JOZEF KUFFNER: VDA I BÁCHORA?

JOZEF KUFFNER: VDA I BÁCHORA?

JOZEF KUFFNER: VÉDA I BÁCHORA? PABRKY K OTÁZCE SLOVANSKÉHO DÁVNOVKU. ADA DRUHÁ. ^^ :. NASE RUKOPISY. - II. PTÁCI ZPVY (VOGELSANGY) A JINÉ STOPY. III. NÁHODY A NAMÁTKY. IV. EHO SE DOTEŠ. - V. Z TOULEK. 1917. F. TOPI V PRAZE.

ICilf I AUG 1^1964 <íi Tiskem Unie" v Praze.

PROPOV. Pohroma svtové války zasáhla osudn i v oblast idejnou. Všecku svou víru a nadji skládal novodobý lovk v heslo vzdlanosti. V ní vidl spásu svého bytí, útchu i záruku budoucna. Vil, vzdlanost potírá zlo a pekoná i nejhroznjší jeho projev,,, ddictví dob zpozdilých, temných", válku. Novodobá vzdlanost stvoila takové pomry spoleenské a mezinárodní, že válka mezi vzdlanými národy nebude napíšt možná!.. lichotil si odchovanec moderních ideí kolébaje se v libý sen. Byl hrozn vyburcován. Válka strašnjší nad všecky, o jakých svt kdy slýchal, pikvaila. A ím vynikala nad minulé vzteklou niivostí, byla u ní práv zásluha téže vzdlanosti, na níž bláhovec nejvíce si hodlal zakládat. Vše, co prohlašováno silou a chloubou lidského ducha, idey pravdy, dobra a práva, ladu a krásy, vše malomocn se krilo vi rozpoutanému bsnní živl.

Hodnota vyšších mr života, jakou Vzdlanost slibovala, vztýit sebe k významu novodobého Božstva, selhala docela. Procitnutí ze sna bylo kruté. Vzdlanost, lidské dílo. A lovk, slabý tvor. Podléhá zákonu života. Chce pedevším žít, žít, jen žít! Touže po životu pináší v ob vše. I tak zvaný nejvyšší statek. A vzdlanost zatím? Podle zákona dlby úkol, dlby práce, kolik odbor inností vykazuje, v tolikéž vlastních druh živností se rozpadla. Živit se a žít, stalo se vlastním popudem všeho úkonu, vší schopnosti. A živnostenství má svoje neústupná pravidla. Aby prospíval, mže-li pracovník jinak, než piln dbáti pání a poteb svého zákazníka a zamstnavatele? A zákazníkem vzdlaností kdož jiný je, nežli spolenost, než spoleenská moc! A život je boj! Spolenost, ohrožená ve svých zájmech, objednává, kde a eho teba na svoji obranu. A vzdlanost, piinlivý živnostník, vyhovuje pesn zakázce, napíná schopnost, vymýšlí a kuje do války nejstrašnjší zbra. Možno-li jinak? Možno-li žít a postavit se mimo zákon života? Anebo pímým slovem: možno-li stvoit a postavit njakou vzdlanost, aby neznamenala lovku zárove živnost? A pokládá-li jedinec svým povoláním, hledat a hlásat pravdu, nekáže-li hned živnost, hlásat takovou pravdu, jakou si peje

zákazník, spolenost? A tu je osudný hrot! Spoleenská pravda je jiná, než vlastní, poznaná pravda. Bývá peasto pravý její opak. S úžasem jsme zeli, jaký osud prbhem doby postihl naši stainovdu. Velcí zakladatelé na poátku vytkli dílu pevný smr a krok. Tenkrát vda nebyla ješt živností. A pozdji, co se udalo? Než pl vku minulo, chabí následovníci u jakých konc se octli! Zetele spoleenské zde dávno provedly svou. Už neplatila vrcholná pro vdu starost: kde a jaká je pravda, jaké jsou její dvody a doklady? Vše zatlaovala jediná pée: co by ekl svt, zákazník, co kruhy, na kterých sejde! A konen: co že asi praví spoleenská moc? Jeví tak vnoukavé stránky postupu, nabízí výhody, ach! tolik hodné úvahy! lovk, chabý tvor! také vše odpouštt?.. Chápat vše, neznaí-li Zajisté. Jenže, jak potom hlavní bolest? Vzdlanost! Co zbude z bohovzdorných zámr vzdlanosti, pakliže hned hodnost,, posvátné Vdy'' piknuta zízení, jemuž nad všechno svtlo pezkumu a poznatku váží starost o hamižný prnik tlaenicí života, o svtácký mam a lichomet blahopejných styk a výhodných praktik? Kormutlivému postehu elí snad jediná útcha. Pevraty doby vynesly na povrch heslo s e b e-

urení národ. Možno-li, aby národ žil a vzkvétal nepoznav vlastní své pravdy? Bude-Ii národu dopáno, aby po svém zaídil svj život pak upraví, bohdá, i svou vlastní spoleenskou moc a zjedná už svojí pravd také potebnou živnost. Pak možno se nadíti, že poznaná jeho pravda stane se i pravdou spoleenskou. Sice jen útcha z holého mechanismu života, konen však pece jakás útcha. V Praze v listopadu 1917.

I. NAŠE RUKOPISY. úvaha o zmatcích as. Ideje a názory, podntná látka! Mysl rozpálí, srdce uvede do varu, rozvlní hladinu živlu spolenosti. A velká idea svtová, a drobný popud všedního života. Vždy je živel hotov se bouit, zvedat vlny, rozstupovat se v tábory a podle své pírody dravecké vrhat se na svj protjšek. Pedloni v H. na letním byt odbyla se taková událost. Spor se vyskytl, rozbil spolenost. Po rodina vašich známých navštvovala na adu let léto oblíbený svj koutek. Tiché údolí s paloukem a lesem opodál malého msta. Malá spolenost rok co rok se tu scházela, všichni si pobyt libovali. Až loni rázem byl konec. Nepohodli se, rozkmotili a druh o druhu nechce už slyšet. S nouzí vaši známí letos se shánli po novém letním pobytu. Kamkoli jinam pjdou! Jen do H. už za žádnou cenu. A co se pihodilo? Hloupost. Za e to nestálo. Jednou v jídeln u stolu malá rznost názor se vyskytla, jak bývá všude a co chvíli. Pro? K vli houbám! Vlastn k vli rzným názorm o houbách i na houby. Jsou-li houby užitený, výživný tlu i nic? Byli sbratelé hub ve spolenosti. Taková letní zábava, zpola sport, zpola

10 užitená zábava. Za dne se lidiky toulají po lese a veer mají o em klábosit. Srovnávají svou koist, závodí spolu, chlubí se a podncují. A toho veera dva lenové stolové spolenosti dostali se do sebe: Houby! Jak mže být moderní lovk Pro ne? Baví mne, toulat se tak po ješt tak zpozdilý!.. lese! A co mne baví, má už proto svoji cenu. A konen, í praktický dvod! Houby, výborný pokrm.. A to je práv nesmysl. Nemají žádné výživnosti.. Kdo to praví? Vda to praví. Podle nejnovjších výzkum neobsahují houby ani zbla živných látek, potebných tlu.. A muž na doklad svého tvrzení uvádl odborný asopis, kde se toho doetl. I jméno autora vdl a název lánku. Ba dokonce i jakýmsi luebným a životosprávným rozborem látek se dokládal. Znlo to tuze autorativn. Soupe však nedal se tak lehko povalit do písku. Vdecké dvody! A do verejška práv dopo- odborná vda na základ svých názor ruovala houby jako výbornou stravu, znamenit výživnou. Pekonané stanovisko! Tak? a co potom s veškerou vdou? Mní-Ii co chvíli svá stanoviska! Nejlépe, jít svou cestou! Ne-Ii?.. A mysle se rozpalovaly, námitek a odpovdí prudkých se rojilo, byly jízlivjší, do hádky se mísily nové hlasy. Brzo stály proti sob dv stra-

ny, a než se kdo nadál, už spor se vlastn pesunul na jiné pole. Zprvu vcný stal se docela osobním. A už nešlo jinak. Hádka skonila rozchodem naprosto nepátelským. Strany na sebe docela zanevely. Pestaly spolu obcovat, vyhýbaly se sob navzájem a v uzounkém rámci denního života v tichém letním koutku nastala dokonalá otrava. Nebylo ani pomyšlení, píšt sem opt se vrátit. A vskutku: vaši známí ztrávili své prázdniny loni už nkde na druhém konci svta. Neslýcháno! K vli otázce docela theoretické, odborné? A tolik kiku, tolik vášní?... K vli houbám? Zajisté ne. Vtšin spolenosti a snad všem její lenm vcná otázka je docela lhostejná. Ale jiné píiny! Ve spolenosti bývá tak nastádáno výbušné látky. Jsou citlivosti a dráždiviny, náklonnosti a nechuti! Tisíc zájm se kižuje, udržuje naptí. Malý podnt dostaí a plamen už vysoko vyšlehne.. Vcná hádka byla jen vítaný podnt. u Není jinak ani s velkými otázkami v djinách svta. Lidé se bijí z pohnutek spoleenských. Jsou proti sob postaveni, pekážejí si navzájem, druh druha snaží se dostat pod sebe, aby sama sebe lépe uplatnil. Vcný spor pouhá záminka, pouhé heslo k boji. Co krve a útrap stály lidstvo války náboženské! Celé vky djin naplnny krvavými spory, státy a národové vrhají se na sebe pro otázku víry, pro Boha a Spasitele. A Bh a Spasitel hlásali pece m í r,

12 pokoj aláskuk bližnímu! Jednou se svolává Kíž do boje proti Turkm, po druhé se s Turky uzavírá aliance k vli zájmm jiným. Náboženství zde pouhé heslo! Podpalova požáru. Vlastní holavina: zájem spoleenský, poteba moci, nadvlády. Ani s otázkami odbornými a vdeckými není lépe ve spolenosti. Spolenost, bytost hromadná, není ani schopna, vcn otázkami se zabývat. Tím mén o nich rozhodovat, je ešit. Jediné, co dovede spolenost, je, ist spoleensky se zaujmout, rozstoupit se v tábory podle zájm, rozilovat se, vrhat se na sebe, podlehnout nebo zvítzit. Taková je povaha hromadné bytosti. K vli otázkám položeným spolenost dovede se vraždit, ale nedovede žádnou otázku ešit. Bylo tak i snáší otázkou rukopisn o u. Bezmála celé století veden o nešastné staré památky spor. Odehrával se na veejnosti. A veejnost? Co to jiného než spolenost? Má svoji letoru, svoji krev, svoje zájmy. Spor ml svá období, plná vzruchu a vášn, svoje vítzství, své porážky, svoje výsledky a úspchy slavnostn s veškerou pompou prohlašované. Le podle všech píznak nebyl spor než válkou spoleenskou. Vcná otázka aspo pro spolenost Jak to, nerozešena? S povolané vdecké strany byla pec, jak známo, otázka prohlášena za vyízenu pro všechen vzdlaný svt?.. Prohlášení, s jakým všecky válící strany obracejí se slavnostn k souasnému svtu. Jménem božím všecky strany a tábory táhnou do války, Boha a vzdlanost pisahá každá, mít na své stran. nakonec zstala nerozešena.

Tentokrát na stran vítzné byla pece vdci! Vda, byli Vda a vdci byli také na druhé stran! Jedna jen dobyla vítzství! Ale vítzství ist spoleenského.. Spolenost, umdlena dlouhým zápasem, nakonec pijala heslo, které na ten as zdálo se jí silnjším. A heslo nabylo vrchu na veejnosti. To je všecko vítzství. Stranou od veejného hluku, strany a tábory stojí proti sob jako ped t í m. Vcn spor zstal nevyízen. A když únava pomine a nový podnt se dostaví? Nic nebude bránit, aby nesmyslný požár zvedl se prudce znovu. Taková je povaha tisícihlavé bytosti. Slepá, nevdomá holavina, neschopná rozvahy. Není-li spolenost schopna díla, kdo pak má vcnou otázku ešit? Práce jedinecká! Kulturné dílo je osobité, jedinecké. A to dílo všech obor, a vdecké, nebo umlecké. tit A kterak výsledek jedineckého úsilí obrá- ve prospch spolenosti?... Cestou organickou, rozumí se. Spolenost, organism. Stranou, mimo spoleenský ruch, koná jedinec svoji povinnost. A když úkol vyízen, pijímá spolenost docílený výsledek vhodn upravenou cestou. Tak je s výsledky prací všech obor. A pro tak nebylo i s otázkou rukopisnou? Nešastný sbh okolností! Zmátla se organická cesta. Díve, než byla otázka pirozen a ádn vyízena, stržena veejnost do vavy zápasu. Konec snahy.

11 v obou táborech pece byli vdci, byli jedinci-inteligenti, povolaní a schopní otázku ešit! Jako len tábora jedinec podléhá spoleenskému zákonu. Má svj zájem osobní, který jej k táboru víže. Vlivem organismu p o- zbývá tu schopnosti, užít plnou mrou své jedinecké inteligence. Jakmile vzplane zápas, jedinec cítí se lenem organismu, podizuje bezdky nižší zájem vyššímu. A vyšším ve chvíli zápasu je zájem tábora. Už nejde o to, klidn a vcn svou jedineckou inteligencí ešit danou otázku, nýbrž jde pedevším o to, osvdit se vrným, schopným a silným lenem tábora, pomáhat svému praporu k vítzství, odprci k porážce. Spoleenský zájem nabyl vrchu. Vytlail všechen ostatní. Vcný zájem by vymáhal pedevším klid, nestrannou srovnávací práci. A pro tu není smyslu, kde vzplanula váše. Spoleenský zájem nestrpí nestrannosti. Po vky spolu válili národové o pednost svých symbolu náboženských. Tu vítzil kíž, tu plmsíc. Na as ten, zase onen zaídil a upevnil své panství, ale které z obou náboženstev je 1 e p š í a hodnjší? Pro vnou vavu válek lidstvo se n e- dovdlo. Otázka zstala nerozešena. Žádná sebe krvavjší válka, žádné sebe skvlejší vítzství ji nerozhodlo. Také spor rukopisný byla jen vava toho druhu. Nakonec každá strana zstala pi svém. Zde pece nebojováno krví a železeni! Jen dvody a doklady mly slovo! Zbran duchové!.. Ale výsledek byl týž. Zbra jako zbra. Jedna ubíjí tlo, jin.á oslepuje ducha. Každý d-

15 vod má svj protidvod. Celé literatury d- vod na obou stranách vznikly. Zde literatura pro, zde proti. Každý tábor se tak utvrzoval ve svém pesvdení, v odporu a nenávisti ke druhému. etl-iis dílo pro, byls pesvden, odprci jsou spolenost zaprodancv a zrádc. etl-lis co z protivného tábora, zase naopak. Kdo vil v Rukopisy, byl nutn duše nevdomá, obmezená, nízká. Tak ádily vášn a dostavily se dsledky. A pro se nevyskytl jedinec klidné a jasné inteligence, nestranný muž, aby za ostatní vykonal nutnou prácí srovnávací, soustavnou a pedložil vcný výsledek?... Nic by nepomohlo. Ve chvíli zápasu nestranná práce nemá ceny. Nedojde uznání. Snad se i nalezl tichý pracovník toho druhu. Snad se jich našlo více. Ale práce jejich nebyla nic platná. Nestranné slovo nutn vypadne ve prospch jednoho tábora. A tu chvíli vzbudí odpor na stran protjší. Jen oleje pilito do požáru. Nic více. Dokud zápas trvá, není radno, nestranným míchat se do vavy. Není tedy nadje, že kdy pravda istá a jasná, nezkalena zetely pobonými pronikne k vdomí spolenosti? Málem, vru, nepodlehli byste obav! Za všední besedy váš protjšek znenadání pekvapil vás obratem. A což! etl jsem vaši knihu. Nu a?... Nezamluvila se? Nepravím. Ale vadilo nco.

16 Totiž? Kniha, ekl bych, nezdá se mi úplnou.*) Schází? Hrot! Vrcholné slovo! Vycházíte od prací Žunkoviových, stojíte k jeho hledisku na slovanskou minulost, ale Ale? Žunkovi strhl k sob širší pozornost veejnosti teprve poslední dobou, když ujal se rozhodn Rukopis! **) Je to palivá otázka. A o tu vaše kniha nezavadila ani slovem... Zajisté. Je to d r u h á otázka. Neradno, vyizovat zárove otázek nkolik. Starovk slovanský o sob dá už práce dost. Kdo najednou píliš mnoho chce dokázat, snadno... Arciže souvisí. A pece záhada staré vzdlanosti slovanské souvisí se záhadou našich Památek? Nemohl jste tedy n e d o j í t uritého názoru i v té vci. Došel jsem. Však jen náhodou! Kterak? Jak už bývá, nehledáš, najdeš. Bez vlastního zámru, bez veškeré zásluhy pisatel došel. Nalezl, co nehledal. Zajímal se o vci dávnovku, shánl materiál. Množství se ho nahrnulo. Na naše Památky ani nepomyslil. Nebylo teba. Sám na n nekladl nijaké váhy. Nezdály se dost významný. Vc školské výchovy! Prošel takové školy, cizí, lhostejné k našim vcem. Došel tak uritých *) Vdaibáchora. Pabrky k otázce slovanského dávnovku. V Praze u Topie 1912. (ada první). *) Rukopis Královédvorský a Zelenohorský. Literární rehabilitace. V Kromíži 1911. Nákladem J. Slováka.

17 pedstav, jak asi mla by vypadat literární památka dob starých. Tm pedstavám naše rukopisy málo hovly. Ani o sob nezamlouvaly se valn. A teba se ze všeho vyznat! Když propukl známý spor, pisatel sám v duchu soudil, ^že odprci mají bezpochyby pravdu. Jen sympatie ist národní vázaly jej tenkráte ke, stran obhájc... Tenkrát! A dnes? Dnes je jinak. A jak k tomu došlo? Tak. Docela neekáno. Uprosted zábavy s látkou, obklopen doklady dávnovku všeho druhu a rázu, najednou vidíš ped sebou vynoovat se otázku: A což Rukopisy? Po letech zase znovu bereš do ruky ty staré vci. A nevycházíš z údivu. Vše jeví se te v novém svtle.. V jakém novém svtle? S novými okolnostmi dostavuje se nutn nový názor. Bavíš se léta svou starou slovanínou, djinami, písemnostmi, jazyky a najednou poznáváš, co ti díve nikterak nemohlo být jasno. Co pak? Že ty staré Památky pece jen m u s í být pravé. Pro najednou pravé? Protože nemohou být padlány. Pro by nemohly? Napodobí se obrazy, skulptury, bronzy! Básnická produkce všeho druhu se napodobí! Pro by nemlo být možno, napodobit njakou staroeskou poesii? Nemožno nic napodobit, kde není žádných pedloh. Nikdo nikdy ped tím žádné staroeské zpvy ani neslyšel ani neetl. Nebyly žádné známy. Kuffner : Vda i báchora? II. 2

18 Nevadí! Neteba pímo napodobit. Možno z daných prvk svobodné a uritým duchem skládat... Nebyly známy staroeské zpvy, ale byly známy jinosíovanské.. Ani volná skladba z daných prvk nebyla možná v echách ped devadesáti lety. Nebylo pomcek, nebyl pístup ku pramenm, nebyl pehled, nebyly potebné vdomosti. Nebylo zkrátka nic. A kdyby bylo dáno bývalo tch prvk, onch potebných nesíslných složek, jak je dnes zeteln rozeznáváme! Složit z nich celek takový, jaký je, jak nutn a organicky vyrstá z dané látky djinné, kulturné, jazykové, svého místa a své doby nebylo by možno. Pro by nebylo možno? Protože nelze umle skládat ústrojné plody života, protože z daných luebných prvk nelze skládat živou organickou látku! Možná, osobní dojem. Osobními dojmy však nelze nikoho pesvdovat. Jiní, jak známo, došli jiného názoru. Zajisté, osobními dojmy nelze pesvdovat. Nejlépe, nechat si svj dojem pro sebe. A tou zásadou také pisatel knihy se ídil. V,,Pabrkách k otázce slovanského dávnovku'* není proto o Rukopisech zmínky.. Tazatel pijal na vdomí výklad. Neodmlouval aspo. Zdálo se, že je otázka vyízena. Nebyla docela. Po chvíli navázána beseda znovu. A pece je vc dost naléhavá! Je vlastn povinnost, zaujmouti svoje hledisko. To i ono. Jen když poctiv svoje! A rozmnožit panující vavu a zmatek? Pkná povinnost!

Kdo sám je pesvden, mže pesvdit druhé. Snad nkterého jedineka. Nkoho, kdo má píbuzný zájem! Pro ne? Snad se dá nkterý známý pohnout, pemluvit, pesvdit, že je teba, aby sám také vynaložil potebný as a nezbytnou práci, aby lovk nabyl nutného pehledu. Nkoho, s kým jsme známi, kdo nám dvuje, možno tak pemluvit. Nikdy však neodhodlá se k takovému nákladu asu a práce žádná spolenost nebo dokonce celá,, veejnost". A vydáš-li knihu, je pece urena pro veejnost. A tím je vše eeno. Veejnost, rozdlenou v tábory, možno njakým slovem leda podnítit k novému zápasu, ale nemožno získávati její názor dlouhým, pracným etzem dokladv a vývod... A pece, je-li veejnost rozstoupena videjné tábory, musela prvé získat jakéhosi pesvdení! Jenže nikoli pesvdení poznatku! eho pak jiného? Jen pesvdení dvry. Veejnost má své lidí, svá jména, své autority, kterým ví na slovo. A dále nedbá. Nemže jinak. Hromadná bytost je odkázána, aby ji nkdo vedl, nkdo za ni myslil. Je taková píroda vzdlanosti. Práce je rozdlena, 19 nemohou všickni všecko znáti. Teba býti v nem moudrým s á m a v jiném spoléhati na moudrost druhého. Teba nkomu dvovat, nkomu vit... Vit ve vd? Ve vd jako v jiných oborech. A jestliže ten, komu spolenost dvuje, se mýlí? Pak se nutn mýlí spolenost s ním. Ani po prvé ani naposled. lovk, omylný tvor. Tak

20 dlouho ví ve svj omyl, až je z nho vyveden. Nemožno-li tedy vnuknout veejnosti svj dokonalejší názor, pak teba aspo rozmnožit ady! Dát se na tu i onu stranu? Pilejt oleje do ohn, povzbudit pekelnou vavu?... Zase ten konec! Uzel tkanice. Marno úsilí, minout kolem! A tak už pišlo, pro kniha zstala bez hrotu, bez vrcholného slova k asové otázce. Spolenost není mudrc. Neeší otázky, ale je zvdava. A má konen i právo na svou zvdavost. Spolenost má právo žádat, aby byla pouena o vcech, které ji zajímají. Kulturný celek, národ, vrchní spoleenská jednotka cítí potebu, mít jasno v otázkách svého bytí a poínání. kterak vyhovt tak oprávnným požadavkm? Je-liž njaká cesta, aby zvdavost hromadné bytosti byla ukojena a pece nebyla zpsobena nesmyslná vava, nebyl vyvolán šílený zápas a všecko myšlení a cítní nebylo uvedeno ve zhoubný zmatek? Cesta je známa. Je osvdena v jiných oborech, je skutenou vymožeností vzdlanosti:cesta spoleenského ústrojí. Spolenost sama nemže dané otázky ešit, opatuje se tedy zvláštním zízením k tomu cíli. Jak bylo by se spoleností, kdyby pro své otázky právní, pro své zápletky a spory majetkové nemla zízení soudního? Kdyby ponecháno bylo spolenosti, aby si své otázky právní ešila sama, ne-

21 vycházela by spolenost z hádek a rvaek, brodila by se krví a zpsob rozešení byl by jediný: mocnjší podržel by vždycky pravdu. Byl by to úplný rozvrat spolenosti, hotová divoina. Takové žalostné konce odvrací sebe spolenost od dmyslným ústrojem. Sporná vc právní pedloží se zvláštnímu soudu. Jsou povolaní soudci a znalci, sporné strany pednášejí své dvody a protidvody, jsou žalobci a obhájci, je vrchní instance nestranná, která dvody pro a proti svdomit a klidn srovná, uváží, zmí a nakonec pi rozhodne. Líení pe je veejné, spolenost má právo být svdkem, sledovat jednání, má právo ukájet svou zvdavost, ale nemá práva do jednání se míchat. Nakonec výrok soudu prohlášen, nabývá obecné platnosti. Tak cestou umného ústroje vyizují se otázky, pochybnosti, zápletky a spory spoleenského života klidn a hladce, bez vavy vášní, beze zmatku smysl, cestou ist rozumovou, jak se na vzdlanou spolenost sluší. A to je, eho v našem sporu ist kulturném, svrchované dležitosti národní, v otázce rukopisné, bylo opominuto. Nebylo žádného ízení, vc ponechána spolenosti, t. j. stranám, aby si otázku vyídily samy. A pišlo vše, jak musilo pijít. Propukl boj, zuily vášn, teštily zbran a konec byl rozvrat. Kterak? Otázka je pece vyízena. Povolaní znalci ji rozhodli!.. Povolaní znalci jedné strany rozhodli. To jest, strana nad stranou zvítzila, silnjší podržel vrch.

22 Spoleensky boj vybojován, vdeck y však otázka zstala nerozešena. eho tu teba, je zjevno. Je teba vhodného ústrojí, jež bylo by dstojno svého úelu. Nestaí, aby ve sporné otázce jen strany stály proti sob, aby mli slovo žalobci a obhájci a vše druhé bylo ponecháno he zájm spoleenských a vášní! Je rozhodn teba, aby nad sporem stran stála také vyšší instance rozhodí, obecné dvry požívající, povolaná, vcn posoudit a vyídit spornou otázku. Což nestaí, jestliže v otázce vdecké povolaný muž, uenec, odborník, uznaný znalec a k tomu poestný muž pronese vážn a vcn svoje rozhodné slovo? Je-li otázka sporná a je-li pedmtem zápasu obou stran rozhodn nestaí! Nebo naproti stojí jiný muž, nemén povolaný, uený apoestný, jenž rovnž pronáší svoje vcné slovo. A ob rozhodná slova sob odporují. Jak to možno? Nejen možno, ale nutno, hled k nedokonalosti všeho lidského smyslu a poznatku.. Všechen názor lovka závislý je na h 1 e- disku. Než se nadáš, obklopen jsi dvody uritého hlediska. A dvody tvoí pesvdení. Než se nadáš, stojí proti sob strany rzných hledisek. Každá má svo j e dvody, svoji pravdu, své pesvdení. A dvody obou nelze spolu srovnat. Jeden druhým je rušen. Jak by tu mohl staiti výrok strany j e d- né?...

Spor rukopisný iiii svá období. tete informaní zprávu. Jak stála otázka za let padesátých a šedesátých minulého vku? Zpráva pochází z tábora odprc. Dovídáte se, že už tenkráte všecka hodnota vdecká, všecka rozvaha a kritinost byly na stran pochybova. Co obrana uvádla, bylo vdecky mdlé, chabé, nedostatené. Rádi byste nabyli o tom vdomostí pesnjšjch. Pátráte po archivech, prohlížíte sporná akta. Útoky vycházely tehdy s nmecké strany. Jde o známé dle jména námitky Feifalíkovy a B ii d i n g e f o v y. Hlavní slovo obrany vedli tehdy brati Jirekové, Hattala, Nebeský. Po smyslu vaší zprávy zstaly tehdy námitky útoník v podstat nevyvraceny. Srovnáváte trochu. V básni Ludiše a Lubor byl Feifalíkovi mimo jiné podezelým obrat,, vlasy v prstenciech skadeeny*'. Odprce poznával v obratu,,neuhochdeutsch germanismus". Prsten v eštin znamená vždy jen,,fingerring". Mla by vta staroeské básn po právu tedy zníti,, vlasy d o k r u h u skadeeny*'. Obrana proti námitce prost položila verše ze staré legendy o sv. Katein:... nad jeho paží zatáely se pupenci jakožto zlatí prsténci... Legendu o sv. Katein n e m o h L r. 1817 nikdo v echách znát, byla teprve r. 1854 ve Švédsku objevena. Jsou tedy prsténci kadeí'' bezpen staroeský obrat, žádný,,neuhochdeuísch germanism". 23

24 Feifalík prohlašoval, 1 i d eský za dob starých neml prý žádné píiny, zanevírat na Nmce. Záští takové mohlo prý být zakoenno leda v obyvatelstv mstském a u šlechty. Nenávist k Nmcm, líenou v Rkp. pokládal tedy za spoludkaz padlku. Obrana ukazovala ke známému postupu Pemyslovc. Nadržovali Nmcm, vyhánli domácí lid z jeho sídel, aby pisthovalcm opatili místa. Celé krajiny tím zpsobem na ujmu domácího obyvatelstva vydávali pod zákupným právem v držení cizozemcv. A práv eská šlechta tehdy z feudálního zízení nejvíc koistila. Lid jen ujmu trpl. Ml tedy lid své píiny k nenávisti cizozemc. Feifalíkovi nezamlouvaly se 1 y r i c k é písn Rukopisu. Nejsou prý duchem národním složeny. Obrana ukazuje, kterakže básn Rže, Žežhulice, Kytice, Opuštná nejen ideou vdí, ale celými namnoze obraty se shodují s jinými slovanskými písnmi. Práv v souhlase prostonárodního tónu je nejlepší dkaz pvodnosti. V dob, kdy písn Rkp. byly nalezeny, nebyly slovenské a ruské zpvánky, jim duchem i slohem zcela blízké, Slova ješt ani vydány. dívky ve,, Skivánku"... kdybych pérce jmla pisala bych h'stek.. pipadala Feifalíkovi nad míru podezelá. Tato psává, husím brkem se ohánjící dva z XIII. vku, sama dostaí, aby Rukopisy v oích každého, kdo jasn myslí, byly odsouzeny.. Obrana proti tomu uvádla písn ruské, slovenské, srbské, kde dívky vesnické peasto lístky píšou, akoli dodnes (1862) tak málo jsou písmem sbhlé, jako asi byly dívky eské XIII. vku.

Nkteré obraty, k rytískému turnaji se táhnoucí v básni Ludiše a Lubor, shodují se s obraty ve staré kronice o Stilfridovi. Kronika vyšla tiskem r. 1738. Rukopis z XV. stol. nalézá se v univ» knihovn pražské. Shodou obrat slovných pokládal Feifalík za prokázáno, že básn jsou novodobým skladatelem najisto dle uvedené kroniky padlány. Obrana ukazovala k nemožnosti vývodu. Shodné obraty nacházejí se vskutku v kronice Stilfridovské, le pouze v rukopise z XV. století, nikoli v pozdjším tištném vydání. Rukopis však r. 1824 nebyl ješt znám ani Dobrovskému, ani Jungtnannovi, tím mén jiným mén povolaným souasníkm r. 1817. Byl teprve r. 1825 mezi jinými traktáty knihovny objeven. K otázce obrat jazykových z básní staroeských, teprve po roce 1817 nalezených a to na místech daleko od sebe vzdálených, uvádla obrana doklady, jež bylo zajímavo srovnávati: Dnes bude rozenu krasu Rozenu i strojnú krasii bl sieše.. 01. Rkp. 3. VII. Jaroši. Zam út i s od oblieje jeho ZamiUi sie ot krajin o te všecka vsiech Teb. P. Záb. Káza všem svým rádcem Kublaj káže všem svým v ísle.. arodjem. 25 Radce brzo s sebrachu... Kate. Již ptákové vzhru vstali, vzhru vztavše zazpievali, zazpievavše pry létali.. Teb. Rkp. XV. stol. Sebrachu s nalit arodji Jaroši. Ach ty róže ím jsi ran rozkvetla, rozkvetavši po mrzl a, pomrzavši opadla... Rže. a j. a j.

26 Kdož mohl, tázala se obrana, r. 1817 v y- mysliti zvláštní obraty starého jazyka, jež v pramenech staroeských teprv dodaten po dvaceti a ticeti letech byly objeveny? Pochybovai vytýkali množství nápadností formálných, lexikálných, gramatických, prosaických, jež pokládali za podezelé. Obrana kus za kusem nápadnosti objasovala, pomocí doklad pochybnosti odklizovala. Zajímavé svtlo padlo' na Rukopisy se strany tlocela nepedvídané. Poátkem let šedesátých památky po prvé fotografovány. Co se tu neobjevilo! Vydání svtlopisné, psal vydavatel Vrátko, pekonává vrností a správností všecka vydání tisková... Svtlopisné otisky tou se mnohem zetelnji, než sám originál... Hojný poet kivých tení a nedopatení lze opraviti.. Jediná ukázka: V estmíru a Vlaslavu etl se záhadný verš: Aj prúd Pražan urno pes zdi tee... Co znamenalo slovo urno? Do konce let padesátých nikdo nevdl, jak slovu rozumt. Na fotografovaném obrazci bylo však zetelno, že sluší ísti i a r n o. Arci ani slovo j a r n o v literárních památkách do té doby nikde se nevyskytovalo. Je však s t a r o s 1 o v a n s k é. te se ve smyslu ani m osuš =»pkni> v Paterikonu z XV. stol. písmem kyrilským ve dvo. knihovn vídeské cod. XXIII. Obrana se tázala: Jestli pan Budinger vyzkoumá, jakým zpsobem podvodník eský ped r. 1817 mohl

27 vyzpytovat, že j a r n o je slovo staroslovanské a doklad že lze nalézti v kyrilském rukopise vid. dv. knihovny, bude zajisté prohlášen za velikého proroka.. Tak a podobn slovo za slovem, námitka za námitkou, pochybnost za pochybností v y v r a- c o v á n y. Feifalík záhy zemel. Biidinger a jiní odprci zstali souasné obran dotyné odpovdi dlužní. Dnes však, po padesáti letech, doítáte se ve zprávách, které platí za vdecké, jako by vci se mly zrovna naopak, jako by obrana byla bývala chabá, neschopná a pochybnosti nmeckých odprc jako by byly z- staly v plné platnosti. Jste zaraženi. Nutn picházíte na zvláštní myšlenky. Obracíte se k období sporu ješt starš í m u. Hlavními sloupy odporu v první dob byli oba pedáci slavistiky, Dobrovský a Kopitar. Jejich námitkám hlavn platil velký obranný spis Palackého, Šafaíka Die aeltesten Denkmale*. Palackého, Šafaíka, Tomka a p. tžko prohlásit za njaké laiky a nevdomce. Dnešní literatura odporu vykládá tedy vci tak, jako by pedáci eské stainovdy práv jen v otázce rukopisné byli bývali ranni zvláštní slepotou. Jak se vci vlastn mly? Obracíte trochu v dokumentech. R. 1858 vyšel v Tagesbotu aus Bohmen známý nepodepsaný útok. Palacký k nmu odpovídal v Bohemii, Vykládá mimo jiné:

28 Hádka o Libušin soud není nová. Zaala hned r. 1819, podnícena zprvu tehdejšími koryfeami slovanského jazykozpytu, Dobrovským a Kopitarem. Prvního zalekl zjev, jemu nepochopný, jenž se píil mnohému z jeho názor jak filologických, tak i historických. Byl však Dobrovský estný lovk a nesledoval zámr vedlejších. Byl by beze vší pochyby býval pro- s pokrokem vdy dospl lepšího dlením života a názoru a byl by dojista zjednal prchodu pravd.*) Jinak bylo s Kopitarem... Rozprava vedená s vtším teplem, než svtlem zakonena r. 1840 bohdá pro vždy kritickým pojednáním Palackého a Šafaíka,,Die aeltesten Denkmaler" (v Aktech Kr. U. Spol. esk.). Alespo se proti všemu, co jsme tam vysvtlili a tvrdili, za celých následujících 18 rok nikdo nikde neozval njakým zpsobem, aby formou i obsahem mohl býti nazván vdeckým. Také Kopitar až do své smrti (r. 1844) zahalil se dokonalým mlení m. Co Anonymus (v Tagesbotu r. 1858) podává, možno nejmén pokládati za vdecké. *) Rozpoznat Rkp. pímo za ryzí stainu nebylo Dobrovskému snadno. Bránily mu pedstavy o sthování národ a nevzdlanosti starých Slovan, jež za prokázány pokládal. Vil, že Slované v šestém století po Kr. ve stavu zcela pírodním ješt obývali njaké moály. Vyprostit se z okov vnuknuté idey geniální badatel za svého života už nedospl. Nepodiví se tomu, kdo uváží, že v mátohách vkovitého pedsudku vzí do dnes až po uši bezmála všechen uený svt. Vždy sami oba pední zastánci Rkp., Palacký a Šafaík, ješt horliv smekali smrem bludné vidiny Stého v áek! Za to však mli oba svoji pedstavu staré slovanské vzdlanosti už bohat vypracovánu a najisto postavenu. Stíny zddného pedsudku zde už marn pekážely, vystihnout a pesn ocenit starožitnost památek.

29 opakuje Vedet sob zpsobem prapodivným, skoro do slova, co jsem s á m po stránce paleografické jako neobyejné a nápadné uvedl, ale pomíjí d o c e I a, co jsem k tomu položil na vysvtlenou. i se tak dje bona fide? Docela neobvyklý inkoust rukopisu mluví práv nejrozhodnji a nejnezvratnji pro vysoké jeho stáí. Pípad je arci ídký a tžký, bude asi dost paleograf, kterým za všechen život se nenaskytla možnost, nabyti v tom smru njakých zkušeností. Anonymus však, nemaje o vci patrn nejmenšího pontí, aniž chtje o ní nabyti njakého pouení, vydává pípad krátce za vnjší známku podvrženosti... Le dopouštím se snad kivdy, pedkládaje otázku (vcnou) muži, který o pedpokladu staroeské pí saské školy nedovede než vtipkovat, domnívaje se, že tím je v c už vyízena... Oba lánky Palackého, proti Anonymovi a Biidingrovi (Sybels Zeitschrift) jsou plny vcných dvod. Obzvlášt Palacký historik promlouvá tu siln a pesvdiv. Jediné na ukázku: Ve zpvu Rkp. Kr. Dv. oslavuje se hrdinství jakéhosi Beneše Hemanova, jenž za nepítomnosti knížete nepátelské Sasíky ze zem vyhnal. První tlumoníci Rukopisu Hanku a Svobodu r. Í829 nevyjímaje kladli dj v dobu Oty Brandenburka (1280), akoliv se nemohli klamati, že všecky uvedené známky špatn k dob piléhají: Kníže Vácslav, tehdy sotva desítiletý, nemohl pec zemi pomoci, jak se tu básník dovolává. Také nebylo pro litovati, že je Ota daleko <,,k Ot daleko zajel"), jako spíše, že byl tuze blízko. Patronymická jména (Hemanóv) byla