10.-- Karel Kramá: [)r. Pt pednášek. o zahraniní politice. Praha Tiskem a nákladem Pražské akciové tiskárny Praha 11,, Mariánská 3.

Transkript

1 zos' n m

2

3 10.-- [)r. Karel Kramá: Pt pednášek o zahraniní politice 'w y Praha 1922 Tiskem a nákladem Pražské akciové tiskárny Praha 11,, Mariánská 3.

4 D3

5 Mé dámy a pánové! Chci pokusiti se, abych podal základní rysy zahraniní politiky svtové i naší a hledal její smysl i naše úkoly v ní. Proto nemohu vás zatžovati podrobnostmi a prosím tedy, abyste v této píin mli mne za omluvena. Dále musím vás prositi, abyste nemli za neí:kromnost, I u- du-li v prbhu pednášek mluviti o sob. Vím, že to není ani zdvoilé, ani slušné, ale v tomto pípad prosím za omluvení, nebo v zahraniní naší politice pece jen jsem ml velké úastenství. Jak se snad pamatujete, zastupoval jsem eskou politiku v zahraniních výborech a delegacích po 20 let. A mohu íci s uspokojením, že LO byla ta cast nié politické innosti, kteia v Cechách u jiných stran nacházela nejmén odporu a nejvíce souhlasu. Konen do jistých vcí byl jsem nucen sám inn zasáhnouti. Než budu jednati o aktuelní politice zahraniní, pokusím se dáti vám struný obraz vývoje politiky evropské, jak vedl ke svtové válce, nebo se mi zdá, že po válce, v dnešní politice opt cítíme staré rivality, staré spory, staré snahy evropské politiky, takže neuvdomíme-li si všecko to, co bylo ped válkou a co vedlo k válce, není ani dobe možno pochopiti všecko to, co se dje dnes v zahraniní politice. Zajímavou knížku o zahraniní politice napsal Leon Bourgeois, nynjší pedseua irancouzského senutu, a ten celou svou knihou provádí jako ervenou ni myšlenku, že evropská politika mla spolený základ, totiž to, co bylo pozdji také základem politiky nmecké, pud na východ. Je v tom sice mnoho pravdy, že každý autor, když se snaží provésti jistou thesi, asto i trochu násiln jí pizpsobuje fakta, ale nelze popíti, že Bourgeois svou myšlenku odvoduje velmi zajímav, zejména na politice velkého Napoleona. Orient je starou tradicí evropské politiky. Orient ml pímo magickou pitažlivost na všecky politiky, my- 3

6 slitele, vojevdce atd. Ovšem nebyla to jen poesie Orientu, nýbrž byly to veliké hospodáské otázky, které evropskou politiku k Východu orientovaly. Jen tak mimochodem chci podotknouti, že dojista nemají nepravdu ti, kteí íkají, že by bylo velkou chybou nevidti i v kižáckých taženích hospodáské interesy, teba by základem jejich byla žhavá kesanská víra. Je to docela pirozené. V Orientu bylo všecko, eho západ neml. Odtamtud piváželi drahé kovy, purpur, vzácná koení, která ve stedovku hrála tak velkou úlohu v obchod, hedvábí atd. A pak, když se v severských krajinách rozmohla aktivita hospodáská, hledána byla zem, kam by mohly býti vymovány produkty této industriální innosti. Tou byl Orient. A bylo to Stedozemní moe, které hrálo rozhodující úlohu v této politice. Bylo základem bohatství Benátek a Janova, které sice zchudly, když byla odkryta cesta do Indie kolem mysu Dobré Nadje, ale byly vystídány zápasem dvou merkantilistických národ, totiž Anglie a Francie. Jest zajímavo, jak Leon Bourgeois ve své knize líí jako skrytou poslední píinu Napoleonovy politiky jeho fantasie o Indii. Známy jsou také výroky Napoleona už tenkráte, když byl na pyramidách, a není snad tak nepravdou, že to byla práv touha po Orientu, která ho vedla na Rus. Zápas s Francií Anglie vyhrála, vyhrála úpln a tak šla její tradiní politika voln na Východ. Cíle teto politiky nikdy nevymizely z anglické mysli. Tak jako jste ji vidli od 150 let, vidíte ji i nyní. Šla cestou pes Gibraltar, pes Maltu, ecko, kde také za tímto úelem a ne jenom z ideálních dvod podporovala povstání ecké proti Turecku, šla pes Cypr a pak zmocnila se Suezu. Francie, která se tolik starala o blízký Orient, byla poražena. Pro ni nezbylo než to, co si zachránila z akcií Suezského kanálu v Egypt a potom její posice v Sýrii, kde zstavila pro svou kulturní innost neobyejn mnoho sympatií, jež byly trochu oslabeny, když Francie byla pc ražena, Nm.ecko zaalo se starati o Východ, ale jež dnes oživly po válce a lze je opt pozorovati ve francouzskoanglickém antagonismu v Malé Asii i Sýrii, pokud se týe Arábie, Tedy to byla jedna z rivalit, která hrála ve svtové politice ped svtovou válkou vážnou úlohu. Druhá rivalita, která ovládala celou politiku XIX. století mžeme íci skuten celého XIX. století, ponvadž obrat nastal teprve zaátkem XX. století byla ri- 4

7 valita anglo-ruská. Anglie bála se Ruska ohledn svého panství v Indii. Cítila, žp moská cesta je delší a mén bezpená než ta, po které se Rusko blížilo ke hranicím Afganistanu, od té doby, co od let osmjesát.vch zasáhlo tak mocn do stedoasijské politiky obsazením Chivy, Buchary a Turkestanu. Tím pak, že vystavlo železnici tém na hranice Afganistanu do Kusky, vypialo obavy Anglie do nejvyšší míry a všecka anglici<:á politika byla pirozen vedena strachem ped Ruskem. Rusko, které, nehled na ustanovení míru paížského, mlo od francouzské porážky válené lostvo na erném moi, mohlo by, kdyby nebylo zaveno prlivy, vpadnouti Anglii do boku a ohroziti její cestu do Indie. Odtud tradicionelní politika anglická: podporovati sultána, protiviti se tomu, aby se rozpadla turecká íše a za žádnou cenu nepropustiti Rusko, aby mohlo voln svými vojenskými lomi z Daraanel pekážeti angiickcniu lostvu ve volné plavb. To byla politika anglická. V obou tcbto rivalitách byla Anglie na celé áe vítzná. Je to dosti pirozeno, ponvadž Anglie mla docela výjimen dominující postavení. Dokud nebyla odkryta válka podvodními lokami, byla Anglie naprosto nezranitelná. Byla na svém ostrov a dokud mla panství na moi, nebylo možno proti ní nieho udlati. V tom záležela politická nezávislost Anglie, jaké neznal žádný evropský stát. Každý evropský stát byl na svých hranicích njakým zpsobem ohrožen. Jedin Anglie byla naprosto svobodná, nemusila se na nikoho ohlížeti. Proto také tradicioneln nemla nikdy žádného spojence. Mla sympatie a antipatie, ale nikdy spojence, dovedla využíti toho nebo onoho státu na kontinent, když toho bylo teba, aby s ní nebo za ni bojoval, ale nikdy nevázala se stálou aliancí, nevázala si ruce, niím nezadávala své svobod, která byla hlavním podkladem její ohromné rozhodujícího významu v evropské politice. moci a jejího Jen ten, kdo mže býti na všechny strany svoboden, kdo nemusí míti žádných ohled, kdo mže jíti za svým cílem, jen ten jest silný a jen ten mže si dovoliti politiku, která asto zdá se býti tak mnohým nepochopitelnou, ale která pece jen železnou logikou vyplývá z docela jedinené situace Anglie. A proto také Anglie dlala vždycky politiku, která byla skuten obdivuhodná. Nikdo tak jasn a urit nevidl, kdo mže býti mu nebezpeným, kdo mže mu býti soupeem, jako to vždycky vidla anglická politika. Sledujete-li politiku evropských stát, pozorujete, že se asto mní jako v kaleidoskopu. Vidíte všecky možné 5

8 kombinace. Jen francouzská politika vi Nmecku po Sedanu, která neodpouští, italská politika proti Rakousku, která mla své ambice, jichž došla po svtové válce, a pak nenávist Ruska k Rakousku za zradu z r, 1854 byly stálými faktory evropské politiky, jaksi její dominantou, A je velice zajímavo, že i tato stabilita francouzské, italské a ruské politické smrnice nesena je pece jen z veliké míry citovými elementy, kdežto u Anglie nikdy nejsou vážnými elementy citové, nýbrž jenom politické výpoty. Anglie byla naprosto dslednou ve své politice, proto hlavn, že byla vždycky prosta vší sentimentality. A velmi zajímavý je jeden fakt. Anglie byla jen jedno sentimentální, a to bylo tenkráte starší se na to pamatují když veliký Gladstone povzbudil celou Evropu Anglii svým voláním proti Turecku za ukrutnosti v Bulharsku. Avšak válka, k jejíž vzniku tolik pispl šlechetný Gladstone, skonila smírem berlínským, v kterém lord Beaconsfield (Disraeli) beze vší sentimentality, ba snad dokonce hodn bezcitn pivedl k platnosti všecky velmi egoistické zájmy anglické politiky. Ale na jedno nesmíme zapomenouti, když posuzujeme anglickou politiku: že anglická politika bvla vždycky velkorysá, mla velké cíle. Svtové panství Anglie jest výsledkem nejvtší politiky, jakou si dovedeme pedstaviti. Byla vždy dsledná a proto vždy vyhrávala a proto proti ní politika Napoleona III. sentimentální a stále kolísající, nejasná, musila ustoupiti do pozadí a musila prohátí. Že však tato anglická politika byla možná, mlo jednu z hlavních píin v tom, že nebylo velké, rozhodující moci ve stední Evrop. Stední Evropa byla rozdrobena. Víte, kolik bylo státek v nynjším Nmecku, a Rakousko pro svtovou politiku mnoho neznamenalo. Bylo úpln paralysováno bojem o primát v Nmecku, soupestvím prusko-rakouským. To všecko byl konglomerát rivalit, žárlivosti, nepízn. Následkem toho všeho politika jasných, velkých cíl, kterou vedla Anglie, byla miožnou a nenarazila na žádný vážný odpor. A nyní je pro posouzení dnešní politiky naprosto nutné, abychom se podívali, jak se tyto tradicionelní rivality franko-anglická a anglicko-ruská poínaly mniti v posledních letech XIX. století, jak se naprosto zmnily v prvních letech XX. století a jak tímto vývojem konen úpln pemnny byly veškeré politické pedpoklady svtové politiky, takže ve svtové válce byla možná anglofrancouzsko-ruská spolená fronta. Kde je píina? Píina je v utvoení velkého N- mecka a v utvoení sjednocené Itálie. A jest zajímavo, že 6

9 tyto veliké události, které do základu zmnily svtovou politiku, mly svj pvod v idealistickém hnutí národ, v nacionalismu, a že tudíž zrovna zde, v nejvtším faktu novjších djin neosvdilo se materialistické pojímání djin, jak je hlásají socialisté. Anglická svtová politika nemla v sob pranic idealistického. To byla politika nejprmyslovjší íše, která musila hledati odbytišt, kde byla by pánem a kde by nemla konkurent. Tato materialistická politika musila se podiniti dsledkm hnutí ist idealistického, totiž nacionalismu. Nacionalismus a to nemohou ani socialisté popírati byl také v nmeckém lidu, než se vyrodil v pangermanismus, hnutím idealistickým. Co chtl Herder a co kázal Fichte ve svých Reden an die deutsche Nation", byl opravdový Idealismus. A tento idealismus ml ohromné dsledky v celé svtové politice. Pedevším zanu tím, co nám bylo nejbližší. Nacionalismus oslabil vnitn Rakousko, ponvadž v Rakousku vzbudil, jak tomu íkali ve Vídni, centrifugální snahy jednotlivých národností. Národnosti zaaly se cítiti ním jiným, než ím je chtli míti Marie Terezie a Josef II. Když však zaaly žíti svým vlastním životem a chtly v tom Rakousku býti ním více než pouhými poddanými, musilo to míti rozhodný vliv na prbojnou sílu rakouské politiky. Tmito snahami musila býti tím spíše oslabena, ponvadž nedovedla se tomuto novému životu pizpsobiti, stavla se proti nové idei nacionalismu, ponvadž se ho bála pro svou politiku v Itálii a Nmecku a nedovedla ho využíti, a by byl dobe pochopený nacionalismus mohl z Rakouska udlati nové Švýcarsko a navždy zaruiti jeho trvání i spokojenost jeho národ. Rakousko v zápase o primát v Nmecku bylo ovšem tímto nacionalismem oslabeno, l^íše, která mla tolik nenmeckých národností, nemohla v boji o sjednocení Nmecka, tedy v boji o velkou nacionální ideu, vítziti nad Pruskem, které bylo naeionáln jednolitjší. V tom boji musila prohátí. A pece se Rakousko pímo keovit snažilo, aby si tuto homogenitu národní získalo aspo navenek. Chtlo jíti do boje s N- meckem alespo navenek jednotné. Z toho dvodu d- lána politika Bachova, který chtl Rakousko i s Uhry opatiti aspo nmeckým nátrem, to byla politika, která vedla k falešným volebním ádm za Schmerlinga, to byla politika, která byla vyjádena slovy císae Františka Josefa, kterým nebylo dosti dobe rozumno a kterým možno jen rozumti s hlediska této politiky v Nmecku, když k posile svých nárok na primát v Nmecku prohlásil: leh bin ein deutscher Frst". 7

10 To nebylo mínno pro vnitní politiku Rakouska, to bylo mluveno do staré ímské íše nmecké národnosti", kde se všecko chystalo k rozhodujícímu boji o primát m.ezi Pruskem a Rakouskem, jehož panovník tolik století nosil nmeckou korunu císaskou. Císa chtl dokumentovati, že není Rakousko mén nmecké než Prusko. Ale slavnostní prohlášení leh bin ein deutscher Fúrst" Rakousku nepomohlo, ponvadž císa nemohl ve skutenosti býti nmeckým knížetem, nebo nebylo možno z Rakouska udlati nmecký stát. Proto Rakousko musilo prohátí velký konflikt, prohrálo jej a tím celá politika evropská dostala se na jiné dráhy. Táž myšlenka, která tvoila velké Nmecko, tvoila také spojení Itálie. Itálie musila býti proti Rakousku nejen pro vzn na Špilberku, jichž památku budeme v tchto dnech slaviti, ale proto, že Italové piurozen patí k národm, které velmi rády vzpomínají na historii. Itálii nikdy nevyjde z mysli, že jest ddicem velkého íma a proto vždy najdou u ní úrodnou pdu plány, upomínající na velikou minulost. Jeden z takových plán je mae clausum, totiž uzavené italské moe Adriatické, jež vede k politice snad nedosti rozumné, kterou vedou Italové proti Jihoslovanm v Istrii, Dalmácii a Rjece. Tato politika nemohla se smíiti s tím, že v Pole na míst strategicky nejnebezpenjším sedí nepátelská moc, která mže vždy italské lostvo donutiti k neinnosti a která mže vždy býti strategicky rozhodujícím faktorem pi každém konfliktu mezi Itálií a Rakouskem. Latentní nepátelství mezi Rakouskem a Itálií bylo také živeno problémem svtského panství papežství. Rakousko, jako pedvoj katolických mocí, nemohlo opustit papeže a Itálie nemohla se s papežstvím smíit. Musily pejíti celé generace, aby tento boj pivedly k takovému uklidnní, že je papežství dnes na pl cest ke smíení s Itálií. V ideovém boji s nacionalismem musilo Rakousko probrati, ponvadž se stavlo proti všemocné idei, ponvadž jí nepochopilo a nevyužilo. Ostatn a to jest vc^ kterou nesmíme zapomínati pro budoucnost, ponvadž historie jest snad pece, k tomu, abychom se z ní uili Rakousko bylo také zatíženo svým úžasným nevdkem vi Rusku. Za to, že Mikuláš pomohl Frant. Josefovi spasiti trn v Uhersku, že Mikuláš postavil se proti Prusku v konfliktu prusko-rakouském na stranu Rakouska, žer íitále a -tále?e díval na Rakousko jako na hlavní oporu všeho, co Mikulášovi bylo nejdražší, lotiž evropského konservatismu, za to tak zrádným zpsobem postavilo se Rakousko proti Rusku A to z mysli ruského národa

11 iiik'jy nevymizeio a pes všecky pokusy sblížení zstalo základním tonem ruské politiky k Rakousku. Kdyby nebylo tohoto opovržení k Rakousku, nebylo by mnohého ve svtové historii. A proto je jedno nauení z historie: dobrodiní se zapomínají, ale nikdy se nezapomíná zrada a nevdnost. Tímto obtíženo musilo Rakousko prohátí svj boj. y r. 1870, ve válce Nmecka s Francií, Rakousko by bylo tak rádo pomohlo Francii, ale nemohlo se hnouti, ponvadž Rusko eklo své veto, hrozilo, že bude zbrojiti, a tím byl konec rakouské odvetné politice. To vedlo také k tomu, že v Rakousku zvítzila politika maarská, která byla vždy pro Nmecko, již od dob Klapkových legií, které byly zizovány r v Maarsku, a proto Rakousko, osamocené, nakonec podlehlo silnjšímu, ztratilo vlastní vli a stalo -e nástrojem v rukou všemocného Nmecka, které po Sedanu pirozen mlo politický i vojenský primát ve stední Evrop. Mušími íci, že považuji Sedan nejen za poátek nového seskupení mocí ve stední Evrop, nejen za poátek nového rozmachu Nmecka, ale považuji Sedan za poátek zcela nové epochy svtové politiky, za fakt, který úpln zmnil všecky podmínky dosavadní politiky, zejména anglické i ruské. Nmecko bylo najednou silné, velké, plné nové síly a to nejen vypiatým, hrdým vdomím národním, nýbrž také rozvojem kulturním a hospodáským. Nmecko bylo velkým pekvapením pro svt. Posud všichni lidé, kteí je blíže neznali, zejména v Anglii a Francii, i Rusové, pedstavovali si Nmce jako nešikovného, skromného, trochu smšného, ale velice metodického, poádného pracovníka. A najednou se objevil Nmec silný, ale zárove také jiný, totiž hrdý a domýšlivý. Tuto velkou zmnu v povaze Nmce nejlépe charakterisovala jeho píse, kterou zpíval s nadšením a vírou: Deutschland uber Alles. Jako by všecky skryté vlastnosti probudily se pod ptimiliardovým zlatým deštm, který vypadl na Nmecko z Francie! Tenkráte bylo jinak, než dnes. Francie nenaíkala, neprosila, mlela, sebrala peníze a zaplatila, aby Nmci musili opustiti teritorium, ve kterém se ne píliš skromn chovali, pracovala a pracovala, aby se vyrovnala Nmcm vnitní silou, organisaní schopností, a aby tak vyšla z položení, které zejména pro francouzskou duši bylo tak tíživým, totiž z položení poraženého národa. Nmci dnes to dlají jinak. V Nmecku zaal nový hospodáský život. Nesmíme miti miliardy dle toho, co znamenají dnes. Tenkrát pt 9

12 miliard ve zlat bylo nco ohromného. Ješt se pamxatuji, že nedlouho po válce, v. r. 1879, když jsem byl v Nmecku a poslouchal tam znamenitého národohospodáe proí. \Vagnera, tento piznával, že pro nj a Nmce bylo pt miliard ním, co si nedovedli ani pedstaviti. Myslili, že je to fantastická cifra a nic je tak nepekvapilo, jako to, že tak rychle Francouzové tchto pt miliard zaplatili. Ale ty mly na hospodáský život Nmecka pímo zázraný vliv. Tu odkrývaly se u Nmc vlastnosti, kterých nikdo u nich díve nehledal, totiž veliký organisaní talent v prmyslu a v bankovnictví i spojení obou, a co hlavn, metodinost nejen ve válenictví, ale i v prmyslu a v zemdlství. Co pak nejvíce charakterisovalo Nmce a co bylo tajemstvím jeho síly, bylo to, že dovedli postaviti vdu úpln do služeb hospodáského života. Nezapomenu dojmu, který na mne uinilo, co jsem slyšel 1885 na cest k Severnímu mysu. Jel s námi Nmec, docent chemie na universit v Halle. Myslil jsem si, že bude pokraovati ve své akademické kariée. Ptal jsem se ho, kde by dostal profesuru, a on odpovdl: Mne ani nenapadne býti profesorem pjdu do továrny." To mn otevelo docela nové výhledy do nmecké práce. Vidl jsem, v em je sila nmeckého prmyslu. A jest charakteristické, že práv tam, kde Nmci postavili vdu úpln do služeb prmyslu, kde prmysl udlali pímo vdou, totiž v prmyslu chemickém, jsou nepekonatelní. Ve svtové válce jsme vidli, že zde západní státy nemohly dostihnouti výše, které dostihli Nmci. To všecko pirozen vedlo k tomu, že Nmecko zaínalo býti daleko silnjším vnitn, než, ekl bych, teritoriáln. Zaínalo býti silnjším nejen tím, že o nm všichni vdli, že má nejlépe organisovanou armádu, že má nejlepší vojevdce, které si volali do Japonska a íny, do jižní Ameriky za instruktory, ale všichni tušili, že je v Nmecku ohromná síla hospodáská, která poroste. Jaké v sob tají skryté síly, vdli ovšem jen ti, kteí pozorovali velmi zblízka tento nmecký život, ale ti se ho báli a musili se báti, ponvadž si nemohli zakrývati, že Nmecko prmyslov a obchodn zmže celý svt. K tomu Nmecko dostalo úplnou moc nad Rakouskem. Pod vlivem maarské politiky, která byla již dávno ve službách Nmecka, veplulo Rakousko do vod nmeckých, a když se mluvilo o Nmecku, mluvilo se eo ipso o Rakousku a tím zaínal se vyplovati velký sen n- mecký: od Hamburku do Adrie. Nmecko uzavelo trojspolek, ve kterém bylo vdím a rozhodujícím nejen 10

13 proto, že Rakousko bylo slabé, nýbrž také proto, že Itálie nebyla spojena s Rakouskem, nýbrž s Nmeckem a jen pes Nmecko s Rakouskem. Tedy rozhodujícími byly Nmecko a Itálie, a Rakousko musilo jíti tam, kam chtli ti. kteí noiitikn vedli. Jest zajímavo, že nejvtší germanofilové, ale zárove pívrženci trojspolku, Crispi, Giolitti nenávidli Rakousko jako každý nacionalista a že pro n jedinou možností, aby se nece spojili s Rakouskem, bylo, že cesta k Rakousku vedla pes Berlín. Rivalita k Francii o severní Afriku byla dosti silná, aby v nich pemohla odpor, který k Rakousku mli, a aby jim tuto poloviní alianci s vídeským dvorem uinila snesitelnou. Takovým zpsobem byl Bismarck vedoucím ve stední Evrop. I konservativní Anglie, hlavn Salisbury, poddávala se kouzlu jeho státnického umní. V em bylo tajemství Bismarckova úspchu? Myslím, že hlavn v umní sebeovládání. V Rakousku se to objevilo po Sadové, kde Bismarck vybojoval na Vilémovi, že neanektoval severní echy. Bismarck, který vidl dále, vidl v Rakousku svého budoucího spojence, protivil se tornou a vyhrál to na Vilémovi. Pak ješt jednou vyhrál na Vilémovi a sice ve Versailles. Když po Sedanu sebevdomí n- meckých generál vzrostlo óo nemožnosti a Vilém se tomu poddal a stal se tak sebevdomým císaským pangermánem, že se chtl jmenovati Kaiser der Deutschen a no Kaiser von Deutschland, tu s ním ml Bismarck takový boj, že když jej vyhrál a Vilém byl prohlášen ve Versaillích jen za císae Nmecka, šel Vilém s estrády a nepodal Bismarckovi ani ruku. Bismarck nechtl všenmecký titul, ponvadž vdl, že by našel silný odpor v jednotlivých státech nmeckých a že by zejména popudil Rakousko. V této vci vyhrál, ale neprotivil se ve vcech anexí, a Alsasko a Lotrinsko bylo anektováno. Bismarck šel za tím také z dvod hospodáských, aby Nmecko dostalo ást bohatých železných rud okolo Longuy. V této píin nevykonal ovšem Bismarck Nmecku službu, za kterou by mu musilo býti vdno, ponvadž Francouzi nebyli národem, který by zapomínal, a Alsasko-Lotrinsko zstalo stále jítivou ranou na pomru Francie a N- mecka, což nikdo tak necítil jako zrovna Bismarck. Jemu imponovalo zaplacení pti miliard. Vidl hospodáskou energii a sílu Francie, mužný klid, s kterým Francie snášela své neštstí, vli, na nových základech stát zreorganisovati, napodobiti v metodice práce Nmce a rozšíiti a prohloubiti vzdlání ve francouzském lidu, ponvadž vili všeobecn pijatému názoru, že pru- 11

14 ské války vyhrál pruský uitel. To všecko imponovalo Bismarckovi a on se nové Francie bál. Proto se žárliv ohlížel po tom, kdo by Francii jednou mohl býti nápomocen. Alfou a omegou jeho politiky bylo Rusko, To byla ostatn jeho stará politika. Již r nabídl Rusku, že je ochoten jít pomáhat potlaiti polské povstání. Rusko to ovšem nemohlo pijmouti, ponvadž nemohlo pijmouti pomoci pro svou vnitní politiku, ale pomr vdnosti za toto pátelské gesto mezi Nmeckem a Ruskem zstal a Prusko toho velnu užilo jak r. 1866, tak r, 1870, ponvadž bez této ruské pomoci, teba se nejevila ve váleném zákroku, nebylo možno, aby Rakousko bylo zdrženo od udeení do boku Prusku. A jest známo a je to zajímavé k posouzení Bismarcka, že i když udlal trojspolek a když potom mluvil Der Deutsche fúrchtet nur Gott", nikdy nezapomínal, že nechce vésti vojnu s Ruskem a v nejhorších dobách ml zajišovací smlouvu, známý Ruckversicherungsvertrag s Ruskem, který zajišoval jednoho i druhého proti každému útoku, a chtl, aby se obnovil, když jeho lhta prošla. Proto se rozešel s Vilémem II., ponvadž Caprivi, který byl voják, myslil, že je to neestné dlati politiku trojspclku a míti zárove s Ruskem tento Rckversicnerungsvertrag'. Ale v nem se pece mýlil. Rusko nemohlo nevidti zmnu, která se stala ve stední Evrop. Díve byly tu jednak tradiní svazky rodinné s pruskou rodinou královskou, na druhé stran Prusko nebylo tak veliké, aby ohromnému Rusku pipadalo státem, který mohl by býti nebezpeným, a proto Rusko nemlo nic proti tomu, aby se Prusko zvtšilo a aby vyhrálo ve válce proti Francii. Ale když vidlo, jak se Nmecko stává mocným a rozhodujícím ve stední Evrop, musily vzniknouti u nho jisté obavy. Rusko nemohlo pipustiti, aby se Nmecko vrhlo ješt jednou ;^a Francii, aby ji zniilo. A když Nmci, snad právem, íkají, že je to legenda, že by v r chtl Bismarck napadnouti Francii, je jisto, že v této dob myslila Anglie i Rusko, že musí zakroiti ve prospch Francie, aby nebyla úpln zniena, a to je mravní základ pro budoucí spojenectví Iranko-ruské i pro piblížení franko-angiické. Dobré skutky také v politice nejsou bez dobrých následk. Bismarck vidl, že není možno zniiti Francii. Zaal s ní tedy po dobrém. Bismarck byl kontinentálním politikem, pro nho moe neexistovalo; ml jistý horror vody. Pro nho byly kontinentální hranice Rakouska, Ruska, Francie a Nmecka vším. Nic jiného nechtl znáti. Bylo mu Iho- 12

15 stejno, že Francie hledala svou expansi v koloniích. Naopak dokonce ji v tom podporoval, nebo myslil, že je lépe všecky aktivní elementy ve Francii, které by píliš hledly na Vogésskou díru", uplatniti v koloniích, aby doma nechaly mšáky sedti na zlatých žocích a nevyrušovaly Francii z klidu, do nhož zdála se mu pece jen s rostoucím bohatstvím picházeti. Krom toho pirozen poítal s tím, že koloniální politika Francie pivede ji do silného rozporu s Anglií, a to mu nemohlo být nevítaným. Možno bylo dokonce míti nadji, že tato rivalita pivede Francii ke sblížení s Nmeckem a k zapomenutí na Alsasko. Proto Bismarck nepekážel Francii, aby hledala ukojení pirozené touhy, opt se ve svt v nem jiném ukázati, než v odvetné válce proti Nmecku. Francie šla do Madagaskaru, zabrala Tonkin, Tunis, šla do Marokka, a dokud tam Vilém II. nezaal novou politiku, Nmecko se velice pátelsky chovalo vi Francii a sám Bismarck a to je zajímavé dokonce se na to neohlížel, že Nmecko tímto zpsobeni nechává si okupovati kolonie jiným a že jemu samému nic už nezbývá. Na okupaci nkterých ostrov a pak na nmecké kolonie v nmecké Africe díval se jako na nco, co mu pranic k srdci nepirostlo. Bismarck byl ist kontinentálním politikem a v tom byla jeho síla. Bismarck byl pevným pólem v evropské politice, proto se na nho dívali s jistou sympatií i ti, kteí byli jeho politikou jinak dost poboueni a doteni. To bylo tajemství jeho politiky a proto nemla Anglie píiny orientovati svou politiku jinak, dokud zde byl Bismarck. Ovšem Bismarck ml na konci dn své vlády velmi tžké chvíle, ponvadž pece jen pozoroval, že se mu Rusko vymyká z rukou, to Rusko, které bylo pedmtem stálé jeho pée, které znal, jako žádný druhý státník v Evrop a ve kterém, jako nikdo, ml nejvážnjší a nejetnjší pívržence. Objektivní historie ekne, že tím Bismarck nebyl ani tak vinen. V Rusku se dávala vina Bisraarckovi, že zradil Rusko na berlínském kongresu. Rusko musilo pistoupiti na to, že bude rozdleno Bulharsko, jedna jeho ást že zstane pod suverenitou sultána, že dokonce Rakousko dostalo mandát na obsazení Bosny a Hercegoviny a zajištní Sandžaku, Anglie že si vzala ostrov Cypr a pojistila si tím vládu ve východním moi Stedozemním, a samo Rusko že za své strašné obti nemlo nic než to, co mu pineslo trvalé nepátelství Rumunska, totiž dva Újezdy, které dostalo na behu Dunaje, aby se stalo dunajskou mocí, za nž dostalo Rumunsko Dobrudžu, a na Kavkaze malý kus tureckého území. 13

16 Rusko se cítilo zrazeno. Nevím ovšem, ekne-li objektivní historik, že to bylo jen vinou Bismarckovou. Myslím, že chyba byla v ruské nerozhodnosti. Tenkráte, když bylo Rusko u Caihradu, mlo Caihrad obsaditi. Kdyby nebylo otálelo, až pijde anglické lostvo, mohlo diktovati mír. Jakmile se opozdilo a musilo ustoupiti ped ang-lickým lostvem, nemohl pomoci ani Bismarck, zejména proto ne, ponvadž Anglie mla pomocníka v Rakousku, které zase bylo doteno tím, že hrab Ignatv v míru v San Stefano nedržel se ohledn Sandžaku úmluvy, kterou za zachování neutrality v rusko-turecké válce hrab Šuvalov v Pešti mezi Rakouskem a Ruskem uzavel. Tedy proti Anglii i Rakousku, myslím, nemohl Bismarck pomoci, když toho nechtlo ani Rusko, aby se vci rozhodly meem. Ovšem, Bismarck ve své bezohlednosti neskrýval svou antipatii proti knížeti Gorakovu, jemuž vytýkal jeho domýšlivost, a z tohoto osobního momentu Rusko vyvozovalo, že Bismarck nedosti energicky stavl se za Rusko, jak by se bylo slušelo za pomoc, kterou mu poskytlo ve válce proti Francii. Toto pesvdení veškerého politického svta ruského o Bismarckov nevdku musilo psobiti také na náladu dvora, nehled na všecky staré píbuzenské styky, které tu byly. Pomr Ruska k Nmecku zaínal býti tak jiným a krom toho svázání Nmecka s Rakouskem v troj spolku mlo veliký vliv na posuzování Nmecka se strany ruské. V Rusku vdli, co je Rakousko a co Nmecko, v- dli, že by Rakousko nemohlo dlati politiku, proti které by se Nmecko vyslovilo. A Rakousko po válce balkánské dlalo politiku stálého nepátelství proti Rusku. Na jedné stran podporovalo Milana, a je zajímavo, že do své smrti Frant. Josef myslil, že tím, že podporoval Milana a šel mu na poheb, ukazoval pátelství k Srbsku, a jak mn sám ekl, že nikdy nic proti Srbsku neudlal. Do Bulharska i-akouská politika dosadila Ferdinanda Koburského, tedy svou stvru. A tak za všecku prolitou krev, za všecko, co velikého udlalo Rusko pro osvobození balkánských Slovan z tureckého jha, bylo Rusko z Balkánu vytlaeno a jeho ruskou krví zasloužené místo zaujalo Rakousko se svou imperialistickou maarskou politikou. To všecko nemohlo Rusko svalovati na samotné Rakousko, píliš slabé k takové vyzývavé politice. Bismarck cítil, že se situace mní, zejména když vidl, jak se zaíná Francie sbližovati s Ruskem. Nebudu blíže vykládati vci, na které se pamatujete, na návštvu lostva francouzského v Kronštat a na druhé stran ruského v Toulonu, na návštvy francouzského presi- 14

17 denta a cara v Rusku a Francii. Nebyla sice publikována smlouva mezi Francií a Ruskem, ale Bismarck pirozen o ní vdl. Proto stál na zmínné vzájemné smlouv, která jej zajišovala aspo proti útoku se strany Francie, v kterémž pípad by Rusko nebylo mohlo Francii pomoci. To ostatn odpovídalo úpln alianní smlouv rusko-francouzské, platící také jen na pípad napadení jedné nebo druhé moci, takže v zajišovací smlouv s Nmeckem se strany ruské nebylo nijaké neloyálnosti k Francii. Mezi Ruskem a Francií byla uzavena spojenecká smlouva a její text mžete dnes ísti ve velmi zajímavé knize, v pednáškách O vzniku svtové války" pana Poincaré, bývalého presidenta republiky francouzské. Tím nastala zmna evropské situace. Bismarck se sice neklamal, že Rusko nebylo ochotno podporovati snahy Francie po odvet, že smlouva platila jen v tom yjípad, že by jedna nebo druhá strana byla napadena, ale bylo jasno, že se následkem této smlouvy musejí vyvinouti úzké styky politické i hospodáské mezi Ruskem a Francií, které konen Nmecku mohou býti nebezpeny. Sám vdl ze svého falšování Emské depeše, jak lehko se konstruuje, když se chce, napadení", a proto se stj co stj chtl zajistiti, aspo morálním vázáním Ruska k pesné interpretaci toho, co je napadení", a sice obnovou své zajišovací smlouvy s Ruskem. Nedovedl to prosaditi, a ponvadž vbec Vilém na jeho ruskou politiku, jako na píliš samostatnou, žárlil, padl a politiku dlal Vilém II. sám. Ale tu jest poteba, abychom se nedívali na pád Bis- že padl velký marcka jen jako na nco osobního, jako na to, lovk, a že to byla bezpíkladná nevdnost se strany Viléma. Když si odmyslíme všecky tyto osobní momenty, musíme si piznati, že za vším tím jsou vci dalekosáhlé, svtové dležitosti. Nepadl jen Bismarck, nepadl jen velký státník, jeden z nejvtších XIX. století, nýbrž tu padla celá dosavadní nmecká politika, celý systém, a to mlo pro svtovou politiku, pro její vývin až k svtové válce nejvtší význam. Bismarck pedstavoval staré Nmecko, tžkými obtmi, bratrovražednou válkou i velkým nmeckým vítzstvím sebrané z malých stát a státek, N- mecko kontinentální, šastné a spokojené, že dostihlo toho, po em snili všichni velcí lidé Nmecka, a které nechtlo ohroziti, eho tak tžce dobylo, tím, že by své sousedy svou velikostí dráždilo. Vilém II. byl nco jiného. Byl produktem nové, vítzné nmecké generace, produktem ohromné expanse prmyslové, bankovní, produktem úžasného vzrstu po- 15

18 pulace nmecké, které musily státi se nmecké hranice tsné. To nutilo k expansi, která se nedala zadržeti. Toho všeho byl Vilém exponentem. Kam ovšem pjde ta expanse, jaká bude, jen hospodáská nebo také politická, bylo osudovou otázkou pro svt i pro Nmecko, Vážným pro ešení této otázky bylo, že kolonie byly zabrány a Nmecku zbyly jen zbytky. Nmecko se musilo tudíž obrátiti na Východ. Ale nmecký Drang nach Osten není jen ta stará tradiní síla Orientu, o které jsme mluvili, Nmecko cítilo jej z ekonomické, populaní a sociální nutnosti. Nmecko musilo na Východ a také šlo, a ponvadž Rusko bylo ješt tak silné a Nmecko se nemohlo proti nmu odvážiti, byly to Turecko a Malá Asie, kam se obracely zraky hlasatel nmecké expanse. Nmecko šlo sice po celém svt se svým obchodem, ale pece hledalo nco, kde by bylo rozhodujícím, co by mu patilo aspo takticky, a ponvadž dovedlo dostati rozhodující vliv na tureckou vládu, šla nmecká expanse na blízký Východ. Tím dostal se do historického seskupení mocí, do starých historických rivalit nový element, silný, rušivý, všp podmaující. Nikdo s Nmeckem neuml konkurovati. Obchodní schopnost nmecká byla pímo obdivuhodná: dovedla se akomodovati všemu. Díve kupci pijíždli sami do Evropy anebo brali s vdností, co se jim piváželo. Nmecko se pizpsobovalo místním pomrm, kulturním a hospodáským, samo v cizích zemích vyhledávalo odbratele, vycházelo jim vstíc, nemyslilo, jako kupci anglití a francouzští, že prokazují velkou službu,, barbarm", když jim prodávají, dovedlo v ín hospodaiti po ínsku a v Jižní Americe po jihoamerikánsku. Když všichni zahraniní exportéi nemohli pivyknouti obvyklým v Rusku 12msíním smnkám, Nmecko jich neodmítalo. Dovedlo zboží upravit tak, aby vyhovovalo ne jeho, ale místním potebám; balením, nadpisy na svém zboží získávalo sympatie cizího lovka, který nemil píliš kvalitu zboží, když se mu zamlouvalo zpsobem, jakým mu bylo nabízeno. Toho nedovedla ani Anglie ani Francie. A proto ta ohromná moc rozpínavosti nmecké a proto ten strach z ní. N- mecko, které nemlo více Bismarcka a jehož neohranieného rozšiování se do svta, po moi, pedstavitelem byl Vilém II., stalo se terem žárlivé pozornosti všech tch, kteí posud se dívali díve na Nmecko docela jinak, a kterým posud nikdy nenapadlo mysliti, že by se Nmecko mohlo státi rivalem, nebezpeným dokonce anglické svtové moci. 16

19 K tomu pichází osobnost Vilémova. Nerad bych, abych vypadal tak, jako bych kopal do ranného lva. To není mým zvykem. Ale pi vší zdrželivosti mohu snad íci, že ve Vilémovi bylo nco nenormálního. Vzrst a slávu Nmecka nedovedl snésti. Stal se v této píin pímo chorobným. To, co dokázala hohenzollernská dynastie, ne jeho otec, na kterého se díval s jistým opovržením, ponvadž byl spravedlivý a tichý liberál, nýbrž to, co udlal zejména Bedich II a jeho dd Vilém I., zdálo se mu ním nadlidským, zázraným. Vzrst z malého Pruska na svtovládnou íši zdál se mu znamením božím. A proto není také divu, že Vilém se ml jako pedstavitel této zvláštní boží milostí obdaené dynastie za vyvolence božího. To byla megalomanie, která zvlášt snad uráží u lovka, který se do své velikosti dostal naprosto bez vlastních zásluh. Tm, kteí se jí domohli v boji a kteí kus za kusem stavli velké Nmecko, nikdo by se ani nedivil, kdyby se stali domýšlivými, ale ti pece neztratili rovnováhu, ponvadž vdli, jak tžko bylo dosíci takové výše. Ale kdo do toho zázraného vzrstu, a se ješt rodil vlastn v pomrech malých, pišel jen piinním a umním druhých a najednou vidl to sklánní se svta ped nmeckou mocí, musil by býti, aby to vydržel, pevnjší, rozvážnjší jiovahy, než jakou ml Vilém II. Dlal dojem prvního ddice ohromného bohatství. Jak to s tmi bývá, dobe víme. Také panovníci jsou obyejní lidé a podléhají týmž psychologickým zákonm jako ostatní lidé. Vilémova povaha krom toho byla fantastická, vn toužící v dál, její hlavní stránkou byl neklid, nepokoj. Právem mu íkali der Reisekaiser". Všude musil býti. Jeho miegalomanie byla chorobn mystická, míval myšlenku, že je povolán býti spasitelem svta. Nemže se íci, že chtl vždycky válku, chtl ji jen v poslední dob, ale chtl ji zase ne normáln. Dív snil o tom, že bude císaem sociálního míru a pokoje svta a že zachrání Evropu od všeho zlého nebezpeí a jeho chorobná domýšlivost neobjevila se nikdy tak jasn, jako když zval Evropu na kižácké tažení do íny proti žlutému nebezpeí. Pi tom mluvil bez konce a mluvil vci, které urážely svou domýšlivostí. V niem se tak nezraí celá psychika Vilémova, jako v tom, že, když se louil s Mikulášem II., ruským, kterého se mu podailo dostati tam, kam chudák car sám nechtl, dával mu ze své lodi na rozlouenou signál vlajkou: Vdmirál Atlantického moe pozdravuje admirála Tichého oceánu. Vilém ekl slovo, které mám za první slovo svtové války. V tom momentu, kdy Vilém ekl: Naše budouc- 2 17

20 ijost je na moi", a když v dsledku tohoto slova dal stavti pekotn válené lostvo, v tom okamžiku bylo rozhodnuto, že nastane rivalita mezi Nmeckem a Anglií. Kdyby se bylo Nmecko zdrželo a nestavlo zbyten válené lostvo a nechtlo ukázati, že si chce dobýti svtového postaveni také vojenskou mocí na moi, kdyby bylo pracovalo bez politických zámysl, byli by v Anglii sice cítili nepíjemnost jeho konkurence, ale nebyl by povstal v Anglii pocit nejistoty, když Angliané se vidli ohroženi nejen ve svém obchod, ale také ve svém jedineném postavení na moi. A nelze spravedliv íci, že by to jen znamenalo, že Anglie byla žárlivá a malicherná a že nechtla páti N- mecku místa na slunci, jak se to v Nmecku tvrdilo. Nikoliv. Anglie se bála o svou existenci, nebo kdyby v možném konfliktu ve svém ostrovním postavení byla na moi poražena, mu sila by umíti hlady. To nebyla tedy malicherná kupecká konkurence Anglie, když se postavila na stanovisko, že její lostvo musí býti tak velké, aby vyvážilo lostva dvou nejsilnjších moských držav. Nikoliv, ona musila tak jednati, nemla-li ztratiti všecku sílu své politiky, své sebevdomí, které jí dávalo možnost dlati politiku beze všech ohled napravo i nalevo. Není to tedy vinou Anglie, jestli se tento antagonismus vyvinul. Vilém II. to cítil, ponvadž znal Anglii dobe a poítal s tím, že jednou mže to pijíti ke konfliktu. Proto celou adu let nadbíhal Francii, Rusku a nabízel spojenectví proti Anglii. Víte, co dlo se s Boery. Naped štval Krgera do války, ale pak si to pece rozmyslil a Krgera nepijal, když pijel do Evropy. Co se týe Francie, všecko to bhání za Francií bylo se strany Vilémovy psychologicky nevysvtlitelné, nebo musil pece vdti, že Francie se s Nmeckem nemže smíiti. Francie chtla žíti v míru vedle Nmecka, naprosto nechtla války. Ale spojiti se s ním, zapomenouti, co velo v srdci každého Francouze, to nebylo možné. Proto bylo to marné, když Vilém chtl využíti u Francie ostrého konfliktu, který mla Francie s Anglií ohledn Afriky. Konen nepodailo se mu toho ani u Ruska. U Ruska by jednoho nemli zapomínati ti, kteí dlají svtovou politiku. Rusko bylo vždy vrné svým závazkm a svým spojencm. Totiž to pravé Rusko. Všecko snažení odtrhnouti Rusko od Francie bylo marné, akoliv Vilém došel již tak daleko, že Mikuláše, rozhoeného nad chováním se Anglie ve válce japonské, potom, když Roždestvenský stílel na rybáské lodi u Doggerbanivu, dostal v Bjorke k tomu, že podepsal s ním 18

21 pátelskou smlouvu. Ale Mikuláš ml za svou povinnost ihned prohlásiti, že to musí íci Francii, o níž myslil, že k smlouv té pistoupí. A když mu ministi v Petrohrad vysvtlili, o se Vilému jedná, zstala smlouva kusem popsaného papíru, tebas Vilém naléhav o splnní telegrafoval. Rusko nechtlo opustiti Francii, když se jí jednou zavázalo smlouvou. Hlavní innost Nmecko vyvíjelo v Caihrad. A jakmile zaali Nmci tuto politiku dlati, pišla nmecká literatura a mluvila o nmeckém vlivu od Hamburku do Bagdadu. Vliv nmecký v Caihrad druhé mocnosti dosti dlouho nedoceovaly a v cizin se také až na Francii, kde o vci psal André Chéradame, nestarali o velkonmeckou literaturu. Jednou jsem etl v Novém Vremeni", které mlo znamenit informované korespondenty v Caihrad, když už já jsem mluvil o vci dokonce v delegacích, s jakým údivem konstatovalo, že v Caihrad vlastn rozhoduje Nmecko! To je práv tak, jako když vojenští splnomocnnci ve Vídni, kteí mohli ísti v novinách, že delegaci byly ukazovány úžasné úinky hmoždí 30.5 cm, nic o tom nevdli a všechno bylo pekvapeno, když Nmci z velkých hmoždí zaali rozbíjeti belgické pevnosti. lovk se man ptá, k emu vlastn asto ta vyslanectví jsou. Tak Nmecko stalo se pánem v Caihrad a dostalo povolení na dráhu do Bagdadu. Byl jsem první, který jsem o této dráze mluvil v rakouských delegacích. Nechci si dlati zásluhy, že bych byl tak prozíravý. Na cest do Caihradu v Orient-expresu sešel jsem se s nmeckým bankéem, jenž nepoznal, že jsem ech, nebo jsem mluvil dobe nmecky. A ten mi povídal všecko. Toho všeho jsem užil dále a napsal jsem lánky, které se objevily v Revue de Paris" a zejména v National Review" lánek, jenž vzbudil tenkrát velkou pozornost, takže všecky anglické noviny pinesly o nm referáty. Ukazoval jsem na význam ech a eské politiky v Rakousku pro anglickou politiku ohledn této otázky a dovozoval, jestli nebudou míti eši v Rakousku dostaten vlivu, aby Rakousko bylo oddáleno od Nmecka, jestli zstane Rakousko prost pívskem n- mecké politiky, že bude uskutenn nmecký sen o n- -mecké moci od Hamburku do Bagdadu, což znamenalo by nejvtší nebezpeí pro anglické panství v Indii. Od té doby se o té vci velmi mnoho psalo a jednalo a Bagdadská dráha opravdu nezmizela z denního poádku evropské politiky. Stále se táhlo jednání o ní, až konen nkolik msíc ped vypuknutím války byla uzavena 19

22 smlouva mezi úastnými mocemi a Nmeckem, ohledn rozdlení vlivu na této dráze. V Anglii zaali pochopovati novou situaci. Vidli, žemísto Ruska je to Nmecko, které ohrožuje cestu do Indie. Rusko dostalo se tím do druhé ady anglických zájm a v Anglii zaala nová orientace svtové politiky. Nmecko bylo jim píliš silné. Nyní vidli vliv Nmecka na sultána, a Anglie poala cítiti, že by bylo dobe, kdyby mla pátele na pevnin a vyšla ze své splendid isolation". A je to zvláštní hra historie, že tak, jako nové hospodáské pomry v Nmecku, sociální, hospodáská a populaní jeho expanse pímo vytvoili nového lovka, jako svého representanta, Viléma II., tak si nová situace Anglie vytvoila také representanta nové politiky, krále Eduarda VIL, a jest velmi charakteristické, že v Anglii, kde je koruna pece jen konstitun spíše dekorací než reální mocí, spíše symbolem než rozhodím o politice svtového impéria, Eduard VII. svými osobními vlastnostmi, svým talentem, svým klidem, svou umírnností, duševní rozvahou a svou dálnovidností, smím-li tak íci, hrál úpln rozhodující roli. Byl vlastn ztlesnním nové anglické politiky, vzniklé tím, že místo historických soupe Ruska a Francie zaujalo Nmecko s Vilémovou expansí. Nešlo to lehko, ponvadž anglická politika ve své konservativnosti tžko se orientovala na nových cestách. Mezi Eduardem VII. a jeho synovcem Vilémem II. nemohlo býti osobního pátelství. Mezi obma byl nepeklenutelný rozpor povah. Vilém vn mluvící, chorobn zamilovaný do selde a sebe obdivující, a na druhé stran tichý, klidný, metodický, skromný, velký Eduard. Ti se nemohli shodnouti. Eduard hledal naped cestu k Francii; a v tom je vidti jeho velké umní. Ve Francii byly pomry proti Anglii napiaté. Temperamentní národ nemohl zapomenouti na to, co bylo ve Fašod, kde hrdinný major Marchand, pedstavitel nového ducha francouzské armády, musil se skloniti ped rozkazem Anglie a z Fašody ujíti. Humoristické listy francouzské byly plny nejostejších a ne vždy zdvoilých satir na starou královnu Viktorii. Rozhoení Francie bylo veliké, ale Eduard VII, dovedl svou návštvou v Paíži všecko to utišiti a ukázati Francii, že jsou spolené interesy mezi obma zemmi a že pes to, že Anglie nemže uzavírati žádných formálních spolk, pece jen vidí, že se zmnil svt a že nechce více býti osamocenou. To vedlo k tomu, že r Delcassé, jeden z nejlepších politik francouzských, uzavel s Anglií smlouvu

23 -ohledn severní Afriky. Francie nechala protest ohledné Egypta a za to Anglie uznala francouzské nároky v severní Africe, zejména pokud se týe Marokka. Nové pátelství anglo-francouzské bylo brzo v nebezpeí za války japonské. Ale konen pestálo se i to díky tomu, že Anglie dovedla v této píin vésti si tak, že nedráždila, a tak i tuto nebezpenou zkoušku franko-anglické pátelství petrvalo. Japonská válka mla však též rozhodující vliv na pomr Anglie k Rusku. Válka ta byla se strany Ruska jedním z nejvtších hích. Byla to válka avcnturistú na dvoe carov. Rusko bylo poraženo a to bylo historickou událostí, jejíž významu nelze podceovati. Rusko ztratilo svou prestiž v Asii. V Asii mlo nyní prvenství Japonsko. Tím však pestalo Rusko býti nebezpeným pro anglickou politiku. Anglie ovšem zase byla krátkozraká, když se tomu radovala, ponvadž pehlížela, že se stala zmna ohledn Indie, která jí byla nebezpenjší než zbytený strach ped Ruskem, že totiž v Indii zaal rsti asialism, že vzniklo heslo Asie Asiatm" a že se jeho pedstaviteli stali Japonci. Ale pro pomr anglo-ruský mla ruská porážka velkou dležitost, i^onvadž Anglie ztratila strach ped Ruskem. A proto Eduard VII. nespouštl se zetele svj cíl, totiž aby odstranil všecky píiny anglo-ruských konflikt a sblížil se s Ruskem. To inil metodicky. Pijel konen do Revalu, a tam bylo sblížení mezi Anglií a Ruskem zpeetno dohodou o rozdlení vlivu v Persii, kde byl rusko-anglický konflikt nejpalivjší (1908). Nmici nazývají tuto politiku Eduarda VII. Einkreismigspolitik". Myslím, že je to falešné. Nmecko mlo troj spolek, a Francie s Ruskem vedly nejmírumilovnjší politiku. I když Nmecko zaalo vystupovati vyzývav, nedaly se svésti k niemu, co by mohlo znamenati válené nebezpeí pro Nmecko. Zstaly klidný, takže v jejich politice nebylo nieho, co by mohlo býti Nmecku opravdu nebezpeným. A tak naprosto není možno íci, že by Rusko i Francie sledovaly jakoukoliv politiku útonou proti N- mecku. Že však Anglie hledla se sblížiti s Francií a Ruskem, to jsou dsledky toho, že Nmecko ze své hospodáské expanse udlalo jak vystupováním svého císae, tak svou pangermánskou literaturou, i vystupováním svých agent na nejnebezpenjších místech, jako v Marokku, expansi politickou a vojenskou. Nmecko pirozen bylo z politiky Eduarda VIL neklidno. Ale zapomínalo, že kdo píliš roste, nemá to dáti.jiným zbyten cítiti a znáti. Vilém II. dlal všeho toho 21

24 opak. V Marokku Nmecko díve blahovoln se dívalo na francouzskou politiku, ale najednou po nejmírnjším jednání mezi Nmeckem a Francií Vilém na cest do Palestiny zastavil se v Tangeru jest posud spor, vdl-li o tom jeho zahraniní ministr a ml obrnnou, vyzývavou e, ve které více než zbyten prohlásil, že stojí za neodvislostí marockého sultána. To znamenalo výzvu Francii. A v Damašku to korunoval tím, že se prohlásil za ochránce veškerého islámu. Takové chování musilo vzbuditi nepokoj u všech. Tatovyzývavost musila ochladiti také ty, kteí jinak byli na stran Nmecka. Když Nmecko si vynutilo, aby o marocké vci byla svolána konference do Algecirasu a myslilo, že to vyhraje, ukázalo se, že je osamoceno. V Algecirasu nebyly jen na stran PYancie Rusko a Anglie, nýbrž teba ne úpln zjevn také Rakousko a Itálie. Nikdy nezapomenu na ironický úsmv hr. Goluchowského, když jsem s ním niiuvil o tom, že mu Vilém po algeciraské konferenci poslal telegram, kde mu dkuje za jeho brilliante Sekundantendienste". Francie nezapomnla na služby, které Rakousko prokázalo Francii práv v Algecirasu, a jestli Francie stále hledla zprostedkovati ve prospch Rakouska v pozdjších konfliktech rakouskosrbských, byla v tom vdnost za Algeciras. A pece Vilém, aby se nezdálo, že je samoten a že byl dokonce i tím Rakouskem opuštn, telegrafoval hr. Goluchowskému díky za brilliante Sekundantendienste". Ovšem že Vilém vdl, že telegrafuje nepravdu a cítil svou opuštnost, když i na Rakousko se nemohl spolehnouti, a tak se stalo nejvtší otázkou pro Nmecko, a ekl bych osudovou otázkou pro svtovou politiku, dovede-li si Nmecko zase úpln pipoutati Rakousko, když od dob našeho vlivu na politiku íše, tedy od let zaínalo dostávati záchvaty samostatnosti. II. (5. kvtna 1922.) Pro to bylo osudovou otázkou pro svtovou politiku? Ponvadž a na to se zapomínalo ve svtové válce bez Rakouska mohlo Nmecko jen konstellaci vésti njakou válku. Nmecko muselo vždycky poítati s tím, že bude míti proti sob Francii a Rusko, kdežto Italio byla velmi pochybná. Všecko to platilo však. 22 ve výminen píznivé

25 nejen pro pípad války, nýbrž také v míru bylo Nmecko svou stále zejmjší osamoceností v mezinárodních otázkách velmi oslabováno. Vzpomeme si, co jsem vera Ponvadž by se Nmecko bez Rakouska íkal o Algecirasu. cítilo naprosto a navždy osamoceno, musilo by bu zmírniti tón, nevystupovati, jak zvykl vystupovati Vilém, nevystupovati s nmeckou praepotencí, uspati tak všecky žárlivosti anebo když by toho nedovedlo, a pro císae Viléma II. to bylo opravdu skoro nemožné, v píznivém momentu, kdyby se nemusilo báti sjednocené fronty svých odprc nebo aspo nepíznivc, uiniti pokus, aby rozbilo meem to, emu íkalo Einkreisung'. Rozumí se samo sebou, že naše politika v Rakousku musela míti toto na zeteli, a tu se piznám, že já jsem nikdy tohoto nebezpeí nepehlížel. U nás doma v Praze dívali se arci na vc ponkud jinak. Ohled na možné osamocení Nmecka a nebezpeí, které by z nho povstalo pro evropský mír, nemli a proto se ponkud rozcházela naše politika, totiž v tom, že v Praze se velice energicky chtlo úplné rozbití troj spolku, kdežto sice já ve Vídni zaujímal jsem ponkud jiné stanovisko, a takové, že jsem nežádal, aby se Rakousko úpln odlouilo od Nmecka, nýbrž aby v tomto spolku hledlo Rakousko býti hledaným a aby se zbyten nedávalo ve vliv N- mecka, Tím by arci bylo také veškeré nebezpeí nmeckorakouského spolku páraly so váno. Toho jsem chtl docíliti a k tomu jsem doporuoval, aby Rakousko pstovalo nejintimnjší styky s Ruskem a Francií, aby mlo ne 2, ale 3 želízka v ohni a aby tak donutilo Nmecko vyhledávati Rakousko a ne, jak to chtli Nmci a ve Vídni, aby bylo dogmatem, že Rakousko nemže býti bez N- mecka. Chtl jsem to hlavn také proto, že pro celou naši politiku, kterou jsme zahájili v polovici let 90tých, poínaje Badenim, bylo naprosto nutno, aby Nmecko ve Vídni nevystupovalo a nemohlo vystupovati jako pán, aby nemohlo psobiti ve vnitní politice ve prospch Nmc, a sice proto, ponvadž by samo musilo vyhledávati rakouské pátelství což by mlo ješt také ten dsledek, že nemohlo proti rakouským hospodáským interesm na cizích trzích vystupovati s takovou bezohledností, jak to dlalo. To nebylo jen tak teoretické. Bylo dokázáno, že nmecký konsul v Blehrad, tedy na nejvážnjším míst pro rakouský export, byl nejvtším štváem proti Rakousku a rakouskému obchodu. Toto stanovisko bylo ervenou nití" v mé 20tileté politice v delegacích. To mne vedlo k tomu, že jsem v každém zasedání delegací snažil se upozorovati na slabiny 23

26 troj spolku, že jsem vynašel okídlené slovo, které letlo po Evrop, totiž o obehraném klavíru a že jsem se snažil pi každé píležitosti ukázati, že ne Rakousko potebuje Nmecka, nýbrž Nmecko že potebuje Rakouska. Ale zejména ukazoval jsem na vážné nebezpeí tohoto úzkého spojení mezi Rakouskem a Nmeckem a sice v tom smyslu, že akoliv Rakousko nemá žádných kolonií a musí tedy dlati politiku jen ist evropskou, ist kontinentální, svazuje se takovým úzkým spolkem s nmeckou politikou svtovou, s nmeckou politikou koloniální a bére tudíž tímto úzkým spojením úast na všech nebezpeích svtové politiky, akoliv ji samo nedlá a dlati nemže. A ješt dnes se pam.atuji, když jsem poukázal na nebezpeí konfliktu mezi Anglií a Nmeckem, jak mi odpovdla Neuo Freie Presse, že jsou to naivní fantasie, urené jen k tomu, aby poškozeno bylo nmecko-rakouské pátelství. Ukázalo se, jaká to byla fantasie! Stál jsem na tom, že Rakousko má v zahraniní politice jediný úkol, totiž aby bylo naprosto konservativním ve smyslu teritoriálním, žilo se všemi státy v upímném pátelství a vedlo politiku, která pomáhá spory vyrovnávati, což mohlo by právem initi, kdyby na všechny strany jednalo tak, aby všichni vili, že chce zstati naprosto mírumilovným. Proto jsem vždycky chtl sblížení s Ruskem a Francií, nebo jsem si myslel, že takovým zpsobem zjednáme si také my echové a Slované vliv na zahraniní politiku rakouskou a že více nebudou representanty Rakouska jen Nmci a Maai, o kterých se vdlo, že z nacionálních a politických dvod jsou hlavními nositeli nmecko-rakouského spolku. Za hr. Badeniho i pozdji, tedy v dob, kdy ministrem zahr. záležitostí byl hr. Goluchowski, této politice se velmi dailo. Hrab Goluchowski, akoliv byl velmi intensivn cítící Polák a akoliv neml valn rád Rusko, poddával se argumentm této politiky a dlal všecko, aby piblížil Rakousko Rusku. A velmi zajímavé je také, že jsem byl práv v této píin ve velice blízkých stycích s baronem Kállayem, ministrem maarským, který, akoliv byl znám jako maarský imperialista, pece jen v této dob cítil nebezpeí pangermanismu a nmecké rozpínavosti i pro Maary a snažil se o to, aby podporoval politiku mnou hájenou a dokonce mohu to dnes íci pivedl to k tomu, že jsme s nebožtíkem Pacákem mli v této píin jednání v Budapešti. Myslím také, že nebude bez užitku, když eknu, že se ^laary o úzký spolek jen proto rozbilo, že Tiszou naše jednání s Maai, Kállay a potom baron Lang ve srozumní s 24