i I REALISMU UMLECKÉM. D AKLADATELÉ: BURŠÍK A KOHOUT, knihkupci c. k. eské university. BRIEF V PRAZE. (OTIŠTNO Z KVT" r ) NAPSAL O. HOSTINSKÝ.

Transkript

1 i I.CD REALISMU UMLECKÉM. NAPSAL O. HOSTINSKÝ. (OTIŠTNO Z KVT" r ) BRIEF V PRAZE. D AKLADATELÉ: BURŠÍK A KOHOUT, knihkupci c. k. eské university

2 Purchased From Funds Donated The Andrew W. Mellon Foundation

3 o REAIISMU UMLECKÉM NAPSAL O. HOSTINSKY. (OTIŠTNO Z KVT" r ) V PRAZE. NAKLADATELÉ: BURŠÍK A knihkupci c. k. eské university. KOHOUT,

4 "Všechna práva vyhrazena.

5 o REALISMU UMLECKÉM.

6

7 šecbno zapírání bylo by marné : jsme uprosted velké revoluce estbetické. Na západ i na výobodé evropském již dávno se jf-^mábft^ bojuje s onou pirozenou horlivostí, ba vášnlvostí, s uíž ^i^í^w^pri lovék to, co má dobrého, bájí, a tomu zase, co pináší nového, klestí dráhu. Všude mluví a píše se o realismu a o naturalismu, jehož odprcové stojí ovšem pod nejrznjšími prapory, kritika nabývá jakožto zbra útoná i obranná nové dležitosti, ve velkých mstech zaizují se dokonce zvláštní divadla pedevším novému umní zasvcená, realistické hnutí samo již tak zraohutnlo, že dlí se na rzné smry a proudy K nám teprve... ped nemnohými léty zalétl hlomoz dalekých bojiš, a dnes již válená hesla šíí se v umní i v kritice, a na míst nejeduom došlo dokonce i k opravdovým srážkám. Máme se toho lekati? Nevím vru pro. Nech ten neb onen má pravdu, nech rozhodnutí v budoucnosti dopadne tak nebo jinak již tím získáme, když úastni budeme onoho ilého hnutí, které te zavládlo v umní a literatue celé tém Evropy. Obzor náš rozšíí se, unikneme jednostrannosti a pedevším unikneme šablon, která tak ráda dusí umlecké snahy zejména v národech menších, v nichž skoro celý Parnass obydlen jest jedním kroužkem pátel nebo alespo známých kolleg, vzájemnému pizpsobování se a napodobování až píliš naklonných. Skuteným talentm otevrou se nové cesty, rozvoj osobností umleckých stane se volnjším a zdravjším. Vždy sami ve svých mladých pomrn djinách umní máme již píklad nad míru výmluvný: ím jiným osvžil Smetana náš ruch hudební, nežli tím, že rázem uvedl nás do onoho proudu svtového, v nmž práv názory nové zápasily se starými? Byli sice i tenkráte mezi námi krátkozrací prorokové, kteí obávali se, že stržena do onch vášnivých boj o Wagnera a o Liszta naše eská hudba najisto zahyne, zahynouti musí a dnes? Nech však sami eknou: kde bylo by naše umní hudební bez Smetany? A pekáželo snad nenáhlé vítzství jeho umleckých názor teba jenom v nejmenším tm, kteí dle vlastní individuality své ubírali a ubírají se zase cestami jinými, jen když nco dokázali, co ve svém oboru bylo opravdu dobrým, vynikajícím? Obdoba mezi naší situací hudební na zaátku let sedmdesátých a tím, co dnes se pipravuje u nás na poli literárním a výtvarném, zdá se mi býti píliš zajímavou a píliš pounou, než abych byl mohl nepoukázati k ní alespo slovem hned na tomto míst. Dokonalý, zevrubný a objektivní obraz celého toho hnutí realistického v souasném umní evropském ovšem dosud nemáme, ba obraz takový dnes ješt není ani možný; možnými jsou jen nártky jednotlivých partií nebo celkové pehledy docela zbžné a povšechné. Velikým 1

8 iuitcim tohoto hnutí i po desítiletích jsme píliš blízcí, nežli abychom je správn dovedli odhadnouti, a nkteré z nich dokonce nemžeme chladn a klidn posuzovati z té píiny, že vlastn samy pln se ješt ani nevyvinuly a že známe je takoka ])Ouze dle mohutných stín, které je pedcházejí. Vzpomeííme si jen na to, co každý má na pamti a na jazyku. Nkteré veliké události politické poskytly hnutí tomu pevnou pdu: Pád romantismu franzouzského souvisí zajisté tou mrou s druhým císastvím, jako Zolv naturalismus s republikou; na Rusi ony proudy, kterými východní a slovanská otázka nenáhle dostala se na vrch, nesly i realistickou literaturu; v Nmecku teprve v nové sjednocené íši zmáhá se sebevdomji nový smr. K tomu pidejme ony velké kulturní otázky, které od polovice tohoto století hýbají celou Evropou: na jedné stran pokroky vd, zejména pírodních, z nichž hlavn uení Darwinovo zjednalo si veliký vliv též na smry a názory literární, na druhé pak nepopiratelné faktum, že dostaly se do popedí i otázky náboženské (jež arci jen ásten souvisí s politickým bojem církve se státem), a pedevším jiným: hnutí sociální, jehož váhu a význam poínají nyní snad chápati nebo alespo tušiti veškeré vrstvy spoleenské. To vše a mnoho jiných initel diuhého ádu nezbytn petvouje nejenom lidstvo samo, nýbrž ovšem i jeho obraz v zrcadle umní, nebo ješt správnji eeno: petvouje i toto zrcadlo, tradice totiž a prostedky umlecké. Ukázati, jak se to dje, stopovati všechny vlivy a úinky, jimiž moderní umní tak podstatné se mní namnoze v samých základech svých, jest úlohou djin umní, pedevším pak djin literatury. Arci dnes ješt nelze o historickém rozvoji realismu pronésti poslední, konené slovo ; pece však jest píliš zajímavý, píliš dležitý, než aby nebyl vítán každý píspvek k jeho objasnní. Jinde i na tomto poli je ilý ruch ; my echové však bohužel práv zde jsme velmi chudi, tak že na pr. nemáme ani ádnou historii francouzské nebo ruské literatury a o tyto dv v otázce naší pedevším bží. I dána tudíž nejednou již dobrá rada uvážení hodná, aby alespo nkterá monografie o pítomném hnutí literárním se peložila; teba jenom dodati, že volba monografie takové nebo lépe nkolika monografií takových ovšem není vcí tak snadnou, a má-li se vyhovti obma nezbytným požadavkm : jednak podati vyznání víry nového smru authenlické, nezfalšované, jednak zase vyslechnouti objektivn i to, co s druhé strany podstatného proti tomu se namítá. To však je vcí literárních historik, ne mojí. V ádkách následujících podati chci nco jiného: nkteré reflexe, jež vnutily se mi pi pohledu na to, co má na sob patrný znak nové doby, hlavn v románu a v malíství. Budou to reflexe po výtce esthetické; ]ii nich více záleží na tom, aby zakládaly se na zjevech typických, z nichž bylo by možno poznati to, co realismu umleckému všech smr je spoleného, nežli aby zahrnovaly celý historický rozvoj obor tch anebo poskytovaly úplný pehled nynj.sího stavu jejich. Kdo má na mysli teba jenom Flaubertovu Madame Bovary", kterýkoliv z pedních román Zolových, dále Turgenva Otce a dti", Dostoj e vsk ého

9 ..Vinu a trcbt," Tolstého Vojnu a niir", a koucén snad vedle Ihož Moci temnoty" i nkterou hru Ibsenovu, kdo vidl sbírku obraz Verešagiuových a pipomíná si teba jen to, co z prací moderních impressiouist zabloudilo do našich umleckých vystav a obrázkových asopis, dovede zajisté kontrolovati následující úvahu dle vlastního názoru, beze všeho pílišného apparatu píklad a citát. Ale mám vbec právo, klásti hlavní váhu na úvahu esthetickou a stavti výklady historické do pozadí? I o tom musím promluviti; neboc nyní mnoho vících hlásí se k dogmatu autoritou Tainovou krytému a vlivem jeho šíenému, že totiž esthetika \lastu není niím jiným, nežli historií umní. Uvažme však, že k plnému porozumní a ocenní umní vbec nebo jeho okamžitého stavu dozajista potebí jest i výkladu historického i rozboru kritického, ale že možno pece, ba pro lepší pehled i nutno, klásti sob otázku dvojí. Jednu : jak a ím vzniklo nové hnutí, které jsou jeho hlubší prameny, jaký jeho rozvoj a jaký význam pro celý náš kulturní život? Druhou pak: Cím jeví se hnutí to na tvoení umleckém, co získali jsme z nho pro pokrok umní, jakými zvláštnostmi obohatily se jeho prostedky a povznesly se naše esthetické názory? První otázka pátrá po píinách, druhá konstatuje a posuzuje následky. Obé patrn souvisí, a vcné nedají se od sebe odlouiti; bží-li však o odpov, možno zajisté každou otázku bráti o sob, tak že bu historický výklad bu esthetická diskusse bude ne snad výlun j)anovati, ale míti pece rozhodující pevahu. Ci nemá vbec býti ani ei o njakém posuzování esthetickém? Nkdy skuten se tak mluví, akoli všude a všude, kam jen pohlížíme, provozuje se kritika, odmítavá nebo vynášející, af již formule její jsou takové nebo jinaké. Kritika však, ku které zde pedevším se odvolávám, je umlecká innost sama: Xe všechno, co umlci napadlo, napíše hned nebo vymaluje; a no všechno, co napsal nebo vymaloval, zstává tak, jak z péra nebo šttce vyplynulo. Umlec volí, vybírá, zkouší, schvaluje, zamítá, je dle zdaru innosti své sám s sebou spokojen nebo nespokojen, a mní na díle svém tak dlouho, až konen vyhovl svým vlastním požadavkm a poslední píinu nespokojenosti pokud možná odstranil slovem: on iní rozdíly mezi dobrým a špatným, krásným a šeredným, t. j. on soudí, A je tento soud jeho snad pouhou libovlí, pouhým rozmarem? Pak nemohl by tvrce umleckého díla oekávati, že jiní budou souditi stojn s ním, že podaí se mu nalézti ohlas u obecenstva, mluviti od srdce k srdci; nebo jenom nezvratné spoléhání na jakýsi souhlas posudk tvrcových a vnimatelových nechc jsou dvody souhlasu toho jakékoliv dodává umlci síly a jistoty v práci, odvážnosti a vytrvalosti v boji: jest souhlas ten hlavní, nezbytnou podmínkou veškeré zdárné innosti umlecké, a sám zase nebyl by ani možným, kdyby pravidla, dle nichž o hodnot umleckého díla vdomé i nevdom se soudí, t. j. ])ravidla esthetická, v samotné pirozené povaze lidské nemla svj základ i)ovný, vdeckému bádání pístupný. 1*

10 Dle uejpopularuéjší formule celá otázka realismu není niím jiným, než sporem mezi krásou a pravdou: umuí realistické ve sporu tom stojí pi pravd, a kde toho pravda žádá, staví se i proti kráse. Mluvíme zajisté o krásném umní", abychom slovem tím naznaili, že veškeré umní v užším slova toho smyslu, výtvarné totiž, hudební, básnické a mimické, ne sice výhradn, ale pece mrou velmi znanou a spsobem karakteristickým, a to práv na vrcholu svém, ídí se zákony krásy. V nkterých oborech umleckých, jako v malíství, sochaství, herectví, básnictví, dlužno však uznávati zárove zvláštní požadavek pravdy, t. j. vrnosti obrazu ili shody jeho s tím, co pedstavuje, se vzorem nebo pedmtem jeho. Ze oba tyto požadavky mohou se octnouti ve sporu a také velmi asto se ociují, jest ua bíle dni. Usedavý plá mnohdy i krásnou tvá tou mrou znetvouje, že stává se nejenom šerednou, ale pímo smšnou. Umlec, jenž za žádnou cenu nechtl by se zproneviti pravdivosti výrazu, vyobrazí tedy plaící tvá takovou, jakou v daném pípad náhodou jest, totiž teba nehezkou ; jiný, jemuž pede vším bží o krásu, obtuje zase radji kus pravdy, tak žo snad pohešujeme práv ten stupe výrazu, který by na tvái dle dané situace jeviti se musil. Je to píklad snad triviální, ale dozajista typický. Ostatn takovéto spory povinností vyskytují se všude, v život jako v umuí, a ovšem nikdy z nich neplyne, že píkazy, jimž lovk nedovede vždy vyhovti zárove a stejn, byly by proto mén oprávnny. Zde však záleží nám na nem docela jiném ; neboc tohoto sporu nepopiratelného užívá se velmi zhusta k tomu konci, aby se otázka realismu umleckého rozhodla šmahem a rázem ovšem vjeho neprospch. Pravívá se totiž: Nejvyšším zákonem umní jest ki-ása; a kdykoliv pravda jí odporuje a pekáží, musí pravý umlec, a nedovede-li dokonale vyhovti obma, straniti kráse, nikoliv pravd. Pravdou, která ruší krásu, dostáváme se na pdu neesthetickou, pekroujeme hranice krásného umní a ociujeme se v íši šeredná. A teba by se všechno to neíkalo vždy tmito holými, nezaobaleuými slovy, jimiž formuloval Jsem to zde, pece smysl všech úvah podobných bývá týž, všechny vyznívají ve známé poplašné heslo : Konec krásna, konec umuí Je stanovisko to oprávnno? Je skuten pravda, o niž "bží umlci dejme tomu i umlci nejrealistitjšímu ním, co nalézá se mimo hranice umní a esthetiky, tak že v díle umleckém vlastn jen trpno bývá z milosti krásy? Nikoliv. Pravda umlecká, t. j. vrnost obrazu umleckého, jest práv tak prvkem esthetickým, initelem krásna, jako úhlednost linií a tvar, harmonie barev a zvuk, plynulost a kontrast myšlének básnických, soumrnost komposice celkové. Samo sebou se rozumí, že ve vci hlavní totéž plaií o obraze viditelném, jejž pedvádí nám malí, socha nebn herec, jako o obraze slovem básníkovým v pouhé fantasii naší oživeném. Prozatím však v ádkách následujících zvolíme si píklady z oboru výtvarného pro vtši jejich názornost a jednoduchost. Požitek, jejž máme z pohledu ua obraz dokonale pravdivý, pirozený a živý, podstatou svou bez odporu jest požitkem esthetickým. Kdyl)y nebylo tomu tak, pestávali bychom ua pouhém souhlasu logickém, na pouhém poznání theoretickém. Neteba ovšem dokládati, že v umuí bží

11 o muohem více. Pravdivost obrazu ze stanoviska logického, theoretického, pedpokládá pouze shodu podstatných znak, postaujících k bezpenému, uritému poznání vci zobrazené. Poznání to však je toliko nezbytnou podmínkou pravdy umlecké, nikoli však její podstatou, jejím jádrem. Nebof tam, kde ona logická, theoretická pravdivost obrazu je dovršena, zaíná teprve esthetická hodnota jeho. Znamenalo by zajisté velmi málo, kdybychom chválili vyobrazení jen proto, že poznáváme, co pedstavuje. Vždy každý ví, že i pi podobizn staí k poznání zobrazené osoby jakési minimum podobnosti, které shledáváme i pi karikatue, ba namnoze i pi nepodaeném pokusu zaátenickém. Sám nezkušený laik iní rozdíl mezi podobiznou, o níž nemže íci nic jiného, nežli: to jest on", a jinou, o které bezdn praví:,.jako by byl živý jen mluvit." Libý cit, jímž každé poznání (jak již Arist o te 1 e s pozoroval), bývá provázeno, v prvním pípad hned okamžikem dokonaného poznání je pro vždy odbyt; v pípad druhém však trvá a stále se obnovuje, nech sebe déle a kdykoliv na obraz se díváme. Ono plus totiž, jímž pouhá znatelnost a srozumitelnost obrazu povznáší se do ovzduší esthetického, ku pravd umlecké, netýká se již podstatných znak logických (bez nichž by arci obraz nebyl obrazem), nýbrž všelikých rys vedlejších, zvláštností nahodilých, teba i nepravidelností a nedostatk, jež pedmt na sob má nebo alespo na sob míti mže, týká se slovem celého, plného zjevu jeho, nech již onen pedmt sám nalézá se ve skutenosti anebo pouze v umlcov fantasii. Porovnejme jen nkterá pouná vyobrazení, jež nalézáme mnohdy i velice peliv provedená ve spisech vdeckých, se studijními nártky úelm umleckým sloužícími: záliba na šastn zachycených a obratné provedených skizzách tohoto druhu bývá nepopirateln esthetická, vždy živá a svží, i když pedmt sám o sob je nám teba docela lhostejným, nebo dokonce pímo nepkným, kdežto záliba na illustraci pouze pouné jen pro úhledné a soumrné tvary její do jisté míry jest esthetickou, závisíc ostatn na odborném interessu našem pro zobrazenou vc samu. Jinými slovy: tomu, co nazýváme umleckým dílem, je nejzbžnjší nártek v studijní knížce malíov neskonale bližším, nežli nejpesnjší diagram botanický nebo anatomický. A ješt o jiné vci pesvdíme se tímto porovnáním: o nesprávnosti totiž onoho dosti zhusta hlásaného názoru, že obraz pouze pravdivý, vrný, pirozený, není ješt esthetickým, nýbrž že se jím stává teprve píkrasami všelikými, které ku pravdivosti jeho pistupují: lahodností obrys a rozmr, harmonií barev atd. Dle píklad práv uvedených oekávali bycliom zrovna opak toho. Kebo botanicky pouný výkres kvtu njakého se všemi tyinkami a bliznami, vyobrazení brouka se stejnomrii rozloženými nohami a tykadly, teba i s rozepjatými kídly, nebo vzpímená postava lovka, jež uovi plastické anatomie znázorniti má polohu a tvary povrchních sval a prmrné rozmry tla, všechno to je formáln muohem úhlednjší, symmetritjší a harmonitjší, nežli tatáž kvtinka studujícím dle pírody malíem nkolika tahy šttce nartnutá s tímtéž broukem po ní lezoucím, nebo aktová stu lic nkolika málo rtami kídovými provedená. Zde tedy obrazu rozhodn ubylo onch

12 zcviijšícb píkras formaluícb, aniž pibylo mu za to zcteluosti a správnosti ve smyslu tbeoretickém, vdeckém a pece obraz takový má nepomrné vtší bodnotu umleckou, estbetickou : vždye dovedl umlec teba jen sporými rysy nejbrubšími vykouzliti odlesk plnébo skuteného zjevu živoucíbo. Z técbto úvab, na pohled snad píliš samozejmých, než aby se nezdály ponkud zbytenými, pro úel svj získáme mnoho : nepedpojatost proti požadavku pravdy v umní. Jest-li pravdivost obrazu initelem estbetickým nejinak, nežli kterýkoliv jiný prvek krásna, pak nemusíme se vru zarážeti, když seznáme pípady, v nichž snaha po dokonalé pravdivosti, vrnosti obrazu svrchovan, teba i výlun ovládala tvoení umlcovo. Zajisté vyhradíme si i pro pípady takové volnost posouzení uméleckóho díla, o nž bží, všemi smry, ale nebudeme se alespo báti, že schválením tvoení podobného zmizí nám pod nohama všechna pevná pda csthetická a umlecká, nebudeme se kižovati, že tím bude veta po všem krásném umní, nýbrž prost spatíme i v nejkrajnjším realismu ustupování jednoho initele esthetického druhému, stejné oprávnnému, spatíme v nm nanejvýš jednostrannost v daném pípad neodvodnnou ale vždy jednostrannost umleckou, estbetickou. A jako v oboru mravním žádná zásada netratí na svém ethickém významu proto, že octnouti se mže ve sporu se zásadou jinou, tak i nám zde, se stanoviska ryze umleckého, nebude pravda jakožto rušitelka krásy" niím horším, nežli krása jakcžto rušitelka pravdy". Arci pi tom vždy sob budeme pamatovati, že ve všech podobných reních užívá se slova krása" ve smyslu užším, preguautním, k naznaení pouhé krásy zevnjší, úpravné (nebo jak obyejné, a ne zcela pesné se íká, formální), kdežto pravý význam slova toho zahrnuje v sob i pravdivost obrazu umleckého. Hned s hora poukázáno bylo k tomu, jak široký proud kulturní psobil a psobí na moderní umní realistické, v nmž obráží se svtový názor v mnohých podstatných vcech nový, a ne-li veskrze již hotový, tož pece ped oima našima se tvoící. I bylo by zajisté velmi pochopitelno, kdyby spatovala se podstata realismu umleckého práv v tchto nových názorech, k jichž formulování, prohloubení a rozšíení umní patrn nemálo pispívá. Avšak mínním takovým neobjasuila by se vlastní povalia realistického umní s té stránky, s níž zde na n pohlížíme, totiž se stránky esthetické. Že nkteí pední zástupcové realismu skuten na to, co básnmi nebo malbami svými hlásají, kladou váhu nejvtší, l»ovažujíce se pedevším za apoštoly nového názoru svtového, jejž oni jakožto umlci ovšem svými prostedky propagují, a v druhé ad teprve za reformátory umní, nesmí nás másti. Dje se to zcela pirozené. Vedle svrchované pravdivosti obrazu jest heslem nového proudu toho zárove i dokonalá opravdivost umlcova: pokud v díle jeho jeví se jakékoliv stopy subjektivního názoru svtového, musí to býti jeho skutený, osobní názor nelíené a pesvdivé podaný, nesmí to býti nic vylhaného, nic vypjeného, nic umlci samotnému lhostejného.

13 Nemáme teily práva, považovati umlecké dílo již za pochybené,- jestliže suad v nem odchyluje se od toho, co dues za molenií názor svtqvý obecn bývá pokládáno. Ba snad vbec ani nemáme jednotu ého názoru takového; vzpomeme si jen, jak vzdálen je názorem svým Zol a od Tolstého! Že nco spoleného mají myslící vrstevníci každé doby, tedy i konce devatenáctého století, je pirozeno, ba nemže ani jinak býti; avšak takových protiv, takových rzností smr myšlenkových, jaké pozorujeme nyní, v minulých stoletích zajisté dávno nebývalo, a tomu odpovídá ovšem i pestrost názor v roucho umlecké odných. Ale nech sebe více rozcházejí se mravní a intellektualní tendence realist moderních ve zpsobu svého umleckého tvoení mají tolik spoleného, že ani povrchnímu pozorovateli nelze to zneuznati. Musíme tedy opatrné lišiti umlcv svtový názor od zpsobu a prostedk, jimiž tlumoí jej ve svém díle, musíme lišiti to, co v názoru onom je moderního, asového, od toho, co v tchto formách a prostedcích je realistického. Staí malíi nizozemští a hollandští zajisté kráeli cestami rozhodného realismu umleckého ale jak velice rozdílné od nynjšího bylo asi jejich filosofické pojímání života! Bhem dalších úvah budou se nám vždy naskytovati nové doklady toho, že vlastní podstatu realismu více hledati sluší v pomru umlcov k zevnjšímu zjevu svta nežli v jeho myšlenkách o svtovém ádu, více tedy v stanovisku a zpsobu skuteného nazírání na tento svt, nežli ve filosofickém výkladu jeho kterýžto výklad ovšem dle starého zvyku také rádi nazýváme názorem" svtovým. Život a umní za našich dn jakoby navzájem si "vymiíovaly úlohy: doby dívjší hledly umním úinkovati na život, aby jej esthetisovaly, dnes hlásá se naopak, že nesluší umní vnášeti do života, nýbrž spíše život do umní; toto nemá býti zrcadlem, jímž na skutený svt vrhá se svtlo umlé, teba sebe krásnjší, nýbrž zrcadlem,' v nmž svt ten, teba sebe neutšenjší, vrn se obráží ; kdysi umní chtlo býti školou života, nyní život stává se školou umní. A jestliže vbec zvláštní mravní a filosofické stanovisko umleckého díla sluší sice vážn zkoumati a posuzovati, avšak pouze jakožto osobní projev jeho tvrce, po pípad celé skupiny, celé školy umlecké, nebo teba i celého národa, celé doby: pak nelze také pipustiti, co velmi asto, a s velikou zálibou práv proti realismu se tvrdívá, že totiž podstatným znakem, ba vlastním jádrem jeho jest pessimismus, jest jakási chorobná rozháranost, vbec jakási stísnná, ponurá nálada mysli. Zajisté tyto rysy pozorujeme na nejednom z pedních zástupc novovkého realismu umleckého; ale patrn ne proto, že je realistou, nýbrž jedin proto, že je synem své doby. A kdybychom chtli uvésti to \e spojení njaké s jeho uralectvím, mohli bychom nanejvýš íci, že joho upímnost a poctivost všeho pokrytectví vzdálená bez obalu vyslovuje to, co jiní z jakýchkoliv dvod radji zamlují nebo dokonce zapírají. Že valná ást vzdlaného lidstva za našich dn stn pessimistickou rozháraností, uervosní rozechvností, je bohužel pravda; jakým právem však umlecký realismus, jenž toto nepopiratelné faktum prost dosvilnje, nazývá se chorobným?

14 8 Alex. Hercen nazval prý kdysi ruskou literární historii seznamem muedlník a trestanc. Píkrý to zajisté výrok ale máme-li na pamti životopisj- mnohých vynikajících básník ruských, pochopíme jej. Kdo mže se diviti lovku, jenž v dusném otravném ovzduší vyrostl a žije, že ua tvái jeho nekvetou rže? Kdo mže vytýkati D o stoje vskému, že schází mu harmonický klid onoho šastného Olympana, jenž napsal Fausta"? Pipouštím, že duch, jenž vane z nemalé ásti moderního umní, je tžkou obžalobou naší spolenosti, a namnoze bohužel i spravedlivým ortelem nad ní: avšak není-liž sebepozuání prvním krokem k náprav? * * * Otázka po oprávnnosti tendence v umní patí mezi nejdležitjší záhady jeho thewie, a více než kterákoliv jiná objasuje se moderním proudem realistickým. Nelze upíti, že tendennost tvoení umleckého za jistých okolností stává se prav3'm zájmm umní velmi nebezpenou. Tenkráte totiž, když objevuje se jako živel cizí, z vní do organismu umleckého díla násiln zasahující a jej rušící. Dejme tomu, že básník do dje njakého vnáší tendenci, k-íerá v nm pvodn nebyla; on musí pak initi dji tomu vtší, menií násilí, musí se odchýliti od onoho psychologického rozvoje, jejž by jinak, t. j. bez oné tendence, považoval snad za jedin možný, musí jednajícím osobám vnutiti názory a zásady, jež by jinak nemohly ani míti, musí po pípad abych užil bžného názvosloví nejenom vnitní pravdu, nýbrž i zevnjší krásu svého díla obtovati. Vzpomeme si ku p. na nevzácné u nás píklady, jak moderní názory mravní, filosofické a náboženské bývají zanášeny do reformaního hnutí 15. a 16. století, jak moderní straunictví politické a národní bývá podkládáno initelm dj za války ticetileté. A co tím vším básník získá? Úinnost vru minimální, obyejn jen okamžitou. Nebo jestliže vbec vliv umní na skutený život v pípadech vylíenému podobných není ani tak silný, ani tak trvalý, jak obyejn se pedpokládá, tož zcela pirozen psobivost tendence, ua živosti a hloubce dojmu umleckého závislá, tou mrou slábne a mizí, kterou zobrazenému pedmtu ubývá pirozenosti, pravdivosti a tudíž i pesvdivosti. To asi ml ua mysli Flaubert, když ekl: Každá kniha, která je tendenní, pestává býti dilcni umleckým." V jednom pípad však tendence umleckému dílu nemže ublížiti ani na pravd ani na kráse : když nemusí se zvolené látce teprve vnucovati od jinud, nýbrž když v ni samotné, v její vlastní podstat, již pvodn jest obsažena, tak že zcela nehledan a nenucené, ba pímo nezbytné z ní plyne, t. j. když tendence jest opravdu vcná. Pak úinnost umleckého díla i ve smyslu tendence vtší dokonalostí esthetickou jeu získá, aniž by sama dokonalosti té v nejmenším pekážela. Cím pravdivji a živji totiž podán je píbh nebo výjev njaký, tím hlubší a tím trvalejší budou zajisté všechny dojmy, které pedmt sám s sebou ])ináší. Tendence pak pestala již býti ním zevnjším, cizím, rušivým, jsouc naopak pirozenou silou básni nebo obrazu immanentní, ona sice

15 sama sebou ješt umleckému dílu nepidává hodnoty esthetické (byc jinak zámr umlcv byl sebe šlechetnjším a tudíž i in jeho se stanoviska mravního sebe ctihodnjším), ale tím, že umlce pohádá k pravdivosti a živosti líení co možná nejvtší, pece alespo nepímo hodnot té slouží, nižáduým zpilsobem však jí nepekáží. Slovem : snáší-li se vbec tendence s nkterým smrem umleckým, je to zajisté smr realistický, ovšem pokud tendence sama je ryze vcná. Válka na p. ode dávna bývala malím látkou nad míru vítanou a práv v nejvyšším umní pilné pstovanou. A jak rzným tendencím musila se propjovati! Nkdy bželo o oslavu hrdinství apotheose udatného jednotlivce pímo divy páchajícího ustoupilo pak všechno ostatní, zejména všechno to, co surovostí, bídoostí a hnusností svou musilo by v lovku s lidským srdcem v tle vzbuditi živý, nepekonatelný odpor. Jindy zase jednalo se o oživení cit vlasteneckých, národních, dynastických vlastní samolibost a záští proti nepíteli nesnášely pak stejnomrného rozdlení svtla a stínu na ob bojující strany. Opt jindy interes historický žádal znázornní pamtihodné události bitevní pak byla zajímavost, pehlednost a pounost požadavkem prvním, obraz stal se theatrálním, neprozrazuje nieho z toho, co odehrávalo se za kulisami. Slovem nešlo vlastn o válku, nýbrž skoro výhradn jen o scény bitevní. Ze tchto posledních zmocnila se též moderní technika realistická, je pochopitelné; po velké válce francouzsko-nmecké stávalo se to namnoze s úspchem velmi znaným ale pokud zde onde tendence s hora vzpomenuté vystupovaly do popedí, inily práv ony malby nepíjemn strojenými, které jinak byly práv nejrealistitji provedeny. Tu objevily se obrazy V erešagin o vy ne jednotliv, nýbrž jako celé ady, souvislé cykly. Umlec ten vládl dokonalou technikou moderní, ml znamenitý dar pozorovací a také mnoho vlastních zkušeností v poli nabytých nejinak, než jiní malíi souasní, zejména francouzští, a byli-li tito tendenními, byl jím on také. Avšak práv ve zvlášr.ní tendenci Ver ešagin o v hledati sluší nejenom veliký rozdíl mezi ním a ostatními vrstevníky, nýbrž i dvod jeho vzácných úspch. Dá se to íci krátce : on njakou tendenci svou pedmtu nevnucoval, nýbrž spokojil se s tendencí tou, již vnutila válka jemu. SpatovalC ve válce jen hrozný, nelidsky šílený boj lovka proti lovku, boj, jehož ovocem je neskonalé utrpení, neskonalá bída a záhuba tisíc a tisíc ; této úvaze pak ist lidské a plynoucímu z ní hlubokému, srdce rozrývajícímu citu soutrpnosti ustoupilo všechno ostatní. Otázka, zda-li barbarství to je nutné ili nic, motivy a hesla, jichž se užívá nebo zneužívá pi válení, úspchy, jichž dobývají vítzové to vše mizelo pi pohledu na hladové, mrznoucí, ranné a mrtvé vojáky, ac pítele, a nepítele. A tímtéž dojmem, kterým válka skutená psobila na nho, mly zase obrazy jeho psobiti na diváka, ovšem bez nejmenší újmy na své hodnot ist umlecké; to mohlo se arci podaiti jen malíi dokonale realistickému. Tendcnnost Ver eš agi no va osvdila se tedy vlastn jen rozhodnutím, že bude malovati válku : pak další slovo mla již válka sama. Arci válka, jak ji vidí nestranný, t. j. vojenskými aspiracemi osobními nedotknutý oitý svdek, jenž všude pedevším vidí v lovku lovka, a ne oban *

16 10 teba na sta mil vzdálený, jenž raduje se z novináských zpráv o tom, jak naši vyhráli". Verešagiu sám pravil: Jiní malovali krásné bitvy, já vidl jsem a maluji ošklivou válku."* Jeho obrazy nejsou apotheosou ani války, ani válících, a když na jednom z nejkrásnjších pedvádí nám Skobeleva na Šipce, an jásajícímu vojsku dkuje za dobyté vítzství, nezapomíná umlec ani okamžik na cenu, za niž jásot ten je zakoupen, a vítzoslávu v pozadí zobrazenou provází nejvýmluvnjším komentáem: popedím mrtvolami posetým. A k ad výjev z války turkestanské pidal zvláštní dedikaci svrchovan sarkasliekuu vymaloval kupu lidských lebek s podpisem: Vnováno všem minulým, nynjším a budoucím vítzm." I nelze se tomu diviti, že válené obrazy Verešaginovy práv pro onu bezdnou tendenci nelíené pravdivosti vzbudily znaný odpor netoliko vojenských kruh na Rusi i jinde, nýbrž i nemalé ásti ruského obecenstva, která spatovala v nich nevlastenecké snižování prý oné slavné a svaté války. A podobn, jako Verešagin, i Lev Tolstoj líí válku. Oba, pokud jsou tendenními, jsou jimi jen svrchovanou pravdivostí obraz svých, oba podávají jen to, co pozorovatel mže postihnouti v poli samotném, ne však to, co by si musil teprve doma u psacího stolku, teba na základ zkušeností svých konstruovati. Také Tolstoj ve \álce spatuje sice událost protivící se lidskému rozumu a vší lidské pirozenosti", vzájemné dopouštní se nesíslných zloin, na jejichž setení nestaily by ani letopisové všech soud celého svta, zíkání se lidského citu a lidského rozumu se strany milion lidí, kteí táhnouti musí proti nepíteli a hromadn ubíjeti tvory sob podobné ( Vojna a mír"): pece však i on, pokud bží o dílo umlecké, útuje prost s danou skuteností a na válku dívá se klidn a objektivn, bystrým, pronikavým zrakem básníka, stejn jako Verešagin zrakem malíe. Jest patrno, že tendence zde plyne z isté lidskosti, ze šlechetné soutrpnosti s bližním; a jestli že také umlecké dílo samo o sob nemže pímo zpsobiti nápravu života skuteného, tož alespo poopravuje naše názory o nm, snímá mu škrabošku, která již diagnose pekáží, a tím otvírá a rovná cesty praktickým snahám opravdovým. Avšak namítne se, je to úkolem umní? Zajisté není to jeho povinností všude a vždy; ale je to jeho nedotknutelným právem, kdykoliv umlec v hloubi srdce svého pocítil toho potebu. Ale pro práv umní má zde pomáhati, pro neponechává se všechno to radji pímému nazírání na skutenost samu? Odpov i zde je snadná: protože zkušenost jednotlivcova naprosto nestaí, aby v lidstvu dovršena byla taková míra spoleného poznání chyb a nedostatk života, jíž nezbytn je zapotebí již k prvním krokm nápravným ; a když o to bží, aby lovk lovku zkušenosti * Jen dle starého zvyku mluvívá se o Verešaginovi jakožto o malíi bitev ty jen velmi zídka nalézáme mezi jelio obrazy, ba možno skoro íci, že se jich podání vyhýbal. Radji než-li vlastní boj zobrazoval okamžik boj pedcházející nebo bezprostedn po nm následující; mezi výjevy z rusko-tiirccké války, na p. jen jeden velký obraz znázoruje okamžik skuteného boje: U Plevna" ; a i zde vidíme jen v popedí na návrší cara se štábem, kdežto bojišt v mlhu a dým úpln zahalené položeno je do nejvzdálenjšího pozadí.

17 li své sdloval a tím názor jeho životní rozšioval, nelze vru nalézti prostedku psobivjšího a pesvdivjšího, nežli jest živý, sytý obraz umlecký, o jehož pravdivosti nepochybujeme. Mnoho teme o bíd lidské v novinách, ve spisech vdeckých ale co je všechno to u srovnání 8 hlubokým a trvalým dojmem, jejž na nás iní vylíení života hornického v Germiualu" Z o 1 o v, nebo mravní zpustlosti nevzdlanc v Moci temnoty" Tolstého nebo nedohledná pláií mrtvolami pokrytá na Verešaginov obraze Pemožení"?* Shrneme-li všechno, co zde naznaeno bylo o tendennosti umní realistického, budeme tím rozhodnji opírati se tvrzení, že umlecký realismus naší doby je totožný s pessimismem. Že mezi realisty nalezneme teba pessimisty, pipustili jsme již. Jsou však jiní zase, kteí proti názvu tomu protestují a nenazývají se ani pessimisty, ani optimisty, nýbrž hledí, nebo alespo domnívají se hledti na svt se stanoviska klidné a chladné objektivnosti vdecké. To jsou naturalisté smru asi Z olova; jeden z nmeckých zástupc smru toho, Alberti, praví: Kdo stojí na pd moderních vd pírodních, pekonal již i víru i zoufání; láska k pírod, jejíž ástí, ne však tyrannem se cítí, povznáší ho vdomím, že i on má úastenství na stálém zdokonalování se pírody, a tudíž ne sice každému jednotlivci, ale pece lidstvu jakožto celku kyne budoucnost utšenjší, nežli je pítomnost.** Nech již souhlasíme s tímto stanoviskem nebo nesouhlasíme: pessimismem nazvati jej nesmíme. A což ruský realismus? Ten zase chová v sobe tolik nejvážnjší tendence mravní, že v nm naopak spíše zápas s pessimismem spatovati musíme, nežli poddávání se mu. Kde stopuje se a vyhledává sebe skrytjší hnutí mravnosti v duši na pohled ztracené, tam je neoblomná víra, ne však zoufalá beznadjnost. A máme-li vbec užívati toho slova, zajisté spíše toho nazveme pessimistou, kdo nápravu prohlašuje za nemožnou, nežli toho, kdo o možnosti, ba snadnosti její nezvratn je pesvden. Tolstoj, jenž ve své knize Moje náboženství" hlásá, že mravouka Kristova dá se provádti v celé ryzosti a beze všeho obmezování, že k tomu potebí toliko dobré vle, nezasluhuje pece výtky pessimismu, zejména ne se strany tch, kteí snad spíše byli by ochotni pidati se k mínní opanému, že mravouka ta je naprosto nemožná, nesleví-li se nco, a to hodn mnoho, z jejích požadavk. A opt musím podotknouti, že zde nikterak nebží o to, zda-li co do vci samotné Tolstému ve všem pisvdíme ili nic, nýbrž jedin o to, smíme-li takové názory nazvati pessimistickými, s pravým umním se nesnášejícími. S výtkou pessimismu ovšem co nejtsnji souvisí jiná, realismu asto inná se stanoviska doteného již sporu krásy s pravdou. Realismus * Také tento obraz zpiisobil na Rusi pohoršení; avšak knz, který kdysi byl vykonal onen siimmarní obad pohební nad sty ne-ii tisíci padlých voják zárove, sám a to ve výstav, picd obrazem samotným, dal malíi svdectví, že to, co zobrazil, bvla ryzí pravda, nikoliv výplod cliorobné fantasie nebo dokonce tendenní lež. ** Magazín f. d. Lit. des In- und Ausl. 1888, 142.

18 Í2 libuje si prý více v šerednu, uežli v krásnu, více ve zlu nežli v dobru, vybledává dissonance, aniž dbá náležitého jich rozvedení. Zajisté tak nezídka iní a za všech dob inilo umní, avšak ne jenom realistické. Osobní vkus umlcv, proud názor asových, zvláštní stanovisko náboženské a i)erzné jiné píiny snadno mohou zpsobiti, že hlavní pozornost obrací se zcela jinam, uežli ke kráse a lahodnosti dojm zevnjších. Že pak realismus, jemuž bží pedevším o pravdu, adu tchto vliv rozmnožuje, je ovšem pochopitelno, a zvlášt tam, kde bojuje se proti šablon, konvenienci a lži umlecké, které všechny nejradji zastírají se škraboškou krásy, nepekvapí nás tuhá reakce proti této škrabošce, teba zde onde upílišená: asem zajisté reakce ta pílišností svých se zbaví, ale blahodárný úinek její potrvá. Nelze íci, žo realismus krásu zásadn vyluuje. Nkdy sice theoretikové nechtjí initi rozdílu mezi krásnem a šeredném, popírajíce, že by uco samo o sob bylo krásným nebo šeredným, dobrým nebo zlým; spatují ve skutenosti toliko zjevy, jež dle pravdy zobrazovati se mají, nic více. To však není nic jiného, nežli drazn pronesený požadavek objektivnosti umlcovy naproti svtu zjev arci pronesený formou ne práv píliš štastnou. Ostatn naproti výrokm takovým postaviti lze hojn jiných, jež správnji prohlašují, že realismus nestaví se nepátelsky proti krásnu všeho druhu, nýbrž že toliko neoddluje krásno od šeredná, dobro ode zla, vznešené od hrozného, mohutné od bídného, pijímaje všechno tak a v tom smíšení a protkání, jak život sám to pináší.* Flaubert dokonce prohlásil (v list psaném Saudové), obraceje hrot svj proti Z oloví: Já pedevším vyhledávám krásu, o niž moji soudruzi velmi málo se starají. Vidím je docela necitnými, kdo sám unesen jsem obdivem, naplnn odporem." Edmond d e G o n c o u r t (v pedmluv k svému románu Les Freres Zemgi::Mio") ujišuje, že realismus nespatuje svj úkol jedin v líení toho, co je spi'osté, odporné, co hnusn zapáchá, nýbrž i v umleckém podání toho, co je ušlechtilé, krásné a vonné, a piznává se, že jeho a bratrovým cílem bylo vždy napsati le román realisté de l'élégance's jenž by dle tchže zásad umleckých zobrazoval krásu, dle nichž nejnovjší uaturalisté vyliují šerednost. A kdo konené vzpomene si naturgeuva, na Tolstého, u nichž nalézti lze tolik jemného, p- vabného, ušlechtilého, slovem v pravém slova smyslu krásného, ten zajisté nebude mluviti o negaci krásna jakožto o zásad umní realistického, nýbrž tam, kde zaražeu bude skutenou nadvládou šeredného, odporného, pite to bu individualit umlcov, jeho osobnímu vkusu, anebo požadavkm, jež mu v jednotlivém pípad inil sám pedmt nebo úel jeho díla. Onen pedsudek proti realismu má svou zajímavou obdobu v jiném, jenž kdysi šíen byl a zde onde dosud ješt se objevuje v boji proti moderní hudb, zejména proti Wagnerov: o konsouanci prý nedbá a trýzní sluch náš samou disharmonií. Budiž mi prominuto, že cituji * Tak oliraziije se na p. Alberti ve svém lánku Ideál ismus u. Philistertlium" v Magazín f. d. Lit. d. In- und Aiislandes." 1888, 166.

19 13 anekdotu až píliš snad známou, ba otepanou ale je pouná: kapelník, jenž studuje njakou skladbu Wagnerovu, náhle odklepav praví orchestru: Pozor, pánové, zde musí býti njaká chyba; zde to ladí!" Lidi pak, kteí takovým vtipm ví, berouce je do opravdy, nepesvdí ani žádné argumentm ad homiuem ; vždy nedávno ješt, u píležitosti paížského provozování Loliengrina", i v pražském jednom list mluvilo se o hudb této jako o kakofonii! Ped lety ostatn bylo u nás takoka módou, všechno to, co se na nkteré skladb nelíbilo z jakýchkoliv píin, každý skutený nevkus autorv práv tak, jako to, na zase nestailo hudební vzdlání poslucha, psáti na vrub wagnerianismu, i pronášeny v píin té posudky pímo neuvitelné. Dnes arci waguerianisnius není již na denním poádku; za to místo jeho zaujal realismus, a tomu vru nedaí se ani o vlas lépe. Máli život lidský vylíiti se vrn a bezohledn, jest ovšem dosti asto zapotebí, dotknouti se i mén libozvuných strun jeho, pednésti leccos hrubélio a odporného, leccos, ím tená, uvyklý snad jinému druhu duševní stravy, v prvním okamžiku cítí se zaražen, teba i uražen. To pak nejednomu posuzovateli staí. aby cokoliv nalézá v umní sprostého, hnusného nebo kluzkého, piítal hned zásadám realismu i tenkráte, když nezavinila to nezbytná pravdomluvnost umlcova, nýbrž prost jeho nevkus nebo dokonce jeho nízká vypoítavost; s druhé strany pak tentýž posuzovatel zase to, co v umní realistickém vyskytuje se sympathického, nžného, ušlechtilého, škrtá z út realismu, jsa pesvden, že je to ústupek, jejž smr tento proti svým zásadám, takoka proti vli své, vidl se puzen nebo nucen initi požadavkm školy staré. Proti pedsudkm tohoto druhu je pouze jediná zbra : trplivost ekati, až vymrou. Avšak mnohem vážnji zní námitka jiná, která oprávnnost dojm silných, drsných, píkrých sice zásadn nezavrhuje, ale v umní realistickém pílišnou prý míru jejich shledává a odsuzuje. Na to realismus mže odpovdti dilemmatem: bu umlecký obraz to, co ua jeho pedmtu je nepkného, libovoln pepíná, zveliuje a pak výtka ona nemíí vlastn ua realismus a jeho zásady, nýbrž naopak na hích proti prvnímu jeho pikázání, proti pravd; anebo míra nekrásna není o nic vtší v umleckém díle, nežli ve skutenosti a pak nezbývá než pipomenouti známé ruské písloví: Nezlob se ua zrcadlo, máš-li kivou hubu. Všechno tedy závisí na tom, jak postavíme se k tmto dvma otázkám: i)edn, jaká je ve skutenosti bilance mezi krásnem a šeredném, dobrem a zlem? za druhé pak, smí-liž se íci pravda plná, bezohledná? O tuto poslední otázku jsme již zavadili rozjímajíce o tendennosti umní a pozdji opt se k ní vrátíme. Zde však alespo nkolika slovy pokusme se o odpov na otázku první. Skutenou statistiku krásna v život a v pírod arci nemáme, a také sotva se jí dokáme. Avšak k jakémusi odhadu pece mžeme dospti pozorováním. Vezmme si nco konkrétního : krásu lidské tváe. Samo sebou se rozumí, že statistiku její nebudeme studovati ped výkladními skínmi fotograf, ale také ne na plesích nebo v divadlech musíme se rozhlédnouti po všedním život, a po všech vrstvách spoleenských. Poítejme na p., kolik opravdu krásných lidí potkáme na

20 14 ulici za pl hodiny ovšem ue v dobu promenády elegantního svta, nýbrž tenkráte, když smsice obecenstva za povoláním svým jdoucího je co možná nejpestejší. Pak zajisté krom valného potu tváí docela lhostejných, ekneme neutrálních, t. j. celkem ani sliných ani nesliných, mnohem mén nalezneme tváí rozhodn hezkých a pvabných, nežli takových, jež pro jakoukoliv nepravidelnost musíme nazvati nehezkými, teba i ošklivými, ba dokonce odpornými. Slovem pravá krása tlesná je nepomrn vzácnjší, nežli ošklivost. Zdá se býti názor ten pessimistickým? Myslím, že je toliko stízlivý a vc sama že je docela pirozená. Nebo i tenkráte, kdybychom a priori pedpokládali, že dle pravdpodobnosti bude mezi organismy lidskými od narození stejný poet tvar krásných jako ošklivých, nesmli bychom zapomínati na všeliké rušivé vlivy tlesnou krásu pímo hubící, na nemoci, nouzi, starosti, vášn, stáí atd,, jimiž arci i z velikého potu ke kráse povolaných stává se nevelká hrstka skuten vyvolených. Že pak tytéž vlivy, jež kráse ubírají pdy, naopak zase ošklivosti jí pidávají i tam, kde pvodn v tvarech samostatných nebylo nic pímo nepkného, je tuším na bíle dni. A co proti tmto zhoubným initelm, etným a namnoze neodolatelným, zmže všechna malicherná kosmetika umlá, obmezoná beztoho na kruhy pomrn dosti úzké? Te dejme tomu, že malí zobrazil nám njaký vý'jev ze života lidu, o velikém potu postav. Jsou-li všechny bez výjimky šeredné, zajisté pochybil proti pravdpodobnosti ; ale nepochybil by rovnž tak, ba vtší ješt mrou, kdyby všechny tváe bez výjimky byly krásné? A v em hledati budeme pravdu, t. j. nejvtší pravdpodobnost? Patrn ue u prosted, ne v stejném potu lidí krásných a ošklivých nýbrž v onom asi pomru, jejž jsme pozorováním práv zjistili. Pomr ten však, jak víme, l»ro krásu píznivým není. Nejinak má se i v každém jiném oboru: mutatis mutandis všude nalezneme výsledek podobný. i mže se nkdo domnívati, že poet lidí uešcastných vyvážen je stejným potem šastných? nebo poet obmezeuých stejným potem moudrých? Ale ve svt mravním snad pece je bilance lepší! Ovšem, ped zákonem totiž a ped soudem lidským. Zkoumámc-li však intimní stránky života, skryté motivy jednání lidského, nemže nás býti tajno, že snad ve všech srdcích dobro neustále zápasí se zlem, vítzn v tch, jež dobrými nazýváme, marn v tch, jež za špatné pokládáme. Velebíme-ii ní sebezapení, obtavost, nezištnost, shovívavost, snášelivost, pokoru: konstatujeme tím bez odporu, že ani osoby, jichž vážíme si jako vzor, nejsou ušeteny vždy a naprosto onoho vnitního boje. Arci jen zídka o boji tom ví pozorovatel opodál stojící; líí-li pak básník, do tajemných hlubin lidského srdce zasvcený, takový zápas motiv dobrých se zlými v lovku, jehož dle zevnjšího konání jeho nelze nazvati jinak, nežli mravným, zdá se to pozorovateli povrchnímu snad libovolným zmenšováním a podezíváním, ne-li popíráním mravní hodnoty onoho lovka. A naopak zase tam, kde odhaluje se njaká stopa ušlechtilého citu, dobré snahy v duši jinak teba zloinné, snadno vzniká u téhož druhu posuzovatel domnnka, že není

21 15 to uic jiného, nežli strojená, nepravdivá glorifikace nemravnosti. Takovým nedorozumdím kivdívá se zejména romanopiscm ruským. V Revue bleue" nedávno byl lánek o Zolov La bet humaine", a sice nepíznivý. Na dkaz, že svt není tak špatný, jak dle Z olova líení by se zdálo, uveden následující píbh, který prý se pihodil nedaleko Toursu : dstojník etuický byl uražen anonymním listem, a když za to oban jistý, na vzdor svému zapírání, byl odsouzen, pihlásil se dobrovoln pravý pachatel, etník. Taková šlechetnost ve svt Zolov zdá se autorovi onoho lánku nemožnou. Bu si, nerozhodujme o tom : ale nahramež pouhý anonymní list velkým promyšleným zloinem, strunou formu zprávy novináské rozšime v obsáhlý obraz psychologický a máme ped sebou Raskoluikova. Na vzdor tomu Dostojevského Vina a trest" uvádí se nezídka za píklad pessimistickébo názoru o lidstvu. Mžeme íci zcela všeobecn : kvantum šeredná a zla je mnohem vtší, nežli obecné mínní pipouští; jest pochopitelno, že dojmm píjemným lidé více vnují pozornosti a lásky, že si je tudíž také lépe vštpují do pamti, než dojmy nemilé. Stízlivé pozorování pak, které obecné mínní opravuje, nikterak není pessimistickým, škarohlídným ncbot zde nebží o to, jakým skutený stav vcí okamžité jest, nýbrž o to, zdali nápravu považujeme za možnou a zda-li o ni se pokoušíme, pokud ovšem síly naše staí. Ostatn umlecké dílo jen málokdy smíme co do pomru krásna a šeredná v nm zahrnutého posuzovati dle oné statistiky". Totiž jenom tenkráte, když umlec rozhrnuje ped zrakem naším velký, obsáhlý obraz života, v nmž jako v mikrokosmu njakém jeví se dostatená rozmanitost; nebo teprve na velkých íslicích mžeme poznávati zákon statistický. Dantova Komedie, mnohé hry Shakespearovy, Gothv,.Faust" jsou takovými mikrokosmy básnickými. Moderní román snad ze všech forem umleckých nejvíce k obsáhlosti té tíhne; jakožto píklad klassický uvádím toliko Tolstého Vojnu a mír". Arci, kde podmínka obsáblotti a rozmanitosti té splnna není, tam záleží na nahodilém stanovisku umlcov, na jeho zvláštních zámrech v daném pípad, který úryvek velikého celku nám pedkládá; ale každý úryvek a zlomek neobráží v sob všechnu rozmanitost a zpsob složení celku. Drama i román asto uvádí nás do užšího kruhu sjjoleeuského, teba jen do jedné rodiny, a umlec krom toho má zajisté právo hledati látku svou dle libosti na výsluní nebo ve stínech života. Každé umlecké dílo je zjevem zvláštním, jedineným; kde výslovn nás pvodce jeho sám k tomu neoprávnil, nesmíme zjev ten generalisovati, nesmíme v nm spatovati výraz názoru všeobecného. Díváme-li se na malbu pedstavující krajinu horskou, nebudeme pedpokládati, že malí v pírod vidí jen tento jediný druh krajin, že rovin neb moi upírá existenci, a to ani tenkráte, když víme, že umlec ten nejradji, ba teba výhradn motivy ke svým obrazm vybírá si v horách. Taková jednostrannost mže záviseti na rzných zvláštnostech a j)omrech osobních ; hledíme-li k celkové innosti umlcov, pohešujeme v ní snad rozmanitost, ale chybou umleckého díla jednotlivého to není. Totéž právo býti více mén jednostranným ve volb

22 16 látek svých má básník uebo výtvarník i vzhledem ke svtu mravnímu. Z toho, že na p. zvláštní zkušenost životní nebo jakýkoliv interess jiuutá ho ke zjevm abnormálním, chorobným nebo zloiuným tou mrou, že pedmty své se zvláštní oblibou a teba pravidlem erpá z tchto pramen, nesmíme ješt souditi, že on sám jiných lidí ani nezná, že prohlašuje celou spolenost šmahem za abnormální, chorobnou, zloinnou Arci kdyby takový jednostranný smr, jejž u jednotlivc pochopujeme a nekáráme, opanoval celuu literaturu, pak nemohli bychom nevidti v tom píznak neutšený: nebo jednostrannost toho druhu svdila by o nedostatku samostatných umleckých individualit, svdila by o vzmáhající se nepvodnosti pouhých napodobitel a o vznikající z toho unirtvující šablon. S tohoto stanoviska nebudeme na p. vytýkati Zolovi již to. že hrdinové jeho jsou s výjimkami nevelkými na mravní úrovni nejnižší; toho vyžadovalo thema, jež si pro hlavní tikol své innosti zvolil: vylíiti totiž na osudech jedné rodiny všeliké náruživosti a neesti, jichž lovk jest schopen. Tato jednostrannost skliuje a roziluje snad, ale se stanoviska umleckého celkem neuráží tenáe. Jenom tam ovšem, kde užší kruh spoleenský chvílemi se rozvírá a zraku našemu široký rozhled na nejrznjší vrstvy obyvatelstva velkomstského poskytuje, stává se celkový dojem svou vnitní pravdnepodobností pímo odporným, jestliže, jako v Nan", není ani z dáli naznaeno, že vedle zvrhlé spolenosti, v níž hlavní dj se odehrává, žije i jiná ješt, slušnjší a lepší. Vrame se na okamžik k tendenci. Nejnovjší literatura francouzská pedkládá nám zajímavý pokus, roztíditi hlavní smry umní realistického vzhledem k tendenci. Je to cenou akademie vyznamenaná kniha Le realisme et le naturalisme dans la littérature et dans Part" (1889), jejíž autor, A. D avi d-sau vageo t, v první vtší polovici podává zajímavý historický pehled realistických smr umleckých všech dob a všech odbor, v druhé menší pak nynjší hnutí realistické kritisuje. Snaží se býti objektivním a velký historický význam realismu uznává; ale nikterak není jeho stoupencem, nespatuje v nm poslední cíle umní, neuznává výhradné jeho panství v theorii umní, ba varuje ped rzným nebezpeím, jež prý z nho plyne, a konen oekává, že nynjší realismus stane se pouhou prpravou k novému, lepšímu idealismu. Nejedná tchto kritických poznámek ji pravdivá, a pisvditi jí mže i principielní zastance realismu, jenž nepovažuje dnešní tvánost jebo za vrchol dokonalosti, nýbrž pipouští, ba peje sob dalšího rozvoje k vtší dokonalosti. Naproti tomu však mnohé tvrzení oznauje spisovatele jakožto rozhodného odprce principu realistického. Avšak zde nebží nám o kritiku jebo, nýbrž o roztídní realismu. A to je následující: Realismus pesným zobrazováním skuteno'5ti bu sloužiti chce životu, vd, mravnosti, náboženství, fiiosofii atd., jako stedovké uméní, jež uilo dogmatm kesanským, a za našich dn Gr. Eliot, Tolstoj, Dostojevský, kteí propagují jakéhosi ducha bratrství evangelického,

23 1? uebo Proudhon a Zola, kteí prospívati chtjí pokroku vdy a morálky positivistické : tot realismus didaktický", jehož heslem jest Tart pour 1'enseigQement" (umní pro pouení) auebo o všechny tyto interessy vbec se nestará a pedmt sviy vrn zobrazuje jen z ist umlecké záliby na pesném napodobení, jak inili kdysi umlci renaissanní, Angliané, Hollanané, Španlé, a v našem století Flaubert a jeho škola, již písné sluší rzniti od školy Z olovy: to realismus indiíferentní", jenž ml by se nazývati..naturalismem" a jehož heslo zní: art pour Tart" (umní pro umní) (str, 11, 12.). Realismus indifferentní ili naturalismus vyhledává zábavu, požitek estetický, didaktický pak px'ospšnost, oba však stejn vyžadují naprostou pesnost obrazu (.str. 191.). Tolik náš autor. Víme, že tendennost nikterak není podstatným znakem realismu mohli bychom tedy theoreticky zcela dobe rozeznávati realismus tendence prostý od tendenního, a pak by Flaubert, jenž prohlásil, že, každá kniha, která je tendenní, pestává býti dílem umleckým" (str. 176.), arci byl zástupcem smru prvního. Avšak jiná jest otázka, zda-li tento rozdíl staí, aby dle nho rozvrhoval se celý realismus na velké, hlavní dv skupiny. Se stanoviska umleckého a o to zde nám pedevším bží sotva lze pisvditi. Vždy D a v i d-s a u v a g e o t sám praví, že oba tyto smry v praxi tou mrou sob se podobají, že nkdy nesnadn se rozeznávají, any užívají tchže prostedk estetických (str. 12). A skuten ryze umlecká stránka u realismu tendenního (didaktického) je táž jako u iudifferentuího, tak že posouzení, zda-li umlec pi tvoení n- jakou tendenci ml ili nic, peasto závisí na náliledu zcela subjektivním. Kdyby nkdo ve laubertov Madame Bovary" nalézal tendenci, smli bychom mu ovšem na základ románu samotného, bez ohledu na theorie autorovy jinak pronesené naprosto odpírati? Více mén lze pece erpati ponauení z každého píbhu lidského, tím více pak z celého života osoby pvodn nikterak zlé, ale lehkou myslí po kluzké dráze do záhuby se ítící; a mžeme-li se uiti ze skutenosti, pro ne z jejího vrného obrazu umleckého? Kdyby Flaubert jinak nebyl vyjádil své mínní o tendenci v umní, z Madame Bovary" samotné sotva bychom poznali, zdali si látku tu zvolil jakožto vhodný tendenní píklad auebo jakožto pouhý pedmt poutavý a zábavný neboc ani vážná, opravdivá tendence nemusí býti vtíravou. Stanovení pesných hranic mezi onmi hlavními kategoriemi realismu tendenního a indifferentního je tudíž vcí ponkud záhadnou. Za to však mezi jednotlivými smry uvnit realismu tendenního jeví se rozdíly mnohem patrnjší a uritjší, nejen co do posledních cíl tendence, nýbrž i co do pojímání pedmt samotných. Ba možno íci, že Flaubert se Zolou, pes všelikou vru nemalou rznost tchto povah umleckých, více má spoleného nežli Zola s Tolstým nebo s D o- stojevským. David-Sauvageot zvláštní jednu kapitolu nadepsal Psychologie. La superiorit du realisme russe", i zaíná ji tmito slovy Zde musíme, chceme-li býti spravedliví, uznati rozdíl, jenž, bohužel! nikterak nesvdí ve prospch našeho plemene" (str. 230). Dále pak cituje rzné výroky o francouzské literatue realistické, na p., že její 2