KRASOVEDY A DJIN UMNI.

Transkript

1

2

3 ŠEST ROZPRAV Z OBORU KRASOVEDY A DJIN UMNI. OD Dra. Otakara Hostinského. Slovo ii krásovd. Náboženství a umní. Darwin a drama. Djiny umní v dtské svtnici. O prvotinách umní výtvarného. <) nejstarších stopách umní evropského. Dr.fnÉiMJkmlý IÁKLADEM KNltJ8allÉBPfi tfíí *& faíuuteulátr A A F. DATTLA. Praha, ŽitnáuJ.c. 55 n.

4

5 ŠEST ROZPRAV Z OBOKU KRASOVEDY A DJIN UMNÍ. OD Dra. Otakara TAKARA WOSTINSKEHO, ^-^r^cx^&'d-o<)'~fa^ NÁKLADEM KHIH*vMW^A*M&WPIl F. Pralií é^náuu.55n. DATTLA.

6 BH Tiskem drn. Ertv. (ir/-rrr<, v Praze,

7 Odhodlal jsem se k tomuto zvláštnímu vydání nkolika statí, ovšem za rznými podnty a pro rzné asopisy sepsaných, proto, že nezdály se mi býti nespsobilými, aby pozornost tenáských kruh co možná nejširších obrátily k jistým vdeckým otázkám krásného umní se týkajícím. Jiného úele, než povzbuzení živjšího interesu vcného, knížka tato nemá; poukazuje toliko k ad záhad z oboru krasovdy a djin umní, aniž by rokováním o nich chtla látku svou na dobro vyerpati. Rozpravy z Lumíru" vyaté, zejména Slovo o krasovd" (pvodn sepsané u píležitosti vydání Všeobecné esthetiky' dra. Josefa Durdíka) a Djiny umní v dtské svtnici', doznaly rzných zmn zevnjších, místy i rozšíení. Úprava poslední stati, z Osvty" otištné, dotknula se jen podízenjších podrobností, pojednání pak O prvotinách umní výtvarného" jest pouhé zeštní lánku ( Zur Vorgeschichte der Kunst") ve Stuttgartském týdenníku Das Ausland" uveejnného. V PRAZE. V íjnu O. #.

8 Digitized by the Internet Archive in 2010 with funding from University of Toronto

9 Slovo o krasovd.

10

11 IN elze upíti, že má krasovda celkem dosti špatný kredit. I ona ást obecenstva, která jí snad nejvíce peje, namnoze ji podceuje, ana v ní nespatuje vážnou, písnou nauku vdeckou, Hýbrž spíše jakousi milou, hravou zábavu, jakýsi pestrý kaleidoskop duchaplnosti, kterému i sebe silnjší písvit povrchnosti a mlkosti není na újmu zkrátka to, co trefn je naznaeno nmeckým slovem Schóngeisterei" a k pravé esthetice as tak se chová, jako sofistika k logice. Jsou však zase mnozí, kteí na krasovdu hledí jakoby na pouhou zbytenost, na bezcennou hraku, na plané rozumování de lana caprina" o kozí vln jak íkávali staí ímané. Zejména umlci velmi rádi s patra se dívají na krasovdu; je prý neplodná, jako vbec všechna theorie v oboru umleckém. Má-li to býti výtkou, innou této vd naproti plodné" psobnosti umlecké, dlužno se tomu rozhodn opíti. Stízlivému pozorovateli jeví se to býti holou frásí již na první pohled. Je-li esthetika neplodnou", netvoíc nová umlecká díla, tož je neplodným" i umní, neposkytujíc nové vdecké pravdy; a smí-li se umní honositi svou plodností", ano nám podává krásné výtvory své, pak vru nelze týž predikát nikterak odepíti ani esthetice, ana nám uštduje pravé poznání podstaty krásna a jeho tisícerých zjev. Žádati na vd, co jediné umní mže dokázati a kárati ji, když u vci té se ukazuje malomocnou, je zrovna tak rozumné, jako pohrdati jabloní, ponvadž na ní nerostou hrušky. Nikdy nesmíme zapomenouti, že vlastní úel krasovdy je ist vdecký, jako úel každé jiné nauky filosofické. Krásno umlecké i pírodní zajisté je zjevem tak velice zajímavým, tak dstojným, ba i dležitým, že zasluhuje plnou mrou, státi se pedmtem vážného prozkoumání vdeckého. A prozkoumání to, vedoucí k poznání podstaty a pravidel krásna i podmínek jeho tvoení a vnímání, jest úkolem krasovdy nic více, nic mén. Nehledejž tedy nikdo v esthetice sbírku recept, podle nichž by 1*

12 4 ; bylo možno, tvoiti bezúhonná díla umlecká; nehledejž v ní také nikdo sbírku pravidel, jichž petení by mohlo ze kteréhokoliv laika uiniti pes noc znalce vládnoucího vytíbeným vkusem. To všechno není a nesmí býti úkolem krasovdy, jako není úelem technologie, aby nás nauila dlati nové vynálezy, jako není úelem organické luby, aby nás nauila skládati z neústrojných prvk tlesa ústrojná, života schopná. Avšak proto pece byl by docela mylným náhled, že esthetika pranicím neprospívá praktickému umní. Naopak : prospívá práv tím více, ím vdetjší jest sama. Uí nás rozkládati umlecké dílo v jeho nejjednodušší prvky esthetické, jež takovýmto spsobem iní pístupnjšími bezprostednímu našemu soudu pi tvoícím umlci: autokritice. Vkusu nám tedy vlastn nepidává krasovda, ani tvrí síly; nýbrž usnaduje toliko osvdení jich v daném pípad, uí nás, dívati se na umlecké dílo, naslouchati mu nebo ísti je tak, aby nám co možná nic neušlo. Tím zajisté vzrstá požitek vnímatelv a zmenšuje se zárove práce tvrcova, jelikož by namnoze musel teprve optovanými marnými pokusy osvojiti si zkušenost, kterou mu vda podává již hotovou. Žádati na esthetice více, znamenalo by, žádati na ní zázraky. Ostatn sluší zde s drazem podotknouti, že tyto praktické úinky dostavují se samy sebou, bezdn, aniž by vda esthetická potebovala po nich teprve se ohlížeti a pachtiti. Arci musíme uznati, že valn rozšíená nechu ku krasovd do jisté míry jest ospravedlnná. Již roku 1750 poktil starý Baumgarten nauku o krásnu a o umní jménem esthetiky" její rozvoj padá tedy do doby nejenom snahám filosofickým nad míru píznivé, ale i ilým ruchem umleckým a literárním vynikající. A pece esthetika, akoliv již valn pes století stará, sotva ješt odrostla plénkám a kolébce a chystá se práv, choditi do školy a uiti se piln u vd pírodních. Pikládáme-li k výsledkm dosavadního esthetisování mítko, jakým posuzujeme pokroky jiných nauk moderních, shledáme zajisté, že je esthetika dosud pece jenom pouhou zaátenicí naproti vdám jiným. Pozorujme na p. lubu. Je tomu nco málo pes sto let, co slavný Francouz Lavoisier (1774) nezvratn dokázal, že jsou všechny kovy hmoty nesložené ili jednoduché prvky, že tudíž nikterak nelze jeden kov promniti v druhý, ímž netoliko staré alchymii, usilující se o vyrábní zlata z jiných, lacinjších kov, byl konen neodvolateln zlomen vaz pro všechnu budoucnost, ale i nové vd, na troskách alchymie" vznikající, totiž chemii," získán pevný, bezpený

13 5! základ. A te porovnejme lubu našich dn se souasnou estbetikou, t. j. uvažme, co v obou naukách objeveno jest nových pravd nezvratných a nepopiratelných, všeobecn uznaných a o pravdy takové bží pece v esthetice zrovna tak, jako v každé jiné vd V jednotlivých monografiích, poínajících Aristotelovou na vždy klassickou Poetikou", i v rzných kapitolách vtších spis soustavných složen jest ovšem bohatý, neocenitelný materiál avšak dosud jenom materiál, a nic více. Ony vtší spisy soustavné, pokud se z tohoto nedostatku naší vdy upímn a bez obalu nevyznávají samy, jsou jenom sladkým sebeklamem jistých škol ueneckých, které domnívaly se, že mohou stavti nádhernou budovu, chrám všech ostatních vd nejenom dosahující, nýbrž pímo je i pevyšující, kdežto vlastn nebyly ješt hotovy s pevnými, spolehlivými základy, ba kdežto namnoze neshodovaly se ani co clo volby místa stavebního, ani co do volby staviva. Mimo to nepropjila se snad žádná jiná vda takou mrou planým frásím, a již v roucho pikantnosti nebo hloubky odným, jako práv esthetika což jí u stízlivých pozorovatel arci nemohlo pidati cti a vážnosti. Z tch a leckterých jiných píin, jichž se dalším bhem této rozpravy zde onde alespo slovem dotkneme, nabývá pesvdení, že se dkladný obi*at stal konen vcí nevyhnutelnou, platnosti již i v adách esthetik samých. Jakým však má býti tento obrat? Na otázku tu možno zde arci dáti jenom odpov nejstrunjší. Pedevším jedná se o to, aby krasovda postavila se na vlastní nohy, aby nabyla samostatnosti, kterou dosud tak neprozeteln dávala v šanc. Hleme jen, jakým spsobem esthetikové budovali své soustavy. Pehojné zkušenosti, jichž vybroušený vkus a zdravý rozum byl v jednotlivých pípadech nabyl, rozvrhli na rzné kapitoly a odstavce, t. j. vtsnali do jistých pihrádek, shotovených dle plánu pkného, úhledného, ba na pohled i dokonalého. Než, ptejme se dále : odkud vlastn pocházíval plán tchto pihrádek nebo pesnjším ponkud výrazem : odkud brali esthetikové soustavu a methodu své vdy? Z vd jiných, cizích; z theoretických nauk filosofických, z metafysiky nebo z psychologie, brávali ji obyejn, nkdy však i z historie nebo dokonce z theologie, zkrátka: odjinud, nikoli však ze svého oboru vlastního, z esthetické látky, již nám píroda, život a umní tak peštde poskytují, a z jejího nepedpojatého, ueného prozkumu a rozboru. Akoli tedy bezprostední zkoumání pedmtu je pro esthetika, jenž se noí v kouzelnou tni samy božské krásy, patrn utšenjší a lákavjší,

14 6 než pro kteréhokoliv jiného badatele, vrhla se vda ta pece radji do náruí theoretické filosofie nejrznjších smr a škol, jen aby se tím díve domohla njaké hrdopyšné soustavy, jejíž budování na spolehlivých základech dané zkušenosti jest arci dosti pracné, kdežto pomocí pouhé spekulace velmi brzo vystavti lze nádherný palác ze vzduchu. Tím podízena je krasovda rzným školským soustavám filosofickým, závisíc na nich jako ást namnoze jenom jako pouhý pílepek na celku a proto s nimi stojíc i klesajíc. Avšak již na samém zaátku tohoto století žádal Herbart pro krasovdu, jakožto nezbytnou podmínku jejího zdaru, úplnou samosprávu a svézákonnost a filosofii theoretické upel veškeré právo, mísiti se nepovolan do vnitních záležitostí íše esthetiky. Herbart sám nesepsal soustavné dílo o krasovd; zevrubnji spracoval jenom ástku esthetiky, objemem sice velmi podízenou, ale osob zajisté dležitou a dstojnou: esthetiku lidské vle a lidského jednání, t. j. mravouku ili ethiku, také praktickou filosofií zvanou. Jinak ukládal náhledy své jen tak mimochodem na nejrznjších místech spis svých a v aforismech. Pece však stalo se to, co on napsal, bhem asu v rozvoji krasovdy initelem rozhodnjším, než mnohá úhledn vysoustruhovaná soustava esthetická. Nmecký esthetik Vischer na p. patil mezi nejpednjší zástupce a záštity idealistického smru školy Hegelovy. V úvodu ku své Esthetice" nejvelkolepjšímu to dílu, v oboru tom sepsanému pravil ješt s plným sebevdomím, že nutnost Hegelovy dialektické methody" a plynoucího z ní troj lenného rozdlení celé soustavy mže esthetika jednoduše položiti co základní zákon, dle nynjšího stavu filosofie jednohlasn uznaný" a dnes? Bez obalu vyznává se Vischer, že vidí se. nucena, zíci se na prosto dialektické methody, na níž byl své monumentální dílo zbudoval, a že oekává zdar této vdy jedin od oné methody, která pírodní vdy dovedla na nynjší stupe dokonalosti, totiž od rozumné indukce, tvoící teprve základ pro njakou další dedukci. A tak poskytují Herbartovi djiny krasovdy arci ne ty, které píší filosofové školskými názory podjatí, nýbrž ty, které píše pokraující vda sama nenáhle skvlé zadostiuinní za veškeré dívjší nevšímání si a podceování jeho snah. Avšak nejenom zvláštní stanovisko mimo osudné kolbišt metafysických spekulací vykázal Herbart krasovd; on za druhé naznail i cestu, jíž nauka ta jediné dospeti múze k cíli svému a to opt v nejrozhodnjší oposici proti bžným náhledm. Radit

15 7 na p. ve své Encyklopedii" tomu, jenž se táže, kde by pravou esthetiku hledati ml, takto: Psychologické rozbory jsou to, k nimž se netoliko obrátiti, ale jež i sám podnikati musí. Rozbory ty však nezáleží v odpovdích na nejapné otázky, jako na p. : co as mysl, co fantasie, co rozum, co mohutnost citu pi vnímání krásna iní; kdo ješt se zanáší takovými bájemi, pro toho pravda zstane schována za bájí. Nýbrž ady pedstav musí rozplítati, jež umlecké dílo v jedno bylo setkalo, a studovati jednak jednotlivé o sob, jednak jich spojení tak dlouho, až prvky krásna a jeho podmínky najde."*) To vru tak jasné, že methodu bádání esthetického nelze strunji a uritji naznaiti. Krasovda musí tedy bohatý svj materiál samostatn prohloubati a prozpytovati, netoliko povrchn prohrabati k vli nkolika lesklým dokladm naped již ustanovených, pedpojatých theorem, musí, jako luba iní s pedmty pírodními, rzné druhy složitého krásna pedevším rozbírati na samé jeho prvky, tyto pak bedliv a všestrann mezi sebou porovnávati, potom poádati... vždy jenom na zá- ádný pdorys klad tchto zkušeností bude moci konen nalézti pro stavbu své soustavy. A aby do tetice bylo všeho dobrého, stanovil Herbart též princip esthetiky, t. j. ukázal, jakého spsobu ony prvky a podmínky krásna jsou. Nemže býti nic jednoduššího, nic zetelnjšího, než onen Herbartv princip: Všechno krásno je složeno z vtšího nebo menšího potu pedstav a jenom spsob tohoto složení, tedy vzájemné pomry a vztahy pedstav, ili forma celku, nikoliv povaha jednotlivých pedstav samotných ili látka, rozhoduje o kráse a nekráse pedmtu, o esthetické zálib a nelibosti naší. Nebo zajisté liší se Beethovenova sonáta od njaké Krachpolky" pedevším jenom tím, že jsou v obou tytéž tony hudební docela jinak seadny, sestaveny i co do jich posloupnosti (melodie) i co do jich souasnosti (harmonie) i co clo jich rozmr asových (rhythmus) atd. ; teprve na rozdílu tomto mohou se patrn zakládati všechny další rznosti obou skladeb. Zmmež nco na spsobu seadní ton jakékoliv skladby a zohyzdili jsme snad dílo bezúhonné nebo opravili jsme zase dílo nedokonalé. Ono iní nkdy hrá nebo zpvák, jehož opustila pam, toto pak mistr, jenž prohlíží skladatelské pokusy svých u. A podobn má se to i v ostatních umních a v oboru krásy *) Sebrané spisy, II. 115.

16 pírodní. Pi básni na p. záleží na tom, jak jsou sestaveny pojmy jednotlivými slovy vyjádené, nejenom v menší skupiny (vty), ale i v jednotný ladný celek (báse), tedy nejenom na poetické dikci", nýbrž i na komposici" atd. I jesti zajisté vcí nad míru pirozenou a blízkou, souditi, že, na em se zakládá krása složitých celk umleckých nebo pírodních, bude se zakládati i krása jejich jednotlivých ástí. A jelikož shledali jsme býti první úlohou moderní esthetiky, aby po píklad vd pírodních složitjší celky rozkládala v jich prvky, stopujíc zákony krásy ve zjevech nejpístupnjších, t. j. nejmén složitých, pisvdíme tomu zajisté bez váhání, že tmito eshetickými prvky mohou býti opt jenom pomry, jenom formy, a sice formy nejjednodušší, základní. Od tchto pak postupovati zase nazpt ku zjevm vždy složitjším a vždy rozsáhlejším jest úelem dalšího bádání krasovdeckého. Tato stránka esthetiky Herbartovy jest ovšem nejznámjší, ba možno íci, že jedin známou: formalismus" zavdává aspo nejastji podnt ku penáhlenému odsuzování celého tohoto smru, akoliv, jak jsme práv vidli, jest zásadou nejenom zejmou a pesnou, ale i zcela nevinnou. Patrn vane tedy krasovdou Herbartovou zúplna jiný duch, než esthetickými soustavami ostatními, a smíme zajisté smle íci, že je to svží duch vdy moderní. Povážíme-li naproti tomu, v jakémto mystickém blouznní libovala sob a dosud namnoze libuje esthetika, zejména idealistická, jak zvuné ale prázdné krasoeení zatopilo všechno pesné bádání vcné, musíme vru míti úctu ped onou stízlivou, bezohlednou dsledností a upímnou vážností, s níž Herbart pistupoval k ešení záhad vdeckých; matné bludiky zevnjšího lesku nedovedly svésti ho s pravé cesty. Možná, že leckterý jednotlivý náhled Herbartv bude nutno poopraviti nebo i docela zavrhnouti : ale pevný základ moderní krasovdy je myslitelem tím položen pro vždy. Ze pak i v naší mladé esthetické literatue pedevším tento smr (zastoupený Všeobecnou esthetikou" dra. J. Durdíka) se ujal a jak se zdá, i dosti hluboce již zakoenil, budiž pokládáno za dobré znamení pro budoucnost. Víme, že esthetika má záhady své ešiti samostatn, nezávisíc na té neb oné soustav theoreticko-filosofické, metafysické. Tím však není ješt eeno, že by musila povrhovati službami ostatních vd vbec. Ba naopak: všude tam, kde vdy ty napomáhají rozborm a nás tak o prvcích krásna, t. j. o nejjednodušších formách jeho pouují, stává se používání jejich výtžk pední pákou

17 9 bádání, kdežto veškeré tchto zanedbávání tžce se mstí. Bude tedy záhodno, abychom se porozhlédli, odkud odevšad se krasovd nabízí látka spracování hodná. Pedevším jest na bíledni, že pro esthetickou theorii hudby má nauka o zvuku a sluchu tutéž dležitost, jako pro esthetickou theorii malby nauka o svtle a zraku. Zde poskytují tedy materiál védy pírodní, hlavn fysika a fysiologie arci vedle -psychologie, která vbec krasovd koná asi podobné dležité služby, jako mathematika fysice. Ku pírodozpytu chovala se esthetika dosud píliš zdrženliv a ostýchav i nevšímala si hrub jeho nových pokrok a výtžk. Významným píkladem je Goethova nauka o barvách (co rzných toliko stupních pronikajícího se na vzájem svtla a stínu) ; akoliv spoívala na optických základech zastaralých, Newtonem nejenom vyvrácených, ale i novými, mnohoslibnými názory nahrazených, pece esthetikové se zvláštní zálibou k ní se opt a opt vraceli, dávajíce jí pednost ped naukami pesnjšími. Nco podobného spatujeme i v oboru akustiky. Že hudební zvuky jsou složeny z harmonických ton ástkových, bylo známo již v sedmnáctém století a také o záchvjích a kombinaních tonech ví se již dávno. Pece však nenapadlo krasovdu ani ve snu, aby se tchto výsledk bádání fysikalního zmocnila ve svj prospch. Nanejvýš poukazovalo se mimochodem k pirozené harmonii" v každém hudebním zvuku obsažené, jako na ospravedlnní tvrdého troj zvuku. Ano, mnozí na slovo vzatí theoretikové hudební, a sice nejenom starší, jako Diviš Weber, nýbrž i novjší, jako Moritz Hauptmann, jali se všemožn dokazovati, že prý z ástkových ton niehož nelze vyzískati pro theorii hudby. Weber na p. tvrdil, že spoluznní ástkových ton struny, daleko jsouc toho vzdáleno, aby náleželo k podstat nebo ku kráse zvuku, spíše jenom nedokonalostí jest, pro neslyšitelnost onch souástek ovšem neškodnou." A pední esthetikové tehdejší doby, na p. Hand, výrok ten s velkou zálibou citovali. Akustika musila výzkumy své krasovd takoka vnutiti: teprve když Helmholtz, tedy pírodozpytec a nikoliv esthetik, sám ve svém slavném díle O pocitech tónových" byl podal nkolik hotových mistrných kapitol o základech theorie hudby jednající, smíili se esthetikové s naukou o složenosti zvuk hudebních. Avšak na vzdor tomu všemu hrají dosud mathematické pomry kmitot tak vážnou úlohu ve spisech esthetických, jako ped Helmholtzem.

18 10 O Helmholtzove nauce o zvuku a sluchu bylo také u nás jednáno již na rzných místech spsobem každému pístupným; proto chci se zde krátce dotknouti toliko nkterých onch záhad, které dosud zstaly nerozešeny. Samo sebou rozumí se, že krasovd nestaí, když uvádíme shodující se harmonické souástky dvou souasných zvuk jakožto píinu konsonance a drsné záchvje zase jakožto strjce dissonauce, a když z pirozené píbuznosti zvuk odvozujeme pravidla zvukosledu pro akkordy bezprostedn po sob jdoucí, jakož i pro rozvod dissonauce. Tím vším uinn je teprve první krok. Nehled ani k tomu, že celá theorie akkord dozná takovýmto spsobem valné zmny, již Helmholtz, Oettingen a j. zahájili spsobem mnohoslibným, pozná hudebník zajisté okamžit, že jsou jisté vztahy a styky také mezi jednotlivými tony nebo akkordy, které nesledují bezprostedn po sob, nýbrž asto i celou adou zvuk jiných od sebe jsou oddleny, že jak harmonické postupy vbec, tak i spsoby rozvodu dissonance asto závisí na vzdálenjších harmoniích, pedcházejících nebo následujících. Patrn i v tomto pípad nemohou platiti pravidla jiná, než která z fysikalních vlastností zvuk a z fysiologických a psychologických zákon slyšení plynou, a upotebení zákon tch bude snad ponkud jiné, než pi zvukosledu bezprostedním, pímém. Stojíme zde ped mezerou v esthetické theorii hudby, již vyplniti lze toliko pispním výzkum pírodovdeckých; nebo že praktické pokyny z rzných umleckých dl abstrahované a v odborných spisech o hudební komposici jednajících obsažené, nejsou posledními, všeobecn platnými zásadami, nýbrž naopak spíše záhadami ili problémy pro bádání estbetické, je zejmo. Bží zde pak o theorii netoliko modulatorní stavby, ale i vlastního krásna melodického a toto poslední dosud jen velmi zídka bylo uznáno hodným zevrubného vdeckého zkoumání. Dále nesmíme pestati na objasnní v užším slova smyslu harmonické stránky moderní soustavy hudební: i chromatika i enharmonika hlásí se ku svému právu a eká ne snad na odsuzující ortel, nýbrž na ospravedlující výklad. Však na tom na všem ješt není dost. I rhyhmika a dynamika mají velký vliv na zvukosled, jak na jednohlasý, melodický, tak na vícehlasý, akkordický, a zkoumáním tohoto vlivu pedstupujeme ped novou, závažnou otázku: Jaký pomr jest mezi rznými živly krásna hudebního vbec? Vždy víme, že na p. téže melodii dodává jiná harmonisace, jiný rhytmus, ba již i pouhý zmnný dynamický pízvuk zcela nového rázu kde nalezneme

19 11 teba jenom stopu pravidla vdecky pesného? A otázky ty vru nejsou plané; vždy se nám vnucují hned pi prvním kroku do esthetiky hudby, pi rozboru nejjednodušší písn prostonárodní. tená nehudebník promi mi laskav, že uvádím tyto podrobnosti. Chtl jsem zde jen podati malý píklad, jak docela jiné musí býti vzezení moderní krasovdy u porovnání s krasovdou dob minulých. Ne vci, o nichž jsme práv jednali a jež budoucn zajisté považovati dlužno za pravé východisko esthetického bádání o hudb, nýbrž nesíslné výmry pvabného, jemného, naivního, roztomilého, velebn krásného, sentimentálního, velkého, ušlechtilého, nádherného, pathetického, obdivuhodného, strašného, dsného, vznešeného, smutného, tragického, veselého, jarého, smšného a komického K nebo výklady a popisy rzných v pítomnosti náhodou užívaných forem umleckých, pohlcovaly valnou ást práce a píle starších esthetik hudebních. Pro nás mají výmry a výklady ty ovšem cenu velmi podízenou. Zevrubné roztídní subjektivních dojm hudebních zstává potud marným pokusem, pokud mu vdecká psychologie neposkytuje k tomu základ nedotknutelných a o tch bohužel ješt není ani ei, jelikož písná, obsáhlá theorie nálady, citu, vášn a jejich rzných odstín i odrd patí k nejnesnadnjším úkolm psychologickým a dosud jen v nejhrubších, nejpovšechnjších rysech naznaena býti mže, kdežto nám tvary hudební podávají nevyerpatelnou zásobu nejjemnjších podrobností a zvláštností. Rozprava pak o obvyklých formách umleckých patí vlastn do djin hudby nebo do praktického návodu ku skládání, v soustavné esthetice však náleží první místo všeobecným zásadám, dle nichž ony zvláštní nahodilé formy od mistr na slovo vzatých byly kdysi utvoeny a zdokonalovány, formy samotné stojí teprve v druhé ad, jakožto pouhé píklady a doklady k onm esthetickým zásadám. A co zde eeno o esthetice hudby, platí stejn o esthetice kteréhokoliv jiného oboru, platí vbec o krasovd celé. Pro esthetickou theorii umní výtvarných je zase pírodovdecká nauka o svtle a zraku pramenem pímo neocenitelným. Otázka harmonie barev brána v poslední dob zejména vzhledem k umleckému prmyslu již asto na petes a nelze upíti, že výsledky jsou namnoze dosti utšené, tak že zdá se z této strany býti již získán jakýsi pevný základ pro budoucí theorii krásna malebného. Jak známo, valn k tomu pispl opt Helmholtz svým druhým ne mén proslaveným dílem, fybiologickou optikou."

20 12 Zde nepustíme se do podrobností optických, nýbrž uiníme toliko mimochodem poznámku, ponkud jinam smující. Novjší bádání zjednalo platnost náhledu, že harmonie barev zakládá se toliko na barvách subjektivními" zvaných, t. j. na takových, které v oku našem povstávají, jakmile bezprostední úinkování zevnjšího ili objektivního" dojmu pestalo. Je známo, že se nám na p. bílá plocha psacího papíru zdá býti do fialová zbarvenou, pakli jsme práv ped tím byli upen pohlíželi na pedmt jasn žlutý, náležit osvtlený. Píinou úkaz tch jest jednak otupení našich nerv následkem delšího trvání téhož dojmu, jednak i ta okolnost, že všechno posuzování barev je vlastn jenom relativní ili pomrné. Tato kapitola theorie zraku arci není ješt prozkoumána až na dno; tolik však je nepochybno, že soulad jistých dvojic barev a nelad jiných nemá nic initi s kmitoty paprsk svtlových, o nichž nám vypravuje známá domnnka moderní vdy fysikalní. A jelikož i harmonie zvuk hudebních nezakládá se pímo na shod kmitot, jest na bíledni, jakým právem smíme porovnávati stupnici barev" se stupnicí ton", kteréž ob mimo to se i vnitním uspoádáním svým velice rozcházejí. Vzpomeme si však, jak starší esthetika umla namnoze koistiti z domnlé obdoby mezi soustavami zvuk hudebních a barev malíských i k jakým dsledkm nkdy dospívala: o intervalech" a akkordech" v íši barev mluveno ne snad jenom penesen, cum grano salis proti emuž zajisté nikdo se neozve nýbrž v hrubém, holém smyslu doslovném a sestavovány zcela opravdov po spsobu hudby též rzné druhy trojzvuk" dle kmitot. Než, ani tím ješt nespokojovali se esthetikové a sestavovali s barvami i rzné druhy krásna a samohlásky (jako na p. Zeising: erve, prosté krásno, a; pomeranovo, pvabné, e; žlu, komické, i; zele, humoristické, ii; mod, tragické, u; fialovo, vznešené, o) ba nejnovji uinil jakýsi berlínský architekt jménem Siviecianowski s vážnou tváí pokus, sestaviti se stupnicí ton hudebních netoliko adu sedmi barev vidinových, ale i tyry doby roní, dvanáct m- síc, denní pou slunce, stupn stáí, smysly, ti kesanské cnosti, rozvoj celého života bylinného, ubývání tepla a konen rzné slohy stavitelské! Vidíme z toho, až k jakýmto dobrodružným krajnostem mže zavésti porovnávání na základech nepesných spoívající a jak nevyhnuteln nutnou jest i v oboru esthetiky ona bedlivost, stízlivost a skromnost, která srovnávací methodu uinila hlavní pákou po-

21 13 kroku novovkých vd pírodních. Tyto sbíraly, pozorovaly, zkoumaly pedevším jednotlivé zjevy o sob zcela samostatn a nepedpojat tak, že poznání jakékoliv jednoty v zákonech pírodních bylo vždy výsledkem vdeckého bádání a ne jeho základem a východiskem. Stará esthetika, zejména idealistická, pedpokládala však mlky dokonalou jednotu krásna všech obor, tudíž i jednotu veškerých umn, považovala každý rozdíl za známku toliko vedlejší, pravé podstaty krásna se nedotýkající, a budovala na této smlé domnnce svou další soustavu, odvozujíc pravidla umlecká pímo z oné pedpokládané jednoty. I proti tomuto poínání ohradil se již Herbart ve své Praktické filosofii" rozhodnými slovy: Nkterým lidem chce se básniti, když se ped nimi rozevírá krásná krajina, a blouzniti, když slyší hudbu; anebo mají alespo hudbu za jakýsi druh malby, malbu pak za básnictví, básnictví za nejvyšší plastiku a plastiku za jakýsi druh esthetické filosofie. Takovým mlo by se raditi, aby se v úsmv mistr každého jednotlivého umní tak dlouho noili, až by se jim podailo, vniknouti do zvláštního krásna veškerých druh, tedy spatovati v krajin krajinu, v koncert však tšiti se koncertu, rovnž i v malb pomrm a odstínm barev, konen v básnictví osnov situací, cit a povah."*) Než, vrame se k umní výtvarnému. Nejedná se pi nm toliko o barvy, nýbrž také o tvary; avšak i zde smí se vda honositi již mnohým pkným výsledkem. Symbolické a mystické výklady ustupují bádám' fysiologickému a psychologickému, které uí, že jsou to zejména pohyby sval (oka nebo ruky), jimiž sestrojujeme své obrazy prostorné a že sestrojení to jest duševním úkonem i v nejjednodušších píkladech dosti složitým. Dkladnjší prozkoumání sval oních a jich innosti prosplo zde na p. mnohem více, než celá ada dmyslných spekulací o jakémsi mystickém významu" jistých tvar prostorných. Že zde, jakož i v optice a akustice, stojíme na pd, která svdí pomrn pesnému experimentování, jest ovšem výhoda neocenitelná. Ba} Fechner psal již o experimentální esthetice." Jedna vc však byla (a ásten dosud jest) píinou stálého podceování všech tchto bádání, týkajících se smyslové stránky krásna, tedy pomr zvuk, barev, tvar atd. Zdá se totiž, že ') VIII. 12.

22 14 v oích mnohých lidí zneuctívá ji pespíliš sousedství smyslná píjemného. Dissonance zvuk hudebních je tém nerozlun spojena s pocitem nepíjemnosti, spsobené drsnými záchvji ; u oka je pízvuk" pocit sice již mnohem slabší, pece však oko jemn vytíbeného vkusu trpí neladným sestavením barev práv tak, jako hrubým pokleskem proti symmetrii. Proto mnozí esthetikové pidlovali této smyslové stránce krásna úlohu nejpodízenjší, žádajíce na umleckém díle lahodnost smyslového zjevu skoro jakožto njaké nutné zlo, t. j. jenom proto, že uskutenní a sdlení ideálních zámr umleckých bez pomoci smysl jest naprosto nemožné, i nezapomínali poukazovati s písnou tváí varujících moralist k líbeznosti smyslového dojmu co k nebezpenému skalisku, na nmž prý se vyšší smr ideální snadno rozkotati mže. Takové názory spoívají na pedsudku vdeckým snahám práv nejmén píslušném. Což na tom záleží esthetice, když krásno v jistých oborech hluboko zasahuje do svta hmotného? Vždy není to nikterak látka sama, která o cen esthetické rozhoduje, nýbrž fonna této látky; nejde tudíž o to, jakého druhu pedstavy skládají se v umlecké dílo, nýbrž jedin o to, v jakých esthetických pomrech to iní. Klásti duchovou stránku umleckého díla jakožto vyšší" t. j. cennjší a hodnjší nad nižší" stránku smyslovou, to zajisté smí právem initi pedagog, moralista, tebas i kulturní historik esthetikovi to nesluší. Ano, práv smyslový obor, tedy íše zvuk, barev a tvar zasluhuje pedevším plnou pozornost a péi esthetikovu, ponvadž jediný tento obor poskytuje nám netoliko nejjednodušší a tudíž psychologickému rozboru též nejpístupnjší záhady, nýbrž, díky tsnému jeho spojení s vdami pírodními, zárove i nejspolehlivjší, nejpevnjší základy. Ostatn práv výsledky nejnovjšího bádání zejména v oboru optiky a akustiky pouily nás, že mezi krásným a píjemným nezeje ona erná, nepestupná propast, kterou tam spatovali mnozí esthetikové. Že pokrok pírodních vd valn posloužil esthetické theorii jak hudebního tak výtvarného umní, nebude nikdo popírati; ale snad namane se za to leckomu otázka: kde nalezneme v moderní vd pevný, solidní základ pro theorii umní básnického? Pipomeme sob, že básník erpá svou látku pedevším jiným z pestrých zjev života lidského. lovk však zajisté jakožto bytost pírodní podroben jest i tlem i duší zákonm pírodním; stává se tedy nejenom jeho tlesné ústrojí, ale i celý jeho život pedmtem vd pírodních, anthropologie, biologie, srovnávací psycho-

23 15 logie, a jakkoliv jinak chceine nazvati obory tak rznými smry do sebe na vzájem zasahující. Arci krása básnická nespoívá v látce samé ; avšak spoívá v ní mnohá podmínka tch neb onch krásných forem a seznati dkladn tyto podmínky jest vcí pro zdar esthetické theorie básnictví velmi dležitou. Ostatn i k form umlecké mohou se vztahovati výsledky moderní vdy rozmanitým spsobem. Hlavn dlužno poukázati ku srovnávacímu jazykozpytu a bdjesloví, které, ovšem ve spojení se psychologií národ, jsou rozhodným initelem nejenom vzhledem k historickým známostem o povaze a podstat nejstaršího básnictví, ale i vzhledem k jeho theorii esthetické. Nauky ty pedvádjí nám skuten prvky krásy poetické. ím menší je v jazyku zásoba slov, tím více musí se napínati fantasie, aby njaký nový pedmt pojmenovala; man vyhledává pak všeliké, podstatné i nahodilé, podobnosti a tvoí namnoze nový výraz pomocí starých slov, vzatých ve smyslu peneseném, metaforickém nebo synekdochovém, a p. v. Vzpomeme si jenom na prostonárodní názvy mnohých bylin a zvíat; jsou mezi nimi pekvapné poetické obrazy, za nž by se vru ani nejgeniálnjší básník nemusil stydti. A emu pvodn byla nauila nouze, to pstuje se pak ze záliby. Etymologie bude tedy moci poskytnouti leckterý drahocenný píspvek k seznání prvotin nejenom ei, ale i umní básnického. Druží-li se pak k nedostatku slov též nedostatek pesných pojm, vnucují se prost staré pojmy zkušenostem novým, povstává mythus ili báj, která není niím jiným, než metaforou u velkém, dsledn rozvedeným a prohlubeným obrazem básnickým, arci za vrný výraz skutenosti považovaným. A tak objevuje nám vda, která nás pouuje o vzniku a vzrstu bájí, zárove i stopy, jimiž kráí básnická fantasie, nech uvdomle v jednotlivci, nech bezdky v celku národním psobící. Na tomto míst sluší ješt uiniti zmínku o psychologické stránce nauky o umni. Je známo, že umlec jest u tvoení svém vázán též pravidly ist psychologickými, spadajícími docela mimo vlastní obor esthetický; avšak nejenom obecný názor, nýbrž namnoze i školská krasovda tato psychologická pravidla nedoceuje a zneuznává. lánkování a rozvržení umleckého díla pomocí pestávek k odpoinutí vnímatele urených, jako již i ustanovení jeho celkového trvání; šetení jakési živé rozmanitosti a varování se veškeré nudné jednotvárnosti; obezelé hospodaení silou dojmu a stupování jeho na píslušném míst a v píslušnou dobu; shoda mezi souasnými dojmy, jest-li více umn sdruženo ku spolenému

24 16 dílu... to všechno nezakládá se pímo na pravidlech esthetických, nýbrž spíše na pokynech, jež nám dává psychologie, pouující o vlastnostech a mezích naší vnímavosti. A to ovšem neplatí pouze o básnictví, nýbrž o umní vbec. Patrno z toho, jaký úkol v oboru nauky o umní má duševda. I zde uvádím opt výrok Herbartv; a sice nejenom pro trefnost výroku toho, ale i proto, že myslitel ten bez odporu jest zakladatelem pesné novovké psychologie. Pravit ve svém Úvodu do filosofie": Slovem: je to duševní mechanismus, který by všichni umlci mli studovati z téže píiny, pro kterou malíi a sochai vnují se studiu pitvy ne aby se nauili tvoiti krásné, nýbrž pirozené. Nebo ten spsob pirozenosti, jenž prbh duševního mechanismu nápodobí, jemu odpovídá a tím práv jej povzbuzuje, žádáme na každém umleckém díle pedevším jiným; a to vyjadujeme takto: umlecké dílo má živým býti a úinkem svým oživovati. 11 *) Jiný velký obor vdecký, z nhož esthetika mže erpati mnohý vydatný podnt, jest obor djin umní. Arci nelze si z nich slibovati celý a plný užitek, pak-li nejsou v nejtsnjším spojení netoliko s kulturním djepisem všeobecným, ale i s národopisem a se zempisem, s jazykozpytem a s bájeslovím, s psychologií národ, ba v jistých pípadech, nejstarší dávnovkosti se týkajících i s geologií. A to jsou vtšinou vdy po výtce moderní, práv nyní nejbujnji vzkvétající. Nejpounjším pro esthetika bude patrn studium prvního vzniku a vzrstu umní, tedy pedevším studium doby pravké ili prehistorické. Zde zajisté nalézá v pohodlných píkladech, zetelných a jasných, jednotlivé prvky esthetické o sob, nejsoucí podízenými, nkdy jen pomocí dosti nesnadného rozboru pístupnými ástmi složitjšího celku; nalézá takoka nejprostší tvary bunk, z nichž se vyvinovaly bhem mnohých vk nádherné organismy umlecké nenáhle a nepetržit, spsobem zcela pirozeným dle zákon mnohotvárných sice ale podstatou neporušitelných. Neteba ostatn podotýkati, že by bylo velice pochybeno, kdybychom krasovdu nepovažovali za nic jiného, než za souhrn pravidel vytžených pímo z djin umní; tyto jí podávají toliko zásobu nejrozmanitjších, nejzajímavjších záhad, ovšem nevyerpatelnou. Rovnž je na bíledni, že esthetikovi posloužiti mohou jen djiny umní opravdu všeobecné, srovnávací, *) I. 170.

25 k nimž arci mimo vlastní historické zkoumání pibrati musíme nejenom znalost umleckého ruchu mezi divochy dosud na nejrznjších stupních osvty stojícími, nýbrž i pozorování umleckých pokus dtských. Kivdilo by se ostatn krasovd tvrzením, že si djin umní dosud nevšímala. Než, všímání si to dlo se tak nedostaten a jednostrann, že krasovda za djinami umní vždy valn pokulhávala. Hleme na p. k djinám umní eckého a ímského, jemuž pece esthetikové vnují více pozornosti, než kterémukoliv jinému. Již dávno byla objevena a prozkoumána celá ada mistrovských dl z doby nejvyššího rozkvtu hellenské plastiky, ale esthetika ješt poade lpla na stanovisku dn Winkelmannových a Lessingových, jimž vrcholem klassického sochaství zdáti se musila díla z dob pozdjších, zejména ímských. Dále je známo, že ve spisech esthetických dosti asto nalézáme pílišné nedoceování jak malíství tak hudby starých ek, pímo proti nezvratným novjším výzkumm archeologickým. Pokud se jedná pouze o uvádní píklad, nezáleží arci mnoho na takovýchto poklescích; avšak stávají se z nich smrtelné híchy, jakmile na základ mylných názor historických budují se dležité theorie esthetické. Pouným pípadem je otázka polychromie klassického umní. Náhledu, že staí Rekové barvili své stavby a sochy, opírali se nejrozhodnji esthetikové a také mezi dvody filolog a historik pidlována stanovisku esthetickému úloha velmi dležitá i pokládalo se to pímo za uražení velienstva hellenského genia umleckého, pisuzovati mu podobné barbarství". A pece bylo esthetické dogma, že barva jest úhlavním nepítelem plastické nebo architektonické krásy tvar, odvozeno pedevším z oné domnlé jednobarevnosti klassického sochaství a stavitelství! Zde dotýkáme se opt slabé jedné stránky bžných názor o umní: Jenom ekové a ímané mají privilej, býti vzory vkusu umleckého, mezi nimi a ostatními národy starého vku rozvírá se hluboká, široká propast, již netroufá si esth etika pekroiti. Karakteristickým prjevem tohoto pedsudku jest výrok Goethv : ínské, indické, egyptské starožitnosti jsou vždy jenom kuriositami; iníme dobe, když sebe a svt s nimi obeznamujeme, k mravnímu a esthetickému vzdlání však prospjí jenom málo." Jak zcela jinak, než toto velkopanské pohrdání vším, co tradicí není kolkováno, zní pozoruhodná slova, jež pronesl G. Semper ve svém znamenitém díle O slohu" ( Der Stil". I. 219.), které druhý název Praktické esthetiky" plným 9

26 A 18 právem zasluhuje práv proto, že nepedpojat a všestrann tží z pebohatého materiálu historického ve prospch krasovdy: Mnozí obdivovatelé klassinosti, v nichž smysl pro velikost a pro rozmanitost krásna ani nepebývá od pírody, nýbrž kteí se do nadšení pro krásu vlastn teprve vstudovali, octnuli se z pedsudku a z nedostatku samostatného vkusu ve svrchovaném opovrhování tak zvaným barbarským umním, nevšímajíce si obdivu, s kterým Hellenové sami, jako Herodot, Xenofon, Ktesias, Polybios, Diodor a Strabo, pohlíželi na velikost a ladnost tchto barbarských výtvor. Souhlas hellenských spisovatel nejlepší doby o památkách Asie a Egypta mohl pouiti o jejich cen a za nedostatku vlastního úsudku ml dsledn tento rozhodí soud hellenský sloužiti jako mítko pi odhadování onch dl. Avšak našinci hellenštji smýšlejí než Hellenové sami, pebarbarisují barbarství a myslí pi tom na jakýsi druh zvláštního lidožroutství, akoliv barbarství znaí toliko protivu, která nebyla pvodn mezi povahou eckou a neeckou, nýbrž teprve nastala, když dávno pipravovaný výkvt všeobecné vzdlanosti antického lidstva byl se rozvinul na pd Hellady." Na ukázkách práv podaných budiž dosti. Vysvítá z nich bez odporu, že nový materiál, jehož se vdecká esthetika zmocniti musí, nechce-li zstati daleko za svými sestrami moderními, je nesmírný, nepehledný. Patrn nelze také materiál ten opanovati a zužitkovati jediným rázem, zejména ne jednotlivci. Musí tudíž nastati i na tomto poli dlení práce, bez nhož sob nemžeme pomysliti vbec žádný úspch, žádný pokrok. Avšak dlení práce nesmí se státi sobeckým rozbíháním se rzných snah odborných; naopak, snahy ty musí na vzájem se podporovati, musí v pravý as podávati si ruce ku spolenému dílu. A pi provádní tohoto spoleného díla bude hlavní pákou zajisté ona již díve mimochodem dotknutá methoda, která se všude nejskvleji osvdila, kdekoliv pesn a písn jí bylo použito: moderní esthetika musí se chut a rozhodn chopiti methody srovnávací. Požadavek ten oznauje vru nejzetelnji úplnou, dkladnou reformu naší vdy. Že pak reforma na hlav i na údech" je netoliko možná, nýbrž i nevyhnuteln nutná, jakož i že krasovda na dráhu reformy té již vkroila o tom, doufám, pesvdil tento zbžný, kusý nártek, jemuž arci ješt velmi mnoho schází, aby byl skuteným teba sebe povšechnjším obrazem moderní esthetiky.

27 Náboženství a umní.

28

29 M:nozi vyhýbají se rozpravám o pomru mezi náboženstvím a umním. Považují to za vc píliš choulostivou, hledati jakési styky mezi dvma obory duševního života, jichž jeden ím dále, tím více všeho, co je svtského, se straní, kdežto druhý zase platiti mže za našich dob pímo za výkvt a vrchol živlu svtského. Odvolávají se pi tom na nepopirateln smutný stav nynjšího umní náboženského a nezídka i tvrdí, že celá tato otázka stala se již nevasnou, že je dávno odbytá a pežilá. Náhledu tomu pisvditi nelze. Otázka náboženská vbec je dnes práv tak asová, jako jí bývala kdykoliv jindy, a dokud ona zstane na denním poádku, dotud zstane také náboženské umní velevážným initelem, který lze sice zanedbávati, nikdy však odstraniti. Odkud má lid své první umlecké vzdlání, ne-li z chrámu? Stavitelství, sochaství, malíství, hudbu poznává zde dít v nejútlejším mládí, kdy teba o svtském umní vyjma prostonárodní písn a hru šumaskou nemá ani tušení, a první velkolepé dílo básnické, s jehož obsahem seznamuje se každý již ve vku dtském, hlubokým a trvalým dojmm nejpístupnjším, bývá bible. Tch, kteí svj umlecký vkus záhy vzdlávají na plodech umní svtského, je pomrn málo, zejména na venkov. Bohužel je náboženské umní valnou vtšinou jenom školou nevkusu již tato jediná okolnost úpln staí, aby dokázala, jak velkou dležitost by mlo pro celý náš rozvoj kulturní, kdyby nebylo na cest nepravé, kdyby v nm panoval mezi živlem náboženským a umleckým pomr zdravjší, pirozenjší. Chceme-li poznati, jaký vbec jest pomr mezi náboženstvím a umním, a hledíme-li za tou píinou na pravou podstatu obou, pesvdujeme se, že mezi nimi zásadního sporu není, že naopak oboje zakládá se na témže principu, ba že do jisté míry je takoka totožné. Samo sebou se rozumí, že zde na mysli míti dlužno náboženství vbec, a ne nkteré urité náboženské vyznání zvláš,

30 22 které nám snad dosti blízko stojí a naproti nmuž z píiny té jsme již ponkud pedpojatí. Tím mén ješt budeme zde váhu klásti na to, co o svém pvodu a o podstat své uí to neb ono náboženství samo ; pidržíme se jen toho, k emu nás poukazují djiny kulturní, srovnávací jazykozpyt, psychologie národ, pedevším pak rozhodující zde nauka odborná, srovnávací bájesloví. Náboženství jest zvnný esthetický názor svtový. To jest: povšechný obraz svta, který si lovk v prvotním stavu vzdlanosti sám tvoí a dále bhem století, snad i tisíciletí zdokonaluje pomocí své fantasie, pokládá pak za skutenou, vcnou pravdu, on v nj ví. Cit náboženský plyne z vdomí lovka, že jest podroben onm velkým, v nedostupné výši nad ním i nad pírodou trnícím mocnostem, ve kterých onen jeho svtový názor práv vrcholí. Názor ten má ti hlavní prameny: báji, která bezdn povstává pozorováním úkaz pírodních, mravní cit, jehož požadavky arci jsou neodolatelné, a pak úelnost, již mimovoln a d- sledn vnášíme do celého ústrojí všehomíra. Nejrozsáhlejší pole a nejvíce píležitosti ku tvarm nejrznjším má ovšem pírodní názor mythický. Jakmile lovk poíná pemýšleti o úkazech pírodních, o jejich podstat a píin, když tedy stojí jaksi na prahu vdeckého bádání, jest mu po ruce jenom nevelká zkušenost: on nezná takoka niehož, než sebe sama, své vlastní nitro, své city a snahy, a s tmi porovnává pak všechny zjevy pírodní, jak práv mže. Nkteí živlové mu ubližují, jiní zase mu prospívají, podkládá jim tudíž zlou nebo dobrou vli. Živlové však také na vzájem zápasí a nechf vítzí na konec dobrý nebo zlý, lovk spatuje se vždy v moci vítze, jemu jest, jako by byl o nho bojoval ochrance se škdcem. Fantasie odpovídá takovým spsobem na otázky, patící vlastn ped forum rozumu; dokud ten je tak nezkušený a obmezený, že nemže tyto otázky dokonale ešiti sám, musí si to arci nechati líbit, když jej fantasie dopluje a nahrazuje. Vždy jsou zjevy pírodní píliš velkolepé a pro lovka píliš dležité, než aby na dlouho mohly zstati bez njakého uritého výkladu. Stálé opakování se úkaz tch výklad jenom upevuje a pouhý výplod obrazotvornosti mní v pedmt nezvratné víry. Velikost sil živelních pohrdá každým mítkem, s nímž k ní pistupuje lovk ve svém dtském vku; co jest proti vichici, proti bouce, proti pívalu, proti zemtesení on se svou máloinocností? lovk spatuje ve všem tom iny bytostí velemocných, nadpirozených, božských, i koí a klaní se

31 23 - ; jim, dobré mezi nimi miluje a zlých nenávidí ale všech se bojí. Takovýmto zosobováuím povstává mythus náboženský ; každý pírodní úkaz stává se djem, píbhem, v nmž úastují se osobnosti lovku podobné a pece zase neskonale nad nho povýšené. Nehlásí-li se již zde básnická tvoivost ducha lidského ku svému právu? A není-liž hned první pokus její korunován krásným výsledkem? Je to vru velkolepá a peskvlá metafora", takový polytheistický názor svtový. asem arci mizí pvodní ráz mythu jeho obsah pivádí se do jakéhosi spojení s vynikajícími osobnostmi a událostmi, které nkdy skuten žily a se pihodily, a vdomí o vlastním významu báje nenáhle bledne. Jakmile touto cestou živel pírodní a náboženský poíná ustupovati živlu historickému, vyvinuje se z báje povst a když konen i náboženský i historický živel již na dobro zmizely, tak že ped sebou máme jenom volnou hru básnické fantasie, nepipoutané ani k uritým názorm pírodním a náboženským, ani k uritým postavám a djm historickým pak stala se z mythu již pouhá pohádka. Také ethická stránka náboženství spadá do oboru esthetického, pakli slova toho užíváme ve smyslu širším, krásu každého spsobu zahrnujícím, tedy i krásu mravní, t. j. dobro. Již z prvotních pomr rodinných a spoleenských vzrstá jakýsi cit náboženský. Úcta ku starci, jenž jest hlavou rodiny nebo kmene, matina láska k dtem, svazek pátelský, závaznost pravidel spoleenských to všechno úinkuje na lovka duševn již ponkud pokroilejšího podobnou mocí neodolatelnou, jako obrovské síly živl. I zde cítí se duch lidský podrobena jakési mocnosti jemu neznámé, totiž hlasu vyvinujícího se svdomí, a hledá pvod této mravní autority opt tam, kde byl hledal pvod velkolepých úkaz pírodních: u bytostí vyšších, nadpirozených, božských. Jako zdrcující síla fysická, tak pochází pro lovka k tomu stupni duševního rozvoje dosplého i povznášející moc mravní pímo od boh, jichž píkazy práv spatuje v hlase vlastního svdomí. Nesrovnalosti, které se vyskytují hned v prvotinách zízení spoleenského, zejména astá neshoda mezi zásluhou (nebo vinou) a odmnou (nebo trestem), vedou zcela pirozen k dalšímu rozšíení a prohloubení onch názor a pispívají tak k nenáhlému dovršení jakéhosi soustavného mravního ádu svtového. Stupováním pak a soustedním mravních ideí, tedy svrchovaným idealisováním vlastností lidských, dostává se ovšem pedstavám o božství, vzniklým na základ názoru mythického, nejvyššího posvcení, nejvtší velebnosti.

32 24 ; Názor teleologický, jenž k náboženství pivádí skrze poznávání úelnosti v zaízení všehoiníra, jest opt momentem esthetickým mžet povstati jenom pomocí tvoivé fantasie, která se výsledk theoretickélio bádání zmocuje, aby je srovnala v jeden ladný, ústrojný, krásný celek. Patrn pedpokládá teleologie již vtší stupe vzdlanosti, ba již jakési zaátky vdy, i bývá v historickém rozvoji kulturním mezi posledními podnty náboženskými, utvrzujíc takoka jenom to, co na základ mythických názor pírodních a mravních již bylo vzniklo. Pomr a rozdíl mezi píinností v pírod panující a úelností, již do ní vnáší mysl lidská, snadno poznáme z jednoduchého píkladu. Zajisté vidíme proto, že máme oi. Ty jsou tedy píinou; vidní pak a všechno, co z nho následuje, jest úinem. Kdybychom oí nemli, nevidli bychom; tolik víme s plnou jistotou. Tím však nespokojuje se fantasie ; ona celý ten postup od píiny k úinu pímo obrací. Jí jest úin našeho ústrojí zrakového vlastn píinou existence tohoto ústrojí, tak že tvrdí: máme oi proto, abychom vidli. Zde totiž se pedpokládá, že díve, nežli bylo ješt oí, muselo býti úmyslu, dáti lovku zvláštní ústrojí, pomocí kterého by vidl, že tudíž bylo vidní alespo co myšlenka, co zámr, díve, než oko samo. Názor takový hledí na píinnost se stanoviska jednání lidského. Pi tomto jest ovšem pravidlem, že pedchází zámr, z toho rodí se pak in, jenž jest vhodným prostedkem k dosažení úele a z inu toho, jako úin z píiny, plyne konen uskutenní onoho zámru. V pírod však poznáváme jenom píinný svazek mezi skutenými zjevy, píbhy; myslící osobnost, která by mla jisté zámry (v našem pípad: dáti lovku zrak) a je také pomocí rozumn zvolených prostedk (ústrojí oka) provádla, nikde se nám nejeví pímo : tu musí k rozumovému, theoretickému poznání pidati teprve fantasie, a vyplniti tak pedmtem víry mezeru, kterou vdní míti se zdá. Tak pichází lovk k velké myšlénce o prozetelném tvrci svta. Ostatn hned s klanním se této vznešené bytosti povstává v lovku i zvláštní jakási vypínavost a neskromnost; on se totiž domnívá, že existence jeho jest vlastním a posledním úelem všehomíra, on sám že jest jeho vrcholem, jeho korunou, jelikož pro nho jenom stvoeny jsou zem, slunce, msíc a veškeré ty miliardy svt na nebi hvdnatém. Arci podobný názor na dobro podvrácen jest svdectvím moderního hvzdáství, že pomrn nepatrná zemkoule nikterak není stedem soustavy slunení, tím mén pak stedem celé sou-

33 25 stavy svtové, ba že tímto posledním nazvati nelze ani slunce samo, které se všemi svými planetami zaujímá prostor u porovnání s ostatními veliinami astronomickými pece jenom tak neskonale malý, že jeho jinak ohromné rozmry pi výpotech hvzdáských nkdy úpln zanedbati lze, aniž by to svrchované správnosti a pesnosti výpot tch bylo v nejmenším na újmu! Tmito temi momenty je dáno podstatné jádro, kolem nhož se pak náboženství krystalisuje v nejrznjších tvarech. Esthetická povaha náboženství a tím i jeho píbuznost s umním je zejmá. Jet ono vlastn velkolepou, celé svty obsahující básní, prvním skvlým inem tvrí fantasie národní. Proto podléhá také praktickému soudu o kráse a dobit, nikoliv theoretickému soudu o pravd svého obsahu. Co té neb oné soustav náboženské dává vtší nebo menší cenu, jest její esthetická hodnota, v níž zahrnuta jest ovšem i hodnota mravní; kdo s vdou, tedy theoretickým mítkem v ruce chce zkoumati dogmata, zneuznává na dobro podstatu všeho náboženství, nech již dokazuje pravdivost nebo nepravdivost tchto dogmat. Náboženství samo nikterak není vdou, a ovšem vda o nm pojednávati mže, jako pojednává teba o umní, na p. o básních Homerových, bu kriticky, buc historicky, bu exegeticky, bu estheticky atd. Z píiny té nelze také náboženství nikdy vdou nahraditi" jako vdou nahraditi nelze umní. Jet vda nco docela svého, samostatného, vedle náboženství voln se rozvinujícího, po nm nikterak se neohlíží a také ohlížeti se nesmí. Již Bakon Verulamský (v 16. století) pravil trefn: Míšení vdy do náboženství vede k neve, míšení náboženství do vdy k poblouznní." Chtíti náboženství reformovati s theoretického stanoviska vdy znamená tolik, jako je docela niiti a zstaviti mezeru, která by tím povstala, nevyplnnou. i ml by snad takový náhled býti nedstojný, prospchm náboženským, snad dokonce i mravním záhubný? Ubírá to zpvm Homerovým nebo Shakespearovým dramatm na kráse a na jejich velkém kulturním významu, když nkdo jme se dokazovati, že píbhy, které se nám v nich tak znamenit pedvádjí, vlastn nikdy se neudaly? Zajisté neubírá. A tak zstane i vzor cnosti, mravní ideál, vždy vzorem a ideálem stejn velebným a mocným, necht jest plodem pouhé fantasie básnické nebo zjevem skuteným. Píklad nezrušitelného pátelství Oresta a Pylada nebude míti ani o vlas menší úinek na srdce lidské, když nám filolog dokáže, že je celý ten krásný píbh vymyšlen od zaátku až do konce, a mužná