenými živoichy, za jaké se rádi pokládáme. Dále bych chtl upozornit na to, že tato kniha nemá být ani sbírkou dopodrobna vylíených prvk chování lovka i jiného živoišného druhu. Konkrétní detaily mi poslouží jen k ilustraci. Nemíním vám vnucovat, že napíklad sledujeme-li chování pavián a shledáme je sobeckým, pak je pravdpodobn sobecké i chování lidské. Logika mého píkladu s gangsterem je postavena jinak. Lidé, stejn jako paviáni, se vyvinuli pírodním výbrem. Pokud se podíváme na to, jak

9 pírodní výbr funguje, zjistíme, že by všechny organismy vzniklé touto cestou mly být sobecké. Když tedy sledujeme chování lovka, paviána i rzných jiných živých tvor, pedpokládáme, že bude sobecké. Mžeme se však zmýlit v našich pedpokladech a lovk se bude chovat skuten altruisticky. Pak budeme postaveni ped záhadu, která volá po vysvtlení. Než se pustíme dále, mli bychom si ješt cosi ujasnit. Tvor, jako teba pavián, je pokládán za altruistického, pokud svým chováním prospje jinému tvoru na svj úkor. Sobecké chování má opaný dsledek. Prospch je chápán jako zvýšení šance na pežití, a to i tehdy, když se jeho vliv na skutené vyhlídky pežití zdá zanedbatelný. Jeden z pekvapujících maného jevu. Uvádím je pro lepší pedstavu o tom, co nazývám altruistickým a sobeckým na úrovni jedince. V této knize se dozvíte, jak lze altruismus i sobeckost jedince objasnit pomocí prvotního zákona, zákona so-beckosti genu. Nejdíve se však musím vypoádat s jedním, pomrn astým chybným výkladem altruismu, výkladem všeobecn známým, a dokonce vyuovaným na školách. Tento výklad altruismu je založen na mylné domnnce, o níž jsem se už zmínil, že se živé organismy vyvinuly tak, aby konaly iny pro dobro druhu" i pro dobro skupiny". Lehko se dopátráme, jak se tato domnnka mohla uchytit v biologii. Vtšinu asu obtují zvíata zájmu rozmnožování a vtšinu in altruistického sebeobtování pozorovaných v pírod konají rodie ve prospch svého potomstva. Zachování druhu" je bžný eufemismus pro reprodukci a je nepochybn jejím dsledkem. Je zapotebí jen nepatrn pekroucené logiky, abychom mohli usoudit, že zachování druhu" je funkce" rozmnožování. Odtud staí jen maliký zavádjící krek k závru, že zvíata se chovají zpsobem smujícím k udržení druhu. Zdá se, že altruismus vi píslušníkm druhu z toho vyplývá. Tento sled úvah mže být voln vyjáden v darwinovských pojmech. Evoluce funguje na základ pírodního výbru, což znamená pežití zdatnjšího". Myslíme tím zdatnjšího jedince, rasu, druh, nebo nco jiného? V nkterých pípadech to nehraje žádnou roli, ale v pípad altruismu je odpov zásadn dležitá. Pokud v tom, co Darwin nazval bojem o pežití", mezi sebou soupeí druhy, pak je jedinec pouze pšákem, který bude obtován, až to bude ve vyšším zájmu druhu jako takového. Vyjádeno o nco formálnji - u skupiny, napíklad u druhu i u populace, kde je každý jednotlivec pipraven obtovat se pro blaho druhu, je menší pravdpodobnost, že druh vyhyne, než u druhu, kde se každý jedinec chová jen ve svém sobeckém zájmu. Proto se svt zapluje skupinami skládajícími se z obtavých jedinc. To tvrdí zastánci teorie skupinového výbru. Dlouhou dobu byla biology, kteí nebyli dostaten seznámeni s detaily evoluní teorie, pokládána za pravdivou. Byla znovu uvedena do povdomí ve slavné knize V. C. Wynna-Edwardse a zpopularizována Robertem Ardreym ve Spoleenské smlouv. Pestože se ortodoxní alternativ bžn íká výbr jedinc", já bych radji hovoil o výbru gen. Zastánce teorie výbru jedinc by na zmínné argumenty reagoval asi následovn. Tém urit by se i ve skupin altruist našla menšina jedinc odmítajících se obtovat. Sobecký rebel, pipravený zneužívat altruismu ostatních, má vtší nadji, že pežije a bude mít potomstvo, než ostatní. Tito potomci mohou zddit jeho sobecké vlastnosti. Po nkolika generacích bude altruistická skupina zaplavena sobeckými jedinci a nerozlišíme ji od skupiny sobc. I za pedpokladu nepravdpodobn náhodné existence skupiny složené pvodn pouze z altruist bychom se tžko vyhnuli míšení se sobeckými jedinci ze sousedních skupin. Kížení s nimi by pak ovlivnilo istotu skupiny z hlediska altruismu. Zastánci individuálního výbru pipouštjí, že skupiny vymírají a pežití skupiny mže záviset na chování jednotlivc v dané skupin. Mohli by i pipustit, že kdyby jedinci v dané skupin mohli pedvídat, uvdomili by si, že z dlouhodobého hlediska je v jejich zájmu omezit svou sobeckou chamtivost a zabránit zniení celé skupiny. Kolikrát v posledních letech muselo být nco podobného eeno pracujícím v Británii? Vyhynutí skupiny je však nesmírn dlouhý proces oproti rychlým zmnám v soutži mezi jedinci. Sobetí jedinci mohou i v dob, kdy skupina smuje k zámku, prosperovat na úkor altruist. Oban Spojeného království mže být obdarován schopností vidt do budoucna, ale evoluce je v tomto smru slepá. Pestože teorie skupinového výbru má pouze malou podporu mezi profesionálními biology, kteí rozumjí evoluci, má svj intuitivní pvab. Generace absolvent studia zoologie, když zanou s odbornou praxí, s pekvapením zjišují, že to není ortodoxní pohled na vc. Nelze jim to však dávat za vinu, vždy i v Nuffieldov píruce pro uitele biologie najdeme takovouto vtu: U vyšších živoich mže mít chování i podobu sebevraždy jedince pro zajištní pežití druhu." Anonymní autor tohoto díla klidn pehlíží skutenost, že ekl nco rozporuplného. Z tohoto hlediska patí do spolenosti, která zahrnuje i nkteré laureáty Nobelovy ceny. V knize Takzvané zlo pojednává Konrád Lorenz o funkcích agresivity pro zachování druhu. Jednou z tchto funkcí je zajistit, že jenom nejzdatnjším jedincm je umožnno rozmnožit se. Je to skvostný píklad definice kruhem, a uvádím jej, abych ukázal, že teorie skupinového výbru je tak hluboce zakoenná, že si Lorenz, stejn jako autor Nuffiel-dovy píruky, zejm neuvdomil, že jeho tvrzení jsou v rozporu s Darwinovou teorií. Nedávno jsem slyšel rozkošnou ukázku stejné chyby v jinak výborném televizním poadu o australských pavoucích. Expertka" tohoto programu pozorovala, že vtšina mladých pavouk jednoho druhu skoní jako potrava jiného druhu. Okomentovala to slovy: Možná je to skutený dvod jejich existence, vždy pro zachování druhu staí, aby jich pežilo pár!" Robert Ardrey ve své Spoleenské smlouv pedkládá obecné vysvtlení spoleenského ádu na základ teorie skupinového výbru. Zjevn považuje lovka za živoišný druh, který se odklonil od zvíecí pímoarosti. Je vidt, že Ardrey se v oboru alespo trochu orientuje a jeho rozhodnutí nesouhlasit s ortodoxní teorií bylo uvážené. Zaslouží si za n pochvalu. Možná je jedním z dvod velkého ohlasu teorie skupinového výbru její celkový soulad s morálními a politickými ideály vtšiny z nás. Sice se jako jedinci asto chováme sobecky, ale ve svých idealistických chvílích oslavujeme a obdivujeme ty, kdo kladou blaho jiných na první místo. Trochu nás však mate, v jaké šíi máme interpretovat pojem druzí". Altruismus uvnit skupiny jde asto ruku v ruce se sobectvím mezi skupinami. To je základ odborového hnutí. Na dalším stupni má nejpodstatnjší prospch z naší obti národ a od mladých muž se oekává, že jako jedinci položí život

10 pro vtší slávu své vlasti. Mimoto jsou podporováni v zabíjení jiných jedinc, o kterých není známo nic víc, než že patí k jinému národu. (Je zajímavé, že požadovat od jedinc malé obti v dob míru má, v závislosti na míe, jakou roste jejich životní standard, menší úinek než od nich požadovat, aby položili život.) Dnes se vzmáhá odpor proti rasismu a nacionalismu a tendence dosadit lidský druh za objekt pocitu sounáležitosti. Toto humanistické rozšíení cíle našeho altruismu má zajímavý logický dsledek. Zdá se být podporou teorie pro blaho druhu" v evoluci. Liberálové, kteí nejvíc pesvden mluví o etice našeho druhu, asto opovrhují tmi, kdo altruismus vztáhli i na další druhy. Šokoval bych mnoho lidí, kdybych ekl, že bych se radji zabýval záchranou velryb než zlepšováním bytové politiky. Pocit, že jedinci vlastního druhu si spíš zaslouží morální ohledy než jedinci jiných druh, je starý a hluboce vžitý. Vraždni lidí mimo válku je považováno za nejzávažnjší zloin. Víc už naše spolenost zatracuje snad jen pojídání lidí (dokonce i tch, co nebyli zabiti za úelem sndku). Zato pojídání jedinc jiných druh nám vyhovuje. Mnozí z nás jsou oteseni popravami nejhorších lidských zloinc, zatímco mírné živoišné škdce stílíme bez ádného soudu. Pro zábavu a rozptýlení zabíjíme leny jiných, bezbranných druh. Lidský plod, jehož pocity nejsou o nic víc lidskými než pocity prvoka, si užívá daleko více úcty a právní ochrany než dosplý šimpanz. Ale šimpanz myslí, cítí a podle nedávných výzkum je dokonce schopen nauit se jistou formu lidské ei. Plod však patí k našemu druhu a tím okamžit získává zvláštní privilegia a práva. Nevím, zda je možné etiku druhismu" (název zavedl Richard Ryder) adit nad rasismus. Vím však, že nemá žádné místo v evoluní biologii. Zmatek v lidské etice ohledn žádoucí úrovn altruismu (zda se má projevovat na úrovni rodiny, národa, rasy, lidstva, i na úrovni všech živých organism) je analogií zmatku v biologii ohledn úrovn, na které by mohl být oekáván v souladu s evoluní teorií. Ani skupinového selekcionistu by nepekvapilo, kdyby se dv soupeící skupiny navzájem chovaly záškodnicky. Tímto zpsobem pomáhají své skupin v zápasu o omezené zdroje. Docela by m zajímalo, jak takový skupinový selekci-onista urí, která úrove je dležitá. Jestliže selekce probíhá mezi skupinami jedinc jednoho druhu a mezi druhy, pro by nemla probíhat mezi vtšími skupinami? Druhy se skládají do rod, rody do ád, ády do tíd. Lvi i antilopy patí do tídy savc - práv tak jako my. Mli bychom snad proto oekávat, že lvi upustí od zabíjení antilop pro blaho savc"? Urit by mli místo nich lovit ptáky nebo plazy, aby ochránili tídu ped vymením. Co však záchrana celého kmene obratlovc? Je snadné argumentovat pomocí reductio ad absurdum a poukazovat tak na slabá místa teorie skupinového výbru, ale nejdíve se musí vysvtlit oividná existence altruismu jedinc. Ardrey zachází tak daleko, že tvrdí, že jediným vysvtlením takového chování, jako je napíklad stot-ting" (reakce, pi níž jedinec, který zpozoruje predátora, zane nápadn vyskakovat) u gazel Thomsonových, je skupinový výbr. Tyto energické a nápadné skoky ped predátorem jsou analogií ptaího varovného volání. Stotter" varováním zbytku stáda upoutává pozornost predátora na sebe. Jsme zodpovdní za vysvtlení tohoto jevu a dalších podobných fenomén. Ješt se k nmu vrátíme v pozdjších kapitolách. Ješt pedtím musím vysvtlit, co m vede k pesvdení, že nejlepší pohled na evoluci je z hlediska výbru probíhajícího na nejnižší možné úrovni. V tomto jsem siln ovlivnn skvlou knihou Adaptation and Natu-ral Selection (Adaptace a pírodní výbr) G. C. Williamse. Hlavní myšlenku, ze které budu vycházet, nastínil už v pedgenetických dobách na sklonku století August Weismann - ve svém dogmatu o kontinuit zárodené plazmy. Budu se snažit dokázat, že základní jednotkou selekce, a tedy i starosti o sebe sama, není ani druh, ani skupina, dokonce ani jedinec. Je jí gen, jednotka ddinosti. 4 Nkterým biologm mže takový pohled na vc zpoátku pipadat jako extrémní. Doufám, že až pochopí, jak to myslím, budou souhlasit, že do obvyklých pedstav o pírod pesn zapadá, pestože je podán v nevšedním hávu. Rozvíjení dkazu zabere njaký as. Musíme zaít na poátku u samotného vzniku života.

11 Replikátory Na poátku byla jednoduchost. Je dosti obtížné vysvtlit i poátky pomrn jednoduchého vesmíru. Považuji za zejmé, že vysvtlit náhlé povstání pln vybaveného, uceleného ádu, jakým je život, nebo pokusné zopakování takového procesu by bylo ješt složitjší. Darwinova teorie evoluce pírodním výbrem je uspokojující, protože ukazuje zpsob, kterým jednoduchost pechází v komplexitu, zpsob, jakým se mohly atomy bez ádu seskupovat ve stále složitjší soustavy, až skonily lidmi. Z doposud navržených ešení hlubokého problému naší existence pináší Darwin jediné pijatelné. Pokusím se vysvtlit tuto velkou teorii obecnji, než je zvykem. Zanu s dobou ped evolucí. Darwinovo pežití zdatnjšího" je v podstat speciálním pípadem obecnjšího pravidla pežití stabilnjšího. Vesmír je zabydlený stabilními vcmi. Aby si stabilní vc zasloužila své pojmenování, musí jít o soubor dostaten stálý nebo bžný. Mže to být jedinený soubor atom, jako teba Matterhorn, který petrvává dostaten dlouho, aby za pojmenování stál. Nebo to mže být skupina vcí, jako dešové kapky, které vznikají s dostaten vysokou frekvencí na to, aby mohly nést spolené jméno, by každá zvláš trvá velmi krátce. Vci, které vidíme kolem sebe a o nichž si myslíme, že potebují vysvtlení - skály, galaxie, vlny na moi -, jsou všechny, z vtší i menší míry, stabilními soustavami atom. Mýdlové bubliny mají tendenci vytváet kulové plochy, protože je to nejstabilnjší konfigurace pro tenké vrstvy vyplnné plynem. Ve vesmírných lodích je voda stabilní v kulovitých útvarech, ale na Zemi je díky gravitaci její hladina vodorovná. Krystalky soli vytváejí krychle, protože je to nejstabilnjší uspoádání mezi ionty chloru a sodíku. Na Slunci probíhá fúze nejjednodušších atom - atom vodíku - a vznikají atomy helia, nebo v podmínkách, které tam panují, je konfigurace helia stabilnjší. Isložitjši atomy se vytváejí ve hvzdách po celém vesmíru už od velkého tesku, který podle pevládající teorie dal vzniknout vesmíru. Takto vznikly i všechny prvky. Nkdy dojde ke srážce atom, která vede ke vzniku chemické vazby, a vytvoí se molekula. Ta mže být více i mén stabilní. Nkteré molekuly jsou pomrn veliké. Krystal, jakým je teba diamant, mže být považován za jedinou molekulu, v daném pípad velice stabilní, ale také jednoduchou, nebo její vnitní atomová struktura se donekonena opakuje. V souasných živých organismech nacházíme jiné, daleko komplexnjší velké molekuly. Jejich komplexní struktura má nkolik úrovní. Píkladem takové molekuly je bílkovina hemoglobin, obsažená v ervených krvinkách. Skládá se z etzc menších molekul, z aminokyselin, z nichž každou tvoí nkolik tuct pesn uspoádaných atom. V molekule hemoglobinu je 574 molekul aminokyselin. Jsou uspoádány do ty etzc, které se vzájemn proplétají a vytváejí tak trojrozmrnou globulární strukturu úžasné složitosti. Model molekuly hemoglobinu vypadá spíše jako hustý ostnatý ke, na rozdíl od nj nemá hemoglobin strukturu nahodilou, ale pesn danou a nemnnou, identicky opakovanou bez jediné odchylky v trilionech molekul v lidském tle. Každá vtévka a každé stoení molekuly je pesn na svém míst, shodném u všech molekul hemoglobinu. Pesnost tvaru molekul bílkovin je založena na tom, že se jejich etzce v závislosti na poadí svých aminokyselin charakteristicky sbalí. Z toho vyplývá, že etzce se shodnou sekvencí aminokyselin vytvoí stejnou prostorovou strukturu. Ostnaté kee hemoglobinu se ve vašem tle svinují do svého oblíbeného" tvaru rychlostí 400 bilion za sekundu a stejn rychle se jiné odbourávají. Hemoglobin je moderní molekula používaná k znázornní principu, jakým se atomy uspoádávají do stabilní struktury. Je na míst zmínit se, že do jisté míry mohla primitivní evoluce molekul probíhat bžnými chemickými a fyzikálními procesy. Není nutné uvažovat o zámru, úelu i nasmrování. Když se skupina atom dostane za zmny energie do stabilního uspoádání, bude mít tendenci v nm setrvat. První formou pírodního výbru byl výbr stabilních struktur a zamítnutí nestabilních. Není v tom žádná záhada. Stalo se to zákonit. Z toho samozejm nevyplývá, že stejným zpsobem mžeme vysvtlit i existenci tak složitých tvor, jako jsme my lidé. Vzít píslušný poet odpovídajících atom, dodávat k nim energii a tepat jimi v oekávání, že nám zapadnou do správného uspoádání, jehož výsledkem bude Adam, by jist nemlo žádný smysl. Tak bychom možná získali nkolik molekul složených z pár tuct atom, ale urit ne organismus skládající se z makromolekul. Kdybychom se pokoušeli vyrobit lovka, museli bychom na našem biochemickém mixéru pracovat tak dlouho, že doba existence vesmíru by proti tomu byla jen pouhým okamžikem, a ani pak bychom nemli úspch zaruen. Tady pichází na pomoc Darwinova teorie ve své nejobecnjší podob. Tam, kde koní pomalý proces seskupování molekul, je možné zaít uplatovat Darwinovu teorii. Úvaha o vzniku života, kterou nyní pedložím, je nutn spekulativní; nikdo u toho samozejm nebyl, aby nám mohl íci, jak to bylo. Existuje mnoho odlišných teorií, mají však jednu vc spolenou. Zjednodušená úvaha, kterou uvedu, pravdpodobn není daleko od pravdy. 5 Neví se pesn, jaké chemické suroviny se nacházely na Zemi ped vznikem života, ale mezi pijatelnými možnostmi jsou voda, oxid uhliitý, metan a amoniak, jednoduché sloueniny, pítomné alespo na nkterých z ostatních planet naší slunení soustavy. Chemici se pokusili imitovat chemické podmínky mladé Zem. Dali tyto jednoduché sloueniny do baky a dodávali energii v podob ultrafialového záení nebo elektrických výboj - umlého napodobení pradávných blesk. Po nkolika týdnech se v bace objevilo nco zajímavého: kalná hndá polévka obsahující-velké množství molekul složitjších než molekuly pvodní. Pesnji eeno byly ve výsledné smsi nalezeny napíklad aminokyseliny, stavební jednotky bílkovin, jedné z nejdležitjších skupin biologických molekul. V dob ped tmito pokusy byl pírodní výskyt aminokyselin považován za ukazatel pítomnosti života. Zjištní tchto látek napíklad na Marsu by bylo pokládáno za dkaz existence života na této planet. Dnes by však jejich nález dokládal pouze pítomnost

12 nkterých jednoduchých plyn v atmosfée, sopenou innost, slunení záení nebo asté bouky. Pi pozdjších pokusech s laboratorním napodobením chemických podmínek na Zemi ped píchodem života se podailo pipravit purinové a pyrimidinové sloueniny, stavební složky DNA. Obdobné procesy musely vyústit ve vznik prapolévky", která podle biolog i chemik ped 3-4 miliardami let vyplovala oceány. Organické látky se - možná ve schnoucí pn na pobeží nebo v malých rozptýlených kapkách - v nkterých místech zahušovaly. Vlivem písunu energie, napíklad ultrafialového záení, se spojovaly ve vtší molekuly. Velké organické molekuly by dnes nemohly voln existovat dlouho, nebo by je brzy absorbovaly a rozložily bakterie i jiné živé organismy. Ale bakterie i my ostatní jsme pišli až pozdji, a tak mohly velké organické molekuly putovat nedoteny zahušujícím se médiem. V jisté chvíli se náhodn vytvoila obzvlášt pozoruhodná molekula. Budeme ji nazývat replikátor. Nemusela to zrovna být ta nejvtší i nejsložitjší molekula, ale byla to molekula s mimoádnou schopností tvoit své kopie. Vypadá to jako velice pochybná náhoda. Bylo to nesmírn nepravdpodobné. V bžném život takhle nepravdpodobné vci považujeme za nemožné. Z tohoto dvodu nikdy nevyhrajete první cenu ve sportce. Ale v lidském rozhodování, co je pravdpodobné a co ne, nejsme zvyklí poítat na stovky milion let. Kdybyste sázeli sportku každý týden po stamiliony let, vyhráli byste pravdpodobn hned nkolikrát. Ve skutenosti není tak tžké pedstavit si molekulu, která tvoí své kopie. Stailo, aby se vytvoila jednou. Berte replikátor jako šablonu i chemický vzor. Pedstavte si velkou molekulu skládající se z etzce rzných stavebních jednotek. Stavební jednotky byly hojn dostupné v polévce obklopující replikátor. Pedpokládejme, že každá tato molekula má jistou pilnavost (afinitu) vi molekulám stejného typu. Když se pak do její blízkosti dostane stavební jednotka, vi které má afinitu, už u ní zstane. Takto pipojené jednotky se pak seskupují v sekvenci napodobující sekvenci pvodní molekuly. Pak je lehké si pedstavit, jak vytvoí stabilní etzec, stejn jako ho pedtím vytvoila první molekula replikátoru. Tento proces by pokraoval skládáním vrstvy po vrstv. Podobn rostou i krystaly. Ale zde se mohou etzce oddlit a tím se vytvoí dva replikátory, které pak dále tvoí své kopie. Další, složitjší možnost je, že stavební jednotky nemají afinitu vi svému druhu, ale vi uritému jinému druhu stavební jednotky. Pak by replikátor nebyl pedlohou pro stejný etzec, ale pro etzec negativní", komplementární; podle toho by se pak zase vytvoil pvodní, pozitivní. Pro naše úely není podstatné, jaká byla pvodní replikace, zda typu pozitiv - negativ, i pozitiv - pozitiv, ale musím podotknout, že dnešmekvi-valent pvodního replikátoru - DNA - používá replikace s pozitivními a negativními etzci. Podstatné je, že se ve svt najednou objevil zcela nový druh stability. Je pravdpodobné, že tu pedtím nebyla žádná obzvláš stabilní komplexní molekula, nebo stavební jednotky se skládaly spíše nahodile do momentáln stabilních struktur. Ve chvíli, kdy se objevil replikátor, zaal moe zaplavovat svými kopiemi, až se stavební jednotky staly vzácnými a další molekuly se tvoily ideji. Tím jsme se dostali k velké populaci identických kopií. Zde však musím upozornit na dležitou vlastnost procesu replikace: dlá chyby. Doufám sice, že v této knize nejsou žádné tiskové chyby, ale pi pelivém tení jich teba pece jen pár najdete. Asi nebudou nijak zvláš narušovat smysl vt, protože to bude první generace" chyb. Pedstavte si však dobu ped vynálezem knihtisku, kdy se knihy, jako napíklad Nový zákon, pepisovaly run. I mistr písa se nkdy pepíše nebo si neodpustí njaká zámrná vylepšení". Kdyby všichni zaínali opisovat jedinou knihu, smysl by nebyl podstatn zmnn, ale když opisují kopie a kopie kopií, chyby budou astjší a také vtší. Nepesnost kopírování jsme zvyklí považovat za nedostatek a z hlediska lidských dokument bychom tžko njakou chybu mohli brát jako zlepšení. Mám však za to, že tvrci Septuaginty zapoali cosi velikého, když hebrejské slovo oznaující mladou ženu chybn peložili do etiny jako panna" a pišli s proroctvím: Hle, panna pone a porodí syna..." 6 Chybné kopírování u biologických replikátoru, jak ješt uvidíte, mže pinést zlepšení. Pro úely evoluce byly tyto chyby v kopírování dokonce potebné. Nevíme, jak pesné kopie dlaly první replikátory. Jejich moderní potomci, DNA, jsou i ve srovnání s nejdokonalejší lidskou technikou pekvapiv svdomití, ale i oni udlají obas chybu - a práv takové chyby evoluci umožnily. Pvodní replikátory nejspíše chybovaly daleko astji, v každém pípad k chybám docházelo a hromadily se. Jak se chyby opakovaly a rozšiovaly, zaala se prapolévka plnit rznými replikujícími se molekulami, jež mly stejného pedka. Dležitou otázkou je, zda byly nkteré varianty astjší než jiné. Tém jist byly. Nkteré z nich mohly být ddin stabilnjší než jiné. A takovéto molekuly by se rozpadaly mén než ostatní. Byly by pak astjší, nejen díky své životnosti", ale i proto, že by se za svj delší život stihly i více pomnožit. Replikátory s dlouhou životností by tedy byly astjší, a pokud by se od ostatních nelišily v jiných vlastnostech, vznikl by evoluní trend smující k dlouhovkosti. Replikátory se však jist lišily i v dalších vlastnostech, a jedna z nich musela mít ješt vtší vliv na výsledné rozšíení replikátoru než pedchozí. Touto vlastností byla rychlost reprodukce neboli plodnost. Není tžké odvodit, že pokud by molekula replikátoru A udlala jednu kopii týdn, zatímco molekula B jednu za hodinu, brzy by poetn pevládla molekula replikátoru B, a to i v pípad, že by molekula A žila mnohem déle. Tak by pravdpodobn vznikl evoluní trend smující k vyšší plodnosti. Tetí vlastností, která by se zde uplatnila, je pesnost replikace. Je jasné, že pokud by se molekuly X a Y množily stejnou rychlostí a mly stejnou stabilitu, ale X by udlala chybu pi každé desáté replikaci, zatímco Y až pi každé sté replikaci, Y by byla astjší. Množství X v populaci by bylo nižší nejen o chybné dti", ale i o jejich potomky, a už existující i potenciální. Pokud už nco o evoluci víte, zaznamenáte v posledním bod paradox. Jak se sluuje myšlenka, že chyby v pepisu jsou pro evoluci nezbytné, s tím, že pírodní výbr upednostuje pesnost pepisu? Pestože se evoluce mže zdát

13 dobrou vcí", obzvláš když jsme jejím produktem, odpovdí na tuto otázku je, že nic se ve skutenosti vyvíjet nechce. K evoluci však cht necht dochází i pes všechny snahy replikátoru (vetn dnešních gen) jí zabránit. Jacques Monod to velice dobe podal ve své spencerovské pednášce, v níž rovnž ironicky poznamenal: Dalším zajímavým aspektem evoluní teorie je, že si každý myslí, že jí rozumí!" Ale vrame se k prapolévce. Musela být plná stabilních molekul, stabilních bu v tom smyslu, že jednotlivé molekuly dlouho vydržely, nebo se rychle množily, nebo se replikovaly pesn. Evoluní trendy smující k tmto tem druhm stability se projevovaly následujícím zpsobem: Pokud byste vzali vzorky prapolévky ve dvou rzných asech, pozdjší vzorek by ml více molekul s vtší životností/plodností/pesností pepisu. Toto je v zásad to, co biolog nazývá evolucí, když mluví o živých tvorech, piemž mechanismus je rovnž stejný - pírodní výbr. Máme tedy první replikátory považovat za živé? Komu na tom záleží? Mohu teba íci: Darwin byl nejvtší muž, který kdy žil," zatímco nkdo jiný mže zastávat názor, že jím byl Newton. Doufám, že bychom to nijak více nerozvádli. Domnívám se však, že a bychom se dohodli na emkoli, nedosáhli bychom žádného podstatného závru. Význam ani životopis Newtonv a Darwinv nijak nezmníme tím, nazveme-li je velikými i ne. Stejn tak se v pípad replikátoru pravdpodobn stalo to, co jsem uvedl, a nezáleží na tom, zda se je rozhodneme nazvat živými i ne. Velký díl našeho strádání vyplývá z toho, že píliš mnoho z nás není schopno pochopit, že slova jsou jen naše nástroje a pouhá pítomnost slova živý" ye slovníku nemusí znamenat, že odpovídá nemu uritému ve skuteném svt. A už považujeme pvodní replikátory za živé nebo ne, byly našimi pedky. Další dležitou ástí tématu je kompetice. Darwin zdrazoval její význam, avšak mluvil pitom o rostlinách a živoiších, ne o molekulách. Prapolévka tžko byla s to uživit nekonené množství replikátoru. Pedevším proto, že Zem má konenou velikost, ale také v dsledku dalších limitujících faktor. Doposud jsme pedpokládali, že se replikátory pohybují v prapolévce bohaté na stavební jednotky nezbytné k replikaci. Ale ím více bylo replikátoru, tím mén stavebních jednotek mly k dispozici. Rzné varianty replikátoru o n musely soutžit. Ped chvílí jsme uvažovali o faktorech, které mohly zvýšit poty zvýhodnných replik. Mli bychom te dodat, že množství zvýhodnných replikátoru muselo klesat, až nakonec ada jejich linií v dsledku kompetice vyhynula. Mezi molekulami replikátoru vzplanul boj o existenci. Nevdly, že tento boj probíhá, a ani se tím nezabývaly. Boj probíhal bez jakýchkoli pocit. Probíhal tak, že chyby v replikaci vedoucí k vtší stabilit i snižující stabilitu ostatních replikátoru byly uchovávány a množeny. Proces zdokonalování byl kumulativní. Zpsoby zvyšování vlastní stability a snižování stability rival zaaly být spletitjší a úinnjší. Nkteré replikátory mohly nalézt" zpsob, jak štpit molekuly jiných, a použít uvolnné stavební jednotky na stavbu vlastní kopie. Tyto prvotní dravé molekuly souasn odstraovaly rivaly a získávaly výživu". Jiné mohly pijít na zpsob, jak se chemicky chránit nebo si vystavt ochrannou bílkovinnou ze. To mohly být první živé buky. Replikátory skoncovaly s pouhou existencí a zaaly pro sebe stavt schránky, prostedky své pokraující existence. Pežily ty replikátory, které si vytvoily nástroje pežití. První nástroje pežití se pravdpodobn neskládaly z nieho více než jen z ochranné schránky. Ale život byl stále tžší a noví rivalové tak picházeli s lepšími a úinnjšími nástroji pežití. Nástroje pežití se zvtšovaly a zdokonalovaly. A tak to šlo dál a dál. Mohlo mít toto postupné zlepšování technik a pípravk používaných replikátory k zajištní svého trvání ve svt vbec njaký konec? Bylo dost asu na zlepšování. Jaké podivné nástroje sebezachování pinesla následující tisíciletí? Co mlo být osudem prastarých replikátor za 4 miliardy let? Nevymely, nebo jsou dávnými mistry v umní pežít. Neekejte však, že je uvidíte voln plavat v moi. Této dobrodružné svobody se dávno vzdaly. Dnes se hemží ve velkých koloniích, bezpen usazeny v gigantických nemotorných robotech, 7 oddleny od okolního svta, s nímž komunikují složitými nepímými cestami a manipulují prostednictvím dálkového ovládání. Jsou pítomny ve vás i ve mn, stvoily nás, tlo i mysl, a jejich zachování je koneným dvodem naší existence. Udlaly velký pokrok, tyto replikátory. Dnes se jim íká geny a my jsme jejich nástroje pežití.

14 Nesmrtelné šroubovice My všichni jsme nástroje pežití gen, piemž my" zde neznamená jen lidské bytosti. Zahrnuje všechny živoichy, rostliny bakterie i viry. Celkový poet nástroj pežití není znám a není znám dokonce ani poet jejich druh. Jenom u hmyzu se poet druh odhaduje na 3 miliony a jedinc mohou být triliony. Rzné druhy tchto nástroj se vzájemn velmi liší jak vzhledem, tak vnitní anatomií. Chobotnice se nikterak nepodobá myši a ob se liší od dubu. Pesto jsou v zásad shodné, co se týe chemických proces, na nichž je založena jejich existence, a tato shoda je nejnápadnjší v povaze replikátor, který všechny organismy nesou. Jsme vlastn všichni nástroje pežití stejného druhu replikátor - molekuly nazývané DNA -, avšak v pírod je mnoho rzných možností životních forem a tyto replikátory si vytvoily celý svt nástroj pežití. Opice je nástroj zachování gen vysoko ve stromech, ryba gen ve vod, a dokonce existuje malý ervík, který uchovává své geny v pivních táccích. DNA má své záhadné zpsoby. Pro zjednodušení jsem navodil dojem, že moderní geny vystavné z DNA jsou vícemén stejné jako pvodní replikátory v prapolévce. To Však nemusí nutn být pravda. Pvodní replikátory mohly být molekuly chemicky píbuzné DNA, nebo mohly být zcela odlišné. Potom bychom mohli usuzovat, že DNA jejich nástroje pežití v pozdjším stadiu pevzala. Pokud tomu tak bylo, byly pvodní replikátory zcela vyhlazeny, nebo po nich v moderních nástrojích pežití nezbyla ani stopa. V souladu s tím vyslovil A. G. Cairns-Smith pekvapující pedpoklad, podle njž našimi pedky - prvními replikátory - možná vbec nebyly organické molekuly, nýbrž nerosty, a sice malé ásteky jílu. A už DNA je i není až následným uchvatitelem moci, v souasnosti je nesporn jejím držitelem, vedle nhož se však možná práv dere k moci nová síla, jak o tom spekuluji v 11. kapitole. Molekula DNA je dlouhý etzec stavebních jednotek, malých molekul zvaných nukleotidy. Tak jako molekuly bílkovin jsou etzce složené z aminokyselin, je molekula DNA etzec nukleotid. Molekula DNA je píliš malá, než aby ji bylo možné pozorovat, ale její pesný tvar byl dmysln vybádán nepímými metodami. Skládá se z páru etzc nukleotid stoených v elegantní spirále, dvoušroubovici" i nesmrtelné šrou-bovici". Stavebními jednotkami etzc jsou pouze tyi rzné nukleotidy, jejichž názvy jsou zkracovány písmeny A T, C a G. Jsou stejné u všech živoich i rostlin. Co se však liší, je poadí, ve kterém se v molekule DNA jednotlivých organism vyskytují. Stavební kámen G je u lovka i plže ve všech ohledech shodný. Liší se však poadí stavebních kamen, a to nejen mezi lovkem a hlemýždm, ale rovnž - i když v menší míe - mezi jednotlivými lidmi (s výjimkou jednovajených dvojat). DNA žije uvnit našich tl. Neshromaž uje se však v urité ásti tla, nýbrž je rozmístna ve všech jeho bukách. Prmrné lidské tlo sestává z (1 000 bilion) bunk a v každé z nich, až na zanedbatelné výjimky, je obsažena jedna kompletní kopie DNA tohoto tla. Tato DNA mže být považována za soubor instrukcí, zapsaný v abeced o tyech písmenech, k vytvoení takového tla. Je to, jako kdyby se v obrovské budov nacházela v každé místnosti knihovna, v níž by byly stavební plány celé budovy. V pípad buky odpovídá této knihovn" jádro. Pokud bychom chtli, aby naše metafora odpovídala lovku, pak by se v takové knihovn nacházelo 46 svazk. U jiných druh je tento poet odlišný. Svazkm" se íká chromozomy. V mikroskopu vypadají jako dlouhá vlákna a po jejich délce jsou rozloženy jednotlivé geny. Není snadné, a pro naše úely naštstí ani dležité, íci, kde koní jeden gen a zaíná druhý. Metafory stavebních plán se pidržím i nadále a budu pitom voln mísit její pojmy s jazykem reality. Chromozom budeme nazývat svazkem". Výraz stránka" bude provizorn používán ve smyslu zamnitelném s genem i pesto, že jednotlivé geny od sebe nejsou tak jasn odliši-telné jako stránky knihy. Tato metafora nám pomže porozumt mndha vcem, a až nám už nebude pro pipodobnní skutenosti stait, nahradíme ji další. Mimochodem na stran pírody v tomto obraze samozejm chybí architekt". Stavební plány psané sekvencemi DNA byly vytvoeny pírodním výbrem. Molekuly DNA dlají dv dležité vci. První z nich je, že se replikují, tj. vytváejí kopie sebe sama. Umjí to velmi dobe, dlají to koneckonc od poátk života. V dosplosti sestáváte z bunk, ale pvodn jste byli jen jediná buka obsahující jedinou zdrojovou kopii stavebních plán. Ta se rozdlila na dv buky, z nichž každá musela obdržet svou kopii plán. Následná dlení zvýšila poet bunk na 4, 8, 16, 32 atd. až do bilion. Ped každým takovým dlením je DNA vrn, tém bez jakýchkoli chyb, zkopírována. Duplikace DNA je jedna vc. Pokud je však DNA opravdu stavebním plánem tla, jak je potom tento plán uskuteován? Jak je peložen do pediva tkání? To má na starosti druhá funkce DNA, jíž je nepímá kontrola syntézy dalšího druhu molekul - protein. Hemoglobin, uvedený jako píklad v minulé kapitole, je jen jednou z nepeberné ady proteinových molekul. Kódovaný záznam uchovávaný v DNA je z jejího typís-menného kódu prost a zcela mechanicky pekládán do jiné abecedy. Je to abeceda aminokyselin, kterou je psán jazyk protein. Mohlo by se zdát, že výroba protein má daleko do ízení, vzniku a rstu organismu a dalších úkol, které jsme DNA pipsali, ale je to první krek tímto smrem. Proteiny nezastávají v tle jen stavební funkci, kataly-zují i chemické procesy probíhající v buce a precizn ídí, kdy a kde budou tyto reakce probíhat. Jak vede nakonec jejich aktivita k vývinu dítte, je píbh, jehož objasnní zabere embryologm desetiletí a možná století. Že tomu tak je, je však jasné už dnes. Geny nepímo ovlivují vznik tl a tento vliv je písn jednosmrný: získané vlastnosti se neddí. Nezáleží na tom, kolik znalostí a moudrosti ve svém život získáte; ani trošku z toho nepenesou geny na vaše dti. Každá nová generace zaíná od píky. Tlo je jen zpsob gen, jak se zachovat beze zmny. Evoluní význam poznatku, že geny ídí vývoj embrya, spoívá v tom, že geny jsou pinejmenším ásten zodpovdné za své budoucí pežití, nebo jejich budoucí pežití závisí na efektivnosti tl, v nichž žijí, tl, která pomáhaly postavit.

15 Kdysi byl pírodní výbr pedstavován rozdílnou úspšností v pežití replikátor plovoucích voln v prapolévce. Dnes dává pírodní výbr pednost replikátorm schopným vytváet nástroje pežití, tedy genm, které dokáží ídit embryonální vývoj. V tomto ohledu nenabyly replikátory o nic víc na vdomí i úelovosti, než kdy mly. Proces automatického pírodního výbru stále probíhá slep, v závislosti na životnosti, plodnosti a pesnosti replikace, stejn jako tomu bylo v dobách dávno minulých. Geny nejsou schopny pedvídat. Neplánují dopedu. Geny pouze jsou, nkteré víc než jiné, ale to je vše. Ale vlastnosti determinující životnost a plodnost genu nejsou tak prosté jako dív. Ani zdaleka ne. V nedávných letech - posledních 600 milion nebo tak njak - dosáhly replikátory výrazných úspch v technologii nástroj pežití. Za takové úspchy mžeme považovat teba sval, srdce nebo oko (vyvinuté nkolikrát nezávisle na sob). Než v tomto tématu budeme moci postoupit dále, musíme pochopit, že replikátory pedtím radikáln zmnily základy svého zpsobu života. První, co u moderních replikátor zaznamenáme, je, že jsou velice družné. Nástroje pežití neobsahují jen jeden gen, ale mnohdy až nkolik tisíc gen. Vytvoení tla je kooperativní proces takové spletitosti, že je tém nemožné odlišit píspvky jednotlivých gen. 8 Daný gen bude mít mnoho rzných projev na rzných ástech tla. Daná ást tla bude ovlivována mnoha geny a projev jednoho genu bude záviset na interakcích s mnoha jinými geny. Nkteré geny se chovají jako vdí a regulují funkce skupiny ostatních gen. V pojmech naší analogie popisuje uritá strana plán rzné ásti budovy a každá strana dává smysl jen spolu s dalšími stranami. Tato spletitá vzájemná závislost gen nás pivádí na myšlenku, pro jsme se vlastn rozhodli pro slovo gen". Pro jsme teba nezvolili termín genový komplex"? Pro nkteré úely je to skuten dobré ešení. Podívá-me-li se na vci z jiného úhlu, má smysl uvažovat o rozdlení genového komplexu na samostatné replikátory neboli geny. Tato poteba vzniká mimo jiné díky fenoménu sexu. Pohlavní rozmnožování míchá a peskupuje geny. To znamená, že každý jedinec je pouze nositelem krátkodobé kombinace gen, zato geny samy o sob mají potenciáln dlouhou životnost. Jejich životní dráhy se neustále, jak procházejí generacemi, kižují. Jeden gen mžeme brát jako jednotku, která pežívá v mnoha úspšných jednotlivých tlech. A to je také hlavní myšlenka této kapitoly. ada mých velice respektovaných koleg tuto myšlenku zatvrzele odmítá. Musíte mi tedy odpustit, že ji rozvádím. Nejdíve však musím strun objasnit nkterá fakta o sexu. Už jsem ekl, že plány našeho tla jsou rozloženy v 46 svazcích. Po pravd eeno je to pílišné zjednodušování. Pravda je trochu zvláštní. Tch 46 chromozom je vlastn 23 pár chromozom. Mžeme íci, že v každém jádru každé buky jsou obsaženy dv alternativní sady plán o 23 svazcích. Nazývejme je svazek la a lb, svazek 2a a 2b a tak dále až k svazku 23a a 23b. ísla svazk a pozdji i stran jsem samozejm zvolil namátkov. Obdržíme jeden celý chromozom z každého páru od každého z rodi, v jehož varlatech i vajenících byly oddleny. Svazky la, 2a, 3a... jsme získali eknme od otce, zatímco svazky lb, 2b, 3b... od matky. V praxi je to tžké, ale teoreticky bychom se mohli podívat do mikroskopu na 46 chromozom a rozlišit tch 23 otcovských od tch 23 mateských. Párové chromozomy nestráví vtšinu života ve fyzickém kontaktu, dokonce ani ne blízko sebe. V jakém smyslu jsou tedy spárovány"? V tom smyslu, že každý díl, který máme od otce, mžeme považovat, stránku po stránce, za pímou alternativu uritého díl od matky. Napíklad strana 6 svazku 13a i strana 6 svazku 13b mohou nést informaci o barv oí: jedna mže napíklad íkat, že mají být modré, druhá hndé. Nkdy mže jít o dv alternativy shodné, ale jindy, jako v pedchozím píkladu, se liší. Co dlá tlo, jsou-li jejich píkazy v rozporu? Jak kdy. Nkdy jeden pedpis pevládne nad druhým. V píkladu s barvou oí by výsledná barva byla hndá. Instrukce pro modrou barvu by byla opominuta, ale to neznamená, že by se nemohla penést na další generaci. Gen, který je takto opomíjen, se nazývá recesivní. Opakem recesivního je gen dominantní. Gen pro hndé oi je dominantní vi genu pro modré oi. Modré oi mají jenom lidé, u nichž ob alternativní stránky pro barvu oí jednomysln doporuují modrou. Ješt obvyklejší je, že když se dv alternativy genu liší, bývá výsledkem nco jako kompromis. Tlo získá vlastnost, která odpovídá nemu mezi obma píkazy, nebo nemu úpln jinému. Když spolu dva geny soutží o stejnou pozici na chromozomu, tak jako napíklad geny pro barvu oí, nazýváme je alely. Pro naše úely mžeme považovat slovo alela" za synonymum slova rival". Pedstavme si svazky architektonických plán jako šanony, z nichž lze jednotlivé stránky vyjmout a zamnit. Každý svazek 13 musí mít stranu 6, ale je mnoho možných stran 6, které by mohly být na míst mezi stranou 5 a 7. Jedna verze peduruje modré oi, jiná hndé. V populaci mohou být i jiné verze s jinými barvami, teba se zelenou. V populaci mže být roztroušeno pl tuctu alternativních alel pro stranu 6 svazku 13. Kterýkoli lovk však má jen dva svazky 13 - chromozomy. Proto mže mít pouze dv alely na pozici strany 6. Mže mít dv stejné alely, jako by tomu bylo teba u modrookého jedince, nebo kombinaci kterýchkoli dvou z pltuct alel vyskytujících se v populaci. Samozejm nemžete doslova jít a vybrat si své geny z fondu gen populace. Geny jsou umístny v jednotlivých nástrojích pežití. Naše geny jsou nám prost pasivn pedány pi poetí a nemžeme s tím nic dlat. Avšak je tu pohled, z kterého mžeme, z dlouhodobého hlediska, brát geny populace jako genofond (gene pool) - zásobu gen celé populace. Pojem genofond" je technický termín používaný genetiky. Je to výhodná abstrakce, nebo sex geny promíchává, by peliv organizovaným zpsobem. Nco jako oddlování a výmna stránek, jak brzy uvidíme, se doopravdy dje. Popsal jsem bžné dlení buky na dv buky dceiné, kdy každá dostane kompletní sadu všech 46 chromozom. Takový druh bunného dlení nazýváme mitóza. Ale existuje ješt další druh bunného dlení -meióza. Meiózou

16 vznikají pouze pohlavní buky: spermie a vajíka. Tyto buky jsou výjimené tím, že mají pouze 23 chromozom. To je samozejm polovina 46, což naprosto vyhovuje tomu, že ze spojení dvou takových bunk vzniká nový jedinec. Meióza je speciální dlení buky, které probíhá pouze ve varlatech nebo ve vajenících. Tam se buky s plným potem chromozom dlí na pohlavní buky s 23 chromozomy (uvedená ísla platí pro lovka). Spermie se svými 23 chromozomy je vytvoena z jedné bžné buky s 46 chromozomy. Které chromozomy tam jsou? Je dležité, aby spermie nedostala jakékoli chromozomy. Nemže mít dva svazky 13 a žádný svazek 17. Teoreticky by se mohlo stát, že spermie dostane 23 chromozom, a všechny od jednoho z rodi, teba od matky, to znamená svazky lb, 2b, 3b... 23b. V tomto, velice nepravdpodobném pípad by dít vzniklé oplozením touto spermií zddilo polovinu gen od své babiky a žádné od svého dda. Ve skutenosti k takovéto hrubé distribuci celých chromozom vbec nedochází. Pravda je složitjší. Uvdomme si, že svazky (chromozomy) mžeme považovat za šanony s volnými listy. Pi tvorb spermie bývají asto stránky i spíše skupiny stran (kapitoly) oddleny a zamnny s odpovídajícími stranami alternativního svazku. Tak mže spermie mít svazek 1 sestaven z prvních 65 stran ze svazku la a zbytek od.66. strany až do konce ze svazku lb. Dalších 22 svazk bude sestaveno podobným zpsobem. V dsledku toho je každá spermie jedinená, by všechny mají svých 23 chromozom sestavených ze stejných 46 chromozom. Vajíka jsou vytváena podobným zpsobem ve vajenících a jsou také všechna jedinená. Skuteným mechanismm tohoto míchání pomrn dobe rozumíme. Bhem tvorby spermie (i vajíka) se ásti otcovských chromozom oddlí a vymní si místo s odpovídající ástí mateského chromozomu (zde mluvíme o rodiích jedince, ve kterém se spermie i vajíko tvoí). Proces výmny ástí chromozomu se nazývá crossing over [odpovídající eský termín pekížení" se zatím píliš neujal - pozn. red.] a je velice podstatnou ástí tématu této knihy. Z jeho existence vyplývá, že by nemlo žádný smysl, abyste se dívali na chromozomy ní spermie i vajíka a snažili se odlišit, které jsou od matky a které od otce (na rozdíl od chromozom bžné buky). Kterýkoli chromozom ve spermii i vajíku bude skládaka, mozaika mateských a otcovských gen. Metafora stránky pro gen zde pestává fungovat. V šanonu s volnými listy mžeme vyjmout, vložit nebo vymnit stranu, ale ne její pouhou ást. Ale genový komplex je jen dlouhý etzec nukleotid, který není nijak viditeln rozdlen na samostatné strany. Pro pesnost dodejme, že jsou zde urité znaky pro poátek a konec sekvence kódující uritý protein, zapsané ve stejné typísmenné abeced jako kódující sekvence. Mezi tmito ohraniujícími znameními jsou zapsány proteiny. Kdybychom chtli, mohli bychom gen definovat jako sekvenci nukleotid ležící mezi symboly pro poátek a konec a kódující jeden protein. Pro takovou sekvenci už existuje název cistron, ale nkteí lidé používají slovo gen" ve stejném smyslu jako cistron. Avšak crossing over nedbá na hranice mezi cistrony. Mže k nmu dojít uvnit cistronu stejn jako mezi cistrony. Je to, jako by nebyly architektovy plány napsány na jednotlivých stranách, ale na 46 cívkách samolepicí pásky. Cistrony nemají stálou délku. Jediný zpsob, jak zjistit, kde koní jeden cistron a zaíná další, je podívat se na zápis na pásce a hledat symboly pro zaátek a konec. Crossing over vezme mateskou a otcovskou pásku, pestihne je a vymní vzájemn si odpovídající ásti, a už je na nich zapsáno cokoli. V názvu této knihy není genem mínn samotný cistron, ale nco ješt he uchopitelného. Moje definice sice nebude každému po chuti, ale žádná univerzáln uznávaná definice genu neexistuje. A i kdyby existovala, definice nejsou nic svatého. Slovo si mžeme definovat, jak chceme, pokud to ovšem udláme srozumiteln a jednoznan. Definice, kterou chci použít, pochází od G. C. Williamse. 9 Definuje gen jako jakoukoli ást chromozomálního materiálu, která mže pekat dobu dostaten dlouhou k tomu, aby mohla sloužit jako jednotka pírodního výbru. Slovy pedchozí kapitoly - gen je replikátor s vysokou pesností kopírování. Je to jeden ze zpsob, jak íci dlouhovkost ve form kopií, ale já to zkrátím pouze na životnost. Tuto definici budu muset obhájit. Podle jakékoli definice musí gen být ástí chromozomu. Otázka je, jak velikou ástí - jak dlouhou ástí pásky? Pedstavte si jakoukoli souvislou sekvenci kódových písmen na pásce. Nazvte ji genetickou jednotkou. Mže to být sekvence deseti písmen uvnit cistronu, mže to být sekvence osmi cistronu, mže zaínat uvnit jednoho cistronu a konit uvnit druhého. Bude se pekrývat s jinými genetickými jednotkami. Bude obsahovat menší genetické jednotky a bude souástí vtších genetických jednotek. A je jakkoli dlouhá, pro úely tohoto tématu je tím, co nazýváme genetická jednotka. Je to prost ást chromozomu, která se fyzikáln nijak neliší od jeho zbytku. Blížíme se k dležitému bodu. ím je genetická jednotka kratší, tím pravdpodobnjší je, že bude žít déle - ve více generacích. Pesnji eeno - tím mén je pravdpodobné, že bude rozdlena erossing overem. Pedpokládejme, že chromozom pi tvorb spermie i vajíka meiotic-kým dlením projde prmrn jedním crossing overem. K tomu mže dojít kdekoli. Pokud bychom mli genetickou jednotku o délce pl chromozomu, mla by pi každé meióze 50% pravdpodobnost, že bude rozdlena crossing overem. Pokud by délka naší genetické jednotky tvoila pouze 1 % délky chromozomu, mla by 1% pravdpodobnost, že bude pi meiotickém dlení rozdlena. Mžeme tedy oekávat, že tato jednotka pežije v nkolika generacích potomk daného jedince. Jeden cistron by ml tvoit mén než 1 % délky chromozomu. I skupina sousedních cistron mže pežít mnoho generací, než budou rozdleny crossing overem. Prmrnou oekávanou délku života genetické jednotky bychom mohli vyjádit potem generací, které mohou být pepoteny na roky. Pokud budeme za genetickou jednotku pokládat celý chromozom, bude její životnost pouze jedna generace. Vezmme si napíklad váš chromozom 8a, který jste zddili po otci. Byl vytvoen v jednom z varlat vašeho otce krátce pedtím, než jste byli poati. Nikdy pedtím v celé historii svta takový chromozom neexistoval. Vytvoila jej meióza, pemísující proces. Byl ukován z ástí chromozom pocházejících od vaší babiky a ddy. A pak byl uložen práv ve spermii, jedné z mnoha milion, ohromné armády malých lun, které se spolen plavily do vaší matky. Práv

17 tato jediná spermie (pokud zrovna nejste neidentické dvoje) našla pístav v jednom vajíku vaší matky a zpsobila vaši existenci. Genetická jednotka, o níž uvažujeme, chromozom 8a, se spolu se zbytkem vaší genetické informace zaala replikovat. Te se nachází ve svých duplikátech po celém vašem tle. Ale než budete mít vlastní potomstvo, petvoí se tento chromozom pi tvorb vašich vajíek i spermií. Jeho ásti se prohodí s ástmi chromozomu 8b od vaší matky. V každé pohlavní buce bude jiný chromozom 8. Bude možná lepší", možná horší", ale hlavn, po-mineme-li spíše nepravdpodobnou shodu okolností, bude úpln jiný, zcela jedinený. Životní dráha jednoho chromozomu je jedna generace. Co však životní dráha menší genetické jednotky, eknme 0,01 délky chromozomu 8a? Tato jednotka sice také pochází od vašeho otce, aleje velice pravdpodobné, že nebyla složena v nm. Pi výše uvedeném pedpokladu jednoho crossing overu na chromozom v prbhu jedné meiózy je jasné, že je 99% pravdpodobnost, že celou jednotku zddil od jednoho ze svých rodi. Dejme tomu od své matky, vaší babiky. A ta ji opt s 99% pravdpodobností celou zddila po jednom ze svých rodi. Pokud bychom hledali pvod malé genetické jednotky, mohli bychom se pípadn dostat k jejímu pvodnímu stvoiteli! Nkdy musela být poprvé vytvoena ve varlatech i vajenících jednoho z vašich pedk. Zopakuji spíš speciální význam, v jakém používám slovo stvoit". Menší podjednotky, podjednotky, ze kterých sestávají genetické jednotky, o nichž uvažujeme, mohly existovat dávno pedtím. Naše genetická jednotka byla vytvoena pouze v tom smyslu, že v daném okamžiku vzniklo dané uspoádání podjednotek, které nikdy pedtím neexistovalo. Chvíle stvoení mohla nastat velice nedávno, eknme u jednoho z vašich prarodi. Pokud však máme njakou menší jednotku, mohla být poprvé seskupena v njakém z vašich daleko vzdálenjších pedk. Možná v opiím pedku lovka. Malé genetické jednotky rovnž mohou být dále v celku pedávány vašim potomkm po adu generací. Nezapomínejme ani na to, že potomstvo jedince není jediná linie, ale vtví se. A už daná jednotka chromozomu 8a vznikla u kteréhokoli z vašich pedk, byl pravdpodobn i pedkem mnoha jiných potomk krom vás. Jednu z vašich genetických jednotek mže mít i vaše sesteni-ce z druhého kolena. Mže být ve mn, v pedsedovi vlády nebo ve vašem psovi, nebo pokud jdeme dostaten daleko do minulosti, máme všichni spolené pedky. Stejná jednotka mže být také seskupena mnohokrát nezávisle na sob. Pokud je malá, není tato shoda náhod natolik nepravdpodobná. Ale zato je velice nepravdpodobné, že teba i blízký píbuz-, ný bude mít stejný chromozom. ím menší je genetická jednotka, tím vtší je pravdpodobnost, že jí bude mít víc lidí. Náhodné seskupení malých jednotek crossing overem je zpsob, jakým vznikají nové genetické jednotky. Dalším zpsobem, který má v evoluci velkou dležitost, je bodová mutace. Bodová mutace je chyba v pepisu, kdy dojde k zámn jednoho písmene. Je vzácná, ale samozejm ím delší je genetická jednotka, tím pravdpodobnji mže být touto mutací na nkterém míst zmnna. Dalším vzácným druhem chyby i mutace s významnými dlouhodobými dsledky je inverze. Tehdy se ást chromozomu odpojí, otoí a napojí v obráceném smru. V analogii plán budovy by tomu odpovídalo peíslování stran. Nkdy se ásti chromozomu nenapojí v opané poloze, ale napojí se na jinou ást chromozomu nebo na jiný chromozom. Tomu by zase odpovídalo pemístní štosu stránek z jednoho šanonu do druhého. Význam této mutace spoívá v tom, že mže píležitostn vést k bližšímu spojení ástí genetického materiálu, který mže ve spojení dobe spolupracovat. Dejme tomu, že se dva cistrony, které mají výhodný efekt, jen když jsou oba pítomny a doplují se i svou funkci njakým zpsobem posilují, dají dohromady pomocí inverze. Pírodní výbr mže nov vzniklou genetickou jednotku" upednostnit a ta se rozšíí v budoucí populaci. Je možné, že genové komplexy byly bhem ady let tímto zpsobem hojn peskupovány a editovány. Význam takových komplex lze názorn ukázat na píkladu jevu známého jako mimikry. Nkteí motýli mají nepíjemnou chu. Vtšinou mají velice výrazné a odlišné zbarvení a ptáci se jim na základ tchto varovných" znak vyhýbají. Jiní motýli, kteí tak špatnou chu nemají, se do této hry zapojují. Napodobují ty, co chutnají odporn. Narodí se se stejnou barvou a tvarem (ne však se stejnou chutí). asto tak matou nejen pírodovdce, ale i ptáky. Pták, který jednou okusí skuten nechutného motýla, se bude všem stejn vyhlížejícím motýlm vyhýbat. Bude se tedy vyhýbat i napodobujícím druhm, a tak pírodní výbr zvýhodní geny pro vzhled podobný nechutným druhm. Takto se vyvinulo mimikry. Nepíjemných" motýl je mnoho druh a nevypadají všechny stejn. Mimikry nemže napodobit všechny najednou. Musí si vybrat jeden uritý nepíjemný druh. Obecn - jeden napodobující druh je vždy specialistou na napodobování jednoho uritého nepíjemného druhu. Existují však i napodobující druhy, které dlají velice zvláštní vc. Nkteí jejich píslušníci napodobují jeden druh, jiní zase jiný druh. Jedinec, který by se pokoušel napodobovat oba druhy, by brzy skonil jako potrava, ale takoví smíšení jedinci se nerodí. Stejn jako se jedinec musí narodit bu jako samec, nebo jako samice, musí se jedinec tohoto druhu narodit bu jako napodobitel jednoho, nebo druhého druhu. Jeden motýl mže napodobovat druh A, zatímco jeho bratr druh B. Vypadá to, jako by jeden gen rozhodoval o tom, zda bude jedinec napodobovat druh A i druh B. Ale jak by mohl jeden gen determinovat všechny rozmanité aspekty mimikry - barvu, tvar, vzor skvrn a rytmus letu? To jeden gen nemže, myslíme-li cistron. Ale neúmyslným automatickým redigováním" zpsobeným inverzemi a dalším náhodným peskupováním genetického materiálu se na chromozomu spojila do skupiny v úzkém spojení velká škála pvodn oddlených gen. Celá skupina se chová jako jeden gen, ostatn podle naší definice to nyní je jeden gen, a má alelu",

18 kterou je ve skutenosti další skupina. Jedna skupina obsahuje cistrony zabývající se napodobováním druhuj, druhá zase napodobováním druhu B. Ob tyto skupiny jsou tak zídka rozdleny crossing overem, že mžeme tžko v pírod vidt motýla, který je pechodem mezi tmito dvma vzory. Píležitostn se objeví pouze tehdy, jsou-li tito motýli chováni v laboratoích ve velkém množství. Používám slovo gen" ve významu genetické jednotky, která je dost malá, aby pežila v mnoha generacích a byla rozšíena v populaci y mnoha kopiích. Není to píliš jednoznaná definice, je to spíše svého druhu relativní definice, jako teba definice slov velký" i starý". ím je pravdpodobnjší, že ást chromozomu bude rozdlena crossing overem i zmnna mutacemi rzných druh, tím mén ji mžeme nazývat genem ve smyslu, ve kterém tento výraz používám. Cistron do tohoto významu zapadá a nkteré vtší jednotky ješt také. Tucet cistron mže být na chromozomu umístno tak blízko sebe, že pro naše úely tvoí samostatnou genetickou jednotku s dlouhou životností. Skupina pro mimikry motýl je dobrý píklad. Když- cistrony opouštjí jedno tlo a dostávají se do dalšího, když nastoupí do spermie i vajíka na cest do další generace, mohou zjistit, že jejich malé plavidlo veze jejich blízké sousedy z minulé cesty, staré známé námoníky, s nimiž se plavili na dlouhé pouti od tl dávných pedk. Sousední cistrony na stejném chromozomu tvoí "úzce spojenou skupinu a zídkakdy nenastoupí na stejnou lo, když pijde as meiózy. Kdybychom chtli být pesní, nemla by se tato kniha jmenovat Sobecký cistron ani Sobecký chromozom, ale Mírn sobecký velký kus chromozomu a ješt sobetjší kousek chromozomu. Jak jist uznáte, není to zrovna název, který by zaujal. Tak jsem definoval gen jako kousek chromozomu, který mže petrvat mnoho generací, a knihu nazval Sobecký gen. Tím jsme se vrátili k tématu, které jsme opustili na konci 1. kapitoly. Tam jsme si ekli, že sobeckost mžeme oekávat u všech vcí, které si zaslouží titul základní jednotka pírodního výbru. Také jsme vidli, že nkteí lidé pokládají za jednotku pírodního výbru druh, jiní populaci i skupinu uvnit druhu a jiní zase jedince. ekl jsem, že bych za základní jednotku pírodního výbru, a tím pádem i starosti o sebe sama, radji považoval gen. Te jsem gen definoval tak, že musím mít pravdu! Pírodní výbr ve svém nejobecnjším výkladu znamená rozdílné pežití objekt. Nkteré žijí a jiné umírají, ale aby tato selektivní smrt mla ve svt njaký vliv," musí být splnna další podmínka. Každá vc musí existovat v mnoha kopiích a alespo nkteré musí být s to pežít postéh-nuteln dlouhou dobu evoluního asu. Malé genetické jednotky jsou toho schopny, jedinci, skupiny a druhy nikoli. Gregor Mendel už dávno ukázal, že ddiné jednotky lze považovat za nedlitelné a nezávislé ástice. Dnes víme, že to bylo píliš zjednodušené. I cistron se mže píležitostn dlit a žádné dva geny na chromozomu nejsou zcela nezávislé. Definoval jsem gen jako jednotku, která se velice blíží ideálu nedlitelné jednotky. Gen sice není nedlitelný, ale jen zídka bývá rozdlen. Rozhodn je bu pítomen, nebo nepítomen v tle daného jedince. Gen cestuje neporušen od prarodi k prapotomkm, procházeje generacemi, aniž by se míchal s jinými geny. Kdyby se geny neustále míchaly, byl by pírodní výbr, tak jak ho známe te, nemožný. Práv pedstava, že ddinost je proces založený na smšování vlastností, panující v jeho dob, dlala Darwinovi znané starosti. Tch jej mohla ušetit znalost Mendelovy práce, v té dob už publikované. Bohužel se s ní však nikdy nesetkal, protože se jí za Darwinova a Mendelova života nedostalo pílišného ohlasu. Mendel si nejspíše neuvdomil význam svých objev, nebo jinak by Darwinovi patrn napsal. Další zvláštností genu je, že nestárne, a a je starý sto nebo milion let, nezvtšuje se pravdpodobnost, že by zahynul. Peskakuje z jednoho tla do druhého pes generace a ovlivuje svým zpsobem a ve svém zájmu jedno tlo za druhým. Opouští adu smrtelných tl díve, než zestárnou a zemou. Geny jsou nesmrtelné, i spíš jsou definovány jako objekty, které mají velice blízko tomu, aby si charakteristiku nesmrtelnosti zasloužily. My, jednotlivé nástroje jejich pežití ve svt, mžeme oekávat, že se dožijeme nkolika desítek let. Zato délka života gen mže být mena ne v desítkách, ale v tisících i milionech let. U pohlavn se rozmnožujících druh je jedinec píliš velká a píliš nestálá genetická jednotka, než abychom jej mohli považovat za základní jednotku pírodního výbru. 10 Skupina jedinc je ješt vtší jednotka. Z hlediska gen jsou jedinci a skupiny jedinc jako mraky na obloze i jako písená boue v poušti. Jsou to jenom pechodné shluky i sdružení. V evoluním ase nejsou stálé. Populace mohou vydržet dlouhou dobu, ale neustále se míchají s jinými populacemi, a tak ztrácejí svou identitu. Jsou také pedmtem evoluních zmn. Populace není dostaten ohraniený pedmt, aby mohla tvoit jednotku pírodního výbru. Není dost stálá a jednotná, aby jí ve výbru mohla být dána pednost" ped jinou populací. Jednotlivé tlo se zdá být dostaten samostatné, dokud petrvává, ale jak dlouho že to je? Každý jedinec je jedinený. Nemžete donutit evoluci, aby si vybírala mezi jednotlivci, když každý z nich existuje pouze v jediné kopii! Pohlavní rozmnožování není replikace. Stejn jako je populace ovlivována jinými populacemi, jsou potomci jedince ovlivováni jeho sexuálním partnerem. Vaše dti jsou jen z poloviny vámi a vnouata jen z jedné tvrtiny. Maximáln mžete doufat v to, že v dalších generacích budete mít mnoho potomk, z nichž každý bude mít z vašich gen jen nepatrnou ásteku, pestože nkolik z nich bude nosit i vaše píjmení. Jedinci nejsou stabilní, jsou pomíjiví. Chromozomy jsou odsunuty do zapomnní, jako rozložení karet z minulé hry, ale karty tento pesun pežijí. Geny jsou jako karty. Crossing overem se neznií, pouze si vymní partnery a jdou dál. Samozejm jdou dál. To je jejich práce. Jsou repliká-tory a my jsme jejich nástroje pežití. Když splníme svj úel, jsme odloženi stranou. Ale geny jsou obyvateli geologického asu; geny jsou vné. Geny, stejn jako diamanty, jsou vné, ale ne ve stejném smyslu. U diamantu zstává nezmnná soustava atom. Molekulám DNA není

19 vlastní tento druh trvalosti. Život kterékoli molekuly DNA je pomrn krátký, trvá možná nkolik msíc, urit ne víc než jeden život. Teoreticky však mže molekula DNA - ve form svých kopií - žít stamiliony let. Mimoto se kopie uritého genu mohou rozšíit po celém svt, tak jako prastaré replikátory. Rozdíl je v tom, že moderní verze jsou pkn zabalené uvnit tl nástroj pežití. Zdrazuji potenciální nesmrtelnost genu v podob kopií jakožto jeho definující vlastnost. Pro nkteré úely je dobré definovat gen jako jeden cistron, ale v pípad evoluní teorie je tuto definici nutné rozšíit. Míra tohoto rozšíení závisí na úelu definice. Chceme najít praktickou jednotku pírodního výbru. Aby se nám to podailo, zanme s vlastnostmi, které musí úspšná jednotka pírodního výbru mít. Podle pedcházející kapitoly je to dlouhá životnost, plodnost a pesnost replikace. Pak prost definujeme gen jako nejvtší jednotku, která tyto vlastnosti alespo potenciáln má. Gen je dlouhovký replikátor existující v mnoha kopiích. Nežije vn. Dokonce ani diamant není doslova vný a dokonce i cistron mže být rozdlen crossing overem. Gen je definován jako ást chromozomu, která je dostaten krátká, aby mohla vydržet dost dlouho na to, aby mohla fungovat jako významná jednotka pírodního výbru. Co pesn znamená to dost dlouho"? Neexistuje žádná jednoznaná a rychlá odpov. Záleží na síle selekního tlaku. To znamená, o kolik menší šanci pežít má špatná" genetická jednotka než její dobrá" alela. To je otázka kvantitativních detail, které budou u jednotlivých pípad rzné. Nejvtší praktická jednotka pírodního výbru - gen - se ve stupnici umístí nkde mezi cistronem a chromozomem. Práv potenciální nesmrtelnost dlá gen dobrým kandidátem na základní jednotku pírodního výbru. Te pišel as, abychom zdraznili slovo potenciální".,gen mže žít milion let, ale mnoho nových gen neprojde ani první generací. Tch pár, co uspje, uspje ásten díky štstí, ale hlavn díky svým vlastnostem, které ve svém souhrnu znamenají schopnost vytváet kvalitní nástroje pežití. Ovlivují vývoj embrya každého dalšího tla, v nmž se nacházejí, tak, že toto tlo má vtší šanci, že bude žít a rozmnožovat se, než by mu zajistil konkurenní gen i alela. Dobrý" gen mže napíklad zajistit své pežití obdaením tl, v nichž se nachází, dlouhýma nohama; ty pak tmto tlm pomáhají prchnoutt ped predátory. Tento píklad není univerzální. Dlouhé nohy nemusí být vždy užitenou vlastností. Pro takového krtka by byly nevýhodou. Než zabedávat do detail, pokusme se radji hledat univerzální vlastnosti, které bychom oekávali u všech dobrých (tj. dlouhovkých) gen. Vezmme to z opané strany. Které vlastnosti iní gen automaticky špatným", krátkovkým? Takových univerzálních vlastností mže být celá ada, ale jedna má velice blízký vztah k této knize. Na úrovni gen musí být altruismus špatný a sobeckost dobrá. To pesn vychází z našich definic altruismu a sobeckosti. Geny pímo soutží o pežití se svými alelami, nebo jejich alely v genofondu usilují o stejnou pozici na chromozomech píštích generací. Gen, který se snaží zvýšit své šance na pežití v genofondu na úkor svých alel, bude mít samozejm v pímém dsledku vtší šanci pežít. Gen je základní jednotkou sobeckosti. Tím bylo vysloveno hlavní poselství této kapitoly. Zámrn jsem pešel nkteré komplikace a skryté pedpoklady. První komplikace už byla strun naznaena. Jakkoli nezávislé a svobodné mohou být geny na své cest generacemi, nejsou píliš nezávislé a svobodné v ízení embryonálního vývoje. Nesmírn spletit spolupracují a interagují jednak mezi sebou a jednak s okolním prostedím. Výrazy jako gen pro dlouhé nohy" i gen pro altruistické chování" jsou výstižná slovní spojení, ale je dležité porozumt jejich významu. Neexistuje gen, který by sám vytvoil nohu dlouhou i krátkou. Vytvoení nohy je kooperativní podnik mnoha gen. Nepominutelné jsou i vlivy vnjšího prostedí - nohy jsou vlastn vytvoeny z jídla! Mže však existovat gen, který za daných podmínek sám zpsobí, že narostou nohy delší, než by byly za stejných podmínek pod vlivem alternativní alely tohoto genu. Jako analogii si pedstavte vliv hnojiva, eknme dusinanu, na vzrst obilí. Každý ví, že obilí více vyroste po pohnojení dusinany než v jejich nepítomnosti. Nikdo však nebude takový hlupák, aby tvrdil, že samotný dusinan zpsobuje rst obilí. Samozejm jsou zapotebí i semínka, pda, slunce, voda a rzné minerály. Pokud jsou tyto faktory konstantní nebo se mní jen mírn, pak dodání dusinan zpsobí vtší rst. Stejn je to s jednotlivými geny ve vývoji embrya. Vývoj embrya je ovlivován spletitým pedivem vztah tak složitých, že o nich radji nebudeme uvažovat. Žádný faktor, a už genetický i vnjší, nemže být považován za jedinou píinu" vzniku ásti tla. Vlastnosti kterékoli ásti dtského tlíka mají tém nekonený etz možpých píin. Avšak rozdíl mezi dvma dtmi, teba v délce nožiek, mže snadno spoívat v jedné i nkolika málo rozdílných píinách, bu genetických, nebo vnjších. V soutživém boji o pežití rozhodují rozdíly; v evoluci rozhodují geneticky ízené rozdíly. Z hlediska genu jsou jeho alely rivalové na život a na smrt. Jiné geny jsou pouze ástí prostedí, srovnatelnou s teplotou, potravou, predátory i spoleníky. Projev genu závisí na jeho okolí, které zahrnuje i ostatní geny. Nkdy se gen projevuje jedním zpsobem v pítomnosti uritého jiného genu a v pítomnosti dalšího genu se projevuje zcela jinak. Celý soubor gen v tle vytváí cosi jako genetické klima i pozadí, ovlivující a mnící úinky kteréhokoli uritého genu. Jak se zdá, dospli jsme k paradoxu. Pokud je vytvoení dítte takový spletitý kooperativní podnik a každý gen potebuje ke splnní svého úkolu tisíce dalších gen, jak se to pak sluuje s mou pedstavou nedlitelných gen, které po staletí skáou jako nesmrtelný kamzík z jednoho tla do druhého, s pedstavou volných, nespoutaných a sobeckých nosi života? Byly to snad nesmysly? Vbec ne. Mohl jsem se možná nechat trochu unést svými kvtnatými frázemi, ale neuvádl jsem žádné nesmysly a žádný skutený paradox zde není. To se pokusím vysvtlit pomocí další analogie. Jeden vesla sám tžko vyhraje závod osmiveslic. Potebuje k tomu osm koleg. A každý aby byl specialista na uritém míst - u kormidla, na zádi i pídi atd. Veslování je kolektivní podnik, avšak nkteí ze závodník jsou lepší veslai než druzí. Dejme tomu, že si má trenér vybrat ideální tým z množství kandidát, z nichž nkteí jsou specialisté na

20 pozici na pídi, jiní na kormidle atd. Dejme tomu, že svj výbr provede tak, že dá každý den náhodným výbrem dohromady ti posádky a nechá je spolu navzájem zápolit. Po nkolika týdnech vyjde najevo, že nkteí jedinci se asto vyskytují ve vítzných týmech. Mže je tedy oznait za dobré veslae. Jiní jedinci se naopak astji vyskytují v pomalejších posádkách - a jsou posléze z výbru vyazeni. Ale i nadmíru dobrý vesla se nkdy mže ocitnout v pomalé posádce, bu kvli podadnosti ostatních len posádky, nebo v dsledku nešastné náhody, teba kvli silnému protivtru. Nejlepší muži jsou v nejlepších posádkách spolehliv pouze v dlouhodobém prmru. Veslai jsou geny. Rivalové o urité sedadlo v lodi jsou alely, potenciáln schopné zastávat stejnou pozici na chromozomu. Rychlé veslování odpovídá stavb tla úspšného v pežití, vítr vnjším pírodním podmínkám a množství kandidát genofondu populace. V otázce pežití tla jsou všechny jeho geny na jedné lodi. Mnoho dobrých gen se dostane do špatné spolenosti. Mohou teba sdílet tlo i se smrtonosným genem, kterýje zahubí v dtství. Dobrý gen je znien spolu s ostatními. Ale to jde pouze o jedno tlo. Další kopie tohoto dobrého genu se nacházejí v jiných tlech, v tlech bez smrtonosného genu. Mnoho kopií dobrých gen je znevýhodnno tím, že se dlí o tlo se špatnými geny, mnoho zahyne kvli jiné nešastné náhod, teba když je jejich tlo zasaženo bleskem. K náhodám, špatným i dobrým, však (už z povahy vci) dochází náhodn, a tak gen, který se neustále ocitá na stran prohrávajících, není obtí nešastné náhody, ale je to špatný gen. Jednou z pedností dobrého veslae je schopnost dobré týmová práce, schopnost zapadnout mezi ostatní a spolupracovat se zbytkem posádky. Ta mže být stejn dležitá jako silné svaly. Jak jsme vidli v pípad motýl, pírodní výbr mže nevdomky sestavit genový komplex inverzemi a jiným nedbalým pemísováním ástí chromozomu a takto dát dohromady geny, které dobe spolupracují. V jistém smyslu mohou být pro svou vzájemnou kompatibilitu vybrány geny, které nejsou nijak fyzicky spojeny. Gen, který dobe spolupracuje s vtšinou ostatních gen nacházejících se v ad tl, tj. s geny zbytku genofondu, je ve výhod. Napíklad tlo masožravc nese adu znak, které jsou potebné v úelném tle masožravce - ostré špiáky, správný druh stev na trávení masa a mnoho dalších. Zato úelné tlo býložravce potebuje ploché roz-mlovací zuby a mnohem delší stevo s odlišnými trávicími enzymy. V genofondu býložravc by gen pro ostré špiáky píliš neuspl. Ne že by takové zuby byly univerzáln špatné, ale tžko mžete požívat maso, ne-máte-li správný druh steva na trávení masa a mnoho dalších znak masožravého zpsobu života. Geny pro ostré masožravé zuby nejsou vysloven špatné, jenom v genofondu obsahujícím pevážn geny pro vlastnosti býložravc se tak jeví. Je to ožehavá a složitá záležitost. Složitá proto, že okolí" genu je tvoeno z vtší ásti jinými geny, z nichž každý byl vybrán pro svou schopnost spolupráce v prostedí ostatních gen. Mohli bychom se s tímto ožehavým tématem sice vypoádat analogií, dotyná analogie však neodpovídá bžným zkušenostem. Je to analogie s lidskou teorií her (game theory), s níž vás seznámím v 5. kapitole v souvislosti se souboji mezi jednotlivými zvíaty. Z tohoto dvodu odkládám další rozebírání tohoto tématu na konec 5. kapitoly a vracím se k hlavnímu sdlení této kapitoly - že bychom nemli za základní jednotku pírodního výbru považovat druh ani populaci, a dokonce ani jedince, ale nepatrnou jednotku ddiného materiálu, kterou je vhodné oznait jako gen. Jak už bylo eeno, úhelným kamenem tohoto tvrzení je pedpoklad, že geny jsou potenciáln nesmrtelné, zatímco tla a další vyšší jednotky jsou doasné. Tento pedpoklad vychází ze dvou skuteností: z vlastností pohlavního rozmnožování a crossing overu a ze smrtelnosti jedince. O tchto poznatcích nikdo nepochybuje. Avšak to nás nemže odvrátit od otázky, pro tomu tak je. Pro se my a vtšina ostatních nástroj pežití rozmnožujeme pohlavn? Pro probíhá crossing over? Pro nežijeme vn? Odpov na otázku, pro umíráme stáím, je složitá a její podrobnosti by pekroily rámec této knihy. Krom konkrétních píin byly navrženy ješt njaké obecné. Podlé jedné teorie je stárnutí dsledkem nahromadní škodlivých chyb v replikaci a dalšího poškození gen v prbhu života. Další teorie, teorie sira Petera Medawara, je dobrým píkladem evoluního myšlení ve spojení se selekcí gen. 11 Nejdíve se strun vypoádal s tradiními argumentacemi typu: Když umírají staí jedinci, je to altruistický in vi zbytku druhu, nebo kdyby tu zstali i pesto, že už jsou píliš sešlí na rozmnožování, dovedli by svt do záhuby." Medawar poukázal na to, že je to dkaz kruhem, vycházející z pedpokladu, o nmž pedstírá, že jej dokazuje, a sice, že staí jedinci nejsou schopni rozmnožování. Zárove je to naivní zpsob druhov i skupinov selekcionistic-kého vysvtlení, i když tato jeho složka by se dala upravit do dvryhodnjší podoby. Medawarova vlastní teorie má krásnou logiku. Je vystavna následujícím zpsobem. Když jsme se zamýšleli nad tím, co jsou nejobecnjší vlastnosti dobrého" genu, rozhodli jsme, že sobeckost" mezi n patí. Ale další obecná vlastnost, kterou budou mít úspšné geny, je snaha pozdržet smrt nástroje pežití, alespo dokud neprobhne reprodukce. Je možné, že nkteí z vašich vzdálených prastrýc i sestenic zemeli v dtství. Ale urit se to nestalo žádnému z vašich pímých pedk. Pedkové prost v dtství neumírají! Genu, který zpsobuje smrt svých nositel, se íká letální gen. Semile-tální gen má pouze takové oslabující úinky, že zvyšuje pravdpodobnost smrti z jiné píiny. Každý gen vyvíjí maximální úsilí ovlivnit naše tlo v uritém životním období a letální a semiletální geny netvoí výjimku. Vtšina gen má maximální úinek bhem vývoje plodu, další v dtství, další bhem adolescence, ješt další ve stedním vku a njaké také bhem stáí. (Uvdomte si te, že housenka a motýl, ve kterého se pozdji pemní, nesou pesn stejnou genetickou informaci.) Bude se tu samozejm projevovat tlak smující k odstranní letálních gen z genofondu. Avšak stejn samozejmé je, že pozdji úinkující letální geny budou v genofondu stabilnjší než díve úinkující letální geny. Gen, který je letální pro starší tlo, mže být v genofondu úspšný, pokud se jeho úinky projeví až poté, co mlo tlo as alespo na njakou reprodukci. Napíklad gen, který zpsobuje rakovinu u starých tl, bude pedán dalším generacím, nebo se jedinci staí rozmnožit díve, než